Amputace dolních končetin raného středověku a jejich protézy

Kolskegg s sebou prudce trhl a sekl po Kolovi mečem s takovou silou, že mu usekl nohu nad kolenem.
‚Dobrá rána, což?’ zeptal se Kolskegg.
‚Doplatil jsem na to, že jsem se nechránil štítem,’ odpověděl Kol a nějakou chvíli stál na jedné noze a díval se na pahýl druhé své nohy.
‚Nepotřebuješ se moc dívat. Je to, jak vidíš: noha je pryč,’ smál se Kolskegg.
Kol se pak zvrátil mrtev k zemi.
(Sága o Njálovi 63)

Díky životu v jedné z nebezpečnější zemi této planety, dlouhému období míru a funkční medicíně jsme zapomněli na hrůzy války a metly lidstva, díky čemuž se nám obtížně hodnotí kvalita života v minulosti. Současně nejsme schopni plně docenit jistoty, v nichž žijeme, a nesnáze, kterými naši předci museli projít. V následujícím článku se zaměříme na opomíjenou problematiku amputovaných končetin v důsledku nemocí a válečných zranění i protéz těchto tělesných částí v období raného středověku. Doufáme, že čtenáři z řad reenactorů a zájemců o historii naleznou v článku málo reflektovanou nadstavbu.


Nemoci a zranění dolních končetin, amputace

Staroseverská literatura zachovává více než pět desítek příjmí, která mají souvislost s nohama (Jónsson 1908: 219-223). Řada z nich reaguje na nemoci nohou, nohy podivně tvarované či zmrzačení nohou v bojovém konfliktu, které mělo za následek doživotní kulhání, a reflektují tak odlišnost nebo handicap (Sexton 2010). Mezi běžné nemoci postihující nohy rozhodně patřily ischemie, aterosklerózy, diabetická noha a infekce. Stěží si již dnes představíme taková onemocnění, jako je lepra nebo obrna, které byly ve středověku rozšířené (Hernigou 2014aHernigou 2014b). Mezi středověké úrazy museli patřit zlomeniny a amputační zranění. Nejčastější formou amputačních zraněních v klinikách v neindustrializovaných zemích je ztráta končetiny nebo jejího části, způsobená nehodami při práci se stroji, zvířaty, dopravními prostředky a při pádech z výšky (Binder 2016: 30). Jak se tedy zdá, dolní končetiny pod kolenem patřily společně s prsty na rukou mezi nejvíce amputované části lidského těla i v období středověku.

Rekonstrukce fixace zlomeniny dolní končetiny kolem roku 1350.
Zdroj: van der Mark 2016.

Jakákoli zranění byla velmi náchylná na infekce, které představovaly v předantibiotické éře vážnou medicínskou výzvu (Erdem et al 2011Runcie 2015) a které zřejmě někdy ústily v amputace; zranění utržená na britské straně v 1. světové válce měla míru infekce vyšší než 90%. Lékaři raného středověku sice ovládali jednoduché chirurgické úkony (nařezávání, vypalování a vyplachování ran, narovnávání kostí) a byli schopni poskytnout základní péči (ovazování, podávání bylinných výluhů, přikládání kamenů a bylin, rytí run a zaříkávání), avšak neměli možnost pracovat ve sterilním prostředí, neměli znalost prevence bakteriální infekce a jejich diagnostika byla na poměry dnešní medicíny na žalostně nízké úrovni (Vlasatý 2017). Kvůli tomu byla pooperační úmrtnost po vážných chirurgických zákrocích circa 60-80 % (Smith et al 2012: 36). Kvůli vysoké úmrtnosti se amputace před zavedením moderních anestezie a antiseptik příliš nerozmohly (Van Cant 2018: 199). Amputacím se zřejmě také vyhýbalo z toho důvodu, že “nekompletní lidé” mohli být považováni za nekompetentní k vládě či poznamenáni v posmrtném světě (Sellegren 1982: 13), případně muži z důvodu své pýchy nedovolili amputovat nebo ošetřující odmítli amputaci s tím, že neponesou zodpovědnost za pacientovo zmrzačení (Friedmann 1972: 117).

Simon Mays (1996) shromáždil celkem 27 archeologických amputací, přičemž 5 z nich pochází z předmoderní doby. Ve třech případech se jedná o amputace pravých dolních končetin, které se objevují i v nálezech, které Mays nezahrnul (Van Cant 2018: 196). Mays uvádí tři hlavní důvody amputací ve středověku (Mays 1996: 107):

  • chirurgický zákrok spojený s nemocí či zraněním
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním

Naproti tomu Friedmann (1972: 120) vyčleňuje poněkud jiné spektrum historických amputací:

  • chirurgický zákrok spojený se závažným onemocněním
  • oddělení končetiny v ozbrojeném střetu
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním
  • chirurgický zákrok spojený s omrzlinami

Amputace prováděné z důvodu chronické nemoci lze předpokládat ve velké míře. Zmiňují je písemné zmínky z období křížových výprav (Mitchell 2004) a lze je předpokládat také v případě některých mnichů, jejichž pohřbená těla byla nalezena u kláštera ve švýcarském St. Petersinsel (Van Cant 2018: 196). Amputace napadených končetin jsou zmíněny nejméně ve dvou pramenech z období 11. a 12. století. V obou případech se jedná o gilotinové amputace, od kterých se již postupně upouští na úkor amputací lalokových (Janoušek 2015: 18-21). První ze zdrojů nám zanechal nejlepší arabský lékař Al-Zahráví, též zvaný Albucasis (Friedmann 1972: 126-127):

Neustupuje-li sněť předloktí či nohou léčbě, je potřeba je odříznout nad loktem či nad kolenem, aby se nešířila a nestala se smrtelnou. Končetina by měla být nad i pod úrovní řezu slabě obvázaná, zatímco pomocník vytváří tlak na vrchní obvaz, aby se kůže a maso mohly zatáhnout. Provádí se kruhový řez až ke kosti, z obou stran se přikládají lněné podušky, aby se zabránilo tvorbě vředů, a následně se seká nebo řeže kost. Pokud se během zákroku objeví krvácení, rychle vypaluj nebo užij prášku zastavující krvácení, užij vhodného zábalu a ošetřuj do uzdravení.

Druhým zdrojem je lombardský překladatel arabských a antických textů Gerard z Cremony (Bennion 1980: 51):

Pokud má nemoc navrch nad naší léčbou, úd musí být uříznut (…). Na prvním místě je potřeba zvážit míru nápravy, prospěšnosti a nebezpečnosti. Z toho důvodu činíme řez nožem mezi zdravými a chorobnými částmi až ke kosti, s tím předpokladem, že nikdy neřežeme do opačné části a vždy zahrneme kus zdravé, než bychom ponechali kus nemocné. Jakmile dospějeme ke kosti, zdravé maso je třeba zatáhnout do té míry, že se kost obnaží. Tehdy ji musíme přeříznout pilou hned u zdravého masa. V místě, kde pila zanechala jakékoli otřepy na konci kosti, je třeba je zabrousit, a překryjeme celý pahýl volnou kůží.

Tyto zmínky musíme brát jako vrchol tehdejší chirurgie, nicméně můžeme z nich získat základní informace o tom, jak probíhal zákrok. Můžeme vidět, že amputace byla rychlou záležitostí, trvající několik málo minut, a byla týmovou prací, která zahrnovala chirurga a jednoho či více asistentů, kteří pacienta drželi, podávali vybavení a podobně. Často si myslíme, že operace probíhaly bez anestezie, ale přinejmenším Peršané a Arabové již v raném středověku používali anestezii podávanou orálně nebo inhalačně (Meri 2005: 784). Přinejmenším ve vikinské Skandinávii známe tři látky, které k těmto účelům mohly posloužit – alkohol, konopí a blín (Price 2002: 205-206). Zdá se, že rány byly často vypalovány, aby bylo zastaveno silné krvácení, což ústilo v těžké popáleniny, které se obtížně hojily.

Můžeme dát za pravdu Williamsové (1920: 358), když říká, že raně středověký chirurg zřejmě nejčastěji vlastnil pilku, nůž, pinzetu, jehlu a nit. Můžeme se domnívat, že nožů zřejmě vlastnil několik, a měl rovněž nůžky, pinzety, rašple, svorky na uzavření ran a množství čistého textilu (Frölich 2011).

Výběr pilek raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr pinzet raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr raně středověkých nůžek. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 32.

Výběr raně středověkých nožů. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 62.

Je nutné zmínit, že i v moderních nemocnicích je míra zasažení pahýlu amputovaných končetin infekcí kolem 13-40 % (de Godoy et al 2010). Úspěšné zotavení však nezávisí pouze na zahojení rány – významnou část pacientů s úspěšnými amputacemi trápí psychické problémy (Sahu et al 2016), které je potřeba řešit stejnou měrou jako obtíže fyzické. Důležitá je rovněž intenzivní fyzioterapická rehabilitace, která postiženého pacienta navrátí do normálního života (např. Rau et al 2007);  zejména u starších osob je amputace dolních končetin problémová, protože ztrátu nejsou schopni nahradit svými fyzickými fondy, a často dochází k brzkému úmrtí (Klaphake et al 2017). Asi 90 % lidí s dolní končetinou amputovanou pod kolenem se naučí chodit s protézou (Pavlačková 2012: 13). Lze říci, že pokud byl zraněný člověk ošetřen kvalitně, rychle a dostatečně sterilně, a byl v dobré fyzické kondici, měl šanci na zotavení a pokračování v normálním životě. Obecně vzato se zdá, že lidé s protézami jedné dolní končetiny mají větší úspěšnost navázat manželství, mít děti a získat práci, než lidé s protézami obou dolních končetin (Claspe – Ramasamy 2013: 71-72). Na vině může být kromě jiného fakt, že výška nohou v porovnání s celkovou výškou je důležitá pro atraktivní a zdravý vzhled (Bogin – Varela-Silva 2010).

Zranění hlavy a dolních končetin se zdají být nejčastějšími válečnými traumaty středověku (Matzke 2011: 62-73; Thordeman 1939: 160-178). V rodových ságách bojovníci běžně přicházejí o paže, ruce, prsty nebo nohy (Sexton 2010: 152). Pokud se zaměříme na raně středověká zranění dolních končetin, zmínit můžeme zranění nohy muže pohřbeného v gokstadské mohyle v Norsku (Holck 2009: 44-46), zranění holeně u raně středověké kostry z Maastrichtu (Woosnam-Savage – DeVries 2015: 35) či zhojenou ránu na holeni u člena zmasakrované posádky Budče (Štefan et al 2016: 766, Table 2). Cílení na dolní končetiny, zejména holeně, je logické z řady důvodů. Nohy tvoří zhruba polovinu výšky dospělého člověka (Bogin – Varela-Silva 2010: 1052-1053), a experimenty ukázaly, že i když nositel disponuje štítem, může pro něj být efektivní obrana dolních končetin obtížná (Matzke 2011: 67 a vlastní mnohaletá zkušenost). Přinejmenším v raném středověku evidujeme pouze málo dokladů o používání ochranných prostředků dolních končetin v boji. Pokud cílem nebyla fyzická likvidace oponenta, mohlo být úderů na spodní končetiny záměrně využíváno. Oblast hlavy je totiž třikrát náchylnější na smrtelné úrazy než zbytek těla (Gennarelli et al 1989). Holenní kost patří mezi nejpevnější kosti v lidském těle a jen zřídkakdy dochází k jejímu přeseknutí (Thordeman 1939: 171). Ačkoli tržná zranění končetin provází bolestivá agonie, smrt nastává až po dlouhé době, a je tedy možná záchrana (Rhyne et al 1995).

Extrémní příklad středověké chirurgie: kost pažní nalezená u kláštera ve švédském Varnhemu (SHM 18393:1090), která vykazuje zhojenou zlomeninu způsobenou sekerou. Chirurg se pokusil o osteosyntézu měděným plechem.


Protézy dolních končetin

Pokud se budeme chtít podívat na příklady raně středověkých protéz, můžeme použít tří různých pramenů – archeologie, ikonografie a písemných zdrojů.

Dějiny protéz dolních končetin jsou poměrně dlouhé. Archeologie zná dvě funkční egyptské dřevěné protézy palců, které byly vyrobeny zhruba v letech 1065-600 př. n. l. (Finch 2018), jakož i dřevěnou holeň pokrytou bronzovým plechem z italského hrobu v Santa Maria di Capua Vetere (cca 300 př. n. l.) či dřevěnou holeň přivazovanou ke stehnu, zakončenou koňským kopytem s rohovým bodcem z čínského Shengjindianu ze stejného období (Binder 2016: 30). Z období raného středověku fakticky známe tři nálezy, a je zajímavé, že z období pozdějšího středověku je prakticky neznáme. Prvním je hrob ze švýcarského Bonaduzu (5.-7. století), který ukrýval muže s uříznutým chodidlem v kotníku, místo něhož měl kožený vak vyplněný senu podobným materiálem s dřevěnou podrážkou podbitou železnými hřeby (Baumgartner 1982). Druhý nález představuje dřevěná protéza levé holeně z rakouského Hemmabergu (6. století), která měla kovovou objímku uchycenou dvěma hřeby (Binder 2016). Třetím nálezem je dřevěno-bronzová protéza levé holeně z německého Griesheimu (7.-8. století), u níž bronz tvořil lůžko pro pahýl, které bylo vystlané kůží, zatímco směrem nahoru vybíhala dřevěná vidlice až po úroveň stehna, kde byla upevněna řemínky (Czarnetzki et al 1983: 91-92). Protézu dolní končetiny lze předpokládat také u muže ze švýcarské lokality Aesch (7. století), který žil zhruba 1-2 roky po amputaci (Cueni 2009: 115-118). Z tohoto výčtu je patrné, že každá protéza byla unikátní, a proto existovala variabilita tvarů i materiálů. Můžeme si povšimnout, že důležitá je kromě funkčnosti také pohodlnost a estetická kvalita protéz.

Co se týče ikonografie, nejstaršími doklady používání protéz dolních končetin jsou výjevy na římských vázách, z nichž nejstarší pochází ze 4. století př. n. l. (Binder 2016: 30; Sellegren 1982: 13). Další obrazové doklady máme až z vrcholného středověku, kdy se nezřídka objevují v iluminacích a mozaikách 12.-14. století. Zejména se jedná o výjevy z rukopisů, jako je Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie) a Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo), ale také mozaiky, jakou je např. mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie). Nakolik lze z tohoto vzorku soudit, amputace nad koleny prakticky nevyužívají protézy a pacienti se pohybují pomocí holí, zatímco amputace pod kolenem bylo možné nahradit jednoduchou a tvarově uniformní nohou s okem na konci. Protézy se zdají být dřevěné nebo kovové a pahýl je zasunut do otvoru, který je na straně směřující k zemi vypolstrován. Stejný druh protéz (angl. bent-knee prosthesis) se užíval do poměrně nedávné doby a stále se doporučuje dětem v rozvojových zemích, ovšem jako dočasné a nouzové řešení, které způsobuje dystrofii svalu, a proto je potřeba po použití protézy sval důkladně procvičit (Werner 1987: 625). Nad protézy a hole můžeme ve středověké ikonografii nalézt řadu dřevěných chodítek a připevňovacích platforem, bez výstupků i s výstupky suplujícími končetinu, pro postižené leprou a obrnou (Hernigou 2014aHernigou 2014b).

Výběr amputovaných nohou a protéz středověku.

Zleva: mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie), Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie), Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo).

Písemné zdroje jsou rovněž dobrými prameny. Nejvýraznějšími důkazy existence protéz tvoří charakteristická příjmí, která reflektují vzhled majitele. Ze severského prostředí známe příjmí viðleggr (“dřevěná noha”) a hned tři muže s příjmím tréfótr (“dřevěná noha”), kteří žili období 9.-13. století. Známe rovněž příjmí spýtuleggr, které se může vztahovat k dřevěné či tenké noze (Jónsson 1908: 220, 222). Staroseverština zná frázi ganga á tréfótum (“kráčet o dřevěných nohách”), která znamená tolik co “být na tom špatně” (Baetke 2006: 662). Příjmí vztahující se k používání dřevěných protéz známe rovněž ze střední horní němčiny: stelzære, stelzner, uf dir stelzen, râvôt (Keil 2012: 372).

Zřejmě nejlepší písemné zprávy o dřevěné protéze raného středověku obestírají Nora jménem Ǫnund, který žil na přelomu 9. a 10. století. Zatímco Kniha o záboru země (verze Sturlubók, kap. 161) hovoří pouze o tom, že Ǫnund “(…) bojoval proti králi Haraldovi v Hafrsfjordu a přišel zde o nohu. Poté odplul na Island a zabral zemi (…)”, Sága o Grettim (kap. 2-11) představuje barvitější popis – Ǫnund je vykreslen jako viking, který se náhodně dozvídá o námořní bitvě v Hafrsfjordu, a rozhoduje se jí zúčastnit. Muži krále Haralda mu utínají při špatném střehu takřka celou nohu pod kolenem, ale Ǫnunda zachraňují jeho spolubojovníci, kteří se odpojují z bitvy a prchají. “Ǫnund se uzdravil, ale celý svůj život chodil s dřevěnou nohou. Říkali mu proto, dokud žil, Ǫnund Dřevěná noha” (Sága o Grettim 2). Po zahojení rány se Ǫnund odebral na Hebridy, ale trpí psychickými problémy – je tichý, uvědomuje si svoji špatnou pohyblivost, chybí mu noha a opouští ho radost z boje, což svému příteli také prozrazuje. Přítel mu doporučuje, aby se usadil a našel si ženu, avšak otec, kterého společně požádají o ruku jeho dcery, se zdráhá provdat svou dceru za mrzáka bez nemovitostí. Je však ujištěn, že Ǫnund se může pohybovat bez obtíží a že má dostatek movitého majetku a dobrý původ, což Ǫnundovi zvedne sebevědomí a vydává se na další nájezdy. V následující bitvě mu přátelé postaví pod nohu špalek, aby se mohl také zapojit, a zbraň jeho oponenta se do špalku zasekne, čehož Ǫnund využije a protivníka porazí. Nato Ǫnund pluje do Irska, kde se věnuje dalším válečným akcím, a po zastávce na Hebridách, kde se žení, se následně vydává do Norska, kde se mstí uchvatitelům svého pozemku. Poté se vydává na Island, kde shromažďuje majetek a buduje rod. V době své smrti je považovaný za nejudatnějšího a nejzručnějšího člověka s protézou v kolektivním povědomí – “Na Islandě nežil nikdy muž o jedné noze, který by byl nad něho odvážnější a zručnější” (Sága o Grettim 11). Dalším Islanďanem s protézou, o kterém víme ze Ságy o lidech z Eyru (18), byl Þóri Dřevěná noha – byl údajně zasažen do stehna, avšak zranění přežil a po zbytek života chodil se dřevěnou nohou, přičemž se dodává, že měl manželství, ze kterého vzešlo potomstvo.

Ačkoli tyto příběhy mohou být upraveny orální a posléze literární tradicí, pro nás relevantní informace vyznívají realisticky. Třebaže bylo zřejmě běžné, že o postižené bylo pečováno doma (Sága o Grettim 4), někteří jedinci z dobrého rodu, kteří byly v kondici, pokračovali přes úpadek sebevědomí ve svém každodenním, náročném životě. V sázce bylo mnoho : pouze skrze riskantní podniky mohli nezadaní mladíci zvýšit své bohatství a status, a tím se uplatnit na sňatkovém trhu, založit rodinu a začít budovat svůj vlastní statek (Raffield et al. 2017). Na Ǫnundově příkladě můžeme pozorovat, že zásahy do spodní části nohou byly běžné. O protézách samotných se zdroje takřka nevyjadřují, víme však, že byly dřevěné.


Poděkování a věnování

Článek, který jsme zde předložili, byl konzultován s chirurgem a reenactorem Zbyňkem Buchtelou, kterému děkujeme za podnětné připomínky. Poděkování zaslouží také švédský reenactor Erik Hörnsten, který nás upozornil na zajímavý nález z varnhemského kláštera. Tento článek bychom rádi věnovali Vojtěchu Šlapákovi a Michaelu Kahnovi.


Bibliografie

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. L. Heger, Praha 1957.

Sága o lidech z Eyru = Sága o lidech z Eyru. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 321–559.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur, Greifswald, digitální verze.

Baumgartner, René (1982). Fußprothese aus einem Frühmittelalterlichen Grab aus Bonaduz – Kanton Graubünden/Schweiz. In: Medizinisch orthopädische Technik 102, 131-134.

Bennion, Elisabeth (1980). Antique Medical Instruments, Berkeley / Los Angeles.

Binder, M. – Eitler, J. – Deutschmann, J. – Ladstätter, S. – Glaser, F. – Fiedler, D. (2016). Prosthetics in antiquity – An early medieval wearer of a foot prosthesis (6th century AD) from Hemmaberg/Austria. In: International Journal of Paleopathology 12, 29-40.

Bogin, Barry – Varela-Silva, Maria Inês (2010). Leg Length, Body Proportion, and Health: A Review with a Note on Beauty. In: International Journal of Environmetal Research and Public Health, vol. 7 (3), 1047–1075.

Cueni, Andreas (2009). Die frühmittelalterlichen Menschen von Aesch (Anthropologische Untersuchungen). In: Hartmann, C. – Cueni, A. – Rast-Eicher, A. (eds.). Aesch: ein frühmittelalterliches Gräberfeld, Luzern, 83-126.

Czarnetzki, A. – Uhlig, C. – Wolf, R. (eds) (1983). Menschen des Frühen Mittelalters im Spiegel der Anthropologie und Medizin. Würtembergisches Landesmuseum, Stuttgart.

Claspe, Jon – Ramasamy, Arul (2013). Traumatic amputations. In: British Journal of Pain 7 (2), 67–73.

de Godoy, J. M. P. – Vasconcelos Ribeiro, J. – Andrioli Caracanhas, L. – de Fátima Guerreiro Godoy, M. (2010). Hospital infection after major amputations. In: Annals of Clinical Microbiology and Antimicrobials, 9:15.

Erdem, H. – Tetik, A. – Arun, O. – Besirbellioglu, B. A. – Coskun, O. – Eyigun, C. P. (2011). War and infection in the pre-antibiotic era: the Third Ottoman Army in 1915. In: Scandinavian Journal of Infectious Diseases 43, 690–695.

Finch, Jacky (2018). The complex aspects of experimental archaeology: the design of working models of two ancient Egyptian great toe prostheses. In: Draycott, Jane (ed.). Prostheses in Antiquity, London, 29-48.

Friedmann, Lawrence W. (1972). Amputation and Prostheses in Primitive Cultures. In: Bulletin of Prosthetics Research (BPR) 10-17: 105-138.

Frölich, Annette (2011). Medical Tools from the First Millennium – A New Recognition after Reinterpretation of Artifact Material. In: Boyé, Linda (ed.). Det 61. Internationale Sachsensymposion 2010, Haderslev, Danmark, Neumünster, 317-324.

Gennarelli, T. A. – Champion, H. R. – Sacco, W. J. – Copes, W. S. – Alves, W. M. (1989). Mortality of patients with head injury and extracranial injury treated in trauma centers. In: Journal of Trauma and Acute Care Surgery, vol. 29, 1193–1201.

Hernigou, Philippe (2014a). Crutch art painting in the middle age as orthopaedic heritage (Part I: the lepers, the poliomyelitis, the cripples). In: International Orthopaedics 38 (6), 1329–1335.

Hernigou, Philippe (2014b). Crutch art painting in the Middle Ages as orthopaedic heritage (part II: the peg leg, the bent-knee peg and the beggar). In: International Orthopaedics 38 (7), 1535–1542.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Janoušek, Jakub (2015). Četnost a možnosti řešení amputací dolních končetin. Univerzita Karlova v Praze : Fakulta tělesné výchovy a sportu. Bakalářská práce.

Jónsson, Finnur (1908). Tilnavne i den islandske oldlitteratur. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1907, Kjøbenhavn: 161–381.

Keil, Gundolf (2012). Heilkunde bei den Germanen. In: Beck, H. – Geuenich, D. – Steuer, H. (eds.). Altertumskunde – Altertumswissenschaft – Kulturwissenschaft: Erträge und Perspektiven nach 40 Jahren Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, Berlin-Boston, 317–388.

Klaphake, S. – de Leur, K. – Mulder, P. G. H – Ho, G. H. – de Groot, H. G. – Veen, E. J. – Verhagen, H. J. M – van der Laan, L. (2017). Mortality after major amputation in elderly patients with critical limb ischemia. In: Clinical Interventions in Aging 12, 1985-1992.

Matzke, Johann Keller Wheelock (2011). Armed and Educated: Determining the Identity of the Medieval Combatant, University of Exeter.

Mays, Simon A. (1996). Healed limb amputations in human osteoarchaeology and their causes: a case study from Ipswich, UK. In: International Journal of Osteoarchaeology 6, 101–113.

Meri, Josef W. (2005). Medieval Islamic Civilization: An Encyclopedia, New York – London.

Mitchell, P. D. (2004). Evidence for elective surgery in the Frankish states of the near east in the crusader period (12th-13th centuries). In: Jankrift, K. P. – Steger, F. (eds.). Gesundheit–Krankheit: Kulturtransfer Medizinischen Wissens von der Spätantike bis in die Frühe Neuzeit, Cologne, 121-138.

Pavlačková, Markéta (2012). Kvalita života pacientů po amputaci na dolní končetině. Masarykova univerzita : Lékařská fakulta. Bakalářská práce.

Price, Neil S. (2002). The Viking Way: Religion and War in Late Iron Age Scandinavia, Uppsala.

Rau, B. – Bonvin, F. – de Bie, R. (2007). Short-term effect of physiotherapy rehabilitation on functional performance of lower limb amputees. In: Prosthetics and Orthotics International 31 (3), 258 – 270.

Raffield, B. – Price, N. – Collard, M. (2017). Male-biased operational sex ratios and the Viking phenomenon : an evolutionary anthropological perspective on Late Iron Age Scandinavian raiding. In: Evolution and Human Behavior, vol. 38, no.3, 315–324.

Rhyne, C.E. – Templer, D.I. – Brown, L.G. – Peters, N.B. (1995). Dimensions of suicide: perceptions of lethality, time, and agony. In: Suicide & Life-Threatening Behavior 25(3): 373-380.

Runcie, Harriet (2015). Infection in a Pre-Antibiotic Era. In: Journal of Infectious Diseases & Preventive Medicine 3 (2), 125.

Sahu, A. – Sagar, R. – Sarkar, S. – Sagar, S. (2016). Psychological effects of amputation: A review of studies from India. In: Industrial psychiatry journal 25 (1), 4-10.

Sellegren, Kim R. (1982). An Early History of Lower Limb Amputations and Prostheses. In: Iowa Orthopedic Journal 2, 13–27.

Sexton, John P. (2010). Difference and Disability: On the Logic of Naming in the Icelandic Sagas. In: Eyler, Joshua R. (ed.). Disability in the Middle Ages: Reconsiderations and Reverberations, London-Burlington, 149-163.

Smith, Philip W. – Watkins, Kristin – Hewlett, Angela (2012). Infection control through the ages. In: American Journal of Infection Control 40, 35-42.

Štefan, Ivo – Stránská, Petra – Vondrová, Hana (2016). The archaeology of early medieval violence: the mass grave at Budeč, Czech Republic. Antiquity, 90, s. 759-776.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Van Cant, Marit (2018). Surviving Amputations: A Case of a Late-Medieval Femoral Amputation in the Rural Community of Moorsel (Belgium). In: Turner, W. J. – Lee, Ch. (eds). Trauma in Medieval Society, Leiden, 180–214.

van der Mark, Wiel (2016). A Broken Leg in the Year 1350: Treatment and Prognosis. In: EXARC Journal, 2016/2.

Vlasatý, Tomáš (2017). „Ryji runy léčby“ : Runové modlitby a léčitelství starého Severu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/ryji-runy-lecby/

Werner, David (1987). Disabled Village Children. A Guide for Community Health Workers, Rehabilitation Workers, and Families, Palo Alto.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Williams, Mary Wilhelmine (1920). Social Scandinavia in the Viking age, New York.

Woosnam-Savage, Robert C. – DeVries, Kelly (2015). Battle Trauma in Medieval Warfare: Wounds, Weapons and Armor. In: Tracy, Larissa – DeVries, Kelly (eds). Wounds and Wound Repair in Medieval Culture, Leiden, 27–56.

Mannfall 2018 : Boj o knížete

mannfall-logo-white-01

Vršovci, nenávistný rod a zlé pokolení, vykonali ohavný zločin, o jakém předtím po věky nikdo neslyšel. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech lidí nejhorší. Ten a jeho ničemní příbuzní přišli s knížecím synem Jaromírem na lovecké místo, jež se nazývá Velíz. Jakmile se jejich ničemnost rozpálila a jejich odvahu rozjařilo vypité víno, uchopili svého pána a ukrutně ho svázali. Pak jej nahého položili naznak, připoutali ho za ruce a nohy k zemi a skákali, jak by si hráli na vojenské rozběhy, na koních přes jeho tělo.

Kosmova kronika

Přesuňme se, alespoň na chvíli, za neproniknutelné mlhy času do doby, kdy přemyslovské Čechy sestávaly jen z Prahy a okolních hradů v lesích, kdy se křesťanství svářelo s pohanstvím a kdy si pocestní nemohli být jisti téměř ničím. Na konci září se uskuteční třetí běh raně středověké bojovky Mannfall. Vítáni jsou všichni seriózní reenactoři, kteří mají čas a chuť prověřit své zkušenosti ve hře, která je v naší republice jedinečná. V této hře se přeneseme do doby prvních Přemyslovců, kteří na přelomu 10. a 11. věku sváděli nelítostné boje o moc s dalšími šlechtickými rody.

MANNFALL je koncept raně středověkých akcí, který cílí na intenzivnější poznávání historie. Každá taková akce bude unikátní, bude se odehrávat na jiné lokaci a podle jiného scénáře. Budeme se snažit o věrnější přiblížení historickým předlohám, než jak tomu dosud bylo u diváckých akcí. Prostor bude věnován i popularizaci míst, které budeme navštěvovat. Rádi bychom zapojili širší komunitu, a tak vaše postřehy, nápady a názory budou vysoce žádoucí. Myšlenka na vytvoření akcí, které by kombinovaly pochod, boj, řemesla a LARPové prvky, se v našich hlavách rodila už několik let. První nástin se však objevil v říjnu 2016, kdy jsme natočili tento trailer:

ZÁKLADNÍ INFO O HŘE

Třetí běh započne ve čtvrtek 27.9.2018 na hradě Točníku – svá auta můžete zaparkovat v těsné blízkosti hradu, případně můžete dorazit autobusem. Od hráčů, kterých bude zhruba do dvaceti, se očekává příjezd ve večerních hodinách, abychom mohli započít brífinkem. Svůj příjezd můžete ohlásit na telefonní číslo +420792200638.

Po úvodním brífinku ohlásíme začátek hry. Můžeme prozradit tolik, že z hradu Točníka se během pátečního dopoledne vydáme do přilehlých lesů a budeme jednu noc přespávat v přírodě. Očekávaný počet nachozených kilometrů je zhruba 20. Během sobotního odpoledne se pak vrátíme zpět na hrad, kde hru zakončíme hostinou a společenským programem. Akce bude ukončena během nedělního dopoledne 30.9., ale pro zájemce můžeme uspořádat prohlídku nejbližšího okolí.

Hrad Točník – výchozí a závěrečný bod hry Mannfall. Zdroj: http://rlax.cz.

CO S SEBOU?

Hra je bezplatná a první řadě si vezměte vše, co potřebujete ke své duševní i fyzické pohodě. Vhodnými zavazadly budou dvě deky, kopí, střelné a vrhací zbraně, dobře sloužící boty a ponožky, helma, lehké štíty a zbroje, čutora s vodou, dvoudenní zásoby potravin, potřeby na rozdělání ohně, řemínky či motouzy a podobně. Velký důraz bude kladen na dobové osvětlení. Voda bude k dispozici pouze ve formě potoků a studánek. S sebou si také můžeme vzít své zvířecí kamarády, kteří skvěle dokreslí atmosféru – velmi vítaní budou koně, psi a dravci.

Pro hráče jsme sepsali následující dokumenty, které se týkají historického spaní a zavazadel:


Můžeme ještě dodat inspiraci ke skladbě kostýmu:

 

ZÁVAZNÁ REGISTRACE
Své registrace, prosím, zasílejte na bojovkamannfall@gmail.com nebo na náš Facebook. Registrací nám slibujete svou účast a budeme s Vámi počítat při dělení jídla a stříbra. Veškeré náklady jdou z naší kapsy a od Vás potřebujeme jen jedinou věc – Vaši účast. Na rozdíl od předchozích běhů zde budeme mít dvě frakce, které spolu budou interagovat.

MFkingos

Kníže Jaromír a jeho družina

Kníže Jaromír – obsazeno (1/1)
Kníže Jaromír, syn Boleslava II, v českých dějiných zaujímá pozici smůlou oplývajícího panovníka. V našem příběhu však vystupuje jako mladý, energický, v rozpuku svého života. Jako správný velitel dává jasné a přímé rozkazy, své věrné zahrnuje stříbrem a zrádce nemilosrdce trestá. Je křtěný, nicméně v nové víře se ještě příliš nevyzná, a tak v nejistých momentech žádá o pomoc církevní otce. Libuje si v hodokvasu, zbraních a lovu. Vůči Vršovcům zdá vystupovat přátelsky, čímž oplácí politickou pomoc z minulých let.

Knížecí družina / posádka hradu – probíhá nábor (8/8)
Knížete na loveckém hrádku obklopují muži, kteří však mají zodpovědnost za chod hradu. Tato posádka je loajální a málo úplatná, vesměs pokřtěná.

Lovčí Hovora – obsazeno (1/1)
Hrádek je také domovem mistra lovce Hovory. Rád si přihne. Je naprosto věrný svému pánovi, za kterým by šel až na kraj světa.

MFzaporak_01

Kochan a družina Vršovců

Kochan – obsazeno (1/1)
Vůdcem rodu Vršovců, kteří se snaží dostat do Jaromírovi přízně, je ambiciózní Kochan. Svému knížeti, kterému hlídá meč a dolévá jeho pohár, jakož i lidem, kterým velí, je velkou oporou. Přesto je dosud pohan a výzvy, aby přijal křest, úspěšně ignoruje. Kolují drby, že by chtěl Jaromíra oslabit, aby sám mohl převzít trůn, ale tyto zvěsti se prozatím nepotvrdily.

Družina Vršovců – probíhá nábor (8/8)
Kochana doprovází ostřílená skupina bijců, kteří jej poslechnou na slovo. Stejně jako jejich velitel, tak i oni jsou dosud pohani.

ZÁVĚREČNÉ INFORMACE

V prostředí raně středověkých akcí je Mannfall, nakolik je mi známo, jedinečný. Má sloužit k zábavě, teambuildingu a prohloubení znalostí. Boj je v této první zaváděcí akci sekundární, a proto bude veden co možná nejbezpečněji. Prosíme o ohleduplnost a shovívavost nad fotografy. Velmi nás potěší, když ke hře budete přistupovat jako k výzvě a budete akceptovat nebo sami tvořit atmosféru, když si akci užijete a budete o ní poté mluvit. V případě dotazů, nejasností a doporučení se ptejte na bojovkamannfall@gmail.com.

Za Mannfall
Tomáš Vlasatý

Lotyšská sekera ze soukromé sbírky

Již podruhé v roce 2018 jsem měl možnost zdokumentovat raně středověký artefakt. Tentokrát mi majitel sbírky několika předmětů, který si přeje zůstat v anonymitě, zapůjčil železnou sekeru. V následujícím článku bych Vás rád s touto sekerkou seznámil, poukázal na některé detaily a dotkl se rovněž problému nelegálních výkopů a černého trhu.

IMG_2865

Popis artefaktu
Do rukou se nám dostává hlava sekery, kterou lze přiřadit ke Kotowiczovu typu IIB.5.2 (Kotowicz 2018: 79-80), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady. Jde i velmi oblíbený typ sekery ve velké části střední a východní Evropy v období 10.-13. století. Dle slov sběratele byl artefakt nalezen v Lotyšsku, čemuž nasvědčuje výběžek na spodní straně brady. Na základě znalosti původu a analogií lze tento tvar sekery datovat do 11. století (Atgāzis 1997: 5. att).

Artefakt je ve velmi dobrém stavu a je zakonzervován ochranným lakem. Povrch předmětu je zvrásněný vyrezlými důlky. Obzvláště oblast břitu a násadového otvoru vykazuje známky rzi. Defekt se projevuje na trnech, jejichž špice jsou z jedné strany odlomené, na břitu nejméně jedním zářezem a na výběžku na bradě, který původně mohl být vyvinutější. Téměř po celém násadovém otvoru se dodnes nacházejí stopy dřeva či jeho otisky, které zasahují až na trny a na některých částech fragmenty dřeva vyčuhují z otvoru. Dřevo má dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Zdá se, že předmět byl vyroben z ingotu, který byl v zadní části rozseknut a s pomocí pravidelného kulatého přípravku byl vymodelován násadový otvor, který byl překryt a svařen – překrytí je slabě viditelné díky vyrezlým vrstvám; méně pravděpodobně byl otvor zatepla proražen. Na břit byl zřejmě použit plát oceli, jehož použití je patrné díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli. Krček je na obou stranách zboku dekorován sériemi tří subtilních vertikálních drážek umístěných do nejužšího bodu krčku. Dekoraci toho typu můžeme najít i na jiných sekerách z lotyšského souboru (např. Atgāzis 1998: 60. att).

Hlava sekery v současné chvíli váží 440 g. Délka činí 154,4 mm, šířka břitu je 106,4 mm, délka břitu 112 mm. Délka od horního rohu břitu k výčnělku na bradě činí 106,3 mm. Vzdálenost spodního hrotu břitu k výčnělku je 22,9 mm. Minimální výška krčku je 11,3 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 36,6 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí rovných 40 mm. Výška násadového otvoru bez trnů je 20,5 mm, s trny 38,9 mm. Velikost kruhového násadového otvoru je zhruba 26,5 × 26,5 mm; zachovaná vrstva dřeva je zhruba 1 mm tlustá. Trny se zužují až na tloušťku 2 mm. Šířka navařeného břitu je zhruba 22,5 mm, maximální tloušťka 9 mm, která se plynule snižuje na 1 mm.

IMG_2844IMG_2833IMG_2835IMG_2843IMG_2841IMG_2845IMG_2846IMG_2872

Držet předmět tohoto druhu je vždy fascinující a hluboký zážitek, při kterém uvědomělý člověk cítí sebepřesah, přehodnocuje své názory na velikost a funkci a nutně si pokládá otázku, jak, kdy a kde mohl být vyroben. Kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná, přesto se setkáváme s detektoráři, kteří historické artefakty rozprodávají za směšné sumy. Cena sekery, kterou jsme výše popsali, se na černém trhu pohybuje kolem 3000-4000 Kč, což je vzhledem ke stáří a stupni zachování absurdní částka, nemluvě o tom, že kopie, která by se byť jen přibližovala materiálovému složení, by stála přinejmenším dvojnásobek. Předmět takového druhu by měl být vystaven v muzeu. Při nejlepší snaze pochopit sběratele, kteří často nevěří státnímu aparátu, jeho institucím a chtějí předměty “zachránit”, je nákup historických předmětů podporováním černého trhu a uzurpací minulosti. Pokud již máme potřebu předmět koupit, je vždy lepší jej zpřístupnit diskrétnímu odborníkovi, který jej zdokumentuje, což je výhodné pro obě strany.

Literatura

Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Kotowiczova typologie seker

Zdravím pravidelné čtenáře i náhodné „kolemjdoucí“, kteří zavadili o tyto webové stránky.

Tentokrát bych Vás rád seznámil s velmi propracovanou typo-chronologií seker, která byla nedávno publikována Piotrem Kotowiczem v jeho otištěné diplomové práci „Early Medieval Axes from Territory of Poland“ (2018). Pravidelní čtenáři ví či si mohli povšimnout, že se tématu raně středověkých seker věnuji s velkým nadšením a mapováním skandinávských seker jsem strávil značné množství času. Během svého studia jsem se seznámil s Kotowiczovými pracemi (např. „Nie tylko żeleźca. O rzadziej postrzeganych elementach średniowiecznych toporów“, které mne uchvátily svou komplexností, citem pro detail a zaměřením na každodenní použití těchto předmětů. Panu Kotowiczovi, který spravuje sbírky muzea v polském Sanoku a podílí se na vydávání série Acta militaria mediaevalia, jsem tehdy napsal, dodnes jsme v kontaktu a vyměňujeme si materiály. S nadšením jsem uvítal, když publikoval svůj fenomenální korpus raně středověkých seker „Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich“ (2016), katalog více než devíti set raně středověkých seker z Polska. Na tuto práci navázal svou dizertační prací, která obsahuje jak předešlý katalog, tak velmi propracovanou typologii, se kterou Vás nyní seznámím.

toporyDvě stěžejní knihy Piotra Kotowicze z let 2014 a 2018.

Je nutno brát v potaz, že ačkoli někteří autoři sekerám věnovali velkou pozornost, prakticky žádný autor nevytvořil typologii, která by byla takto obsáhlá a do které by bylo možné libovolně přidávat nové varianty a nové typy. Přestože je typologie vytvořena pro polský soubor, v současné podobě je schopna do sebe zahrnout několik tisíc tvarů seker. Díky této univerzálnosti by stejný systém mohl být použit i na další oblasti raně středověké Evropy – do typologie lze již nyní bez problému zahrnout velké množství seker ze Skandinávie, Ruska nebo České republiky, náležící do typologií Petersena, Kirpičnikovova a Bartoškové. Další velkou výhodou je, že systém umožňuje hledání podobných forem jak vertikálně, tak horizontálně. Kotowicz každou formu, která se vyskytuje v polském souboru, opatřil detailním komentářem, což je další velmi užitečný nástroj pro hledání evropských paralel.

Kotowiczova klasifikace není ničím jiným než kombinací prvků tří úrovní. Typologické tabulky jsou v první řadě rozděleny na tři hlavní skupiny podle poměru šířky čepele k délce hlavy sekery. Pokud je tento poměr 0,01–0,49:1, mluvíme o skupině I (úzké sekery), skupina II (široké sekery) se vyznačuje poměrem 0,50–0,74:1 a skupina III (velmi široké sekery) mají poměr ≥1:1. Každá ze tří skupin má podskupinu A nebo B; A označuje symetrické čepele a B nesymetrické čepele. Dalším krokem je rozlišení mezi třinácti různými typy, které rozlišují různé tvary násadových částí z bočního pohledu:

typ 1: hlava sekery s rovnou násadovou částí
typ 2: hlava sekery s rovnou násadovou částí, která má na spodní přední části oka malý trn
typ 3: hlava sekery s násadovou částí opatřenou spodními trny
typ 4: hlava sekery s násadovou částí opatřenou vrchními trny
typ 5: hlava sekery s násadovou částí opatřenou trny na obou stranách
typ 6: hlava sekery se zakulacenou násadovou částí
typ 7: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka
typ 8: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka a malým trnem na spodní přední části oka
typ 9: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na vrchní straně oka a spodními trny
typ 10: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka a vrchními trny
typ 11: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách, které zasahují do půlky násadové části
typ 12: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách
typ 13: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách a malými trny na obou předních stranách oka

Každý z typů do sebe zahrnuje 36 variant. Varianty rozlišují různě tvarované tlouky z vrchního a bočního pohledu v kombinaci s tvarem čepele z bočního pohledu:

Varianta 1: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 2: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 3: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 4: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 5: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 6: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 7: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 8: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 9: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 10: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 11: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 12: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 13: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 14: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 15: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 16: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 17: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 18: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 19: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 20: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 21: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 22: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 23: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 24: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 25: sekera, která má z vrchního pohledu nepatrný kladívkovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 26: sekera, která má z vrchního pohledu nepatrný kladívkovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 27: sekera, která má z vrchního pohledu nezužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 28: sekera, která má z vrchního pohledu nezužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 29: sekera, která má z vrchního pohledu zužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 30: sekera, která má z vrchního pohledu zužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 31: sekera, která má z vrchního pohledu úzký kladívkovitý tlouk a z bočního pohledu plochý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 32: sekera, která má z vrchního pohledu úzký kladívkovitý tlouk a z bočního pohledu plochý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 33: sekera, která má z kladivovitý tlouk s knoflíkovou koncovkou a čepel netvarovanou do brady
Varianta 34: sekera, která má z kladivovitý tlouk s knoflíkovou koncovkou a čepel tvarovanou do brady
Varianta 35: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený kladivovitý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 36: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený kladivovitý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady

Kotowicz navíc u každé varianty rozlišuje podvariantu a, která označuje bradu vybíhající z horního rohu čepele. Podle pana Kotowicze může mít tuto podvariantu každá varianta, a tak celkový počet kombinací v jeho typologii čítá 5616 (3×2×13×36×2). Sám Kotowicz byl schopný najít pouze 147 forem, které se objevují v polském souboru:

imgs174imgs175imgs176imgs177imgs178Kotowiczova klasifikace na příkladu polských seker.
Kotowicz 2018: 47–51, Fig. 10.

Je zatím otázka, jak se bude tomuto systému říkat, je však nesporné, že se jedná o nejserioznější počin na poli bádání seker, k jakému zatím došlo, a bylo by nesmírně užitečné, pokud by byl aplikován i na jiné soubory.

Literatura

Kotowicz, Piotr N. (2008). Nie tylko żeleźca. Uwagi na temat rzadziej postrzeganych elementów średniowiecznych toporów. In: Gruszka B. (red.). Ad Oderam fluviumKsięga pamiątkowa Edwarda Dąbrowskiego, Zielona Góra: s. 423–447.

Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Jak se spalo v minulosti

Příklad staroseverských postelí a lůžkovin

V reakci na množící se dotazy, jak raně středověcí lidé spali a jakých prostředků využívali ke kvalitnímu spánku, jsem se rozhodl sepsat průřezový článek, který by problematiku přiblížil českému čtenářovi. K bádání můžeme využít jak samotných archeologických nálezů, které se vztahují k velmi bohatým hrobům, tak písemných zmínek z rodových ság, které se zabývají i obyčejnými lidmi. Pokud tyto prameny zkombinujeme, získáme poměrně ucelený obrázek, který je – přes některé odlišnosti – v mnohém podobný stavu nedávnému.

Běžný člověk

V raně středověké Skandinávii lidé běžně spali nazí či odění do lněného spodního prádla (Short 2010: 115), což se zdá být praxí i na Kontinentu (Dětmar z Merseburku: Kronika, V:6). Písemné prameny nám rovněž jasně ukazují, že manželé spali spolu ve stejném loži, a pokud tak nečinili, značilo to problémy, které mohly být důvodem k rozvodu (např. Píseň o RígoviSága o Gíslim 9, 16, 17, 26). Lůžko se ve staroseverštině označovala jako beðr, hvílarekkja nebo sæng. Předpokládá se, že snídaně probíhala kolem sedmé hodiny ranní, kdy již všichni byli na nohou; z některý nepřímých poznámek z rodových ság se zdá, že o půlnoci se již běžně spalo.

Téměř žádný archeologicky zachycený domů nepočítal s přístavky pro jednotlivce či páry – takové uzavíratelné ložnice (lokrekkja, lokhvíla) jsou známy pouze u některých zachovaných halových budov (např. Stöng) a v ságové literatuře, kde jsou vyhrazeny prominentnímu páru hospodáře a hospodyně (Vidal 2013: 57-58). Většina obyvatelů domu spala podle dostupných možností na zemi u ohně či na zvýšeném dřevěném stupínku (set), na lavici (bekkr) či v podkroví (lopt), tedy ve veřejném prostoru (Foote – Wilson 1990: 160; Graham-Campbell 1980: 10; Short 2010: 91). Scénu dokreslovali kouř a tma. Nakolik dobře bylo možné dům vytopit, je otázka, ale určitě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že takováto víceméně improvizovaná lůžka sestávala nejspíše ze slamníku, jednoduchého polštáře, vlněných pokrývek či kožešin. Na statcích lze rovněž spekulovat o speciálních budovách, ve kterých spala čeleď (svefnhús), je nicméně nutné podotknout, že takové zmínky jsou vzácné a ve většině rodových ság spí čeleď na stupíncích umístěných na bocích síně (skáli). Zda lůžka mohla mít podobu mobilních dřevěných konstrukcí, které by se během dne kupříkladu uskladnily v podkroví, nevíme vůbec nic, a taková možnost se nezdá být příliš pravděpodobnou.

Kresebná rekonstrukce interiéru budovy v Haithabu. Flemming Bau.

skandinavsky_dumPlány některých typů skandinávských domů.
Nahoře: dům z Haithabu (Schietzel 1981: 45, Abb. 21).
Uprostřed: dům z Aggersborgu (Roesdahl – Sindbæk 2014: 55, Fig. 3.5).
Dole: dům ze Stöngu (Foote – Wilson 1990: 156).

Bohatý člověk

Když jsme popsali spíše improvizované spaní čeládky, můžeme se nyní podívat, jak se spalo pánům usedlostí a jejich vládcům. Pokud domy měly přistavované ložnice, jednalo se o velmi malé místnosti – pro ilustraci si můžeme uvést přístavek ze Stöng, který má zhruba 1,5 × 1,5 m (Short 2010: 91). Postele, které se zachovaly, nejsou o mnoho větší. V Osebergu byly pravděpodobně uloženy nejméně tři postele se zvířecími hlavami a nejméně tři méně masivní postele (Grieg 1928: 81-105), zatímco v Gokstadu byly nalezeny fragmenty pěti postelí, z nichž dvě jsou natolik kompletní, že je možné je zrekonstruovat (Nicolaysen 1882: 42).

Lokalita Materiál Celková délka Celková šířka Celková výška
Oseberg, velká postel buk 2,20 m (vnitřní délka 1,65 m 1,9 m (vnitřní šířka 1,77-1,80 m 1,59 m
Oseberg, 192 buk 1,78 m 1,12 m -
Oseberg, 234 buk 1,72 m 1,2 m -
Gokstad - 2,27 m 1,09 m 0,7 m
Gokstad - 1,43 m 1,10 m 0,75 m

posteleKopie postelí z Osebergu a Gokstadu. Grieg 1928: Fig. 40, 42, 43, 51.

Vnitřní prostory některých postelí jsou natolik krátké, že dávají vznik otázce, zda postele nebyly určeny ke spánku vsedě. Tomu by nasvědčovaly také malé rozměry ložnic a některé písemné zmínky (např. o skonání Unn v Sáze o lidech z Lososího údolí 7). Takováto poloha by zřejmě mohla souviset se zachováním majestátu i během spánku.

U dřevěných postelí bylo standardem, že byly měkčeny slamníkem (hálmr). Tak se v Sáze o Gíslim (26) můžeme dočíst, kterak Ref a jeho žena schovali Gísliho před pronásledovateli do slamníku ve své posteli poté, co z ní sundali lůžkoviny (fǫt). Tento standard samozřejmě velmi bohatým lidem nestačil, a tak byl slamník nahrazován luxusnější péřovou matrací (dýna). Dokládá to 31,268 kg peří nalezených v Osebergu (Vedeler 2014: 290), které zřejmě bylo bylo zašito do látky rostlinného původu; na fragmentech jsou dokonce viditelné známky proležení (Ingstad 2006: 227–229). S tímto jedinečným nálezem koresponduje Sága o lidech z Eyru (50), jež vypráví o Þórgunně, která si na Island ze zámoří přivezla truhlu s dovezeným ložním prádlem: “Když přijela na dvorec, ptala se, kde bude její lože, a když jí bylo určeno místo, odemkla truhlu a vyndala z ní ložní prádlo, bohatě vyšívané, a přes postel rozprostřela anglická prostěradla a hedvábné přikrývky. Vyndala též ložní nebesa se všemi závěsy. Byla to tak skvělá výbava, že nikdo předtím takovou neviděl.” Když se jí selka Þuríð, která ji tuto výbavu záviděla, optala na cenu, odvětila Þórgunna takto: “Nebudu kvůli tobě spát na slámě.

O pokrývkách (hvítill, kult, kǫgurr) a prostěradlech (blæja) nevíme téměř nic. Můžeme předpokládat, že byly vyráběny z různých materiálů a i zde byly rozdíly ve kvalitě. V Osebergu byla nalezena rovněž vlněná textilie, která mohla být pouzdrem uvnitř se skrývajícímu peří a mohla být pokrývkou (Ingstad 2006: 227–229). Z výše zmíněného úryvku o Þórgunně lze získat informace o hedvábných přikrývkách a prostěradlech z anglického lnu. Můžeme si dobře představit, že len byl pro výrobu prostěradel ideálním materiálem. Co se týče polštářů (hægindi), známe nejméně dva archeologické nálezy z 10. století a další, které jsou starší. Současně jsou polštáře zmíněné v rodových ságách. Oba polštáře, které máme k dispozici, jsou vyrobeny z vlny a vycpány ptačím peřím. Jeden z nich se zachoval v bohatém hrobu z Mammenu a má rozměry 78 × 28 cm (Østergård 1991: 136), druhý byl nalezen na severonorském Øksnesu, měří 30 × 30 × 4 cm a je vycpaný peřím kajky, kormorána a racka (Dove – Wickler 2016).

Analýzy použitého peří jsou prováděny velmi vzácné. Obecně se soudí, že peřím vycpané prádlo je známkou vysokého statutu. V současné chvíli znám pouze šest norských (Oseberg, Gokstad, Grønhaug, Haugen i Rolvsøy, Søndre Moksnes, Øksnes) a tři dánské lokality (Mammen, Hvilehøj, Køstrup), ve kterých bylo nalezeno peří užité v ložním prádle, a některé z nich patří mezi ty nejvýznačnější hroby jaké známe. V literatuře se peří objevuje jako známka luxusu (Ingstad 2006: 227) – tak například vědma v Sáze o Eiríkovi Zrzavém (4) musí být usazena na polštář vycpaný slepičím peřím, Harald Krásnovlasý podle Písně o Haraldovi (6) v mládí nosí rukavice vycpané prachovým peřím a jeho žena je po smrti vystavena, “sedě na peří” [péřovém polštáři] (Sága o Haraldu Krásnovlasém 26). Současně se peří či výrobky je obsahující objevuje jako forma výběru daně a kořist (Plavby Óhthera a WulfstánaFoote – Wilson 1990: 160), z čehož usuzujeme, že šlo i o cenný obchodní artikl. Přesto byla kvalita peří odstupňována, a to hrubostí (brka [fiðri] × prachové peří [dúnn]), tak původem. Nejníže stálo peří husí a slepičí, výše pak mohlo stát peří mořských ptáků. Nejvýše stálo prachové peří kajky mořské (æðardúnn), které je dodnes nesmírně drahou komoditou, ceněnou pro své jedinečné výhřevné vlastnosti. Zdá se, že skandinávské hroby obsahující peří do jisté míry obsahují právě kajčí prachové peří.

Je důležité podotknout, že lůžku se přikládal velký význam. Bylo udržováno čisté, o což se mohlo starat jak služebnictvo, tak sama hospodyně.

Kresebná rekonstrukce postele z Osebergu. Flemming Bau.

Člověk na cestách

Pokud byl člověk na cestách, musel částečně slevit ze svých nároků, ale přesto počítal s kvalitním přenocováním. V první řadě byla cesta, nebyla-li dlouhá, naplánována tak, aby cestující neustále pobýval ve staveních. Platilo za obvyklé, že se host mohl dočkat jídla, pití, konverzace a následně místa na spaní. Běžní cestující mohli přespat ve stejné budově s čeládkou, nebo ve stodolách a čelednících. Egil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi při svých návštěvách Norska přespává v čeledníku (eldahús, kap. 43), ve kterém je dostatek slámy, a ve stodole společně s koňmi (kornhlaða, kap. 71). Ve městech bylo zřejmě možné si pronajmout celou budovu, do které by se vešla například posádka lodi (Sága o Þorsteinovi Bílém 4), podobně jako poutní domy na Kontinentě. Kam byly umisťováni vzácné návštěvy, nemůžeme sdělit, ale můžeme pokládat za jisté, že zejména bohatí statkáři byly na tyto eventuality připraveni.

Pokud se cestovalo lodí, bylo možné buďto pravidelně na noc zakotvit (dovolovala-li to povaha cesty, např. Sága o Egilu Skallagrímssonovi 49), nebo se spalo přímo na palubě. Na námořních cestách se spalo pod plachtou v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Bohatí majitelé lodí si na palubu mohly vzít rozkládací stany a postele, jak můžeme vidět na příkladech z Gokstadu a Osebergu.

Dostal-li se člověk do složité situace a musel přečkat v přírodě, použil veškeré dostupné prostředky. Bylo běžnou věcí, že pokud se cestovalo na určitá místa pravidelně (sněm), postavili se na místě kamenné základy (tzv. búðir), takže během návštěv bylo možné tuto stavbu zastřešit plachtou. Totéž se ukazuje i v případě, kdy lidé přišli o své domovy a museli narychlo improvizovat. Krátkodobější pobyty mohly vyřešit přirozené přístřešky, stany a plachty. Obyčejný člověk mohl na cestách využít spacáku, kožešiny, vlněného pláště, deky a podobně, nebo využil místních izolačních zdrojů. V Sáze o Njálovi (153) nalezneme pasáž, ve které ztroskotaná posádka sbírá mech, jímž se posléze přikrývá.


Bibliografie

Dětmar z Merseburku: Kronika. Překlad Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Píseň o Rígovi = Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181.

Plavby Óhthera a Wulfstána = Plavby Óhthera a Wulfstána. Přel. Klára Petříková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009, s. 540–545.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Eiríkovi Zrzavém Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o lidech z Eyru Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965.

Sága o Þorsteinovi Bílém = Þorsteins saga hvíta. Ed. Jón Jóhannesson. In: Íslenzk fornrit, 11. Austfirðinga sögur, Reykjavík 1950.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Dove, C. J. – Wickler, Stephan (2016). Identification of Bird Species Used to Make a Viking Age Feather Pillow. In. Arctic, Vol. 69/1, 29–36.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

Ingstad, A. S. (2006). Brukstekstilene. In: A. E. Christensen – M. Nockert (eds.). Oseberg-funnet. Bind IV: Tekstilene, Oslo, 185–276.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Roesdahl, Else – Sindbæk, Søren (2014). Terminology and general plans. Excavation. Documentation. In: Roesdahl, Else et al. Aggersborg. The Viking-Age settlement and fortress, Aarhus, s. 53-80.

Schietzel, Kurt (1981). Stand der siedlungsarchäologischen Forschung in Haithabu – Ergebnisse und Probleme. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 16, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Vedeler, Marianne (2014). The textile interior in the Oseberg burial chamber. In: Bergerbrant, Sophie – Fossøy, Sølvi Helene (ed.). A Stitch in Time: Essays in Honour of Lise Bender Jørgensen, Gothenburg: 281-299.

Vidal, Teva (2013). Houses and domestic life in the Viking Age and medieval period: material perspectives from sagas and archaeology, Nottingham: University of Nottingham.

Østergård, Else (1991). Textifragmenterne fra Mammengraven. In. Iversen, Mette et al. (1991). Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 123-138.

Slovanský štít z hradiště Lenzen

V Praze se zhotovují sedla, uzdy a málo trvanlivé štíty užívané v jejich zemích.
Ibrahím ibn Jákub, 10. století

S radostí toužíme čtenářovi přednést čerstvé informace, které k nám dorazily od německých kolegů Erika Panknina a Reinera Liebentrauta, a sice detaily ohledně štítu, který byl nalezen v západoslovanském hradišti Lenzen (Braniborsko).

Před samotným popisem objektu je potřeba naznačit dosavadní stav poznání. Problematika absence štítů v archeologickém materiálu slovanském prostoru je badatelům i reenactorům dobře známa. Badatelé – můžeme zmínit Petra Luňáka (2007) a Pawła M. Rudzińského (2009) – shromáždili řadu literárních zmínek, ikonografie a artefaktů interpretovatelných jako štítové fragmenty, které svědčí o tom, že Slované štíty vyráběli a používali. Jelikož se bavíme o ohromném množství lidí, kteří žili na velkém území v různých stoletích, nelze se bavit o jednotném provedení štítů. Katalog, který sestavil Rudziński, jasně eviduje nejméně 37 kovových komponentů, zejména puklic, které poukazují na používání dovozových štítů. Toto množství je samozřejmě velmi malé, což si výše zmínění badatelé vykládají tak, že typický slovanský štít měl organickou konstrukci, a tak se jednoduše nedochoval.  Zatímco konstrukce zůstává neznámá, základní materiály bylo možné odhadnout – dřevo, kůže, lýko, proutí a podobně. Nutno podotknout, že reenactoři zpravidla používají kruhové štíty s kovovou puklicí.

mikulčiceHypotetická rekonstrukce velkomoravského štítu na základě držadla z Mikulčic.
Převzato z Luňák 2007: obr 42.

Že klíč leží u Polabských Slovanů z dnešního Německa, se někteří badatelé domnívají už delší dobu. Často je zmiňována možná dřevěná puklice z Groß Radenu (Schuldt 1985: 171–2), která mohla odpovídat dřevěné puklici usazené na štítu z Tirské bažiny (Lotyšsko) z 9. století. Konkrétně první štít z Tirské bažiny poukazuje na zajímavé užití organických materiálů – kromě dřevěné puklice je prkenný korpus z obou stran potažen nejspíše vyčiněnou kůží, přičemž prostor mezi deskou a kůží je na přední straně vycpán travou (osobní diskuze s Rolfem Warmringem). Na základě této nepříliš vzdálené analogie se nám podporuje předpoklad, že slovanské štíty mohly být vyrobeny z organických materiálů.

gross_radenMožná dřevěná puklice z Groß Radenu. Převzato z Schuldt 1985: 172.

Do tohoto rozpoložení nám vstupuje štít nalezený v domě č. 8 v Lenzenu, který spadá do sídlištního horizontu 7, datovaného do 2. poloviny 11. století (Kennecke 2015: 91–2). Štít není kompletní – jedná se o fragment kruhové či mírně oválné desky, která měří zhruba 70 cm v průměru. Deska je vyrobena z dvouvrstvé překližky, jejíž vrstvy k sobě byly přilepeny tak, že vlákna směřují kolmo od sebe. Takto laminované štíty byly známy z doby římské, ale doklad z raného středověku chyběl, pokud nepočítáme píseň Waltharius (10. století), která hovoří o třívrstvých a sedmivrstvých štítech (Dickinson – Härke 1992: 50). Nejbližší analogií je v tomto ohledu štít z Trondheimu, o kterém bude ještě řeč. Nález z Lenzenu je o to zajímavější, pokud si uvědomíme, že „dvouvrstvé překližky není možné dosáhnout bez velmi efektivního lepidla a lisovacího nářadí“ (Dickinson – Härke 1992: 50). Dalším výjimečným rysem je neobvykle vyztužený okraj. Plocha cca 10 cm od samého okraje je zaplněná nejméně šesti soustřednými kruhy čtvercových otvorů. V soustředných kruzích mezi otvory byly umístěny pruhy splétaného lýčí, které byly obšity rovněž lýkem. Tento konstrukční rys dobře koresponduje se skandinávskými štíty, jejichž zužované okraje byly občas vyztuženy kovovými objímkami, či s již zmíněnou travou použitou coby tlumící vrstvy. V centrální části nacházíme také šest měděných nýtů s železnými hlavičkami. Nýty jsou uspořádané do dvou trojúhelníků a poblíž jsou umístěné další dva čtvercové otvory. Předpokládá se, že nýty a otvory sloužily k uchycení madla. Analýza zaznamenala na čelní straně stopy červené barvy. Červenou barvu užitou na štítech lze prokázat také u skandinávských štítů a může indikovat nákladnější provedení. Puklice u štítu z Lenzenu absentuje a není vůbec jasné, zda byla použita. Dnes je štít uložený v Zemském archeologickém muzeu v Brandenburg an der Havel (Landesmuseum Brandenburg).

lenzen
Nákres štítu z Lenzenu. Převzato z Kennecke 2015: 92; Abb. 128.

lenzen
Fotografie štítu z Lenzenu. Fotografii poskytl Erik Panknin.

Konstrukce okraje štíty za použití trávy.
Převzato z https://asmund-pgd.blogspot.cz/.

Jako analogie štítu z Lenzenu můžeme uvést nálezy z pohřebiště Usadel (Mecklenburg-Strelitz). V tamějších hrobech 38, 100 a 119 byly nalezeny poměrně uniformní a jasně rozpoznatelné pozůstatky dřeva, kůže a nýtů, zatímco v hrobech 83, 94 a 120 byly nalezeny pouze fragmenty dřeva a nýtů a přináležitost ke štítům je problémová (Kennecke 2015: 92). Ve velkomoravském prostředí lze uvažovat nejméně o dvou štítech pohřbených v bohatých hrobech v lokalitě Staré Město – Na Valách (Luňák 2007: 3441), o kterých víme pouze to, že byly organické a obsahovaly dílčí kovové komponenty. Poměrně často hovoří o možném fragmentu štítu z Mikulčic, který je ovšem oficiálně interpretován jako dno sudu (Poláček et al. 2000: 252). Pokud opustíme slovanský prostor, můžeme zmínit také další překližkový štít nalezený roku 1973 v Trondheimu. Jedná se o oválný štít o rozměrech 1 m × 0,5 m, který je pokrytý kůží a který je datovaný do 10. až 11. století.

Překližkový oválný štít z Trondheimu. Fotografie pořídil Håkon Torstensen.

Věříme, že se nám podařilo otevřít novou kapitolu raně středověké výzbroje, která může pomoci při dalším bádání a rekonstrukci dob dávno minulých. V případě zájmu či poznámek se neváhejte ozvat!


Bibliografie

Dickinson, Tania – Härke, Heinrich (1992). Early Anglo-Saxon Shields, Society of Antiquaries Archaeologia 110, London.

Kennecke, Heike (2015). Burg Lenzen : Eine frühgeschichtliche Befestigung am westlichen Rand der slawischen Welt, Materialien zur Archäologie in Brandenburg 9, Rahden.

Luňák, Petr (2007). Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR. Bakalářská práce, Masarykova Univerzita, Brno.

Poláček, L. – Marek, O. – Skopal, R. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, L. (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, s. 177–302.

Rudziński, Paweł M. (2009). Tarcza we wczesnośredniowiecznej Polsce na tle europejskim : od plemienia do państwa. In: Acta Militaria Mediaevalia, t. 5 (2009), s. 21–78.

Schuldt, E. 1985: Gross Raden. Ein slawischer Tempelort des 9.–10. Jahrhundert in Mecklenburg, Schwerin.

Mannfall 2017

mannfall-logo-white-01Přesuňme se, alespoň na chvíli, za neproniknutelné mlhy času do doby, kdy přemyslovské Čechy sestávaly jen z Prahy a okolních hradů v lesích, kdy se křesťanství svářelo s pohanstvím a kdy si pocestní nemohli být jisti téměř ničím. V oněch časech se do lesa poblíž hradiště Budeč vypravila kněžna na koni se svou loveckou družinou. Byvše překvapeni úkladným přepadem lapků, spíše vlkům než lidem se podobajícím, se muži vrhli před svou paní, která se se dvěma muži – svými průvodci – spasila útěkem. Uprchlíkům se podařilo vyburcovat místní statkáře, kteří ji poslali své čeledíny, necvičené brance, kteří kněžně zajistí bezpečnou cestu na hradiště. Jak se však družině povede? Přijeď to zjistit ty sám!

MANNFALL je koncept raně středověkých akcí, který cílí na intenzivnější poznávání historie. Každá taková akce bude unikátní, bude se odehrávat na jiné lokaci a podle jiného scénáře. Budeme se snažit o věrnější přiblížení historickým předlohám, než jak tomu dosud bylo u diváckých akcí. Prostor bude věnován i popularizaci míst, které budeme navštěvovat. Rádi bychom zapojili širší komunitu, a tak vaše postřehy, nápady a názory budou vysoce žádoucí. Myšlenka na vytvoření akcí, které by kombinovaly pochod, boj, řemesla a LARPové prvky, se v našich hlavách rodila už několik let. První nástin se však objevil v říjnu 2016, kdy jsme natočili tento trailer:

ZÁKLADNÍ INFO O HŘE

První pokusný ročník započne v pátek 1.9.2017 na Okoři. Od hráčů, kterých bude zhruba do deseti, se očekává příjezd v odpoledních hodinách, abychom mohli započít se seminářem bezpečného boje. Pokud možno apelujeme na příjezd hromadnou dopravou (autobus č. 350 z Dejvic či vlak do stanice Noutonice), jiné možnosti probereme individuálně (v případě příjezdu autem je možné v neděli nastoupit na autobus č. 350 a dojet z Úholiček zpět na Okoř). Svůj příjezd můžete ohlásit na telefonní číslo +420792200638.

Po semináři a zkušebních střetech se vydáme na místo nocoviště a hra započne. Jelikož reprezentujeme družinu ukrývající se před zbojníky, první noc bude, pokud možno, bez ohně. Můžeme prozradit ještě tolik, že hra skončí na Levém Hradci, tedy asi 25 km daleko, v sobotních večerních hodinách. Na místě pro nás bude přichystaná hostina a společenský program. V neděli ráno se ti, kteří budou chtít, mohou zúčastnit kratochvílí na nábřeží v Úholičkách, kam dorazí skupina Perkunas se svou zhruba pětimetrovou historickou veslicí. Tímto bude akce završena. Odjezd z místa je možný vlakem (zastávky Úholičky nebo Roztoky-Žalov) či autobusem (Levý Hradec, Úholičky).

Hra se bude řídit mechanismem, který je popsán zde a bude důkladně vysvětlen před začátkem akce.

Zde se můžete dočíst jistá doporučení ohledně psanců, kteří budou družinu přepadat.


CO S SEBOU?

Hra je bezplatná a první řadě si vezměte vše, co potřebujete ke své duševní i fyzické pohodě. Jelikož jde o test výdrže, dovedností a kostýmů, je třeba, aby zavazadla včetně zbrojí nebyla příliš těžká. Vhodnými zavazadly budou dvě deky, kopí, dobře sloužící boty a ponožky, helma, čutora s vodou, jednodenní zásoby potravin, potřeby na rozdělání ohně, řemínky či motouzy a podobně. Voda bude po celou dobu akce k dispozici. S sebou si také můžeme vzít své čtvernohé psí kamarády, kteří skvěle dokreslí atmosféru.

Pro hráče jsme sepsali následující dokumenty, které se týkají historického spaní a zavazadel:


Můžeme ještě dodat inspiraci ke skladbě kostýmu:

 

ZÁVĚREČNÉ INFORMACE

V prostředí raně středověkých akcí je Mannfall, nakolik je mi známo, jedinečný. Má sloužit k zábavě, teambuildingu a prohloubení znalostí. Boj je v této první zaváděcí akci sekundární, a proto bude veden co možná nejbezpečněji. Prosíme o ohleduplnost a shovívavost nad fotografy. Velmi nás potěší, když ke hře budete přistupovat jako k výzvě a budete akceptovat nebo sami tvořit atmosféru, když si akci užijete a budete o ní poté mluvit. V případě dotazů, nejasností a doporučení se ptejte na bojovkamannfall@gmail.com.

Za Mannfall
Tomáš Vlasatý

Báseň „Plot stromů mne obklopuje“

Tímto příspěvkem bych chtěl čtenáři prezentovat třetí staroirskou báseň (předchozími jsou „Dnes v noci je ostrý vítr“ a „Pangur Bán“), tentokráte „Plot stromů mne obklopuje“ (Domfarcai fidbaidæ fál). Jedná se o báseň zachovanou jako glosa v rukopisu MS 904 (f. 203-4) v St. Gallenu a datuje se k polovině 9. století. Popisuje pocity písaře/mnicha, který pracuje v lese a naslouchá zpěvu ptáků.

Báseň si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

glosa_plot stromu

Staroirská báseň zachovaná jako glosa v rukopisu MS 904 (f. 203). Převzato z www.e-codices.unifr.ch/en/list/one/csg/0904.

Typology of Fire Strikers From the Viking Age Norway

C3463, which belongs to what I call Type 1.

I would like to present my typology of fire strikers used in Viking Age Norway, more particulary 700-1000 AD. This typology is based on Jan Petersen’s works and it is not complete. I am sure there are many other finds that are not included. Please, let me know if you find what I missed. Thank you.

The typology can be downloaded or seen via this button:

Vápnatak s Herjanem

vapnatak_1Minulý víkend, 26.–28. června 2015, jsem se zúčastnil soukromé akce Vápnatak, kterou pořádala skupina Herjan ve vsi Dolná Lehota na okraji Nízkých Tater. S celkovým počtem šesti účastníků (přičemž jeden z nich odjel v jejím průběhu) se jednalo spíše o komorní akci, a přestože by bylo zavádějící označit ji za dobovou či living history, myslím, že přinesla všem zúčastněným cenné poznatky, o kterých bych zde rád pohovořil.

Myšlenka podobné akce – pobytu v kostýmech na zajímavém místě – není u Herjanu nijak nová. Obdobnou soukromou akci pořádal Herjan ve spolupráci s Marobudem již před rokem. Následně se v zimě konal pobyt na hradišti Bojná. Všechny tyto akce lze definovat jako víkendová setkání omezeného množství lidí. Nejedná se primárně o bojová setkání; cílem akce je získat zážitek z pobytu v zajímavém prostředí spojený s nejrůznějšími dobovými aktivitami (včetně boje, her apod).

Před rokem jsem navrhl pojmenovat tuto akci jako Vápnatak. Ve staroseverštině vápnatak označuje kolektivní projev souhlasu za pomoci zbraní (např. jejich pozdvižením, bušením či máváním). Doslova toto slovo znamená „braní / chápání se / svírání zbraní“, což se ukázalo být poměrně trefným označením, protože místní nám sdělili, že v okolí byla opakovaně spatřena medvědice s mláďaty. Kromě medvědů se v lokalitě vyskytují také vlci. Tento fakt měl ohromný vliv na naši morálku. Kromě všudypřítomných narážek na medvědí tématiku jsme se pokoušeli být stále ve střehu (byť jsme v noci nedrželi hlídky) a neustále s sebou nosit naši jedinou ostrou zbraň – křivý oštěp. Rázem jsme si uvědomili, že dobový člověk musel být vybaven několika ostrými zbraněmi, což názorně ilustrují některé písemné prameny:

Muž by se neměl na volném poli hnout od svých zbraní víc než na krok, protože není jisté, jak moc bude třeba člověku při putování kopí.
(Výroky Vysokého, strofa 38)

Každý muž má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe.
(Ibn Fadlan: Risala, § 81)

vapnatak_3V tomto spatřuji jeden z největších kostýmových nedostatků, můj kostým nevyjímaje. Zatímco dříve byli muži vybaveni zbraněmi, kterými mohli chránit své životy a svou čest, dnešní reenactoři nejsou na historických festivalech ohroženi, takže nemají potřebu u sebe nosit zbraně.

S tím souvisí i fakt, se kterým jsem pravidelně konfrontován po celou dobu své „reenactorské kariéry“, a sice, že je složité adaptovat kostýmy a vybavení na podmínky jednotlivých akcí. Vápnatak probíhal na zvlněné pastvině lemované terénovitými lesy. Do tohoto prostředí se, stejně jako do jakéhokoli jiného polního ležení, hodí pracovní, jednodušší oděv. Jakýkoli barvený, bohatší oděv se hodí spíše pro reprezentativní situace, spojené zejména se síněmi.

 

Totéž platí pro přístřešky. K převozu těžkých dřevěných konstrukcí by bylo zapotřebí povozu či lodě, a i v takovém případě by bylo možné převézt pouze omezené množství stanů. Proto se nám osvědčily jednoduché plachty podepřené kůly, které je možné vyrobit přímo na místě. Naše skupiny (Herjan a Marobud) dlouhodobě zastávají stanovisko, že veškeré vybavení by mělo být přenosné v rukou či na lidském hřbetu – teprve v takovém případě je stanování či pochodování uvěřitelné.

vapnatak_herjan

Opět se mi potvrdilo, že nelze pochopit určitou dějinnou dobu, aniž by si člověk na vlastní kůži vyzkoušel pobyt v přírodě se základními znalostmi a základním dobovým vybavením. Oproti festivalům, na kterých reenactoři mají většinu svého vybavení a jde spíše o přehlídku spojenou s pitkou a bitvou, je tento minimalistický styl akcí zajímavý tím, že každá výprava je jedinečná, může neustále překvapovat a posouvat hranice možností a povětšinou probíhá v odlehlých místech, takže účastníkům dovoluje poznat přírodní zajímavosti. Zároveň zkouší znalosti účastníků, stmeluje je a zdokonaluje jejich kooperaci. Proto se domnívám, že tento spíše opomíjený typ soukromých akcí je budoucností kvalitního reenactmentu, na rozdíl od festivalů, které se řídí podle stále stejného scénáře a které přes fakt, že by měly vést k výměně znalostí a zkušeností, často umožňují vznik jinak nepoužitelného vybavení (či kombinací předmětů).

Pokud jde o Vápnatak, naplno jsem si jej užil. Proto bych rád poděkoval Herjanu za pozvání, přijetí a pohoštění. Dílčí dík patří také místním bačům, kteří mne až zaskočili svou pohostinností. Mimořádný dík patří Natálii Barboriakové za fotky, které dokumentují náš pobyt.

vapnatak_2