Ovinky nohou

Jakožto reenactor se pravidelně setkávám s problémem ovinek nohou. Je obvyklé, že se ovinky vyrábějí co možná nejlevněji – to znamená ustřižením několika proužků vlny, které se sešijí k sobě a obšijí, aby se nepáraly. Článek, který tímto prezentuji a který je překladem článku Petera Beatsona, ukazuje, že tento způsob není nejvhodnější, a názorným způsobem vypovídá o tom, jak vypadaly původní nálezy. V krátkosti jsou okomentovány rozměry, technické parametry, způsob fixace a rekonstrukce. Do článku jsou zahrnuty dobová vyobrazení a grafy, díky kterým si lze udělat dobrou představu o tom, jak dobové ovinky vypadaly a jak byly nošeny.

V případě, že by si někdo chtěl obstarat pár dobových ovinek, doporučuji obchůdky Ruční tkaníOpo Ra a Vlčice – weaving and felting. Jejich tvorbu můžete vidět zde:


Článek si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Hlazení a žehlení oděvu

Deska z norského Lilleberge.

Poslední rok se detailněji zabývám dobovým textilem a snažím se prokázat, že dobové oděvy byly módní, zdobené a udržované. Tento můj zájem mě přivedl také k deskám z velrybí kosti a skleněným hladítkům, které jsou často interpretovány jako žehlicí prkna a žehličky.

Při pátrání na internetu jsem objevil aktuální práci Eva Isaksen Hvalbeinsplater fra yngre jernalder (“Desky z velrybí kosti z mladší doby železné”), která dle mého soudu výtečně shrnuje dosavadní bádání a shromažďuje celkově 40 norských (zejména z pobřeží západního a severního Norska) a 15 zahraničních desek.

Isaksen vymezuje čtyři období zkoumání desek:

  1. Období 1850-1900. Shromažďování materiálů
  2. Období 1900-1950. Teorie o funkci desek
  3. Období 1950-1990. Teorie žehlícího prkna
  4. Období od roku 1990. Důraz na symboliku
deska z velrybí kosti, Muzeum ve Stockholmu, Švédsko

Deska z Birky s atypickým skleněným hladítkem.

Již od konce 19. století se vedou spory, co přesně tyto desky reprezentují. Kromě žehlícího prkna se také diskutovalo o hřebenových stávcích nebo talířích (Petersen 1951: 336). Dnes mezi odborníky existuje shoda, že jde o žehlící prkna, ačkoli Isaksenová s teorií žehlícího prkna nesouhlasí a na základě zářezů na povrchu pěti desek zastává názor, že jde o talíře (Isaksen 2012: 100–105). Desky v hrobech podle ní reprezentují postavení hospodyně jakožto té, která připravuje a servíruje pokrmy (Isaksen 2012: 105–106). Žehlící funkci skleněných hladítek nezpochybňuje, ale poukazuje na to, že se spolu s deskami našly pouze ve dvou případech, a jde tedy spíše o samostatný nástroj než komplement k deskám (Isaksen 2012: 90–91).

Přestože řada argumentů Isaksenové dává smysl a je postavená na logickém základě (např. že porézní velrybí kosti obsahují tuk, který by špinil oblečení; že dekorace desek by trhala textil), s její prací se nemohu zcela ztotožnit. Drtivá většina desek byla objevena v ženských hrobech (Sjøvold 1974: 253), občas spolu s nástroji na zpracování textilu. Přesto známe jednu obdélníkovou a po okraji zdobenou desku z velrybí kosti (14 × 18 × 1,4 cm), která byla objevena v sídlištním kontextu Birky (SHM 5208:1611). Výroba textilu a péče o něj byla symbolem profese bohaté ženy, stejně jako v Písni o Rígovi (28–29):

(…) ale hospodyně    si hleděla rukou,
hladila lněný šat,       řasila rukávy.
Zdvihal se čepec,        na prsou byla spona,
spadal přehoz,             modře barvená košile;
obočí jasnější,             hruď světlejší,
krk bělejší,                    než čerstvý sníh.“

K zářezům na pěti deskách lze namítnout, že nevíme, jak byly způsobeny. Autorka sama potvrzuje, že zářezy mohly vzniknout nechtěně, během rituálů nebo během pohřbu (Isaksen 2012: 101). Dalších pět desek vykazuje v prostřední části stopy po hladítkách (Isaksen 2012: ibid.). Můžeme se tak spokojit se závěrem, že s jistotou nelze potvrdit ani jedno z navrhovaných řešení, protože můžeme najít stopy, které naznačují jak funkci žehlícího prkna, tak funkci talíře. Gale Owen-Crockerová (2004: 304) se domnívá, že desky hrály spíše jen symbolickou a kultovní funkci a v praxi nesloužily k žehlení.

hladítka York

Hladítka z Yorku (převzato z Rogers 1997: 1777, Fig. 827).

Desky z velrybí kosti i skleněná hladítka musíme považovat za pozoruhodné či výjimečné předměty. Jak již bylo řečeno, nejvíce desek bylo nalezeno v Norsku, kde mělo velrybářství jistou tradici. Skleněná hladítka musela být dovážena z kontinentu (Roesdahl – Wilson 2000: 242; Cat. n. 54). Byly nalezeny i kamenné varianty, ale o jejich funkčnosti Isaksenová pochybuje (Isaksen 2012: 90; Fig. 5.8.; naopak Owen-Crocker 2004: 304 tvrdí, že mohly být používány prostými obyvateli). Snažím se poukázat na to, že tyto nákladné předměty si mohly dovolit pouze bohatší ženy, zatímco nejpočetnější sedlácká vrstva musela mít nějakou alternativu. Žehlící prkno může být substituováno vyhlazeným dřevěným prknem (Gale Owen-Crocker 2004: 304) a žehličku ve formě březového hladítka můžeme nalézt například v oseberské mohyle. Kamenné a skleněné varianty mají však nespornou výhodu, že je lze nahřát, a tak lépe plní svůj úkol.

Otázku dobového žehlení můžeme shrnout následovně:

Ačkoli existují různé názory na funkci desek z velrybí kosti, archeologické nálezy potvrzují důkladnou péči bohatších vrstev o textil. Totéž potvrzuje Píseň o Rígovi, která popisuje typickou aristokratku, jež hladí svůj lněný oděv.

Pokud nepočítáme kostěné desky, jediným přesvědčivým argumentem zůstávají nálezy skleněných, kamenných a dřevěných hladítek. Anderssonová (2003: 127) spekuluje také o možném používání kostěných hladítek. Skleněná hladítka, která se v severní a západní Evropě poprvé objevují od 9. století a která se začala masivněji používat v 10. století, se hojně objevují ve Francii, Anglii, Norsku, Švédsku (Rogers 1997: 1777) i Dánsku (Schiezel 1998: 7476). Přestože se někteří autoři pokoušeli dokázat, že byly používány při finální fázi výroby lněné látky, podařilo se zjistit, že byly používány spíše k údržbě a rovnání textilu po vyprání, zejména pak švů (Rogers 1997: 1775). Norské kusy mají průměr 78,7 cm (Petersen 1951: 328), nálezy z Yorku 79 cm (Rogers 1997: 1775), nálezy z Haithabu 710 cm (Schiezel 1998: 75) a nálezy z Birky se blíží průměru 8 cm, ačkoli jeden atypický kus má rozměr 11,9 × 7,0 × 4,9 cm (Arwidsson 1984: 199). Z Norska je známo 28 skleněných hladítek (Petersen 1951: 328), z Yorku 41 fragmentů z 10.13. století (Rogers 1997: 1775), z Haithabu úctyhodných 103 kompletních nebo fragmentárních nálezů (Schiezel 1998: 74) a z Birky 8 kompletních nebo fragmentárních kusů (Arwidsson 1984: 199). Běžně se nacházejí v ženských hrobech nebo bezkontextovém prostředí. Byly používány až do novověku (přehled a bibliografie zde).

Stejnou funkci, tvar i rozměr měla také kamenná hladítka ve formě oblázků. Jejich okraje jsou vyhlazené. Kromě Norska a Yorku se jeden kus o průměru 6 cm nalezl také v orknejském Skaillu (Grieg 1940: 171). Zdá se, že se přestala používat v 10. století s masivnějším nástupem skleněných hladítek (Rogers 1997: 1779).

žehlička-oseberg

Dřevěné hladítko z Osebergu (převzato z Grieg 1928: 185, Fig. 115)

Pokud je mi známo, dřevěná hladítka jsou reprezentována jediným nálezem, a to březovým kusem z oseberské mohyly (začátek 9. století), jak již bylo řečeno. To je široké 6,5 cm, dlouhé 19,3 cm a vysoké 12 cm (Grieg 1928: 184).

Je vidět, že skleněná hladítka, která se objevila s nástupem draselného skla v 9. století, v 10. století vytlačila ostatní formy západoevropských a severoevropských hladítek. Přesto mi přijde nepravděpodobné předpokládat, že by tato nákladná dovozová hladítka vytlačila domácí produkci používanou většinovou populací. Za logičtější považuji předpoklad, že se dřevěná a oblázková hladítka jednoduše nedochovala. Rozhodně to však neznamená, že by o své oděvy pečovali pouze bohatí.

Tento článek věnuji Vandě Jakabové, která ve mně vzbudila hlubší zájem o dobové oblečení.


Zdroje a doporučená literatura:

Píseň o Rígovi (Rígsþula). Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181. Originál zde.

ANDERSSON, Eva. Tools for Textile Production from Birka and Hedeby. Birka Studies 8: Excavations in the Black Earth 1990-1995, Stockholm 2003.

ARWIDSSON, Greta. Glättsteine und Glättbretter. In: Birka II:1, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1984: 199-202.

GRIEG, Sigurd. Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo 1928.

GRIEG, Sigurd. Viking Antiquities in Great Britain and Ireland. Part 2, Oslo 1940.

HAEVERNICK, TH. E.  HABEREY, W. Glättsteine aus Glass. In: Jahrbuch des Römisch – Germanischen Museum Mainz 10, Mainz 1963: 130138.

ISAKSEN, Eva. Hvalbeinsplater fra yngre jernalder : en analyse av hvalbeinsplatenes kontekst og funksjon, Universitetet i Tromsø 2012. Dizertační práce. Online zde.

OWEN-CROCKER, Gale R. Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge 2004.

OWEN, O. A.  DALLAND, Magnar. Scar : a Viking age boat burial on Sanday, Orkney, East Linton 1999.

PETERSEN, Jan. Vikingetidens Redskaper, Oslo 1951.

ROGERS, P. W. Textile Production at 16–22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/11, York 1997.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla 2000.

SCHIEZEL, Kurt. Die Glasfunde von Haithabu, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32, Neumünster 1998.

SJØVOLD, Thorleif. The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø 1974.

Barvené oblečení

Graf používaných barviv.

V tomto článku bych čtenáři rád prezentoval překlad zajímavého článku Thora Ewinga ‘í litklæðum’ – Coloured Clothes in Medieval Scandinavian Literature and Archaeology (originál zde).

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Thor Ewing – „í litklæðum“ – Barvené oblečení ve středověké skandinávské literatuře a archeologii

Zájemce o dobové barvení odkazuji na tyto seznamy prací (zde a zde). Osobně disponuji těmito knihami a články:

CARDON, Dominique. Natural Dyes, London 2007.

HALL, Allan R. – TOMLINSON, Philippa. Archaeological Records of Dye Plants – An Update – With a Note on Fullers’ Teasels. In: Dyes in History and Archaeology 8, 1989: 19-21.

LEGGETT, William F. Ancient and medieval dyes, Brooklyn, New York: 1944.

MANNERING, Ulla – GLEBA, Margarita – VANDEN BERGHE, Ina. Towards the identification of dyestuffs in Early Iron Age Scandinavian peat bog textiles. In: Journal of Archaeological Science, 36, 2009: 1910-1921.

TAYLOR, George W. Detection and Identification of Dyes on Anglo-Scandinavian Textiles. In: Studies in Conservation, Vol. 28, No. 4, 1983: 153-160.

WALTON, Penelope. Dyes of the Viking Age: A Summary of Recent Work. In: Dyes in History and Archaeology, 7,  1988: 14-19.

WALTON, Penelope. Dyes and Wools in Iron Age Textiles from Norway and Denmark. In: Journal of Danish Archaeology, 7, 1988: 144-158.

WALTON, Penelope. Dyes and wools in textiles from Mammen (Bjerringhøj), Denmark. In: Mammen: Grav, kunst og samfund i vikingetid, 1991: 139-143.

Plisování na ženském oděvu

Převzato z Bau, 1981: 14.

Převzato z Bau, 1981: 14.

Na žádné současné rekonstrukci spodních šatů jsem plisování dosud neviděl, a když jsem dnes večer spatřil jisté album s rekonstrukcí na VK.com, nedalo mi to a rozhodl jsem se napsat krátký článek doplněný fotografiemi. Odborné informace čerpám z článků
http://urd.priv.no/viking/serk.html
http://urd.priv.no/viking/smokkr.html

Co o plisování víme? To, že se používalo na spodních i svrchních, nebarvených i barvených, lněných i vlněných ženských šatech, a to zpravidla šatech vysoce postavených žen. Je velmi pravděpodobné, že takto speciálně upravený len byl dovážen z Kyjeva, a to především v 10. století (první nálezy pocházejí z 9. století). Plisovaný len ve vikinském kontextu nacházíme ve 21 hrobech z Birky (z celkových 52), v jednom hrobu z dánského Haithabu (5/1964) a v ženském hrobu ze Pskova. V některých případech je plisování lnu doloženo v oblasti výstřihu (Pskov), jindy zase na rukávech (Birka) a ikonografické výjevy (viz vpravo dole) potvrzují plisování i na spodní části oděvu. Z toho lze sestavit přibližnou rekonstrukci kompletně plisovaných spodních šatů (viz obrázek vpravo nahoře). Fragmenty plisovaných svrchních vlněných šatů byly nalezeny v dánském Køstrupu (10. století), norském Vangsnesu (hrob B 5625) a norském Kaupangu (hrob C, 2. pol. 9. století), plisování se předpokládá i u svrchních šatů ze Pskova. Na rozdíl od lněných šatům vlněné nebyly plisované kompletně, nýbrž pouze mezi brožemi. Nedohledal jsem nic k místu původu plisované vlny; datování jednotlivých hrobů ukazuje, že se používala v 9.-10. století, tedy ve stejném období jako (zřejmě importovaný) plisovaný len, ale rozšíření se omezuje na Dánsko a Norsko.

plisovani

Rekonstrukce ženského oděvu včetně plisovaných šatů. Výrobce Savelyeva Ekaterina.

Lze předpokládat, že len byl označen za importovaný kvůli spojitosti nálezů z Birky s nálezem ze Pskova. Ale jak lze vidět, distribuce plisované vlny byla rozdílná a nález ze Pskova je pouze hypotetický. Oprávněně se tedy lze domnívat, že byla tuzemská, skandinávská. Pro to mluví také fakt, že šaty z Køstrupu byly modře barvené, přičemž modrá byla tradiční barva staroseverských oděvů.

Plisování mělo být prováděno tak, že se látka nejprve poskládala (v některých případech velmi natěsno, v hrobu 5/1964 byly sklady vytvořeny s odstupem pouhých šesti vláken) a prošil nití. Tím se vytvořili sklady, které se stáhly k sobě. Takto skládaný len se namočil do horké vody a poté se nechal uschnout. Po vyschnutí se plisovací stehy vytáhly, ačkoli u některých nálezů plisované vlny se předpokládá, že se stehy nevytahovaly.

plisování2

Valkýra na obrazovém kameni z Tjängvide.

Plisovaní má obecně malou trvanlivost a takto upravená látka nemohla být užívána při každodenních činnostech. K těm jisté lépe posloužil prostý hladký len, který se v Birce vyskytuje častěji (31 z 52 hrobů). Šaty z plisované látky jistě byly používány při slavnostech či byly součástí pohřební výbavy žen.

 

 

A nyní následují obrázky rekonstrukce (fotky Lesya Tkachuk):

Doporučená literatura:

BAU, Flemming. Seler og slaeb i Vikingetid: Birka’s kvindedragt i nyt lys. In: Kuml, Århus 1981: 13-47.

HÄGG, Inga. Kvinnodräkten i Birka: Livplaggens rekonstruktion på grundval av det arkeologiska materialet, Uppsala 1974.

HÄGG, Inga. Textilfunde aus der Siedlung und aus den Gräbern von Haithabu (Berichte über die ausgrabungen in Haithabu 29), Neumünster 1991.

RIMSTAD, Charlotte. Vikinger i Uld og Guld, Om de danske vikingetidsdragter baseret på tekstilfunn i grave, København 1998, Online.