Náhrdelník ze Senji

senja

Náhrdelník ze Senji. Převzato z portálu Unimus.no.

Roku 1905 byl na severonorském ostrově Senja (lze též objevit jako Botnhamn či Hillesøy) objeven velkolepý poklad, který sestával ze dvou masivních stříbrných náhrdelníků a dvou stříbrných řetízkových náhrdelníků se sekerovitými přívěsky a křížkem. Menší z masivních náhrdelníků vyvolal a dosud vyvolává velký zájem. Jeho unikátnost spočívá v tom, že má na spodní straně rozšířených plošek u zapínání runový nápis, který i přes svou poněkud spornou interpretaci dává možnost nahlédnout do světa starých Seveřanů na počátku 11. století, jejich zahraničních kontaktů a šperkařského umění.

Srovnání
Náhrdelník ze Senji spadá do specifické kategorie západoslovanských náhrdelníků se zapínáním. Nejprve se blíže podíváme na tuto kategorii a posléze zařadíme náhrdelník ze Senji do zmíněných kategorií.

Untitled 2

Rozšíření západoslovanské skupiny náhrdelníků (Wiechmann 1996: 594, Karte 50). Náhrdelníky ze Senji nejsou zakresleny.

Náhrdelníky jsou obecně definovány tak, že mají nejméně 100 mm v průměru a jsou opatřeny otvíratelným zapínáním (Hårdh 1976: 47; Wiechmann 1996: 39). Skupina, do něhož náleží náhrdelníky ze Senji, je poměrně homogenní. Tato skupina čítá přes sto náhrdelníků či jejich fragmentů, z velké části z území dnešního Německa, Polska, Dánska, méně často pak Švédska a Norska (přičemž norské náhrdelníky jsou obzvláště zachovalé a těžké). Skupina je pokládána za západoslovanskou či velkopolskou (Wiechmann 1996: 39ff.; titul byl použit i pro následující odstavce).

Náhrdelníky zmíněného typu jsou charakteristické třemi kategoriemi – krouceným tělem, jehož konce jsou rozklepány do plošek zakončených háčkem a očkem (viz obrázek níže).

Untitled 1

Tvary drátů, plošek a háčků u západoslovanské skupiny náhrdelníků (Wiechmann 1996: 41, Abb. 9).

Tělo může být vyrobeno z prutů o kruhovém (I) nebo méně častěji čtvercovém (II) průřezu. U některých náhrdelníků jsou pruty na koncích kruhové a v prostředku čtvercové. Tělo může být vyrobeno z jednoho prutu (A), dvou prutů (B) či více prutů (C). Běžně se užívají párové pruty (párový prut označuje dva zkroucené pruty).

Můžeme rozlišovat dvě formy těla:

  1. masivní náhrdelníky, jejichž pruty jsou natěsno zkroucené (obrázek níže, vlevo). Vždy jsou vyrobeny ze dvou a více prutů nebo z většího množství párových prutů. Některé kusy jsou u konců hustěji kroucené, zatímco uprostřed je kroucení řidší. Nejstarší nálezy této formy pocházejí z doby kolem roku 940 a používaly se ještě na začátku 12. století. Kulminace této formy nastala během let 1000–1050. Náhrdelníky s těly této formy se vždy nacházejí jako fragmenty či náhodné nálezy, nebo se stávají součástí větších depotů.
  2. náhrdelníky, které jsou spleteny volněji (obrázek níže, vpravo), takže se v jejich středu nachází nevyplněná dutina (ve které se původně nacházel rovný organický materiál – nejspíše dřevo, který byl oplétán). Jsou zásadně pletené z většího počtu párových prutů, který převyšuje počet prutů u formy 1. Tato forma byla datována do 1. pol. 11. století. Náhrdelníky s těly této formy jsou nalézány jako součásti depotů, ale objevují se také v hrobech (přičemž pohlaví se v původní práci neuvádí).
forma1-2

Náhrdelníky s těly formy 1 (vlevo) a 2 (vpravo). Nálezy z Wangels I (Wiechmann 1996: 674, Taf. 24, Kat.-Nr. 43 A 5; 684, Taf. 34, Kat.-Nr. 43 A 17).

Kroucení párových prutů a kroucení celého náhrdelníku je obvykle opačné. U náhrdelníků z párových prutů jsou pruty obvykle zapletené po směru hodinových ručiček a následně pokračují v protisměru. Mezi tlustší párové pruty jsou často vplétány úzké drátky šňůrkovitého nebo šroubovicovitého tvaru (viz obrázek níže vlevo). Toto vplétání nacházíme pouze u masivních náhrdelníků formy 1, ale nikdy ne u volněji spletených náhrdelníků formy 2. Tenké drátky se používaly také na dekorativní oplety (viz obrázek níže vpravo), které byly umístěny na již hotové výrobky a které se nacházejí pouze na několika náhrdelnících z polského pobřeží a severního Německa, datovaných do 1. pol. 11. století.

dekorace

Vlevo: náhrdelník, mezi jehož pruty jsou vplétány ozdobné drátky. Vpravo: oplety z ozdobných drátků. Nálezy z Wangels I (Wiechmann 1996: 681, Taf. 31, Kat.-Nr. 43 A 13; 682, Taf. 32, Kat.-Nr. 43 A 15).

Co se týče plošek, je obvyklé, že v rámci náhrdelníku jsou obě plošky stejně tvarované, ale existují i výjimky, které se od sebe odlišují. Plošky lze roztřídit do tří typů:

  • Typ 1: plošky tvaru pravidelného oválu; nejširší bod plošky leží uvnitř střední třetiny.
  • Typ 2: plošky tvaru kosočtverce; nejširší bod plošky leží uvnitř střední třetiny.
  • Typ 3: rovné plošky s krátkými rovnoběžnými stranami.

Většinu prostoru těchto plošek zaplňuje ražená dekorace. Hlavními používanými vzory jsou trojúhelníčky, čtverečky a kroužky.

Háčky se objevují ve třech různých formách:

  • Forma a – kulovitý háček.
  • Forma b – ohnutý a srolovaný háček.
  • Forma c – jednoduše ohnutý háček.
plosky

Fotografie spodních stran plošek. Převzato z portálu Unimus.no. Fotograf Leif Pedersen.

Jednotlivé typy plošek a formy háčků od sebe nelze chronologicky rozlišit. Kombinace 1a (oválná ploška a kulovitý háček) je rovnoměrně zastoupena během celého období výskytu, zatímco 1c (oválná ploška a jednoduchý háček) je zřejmě o něco mladší než 1b a 2b (oválné a kosočtvercové plošky se srolovanými háčky). Zároveň ploška typu 2 se ve většině případů vyskytuje s háčky formy b, pouze v jednom případě s háčky formy c.

Popis náhrdelníku ze Senji
Náhrdelník je vyroben ze stříbra, má 19 cm v průměru a váží 296 gramů (Samplonius 1998: 90). James Graham-Campbell (1980: 87; Cat. no. 303) zmiňuje, že náhrdelník má průměr 17,4 cm, a je možné, že první badatel počítal průměr vnější, zatímco druhý badatel průměr vnitřní.

Untitled 3

Kroucení čtyř párových prutů na náramku z Nore, Vamlingbo, Gotland (Kóčka-Krenz 1983: Tabl. VII: 3, dle Stenberger 1958).

Tělo je vyrobené z pěti párových prutů kruhového průřezu a dodržuje formu 1 (viz ilustrační obrázek vpravo). Párové pruty jsou vyplněny pěti ozdobnými drátky (Graham-Campbell 1980: 87; Cat. no. 303). Kroucení je provedeno bez viditelných chyb a plynule přechází do plošek.

Je obtížné stanovit, zda plošky přináleží k typu 1 či typu 2, ale vzhledem k ostrým vrcholům a rovným stranám se domnívám, že jde o typ 2. S tím souvisí i háček formy b, ačkoli musíme připustit že kombinace 1b a 2b jsou možné. Na vrchních stranách plošek lze spatřit raženou výzdobu, která byla prováděna razidlem z trojúhelníkovým profilem; trojúhelníčky jsou opatřeny třemi hrbolky, „kuličkami“. Ražba lemuje okraje plošek, přičemž v jejich středech jsou vyraženy dva útvary (na plošce s háčkem jde o dva čelící si trojúhelníky s pěti kuličkami a slabě viditelná rytá triquetra, na druhé plošce jde o křížový motiv, který je tvořen sedmi raženými kolečky). Na spodní stranách plošek se nachází runový nápis, o němž ještě bude řeč.

Náhrdelník lze na základě analogií datovat do 1. pol. 11. století. Již dříve došlo k datování nápisu do roku cca 1025 (Olsen 1960: 137; Samplonius 1998: 89).

napis

Kresba spodní strany plošek s runovým nápisem (Graham-Campbell 1980: 263, Cat. no. 303).

Runový nápis
Runový nápis je bezpochyby tím, co činí z náhrdelníku výjimečný nález. Nápis nese označení N 540. Je rozdělen do dvou polovin, přičemž jeho začátek se nachází na plošce s háčkem.

Přepis runového nápisu:

Transliterace:
furu- trikia frislats a
uit auk uiks fotum uir skiftum

Transkripce:
Fóru[m] drengja Fríslands á vit, ok vígs fǫtum vér skiptum.

Při bližším pohledu si můžeme povšimnout, že jde o aliterační verše:
Fórum drengja                 Fríslands á vit,
ok vígs fǫtum                     vér skiptum.

Co by se dalo přeložit jako:
„Šli jsme smělým         Frísanům vstříc,
válečnou jsme                   dělili výstroj.“

Nyní se dostáváme k problému interpretace. Existují totiž přinejmenším tři možná čtení této polostrofy v metru fornyrðislag. První, tradiční výklad vykládá nápis jako důkaz pirátských aktivit ve Frísku, které lze na počátku 11. století potvrdit skaldskou básní Vestrfararvísur. Tento náhled zastával například Magnus Olsen (1960: 127ff.) a je i v dnešní době nejpopulárnější. Roku 1997 přišla Judith Jeschová (1997: 7ff.) s novým čtením, podle něhož nápis svědčí o obchodních aktivitách a kooperaci Seveřanů s frískými obchodníky. Svoje tvrzení zakládá na dvou nápisech z upplandských runových kamenů (U 379, U 391), jejichž zadavateli byli „fríští cechovní bratři“ (Frísa gildar). Zároveň kritizuje chápání slova drengjar jako „protivníci“, protože podle ní se tento termín používá vždy jako pozitivní označení. Fríslands drengjar by proto mělo označovat spřátelené fríské obchodníky. Sloveso skipta zároveň chápe jako „vyměňovat“, v přeneseném slova smyslu jako „nakupovat“, „prodávat“. Spojení vígs fǫt rozumí jako „válečné vybavení“, které interpretuje jako zbraně.

Na práci Jeschové navazuje Kees Samplonius (1998: 89ff.), který se snaží najít kompromis mezi oběma tezemi. Zastává názor, že nápis je důkazem o společných pirátských aktivitách Seveřanů a Frísů. Podobné spolupráce jsou podle něj písemně podložené.

V tomto bodě bych se také rád vyjádřil a přiklonil k jedné z vyslovených teorií. Důležité je zmínit, že pojem drengjar není ve všech případech použit v souvislosti s vlastními jednotkami, jak tvrdí Jeschová. Například skald Vigfúss Víga-Glúmsson, bojující v norských řadách, jím označuje dánské bojovníky, kterým má čelit. Jeschová (2001: 232) sice v tomto případě tvrdí, že použití drengjar je zde podivné a že strofa nemusí být autentická, ale tento její závěr byl odmítnut jako nepravděpodobný, protože se spíše zdá, že drengr obecně označuje bojovníka hodného úcty (Whaley 2012: 364). I jiné závěry Judith Jeschové je možné zpochybnit – například vígs fǫt (doslova „bitevní odění“) zcela jistě odkazuje na kroužkové zbroje (viz analogie herváðir či herklæði). Sloveso skipta, jak ukazuje Samplonius (1998: 96–97), mnohem spíše odkazuje na dělení zisku, než na reciproční výměnu. Proto se zdá pravděpodobnější, že nápis odkazuje na proběhlý boj – dělení zbrojí zde může označovat jak dělbu kořisti, tak i bitvu samotnou (viz analogie skipta vápnum). Třebaže Samploniovu teorii pokládám za propracovanější než teorii Jeschové, osobně jsem nakloněn tradiční interpretaci.

senja2

Fotografie náhrdelníku ze Senji (Graham-Campbell 1980: 263, Cat. no. 303).

Používání náhrdelníků
Chtěl bych se také krátce zmínit o náhrdelnících jakožto špercích. Je až překvapivé, že náhrdelníky nebyly zahrnuty do některých přehledových pracích o vikinských špercích. Zároveň je zajímavé, že zde diskutované náhrdelníky jsou do velké míry nalézány pouze v pokladech. Toto platí zejména u velkých a těžkých náhrdelníků.

Opakovaně se poukazuje na to, že náhrdelníky byly ženskou doménou. Ukazují na to jak četné nálezy korálkových náhrdelníků v ženských hrobech, tak religionistické práce a písemná svědectví (tím nejlepším je zřejmě Ibn Fadlanova Risala). Na přináležitost náhrdelníků k ženám upozorňuje již četnost slova men- („náhrdelník“) v kenninzích na ženy menbrekka, menbrík, mendǫll, mengefn, mengrund, mengunnr, menhlín, menreið, menskǫgul, menskorð. V mytologii se objevuje dívka Menglǫð; také náhrdelník Brísingamen je vlastněn Freyjou. Pro sestavení úplného seznamu by byl potřeba samostatný článek. Přesto nesmíme vyloučit také mužské vlastnictví – mýtický král z rodu Ynglingů Agni měl být oběšen na náhrdelníku. Náhrdelníky se objevují také v Béowulfovi a celá řada výrazů (menbroti, menbrjótr, menfergir, menmyrðir, menrýrir, menstríðir, menvǫrðr, menþverrir) označuje panovníka jako dárce či ničitele náhrdelníků. Je však otázkou, do jaké míry lze brát tato označení doslova. Nejsem si vědom hrobu, ve kterém by náhrdelník součástí výbavy muže. Na druhou stranu je mi známo ugrofinské vyobrazení válečníka s náhrdelníkem, pobaltské kmeny pohřbívali válečníky s náhrdelníky a také náhrdelník ze Senji odkazuje na válečnou výpravu, a proto může být označen za mužský majetek.


Náhrdelník ze Senji nastiňuje šíři staroseverského světa na počátku 11. století – náhrdelník byl nalezen v severním Norsku, přičemž pravděpodobně pochází ze západoslovanské oblasti a nápis na něm odkazuje na aktivity ve Frísku. Je názorným svědectvím cestovatelského a šperkařského ducha doby, na němž lze demonstrovat mnoho dobových reálií.


Použité prameny a literatura:

Ibn Fadlan: Risala. Anglický překlad online zde.

GRAHAM-CAMPBELL, James. Viking Artefacts: A Select Catalogue, London 1980.

HÅRDH, Birgitta. Wikingerzeitliche Depotfunde aus Südschweden. Probleme und Analysen, Katalog und Tafeln. Bonn / Lund 1976.

JESCH, Judith. The Senja Neck-ring and Viking Activity in the Eleventh Century. In: Blandade runstudier 2, Uppsala 1997, 7–12.

JESCH, Judith. Ships and Men in the Late Viking Age The Vocabulary of Runic Inscriptions and Skaldic Verse, Woodbridge 2001.

KÓČKA-KRENZ, Hanna. Złotnictwo skandynawskie IX-XI wieku, Poznań 1983.

OLSEN, Magnus. Norges innsrifter med de yngre runer. Band V, Oslo 1960.

SAMPLONIUS, Kees. Friesland en de vikingtijd. De ring van Senja en de Vierentwintig Landrechten. In: It Beaken 60, 1998, 89–101. Online.

STENBERGER, Mårten. Die Schatzfunde Gotlands. Der Wikingerzeit. I. Text, II. Fundbeschreibung und Tafeln. Stockholm 1958.

WIECHMANN, Ralf. Edelmetalldepots der Wikingerzeit in Schleswig-Holstein. Offa-Bücher 77, Neumünster 1996.

WHALEY, Diana (ed.). Vigfúss Víga-Glúmsson, Poem about Hakon jarl(?) 1. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035]. Ed. Diana Whaley. Turnhout 2012, 362–364.

Tuniky se čtvercovými výstřihy

Pro všechny, kteří rádi zkoumají a rekonstruují raně středověké odívání, jsem přeložil článek “Square Neck Tunics“, který napsal Gavin Archer v roce 2013. Archer se velice podrobně věnuje otázce původu těchto tunik, jejich dataci, kontinentálním paralelám, lemování a zapínání výstřihů a konečně jejich rekonstrukci. Přestože ukazuje, že šlo o etablovanou součást anglosaské módy, zmiňuje také, že mohlo jít o oděvy přináležející k dánské módě. 


Obr. 1 : Goliáš v Tiberiově žaltáři, fol. 9r, rok cca 1050.

Původ
Někdy ke konci 10. století byl zřejmě opatem Ælfricem z Eynshamu (Clayton 2007: 32) napsán dopis neidentifikovanému bratru Edwardovi, v němž kritizuje přejímání dánské módy Angličany:

Také ti povím, bratře Edwarde, když ses mě na to zeptal, že jednáš nesprávně, když se zříkáš anglických způsobů, kterých se přidržovali tví otcové, a miluješ způsoby pohanů, kteří tě omezují na životě, a tímto dáváš najevo, že pohrdáš svým rodem i staršími, když je urážíš přečiny, že se odíváš do dánské módy s holým krkem a vlasy zaslepujícími oči.

Dopis bratru Edwardovi“, rok cca 1000 (Bremmer 2007: 33).

Třebaže je možné, že Ælfric kritizuje Edwarda pouze z úpravy vlasů po dánském způsobu, je možné (ne však jisté), že dalším typem dánské módy převzaté Angličany kolem přelomu prvního milénia byly čtvercové výstřihy na mužských tunikách. Mnoho badatelů se domnívá, že tuniky se čtvercovými výstřihy jsou vikinského původu. Tato domněnka se opírá o tři teorie:

  1. Přejímání dánské módy Angličany v souvislosti s obnovenými vikinskými nájezdy od roku 980. Právě v té době se objevují tuniky se čtvercovými výstřihy v anglosaském umění.
  2. Archeologický materiál potvrzuje, že dva ze tří oděvů se čtvercovým výstřihem pocházejí ze Skandinávie: košile z dánského Viborgu (11. století; obr. 4), a tunika ze švédského Högom (5. století). Třetí nález pochází z německého Bernuthsfeldu – kousek od Severního moře mezi dnešním Dánskem a Nizozemím – a datuje se k roku 800 (Ewing 2006: 90). Je však důležité poznamenat, že žádný z výstřihů těchto tunik nenesl známku lemování. Tuniky z Viborgu a Bernuthsfeldu místo toho mají výstřihy zakončené bočními rozparky.
  3. Poslední a zřejmě nejméně přesvědčivá teorie spočívá ve vyobrazeních Goliášů, které jsou v 11. století zpodobňováni v tunikách se čtvercovými výstřihy (obr. 1 a obr. 2). Tato vyobrazení mohou znázorňovat vikinské nájezdníky, jako například Þorkela Vysokého, a umělec mohl záměrně zvýraznit zlého Goliáše tím, že jej oblékl do soudobé dánské módy (Ewing 2006: 17).

Ať už byl jejich původ jakýkoli, běžně jsou vyobrazeny v anglických ilustrovaných rukopisech 11. století. Nosí je králové i pracující lid, a tak se zdá, že nijak nesouvisí se sociálním postavením (Owen-Crocker 2004: 247–248).

Obr. 2 : Goliáš z Eadwigova žaltáře, fol. 93r, 1012–1023.

Předběžně můžeme říci, že se všechny iluminace z 11. století, které vyobrazují olemovaný výstřih, ve skutečnosti snaží znázornit čtvercový výstřih. Stejně jako u všech výroků tohoto druhu musíme i v tomto případě dodat, že existují vyobrazení, pro která toto neplatí – této teorii odporují dva anglické prameny. První představují neobvykle velká lemování kruhových výstřihů, která jsou vyobrazena v Herefordském tropáři (British Library, MS Cotton Caligula A XIV), jenž se datuje k roku c. 1050. Podobně tvarovaný výstřih lze spatřit na obr. 7 (sedící postava). Tento rukopis však můžeme vyřadit z pramenů, které vyobrazují typické anglické oblečení, protože se zdá, že umělec výstřihy okopíroval od svých románských předloh z německého a vlámského umění (Brown 2007: 133). Pokud je tomu tak, pak bychom mohli tento oděv přiřadit spíše ke kontinentální Evropě a otonské módě, která se v mnohém shodovala s tou byzantskou (Mayr-Harting 1999: 210). Druhý pramen, který odporuje výše navržené teorii, je výšivka z Bayeux, která je datována k roku c. 1076. Ta vyobrazuje podobný styl lemování jako v Herefordském tropáři – lemování kruhového výstřihu, které v některých případech vybíhá do šířky a dosahuje ramen. Možná jsme svědky zavedení evropské protorománské módy. Někteří badatelé zastávají názor, že výšivka z Bayeux je normanským dílem (Grape 1994: 54), a pokud je tomu opravdu tak, pak je její výpovědní hodnota k soudobé anglické módě pochybná.

Je pozoruhodné, že se mi v karolinských a otonských rukopisech nepodařilo najít jedinou iluminaci, který by vyobrazovala čtvercový výstřih [pozn. ed. nutno však dodat, že pro karolinské iluminace platí stejný procentuální odhad, jako pro ty anglosaské (viz níže), a je třeba brát v úvahu, že vyobrazené výstřihy nejsou mnohdy jednoznačně interpretovatelné]. Stejně tak jediný výstřih, který bylo možné identifikovat na fragmentech oděvů z Hedeby, které původně náleželo Dánsku, byl kruhový (Hägg 1984: 50). To vede k možnosti, že tuniky se čtvercovými výstřihy mohou být dosti anglické.

 

Obr. 3 : Pracující muž v Tiberiově kalendáři, fol. 4r, 1025–1050.

Popularita
Stylistická povaha anglosaského umění značně ztěžuje jakýkoli pokus o určení, kolik procent lidí nosilo v 11. století tuniky s lemovanými výstřihy. Po zběžném přezkoumání dostupných vyobrazení světských lidí jsem stanovil tyto přibližné odhady:

  • 50% vyobrazuje muže s krátkým pláštěm, který naprosto zakrývá výstřih.
  • 45% vyobrazuje jednoduchý klikyhák, který naznačuje vršek tuniky.
  • 5% vyobrazuje detail výstřihu a většina z nich jednoduše znázorňuje kulatý okraj, stejně jako v obr. 3.

Pokouším se naznačit, že na základě statistik nemůžeme přesvědčivě odpovědět na otázku, nakolik populární byly lemované výstřihy. V rámci jedné iluminace mohou být jedni vyobrazeni s olemovaným výstřihem a druzí nikoli, viz obr. 6.

Obr. 4 : Rekonstrukce lněné košile z dánského Viborgu, 11. století (podle Fentz 1987).

Život krále Edwarda, který pojednává o Edwardu Vyznavači a který byl sepsán v době kolem normanského záboru neznámým mnichem z Saint-Bertinu, zachycuje následující:

Zatímco nebylo zvykem dřívějších králů v minulých dnech, aby se odívali do vznešených šatů kromě plášťů a šatů s vršky zdobenými zlatem po národním způsobu, (…).“

Život krále Edwarda“, 60. léta 11. století (Barlow 1992: 25).

To naznačuje, že zdobení tunik v oblasti krku mohlo být běžné (Owen-Crocker 2004: 247), a to přinejmenším mezi bohatými, ačkoli to ilustrované důkazy nepotvrzují. Ve zkratce bych řekl, že většina lidí v 11. století neměla lemovaný výstřih.

 

Obr. 5 : Jered se naklání nad Mahalalelu rakev. Caedmonův rukopis, str. 59, kolem roku 1000.

Zapínání výstřihu
Je pravděpodobné, že hlavní metodou zapínání výstřihu byly šňůrky. Dvě vyobrazení Goliáše (obr. 1 a obr. 2) jasně ukazují šňůrky u krku a v obou případech jsou šňůrky zakončeny kuličkami. Předpokládá se, že se tyto šňůrky zavazovaly, aby uzavíraly výstřih. Zavázané šňůrky jsou vidět na krku pracujícího muže z Tiberiova kalendáře (obr. 3).

Další metodu zapínání u krku můžeme nalézt u rekonstrukce košile z Viborgu, která je popisována takto:

Okraj výstřihu tvoří páska, která vybíhá do dvou volných konců, které procházely skrze posuvné uzly, které byly zřejmě připevněny v předních rozích výstřihu. Je pravděpodobné, že pásky končily koncovým uzlem.“ (Fentz 1987)

Páska na košili z Viborgu byla připevněna jako lemování – tenký proužek materiálu je ohnutý kolem okraje výstřihu do písmene U. Tato objímka často vytváří malý zvýšený límeček. V případě košile z Viborgu bylo lemování ponecháno dlouhé, aby tvořilo šňůrky.

Alternativou k použití šňůrek mohou být spony, háčky nebo háčky a očka (Owen-Crocker 2004: 247), ale brože neznáme ani z vyobrazení, ani z archeologických nálezů. Musíme poznamenat, že Angličané v této tobě již stovky let nepohřbívali mrtvé s pohřební výbavou, a tak jsou referenčními hroby ty severské.

V Caedmonově rukopisu (obr. 5) nacházíme vzácný příklad, kdy je tunika rozevřená v oblasti krku. Jered se sklání nad hlavou svého mrtvého otce a zdá se, že se umělec pokoušel vyjevit límeček spodní tuniky [pozn. ed. přinejmenším ze Skandinávie víme o několika případech, kdy truchlící vyjadřovali svůj zármutek svým neupraveným vzhledem, a tato otevřená tunika by mohla vyjadřovat totéž].

 

Obr. 6 : Souhvězdí Blíženci z rukopisu Arundel 60, fol. 4r, rok cca 1073.

Tunika 11. století
Obr. 1 a obr. 6 zobrazují typický vzhled tuniky z 11. století. Suknice se záhyby obvykle dosahuje vrcholku kolen a nikdy není tak dlouhá, aby zakryla celé koleno. Rukávy jsou dlouhé a řasené u zápěstí.

Tunika, která dosahuje po holeně, se neobjevuje až do druhé poloviny 11. století, kdy je vyobrazena v Harleyském žaltáři (British Museum, MS 603, fol. 29v, 1050–1100). Není jasné, jaký druh výstřihu měly tyto dlouhé tuniky, ale je pravděpodobné, že měly zaoblenější výstřih románského stylu, stejně jako mají tuniky na výšivce z Bayeux.

Vyobrazení Goliáše v obr. 1 ukazuje dekoraci lemování výstřihu, kterou tvoří série teček. Dekorace se občasně vyskytuje také na manžetách, ale na lemech zřídkakdy. To neznamená, že suknice nebyly nezdobené. Obr. 6 ukazuje typické vyobrazení zdobení tunik, které se skládá z linií, teček a kruhů. Tento styl zdobení suknic můžeme spatřit také v karolinských rukopisech, jako například z Psychomachie z bruselské Národní knihovny (ms. 10066–77), která se datuje do 10. století.

Obr. 7 : Codex Aureus Epternacensis. Norimberk, Germanisches Nationalmuseum Hs. 156142, fol. 78r, 1020–1040.

Další formu dekorace mohou tvořit pásky na pažích. Není pravděpodobné, že by se jednalo o náramky, protože nošení stříbrných náramků vyšlo z módy kolem roku 1000 (Graham-Campbell – Batey 1998: 237) a protože byly nošeny na zápěstích. Zdobení na pažích má kontinentální paralely, které jsou dobře vidět například ve Zlatém evangeliáři z Echternachu (Codex Aureus Epternacensis, obr. 7). Povšimněte si, že sedící postava má stejný tvar protorománského lemování výstřihu jako postavy vyobrazené v Herefordském tropáři a ve výšivce z Bayeux.

S obvyklou výjimkou, kterou tvoří výšivka z Bayeux, se na žádných vyobrazeních z 11. století neobjevují opasky. Vyobrazené tuniky jsou řaseny takovým způsobem, aby zároveň kryly opasky, a kvůli tomu je obzvlášť složité určit, jaký druh opasku se používal. Není nepravděpodobné, že se k řasení tunik používaly tkanice – příklad takového pásku máme dochovaný z norského Skjoldehamnu z 11. století (Løvlid 2009).

Lemování výstřihu obvykle končí hrotovitým výstupkem na hrudi. Výjimky tvoří král z Harleyského žaltáře (British Museum, MS 603, fol. 58r, 1050–1100), který má rozparek lemovaný obdélníkovým lemováním, a Lamech z Caedmonova rukopisu (Bodleian Lib., MS Junius 11, str. 53), jehož rozparek je lemovaný zakulaceným lemováním.

 

Výroba vlastního čtvercového výstřihu
Výroba olemovaného čtvercového výstřihu je v mnoha ohledech jednodušší než výroba kruhového. Potřebujete méně materiálu na lemování a podle mé zkušenosti se takové lemovky rychleji našívají.

Rozměry jsou udány pro hotové lemování, a tak musíte ke všem okrajům přidat nejméně centimetrovou vůli. Tento výstřih je přizpůsoben mému krku o velikosti 42 a každý by si jej měl přizpůsobit své velikosti. Hlavně mějte v paměti, že výstřih můžete vždy zvětšit, ale je mnohem těžší ho zmenšit! Výstřih by měl těsně přiléhat ke krku, stejně jako ve vyobrazeních. Boční a zadní lemování jsou jednoduše pásky, které k sobě přiléhají pod úhlem 45º. Dvě přední části jsou o něco složitější a je třeba je vystřihnout a našít přesně. Nejsložitější částí našívání lemů je moment, kdy se snažíte dosáhnout hrotu uprostřed tuniky. Doporučuji je nejprve našpendlit, vyzkoušet tuniku před zrcadlem a až potom šít.

Šířka hotového lemování by měla být mezi 25–40 mm a větší šířku již nedoporučuji. Můj osobní názor je, že materiál lemovky by vždy měl být přinejmenším stejně jemný a nóbl, jako je materiál tuniky. Zdá se, že díky nově otevřeným obchodním trasám na východ bylo v 11. století hedvábí dostupnější než dříve, a tak mohlo být používáno k lemování tunik (Fleming 2007). Ale používejte ho střídmě, prosím.

Šňůrky mohou být vyrobeny z jednoduché lněné nebo vlněné tkanice a připevnit se mohou do rohů lemování. Vyobrazení Goliáše (obr. 1 a obr. 2) naznačují, že mohly být zakončeny uzly nebo malými skleněnými korálky. Upozorňuji však, že z vlastní zkušenosti vím, že korálky mají zlozvyk poskakovat a mlátit do obličeje!

 

Katalog rukopisů

Následující anglosaské rukopisy vyobrazují lemované čtvercové výstřihy.

  • Konec 10. stol. – Boulogneská evangelia, Bodleian Lib., MS 11
    • fol. 11v : Azór z Listiny rodu Ježíše Krista podle Matouše
  • Kolem 1000 – Caedmonův rukopis, Bodleian Lib., MS Junius 11
  • 1012–1023 – Eadwigův žaltář, British Lib., MS Arundel 155
  • Kolem 1031 – Liber Vitae z Newminsteru a Hyde, British Lib., MS Stowe 944
  • 1025–1050 – Tiberiův kalendář, British Lib., MS Cotton Tiberius B V
    • fol. 4r, 4v, 5r a 6v : Zemědělci
  • Kolem 1050 – Tiberiův žaltář, British Lib., MS Cotton Tiberius C VI
    • fol. 8v a 9r: Goliáš
    • fol. 11r : Lid zdravící Krista při příchodu do Jeruzaléma
  • kolem 1073 – British Lib., MS Arundel 60

 

Zdroje

Barlow 1992 = BARLOW, Frank. The Life of King Edward, who rests at Westminster, Oxford 1992.

Bremmer 2007 = BREMMER, Rolf H. jr. The Gesta Herewardi: Transforming an Anglo-Saxon into an Englishman. In: SUMMERFIELD, Thea – BUSBY, Keith. People and Texts: Relationships in Medieval Literature, Amsterdam/New York 2007: 29–42.

Brown 2007 = BROWN, Michelle P. Manuscripts from the Anglo-Saxon Age, London 2007.

Clayton 2007 = CLAYTON, Mary. Letter to Brother Edward, a student edition. In: Old English Newsletter, 40/3, 2007: 31–46.

Ewing 2006 = EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006.

Fentz 1987 = FENTZ, Mytte. En hørskjorte fra 1000-årenes Viborg. In: Kuml – Årsborg for Jysk Arkæologisk Selskab, 1987: 23–44. Přel. Maggie Mulvaney.

Fleming 2007 = FLEMING, Robin. Acquiring, flaunting and destroying silk in late Anglo-Saxon England. In: Early Medieval Europe, 15/2, 2007: 127–158.

Graham-Campbell – Batey 1998 = GRAHAM-CAMPBELL, James – BATEY, Colleen E. Vikings in Scotland, an archaeological survey, Edinburgh 1998.

Grape 1994 = GRAPE, Wolfgang. The Bayeux Tapestry: Monument to a Norman Triumph, New York 1994.

Hägg 1984 = HÄGG, Inga. Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu [Bericht 20], Neumünster 1984.

Løvlid 2009 = LØVLID, Dan H. Nye tanker om Skjoldehamnfunnet. Universitet i Bergen, magisterská práce, 2009.

Mayr-Harting 1999 = MAYR-HARTING, Henry. Ottonian Book Illumination: an Historical Study, London 1999.

Owen-Crocker 2004 = OWEN-CROCKER, Gale R. Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge 2004.