Dvůr Hákona Starého Hákonarsona

Tímto článkem bych chtěl prezentovat pozoruhodný článek své kamarádky Markéty Ivánkové, který se zabývá strukturou norského dvora za vlády Hákona Hákonarsona (1217–1263). Práce, která tématicky nesouvisí s dobou vikinskou, musí nutně zaujmout každého zájemce o skandinávský středověk. Autorka svým poutavým jazykem a zejména svými znalostmi otvírá kapitolu, která byla českému publiku dosud uzavřená.

Markéta Ivánková vystudovala skandinavistiku a germanistiku na FF UK. V současné době je doktorandkou tamtéž na Ústavu germánských studií a specializuje se na recepci rytířské epiky ve Skandinávii. Kromě toho se zajímá o runové památky severského středověku. Spolupracovala na překladu povídek Gyrðira Elíassona Mezi stromy (z islandštiny) a překládá i z moderní norštiny a staroseverštiny. V současné době se podílí na revidovaném vydání Staroislandských ság.

Práci si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Amulet kladiva z Flekstadu

Převzato ze stránek Nord-Trøndelag fylkeskommune.

Norský detektorář Magne Øksnes se během letošních Velikonoc vydal na pozvání Nilse Flekstada na farmu Flekstad, která leží ve farnosti Kvam v kraji Nord-Trøndelag. A během následujícího hledání objevil stříbrný amulet Þórova kladiva.

Celkově jde o 14. amulet kladiva, který byl nalezen v Norsku, přičemž jenom polovina z nich je vyrobena ze stříbra. Jedinečnost nálezu názorně demonstruje prohlášení archeologa Larse Forsetha, který se kladivem zabýval a který na jeho adresu prohlásil: „To je poprvé, co dokumentuji nález Þórova kladiva.

Amulet je cca 34 mm dlouhý, cca 24 mm široký a váží 5,6 gramů. Jak již bylo zmíněno, je vyroben ze stříbra. Na přední straně můžeme nalézt kroužkovou ražbu. Má jít o jediný nález kladiva ze Nord-Trøndelagu, což není úplná pravda, protože ze stejného kraje pocházejí také kladiva z Verdalu, která zároveň tvoří nejbližší paralely kladiva z Flekstadu. Co se týče datace, Lars Forseth datuje amulet do období let 800–950. Kladiva z Flekstadu a Verdalu lze typologicky přiřadit ke Staeckerovu typu 2.1.1. Tento typ označuje kladiva, která jsou vyrobena ze stříbra, jsou zdobena raženou výzdobou a nacházejí se v depotech s tpq datací od poloviny 10. do začátku 11. století (Staecker 1999: 229).

Kladivo z Verdalu. Převzato z fotoportálu Unimus.

Amulet z Flekstadu rozšiřuje soubor norských kladiv a v budoucnu může být použit ke komparaci s dalšími případnými kusy. Svým vzhledem, který snoubí jednoduchost s elegancí, podává svědectví o dovednostech šperkařů v této oblasti. Amulet rovněž může vrhnout nové světlo na dvě kladívka z Verdalu.

Použitá literatura:
STAECKER, Jörn. Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm 1999.

Stránky informující o nálezu:
http://www.ntfk.no/Nyheter/Sider/Sjeldent-vikingfunn-i-Steinkjer.aspx

http://www.t-a.no/nyheter/article10827447.ece

http://thornews.com/2015/04/08/rare-thors-hammer-found-in-central-norway/

http://nmf.nu/museum/funn/alle-gjenstander/torshammer-2/

http://ulfdalir.ru/news/934

Nález ze Skaunu

Meč. Foto: Åge Hojem, NTNU Vitenskapsmuseet.

Tímto článkem bych Vás chtěl seznámit s nálezem ze Skaunu, který se nachází v norském Sør-Trøndelagu. Dne 14. srpna 2014 se 34letý detektorář Magnus Meistad, který je členem Detektorářského klubu z Trondheimu (Trondheim Metallsøkerklubb), vydal do vsi jménem Buvika, ve které v mládí vyrůstal. Vytipoval si lokalitu na pozemcích farmáře Arnta Olstada, kde chtěl kolem nově registrované mohyly hledat mince. Na kopci Mannsfjellet, asi sto padesát metrů od svého dávného domova, objevil podivuhodný nález, který zakopal a zalarmoval místní archeology a příslušníky z Vědeckého muzea (Vitenskapsmuseet). Podle dostupných informací se nález skládá z meče, sekery, puklice štítu a hrotu šípu a byl uložen v plochém hrobu v hloubce okolo 30 cm. Žádný z dostupných zdrojů neinformuje o tom, že by byly nalezeny také kosti. K první medializaci nálezu došlo na přelomu září a října, podruhé se v médiích objevil na začátku února.

Podle zveřejněných informací je meč dlouhý kolem 90 cm s čepelí dlouhou asi 75 cm. Podle dostupných fotografií odhaduji, že se jedná o starší variantu typu X. Meč je pozoruhodný hned ze dvou důvodů. Za prvé je tak dobře zachován, že se na jeho povrchu zachovaly fragmenty pochvy ze dřeva a textilu. Za druhé rentgen prokázal, že se na čepeli nachází nápis +VLFBERH+T, a jedná se proto o kontinentální meč vysoké kvality, nebo jeho věrnou napodobeninu. Meč byl předběžně datován k roku 900.

Obsah puklice. Foto: Åge Hojem, NTNU Vitenskapsmuseet.

Značná pozornost se věnuje puklici, respektive jejímu obsahu. Uvnitř se totiž nacházel kožený váček s arabskými mincemi, devíti achátovými kuličkami (zřejmě také jednou kostěnou) a závažími. Puklice je mírně deformovaná nárazem meče nebo sekery.

Sekera in situ. Foto: Magnus Meistad.

Vzhledem k mediálnímu zájmu o meč a puklici nemůžeme říci nic konkrétního o sekeře ani hrotech šípů. Podle fotky sekery se nicméně zdá, že jde o typ F nebo I (oba se datují mezi roky 900–1000).

Jednotlivé zdroje datují hrob do rozmezí let 900–950 a naznačují, že vlastníkem předmětů mohl být zcestovalý muž.


Zdroje, fotografie a videa:

http://www.nrk.no/trondelag/her-graves-jernaldersverdet-frem-1.11963534

http://www.nrk.no/trondelag/hobbyarkeolog-fant-jernaldersverd-1.11960156

http://www.nrk.no/trondelag/arkeologene-har-funnet-ut-mer-om-eieren-av-dette-sverdet-1.12202269

http://norark.no/undersokelse/etterundersokelse-av-metallsokerfunn-grav-med-vapen-fra-vikingtid-pa-olstad-i-skaun

http://skaunnytt.no/wp/magnus-fant-vikingsverd/

http://www.avisa-st.no/distriktet/skaun/article10191525.ece

http://www.avisa-st.no/nyheter/article10188056.ece

http://www.avisa-st.no/nyheter/article10648686.ece

http://www.avisa-st.no/nyheter/article10227088.ece

http://www.adressa.no/nyheter/article10183600.ece

http://www.adressa.no/nyheter/article10192267.ece

http://nmf.nu/museum/funn/alle-gjenstander/ulfberth-sverd/

http://thornews.com/2015/02/14/found-islamic-coins-hidden-inside-viking-age-shield-boss/

Christianizace norského království

V tomto příspěvku bych chtěl čtenáři představit text, který se vyjadřuje k problematice přijetí křesťanství v Norsku.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Christianizace norského království

Zájemce dále odkazuji na tyto tituly:

BAGGE, Sverre; NORDEIDE, Sæbjørg Walaker. Království norské. In: BERENDOVÁ, Nora (ed.). Christianizace a utváření křesťanské monarchie. Skandinávie, střední Evropa a Rus v období 10.-12. století, Praha 2013: 131–173.

POLÁCH, Vladimír P. Několik poznámek k rané christianizaci Norska. In: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 11, Ostrava 2004: 123-136. Online.

Norské obranné majáky

Včera, když jsem projížděl Českým středohořím, mne zaujal pohled na tamější hrady, jejichž ruiny dodnes stojí na některých kopcích. Má bujná fantazie si z tohoto krásného panoramatu vzala inspiraci. Půvabná scenérie mi připomněla Tolkienovskou Středozemi a gondorské majáky, ale také norské obranné majáky postavené králem Hákonem Dobrým, ze kterých se Tolkien musel inspirovat (nebo je možné, že se inspiroval biblickým motivem?).

Myšlenka obranných majáků je pěkně zpracována v Jacksonově zfimovaném Návratu krále, pomineme-li nesrovnalosti s knihou. V té zapaluje Denethor (nikoli Pipin na popud Gandalfa) sedm majáků (nikoli třináct) a současně vysílá rudý šíp králi Theodénovi. Král majáky ignoruje, ale šíp (což je zvyklost, kterou Tolkien rovněž převzal se staroseverských pramenů) ho přiměje k vytažení do války.

Chceme-li se dozvědět více podrobností o Tolkienově předloze, musíme nahlédnout do Ságy o Hákonu Dobrém. V té se dozvíme, že král Hákon, první křesťanský panovník Norska, po polovině 10. století (cca po 954) reformuje zákony, aby zemi bránil vůči svým synovcům, kteří se jí s pomocí dánského Haralda Modrozuba pokoušejí získat silou:

Po této bitvě král Hákon zanesl do zákonů, aby celá země podél moře a tak daleko do vnitrozemí, kam až plavou lososi, byla rozdělena do “lodních domobran”; na každý kraj připadala jedna “lodní domobrana”. Bylo stanoveno, kolik lodí mělo být v každém kraji a jak veliké, až budou lidé povoláni. Lidé měli být povoláni, kdykoli do země dorazilo cizí vojsko. Také bylo nařízeno, že se na vysokých horách mají postavit majáky [sg. viti], tak daleko od sebe, aby byly na dohled. Lidé říkají, že zpráva o povolání do války [herboð] putovala od nejjižnějšího majáku k nejsevernějšímu sněmovnímu okrsku v Hálogalandu sedm nocí.
Sága o Hákonu Dobrém, kap. 21

Stavění majáků na pobřežních vrcholcích je nejúčinnější možná strategie, protože norské pobřeží je díky fjordům nesmírně členité. Podle mých hrubých výpočtů mohl být pás majáků dlouhý přes 1000 km, pokud ságový popis odpovídá realitě; v případě, že pás na jihu zasahoval až k řece Göta a na severu k fjordu Varangerfjorden, pak byl ještě mnohem delší. Jeden z fanoušků Pána prstenů vypočítal, že reálným majákům může za ideálních podmínek trvat 14 hodin, než přenesou informaci na vzdálenost 450 mil (720 km), přičemž je potřeba více než 50 stanic. Sága udává, že přibližně stejná vzdálenost trvá skutečným majákům týden, a tudíž se můžeme domnívat, že zde bylo mnoho logistických problémů. Kupříkladu je možné, že maják neměl stálého hlídače, ačkoli staroseverské zákoníky znají pojem vita-karl a vita-vǫrðr (oboje “hlídač majáku”). Na internetu jsem dohledal (zde a zde), že se počet majáků (jsem si však jistý, že se tento údaj vztahuje k pozdějšímu období) pohyboval okolo 770 či 800-1000.

Přestože majáky působí jako dokonalá obrana před vnějším útokem, v kritickém momentu selhávají. Když se loďstvo Hákonových synovců vydalo k Norsku, proplulo bez povšimnutí:

Zavál jim čerstvý, příznivý vítr a vypluli z Vendilu a připluli k Agðům, odkud poté pluli na sever podél břehu po den a noc. Ale majáky nebyly zapálené, protože bylo zvykem, že se zapalovaly od východu, kde o jejich příjezdu nikdo nebyl zpraven. Stávalo se také, že král dával tvrdé pokuty těm, kterým byla přiznána vina za plané zapálení majáků, protože válečné lodě a vikingové brázdili kolem vnějších ostrovů a lidé je pokládali za Eiríkovy syny; tehdy byly zapáleny majáky a celá země byla ve válečném pozdvižení.
Sága o Hákonu Dobrém, kap. 22

Z ukázky se dozvídáme, že součástí Hákonova zákonodárství bylo organizované zapalování majáků od východu (rozuměj od jihu Norska) a současně i penalizace planých poplachů, ke kterým podle Fagrskinny (Nóregs konunga tal, kap. 11) docházelo.

Hákonovi synovci se se svým strýcem střetli v bitvě u Fitjí (961), ve které byl Hákon zabit. Tím však éra majáků nekončí – Hákonova reforma zůstala v platnosti až do začátku 14. století, přestože si nejsem vědom, že bychom v době vikinské slyšeli o jejich dalším používání. Druhá éra majáků nastala od doby vlády Kristiána IV. Dánského (1588-1648) do roku 1814 (viz norská Wikipedie).

Převzat z: STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013: obálka.

Převzato z: STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013: obálka.

Za vlády Hákona Dobrého ale systém majáků nebyl tak rozvinutý a efektivní. Historikové navíc do značné míry pochybují, že Hákon mohl prosazovat zákony mimo území Rogalandu, který byl jádrovou oblastí jeho království. Obecně lze předpokládat, že Hákonovy reformy byly nejstriktněji prosazovány v oblastech připadající pod sněmy v Guli a ve Frostě, zatímco Vík (Oslofjorden) neměl Hákon pod kontrolou a údajně jej měl věnovat svému manovi Tryggvimu.

Na závěr doplním jednu zajímavost. Podle jedné interpretace (viz PHILLPOTTS, Bertha S. The Elder Edda And Ancient Scandinavian Drama, Cambridge 1920: 60) lze v eddické Písni o Grottu nalézt možné svědectví o norských majácích pocházející z období let 950-975. Strofa 19 totiž vypráví:

Východně od hradu      vidím hořet oheň,
zvěst boje se budí,          zove se maják.
Bojovníci kvapně            brzy sem přijdou,
plápolat bude                   knížecí palác.