Metal Axe Sheaths

Almost five years ago, we published the article “Axe Sheaths” at this website, which mapped poorly described phenomenon of axe protections. The article has gained great popularity among reenactors around the world. The conclusion of the article was that we were able to find 22 axe sheaths made of birch, pine, beech, oak, juniper, alder, spruce, yew and willow wood and elk antler. Wood and antler sheaths are often decorated and have different fastening methods that we have tried to digitally reconstruct.

sheath suspension axes
Suggested variants of wooden sheaths. Bigger resolution here.

Metal axe sheaths of Roman age. Source: roman.military.history.

In light of new knowledge, it is my joyful duty to expand this list with three more unique specimens from Great Moravia and Ukraine. All of them are made of iron sheet that is bent around the blade and fastened. Let’s describe these objects in more detail.

  • Grave 1689 in Mikulčice, identification number 646/85
    The axe found in grave 1689 in Mikulčice, belonging to Kotowicz’s type IB.5.30 (Kotowicz 2018: 107-9), is provided with a metal protector of the blade (Luňák 2018: 104-107, 269, HFE 7/2a). The sheath is made of a piece of iron sheet with a thickness of about 1.5 mm. The sheet was originally triangular or trapezoidal in shape and was sharply bent over the cutting edge. On the left side, where it extends approximately 14 mm beyond the cutting edge and is roughly paralel to the cutting edge, it has been cut regularly and is only slightly corroded; it retains its original shape. On the right side, where the protector protrudes 28 mm beyond the cutting edge, it has an arcuate shape and is damaged. The original documentation shows that the right side protector protruded further into the blade, apparently in a pointed projection, where it was provided with two holes, one of which is still present to this day. These holes are most likely to be related to fixation and have analogies in the wooden sheaths from Sigtuna (Kitzler Åhfeldt 2011: 56) and Novgorod (Kainov – Singh 2016). A small flap extends from the top of the right side of the protector and forms a small cap that covers the gap between the two sides and prevents the movement. The cap is not present on the under side, which is the feature that can also be seen at Sigtuna antler sheath.

Axe HFE 7/2a, identification number 646/85, grave 1689, Mikulčice.
Luňák 2018: 107, 269.

  • Grave 15/57, Staré Město “Na Valách”
    The axe found in grave 15/57 in Staré Město “Na Valách”, belonging to Kotowicz’s type IB.5.30 (Kotowicz 2018: 107-9), had a sharply bent metal plate over the blade, which is depicted in only one published picture (Hochmanová-Vávrová 1962: 204, Tab. XI; Luňák 2018: 105, 201). The protector is currently lost. Looking at the drawing, it appears that the protector could have a similar construction to the find from Mikulčice. In comparison with the current state, it is evident that the right side of the protector reached a level of about 2 cm from the blade and was relatively straight. The appearance of the left side and the method of attachment are unknown.


The axe from grave 15/57, Staré Město “Na Valách”.
Hochmanová-Vávrová 1962: 204, tab. XI.

The axe from grave 15/57, Staré Město “Na Valách”.
Luňák 2018: 201.

  • Detector find, Ukraine 
    After publishing of this article, Russian expert Sergei Kainov informed us that he was aware of yet another metal protector of the Early Medieval axe and he provided us with all the available information. In March-April 2018, an axe belonging to Kotowicz type IIB.5.20 (Kotowicz 2018: 98-100) appeared at the Violity auction. It can be dated to 10th-12th century, or more closely to the 1st half of 11th century (personal discussion with Sergei Kainov). The axe came from a detector find made in an unspecified place in Ukraine. According to the seller, the axe was found at a depth of 40 cm below the ground. The blade was covered with two fragments of a remarkable sheet metal protector. It was constructed of one piece of sheet that was symmetrically bent around the blade. In the bent state, the protector takes the form of an anchor; it tapers toward the corners and forms an elongated protrusion in the center. The protrusion is extended to the center of the blade where the axe hole was located. There, the protector is shaped into a trefoil decoration with a central hole. The protector was easily pinned through holes to the axe body. This system is also well known from Novgorod (Kainov – Singh 2016). Currently, the protector is in a private collection.

Photographs of the find from Ukraine. The smaller fragment is not positioned correctly. Source: Sergei Kainov.

Both fragments of metal protector. Source: Sergei Kainov.

Schematic drawing of the metal protector from Ukraine.
Made by Tomáš Cajthaml.

In Europe of 10th–12th century, we have at least 25 axe sheaths made of wood, antler and metal. During a personal discussion with scholar and veteran reenactor Petr Luňák, who processed the assemblage of Great Moravian axes, he showed me a series of photographs and literary references that suggested the use of wooden, leather and metal sheaths in Staré Město and Mikulčice. Unfortunately, these protectors are now destroyed and cannot be analyzed. It is also worth mentioning that the Great Moravian axes could be protected with strips of fabric (Kotowicz 2018: 151). In light of these finds, the problem of axe protectors seems to be far more complicated than it had seemed so far, and the lack of interest for this type of objects in 19th and 20th century played a major role.


Reconstruction

The above-described type of metal sheath, specifically the find from Mikulčice, was copied by my friend and veteran reenactor Roman Král. His version uses only one hole located on the projection to fix the strap and the cap is not formed by folding the top edge of the right side, but is soldered. Roman’s intention was to make the upper part more solid so the protector fits tightly. Despite this change that pursues a practical purpose, it is a very tasteful work that illustrates how metal sheaths could look like in the Early Middle Ages.


Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bibliography

Hochmanová-Vávrová, Věra (1962). Velkomoravské pohřebiště ve Starém Městě „Na valách“. Výzkum v letech 1957–1959. In: ČMMZ, vědy společenské XLVII, 201–270.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Luňák, Petr (2018). Velkomoravské sekery, Brno: Masarykova univerzita [dissertation thesis].

Kainov – Singh 2016 = Каинов С.Ю., Сингх В.К. (2016). Деревянный чехол топора с Троицкого раскопа // Новгород и Новгородская земля. Вып. 30, 196–203.

Kitzler Åhfeldt, Laila (2011). Några träfynd i Sigtuna under runstenstid. In: Situne Dei, 49–60.

Plechová pouzdra na sekery

Před takřka pěti lety jsme na tomto webu umístili práci „Pouzdra na sekery“, která mapovala do té doby málo postihnutý fenomén ochrany ostří seker a která se mezi reenactory po celém světě dočkala velké popularity. Závěr této práce byl takový, že jsme byli v prostoru Evropy 10.–12. století schopni nalézt 23 pouzder na sekery ze dřeva z břízy, borovice, buku, dubu, jalovce, olše, smrku, tisu a vrby a losího parohu. Pouzdra ze dřeva i parohu jsou často dekorována a mají různé metody upevnění, které jsme se pokusili virtuálně a v mnoha případech i fakticky rekonstruovat.

sheath suspension axes
Navržené varianty upevnění dřevěných pouzder. Větší rozlišení zde.

Plechová pouzdra na sekery z doby římské. Zdroj: roman.military.history.

Ve světle nových poznatků je mou radostnou povinností rozšířit tento seznam o další tři exempláře, které se vymykají dosud popsaným kusům. Všechny jsou vyrobeny ze železného plechu, který je v ostrém úhlu ohnutý kolem ostří. Níže si tato pouzdra blíže přiblížíme.

  • Hrob 1689 v Mikulčicích, identifikační číslo sekery 646/85
    Bradatice Kotowiczova typu IB.5.30 (Kotowicz 2018: 107-9), nalezená v hrobu 1689 v Mikulčicích, je na ostří opatřena plechovým chráničem (Luňák 2018: 104-107, 269, HFE 7/2a). Chránič je vyroben z jednoho kusu železného plechu o tloušťce asi 1,5 mm. Plech byl původně trojúhelníkového nebo lichoběžníkového tvaru a byl ostře přehnut přes břit. Na levé straně, kde zasahuje zhruba 14 mm za břit a sleduje linii ostří, byl pravidelně ustřižen a na tomto místě je málo zkorodovaný a je zachován v původním tvaru. Na pravé straně, kde chránič zasahuje 28 mm za břit, nabývá obloukovitého tvaru a je poškozen. Z původní dokumentace vyplývá, že na pravé straně chránič zasahoval dále do čepele, zřejmě v hrotitém výběžku, kde byl opatřen dvěma otvory, z nichž jeden je na předmětu dodnes zachován. Tyto otvory s největší pravděpodobností souvisí s fixací a mají analogii u dřevěných pouzder ze Sigtuny (Kitzler Åhfeldt 2011: 56) a Novgorodu (Kainov – Singh 2016). Z vrchní části pravé strany chrániče vybíhá malá chlopeň, která tvoří vrchlík, jež kryje spáru mezi oběma stranami a znemožňuje volný pohyb pouzdra. Na spodní straně tento vrchlík není přítomný. Jištění pouze jednoho rohu ostrého nástroje můžeme vidět také u parohového pouzdra ze Sigtuny.

Sekera HFE 7/2a, identifikační číslo sekery 646/85, hrob 1689 v Mikulčicích.
Luňák 2018: 107, 269.

  • Hrob 15/57 ve Starém Městě „Na Valách“
    Bradatice Kotowiczova typu IB.5.30 (Kotowicz 2018: 107-9), nalezená v hrobu 15/57 ve Starém Městě „Na Valách“, měla na břitu ostře přehnutý kovový plech, který je vyobrazen pouze na jediném publikovaném obrázku (Hochmanová-Vávrová 1962: 204, tab. XI; Luňák 2018: 105, 201). V současné době je chránič ztracen. Při  pohledu na nákres se zdá, že chránič mohl mít podobnou konstrukci, jako mikulčický nález. Při porovnání se nynějším stavem je patrné, že pravá strana chrániče zasahovala do úrovně cca 2 cm od břitu a byla poměrně rovná. Vzhled levé strany ani způsob upevnění není znám.


Sekera z hrobu 15/57, Staré Město „Na Valách“.
Hochmanová-Vávrová 1962: 204, tab. XI.

Sekera z hrobu 15/57, Staré Město „Na Valách“.
Luňák 2018: 201.

  • Detektorový nález z Ukrajiny
    Ruský odborník Sergej Kainov nás po zveřejnění tohoto článku informoval, že eviduje ještě jeden plechový chránič raně středověké sekery, a dodal nám veškeré dostupné informace. V březnu-dubnu roku 2018 se na aukci Violity objevila sekera Kotowiczova typu IIB.5.20 (Kotowicz 2018: 98-100), datovatelná do 10.-12. století, která byla opatřena pozoruhodným plechovým chráničem. Kainov sekeru blíže datuje do 1. pol. 11. století (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Sekera pocházela z detektorového nálezu provedeného na blíže nespecifikovaném místě na Ukrajině. Podle prodejce byla sekera nalezena v hloubce 40 cm pod povrchem země. Chránič sestával z jednoho kusu plechu, který byl symetricky ohnutý kolem ostří. V ohnutém stavu chránič nabýval tvaru kotvy; směrem k rohům se zužoval, zatímco uprostřed tvořil protáhlý výběžek, který zasahoval až do středu čepele, kde se nacházel otvor v sekeře. Na tomto místě se chránič rozšiřoval do trojlískové dekorace, v jejímž středu byl otvor. Otvory na výběžcích lícovaly s otvorem v sekeře, a chránič tak mohl být jednoduše připevněn pomocí kolíčku k tělu sekery. Tento systém je dobře znám také z novgorodského nálezu (Kainov – Singh 2016). V současné chvíli se chránič nachází v soukromé sbírce, a soudě dle poskytnutých fotek je rozbitý do dvou fragmentů.

Fotografie detektorového nálezu z Ukrajiny. Menší fragment pouzdra není umístěn korektně. Zdroj: Sergej Kainov.

Oba fragmenty kovového pouzdra. Zdroj: Sergej Kainov.

Schématický nákres kovového pouzdra z Ukrajiny. Nákres provedl Tomáš Cajthaml.

V prostoru Evropy 10.–12. století tak evidujeme nejméně 26 pouzder na sekery ze dřeva, parohu a kovu. Při osobní diskuzi mi Petr Luňák, který soubor velkomoravských seker zpracovával, ukázal řadu fotografií a literárních zmínek, které nasvědčovaly použití dřevěných, kožených a plechových chráničů u staroměstského a mikulčického souboru. Dnes jsou tato pouzdra bohužel zničena a není možné je blíže ohledat. Je také záhodno zmínit, že u velkomoravských seker lze uvažovat o textilních pouzdrech, které zřejmě měly podobu pruhů látky (Kotowicz 2018: 151). Ve světle těchto zjištění se zdá, že problematika chráničů seker je daleko komplikovanější, než se doposud zdálo, a že mnoho seker nalezených v 19. a 20. století mohlo nést známky organických nebo kovových pouzder, které kvůli nedostatečnému zájmu podlehly zkáze.


Rekonstrukce

Výše popsaný typ kovového pouzdra, konkrétně nález z Mikulčic, se pokusil zreplikovat můj přítel a veterán-reenactor Roman Král. Jeho verze používá pouze jeden otvor umístěný na výběžku, který slouží k fixaci řemínku. Vrchlík nebyl vytvořen přehnutím vrchní hrany pravé strany, nýbrž byl naletován. Romanovým záměrem bylo vytvořit vrchní část celistvou tak, aby pouzdro na sekeře sedělo pevně. Navzdory této odchylce, která sleduje praktický záměr, jde o velmi vkusně provedenou práci, která názorně ukazuje, jak mohla vypadat plechová pouzdra na sekery v raném středověku.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Hochmanová-Vávrová, Věra (1962). Velkomoravské pohřebiště ve Starém Městě „Na valách“. Výzkum v letech 1957–1959. In: ČMMZ, vědy společenské XLVII, 201–270.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Luňák, Petr (2018). Velkomoravské sekery, Brno: Masarykova univerzita [disertační práce].

Kainov – Singh 2016 = Каинов С.Ю., Сингх В.К. (2016). Деревянный чехол топора с Троицкого раскопа // Новгород и Новгородская земля. Вып. 30, 196–203.

Kitzler Åhfeldt, Laila (2011). Några träfynd i Sigtuna under runstenstid. In: Situne Dei, 49–60.

Soukromá sekera z Kaliningradu

Na konci července roku 2019 mne oslovil dánský sběratel, který chtěl před koupí zkonzultovat několik kusů raně středověkých seker. Sekeru, kterou níže popisujeme, zakoupil na moje doporučení od soukromého sběratele z Německa, neboť u ní dle mého soudu byla nejmenší pravděpodobnost padělku. Pokud by se jednalo o padělek, byl by mimořádně dobře zpracován, a náklady na výrobu by se zřejmě pohybovaly výše, než byla dražební cena. Sekera mi byla v srpnu téhož roku propůjčena na zdokumentování, za což majiteli srdečně děkuji!

 

Zběžný popis artefaktu

Do rukou se nám dostává mimořádně dobře zachovalá hlava sekery, kterou lze přiřadit k Petersenovu typu M (Petersen 1919: 46-47), konkrétněji k jeho podtypu M1 (Atgāzis 1997: 56), nejpřesněji Kotowiczovu typu IIIA.5.3 (Kotowicz 2018: 85-87), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady. Jde o velmi známý a v minulosti oblíbený typ bojové obouruční sekery, rozšířený od Irska po Rusko v období 10.-14. století. Dle slov sběratele artefakt pochází z mnichovské soukromé sbírky, do které se dostal po náhodném objevu v 80. letech 20. století v Kaliningradu. Na základě znalosti původu a analogií lze tuto sekeru datovat do 11. či 12. století (Atgāzis 1997: 56). V baltském prostředí se jedná o populární militárii, kterou známe u Lotyšska (250 exemplářů, Atgāzis 1997: 53), Estonska (nejméně 18 exemplářů, Atgāzis 1997: 1. att), Litvy (nejméně 13 exemplářů, Atgāzis 1997: 1. att) a Kaliningradské oblasti (nejméně 8 exemplářů, Kazakevičius 1996: 234).

Předmět působí kompaktním dojmem, pouze špice trnů jsou zkřehlé a hrozí jejich odlomení. Povrch předmětu, včetně vrchní i spodní strany, je zvrásněný vyrezlými důlky. Plocha čepele a vnitřní strana násadového otvoru vykazuje známky rzi. Na několika místech násadového otvoru se zřejmě nacházejí otisky dřeva, které mělo dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Je přinejmenším patrné, že na pohledových stranách byla sekera důkladně očištěna, a je možné, že byla ošetřena lakem. Pouhým okem nelze ze současné podoby odvodit proces přesný výroby, je nicméně pravděpodobné, že předmět byl vyroben z železného a lépe kujného ingotu, na jehož přední hranu byl navařen plát oceli, z něhož byl vyformován břit a který je patrný jak díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli, tak zkorodovanému břitu. Problematickým bodem je proces výroby násadového otvoru, které mohlo být vytvořeno jak rozseknutím, proražením nebo obtočením (Kotowicz 2018 : 25-27). Můj osobní názor, zakládající se na velmi špatně viditelných vrstvách na horní a spodní straně krčku, asymetrické tloušťce stěn násadového oka a slabé tendenci čepele vybíhat mimo osu danou středem tlouku a břitem, je takový, že oko bylo vytvořeno obtočením, tedy Kotowiczovou variantou 5 (Kotowicz 2018: 27).

Hlava sekery v současné chvíli váží 333 (332.84) g. Délka od středu tlouku do středu břitu činí 160 mm (délka od středu tlouku po horní roh břitu 173 mm; délka od středu tlouku po spodní roh břitu 160 mm), šířka břitu je 175 mm, délka břitu 181 mm. Minimální výška krčku je 23 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 16.5 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí 28 mm, odkud se svažuje na 25.5 mm na tlouku. Výška násadového otvoru s trny je 39-41 mm. Výška tlouku činí 20.5 mm. Velikost násadového otvoru, který je zhruba kapkovitého otvoru, je zhruba 25.7 × 21 mm; na vnitřní straně je patrný otisk dřeva. Méně dominantní horní trny se zužují až na tloušťku cca 2.5 mm, výraznější spodní trny se zřejmě zužovaly do ostrých špicí, ze kterých dnes zbývají zakulacené vršky o tloušťce 1.5-2 mm. Nejtenčí bod čepele má tloušťku 2.6 mm, avšak tloušťku pod 3 mm si čepel udržuje na 45 mm z celkové délky čepele 138 mm (délka od hranice násadového otvoru po horní roh). Šířka navařeného břitu je zhruba 17-31 mm (nejméně uprostřed břitu, nejvíce na rozích), maximální tloušťka 7.5 mm, která se plynule snižuje do ostří s plochým výbrusem, které má i dnes tloušťku pod 1 mm.

Přináležitost k podtypu M1 soudíme na základě zařaditelnosti do baltského souboru: podtyp M1 má šířku krčku 20-25 mm, šířku tlouku 20-25 mm a tloušťku tlouku až 7 mm, na rozdíl od podtypu M2 (šířka krčku 25-35 mm) a M3 (šířka krčku 35-50 mm) (Atgāzis 1997: 56). Vložený břit je však typičtější pro sekery podtypu M2, a tak se nabízí možnost širší datace. Svými parametry sekera dobře zapadá mezi baltské protějšky. Baltské sekery jsou dlouhé 125–235 mm a široké 12–22.5 cm (Kazakevičius 1996: 233), zatímco polské sekery jsou dlouhé 136–210 mm a široké 110-206 mm (Kotowicz 2014) a ruské jsou 170-220 mm dlouhé a 130-200 mm široké (Kirpičnikov 1966: 39). Co se týče váhy, 333 gramů neodpovídá původnímu stavu, kdy sekera mohla být i o třetinu těžší. Baltské sekery málokdy váží nad 500-600 gramů, a jsou spíše lehčí, okolo 400 gramů (Atgāzis 1997: 55). Podobně jsou na tom také ruské (200–450 gramů; Kirpičnikov 1966: 39) nebo polské sekery (100–450 gramů; Kotowicz 2014). S toporem, které vzhledem k malým rozměrům násadového otvoru muselo být velmi tenké a tudíž lehké, vážila celá zbraň jistě pod 1 kg. Toporo mohlo být zhruba do 110-120 cm vysoké, a sekera na něj zřejmě nebyla nasazována zespoda, nýbrž svrchu, jak je u seker tohoto typu obvyklé, a tak toporo bylo těsně pod hlavou poněkud širší. Jedná se o skvěle zkonstruovanou zbraň, u které je materiál dokonale a účelně rozprostřen, takže nemá ani jeden přebytečný gram a kvalitní materiál na břitu je nesen méně kvalitním zbytkem. Zejména v této konstrukci můžeme spatřovat důvod, proč se zbraň udržela čtyři staletí v užívání.


Baltské analogie z lokalit Palanga, Vilkumuiža, Pasilciems.
Zdroj: Kazakevičius 1996: Rys. 1.


Rentgenové snímky a jejich vyhodnocení

Na počátku září téhož roku byla sekera představena Ing. Jiřímu Hoškovi Ph.D. z Archeologického ústavu AV ČR, který v současné době platí za největší českou kapacitu na poli středověké metalurgie. V rámci našeho setkání jsme provedli zběžné ohledání i rentgenové snímkování. Pan Hošek se v popisu shoduje, a nedomnívá se, že by se jednalo o falzum. Dle jeho slov splňuje parametry raně středověkých seker.

Rentgenové snímky byly pořízeny přístrojem Comet MXR-225HP/11. Zaměřili jsme se na oblast násadového oka a břitu, kde jsme očekávali známky svědčící o svárech. Jedinou známku po sváru jsme však zaznamenali pouze v oblasti násadového otvoru, což potvrzuje předpoklad, že oko bylo vytvořeno obtočením, nikoli probitím. Z boku po tomto sváru nejsou stopy, a žádné další náznaky svárů se neobjevují ani na břitu. Pan Hošek se domnívá, že břit zcela jistě je navařený. Důvodů, proč se sváry neukazují, může být několik – jak pan Hošek poznamenává, sváry samy o sobě nelze rentgenem detekovat, pouze linie příměsí, kterými lépe prostupuje záření. Fakt, že takové linie nejsou u dotyčné sekery patrné, může být dáno kombinací kvalitního zpracování, dobrým stupněm zachovalosti a geometrií sváru, který není veden v linii. Dodává, že pokud by bylo použito výpočetního tomografu či invazivních metod, výsledek by mohl být lépe patrný.

Kromě sváru v oblasti oka jsme si povšimli ještě dvou zajímavostí – v horní části čepele jsme objevili prasklinu, která se táhne od jamky na horní hraně, vytvořené zřejmě tvrdým úderem. Druhou zajímavostí je fakt, že spodní hrot má oproti ose tvořené prostředkem tlouku a vrchních rohem sklon zahýbat do vrtule. Zdá se rovněž, že násadový otvor je z bočního pohledu mírně kónický.

Za milé přijetí a odbornou konzultaci děkuji Ing. Jiřímu Hoškovi Ph.D.


 


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Atgāzis 1997 = Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis 1998 = Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kazakevičius 1996 = Kazakevičius, Vytautas (1996). Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław: 233–241.

Kirpičnikov 1966 Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Kotowicz 2014 = Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Kotowicz 2018 = Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Petersen 1919 = Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Sekery s kříži

valgard_sekera

Rekonstrukce sekery s křížem. Za fotku děkuji Jakubu Zbránkovi.

Můj kamarád a spolubojovník Jakub Zbránek nedávno zrekonstruoval hlavu vikinské sekery. Jedná se o sekeru s vyříznutým prostředkem, která je dnes mezi reenactory velice populární. Jakub však nenechal vyříznutý otvor úplně prázdný, jak je dnes zvykem, nýbrž jej zaplnil křížkem vybíhajícím z jedné vnitřní strany. U fotky jeho rekonstrukce se rozproudila živá diskuze, která ve mně probudila zájem o tento zajímavý typ sekery, a řekl jsem si, že musím zjistit víc.

Bojovníci na historickém festivalu Wolin.

Moje bádání v bezbřehých vodách internetu přineslo ovoce, třebaže musím konstatovat, že vzhledem k tomu, jak je tento typ sekery u nás i v zahraničí (zejména Polsku) oblíbený, tak se o něm na internetu vede jen opravdu málo debat. Tím se potvrzuje smutná pravda, že tyto sekery jsou všechny navzájem okopírované a jejich popularita je dána jejich menší hmotností a nekonvenčním vzhledem. Smutnější je však fakt, že se tyto sekery s chybějícím středem nezakládají na podkladech a jde pouze o volné parafráze seker s kříži.

Sekera s křížem (angl. cross axe, dán. korsøkse), jak se odborně tento typ nazývá, je málo zastoupený typ sekery, nejčastěji reprezentovaný Petersenovým typem L. Petersenův typ L je datován do období let c. 950–1050 (Petersen 1919: 4647), zatímco “sekery s křížem” byly datovány přesněji do 2. poloviny 10. století (Paulsen 1956: 67). Dosud bylo nalezeno pouze pět kusů těchto seker, z toho 3 v Dánsku a 2 ve Švédsku (z toho 1 na Gotlandu). Jedná se tedy o předmět rozšířený v oblasti Pobaltí.

KATALOG
Naleziště Odborná
literatura
Fotka
Ludvigshave (udávané též jako Pederstrup), Dánsko (inv. č. C9115 v dánském Národním muzeu) Brøndsted 1936: 181182, fig. 92:2; Paulsen 1956: 67, fig. 25:c  zde
Sortehøj, Dánsko Brøndsted 1936: 121, fig. 63  zde
Neznámé; střední Jutland (dnes uloženo v muzeu v Silkeborgu) Schiørring 1978 zde
Stentugu, Hejde, Gotland (inv. č. GF C 7642 v Gotlandském muzeu) Thunmark-Nylén 1998: Taf. 260:5; 2000: 376; 2006: 312  zde
Närke, Švédsko Hansson 1983: 7, 27; Paulsen 1956: 67, fig. 25:b zde (str. 51; Fig. 11:2)

Odborné literatury o sekerách s kříži je překvapivě málo. Částečně je to proto, že se hlavy nacházejí v bezkontextovém prostředí, což omezuje možnosti interpretace. Všechno, co o těchto sekerách víme, jsou jen dohady a předpoklady. Na stránkách dánského Národního muzea stojí:

Výzkum ukazuje, že takové sekery byly dost robustní na to, aby vydržely praktické používání. Nicméně je pravděpodobnější, že sloužily k ceremoniálním účelům. Vlastníci těchto seker s kříži nemuseli být nutně křesťany, ale sekery odrážely silné křesťanské proudy, které existovaly v této části doby vikinské.

danaxV knize “From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200″ (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194) nacházíme stejné informace a navíc se dozvídáme, že sekery “mohly sloužit k ceremoniálním účelům, stejně jako sekery vykládané stříbrem a zlatem [např. sekery z Mammenu nebo Trelleborgu].” Dále se dočítáme, že takto “proděravělé sekery jsou ve skandinávské době vikinské neobvyklé.” A na závěr nás kniha informuje, že “v době křesťanských misií byly zbraně zřídka ukládány do hrobů, ale ještě na konci 10. století mohla být sekera symbolem válečnické třídy.

Anne Pedersen se ve své studii “Materiel kultur, identitet og kommunikation” domnívá (Pedersen 2008: 1516), že “praktická funkce [seker s kříži] byla podřazena symbolickému významu,” a zaobírá se také  jejich distribucí:

Díky poměrně jednotné formě seker a jejich geografickému rozložení lze argumentovat tím, že byly symbolem, který byl používán a chápán v širším kontextu ve velké oblasti Skandinávie. Také se můžeme domnívat, že těch několik mužů, kteří vlastnili takovou sekeru, byli součástí užšího společenství, a sekera tak byla symbolem loajality, která se neomezovala na lokální prostor.

Hunnestad

Rekonstruovaná podoba výjevu z runového kamene DR 282. Možný vzhled varjaga. Převzato z EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006: 112.

To je ve shodě se studií Piotra Kotowicze “The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion?“. Ten proděravělé sekery dává do širšího kontextu seker zdobených kříži a ukazuje, že jde o severoevropský fenomén 6. – 1. poloviny 13. století (viz rozšíření na str. 42) a že se po christianizaci Skandinávie objevuje častější ukládání seker s mrtvými, což také reflektují proděravělé sekery, které jsou podle Kotowicze výhradně vikinskou záležitostí. Již ale neudává, že ukládání takových milodarů skončilo ve Skandinávii v průběhu 11. století. Tento nárůst je opravdu pozoruhodný a podle Kotowicze souvisí s tím, že se sekera stala symbolem válečnické profese, což lze porovnat například s varjažskou gardou (jejíž příslušníci byli někdy v dobových pramenech označováni jako pelekophori, doslova “nosiči seker”), ve které byly používány právě sekery Petersenova typu L/M k různým ceremoniím a salutování panovníkovi:

Stráže je držely v pravicích a čepele měly položené na levých zápěstích. Jakmile vstoupil císař, zvedly je na pravá ramena. Když měl císař svátek, varjagové ho pozdravili a klepali svými sekerami o sebe, což vydávalo rytmický zvuk.” (Kotowicz 2013: 52)

Rozmístění seker podél Baltského moře a časové zařazení tuto teorii podporují. Kotowicz také naznačuje, že používání proděravělých seker může souviset s kultem svatého Óláfa (Kotowicz 2013: 53). S tím však vzhledem k používání ve 2. polovině 10. století nemůžu souhlasit.

Byzantská slonovinová destička znázorňující muže, zřejmě člena varjažské gardy, s obouruční sekerou a mečem. Hlava sekery se zdá být proděravělá. Datováno do doby kolem roku 1000.

To jsou zhruba všechny stěžejní informace, které jsem byl schopen během jednoho odpoledne shromáždit. V diskuzi, kterou jsme vedli o rekonstrukci, zazněly ještě dva body, které se týkají replikování, a sice velikost a také procentuální zastoupení. Na první bod můžu odpovědět následovně: sekera z Ludvigshave měří na délku 21,9 cm (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194), sekera z neznámého dánského naleziště měří na délku ca. 23 cm a má šířku ostří ca. 22 cm, sekera ze Stentugu měří na délku 15,5 cm a má šířku ostří ca. 14 cm (Thunmark-Nylén 2000: 376), zatímco nález z Närke má délku 17,5 cm a šířku ostří 14,3 cm. A co se četnosti týče, nebyl jsem schopný dohledat, kolik bylo nalezeno vikinských seker celkově (určitě půjde řádově o stovky až tisíce). Nejnázornější tak asi nakonec bude Kotowiczova statistika pro polské sekery, která udává, že pouze 0,45% všech polských seker z období 6. – 1. poloviny 13. století mělo na sobě nějakým způsobem znázorněný křížek (Kotowicz 2013: 41). Proto bych tento typ seker doporučil rekonstruovat pouze omezeně a používat ho pro speciálních účely.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Zdroje

BRØNDSTED,  Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.

HANSSON, Pär (1983). Jägarbacken (Borrarbacken). Ett gravfält från yngre järnålder, Örebro.

KOTOWICZ, Piotr N. (2013). The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: MAREK, Lech. Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław: 41–55, online.

PAULSEN, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

PEDERSEN, Anne (2008). Materiel kultur, identitet og kommunikation. In: ROESDAHL, Else – SCHJØDT, Jens P. Beretning fra syvogtyvende tværfaglige vikingesymposium, 7–26, online.

PETERSEN, Jan (1919). De Norske Vikingsverd, Kristiania.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. (2000). From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla.

SCHIØRRIONG, Ole (1978). Korset i øksen. In: Skalk 1978/6: 2829.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.