Meče Petersenova typu G

V dalším dílu mečového seriálu jsem se rozhodl věnovat malé skupině vzácných a nepříliš rozšířených mečů, kterým je Petersenův typ G. Tento typ meče je mezi reenactory prakticky neznámý, zřejmě pro svůj netradiční vzhled či malé zastoupení. Cílem tohoto článku tedy bude uvést tento typ do povědomí českého publika, naznačit jeho rozšíření a anatomii.

type-G-swordMeč typu G nalezený v lokalitě Dale v norském Opplandu (C1554).
Převzato z Petersen 1919: 85, Fig. 74.

Popis

Jílec typu G je považovaný za vzácný (Andoščuk 2014: 55). Nenacházíme na něm zdobení z neželezných kovů. Podstava hlavice a zpravidla též záštita se ztenčují ke koncům, které jsou stočené do symetrických spirál či volut směřujících od rukojeti ven. Ačkoli nejméně v jenom případě je záštita rovná (C21660), obvykle se záštita stáčí stejným způsobem jako podstava hlavice, přičemž se nedotýká čepele, vůči které si zachovává odsazení. V jednom případě jsou spirály u podstavy hlavice nahrazeny ploškami, které zabírají stejnou plochu, a záštita vykazuje jen nepatrné zahnutí na koncích (C12749). Téměř ve všech případech tvoří korunu hlavice různě vysoká čtyřstěnná ploška, na které je řap roznýtován, stejně jako u typu F. Ve dvou případech je řap roznýtovaný přímo na podstavě/vrchní záštitě (C12749, SHM 19086), obdobně jako u typu M. Můžeme tedy vidět, že i když existoval jistý základní tvar, byl poměrně často hybridizován. U zjištěných kusů jsou záštity dlouhé 8–9 cm, podstavy hlavic 6,5–7 cm a rukojeti dosahují délek 7,8–8,5 cm.

Stejně jako variují jílce, tak i čepele mečů tohoto typu ukazují poměrně četné variace. Z celkových osmi kusů je pět exemplářů jednobřitých a pouze tři jsou dvoubřité. Nakolik je mi známo, jen tři nálezy jsou natolik kompletní, aby bylo možné určit jejich celkovou délku a tvar (C12749, C21660, SHM 19086). Jednobřitý meč C12749 je dlouhý zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Jak C12749, tak i fragmentární C1554 mají charakteristický průřez, který se vyznačuje ostřím zasahujícím zhruba do třetiny čepele a následně žlábkem. Podobný průřez, avšak bez žlábku, vykazuje meč SHM 19086, který dosahuje celkové délky 65 cm při skvělém stupni zachovalosti (Androščuk 2014: 357, La 1). Nejzajímavější jednobřitou čepel má meč C21660, který tvoří čepel franského damaskového skramasaxu z 8. století, jež byla osazena snad na počátku 9. století; tento skvěle zachovaný kus má celkovou délku 65,5 cm a váhu 746 g (osobní diskuze s Vegardem Vikem). Jediný dvoubřitý exemplář, který zde zmíníme, je fragmentární (měří 36,5 cm), avšak pozoruhodný ornamenty, které jsou na obou stranách čepele vytvořeny z damaškového prutu. Šířka čepelí u zjištěných jednobřitých mečů je 5,3–5,5 cm.

lapland-swordMeč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku (SHM 19086). Celková délka 65 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Šířka rukojeti 1,8–2,9 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 8 cm × 0,8–2–1,8 cm × 2–1,2 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1–1,7 cm × 1,5 cm. Šířka čepele u záštity 5,3 cm. Foto: Ola Myrin, Státní historické muzeum Stockholm.

norway-type-g-swordJednobřitý meč nalezený u zničené kremační mohyly v lokalitě Jørem v norském Nord-Trøndelagu (T15088). Celková současná délka 37,5 cm. Délka záštity 8,9 cm. Délka podstavy 6,6 cm. Šířka čepele u záštity 5,5 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, NTNU Vitenskapsmuseet.

norway-type-g-sword2Dvoubřitý meč nalezený v mohyle na lokalitě Bjørnstad v norském Buskerudu (C16208). Čepel má na obou stranách znaky z damaškového prutu. Záštita chybí. Současná délka čepele 36,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

type-G-sword-norway-single-edgedJednobřitý meč nalezený v lokalitě Rokstad v norském Buskerudu (C12749). Hybridní varianta s ploškami namísto spirál. Celková délka zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

scramasax-norwayJednobřitý meč z Gjøviku (C21660), který byl vytvořen z čepele franského damaškového skramasaxu z 8. století. Celková délka 65,5 cm. Délka rukojeti 7,8 cm. Váha 746 gramů. Foto: Vegard Vike, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

Rozšíření a datace

Co se týče rozšíření, často je citován Jan Petersen (1919: 84–85), který napsal, že jsou známy pouze čtyři exempláře nalezené v jihovýchodním Norsku (2 exempláře z Buskerudu a 2 z Opplandu). Petersenův výčet rozšířil Per Hernæs o dva nálezy z Telemarku (Hernæs 1985: Tab). Tento závěr kopíruje Mikael Jakobsson (1992: 201). Fedir Androščuk (2014: 55, 357) se vrací k Petersenovi, když zmiňuje pouze čtyři norské zástupce, a uvádí jeden švédský kus, který byl nalezen již roku 1929 a od té doby unikal pozornosti badatelů. Při bádání v norském katalogu UNIMUS jsem nalezl další norský kus (T15088), tentokrát z Nord-Trøndelagu. Dohromady tedy máme osm exemplářů, které jsou rozšířené v dnešním Norsku a Švédsku.

type-G-distributionDistribuce typu G podle Jakobssona (1992: 220).

Polští badatelé mezi exempláře typu G zařazují rovněž meč nalezený v 60. letech ve Štětínském zálivu (Pudło 2011). Jedná se o hybridní meč, který se v celkovém vzhledu podobá meči typu L, avšak má spirálovitou podstavu meče typu G. Jak jsme naznačili výše, není neobvyklé, že typ G nějakým způsobem souvisí s opětovným osazováním – a je tak možné, že stará čepel a podstava mohla být aktualizována na typ L, přičemž se autor rozhodl k využití starého komponentu. Co je také netradiční je fakt, že hlavice – a to včetně podstavy – se zdá být plátována stříbrem.

szczecin-swordHybridní meč ze Štětínského zálivu. Převzato z Pudło 2011: Rys. 1, 3.

Chronologické zařazení tohoto typu mečů je složité. Meče totiž nalézáme v bezkontextových situacích či porušených hrobových celcích. Dle našeho názoru můžeme k přibližnému datování využít jak jílce, tak čepele. Pokud jde o jílce, Petersen navrhl (1919: 85), že se jedná o raný typ, který lze datovat před typ F, což se zdá být ukvapený a prozatím nepodložený závěr (Andoščuk 2014: 55). Je však pravdou, že oba typy sdílí některé prvky, zejména krátkou korunu hlavice. Je dosti možné, že se typy F a G vyvinuly společně jako potomci typu A v 1. polovině 9. století. Podle Iana Peirce může typ G představovat zdobnější verzi meče typu F (Peirce 2002: 47). Typ G spolu s typy C, F a M náleží do skupiny mečů, které mají celoželezné jílce a větší část exemplářů je jednobřitá (Hjardar – Vike 2011: 169). Jednobřitou čepel lze spatřovat jako další charakteristický rys, který ukazuje spíše na období před polovinou 10. století. Meč C21660 s čepelí z franského skramasaxu rovněž ukazuje spíše na počátek 9. století, což je období, během kterého se v Norsku občasně tyto zbraně objevují v hrobových celcích (např. B1188). Budoucí nálezy snad budou schopny podat lepší svědectví k datování mečů typu G. Nutno podotknout, že někteří autoři zařazují vznik typu G již do konce 8. století (Jones 2002: 18).

Původ, analogie a možná funkce

Jílec typu G je svým vzhledem natolik výstřední, že je označován za slepou vývojovou větev. Petersen jde ve svém popisu tak daleko, že považuje meče typu G za podivné a nutně zahraniční, ačkoli se neodvažuje navrhnout místo původu (Petersen 1919: 85). Po necelých sto letech a několika dalších nálezech se stává čím dál pravděpodobnější, že meče typu G mají svůj původ v Norsku. S tím souhlasí také Peirce, jenž rozšíření typu G porovnává s rozšířením typu F (Peirce 2002: 47), a Androščuk (2014: 55), který meč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku interpretuje jako norský produkt, který do dnešního Švédska docestoval na základě norsko-laponských kontaktů, které jsou zmíněné v písemných pramenech.

Myšlenka, že by meče typu G nějakým způsobem navazovaly na prehistorické meče s anténovitou hlavicí, z nichž některé mají velmi podobná spirálovitá zakončení, je samozřejmě svůdná, avšak ničím nepodložená. Daleko bližší analogii tvoří baltské meče s anténovitou hlavicí, které jsou datované do přelomu 10. a 11. století (Kazakevičius 1996: 15–18, 127–128). Tato baltská paralela rozhodně stojí za zmínku. Podle Kazakevičia (1996: 18) se jedná o vzácný lokální typ, který se nepochybně vyvinul na území dnešní Litvy a Lotyšska, kde se vyskytuje v pouze 12 exemplářích. Jílec, který tvoří anténovitá podstava zakončená spirálami či ploškami a zahnutá či rovná záštita, je vždy usazen na úzkou jednobřitou čepel. Korunu ve formě čtyřstěnného hranolku, na které by byl řap roznýtován, baltské meče postrádají a mají řapy roznýtovány přímo na podstavách (vrchních záštitách). Ačkoli Kazakevičius (1996) se k typu G nevyjadřuje a nedává jej do souvislosti s baltskými kusy, společnými prvky s meči typu G mohou být jednobřité čepele, v některých případech rovné záštity a samozřejmě tvar antény. Možnou podobu můžeme spatřovat také v tesácích se člunkovitými záštitami z 15. století (Žákovský 2012). Jak se domnívá Žákovský (2012: 695), tyto jednobřité zbraně mohly najít uplatnění jak v ozbrojeném konfliktu, tak na lovu i v každodenním životě.

antennal-tipasBaltské meče s anténovitou hlavicí. Zdroj: Kazakevičius 1996: 3, 6, 7, 8 pav.

Jak si můžeme povšimnout, všechny analogie, které jsme zmínili, se objevují s geografickým a chronologickým odstupem. Je tedy pravděpodobnější, že se vyvinuly nezávisle na sobě. Společným jmenovatelem, který zapříčinil vznik podobných prvků, mohla být funkce i snaha o estetičtější zpracování. Jeden z možných modelů je takový, že se podobné zdobné prvky objevují ve chvíli, kdy se do kurzu dostane meč s jednoduchou, rovnou příčkou, a vznikne potřeba se od tohoto standardu odklonit a převýšit jej. Lze také spatřovat jistou tendenci využití typu G při opětovném osazení starých čepelí, kdy musela sehrát svoji úlohu jednoduchá konstrukce tohoto typu. Z funkčního hlediska spirálovitě tvarovaná záštita umožňuje poněkud odlišnou šermířskou práci tím, že soupeřovu čepel zachytává. V této souvislosti je třeba zmínit, že dochované kompletní zbraně jsou poměrně krátké a případně mohly najít uplatnění v určitém druhu ozbrojeného střetu, kde mohla být tato vlastnost využita. Nabízí se myšlenka využití při duelech, ve kterých – nakolik můžeme věřit některým rodovým ságám – nebyly dlouhé meče vždy tolerovány. Například v Sáze o Kormákovi (kap. 14) je Bersi osočen Þorkelem, že jeho meč je delší, než předepisuje duelový zákon. Spirálové zakončení nabízí také dobrou možnost pevné fixace meče v pochvě pomocí řemínků (friðarband), což mohlo být žádoucí ve chvíli, kdy majitel chtěl vizualizovat garantovaný mír.

Petersen type G sword replica.Replika meče z Dale (C1554) vyrobená v dílně Taitaya Forge.

dmitry-swordReplika meče typu G. Vyrobil Dmitrij Chramcov.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Pudło, Piotr (2011). Ponownie o wczesnośredniowiecznym mieczu wyłowionym z Zalewu Szczecińskiego. In: Materiały Zachodniopomorskie, NS 8, z. 1: Archeologia, s. 165–178.

Žákovský, Petr (2012). Tesáky s člunkovitými záštitami a jejich postavení ve vývoji chladných zbraní. In: Archaeologia historica, 37/2, s. 691–732.

Meče Petersenova typu W

V dalším článku o mečích bychom rádi představili doposud nepříliš známý Petersenův typ W. Nakolik víme, tento typ meče byl v České republice doposud rekonstruován pouze dvakrát. V následujícím článku tento zajímavý typ popíšeme, zmapujeme a odhalíme i jeho rekonstrukce.

Popis

Typ W označuje meč, jehož jílec má komponenty – tedy jednodílnou hlavici a záštitu – odlité z bronzu. Záštita je z čelního pohledu rovná, s mírně zaoblenými kratšími stranami. Jednodílná hlavice, na jejíž horní straně je roznýtován řap, má jednoduchý, půlkruhový tvar se zaoblenými hranami. Při pohledu shora je tvar obou komponentů čočkovitý, tj. ke krajům se zužující. Oba bronzové komponenty byly zhotovovány duté (viz rentgen), a to do té míry, že bronz tvoří tenkou, uvnitř dutou skořápku. Všechny známé kusy mají charakteristickou dekoraci bronzových komponentů; hlavice je sériemi linek členěna do čtyř polí, které jsou vyplněné cikcakovým vzorem. Tento vzor je dobře patrný i na záštitách; v jednom případě je záštita zdobena soustřednými kroužky (Nedošivina 1991: 166). Dekorace se zdá být odlitá, ačkoli dělící a ohraničující linie mohly být dodatečně zvýrazněny. Některé typy se projevují blyštivě zlatavou povrchovou úpravou. Členění hlavice navazuje na typy E a Y a souvisí s typy U, V a některých exemplářích typu X. Datace spadá do 10. století. Norské kusy lze datovat do 1. poloviny 10. století (Petersen 1919: 157). Do tohoto období se datuje také Petersenův typ O, který má rovněž bronzové komponenty a může být ovlivněn stejným trendem. Ve východní Evropě lze typ W objevit v hrobech datovaných do 2. poloviny 10. století (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail bronzových komponentů meče typu W. Nález objevený roku 1816 na neznámé norské lokalitě (B998). Autor: Svein Skare, Unimus.

Jílec typu W je vždy součástí dvoubřitého meče. Meče tohoto typu mají poměrně uniformní rozměry. Kompletní meče jsou dlouhé 878–930 mm, přičemž délka čepele se vždy pohybuje kolem 745 mm. Čepele jsou široké 50–60 mm a jsou zanořené do připravených drážek na spodních stranách záštit. Čepele jsou obvykle bez nápisů, ačkoli meč z Timereva (hrob 100) má na čepeli jasně čitelné latinské písmeno C (Nedošivina 1991: 166). Záštity dosahují délky 80–100 mm, výšky 14–18 mm a tloušťky 17–22 mm. Dochované hlavice mají délku 58–67 mm, výšku 34–37 mm a tloušťku 19–20 mm (Androščuk 2014: 79–80 a vlastní pozorování). Rukojeti jsou dlouhé 85–105 mm, což odpovídá průměrným šířkám dlaní a svědčí o výrobě na míru. Byli jsme schopni nalézt pouze tři kusy se zachovanými rukojetěmi; ve všech případech je řap tvořící rukojeť obložen dřevěným základem, který je v případě meče z norského Breivoldu (T3107) dodatečně potažený plátnem a spirálovitě obtočený železným drátem. Co se týče pochev, lze předpokládat, že nabývaly standardních podob. Meč z Timereva (hrob 100) je na kresebné rekonstrukci pokryt fragmenty dřevěné pochvy (Nedošivina 1991: Рис. I.I) a na konci meče ze Šestovice se zachovalo bronzové nákončí.

typ_W5Detail zachovalého jílce meče z Breivoldu (T3107).
Autor: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

Abychom názorně ilustrovali anatomii tohoto typu meče, ukážeme si tři dobře zachované příklady:

typ_W1Bikavėnai, Litva. Celková délka 930 mm, šířka čepele 50 mm, délka rukojeti 105 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 18 mm. Dřevěné kusy rukojeti. Foto a popis: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Švédsko (SHM 25370). Celková délka 878 mm, délka čepele 743 mm, šířka čepele 50–31 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 14 mm, tloušťka záštity 22 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 37 mm, tloušťka hlavice 20 mm, délka rukojeti 86 mm, šířka rukojeti 20–26 mm, celková váha 892 g. Foto a popis: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, hrob 42, Ukrajina. Celková délka 890 mm, celková délka jílce 145 mm, šířka čepele 60 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 17 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 35 mm. Hrot meče opatřen nákončím. Foto a popis: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

Rozšíření

Obecně vzato typ W nemá mezi evropskými meči příliš velké zastoupení – v současné době evidujeme 19 kusů. Distribuce je však zajímavá a zaslouží si pozornost. Není překvapivé, že nejvyšší počet známe z Norska. Zatímco Petersen znal 8 norských mečů typu W (Petersen 1919: 156), Hernæs jich zná již devět a tento počet se zdá být stále aktuální (Hernæs 1985). Pouze čtyři z nich mají částečně zachované čepele, zbytek tvoří jílcové komponenty. Ve Švédsku známe jeden meč a dva jílcové komponenty (Androščuk 2014: 79). Dva komponenty – jednu hlavici a jednu záštitu – známe z německého Šlesvicka (Geibig 1991: Tab. 164:4–5). Dva zástupce známe z Timereva v Rusku (hroby 100 a 287), kde nalezneme jeden kompletní meč a jeden fragment hlavice (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). Jeden kompletní meč známe z litevské lokality Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) a jeden meč z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 212). Poslední exemplář – typicky dekorovaný fragment hybridní varianty typu W s dvoudílnou hlavicí odlitou z bronzu – byl nalezen roku 2015 při sídlištním výkopu v moravském Pohansku a zůstává prozatím nepublikován (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Přestože někteří autoři uvádějí také nálezy z Velké Británie (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), je potřeba poukázat, že všechny tyto meče mají železné komponenty, takže nesplňují základní kritérium typu W.

Z celkového počtu 19 kusů tvoří 8 meče či jejich fragmenty, zatímco zbývajících 11 představuje tvoří oddělené bronzové komponenty. Meče typu W byly nalezeny v 7 zemích, jsou tedy poměrně rozptýleny v porovnání s celkovými počty. Hlavní nálezovou oblastí je severní a východní Evropa, kde se meče nacházejí na významných lokalitách.

typ_W4Distribuce typu W podle Jakobssona (1992: 228).

Rekonstrukce

V této kapitole bychom chtěli představit čtyři zdařilé rekonstrukce Petersenova typu W, které zhotovili různí evropští mečíři.

Šířka čepele 68–40 mm. Váha 1540 gramů, vyváženo 170 mm od záštity.
Výrobce: Tomáš Zela, 2017.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42. Váha 1200 gramů.
Výrobce: Dmitrij Chramcov, 2015.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42 v porovnání s originálem.
Výrobce: Wojtek Szanek, 2016.

bobrVýrobce: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.

Poděkování a věnování

Tato práce vznikla díky podnětu Tomáše Břenka ze skupiny Goryničové, který vlastní rekonstrukci vyrobenou Tomášem Zelou. Jelikož tento typ nebyl na českých bojištích dosud k vidění, vznikla potřeba poukázat na nálezy a jejich rozšíření. Poděkování si zaslouží každý vytrvalý zájemce, který se nenechal odradit vyčkáváním. Své zásluhy na článku má také Sergej Kainov, který poukázal na dva ruské nálezy, a Ferenc Tavasz, který mi vypomohl svými radami. Článek bych chtěl konečně věnovat svému příteli, mečíři Janu Motyčkovi a jeho potomkovi, který právě přichází na tento svět.

Literatura

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni dohledat, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 5,5–6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha u zjištěných, průměrně dlouhých kusů činí 1100–1200 gramů. Nejkratší kus, který se nám podařilo zjistit, váží 409 gramů a je dlouhý 47,7 cm, přičemž čepel je 38,5 cm dlouhá a 0,48 cm tlustá (Peirce 2002: 86). Tento meč, který měl být údajně nalezen v chlapeckém hrobu, se zdá být zmenšenou, avšak jinak plnohodnotnou verzí. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme šest relativně dobře zachovalých exemplářů, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C24244_ArgehovdMogen, Norsko (C24244). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený před rokem 1937. Celková délka 85 cm. Šířka čepele: 5,5 cm. Délka rukojeti 9,6 cm. Délka záštity 12,9 cm. Délka hlavice 8,3 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

parisNeznámá francouzská lokalita, zřejmě říční nález (Musée de l’Armée, Paris; J3). Skvěle zachovalý meč, nalezený před rokem 1890. Celková délka 90 cm. Délka čepele 75 cm. Šířka čepele 5,3 cm. Délka záštity: 10 cm. Délka rukojeti 12 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Podle Jiřího Košty z České republiky neznáme jediný nález meče typu M a jedná se o běžný mýtus hojně citovaný v literatuře (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html