Bronze Anglo-Saxon Sword Pommels

In the last months, I have been in touch with Dr. Lee Jones, the early medieval sword enthusiast and collector ( Our cooperation led to two articles published on these websites (see Private Sword with a Wooden Hilt and A Curonian Sword from a Private Collection). This time, Mr. Jones shared another interesting piece from his collection. This article will describe it, as well as the closest analogies, since it seems that the type is rather vaguely defined.

bronze-sword bronze-sword2 bronze-sword3 bronze-sword4bronze-5-lobe-hilt-dbronze-5-lobe-hilt-cbronze-5-lobe-hilt-bbronze-5-lobe-hilt-abronze-5-lobe-blade-dbronze-5-lobe-blade-bThe sword owned by Mr. Jones.

The sword owned by Mr. Jones

The sword, that can be seen above, belongs to Mr. Lee Jones “for several decades” and was probably bought in an auction or at Ebay as other swords in his collection. As fas as we can judge, it seems to be a genuine piece that shows the application of original technology.

In the current state, the sword is 676 mm long and weighs 531 grams. The iron blade, which is in poor condition with severe losses, is 540 mm long, 36.8-25.0 mm wide (36.8, 33.3, 29.9, 27.9, 26.8, 25.0 mm taken at roughly 100 mm intervals) and 5.2-3.5 mm thick (5.2, 6.4, 3.8, 4.7, 4.1, 3.5 mm taken at 100 mm intervals). The blade seems to be somewhat lenticular in cross section; towards the hilt the remain is thickest at the midline, proceeding towards the tip the faces of the blade become fairly flat. If the corrosion is hiding a fuller, then it must be quite shallow. There is no evidence of pattern welding or inlays.

The hilt is 136 mm long in the mid-line. The upper part of the hilt is formed by the five-lobed pommel and adjacent upper guard that are each cast in copper alloy. As they are loose, we can see they are semi-hollow castings. The intended display surfaces are smooth and in very good condition. The pommel is 65.6 mm long, 28.9 mm high (central lobe; 19.4 and 18.6 mm for intermediate lobes, 10.8 and 10.5 mm for outer lobes) and 18.9 mm thick (central lobe; 16.4 and 16.0 mm for intermediate lobes, 13.0 and 12.2 mm for outer lobes). The thickness of the wall of the pommel varies from 2.8 to 5.0 mm at edge. The upper guard of concavo-convex shape copies the curvature of the pommel. There is a raised ridge line on the surfaces of the guard. The length of the upper guard is 74.0 mm, while it’s height is 8.7 mm and the thickness 20.5 mm (central; 14.6 mm peripheral). The grip area tang shows no traces of organic material. The tang in that area is 88 mm long, 17.0-10.0 mm wide (17.0 mm at cross-guard, 12.9 mm mid, 10.0 mm at pommel) and 5.1-4.2 mm thick (5.1 mm at cross-guard, 4.9 mm mid, 4.2 mm at pommel). The curved, convexo-concave cross-guard is of iron showing moderate corrosion; the scale and cross section are consistent with the upper guard and in one place there is a suggestion of a ridge line. The cross-guard is 106.6 mm long. The height of the cross-guard is 24.1 mm (greatest extent including the arc), or 8.9-11.2 mm (8.9 and 9.3 mm peripheral, 11.2 mm central), if the arc is not taken in account. The thickness of the central part of the cross-guard is 17.3 mm and it continuosly tapers to 12.9 / 14.5 mm in the middle and 9.8 / 10.4 mm at the ends.

Broader perspective

The sword of Mr. Jones is quite rare and the searching for close analogies is not possible without dificulties. Especially the cast 5-lobed pommel seems to be almost absent in the literature. Before anything else, let us describe the sword from the perspective of current sword typologies.

Petersen’s typology
The sword type with curved guards and peened 5-lobed cast pommel is not present in Jan Petersen’s typology (Petersen 1919). However, there are some types that stand very close to the sword owned by Mr. Jones. 15 types or variants of Petersen’s typology (main types L, O, K, Q, T, X, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 17, 18, 19) apply the curved cross-guards, from which at least 12 types or variants (main types L, O, P, Q, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 19) use curved cross-guard and curved upper guard/pommel at the same time. At least 5 types or variants (main types L, O, Z; special types 14, 19) use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels at the same time.

There are at least two Petersen hilt types that use components cast in copper alloy: type O and type W. At least four Petersen’s types or variants (K, O, R, S) apply 5-lobed pommels connected to upper guards by two rivets or a semicircular rivet. Specifically, a 5-lobed variant of types R and S have a very similarly looking pommel. However, none of these four types or variants uses the construction with the peened tang. From a construction point of view, the closest types are L and Z, as they use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels that are sometimes peened. Moreover, the general shape of the pommels of these types is quite close to the pommel of the sword owned by Mr. Jones. Even there is no identical example in Scandinavia, this approach of searching for analogies tells us there was a tendency to use mentioned features in Europe of 10th and 11th century.

petersen-typologyPetersen’s typology, vizualized by Jones 2002: 18-19.

Jakobsson’s design principles
Swedish archaeologist Mikael Jakobsson (1992) arranged Petersen’s types into 6 so-called design principles, the larger groups of hilts that use the same features, and enriched Norwegian-centric Petersen with many useful distribution maps. In this context, we will mention the principle 2, 3 and 5.

Design principle 2 represents 3-lobed pommels, including also types L and Z. According to Jakobsson, this principle can be dated between late 8th and early 11th century and it contains no less than 26% of European swords. The principle is widespread across the Europe; 37% of examples come from Norway, 12% from Sweden, 9% from Finland, 4% from Denmark, 15% from Western Europe and 23% from Eastern Europe.

The principle 3 is described as a group of swords that use 5-lobed pommel. According to Jakobsson, this principe is the least frequent, counting just 5% of European early medieval swords. 49% of examples were found in Norway, 5% come from Sweden, 30% from Western Europe and 15% from Eastern Europe. Jakobsson undestands principle 3 as a development of the principle 2 and the usage can be dated to period between early 9th and mid 10th century in Scandinavia.

Design principle 5 comprises swords with curved cross-guards. Swords with this feature represent 26% of early medieval European swords. In Scandinavia, they can be dated to the period from early 9th to late 11th century. 71% of examples come from Norway, 7% from Sweden, 5% from Finland, 1% from Denmark, 10% from Western Europe and 6% from Eastern Europe.

The sword of Mr. Jones can be described as a sword that belongs to design principles 3 and 5. More or less close analogies can be found in all three named categories. The advantage of Jakobsson’s work lies in the fact that he maps the bigger groups of swords within Europe.

jakobssonJakobsson’s design principles, taken from Jakobsson 1992: 27, Fig. 1.

Wheeler’s typology
In his book, Sir Mortimer Wheeler described 7 Scandinavian hilt forms that occur in Britain (1927: 31-37, Fig. 13). Even though it rather reduces the actual reality, it is still being used by British academia. The sword of Mr. Jones stands close to Wheeler’s type V and VI, which visually corresponds to Petersen’s types L and Z. Type V is said to have very curved guards and a peened pommel with a big central lobe, while type VI has slightly curved guards and 3-lobed pommel that is riveted to the upper guard. Type V is therefore a closer choice. The final remark of this section is that swords of the British origin are imprecisely categorized, leading to the constant need of classifying uncommon swords as variants.

WheelerWheeler’s typology, taken from Wheeler 1927: 32, Fig. 13.

Geibig’s combination typology
German scholar Alfred Geibig presented his study on early medieval blades and hilts in 1991 (Geibig 1991). His typology of hilts, which comprises of combination of differently shaped hilt components, is based upon detailed study of several hundred swords from what is now Germany. The book made Continental corpus accessible and the careful and precise work led to conclusion that it is considered to be one of the most solid studies in the field. Geibig classified 19 combination types, dated to the period between 9th and 12th century.

The combination type 7 describes the form of the hilt that is visually identical with the sword of Mr. Jones. According to Geibig, the 5-lobed pommel rests at the pommel guard and both these components are attached by the exposed peened tang. According to Geibig, this combination type is equal to Petersen’s type L, even though there is a little different shape of the cross-guard: type L cross-guards are more pointed from the top view, while combination type 7 cross-guards are rounded.
Geibig’s combination type 7, taken from Geibig 1991: 47, Abb. 8.

Cast pommel : the identification problem

The sword might seem to a closed case with the result it belongs to type L. The problem occurs when we realize that cast pommels do not belong to Petersen’s type L swords. In the most recent article about Petersen’s type L swords (Aksdal 2017), there is no mention about copper alloy pommels. I have contacted the Mr. Jostein Aksdal, the author of the article, asking him for definition of the sword. His response was that the curvature of the pommel and attachment correspond to Petersen’s type L, but the presence of cast components and 5-lobed pommel prevent the sword to be labelled as Petersen’s type L sword. Mr. Askdal suggested the sword could be what he calls “British version of type S”. His final conclusion is worth of quoting:

My experience is that Viking Age sword chronology needs more detailed studies, identifying sub-types and local-regional types of swords from the Viking Age.

Therefore, we should follow this advise and have a look what the British archeological material has to offer.

An analysis

To our surprise, the material is quite impressive and offers good analogies, but it is poorly described as a whole. We will try to mention the swords that have curved guards and 5-lobed pommels. A closer attention will be given to cast elements.

Swords already labeled as Petersen’s type L
To contradict the Mr. Aksdal’s argumentation, we have to state there already are swords with cast components and 5-lobed pommels in his own article, classified as Petersen’s type L swords. In the museum of Norwich, a decorated 5-lobed sword pommel cast in bronze is stored (Bjørn – Shetelig 1940: 61; Davidson 1962: 55-56). The pommel is classified as a part of a Petersen’s type L sword (Aksdal 2017: 87, Catalogue B:26). The second example is the sword from Surrey (1996.0604.1; British museum 2018), which has 5-lobed pommel and guards cast in bronze. Again, the sword is categorized as Petersen’s type L by Mr. Askdal (2017: 87, Catalogue B:34). To be fair, these pommels are rather asymetrical and their lobes are more pointed, compared to the sword of Mr. Jones. To sum up, the sword from Surrey still represents one of the closest analogies.

The pommel from Norwich (left) and the sword from Surrey (right).
Taken from Davidson 1962: Fig. 41a and British museum 2018.

type L
The distribution of type L swords in Great Britain.
Aksdal 2017: Fig. 8.

Loose cast pommels
Searching for loose cast pommels, we have found 81 examples dated to 9th-12th century Britain. We can divide them between several types according to their construction and general shape:

  1. pommel attached to the upper guard, without exposed peened tang
    1. Petersen’s type O (Petersen 1919: 126-134) / Geibig’s combination type 9 (Geibig 1991: 50-52, Abb. 10)
    2. Petersen’s type R (Petersen 1919: 140-142) / Wheeler III (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:3)
  2. pommel attached to the upper guard, with exposed peened tang
    1. lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
    2. not lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
  3. one-pieced pommel with exposed peened tang
    1. Petersen’s type K (Petersen 1919: 105-110) / Wheeler IV (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:4) / Geibig’s combination type 6 (Geibig 1991: 44-47, Abb. 7)
    2. Petersen’s type L or Z (Petersen 1919: 112-121, 175-177) /  Wheeler V or VI (Wheeler 1927: 35, Abb. 13:5-6) / Geibig’s combination type 7 (Geibig 1991: 47-48, Abb. 8)
    3. Petersen’s type X (Petersen 1919: 158-167) / Geibig’s combination type 12 (Geibig 1991: 56-60, Abb. 13)
    4. Geibig’s combination type 14 and 15 (Geibig 1991: 63-70, Abb. 15-16)

Distribution of loose cast pommel from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

As we can see, cast pommels were used for various typologically and chronologically different hilts, and therefore we can speak of a kind of tradition. The tradition is more obvious when we realize that cast pommels occur in the period from the earliest phase of Anglo-Saxon period to at least High Medieval. 80 pieces are made of copper alloy, 1 piece is cast in lead. The pommels depicted on our map are loose, found separated from the sword or just with a fragment of tang, which is also striking. According to Anglo-Saxon living history expert Paul Mortimer, such a big number is not coincidence and the pommels could be violently torn off during a ritual destruction, for example.

We can also notice that lobed curved pommels attached to upper guards with exposed peened tang represent a majority of the loose pommel. On the map, there are 52 finds that are mostly concentrated in East and West Midlands, East of England, Yorkshire and the Humber and South East England regions. This distribution corresponds to the distribution of Petersen’s type L swords quite well. There are at least two more pommels of this form in the private collection of Mr. Justin Mercier. This kind of popularity can mirror the fact that hollow upper guards and pommels peened to the tang could be done more easily than other types of constructions. It is surprising there are such an huge amount of sword pommels that are not described in the literature. On the website of Portable Antiquities Scheme, the pommels of this type are described as croissant-shaped pommels, Petersen’s type L pommels or Wheeler’s type VI by contributing editors.

The regular lengths of type 2.1.1. pommels are 44.8-65 mm, while the maximum height reaches from 20.6 to 32.2 mm. The pommels have thicknesses of 14-23.7 mm; the thickness of the casing is 2-4.4 mm. The weight is around 27.4-77.55 g (some heavier pieces include fragments of tangs). The pommel of the Mr. Jones’s sword is slightly longer, but other dimensions do match precisely.

sword-pommelsLoose cast pommels of the type 2.1.1. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.

Loose cast guards
In addition, we can shortly discuss the cast guards. In the following list, we have collected 6 cross-guards and 13 upper guards cast in copper alloy in 9th-12th century Britain. The following division was made:

  1. Cross-guard (6 pieces)
  2. Upper guard
    1. Guard with curved upper part (10 pieces)
    2. Guard with straight upper part (3 pieces)

Distribution of loose cast guards from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

Again, copper alloy components are distributed across the same regions. Regarding the cross-guards, every piece is unique. The number of cross-guards is lower that the number of upper guards, which may suggests that the cast cross-guards could have been used less often. That could correspond with the fact that the sword of Mr. Jones combines an iron guard and a cast upper guard and pommel.

The upper guards are divided to two categories. The category 2.1. is the most interesting for us, as the upper guard of the examined sword falls into this group. The most of guards in this category were dated to Late Middle Ages PAS website, but we believe this is incorrect. Not only two finds are dated to Early Medieval period, but they closely resembles the type L upper guards in shapes, proportions and sizes (see for example Aksdal 2017: Tab. 1-2). In this group, we can find curved and mostly hollow guards with a small rectangular hole for the tang. They are 56.78-87.7 mm long, 6.54-21.05 mm high and 12.77-22 mm thick. The guard of Mr. Jones’s sword fits in these categories. However, there are also some difference: the ends of guards are not flattened and there is no evidence of the central raised ridge line.

The upper guard of Mr. Jones’s sword is 74 mm long, while the pommel is 65.6 mm long, so the difference in lengths is 8.4 mm. We have already told that the length of loose pommels varies between 44.8-65 mm. In proportion to loose upper guards, the difference is 11.98-16.54 mm. The thicknesses of loose components are comparable (14-23.7 mm : 12.77-22 mm). The future examination can reveal whether the loose pommels and loose upper guards do fit or not.

guardLoose cast upper guards. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.

For the next part of the analysis, we have to ask whether there is any complete sword that applies curved guards and peened cast 5-lobed pommel.

Wallingford Bridge type
In 1967, Vera Evison published an interesting study about an unmapped type of Anglo-Saxon swords that stand close to Petersen’s type L and Z (Evison 1967). The main feature that differentiates this type from Petersen’s is a differently shaped guard. Mrs. Evison called the examined group Wallingford Bridge sword type and suggested they were made in souther England in 10th-11th century. Even though there are only 9 examples in England (7 of which were found in the River Thames) and they rather resemble Petersen’s type Z / Wheeler’s type VI when it comes to the construction, we believe the study is an important step forward to show the complexity of local and transitional variants. If the concept is correct, then the sword of Mr. Jones and the pommels of the type 2.1.1. stand between Petersen’s types L, S and Z, not only by the form, but also by the chronology, just as Wallingford Bridge type does. Generally speaking, type L is the closest and it should be legit to call Mr. Jones’s sword type L variant until a more precise typology is invented.

wallingfordWallingford Bridge type swords (Evison 1967: 162, Fig. 1).

In the Evison’s article, we can find a reference to the sword from Mileham, which seems to be a second close analogy to our sword (Evison 1967: 185, Fig. 3b, 6a). This sword has copper alloy hilt components, including a richly decorated guard and an one-pieced pommel of our type 3.2. To our knowledge, there are no closer published paralels of Mr. Jones’s sword than swords from Surrey and Mileham. Therefore, the sword of Mr. Jones can be called unique in that regard.

The sword from Mileham (Evison 1967: Fig. 3b, 6a).

In 2012, a discussion about loose cast 5-lobed pommel arised on Shane Allee, a member of the forum, posted a picture of the sword, that was sold on Ebay more than 15 years ago. The sword seems to belong to the same type as Mr. Jones’s sword. However, we do not have any particularised information about the sword.

The sword sold on Ebay.


In the first part of this article, we tried to describe an unusual sword from a private collection. The uniqueness of such a sword led us to a type that stood aside completely unnoticed. The closest analogies were found in 10th-11th century Britain, a country where the mixture of styles created a variety of transitional swords that apply different contructions, shapes and materials altogether. Nevetherless, it will require a brilliant mind and a huge time reserve to arrange the swords in a realistic way.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.

Stone carving from Eberston, Britain. Taken from Grove 1938: 256, Fig. 5.


Aksdal 2017 = Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Bjørn – Shetelig 1940 = Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

British museum 2018 = Sword from Surrey, Shepperton, Museum number 1996,0604.1. Electronic source, http:// 887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, visited 31th October 2018.

Evison 1967 = Evison, Vera I. (1967). A Sword From the Thames at Wallingford Bridge. In: The Archaeological Journal 124(1): 160–189.

Davidson 1962 = Davidson, Hilda R. Ellis (1962). The Sword in Anglo-Saxon England. Its Archaeology and Literature, Oxford.

Geibig 1991 = Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Grove 1938 = Grove, L. R. A. (1938). Five Viking-Period Swords. In: The Antiquaries Journal, 18(03): 251–257.

Jakobsson 1992 = Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones 2002 = Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Petersen 1919 = Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Wheeler 1927 = Wheeler, R.E.M. (1927) London and the Vikings. London Museum Catalogues: No 1, London.

Kuronský meč ze soukromé sbírky

Na začátku září tohoto roku jsme Vám přinesli článek o soukromém meči s dřevěným jílcem, který patří do sbírky pana Dr. Lee Jonese ( Na základě této spolupráce jsme se rozhodli zveřejnit další exemplář z jeho sbírky. Tentokráte jde o meč, který pan Jones zakoupil zhruba před dvaceti lety v anglickém starožitnictví. Při koupi si byl jist tím, že se jednalo o původní nález, nevěděl však, z jaké doby. Jaký cenný artefakt má ve své sbírce, se majitel dozvěděl až mnohem později. Nyní si meč důkladně popišme.

kuronsky1kuronsky1_2kuronsky2 kuronsky3couronian_upper-hilt_2couronian_upper-hilt_1couronian_guard_2couronian_guard_1


Celková délka meče je 829 mm a jeho kompletní váha činí 833 g. Jílec je dlouhý 143 mm. Hlavice je jednodílný odlitek ze slitiny mědi o délce 62,6 mm, výšce a 40,1 mm a tloušťce 13,1–19,9 mm. Na vrchní straně můžeme spatřit roznýtovaný řap, který prochází celou hlavicí. Výzdobu tvoří dekorace ze tří soustředných kruhů – na hlavici jsou kruhy rozloženy symetricky v počtu 7 kusů na integrální podstavě a nejméně dva nalezneme na výrazném středovém laloku koruny. Jak bylo této dekorace dosahováno, zda puncem nebo rytím, nemůžeme nyní stanovit. Prostor rukojeti, kterou tvoří pouze obnažený řap bez organických zbytků, je dlouhý 94,5 mm. Řap je v těchto místech široký 12,2–16,8 mm a tlustý 5,1–7,6 mm. Mírně prohnutá záštita, která je rovněž ze slitiny mědi, je dlouhá 82,2 mm. Ve středové části je záštita vysoká 8,2 mm a tlustá 16,3 mm, ke koncům se zužuje na výšku 6,8 mm a tloušťku 3,6 mm. Zdá se také, že záštita byla postříbrena. Dvoubřitá čepel, jež byla zahloubena do předem připravené zdířky vytvořené v přední části záštity, je dlouhá 686 mm a po celém povrchu pokryta korozí. Nejsou u ní patrné žádné znaky ani svářkový damašek. U záštity je čepel široká 47,7 mm a zužuje se až na 30,6 mm (47,7; 43,6; 41,3; 38,0; 36,6; 35,2 a 30,6 mm při deseticentimetrových odstupech). Čepel se zdá být mírně vypouklá, průřez se zdá být čočkovitý. Tloušťka u záštity je 6,65 mm včetně koroze a zužuje se na necelých 6 mm u hrotu (6,65; 60,6; 5,76; 6,71; 5,72; 5,82 a 5,98 mm při deseticentimetrových odstupech).

Jílec náleží do skupiny, kterou Šturms (1936: 109–112) na základě studia litevských mečů pojmenoval „kuronským typem“. Kirpičnikov (1966: 53) tento typ ve svém schématu vrcholně středověkých mečů nazval jako typ I, ale tato klasifikace se z dlouhodobého hlediska příliš neujala. Přelom znamenaly až práce V. Kazakevičia, který vytvořil typologii baltských mečů (Kazakevičius 1996: 53–59; Kazakevičius 1997). Kazakevičius tento typ pojmenoval jako T1, popsal jej a zmapoval jeho exempláře. Na jeho práci navázal A. Tomsons (Tomsons 2008; Tomsons 2012), který zrevidoval typ T1 a definoval jeho 4 varianty.

Varianty typu T1 podle Tomsona (2012: Fig. 1)

Typ T1 vznikl z Petersenova typu T a byl používán od 11. do 13. století na území východní Evropy (Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Bělorusko, Ukrajina a Polsko). V současné chvíli je známo kolem 150 mečů a mečových komponentů patřících k tomuto typu  a tento počet stále narůstá (Tomsons 2012: 148). Lze je tudíž považovat za místní výrobky, které si mezi místní elitou udržely důležité postavení po dvě století. Jílce mečů typu T1 mají komponenty odlité ze slitiny mědi, které jsou zdobené různými způsoby dekorace. Konstrukce hlavice se zdá být jednodílná i dvojdílná, avšak i u dvojdílných hlavic řap prochází skrz obě duté části. Koruna hlavice je troj, pěti nebo sedmilaločná. Záštity jsou zpravidla mírně prohnuté. Čepele jsou vždy dvoubřité, široké od 4–5,7 cm, žlábky jsou obvykle užší; některé čepele jsou opatřeny nápisem nebo značkou (Kazakevičius 1996: 53–56). Celková délka mečů je 85–100 cm (Tomsons 2012: 148).

t1-distribuceDistribuce mečů typu T1 podle Kazakevičia (Tomsons 2008: Fig.1)

Meč, který vlastní pan Jones, dobře zapadá do typu T1 (konkrétně jej lze ztotožnit se třetí variantou podle Tomsona), byť v některých detailech vyčnívá. Celková délka meče je zhruba 2 cm menší, než je u mečů tohoto typu obvyklé. Čepel svou délkou a šířkou zhruba odpovídá analogickým kusům, avšak nikoli svým profilem, který se zdá být atypický. Jednodílná hlavice odpovídá některým nálezům. Kruhová dekorace se nachází na hlavicích mečů typu T1 z Estonska, Lotyšska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska (Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2; Tomsons 2008: 3. att., 6. att.), ale nakolik vím, jedná se o první kompletní meč, který využívá takto zdobený komponent. Kruhová dekorace našla využití také na soudobých záštitách z Estonska a Lotyšska (Tomsons 2008: 6. att.) a na nákončí pochev z Lotyšska (Tomsons 2012: Fig. 6). Záštita tvarově odpovídá analogiím, ale postříbření je nestandardní a nemá obdoby. Bližší datování ani geografické zařazení není možné. Nutno však podotknout, že zmíněné východoevropské země mají dlouhodobý problém s detektoráři, a není vyloučeno, že meč může pocházet z nelegálního výkopu například v Lotyšsku nebo Litvě.

dekoraceDekorace mečů typu T1 z 11.–13. století. Větší rozlišení zde.

Hlavice: Kogula, Mežotnes senpilsēta, Talsu Vilkumuiža, Vúscie, Čornivské hradiště, Ušakovo (Tomsons 2008: 3. att., 6. att.; Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2). Záštity: Kogula, Matkules kapi, Paalkšni (Tomsons 2008: 6. att.). Nákončí: Lībagu Sāraji (Tomsons 2012: Fig. 6).

Při sepisování tohoto článku se pan Jones pokusil kontaktovat předchozího majitele, aby získal více informací. Tento se však neozývá, což není kvůli dvacetiletému odstupu překvapivé. Spolupráce s panem Jonesem se opět ukázala být velmi plodná, a já se nemohu dočkat, jaké další skvosty ze své sbírky nám ještě odhalí!

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.


Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Kazakevičius, Vytautas (1997). On One Type of Baltic Sword of the Viking Period. In: Archaeologica Baltica 2, Vilnius, s. 117–132.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников, A.Н. (1966). Древнерусское оружие. Выпуск 1. Мечи и сабли IX–XIII вв. Археология СССР. Свод археологических источников, Е1–36, Москва–Ленинград.

Pivovarov – Kaliničenko 2014 = Пивоваров, Сергій – Калініченко, Виталій (2014). Наверщя руків’я меча з Чорнігівського городища // Питання стародавньої та середньовічної історії, археології й етнології: Збірник наукових праць, Том 1 (37), c. 39–55.

Šturms, Eduards (1936). Kuršu zobeni. In: Senatne un Māksla, 4, s. 106–116.

Tomsons, Artūrs (2008). Kuršu (T1 tipa) zobeny rokturu ornaments 11.–13. gs. In: Latvijas Nacionālā Vēstures muzeja raksti, 14, s. 85–104.

Tomsons, Artūrs (2012). Symbolism of Medieval Swords from the Territory of Latvia During the 11th – 13th Centuries. In: Folia Archaeologica, 29, s. 145–160.

Jakobssonovy principy jílců

Na revoluční práci Jana Petersena De Norske Vikingesverd (1919) navázala řada autorů, kteří se snažili Petersenovu typologii upravit, doplnit anebo nahradit vlastními schématy. Jedním z nich je Mikael Jakobsson, který ve své práci Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992) představil poněkud odlišný přístup. Na něj se nyní podíváme.


Práce Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Válečnická ideologie a typologie vikinských mečů], která je publikovanou doktorskou prací autora, je seriózním a velmi propracovaným počinem, jehož přínos spatřuji především v pokročilé analýze, která těží z dat shromážděných z velké části Evropy. Jeho cílem není přímo revidování Petersenových jílcových typů, se kterými v podstatě souhlasí, nýbrž se rozhodl pro vymezení velkých skupin jílců využívajících podobných konstrukčních rysů – tyto skupiny pak nazývá principy. Zatímco Petersen vyčlenil tři principy (skupina s vícelaločnou hlavicí, skupina se zjednodušenou hlavicí, skupina nezařaditelných typů), Jakobsson rozšiřuje dělení na 6, respektive 7.

  1. trojúhelníková hlavice
  2. trojlaločná hlavice
  3. pěti a více laločná hlavice
  4. absentující hlavice
  5. zahnutá záštita
  6. jednodílná hlavice
  7. nezařaditelné


Princip 1 : trojúhelníková hlavice

Odpovídá Petersenovým základním typům A, B, C, H, I a speciálním typům 3, 6, 8 a 15. Meče užívající tohoto principu tvoří podstatnou část mečového materiálu – podle Jakobssona nejméně 884 kusů (48%). V Norsku tomuto principu odpovídá 529 kusů (60%), ve Švédsku 147 (17%), ve Finsku 81 (9%), v Dánsku 4 (0,5%), v západní Evropě 94 (11%) a ve východní Evropě 29 (3%). Svůj původ mají v kontinentálních mečích s pyramidovou hlavicí. Do Skandinávie se tento princip dostává v polovině či na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přetrvává zde do poloviny 10. století.

princip1-typyTypy mečů odpovídající principu 1.

princip1-rozsireniRozšíření principu 1 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 2 : trojlaločná hlavice

Zahrnuje varianty typu A, typ Mannheim, speciální typy 1 a 2, typ Mannheim/Speyer, typ D, speciální typy 14 a 6, typ L, starší varianta typu X, speciální typ 13, typ E, speciální typ 19, typy U, V, R, S, T a Z. Tento princip se uplatňuje u nejméně 492 mečů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 188 kusů (37%), ve Švédsku 58 (12%), ve Finsku 43 (9%), v Dánsku 18 (4%), v západní Evropě 75 (15%) a ve východní Evropě 110 (23%). Původ lze spatřovat v merovejských mečích, trojlaločná hlavice vychází z hlavice se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přiživen z Anglie v 9. století zde setrval až do začátku 11. století.

princip2-typyTypy mečů odpovídající principu 2.

Rozšíření principu 2 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 3 : pěti a více laločná hlavice

Zahrnuje typ K, O a pětilaločnou variantu typu S. Tento princip je nejméně početný – nejméně 88 mečů (5%) – a souvisí s principem 2. V Norsku tomuto principu odpovídá 44 kusů (49%), ve Švédsku 4 (5%), ve Finsku žádný, v Dánsku 1 (1%), v západní Evropě 26 (30%) a ve východní Evropě 13 (15%). Princip 3 vzešel, stejně jako princip 2, z merovejských mečů s hlavicí se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na počátku 9. století a přečkal do poloviny 10. století.

princip3-typyTypy mečů odpovídající principu 3.

Rozšíření principu 3 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 4 : absentující hlavice

Tento princip, vyznačující se vrchní záštitou, která nahrazuje hlavici, zahrnuje typy M, P, Q, Y, Æ a speciální typy 5, 17 a 18. Počet mečů užívajících tento princip je nejméně 712 (39%). Nutno podotknout, že typ M je vůbec nejpočetnějším typem mečů s nejméně 432 zástupci (17%). V Norsku principu 4 odpovídá 631 kusů (89%), ve Švédsku 23 (3%), ve Finsku 14 (2%), v Dánsku 2 (0,3%), v západní Evropě 28 (4%) a ve východní Evropě 14 (2%). Princip 4 se objevil v 9. století a vytratil se v průběhu 11. století.

princip4-typyTypy mečů odpovídající principu 4.

Rozšíření principu 4 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 5 : zahnutá záštita

Zahrnuje typ L, varianty typů O, K a X, typ Q, T, Y, Z, Æ, speciální typy 7, 14, 15, 16, 17, 18 a 19. Meče využívající princip 5 čítají nejméně 482 kusů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 312 kusů (71%), ve Švédsku 32 (7%), ve Finsku 23 (5%), v Dánsku maximálně 3 (1%), v západní Evropě 45 (10%) a ve východní Evropě 70 (6%). Princip 5 se uplatnil ve stejné době, jako princip 4, tedy v období od počátku 9. století až po 11. století.

princip5-typyTypy mečů odpovídající principu 5.

Rozšíření principu 5 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 6 : jednodílná hlavice

Princip, vyznačující se jednodílnou hlavicí a absentující vrchní záštitou, zahrnuje typy X a W. Mečů užívajících tohoto principu je nejméně 211 (11%). V Norsku principu 6 odpovídá 69 kusů (33%), ve Švédsku 25 (12%), ve Finsku 46 (22%), v Dánsku 8 (4%), v západní Evropě 51 (24%) a ve východní Evropě 12 (6%). Podle Jakobssona princip 6 nastoupil na konci 9. století nebo na počátku 10. století, avšak jak ukázal Jiří Košta na souboru mečů typu X z Mikulčic, tento princip mohl být ve střední Evropě etablovaný již v 9. století. Princip 6 se ukázal jako dominantní a podstatný pro následující středověké zbraně.

princip6-typyTypy mečů odpovídající principu 6.

Rozšíření principu 6 s vyznačenými lokalitami nálezů.


Z celkového množství 1900 zahrnutých mečů je 97% z nich zařaditelných k výše uvedeným principům. 3% procenta, kolem 60 mečů, však není možné zahrnout. Jedná se o typy F, G, N a speciální typy 4, 9, 10, 11, 12 a 20. Tyto typy stojí buď na pomezí dvou principů, anebo v podstatě tvoří svébytné principy.

nezaraditelneNezařaditelné typy.

Na úrovni jednotlivých typů můžeme spatřovat jistou evoluci, která přinesla zhruba každou generaci nový typ meče, avšak jak můžeme vidět, principy, tedy širší skupiny mečů užívající jisté definované rysy, byly standardně v užívání přes 100 let, a některé dokonce až 200–250 let, tedy 6–8 generací. Takto dlouhé užívání stejných postupů musí mít hlubší význam. Ten však zřejmě nesouvisí ani s rozdílnou chronologií (přinejmenším v 10. století byly všechny principy užívány souběžně), ani s různou geografickou lokací (byly užívány ve stejném prostředí), ani s rozdílnými praktickými vlastnostmi (u principu 1 neexistuje vazba typu jílce na typ čepele, a tak můžeme potkat tytéž typy s jednobřitými i dvojbřitými čepelemi). Jakobsson se tedy domnívá, že za popularitou šesti různých principů je něco jiného – různé strategie při reprodukci symbolické hodnoty vázané na fyzickou formu.

Symbolická hodnota mečů vzniká jejich vlastnictvím a užitím. Fakt, že mečové principy vznikaly v turbulentních dobách plných válek a že se meče velmi často nacházejí v hrobech, napovídá, že vlastníci mečů měli být chápáni jako suverénní a bojeschopní předáci. Meč je mnohovrstvým způsobem vyjádření samostatnosti a legitimní přináležitosti k vyšší společnosti (viz  Biografie meče). Tato hodnota se samozřejmě promítla do vzhledu meče, přičemž některé typy nebo celé principy byly k vyjádření takového poselství vhodnější než jiné. Jednotlivé principy v sobě mohou obnášet dnes již nepříliš patrná sdělení.

Tradičnější konstrukce (většina mečů principů 1, 2, 3) jsou tvořeny těžšími, zpravidla dekorovanými kusy s vícedílnými hlavicemi a krátkými záštitami, které se hodí pro opěšalý boj. Proti této konzervativní konstrukci, hluboce zakořeněné v předchozích generacích germánských zbraní, stojí lehčí, méně dekorované meče, mající jednoduché hlavice, delší záštity a meče obecně vhodnější pro jízdní boj (princip 6, zejména typ X). Jejich majitelé se mohli vlastnictvím hlásit ke kontinentální aristokracii a módě, kterou tamější elita prosazovala. Podobně tomu může být u principu 5, který však je, jak se zdá, anglosaského původu, a přinejmenším ve Skandinávii se jeho prvky úspěšně kopírovaly. Princip 4 mohl být vhodnější pro tu část populace, která se chtěla přihlásit k identitě vlastníků mečů, ale nemohla si dovolit dříve zmíněné principy – proto je také Petersenův typ M nejběžnější raně středověký meč (viz Meče Petersenova typu M).

Důležité je v neposlední řadě zmínit, že distribuce zbraní ve Skandinávii nebyla jednotná a zřejmě panovaly velké rozdíly mezi centry a periferiemi. V uzavřených společnostech, jako je Island nebo některé skandinávské regiony, byly zbraně rozšířené, ale meče byly drženy pouze nejbohatšími a pouze v malých počtech. V centrech, jako například ve středošvédském Upplandu (středošvédský, též společnost rozdělující model), byly zbraně drženy primárně v rukou válečnické nobility, a to zhruba v poměru až 14 Petersenových typů na 100 mečů. Zásadní je u tohoto modelu otázka přítomnosti a absence zbraní mezi širší populací. Oproti tomuto stojí model periférie, která je obývána nepříliš stratifikovanou populací, jež se snaží o demonstraci své moci. Tato demonstrace se projevuje kumulací velkého počtu zbraní (též společnost sjednocující model), jejichž zásadní rozdíl spočívá v četnosti a kvalitě. To můžeme vidět jak v četnosti mečů na norském území, které zahrnuje několik tisíc mečů, tak na skutečnosti, že poměr v na meče bohatých norských krajích činí 10–13 Petersenových typů na 100 mečů. Vakuum vzniklé absencí centrálního panovníka je zaplněno množstvím drobných předáků, kteří demonstrují svoji suverenitu vlastnictvím exkluzivního vybavení. Takový typ společnosti, která užívá více mečů, zachovává tento trend a pouští do oběhu ještě větší množství. Další důvody vzniku norského modelu lze vyložit dobře vyzbrojenou domobranou, ale i jinak. Všechny modely jsou podle Jakobssona ve skutečnosti odrazem téže reality.

Jakobssonova práce je sémiotických přístupem k materiální kultuře. Snaží se nastínit komplexní vztah mezi symbolem a kontextem, neuchyluje se pouze k jedinému vysvětlení. Na skupiny mečů se zaměřuje pohledem velkých dějin, na konkrétní meče hledí optikou malých dějin. Knize se ani po více než 25 letech nedostává tolik pozornosti, kolik by si díky svým užitečným analýzám a přílohám zasloužila. Přesto by Jakobssonům výzkum s časovým odstupem zasloužil revizi, která by potvrdila nebo vyvrátila jeho aktuálnost.

Tomáš Vlasatý
Slaný, 20.10.2018

Meče Petersenova typu G

V dalším dílu mečového seriálu jsem se rozhodl věnovat malé skupině vzácných a nepříliš rozšířených mečů, kterým je Petersenův typ G. Tento typ meče je mezi reenactory prakticky neznámý, zřejmě pro svůj netradiční vzhled či malé zastoupení. Cílem tohoto článku tedy bude uvést tento typ do povědomí českého publika, naznačit jeho rozšíření a anatomii.

type-G-swordMeč typu G nalezený v lokalitě Dale v norském Opplandu (C1554).
Převzato z Petersen 1919: 85, Fig. 74.


Jílec typu G je považovaný za vzácný (Andoščuk 2014: 55). Nenacházíme na něm zdobení z neželezných kovů. Podstava hlavice a zpravidla též záštita se ztenčují ke koncům, které jsou stočené do symetrických spirál či volut směřujících od rukojeti ven. Ačkoli nejméně v jenom případě je záštita rovná (C21660), obvykle se záštita stáčí stejným způsobem jako podstava hlavice, přičemž se nedotýká čepele, vůči které si zachovává odsazení. V jednom případě jsou spirály u podstavy hlavice nahrazeny ploškami, které zabírají stejnou plochu, a záštita vykazuje jen nepatrné zahnutí na koncích (C12749). Téměř ve všech případech tvoří korunu hlavice různě vysoká čtyřstěnná ploška, na které je řap roznýtován, stejně jako u typu F. Ve dvou případech je řap roznýtovaný přímo na podstavě/vrchní záštitě (C12749, SHM 19086), obdobně jako u typu M. Můžeme tedy vidět, že i když existoval jistý základní tvar, byl poměrně často hybridizován. U zjištěných kusů jsou záštity dlouhé 8–9 cm, podstavy hlavic 6,5–7 cm a rukojeti dosahují délek 7,8–8,5 cm.

Stejně jako variují jílce, tak i čepele mečů tohoto typu ukazují poměrně četné variace. Z celkových osmi kusů je pět exemplářů jednobřitých a pouze tři jsou dvoubřité. Nakolik je mi známo, jen tři nálezy jsou natolik kompletní, aby bylo možné určit jejich celkovou délku a tvar (C12749, C21660, SHM 19086). Jednobřitý meč C12749 je dlouhý zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Jak C12749, tak i fragmentární C1554 mají charakteristický průřez, který se vyznačuje ostřím zasahujícím zhruba do třetiny čepele a následně žlábkem. Podobný průřez, avšak bez žlábku, vykazuje meč SHM 19086, který dosahuje celkové délky 65 cm při skvělém stupni zachovalosti (Androščuk 2014: 357, La 1). Nejzajímavější jednobřitou čepel má meč C21660, který tvoří čepel franského damaskového skramasaxu z 8. století, jež byla osazena snad na počátku 9. století; tento skvěle zachovaný kus má celkovou délku 65,5 cm a váhu 746 g (osobní diskuze s Vegardem Vikem). Jediný dvoubřitý exemplář, který zde zmíníme, je fragmentární (měří 36,5 cm), avšak pozoruhodný ornamenty, které jsou na obou stranách čepele vytvořeny z damaškového prutu. Šířka čepelí u zjištěných jednobřitých mečů je 5,3–5,5 cm.

lapland-swordMeč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku (SHM 19086). Celková délka 65 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Šířka rukojeti 1,8–2,9 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 8 cm × 0,8–2–1,8 cm × 2–1,2 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1–1,7 cm × 1,5 cm. Šířka čepele u záštity 5,3 cm. Foto: Ola Myrin, Státní historické muzeum Stockholm.

norway-type-g-swordJednobřitý meč nalezený u zničené kremační mohyly v lokalitě Jørem v norském Nord-Trøndelagu (T15088). Celková současná délka 37,5 cm. Délka záštity 8,9 cm. Délka podstavy 6,6 cm. Šířka čepele u záštity 5,5 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, NTNU Vitenskapsmuseet.

norway-type-g-sword2Dvoubřitý meč nalezený v mohyle na lokalitě Bjørnstad v norském Buskerudu (C16208). Čepel má na obou stranách znaky z damaškového prutu. Záštita chybí. Současná délka čepele 36,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

type-G-sword-norway-single-edgedJednobřitý meč nalezený v lokalitě Rokstad v norském Buskerudu (C12749). Hybridní varianta s ploškami namísto spirál. Celková délka zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

scramasax-norwayJednobřitý meč z Gjøviku (C21660), který byl vytvořen z čepele franského damaškového skramasaxu z 8. století. Celková délka 65,5 cm. Délka rukojeti 7,8 cm. Váha 746 gramů. Foto: Vegard Vike, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

Rozšíření a datace

Co se týče rozšíření, často je citován Jan Petersen (1919: 84–85), který napsal, že jsou známy pouze čtyři exempláře nalezené v jihovýchodním Norsku (2 exempláře z Buskerudu a 2 z Opplandu). Petersenův výčet rozšířil Per Hernæs o dva nálezy z Telemarku (Hernæs 1985: Tab). Tento závěr kopíruje Mikael Jakobsson (1992: 201). Fedir Androščuk (2014: 55, 357) se vrací k Petersenovi, když zmiňuje pouze čtyři norské zástupce, a uvádí jeden švédský kus, který byl nalezen již roku 1929 a od té doby unikal pozornosti badatelů. Při bádání v norském katalogu UNIMUS jsem nalezl další norský kus (T15088), tentokrát z Nord-Trøndelagu. Dohromady tedy máme osm exemplářů, které jsou rozšířené v dnešním Norsku a Švédsku.

type-G-distributionDistribuce typu G podle Jakobssona (1992: 220).

Polští badatelé mezi exempláře typu G zařazují rovněž meč nalezený v 60. letech ve Štětínském zálivu (Pudło 2011). Jedná se o hybridní meč, který se v celkovém vzhledu podobá meči typu L, avšak má spirálovitou podstavu meče typu G. Jak jsme naznačili výše, není neobvyklé, že typ G nějakým způsobem souvisí s opětovným osazováním – a je tak možné, že stará čepel a podstava mohla být aktualizována na typ L, přičemž se autor rozhodl k využití starého komponentu. Co je také netradiční je fakt, že hlavice – a to včetně podstavy – se zdá být plátována stříbrem.

szczecin-swordHybridní meč ze Štětínského zálivu. Převzato z Pudło 2011: Rys. 1, 3.

Chronologické zařazení tohoto typu mečů je složité. Meče totiž nalézáme v bezkontextových situacích či porušených hrobových celcích. Dle našeho názoru můžeme k přibližnému datování využít jak jílce, tak čepele. Pokud jde o jílce, Petersen navrhl (1919: 85), že se jedná o raný typ, který lze datovat před typ F, což se zdá být ukvapený a prozatím nepodložený závěr (Andoščuk 2014: 55). Je však pravdou, že oba typy sdílí některé prvky, zejména krátkou korunu hlavice. Je dosti možné, že se typy F a G vyvinuly společně jako potomci typu A v 1. polovině 9. století. Podle Iana Peirce může typ G představovat zdobnější verzi meče typu F (Peirce 2002: 47). Typ G spolu s typy C, F a M náleží do skupiny mečů, které mají celoželezné jílce a větší část exemplářů je jednobřitá (Hjardar – Vike 2011: 169). Jednobřitou čepel lze spatřovat jako další charakteristický rys, který ukazuje spíše na období před polovinou 10. století. Meč C21660 s čepelí z franského skramasaxu rovněž ukazuje spíše na počátek 9. století, což je období, během kterého se v Norsku občasně tyto zbraně objevují v hrobových celcích (např. B1188). Budoucí nálezy snad budou schopny podat lepší svědectví k datování mečů typu G. Nutno podotknout, že někteří autoři zařazují vznik typu G již do konce 8. století (Jones 2002: 18).

Původ, analogie a možná funkce

Jílec typu G je svým vzhledem natolik výstřední, že je označován za slepou vývojovou větev. Petersen jde ve svém popisu tak daleko, že považuje meče typu G za podivné a nutně zahraniční, ačkoli se neodvažuje navrhnout místo původu (Petersen 1919: 85). Po necelých sto letech a několika dalších nálezech se stává čím dál pravděpodobnější, že meče typu G mají svůj původ v Norsku. S tím souhlasí také Peirce, jenž rozšíření typu G porovnává s rozšířením typu F (Peirce 2002: 47), a Androščuk (2014: 55), který meč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku interpretuje jako norský produkt, který do dnešního Švédska docestoval na základě norsko-laponských kontaktů, které jsou zmíněné v písemných pramenech.

Myšlenka, že by meče typu G nějakým způsobem navazovaly na prehistorické meče s anténovitou hlavicí, z nichž některé mají velmi podobná spirálovitá zakončení, je samozřejmě svůdná, avšak ničím nepodložená. Daleko bližší analogii tvoří baltské meče s anténovitou hlavicí, které jsou datované do přelomu 10. a 11. století (Kazakevičius 1996: 15–18, 127–128). Tato baltská paralela rozhodně stojí za zmínku. Podle Kazakevičia (1996: 18) se jedná o vzácný lokální typ, který se nepochybně vyvinul na území dnešní Litvy a Lotyšska, kde se vyskytuje v pouze 12 exemplářích. Jílec, který tvoří anténovitá podstava zakončená spirálami či ploškami a zahnutá či rovná záštita, je vždy usazen na úzkou jednobřitou čepel. Korunu ve formě čtyřstěnného hranolku, na které by byl řap roznýtován, baltské meče postrádají a mají řapy roznýtovány přímo na podstavách (vrchních záštitách). Ačkoli Kazakevičius (1996) se k typu G nevyjadřuje a nedává jej do souvislosti s baltskými kusy, společnými prvky s meči typu G mohou být jednobřité čepele, v některých případech rovné záštity a samozřejmě tvar antény. Možnou podobu můžeme spatřovat také v tesácích se člunkovitými záštitami z 15. století (Žákovský 2012). Jak se domnívá Žákovský (2012: 695), tyto jednobřité zbraně mohly najít uplatnění jak v ozbrojeném konfliktu, tak na lovu i v každodenním životě.

antennal-tipasBaltské meče s anténovitou hlavicí. Zdroj: Kazakevičius 1996: 3, 6, 7, 8 pav.

Jak si můžeme povšimnout, všechny analogie, které jsme zmínili, se objevují s geografickým a chronologickým odstupem. Je tedy pravděpodobnější, že se vyvinuly nezávisle na sobě. Společným jmenovatelem, který zapříčinil vznik podobných prvků, mohla být funkce i snaha o estetičtější zpracování. Jeden z možných modelů je takový, že se podobné zdobné prvky objevují ve chvíli, kdy se do kurzu dostane meč s jednoduchou, rovnou příčkou, a vznikne potřeba se od tohoto standardu odklonit a převýšit jej. Lze také spatřovat jistou tendenci využití typu G při opětovném osazení starých čepelí, kdy musela sehrát svoji úlohu jednoduchá konstrukce tohoto typu. Z funkčního hlediska spirálovitě tvarovaná záštita umožňuje poněkud odlišnou šermířskou práci tím, že soupeřovu čepel zachytává. V této souvislosti je třeba zmínit, že dochované kompletní zbraně jsou poměrně krátké a případně mohly najít uplatnění v určitém druhu ozbrojeného střetu, kde mohla být tato vlastnost využita. Nabízí se myšlenka využití při duelech, ve kterých – nakolik můžeme věřit některým rodovým ságám – nebyly dlouhé meče vždy tolerovány. Například v Sáze o Kormákovi (kap. 14) je Bersi osočen Þorkelem, že jeho meč je delší, než předepisuje duelový zákon. Spirálové zakončení nabízí také dobrou možnost pevné fixace meče v pochvě pomocí řemínků (friðarband), což mohlo být žádoucí ve chvíli, kdy majitel chtěl vizualizovat garantovaný mír.

dmitry-swordReplika meče typu G. Vyrobil Dmitrij Chramcov.


Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Pudło, Piotr (2011). Ponownie o wczesnośredniowiecznym mieczu wyłowionym z Zalewu Szczecińskiego. In: Materiały Zachodniopomorskie, NS 8, z. 1: Archeologia, s. 165–178.

Žákovský, Petr (2012). Tesáky s člunkovitými záštitami a jejich postavení ve vývoji chladných zbraní. In: Archaeologia historica, 37/2, s. 691–732.

Meče Petersenova typu W

V dalším článku o mečích bychom rádi představili doposud nepříliš známý Petersenův typ W. Nakolik víme, tento typ meče byl v České republice doposud rekonstruován pouze dvakrát. V následujícím článku tento zajímavý typ popíšeme, zmapujeme a odhalíme i jeho rekonstrukce.


Typ W označuje meč, jehož jílec má komponenty – tedy jednodílnou hlavici a záštitu – odlité z bronzu. Záštita je z čelního pohledu rovná, s mírně zaoblenými kratšími stranami. Jednodílná hlavice, na jejíž horní straně je roznýtován řap, má jednoduchý, půlkruhový tvar se zaoblenými hranami. Při pohledu shora je tvar obou komponentů čočkovitý, tj. ke krajům se zužující. Oba bronzové komponenty byly zhotovovány duté (viz rentgen), a to do té míry, že bronz tvoří tenkou, uvnitř dutou skořápku. Všechny známé kusy mají charakteristickou dekoraci bronzových komponentů; hlavice je sériemi linek členěna do čtyř polí, které jsou vyplněné cikcakovým vzorem. Tento vzor je dobře patrný i na záštitách; ve dvou případech je záštita zdobena soustřednými kroužky (Nedošivina 1991: 166). Dekorace se zdá být odlitá, ačkoli dělící a ohraničující linie mohly být dodatečně zvýrazněny. Některé typy se projevují blyštivě zlatavou povrchovou úpravou. Členění hlavice navazuje na typy E a Y a souvisí s typy U, V a některých exemplářích typu X. Datace spadá do 10. století. Norské kusy lze datovat do 1. poloviny 10. století (Petersen 1919: 157). Do tohoto období se datuje také Petersenův typ O, který má rovněž bronzové komponenty a může být ovlivněn stejným trendem. Ve východní Evropě lze typ W objevit v hrobech datovaných do 2. poloviny 10. století (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail bronzových komponentů meče typu W. Nález objevený roku 1816 na neznámé norské lokalitě (B998). Autor: Svein Skare, Unimus.

Jílec typu W je vždy součástí dvoubřitého meče. Meče tohoto typu mají poměrně uniformní rozměry. Kompletní meče jsou dlouhé 878–930 mm, přičemž délka čepele se vždy pohybuje kolem 745-760 mm. Čepele jsou široké 50–60 mm a jsou zanořené do připravených drážek na spodních stranách záštit. Čepele jsou obvykle bez nápisů, ačkoli meč z Timereva (hrob 100) má na čepeli jasně čitelné latinské písmeno C (Nedošivina 1991: 166). Záštity dosahují délky 80–100 mm, výšky 12–18 mm a tloušťky 17–22 mm. Dochované hlavice mají délku 58–67 mm, výšku 34–37 mm a tloušťku 19–21 mm (Androščuk 2014: 79–80 a vlastní pozorování). Rukojeti jsou dlouhé 85–105 mm, což odpovídá průměrným šířkám dlaní a svědčí o výrobě na míru. Byli jsme schopni nalézt pouze čtyři kusy se zachovanými rukojetěmi; ve třech případech je řap tvořící rukojeť obložen dřevěným základem, který je v případě meče z norského Breivoldu (T3107) dodatečně potažený plátnem a spirálovitě obtočený železným drátem. Čtvrtý případ, a sice meč z Kleppu (S2453), má rukojeť parohovou. Co se týče pochev, lze předpokládat, že nabývaly standardních podob. Meč z Kleppu má zachovanou dřevěnou pochvu s koženým potahem, zatímco meč z Timereva (hrob 100) je na kresebné rekonstrukci pokryt fragmenty dřevěné pochvy (Nedošivina 1991: Рис. I.I). Na konci meče ze Šestovice se zachovalo bronzové nákončí.

typ_W5Detail zachovalého jílce meče z Breivoldu (T3107).
Autor: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

Abychom názorně ilustrovali anatomii tohoto typu meče, ukážeme si čtyři dobře zachované příklady:

typ_W1Bikavėnai, Litva. Celková délka 930 mm, šířka čepele 50 mm, délka rukojeti 105 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 18 mm. Dřevěné kusy rukojeti. Foto a popis: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Švédsko (SHM 25370). Celková délka 878 mm, délka čepele 743 mm, šířka čepele 50–31 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 14 mm, tloušťka záštity 22 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 37 mm, tloušťka hlavice 20 mm, délka rukojeti 86 mm, šířka rukojeti 20–26 mm, celková váha 892 g. Foto a popis: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, hrob 42, Ukrajina. Celková délka 890 mm, celková délka jílce 145 mm, šířka čepele 60 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 17 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 35 mm. Hrot meče opatřen nákončím. Foto a popis: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

kleppKlepp (S2453), Norsko. Celková délka 899 mm, celková délka jílce 139 mm, délka čepele 760 mm, šířka čepele 58 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 12 mm, tloušťka záštity 21 mm, délka hlavice 59 mm, výška hlavice 36 mm, tloušťka hlavice 21 mm, délka rukojeti 91 mm. Autor: Unimus.


Obecně vzato typ W nemá mezi evropskými meči příliš velké zastoupení – v současné době evidujeme 19 kusů. Distribuce je však zajímavá a zaslouží si pozornost. Není překvapivé, že nejvyšší počet známe z Norska. Zatímco Petersen znal 8 norských mečů typu W (Petersen 1919: 156), Hernæs jich zná již devět a tento počet se zdá být stále aktuální (Hernæs 1985). Pouze čtyři z nich mají částečně zachované čepele, zbytek tvoří jílcové komponenty. Ve Švédsku známe jeden meč a dva jílcové komponenty (Androščuk 2014: 79). Dva komponenty – jednu hlavici a jednu záštitu – známe z německého Šlesvicka (Geibig 1991: Tab. 164:4–5). Dva zástupce známe z Timereva v Rusku (hroby 100 a 287), kde nalezneme jeden kompletní meč a jeden fragment hlavice (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). Jeden kompletní meč známe z litevské lokality Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) a jeden meč z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 212). Poslední exemplář – typicky dekorovaný fragment hybridní varianty typu W s dvoudílnou hlavicí odlitou z bronzu – byl nalezen roku 2015 při sídlištním výkopu v moravském Pohansku a zůstává prozatím nepublikován (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Přestože někteří autoři uvádějí také nálezy z Velké Británie (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), je potřeba poukázat, že všechny tyto meče mají železné komponenty, takže nesplňují základní kritérium typu W.

Z celkového počtu 19 kusů tvoří 8 meče či jejich fragmenty, zatímco zbývajících 11 představuje tvoří oddělené bronzové komponenty. Meče typu W byly nalezeny v 7 zemích, jsou tedy poměrně rozptýleny v porovnání s celkovými počty. Hlavní nálezovou oblastí je severní a východní Evropa, kde se meče nacházejí na významných lokalitách.

typ_W4Distribuce typu W podle Jakobssona (1992: 228).


V této kapitole bychom chtěli představit čtyři zdařilé rekonstrukce Petersenova typu W, které zhotovili různí evropští mečíři.

Šířka čepele 68–40 mm. Váha 1540 gramů, vyváženo 170 mm od záštity.
Výrobce: Tomáš Zela, 2017.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42. Váha 1200 gramů.
Výrobce: Dmitrij Chramcov, 2015.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42 v porovnání s originálem.
Výrobce: Wojtek Szanek, 2016.

bobrVýrobce: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.

Poděkování a věnování

Tato práce vznikla díky podnětu Tomáše Břenka ze skupiny Goryničové, který vlastní rekonstrukci vyrobenou Tomášem Zelou. Jelikož tento typ nebyl na českých bojištích dosud k vidění, vznikla potřeba poukázat na nálezy a jejich rozšíření. Poděkování si zaslouží každý vytrvalý zájemce, který se nenechal odradit vyčkáváním. Své zásluhy na článku má také Sergej Kainov, který poukázal na dva ruské nálezy, a Ferenc Tavasz, který mi vypomohl svými radami. Článek bych chtěl konečně věnovat svému příteli, mečíři Janu Motyčkovi a jeho potomkovi, který právě přichází na tento svět.


Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.


Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni dohledat, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 5,5–6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha u zjištěných, průměrně dlouhých kusů činí 1100–1200 gramů. Nejkratší kus, který se nám podařilo zjistit, váží 409 gramů a je dlouhý 47,7 cm, přičemž čepel je 38,5 cm dlouhá a 0,48 cm tlustá (Peirce 2002: 86). Tento meč, který měl být údajně nalezen v chlapeckém hrobu, se zdá být zmenšenou, avšak jinak plnohodnotnou verzí. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme šest relativně dobře zachovalých exemplářů, které detailněji popíšeme.

Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C24244_ArgehovdMogen, Norsko (C24244). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený před rokem 1937. Celková délka 85 cm. Šířka čepele: 5,5 cm. Délka rukojeti 9,6 cm. Délka záštity 12,9 cm. Délka hlavice 8,3 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

parisNeznámá francouzská lokalita, zřejmě říční nález (Musée de l’Armée, Paris; J3). Skvěle zachovalý meč, nalezený před rokem 1890. Celková délka 90 cm. Délka čepele 75 cm. Šířka čepele 5,3 cm. Délka záštity: 10 cm. Délka rukojeti 12 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.


Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Podle Jiřího Košty z České republiky neznáme jediný nález meče typu M a jedná se o běžný mýtus hojně citovaný v literatuře (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.


Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.


Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.

Petersen Type O sword replica

Bringing a thousand years old sword to life

In this article, I would like to present the work of my friend and colleague, craftsman Jan Zbránek from Marobud group. With my cooperation, he made an excellent blunt version of the Petersen type O sword from Dukstad (B 1103).



The start

The whole project started in spring 2016, when Jan ordered a blunt blade from swordsmith Ondřej Borský, aka Ernest’s Workshop. The idea was to create a more quality and unique sword than the average standard in the Viking reenactment. Another criterium was the fact the sword should be suitable for the impression of the 10th century Norway. Jan had no experiences with swordmaking, but he has bronze casting skill, since he makes jewelry for his store Skallagrim – Viking Jewelry. That’s why Jan asked me whether there are any Norwegian swords with bronze cast hilts.


The initial research

Bronze cast sword hilts occur in every corner of the Viking world. Basically, bronze cast hilts are typical for Petersen types O and W swords, as well as for some type Z swords, Late Vendel period swords and for rare types beyond the Petersen typology. Even though both types O and W date to the first half of the 10th century, Jan decided for the type O, because it has more examples in Norway and it is more decorated. Examples of the type O were found in Norway, Sweden, Denmark, Iceland, France, Germany, Great Britain and Ireland, while sword of the type W were found in Norway, Sweden, Germany, Great Britain and Eastern Europe (Androshchuk 2014: 71–72, 79–80; pers. comm. with Lars Grundvad).

Petersen type O is described as the sword with the hilt that consist of the lower guard, the upper guard and the five-tongue-lobed pommel. The type is considered to evolve from the Carolingian type K (Żabiński 2007: 63). Even though Petersen divided the type O into three subtypes (Petersen 1919: 126–134), his typology was recently upgraded by Androshchuk (Androshchuk 2014: 71–72). As a result, type O is now divided into two main subtypes. The subtype O1 is characteristic by the pommel and guards that are cast in bronze (/made of iron core covered with bronze), often decorated with various knots. There are at least 12 examples of this subtype in Norway (Androshchuk 2014: 71). The subtype O2 is remarkable for the pommel and guards that are made of iron and decorated with silver plaques with engraved interlacing or animal motifs. There are at least 8 examples of this subtype in Norway (Androshchuk 2014: 72). While the subtype O1 is more or less evenly distributed in Norway, the subtype O2 has more coastal concentration, suggesting the higher probability of being imported objects (Żabiński 2007: 63). All swords of the type O are two-bladed, and there is a sword with an ULFBERHT inscription on the blade (C 16380) and two other swords with pattern-welded blades within the Norwegian material (Androshchuk 2014: 71).

Jan made up his mind to recreate the a relatively unknown find B 1103 from Dukstad mound, which belongs to the subtype O1. Together with the sword, an axehead and two spearheads were found. The Unimus catalogue has only vague information about the sword and quotes a book which is about 150 years old. Unfortunately, we have not contacted the museum of Bergen, so we had to improvise. Still, I dare to say that our improvisation is based on scientific knowledge.

Photos of the original sword from Dukstad (B 1103), Universitetsmuseet i Bergen.


Geibig’s typology of blades. Taken from Geibig 1991: 84, Abb. 22.

For example, the catalogue contains the information that sword is “30 inches [76 cm] long and intentionally bent“, but the attached picture of the sword clearly shows the blade belongs to the Geibig’s type 2, which is dated to period between 750 and 950 AD and is characterised by a gently tapering blade with long fuller of near uniform width, blade length between 74 and 83 cm, blade width between 4.8 and 6.2 cm and fuller width generally between 1.7 and 2.7 cm (Geibig 1991: 85, 154; Jones 2002: 22–23).

The size given by the catalogue is not impossible – there is a Petersen type O sword in British Museum collection (1891,0905.3.a), which has the same lenght – but this sword is described to have an “extremely short blade” (Pierce 2002: 90). The fact that the blade is bent complicated our chances for closer estimation and we rather used average, typical parametres of original Geibig’s type 2 blades; 77 cm long and 5.5 cm wide blade. This fact makes the complete sword 92 centimetres long, which is not so far from several type O swords (Kaldárhöfði: 91 cm; Berg: 95.8 cm; Eriskay: 97.5 cm).

While the original handle is “3 1/2 inches [9 cm] long“, Jan made his handle 1 cm longer for comfortable usage, which is a necessary compromise. Androshchuk lists 140 swords with the the lengths of handles ranging from 6 to 10.8 cm: “Most swords have grips 8.5-9.5 cm long, which could be estimated as the average width of a human palm. However, there are also other lengths of grips, which evidently means that sword hilts were assembled with taking into account the physical data of the customers.” (Androshchuk 2014: 105). The rest of the sizes on the sword recreation were proportionally estimated. The decoration, which is not well preserved in the case of B 1103, was carefully redrawn and compared to other known decoration of type O swords. It has to be stressed we had no chance to examine the sword personally, so we could miss some details that are invisible on the photos, like the side decoration of both guards.


Some examples of the decoration of subtypes O1 and O2.

The recreation

The result of the research was put to the graphic visualisation. Jan’s brother Jakub made a 3D layout under our detailed supervision. When both visualisations were made, Jan could better imagine the finished sword. After unsuccessful tries to make models of wood, Jan decided to order plastic models from a Czech company called MakersLab. What a fascinating experience to hold in hands the object which was on the paper seconds ago.


Models were brushed, polished and prepared for casting. Jan used the simpliest method, the casting into two-piece sand mould. During the first casting, two of three components were successfuly cast. The last component, the upper guard, was cast during the second try. It was a good experience for Jan, because until that time, he cast only small pieces of jewelry. Subsequently, metal fittings were shaped to the desired form; the sand mould casting is not perfect and a cast object requires a lot of additional work.



Examples of the applied wire on the pommel, B 4385, B 1780 and C 13458.

Afterwards, the chiselling of the ornament followed. When the work was done, it was necessary to put the fittings onto the tang. To reduce the risk, Jan used a modern drilling-machine and a file. After the work was successful and aesthetic, Jan fixed the twisted silver wires around the pommel and in-between lobes of the pommel. In case of original sword, the wire was missing, but five holes for the wire are still visible. Various methods of the applied bronze or silver wire can be seen on some type O swords (for example, the sword from Eriskay; or B 1780 and B 4385 within the Norwegian material).


The final phase consisted of woodworking and leatherworking – the handle and the scabbard. Regarding the handle, the original sword had no traces of the handle; however, several swords of the subtype O1 have relatively well preserved oval handles of wood, including swords from Kaldárhöfði, Eriskay or Rossebø. The wooden handle was then covered with leather for a better grip; the application of the leather corresponds to the Androshchuk type I: “grips with oval-shaped cross-section, made of wood; in some cases there are traces of leather and linen wrapped around the grip” (Androshchuk 2014: 104). When the handle was done, the sword was finished. It weighs 1280 grams; the balance point of the sword is placed 15 cm from the lower guard.


The core of the scabbard was made of two sheets of spruce wood covered with cow leather decorated with raised lines and mouth. Each wooden sheet is less than 5 mm thick, which seems to be a thickness of some preserved pieces (Androshchuk 2014: 43). The leather was sewn on the inner side and was stained in the end. The baldric can be suspended thanks to the ash wood bridge-like slide with animal head terminals, which is attached to the scabbard by twisted yarn. Such a method is highly dubious, but possible, if the extent of our knowledge about Viking Age suspension methods is taken in account. Basically, two main methods are known:

  • slider method. This method seems to be typical for Pre-Viking and Viking Age Scandinavia and England. The scabbard has only one fixed point; the baldic goes through the slider that is placed on the front side of the scabbard, longitudinally positioned a bit below the mouth. The slider can be integral part of the scabbard (for example Broomfield, Wickhambreux), or it can be separate and fitted to the scabbard. Fitted sliders could be made of metal, horn, antler or wood, and could be placed under the leather cover (York, Gloucester) or onto it (Valsgärde). No preserved slider from the Viking Age is known; however, short longitudinal slits in the leather for letting a baldric pass through were observed during the examination of English scabbards (Androshchuk 2014: 105; Mould et al. 2003: 3355-3366).


    The diagram of visible slits on scabbards from York. Taken from Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

  • Carolingian method and Ballateare-Cronk Moar type. This method is about two fixed points on the scabbard. Fixed points could be achieved by many ways, but I prefer to point out that they were perpendicularly positioned. The usage of two fixed points was the reason why this method needs a strap-divider. Generally speaking, this method involve the usage of metal parts, and that’s why we can trace this method much better than the previous one, even though it was used in a limited way in Viking Age Scandinavia (see Ungerman 2011).


    Carolingian type of suspension. Taken from Androshchuk 2014: Figs. 61, 67.


The sword and the scabbard were finished after a half of year in October 2016 and presented during the private event of Marobud group, Sons of the North.



The project involved many people who deserve our thanks. Firstly, we would like to thank to Ondřej Borský (Ernest’s Workshop) and his skill, because the blade is very well done. Secondly, our praise goes to Jakub Zbránek and his grafic skills. We have to mention also guys from MakersLab, who did a good job, and Unimus catalogue. We would like to also express our gratitude to Martin Zbránek and Valentina Doupovcová for documentation. The project would have not existed without the support and patience of our families.

In case of any question or remark, please contact us via Marobud page or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon. Thank you!



Androshchuk 2014 = Androshchuk, F. (2014). Viking swords : swords and social aspects of weaponry in Viking Age societies. Stockholm.

Geibig 1991 = Geibig, A. (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland. Neumünster.

Jones 2002 = Jones, L. A. (2002). Overview of Hilt and Blade Classifications. In. Oakeshott E. – Peirce, I. G. Swords of the Viking Age, pp. 15–24.

Mould et al. 2003 = Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Peirce 2002 = Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In. Oakeshott E. – Peirce, I. G. Swords of the Viking Age, pp. 25–144.

Petersen 1919 = Petersen, J. (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Ungerman 2011 = Ungerman, Š. (2011). Schwertgurte des 9. bis 10. Jahrhunderts in West- und Mitteleuropa. In: Macháček, J. – Ungerman, Š. (ed.), Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Studien zur Archäologie Europas 14, Bonn, pp. 575–608.

Żabiński 2007Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In. Acta Militaria Mediaevalia III, Kraków – Sanok, pp. 29–84.

The sword from Sarskoe Gorodishche


A drawing of the sword. Taken from Leontiev 1996 : 120, Fig 47:7.

Sarskoe Gorodishche (Hillfort on the bank of the Sara River) is one of the few settlements on the territory of ancient Russia, where a large amount of Scandinavian material culture occured. Both quality and quantity bears witness of not only trade contacts, but also of direct Scandinavian presence on the site. The most representative collection of Scandinavian objects is weaponry, mainly arrow tips, sword and seax chapes and a sword. The sword will be the topic of this article.

According to some sources, the sword was discovered on the slope of Sarskoe Gorodishche by D. N. Eding and D. A. Ushakov in 1930. However, the sword was firstly published A. N. Kirpichnikov in 1966, as a find from a mound (Kirpichnikov 1966: 80, No. 49). The sword was studied several times (Kirpichnikov 1992: 79, Leontiev 1996: 121; Kainov 2000: 252-256); nevetherless, in 2003, the sword was studied again and some new decoration was discovered. At the present time, the weapon is deposited in Architecture and Art Museum in Rostov (Ростовское архитектурно-художественное музей; catalogue number Р 10335, А- 92).

The lenght of the sword is 94.6 cm, the blade is 78.4 cm long. The blade has the width of 55 mm by the crossguard and 30 mm by the tip (30 mm far from the tip, respectively). The thickness of the blade by the crossguard is 5 mm. The fuller is 23 mm wide and 1 mm deep in the upper part of the blade. The crossguard (lower guard) is 90 mm wide and 20 mm high, while the upper guard (base of the pommel) is 80 mm wide and 20 mm high. The pommel has the height of 46 mm.


Description of sword parts, according to Peirce – Oakenshott 2002.


The sword from Sarskoe Gorodishche. Taken from Kainov 2011: 152, Fig. 10.

Both hilt and blade are very well preserved. The shape of the hilt belongs to the Petersen type E, which was very popular type with at least 130 examples in whole Europe (39 from Sweden, 38 from Norway, 20 from Finland, 15 from the Ancient Rus, 6 from Estonia, 6 from the former Prussia, 4 from Ireland, 1 from Poland and 1 from Denmark; Kainov 2012: 19-21 and my personal observations). More correctly, the shape of the hilt should be classified as the subtype E3. This subtype is “represented by hilts decorated with oval pits arranged in trefoil or quatrefoil compositions” (Androshchuk 2014: 53; Kainov 2001: 57). To compare, Androshchuk lists at least 5 Swedish swords of the subtype E3 (ibid.). Until 2003, all studies had been pointing out that the sword from Sarskoe Gorodishche had been a typical example of this subtype, but after the examination, the sword showed to be rather unique. The reason is its decoration, which is not typical for any subtype of the type E. The decoration is why we should thing the sword forms “a separate variant of the E-type swords” (Kainov 2011: 149).


Four main types of pit decoration on swords of the type E (E1, E2, E3, E4). After Kainov 2001: 57, Fig. 4, taken from Androshchuk 2014: 52, Fig. 14.

In 2003, a diagonal grid of inlayed yellow metal wire was discovered on both sides of the pommel. The wire is about 1 mm thick. Such a decoration is very rare and the closest analogies – two swords from Gotland (SHM 16905, GF C 4778) – belong to the Mannheim sword type (special type 2), with not less than 20 examples dating from the second half of the 8th century to the beginning of the 9th century (Kainov 2011: 148).

What is more, the examination discovered the fact that pits situated on the central part of the pommel, upper and lower guards are not oval nor round, but square. To my knowledge, no other sword shows this type of pit decoration. These pits are arranged in a checkerboard pattern, sometimes quite uneven. Corners of pits are connected with grooves, which were probably empty and were punched after applying inlayed stripes from yellow metal. Inlayed stripes always occur in paires or threesomes between pits; they are uneven, with spaces ranging from 0.2 to 1.5 mm.

The upper guard and the pommel were separated with a helix from twisted wires of yellow metal. By the same method, the central part of the pommel was separated from side parts. The helix is stamped in order to form pearl-like balls (so called beaded wire). This method is rare on Viking Age swords, with only several known examples from Norway (C8598 – type E, B6685a – type H), Sweden (SHM 34000:942 – special type, SHM 34000:850 – type H/I), Denmark (C3118 – special type 1), Ireland (WK-5 – type K, WK-33 – type D) or France (JPO 2249 – type H). Ends of wire helix is hidden under the pommel.

Details of the hilt of the sword. Taken from Kainov 2011: Fig. 2-9.


Geibig’s typology of blades. Taken from Geibig 1991: 84, Abb. 22.

The blade belongs to the Geibig’s type 3, which is dated to period between 750 and 975 AD and is characterised by gently tapering blade with tapering fuller, blade lenght between 74 and 85 cm and blade width between 5.2 and 5.7 cm (Geibig 1991: 86, 154; Jones 2002: 22-23). On one side of the blade, there is an unique Latin inscription +LVNVECIT+, on the other side can be found the sign IᛞI (horizontally situated hourglass with two vertical bars before and after). These inscriptions are made by welding of simple iron rod on the surface. The method of welded inscriptions can be attested on dozens of European swords; the raw material varied from iron and steel rods to pattern welded material (see Moilanen 2006).

The most common welded Latin names on blades are Vlfberht, Ingelrii and Hiltipreht, while the less known are AbboAtalbald, Banto, Benno, (C)erolt, Gecelin, HartolfrInno, (L)eofri(c), LeutlritNisoPulfbrii or Ulen. These names probably denote makers or workshops, since some names have the addition (me)fecit, “made (me)”. Among others, magical formulas occur sometimes (their shortcuts respectively), like SOOSO (“S[ALVATOR] O[MNIPOTENS] O[MNIPOTENS] S[ALVATOR] O[MNIPOTENS]) or INIOINI (I[N] N[OMINE] I[ESU] O[MNIPOTENS] …). As the result, the inscription +LVNVECIT+ (“Lun made”) denote the unknown maker Lun and the sign IᛞI is probably the shortcut for the formula In nomine Iesu (“In the name of Jesus”).


The inscription on the blade. Taken from Kainov 2011: 151, Fig. 4.

Regarding the dating of the sword, it is very complicated to date an untypical object like this one. Besides some exceptions, Scandinavian swords of the type E are dated to the 9th century, while Russian examples are dated to the 10th century (Kainov 2011: 149). So, the shape of the hilt can be dated to the 9th or 10th century. The diagonal inlayed grid on the sides of the pommel has analogies in the 8th and 9th century. The beaded wire was used in the same period, in the 8th and 9th century. The shape of the blade can be dated to the period between 750 and 975 AD. Mentioned Latin names were used from the 9th to 11th century. It seems logic to think that the sword from Sarskoe Gorodishche belongs to the transitional type between the Mannheim type (special type 2) and the type E (Kainov 2011: 149). The sword, or at least the blade, was probably made in the 9th century on the Continent and used until the 10th century by a man with strong connections with Scandinavia.


The complete sword. Taken from Kainov 2011: 150, Fig. 1.



The sword from Sarskoe Gorodishche has been recently (winter 2015 – spring 2016) replicated by famous Belorussian swordmaker, skillful crafter and my friend Dmitry Khramtsov (aka Truin Stenja). Even though I think the sword is the best copy of the found, I hold the opinion that the Dmitry’s version needs a short comment.


The method of “container” with inner parts braided with silver wire. Taken from Kainov 2011: 24, 28, Fig. 12, 15; Arendt 1936: 314, Fig. 2.

Regarding the sizes, the sword is true copy. The weight of the sword is 1370 grams, an average weight for a type E sword. The inscription was correctly done from iron rods. The handle was made from bog oak, which seems to be a good choice, as no traces of the organic handle survived. The upper guard and the pommel are hollowed, which is characteristic for the type E. Inlayed motives on the hilt (stripes and the diagonal grid) are made from copper alloy wire in the right manner. What is striking on this copy is the usage of silver wire grid in pits and grooves. This decoration is not known from any sword find and it seems like misunderstanding of a rare method used on several swords of types E and T from Sweden (Gräfsta [SHM 19464:6]; Birka grave 524 [SHM 34000:524]), Russia (Gnezdovo mound L-13; Ust-Ribezgno mound XIX and a sword deposited in Kazan museum) and Ukraine (Gulbishche) (see Androshchuk 2014: 53; Arendt 1936; Kainov 2012: 19-25). The method is described by Arendt (1936: 314):

“Both guard and the pommel form a kind of containers or coverings, which contain smaller but equally shaped parts. These latter [inner parts] were braided with silver wires and placed in the way that their crossings were just under the pits in containers.”

It seems that Dmitry based his version on some pictures of destroyed hilts, where the wire jutted out through damaged pits to the surface. However, I still think that Dmitry’s copy is the best version of the sword ever made and that Dmitry took the chance to fill rather illogical (and pattern destroying) grooves with more decoration. We should understand the version as a combination of outstanding replica and a free interpretation of the author.

If you wish to write to the author, please, use this email adress:


This article would never existed without the spectacular work of Dmitry Khramtsov, who inspired me and kindly send me photos in original resolution. All my thanks and respect also go to Sergey Kainov, who helped me with his best advices and answered all my bothering questions.


Androshchuk 2014 = Androshchuk, F. (2014). Viking swords : swords and social aspects of weaponry in Viking Age societies. Stockholm.

Arendt 1936 = Arendt, W. W. (1936). Ett svärdsfäste från vikingatiden. In: Fornvännen 31, pp. 313-315. Online.

Geibig 1991 = Geibig, A. (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland. Neumünster.

Jones 2002 = Jones, L. A. (2002). Overview of Hilt and Blade Classifications. In. Oakeshott E. – Peirce I. G. Swords of the Viking Age, pp. 15-24.

Kainov 2000 = Kainov, S. Yu. (2000). Меч с Сарского городища. / Сообщения Ростовского музея. Вып.Х. pp. 252-256. Online.

Kainov 2001 = Kainov, S. Yu. (2001). Еще раз о датировке гнёздовского кургана с мечом из раскопок М.Ф.Кусцинского (К вопросу о нижней дате Гнёздовского могильника) // Гнёздово. 125 лет исследования памятника. Труды Государственного Исторического музея. Вып. 124, pp. 54-63. Online.

Kainov 2011 = Kainov, S. Yu. (2011). Новые данные о мече с Сарского городища // Военная археология. Вып.2. Сборник материалов Проблемного Совета “Военная археология” при Государственном Историческом музее, pp. 147-152. Online.

Kainov 2012 = Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68. Online.

Kirpichnikov 1966 = Kirpichnikov, A. N. (1966). Древнерусское оружие: Вып. 1. Мечи и сабли IX– XIII вв.// АН СССР, Москва.

Kirpichnikov 1992 = Kirpichnikov, A. N. (1992). Новообнаруженные клейма раннесредневековых мечей // Fasciculi Archaeologiae Historicae. Fasc. V, pp. 61-81.

Leontiev 1996 = Leontiev А. Е. (1996). Археология мери. К предыстории Северо-Восточной Руси // Археология эпохи великого переселения народов и раннего средневековья. Выпуск 4, Москва.

Moilanen 2009 = Moilanen, M. (2009). On the manufacture of iron inlays on sword blades: an experimental study. In: Fennoscandia archaeologica XXVI: pp. 23-38. Online.

Petersen 1919 = Petersen, J. (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.