Rozhovor s Petrem Matouškem

Zdravím tě, Petře, a děkuji, že sis na nás udělal čas. Myslím, že jsi člověkem, který má díky svým znalostem mnoho co říci. V úvodu bych tě požádal, zda bys mohl čtenáři představit sebe a svou tvorbu – kdo jsi, čemu se věnuješ a jaké metody a přístupy k tomu používáš.

Ahoj. Předem děkuji za důvěru a zájem. Odpovím rád, snad budou mé odpovědi dostatečné a jasné. Než se pustím do samotných odpovědí, chtěl bych poprosit o shovívavost čtenářů, neboť nepíšu často veřejně na toto téma. Bude-li mít snad někdo dojem, že text působí samolibě, či nadneseně, je to v důsledku mé neschopnosti se vyjádřit lépe. Vážím si zájmu všech lidí, kteří jsou jakkoliv zapojeni do pole historie a činností s ní propojených.

Petr - portrét

Petr Matoušek. © Fotoschulz Ateliér.

Jmenuji se Petr Matoušek a narodil jsem se v roce 1979 v Olomouci. Cvičit jsem začal ve svých jedenácti letech. Prošel jsem docela pestrou myriádou zkušeností mezi ringem a ulicí. V roce 1997 jsem se poprvé začal aktivně účastnit “historického šermu”. Od té doby jsem stále aktivní. Co stojí za zmínku je má zkušenost s rekonstrukcí rytířského umění (šermu a zápasu) a hlavně její srovnání s jinými systémy různě po světě. Přestože jsem zaměřený na pozdní středověk a renesanci, kde máme nejvíce dochovaných písemností a také hmotné kultury na toto téma, nevyhýbal jsem se sbírat poznatky i z jiných období, včetně raného středověku. Asi také stojí za zmínku, že jsem díky svému kamarádovi z mládí stále v přátelském kontaktu s Archeocentrem v Olomouci a též lidmi z Vlastivědného muzea v Olomouci a Muzea v Přerově, německém Emdenu a skupinou německých historiků z katedry v Augsburgu.

Dnes po letech šermování a poznávání stojím ve vedení Cechu Sv. Michaela, který jsme založili před osmi lety s Martinem Pulchartem. Cech je společnost, která učí rytířskému umění v co možná co nejautentičtější podobě. Podkladem pro výuku jsou především původní texty a také související zdroje od shora zmíněných kontaktů, cestování a neméně také cvičení s cizinci v jejich domácích krajinách. V posledních letech jsme se rozhodli knižně vydat Knihu Joachyma Meyera, která je rozdělena na čtyři části pod názvy “Šerm mečem“, “Šerm tesákem“, “Šerm rapírem“, “Šerm dýkou a dřevcovými zbraněmi”. Mimo toto vydání jsme po dobu více než deseti let postupně zpracovávali různé texty o šermu, včetně Walpurgis kodexu I.33. Společně s Peterem Kocurem jsme před pár lety zahájili projekt výcviku boje pro raný středověk, kde jsou všichni vítáni.

Tedy kdo jsem a čemu se věnuji je snad dostatečně uvedeno. Nerad bych šel do asi zbytečných podrobností o sobě, tématem by měly být odpovědi na všechny otázky. Metody a přístupy. Dnes již podpořen více než dvaceti lety cvičení a názory těch, kterých si vážím, se snažím dívat se na téma vzdělání v rytířském umění jako učitel, který přemýšlí o tom, jak co nejlépe vytvořit studijní prostředí pro zájemce a studenty. Vlastně je tak trochu nutím studovat pokud možno původní texty, aby alespoň trochu nasály ten autentický tón. Výuku máme postavenou komplexně se základem v neozbrojeném boji, protože nejen v evropské tradici je zbraň jen prodloužená ruka. Důraz se klade na velké svalové skupiny – tzv. sílu celého těla, obratnost a minimalizaci rozhodovacího procesu. Z praxe víme, že sbíráním “technik” se vyhodnocení a řešení krizového momentu naopak komplikuje a dochází pak bud k dysfunkci technologie, nebo si lidé začnou měnit parametry výukového prostředí, aby zachovali funkci “technik”. Velmi hrdý jsem na rozvojové prvky, které jsem designoval sám a bez jakékoliv spojitosti jsem je objevil u dnešních speciálních sil u Rusů. Bylo to pro mne velmi příjemné, protože se potvrdil můj dohad, že forma je odvozena ze záměru funkce. Paradoxně u Rusů, díky mým kontaktům se Sergejem Borščevem, který mimo Systemy, zápasu a jiných, šermuje také šavlí, jsem narazil na řadu propojení právě s ranou formou boje mečem a štítem. Přesto, že nemají dochované písemné prameny, zachovaly se u nich některé původní postupy empiricky.

Tady už ale asi opravdu skončím, abych nenudil.

Pojďme se nyní bavit o raném středověku, který má nejen v České republice mnoho fanoušků. Jak na tebe toho období působí, a jak bys obecně shrnul boj vedený v takovém prostředí.

Raný středověk (dále budu používat RS) je jistě fascinující téma. Pro mě stále zůstává tajemný právě pro mnohem menší objem reálií v porovnáním s pozdějším obdobím. Toto tajemno nám nabízí docela široký prostor pro vlastní interpretaci a projekci toho, co zkrátka není ani v muzeu ani v textech. Na jednu stranu jistě dobře, neboť je v tom nádhera a romantika, na druhou stranu se dostáváme na tenký led, co tam tedy vlastně patří a proč.

Boj vedený v RS stejně jako kdykoliv jindy musí být vnímán v souvislosti se společenským nastavením doby a místa. Existuje docela jednoduchá linie otázek proč by někdo chtěl někoho zabít, jak a jaký to bude mít společenský dopad. Kloním se k názoru, že některé fenomény pozdější doby byly identické, zároveň však zůstává pravdou, že v RS jsou specifika, která jsou později společensky vyřešena a mění se spolu s dobou. Abych byl konkrétní. Vidím to hlavně ve vývoji technologie, konfrontace a potřeby překonávat nepřátele nejen vojensky, ale také technologicky a ekonomicky. To nutně vede I dnes k proměnám vedení boje a užívání prostředků k němu potřebných.

Vždy si musíme upřímně říci o jaké společenské vrstvě v dané době chceme hovořit, protože se od toho bude odvíjet nejen výzbroj a výcvik, nebo chceme-li chování, ale také společenský mandát, který tehdejší společnost umožňovala.

Považuji za zbytečné rozepisovat preference výzbroje. Meč vnímáme jako zbraň a také symbol stavu. V hromadných střetech povětšinou dominují dřevcové zbraně, spolu s údernými, a nad tím vším stojí všudypřítomné sekery. Jak se s nimi bojovalo, lze si to vůbec představit? Tady si nedovolím moc polemizovat. Domnívám se, že RS na rozdíl od pozdního středověku či renesance nevytvářel potřebu zaštitovat výuku tak organizovaně. Válečnická vrstva, družiníci, rytíři atd. měli dostatečné kapacity pokrýt tyto potřeby a tak nevznikaly školy bojových umění, tak jak to víme z doby pozdější. Víme že se školili, víme, že používaly k výcviku dřevěné zbraně, víme že zápasili. Bližší podrobnosti si však nedovolím odvozovat. Co zůstává je morfologie zbraní a koncept ochranné zbroje, které nám pomáhají si představit alespoň vzdáleně, jak by to mělo fungovat.

Dále navážu na další otázku.

Nutno dodat, že nejdůležitější zbraní byl štít, se kterým se pracovalo aktivně a od kterého se musely odvíjet veškeré akce. Je mi jasné, že se bavíme o době, které předcházelo vzniku učebnic a traktátu o šermu. Zajímalo by Mne, nakolik se můžeme bavit o šermu, o jeho výuce, technikách.

Půjdeme-li metodou vývoje, který máme velmi zřetelný od 15. století, a uděláme si procházku řekněme na dvě stě let, získáme jakousi představu o proměně a vývoji. Jdeme-li s texty a hmotnou kulturou (vývojem zbraní a zbrojí) cestou k naší době, máme jasný rys vývoje. Podobně můžeme udělat cestu zpět, a když tak učiníme, začínají nám postupně scházet písemné materiály, ale dochovává se nám pořád dostatečné množství nálezů zbraní a zbrojí. Z tohoto pak lze – ne však úplně – odvodit jakýsi obraz ranějšího období.

Paradoxně i s ohledem na zkušenosti z Asie, se některé věci zase tak moc nemění. Je tomu, domnívám se, stejně i v případě RS. Člověk má dvě ruce a dvě nohy. Má volní a nevolní část vědomí a míra reflexivních projevů pod tlakem emocí (strachu) se jistě nemění během stovek let. Tedy naše čití a vnímání nebude zase tak daleko od lidí žijících v RS. Jistě, jsme změkčilí a zpohodlnělí, ale naše základní smyslové vybavení se prokazatelně zase tak moc nezměnilo, jestli vůbec.

Je jisté, že si lidé předávali pokud možno jen funkční postupy, které se tradovaly velmi dlouho. Nejen pro jejich účinnost v boji, ale také pro usnadnění chápaní jevů, které nastávají až pod skutečným tlakem. Také proto se např. šerm dlouhým mečem udržel jako metodická pomůcka a technologická fosilie až do 19. století, kdy se od studentů stále žádaly jakési znalosti práce s touto zbraní. Jsem přesvědčen, že v RS tomu nebylo jinak a mnoho věcí se tak dochovalo snad až ze starověku.

Je-li šerm reálná obrana na reálný útok (etymologie anglosaských ekvivalentů pro “šerm” se kloní k významu ochrany), potom nutně hovoříme o školeném pohybu. Technika – nebo spíše technologie – má uživatele chránit a poskytovat mu zázemí pro jeho práci se soupeřem. Školení je tedy nutné a nezbytné, jinak ten, kdo školený není, zaostává za tím, který je.

Výuka, jak jsem shora zmínil, je docela tajemná. Upřímně nevím o školách v RS. Domnívám se, že to bylo řešeno lokálně. Předáváním ze starší generace na mladší. Víme, že se užívalo veršovaných pouček, ale kolik z těch pozdně středověkých má kořeny v RS, si nedovolím říct.

Petr - portrét2

Petr Matoušek. © Sebi Berens.

Mohu snad jen dodat, že tomu by nasvědčovalo ono “poslání na výchovu” ke kmotrům u aristokracie, která zřejmě denně cvičila. Ale pokračujme dále. Je mi zřejmé, že v tehdejší bojové společnosti se od téměř každého muže očekávala jistá dovednost zacházení se zbraní. K jakému rozdílu ale podle tebe docházelo mezi profesionály a příležitostnými bojovníky co do výzbroje a zkušenosti?

Tady se odpověď nabízí sama. Jak bylo shora zmíněno, válečnická vrstva si udržovala výchovu k plnění společenských povinností, což bylo především umět bojovat a sloužit záměrům pána, či země. Příležitostní bojovníci mohli ve výjimečných případech podat výjimečný výkon, statisticky se ale dle mého nemohli rovnat cvičeným bojovníkům. Jak výcvikem a taktikou, tak vybavením. Obecně si dovolím říci, že rozdíl této kondice byl propastný. Dám příklad z dnešní doby. Vezmeš-li cvičeného sportovce, a nemusí to být zrovna z oblasti úpolu nebo kontaktního sportu, tak kdo má naběháno, naplaváno nebo je jinak koncepčně připravován, je obecně neporovnatelně výkonnější než necvičený jedinec. Poslední věc, která do jisté míry bourá tento pohled, jsou přirozeně talentovaní a fyzicky dobře fundovaní jedinci. Ti však nehrají roli, hovoříme-li o hromadném boji, kde součinnost jednotek převyšuje výkon jednotlivce.

Jak si představuješ válečnický ideál tohoto období, a jak je to s jeho dodržováním.

Uf, rytířství, nebo jak říkáš válečnický ideál, je nenaplněný obraz. Legenda je pro nás vodítkem a hlavně projekcí – promítnutím toho, co bychom sami rádi. Vnímám to jako vodítko tam, kde si uvědomíme odklon od ideálu či obrazu hodnot, které se rozhodneme následovat a naplňovat.

Má osobní představa je taková: mladý či starý bojovník je vzorem ostatním a zejména mladším. Jeho chování vytváří archetyp, vzor, v případě, že vykonává výjimečné věci či výjimečně plní svou roli ve společnosti. Je uvědomělý, stále na sobě pracuje. Svou sílu na počátku využívá k vybudování své pozice, kterou postupně kultivuje, a z toho, co má navíc, obohacuje své okolí. Je štědrý, odvážný, pilný, milující. Chrání slabší a ve svém životě uvažuje v širším kontextu i o svém okolí.

V dochované tradici se nám pak rýsuje docela jasná linie toho, jak by měl rytíř vypadat, ale my dnes víme, že to byly skutečně jen výjimky, které opravdu naplnily obecně vnímaný kodex.

boj dýkou

Boj dýkou © Petr Matoušek.

Snad proto jsou ságy o Islanďanech často zaměřené na statečného jednotlivce, který i přes záporné charakterové vlastnosti provádí výjimečné činy, které je záhodno předávat. A i když velká část z nich končí tragicky, slouží takové příběhy jako exampla. Petře, co bys rád v závěru vzkázal čtenářovi. Kam bys ho nasměroval a co bys mu doporučil.

Cvičte se s v mužnosti. Překročte své pohodlí a najděte hranice svých možností, fyzických, psychických, materiálních a společenských. Buďte silní, abyste si mohli dovolit být mírní a shovívaví v momentech, kdy ostatní nemají tento fond! Hledejte informace a poznání u těch, kteří ho skutečně mají, ne jen ve slovech či internetové prezentaci.

Zápaste, šermujte, přemýšlejte nad mírou věcí z titulu okamžiku, kdy není válka. Uvědomte si, jak žijete dnes Vy, kolik času věnujete svým denním povinnostem a kolik času máte na své cvičení, či koníčky. Z toho pak selským rozumem nahlížejte na období, které Vás zajímá.

Raný středověk má, na rozdíl od pozdního a renesance, jednu výhodu. V této době nedocházelo k deformaci výcviku pro měšťany, tak jak tomu bylo později. Vše mělo své místo v pevně definované společenské struktuře. Proto, rozhodnete-li se pro realizaci role bojovníka, máte možnost hledět zpříma selským rozumem směrem k tomu nejúčinnějšímu řešení, které tato doba poskytovala, technologicky, materiálově a zvykově.

Snad se mi podařilo odpovědět na vše dostatečně jasně. Přeji všem úspěch v jejich konání a budu se těšit na společná cvičení.

S pozdravem
Petr Matoušek

Užitečné odkazy: