Veslování – řízení, zvyky a ochrana

Je mi ctí, že mohu čtenářům těchto stránek nabídnout jedinečný článek mého přítele a zkušeného námořníka Dalibora Grimma, který má název „Veslování – řízení, zvyky a ochrana“. Článek volně navazuje na příspěvek „Plavba na lodi: historie a současnost“ a svým experimentálním přístupem je určen pro badatele, reenactory (budoucí veslaře) i všechny zájemce o jedinečný svět historické mořeplavby.

Článek si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

“Dobrodruh a pecivál”: klíč ke staroseverské mužnosti

Nebezpečí je koření života a člověk občas musí zariskovat.
Právě proto stojí za to žít.“

Anthony Hopkins, V zajetí rychlosti (2005)

Často se sám sebe táži, čím je studium doby vikinské prospěšné a co si z něj může odnést obyčejný člověk 21. století. Jistě, člověk pochopí souvislosti, nahlédne do života předků a může se pokochat nebo inspirovat uměleckými skvosty. Zároveň je tu ale morální odkaz, který může sloužit jako jistá motivační šablona nebo vzor.

V tomto krátkém článku bych se chtěl věnovat problematice “dobrodruha a pecivála”, která není příliš často zdůrazňovaná a která mi přijde poměrně zajímavá. Jde o problematiku komplexní, protože má co dělat s dobovými prameny, plavbami, bojem, hospodařením, osobní ctí, osudem, štěstím, hrdinstvím a dalšími tématy. V několika dobových básních, které budu níže citovat, skaldové záměrně vytvářejí kontrast, ve kterém proti sobě staví nebezpečný podnik (bitvu, plavbu a honbu za zlatem) a pobyt doma se vším, co k němu patří (pohodlný a rozkošnický život se ženami). Věřím, že tento kontrast názorně vypovídá o rozdělení úloh ve společnosti a dobové mentalitě.

Příznačně se tento kontrast často vyskytuje v tzv. příležitostných strofách (lausavísur), ve které básník reaguje na aktuální událost. Je typické, že ve chvíli, kdy se někdo rozhodne např. utéct z bitvy, zarecitoval skald příležitostnou strofu, ve které jeho útek komentuje, nejčastěji tím, že útěk z bitvy je zbabělý nebo že bitva je pro muže větší potěšení než pobyt doma. Básníci často odkazují na konkrétní, ale i abstraktní osoby, které víceméně fungovaly jako básnické standardy.

Před detailním komentářem se podívejme na překlady jednotlivých strof:

  • Vagn Ákason – Příležitostná strofa (cca 986): „Sigvaldi nás vedl pod kyj, ale bojácný zbabělec utekl domů do Dánska. Zamýšlí rychle padnout do objetí své přítelkyně, zatímco Búi statečně skočil přes širokou palubu.
  • Vigfús Víga-Glúmsson – Příležitostná strofa (cca 986): „Máme před sebou dobrou hru, ale přítel [nesmělé?] ženy pórků se povaluje doma; blíží se bouře Viðriho berly. Tvrdím, že si záletník užívá vřelého útočiště pod teplou ženinou paží; on čeká něco jiného, my leštíme kopí.
  • Tind Hallkelsson – Hákonardrápa 1 (cca 986–995): „Nestalo se, že přitažlivá Gerð ohniště připravila jarlovi postel svými zakřivenými větvěmi ramen – hluk Fjǫlniho ohně vzrostl -, když Viður brně musel zahodit svou řinčící košili Hangiho ztenčenou o kroužky; jízdní koně Róðiho cesty byly vyklizeny [od lidí].“
  • Stefni Þorgilsson – Příležitostná strofa 2 (cca 1001): „Jasně rozumím, co říkáš, dánská ženo; hněv [tvého] otce je strašný; bojovník [drengr] by měl být při slavných činech tvrdý. Gerð oděvů, raději si přeji stát vedle vzpěry [stěžně] nakloněné jako stěh, hnaný bouří na moři, nežli se ohřát ve tvých pažích.
  • Liðsmannaflokk 3 (1. pol. 11. století?): „Hovorná sosna veselí, která vychovává dívku, bude s potěšením pomalu pospíchat, aby ve tmě barvila zkázu štítů. Tento muž, co mává pórkem ran, rozhněvaný nenese štít do Anglie ve spěchu za uhlíky Rýna.
  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 7 (cca 1016): „Pozlacené zástavy postupovaly před vznešeným králem, kde jsme my, zásobitelé hřmotu košile Gǫndul, rozzuření spěli na lodě pod vlajkami. Nestalo se tehdy na oři provazů, před pozdravem želez, že dívka nesla těmto družiníkům vládce medovinu.
  • Flokk na Sveina Álfífusona 1 (cca 1032): „Ženo, onoho nedělního rána to nevypadalo, jakoby dívka nesla muži pórek nebo pivo – mnohý muž klesl pod ostřími – když král Svein nakázal svým bojovníkům svázat přídě lodí; havranu bylo dáno k roztrhání syrové maso.
  • Harald Sigurðarson – Příležitostná strofa 4 (cca 1048): „Nechme kotvu, ať nás drží v Goðnarfjordu, zatímco dub lnu, Gerð zaříkávání, ukolébává svého manžela.
  • Ármóð – Příležitostné strofy 2–4 (kolem poloviny 12. století):
    • Velkolepé je vlnění před ústím řeky Humber, kterým proplouváme; stěžeň se houpe a země se u břehů Vesly svažuje. Vlna halená pěnou se nevalí do očí tomu, kdo teď sedí doma; muž [drengr] se vrací suchý ze sněmu.“
    • „Už nikdy se znovu nesetkám s Ermingerð, pokud nenastane jiný osud; mnohý muž cítí pro chytrou ženu žal. Byl bych požehnán, kdybych vedle ní mohl spát jednu noc; to by bylo zřejmé štěstí; žena má nad jiné krásnější čelo.
    • „Držíme hlídku na hřebci přídě, kde se vlny dmou přes pevnou palubu – to máme na práci -, zatímco chabý změkčilec dnes spí vedle skvělé lípy šátků s jemnou pletí; ohlížím se přes rameno na Krétu.
  • Játgeir Torfason – Příležitostná strofa (1222): „Ty, který zkrvavuješ tuhého lososa země bitevní bouře, viděl jsem, že zhýčkaný Þóri Košile byl ode mně na Kýrfjalu velice daleko. Slyšel jsem, že to je pohodlí jeho trhu plíce, když jsme si hráli s Ribbungy: lenoch leží s dísou domu skřeta v Túnsbergu.“

Seznam zdaleka není úplný, ale může sloužit jako názorný výběr. Věřím, že kontrast dobrodruh × povaleč hraje v básních dvojí úlohu a umocňuje vyznění daných děl.

První úlohu bych nazval prostředek pohrdání. Básník se vyhraňuje vůči konkrétním osobám (zrádcům, mladíkům, “povalečům” a ženám), kteří dávají přednost pobytu doma před životem ve výlučně mužské společnosti. Pobyt doma je popsán jako pohodlný, konzumní, rozkošnický a zženštilý život (přičemž označení za zženštilého bylo vážné obvinění). Muže, kteří zůstávají doma, básně označují jako heimdragi nebo dási (oboje povaleč, lenoch, zápecník), zatímco statečný muž je nazýván drengr. Skaldové si často hrají s kontrastem bitvy (jakožto hry) a milostné hry a záměrně zdůrazňují rozdíl v pohodlí – dobrodružství probíhá za drsných podmínek, při kterých je běžná námaha, bolest nebo špatné počasí, zatímco pobyt doma je bezproblémový a slastný – z pohledu dobrodruha “změkčilý”:

Nelenil jsem,             zas a znovu
v závěsu jsem              veslo táhl;
často dlaně                   odřelo mi
– však zápecníku        nezrudly ruce.
(Příležitostná strofa ze Ságy o lidech z Flói, 10. století. Starý 2008: 148.)

Analogické srovnávání drsného života na moři s pohodlným bytím ve městech lze najít také v anglosaské básni Námořník, která se dochovala v Exeterské knize z 10. století:

„Sotva ví člověk,        jemuž se vesele
na zemi žije,                 jak já ztrápený
v mrazivé zimě          na moři sídlil,
(…).
Pyšný a bujarý,            sotva pak uvěří,
kdo v městech okusil      života slasti,
málo jen zlých poutí,             jak jsem přečasto
pobýval znavený            v mořských proudech.
Noční stín ztemněl              sněhem od severu,
mráz poutal zemi,           půdu kroupy bily,
mrazivá zrna.         Proto mě teď ženou
myšlenky srdce,       abych mocné proudy,

boj slaných vln           sám propátral;
touha v duši              po všechny doby
pobízí srdce               na dalekou pouť,
na cestu k zemi,           kde cizí lid sídlí (…).“
 (Námořník 12–14; 26–37; Znojemská 2009: 136–137)

S tímto souvisí i druhý aspekt, který nazývám prostředek vyzdvihnutí momentu. Jde o zachování puncu jedinečnosti, manifest proti všednosti. Ten je asi nejlépe patrný ve chvíli, když báseň odkazuje na nějaké místo nebo časový úsek v minulosti, např:

  • Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) 6 (konec 9. století): “Statečný vladař chce zapít jól venku na moři, pokud bude po jeho, a vést hru Freye. V mládí se mu omrzelo nahřívání u ohně a vysedávání uvnitř, teplé komnaty žen a péřové rukavice.“ Básník nejenže staví do kontrastu pohodlné oslavy jólu a námořní bitvu, ale rovněž proti sobě staví vládcovu pohodlnou minulost a aktuální dobrodružnou povahu.
  • Þjóðólf Arnórsson – Sexstefja 3 (cca 1064): „Povaleč lenivého kopí stál daleko v té době, kdy se [válečník] zmocnil [země] (…).“ Autor dává najevo, že na výpravě se nepodíleli žádní lenoši, a zároveň odsuzuje všechny, kteří se této výpravy nezúčastní. Dobrodružství je pokládáno za důležitý okamžik v životě muže, ale počet lidí, kteří na onom konkrétním dobrodružství participují, je omezený, a proto jde o jedinečnou příležitost.
  • Příležitostná strofa z Fagrskinny (cca 986): Na jaře jsem způsobil jarlovi jizvu. To jsem udělal tehdy, ale toto je nyní.“ Autor odkazuje na svůj hrdinský čin v minulosti a porovnává jej se současností.

Tohoto puncu jedinečnosti skaldové dosahují také vyčtením toho, co všechno se nestalo. Válečníci místo popíjení medoviny nebo polehávání v posteli dávají přednost dobrodružství, a ačkoli mají možnost skloubit dobrodružství se slastí, pro intenzivnější prožitek dobrodružství tak nečiní.


O čem přesně dobové strofy vypovídají? Věřím, že podávají věrohodný obraz života v družinách a bojových bratrstvech a že více či méně korespondují s tehdejším rozdělením úloh ve společnosti, ve které byl muž tím, kdo cestoval (do ciziny či jen na sněm), zatímco žena zůstávala doma a zajišťovala chod hospodářství. Předpokládám, že většinová sedlácká společnost měla na práci lepší věci, než vyhledávání nebezpečí, jeho efektivní potýrání a nasazování vlastního života bez projevů strachu. Tento způsob života byl spíše vlastní bojové aristokracii, z jejíž řad také básníci pocházeli. Je očividné, že skaldi vyzdvihují konání panovníků a jeho věrných, zatímco běžnou rutinou obyčejných lidí pohrdají. Staroseverské družiny se tak vůbec neliší od družin, které popisuje Tacitus ve své Germánii (I: 14): „Víc práce by ti dalo přemluvit Germány, aby obdělávali půdu a čekali na sklizeň, než aby vyzývali nepřátele k boji a sklízeli zranění. V jejich očích je leností a zbabělostí dobývat v potu tváře, k čemu si můžeš pomoci krví.

Přesto je paradoxní, že to byla právě aristokracie, která trávila většinu času hodováním a hlasitým veselím v přítomnosti spanilých žen (viz zde). Tacitus (I: 15) o germánských družinách v období míru dokonce říká, že „tráví čas lovem a ještě víc nečinností: oddávají se spánku a jídlu. Ti nejstatečnější a nejbojovnější nedělají vůbec nic, starost o dům, hospodářství a pole přenechají ženám a starcům, zkrátka nejslabším členům rodiny. Sami lenoší; je to podivný rozpor v povaze, že tíž lidé mají tak rádi zahálku a nenávidí pokoj a mír.“ Prameny však podle mě naznačují, že tyto hostiny pouze vyplňují čas mezi dvěma dobrodružnými výpravami a že dobrodružství je nadřazeno jakékoli jiné mužské potěše.

Bylo by naivní si myslet, že dobrodružná povaha byla prostým mužům cizí. Právě naopak. Ukazuje se, že se mužská společnost jako celek řídila podobnými principy, které vycházely z tehdejších životních podmínek. Sláva a dobré jméno byly důležitými kritérii napříč celou společností a každý, ať už sedlák či král, neváhal k jejich obraně použít boj, který formoval staroseverskou mentalitu (více zde). I cestování za dosažením majetku a slávy probíhalo stejně jako u aristokratických kruhů – „slovo heimskr, doslova ‚domácký’, nabývá už v době vikinské významu ‚hloupý’“ (Starý 2008: 148). Muž, který setrvával doma, a neměl tak možnost dostat se do kontaktu s dobrodružstvím, byl považován za podivína (viz také např. kolbítr, “uhlohryz”, označující mladého muže vysedávajícího u ohně), který se ve svém chování podobal ženě (vnější hranice statku jasně oddělovaly hranice mužského a ženského světa). Jenom ten, který zcestoval kus světa, mohl být považován za prozíravého:

„Ten jenom pozná,          kdo mnoho prošel
a scestoval svět,
jaké mysli je             cizí muž,
má-li rozum a rozvahu.“
(Výroky Vysokého, strofa 18)

Objevování neznámého se promítá také do mýtů starých Seveřanů, ve kterých je cizina místem nebezpečným a současně místem s obrovským potenciálem a bohatstvím. Muž, který se vydává do ciziny za ziskem čehokoli, projevuje hrdinství, naplňuje svůj osud a získává postavení váženého člověka. Riziko smrti na dobrodružné výpravě bylo vysoké, ale byla to možnost, jak se již v mládí etablovat, poznat kus světa a finančně se zajistit. Dobrodružné výpravy jsou také hlavní milníky mužova života – hospodaření bylo běžné, ale dobrodružství bylo výjimečnou událostí, která lidi zajímala a která zůstala po muži v jeho pověsti:

„Synové Grjótgarð a Einriði postavili [kámen] na památku statečného otce. Guðvér byl na západě, dělil poplatek v Anglii, zmužile napadal saská města.
(runový kámen z Grindy, Sö 166)

V tomto duchu bychom měli chápat nejen vikinské nájezdy, které Seveřanům otevřely celou Evropu, ale také prakticky jakékoli jednání, které máme zachycené v pramenech. A já se domnívám, že právě toto je jedním z největších odkazů vikinské éry. Tímto bych také zakončil tento článek. Pokud budete chtít, můžete se k článku vyjádřit v komentářích.


Použité a doporučené zdroje

Ármóð – Příležitostné strofy = Ármóðr : Lausavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 620–623.

Harald Sigurðarson – Příležitostná strofa = Haraldr harðráði Sigurðarson : Lausavísur, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 42–56.

Játgeir Torfason – Příležitostné strofa = Játgeirr Torfason : Lausavísa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 652–653.

Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.

Stefni Þorgilsson – Příležitostná strofa = Stefnir Þorgilsson : Lausavísur, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 447–451.

Tind Hallkelsson – Hákonardrápa = Tindr Hallkelsson : Hákonardrápa, ed. Russell Poole. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 336358.

Vagn Ákason – Příležitostná strofa = Vagn Ákason : Lausavísa, ed. Matthew Townend. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 366367.

Vigfús Víga-Glúmsson – Příležitostná strofa = Vigfúss Víga-Glúmsson : Lausavísa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 364365.

Þjóðólf Arnórsson – Sexstefja = Þjóðólfr Arnórsson : Sexstefja, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 108147.

Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Flokk na Sveina Álfífusona = Flokkr about Sveinn Álfífuson, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1029–1030.

Liðsmannaflokk = Liðsmannaflokkr, ed. Russell Poole. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1014–1028.

Námořník, přel. Helena Znojemská. In: Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), Praha 2009: 132–140.

Příležitostná strofa z Fagrskinny = Lausavísa from Fagrskinna, ed. Matthew Townend. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1081.

Tacitus: Germánie neboli O původu a poloze Germánů. Přel. A. Minařík, A. Hartmann & V. Bahník. In: Z dějin císařského Říma, Praha 1976: 331–364.

Výroky Vysokého. Originál online zde. Česky přeloženo: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 34–70.

SHORT, William R. Honor, Dueling, and Drengskapr in the Viking Age, Hurstwic, online.

STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 143–175.

STARÝ, Jiří. Jak dávní jarlové … : Mudrosloví a mravy starých Seveřanů. In: Mudrosloví v archaických kulturách, Praha 2009: 159–201.

STARÝ, Jiří. Vesla, vlny a zlato : skaldské popisy námořních plaveb. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2011: 39–45.

Plavaní u starých Seveřanů

Plavání je činnost stará jako lidstvo samo a čtenáři může přijít poněkud zvláštní, že jsem se o podobném tématu rozhodl psát. Byl jsem totiž konfrontován s názorem, že staří Seveřané v době vikinské neplavali. Jako argument přitom slouží názor, že v chladné vodě nelze plavat. A k tomu bych se rád krátce vyjádřil.

Množství staroseverských slov, které se vztahují k plavání (sund), je přímo alarmující a musí o něčem vypovídat (viz slovníkové heslo, cf. sund). Z pozice člověka žijícího ve 21. století sice můžeme říci, že Seveřané neplavali v chladné vodě, ale staroseverská literatura nás okamžitě vyvede z omylu. Nerad bych v této své práci dokazoval, že staří Seveřané plavali, protože články o tomto tématu již existují, ale rád bych zde vystihl základní rysy severského plavání, přičemž primárně odkazuji na online titul:

ORME, Nicholas. Early British Swimming, 55 BC-AD 1719, Exeter 1983: 14-21. Online.

V písemných pramenech plavání podstupují pouze muži, kteří plavou nazí, ve spodním oblečení nebo normálně oděni (oblečeni jsou zejména při delších vzdálenostech, když si odění nemohou odložit na břeh). Můžeme rozlišovat dva aspekty plavání:

  • praktický: objevování, cestování, záchrana, útěk atd.
  • zábavný: kratochvíle, závodění

Na první pohled se mi zdá, že plavby z praktických příčin se častěji odehrávají v moři, zatímco za zábavou Seveřané častěji chodí k řekám, ale samozřejmě to není pravidlo. Plavat se muselo i přes řeky, které neměly brod a také například Kniha o záboru země (verze Sturlubók, kap. 93) vypráví o muži, který pro zábavu plaval v moři:

“Bratranec Eiríka Zrzavého se jmenoval Þorkel farserkr. Odplul s Eiríkem do Grónska a zabral Hvalseyjarfjord a široký kus země mezi Eiríksfjordem a Einarsfjordem. Usadil se ve Hvalseyjarfjordu a pochází od něj hvalseyjarfjordský rod. Byl velice silný. Když chtěl rozveselit svého příbuzného Eiríka a nebyla po ruce žádná loď, která by plavbu zvládla, plaval za starým skopcem na ostrov Hvalsey a přinesl ho na svých zádech. To jest délka půl námořní míle [cca 4 km].”

Řeka Hítará, ve které závodil Bjǫrn a Gretti.

Je obvyklé, že se plavání spojuje s elitami (viz např. Píseň o Rígovi, strofa 35, kde jarl “závodí v plavání), ale to je dáno spíše okruhem, ve kterém se dochované prameny pohybují. Rozhodně by bylo lepší říci, že plavání je obecně spojované se silnými muži, nezávisle na postavení. “Bylo skutečnou poklonou prohlásit o zdatném plavci, že ‚plave jako tuleň’ (er syndr sem selr)” (Starý 2005). Prakticky známe dva typy závodění ve vodě, a sice plavání do dálky (svimma) a potápění (kafsund). Muži se poměřovali v obou disciplínách a chlubili se svými dovednostmi, jako například norští králové bratři Eystein a Sigurð: “Nato řekl král Sigurd: ‚Zato si vzpomínám, jak se nám vedlo při plavání: mohl jsem tě potopit, kdykoliv jsem chtěl.’ Král Eystein odpověděl: ‚Neplaval jsem hůře než ty a jako potapěč jsem také nebyl horší'” (Sága o synech Magnúsových 21; Starý, 2003: 91). Harald Krutý se například honosí, že “občas plave” (hefk sund numit stundum). V Sáze o Grettim (kap. 58) zase závodí Gretti Ásmundarson s Bjǫrnem Hítdælakappi:

Bjǫrn a Gretti byli tak skvělí plavci, že bez přestání dovedli plavat po celém toku řeky Hítará od místa, kde vytéká z jezera [Hítarvatn], až k jejímu ústí do moře [cca 30 km].” (Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957: 168.)

Závodění podobného typu je popsáno také v Béowulfovi (verše 506-580), kde hrdina Béowulf závodí s Brekou po sedm nocí. Zdá se, že se v pramenech častěji objevuje druhý typ klání, a sice závody “v potápění, jejichž cílem bylo potopit protihráče a udržet ho co nejdéle pod vodou. (…) Dobrý v potápění (kafsyndr) je ten, kdo je schopen potopit svého soupeře” (Starý, 2003: 99, pozn. 32 a 33). Příklad takového zápasu ve vodě můžeme najít v Sáze o lidech z Lososího údolí (kap. 40):

“Jednoho krásného podzimního dne se vypravili lidé z města k řece Níd, k závodům v plavání. Když to Kjartan viděl, řekl svým druhům, aby šli také závodit a užili zábavy. Učinili tak. Byl tam pak muž, který vynikal nad všechny ostatní.

Kjartan se zeptal Bolliho, chce-li se pustit o závod s tím mužem z města.

‚Myslím, že bych na něho sotva stačil,’ odpověděl Bolli.

‚Nevím, kam se poděla tvá odvaha,’ divil se Kjartan, ‚a zkusím to tedy já.’

‚Jen zkus, když myslíš.’

Kjartan skočil do vody a plul k muži, který byl nejlepším plavcem, a stáhl ho pod vodu a chvíli ho držel pod hladinou a pak ho pustil. Ale nebyli dlouho nad vodou a tu uchopil ten muž Kjartana a stáhl ho dolů a zůstali pod vodou déle, než se Kjartanovi líbilo. Pak se vynořili, ale nepromluvili spolu slova. Ještě potřetí se ponořili a tentokrát zůstali pod vodou nejdéle. Kjartan si netroufal domyslit, jak ta hra skončí, a zdálo se mu, že ještě nikdy nebyl v postavení, které by vyžadovalo tolik odvahy. Konečně se opět vynořili a plavali k břehu.” (Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 252–53.)

Sága o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 30) jasně ukazuje, že podobný druh zábavy mohl mít využití v praktickém životě:

Tu jednou večer, když ostatní lidé odešli spat, Skallagrím šel k moři a sestrčil do vody loď osmiveslici, kterou měl, a vesloval k ostrovům Midfjordským. Tam spustil kotvici s přídy lodi, pak se spustil s lodi do vody a potopil se a vynesl z moře kámen a zdvihl jej do lodi. Pak vystoupil také sám do lodi a vesloval k zemi a přinesl kámen ke své kovárně a položil jej u dveří kovárny a koval pak na něm železo.” (Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926, 63.)

Ostrov Drangey, na kterém pobýval Gretti Ásmundarson.

Nejen, že staří Seveřané plavali často a rádi, ale také měli různé plavecké pomůcky. Asi nejznámější a nejzáhadnější je “plovací blána”, kterou si plavci připevňovali mezi prsty (lét fitja saman fingrna) a o které mluví Sága o Grettim (kap. 75).

Ačkoli hrdina Gretti mnohdy podstupuje plavbu za nejhoršího možného počasí a v zimě, výše zmíněný úryvek ze Ságy o lidech z Lososího údolí ukazuje, že lidé neměli žádný problém s plaváním během hezkých dní od jara do podzimu. Je to dáno jinými životním podmínkami a tudíž i jinými nároky na teplotu vody.

Článek bych chtěl ukončit slovy, že život starého Seveřana byl neodmyslitelně spjat s mořem a vodou obecně. Pokud máte připomínky, můžete se vyjádřit do komentářů.


ZDROJE:

Béowulf. Přel. Jan Čermák, Praha 2003.

Kniha o záboru země – Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169-181.

Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.

Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 187–319.

Sága o synech Magnúsových – Magnússona saga, online

STARÝ, Jiří. Co se přihází na hostinách: K podobě společného stolování na starém Severu. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 14/3, Praha 2003: 84-101.

STARÝ, Jiří. Tuleni ve staré Skandinávii, 2005. Nepublikováno tiskem, online.

Plavba na lodi: historie a současnost

lodkaMinulý rok jsem se zúčastnil vikinského festivalu ve Wolinu a po skončení festivalu jsem s dalšími 14 novodobými vikingy absolvoval pětidenní plavbu na replice oseberské lodi (replika 1:2) patřící skupině Flota Jarmeryka (která je také autorem doprovodných fotek). Chtěl bych se s vámi podělit o své jedinečné zážitky, které chci konfrontovat s dobovými popisy plaveb.

Na úvod bych ještě rád poznamenal, že mám k dispozici několik pěkných knih a článků, které se k tématu dobové plavby vyjadřují. Z našich luhů a hájů bych uvedl zejména:

  • STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 143-175.
  • STARÝ, Jiří. Vesla, vlny a zlato : skaldské popisy námořních plaveb. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2011: 39-45.

Ze zahraniční literatury je zřejmě nejzajímavější titul:

  • JESCH, Judith. Ships and Men in the Late Viking Age: The Vocabulary of Runic Inscriptions and Skaldic Verse, Woodbridge 2001.

Rád bych ještě upozornil na fakt, že se na českém internetu nacházejí již dva články, které popisují současné plavby na replikách vikinských lodí. Čtenáři, kteří by měli zájem zúčasnit se plavby, by je rozhodně měli navštívit:

A současně nalézt fotogalerie ze současných plaveb z Polska:

Pro zajímavost přikládám i dosud největší rekonstrukci vikinského plavidla na světě, norskou loď Dragon Harald Fairhair, která měří 35 metrů (loď, na které jsem se plavil, měří 12,5 metru).

Člověk, který se chce plavit na replice vikinské lodi, musí podle mého názoru počítat se třemi základními aspekty plavby – mentální průpravou, fyzickou průpravou a kostýmem.


Mentální průprava

527233_216241828483503_1864070058_nTento bod pokládám za nejdůležitější a nejsložitější. Mnoho lidí (já byl mezi nimi) vstupuje na palubu s tím, že si nenechá poroučet a chce si plavbu užít sám za sebe. S individualitou a soukromím ale nikdo nesmí počítat; ve chvíli, kdy člověk vstoupí na palubu, stává se členem kolektivu, se kterým sdílí prakticky všechny každodennosti, od jídla až po hygienu. Kapitán, který je zároveň kormidelníkem (stýrimaðr), je na lodi od toho, aby dopravil loď s nákladem a posádkou na místo určení, v co možná nejvíce zachovalém stavu. Na místě je proto podřízení a pokora, jakýkoli odpor (a to i hádka kvůli protichůdným povelům) a špatná nálada jsou zbytečnosti, kterými se jen kazí kolektivní duch. Člověk je nejprospěšnější, když se snaží poslechnout kapitánovy příkazy a zlepšuje morálku. Tomu mohou napomoci třeba písně, které jsou při nudném veslování téměř nutností. Když kapitán zavelí povel, který může vykonat jednotlivec, nehodí se, aby celá posádka stála a koukala, nýbrž by se každý měl ochotně pustit do vykonání rozkazu. Mohli bychom tedy říci, že je důležitý smysl pro pořádek a disciplínu.

Lidé si často představují, že vikinské veslice poháněli otroci za zvuku bubnů a kapitánova biče; veslovali však normální muži či bojovníci a z vlastní zkušenosti vím, že secvičená skupina udávání tempa nepotřebuje (nesecvičeným veslařům udává tempo první veslař od zádě vpravo, tzv. šlakový). Rád bych ještě doplnil, že označení levobok a pravobok se orientuje podle kapitána, nikoli podle posádky, která sedí proti směru plavby, čelem ke kapitánovi na zádi. Centrální pozici kapitána v tomto ohledu utvrzuje staroseverské označení bakborði (levobok, doslova “zádový bok”) a stjórnborði (pravobok, doslova “řídící bok”) – na řídícím boku se nacházelo kormidlo a o zádový bok se kapitán opíral zády.

553014_216242048483481_1823606293_nZároveň je také důležité mít jisté geografické znalosti, ačkoli o navigaci se stará kapitán. Vhodná je znalost hvězd a orientace podle nich, za pokročilejší považuji orientaci podle Slunce a práci se slunečním kompasem. Při naší plavbě kapitán používal GPS a námořní mapy. Dobová plavba musela být založena na ústně tradovaných nebo osobně získaných znalostech. Kniha o záboru země nám ukazuje, že se námořníci mimo obecně tradovaných námořních vzdáleností a světových stran často soustředili také na terénní útvary (kopce, fjordy), faunu a floru (zeleň, velryby, ptáci). Z toho vyplývá, že se nejraději plavili podél pobřeží, které skýtalo i bezpečné útočiště, možnost přespání a přípravy pokrmů. Zájemce odkazuji na zajímavý článek o jedinečné zprávě Óttara, který Alfrédovi Velikému podal svědectví o svých plavbách.

Na škodu nejsou jakékoli technické znalosti. Mezi nejvíce ceněné patří vázání uzlů, zejména lodního a knagovacího uzlu. Při práci s plachtovím se pracuje s kladkami. Hodí se zkušenost plavby na jakémkoli typu plavidla.


Fyzická průprava

523414_216241265150226_1994757184_nPrvní dvě otázky, na které se mne příbuzní a přátelé ptali, když jsem dorazil po plavbě domů, byly “Neměl jsi mořskou nemoc?” a “Bylo to těžké?”. Na první z nich můžu odpovědět tak, že mořské nemoci se není třeba bát; maximálně hrozí, že když si po týdenní plavbě sednete na pevný bod, budete se trochu motat, což by se mělo záhy spravit po první noci. Druhá otázka je komplikovanější. Veslování je poměrně namáhavá aktivita a dokážu si dobře představit, že muži, kteří se jí pravidelně věnovali, měli dobře vyvinutou horní polovinu těla, stejně jako nedávno nalezená dekapitovaná posádka vikingů.

Důležitý je správný styl veslování, táhnout veslo celýma rukama a zády, a nikoli jen předloktím; při správném stylu není veslování tak náročné. Navíc lze veslo “zapíchnout” pod palubu, takže trčí ven z vody a vy si můžete odpočinout. Je důležité naučit se veslovat na obou stranách lodě (zprvu jsem s tím měl problém). Největší úskalí veslování je synchronizace všech vesel – jestliže jedno veslo nepracuje v souladu s ostatními, projeví se to na rychlosti plavidla. Náš nesehraný kolektiv se byl schopen naučit veslovat během dvou večerních tréninků a věřím, že to lze během delšího tréninku i za jeden den. Je zcela normální, že během veslování občas dojde k “oťukávání”, ale je důležité nenechat své veslo pod veslem člověka před vámi nebo za vámi. Vesla byla a jsou poměrně drahá a na lodi je jich omezený počet, proto je potřeba zabránit jakékoli ztrátě nebo zlomení vesla (už jen proto, že všechna vesla nebyla stejně dlouhá). Loď s vybavením obecně byla a je velice nákladná záležitost a vlastník se jí snaží za každou cenu chránit; v době vikinské kapitán určoval několik mužů na hlídku, protože si nemohl dovolit nechat ji opuštěnou.

veslovaniVeslování je však pomalé (obyčejně 2-4 uzle, rychlejší může být jen na krátkou vzdálenost při kritických situacích, jako je útěk) a velice náročné, pokud se vesluje proti větru, a může se stát, že třeba hodinu i více veslujete a jen se snažíte loď udržet na místě. Během veslování jsem nabyl dojmu, že původně muselo být používáno pouze při lodních manévrech (vyplouvání a vplouvání do přístavu) a že se obyčejně používalo plachtění (což by někdy souhlasilo se ságami, ve kterých mořeplavci čekají i několik týdnů na příznivý vítr). Čtení pramenů mne však vyvedlo z omylu. Staří Seveřané totiž počítali námořní vzdálenosti v “mořských střídáních” (vika sjávar, tj. vzdálenost mezi střídáním veslařů), přičemž vzdálenost jednoho střídání je 8-10 km. I když se v ságách tato vzdálenost častěji používá v souvislosti s plachtěním, dokazuje to určitou veslařskou konvenci. Bylo vypočítáno, že veslař doby vikinské byl střídán přibližně po dvou hodinách veslování, což odpovídá přibližně tisícům záběrů (viz SHORT, William R. Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson 2010: 131). Je-li tomu vážně tak, pak staroseverští veslaři museli být opravdoví siláci s velkou výdrží, protože během naší plavby jsme se střídali přibližně každou hodinu (po každé hodině měl každý 10 minut pauzu). Připouštím, že jsme nebyli trénovaní a všichni jsme drželi veslo poprvé v ruce. Současně však věřím, že jsme několikrát veslovali déle než 2 hodiny bez střídání, a také nevíme, jak dlouho staroseverský veslař odpočíval. Celkově jsme za 5 dní urazili 120 km, 60 pod plachtou a 60 na veslech. Mohu pouze dodat, že na dobových lodích byly veslařské lavice reprezentovány horními příčníky žeber (sess, þopta), které byly poměrně úzké (9 cm) a které kladly vysoké nároky na hýžďové svalstvo veslařů. Rozhodně se tedy vyplatilo používat měkké podsedáky.

547736_213834632057556_299557044_nJe běžnou praxí, že se pluje od rána do večera, to znamená asi 12 hodin, a pokud se po celou dobu vesluje, tělo má veliký výdej energie. Proto je potřeba hodně jíst. Měsíc před plavbou jsem začal denně jíst sádlo a dělal jsem lehsedy. Na noc se obvykle kotví u pobřeží, kde je možnost vytáhnout kotlík a připravit teplé jídlo. Přes den dobře postačí sušené maso a uzené ryby, naše posádka jedla zhruba každé dvě hodiny toustové chleby s marmeládou a polskou obdobou Nutely.

Je potřeba mít na paměti, že loď má ponor asi půl metru (záleží na zátěži). Díky tomuto ponoru byly vikinské lodě schopné veslovat hluboko do vnitrozemí. V době neexistence sonaru však bylo nutností, aby u přídě seděl muž s olůvkem a hlásil kapitánovi hloubku. Někdy se mohlo stát, že se po celé šířce řeky nacházely peřeje. V takovém případě (nebo v případě, že si tím značně zkrátili cestu) Seveřané museli lodě vytáhnout na převlaku (eið) a pomocí posuvných válců (hlunnr) loď přesunout, což muselo být fyzicky velice náročné. Stejné posuvné válce se používaly při vytahování z vody během zazimování.

Člověk se musí připravit na fakt, že je zbaven všeho soukromí a potřeba se musí vykonávat na lodi před ostatními – aspoň takové bylo mé zděšení před plavbou. Mohu všechny ujistit, že je všem skipmennům úplně jedno, když potřebu vykonáte přes bok lodi nebo kbelíku (přičemž doporučuji kbelík). Nemá cenu být v rozpacích, nemá cenu potřebu zadržovat nebo čekat, jestli zakotvíte. Osobně jsem se několik dní předem začal stravovat tak, abych na záchod chodil zásadně ráno a večer, tj. při kotvení.

Kostým a vybavení

562197_212655282175491_170274720_nKdyž jsem se chystal na plavbu, váhal jsem, zda k ní mám přistupovat jako k rekonstrukci (to znamená bez plastů), nebo jestli si vypomohu současnými prostředky (což mi následně bylo doporučeno). Po své zkušenosti se přidávám k těm, kteří tvrdí, že bez současných vymožeností se člověk na plavbě neobejde, protože je potřeba mít množství historického vybavení. Každopádně, při velkém úsilí lze plavbu uskutečnit co nejdobovějším způsobem.

Ležení na pevnině vytvořené pomocí plachet a vesel.

Ležení na pevnině vytvořené pomocí plachet a vesel.

Mezi nejpalčivější otázky patří otázka spaní. Původně se spalo v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Osobně jsem na pobřeží spal pod vlněnou dekou. Pokud se spalo na lodi, roztáhli jsme si nad sebou plachtu. Při kempování na pobřeží jsme postavili provizorní stany z plachet a vesel.

Také je důležité někde přechovávat své osobní věci, včetně spacích propriet. Z toho důvodu s sebou každý měl lodní pytel, který se hodil do podpalubí. V něm nebo v truhlách se mohly ukládat předměty denní potřeby, zatímco ostatní majetek veslaře se mohl nacházet zabalený v nákladu, ale ten nelze snadno rozbalit podle přání každého jednotlivce.

Severské počasí je velice proměnlivé a občas se stávalo (i nám se několikrát přihodilo), že loď zastihla bouře – v pramenech je utopení v bouřce vlastně třetí nejčastější příčina úmrtí. Proto je důležité mít nepromokavé oblečení, dokonce existuje i seminární práce o hypotetickém námořním oblečení z kůže. V našem případě jsme se uchýlili k pláštěnkám. A pamatujte na norské přísloví: “Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.

Všechnu kůži, která se dlouhodobě nachází na lodi, je třeba impregnovat rybím tukem, což není voňavá záležitost. Zvláště to platí o botách, pokud v nich člověk vesluje. Široké kalhoty jsou při veslování naprosto nepoužitelné a pokud je někdo na lodi měl, tak to byl kapitán (vlastník) lodi, protože byly známkou movitosti – veslaři měli kalhoty úzké, stejně jako lodníci na dochovaných vyobrazeních. Rozhodně se hodí mít jedno kompletní oblečení navíc.

Důležitá součást vybavení jsou omotávky rukou (lněné, alespoň ty jsem používal já). Většina posádky používala cyklistické rukavice, které jsou opravdu skvělé. Staroseverština zná pojem pro veslařské rukavice (róðrarhanzki), takže je možné, že nějaká ochrana rukou existovala. Pokud chcete veslovat bez jakékoli ochrany rukou, doporučuji si nechat narůst velké mozoly. V Sáze o lidech z Flói stojí, že se v jistém vesle zachoval runový nápis, který říkal:

Nelenil jsem,            zas a znovu
v závěsu jsem          veslo táhl;
často dlaně               odřelo mi –
však zápecníku       nezrudly ruce.
(Převzato z: STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 148.)

Mezi důležité vybavení patří také kbelíky, kterými se mimo jiné vylévá voda z podpalubí. My jsme vylévali vodu seřízlými PETkami kde se dalo, zatímco před tisíci lety se voda vylévala pomocí kbelíků a naběráků (austrsker/austker) ve speciálních lodních částech zvaných austrrúm (na lodi byla taková místa dvě).

529144_216243271816692_1468137691_nBěhem plavby jsem pochopil, proč byli staří Seveřané tak úspěšní a proč je slovo viking dodnes živé. Loď, a zejména její plachtoví, představuje velice sofistikované zařízení, kterému dobře rozuměl pouze kapitán a jeho dva důstojníci. Bylo velice inspirativní sledovat tyto důstojníky při práci; ochotně se chopili vesel a každý vesloval za dva začátečníky, vylezli až na samotný vrcholek stěžně, aby uvolnili zaseknutou plachtu a při přirážení k molu okamžitě skočili na břeh a uvázali lana. Kapitán byl schopen vést loď pod plachtou i tehdy, kdy by každý člověk řekl, že vítr fouká opačným směrem. Posádka z Floty Jarmeryka je profesionální a hbitá; jestliže takto precizně pracovali i staří Seveřané, pak není divu, že byli pány tehdejších moří.

Jako zajímavost mohu dodat, že příprava plavby je poměrně náročná, co se týče nervů a financí (viz félag) a kapitán musí před plavbou sehnat lodníky a zásoby. Plavební sezóna trvala od jara do podzimu, přes zimu se plavilo jen výjimečně.

Během plavby jsem také pochopil, proč skaldové ve svých kenninzích říkají lodím lyže nebo sněžnice moře – ve chvíli, kdy se plachta napne pod náporem větru, začne loď tryskem uhánět a brázdit vlny, stejně jako lyže sníh. Ze stejného důvodu je ale skaldové daleko častěji opisují pomocí živých zvířat, zejména koní. Loď je přinejmenším z pohledu poezie často vnímána jako živý objekt.

Doufám, že jsem nevynechal žádný podstatný bod a také doufám, že jsem byl schopen čtenářům v tato krátkém rozsahu představit úžasný svět mořeplavby, který patřil k nedílné části staroseverského života. Zájemce, který by si chtěl plavbu ozkoušet na vlastní kůži, se mi může ozvat a já ho odkážu na patřičná místa. Je to jedinečná zkušenost, kterou nelze zaznamenat na stránky papíru, je třeba to zažít. V případě hlubšího zájmu si můžete přečíst navazující článek „Veslování – řízení, zvyky a ochrana“.