Slovanský štít z hradiště Lenzen

V Praze se zhotovují sedla, uzdy a málo trvanlivé štíty užívané v jejich zemích.
Ibrahím ibn Jákub, 10. století

S radostí toužíme čtenářovi přednést čerstvé informace, které k nám dorazily od německých kolegů Erika Panknina a Reinera Liebentrauta, a sice detaily ohledně štítu, který byl nalezen v západoslovanském hradišti Lenzen (Braniborsko).

Před samotným popisem objektu je potřeba naznačit dosavadní stav poznání. Problematika absence štítů v archeologickém materiálu slovanském prostoru je badatelům i reenactorům dobře známa. Badatelé – můžeme zmínit Petra Luňáka (2007) a Pawła M. Rudzińského (2009) – shromáždili řadu literárních zmínek, ikonografie a artefaktů interpretovatelných jako štítové fragmenty, které svědčí o tom, že Slované štíty vyráběli a používali. Jelikož se bavíme o ohromném množství lidí, kteří žili na velkém území v různých stoletích, nelze se bavit o jednotném provedení štítů. Katalog, který sestavil Rudziński, jasně eviduje nejméně 37 kovových komponentů, zejména puklic, které poukazují na používání dovozových štítů. Toto množství je samozřejmě velmi malé, což si výše zmínění badatelé vykládají tak, že typický slovanský štít měl organickou konstrukci, a tak se jednoduše nedochoval.  Zatímco konstrukce zůstává neznámá, základní materiály bylo možné odhadnout – dřevo, kůže, lýko, proutí a podobně. Nutno podotknout, že reenactoři zpravidla používají kruhové štíty s kovovou puklicí.

mikulčiceHypotetická rekonstrukce velkomoravského štítu na základě držadla z Mikulčic.
Převzato z Luňák 2007: obr 42.

Že klíč leží u Polabských Slovanů z dnešního Německa, se někteří badatelé domnívají už delší dobu. Často je zmiňována možná dřevěná puklice z Groß Radenu (Schuldt 1985: 171–2), která mohla odpovídat dřevěné puklici usazené na štítu z Tirské bažiny (Lotyšsko) z 9. století. Konkrétně první štít z Tirské bažiny poukazuje na zajímavé užití organických materiálů – kromě dřevěné puklice je prkenný korpus z obou stran potažen nejspíše vyčiněnou kůží, přičemž prostor mezi deskou a kůží je na přední straně vycpán travou (osobní diskuze s Rolfem Warmringem). Na základě této nepříliš vzdálené analogie se nám podporuje předpoklad, že slovanské štíty mohly být vyrobeny z organických materiálů.

gross_radenMožná dřevěná puklice z Groß Radenu. Převzato z Schuldt 1985: 172.

Do tohoto rozpoložení nám vstupuje štít nalezený v domě č. 8 v Lenzenu, který spadá do sídlištního horizontu 7, datovaného do 2. poloviny 11. století (Kennecke 2015: 91–2). Štít není kompletní – jedná se o fragment kruhové či mírně oválné desky, která měří zhruba 70 cm v průměru. Deska je vyrobena z dvouvrstvé překližky, jejíž vrstvy k sobě byly přilepeny tak, že vlákna směřují kolmo od sebe. Takto laminované štíty byly známy z doby římské, ale doklad z raného středověku chyběl, pokud nepočítáme píseň Waltharius (10. století), která hovoří o třívrstvých a sedmivrstvých štítech (Dickinson – Härke 1992: 50). Nejbližší analogií je v tomto ohledu štít z Trondheimu, o kterém bude ještě řeč. Nález z Lenzenu je o to zajímavější, pokud si uvědomíme, že „dvouvrstvé překližky není možné dosáhnout bez velmi efektivního lepidla a lisovacího nářadí“ (Dickinson – Härke 1992: 50). Dalším výjimečným rysem je neobvykle vyztužený okraj. Plocha cca 10 cm od samého okraje je zaplněná nejméně šesti soustřednými kruhy čtvercových otvorů. V soustředných kruzích mezi otvory byly umístěny pruhy splétaného lýčí, které byly obšity rovněž lýkem. Tento konstrukční rys dobře koresponduje se skandinávskými štíty, jejichž zužované okraje byly občas vyztuženy kovovými objímkami, či s již zmíněnou travou použitou coby tlumící vrstvy. V centrální části nacházíme také šest měděných nýtů s železnými hlavičkami. Nýty jsou uspořádané do dvou trojúhelníků a poblíž jsou umístěné další dva čtvercové otvory. Předpokládá se, že nýty a otvory sloužily k uchycení madla. Analýza zaznamenala na čelní straně stopy červené barvy. Červenou barvu užitou na štítech lze prokázat také u skandinávských štítů a může indikovat nákladnější provedení. Puklice u štítu z Lenzenu absentuje a není vůbec jasné, zda byla použita. Dnes je štít uložený v Zemském archeologickém muzeu v Brandenburg an der Havel (Landesmuseum Brandenburg).

lenzen
Nákres štítu z Lenzenu. Převzato z Kennecke 2015: 92; Abb. 128.

lenzen
Fotografie štítu z Lenzenu. Fotografii poskytl Erik Panknin.

Konstrukce okraje štíty za použití trávy.
Převzato z https://asmund-pgd.blogspot.cz/.

Jako analogie štítu z Lenzenu můžeme uvést nálezy z pohřebiště Usadel (Mecklenburg-Strelitz). V tamějších hrobech 38, 100 a 119 byly nalezeny poměrně uniformní a jasně rozpoznatelné pozůstatky dřeva, kůže a nýtů, zatímco v hrobech 83, 94 a 120 byly nalezeny pouze fragmenty dřeva a nýtů a přináležitost ke štítům je problémová (Kennecke 2015: 92). Ve velkomoravském prostředí lze uvažovat nejméně o dvou štítech pohřbených v bohatých hrobech v lokalitě Staré Město – Na Valách (Luňák 2007: 3441), o kterých víme pouze to, že byly organické a obsahovaly dílčí kovové komponenty. Poměrně často hovoří o možném fragmentu štítu z Mikulčic, který je ovšem oficiálně interpretován jako dno sudu (Poláček et al. 2000: 252). Pokud opustíme slovanský prostor, můžeme zmínit také další překližkový štít nalezený roku 1973 v Trondheimu. Jedná se o oválný štít o rozměrech 1 m × 0,5 m, který je pokrytý kůží a který je datovaný do 10. až 11. století.

Překližkový oválný štít z Trondheimu. Fotografie pořídil Håkon Torstensen.

Věříme, že se nám podařilo otevřít novou kapitolu raně středověké výzbroje, která může pomoci při dalším bádání a rekonstrukci dob dávno minulých. V případě zájmu či poznámek se neváhejte ozvat!


Bibliografie

Dickinson, Tania – Härke, Heinrich (1992). Early Anglo-Saxon Shields, Society of Antiquaries Archaeologia 110, London.

Kennecke, Heike (2015). Burg Lenzen : Eine frühgeschichtliche Befestigung am westlichen Rand der slawischen Welt, Materialien zur Archäologie in Brandenburg 9, Rahden.

Luňák, Petr (2007). Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR. Bakalářská práce, Masarykova Univerzita, Brno.

Poláček, L. – Marek, O. – Skopal, R. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, L. (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, s. 177–302.

Rudziński, Paweł M. (2009). Tarcza we wczesnośredniowiecznej Polsce na tle europejskim : od plemienia do państwa. In: Acta Militaria Mediaevalia, t. 5 (2009), s. 21–78.

Schuldt, E. 1985: Gross Raden. Ein slawischer Tempelort des 9.–10. Jahrhundert in Mecklenburg, Schwerin.

Mannfall 2017

mannfall-logo-white-01Přesuňme se, alespoň na chvíli, za neproniknutelné mlhy času do doby, kdy přemyslovské Čechy sestávaly jen z Prahy a okolních hradů v lesích, kdy se křesťanství svářelo s pohanstvím a kdy si pocestní nemohli být jisti téměř ničím. V oněch časech se do lesa poblíž hradiště Budeč vypravila kněžna na koni se svou loveckou družinou. Byvše překvapeni úkladným přepadem lapků, spíše vlkům než lidem se podobajícím, se muži vrhli před svou paní, která se se dvěma muži – svými průvodci – spasila útěkem. Uprchlíkům se podařilo vyburcovat místní statkáře, kteří ji poslali své čeledíny, necvičené brance, kteří kněžně zajistí bezpečnou cestu na hradiště. Jak se však družině povede? Přijeď to zjistit ty sám!

MANNFALL je koncept raně středověkých akcí, který cílí na intenzivnější poznávání historie. Každá taková akce bude unikátní, bude se odehrávat na jiné lokaci a podle jiného scénáře. Budeme se snažit o věrnější přiblížení historickým předlohám, než jak tomu dosud bylo u diváckých akcí. Prostor bude věnován i popularizaci míst, které budeme navštěvovat. Rádi bychom zapojili širší komunitu, a tak vaše postřehy, nápady a názory budou vysoce žádoucí. Myšlenka na vytvoření akcí, které by kombinovaly pochod, boj, řemesla a LARPové prvky, se v našich hlavách rodila už několik let. První nástin se však objevil v říjnu 2016, kdy jsme natočili tento trailer:

ZÁKLADNÍ INFO O HŘE

První pokusný ročník započne v pátek 1.9.2017 na Okoři. Od hráčů, kterých bude zhruba do deseti, se očekává příjezd v odpoledních hodinách, abychom mohli započít se seminářem bezpečného boje. Pokud možno apelujeme na příjezd hromadnou dopravou (autobus č. 350 z Dejvic či vlak do stanice Noutonice), jiné možnosti probereme individuálně (v případě příjezdu autem je možné v neděli nastoupit na autobus č. 350 a dojet z Úholiček zpět na Okoř). Svůj příjezd můžete ohlásit na telefonní číslo +420792200638.

Po semináři a zkušebních střetech se vydáme na místo nocoviště a hra započne. Jelikož reprezentujeme družinu ukrývající se před zbojníky, první noc bude, pokud možno, bez ohně. Můžeme prozradit ještě tolik, že hra skončí na Levém Hradci, tedy asi 25 km daleko, v sobotních večerních hodinách. Na místě pro nás bude přichystaná hostina a společenský program. V neděli ráno se ti, kteří budou chtít, mohou zúčastnit kratochvílí na nábřeží v Úholičkách, kam dorazí skupina Perkunas se svou zhruba pětimetrovou historickou veslicí. Tímto bude akce završena. Odjezd z místa je možný vlakem (zastávky Úholičky nebo Roztoky-Žalov) či autobusem (Levý Hradec, Úholičky).

Hra se bude řídit mechanismem, který je popsán zde a bude důkladně vysvětlen před začátkem akce.

Zde se můžete dočíst jistá doporučení ohledně psanců, kteří budou družinu přepadat.


CO S SEBOU?

Hra je bezplatná a první řadě si vezměte vše, co potřebujete ke své duševní i fyzické pohodě. Jelikož jde o test výdrže, dovedností a kostýmů, je třeba, aby zavazadla včetně zbrojí nebyla příliš těžká. Vhodnými zavazadly budou dvě deky, kopí, dobře sloužící boty a ponožky, helma, čutora s vodou, jednodenní zásoby potravin, potřeby na rozdělání ohně, řemínky či motouzy a podobně. Voda bude po celou dobu akce k dispozici. S sebou si také můžeme vzít své čtvernohé psí kamarády, kteří skvěle dokreslí atmosféru.

Pro hráče jsme sepsali následující dokumenty, které se týkají historického spaní a zavazadel:


Můžeme ještě dodat inspiraci ke skladbě kostýmu:

 

ZÁVĚREČNÉ INFORMACE

V prostředí raně středověkých akcí je Mannfall, nakolik je mi známo, jedinečný. Má sloužit k zábavě, teambuildingu a prohloubení znalostí. Boj je v této první zaváděcí akci sekundární, a proto bude veden co možná nejbezpečněji. Prosíme o ohleduplnost a shovívavost nad fotografy. Velmi nás potěší, když ke hře budete přistupovat jako k výzvě a budete akceptovat nebo sami tvořit atmosféru, když si akci užijete a budete o ní poté mluvit. V případě dotazů, nejasností a doporučení se ptejte na bojovkamannfall@gmail.com.

Za Mannfall
Tomáš Vlasatý

Báseň „Plot stromů mne obklopuje“

Tímto příspěvkem bych chtěl čtenáři prezentovat třetí staroirskou báseň (předchozími jsou „Dnes v noci je ostrý vítr“ a „Pangur Bán“), tentokráte „Plot stromů mne obklopuje“ (Domfarcai fidbaidæ fál). Jedná se o báseň zachovanou jako glosa v rukopisu MS 904 (f. 203-4) v St. Gallenu a datuje se k polovině 9. století. Popisuje pocity písaře/mnicha, který pracuje v lese a naslouchá zpěvu ptáků.

Báseň si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

glosa_plot stromu

Staroirská báseň zachovaná jako glosa v rukopisu MS 904 (f. 203). Převzato z www.e-codices.unifr.ch/en/list/one/csg/0904.

Vápnatak s Herjanem

vapnatak_1Minulý víkend, 26.–28. června 2015, jsem se zúčastnil soukromé akce Vápnatak, kterou pořádala skupina Herjan ve vsi Dolná Lehota na okraji Nízkých Tater. S celkovým počtem šesti účastníků (přičemž jeden z nich odjel v jejím průběhu) se jednalo spíše o komorní akci, a přestože by bylo zavádějící označit ji za dobovou či living history, myslím, že přinesla všem zúčastněným cenné poznatky, o kterých bych zde rád pohovořil.

Myšlenka podobné akce – pobytu v kostýmech na zajímavém místě – není u Herjanu nijak nová. Obdobnou soukromou akci pořádal Herjan ve spolupráci s Marobudem již před rokem. Následně se v zimě konal pobyt na hradišti Bojná. Všechny tyto akce lze definovat jako víkendová setkání omezeného množství lidí. Nejedná se primárně o bojová setkání; cílem akce je získat zážitek z pobytu v zajímavém prostředí spojený s nejrůznějšími dobovými aktivitami (včetně boje, her apod).

Před rokem jsem navrhl pojmenovat tuto akci jako Vápnatak. Ve staroseverštině vápnatak označuje kolektivní projev souhlasu za pomoci zbraní (např. jejich pozdvižením, bušením či máváním). Doslova toto slovo znamená „braní / chápání se / svírání zbraní“, což se ukázalo být poměrně trefným označením, protože místní nám sdělili, že v okolí byla opakovaně spatřena medvědice s mláďaty. Kromě medvědů se v lokalitě vyskytují také vlci. Tento fakt měl ohromný vliv na naši morálku. Kromě všudypřítomných narážek na medvědí tématiku jsme se pokoušeli být stále ve střehu (byť jsme v noci nedrželi hlídky) a neustále s sebou nosit naši jedinou ostrou zbraň – křivý oštěp. Rázem jsme si uvědomili, že dobový člověk musel být vybaven několika ostrými zbraněmi, což názorně ilustrují některé písemné prameny:

Muž by se neměl na volném poli hnout od svých zbraní víc než na krok, protože není jisté, jak moc bude třeba člověku při putování kopí.
(Výroky Vysokého, strofa 38)

Každý muž má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe.
(Ibn Fadlan: Risala, § 81)

vapnatak_3V tomto spatřuji jeden z největších kostýmových nedostatků, můj kostým nevyjímaje. Zatímco dříve byli muži vybaveni zbraněmi, kterými mohli chránit své životy a svou čest, dnešní reenactoři nejsou na historických festivalech ohroženi, takže nemají potřebu u sebe nosit zbraně.

S tím souvisí i fakt, se kterým jsem pravidelně konfrontován po celou dobu své „reenactorské kariéry“, a sice, že je složité adaptovat kostýmy a vybavení na podmínky jednotlivých akcí. Vápnatak probíhal na zvlněné pastvině lemované terénovitými lesy. Do tohoto prostředí se, stejně jako do jakéhokoli jiného polního ležení, hodí pracovní, jednodušší oděv. Jakýkoli barvený, bohatší oděv se hodí spíše pro reprezentativní situace, spojené zejména se síněmi.

Totéž platí pro přístřešky. K převozu těžkých dřevěných konstrukcí by bylo zapotřebí povozu či lodě, a i v takovém případě by bylo možné převézt pouze omezené množství stanů. Proto se nám osvědčily jednoduché plachty podepřené kůly, které je možné vyrobit přímo na místě. Naše skupiny (Herjan a Marobud) dlouhodobě zastávají stanovisko, že veškeré vybavení by mělo být přenosné v rukou či na lidském hřbetu – teprve v takovém případě je stanování či pochodování uvěřitelné.

vapnatak_herjan

Opět se mi potvrdilo, že nelze pochopit určitou dějinnou dobu, aniž by si člověk na vlastní kůži vyzkoušel pobyt v přírodě se základními znalostmi a základním dobovým vybavením. Oproti festivalům, na kterých reenactoři mají většinu svého vybavení a jde spíše o přehlídku spojenou s pitkou a bitvou, je tento minimalistický styl akcí zajímavý tím, že každá výprava je jedinečná, může neustále překvapovat a posouvat hranice možností a povětšinou probíhá v odlehlých místech, takže účastníkům dovoluje poznat přírodní zajímavosti. Zároveň zkouší znalosti účastníků, stmeluje je a zdokonaluje jejich kooperaci. Proto se domnívám, že tento spíše opomíjený typ soukromých akcí je budoucností kvalitního reenactmentu, na rozdíl od festivalů, které se řídí podle stále stejného scénáře a které přes fakt, že by měly vést k výměně znalostí a zkušeností, často umožňují vznik jinak nepoužitelného vybavení (či kombinací předmětů).

Pokud jde o Vápnatak, naplno jsem si jej užil. Proto bych rád poděkoval Herjanu za pozvání, přijetí a pohoštění. Dílčí dík patří také místním bačům, kteří mne až zaskočili svou pohostinností. Mimořádný dík patří Natálii Barboriakové za fotky, které dokumentují náš pobyt.

vapnatak_2

Raně středověká šídla

V poslední době jsem v publikacích a na internetu náhodně narazil na několik raně středověkých šídel, které ve mně vzbudily zájem o sepsání kratšího článku. Ten bych chtěl věnovat všem řemeslně zaměřeným čtenářům těchto stránek. V tomto článku se nechci zabývat přehledovým zpracováním všech nástrojů, které máme k dispozici z raně středověké Evropy. Namísto toho chci postihnout základní charakteristiky a konstrukce s přihlédnutím ke skandinávskému materiálu.

Šídlo patří mezi nástroje, které se v průběhu dějin příliš nezměnily. Třebaže u dnešních šídel se používají jiné materiály, které jsou zpracovávány strojově, a šídla spíše směřují k všestrannosti (výměnná hlava), ve své podstatě jde stále o tentýž nástroj, s jehož pomocí lze manuálně děrovat materiál. Pokud jde o raně středověká šídla, usuzuje se, že mohla sloužit k děrování dřeva, kůže, kožešin a textilu (Petersen 1951: 232; Saggau 2000: 74). Stejně tak mohla být používána při rytí do kosti, parohu, jantaru a jiných materiálů. Šídla jsou běžně nacházena v mužských i ženských hrobech a na sídlištích.

typy_sidlaJehly raně středověkých šídel jsou poměrně uniformní, třebaže můžeme vymezit několik typů. První a nejběžnější typ představuje jehlu opatřenou dvěma hroty a rozšířenou středovou částí o čtvercovém nebo zploštělém průřez. Druhý a méně častý typ představuje nesymetrickou jehlu, jejíž řap je o poznání tenčí než hrot. Třetí typ lze spatřit v zahnutém šídlu. Šídla prvního typu běžně mají kruhový, oválný, pravoúhlý nebo diamantový průřez (diamantový průřez se perfektně hodí pro práci s kůží, protože ji netrhá) a mají zpravidla průměr 2–4 mm. Středová část o pravoúhlém nebo zploštělém průměru u dochovaných šídel těsně doléhá na rukojeť; zjevně fungovala jako zarážka, aby jehla nezajížděla hlouběji do dřeva. Kromě tvaru může variovat také délka jehel, která je rovněž uzpůsobena práci s konkrétním materiálem. Běžná délka se pohybuje mezi 45–140 mm (nejběžněji kolem 80–100 mm) a je závislá na metodě uchycení v rukojeti – některé jehly mají natolik dlouhý řap, že prochází celou rukojetí, zatímco řap jiných jehel zasahuje jen do určité části rukojeti. Jedno ze šídel z Birky (hrob Bj 924) je opatřeno závěsnou krytkou, která chránila hrot jehly.

typy_haithabu

Typy šídel z Haithabu. Převzato z Westphalen 2002: 101, Abb. 33.

Rukojeť, do níž byla jehla naražena, byla běžně vyráběna ze dřeva nebo parohu. Pro dobrou manipulaci byla ohlazena do kruhového nebo oválného průřezu. Délka rukojetí se běžně pohybuje do 100 mm, šířka kolem 30 mm. Rukojeti jsou obyčejně zužované směrem k hrotu, v některých případech jsou zužované směrem k opačnému konci. Některá šídla byla na konci rukojeti opatřena otvorem či kroužkem, který byl připevněn na ohnutý řap procházející rukojetí. Některé rukojeti, zejména parohové, jsou zdobené řezbou linií, vzorem “cikcak”, kruhovými motivy a uzly. Pouze u šídel z Dublinu a Birky lze spatřit plastické řezby. Některé dřevěné rukojeti šídel z Birky mají spodní okraje zpevněné třemi omotávkami ze stříbrného drátu (Bj 838) nebo dvěma bronzovými pásky (Bj 956).

 

Použitá literatura

AMBROSIANI, Kristina (1981). Viking Age combs, comb making and comb makers : in the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm.

ANDROŠČUK, Fedir – ZOCENKO, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

APALS, Jānis (2008). Araišu Arheoloģiskais Muzejparks. Ceļvedis, Riga : Latvijas Nicionālais Vēstures Muzejs.

ARBMAN, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

BIALEKOVÁ, Darina (1981). Dávne slovanské kováčstvo, Bratislava.

GRIEG, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

LANG, James T. et al (1988). Viking-age Decorated Wood: A Study of Its Ornament and Style, Dublin.

LUTOVSKÝ, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách,na Moravě a ve Slezsku, Praha.

OTTAWAY, Patrick (1992). Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London.

PETERSEN, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.

SAGGAU, Hilke Elisabeth (2000). Mittelalterliche Eisenfunde aus Schleswig, (Ausgrabungen in Schleswig 14), Neumünster.

WALLER, Jutta (1984). Nadeln/Pfrieme und Pinzetten. In: In: ARWIDSSON, Greta (ed.) Systematische Analysen der Gräberfunde. Birka II: 1, Stockholm, 183–190.

WESTPHALEN, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 10), Neumünster.

Bojové rukavice – tehdy a dnes

Sepsal Roman Král, editoval Tomáš Vlasatý, 2015

Do předchozího článku Ochrana končetin: tehdy a dnes nebyly rukavice zahrnuty, ačkoli z něj vyplývá, že raně středověcí bojovníci věnovaly ochraně svých končetin jenom málo pozornosti, a proto nejsme schopni zaznamenat jejich ochranné prvky. Na zmíněný článek navazuje příspěvek Romana Krále, který názorně ukazuje, jak by se mělo přistupovat k používání rukavic v moderních historických bitvách.


V raném středověku střední, západní a severní Evropy nemáme doloženou žádnou sofistikovanou ochranu rukou, respektive dlaní, hřbetu ruky a zápěstí. Chybí hmotné archeologické nálezy a ani případné iluminace nenasvědčují žádné ochraně rukou. Předpokladem je, že ochrana končetin nebyla primárním zájmem tehdejších bojovníků, ačkoli vystrčené končetiny pravděpodobně bývaly častým terčem úderů. Navíc musíme vzít v potaz, že v minulých dobách se používalo ostrých zbraní a ne jako dnes tupých replik, čili způsob boje se velkým způsobem lišil a určitě věděli jak dobové zbraně používat tak, aby nebylo nutné si ruce tolik chránit. Rozhodně lze předpokládat, že nestavěli své ruce do dráhy úderům a drobné šrámy a oděrky přeci bojovníka trápit nebudou.

V dnešním reenactmentu ovšem vyvstává potřeba si ruce a prsty chránit, jelikož nikdo nechce po bojovém víkendu odjet se zpřelámanými prsty či zlomeným zápěstím. Pak se tedy vyrábí různé ochrany rukou v podobě rukavic různě zesílených přes prsty a hřbet ruky, ovšem v mnoha případech už je zesílení přehnané a takováto ochrana rukou už působí velice rušivě. Je to v případech, kdy je rukavice předimenzovaná (takovouto rukavici zde nazýváme „hokejovou“), je na ruce neskutečně silná, až nepřirozená vrstva, vlnou počínaje a kovovými lamelami konče. Toto řešení nejenže je už pro historičnost opravdu nevzhledné, ale také má jistý nešťastný následek, rány do končetin se stávají téměř naprosto necitelnými, a tudíž svádí bojovníky, aby vystrkovali ruce do dráhy úderů a nedbali na zásahy do rukou a prstů, jelikož dnes tato místo nejsou zásahovou plochou a úder se tedy nepočítá.

Jelikož tedy není dochovaná žádná ochrana rukou, je příhodné při takovéto dnešní ochraně vycházet alespoň z dobových střihů, např. zimních rukavic. Máme zmínky také o (nejspíše kožených) veslařských či sokolnických rukavicích. Takovéto střihy jsou zpravidla tvaru palčáků. Základ doporučujeme udělat z tenké kůže, kvůli dobrému úchopu a ovladatelnosti zbraně. Jako zesilovací vrstvu je vhodné použít jeden plát kůže, nikoli silné kožené segmenty, které by narušily vzhled jednoduchého palčáku. Je spíše vhodnější použít tenčí kůži, maximálně 2–3 mm, a v případě potřeby je možné ji vytvrdit např. včelím voskem. Plát kůže by měl ale nejlépe kopírovat siluetu ruky s nataženými prsty a neměl by moc přesahovat, opět z důvodu dobrého úchopu a užívání zbraně.

V lepším případě je asi dobrou variantou řešit ochranu rukou různými omoty. Ať už silnými vlněnými ovínkami, nebo koženými řemeny, ovšem tato řešení mají nevýhodu, a sice tu, že mohou stěžovat úchop zbraně a v případě vlny mohou dřevěné násady zbraní v rukou klouzat. Ve výsledku nejde o to vytvořit repliky původní ochrany rukou, protože ta se nepoužívala, nýbrž jde o to, aby celková rukavice působila co nejméně rušivě a vycházela ze střihů rukavic, které byly reálně používány, byť v úplně jiných situacích.


Dodatek editora: Ve východoevropských bitvách se ujaly jednoduché kožené palčáky, které lze spatřit v následující galerii. Další možností mohou být palčáky z plsti nebo prošívaných vrstvených textilií. V poslední řadě nesmíme zapomínat na rukavice s nýtovaným kroužkovým pletivem (které byly zřejmě připevněny k nátepníkům v hrobu Valsgärde 8, který se datuje do 7. století), které byly před jistou dobou zakázány; a to poněkud neuváženě, protože jde o historickou, funkční a oproti „hokejovým“ rukavicím střízlivě vypadající ochranu rukou, kterou lze doložit v pozdějších (a s přihlédnutím k hrobu Valsgärde 8 dost možná i dřívějších) obdobích. Zájemce odkazuji na přehledný článek, který vytvořila skupina Comitatus.

Tímto bych rád všechny čtenáře vybídl k diskuzi na toto téma. Všichni šermující reenactoři, kteří se zabývají raným středověkem, dobře vědí, že „hokejové“ rukavice nejsou historicky věrohodné, ale přesto jsou používány a tolerovány. Možným důvodem je podoba boje – bojovníci se obávají o své ruce, neumějí své ruce krýt a jejich oponenti záměrně cílí na jejich ruce. Tento přístup se nám nelíbí a domníváme se, že by měl být změněn jak ze strany organizátorů bitev, tak ze strany samotných bojovníků. Ještě před několika lety se na bojištích vyskytovaly jedinci (a ojediněle se vyskytují i dnes), kteří nepoužívaly ochranu rukou vůbec. Jako dlouholetý účastník bitev mohu potvrdit, že podoba boje se vyvíjí a jednotlivé části zbroje se jí pod tíhou stále nových požadavků přizpůsobují.