Bronze Anglo-Saxon Sword Pommels

In the last months, I have been in touch with Dr. Lee Jones, the early medieval sword enthusiast and collector ( Our cooperation led to two articles published on these websites (see Private Sword with a Wooden Hilt and A Curonian Sword from a Private Collection). This time, Mr. Jones shared another interesting piece from his collection. This article will describe it, as well as the closest analogies, since it seems that the type is rather vaguely defined.

bronze-sword bronze-sword2 bronze-sword3 bronze-sword4bronze-5-lobe-hilt-dbronze-5-lobe-hilt-cbronze-5-lobe-hilt-bbronze-5-lobe-hilt-abronze-5-lobe-blade-dbronze-5-lobe-blade-bThe sword owned by Mr. Jones.

The sword owned by Mr. Jones

The sword, that can be seen above, belongs to Mr. Lee Jones “for several decades” and was probably bought in an auction or at Ebay as other swords in his collection. As fas as we can judge, it seems to be a genuine piece that shows the application of original technology.

In the current state, the sword is 676 mm long and weighs 531 grams. The iron blade, which is in poor condition with severe losses, is 540 mm long, 36.8-25.0 mm wide (36.8, 33.3, 29.9, 27.9, 26.8, 25.0 mm taken at roughly 100 mm intervals) and 5.2-3.5 mm thick (5.2, 6.4, 3.8, 4.7, 4.1, 3.5 mm taken at 100 mm intervals). The blade seems to be somewhat lenticular in cross section; towards the hilt the remain is thickest at the midline, proceeding towards the tip the faces of the blade become fairly flat. If the corrosion is hiding a fuller, then it must be quite shallow. There is no evidence of pattern welding or inlays.

The hilt is 136 mm long in the mid-line. The upper part of the hilt is formed by the five-lobed pommel and adjacent upper guard that are each cast in copper alloy. As they are loose, we can see they are semi-hollow castings. The intended display surfaces are smooth and in very good condition. The pommel is 65.6 mm long, 28.9 mm high (central lobe; 19.4 and 18.6 mm for intermediate lobes, 10.8 and 10.5 mm for outer lobes) and 18.9 mm thick (central lobe; 16.4 and 16.0 mm for intermediate lobes, 13.0 and 12.2 mm for outer lobes). The thickness of the wall of the pommel varies from 2.8 to 5.0 mm at edge. The upper guard of concavo-convex shape copies the curvature of the pommel. There is a raised ridge line on the surfaces of the guard. The length of the upper guard is 74.0 mm, while it’s height is 8.7 mm and the thickness 20.5 mm (central; 14.6 mm peripheral). The grip area tang shows no traces of organic material. The tang in that area is 88 mm long, 17.0-10.0 mm wide (17.0 mm at cross-guard, 12.9 mm mid, 10.0 mm at pommel) and 5.1-4.2 mm thick (5.1 mm at cross-guard, 4.9 mm mid, 4.2 mm at pommel). The curved, convexo-concave cross-guard is of iron showing moderate corrosion; the scale and cross section are consistent with the upper guard and in one place there is a suggestion of a ridge line. The cross-guard is 106.6 mm long. The height of the cross-guard is 24.1 mm (greatest extent including the arc), or 8.9-11.2 mm (8.9 and 9.3 mm peripheral, 11.2 mm central), if the arc is not taken in account. The thickness of the central part of the cross-guard is 17.3 mm and it continuosly tapers to 12.9 / 14.5 mm in the middle and 9.8 / 10.4 mm at the ends.

Broader perspective

The sword of Mr. Jones is quite rare and the searching for close analogies is not possible without dificulties. Especially the cast 5-lobed pommel seems to be almost absent in the literature. Before anything else, let us describe the sword from the perspective of current sword typologies.

Petersen’s typology
The sword type with curved guards and peened 5-lobed cast pommel is not present in Jan Petersen’s typology (Petersen 1919). However, there are some types that stand very close to the sword owned by Mr. Jones. 15 types or variants of Petersen’s typology (main types L, O, K, Q, T, X, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 17, 18, 19) apply the curved cross-guards, from which at least 12 types or variants (main types L, O, P, Q, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 19) use curved cross-guard and curved upper guard/pommel at the same time. At least 5 types or variants (main types L, O, Z; special types 14, 19) use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels at the same time.

There are at least two Petersen hilt types that use components cast in copper alloy: type O and type W. At least four Petersen’s types or variants (K, O, R, S) apply 5-lobed pommels connected to upper guards by two rivets or a semicircular rivet. Specifically, a 5-lobed variant of types R and S have a very similarly looking pommel. However, none of these four types or variants uses the construction with the peened tang. From a construction point of view, the closest types are L and Z, as they use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels that are sometimes peened. Moreover, the general shape of the pommels of these types is quite close to the pommel of the sword owned by Mr. Jones. Even there is no identical example in Scandinavia, this approach of searching for analogies tells us there was a tendency to use mentioned features in Europe of 10th and 11th century.

petersen-typologyPetersen’s typology, vizualized by Jones 2002: 18-19.

Jakobsson’s design principles
Swedish archaeologist Mikael Jakobsson (1992) arranged Petersen’s types into 6 so-called design principles, the larger groups of hilts that use the same features, and enriched Norwegian-centric Petersen with many useful distribution maps. In this context, we will mention the principle 2, 3 and 5.

Design principle 2 represents 3-lobed pommels, including also types L and Z. According to Jakobsson, this principle can be dated between late 8th and early 11th century and it contains no less than 26% of European swords. The principle is widespread across the Europe; 37% of examples come from Norway, 12% from Sweden, 9% from Finland, 4% from Denmark, 15% from Western Europe and 23% from Eastern Europe.

The principle 3 is described as a group of swords that use 5-lobed pommel. According to Jakobsson, this principe is the least frequent, counting just 5% of European early medieval swords. 49% of examples were found in Norway, 5% come from Sweden, 30% from Western Europe and 15% from Eastern Europe. Jakobsson undestands principle 3 as a development of the principle 2 and the usage can be dated to period between early 9th and mid 10th century in Scandinavia.

Design principle 5 comprises swords with curved cross-guards. Swords with this feature represent 26% of early medieval European swords. In Scandinavia, they can be dated to the period from early 9th to late 11th century. 71% of examples come from Norway, 7% from Sweden, 5% from Finland, 1% from Denmark, 10% from Western Europe and 6% from Eastern Europe.

The sword of Mr. Jones can be described as a sword that belongs to design principles 3 and 5. More or less close analogies can be found in all three named categories. The advantage of Jakobsson’s work lies in the fact that he maps the bigger groups of swords within Europe.

jakobssonJakobsson’s design principles, taken from Jakobsson 1992: 27, Fig. 1.

Wheeler’s typology
In his book, Sir Mortimer Wheeler described 7 Scandinavian hilt forms that occur in Britain (1927: 31-37, Fig. 13). Even though it rather reduces the actual reality, it is still being used by British academia. The sword of Mr. Jones stands close to Wheeler’s type V and VI, which visually corresponds to Petersen’s types L and Z. Type V is said to have very curved guards and a peened pommel with a big central lobe, while type VI has slightly curved guards and 3-lobed pommel that is riveted to the upper guard. Type V is therefore a closer choice. The final remark of this section is that swords of the British origin are imprecisely categorized, leading to the constant need of classifying uncommon swords as variants.

WheelerWheeler’s typology, taken from Wheeler 1927: 32, Fig. 13.

Geibig’s combination typology
German scholar Alfred Geibig presented his study on early medieval blades and hilts in 1991 (Geibig 1991). His typology of hilts, which comprises of combination of differently shaped hilt components, is based upon detailed study of several hundred swords from what is now Germany. The book made Continental corpus accessible and the careful and precise work led to conclusion that it is considered to be one of the most solid studies in the field. Geibig classified 19 combination types, dated to the period between 9th and 12th century.

The combination type 7 describes the form of the hilt that is visually identical with the sword of Mr. Jones. According to Geibig, the 5-lobed pommel rests at the pommel guard and both these components are attached by the exposed peened tang. According to Geibig, this combination type is equal to Petersen’s type L, even though there is a little different shape of the cross-guard: type L cross-guards are more pointed from the top view, while combination type 7 cross-guards are rounded.
Geibig’s combination type 7, taken from Geibig 1991: 47, Abb. 8.

Cast pommel : the identification problem

The sword might seem to a closed case with the result it belongs to type L. The problem occurs when we realize that cast pommels do not belong to Petersen’s type L swords. In the most recent article about Petersen’s type L swords (Aksdal 2017), there is no mention about copper alloy pommels. I have contacted the Mr. Jostein Aksdal, the author of the article, asking him for definition of the sword. His response was that the curvature of the pommel and attachment correspond to Petersen’s type L, but the presence of cast components and 5-lobed pommel prevent the sword to be labelled as Petersen’s type L sword. Mr. Askdal suggested the sword could be what he calls “British version of type S”. His final conclusion is worth of quoting:

My experience is that Viking Age sword chronology needs more detailed studies, identifying sub-types and local-regional types of swords from the Viking Age.

Therefore, we should follow this advise and have a look what the British archeological material has to offer.

An analysis

To our surprise, the material is quite impressive and offers good analogies, but it is poorly described as a whole. We will try to mention the swords that have curved guards and 5-lobed pommels. A closer attention will be given to cast elements.

Swords already labeled as Petersen’s type L
To contradict the Mr. Aksdal’s argumentation, we have to state there already are swords with cast components and 5-lobed pommels in his own article, classified as Petersen’s type L swords. In the museum of Norwich, a decorated 5-lobed sword pommel cast in bronze is stored (Bjørn – Shetelig 1940: 61; Davidson 1962: 55-56). The pommel is classified as a part of a Petersen’s type L sword (Aksdal 2017: 87, Catalogue B:26). The second example is the sword from Surrey (1996.0604.1; British museum 2018), which has 5-lobed pommel and guards cast in bronze. Again, the sword is categorized as Petersen’s type L by Mr. Askdal (2017: 87, Catalogue B:34). To be fair, these pommels are rather asymetrical and their lobes are more pointed, compared to the sword of Mr. Jones. To sum up, the sword from Surrey still represents one of the closest analogies.

The pommel from Norwich (left) and the sword from Surrey (right).
Taken from Davidson 1962: Fig. 41a and British museum 2018.

type L
The distribution of type L swords in Great Britain.
Aksdal 2017: Fig. 8.

Loose cast pommels
Searching for loose cast pommels, we have found 81 examples dated to 9th-12th century Britain. We can divide them between several types according to their construction and general shape:

  1. pommel attached to the upper guard, without exposed peened tang
    1. Petersen’s type O (Petersen 1919: 126-134) / Geibig’s combination type 9 (Geibig 1991: 50-52, Abb. 10)
    2. Petersen’s type R (Petersen 1919: 140-142) / Wheeler III (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:3)
  2. pommel attached to the upper guard, with exposed peened tang
    1. lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
    2. not lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
  3. one-pieced pommel with exposed peened tang
    1. Petersen’s type K (Petersen 1919: 105-110) / Wheeler IV (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:4) / Geibig’s combination type 6 (Geibig 1991: 44-47, Abb. 7)
    2. Petersen’s type L or Z (Petersen 1919: 112-121, 175-177) /  Wheeler V or VI (Wheeler 1927: 35, Abb. 13:5-6) / Geibig’s combination type 7 (Geibig 1991: 47-48, Abb. 8)
    3. Petersen’s type X (Petersen 1919: 158-167) / Geibig’s combination type 12 (Geibig 1991: 56-60, Abb. 13)
    4. Geibig’s combination type 14 and 15 (Geibig 1991: 63-70, Abb. 15-16)

Distribution of loose cast pommel from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

As we can see, cast pommels were used for various typologically and chronologically different hilts, and therefore we can speak of a kind of tradition. The tradition is more obvious when we realize that cast pommels occur in the period from the earliest phase of Anglo-Saxon period to at least High Medieval. 80 pieces are made of copper alloy, 1 piece is cast in lead. The pommels depicted on our map are loose, found separated from the sword or just with a fragment of tang, which is also striking. According to Anglo-Saxon living history expert Paul Mortimer, such a big number is not coincidence and the pommels could be violently torn off during a ritual destruction, for example.

We can also notice that lobed curved pommels attached to upper guards with exposed peened tang represent a majority of the loose pommel. On the map, there are 52 finds that are mostly concentrated in East and West Midlands, East of England, Yorkshire and the Humber and South East England regions. This distribution corresponds to the distribution of Petersen’s type L swords quite well. There are at least two more pommels of this form in the private collection of Mr. Justin Mercier. This kind of popularity can mirror the fact that hollow upper guards and pommels peened to the tang could be done more easily than other types of constructions. It is surprising there are such an huge amount of sword pommels that are not described in the literature. On the website of Portable Antiquities Scheme, the pommels of this type are described as croissant-shaped pommels, Petersen’s type L pommels or Wheeler’s type VI by contributing editors.

The regular lengths of type 2.1.1. pommels are 44.8-65 mm, while the maximum height reaches from 20.6 to 32.2 mm. The pommels have thicknesses of 14-23.7 mm; the thickness of the casing is 2-4.4 mm. The weight is around 27.4-77.55 g (some heavier pieces include fragments of tangs). The pommel of the Mr. Jones’s sword is slightly longer, but other dimensions do match precisely.

sword-pommelsLoose cast pommels of the type 2.1.1. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.

Loose cast guards
In addition, we can shortly discuss the cast guards. In the following list, we have collected 6 cross-guards and 13 upper guards cast in copper alloy in 9th-12th century Britain. The following division was made:

  1. Cross-guard (6 pieces)
  2. Upper guard
    1. Guard with curved upper part (10 pieces)
    2. Guard with straight upper part (3 pieces)

Distribution of loose cast guards from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

Again, copper alloy components are distributed across the same regions. Regarding the cross-guards, every piece is unique. The number of cross-guards is lower that the number of upper guards, which may suggests that the cast cross-guards could have been used less often. That could correspond with the fact that the sword of Mr. Jones combines an iron guard and a cast upper guard and pommel.

The upper guards are divided to two categories. The category 2.1. is the most interesting for us, as the upper guard of the examined sword falls into this group. The most of guards in this category were dated to Late Middle Ages PAS website, but we believe this is incorrect. Not only two finds are dated to Early Medieval period, but they closely resembles the type L upper guards in shapes, proportions and sizes (see for example Aksdal 2017: Tab. 1-2). In this group, we can find curved and mostly hollow guards with a small rectangular hole for the tang. They are 56.78-87.7 mm long, 6.54-21.05 mm high and 12.77-22 mm thick. The guard of Mr. Jones’s sword fits in these categories. However, there are also some difference: the ends of guards are not flattened and there is no evidence of the central raised ridge line.

The upper guard of Mr. Jones’s sword is 74 mm long, while the pommel is 65.6 mm long, so the difference in lengths is 8.4 mm. We have already told that the length of loose pommels varies between 44.8-65 mm. In proportion to loose upper guards, the difference is 11.98-16.54 mm. The thicknesses of loose components are comparable (14-23.7 mm : 12.77-22 mm). The future examination can reveal whether the loose pommels and loose upper guards do fit or not.

guardLoose cast upper guards. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.

For the next part of the analysis, we have to ask whether there is any complete sword that applies curved guards and peened cast 5-lobed pommel.

Wallingford Bridge type
In 1967, Vera Evison published an interesting study about an unmapped type of Anglo-Saxon swords that stand close to Petersen’s type L and Z (Evison 1967). The main feature that differentiates this type from Petersen’s is a differently shaped guard. Mrs. Evison called the examined group Wallingford Bridge sword type and suggested they were made in souther England in 10th-11th century. Even though there are only 9 examples in England (7 of which were found in the River Thames) and they rather resemble Petersen’s type Z / Wheeler’s type VI when it comes to the construction, we believe the study is an important step forward to show the complexity of local and transitional variants. If the concept is correct, then the sword of Mr. Jones and the pommels of the type 2.1.1. stand between Petersen’s types L, S and Z, not only by the form, but also by the chronology, just as Wallingford Bridge type does. Generally speaking, type L is the closest and it should be legit to call Mr. Jones’s sword type L variant until a more precise typology is invented.

wallingfordWallingford Bridge type swords (Evison 1967: 162, Fig. 1).

In the Evison’s article, we can find a reference to the sword from Mileham, which seems to be a second close analogy to our sword (Evison 1967: 185, Fig. 3b, 6a). This sword has copper alloy hilt components, including a richly decorated guard and an one-pieced pommel of our type 3.2. To our knowledge, there are no closer published paralels of Mr. Jones’s sword than swords from Surrey and Mileham. Therefore, the sword of Mr. Jones can be called unique in that regard.

The sword from Mileham (Evison 1967: Fig. 3b, 6a).

In 2012, a discussion about loose cast 5-lobed pommel arised on Shane Allee, a member of the forum, posted a picture of the sword, that was sold on Ebay more than 15 years ago. The sword seems to belong to the same type as Mr. Jones’s sword. However, we do not have any particularised information about the sword.

The sword sold on Ebay.


In the first part of this article, we tried to describe an unusual sword from a private collection. The uniqueness of such a sword led us to a type that stood aside completely unnoticed. The closest analogies were found in 10th-11th century Britain, a country where the mixture of styles created a variety of transitional swords that apply different contructions, shapes and materials altogether. Nevetherless, it will require a brilliant mind and a huge time reserve to arrange the swords in a realistic way.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.

Stone carving from Eberston, Britain. Taken from Grove 1938: 256, Fig. 5.


Aksdal 2017 = Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Bjørn – Shetelig 1940 = Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

British museum 2018 = Sword from Surrey, Shepperton, Museum number 1996,0604.1. Electronic source, http:// 887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, visited 31th October 2018.

Evison 1967 = Evison, Vera I. (1967). A Sword From the Thames at Wallingford Bridge. In: The Archaeological Journal 124(1): 160–189.

Davidson 1962 = Davidson, Hilda R. Ellis (1962). The Sword in Anglo-Saxon England. Its Archaeology and Literature, Oxford.

Geibig 1991 = Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Grove 1938 = Grove, L. R. A. (1938). Five Viking-Period Swords. In: The Antiquaries Journal, 18(03): 251–257.

Jakobsson 1992 = Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones 2002 = Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Petersen 1919 = Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Wheeler 1927 = Wheeler, R.E.M. (1927) London and the Vikings. London Museum Catalogues: No 1, London.

K původu „svatováclavské přilby“

V prosinci 2016 byl ve středočeských Lázních Toušeň nalezen výjimečný meč Petersenova typu S, vyznačující se bohatou dekorací. Ačkoli se tento typ objevuje na lokalitách od Irska po Rusko, jedná se o první exemplář v České Republice. V rámci spolupráce s Jiřím Koštou a Jiřím Hoškem, kterým jsem pomáhal zmapovat analogie tohoto meče, jsem měl možnost zbraň osobně prozkoumat. Tyto i jiné události posledních dvou let ve mne zanechaly hluboké otisky, které mne donutily přehodnotit řadu stanovisek. Předně se musím opětovně vyjádřit k tzv. svatováclavské přilbě, zejména k původu jejího nánosku a obroučky.

Přilba zvaná svatováclavská je velmi známým a pozoruhodným předmětem, který je v Čechách uchováván již od raného středověku a který byl mnohokrát publikován (nejvýznamněji Hejdová 1964; Merhautová 1992Schránil 1934). Společně s kroužkovou zbrojí, pláštíkem a dalšími exponáty tvoří korunovační poklad, který v posledních tisíci letech sehrál symbolickou úlohu. Nedávné výzkumy prokázaly, že nejstarší části těchto artefaktů pocházejí z 10. století (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Přilba se dnes skládá ze zvonu, nánosku a obroučky a vykazuje četné, mnohdy nevkusné opravy, které svědčí o tom, že prošla složitým vývojem. Je evidentní, že ve své současné podobně zamýšlena jako příležitostně vystavovaný exponát. Zrevidujme si nyní důkladně, co o přilbě skutečně víme nebo předpokládáme.

svatovaclavkaStav svatováclavské přilby roku 1934. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII a XIV.

Jednokusový kónický zvon přilby, jehož ovál má při základně vnitřní rozměry 24,4 cm × 20,9 cm a obvod 70 cm, mohl být vyroben v českých zemích a vzhledem ke své dataci do 10. století mohl zažít dobu Václavova panování (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 179). Jedná se tak zřejmě o jednu z nejstarších dochovaných kónických jednokusových přileb, jejíž nejbližší paralely lze hledat v České Republice a Polsku (Bernart 2010). Výška zvonu činí 16 cm, přičemž váha kompletní přilby je zhruba 1 kg. Předpoklad, že zvon přilby je mladšího data, se nepotvrdil. Materiál přilby je značně nehomogenní : na čele je použita tloušťka 1,6–1,9 mm, zatímco na bocích 0,6–1,9 mm (osobní diskuze s Milošem Bernartem). V místě, kde je dnes připevněn zdobený nánosek, se původně nacházel integrální nánosek, který byl odřezán a prostor kolem něj byl pod údery kladiva přizpůsoben novému nánosku. Podle Hejdové měla původní přilba před úpravou ochranu uší a krku, po které zbyly otvory v obvodu (Hejdová 1966; 1967; 1968), ale nová analýza si tyto vykládá jako pozůstatky po vycpávce (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Zvon vykazuje řadu oprav, které se ovšem vyhnuly specifické díře na týlu přilby, která může souviset s úderem zbraně, anebo mohla toto zdání nabuzovat. Více detailů k rozměrům a vysprávkám poskytuje Hejdová a Schránil (Hejdová 1964; Schránil 1934).

jednokusVýběr jednokusových přileb z České Republiky a Polska.
Zdroj: Bernart 2010.

Někdy po smrti sv. Václava, avšak zřejmě ještě v 10. století, se přilba dočkala modifikací, které souvisely s jejím povýšením na relikvii. Úpravu zřejmě inicioval kníže Boleslav II. († 999), který podporoval kult sv. Václava, či možná jeho žena kněžna Emma (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 181). Existenci modifikované přilby pravděpodobně reflektoval autor tzv. Kristiánovy legendy, datované do let 992–994, příběhem o setkání knížete Václava s kouřimským knížetem Radslavem, který odhodil zbraň poté, co spatřil na Václavově čele zářící podobu svatého kříže. Právě tímto křížem může tzv. Kristián, jako potenciální bratr Boleslava II. dobře obeznámený s dynastickými poměry Přemyslovců konce 10. století, odkazovat na zdobený nánosek přilby, který byl na přilbu nově instalován. Podle Merhautové mohla být přilba odhalena při zakládání pražského biskupství roku 973 (Merhautová 2000: 91).

Jedna z menších úprav, ke kterým došlo v běhu 10. století, se podepsala na spodním okraji zvonu přilby, kam byl přinýtovaný držák barmice, tvořený přehnutým stříbrným páskem. Z tohoto držáku se dnes dochovaly pouze fragmentární proužky na vnějším a vnitřním okraji. Tento typ držáku představuje velmi pracnou a vysoce funkční ochranu; do ohybu pásku jsou vysekány nebo vystříhány zářezy, do kterých se postupně vkládají kroužky držící barmici a skrz ně se protahuje drát. Tuto sofistikovanou metodu známe u nejméně deseti dalších raně středověkých přileb, u kterých je pásek vyroben ze železa, mosazi nebo pozlaceného bronzu (Vlasatý 2015a). Součástí svatovítského pokladu střeženého v Praze je kromě jiného i kroužková zbroj. Ke kroužkové zbroji přináleží tzv. pláštík, obdélníkový pruh pletiva, jehož horní část – „stojací límec“ o rozměru 50×7,5 cm – je lemována třemi řadami kroužků z téměř ryzího zlata (Schránil 1934). Na samotném vrcholu límce se nachází jedna řada železných kroužků, která navazuje na zlaté kroužky. Detailní rozbor potvrdil, že límec je složen ze stejných kroužků jako brň, ale odlišuje se od zbytku pláštíku. Badatelé (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 180181) předpokládají, že límec mohl být ze všeho nejdříve stojacím límcem u kroužkové zbroje, ze které byl posléze sňat a byl využit jako závěs na přilbici, kde byl uchycen řadou železných kroužků, které navazují na zlaté lemování. Barmice byla z přilby sňata zřejmě za vlády Karla IV. a našla uplatnění jako základ pláštíku, ke kterému byla dopletena větší část do podoby, kterou vidíme dnes. Vzhledem k původní délce 7,5 cm a použití stříbrného držáku se zdá, že tato část přilby byla čistě dekorativní.

vaclav-limecDetail límce pláštíku se zlatým lemováním.
Zdroj: Bernart 2010: obr. 37.

Další zásah, který zřejmě proběhl současně s výše uvedenou změnou, byla instalace nánosku a obroučky. U tohoto bodu se zastavíme déle, protože nánosku se v minulosti věnovala celá řada badatelů a spousta názorů, jak se pokusím ukázat, byla zcela zavádějící a pramenila z neznalosti širších souvislostí. Nánosek má křížový tvar o výšce 14,7 cm, šířce 18,5 cm a tloušťce až 5 mm. Na třech svých koncích je uchycen velkými železnými nýty. Očnice jsou na horních okrajích lalokovitě vykrajovány a zvýrazňují obočí. Vlastní nánosek svou délkou 6,3 cm a šířkou 3,3 cm kopíruje nos. Z profilu se nánosek jeví jako prohnutý, což je podle Miloše Bernarta způsobeno pádem na spodní hranu nánosku. Uprostřed spodního okraje ochrany nosu vybíhá krátký trn neznámé funkce, dříve mohl být teoreticky rozšířen v háček, který můžeme vidět na typologicky podobné přilbě z Olomouci a který mohl být určen k zavěšení barmice chránící obličej. Křížovitý tvar nánosku má nejbližší analogii v nánosku z přilby z bosenské Trnčiny, která je datována do 10.–11. století (D’Amato 2015: 67, Pl. 5) a která je druhým exemplářem přilby s jednokusovým zvonem a dodatečným nánoskem. Spodní okraj zvonu svatováclavské přilby byl kolem dokola olemován obroučkou, která překrývala stříbrný držák barmice a která ústila pod nánoskem. Byla uchycena řadou nýtů a dvěma velkými nýty nánosku; nýty držící obroučku byly na vnitřní straně zajištěny měděnými podložkami. Do dnešního dne se zachovaly zhruba tři čtvrtiny této obroučky, která se v minulosti zřejmě rozbila natolik, že bylo nutné ji přichytit výspravkami. Dekorativní obroučky přileb jsou nepříliš běžným rysem, který známe především z východní Evropy. Nejbližší analogii obroučky tvoří zřejmě ozdoba přilby z ukrajinské Nemie, která je datovaná do 11. století (Kirpičnikov 1971: Tabl. IX).

svatovaclavska_prilbaSchématická rekonstrukce přilby kolem roku 1000.
Převzato ze stránek Českého rozhlasu.

Povrch nánosku a obroučky je zdobený metodou overlay neboli enkrustace, což je metoda užívající nasekání podkladového materiálu v několika směrech, do něhož je posléze vtepáván dražší kov (Fuglesang 1980: 125–126; Moilanen 2015: 276–277). V případě nánosku je podklad nadrážkován ve třech směrech; tento fakt je dobře patrný na rentgenových snímcích a na některých místech i prostým okem. Obroučka je s největší pravděpodobností zdobena stejným způsobem. Použitým vtepávaným materiálem byl stříbrný drát nebo plát. Analýza potvrdila také stopy mědi, zlata, olova a zinku v korozi, nikoli však ve výzdobě (osobní diskuze s Milošem Bernartem). Podle Vegarda Vikeho je použitým materiálem dochované dekorace stříbrný drát, který byl mechanicky zaklíněn do zářezů, a vypadané výplně obrysů mohl tvořit drát ze slitiny mědi. Podle Miloše Bernarta, Petra Floriánka a Jeffa Pringleho byly vypadané výplně původně vylity niellem, které postupem času vypadalo. Nejbližšími analogickými přilbami, které měly masky zdobené metodou overlay, pocházejí z gotlandského Lokrume a ukrajinského Kyjeva (Vlasatý 2015b; Vlasatý 2018). Fragment přilby z Lokrume je navíc dekorován stejnými motivy, jako obroučka svatováclavské přilby. Metoda aplikující overlay se běžně objevuje na zbraních a jezdeckém vybavení zhruba od roku 950 do počátku 12. století v Anglii a ve Skandinávii, odkud se tato metoda mohla šířit do okolních zemí spolu s motivy touto metodou dosahovaných. Stejně jako v případě nově objeveného meče z Lázní Toušeň, je extrémně složité stanovit místo původu, protože šíření módy zahrnovalo i proces výroby, nejen finální výrobky. Metoda overlay nám tedy pouze naznačuje, že tu máme co dělat s předmětem, který s největší pravděpodobností pochází ze severní nebo východní Evropy.

Wenceslas_noseguard-ChristDetail nánosku svatováclavské přilby.
Zdroj: Vegard Vike.

Věřím však, že motivy, kterými je touto metodou dosaženo na nánosku, nám mohou pomoci blíže lokalizovat místo výroby. K nelibosti všech, kteří by v postavě umístěné na nánosku chtěli vidět severského boha Óðina (např. Merhautová 1992; Merhautová 2000; Sommer 2001: 32), je nutné s konečnou platností tuto myšlenku zavrhnout. Jedná se rané vyobrazení ukřižovaného Ježíše Krista (jak tvrdili Benda, Hejdová a Schránil), které má v evropském prostoru řadu paralel až do 12. století (Fuglesang 1981; Staecker 1999). Jeho funkce na nánosku je snadno čitelná – má reprezentovat křesťanského nositele, znázorňovat formuli Kristova vykoupení a jeho druhý příchod, vzbuzovat úžas a děs nepřátel. Jestliže Merhautová (2000: 91) píše, že „ukřižovaný Kristus nebyl a jako vítěz nad smrtí ani nemohl být zobrazován holohlavý, ani s podobně řvoucími ústy a s rozježeným knírem (…)“, pak to svědčí o zásadní neznalosti archeologického materiálu, který si nyní musíme ukázat na příkladu nálezů křížků, dřevorytů i militárií.

jellingRaná vyobrazení Krista skandinávského původu. Větší rozlišení zde.
Kámen z Jellingu, odlitek z Haithabu, dřevěná figura z jellinské mohyly, křížek z hrobu 660 v Birce.

krizkyVyobrazení Krista ze severní a západní Evropy v období 9.–12. století.
Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999: Abb. 59, 61, 68, 79; Kat. Nr. 14, 43, 46, 49, 51a, 53a, 54, 60, 65, 74, 81, 86, 100, 116a.

jezis_mecePostavy interpretované jako Ježíš na hlavicích mečů z 11. století.
Meče z Pady (Estonsko) a Ålu (Norsko). Zdroj: Ebert 1914: 121 a katalog

Rozeberme si nyní jednotlivé části dekorace nánosku. Nejvíce pozornosti bylo věnováno hlavě postavy, která – ačkoli není dobře dochována – má dvě vytřeštěné oči, otevřená ústa se čnícími zuby, husté vousy rozvětvené do několika pramenů a korunu neurčitelného tvaru. Tyto rysy byly v minulosti považovány za důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Všechny z nich však můžeme najít v raném křesťanském umění západní, střední, severní a východní Evropy 9.–12. století. Nejbližší podobnost vykazuje obličej Ukřižovaného z kříže nalezeného ve Stora Uppakrå ve Švédsku (11. století; Staecker 1999: Kat. Nr. 51). Rovněž z 11. století pochází meč nalezený v norském Ålu (C36640), který má na hlavici znázorněného Krista s vyceněnými zuby, vousy, vytřeštěným pohledem a trojcípou korunou na hlavě (diskuze s Vegardem Vikem). Pokud bychom se pokusili naznačit podobu koruny, pak můžeme poukázat na analogie, u kterých se nad hlavou Ukřižovaného nacházejí kříže, kosočtverce s motivy kříže, ruka Boží, svatozáře či čapky, přičemž tvarově nejpodobnější se zdá být kosočtverec s motivem kříže nebo ruka Boží. Naznačené rysy náleží Bohu hněvivému, ze kterého je třeba mít bázeň, což je příznačné pro období do roku 1000, kdy byla křesťanská Evropa sužována nájezdy. Ježíš Kristus byl v nově christianizovaných zemích zprvu počítán za jednoho z pantheonu (Bednaříková 2009: 94), a svoji pozici si musel vydobýt ukázkou síly, nikoli smířlivými a pokornými gesty.

hlavaHlavy Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999.

Také paže, které jsou ovinuty dvěma páry náramkům podobným kruhů, byly v minulosti považovány jako důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Dobová ikonografie je však v přímém rozporu – naopak se zdá, že raná vyobrazení Ježíše Krista velmi často vyobrazují Ježíše přivázaného, nejen přibitého na kříž (Fuglesang 1981). Kruhy tak reprezentují smyčky poutající ruce anebo nařasené rukávy tuniky, které má postava na sobě. Pozice rukou s palci orientovanými vzhůru je pak rys neoddiskutovatelně spjatý právě s Ježíšem na kříži. Z rentgenového snímku a detailních fotografiích se navíc zdá, že se na dlaních pod palci mohla nacházet stigmata nebo hřeby. Paže se zdají být zlomené, k čemuž nacházíme nejbližší analogie na krucifixu z maďarského Peceszentmártonu (12. století; Jakab 2006).

rukaRuce Ukřižovaného v evropském a tureckém umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a kámen z Jellingu.

Tělo postavy na nánosku se zdá být oděno do tuniky nebo suknice, která je přepásaná v oblasti pasu velkým poutajícím opaskem nebo smyčkou. Suknice je zdobena protilehlými čarami, které tvoří motiv rybí kosti. Rovněž k těmto detailům můžeme najít řadu paralel v dobové ikonografii, zejména svázaný pás je v severském umění rozšířený. Co se týče nohou, jejich dekorace je prakticky vypadaná, takže je není možné rekonstruovat; je však evidentní, že směřovaly od sebe, což je netypický rys.

hrud-pasTělo Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a nálezy z Jellingu.

Nad korunou ukřižované postavy se nachází neúplně zachovalý pletencový ornament, který vyplňuje plochu zužujícího se nánosku. Tento motiv nápadně připomíná výplňové propletence, jež se vyskytují na záštitách mečů typů L, R, S, T (Petersen 1919) a na tulejkách kopí (viz např. Fuglesang 1980). Proplence z mečů, které mají své těžiště v 2. polovině 10. století, jsou bližší analogií, zatímco dekorace na kopí, která se rozvíjí do komplikovanějších forem zařaditelných do stylu Ringerike, lze zařadit do konce 10. až třetí čtvrtiny 11. století (Fuglesang 1980: 18; Wilson – Klindt-Jensen 1966: 146).

Pletencový ornament na zbraních ze Skandinávie a Estonska, 10.–11. století.
Zdroj: Jets 2012: Fig. 1 a katalog

Nad pažemi a vedle nich se nacházejí jednoduché trojcípé ornamenty a propletené smyčky. Jejich pozice je vůči nánosku symetrická. Zdá se, že tento dekor měl jednoduše vyplnit prázdný prostor, který by jinak vznikl. Jako analogii trojcípých ozdob můžeme jmenovat trikvetry z jellinského kamene, umístěné nad pažemi a vedle obličeje u Ukřižovaného. Paralely pokračují: trojcípé ornamenty nalezneme nad pažemi postavy na hlavici meče z Pady a vedle obličeje na hlavici meče z Ålu lze spatřit dva křížky. Smyčky, které se nacházejí mezi dlaněmi a velkými nýty na koncích očnic, mají analogii jak na smyčce vyobrazené na záštitě meče z lotyšského Telšiai (Tomsons 2008: 94, 5. att), tak ve vlnovkách, které jsou umístěné pod rukama Ukřižovaného na křížku ze švédského Gullunge (přelom 11.-12. století) a finského Halikka (12. století). V případě křížku z Hallika mohou vlnovky znázorňovat například mraky nebo vzdušné proudy, neboť prostor nad hlavou postavy je vyplněn nebeskými tělesy (Měsíc a Slunce) a celá kompozice může znázorňovat Ježíše jako pána nebes. Některé křížky byzantské tradice vyobrazují vedle rukou Ukřižovaného okřídlené anděly. V jiných případech je prostor pod rukama postavy vyplněn texty nebo hlavami postav, a tak nelze vyloučit, že by ornament mohl mít podobný apotropaický význam.

Jednoduchý ornament : svatováclavská přilba, Gullunge, Halikko.
Zdroj: Staecker 1999: Kat. Nr. 112, Abb. 96.

Dekoraci obroučky můžeme zhodnotit jako typický pletencový ornament stylu Borre, který má bohaté analogie v zemích, které měly co do činění se skandinávským vlivem, tedy zhruba v prostoru od Velké Británie po Rusko. Ve Skandinávii je styl Borre datován do období od 1. poloviny 9. století do 2. poloviny 10. století. V Polsku, kde se styl Borre ujal a zdomácněl, se ho užívalo k dekorování ještě v průběhu 11. století (Jaworski et al. 2013: 302). Ornament tohoto druhu můžeme spatřit jak na fragmentu přilby z Lokrume, tak na četných mečích typu R a S a zřejmě bychom jej nalezli i na dalších militáriích. Propletené smyčky, avšak jiného tvaru, lze spatřit i na obroučce přilby z ukrajinské Nemie.

Pletencová ornamentika užitá na mečích typu R a S ze severní, střední a východní Evropy.
Vytvořil Tomáš Cajthaml.

obrouckaObroučky svatováclavské přilby a přilby z Nemie.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII; Kirpičnikov 1971: Tab. IX.

Pokud bychom měli navrhnout místo výroby těchto dekorovaných komponentů, Skandinávie, a to zejména ostrov Gotland, se rozhodně jeví jako nejpravděpodobnější (Schránil 1934Benda 1972; Merhautová 2000Bravermannová 2012; Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014), nicméně možností je více. Potenciálním kandidátem může být také území Polska, Pobaltí, Finska, Ruska nebo Ukrajiny, nikoli však Porýní (Hejdová 1964196619671968). Do středu Evropy se mohly dostat polskou cestou, která byla do 70. let 10. století otevřená dokořán díky svazku polského Měška s českou princeznou Doubravou, sestrou Boleslava II. Avšak ani pozdější import není vyloučen, protože jak ukazují Ethelredovy denáry, které byly v Čechách kopírovány a dodávány zpět do prostoru Baltského moře, cesta přes Polsko byla prostupná i v 80. a 90. letech 10. století (Lutovský – Petráň 2004: 95; Petráň 2006: 168).

Svatováclavská přilba je kompilát několika původně nesouvisejících dílů, který byl složen nejspíše na popud Boleslava II. za účelem podpoření kultu sv. Václava. V průběhu věků několikrát změnila svoji podobu a byla opakovaně opravována. Historická a kulturní hodnota tohoto exponátu je nevyčíslitelná. V současné době je přilba vystavena na Pražském hradě, kde se těší značné pozornosti z domova i zahraničí.

Svatováclavská přilba se zářícím nánoskem.
Zdroj: Jan Gloc, Správa Pražského hradu.


Bednaříková, Jarmila (2009). Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Křesťanstvo v časoch sv. Vojtěcha, Kraków, s. 85–103

Benda, Klement (1972). Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. In: Umění 20, č. 2, s. 114–148.

Bernart, Miloš (2010). Raně středověké přílby, zbroje a štíty z Českých zemí, Praha: Univerzita Karlova.

Bernart, Miloš  Bravermanová, Milena  Ledvina, Petr (2014). Arma sancti Venceslai: nová zjištění o přilbě, zbroji a meči zv. Svatováclavské. In: Časopis Společnosti přátel starožitností, Roč. 122, č. 3, s. 179182.

Bravermanová, Milena (2012). The so-called armour of St. Wenceslaus – a historical introduction. In: Acta Militaria Mediaevalia, VIII, Kraków – Rzeszów – Sanok 2011, s. 213–220.

D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia, tom XI, red. Piotr N. Kotowicz, Kraków – Wrocław – Sanok, s. 27–157.

Ebert, Max (1914). Zu den Beziehungen der Ostseeprovinzen mit Skandinavien in der ersten Hälfte des 11. Jahrhunderts. In: Baltische Studien zur Archäologie und Geschichte : Arbeiten der Baltischen vorbereitenden Komitees für den XVI. Archäologischen Kongress in Pleskau 1914, Berlin, s. 117–139.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Fuglesang, Signe Horn (1981). Crucifixion iconography in Viking Scandinavia. In: Hans Bekker-Nielsen – Peter Foote – Olaf Olsen (eds.). Proceedings of the Eighth Viking Congress. Århus 24-31 August 1977, Odense, s. 73–94.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, č. 1–2, s. 1–106.

Hejdová Dagmar (1966). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (1. Teil). In: Waffen und Kostümkunde 8/2, s. 95–110.

Hejdová Dagmar (1967). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung). In: Waffen und Kostümkunde 9/1, s. 28–54.

Hejdová Dagmar (1968). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung und Schluß). In: Waffen und Kostümkunde 10/1, s. 15–30.

Jakab, Attila (2006). Bronzkorpuszok a nyíregyházi Jósa András Múzeum gyűjteményében (Bronze crucifixes in the collection of the Jósa András Musem). In: JAMÉ 48, s. 261–280.

Jaworski, Krzysztof et al. (2013). Artefacts of Scandinavian origin from the Cathedral Island (Ostrow Tumski) in Wroclaw. In: Scandinavian culture in medieval Poland, Wroclaw, s. 279–314

Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk (2004). Slavníkovci, Praha.

Moilanen, Mikko (2015). Marks of Fire, Value and Faith : Swords with Ferrous Inlays in Finland During the Late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.

Merhautová, Anežka. (1992) Der St. Wenzelshelm. In: Umění 40, č. 3, s. 169–179.

Merhautová, Anežka (2000). Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 : na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999), Praha: 85–92.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Petráň, Zdeněk (2006). České mincovnictví 10. století. In: České země v raném středověku, Praha, s. 161–174.

Schránil, Josef (1934). O zbroji sv. Václava. In: Svatováclavský sborník na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého. I – Kníže Václav svatý a jeho doba, Praha, s. 159172.

Sommer, Petr (2001). Začátky křesťanství v Čechách: kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury, Praha.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Tomsons, Artūrs (2008). Kuršu (T1 tipa) zobeny rokturu ornaments 11. – 13. gs. In: Latvijas Nacionālā Vēstures muzeja raksti, No. 14, s. 85104.

Vlasatý, Tomáš (2015a). Další fragment přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z:

Vlasatý, Tomáš (2015b). Přilba z Lokrume. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z:

Vlasatý, Tomáš (2018). Přilba z Kyjeva. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z:

Wilson, David M. – Klindt-Jensen, Ole (1966). Viking Art, London.

Vikings were not racists, but …

In last few weeks, I had the chance to read several articles that connect Viking Age with racist and anti-racist movements of different countries. For a person living in the Czech Republic, whose re-enactment scene is not contaminated by racists and is more focused in authenticity, this is an incomprehensible problem. However, I feel the need to intervene, when it comes to misinterpretation of history.

In fact, no real history enthusiast would ever combined “medieval/Viking” and “racism” in one sentence. There are at least two reasons. Firstly, we cannot simplify the main problems to yes or no questions, because actual reality is too complex for being comprehended by the answer. That means, a misleading question gives you a misleading answer. As my favourite speaker professor Stanislav Komarek says:

Europe is used to think in a cold way – in yes or no questions. This could lead to the invention of computers, for example, but not to mind harmony or to realistic perception of the world. In medias, we can hear a lot of pseudo-questions, like “Is human nature peaceful or aggressive?”, “Is capitalism good or bad?”, “Is human purpose to work or to have fun?”. These questions are totally goofy. […] It is important to stress that a person from a different culture cannot understand this kind of questions.

Secondly, it is not possible to judge the past, based on our modern experience and value system. The fact we have the word “racism” in our dictionaries for around 100 years and we understand the meaning (“Prejudice, discrimination, or antagonism directed against someone of a different race based on the belief that one’s own race is superior“) does not determine the same kind of knowledge in previous cultures and societies. This phenomenon is called cultural relativism.


A meeting of Norse people and Indians in Newfoundland, 1003–1007. Drawn by Anders Kvåle Rue.

More correct questions would be “What was the relationship of Old Norse people (including Vikings) to other European and non-European societies?” or “Are there any sources that show Old Norse people acting as what we call racists?”. To find out, we have to describe the main signs of the period. We are talking about millions of people, living in several centuries, different circumstances, weather climate and with various customs. It will always be difficult to summarize such a huge, inhomogeneous mass of people. The Early medieval world was cosmopolitan in the transport of both people and objects, but – at the same time – relatively closed with regard to traditions and habits. Old Norse culture was fixed to customs of fathers, very similar to what we can see in “primitive” societies of the modern world. Changes were accepted in the span of decades and centuries, not months and years as is normal today. The life in that period was much more focused on continuation, on the long-term aspects and the connection to a family, land and traditions.

In the world where – due to the lack of the centralized mechanism – every person can easily kill her/his non-related opponent, one will develop a very good sense for suspiciousness, self- and kin-defence, fame and shame. From our point of view, Viking Age Scandinavia would be a very hostile place to be, with a fragile peace sticking the community together; a typical feature of an uncentralized society that is infested by continual struggle for domination. Speaking of supremacy, it is natural that people feel mutually superior to others, mainly to foreigners, strangers and poorer people. Judging by Sagas of Icelanders that are full of local micro-conflicts, there is no doubt that oppressions took place not only on the geographic level, but also on the hierarchic level. A kin from one side of a fjord felt superior to a kin from the other side, people of Firðafylki felt superior to the people of Sygnafylki, Norwegians felt superior to Icelanders, elites were mocking at lower classes and so on. In contrast to our modern society, there was also functional slave system that used a lot of prejudices and stereotypes (see the table below). It is way easier to became a suprematist in the world where people have different life values given by the law. Using modern terminology, these states could be called “hierarchical supremacy”, “ethnocentrism”, “kinship-centrism” or “proto-racism”, but definitely not “racism” as we know it.

Stereotypes of the Viking Age, gathered from Rígsþula (“The Lay of Ríg”).

Class Description
Slaves (þrælar) Slaves are ugly but strong, with twisted backs and crooked limbs. Their skin is sunburnt, black and wrinkled. Their palms are rough, fingers thick. Slaves have no valuable property. They live in a cottage that has door open (everybody can go in and check them). There is a fireplace, a simple table, a bowl and a rough bed inside their house. Speaking of clothing, they have old, not fitted clothes. Probably no shoes at work. They eat tough, whole grain bread and broth. Their best meal is boiled calf meat. Slaves work for their masters. Their labour is hard, dirty and inferior, including the daily and intensive work with animals. They have much more children than others.
Free men (karlar / bændr) Free men are beautiful and generous to their friends. Their hair and beards are trimmed. They have good senses. They own a house and lands. The house can be locked. Inside the house, there is not only a fireplace and a soft bed, but also some furniture (a chest) and tools (a weaving loom, a distaff). Free men have fitted, practical and fashionable clothing with some pieces of jewellery. They are their own masters. They are independent multicrafters, devoted to farming and precise crafts, like woodworking and weaving.
Elites (jarlar, konungar) Elite people represent the top level of the society. They are young, bright-haired, pale-skinned, beautiful and kind. Men are robust warriors, generous with weapons, horses and jewellery. They have advanced knowledge of runes. Elite people own several halls, each of them has doors with a knocker. The floor of the hall is covered with straw. There is a linen patterned cloth on the table, together with beakers and silver plates. People sleep in velvety beds. Elite people wear coloured, fashionable clothing made of top materials. They also wear golden jewellery. Elites eat wheat bread, roasted birds and bacon. Their drink is wine. Generaly speaking, they do not work at all. In their free time, they are having discussion, men are training, competing, hunting, ruling and fighting, women are taking care of their appearance and of the guests.

It is true that the most of Early medieval Scandinavian population had what we call white skin, as is probable that bright-coloured hair was more prestigious than dark one. For a non-travelling person, the chance to meet a person with a different skin colour was rather low in the period. However, do sources attest any bad behaviour towards a person of a different skin colour? To avoid any misleading and concluding answer, let’s say that approaches surely varied and were not uniform. As the table shows, the lower status and worse physical appearance, the worse behaviour. If Rígsþula is not taken in account, there are two more examples. In the Eddic poem Hamðismál (“The Lay of Hamðir”), heroic brothers Hamðir and Sǫrli are mocking of their half-brother Erpr, who is said to be jarpskammr (“brown little one”). After a short conversation full of misunderstandings, Erpr is killed. The crucial fact behind the relevant word is probably that brothers consider their half-brother to be illegitimate and of half-Hun origin. The second source, Eiríks saga rauða (“The Saga of Erik the Red”), mentions the first meeting of a Norse group with a group of so-called Skrælingar (Indians/proto-Inuits) in what is now Newfoundland. The group of aboriginals are described in these words: “They were black men, ill-looking, with bad hair on their heads. They were large-eyed, and had broad cheeks.” In the source, the negative look plays the role of the first presage of later misunderstandings and fights. Eventually, two native boys are captured and taught the Norse language. A very similar behaviour can be seen in case of slaves that were captured in Ireland and taken to Iceland, where they were assimilated.

Landnámabók (“The Book of Settlement”) mentions three upper class or elite men with the infamous byname heljarskinn (“skin blue as hell”); two of them were probably sons of a Bjarmian concubine and there are some theories their bynames could be related to a possible Finnic / Mongolian origin. Despite the fact that Saami people are described as despicable seiðr-practitioners, shapeshifters and miraculous archers in some sources, these mentions seem to be a common literary formula, contradicting to a more realistic description (for example Ohthere). What is more, aggresive slave characters named as blámenn (“blue men”, men from the Northern Africa) sometimes occur at king’s courts in some sagas, but these could be a copy of the literary invention of High and Late medieval romances, where heroes use to slay dozens of angry Saracens, berserkir and blámenn.

The battle between Norse people and Indians. Drawn by Angus McBride.

Non-Scandinavian sources, the most promising group of evidence, seem to lack any relevant mention. Persian and Arabic sources mention rather positive relations with Norse people. Ahmad ibn Rustah noted that Rus had “the most friendly attitude towards foreigners and strangers who seek refuge.” Ahmad ibn Fadlan even recorded his good-humoured conversation about burial practises:

One of the Rūsiyyah stood beside me and I heard him speaking to my interpreter. I quizzed him about what he had said, and he replied, “He said, ‘You Arabs are a foolish lot!’” So I said, “Why is that?” and he replied, “Because you purposely take those who are dearest to you and whom you hold in highest esteem and throw them under the earth, where they are eaten by the earth, by vermin and by worms, whereas we burn them in the fire there and then, so that they enter Paradise immediately.” Then he laughed loud and long.

By this positive quote, we should end this short article. To sum up, it is impossible to use the word “racism” in the context of the Viking Age. The period people would probably not understand the concept of exclusively racial supremacy. However, the distinction was based on the status, property and appearance, and the final discriminating result could be similar. Before the very end, let me remind several notes. Do not forget that by asking yes and no questions, you are supporting the idea the world is black and white. Learn more about history and various cultures, do not expect people of the past to have the same manners as you. Remember one of the most important Old Norse principles – the foreign world is a place of strangenesses and dangers, but – simultaneously – it is a place of great potential and gain.

Scabbard Chapes From Viking Age Norway

I would like to present my catalogue of scabbard chapes used in Viking Age Norway. The catalogue is based on Grieg’s, Paulsen’s and Androshchuk’s lists and an unpublished detector find. The catalogue is not complete and is supplemeted by a map, a graph and tables. Please, let me know if you find what I missed. Thank you.

The catalogue can be downloaded or seen on this link:


The chape found in Gjermundbu mound (C27317b).

Armadura lamelar na Escandinávia Viking


Reconstrução de um guerreiro de Birka. Hjardar -Vike 2011: pág. 347.

Traduzido por: Stephany Palos,

Essa é uma tradução autorizada de um artigo publicado por Tomáš Vlasatý, colega historiador e recriacionista histórico da República Tcheca do projeto Forlǫg, sobre o uso da armadura lamelar na Escandinávia durante a Era Viking, especialmente durante os séculos X e XI d.C. Se você gostou deste artigo, você pode apoiar o autor no site Patreon.

A questão da armadura lamelar é popular entre os especialistas e entre os reencenadores, tanto os veteranos quanto para os mais leigos. Eu mesmo lidei com essa questão várias vezes o que me levou a muitas descobertas, praticamente desconhecidas, desde o Snäckgärde de Visby à Gotland, que não sobreviveram, mas são descritas pelo padre Nils Johan Ekdahl (1799-1870), que pode ser chamado de “O primeiro arqueólogo cientifico de Gotland”.

As conclusões do Snäckgärde, em particular, são desconhecidas, e foram encontrados a menos de 200 anos atrás e assim como também foram perdidas. A literatura que escreve sobre este tema é pouco acessível, e os estudiosos sobre o assunto que não são suecos, dificilmente o conhecem ou tem acesso a ele. Tudo o que eu consegui descobrir é que no ano de 1826, foram examinadas 4 sepulturas com esqueletos na localidade de Snäckgärde (Visby, Land Nord, SHM 484), e o mais interessante dessas 4 sepulturas, estão nas sepulturas 2 e 4 (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318)

Sepultura nº 2: sepultura com esqueleto voltado para a direção Sul-Norte, acompanhado por algumas pedras esféricas. O equipamento funerário consistia de um machado de ferro, um anel localizado na cintura, dois grânulos opacos na área do pescoço e “algumas peças de armadura sobre o peito” (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

Sepultura nº 4: sepultura com esqueleto orientado na direção Oeste-Leste, túmulo esférico com altura de 0,9m e afundado ao topo. Dentro encontra-se um caixão de pedra calcaria, medindo 3m×3m. Foi encontrado uma fivela no ombro direito do corpo. No nível da cintura, foi encontrado um anel do seu cinto. Outra parte do equipamento consistia em um machado e “várias escamas de armadura” (några pansarfjäll), encontrada em seu peito.

A julgar pelos restos funerários, pode-se supor que as sepulturas correspondem a dois homens que foram enterrados com armadura. Claro, não podemos dizer com certeza que tipo de armadura era, mas parece ser uma armadura lamelar, sobretudo pelas analogias que apresentam com outros achados (Thunmark-Nylén 2006: 318). Data-los é algo problemático. Lena Thunmark-Nylén tentou fazer em suas publicações sobre a Gotland viking. Nelas, datam as sepulturas como pertencentes a Era Viking, devido as características das fivelas e dos cintos. No entanto, os resultados que parecem ser mais importantes para esta questão, são os machados. Principalmente o que foi encontrado na sepultura número 2 (jugando pelos desenhos de Ekdahl, que parece ser um machado de duas mãos danes), foi datado a partir do final do século X d.C. ou início do século XI d.C. (ver

O que era pertencente a sepultura número 4, estava recoberta de bronze. Ambos os recursos dos machados são similares a outros exemplares do século XI d.C., por isso, podemos supor que as sepulturas pertencem a este mesmo período, apesar de que há algumas variações na estrutura e orientação das tumbas (ver


Salão com os achados de anéis e outras peças das armaduras lamelares. Retirado de Ehlton 2003:16, Fig. 18, Criado por Kjell Persson.

As lamelas estavam espalhadas em volta do chamado Garrison (Garrison/Garnison) e eles numeraram 720 peças (a maior parte continha a partir de 12 peças). 267 lamelas poderiam ser analisadas e classificadas em 12 tipos, o que provavelmente serviu para proteger partes diferentes do corpo. Estima-se que a armadura de Birka protegia o peito, costas, ombros, barriga e pernas até os joelhos (Stjerna 2004: 31). A armadura foi datada da primeira metade do século X (Stjerna 2004: 31). Os estudiosos concordam que a lamelar é nômade, com origem no Oriente Médio, próximo a Balyk-Sook (exemplo retirado de Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) pensa que a armadura e outros excelentes objetos não foram designados para a guerra, e eram muito simbólicos (“A razão para se ter tais armaduras, foi certamente outra que não militar ou prática“). Dawson (2013) está parcialmente em oposição e afirma que a armadura foi erroneamente interpretada, pois apenas três tipos de oito poderiam ser lamelares, e o número de lamelas reais não é o suficiente para meio peitoral da armadura. A conclusão dele é que as lamelas de Birka são somente pedaços de sucata reciclada. Na luz das armaduras de Snäckgärde, que não estão incluídos no livro de Dawson, eu particularmente, considero esta afirmação muito precipitada.


Reconstituição da armadura de Birka, baseada na armadura de Balyk-Sook. Retirado de Hjardar –Vike 2011: 195.

As pessoas muitas vezes pensam que há muitos achados na área da antiga Rússia. Na verdade, existem apenas alguns achados do período que consiste entre o século IX ao XI, que pode ser interpretado como importações do Leste, assim como o exemplo de Birka (conversa pessoal com Sergei Kainov; ver Kirpicnikov 1971: 14-20). A partir deste período inicial, os achados vêm do exemplo de Gnezdovo e Novgorod. O material russo deste tipo, datado entre os séculos XI e XIII d.C., é muito mais abundante, incluindo aproximadamente 270 achados (ver Medvedev 1959; Kirpicnikov 1971: 14-20) sendo importante notar que desde a segunda metade do século XIII d.C., os números de fragmentos de argolas de cota de malha são quatro vezes maior que lamelas de armaduras lamelares, apontando que a malha era o tipo predominante de armadura no antigo território russo (Kirpicnikov 1971: 15). Com grande probabilidade, a armadura lamelar da antiga Rússia da Era Viking, vem do Bizâncio, onde era muito dominante, graças ao seu design simples e ao baixo custo de produção, já no século X (Bugarski 2005: 171).

Nota para os reencenadores

A armadura lamelar tornou-se muito popular entre os reencenadores históricos. Tanto que em alguns festivais e eventos com batalhas, as armaduras lamelares constituem de 50% (ou mais) do que outros tipos de armadura. Os principais argumentos para o uso são:

  • Baixo custo de produção
  • Mais resistente
  • Produção rápida
  • Parece ser mais legal

Embora estes argumentos sejam compreensíveis, eles permanecem totalmente inadequados. Para contrariar tais argumentos não é correta na reencenação histórica dos nórdicos da Era Viking. O argumento de que este tipo de armadura foi utilizado pelos Rus, pode ser contrariada, mesmo em tempos de maior expansão das lamelares na Rússia, o número de armaduras de malha de metal (cotas de malha), quadriplicou, além de que a primeira citada (armadura lamelar), eram importadas do Oriente. Se mantivermos a ideia básica que a recriação histórica deve-se basear-se na reconstrução de objetos típicos, então nos deve ficar claro que a armadura lamelar é adequada apenas para recriação de guerreiros nômades e bizantinos. Obviamente, o mesmo se aplica a armadura lamelar de couro.

Um bom exemplo de armadura lamelar, Viktor Kralin.

Por outro lado, os achados de Birka e Snäckgärde sugerem que na região oriental da Escandinávia poderia haver uma recepção deste tipo de armadura. Mas antes de qualquer conclusão, temos que levar em consideração que Birka e Gotland tinham um fluxo grande, frequentemente visitadas por comerciantes de uma longa distância e outras grandes massas de pessoas, provenientes em particular da Europa Oriental e Bizâncio, assim como tinha uma grande influência nestes locais. Esta, também é a razão, para a acumulação de artefatos de proveniência oriental, que não eram encontrados na Escandinávia. De certo modo, é estranho que não foram realizados mais achados similares nestas áreas, especialmente correspondentes ao período do domínio bizantino. Mas isto não quer dizer que as armaduras lamelares foram frequentes nesta área, pelo contrário, este tipo de armadura se encontra quase isolado de qualquer tradição guerreira nórdica. Por outro lado, a armadura de malha, como na antiga Rússia, pode ser identificada como a forma de armadura predominante na Escandinávia durante a Era Viking. Isso pode ser verificado pelo fato de que os anéis de cota de malha, em si, foram encontrados em Birka (Ehlton 2003). Com respeito a produção da armadura lamelar no território escandinavo e russo, não existe nenhuma evidencia que demonstre que isso acontecia.

Para incluir a armadura lamelar no recriacionismo histórico, deve-se cumprir:

  • Unicamente fazer reconstrução das regiões do Báltico e Rússia.
  • Permitir um uso limitado (por exemplo, uma armadura por grupo ou um por cada quatro pessoas com cota de malha).
  • Somente utilizar as lamelas de metal. Nada de couro.
  • As formas das peças utilizadas devem corresponder com os achados de Birka (em alguns casos são vistos alguns modelos de Visby, sendo isto um grande erro).
  • Não combinar com elementos escandinavos (fivelas, cintos, roupas, etc.)
  • A armadura deve ser semelhante a original e deve estar acompanhada das demais partes do traje.

Se estamos agora em um debate entre as duas posições: “SIM, usar a armadura lamelar” ou “NÃO, não se deve usar a armadura lamelar”, ignorando a possibilidade de “ sim ao uso da armadura lamelar (mas com os argumentos mencionados) ”, eu escolheria a opção “sem armadura lamelar”. E o que você acha?


Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161-179. Online:

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison , Stockholm. Online:

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour , Woodbridge, 81-90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127-147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online:

Kirpicnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119-134. Online:

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28-32. Online:

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243-249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Dvůr Hákona Starého Hákonarsona

Tímto článkem bych chtěl prezentovat pozoruhodný článek své kamarádky Markéty Ivánkové, který se zabývá strukturou norského dvora za vlády Hákona Hákonarsona (1217–1263). Práce, která tématicky nesouvisí s dobou vikinskou, musí nutně zaujmout každého zájemce o skandinávský středověk. Autorka svým poutavým jazykem a zejména svými znalostmi otvírá kapitolu, která byla českému publiku dosud uzavřená.

Markéta Ivánková vystudovala skandinavistiku a germanistiku na FF UK. V současné době je doktorandkou tamtéž na Ústavu germánských studií a specializuje se na recepci rytířské epiky ve Skandinávii. Kromě toho se zajímá o runové památky severského středověku. Spolupracovala na překladu povídek Gyrðira Elíassona Mezi stromy (z islandštiny) a překládá i z moderní norštiny a staroseverštiny. V současné době se podílí na revidovaném vydání Staroislandských ság.

Práci si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu: