Lotyšská sekera ze soukromé sbírky

Již podruhé v roce 2018 jsem měl možnost zdokumentovat raně středověký artefakt. Tentokrát mi majitel sbírky několika předmětů, který si přeje zůstat v anonymitě, zapůjčil železnou sekeru. V následujícím článku bych Vás rád s touto sekerkou seznámil, poukázal na některé detaily a dotkl se rovněž problému nelegálních výkopů a černého trhu.

IMG_2865

Popis artefaktu
Do rukou se nám dostává hlava sekery, kterou lze přiřadit ke Kotowiczovu typu IIB.5.2 (Kotowicz 2018: 79-80), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady. Jde i velmi oblíbený typ sekery ve velké části střední a východní Evropy v období 10.-13. století. Dle slov sběratele byl artefakt nalezen v Lotyšsku, čemuž nasvědčuje výběžek na spodní straně brady. Na základě znalosti původu a analogií lze tento tvar sekery datovat do 11. století (Atgāzis 1997: 5. att).

Artefakt je ve velmi dobrém stavu a je zakonzervován ochranným lakem. Povrch předmětu je zvrásněný vyrezlými důlky. Obzvláště oblast břitu a násadového otvoru vykazuje známky rzi. Defekt se projevuje na trnech, jejichž špice jsou z jedné strany odlomené, na břitu nejméně jedním zářezem a na výběžku na bradě, který původně mohl být vyvinutější. Téměř po celém násadovém otvoru se dodnes nacházejí stopy dřeva či jeho otisky, které zasahují až na trny a na některých částech fragmenty dřeva vyčuhují z otvoru. Dřevo má dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Zdá se, že předmět byl vyroben z ingotu, který byl v zadní části rozseknut a s pomocí pravidelného kulatého přípravku byl vymodelován násadový otvor, který byl překryt a svařen – překrytí je slabě viditelné díky vyrezlým vrstvám; méně pravděpodobně byl otvor zatepla proražen. Na břit byl zřejmě použit plát oceli, jehož použití je patrné díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli. Krček je na obou stranách zboku dekorován sériemi tří subtilních vertikálních drážek umístěných do nejužšího bodu krčku. Dekoraci toho typu můžeme najít i na jiných sekerách z lotyšského souboru (např. Atgāzis 1998: 60. att).

Hlava sekery v současné chvíli váží 440 g. Délka činí 154,4 mm, šířka břitu je 106,4 mm, délka břitu 112 mm. Délka od horního rohu břitu k výčnělku na bradě činí 106,3 mm. Vzdálenost spodního hrotu břitu k výčnělku je 22,9 mm. Minimální výška krčku je 11,3 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 36,6 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí rovných 40 mm. Výška násadového otvoru bez trnů je 20,5 mm, s trny 38,9 mm. Velikost kruhového násadového otvoru je zhruba 26,5 × 26,5 mm; zachovaná vrstva dřeva je zhruba 1 mm tlustá. Trny se zužují až na tloušťku 2 mm. Šířka navařeného břitu je zhruba 22,5 mm, maximální tloušťka 9 mm, která se plynule snižuje na 1 mm.

IMG_2844IMG_2833IMG_2835IMG_2843IMG_2841IMG_2845IMG_2846IMG_2872

Držet předmět tohoto druhu je vždy fascinující a hluboký zážitek, při kterém uvědomělý člověk cítí sebepřesah, přehodnocuje své názory na velikost a funkci a nutně si pokládá otázku, jak, kdy a kde mohl být vyroben. Kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná, přesto se setkáváme s detektoráři, kteří historické artefakty rozprodávají za směšné sumy. Cena sekery, kterou jsme výše popsali, se na černém trhu pohybuje kolem 3000-4000 Kč, což je vzhledem ke stáří a stupni zachování absurdní částka, nemluvě o tom, že kopie, která by se byť jen přibližovala materiálovému složení, by stála přinejmenším dvojnásobek. Předmět takového druhu by měl být vystaven v muzeu. Při nejlepší snaze pochopit sběratele, kteří často nevěří státnímu aparátu, jeho institucím a chtějí předměty “zachránit”, je nákup historických předmětů podporováním černého trhu a uzurpací minulosti. Pokud již máme potřebu předmět koupit, je vždy lepší jej zpřístupnit diskrétnímu odborníkovi, který jej zdokumentuje, což je výhodné pro obě strany.

Literatura

Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Konstrukce raně středověkých seker

Raně středověké sekery náleží mezi populární nástroje, pokud však jde o kovové hlavy, nejsou vždy rekonstruovány věrohodně. Materiálem se dnes stává homogenní ocel. Poměrně velká část seker stylizovaných do raného středověku je vyráběna z výpalku vyřazeného z plechu, na který je navařen kus trubky coby oko sekery a břit je jednoduše naostřen. Raně středověké ukazují naprosto diametrální situaci – kvalitnější materiál byl drahý a nepříliš dostupný, a tak vznikala potřeba úsporně nakládat s materiálem. Standardním materiálem bylo svářkové železo a ocel, tedy materiál překládaný nebo tvořený zbytky skutými dohromady (Kotowicz 2018: 24–25). Ten se jeví jako vláknitý, mnohovrstvý a nestejně zbarvený. Sekery byly často svařené z dílů, přičemž podřadnější materiál byl obvykle použit na oko a čepel, zatímco na ostří byla použita ocel, ať už ve formě vloženého plátu či klínu, tak jako plát navařený z jedné či z obou stran čela čepele. Setkáváme se také s tím, že měkký a méně kvalitní materiál je doslova obalen materiálem kvalitnějším a tvrdším.

Dnes jsou kompletně kované sekery spíše na ústupu a kováři kvůli poptávce od tradičních postupů upouštějí. Kované sekery přesto nikdy nemohou být nahrazeny, a to kvůli estetičnosti, kvalitě projevující se časem i váze. Svařovaný výrobek má tu výhodu, že umožňuje efektivně nakládat s tloušťkami stěn, díky čemuž sekera nemá ani o gram více, než je zbytečně nutné, a současně působí ladně a funkčně. Toto vyžaduje po kováři zručnost, letitou praxi ve výrobě a používání nástroje a speciální přípravky.

Článek, který zde předkládáme, prezentuje základní konstrukční principy, podle kterých byly vyráběny sekery. Primárním cílem je otevřít problematiku mezi českými reenactory, kteří často rekonstruují jen původní tvar seker, nikoli však konstrukci a materiálové složení. V případě zájmu může vzniknout dodatek týkající se finálních tepelných úprav. Z níže navržených schémat existuje řada výjimek, které by bylo možné zkoumat v případových studiích. Různé konstrukce odrážejí různé funkce – je to právě požadovaná funkce, co ovlivňuje jak materiál, tak způsob, jak se s ním nakládá (konstrukce, tvar ostří atd.).

kolčinPrůřezy staroruských seker. Kolčin 1953: Ris. 68.

pleiner
Průřezy raně středověkých seker. Pleiner 1962: Obr. 22.


Varianta 1
Nejjednodušší konstrukce představuje železný, zřídkakdy ocelový ingot, ve kterém je za tepla proražen otvor a následně je dotvarována sekera (Pleiner 1962: 33). Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 25), na území tehdejší Velké Moravy (Baxa et al. 2010: 503–504) i ve východní Evropě (Anteins 1976: Fig. 21:6; Sorokin 1959: 146; Tolmačeva 1989).

často sekery_1Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 1.
Kotowicz 2018: Fig. 5:1.

Varianta 2
Další jednoduchou a rozšířenou konstrukcí je ingot obtočený kolem tyče, který je následně skut dohromady a dotvarován. Tuto variantu můžeme nalézt v České republice (Pleiner 1962: 141–144) a v Polsku (Kotowicz 2018: 25), přičemž byla zcela jistě mnohem rozšířenější. V Rusku se můžeme sejít i s ocelovým břitem navařeným na čelo takto konstruované čepele (Kolčin 1953: 102–107)

sekery_2Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 2.
Kotowicz 2018: Fig. 5:2.

Varianta 3
Nejjednodušší vícedílnou konstrukci představuje ingot, ve kterém je za tepla proražen otvor a na jehož čelo či bok je navařen ocelový plát. Tuto variantu můžeme nalézt na území tehdejší Velké Moravy (Pleiner 1967: 79), v Polsku (Kotowicz 2018: 27), Estonsku (Peets 2003: 113), ve východní Evropě (Bubenko 2003: 284), na území chazarského kaganátu (Chomutova 1986: 59) i v Anglii (Tylecote – Gilmour 1986: 59).

sekery_3Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 3.
Kotowicz 2018: Fig. 5:3.

sekery_3_2Schématický postup výroby velkomoravské sekery pomocí varianty 3.
Pleiner 1967: 80, Abb. 1:II.

Varianta 4
Další poměrně jednoduchou konstrukcí představuje ingot, který je v zadní části rozštěpen vedví, následně je skut tak, že vznikne oko, a na čelo je navařen ocelový plát. Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 27) a Estonsku (Peets 2003: 114).

sekery_4Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 4.
Kotowicz 2018: Fig. 5:4.

Varianta 5
Pátou variantu představuje ingot, který je rozklepán a asymetricky obtočen tak, aby tvořil oko, a na čelo je navařen ocelový plát. Tuto variantu můžeme nalézt u velkomoravských seker (Pleiner 1967: 79), v Polsku (Kotowicz 2018: 27) a v severní části východní Evropy až do 14. století (Anteins 1976: Fig. 29, 35:2).

sekery_5Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 5.
Kotowicz 2018: Fig. 5:5.

sekery_5_2Schématický postup výroby velkomoravské sekery pomocí varianty 5.
Pleiner 196780, Abb. 1:I.

Varianta 6
Další vícedílnou variantu tvoří dva ingoty, přičemž jeden z nich tvoří oko, do něhož je vložen druhý ingot tvořící čepel a na čelo čepele je navařen ocelový břit. Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 27) a v severní části východní Evropy (Anteins 1976: Fig. 21:3, 35:1; Peets 2003: 114).

sekery_6Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 6.
Kotowicz 2018: Fig. 5:6.

Varianta 7
Poslední vícedílnou variantou je přehnutý ingot, který je rozklepán a asymetricky obtočen tak, aby tvořil oko, mezi přehnuté části je vložen plát oceli (Pleiner 1962: 145). Na čelo čepele mohl být navařen ocelový břit. Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 27), České republice (Hošek 2003: 50), v Lotyšsku (Peets 2003: 114), v Bělorusku (Gurin 1982: 48), Rusku (Kolčin 1953: 106), ve Velké Británii (Tylecote – Gilmour 1986: 59) a Dánsku (Buchwald 1978: 107–121).

sekery_7Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 7.
Kotowicz 2018: Fig. 5:7.


Bibliografie

Anteins 1976 = Anteins, Aleksis (1976). Melnais metāls Latvija, Rīga.

Baxa et al. 2010 = Baxa, Peter – Hošek, Jiří – Ottenwelter, Estelle – Děd, Jiří (2010). Restaurátorsko-konzervátorský průzkum vybraných nálezů z lokality Kopčany. In: Archeologické rozhledy 62, č. 3, s. 492–513.

Bubenko 2003 = Бубенько Т.С. Кузнечное ремесло средневекового Витебска // Актуальныя праблемы гісторыі Беларусі: стан, здабыткі і супярэчнасці, перспектывы развіцця, Гродна, 283–289.

Buchwald 1978 = Buchwald, Vagn F. (1978). En metallografisk undersøgelse af en vikingetidsøkse fra Sønder Onsild. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 1976, 96–123.

Gurin 1982 = Гурин М.Ф. (1982), Древнее железо Белорусского Поднепровья (I тысячелетие н.э.), Минск.

Hošek 2003 = Hošek, Jiří (2003). Metalografie ve službách archeologie, Praha – Liberec.

Chomutova 1986 = Хомутова Л. С. (1973). Техника кузнечного ремесла в древнерусском городе Серенске (вторая половина XII–XIV в.) // Советская археология, № 2, 216–225.

Kolčin 1953 = Колчин, Б. А. (1953). Черная металлургия и металлообработка в Древней Руси // Материалы и исследования по археологии СССР. № 32, Москва.

Kotowicz 2018 = Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Peets 2003 = Peets, Jüri (2003). On forging technologies of Estonian iron age and Medieval axes. In: Nørbach, Lars Christian (ed.). Prehistoric and medieval direct iron smelting in Scandinavia and Europe: aspects of technology and society; proceedings of the Sandbjerg conference, 16th to 20th September 1999, Århus, 111–117.

Pleiner 1962 = Pleiner, Radomír (1962). Staré evropské kovářství, Praha.

Pleiner 1967 = Pleiner, Radomír (1967). Die Technologie des Schmiedes in der großmährischen Kultur. In: Slovenská archeológia 15/1, 77–188.

Sorokin 1959 = Сорокин, С. С. (1959). Железные изделия Саркела— Белой Вежи. // МИА 75, стр. 135–199.

Thomsen 1971 = Thomsen, Robert (1971). Metallografische Untersuchungen an drei wikingerzeitlichen Eisenäxten aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Berichte 5, Neumünster, 30–57.

Tolmačeva 1989 = Толмачева, М.М. (1989). Кузнечные изделия салтово-маяцкой культуры по материалам Ютановского могильника // Краткие собщения Института археологии 198, М., стр. 107–112.

Tylecote – Gilmour 1986 = Tylecote, R.F. – Gilmour, B.J.J. (1986). The Metallography of Early Ferrous Edge Tools and Edged Weapons. BAR 155, Oxford.

Jak se spalo v minulosti

Příklad staroseverských postelí a lůžkovin

V reakci na množící se dotazy, jak raně středověcí lidé spali a jakých prostředků využívali ke kvalitnímu spánku, jsem se rozhodl sepsat průřezový článek, který by problematiku přiblížil českému čtenářovi. K bádání můžeme využít jak samotných archeologických nálezů, které se vztahují k velmi bohatým hrobům, tak písemných zmínek z rodových ság, které se zabývají i obyčejnými lidmi. Pokud tyto prameny zkombinujeme, získáme poměrně ucelený obrázek, který je – přes některé odlišnosti – v mnohém podobný stavu nedávnému.

Běžný člověk

V raně středověké Skandinávii lidé běžně spali nazí či odění do lněného spodního prádla (Short 2010: 115), což se zdá být praxí i na Kontinentu (Dětmar z Merseburku: Kronika, V:6). Písemné prameny nám rovněž jasně ukazují, že manželé spali spolu ve stejném loži, a pokud tak nečinili, značilo to problémy, které mohly být důvodem k rozvodu (např. Píseň o RígoviSága o Gíslim 9, 16, 17, 26). Lůžko se ve staroseverštině označovala jako beðr, hvílarekkja nebo sæng. Předpokládá se, že snídaně probíhala kolem sedmé hodiny ranní, kdy již všichni byli na nohou; z některý nepřímých poznámek z rodových ság se zdá, že o půlnoci se již běžně spalo.

Téměř žádný archeologicky zachycený domů nepočítal s přístavky pro jednotlivce či páry – takové uzavíratelné ložnice (lokrekkja, lokhvíla) jsou známy pouze u některých zachovaných halových budov (např. Stöng) a v ságové literatuře, kde jsou vyhrazeny prominentnímu páru hospodáře a hospodyně (Vidal 2013: 57-58). Většina obyvatelů domu spala podle dostupných možností na zemi u ohně či na zvýšeném dřevěném stupínku (set), na lavici (bekkr) či v podkroví (lopt), tedy ve veřejném prostoru (Foote – Wilson 1990: 160; Graham-Campbell 1980: 10; Short 2010: 91). Scénu dokreslovali kouř a tma. Nakolik dobře bylo možné dům vytopit, je otázka, ale určitě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že takováto víceméně improvizovaná lůžka sestávala nejspíše ze slamníku, jednoduchého polštáře, vlněných pokrývek či kožešin. Na statcích lze rovněž spekulovat o speciálních budovách, ve kterých spala čeleď (svefnhús), je nicméně nutné podotknout, že takové zmínky jsou vzácné a ve většině rodových ság spí čeleď na stupíncích umístěných na bocích síně (skáli). Zda lůžka mohla mít podobu mobilních dřevěných konstrukcí, které by se během dne kupříkladu uskladnily v podkroví, nevíme vůbec nic, a taková možnost se nezdá být příliš pravděpodobnou.

Kresebná rekonstrukce interiéru budovy v Haithabu. Flemming Bau.

skandinavsky_dumPlány některých typů skandinávských domů.
Nahoře: dům z Haithabu (Schietzel 1981: 45, Abb. 21).
Uprostřed: dům z Aggersborgu (Roesdahl – Sindbæk 2014: 55, Fig. 3.5).
Dole: dům ze Stöngu (Foote – Wilson 1990: 156).

Bohatý člověk

Když jsme popsali spíše improvizované spaní čeládky, můžeme se nyní podívat, jak se spalo pánům usedlostí a jejich vládcům. Pokud domy měly přistavované ložnice, jednalo se o velmi malé místnosti – pro ilustraci si můžeme uvést přístavek ze Stöng, který má zhruba 1,5 × 1,5 m (Short 2010: 91). Postele, které se zachovaly, nejsou o mnoho větší. V Osebergu byly pravděpodobně uloženy nejméně tři postele se zvířecími hlavami a nejméně tři méně masivní postele (Grieg 1928: 81-105), zatímco v Gokstadu byly nalezeny fragmenty pěti postelí, z nichž dvě jsou natolik kompletní, že je možné je zrekonstruovat (Nicolaysen 1882: 42).

Lokalita Materiál Celková délka Celková šířka Celková výška
Oseberg, velká postel buk 2,20 m (vnitřní délka 1,65 m 1,9 m (vnitřní šířka 1,77-1,80 m 1,59 m
Oseberg, 192 buk 1,78 m 1,12 m -
Oseberg, 234 buk 1,72 m 1,2 m -
Gokstad - 2,27 m 1,09 m 0,7 m
Gokstad - 1,43 m 1,10 m 0,75 m

posteleKopie postelí z Osebergu a Gokstadu. Grieg 1928: Fig. 40, 42, 43, 51.

Vnitřní prostory některých postelí jsou natolik krátké, že dávají vznik otázce, zda postele nebyly určeny ke spánku vsedě. Tomu by nasvědčovaly také malé rozměry ložnic a některé písemné zmínky (např. o skonání Unn v Sáze o lidech z Lososího údolí 7). Takováto poloha by zřejmě mohla souviset se zachováním majestátu i během spánku.

U dřevěných postelí bylo standardem, že byly měkčeny slamníkem (hálmr). Tak se v Sáze o Gíslim (26) můžeme dočíst, kterak Ref a jeho žena schovali Gísliho před pronásledovateli do slamníku ve své posteli poté, co z ní sundali lůžkoviny (fǫt). Tento standard samozřejmě velmi bohatým lidem nestačil, a tak byl slamník nahrazován luxusnější péřovou matrací (dýna). Dokládá to 31,268 kg peří nalezených v Osebergu (Vedeler 2014: 290), které zřejmě bylo bylo zašito do látky rostlinného původu; na fragmentech jsou dokonce viditelné známky proležení (Ingstad 2006: 227–229). S tímto jedinečným nálezem koresponduje Sága o lidech z Eyru (50), jež vypráví o Þórgunně, která si na Island ze zámoří přivezla truhlu s dovezeným ložním prádlem: “Když přijela na dvorec, ptala se, kde bude její lože, a když jí bylo určeno místo, odemkla truhlu a vyndala z ní ložní prádlo, bohatě vyšívané, a přes postel rozprostřela anglická prostěradla a hedvábné přikrývky. Vyndala též ložní nebesa se všemi závěsy. Byla to tak skvělá výbava, že nikdo předtím takovou neviděl.” Když se jí selka Þuríð, která ji tuto výbavu záviděla, optala na cenu, odvětila Þórgunna takto: “Nebudu kvůli tobě spát na slámě.

O pokrývkách (hvítill, kult, kǫgurr) a prostěradlech (blæja) nevíme téměř nic. Můžeme předpokládat, že byly vyráběny z různých materiálů a i zde byly rozdíly ve kvalitě. V Osebergu byla nalezena rovněž vlněná textilie, která mohla být pouzdrem uvnitř skrývajícím peří a mohla být pokrývkou (Ingstad 2006: 227–229). Z výše zmíněného úryvku o Þórgunně lze získat informace o hedvábných přikrývkách a prostěradlech z anglického lnu. Můžeme si dobře představit, že len byl pro výrobu prostěradel ideálním materiálem. Co se týče polštářů (hægindi), známe nejméně dva archeologické nálezy z 10. století a další, které jsou starší. Současně jsou polštáře zmíněné v rodových ságách. Oba polštáře, které máme k dispozici, jsou vyrobeny z vlny a vycpány ptačím peřím. Jeden z nich se zachoval v bohatém hrobu z Mammenu a má rozměry 78 × 28 cm (Østergård 1991: 136), druhý byl nalezen na severonorském Øksnesu, měří 30 × 30 × 4 cm a je vycpaný peřím kajky, kormorána a racka (Dove – Wickler 2016).

Analýzy použitého peří jsou prováděny velmi vzácné. Obecně se soudí, že peřím vycpané prádlo je známkou vysokého statutu. V současné chvíli znám pouze šest norských (Oseberg, Gokstad, Grønhaug, Haugen i Rolvsøy, Søndre Moksnes and Øksnes) a dvě dánské lokality (Mammen, Hvilehøj), ve kterých bylo nalezeno peří užité v ložním prádle, a některé z nich patří mezi ty nejvýznačnější hroby jaké známe. V literatuře se peří objevuje jako známka luxusu (Ingstad 2006: 227) – tak například vědma v Sáze o Eiríkovi Zrzavém (4) musí být usazena na polštář vycpaný slepičím peřím, Harald Krásnovlasý podle Písně o Haraldovi (6) v mládí nosí rukavice vycpané prachovým peřím a jeho žena je po smrti vystavena, “sedě na peří” [péřovém polštáři] (Sága o Haraldu Krásnovlasém 26). Současně se peří či výrobky je obsahující objevuje jako forma výběru daně a kořist (Plavby Óhthera a WulfstánaFoote – Wilson 1990: 160), z čehož usuzujeme, že šlo i o cenný obchodní artikl. Přesto byla kvalita peří odstupňována, a to hrubostí (brka [fiðri] × prachové peří [dúnn]), tak původem. Nejníže stálo peří husí a slepičí, výše pak mohlo stát peří mořských ptáků. Nejvýše stálo prachové peří kajky mořské (æðardúnn), které je dodnes nesmírně drahou komoditou, ceněnou pro své jedinečné výhřevné vlastnosti. Zdá se, že skandinávské hroby obsahující peří do jisté míry obsahují právě kajčí prachové peří.

Je důležité podotknout, že lůžku se přikládal velký význam. Bylo udržováno čisté, o což se mohlo starat jak služebnictvo, tak sama hospodyně.

Kresebná rekonstrukce postele z Osebergu. Flemming Bau.

Člověk na cestách

Pokud byl člověk na cestách, musel částečně slevit ze svých nároků, ale přesto počítal s kvalitním přenocováním. V první řadě byla cesta, nebyla-li dlouhá, naplánována tak, aby cestující neustále pobýval ve staveních. Platilo za obvyklé, že se host mohl dočkat jídla, pití, konverzace a následně místa na spaní. Běžní cestující mohli přespat ve stejné budově s čeládkou, nebo ve stodolách a čelednících. Egil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi při svých návštěvách Norska přespává v čeledníku (eldahús, kap. 43), ve kterém je dostatek slámy, a ve stodole společně s koňmi (kornhlaða, kap. 71). Ve městech bylo zřejmě možné si pronajmout celou budovu, do které by se vešla například posádka lodi (Sága o Þorsteinovi Bílém 4), podobně jako poutní domy na Kontinentě. Kam byly umisťováni vzácné návštěvy, nemůžeme sdělit, ale můžeme pokládat za jisté, že zejména bohatí statkáři byly na tyto eventuality připraveni.

Pokud se cestovalo lodí, bylo možné buďto pravidelně na noc zakotvit (dovolovala-li to povaha cesty, např. Sága o Egilu Skallagrímssonovi 49), nebo se spalo přímo na palubě. Na námořních cestách se spalo pod plachtou v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Bohatí majitelé lodí si na palubu mohly vzít rozkládací stany a postele, jak můžeme vidět na příkladech z Gokstadu a Osebergu.

Dostal-li se člověk do složité situace a musel přečkat v přírodě, použil veškeré dostupné prostředky. Bylo běžnou věcí, že pokud se cestovalo na určitá místa pravidelně (sněm), postavili se na místě kamenné základy (tzv. búðir), takže během návštěv bylo možné tuto stavbu zastřešit plachtou. Totéž se ukazuje i v případě, kdy lidé přišli o své domovy a museli narychlo improvizovat. Krátkodobější pobyty mohly vyřešit přirozené přístřešky, stany a plachty. Obyčejný člověk mohl na cestách využít spacáku, kožešiny, vlněného pláště, deky a podobně, nebo využil místních izolačních zdrojů. V Sáze o Njálovi (153) nalezneme pasáž, ve které ztroskotaná posádka sbírá mech, jímž se posléze přikrývá.


Bibliografie

Dětmar z Merseburku: Kronika. Překlad Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Píseň o Rígovi = Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181.

Plavby Óhthera a Wulfstána = Plavby Óhthera a Wulfstána. Přel. Klára Petříková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009, s. 540–545.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Eiríkovi Zrzavém Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o lidech z Eyru Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965.

Sága o Þorsteinovi Bílém = Þorsteins saga hvíta. Ed. Jón Jóhannesson. In: Íslenzk fornrit, 11. Austfirðinga sögur, Reykjavík 1950.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Dove, C. J. – Wickler, Stephan (2016). Identification of Bird Species Used to Make a Viking Age Feather Pillow. In. Arctic, Vol. 69/1, 29–36.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

Ingstad, A. S. (2006). Brukstekstilene. In: A. E. Christensen – M. Nockert (eds.). Oseberg-funnet. Bind IV: Tekstilene, Oslo, 185–276.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Roesdahl, Else – Sindbæk, Søren (2014). Terminology and general plans. Excavation. Documentation. In: Roesdahl, Else et al. Aggersborg. The Viking-Age settlement and fortress, Aarhus, s. 53-80.

Schietzel, Kurt (1981). Stand der siedlungsarchäologischen Forschung in Haithabu – Ergebnisse und Probleme. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 16, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Vedeler, Marianne (2014). The textile interior in the Oseberg burial chamber. In: Bergerbrant, Sophie – Fossøy, Sølvi Helene (ed.). A Stitch in Time: Essays in Honour of Lise Bender Jørgensen, Gothenburg: 281-299.

Vidal, Teva (2013). Houses and domestic life in the Viking Age and medieval period: material perspectives from sagas and archaeology, Nottingham: University of Nottingham.

Østergård, Else (1991). Textifragmenterne fra Mammengraven. In. Iversen, Mette et al. (1991). Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 123-138.