Baltské široké bojové nože

rozsireni

Rozšíření širokých nožů v rámci dnešní Litvy a Lotyšska. Převzato z Kazakevičius 1988: 110, Obr. 44.

Při toulkách Pobaltím jsem v muzeích spatřil něco, co jsem pokládal za neuvěřitelné – masivní sekáče baltských bojovníků. Rozhodl jsem se, že o těchto nožích napíši krátký článek, který zařadím do série o raně středověkých bojových nožích. Mým cílem není tvorba katalogu všech nálezu, což by při mé neznalosti baltských jazyků byl nemožný úkol, spíše bych chtěl rozšířit povědomí o tomto zajímavém typu zbraně, popsal jeho základní charakteristiky, uvedl fotky a základní literaturu.

Široké bojové nože jsou výlučně baltskou záležitostí, kterou nelze zaznamenat za hranicemi dnešní Litvy a Lotyšska. Používaly se v rozmezí 7.–11. století (alternativně 6.–12. století). Populární byly u kmenů Latgalů, Sélů, Zemgalů a Žemaitů. Žemaitové je užívali v 7.–8. století (naleziště Maudžiorai, Kaštaunaliai, Požerė a další), někdy je uváděno užívání již v 6. století (Griciuvienė 2005: 119Tautavičius 1996: 140; Vaškevičiūtė 2004: 49). Sélové je užívali přinejmenším do 10. století (naleziště Visėtiškės, Boķi; Griciuvienė 2007: 176ff.). Stejně tomu bylo u Latgalů (Tautavičius 1996: 140). Nejdéle se široké nože používaly u Zemgalů, a to nejméně od 8. do 11. století (naleziště Šukionaia, Ringuvėnai, Jauneikiai, Linksmučiai, Pamiškiai, Papilė, Jakštaičiai–Meškiai; Griciuvienė 2005: 119Tautavičius 1996: 140; Vaškevičiūtė 2004: 48). V současné době je známo přes padesát lokalit, na kterých bylo nalezeno celkem přes 200 těchto nožů (Kazakevičius 1988: 109ff.Tautavičius 1996: 140). Z toho vyplývá, že šlo o masově užívanou zbraň, jejíž původ je jasný.

cetnost

Četnost nálezů širokých nožů v Litvě: I – do 5 kusů na jednom pohřebišti, II – do 10 kusů na jednom pohřebišti, III – více než 10 kusů na jednom pohřebišti. Převzato z Kazakevičius 1988: 111, Mapa XVII.

Hlavním charakteristickým rysem širokých bojových nožů je rozšiřující se čepel, čímž se oddělují od úzkých bojových nožů. Jejich čepele jsou dlouhé až 65 cm (Tautavičius 1996: 139), ale nejčastěji měří 27–53 cm (Vaškevičiūtė 2004: 49). Řapy čepelí jsou široké 2–3 cm a byly zasazeny do dřevěných rukojetí (Tautavičius 1996: 139; Vaškevičiūtė 2004: 48). Nože nemají záštity. Šířka čepele v nejširším bodě může dosahovat až 9,5 cm (Tautavičius 1996: 139). Za nejširším bodem čepele se čepel šikmě skloňuje a vytváří hrot. Ukazuje se, že starší čepele (do 9. století) byly kratší a tenčí, s průměrnou délkou 35–40 cm a šířkou 4,5–5 cm, zatímco mladší čepele (9.–11. století) jsou delší a širší, s průměrnou délkou 40–55 cm a šířkou 5–6 cm (Kazakevičius 1988: 113). Při technologické analýze bylo zjištěno, že čepele byly kovány z paketů karbonizovaného železa a že některé byly vyrobeny ze svařených třídílných paketů ze železných a ocelových prutů, což jim dodávalo pevnost a pružnost (Stankus 1970: 121; Tautavičius 1996: 139). Nože byly uchovávány ve dřevěných pochvách, které byly potažené kůží a někdy též tepaným bronzem – pozůstatky pochev jsou však velmi vzácné a jejich absence naznačuje, že nože byly běžně ukládány do hrobů bez pochev (Kazakevičius 1988: 149; Tautavičius 1996: 139).

Široké nože byly nalezeny výlučně v mužských hrobech, a to v různých pozicích. U Žemaitů jsou obvykle uloženy spolu s opasky ke stěnám komory či podél nohou (Kazakevičius 1988: 148). U Zemgalů jsou nože obvykle umístěné v oblasti stehen či pánve zemřelého, méně často na ramenou či hlavě (Griciuvienė 2005: 119; Kazakevičius 1988: 148–149; Tautavičius 1996: 139). Rukojeť často směřuje k pravé ruce zemřelého. Spolu s masivními noži se v hrobech občas objevují jejich zmenšené verze, „miniatury“ s délkou 11–24 cm a šířkou hrotu 2–3 cm (Kazakevičius 1988: 114). Tyto miniatury jsou považovány za symbolické zbraně, které neměly žádný praktický význam (Griciuvienė 2005: 119Kazakevičius 1988: 114; Tautavičius 1996: 139; Vaškevičiūtė 2004: 49).

 

Použitá literatura:

GRICIUVIENĖ, Eglė et al. (2005). Žiemgaliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Semigallians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.

GRICIUVIENĖ, Eglė et al. (2007). Sėliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Selonians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.

KAZAKEVIČIUS, Vytautas (1998) = Казакявичюс В. (1998). Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Вильнюс.

STANKUS, Jonas (1970). Kalavijų ir ietigalių gamybos technologija Lietuvoje IX–XIII amžiais. In: Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija, 113130.

TAUTAVIČIUS, Adolfas (1996). Vidurinis geležies amžius Lietuvoje: V – IX a., Vilnius.

VAŠKEVIČIŪTĖ, Ilona (2004). Žiemgaliai V–XII amžiuje, Vilnius.

Raně středověké hoblíky

pořízNa facebookové skupině Doba vikinská padl dotaz, zda Seveřané používali hoblíky. V diskuzi, která se pod dotazem rozeběhla, padlo zhruba následující: na rozdíl od pořízů, které máme dochované v několika desítkách nálezů a přinejmenším ve dvou různých tvarech (“rovné” a “prohnuté”), neznáme žádný severský nález hoblíku s dlouhým plazem. Nutno však poznamenat, že “rovné” pořízy, které byly uchyceny způsobem ukázaným vpravo, mohly posloužit stejnému účelu – používaly se při stavbě lodí a při opracování menších ploch. Naopak klasické hoblíky s dlouhým plazem se hodí při opracování delších ploch, například prken.

To, že se hoblíky nenalezly, vůbec neznamená, že se nepoužívaly – zkrátka nejsou archeologicky dochovány. Archeologické nálezy ze západní Evropy potvrzují, že se hoblíky používaly, a to v relativně neměnné podobě. Badatelé se domnívají, že se tytéž hoblíky mohly používat i ve Skandinávii. Domnívají se tak na základě Básně o Arinbjǫrnovi (kolem roku 962) od skalda Egila Skallagrímsona, ve které je použito slovo lokarr, které je zřejmě výpůjčkou ze staroanglického locer (“hoblík”). Egil výraz používá v kenningu ómunlokarr (“hoblík hlasu”, tj. jazyk); podobný kenning používá i skald Hallar-Stein (12. století): óðar lokarr (“hoblík básnictví”, tj. jazyk). Básníci si pohrávají s metaforou jazyka jakožto nástroje, který tvaruje a ohlazuje slova, stejně jako hoblík opracovává dřevo. Staroseverská literatura zachovává také slovo lokarspánn (“hoblina”).

V případě, že chceme rekonstruovat severské hoblíky, se však nemáme o co opřít. Nejlepším řešením tak zřejmě zůstává replikování západoevropských hoblíků, což na základě vztahu locer – lokarr jistě nebude zcestné. Můj anglický kamarád David Constantine, který se zabývá řemeslnou výrobou raného středověku, napsal o západoevropských hoblících krátký článek, který jsem pro Vás přeložil.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:
Raně středověké hoblíky

 

DOPLNĚK:
Na Době vikinské posléze padl dotaz, jakým způsobem se ohlazovaly šípy. Dospěly jsme k tomu, že ze Skandinávie podobné škrabadlo nebo specializovaný hoblík není znám, přestože v jedné polostrofě Písně o Rígovi (strofa 28:1–4) je ohlazování zmíněno:

Seděl hospodář,          tětivu pletl,
ohýbal luk,       ohlazoval šípy (ǫrvar skefti).

Z důvodu tohoto ohlazování (skafa) se “střela” staroseversky označuje jako skaft (doslova tedy “ohlazená tyčka”), což je patrné i z anglického shaft. K tomuto ohlazování mohl dobře posloužit nástroj, který máme dobře zdokumentovaný ze staré Rusi. Jde o zakřivené škrabadlo (lze jej nalézt po zadání hesla “Костяные струги”) vyrobené z kostí, parohů nebo dřeva, na jehož vrchní straně se nacházejí zářezy pro umístění nože. Pro více informací, rozměry a obrázky nálezů a rekonstrukcí přejděte sem.

Praporce doby vikinské

Otázkou praporců jsme se zabývali již v předchozím článku Boj v době vikinské, ale byl jsem požádán, abych sepsal článek, který shrnuje dohromady všechny informace, které máme, aby bylo možné vytvořit co nejvěrohodnější rekonstrukci. Zároveň si řekneme také něco o symbolice staroseverských praporců.

JACOBSEN, Lis, - MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

JACOBSEN, Lis, – MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

Jsem si vědom pouze dvou vyobrazení vikinských praporců a několika literárních popisů (zájemce o literární popisy praporců odkazuji na tento článek). Současně existují archeologické nálezy několika spon ve tvaru praporců, které spíše odpovídají větrným lodním korouhvičkám a podle mého názoru sdílí některé podobnosti s praporci. Skaldské básně, které praporce často zmiňují, ukazují jasnou terminologii: praporec tvoří žerď (stǫng), na které je pověšená textilní vlajka (merki či ).

Začněme vyobrazeními. Tím nejjednodušším je rytina z runového kamene DR 96, který se datuje do pojellinské doby vikinské (950-1066). Výjev ukazuje jezdce na koni, který v levé ruce drží štít a v pravé třímá žerď praporce. Praporec má trojúhelníkový tvar a je bez motivu.

raven banner2Nejdůležitější výjev se nachází na mincích dublinského a northumbrijského krále Óláfa (kvárana) Sigtryggssona ze 1. poloviny 10. století. Na jedné minci nacházíme také žerď s trojúhelníkovým praporcem a třásněmi. Na praporci je vidět nedetailní silueta letícího havrana. Na jiné minci téhož panovníka se nachází pouze havran, a to ve velice kvalitním provedení. Havraní praporec je také vyobrazen na výšivce z Bayeux (konec 11. století) v rukou normanského jezdce.

Pokud se zaměříme na písemné prameny, zjistíme, že havraní praporec (staroseversky hrafnsmerki) je typickou standartou významných severských vládců. Popisy severských praporců jsou dochovány jak v islandských ságách, tak v anglosaských a normanských pramenech. Je patrné, že havraní praporce se používaly po celou dobu vikinskou, od 9. do 11. století, a že šlo o celoskandinávskou zvyklost.

Prameny věnují velkou pozornost praporci Ubby, syna Ragnara loðbróka, který roku 865 napadl Anglii a který padl roku 878 v bitvě u Cynwitu v Devonshire. Jeho praporec, který se nazývá “Havran”, popisují hned tři prameny:

Praporec na výšivce z Bayeux.

V zimě toho roku přistál bratr Ívara a Hálfdana v Devonshire ve ve Wessexu s 23 loděmi. Tam byl zabit s osmi sty muži a dalšími čtyřiceti z jeho vojska. Měli s sebou praporec, kterému říkali Havran. Anglosaská kronika 878

Říká se, že tři sestry Hingwara a Habby, dcery Lodbrokovi, utkaly praporec a připravily ho k používání za jedno poledne. Dále se říká, že pokud měli vyhrát bitvu, ve které následovali praporec, bylo možné vidět, že uprostřed praporce havran vesele třepotá křídly. Ale pokud měli prohrát, padl a ani se nepohnul. A to se vždycky osvědčilo.
Neotské anály

Ubba měl praporec Havran. Byl bratrem Iwara a byl pohřben vikingy v obrovské mohyle v Devonshiru, nazývané Ubbelawe.
Geoffrey Gaimar: Dějiny Angličanů

birka_korouhev

Šperk z Birky ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 5 (Fig. 4).

Další panovník, který podle pramenů vlastnil havraní praporec, je orknejský jarl Sigurð Tlustý. Na praporci však podle Ságy o orknejských jarlech (o praporci vypráví také Sága o Þórsteinu Síðu-Hallssonovi a Sága o Njálovi) ležela kletba, která stála Sigurða v bitvě u Clontarfu život:

“Teď si vezmi tento praporec, který jsem pro tebe vytvořila se všemi svými dovednostmi. Věřím, že přinese vítězství tomu, před nímž je nesen, ale smrt tomu, kdo ho nese.” Byl to skvělý praporec, velmi důmyslně vyšívaný postavou havrana. A když se třepotal ve větru, vypadalo to, že havran letí.
Sága o orknejských jarlech, kap. 11

Další havraní praporec měl dánský král Knút Veliký v bitvě u Ashingdonu (1016). Praporec je popisován takto:

Tento praporec byl utkán z nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí a nebyl na něm žádný obrázek ani postava. Ale v případě války se na něm objevoval havran, jako kdyby byl do něj vetkán.
Encomium Emmae

Ale pravděpodobně nejslavnější je příběh o praporci Haralda Krutého, který nesl jméno Landeyðan (“Pustošitel země”?) a který měl rovněž vyobrazovat havrana. Jak dokazují následující ukázky, Harald pod ním vždy zvítězil, a proto ho považoval za nejcennější část svého majetku (hodnotu naznačuje již fakt, že praporec měl často vlastní jméno).

aland_korouhev

Šperk z Åland ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 20 (Fig. 21).

Svein se Haralda zeptal, jaké části svého majetku si váží nejvíce. Odpověděl, že svého praporce Landeyðanu. Svein se zeptal, co na něm je tak pozoruhodného, že si ho natolik cení. Harald odpověděl, že se říká, že ten, před nímž je nesen, získá vítězství, řka, že se toto osvědčilo po dobu co ho vlastní. Svein pravil: “Uvěřím, že praporec má takovou vlastnost, pokud svedeš tři bitvy se svým příbuzným králem Magnúsem a ve všech zvítězíš.”
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 22

A když král Harald spatřil, že šik Angličanů sestupoval podél příkopu k nim, nechal zatroubit na válečné trubky a důrazně povzbuzoval vojsko. Nechal před sebou nést praporec Landeyðan a zaútočil tak tvrdě, že před ním vše ustoupilo.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 85

Král Harald tehdy odvětil: “Rád bych se řídil jiným plánem – posadíme tři naše nejlepší muže nejrychlejší koně a necháme je co nejrychleji jet, aby vyřídili vzkaz našim mužům, kteří rychle přijdou s pomocí – protože Angličané spíše dočkají nejtvrdšího boje, než my utrpíme porážku!” Poté jarl řekl, že se zařídí podle jeho plánu, stejně jako v jiných ohledech, a že také není ochotný prchnout. Nato nechal král Harald vztyčit svůj praporec Landeyðan. Muž, který nesl praporec, se jmenoval Frírek. Král Harald sešikoval své vojsko do dlouhé a husté formace. Křídla ohnul dozadu tak, že se potkala a vytvořila široký a hustý kruh, na všech stranách rovnoměrný. Štíty se navzájem překrývaly. Královský doprovod byl uprostřed kruhu u praporce. Ten tvořili vybraní bojovníci. Jarl Tósti byl se svými muži jinde a měl další praporec.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 88-89

Král Harald Sigurðarson byl zasažen šípem do krku. To byla jeho smrt. Padl a s ním všichni, kteří s ním postoupili dopředu, kromě těch, kteří se vzdali a kteří měli v držení praporec. Nato se spustil nejtěžší boj a pod královským praporcem kráčel jarl Tósti.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 92

Právě v tu chvíli dorazil z lodí Eystein orri s těmi muži, kteří ho následovali. Byli v plné zbroji. Eystein se zmocnil praporce krále Haralda Landeyðanu. Tu se střetli potřetí a nejostřeji. Padlo mnoho Angličanů a nebyli daleko od útěku. Tomuto střetu se říká Orrahríð.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 93

detsky_vlajkonos

Dětský vlajkonoš.

Chtěl bych poukázat, že funkce vlajkonoše (staroseversky merkismaðr) byla velice čestná; panovník si vybíral různé vážené osobnosti ve svém okolí, které chtěl poctít. Po době vikinské se tato funkce institucionalizovala jako titul člena dvora. Zájemce, kteří by se chtěli dozvědět více o staroseverských vlajkonoších, odkazuji sem. V současné rekonstrukci je trend vybírat jako vlajkonoše lidi, kteří nemohou bojovat (neozbrojené, ženy či děti), tedy přesně naopak. Jako zajímavost mohu uvést, že jeden z vlajkonošů na výšivce z Bayeux třímá troubicí roh a je zároveň trubačem. Skaldské básně udávají, že vlajkonoši svěřenými praporci mávali; jakýkoli pohyb praporců v písemných pramenech značí válečný kontext.

Z ukázek si lze povšimnout, že praporec je symbol jednotlivých osobností nebo rodů, nikoli však skupin, jako v případě současné rekonstrukce. Tento fakt je o to patrnější, když je praporec nazván králova zástava (konungsmerki). Praporec sloužil jako orientační bod v bitvě, který vlastním jednotkám i nepřátelům oznamoval pozici panovníka. Pádem vlajky obvykle bitva končí – zejména proto, že se vlajkonoš permanentně nacházel poblíž panovníka a padl-li praporec, padl s největší pravděpodobností i vůdce. Jak však můžeme vidět na příkladu bitvy u Stamfordského mostu (1066), po pádu krále a jeho vlajkonoše se vlajky zmocňovali nižší, přeživší vůdci. Praporců bylo na bojišti více, v ságách má praporec každý jarl.


Pečeť východofranského krále Konráda ze začátku 10. století.
Král je vyobrazen s korunou, praporcem, pláštěm a štítem.

Padlý praporec na výšivce z Bayeux.

Vyobrazení severský praporců shodně ukazují jednoduchou žerď namísto ratiště s kopím, které je vyobrazeno pouze v jezdecké scéně na výšivce z Bayeux. Je to logické, protože kopí je účinná jezdecká zbraň. Seveřané však jízdní boj nepoužívali (nebo rozhodně ne v takové míře) a soustředili se na pozemní boj, přičemž vlajkonoš byl za štítovou hradbou (viz tento obrázek) a do boje příliš nezasahoval (pouze v případě, že byl ve vlastním ohrožení). Mince Óláfa Sigtryggssona ukazuje na vrcholu žerdi jistou ozdobnou koncovku připomínající kříž (nebo kopí s křidélky), zřejmě kovovou. Na druhou stranu je pravdou, že jeden ze staroseverských výrazů pro praporec – darraðr – může současně znamenat “kopí” a že i v soudobé evropské ikonografii pěšáci třímají trojúhelníkové praporce připevněné na kopí.

Větrná korouhev z norského Heggenu, 11. století.

Všechny vyobrazené praporce mají vždy tvar pravoúhlého trojúhelníku, což je možná dáno povahou materiálu (např. do kamene lze rýt pouze rovné linky). Výše zobrazený normanský praporec na výšivce z Bayeux se zdá být mírně zakřivený a lze předpokládat, že měl spíše čtvrtkruhový tvar. Jiný praporec na téže výšivce má ale opět trojúhelníkový tvar. Čtvrtkruhové či čtvercové jsou též severské větrné korouhve, které se připevňovaly na lodní stěžně nebo přídě. Při rekonstrukci jsou dnes častěji používány čtvrtkruhové tvary, ačkoli bych na základě zde uvedených nálezů upřednostňoval trojúhelníkový tvar.

Praporec skupiny Midgard.

Praporec skupiny Midgard.

Prameny se shodují, že královské praporce byly zhotovovány z těch nejnákladnějších materiálů a s tou největší pílí. Již jsme se dočetli, že praporec Knúta Velikého byl vyroben z “nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí“. Možná na základě toho se někteří vexilologové domnívají, že vikinské praporce měly bílé pole (viz SMITH, Whitney. The Flag Book of the United States, Morrow 1975: 11). Oba výše uvedené praporce na výšivce z Bayeux mají rovněž bílé pole a jsou obšité zlatým lemem. Také Magnús Dobrý měl podle skalda Arnóra jarlaskalda v boji zkrvavovat “jasné praporce” (frán merki). Skald Þorleik fagri popisuje zlatem vyšívané praporce (gullmerkð vé).

Na spodní straně praporců jsou vyobrazeny střapce. Ikonografie jich zobrazuje 4-9 (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux 4; Óláfova mince 5, spona ve tvaru praporce z Birky 6, spona ve tvaru praporce z Åland 8, praporec s motivem havrana na výšivce z Bayeux 9). Při rekonstrukci těchto střapců se často používají koňské žíně, přičemž minimálně na dvou vyobrazení (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux, spona ve tvaru praporce z Birky) existuje nápadná podobnost. Současně máme také obdélníkové a trojúhelníkové střapce, které musely vyrobeny z textilu.

Krátce bych se chtěl popsat společné prvky vyobrazených havranů. Ti vždy směřují zobákem od žerdi. Zajímavé jsou literární popisy vyšívaných havranů, které se shodují s výjevem na minci Óláfa Sigtryggssona – je zdůrazněno, že havran je vyobrazen v letu. Na praporci nacházejícím se na výšivce z Bayeux havran stojí; existuje dokonce diskuze o tom, proč je na normanském praporci vyobrazen havran a jeden z možných výkladů zní, že je to kvůli severskému původu Normanů. Ryze staroseverské popisy a ikonografie jsou však zajedno v tom, že havran je vyobrazován v letu.

gunnar

Praporec skupiny Gunnar.

Havrani na mincích Óláfa Sigtryggssona jsou vyobrazeni v letu pod úhlem 45°. Každý detail těchto havranů je přizpůsoben tak, aby byl vytvořen dojem, že letí. Těla jsou znázorněna frontálním pohledem, křídla jsou roztažená, stejně tak ocasní pera. Hlavy jsou vyobrazeny z profilu. To mě přivádí k myšlence a upozornění, že pokud hodláte havrana rekonstruovat, nesmíte ho zapomenout přizpůsobit určitému uměleckému stylu, který je typický pro století, které rekonstruujete.

Havran v letu, který se vznáší na žerdi nad vojskem, perfektně zapadá mezi staroseverské popisy bitev. Marně bychom hledali oslavnou skaldskou báseň, ve které by nebyl zmíněn havran sytící se na padlých bojovnících. Havrani jsou současně atributem Óðina, a je proto zajímavé, že havraní praporce měli i křesťanští panovníci Knút Veliký a Harald Krutý. To znamená, že náboženský aspekt byl po christianizaci vytlačen, zatímco funkce havrana jako symbolu dravce hodujícího na mrtvolách přetrvala. Havraní praporec nepříteli věstil smrt na bojišti.

Praporec skupiny Hersir.

Praporec skupiny Hersir.

Lze předpokládat, že existovalo širší spektrum motivů na praporcích, ale havran byl zcela jistě nejčastější. Óláf Svatý měl údajně dračí praporec, což nápadně připomíná kontinentální dračí standartu, která je vyobrazena i na výšivce z Bayeux. Mezi další “bitevní zvířata” patřili medvědi a vlci, kteří se eventuálně mohli objevovat i praporcích. V době vendelské a snad i na počátku doby vikinské byli ve velké úctě chováni i kanci, jejichž malé postavy byly umisťováni na hřebeny přileb. Na staroseverských štítech se objevovali také jeleni a jestřábi.

 

Další doporučené odkazy:

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners_from_Literature

http://www.vikinganswerlady.com/banners.shtml

http://en.wikipedia.org/wiki/Raven_banner