Meč s pochvou ze sbírky Gay

Nové hodnocení jedné staré zbraně

V 19. století byl u Paříže na dně Seiny nalezen meč z 9. století, který byl vybaven výjimečně dobře zachovanou pochvou a kováním. Celek, který v literatuře není příliš dobře známý, je zásadním nálezem pro pochopení širších souvislostí ohledně nástupu nových progresivních typů mečů, konstruování pochev a užívání karolinských kování.


Sbírka Gay a její osud

Meč s pochvou, který je předmětem tohoto článku, náleží do skupiny militárii, které za svého života sebral francouzský architekt, vášnivý badatel, člen Francouzské společnosti pro starožitnosti a sběratel Victor Gay (1820-1887). Celoživotní zájem tohoto badatele o středověkou a renesanční látku vyvrcholil v sepsání monumentální, více než osmisetstránkové práce Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance (Archeologický glosář středověku a renesance) publikované v roce 1887, v níž uvedl řadu předmětů ze své sbírky.

Po Gayově smrti se umělecká složka sbírky přestěhovala do Národního muzea Louvre (publikována byla v Migeon 1909), zatímco “kusy méně vhodné pro Louvre byly vydraženy, včetně rozsáhlé sbírky zbraní, kterou v té době koupil pařížský obchodník se zbraněmi” (Post 1911: 76). K dražbě sbírky, která čítala zhruba 170 předmětů včetně 40 mečů, 45 dýk, 30 tyčových a střelných zbraní, 18 ostruh, 2 děl a 3 helem, došlo roku 1909 v aukčním domě Bacherreau. S významnou pomocí císaře Viléma II., který o sbírku projevil zájem a neváhal za ni zaplatit 30000 marek, se novým majitelem stala berlínská zbrojnice Zeughaus, jejíž fondy byly sbírkou významně rozšířeny. Sbírka byla do zbrojnice přivezena roku 1911, kdy byla publikována Paulem Postem.

Začleněním do muzejních fondů byla původní Gayova sbírka roztříštěna. Po druhé světové válce byly exponáty z Zeughausu převedeny pod Museum für Deutsche Geschichte (MfDG), po sjednocení Německa pak pod Deutsches Historisches Museum (DHM). Lze předpokládat, že významná část původní sbírky bude uložena právě v DHM, jak dokládají zápisy vzniklé nedlouho před sloučením obou muzeí (Müller 1986). Nejméně jeden meč z původní sbírky se nyní nachází ve zbrojnici Royal Armouries v Leedsu (Royal Armouries 2020). Současná lokace ani stav meče, kterým se budeme dále zabývat, není znám, ale lze očekávat, že pokud exemplář přežil turbulentní 20. století, pak především jeho organická složka bude významně poškozena. Zbigniew Robak mi v osobní konverzaci sdělil, že nález zřejmě nepřežil druhou světovou válku.


Publikované informace

Nakolik je nám známo, set nebo jeho části byly publikovány celkem jedenáctkrát. Nejstarší publikování nálezu představuje původní Gayova práce z roku 1887, kde je meč kresebně vyobrazen s popiskem:

„[…] damaškové čepele odpovídající následujícímu připojenému obrázku. Jde o vyobrazení předmětu, který zanechali děsiví Normané z Fríska na dně Seiny roku 885 během své invaze a obsazení Paříže. Druhý kus, pocházející ze stejného zdroje, ale kompletnější a doprovázený zlatnickou prací, nedovoluje pochyb o jejich společném původu. […]“ (Gay 1887: 22-3)

Příklad s jistým datem nás přivádí do posledních let 9. století. Z řady mečů pocházejících z obléhání Paříže roku 885 jsme vybrali kus […] s pozlaceným stříbrným kováním […], na kterém je patrný styl, který není ani francouzský, ani dánský, nýbrž fríský […].“ (Gay 1887: 641)

 „Rok 885. Fríský meč s pochvou, rukojetí a opaskovým průvlakem ze dřeva. [Kování] je ze stříbra se zlatými částmi.“ (Gay 1887: 642)

Kresebné znázornění meče podle Gay 1887: 642.

Druhé a nejméně důležité publikování nálezu představuje Paul Post v roce 1911, který přibližuje předměty přijímané do zbrojnice Zeughaus. Jeho publikace přináší jedinou známou fotografii společně s obsáhlejším popisem:

Zřejmě nejzajímavějším kusem v celé sbírce je raně románský meč nalezený u Paříže spolu s dobře zachovanou pochvou […]. Těžce zkorodovaná a poškozená čepel nese známky svářkového damasku, což není v raném středověku neobvyklé. Na jílci s půlkruhovou hlavicí je stále zachovaná dřevěná rukojeť s podélně směřovanými léty. Dřevěná pochva se zbytky někdejšího textilního potahu je rozpadlá na dvě separátní, mírně prohnuté poloviny, které tvořily přední a zadní stěnu pochvy. Na obou stěnách pochvy se v pravidelných odstupech zhruba 6 cm nacházejí tenké, paralelní brázdy, které naznačují, kudy původně vedly řemínky spojující obě poloviny pochvy. Na středové části horního konce vnější strany pochvy se nachází motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty. Tento je pravděpodobně zbytkem systému upevnění mečového pásu. Společně s mečem bylo nalezeno opaskové kování […] s nepříliš detailní rostlinnou ornamentikou, která vystupuje z pozlaceného pozadí. Toto kování představuje problém pro datování zbraně. Podle dostupných informací kování náleží do raného křesťanského období, do blízkosti Tassilova poháru. Polokruhová hlavice oproti tomu jen těžko umožňuje takto ranou dataci a směřuje do 11.-12. století […]. Toto koliduje s původním Gayovým návrhem, že meč s kováním náleží k sobě. Gayova hypotéza, že meč s kováním patřil frískému Normanovi obléhajícímu Paříž roku 885, musí být do velké míry zpochybněna.“ (Post 1911: 77-80)

Fotografie meče podle Wamers 1981: Abb. 11.1a.

Pochva pařížského nálezu se dvakrát objevila i v pracích Alfreda Geibiga:

V této souvislosti lze zmínit tři mečové pochvy z francouzské Paříže a nizozemského Stiensu, které směřují ke stejnému závěru. Všechny tři pochvy sestávají z dvou dřevěných polovin s pozůstatky textilního potahu. U pařížského nálezu se na přední straně, v blízkosti ústí pochvy, nachází zachovaný ‚motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty, který Post […] interpretuje jako možný zbytek systému upevnění mečového pásu‘. Těsně pod ní lze pozorovat stopy druhého, avšak odlomeného bloku o obdobné základně.(Geibig 1991: 107)

Dřevěné pozůstatky různých vzorů a velikostí, které pravděpodobně pocházejí ze systému zavěšení pochvy, lze nalézt také u exemplářů z Paříže, Stiensu a Schortensu.“ (Geibig 1999: 43)

Zřejmě největší pozornost byla věnována kování, které bylo celkem sedmkrát zahrnuto do rozborů karolinského kování (Arbman 1937: 173; Fraenkel-Schoorl 1978: 358, Kat.-Nr. 13; Lennartsson 1997/1998: 565, Kat.-Nr. 48, Taf. 10.8; Robak 2013: Tab. XCII.9; Wamers 1981: 109, Abb. 11.1; Werner 1969: 501, Pl. 26c; Zimmermann 1923: 64-5). Za doslovnou citaci stojí dva níže uvedené texty, které zmiňují rozměry a popis dekorace:

Čelní strana je lemována dvěma paralelně jdoucími, vyvýšenými liniemi. Vnější má perličkový okraj, vnitřní má středový zářez vyložený niellem. Uvnitř se nachází pole zdobené vzorem připomínajícím šlahouhy, které vyrůstající ze středů dvou květin. Některé šlahouny jsou zakončeny shluky hroznů, které zdobí niellové tečky. Všechny šlahouny jsou vyloženy niellovými linkami.“ (Fraenkel-Schoorl 1978: 358)

Odlévané oválné kování, pozlacené stříbro vyložené niellem. Původně připevněno třemi nýty umístěnými na kruhových ploškách. Dva nýty byly umístěny na delších stranách, poněkud stranou od středové osy kování, a třetí bylo umístěno na přední straně. Zachoval se pouze jeden nýt, zdobený perličkovou dekorací. Délka 5,8 cm, šířka 3,5 cm. […] Náhodný nález umístěný na dřevěné pochvě uchovávající damaskový meč, který je atypický pro karolinské období.“ (Lennartsson 1997/1998: 565)


Detailnější kresebné zpracování kování podle Wamers 1981: Abb. 11.1b.


Přehodnocení meče a pochvy

Vyhodnocení meče z Gayovy sbírky má smysl nejen proto, že jde o kromobyčejně zajímavý a dobře zachovaný exemplář, ale také proto, že může pomoci nastolit nové otázky související s počátkem nového trendu karolinských mečů v období 9.-10. století. Popis by proto měl být pečlivý a měl by se věnovat všem třem složkám – meči, pochvě a kování. Tuto posloupnost zvolíme pro následující část této kapitoly.

Meč

Přes svou strohost jsme z publikovaných informací schopni vyčíst základní údaje o původním vzhledu a okolnostech nálezu. Meč s čepelí ze svářkového damasku a zachovanou dřevěnou rukojetí byl uložen v dřevěné pochvě, která byla opatřena dřevěným průvlakem a pozlaceným stříbrným kováním, které bylo stále připevněno k pochvě. Tento set byl, společně s nejméně jedním dalším mečem, objeven na dně řeky Seiny u Paříže. Post na jiném místě uvádí, že délka nálezu činí 720 mm.

Komentáře Gaye i Posta jsou zatíženy skutečností, že vznikly před zveřejněním Petersenovy typologie (Petersen 1919). Z toho důvodu bylo na meč nahlíženo jako na románský výrobek 11.-12. století, který je neslučitelný s karolinským kováním. Tuto informaci přejímá také Wamers a Lennartsson. Fotografie zveřejněná Postem ukazuje, že podstava jílce je opatřena nýtem, na základě čehož lze usuzovat dvoudílnou konstrukci hlavice. Při znalosti tohoto významného konstrukčního rysu lze meč přiřadit k Petersenovu typu N (Petersen 1919: 125-6) či Geibigovu typu 8 (Geibig 1991: 48-50). O mečích tohoto typu se soudí, že vznikly ve Franské říši v 9. století a v západní a střední Evropě byly v užívání až do začátku 10. století (Košta – Hošek 2014: 248-9). Nástup mečů typu N přímo souvisí s typem X (analogický tvar s jednodílnou hlavicí) a byl iniciován srážkami kavalérních útvarů vnitřně rozpolcené Franské říše 2. čtvrtiny 9. století, o čemž svědčí větší délka zbraně (obvykle 90-101 cm), kvalitněji konstruovaná čepel a protažená záštita (obvykle v délce 9-13 cm). Přestože Gayův text předkládal z dnešního pohledu úsměvně přehnané interpretace, ve své podstatě byl přesnější než Post, který pokládal komponenty nálezu za neslučitelné. Přesnější určení jílce v rámci Geibigovy kombinační typologie není bez dodatečných informací možné. Dobře zachovaná rukojeť se na původním Gayově nákresu jeví soudkovitá, avšak z fotky vyplývá, že se od záštity po hlavici plynule zužuje. Z důvodu rozpadu je na fotkách opatřena párem drátů, které ji přidržují. Celková délka jílce, soudě dle analogií, mohla být zhruba 14-16 cm.

Významně poškozená čepel umožňuje pouze krátký komentář. Koroze postihla zejména oblast žlábků a břitu. Žlábek se zdá zasahovat až k záštitě a byl vyplněn svářkovým damaskem, jehož zákrut se zdá být ZS nebo ZSZ. Soudě na základě analogií kompletních mečů lze předpokládat, že z čepele chybí zhruba koncových 20-25 cm, které zřejmě byly částečně odlomeny s koncovým dílem pochvy, částečně při vyjímání zbraně z pochvy.


Schéma jílce Geibigova typu 8. Geibig 1991: Abb. 9.

Schéma výroby dvoudílné hlavice Petersenova typu N a způsob fixace nýtů pomocí strusky. Košta – Hošek 2014: Fig. 148.

 

Pochva

Dobře zachovaná pochva je v raném středověku opravdovou vzácností a není pochyb, že pochva ze sbírky Gay je jednou z těch nejlépe zachovaných. Hodnota této pochvy spočívá především ve faktu, že jde o jednu z mála pochev, kterou lze vztáhnout k franské ikonografii. Je nesmírná škoda, že se z popisů dozvídáme tak žalostně málo informací. Je jasné, že základ tvořily dvě desky, jak je v raném středověku standardem. Post nás dále informuje o textilním potahu, otlačcích v pochvě a průvlaku, avšak nespecifikuje, zda byl průvlak a omoty umístěny pod potahem či na něm, a tak se tohoto úkolu musíme zhostit nyní, přičemž musíme vycházet jak z Postovy fotografie, analogických nálezů, dobové ikonografie a praktických znalostí výroby pochvy.

Organické průvlaky raně středověkých pochev se zdají být vždy umístěny pod potahy. Svědčí o tom nálezy kožených potahů z anglosaské Anglie a Dublinu, na nichž jsou patrné otlačky původních průvlaků (Cameron 2007: Fig. 46; Mould et al. 2003: 3355-3366), tak i dřevěný průvlak z Haithabu (Geibig 1999: 43-4, Taf. 17) a franská ikonografie, zejména Stuttgartský žaltář, fol. 105r a 158v. Některé pochvy svědčí o pevné fixaci dřevěného průvlaku na stěnu jádra (Ypey 1964: Taf. 1-3) či o vytvoření otvoru přímo ve stěně jádra (Mould et al. 2003: 3355). Vně potahu se zdají být umístěny pouze kovové průvlaky (Arwidsson 1977: Abb. 60-64; Eldjárn 2016: 326, 328; Kalousek 1971: 111-2, Obr. 174.2; Tomsons 2012: 88, 30. Att.), a proto se zdá, že jejich ukládání pod potah má jistou souvislost k menší pevností materiálu. Zřejmě bylo žádoucí, aby byl při případném prasknutí organického průvlaku mečový pás stále připevněn k pochvě, i když jen potahem. Z tohoto důvodu se zdá pravděpodobné, že nález z Gayovy sbírky nebyl výjimkou a potah kompletně či do značné míry překrýval průvlak, a to i navzdory tomu, že z Gayovy kresby by se mohlo zdát, že otlaček umístěný nejblíže záštitě vede pod průvlakem, což by při správnosti zakreslení mohlo znamenat, že průvlak byl umístěn vně potahu. Při prozkoumání fotografie se však zdá, že kresba v tomto detailu není korektní – otlaček se totiž nachází na úrovni nožky průvlaku, která je poměrně nízká a je pravděpodobné, že původní řemínek, po němž zbyl otisk, částečně sloužil k fixaci průvlaku zvnějšku a nebyl zaveden pod průvlak. Zajímavostí je, že průvlak je na fotografiích poničený, a to v nejvýše položené části, která je současně nejužším bodem motýlkovitého průvlaku. Průvlak je přibližně stejně dlouhý jako rukojeť, tedy zhruba 10 cm.

Schéma ukazující tvary průvlaků na základě otisků v kůži, společně s naznačenými prořezy. Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

Písemné informace ani fotografie nesvědčí o použití jiného než-li textilního potahu, zřejmě lněného. Kožený potah není zmíněn a při stupni zachování lze tvrdit, že dost možná nebyl použit. Není známo, zda byla použita pouze jedna vrstva textilu, anebo vrstev bylo více. Vzhledem k použití textilu a otlačkům po omotech je zřejmé, že pochva ze sbírky Gay reprezentuje typ elitního vybavení, který se objevuje ve franské ikonografii 9. století, zejména v Stuttgartském žaltáři (820-830), Utrechtském žaltáři (820-835) a Vivien Bible (845-846). Téměř každá pochva vyobrazená v těchto dvou ikonografických pramenech má následující dva rysy: jednobarevný bílý či šedý potah a omoty, který jsou ve vrchních dvou třetinách řídké, v závěrečné třetině velmi husté. Husté omotání konců pochev, které slouží k zesílení nejnamáhanější části, známe u mečů a mečových komponentů z 9.-10. století z Německa (Geibig 1991: 104–105), Velké Británie (Paterson et al. 2014: 94-6), Norska (Vlasatý 2018) a Ruska (Kainov 2012: 46–54). Námi zkoumaná pochva postrádá špici, která velmi pravděpodobně byla zesílena stejným způsobem, je však jedinou archeologicky zaznamenanou pochvou, která dokazuje omoty ve vrchních dvou třetinách.

Jak udává Post, otlačky omotů mají rozestup zhruba 6 cm, a z nákresu lze usuzovat, že na dochované části pochvy bylo omotů nejméně 7. Absence řemínků a otlačky v pozůstatcích dřevotextilního kompozitu naznačují, že omoty byly připevněny vně potahu, kde mohly snadněji podlehnout zkáze. Jejich původní podobu neznáme; zřejmě šlo o drobné kožené řemínky, jejichž přesný způsob uvázání nám uniká. Na původním Gayově nákresu mají omoty podobu jednoduchých linek, avšak z Postovy fotografie se zdá, že tyto linky mohly být ve spodní části předmětu vypleteny do křížů, podobně jak je tomu v ikonografii. Ve světle tohoto objevu se zdá, že smyslem těchto řemínků bylo držet pochvu pohromadě, poskytovat ji dodatečnou ochranu, přidržovat průvlak a zajišťovat boční (spodní) řemen proti sklouznutí. Na jediné známé fotografii se nadto nacházejí dva moderní úchyty, a sice drát na úrovni středu průvlaku a řemínek ve vzdálenosti 1/5 od současného konce pochvy; tyto úchyty zabraňovaly pochvě v rozpadu.

Bohužel nemůžeme říci žádné bližší informace na téma výstelky a možného lepení či barvení potahu.

Západoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

 

Systém upevnění mečového pásu

Kování nalezené společně s mečem je výjimečné a umožňuje bližší zařazení celku, který je jinak datovatelný do období 2. třetiny 9. století až do počátku 10. století. Hned v úvodu je potřeba předestřít, že hodnota nálezu spočítá také v tom, že meč byl nalezen spolu s kováním. Karolinská mečová kování se s meči nacházejí velmi vzácně a jsou nacházeny výlučně mimo Franskou říši, kde se v 9.-10. století již nepohřbívalo s milodary. Nálezy proto pocházejí ze zemí, které nejsou integrální součástí říše – na území České Republiky, Slovenska, Chorvatska, Velké Británie (Wachowski 1992: 25, Tab. 4), Švédska (Androščuk 2014: 110-2) a Rakouska (Robak 2013 II: 66).

Kování lze hodnotit na základě tvaru a dekorace. Tvar odpovídá jedné z variant oválného kování, které uvádí Wachowski (1992: 22, Ric. 11) a které je součástí jeho typu II.2, jehož těžiště používání klade do 2. poloviny 9. století (Wachowski 1992: 19-22, Ric. 14). V Ungermanově revizi Wachowského lze kování přiřadit k typu A, které označuje všechny soubory s trojlístkovým kováním, jež lze podle autora zařadit zhruba do poloviny 9. století (Ungerman 2015: 259, 261). Robak (2013: 114-6; 2018: 155) kování přiřazuje k asymetrickým oválným kováním a považuje jej nejstarší typ karolinského mečového kování (typ I), které se společně s trojlístkovým kováním začalo používat na přelomu 1. a 2. čtvrtiny 9. století a následně se v průběhu 2. třetiny 9. století vyvinulo ve stříškovité kování (typ II).

Rostlinná výzdoba užitá na karolinských kování je rys typický pro 9. století (Košta – Lutovský 2014: 120-1; Wachowski 1992: 91-95; Westermann–Angerhausen 2006). Vynikající prací pro bližší datování představuje práce Moniky Lennartsson, která dotyčné kování řadí do fáze STG IV, která v absolutním datování odpovídá zhruba 2. čtvrtině 9. století (1997/1998: 494). V osobní konverzaci Robak kování řadí do počátku 2. třetiny 9. století (osobní diskuze se Zbigniewem Robakem). Kování tedy lze s největší pravděpodobností řadit před polovinu 9. století, do doby vzniku uvedených ikonografických pramenů.

Je samozřejmě sporné, zda původní Gayova kresba, která kování umisťuje na bok pochvy několik centimetrů pod úroveň průvlaku, pravdivě zobrazuje původní pozici. Na dostupné fotce je místo, které Gay zvolil, oválně otlačené, a proto předpokládáme, že kování se na tomto místě skutečně nacházelo. Jiné otlačky pocházející z dalších kování nelze u pochvy detekovat. Přesto je potřeba chápat následující popis spíše za návrh. Pokud je pozice kování korektní, bylo jistě nanýtováno na separátním pásu, který tvořil oko, jež bylo navlečeno zespoda na pochvu (viz Robak 2018: Fig. 10-11) a následně zřejmě zajištěno omoty proti sklouzávání do nežádoucí pozice. Ke kování byl připevněn řemen, který byl na opačné straně přinýtován k nedochovanému trojlístkovému kování. Smyslem kování na pochvě bylo vytvořit druhý fixační bod a tudíž držet pochvu ve správném úhlu. Absence dalšího kování umístěného na úrovni průvlaku naznačuje, že řemen, který vycházel z druhého ramena trojlístkového kování směrem k pochvě, byl jednoduše provlečen skrze průvlak a zřejmě zakončen přezkou. Zbývající rameno trojlístkového kování sloužilo k připevnění řemenu, na němž mohlo být připojeno nákončí.

Blízkými analogiemi popsaného systému představují pochvy vyobrazené na stranách 22r, 47v, 58v, 158v a 165r Stuttgartského žaltáře (WLB Cod.bibl.fol.23), vytvořeného ve 20. letech 9. století. Pochvy vyobrazené na těchto stranách jsou opatřeny dvěma viditelnými řemeny, přičemž jeden prochází skrze viditelný průvlak na přední část pasu a napíná vrchní část pochvy dopředu, druhý obkružuje pochvu v těsné blízkosti průvlaku a fixuje nižší část pochvy. Oba řemeny se setkávají v jednom bodě v trojlískovém nákončí, které je skryto v záhybech oděvu na zádech nositele. Pochvy se pojí s meči, jejichž hlavice je příliš schématická na to, aby se dala určit, ale jedná se o typ K, Mannheim nebo podobný typ (Bilogrivić 2009: 147-8). Jedinou odlišností pařížského nálezu oproti vyobrazeným pochvám je použití kování na bočním řemenu.

Nejbližší analogií je pak zřejmě meč s pochvou, který je vyobrazený na straně 80r Utrechtského žaltáře (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), který byl vytvořen snad v 20. či 30. letech 9. století. Pochva je znázorněna obdobným způsobem jako výše popsané, ačkoli poněkud schematičtěji. Meč, se kterým se pochva pojí, má polokruhovou hlavici, velmi podobnou typu X / N.

Stuttgartský žaltář (WLB Cod.bibl.fol.23), 47v, 58v, 158v a 165r.
Zdroj: Stuttgarter Psalter 2020.

Utrechtský žaltář (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), 80r.
Zdroj: The Utrecht Psalter 2020; Robak 2013: Rys. 24.


Kresebná rekonstrukce

Pro lepší pochopení navrženého vzhledu jsme oslovili dva umělce, aby znázornili meč v pochvě. První ilustraci vytvořila malířka Klára Sedlo. Představuje meč v mírném pohledu, pod úhlem, který je k vidění na iluminacích.

Druhé zpracování vytvořil grafik Tomáš Cajthaml, který meč znázornil v horizontální poloze. K meči připojil navržené schéma upevnění řemene s kováním na pochvu.


Závěr

Pařížský nález ze sbírky Gay je výjimečný a jeho hodnota může být shrnuta následujícími body:

  • Set meče s pochvou může vytvářet dobrý odrazový můstek pro dataci nejstarších mečů typů X a N, které představují revoluci ve výrobě zbraní raného středověku. Nevíme, zda mladší mečový set neaplikoval starší kování, avšak pochva a řemení stylisticky odpovídají 2. čtvrtině 9. století. Budeme-li pokládat výjev z Utrechtského žaltáře za výjev meče s polokruhovou hlavicí, není důvod neuvažovat o stejné dataci pro celý set. O existenci typu N před polovinou 9. století se donedávna pouze spekulovalo; Jiří Košta roku 2014 doslova řekl: “První výskyt mečů typu N lze hypoteticky datovat před polovinu 9. století” (Košta – Hošek 2014: 249). Revizní průzkum meče typu N z moravských Kostic rovněž poukázal na datování před polovinu 9. století (Košta et al. 2019: 212-3).
  • Dobře zachovaná pochva vykazuje významné podobnosti s pochvami vyobrazenými v ikonografii 9. století. Nález potvrzuje, že ikonografie je v tomto ohledu věrohodným pramenem, který lze využít při teoretizování nad původním vzhledem.
  • Set meče z pochvou s karolinským kováním z území Franské říše je mimořádný úkaz, ke kterému se obtížně hledá paralela.
  • Dobře zachovaný průvlak mečové pochvy je v raném středověku vzácností.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Poděkování

Při vzniku tohoto článku se mi dostalo pomoci, která by měla být náležitě uvedena. Tímto proto děkuji Aleksandře Ščedrině, která mne na nález upozornila a probrala se mnou řadu detailů. Mé díky si zaslouží Jiří Košta, jehož poznámky ve mne vzbudily zájem k napsání článku a byl to on, kdo mne vybavil potřebnou literaturou. Rád bych vyjádřil své poděkování vůči Šimonovi Ungermanovi a Zbigniewovi Robakovi, kteří se mnou ochotně probrali kování. Na posledním, čestném místě, chci poděkovat malířce Kláře Sedlo a grafikovi Tomášovi Cajthamlovi, jejichž ilustrace vdechly nálezu nový život.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Arbman, Holger (1937). Sweden und das Karolingische Reich. Studien zu den Handelsverbindung des 9. Jahrhunderts, Stockholm.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.

Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K. In: Opusc. archaeol. 33, 125–182.

Cameron, Esther A. (2007). Scabbards and Sheaths from Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations, 1962-81. Ser. B, vol 8, Dublin.

Fraenkel-Schoorl, Neeke (1978). Carolingian Jewellery with Plant Ornament. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 28, 345-397.

Gay, Victor (1887). Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance, I-II, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7-68.

Kalousek, František (1971). Břeclav – Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Košta, Jiří – Lutovský, Michal (2014). Raně středověký knížecí hrob z Kolína. Early medieval princely burial from Kolín, Praha.

Košta, J. – Hošek, J. – Dresler, P. – Macháček, J. – Přichystalová, R. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavi a okolí – nová revize. In: Památky archeologické 110, 173–235.

Eldjárn, Kristján (2016). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Lennartsson, Monika (1997/98). Karolingische Metallarbeiten mit Pflanzenornamentik. In: Offa 54/55, 431–619.

Migeon, Gaston (1909). Collection Victor Gay aux Musées Nationaux, Paris.

Mould, Q. – Carlisle, I – Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Müller, Heinrich (1986). Alte Hieb- und Stichwaffen Sonderausstellung des Museums für Deutsche Geschichte, Berlin.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Post, Paul (1911). Zeughaus. Die Sammlung Gay. In: Amtliche Berichte aus den Königlichen Kunstsammlungen, 33. Jahrg., Nr. 3, 75-88.

Robak, Zbigniew (2013). Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII-X wiek. I-II część, Nitra.

Robak, Zbigniew (2018). The Sword and Sword-belt in Carolingian Times. The Warrior Burial 23 from Závada Reconsidered. In: Študijné zvesti 64, 149 – 177.

Royal Armouries (2020). Zeughaus, Berlin (ex V. Gay) Sword. In: Royal Armouries Collections [online]. [2020-05-30]. Dostupné z: https://collections.royalarmouries.org/archive/rac-archive-111512.html.

Stuttgarter Psalter (2020). Stuttgarter Psalter – Cod.bibl.fol.23. In: Württembergische Landesbibliothek Stuttgart. Dostupné z: http://digital.wlb-stuttgart.de/sammlungen/sammlungsliste/werksansicht/?no_cache=1&tx_dlf%5Bid%5D=1343&tx_dlf%5Bpage%5D=1.

Tomsons, Artūrs (2012). Divasmeņu zobeni Latvijas arheoloģiskajā materiālā 9.-13.gs., Rīga.

Ungerman, Šimon (2015). Mečové pásy z 9.–10. století v západní a střední Evropě: typologie, chronologie, provenience a symbolika. In: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk, Nitra.

The Utrecht Psalter (2020). The Utrecht Psalter. In: Universiteitsbibliotheek Utrecht. Dostupné z: http://objects.library.uu.nl/reader/index.php?obj=1874-284427&lan=en&_ga=2.55421096.2044017784.1591011297-1601072519.1591011297#page//11/51/45/11514575807329943918974580038627186786.jpg/mode/1up

Ypey, Jaap (1964). Vroeg-middeleeuwse zwaarden uit Nederlandse verzamelingen. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 14, 89-96.

Vlasatý, Tomáš (2018). Omotání norských mečových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/omotani-norskych-mecovych-pochev/

Wachowski, Krzysztof (1992). Kultura karolińska a Słowiańszczyzna Zachodnia, Wrocław.

Wamers, Egon (1981). Ein karolingischer Prunkbeschlag aus dem Römisch-Germanischen Museum, Köln. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 9, 91-128.

Werner, Joachim (1969). Sporn von Bacharach und Seeheimer Schmuckstück: Bemerkungen zu zwei Denkmälern des 9.Jahrhunderts vom Mittelrhein. In: Siedlung, Burg und Stadt. Studien zu ihren Anfängen, 498-506

Westermann–Angerhausen, Hiltrud (2006). The Carolingian objects. In: S. H. Fuglesang – D. M. Wilson (Eds.). The Hoen Hoard. A Viking gold treasure of the ninth century, Oslo, 103–118.

Zimmermann, E. H. (1923). Kunstgewerbe des frühen Mittelalters : auf Grundlage des nachgelassenen Materials Alois Riegls, Wien.

Dva zajímavé velkomoravské meče

Velkomoravské období představuje, co se týče mečů, epochu, kdy se na našem území objevují velmi kvalitní meče typu X a Y, které dlouhou čepelí s navařenými břity, dlouhou záštitou a jednodílnou hlavicí předbíhají svojí dobu takřka o jedno století. Jejich nárůst je nepochybně spjat s jezdeckou elitou, která tyto meče preferovala z důvodu lepší funkčnosti při kavalérním boji. Více informací k tomuto fenoménu poskytuje Jiří Košta (např. Košta – Hošek 2014; rozhovor s Jiřím Koštou).

Oproti této progresivní skupině mečů jistě existuje skupina, která si udržuje tradiční konstrukci s kratší čepelí, krátkou záštitou a vícedílnou hlavicí. V tomto článku se zaměříme na dva meče, které zapadají přesně do této skupiny, a vykazují poměrně netypický prvek – organické komponenty jílce.


Popis

Dva meče pocházející z Olomouce – Nemilan a Starého Města mají konstrukci, jež spočívá v osazení dvoubřité čepele – v případě nemilanského nálezu velmi kvalitní čepele s nápisem – pomocí dřevěných jílcových komponentů, které byly potaženy kovovým plechem (Hošek et al. 2019: ID No 164 a 226). Záštita takového typu meče byla poměrně krátká a příliš nepřesahovala šířku čepele. Plech, který překrýval dřevěný oválný bloček, mohl být zdobený, jak ukazuje příklad ze Starého Města, který byl tausován mosazí.

Nejzajímavějším zjištěním posledního výzkumu jsou detailní pozorování konců řapů, které ukazují, že se na nich nacházejí otvory a fragmenty dřeva. Podle všeho byla ke konci řapu skrze otvor přikolíčkována dřevěná hlavice, jejíž podobu neznáme, a proto nemůžeme žádný s mečů typologicky zařadit. Kolíčky byly zřejmě také dřevěné, jelikož v otvorech se nenachází kovové fragmenty. S jistou mírou jistoty můžeme odhadovat, že původní hlavice mohla být jedno či dvojdílná, přičemž podstava byla podobně masivní záštita a koruna nabývala pyramidového tvaru anebo byla členěna do tří laloků. Datování nemilanského meče směřuje do 9. či začátku 10. století (Hošek et al. 2019: 195), zatímco staroměstský meč je datován do období od 2. pol. 8. do 1. pol. 9. století (Hošek et al. 2019: 245).

Analogie, které by kombinovaly tvar a použité materiály, z tehdejší Evropy chybí. Podobně masivní oválné záštity zdobené tausií, jaké vidíme u staroměstského exempláře, bychom v sousedním Německu mohli najít u mečů z 8.-9. století (Geibig 1991; Westphal 2002). Jistou analogií mohou být také meče, které mají jílce vyrobeny z parohu či kosti a které byly v období 9.-10. století známy ve velké části Evropy (Skandinávie, Anglie, Polsko, Česká republika a Maďarsko); zpravidla kopírovaly standardní typy mečů (Vlasatý 2017). Kombinaci kovu a dřeva použitou u jílcových komponentů lze najít u mečů z období stěhování národů až do 7. století (např. Davidson 1962: Fig. 49-53), ze kterých meče 8.-10. století formálně vycházejí, avšak časový odstup znemožňuje jakékoli bližší propojení obou skupin. Otvor na konci řapu je rys, který můžeme najít na alanské šavli z katakomby 52 z Dmitrijevského hradiště, pocházející z 9.-10. století (Pletneva 1989: 73).


Meč z hrobu 116/51 ze Starého Města – Na Valách. Hrubý 1955: Obr. 27.2.


Meč z Olomouce – Nemilan

Meč z Olomouce – Nemilan byl nalezen při archeologických vykopávkách roku 1999 v hrobu mladého dospělého muže, který dále obsahoval nůž, dvě vědra a vajíčka (Hošek et al. 2019: 195-6, ID No 164). Meč není možné typologicky zařadit, chronologicky spadá do 9. – začátku 10. století. V dnešní době tvoří meč pouze čepel s fragmenty jílce a pochvy. Délka meče v tomto stavu je 936 mm a váha 852 g. Čepel, která je dlouhá 800 mm, široká 63,4 mm a tlustá 5-3 mm, se skládá z ocelového jádra a navařenými ocelovými břity. Na aversu čepele se nachází nápis IVLFBERHTI, na reversu mřížka – oba prvky byly provedeny z damaskových prutů. Žlábek je v nejširším místě široký 32,5 mm a končí 80 mm od hrotu. Řap je dlouhý 136 mm. Rukojeť, která byla 100 mm dlouhá a řap je v těchto místech 42-20 mm široký a cca 5 mm tlustý, je stále částečně pokryta dřevěnými fragmenty. Záštita byla tvořena organickým materiálem, byla cca 15 mm tlustá a její pozice byla v době otevření hrobu stále patrná. Hlavice byla rovněž tvořena organickým materiálem, jehož fragmenty se zachovaly. Ve vzdálenosti 20 mm od konce řapu se nachází přikorodovaný pozůstatek plechu o tloušťce cca 2 mm, který pokrýval organickou hlavici. Hlavice byla k řapu připevněna pomocí kolíčku, který byl prostrčen otvorem na konci řapu. Fragmenty pochvy se skládají ze dřeva, které bylo vystláno třemi druhy keprové textilie. Dnes je meč uložen v Archeologickém centru v Olomouci pod registračním číslem 22/99-841-1.

Meč z Olomouce – Nemilan. Hošek et al. 2019: 195.


Meč z hrobu 116/51 ze Starého Města

Meč ze Starého Města byl nalezen při archeologických vykopávkách roku 1951 v hrobu muže v pokročilé věku, který dále obsahoval ostruhy, dva nože a vědro (Hošek et al. 2019: 245-6, ID No 226). Meč není možné typologicky zařadit, chronologicky spadá do období od poloviny 8. – do poloviny 9. století. V dnešní době tvoří meč pouze čepel se záštitou, fragmenty jílce a pochvy. Délka meče v tomto stavu je 872 mm a váha 728 g. Čepel, která je dlouhá 727,5 mm, široká 62 mm a tlustá 5-4 mm, nebyla metalurgicky zkoumána, ale rentgen potvrdil, že oblast žlábku se skládá z panelů ze stáčeného damasku a že 18 mm pod záštitou se nachází kruh o šíři 14,5 mm, jehož interpretace je nejistá. Žlábek je v nejširším místě široký 30 mm, probíhá celou délkou zachované čepele a zužuje se na 20 mm. Řap je dlouhý 114,5 mm. Rukojeť, která byla 92,5 mm dlouhá a řap je v těchto místech 32-22 mm široký a 6 mm tlustý, je stále částečně pokryta dřevěnými fragmenty. Velmi krátká a vysoká záštita oválného tvaru byla tvořena dřevěným základem, který byl kolem dokola potažen železným plechem. Tento plech byl tausován drátem o složení 73,9% Cu, 25,7% Zn, 0,4% Sn tak, aby vynikl vzor větévky či rybí kosti. Vrchní strana záštity byla pokryta plechem ze slitiny mědi. Délka záštity je 75 mm, výška 34-30 mm, původní tloušťka cca 31 mm. Hlavice byla rovněž tvořena organickým materiálem, jehož fragmenty se zachovaly. Hlavice byla usazena ve vzdálenosti 22 mm od konce řapu, kde se trn zužuje. Lze předpokládat, že hlavice byla k řapu připevněna pomocí kolíčku, který byl prostrčen otvorem umístěným 16,5 mm od konce řapu, a že hlavice byla pokryta plechem. Fragmenty pochvy se skládají ze dřeva, které bylo potaženo několika vrstvami textilu a kůže. Meč byl v minulosti špatně zrekonstruován a konzervován, je proto ve velmi špatném stavu. Dnes je meč uložen v Moravském zemském muzeu v Brně pod registračním číslem 116/51.

Meč z hrobu 116/51 ze Starého Města – Na Valách. Hošek et al. 2019: 245.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Davidson, Hilda R. Ellis (1962). The Sword in Anglo-Saxon England. Its Archaeology and Literature, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Hošek, Jiří – Košta, Jiří – Žákovský, Petr (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context, Praha – Brno.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město: Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“, Praha.

Pletneva 1989 = Плетнева, С. А. (1989). На славнно-хазареком пограничье (Дмитриевский археологический комплекс), Москва.

Vlasatý, Tomáš (2017). Meče s organickým jílcem. Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/, citováno: 15. 2. 2020.

Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, Oldenburg.

Kuronský meč ze soukromé sbírky

Na začátku září tohoto roku jsme Vám přinesli článek o soukromém meči s dřevěným jílcem, který patří do sbírky pana Dr. Lee Jonese (http://vikingsword.com). Na základě této spolupráce jsme se rozhodli zveřejnit další exemplář z jeho sbírky. Tentokráte jde o meč, který pan Jones zakoupil zhruba před dvaceti lety v anglickém starožitnictví. Při koupi si byl jist tím, že se jednalo o původní nález, nevěděl však, z jaké doby. Jaký cenný artefakt má ve své sbírce, se majitel dozvěděl až mnohem později. Nyní si meč důkladně popišme.

kuronsky1kuronsky1_2kuronsky2 kuronsky3couronian_upper-hilt_2couronian_upper-hilt_1couronian_guard_2couronian_guard_1

kuronsky4couronian_exposed_tang_endcouronian_blade

Celková délka meče je 829 mm a jeho kompletní váha činí 833 g. Jílec je dlouhý 143 mm. Hlavice je jednodílný odlitek ze slitiny mědi o délce 62,6 mm, výšce a 40,1 mm a tloušťce 13,1–19,9 mm. Na vrchní straně můžeme spatřit roznýtovaný řap, který prochází celou hlavicí. Výzdobu tvoří dekorace ze tří soustředných kruhů – na hlavici jsou kruhy rozloženy symetricky v počtu 7 kusů na integrální podstavě a nejméně dva nalezneme na výrazném středovém laloku koruny. Jak bylo této dekorace dosahováno, zda puncem nebo rytím, nemůžeme nyní stanovit. Prostor rukojeti, kterou tvoří pouze obnažený řap bez organických zbytků, je dlouhý 94,5 mm. Řap je v těchto místech široký 12,2–16,8 mm a tlustý 5,1–7,6 mm. Mírně prohnutá záštita, která je rovněž ze slitiny mědi, je dlouhá 82,2 mm. Ve středové části je záštita vysoká 8,2 mm a tlustá 16,3 mm, ke koncům se zužuje na výšku 6,8 mm a tloušťku 3,6 mm. Zdá se také, že záštita byla postříbrena. Dvoubřitá čepel, jež byla zahloubena do předem připravené zdířky vytvořené v přední části záštity, je dlouhá 686 mm a po celém povrchu pokryta korozí. Nejsou u ní patrné žádné znaky ani svářkový damašek. U záštity je čepel široká 47,7 mm a zužuje se až na 30,6 mm (47,7; 43,6; 41,3; 38,0; 36,6; 35,2 a 30,6 mm při deseticentimetrových odstupech). Čepel se zdá být mírně vypouklá, průřez se zdá být čočkovitý. Tloušťka u záštity je 6,65 mm včetně koroze a zužuje se na necelých 6 mm u hrotu (6,65; 60,6; 5,76; 6,71; 5,72; 5,82 a 5,98 mm při deseticentimetrových odstupech).

Jílec náleží do skupiny, kterou Šturms (1936: 109–112) na základě studia litevských mečů pojmenoval „kuronským typem“. Kirpičnikov (1966: 53) tento typ ve svém schématu vrcholně středověkých mečů nazval jako typ I, ale tato klasifikace se z dlouhodobého hlediska příliš neujala. Přelom znamenaly až práce V. Kazakevičia, který vytvořil typologii baltských mečů (Kazakevičius 1996: 53–59; Kazakevičius 1997). Kazakevičius tento typ pojmenoval jako T1, popsal jej a zmapoval jeho exempláře. Na jeho práci navázal A. Tomsons (Tomsons 2008; Tomsons 2012), který zrevidoval typ T1 a definoval jeho 4 varianty.

t1-typ
Varianty typu T1 podle Tomsona (2012: Fig. 1)

Typ T1 vznikl z Petersenova typu T a byl používán od 11. do 13. století na území východní Evropy (Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Bělorusko, Ukrajina a Polsko). V současné chvíli je známo kolem 150 mečů a mečových komponentů patřících k tomuto typu  a tento počet stále narůstá (Tomsons 2012: 148). Lze je tudíž považovat za místní výrobky, které si mezi místní elitou udržely důležité postavení po dvě století. Jílce mečů typu T1 mají komponenty odlité ze slitiny mědi, které jsou zdobené různými způsoby dekorace. Konstrukce hlavice se zdá být jednodílná i dvojdílná, avšak i u dvojdílných hlavic řap prochází skrz obě duté části. Koruna hlavice je troj, pěti nebo sedmilaločná. Záštity jsou zpravidla mírně prohnuté. Čepele jsou vždy dvoubřité, široké od 4–5,7 cm, žlábky jsou obvykle užší; některé čepele jsou opatřeny nápisem nebo značkou (Kazakevičius 1996: 53–56). Celková délka mečů je 85–100 cm (Tomsons 2012: 148).

t1-distribuceDistribuce mečů typu T1 podle Kazakevičia (Tomsons 2008: Fig.1)

Meč, který vlastní pan Jones, dobře zapadá do typu T1 (konkrétně jej lze ztotožnit se třetí variantou podle Tomsona), byť v některých detailech vyčnívá. Celková délka meče je zhruba 2 cm menší, než je u mečů tohoto typu obvyklé. Čepel svou délkou a šířkou zhruba odpovídá analogickým kusům, avšak nikoli svým profilem, který se zdá být atypický. Jednodílná hlavice odpovídá některým nálezům. Kruhová dekorace se nachází na hlavicích mečů typu T1 z Estonska, Lotyšska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska (Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2; Tomsons 2008: 3. att., 6. att.), ale nakolik vím, jedná se o první kompletní meč, který využívá takto zdobený komponent. Kruhová dekorace našla využití také na soudobých záštitách z Estonska a Lotyšska (Tomsons 2008: 6. att.) a na nákončí pochev z Lotyšska (Tomsons 2012: Fig. 6). Záštita tvarově odpovídá analogiím, ale postříbření je nestandardní a nemá obdoby. Bližší datování ani geografické zařazení není možné. Nutno však podotknout, že zmíněné východoevropské země mají dlouhodobý problém s detektoráři, a není vyloučeno, že meč může pocházet z nelegálního výkopu například v Lotyšsku nebo Litvě.

dekoraceDekorace mečů typu T1 z 11.–13. století. Větší rozlišení zde.

Hlavice: Kogula, Mežotnes senpilsēta, Talsu Vilkumuiža, Vúscie, Čornivské hradiště, Ušakovo (Tomsons 2008: 3. att., 6. att.; Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2). Záštity: Kogula, Matkules kapi, Paalkšni (Tomsons 2008: 6. att.). Nákončí: Lībagu Sāraji (Tomsons 2012: Fig. 6).

Při sepisování tohoto článku se pan Jones pokusil kontaktovat předchozího majitele, aby získal více informací. Tento se však neozývá, což není kvůli dvacetiletému odstupu překvapivé. Spolupráce s panem Jonesem se opět ukázala být velmi plodná, a já se nemohu dočkat, jaké další skvosty ze své sbírky nám ještě odhalí!

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Kazakevičius, Vytautas (1997). On One Type of Baltic Sword of the Viking Period. In: Archaeologica Baltica 2, Vilnius, s. 117–132.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников, A.Н. (1966). Древнерусское оружие. Выпуск 1. Мечи и сабли IX–XIII вв. Археология СССР. Свод археологических источников, Е1–36, Москва–Ленинград.

Pivovarov – Kaliničenko 2014 = Пивоваров, Сергій – Калініченко, Виталій (2014). Наверщя руків’я меча з Чорнігівського городища // Питання стародавньої та середньовічної історії, археології й етнології: Збірник наукових праць, Том 1 (37), c. 39–55.

Šturms, Eduards (1936). Kuršu zobeni. In: Senatne un Māksla, 4, s. 106–116.

Tomsons, Artūrs (2008). Kuršu (T1 tipa) zobeny rokturu ornaments 11.–13. gs. In: Latvijas Nacionālā Vēstures muzeja raksti, 14, s. 85–104.

Tomsons, Artūrs (2012). Symbolism of Medieval Swords from the Territory of Latvia During the 11th – 13th Centuries. In: Folia Archaeologica, 29, s. 145–160.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309) a rovněž u jednoho meče typu K (S4262). Meče typu D, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985). Meč typu K s kovovou rukojetí je raritním úkazem a svědčí o kopírování starší předlohy.

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Pochvy jednobřitých mečů

Již nějakou dobu se pravidelně setkávám s dotazy, jak vypadaly pochvy raně středověkých jednobřitých mečů. Tyto otázky jsou legitimní a souvisí se zvýšeným zájmem o reálnou podobu raně středověké výzbroje, ale i s absencí literatury, která by se problémem zabývala. Moji pozornost si toto téma získalo ve chvíli, když si o něm skvělý mečíř a můj přítel Robert Môc vyžádal článek. Tento krátký přehled mu proto věnuji v naději, že se úroveň poznání zlepší.

Svým způsobem lze problém zredukovat na otázky, zda nějaké pochvy známe, jak byly konstruovány a zda byl tvar symetrický či asymetrický. Na tyto otázky lze zodpovědět názornými příklady, které tvoří skandinávské, skotské a baltské meče, jež si nyní ukážeme.

Skandinávie

Pochvy jednobřitých mečů jsou v Norsku vzácné. V ojedinělých případech se však na čepelích zachovaly organické fragmenty, které dovolují tvrdit, že materiály použité k jejich výrobě byly stejné, jako tomu bylo u pochev dvoubřitých mečů – tedy kombinace dřeva, kůže a/nebo textilu. V Norsku jsou známy dřevěné zbytky na jednobřitých mečích z doby stěhování národů (B 7639B 8197B 11059T 931T 2897T 3490T 8750T 9550T 13050T 13283T 13537, T 13591T 14295T 16270T 16278T 16535T 20383Ts 6373Ts 3480Ts 4572) i doby vikinské (B 5787B 7158B 7535B 7713B 8551B 10532B 10585B 10898B 11120C 54723S 4092, S 5484S 6873, S 11783, T 1250T 2903T 3226T 6814T 6907T 8282T 12712T 12998T 13449T 13482T 14502T 14720T 15228T 15471T 16991T 19967T 21998T 24399Ts 3525Ts 3639Ts 8462), přičemž T 6814 a T 8282 vykazují rovněž potažení kůží, T 12712 a T 14720 jsou potaženy textilem, Ts 3480 má skladbu dřevo – kůže – textil a Ts 3525 je poskládána v pořadí textil – kůže – tenké dřevo. Rovněž jeden švédský jednobřitý meč (GF C 10038) nese známky dřeva z pochvy (Androščuk 2014: 296).

Meč T 1250, nalezený v norské lokalitě Føinem, má na své téměř sedmdesáticentimetrové čepeli zachované velké zbytky pochvy, z nichž jasně vyplývá, že pochva nebyla symetrická a dokonale kopírovala čepel. Totéž naznačuje meč z lokality Nervik (T 13482). Pokud bychom jako nejbližší analogie přijali skandinávské pochvy krátkých i dlouhých nožů, vyráběné rovněž z kůže, dřeva a případně bronzu, pak bychom se měli spíše přiklonit k asymetrické variantě, vizuálně kopírující čepel (např. Olsén 1945; Stjerna 2007). Symetrickou variantu však nesmíme úplně vyloučit. Způsoby zavěšení jsou naprosto neznámé.

T1250Meč z Føinem (T 1250), Norsko. Zdroj: Unimus.

T13482Meč z Nerviku (T 13482), Norsko. Zdroj: Unimus.

Meč z Heiå (S 12450). Zdroj: Unimus.

pochva pochva_2 pochva_3Jednoduchá pochva jednobřitého meče. Výroba: Roman Král.

Skotsko

V lokalitě Westness na Orknejských ostrovech se zachovaly dva jednobřité meče s velmi dobře patrnými pochvami (Żabiński 2007: Figs. 7-10). Meče náleží k Petersenovu typu H, jsou datovány do let 800-950 a zjevně souvisí se skandinávským osídlením. První z nich, nalezený v hrobě č. 11, byl objeven v hrobě muže ve věku 45-55 let, který byl postřelen čtyřmi šípy. Hrob se skládal z kamenných desek a inventář kromě meče tvořil štít, kopí, sekera, šípy, křesadlo a brousek (Żabiński 2007: 45, Figs. 7-8). Pochva meče je asymetrická, kopíruje čepel a je potažena textilem. Zajímavým detailem je, že pochva se zdá mít průřez rovnoramenného lichoběžníku – na hřbetu meče je pochva širší, má rovněž plochý hřbet a směrem k ostří se zužuje.

Druhý meč byl objeven v hrobě č. 12, ve kterém byl pohřben muž ve věku 35-45 let (Żabiński 2007: 45, Figs. 9-10). Hrob se skládal z kamenných desek a obsahoval kromě meče také sekeru, šípy a srp. Zdá se, že pochva tohoto meče se zachovala bez potažení.

mec-skotsko2Meč z hrobu č. 11, nalezený ve Westnessu.
Żabiński 2007: 45, Figs. 7-8.

mec-skotskoMeč z hrobu č. 12, nalezený ve Westnessu.
Żabiński 2007: 45, Figs. 9-10.

Baltské země

Nejpozoruhodnější nálezy pochází z litevské Palangy, kde byly v hrobech objeveny dva meče, jejichž pochvy lze rekonstruovat. Nepublikovaný meč z hrobu č. 119 je poměrně krátký, připomínající na Baltu tak populární sekáče. Byl opatřený asymetrickou dřevěnou pochvou, která byla ozdobena bronzovým kováním s dvoubodovým úchytem (osobní diskuze s Evaldasem Babenskasem). Hrob 199 obsahoval úzký meč s anténovitou hlavicí, uložený v symetrické dřevěné pochvě, která je zdobená symetrickým kovovým nákončím (Kazakevičius 1996: 101, 6. pav.). Pochva je uchycena na dvou bodech řetízky, které byly svedeny do kruhového rozbočovače na opasku.

Rovněž baltské dlouhé nože a sekáče, které často délkově odpovídají kratším mečům, byly opatřeny asymetrickými pochvami, v nichž by bylo možné spatřovat analogie. Více informací se lze dozvědět v článku o baltských sekáčích.

palanga_119Krátký meč z hrobu 119 v Palanze. Zdroj: Evaldas Babenskas.

palanga_199Meč z hrobu 199 v Palanze. Zdroj: Kazakevičius 1996: 101, 6. pav.

Shrnutí

Pokud bychom měly tyto materiály shrnout, pak můžeme konstatovat, že pochvy jednobřitých mečů jsou známy, byť jsou v různých zemí různým způsobem zachovalé. V regionech bylo k výrobě užito tradičních materiálů a postupů, a tak skandinávské a skotské pochvy kombinovaly dřevěné jádro s koženou a/nebo textilní výstelkou či koženým a/nebo textilním potahem, zatímco baltské pochvy měly navíc bronzové kování. Obě baltské pochvy, které jsme si uvedli jako příklad, neměly kožený ani textilní potah. Použité dřevo bylo tenké, zhruba 4–6 mm. Průřez se zdá být lichoběžníkový nebo čočkovitý, stejně jako u pochev dvoubřitých mečů.

Skandinávské a skotské pochvy jednobřitých mečů se zdají být nesymetrické. Symetrickou pochvu nalezneme pouze v Litvě, a to u meče, který má oproti většině skandinávských exemplářů velmi úzkou čepel. Zatímco u baltských pochev známe systém zavěšení, u skandinávských pochev neevidujeme jediný doklad.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Olsén, Pär (1945). Die Saxe von Valsgärde. Valsgärdestudien 2, Uppsala/Stockholm.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Soukromý meč s dřevěným jílcem

V červenci roku 2018 jsem při sepisování článku o mečích opětovně navštívil stránky asociace Hurstwic (http://www.hurstwic.org/). Článek o vikinských mečích byl oproti starší verzi, kterou jsem pamatoval, rozšířen o nové obrázky. Jedním z nových obrázků byl nekvalitní záběr meče s dřevěnou rukojetí, který byl popsán jako tkací meč z doby vikinské. Byv zvyklý na tkací meče provedené z kosti nebo dřeva, rozhodl jsem se napsat autorovi článku, panu Williamu Shortovi, zda by mi mohl poskytnout více informací o tomto artefaktu, který vykazoval podobnost s meči, které mají organický jílec a kterých z raného středověku známe hned několik.

Pan Short zmínil, že se jedná o nález umístěný v soukromé sbírce. Byl natolik hodný, že mou zprávu vyřídil sběrateli, který se mi vzápětí ozval. Majitel, který je pan Dr. Lee Jones (http://vikingsword.com), meč zakoupil zhruba před dvaceti lety na eBay. Jedinou informaci, kterou má o původu meče, je ta, že se před prodejem nacházel v nizozemských starožitnictvích. Pan Jones věří, že nález pochází z kontinentální Evropy. Majitele samého velmi zajímá, co za předmět vlastní, a proto byl naprosto nápomocný a nález pro účely tohoto projektu zdokumentoval.

celkovy-pohled-a celkovy-pohled-bCelkový pohled na předmět. © Dr. Lee Jones.

Celková délka předmětu je 38.8 cm. Čepel, která je vyrobena metodou svářkového damašku, je zlomená a značně orezlá. Jádro zřejmě tvoří tři stáčené pruty a (dost možná nepravidelný) vzor rybí kosti, které utvářely, je na některých místech žlábku stále viditelný, ačkoli není možné rekonstruovat původní podobu. Ocelové břity na obou stranách čepele zkorodované jádro přečnívají. V současné chvíli je čepel 22,4 cm dlouhá, 3,66–3,84 cm široká a 3,6 mm tlustá. Po konzultaci s expertem Fedirem Androščukem ji lze označit za produkt doby vikinské. Majitel čepel dává do souvislosti s čepelemi z doby stěhování národů, u kterých v některých případech absentuje jílec, jež byl zřejmě organický.

blade-a1 blade-b1 blade-b2Detaily čepele. © Dr. Lee Jones.

Co činí meč nejzajímavější je použití dřevěného jílce, v čemž spočívá jeho unikátnost. Jílec, který je 16,4 cm dlouhý, je zkonstruován ze tří částí – rukojeti, záštity a hlavice. Rukojeť je dlouhá lehce pod 9 cm a zdá se být tvořena dvěma polovinami o celkovém oválném průřezu. Tloušťka rukojeti variuje od 1,72 cm u záštity po 1,51 cm u hlavice; šířka rukojeti je nemálo větší. Záštita je z čelního pohledu symetrická a nabývá rozměrů 6,86 cm × 2,59 cm × 2,45–2,59 cm. Mincovní hlavice, která má průměr 4,78–5,40 cm, měla uprostřed výstupky, které směrem k okrajům snižovaly. Tento výstupek je na lépe zachované straně dosud viditelný. Tloušťka hlavice v současném stavu je 2,61 cm. Nutno podotknout, že na vrchní straně hlavice není viditelný roznýtovaný řap, což může být dáno také korozí. Vlákna dřeva použitého na rukojeti jdou souběžně s řapem, v případě záštity jsou vlákna umístěna kolmo na osu meče a v případě hlavice jsou vlákna orientována ve směru nejmenšího rozměru, tedy kolmo na rukojeť při bočním pohledu. Fedir Androščuk se domnívá, že starší čepel byla dodatečně osazena jílcem, který v případě hlavice kopíroval kusy 12.–13. století. Bližší datování ovšem není možné. Relativně dobré zachování jílce je dáno jak zřejmě pozdějším vznikem, tak uchováním v příhodném prostředí – například vodě.

hilt-b hilt-ahilt-cDetaily jílce. © Dr. Lee Jones.

Interpretace artefaktu jako tkacího meče se zakládá na vizuální podobnosti s tkacími meči raného středověku, respektive absenci jakékoli podobného meče s dřevěnými komponenty. Jak jsme naznačili v článku o mečích s kostěnými a parohovými jílci (http://sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/), organické komponenty nutně neznamenají nefunkčnost, jelikož na symbolické úrovni je meč zcela funkční. Lze předpokládat, že do situací vyžadující bojové nasazení meče se majitel dostával zřídka, pokud vůbec, a tak dlouhodobá výdrž meče v extrémních podmínkách nemusela být hlavním kritériem. Jelikož se jedná o levnější verzi kovové varianty, mohlo jít například o zástupný meč užitý při pohřbu. Stejně tak se mohlo jednat o rozbitý meč, který bylo potřeba rychle opravit za pomoci dostupných materiálů. Konečnou odpověď již nikdy nezískáme.

Majitel naznačuje, že by v budoucnu chtěl podniknout XRF analýzu dřeva a současně rozbor čepele neinvazivní metodou, aby se dozvěděl více o materiálu a dataci. Rozhodně budeme s nadšením sledovat, jaké zajímavé výsledky analýza přinese! Tímto bych všem zúčastněným chtěl hluboce poděkovat, že byly ochotni se se mnou dát do řeči a odpovědět na mé všetečné dotazy.

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Meče Petersenova typu G

V dalším dílu mečového seriálu jsem se rozhodl věnovat malé skupině vzácných a nepříliš rozšířených mečů, kterým je Petersenův typ G. Tento typ meče je mezi reenactory prakticky neznámý, zřejmě pro svůj netradiční vzhled či malé zastoupení. Cílem tohoto článku tedy bude uvést tento typ do povědomí českého publika, naznačit jeho rozšíření a anatomii.

type-G-swordMeč typu G nalezený v lokalitě Dale v norském Opplandu (C1554).
Převzato z Petersen 1919: 85, Fig. 74.

Popis

Jílec typu G je považovaný za vzácný (Andoščuk 2014: 55). Nenacházíme na něm zdobení z neželezných kovů. Podstava hlavice a zpravidla též záštita se ztenčují ke koncům, které jsou stočené do symetrických spirál či volut směřujících od rukojeti ven. Ačkoli nejméně v jenom případě je záštita rovná (C21660), obvykle se záštita stáčí stejným způsobem jako podstava hlavice, přičemž se nedotýká čepele, vůči které si zachovává odsazení. V jednom případě jsou spirály u podstavy hlavice nahrazeny ploškami, které zabírají stejnou plochu, a záštita vykazuje jen nepatrné zahnutí na koncích (C12749). Téměř ve všech případech tvoří korunu hlavice různě vysoká čtyřstěnná ploška, na které je řap roznýtován, stejně jako u typu F. Ve dvou případech je řap roznýtovaný přímo na podstavě/vrchní záštitě (C12749, SHM 19086), obdobně jako u typu M. Můžeme tedy vidět, že i když existoval jistý základní tvar, byl poměrně často hybridizován. U zjištěných kusů jsou záštity dlouhé 8–9 cm, podstavy hlavic 6,5–7 cm a rukojeti dosahují délek 7,8–8,5 cm.

Stejně jako variují jílce, tak i čepele mečů tohoto typu ukazují poměrně četné variace. Z celkových osmi kusů je pět exemplářů jednobřitých a pouze tři jsou dvoubřité. Nakolik je mi známo, jen tři nálezy jsou natolik kompletní, aby bylo možné určit jejich celkovou délku a tvar (C12749, C21660, SHM 19086). Jednobřitý meč C12749 je dlouhý zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Jak C12749, tak i fragmentární C1554 mají charakteristický průřez, který se vyznačuje ostřím zasahujícím zhruba do třetiny čepele a následně žlábkem. Podobný průřez, avšak bez žlábku, vykazuje meč SHM 19086, který dosahuje celkové délky 65 cm při skvělém stupni zachovalosti (Androščuk 2014: 357, La 1). Nejzajímavější jednobřitou čepel má meč C21660, který tvoří čepel franského damaskového skramasaxu z 8. století, jež byla osazena snad na počátku 9. století; tento skvěle zachovaný kus má celkovou délku 65,5 cm a váhu 746 g (osobní diskuze s Vegardem Vikem). Jediný dvoubřitý exemplář, který zde zmíníme, je fragmentární (měří 36,5 cm), avšak pozoruhodný ornamenty, které jsou na obou stranách čepele vytvořeny z damaškového prutu. Šířka čepelí u zjištěných jednobřitých mečů je 5,3–5,5 cm.

lapland-swordMeč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku (SHM 19086). Celková délka 65 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Šířka rukojeti 1,8–2,9 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 8 cm × 0,8–2–1,8 cm × 2–1,2 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1–1,7 cm × 1,5 cm. Šířka čepele u záštity 5,3 cm. Foto: Ola Myrin, Státní historické muzeum Stockholm.

norway-type-g-swordJednobřitý meč nalezený u zničené kremační mohyly v lokalitě Jørem v norském Nord-Trøndelagu (T15088). Celková současná délka 37,5 cm. Délka záštity 8,9 cm. Délka podstavy 6,6 cm. Šířka čepele u záštity 5,5 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, NTNU Vitenskapsmuseet.

norway-type-g-sword2Dvoubřitý meč nalezený v mohyle na lokalitě Bjørnstad v norském Buskerudu (C16208). Čepel má na obou stranách znaky z damaškového prutu. Záštita chybí. Současná délka čepele 36,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

type-G-sword-norway-single-edgedJednobřitý meč nalezený v lokalitě Rokstad v norském Buskerudu (C12749). Hybridní varianta s ploškami namísto spirál. Celková délka zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

scramasax-norwayJednobřitý meč z Gjøviku (C21660), který byl vytvořen z čepele franského damaškového skramasaxu z 8. století. Celková délka 65,5 cm. Délka rukojeti 7,8 cm. Váha 746 gramů. Foto: Vegard Vike, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

Rozšíření a datace

Co se týče rozšíření, často je citován Jan Petersen (1919: 84–85), který napsal, že jsou známy pouze čtyři exempláře nalezené v jihovýchodním Norsku (2 exempláře z Buskerudu a 2 z Opplandu). Petersenův výčet rozšířil Per Hernæs o dva nálezy z Telemarku (Hernæs 1985: Tab). Tento závěr kopíruje Mikael Jakobsson (1992: 201). Fedir Androščuk (2014: 55, 357) se vrací k Petersenovi, když zmiňuje pouze čtyři norské zástupce, a uvádí jeden švédský kus, který byl nalezen již roku 1929 a od té doby unikal pozornosti badatelů. Při bádání v norském katalogu UNIMUS jsem nalezl další norský kus (T15088), tentokrát z Nord-Trøndelagu. Dohromady tedy máme osm exemplářů, které jsou rozšířené v dnešním Norsku a Švédsku.

type-G-distributionDistribuce typu G podle Jakobssona (1992: 220).

Polští badatelé mezi exempláře typu G zařazují rovněž meč nalezený v 60. letech ve Štětínském zálivu (Pudło 2011). Jedná se o hybridní meč, který se v celkovém vzhledu podobá meči typu L, avšak má spirálovitou podstavu meče typu G. Jak jsme naznačili výše, není neobvyklé, že typ G nějakým způsobem souvisí s opětovným osazováním – a je tak možné, že stará čepel a podstava mohla být aktualizována na typ L, přičemž se autor rozhodl k využití starého komponentu. Co je také netradiční je fakt, že hlavice – a to včetně podstavy – se zdá být plátována stříbrem.

szczecin-swordHybridní meč ze Štětínského zálivu. Převzato z Pudło 2011: Rys. 1, 3.

Chronologické zařazení tohoto typu mečů je složité. Meče totiž nalézáme v bezkontextových situacích či porušených hrobových celcích. Dle našeho názoru můžeme k přibližnému datování využít jak jílce, tak čepele. Pokud jde o jílce, Petersen navrhl (1919: 85), že se jedná o raný typ, který lze datovat před typ F, což se zdá být ukvapený a prozatím nepodložený závěr (Andoščuk 2014: 55). Je však pravdou, že oba typy sdílí některé prvky, zejména krátkou korunu hlavice. Je dosti možné, že se typy F a G vyvinuly společně jako potomci typu A v 1. polovině 9. století. Podle Iana Peirce může typ G představovat zdobnější verzi meče typu F (Peirce 2002: 47). Typ G spolu s typy C, F a M náleží do skupiny mečů, které mají celoželezné jílce a větší část exemplářů je jednobřitá (Hjardar – Vike 2011: 169). Jednobřitou čepel lze spatřovat jako další charakteristický rys, který ukazuje spíše na období před polovinou 10. století. Meč C21660 s čepelí z franského skramasaxu rovněž ukazuje spíše na počátek 9. století, což je období, během kterého se v Norsku občasně tyto zbraně objevují v hrobových celcích (např. B1188). Budoucí nálezy snad budou schopny podat lepší svědectví k datování mečů typu G. Nutno podotknout, že někteří autoři zařazují vznik typu G již do konce 8. století (Jones 2002: 18).

Původ, analogie a možná funkce

Jílec typu G je svým vzhledem natolik výstřední, že je označován za slepou vývojovou větev. Petersen jde ve svém popisu tak daleko, že považuje meče typu G za podivné a nutně zahraniční, ačkoli se neodvažuje navrhnout místo původu (Petersen 1919: 85). Po necelých sto letech a několika dalších nálezech se stává čím dál pravděpodobnější, že meče typu G mají svůj původ v Norsku. S tím souhlasí také Peirce, jenž rozšíření typu G porovnává s rozšířením typu F (Peirce 2002: 47), a Androščuk (2014: 55), který meč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku interpretuje jako norský produkt, který do dnešního Švédska docestoval na základě norsko-laponských kontaktů, které jsou zmíněné v písemných pramenech.

Myšlenka, že by meče typu G nějakým způsobem navazovaly na prehistorické meče s anténovitou hlavicí, z nichž některé mají velmi podobná spirálovitá zakončení, je samozřejmě svůdná, avšak ničím nepodložená. Daleko bližší analogii tvoří baltské meče s anténovitou hlavicí, které jsou datované do přelomu 10. a 11. století (Kazakevičius 1996: 15–18, 127–128). Tato baltská paralela rozhodně stojí za zmínku. Podle Kazakevičia (1996: 18) se jedná o vzácný lokální typ, který se nepochybně vyvinul na území dnešní Litvy a Lotyšska, kde se vyskytuje v pouze 12 exemplářích. Jílec, který tvoří anténovitá podstava zakončená spirálami či ploškami a zahnutá či rovná záštita, je vždy usazen na úzkou jednobřitou čepel. Korunu ve formě čtyřstěnného hranolku, na které by byl řap roznýtován, baltské meče postrádají a mají řapy roznýtovány přímo na podstavách (vrchních záštitách). Ačkoli Kazakevičius (1996) se k typu G nevyjadřuje a nedává jej do souvislosti s baltskými kusy, společnými prvky s meči typu G mohou být jednobřité čepele, v některých případech rovné záštity a samozřejmě tvar antény. Možnou podobu můžeme spatřovat také v tesácích se člunkovitými záštitami z 15. století (Žákovský 2012). Jak se domnívá Žákovský (2012: 695), tyto jednobřité zbraně mohly najít uplatnění jak v ozbrojeném konfliktu, tak na lovu i v každodenním životě.

antennal-tipasBaltské meče s anténovitou hlavicí. Zdroj: Kazakevičius 1996: 3, 6, 7, 8 pav.

Jak si můžeme povšimnout, všechny analogie, které jsme zmínili, se objevují s geografickým a chronologickým odstupem. Je tedy pravděpodobnější, že se vyvinuly nezávisle na sobě. Společným jmenovatelem, který zapříčinil vznik podobných prvků, mohla být funkce i snaha o estetičtější zpracování. Jeden z možných modelů je takový, že se podobné zdobné prvky objevují ve chvíli, kdy se do kurzu dostane meč s jednoduchou, rovnou příčkou, a vznikne potřeba se od tohoto standardu odklonit a převýšit jej. Lze také spatřovat jistou tendenci využití typu G při opětovném osazení starých čepelí, kdy musela sehrát svoji úlohu jednoduchá konstrukce tohoto typu. Z funkčního hlediska spirálovitě tvarovaná záštita umožňuje poněkud odlišnou šermířskou práci tím, že soupeřovu čepel zachytává. V této souvislosti je třeba zmínit, že dochované kompletní zbraně jsou poměrně krátké a případně mohly najít uplatnění v určitém druhu ozbrojeného střetu, kde mohla být tato vlastnost využita. Nabízí se myšlenka využití při duelech, ve kterých – nakolik můžeme věřit některým rodovým ságám – nebyly dlouhé meče vždy tolerovány. Například v Sáze o Kormákovi (kap. 14) je Bersi osočen Þorkelem, že jeho meč je delší, než předepisuje duelový zákon. Spirálové zakončení nabízí také dobrou možnost pevné fixace meče v pochvě pomocí řemínků (friðarband), což mohlo být žádoucí ve chvíli, kdy majitel chtěl vizualizovat garantovaný mír.

dmitry-swordReplika meče typu G. Vyrobil Dmitrij Chramcov.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Pudło, Piotr (2011). Ponownie o wczesnośredniowiecznym mieczu wyłowionym z Zalewu Szczecińskiego. In: Materiały Zachodniopomorskie, NS 8, z. 1: Archeologia, s. 165–178.

Žákovský, Petr (2012). Tesáky s člunkovitými záštitami a jejich postavení ve vývoji chladných zbraní. In: Archaeologia historica, 37/2, s. 691–732.

Meče Petersenova typu W

V dalším článku o mečích bychom rádi představili doposud nepříliš známý Petersenův typ W. Nakolik víme, tento typ meče byl v České republice doposud rekonstruován pouze dvakrát. V následujícím článku tento zajímavý typ popíšeme, zmapujeme a odhalíme i jeho rekonstrukce.


Popis

Typ W označuje meč, jehož jílec má komponenty – tedy jednodílnou hlavici a záštitu – odlité z bronzu. Záštita je z čelního pohledu rovná, s mírně zaoblenými kratšími stranami. Jednodílná hlavice, na jejíž horní straně je roznýtován řap, má jednoduchý, půlkruhový tvar se zaoblenými hranami. Při pohledu shora je tvar obou komponentů čočkovitý, tj. ke krajům se zužující. Oba bronzové komponenty byly zhotovovány duté (viz rentgen), a to do té míry, že bronz tvoří tenkou, uvnitř dutou skořápku. Všechny známé bronzových komponenty přináležící k tomuto typu jsou dekorované; hlavice je sériemi linek členěna do čtyř polí, které jsou obvykle vyplněné cikcakovým vzorem. Tento vzor je dobře patrný i na záštitách; ve dvou případech je záštita zdobena soustřednými kroužky (Nedošivina 1991: 166). V jednom případě jsou komponenty zdobené masivními uzly provedenými ve stylu Borre (Brøgger 1921: Fig. 10). Dekorace se zdá být odlitá, ačkoli dělící a ohraničující linie mohly být dodatečně zvýrazněny. Některé kusy se projevují blyštivě zlatavou povrchovou úpravou. Členění hlavice navazuje na typ E a stojí velmi blízko mečům typu U, V a X. Datace spadá do 10. století. Norské kusy lze datovat do 1. poloviny 10. století (Petersen 1919: 157). Do tohoto období se datují také jiné meče s bronzovými komponenty, zejména Petersenův typ O, které byly ovlivněny stejným trendem. Ve východní Evropě lze typ W objevit v hrobech datovaných do 2. poloviny 10. století (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail bronzových komponentů meče typu W. Nález objevený roku 1816 na neznámé norské lokalitě (B998). Autor: Svein Skare, Unimus.

Jílec typu W je vždy součástí dvoubřitého meče. Meče tohoto typu mají poměrně uniformní rozměry. Kompletní meče jsou dlouhé 878–930 mm, přičemž délka čepele se vždy pohybuje kolem 745-760 mm. Čepele jsou široké 50–60 mm a jsou zanořené do připravených drážek na spodních stranách záštit. Čepele jsou obvykle bez nápisů, ačkoli meč z Timereva (hrob 100) má na čepeli jasně čitelné latinské písmeno C (Nedošivina 1991: 166). Záštity dosahují délky 80–100 mm, výšky 12–18 mm a tloušťky 17–22 mm. Dochované hlavice mají délku 58–67 mm, výšku 34–37 mm a tloušťku 19–21 mm (Androščuk 2014: 79–80 a vlastní pozorování). Rukojeti jsou dlouhé 85–105 mm, což odpovídá průměrným šířkám dlaní a svědčí o výrobě na míru. Byli jsme schopni nalézt pouze čtyři kusy se zachovanými rukojetěmi; ve třech případech je řap tvořící rukojeť obložen dřevěným základem, který je v případě meče z norského Breivoldu (T3107) dodatečně potažený plátnem a spirálovitě obtočený železným drátem. Čtvrtý případ, a sice meč z Kleppu (S2453), má rukojeť parohovou. Co se týče pochev, lze předpokládat, že nabývaly standardních podob. Meč z Kleppu má zachovanou dřevěnou pochvu s koženým potahem, zatímco meč z Timereva (hrob 100) je na kresebné rekonstrukci pokryt fragmenty dřevěné pochvy (Nedošivina 1991: Рис. I.I). Na konci meče ze Šestovice se zachovalo bronzové nákončí.

typ_W5Detail zachovalého jílce meče z Breivoldu (T3107).
Autor: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

Bronzové komponenty meče z norského Hundstadu (C16699). Délka záštity 90 mm, délka hlavice 66 mm. Oba komponenty jsou dekorovány motivy ve stylu Borre. Brøgger 1921: Fig. 10  

Abychom názorně ilustrovali anatomii tohoto typu meče, ukážeme si čtyři dobře zachované příklady:

typ_W1Bikavėnai, Litva. Celková délka 930 mm, šířka čepele 50 mm, délka rukojeti 105 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 18 mm. Dřevěné kusy rukojeti. Foto a popis: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Švédsko (SHM 25370). Celková délka 878 mm, délka čepele 743 mm, šířka čepele 50–31 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 14 mm, tloušťka záštity 22 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 37 mm, tloušťka hlavice 20 mm, délka rukojeti 86 mm, šířka rukojeti 20–26 mm, celková váha 892 g. Foto a popis: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, hrob 42, Ukrajina. Celková délka 890 mm, celková délka jílce 145 mm, šířka čepele 60 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 17 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 35 mm. Hrot meče opatřen nákončím. Foto a popis: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

kleppKlepp (S2453), Norsko. Celková délka 899 mm, celková délka jílce 139 mm, délka čepele 760 mm, šířka čepele 58 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 12 mm, tloušťka záštity 21 mm, délka hlavice 59 mm, výška hlavice 36 mm, tloušťka hlavice 21 mm, délka rukojeti 91 mm. Autor: Unimus.


Rozšíření

Obecně vzato typ W nemá mezi evropskými meči příliš velké zastoupení – v současné době evidujeme 18 kusů. Distribuce je však zajímavá a zaslouží si pozornost. Není překvapivé, že nejvyšší počet známe z Norska. Zatímco Petersen znal 8 norských mečů typu W (Petersen 1919: 156), Hernæs jich zná již devět a tento počet se zdá být stále aktuální (Hernæs 1985). Pouze čtyři z nich mají částečně zachované čepele, zbytek tvoří jílcové komponenty. Ve Švédsku známe jeden meč a dva jílcové komponenty (Androščuk 2014: 79). Dva komponenty – jednu hlavici a jednu záštitu – známe z německého Šlesvicka (Geibig 1991: Tab. 164:4–5). Dva zástupce známe z Timereva v Rusku (hroby 100 a 287), kde nalezneme jeden kompletní meč a jeden fragment hlavice (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). Jeden kompletní meč známe z litevské lokality Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) a jeden meč z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 212).

Blízko k mečům typu W stojí několik hybridních kusů, které nezapadají do standardní typologie. Je to v první řadě fragment dvoudílné hlavice odlité z bronzu, který je zdoben typickou výzdobou typu W a který byl nalezen roku 2015 při sídlištním výkopu v moravském Pohansku (Košta et al. 2019: 215-6, Obr. 57-8). Dalším hybridním kusem je meč z lotyšského Bēnes Kaijukrogs, tvarově odpovídající typu H/I, který má komponenty odlité z bronzu s cikcakovým vzorem typickým pro typ W (Jērums 2012: 2. att). Třetím hybridním kusem je detektorářský nález jednodílné hlavice z Ukrajiny, která odpovídá typické hlavici typu W, avšak místo typického dekoru je ozdobena jamkovou dekorací typickou pro typ E (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Jako kusy stojící blízko typu W by se daly označit i tři lotyšské kusy, které vymapoval Artūrs Tomsons (2019: 70) – tvarově se jedná o kusy analogické s typem V, ale jsou odlité z bronzu a výzdobu mají analogickou s typy R-S. Je příznačné, že hybridní kusy kombinují prvky typů, které stojí velmi blízko sebe. Do celkového počtu nezahrnujeme také nálezy z Velké Británie (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), protože všechny tyto meče mají železné komponenty, takže nesplňují základní kritérium typu W.

Hybridní kus z Pohanska (Košta et al. 2019: Obr. 57-8).

Hybridní kus z lotyšského Bēnes Kaijukrogs (Jērums 2012: 2. att).

Hybridní kus z Ukrajiny (zdrojem fotografie je Sergej Kainov).

Z celkového počtu 18 kusů tvoří 8 meče či jejich fragmenty, zatímco zbývajících 10 představuje tvoří oddělené bronzové komponenty. Meče typu W byly nalezeny v 7 zemích, jsou tedy poměrně rozptýleny v porovnání s celkovými počty. Hlavní nálezovou oblastí je severní a východní Evropa, kde se meče nacházejí na významných lokalitách.

typ_W4Distribuce typu W podle Jakobssona (1992: 228).


Rekonstrukce

V této kapitole bychom chtěli představit pět zdařilých rekonstrukcí Petersenova typu W, které zhotovili různí evropští mečíři.

Šířka čepele 68–40 mm. Váha 1540 gramů, vyváženo 170 mm od záštity.
Výrobce: Tomáš Zela, 2017.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42. Váha 1200 gramů.
Výrobce: Dmitrij Chramcov, 2015.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42 v porovnání s originálem.
Výrobce: Wojtek Szanek, 2016.

bobrVýrobce: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.


Výrobce: Arma Epona.

Poděkování a věnování

Tato práce vznikla díky podnětu Tomáše Břenka ze skupiny Goryničové, který vlastní rekonstrukci vyrobenou Tomášem Zelou. Jelikož tento typ nebyl na českých bojištích dosud k vidění, vznikla potřeba poukázat na nálezy a jejich rozšíření. Poděkování si zaslouží každý vytrvalý zájemce, který se nenechal odradit vyčkáváním. Své zásluhy na článku má také Sergej Kainov, který poukázal na dva ruské nálezy, a Ferenc Tavasz, který mi vypomohl svými radami. Článek bych chtěl konečně věnovat svému příteli, mečíři Janu Motyčkovi a jeho potomkovi, který právě přichází na tento svět.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Brøgger, A. W. (1921). Rolvsøyætten : et arkeologisk bidrag til vikingetidens historie. In: Bergens Museums Aarbok 1920–21, Hist.antikv. Række 1, 3–42.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jērums, Normunds (2012). Divasmeņu zobeni Zemgaļu apdzīvotajās teritorijās (5.–14. gs.). In: Arheoloģija un etnogrāfija XXVI, Rīga, 74-104.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavia okolí – nová revize. In: Památky archeologické CX, 173-235.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni dohledat, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 5,5–6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha u zjištěných, průměrně dlouhých kusů činí 1100–1200 gramů. Nejkratší kus, který se nám podařilo zjistit, váží 409 gramů a je dlouhý 47,7 cm, přičemž čepel je 38,5 cm dlouhá a 0,48 cm tlustá (Peirce 2002: 86). Tento meč, který měl být údajně nalezen v chlapeckém hrobu, se zdá být zmenšenou, avšak jinak plnohodnotnou verzí. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme šest relativně dobře zachovalých exemplářů, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C24244_ArgehovdMogen, Norsko (C24244). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený před rokem 1937. Celková délka 85 cm. Šířka čepele: 5,5 cm. Délka rukojeti 9,6 cm. Délka záštity 12,9 cm. Délka hlavice 8,3 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

parisNeznámá francouzská lokalita, zřejmě říční nález (Musée de l’Armée, Paris; J3). Skvěle zachovalý meč, nalezený před rokem 1890. Celková délka 90 cm. Délka čepele 75 cm. Šířka čepele 5,3 cm. Délka záštity: 10 cm. Délka rukojeti 12 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Podle Jiřího Košty z České republiky neznáme jediný nález meče typu M a jedná se o běžný mýtus hojně citovaný v literatuře (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Sognsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Rozhovor s Jiřím Koštou

Mgr. Jiří Košta.

Dnes jsem měl možnost setkat se s Jiřím Koštou, předním českým odborníkem na problematiku raně středověkých mečů. Diskuze, která mezi námi proběhla, ve mě vzbudila zájem o tvorbu speciálních článků zaměřených na rozhovory s odborníky, řemeslníky a obecně zajímavými lidmi. Tento článek bude prvním z nich.

Mgr. Jiří Košta je kurátorem sbírky raného středověku v Národním muzeu v Praze. Zabývá se archeologií raně středověké Evropy, studiem kultury společenských elit, středověkých militarií, skla a metod edukace a prezentace pravěkých a raně středověkých dějin. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 2004 nastoupil na doktorské studium, oboru archeologie pravěká a raně středověká, kde zpracovává disertační práci na téma „Raně středověké meče a hrobové celky s meči z České republiky v celoevropském kontextu“. Spolu se svými kolegy (např. Ing. Jiřím Hoškem) vydal řadu odborných článků k raně středověkým mečům (jejich seznam můžete nalézt zde). V současné době s kolegy připravuje práce o raně a vrcholně středověkým mečích, které budou obsahovat první katalog českých mečů z těchto období.

S Jiřím jsme debatovali o řadě témat. Ústředním tématem byla jeho nová kniha „Early Medieval Swords from Mikulčice“, jejíž podepsaný výtisk jsem zdarma obdržel. Část naší konverzace se zabývala českou archeologií, financováním odborné literatury a jejím prezentováním u nás i v zahraničí. Kupříkladu o Velké Moravě se v cizině, zejména pak v USA, ví velmi málo, protože se produkuje nedostatečné množství literatury ve světových jazycích. Zároveň je složité nalézt dobré překladatele odborného textu do anglického jazyka a na vznik nových knih kolikrát nejsou peníze.

„Existují dva druhy badatelů,“ říká Jiří Košta, „takoví, kteří sedí na nálezech a poté produkují poměrně zajímavé práce, ale mají tu nevýhodu, že nemají šanci samotní prozkoumat celá pohřebiště v jejich úplnosti. A pak jsou ti, kteří pracují v týmech složených z více generací, například tým profesora Macháčka v Brně.“ V těchto týmech pracují pedagogové spolu s žáky, kteří představují levnou a spolehlivou pracovní sílu, a vzájemně se obohacují. Konkrétně archeologie v Brně má s tímto přístupem dlouhé zkušenosti a tento přístup je podle Košty velmi pokrokový.

Řeč byla také o odborných publikacích týkajících se raně středověkých mečů. Každý, kdo se věnuje raně středověkým mečům, by tak neměl opomenout práce Jana Petersena (De Norske Vikingesverd, Norsko), Fedira Androščuka (Viking Swords, Švédsko), Iana Pierce (Swords Of The Viking Age), Sergeje Kainova (např. Swords from Gnёzdovo, Rusko), Vytauta Kazakevičia (Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Litva), Alfreda Geibiga (Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter, Německo), Andrzeje Nadolského (Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku, Polsko), Jaapa Ypeye (např. Six Iron Swords from the Netherlands, Nizozemí) nebo Gorana Bilogriviće (např. Carolingian Swords from Croatia – New Thoughts on an Old Topic, Chorvatsko) a dalších. Práce Jiřího Košty a Jiřího Hoška jsou samozřejmostí.

westphal

Konstrukce jílců v 7. (1), 8. (2), 8./9. (3) a 10. století (4). Převzato z Westphal, H. (2002). Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühinittelalterlichen Waffen, Oldenburg, 169, Textfigur 3.

Diskuze se ubírala také chronologicko-typologicko-terminologickým směrem. Kromě toho, že mi Jiří Košta odpověděl na dotaz, jak se do češtiny nejkorektněji překládá upper hilt (podstava, báze), mi názorně vysvětlil, že v různých zemích mohou být tytéž meče rozdílně datovány, v nejextrémnějších případech i o několik století. Důležité je zmínit, že datace jsou vědci uměle vytvořené a že se mnohdy řídí nejstarším nebo nejmladším výskytem jednotlivých typů. Jiří proto zastává názor, že by se měl hledat konsenzus a mělo by se přihlížet ke specifikům jednotlivých zemí; například ve Franské říši ustává ukládání do hrobů někdy na začátku 9. století, zatímco ve Švédsku lze převážně od 10. století sledovat v některých hrobech s meči uložené mince. Obecně platí, že datace pomocí mincí (terminus post quem) je složitá a ne vždy průkazná, protože mezi výrobou předmětu, jeho používáním a následným uložením do hrobu může uběhnout klidně i 50 a více let. Jiří Košta dodává, že typy mečů představují trendy, avšak samozřejmě můžeme najít takové meče, které se trendům vymykají.

Co mě z debaty s Jiřím nejvíce obohatilo byl jeho pohled na historické pozadí vzniku nových typů raně středověkých mečů v 9. století. Jiří Košta říká, že starší, merovejské meče mají kratší a širší čepel a relativně krátkou příčku (a někdy i z organických materiálů), někdy až do té míry, že přesahuje šířku čepele pouze o centimetr na každé straně. To se mělo změnit v 9. století, kdy Karel Veliký založil kavalérní útvary, a to především proto, aby byl schopný přesunout velké množství lidí z celé říše na jedno místo, a tak ji efektivně bránit. V těchto jezdeckých útvarech pak lze spatřovat prazáklad těžké jízdy, kterou známe z pozdějšího středověku. Důležité je však to, že ještě za života Karla Velikého sváděla říše boje se Sasy, Slovany, Araby – tedy etniky s jinou výzbrojí, proti které franská výzbroj fungovala. Problém nastal za občanských válek za vlády Ludvíka Pobožného v druhé čtvrtině 9. století, kdy proti sobě stanula tatáž výzbroj. A právě v tomto okamžiku – říká Jiří Košta – se mohl vyvinout nový typ meče, který lze definovat pomocí delší a užší čepele, jednokusové hlavice, lepšího vyvážení a delší, pevnější příčky. Zatímco některé skandinávské meče zachovávají archaičtější tvary (mají kratší a širší čepele s kratší příčky) ještě v 11. století, což musí souviset s faktem, že Seveřané bojovali opěšale, tak franské meče 9. století byly skvěle přizpůsobené jízdnímu boji. Delší čepel umožňovala lepší dosah a delší záštita chránila ruku – lze totiž předpokládat, že na rozdíl od opěšalých Seveřanů, kteří se bránili štítem a útočili mečem, karolinští jezdci kryli údery i meči, jelikož pohyb štítu je na koňském hřbetu omezený. Hojnější zastoupení kavalérního boje naznačuje také fakt, že se v iluminacích začínají objevovat kopí založená do podpaží namísto držená v dlani s palcem mířícím od hrotu.

Early Medieval Swords from Mikulčice, kniha, na které se Jiří Košta spolupodílel.

Dále mi Jiří vysvětloval závěry své práce „Early Medieval Swords from Mikulčice“. Na mečích z Mikulčic je prý zajímavé hlavně to, že mezi nimi můžeme najít početnou skupinu („skupina d“), která má nezvykle dlouhé čepele. Alfred Geibig totiž ve své práci „Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter“ řekl, že se před polovinou 10. století neobjevují čepele, které jsou delší než 830 mm, ale v Mikulčičích, které lze datovat zánikem Velkomoravské říše do 9. století nebo začátku 10. století, se objevuje hned šest mečů (5 mečů typu X a jeden meč typu N), jejichž čepele jsou delší než 830 mm a široké v rozmezí 45–60 mm (čepele jsou tedy velmi dlouhé a úzké až středně široké). Po celé 20. století přitom převládal názor, že typ X lze datovat do 10. století, zatímco Jiří Košta se snaží poukázat, že lze nalézt i exempláře datované do 9. století. Jelikož nevíme, co se dělo na Velké Moravě těsně po jejím zániku, tak nemůžeme vyloučit ani (méně pravděpodobnou) možnost, že se uvedené meče typu X používaly v 10. století, kdy byly uloženy do hrobů.

Jiří Košta na mě působí dojmem nesmírně vzdělaného a skromného člověka, který rád prezentuje výsledky svého bádání všem zájemcům o raný středověk. Jeho závěry, jež posouvají hranice poznání na poli raně středověkých mečů, jej řadí mezi špičky evropské archeologie. Z jeho pracovny jsem odcházel obohacen novými poznatky a podepsanou knihou. Proto bych chtěl Jiřímu Koštovi co nejsrdečněji poděkovat, stejně jako Mgr. Ľubomíru Novákovi, který mne pozval do Národního muzea a zprostředkoval naše setkání, a všem čtenářům, který článek zaujal, doporučuji Jiřího zkontaktovat (jiri_kosta@nm.cz) nebo si přečíst jeho literaturu.