Interní soutěž skupiny Herjan

Slovenská skupina Herjan, jejíž jsem čestným členem, v minulých dnech přišla se zajímavou soutěží – a sice každý přihlášený obdrží pět stránek katalogu švédského Historického muzea (mis.historiska.se), ze kterých si může vybrat pět nálezů a ty okomentovat.

SHM 5208:1999

SHM 5208:1999. Jantarová miniatura sekerky, nalezená v “Černé zemi” v Birce.

Soutěž je jednoduchý mechanismus s přidanou hodnotou, který přiměje jednotlivé členy ke studiu nálezů. Jednotlivci se při této činnosti mohou přiučit kritickému myšlení a psaní, mohou se mezi sebou porovnávat, a všechny soutěžní příspěvky nadto obohatí celý kolektiv. Nálezy vybrané do této soutěže pocházejí výhradně ze sídlištního kontextu Birky, a jsou tedy jen málo – pokud vůbec – publikované tiskem. Krátký komentář může pomoci zařadit předměty do kontextu jak daného města, tak celé Skandinávie, což mohou – v případě publikování internetovým médiem – ocenit i další zájemci mimo skupinu. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zveřejnit svůj příspěvek, kterýžto tímto předkládám k posouzení komunity.

Реконструкция пояса из Гокстада

gokstad1


Тогда и сейчас: курган после вскрытия и его нынешнее состояние.

Дорогой читатель, добро пожаловать на сайт, посвящённый исследованиям и реконструкции!

В этот раз мы рассмотрим фрагменты ремня из могильника Гокстад, находящегося в южной Норвегии. Будучи скрытым под курганом 50х43 метра, он содержал богато украшенный корабль, что сделало его одним из наиболее известных скандинавских захоронений эпохи викингов (больше здесь и здесь). Погребённый был, вероятно, высокопоставленным, приближённым к правящей верхушке, мужчиной. Благодаря дендрохронологическому анализу, удалось установить возраст древесины, из которой была сделана погребальная камера — Х век — что позволяет отнести всё захоронение к этому периоду (Bonde – Christensen 1993).

Несмотря на то, что погребение было разграблено и практически все оружие и ценности пропали, наличие органического материала — костей, кожи и дерева — а также литья делает это захоронение довольно значительным. Однако единственное научное исследование находки было опубликовано Николаем Николайсеном в 1882 году. Может показаться, что некоторые объекты не были упомянуты, но нельзя забывать, что курган в 1925 и 1928/9 г., вскрывали. Начиная с 1950 года академики несколько раз исследовали захоронение, а именно, занимались анализом костей, дерева и металлов, детальным рассмотрением деревянных элементов, а также документированием кургана и его окрестностей. Эта кропотливая работа пролила свет на то, каким пышным госктадское погребение было изначально (например Bill 2013).

gokstad3

Реконструкция Гокстадского захоронения. Ragnar L. Børsheim. Arkikon.no.

Помимо всего прочего, в Гокстаде было найдено довольно много компонентов ремней. Однако прежде, чем мы перейдём к практической части статьи, необходимо заметить, что нельзя определить, к какому набору относятся детали, так же, как нельзя понять, были ли они частями пояса или конской амуниции. Это значительно усложняет реконструкцию, делает её практически невозможной. Всего было найдено как минимум шесть пряжек, девять хвостовиков, семьдесят четыре накладки одиннадцати разных видов и три шлёвки. Полный список можно посмотреть и/или скачать здесь. Принимая во внимание тот факт, что в захоронении были останки двенадцати лошадей, восьми собак, нескольких птиц и т.д., можно предположить, что большинство ремешков принадлежало животным. Ниже вы можете прочитать о разных подходах двух опытных реконструкторов, целью которых была попытка воссоздать образ высокопоставленного норвежского мужчины родом из IX-X века.

gokstad3

Реконструкция узды из Борре. Unimus.no.

gokstad3

Реконструкция узды из Гокстада.

 

gokstad3

Подборка компонентов поясов из Гокстада. Источник: Nicolaysen 1882.

joschДжош Вайнбахер

Mannschaft der Ormrinn Brands, Австрия

Пояс — это ключевая деталь в костюмах. Я считаю, что он относится к одной из базовых вещей; им реконструктор должен обзавестись сразу после того, как приобретет рубаху, штаны, обувь и простой нож. Для представителя «низшего класса», поясом может служить всё, чем можно подвязать рубаху. Существует, однако, тенденция к использованию богато украшенных поясов, и реконструкторы часто покупают красивые ремни, строение которых не имеет под собой никакой исследовательской основы. В начале я и сам был таким. Купил пояс, выполненный, якобы, в «стиле викингов», но абсолютно не подходящий ни к региону, ни ко времени, которые я хотел воссоздать (Норвегия IX века). Позже выяснилось, что он, на самом деле, не относился ни к Скандинавии, ни даже раннему Средневековью.

Всего этого можно было бы избежать, если бы я провёл вначале некоторые исследования, и не старался охватить сразу всё. Простой D-образной пряжки и полоски кожи, куска конопляной верёвки или плетёной тесьмы было бы достаточно.

Спустя некоторое время, когда мои амбиции, а вместе с ними и навыки выросли, я выявил для себя одну большую проблему: рубахи, штаны и обувь выглядят примерно одинаково, поэтому только по ним сложно определить регион и временные рамки. Для этого лучше всего служат особенности пояса, а точнее, украшений в общем. То есть, увидев, например, у женщины фибулы с Готланда на норвежском хангероке, можно с уверенностью сказать, что она просто не провела соответствующую исследовательскую работу. То

же самое и с ремнями: смешиваются регионы и временные рамки, люди носят лошадиную амуницию, а также украшения, предназначенные для противоположного пола. Поэтому я решил приобрести что-то, что лучше отражает интересующий меня регион и временные рамки. Захоронение из Гокстада показалось мне наиболее подходящим, потому что я лидер клуба и мой комплект должен показывать определенные статус и финансовое состояние.

Честно говоря, это было сложно. Образ богатого человека заставляет тебя быть богатым и в реальной жизни. Конечно, стоимость современной реконструкции несравнима с оригиналом, но, всё равно, это достаточно дорого.

Когда я решил, что мой ремень должен быть основан на находках из Гокстада, я сначала обратился к нескольким мастерам из Германии. Цены оказались ошеломительными, поэтому, в итоге, заказал не самый лучший вариант из интернет-магазина. У того пояса были только нужные пряжка и хвостовик, да и они по размеру оказались меньше, чем оригинал. С ним я проходил несколько лет. Потом, совершенно случайно, узнал о мастере из Польши, который изготавливал нужные мне элементы, да ещё и за вполне приемлемую цену. Сборка ремня не была идеальной, потому что все металлические компоненты были видны только если пояс был завязан распространенным в реконструкции, но не имеющим никаких исторических оснований для использования, узлом. Поэтому я заказал только детали и решил собрать пояс сам.

В то же время, я спросил у одного коллеги по клубу, который уже имел опыт в аутентичной покраске кожи, не мог бы он покрасить ремень в ярко-красный цвет, чтобы законченное изделие выглядело более впечатляющим. Он решил остановиться на рецепте из книги «Mappae Clavicula», в нем использовались красное вино и кермес. Вместо последнего мы решили взять кошениль, опять-таки, из соображений экономии. Результат превзошёл все ожидания. Пояс не стал ярко-красным, как задумывалось, а наоборот, более тёмным, почти пурпурным. Я понял, что это именно тот цвет, который мне нужен. Так что теперь я удовлетворён результатом.

Даже не смотря на то, что пояс ещё не полностью готов, потому что я всё ещё в поисках одной особенной детали.

Подводя итог — моё «путешествие» к идеальному поясу было долгим, и оно всё ещё не закончено, но я рад, что мой комплект снова стал немного лучше. А путь к идеалу действительно бесконечен.

 

tomasТомаш Власаты

Marobud, Чехия

За всю мою «карьеру», у меня было пять или шесть поясов. Некоторые были просто импровизацией, некоторые всё же основаны на определённых находках. В начале 2016 года я понял, что мне нужен ещё один, который подходил бы моему комплекту (Норвегия Х века). И, к сожалению, в этом регионе непросто найти хорошо сохранившийся пояс с пряжкой и хвостовиком. Поэтому я решился использовать материал из Гокстада. Мой друг Ян Бана из мастерской Storvarra, взялся за изготовление этого заказа. Он также присылал мне фотографии процесса, поэтому я мог вносить какие-либо корректировки практически онлайн. Спустя несколько месяцев я получил бронзовый набор по вполне приемлемой цене. В него входили: пряжка (C10437), хвостовик (C24239c) и двенадцать накладок (6×C10445 и 6×C10446). Мой друг и коллега Якуб Збранек согласился собрать все детали воедино не обработанной коже.

Правда, мой выбор оказался довольно поспешным и был мотивирован, в основном, стремлением к обладанию уникальной вещью. В самом деле, некоторые фрагменты и были воспроизведены, по моим подсчётам, впервые за 1100 лет. также, согласно моему решению, мы сделали пряжку немного меньше оригинала, с бронзовым язычком и без бляшки (в качестве аналога можно привести находку из Хедрума (T1620)). Другая ошибка заключалась в том, что ни одна деталь не была позолочена. Но самый большой провал состоял в использовании накладок, которые, по всей вероятности, были частью лошадиной амуниции. Так, если бы я провёл чуть больше

времени за изучением информации, я бы сохранил свои деньги, а мой комплект был бы более точным. С другой стороны, именно эта ошибка и вдохновила меня на написание статьи. Я уверен, что скоро закажу ещё один пояс, и его уже можно будет назвать репликой.

И перед тем, как я закончу, хочу выразить благодарность Джошу Вайнбахеру. Также, если вы найдёте эту статью интересной или вам будет, что добавить, то делитесь и оставляйте комментарии. Любите прошлое, наслаждайтесь настоящим и стремитесь в будущее!

 

И перед тем, как я закончу, хочу выразить благодарность Джошу Вайнбахеру. Огромное спасибо Виктории Заблоцкой, которая сделала перевод. Также, если вы найдёте эту статью интересной или вам будет, что добавить, то делитесь и оставляйте комментарии. Любите прошлое, наслаждайтесь настоящим и стремитесь в будущее!

БИБЛИОГРАФИЯ
  • Bill, Jan (2013). Revisiting Gokstad. Interdisciplinary investigations of a find complex investigated in the 19th century: In: Sebastian Brather – Dirk Krausse (ed.), Fundmassen. Innovative Strategien zur Auswertung frühmittelalterlicher Quellenbestände, Darmstadt: Konrad Theiss Verlag, s. 75–86.
  • Bonde, Niels – Christensen, Arne Emil (1993). Dendrochronological dating of the Viking Age ship burials at Oseberg, Gokstad and Tune, Norway. In: Antiquity. A quarterly review of archaeology vol. 67, 256, p. 575–583.
  • Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Vápnatak 2017

Dva roky poté / Two years later

Nacházíme se pod hřebeny Nízkých Tater na pastvinách lemovaných lesy. Kolem táborového ohně se točí ženy připravující jídlo, zatímco někteří muži poměřují své síly v taflu, jiní zápasí a trénují zbraněmi, další se myjí v chladné, zurčící říčce, a ostatní se psem pročesávají okolí. Nezaujatý pozorovatel by mohl dojít k závěru, že se nachází u loveckého tábora. To je slovenský Vápnatak 2017.


We are situated on pasturelands under the forested ridge of the Low Tatras, Slovakia. Girls are preparing food by the campfire, while some men are competing in tafl, others are training and wrestling, washing themselves in a cold, gurgling drinkable rivulet and the rest of participants are hiking around with a dog. An observer could say that the camp looks like a hunting station. All of that is Vápnatak 2017.



Před dvěma roky jsme v článku „Vápnatak s Herjanem“ informovali o prvním ročníku maloformátové akce nazvané Vápnatak, kterou pořádá skupina Herjan každý červen na Slovensku a každý podzim v Čechách. Oproti festivalům, na které účastníci vozí většinu svého vybavení a jde spíše o přehlídku spojenou s pitkou a bitvou, je tento minimalistický koncept zajímavý tím, že každá výprava je jedinečná, vyžaduje vybavení přenosné na vlastním hřbetu, může neustále překvapovat a posouvat hranice možností a povětšinou probíhá v odlehlých místech, takže účastníkům dovoluje poznat přírodní zajímavosti. Zároveň zkouší znalosti účastníků, stmeluje je a zdokonaluje jejich kooperaci. Loňského ročníku pořádaného na Slovensku jsem se bohužel této události nemohl účastnit, ale letošní ročník, který se konal 9.–11.6.2017 na tradičním místě v malebné Dolné Lehotě, jsem si nemohl nechat ujít.


Two years ago, we published the article called „Vápnatak with Herjan“. It describes the first small-scaled event organized by the group Herjan that is called Vápnatak and that is organized each June (Slovakia) and each autumn (Czech Republic). The difference between Vápnatak and other events lies in the minimalistic concept – people are supposed to carry all their stuff on their backs and the event is not only about drinking and fighting. Every Vápnatak is a challenge for the skills and is a special and surprising teambuilding in a way. Thanks to the fact it takes part in some distant places, the participant can explore the nature. The last year, I could not participate, as I attended The Viking Way in Norway, but this year’s event, organized in a beautiful village of Dolná Lehota as always, was a must-visit occasion.





Letošní ročník ukázal přinejmenším tři pozitivní změny oproti předchozímu ročníku. První spatřuji v účasti více skupin – akce se zúčastnilo 14 lidí a jeden pes ze skupin Herjan a Slavibor. Druhý rozdíl spočívá ve stále se stupňujících kostýmových standardech – tento rok byla použita pravidla skupiny Vanir. Názorným příkladem může být také to, na rozdíl od Vápnataku 2015, kdy jsme měli k dispozici pouze jeden ostrý oštěp, se počet ostrých zbraní v tomto roce zmnohonásobil. Jelikož jsme nedaleko tábora našli čerstvou medvědí stopu, zásoba opravdových zbraní nám rozhodně dodala kuráže. Reálné nebezpečí je přitom naprosto unikátní a nelze jinde zažít. Za třetí změnu považuji širší spektrum aktivit, mezi které mimo vaření můžeme zahrnout noční hlídku, krátké putování s následnou zastávkou a přípravou jídla, komplexní tréninky zahrnující zápas, boj mečem/sekerou a štítem, kopím, vrhání oštěpu na štít a liniové střety, koupání v chladné vodě, návštěva místních bačů, stříhání vlasů dobovými nůžkami, výroba topůrka, hraní deskových her, vyprávění a zpěv a další.


Compared to the last Slovakian Vápnatak I participated, there were at least three positive changes. Firstly, there were more people from more groups – fourteen individuals and a dog from two groups, Herjan and Slavibor. Secondly, costume rules are still more and more strict every year; rules set by the group Vanir were used this year. As an example of the change, it can be mentioned that in 2015, we had just one sharp javelin, while now, the number of sharp weapon was multiplied. Since there are bears and wolves in the vicinity of the camp, their traces can be easily seen by the rivulet and locals speak about their attacks on sheep, weapons are useful tools for protection and morale boost. Thirdly, the scale of activities is much wider. This year, it consisted of nightwatching, hiking and cooking, training with all kind of weapons, wrestling, throwing a javelin into a shield for some interesting results, taking a bath, visiting of local shepherds, cutting hair with period shears, making an axe shaft, playing board games, storytelling, singing and others.





Stejně jako kdekoli jinde, i u Vápnataku existují možnosti k vylepšení. Akce vznikla jako soukromá oddechová událost skupiny Herjan, ale vzhledem k většímu počtu účastníků a paletě zmíněných aktivit se domnívám, že v příštím roce by hlavní den – tedy sobota – mohl být lépe organizovaný, například formou přednášek a jiných kolektivních činností. Pokud Vápnatak v příštích letech navštíví cizinci, bude tato potřeba o to intenzivnější. Skvěle by se vyjímaly také body programu výlučně pro ženy. Aby se udržela kvalita akce, je potřeba neustále připomínat, zejména nováčkům a novým účastníkům, že nedobové předměty – zpravidla obaly, cigarety a podobně – musí být skryté a v nejlepším případě se nemají vůbec vyskytovat. Během nočního veselí osobně preferuji lidové písně, vyprávění o dalekých cestách a hru na hudební nástroje, než-li zpěv moderních písní.


No matter what is the quality of the event, there is always space for improvement. The event was created as a private relaxing occassion of the group Herjan, but now, due to the bigger number of participants and wider scale of activities, I personally think that the main day (Saturday) should be organized more wisely and divided into team activities. There should also be some presentations, lectures and schedule for women. In order to keep the event progressive enough, it is needed to repeat that the modern stuff – mainly bottles or cigarettes – should be hidden, or better, should not occur at all. During the night, I personally refer folk song, storytelling and historical instruments, rather than modern songs.




Přes tyto komentáře je potřeba říci, že kostýmová úroveň, společně s absencí diváků, aktivitami a prostředím činí z Vápnataku nejkvalitnější slovenskou raně středověkou akci, kterou vřele doporučuji všem, kteří mají rádi historii, dobrou společnost a přírodu. V případě, že se budete chtít příštího ročníku zúčastnit, neváhejte spolek Herjan zkontaktovat. Tímto děkuji za možnost zúčastnit se a použít fotografie.


Still, the level of costumes, the absence of the public, activities and the nature make Vápnatak the most authentic Early Medieval event in Slovakia. It is highly recommended to all enthusiast who love the past, good society and nature. In case you liked the article or you would like to participate, please, contact the group Herjan. Finally, I am very glad for the chance to participate and to use photos in this summary.

The interview for Hella the Viking blog

Recently, I have been offered the chance to answer several questions asked by Marta París Boix (alias Marþa Skogsdottir) from Spanish projects Clan Hávamál and Hella, the Viking blog. When she was making her interview with Maxim Makarov, Marta found the interview I made with him, she contacted me and offered me an interview. The original version in Spanish was published on her websites; here you can find the English version.


I had the pleasure to meet virtually Tomáš Vlasatý (David Stříbrný) whom I decided to interview after seeing his long career as reenactor and also his contribution in projects like Marobud, “Karel’s journey – pilgrimage to Rome”, “Early medieval woodworking tools”, “The Library of the group Marobud”, “Viking Age Forging”, “Early medieval tablets”, “10th century Norway”, “Valknut – triquetra”, “Historické přilby – Helmets of the Past”, etc. Since we cannot do the interview face to face due to he is in the Czech Republic and I am in Barcelona, this time I will show you a written interview.

37

Hi, Tomáš. Thank you very much for accepting this interview and dedicating us some of your time. It is a great honor for us to have the opportunity to interview a reenactor with your experience and knowledge.

Greetings to all of you and thank you very much for this interview. I am honoured as well. In the beginning of the 21th century, it is rare that somebody wants to hear the opinion of another person.

I would like to start this interview by asking you, when did your interest for Scandinavian culture come from? How did it all begin?

Well, it started around 2004. Originally, there was a pure fascination based on books, games, music. Old Norse mythology was also an very important element. After some time, I decided to buy some Viking-related products (in fact, those objects was purely fantasy stuff) and to visit small Viking Age events in the Czech Republic. I met some reenactors there, and they showed me their gear, the way of thinking and the reenactor culture. I think that my beginning was similar to the experience of anybody interested in Old Norse culture. In 2008, I started to translate and to study sagas, and this kind of sources brought a completely new light to my reenactor career.

DSC_0027_fhdr

As far as I know, specially after checking the projects that you are administrating at the moment, you have a wide knowledge of Scandinavian culture, and I was wondering if you could please tell us how do you think it must be the daily life of a viking from the 10th century.

Firstly, I have to make clear that Old Norse people did not call themselves as “vikings”. If we are talking about average people, they call themselves “Northerners”, or rather “people of [a region or a clan]”. Basically, there is no bigger change between our lives – people want to live, to earn money, to prosper. The way how to achieve is the thing what changes, as well as mindset and demand for comfort. Secondly, most people lived on farms with their kins and did what was needed for living. The household was run on two different levels, inner and outer. The “inner life” took place only within the house and its fence – I mean regular work like the care of livestock, crafts and repairs, making of food etc., also including the entertainment. The “outer life” consisted for example from visits (friends, kin members, assemblies, shrines and churches), trading and warfare. It is obvious that Old Norse people mastered many crafts in order to be self-sufficient (I recommend to read Rígsþula). The households were considered to be separated microcosmoses, and the law was accustomed to this state. This separation between the Inner and the Outer is connected not only to law, but also to gender – from sources, we can clearly see that the “outer life” was dominated by men, and the man remaining at home all the time was called heimskr (“stay-at-home”, but also “dull”). As Hávamál says, only the far-travelling man can be called wise. On the other hand, women were expected to stay at home and take care of the household, the most important place in life. To sum up, there were strict lines in Old Norse daily life.

It is worth to mention that, in case you visit a museum, you will see many decorated objects from precious metal. However, these artefacts do not fully reflect the living reality of average people staying in the background. We reenactors are often obsessed by these elite objects, without taking care of the rest of 90% of the original population. Another fact is that we often say we represent Vikings, without noticing that we are focused only on Anglo-Saxon, Frankish or Russian sources. Sadly said, for most of reenactors, the life of average people of Scandinavia is not interesting. Generally speaking, war activities are the biggest attraction in the reenactment; in addition, Viking Age reenactment has the element of religious and free thought manifesto.

mece10

How do you imagine a viking burg (merchant city and/or village)? What kind of structure do you think it should have had?

I will take the word “viking” in the sense “Old Norse”, okay? In Scandinavia, there were several towns (Birka, Haithabu etc.). The word for a town is borg, which means also “a fortified place”. In towns, up to a thousand people could live, and they needed the protection and supplies. That’s why, as a rule, towns had ramparts (and palisades) and were located at the bank of the river or the sea. The town was always protected by the power of the ruler, who gained fees from both local and long-distance merchants. It is noteworthy that the town was not self-sufficient and the trade was necessary. This fact can explain why there are so exotic objects in towns.

birka

Is there any event that you’ve ever attended to, whose structure of tents, longhouses, etc… was similar to a real viking city? How was your experience there?

The problem is that there are not so many events in open-air museums and the number of reenactors is often much bigger that the number of houses, so they have to sleep in tents. I am a bit fed up with tents, because of the fact that common people usually used buildings on travels if possible.

Of course I have some experience with living in buildings, both separated and bigger open-air museums. But the impression is never complete – there are too many modern elements, too many fantasy gear and the life of reenactors can’t be compared to life of period people, because modern men want to fight, to drink, to relax from work. There is no need for protection against the enemy, because there is no real enemy. Most of reenactment events last too short for taking the historicity seriously. So, my experience is that the reconstruction of the living in town is extremely hard, and we can reconstruct only small aspects of the life. In my opinion, the life in a single household would be more interesting and more possible.

modra

Reenactors and museums play a great role when it comes to let people get to know how was life in Scandinavia in 10th century. As far as I know, there are museums that usually work hand in hand with reenactors to provide people a real life viking experience. Do museums in Czech Republic do that too? Have you ever collaborated with them?

The Central Europe has limited or none experience with Viking expansion, so Czech museums and academia pay matching (small) attention to the presentation of the Viking Age. In what was Czechoslovakia, the early states of Great Moravia and Bohemia are more interesting. Still, there is a huge gap between the early medieval academia and reenactors; scientists do not take reenactors seriously, reenactors are not very interested in scientific reconstruction, so the kind of relationship is mutual. On the other hand, there are some (mostly young) scientists in reenactment and they try to connect both areas. There are much better results in Celtic-oriented academia and reenactors. Let’s hope the future will bring better cooperation!

I personally collaborate with my friends scientist that are interested in early medieval period. So, a kind of collaboration is possible, at least on the personal level.

synové1

How do you think that people can get to know Viking era better: participating or attending to public reenactment events?

I believe that, from the broader perspective, the Viking phenomenon is already a very popular period, the popularity is on its peak and there will be a slow decline in future decade (of course, in some countries, the process will be slower). Usually, the Viking phenomenon is only a set of mostly historically incorrect thoughts and it would not be popular so much if it would be popularized in the correct way. For me, it is suprising that the Viking phenomenon is so widespread around the world, while other fascinating periods are not known. I often have to deal with people interested in Viking Age due to their afraid of immigration in Europe – these people are looking for the roots of the European traditions, but their will to learn specific data is rather superficial. Overall, it is extremely difficult for a normal modern person to find the time and the will to read and understand. Even the most of reenactors are not so deeply interested in the period, since Viking reenactment is a hobby without any stricter rule, so it is hard to popularize the general public more than now. I am deeply afraid that the deep experience is not what both visitors and the most of reenactors want. Therefore, true approach based on experiments and serious study will always be the matter of limited number of people.

I think it would be much better to change the whole trend, to prefer quality to quantity. The internet is very important medium today, as almost all people have the access to it, and that’s why it is important to create good articles and other online contents with pictures (visualisation is very crucial). Semi-long and long projects (months up to years) proved to be a very good method how to present history. What I really miss are Old Norse sources translated into national languages.

synové4

As a reenactor with more than 10 years of experience, you must have attended to a lot of events and because of that we would like to know if you consider that private events could are a good way to put on practice new techniques of work (craftsmen), cooking, combat etc… or do you consider that it is better to put them in practice in public events so that you can share knowledge with other groups and visitors?

My personal motto is “I do it for myself”. Events are not for visitors, they are for us, reenactors. That’s why we should focus on the exchange of knowledge and the cooperation on any occassion. However, bigger events and festivals are more focused on the battle and drinking, as there is no authority controlling the historicity. At smaller events, a larger scale of activities is present and the costume check is more possible. Period cooking is, in my opinion, a matter of fact at every event, as well as music, discussions and presentations.

wolin

What is the best reenactment event that you have ever been? What made it so special?

It is hard to say – almost each event is special in a way. Large battles with more than 1000 warriors are impressive, but the best authentic event I have visited was The Viking Way, which was organized by Trondheim Vikinglag near Trondheim. The concept was quite unique – the best crafters from Europe and USA met in a forest and shared knowledge for one week. No modern stuff, drinkable water in the rivulet, no modern toilets, no mobile signal, no battle.

And the worst?

It is relative and it depends what you are looking for. I personally enjoy when things are made in a historically correct way and the costume level is high. From this perspective, Wolin could be the worst event on the planet, but the festival has some good sides too. Basically, in my opinion, the worst events are small-scale battles that take only a few hours – these events do not deserve to be connected with reenactment at all, rather LARPs with iron weapons. On the other hand, those participated really enjoy controlled agressivity.

Last but not least, we would like to know if you could give advice to our audience who is interested in starting with reenactment or simply improve their skills as reenactors.

Read a lot and make contacts with foreign reenactors. Write a costume passport, a small document where every piece of your gear is mentioned and linked with the source. And do not be mad or angry – there will always be mistakes and people with different point of view, collaboration is better than hostility. The costume and your historical persona is fascinating never-ending story, and it will never be perfect. But it is worth of the try.

Thanks a million for your collaboration. We wish you the best of luck for the projects you are managing at the moment and keep up with the great job you are doing.

Thank you as well for the chance to speak.

IMG_0737

Reportáž z Battle of Hastings 2015

Minulý týden se na mne obrátil český reenactor Josef Král s otázkou, zda bych nezveřejnil jeho reportáž z Battle of Hastings 2015, kteréžto akce se zúčastnil. Ochotně jsem mu vyšel vstříc, a tak se nyní můžete začíst do nedlouhého článku o tom, jak vypadají raně středověké festivaly ve Velké Británii, co obnáší účast na nich a kolik stojí doprava. Reportáž si můžete přečíst online, nebo si jí můžete stáhnout v PDF.


Battle of Hastings 2015 / Bitva u Hastings 2015
Josef Král

O víkendu 10. a 11. října tohoto roku jsem měl možnost se zúčastnit rekonstrukce bitvy o Hastings v anglickém městě Battle a v tomto článku chtěl se s Vámi chtěl podělit o to, jak vypadá a probíhá taková akce v zámoří.

O bitvě o Hastings asi všichni návštěvníci těchto stránek už slyšeli, takže jen na úvod pár vět o co vlastně šlo:

unnamed2Psal se rok 1066, když zemřel anglický král Eduard Vyznavač, a tím se trůn krále Anglie uvolnil. O toto křeslo měli zájem tři uchazeči. Harold Godwinson, mocný anglický šlechtic, norský král Harald harðráði a Vilém Bastard, normanský vévoda. Jakmile se zpráva o smrti Eduarda Vyznavače rozšířila, všichni tři uchazeči začali jednat. Harold Godwinson se nechal korunovat králem Anglie, koneckonců, měl to ke koruně nejblíže, Harald harðráði a Vilém Bastard začali shromažďovat vojsko a plánovat výpravu do Anglie. První, kdo se ke břehům britského ostrova dostal, byl Harald harðráði se svou norskou armádou. Vylodili se poblíž města York a v bitvě porazili severní anglosaskou armádu. Jakmile se k Haroldu Godwinsonovi dostala zpráva, že sever jeho království pustoší vikingové, vyrazil se svou armádou z Londýna na sever a za čtyři dny se s nimi setkal u Stamfordu. Podotýkám, že z Londýna do Stamfordu to je 360 kilometrů, takže anglosaští válečníci museli urazit víc jak 80 km za den. Harald harðráði udělal zásadní chybu, že rozdělil svoji armádu, kdy část nechal hlídat lodě na pobřeží a zbytek armády tábořil 20 km ve vnitrozemí. S touto vnitrozemskou částí se Anglosasové utkali v bitvě u Stamfordského mostu a porazili je. Stejně dopadla i druhá část norského vojska, která přispěchala svým druhům na pomoc. V bitvě padl i samotný Harald harðráði, byl zasažen šípem do krku. Vikinská hrozba pro Anglii tedy byla zažehnána a z původních 400 lodí, které připluly z Norska k Anglii, se jich zpět vracelo jen 24. Anglosasové však neměli možnost slavit vítězství. Zatímco totiž válčili na severu, k jižnímu pobřeží Británie přirazila armáda Normanů vedená vévodou Vilémem Bastardem. Harold Godwinson se tedy musel urychleně vrátit zpět na jih své země, aby čelil dalšímu nepříteli. Jeho muži už byli vyčerpáni pochodem na sever a bojem s Nory, a nyní je čekala další dlouhá cesta. Normané se mezitím pustili do zdařilého pustošení anglického hrabství Sussex a postupovali od Pevensey k městu Hastings s cílem pokračovat na Londýn. Harold Godwinson předvedl další úctyhodný výkon, když během několika dnů dovedl svou armádu na jih od Londýna a zahradil Normanům cestu z Hastings. Se svými vojáky Harold obsadil hřeben, přes který cesta vedla, a Normané tedy byli sevřeni v kleštích mezi Anglosasy a mořem. 14. října proti sobě stála vojska Normanů a Anglosasů. Anglosasové měli výhodnější postavení díky kopci, ovšem za zády měli les, který by jim bránil v případném ústupu. Normané oproti tomu útočili do kopce, což snižovalo možnost využití normanské těžké jízdy. Bitva trvala téměř celý den a šlo o jednu z nejdelších středověkých bitev. Oba vůdci bojovali v čele svých armád a pod Vilémem několikrát padl kůň. Dokonce se v jeden okamžik rozšířila zpráva, že padl i Vilém. Nakonec to byl však Harold Godwinson, kdo zemřel jako první, byl rozsekán na kusy normanskými rytíři. Haroldovo tělo po bitvě našla jeho milenka Edith Labutí šíje, která ho poznala podle znamení na těle. Hlava se nenašla. Vítězem bitvy se stal Vilém a Normané a v prosinci roku 1066 měla Anglie nového krále, nyní titulovaného jako Vilém I. Dobyvatel.

Toliko tedy k historickým událostem roku 1066, které dnešní Battle of Hastings rekonstruuje, a teď už k samotné akci.

Rekonstrukci bitvy u Hastings pořádá státní společnost English Heritage. Dalo by se říct, že je to obdoba našeho památkového ústavu, jen na vyšší úrovni. Pod tuto společnost spadá v Británii velké množství památek a krom jejich správy se společnost zabývá také pořádáním kulturních akcí. Battle of Hastings je jedna z nich a jedná o top akci celé Viking Association; v Británii jsou šermířské skupiny zaštiťovány asociacemi dle jednotlivých období. Dostat se na akci ve Velké Británii je popravdě trochu náročný proces. Správný postup by měl spočívat v kontaktování asociace, která Vám doporučí některou skupinu, která bude ochotná se s Vámi dohodnout na případném přidružení a vzetí pod svá křídla. Jde to ale i trochu jiným postupem. U mě to bylo v podstatě dílo náhody kombinované se štěstím a vůlí Odina.

unnamedMoje účast se začala plánovat už loňského roku. Od doby, co se zabývám reenactmentem, jsem se chtěl na Hastings podívat. Z doby raného středověku mně nejvíc imponuje právě doba 10. a 11. století, a bitva o Hastings byla samozřejmě jedna ze stěžejních událostí tohoto období. Už v srpnu loňského roku jsme tedy s přítelkyní objednali lístky pro diváky na Battle of Hastings 2014, spíchli a upravili vikinské kostýmy, a v říjnu odletěli do Londýna a následně pokračovali autobusem do městečka Battle, které se nachází právě na místě bývalého bojiště. Natěšení a patřičně dobově oblečení jsme v sobotu ráno vtrhli do areálu Battle Abbey, kde se celá akce odehrávala. Bylo nádherné počasí, okukovali jsme stánky, kochali se krásnou raně gotickou architekturou opatství (vystavěného Vilémem Dobyvatelem na památku a oslavu svého vítězství na místě, kde bojovalo anglosaské vojsko) a obecně si užívali akci z pozice diváků. Postupně nás stezka dovedla až do historických táborů, přičemž první na ráně byl tábor Normanů. Tam jsme samozřejmě zase důkladně koukali, fotili, a to i lidi, kteří představovali Normany. Po chvíli se k nám přitočil chlapík ve vikinském oblečení, ověšený Thorovými kladivy a zeptal se, jestli se nám na akci líbí. Britská zdvořilost je krásná věc, a tak jsme se s ním dali do řeči. Vzápětí jsme zjistili, že dotyčný šermíř je Polák žijící v Anglii, který má v Polsku vlastní skupinu představující vikingy, nazvanou Ulf Ragnarsson Hird, a on sám je jarl Ulf Ragnarsson. Když zjistil, že jsme Češi, kteří se prostě přijeli v kostýmech podívat na anglickou akci, vypadal, že má druhé Vánoce, a hned nás odtáhl k veliteli oné normanské skupiny, že je to prý úžasná věc, potkat takové lidi. Velitel normanské skupiny, Andy Wilkinson, se s námi taky hned zakecal, navrhoval, ať se do bitvy přidáme k jeho skupině, že prý si věci můžeme nechat u nich ve stanu, obecně byl britsky zdvořilý. Vysvětlili jsme tedy, že jsme tam úplně poprvé a že do bitvy nemáme zhola nic, tak nám řekl, ať alespoň přijdeme k večeru po bitvě, že budou dělat skupinovou večeři, a pak bude beer´o´clock, tak můžeme něco vypít. Byli jsme z toho dost perplex, protože jsem sice měl původní plán, že zkusím trochu okouknout situaci, jak se dá eventuálně přihlásit do bitvy, ale že všechno vezme až takový směr, jsem opravdu nečekal. Nicméně večer jsme opravdu dostali večeři z táborového kotle, medovinu, pivo a zažili klasickou šermířkou pitku v Británii. Do hotelu jsme odcházeli s pozvánkou na několik polských akcí, kde se uvidíme i s Andym Wilkinsonem a budeme si moc popovídat o naší účasti na Battle of Hastings 2015.

Díky Facebooku jsme tedy zůstali se všemi v kontaktu, část Ulfovy skupiny za námi přijela na Libušín, my jsme zase v červnu byli za nimi v Polsku ve městě Ladz. A právě na téhle akci jsme s Andym dohodli, že přijedeme jako guest members jeho skupiny, budeme nahlášení u organizátorů, tudíž nemusíme nic úřednického řešit. Jen pokud chci jít do bitvy, musím splnit battle test. Už dřív jsem zjistil, že boj v Británii je jiný, než na jaký jsme zvyklí u nás, rozhodně mnohem mírnější. Detaily pak popíšu v popisu battle testu jako takového.

V červenci jsme objednali letenky, k nim dvě zavazadla na 15 a 20 kg, našetřili nějaké peníze a v pátek 9. října 2015 vyrazili na Letiště Václava Havla. V kufrech jsme měli dvě kožešiny, vlněnou deku, spacáky, stan klasické igelitové „iglůčko“, kostým přítelkyně, nezbytné dobové nádobí (dvě misky, lžíce, poháry, jídelní nože), moji přilbu, krátký meč, kulatý štít a trochu nutného civilu na cestu. Štít měl původně 70 cm průměr, ale jelikož kufr takový rozměr neměl, zmenšil jsem ho na 55 cm, takže teď spíš připomíná puklíř. Původní plán přibalit velký štít jako sportovní vybavení jsem kvůli financím zavrhl. Kvůli váze zavazadel jsem nakonec ani nebral kroužkovku, takže do bitvy jsem hodlal jít jen v haleně a přilbě. Svůj kostým jsem měl v příručním zavazadle.

Váhový limit kufrů jsme naplnili úplně přesně, takže příplatky nehrozily. V Británii jsme přistáli na letišti Stansted, pak jsme pokračovali do Londýna na Victoria Coach Station (cestovatelská vsuvka, nejezděte se společností Terravision, zásadně nejezdí včas a nemáte jistotu, že se dostanete do autobusu, i když máte rezervované jízdenky), odkud jsme měli zarezervované autobusové lístky do Battle. Tady je trochu nevýhoda v tom, že autobus je sice nejlevnější varianta, jak se do Battle dostat, ale jede jen jednou za den, a to v šest večer. Vlaky jezdí každou půlhodinu, ale jsou opravdu citelně dražší. Nicméně i autobusem jsme do Battle dorazili rovněž bez problémů, až na to, že už bylo půl deváté večer a museli jsme dostat naše kufry na kolečkách do areálu „plastic campu,“ tedy tábora, kde stanují lidé s nedobovými stany, který je od bojiště a historického tábora vzdálen cca 1 km klasickou polní cestou. A historický tábor je od zastávky autobusu cca 1 km také nezpevněnou cestou. Inu, není nad to se po celém dni cestování vsedě pořádně protáhnout.

Říjnové ráno v Anglii nepatří mezi nejteplejší, ale dá se to zvládnout a poctivá anglická snídaně dobře zahřeje, stejně jako stavba dobového tábora, který musel být hotový do 10:00, než se začnou valit návštěvníci. Nával návštěvníků jsem se zkušenostmi z Čech bral s rezervou, ale následně jsme zjistili, že v Anglii je to trochu jinak. Jelikož jsou Britové opravdu patrioti, berou veškeré své dějiny velmi vážně a návštěva akce, jako je Battle of Hastings, je pro ně takový menší svátek. Jsou velmi zvědaví, všechno chtějí vyzkoušet a ze všeho jsou vykulení stylem „Vy vážně vaříte na ohni? To není jen na ukázku, to se dá vážně jíst? To je úžasný!“, „To měli opravdu takový kotlík už tehdy? To je úžasný!“, „Jak v té kroužkovce můžete chodit, vždyť je to děsně těžký. To je úžasný!“ nebo „To je vlastně všechno jídlo bio, že?“. Nadšení návštěvníků je občas až nakažlivé.

Já si ho ale neměl tolik času užít, protože mě ještě čekal battle test. Každý, kdo se totiž chce účastnit bitvy jakožto přímo bojující, musí tímto přezkoušením projít, jinak není do boje vpuštěn. Po složení testu obdržíte malý papírek, řekněme propustku, kterou po Vás může kdokoliv z organizátorů namátkově vyžadovat. Pokud by Vás v bitvě načapali bez ní, nebo byste někomu něco udělali a propustku neměli, máte hodně velký malér, který by neznamenal jen vyhození z akce. Battle test se konal v nedobovém táboře a celkem se nás tam sešlo asi deset. V podstatě v něm musíte ukázat, že zvládáte svoji zbraň, umíte se krýt, nejste psychopat, umíte zahrát trochu divadlo pro diváky a taky poslouchat velitele. Než popíšu test jako takový, tak pár věcí o bezpečnosti na britských akcích. Hlavní a základní pravidlo, které musíte bezpodmínečně dodržet, je zákaz úderů na hlavu a krk. Pokud někoho po hlavě nebo krku praštíte, i kdyby nechtěně, v bitvě končíte. Další jsou zásahové zóny. Těmi jsou trup, ruce po lokty a nohy po kolena včetně. Jinam útočit nesmíte, jinak v bitvě končíte. A poslední velmi důležité pravidlo je síla úderu. Zapomeňte na údery, kde na přilbě zůstane znatelná promáčklina nebo na těle modřina. S tím také končíte. Úder musí být veden viditelně s nápřahem a musí být dobržděný. Jestli máte nějakou zkušenost z dřeváren, tady je určitě využijete. Teď už tedy k testu samotnému. Základní battle test je pro kombinaci meč/sekera a štít, po určité době můžete absolvovat přezkoušení i s dalšími zbraněmi, jako třeba kopí nebo danax. Test začíná „classic eight“ ve dvojicích, což znamená, že si dva se štítem stoupnou proti sobě a útočí na soupeřův štít sekem shora, na ramena, boky, nohy a na konec bodem na trup. Ano, v Británii sice nesmíte mlátit do hlavy, ale bodat můžete, ačkoliv samozřejmě ne příliš silně. Ke „classic eight“ pak přidáte kroky, tedy co útok nebo kryt, to krok. Když zkoušející, tzv. tester uzná, že tohle zvládnete i mezi drny a dírami, kterými je bitevní pole poseté, pokračuje se na další level. Tím je boj proti kopí. Opět se zkouší kryt proti „clasisc eight“ v podání seků a bodů kopím, následuje chvilka volného boje, kde do Vás tester kopím jde v rámci pravidel, jak se mu chce a snaží se Vás dostat. Stejným způsobem pak pokračuje boj proti danaxu. Po něm musíte předvést, že umíte soupeře bezpečně zasáhnout, což spočívá v boji s testerem, který na Vás útočí, ale sem tam se různě odkryje a toho musíte využít. Další level je volný boj ve dvojici s některým z účastníků battle testu, který trvá minimálně půl minuty. V podstatě musíte předvést, co jste během battle testu pochytili, a je nutno to udělat co nejzajímavější pro diváky. Jde tedy hlavně o scéniku, velké nápřahy, hodně řevu, pokud dostanete zásah, užít si ho, předvést zranění, zkrátka aby to celé bylo hezky koukatelné a pěkné divadlo. Poté se pokračuje nacvičením štítové hradby s krytím proti šípům a pak bojem řady proti řadě. Když je tohle všechno hotové, tester si každého z účastníků testu vezme stranou, přeptá se na povinnou ochranu (přilba a kožené rukavice; ta rukavice, ve které držíte zbraň, musí být polstrovaná nebo lamelová), jaké jsou zásahové zóny a pár dalších věcí k bezpečnosti a boji obecně. Pokud jste všechno dobře zvládli, budete odměněni propustkou a dobrým pocitem, že jste celou cestu a všechny přípravy neabsolvovali zbytečně.

unnamed 3Bitva samotná je od tří odpoledne, takže je dost času na projití stánků, oběd a podobně. Přípravy k bitvě i průběh celé rekonstrukce už je velmi obdobný jako u nás v ČR. Jste součástí jednotky, držíte se svých spolubojovníků, útočíte dle pokynů velitele, bojujete dle pravidel, nic víc se od Vás nečeká a nevyžaduje. Když dodržíte pravidla bezpečnosti, nikdo nedělá žádné problémy a můžete si celou bitvu krásně užít. Po scénářové bitvě pak přichází ještě šance pro Anglosasy srovnat účty, následuje totiž volná bitva. Opět je dle bezpečnostních pravidel, ale kdo vyhraje, to už je na schopnostech jednotlivých stran. Tady už se někteří bojující trochu rozvášní, ale pořád je to jemnější záležitost, než české bitvy. A jak ve scénářové bitvě, tak i ve volné bitvě se Vás ještě několik lidí stihne zeptat, jestli se Vám to líbí a užíváte si to. Prostě Britové …

Po skončení bitev diváci do šesté hodiny večerní vyklidí prostor, takže zbytek večera už je naprosto klasický napříč celým šermířským světem. Začne tzv. beer´o´clock, kterou všichni dobře známe. V neděli se program opakuje přesně stejně, akorát samozřejmě není nutné podruhé projít battle testem.

Pokud jde o doprovodný program k bitvě, probíhá tu ukázka sokolnictví, předvádění normanské jízdy a také dětské bitvy, které se pořádají několikrát za den. English Heritage také organizuje přednášky o historické bitvě. Stánky jsou podobné, jaké najdeme na akcích u nás, tedy zbraně, kožené věci, boty, kostýmy, ozdoby a šperky, luky a vybavení k nim, látky, koření a další záležitosti. Jen sortiment zboží je samozřejmě jiný a nutno podotknout že příjemně neokoukaný a mnohdy i velmi kvalitní.

V neděli po bitvě jsme sbalili náš skromný nedobový tábor a jedním z kamarádů se nechali dovézt na nádraží v Battle. Jak jsem už psal dříve, autobus z Londýna do Battle jede jednou denně, a to večer. Stejné je to opačným směrem, ale z Battle autobus odjíždí v osm ráno. Pokud tedy chcete být v bitvě i v neděli, musíte odjet až v pondělí, nebo si najít jinou dopravu na neděli večer. My jsme ulovili zlevněné jízdenky na vlak, kterýžto v Británii považuji za nejlepší způsob přepravy. Ano, na dlouhé trasy vychází občas dráž než vnitrostátní lety, ale pokud cestujete v řádu pár hodin, je to výborný způsob dopravy.

Pokud jde tedy o kalkulaci celé akce, vyzdvihnu ty důležité položky, které jsou pro dopravu a realizaci akce nezbytné:

Letenky včetně kufrů – 135 liber

Přeprava tam i zpět mezi letištěm a Londýnem – 18 liber

Jízdenka z Londýna do Battle autobusem – 30 liber

Jízdenka z Battle do Londýna vlakem – 44 liber (poštovné do Čech je 7 liber)

Poplatek za jídlo (zajištěné skupinou, se kterou na akci jste) a „guest membership“ poplatek za dva lidi – dohromady 30 liber

Spaní na akci ve vlastním stanu samozřejmě neplatíte.

Sečtené základní výdaje vychází na 264 liber, tedy 9768 Kč,- za dva lidi. K tomu je pochopitelně dobré mít nějaké kapesné. My jsme náš pobyt ještě o dva dny prodloužili výletováním po Londýně, ale to sem započítávat nebudu. Ceny za letenky a jízdenky se ale mohou lišit, záleží na štěstí a sezóně. Budu-li mluvit za sebe a vycházet ze svých dosavadních zážitků, akce v Británii jsou skvělé. Vztah veřejnosti k vlastní historii je na úplně jiné úrovni než u nás. Mnohem víc si své minulosti, kultury a odkazu předků váží, a to se projevuje nejen na akcích jako takových, ale i u návštěvníků, památek a jejich provozu. Navíc vstřícnost místních lidí je kolikrát přímo balzámem na duši. Příští rok bychom jeli rádi na Hastings znovu, ovšem tentokrát s autem a historickým stanem. Rovněž se chystáme okouknout festival zaměřený na Válku růží, takže se snad budete moci těšit na další reportáže.

PDF verzi tohoto článku si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Inspiromat #17, baltofinský bojovník

Nevidím žádný smysl ve vlastnictví hezkého kostýmu, který nejste schopni obhájit před ostatními.

Edvards Puciriuss

V tomto dílu inspiromatu se podíváme na Edvardse Puciriusse, známého lotyšského reenactora a řemeslníka žijícího v estonském Talinnu. Byly to vlastně níže přiložené Edvardsovy fotografie, které ve mě vzbudily zájem o tvorbu inspiromatů, ale zaneprázdněný Edvards dlouho neměl čas si popovídat o svém kostýmu. Po několika večerních konverzacích a několika měsících čekání se mi podařilo shromáždit neuvěřitelné penzum informací, které vydá na nejdelší inspiromat, který Vás seznámí s Edvardsem, jeho kostýmem, lotyšsko-estonskou vědou a reenactmentem. Proto tento díl pokládám za zatím nejexkluzivnější ze všech.

Edvards Puciriuss je znám jako výrobce zbraní, zbrojí a šperků i jako reenactor, věnující se hned několika obdobím (raný středověk, 14. století a začíná se věnovat vendelskému období). Edvards se reenactmentem zabývá od roku 1996 a kromě estonských a lotyšských festivalů navštívil i festivaly v Litvě, Finsku, Švédsku, Polsku, Maďarsku a Bělorusku. Jím vyrobené repliky nosí reenactoři v Lotyšsku, Estonsku, Švédsku, Finsku, Litvě, Norsku a Velké Británii. Je jedním z organizátorů festivalu Kiruvere Muinaslaager. V momentální době se se svými kolegy věnuje výrobě vikinské lodi za použití co nejdobovějších technologií – prkna vyrábějí štípáním klád a ohlazují je sekerami, vyrábějí si vlastní dehet i provazy. Edvards zastává názor, že důležitý není jen výsledek rekonstrukce, ale také samotný proces výroby. Přinejmenším patnáct let spolupracuje s odborníky, například Marikou Mägi, jejíž tvorbu doporučuje, a podílí se na řadě rekonstrukcí pro muzea. Právě nyní vyrábí část kovových komponentů pro rekonstrukci estonského nálezu „Kukruse memm“. Díky svým kontaktům v akademické sféře má přístup k nálezům, které si může nafotit a jinak zdokumentovat pro vlastní potřebu.

Ve chvíli, kdy Edvards začal mluvit o oblasti, kterou rekonstruuje, uvědomil jsem si dvě věci – za prvé, že má problematiku neuvěřitelně podrobně nastudovanou, a za druhé, že předpokládá, že většina lidí není seznámena s geografií Estonska a Lotyšska, pohřbívacími rituály a hmotnou kulturou. Edvards své vybavení zakládá na nálezech z oblasti západního Estonska (kraj Läänemaa) a ostrovu Ösel (Saaremaa). Tyto dvě oblasti jsou si velmi blízké, co se týče geografické polohy a archeologického materiálu. Další podobnou oblastí je dolní tok řeky Daugavy v Lotyšsku, tedy oblast obydlená daugavskými Livonci. Pohřební rituály těchto dvou oblastí se však odlišovaly. V západním Estonsku a na ostrovu Ösel se nacházejí kremační hromadné hroby, mezi kterými je často složité najít hroby jednotlivců a ve kterých jsou nalézány pouze fragmentární zničené předměty, u kterých naprosto chybí detaily. V této oblasti například nenacházíme téměř žádné kompletní meče a málo čepelí, zatímco jílců, hlavic a záštit nacházíme spoustu. Totéž se týká také textilu nebo jiných organických materiálů. V podstatě se dochovala pouze keramika a železné předměty. V oblasti daugavských Livonců jsou však hroby jednotlivců častější a předměty v nich zachovalejší, včetně textilu nebo kůže apod. Kromě toho se dá vyčíst mnoho informací z pozičních vztahů mezi jednotlivými předměty v konkrétních hrobech.

pobalti

Etnické skupiny s oblasti v rámci severní části baltského prostoru. Převzato z: Mägi 2002: 16, Fig. 1.

Edvards vysvětluje, že jeho kostým se zakládá hlavně na nálezech ze západního Estonska a ostrova Ösel, ale využívá také paralely z oblasti daugavských Livonců a hledá analogie také v hrobech v okolních oblastech, kde se používaly podobné předměty – v severním Kuronsku, u gaujských Livonců a v menším rozsahu také na Gotlandu a středním Švédsku. Zastává názor, že při rekonstrukci, která je vzhledem ke fragmentárním nálezům velmi složitá, je třeba nacházet analogické nálezy v okolních zemích, aby pochopil, jak mohl předmět původně vypadat, což v praxi znamená, že musí prohlédnout řadu podobných předmětů, pochopit jejich typologii a vývoj. Výsledkem rekonstrukce však často nejsou repliky, protože původní předměty se zachovaly třeba jenom ze třetiny. Tento přístup aplikuje také na textil, který se zakládá na nálezech z okolních oblastí, zejména na livonských a latgalských nálezech z Lotyšska.

Edvards mi při tvorbě tohoto inspiromatu opakoval, že jeho cílem je ukázat, že rekonstrukce kostýmů z různých částí baltských zemí může být značně odlišná. V Lotyšsku jsou oblasti, ve kterých se běžně nacházejí inhumační hroby, a rekonstrukce perfektních kostýmů je relativně jednoduchá. V takovém případě spíše záleží na prodejcích, u kterých si reenactoři objednávají repliky, a množství peněz, které je člověk ochotný utratit. V jiných oblastech Pobaltí je situace diametrálně odlišná a ke kvalitní rekonstrukci je třeba kombinovat vědomosti. Rekonstrukce se tak přesune ke zkoumání detailů. Člověk se při takové rekonstrukci musí spokojit s tím, že výsledek může být vždy zpochybněn, jelikož není dostatek materiálů, aby mohly vzniknout repliky, ale jiný přístup v daném kulturním okruhu není možný. Důležité je nerezignovat na znalosti.

Edvardsův reenactment dále spočívá v tom, že musí za každou cenu poukazovat na obecně neznámou škálu používaných předmětů, tedy na předměty, které byly prokazatelně a běžně používány, ale v reenactmentu se nevyužívají. V Estonsku jsou takovými předměty například šperky, které jsou označeny za skandinávské, a přitom jsou v Estonsku běžnější než ve Skandinávii. Edvards jako názorný příklad svého přístupu uvádí, že nosí široké kalhoty jen proto, že na estonských festivalech je nikdo nenosí, ale kdyby jel na skandinávský festival, vezme si naopak úzké kalhoty, protože ve skandinávském reenactmentu jsou nyní široké kalhoty v oblibě. Cílem je ukázat škálu používaných předmětů, na rozdíl od běžného přístupu kopírování předmětů.

Kostým, který budeme dále popisovat, lze zasadit do 1. poloviny 11. století. Edvards dodává, že v žádném případě není dokonalý a vždy bude ve fázi předělávání, protože se starých předmětů zbavuje a vyrábí předměty nové. To se týká zejména výzbroje, která se neustále opotřebovává.

Co se týče textilu, Edvards říká, že se v něm necítí být příliš kovaný, ale že se řídí radami lidí, kteří se jím zabývají. Textilních nálezů je poměrně hodně, zejména v livonských a latgalských hrobech z Lotyšska, ale většinou se jedná o karetky nebo malé fragmenty, ze kterých lze v lepším případě zjistit vazbu. Edvards si není jistý, nakolik lze věřit rekonstrukcím celých oděvů od Anny Zariņy a dalších badatelů, protože jsou spíše jen možnými interpretacemi. Navíc literatura, která tyto rekonstrukce komentuje, vznikla ještě za sovětské éry, a autoři zcela jistě neměli přístup ke všem materiálům, které by mohli používat k porovnávání.

Edvardsův civilní kostým se skládá z vlněné čapky, lněné košile, dvou vlněných tunik, vlněného pláště, širokých vlněných kalhot (Edvards dodává, že si právě dodělává lněné kalhoty do teplejšího počasí), vlněných ovinek fixovaných koženým řemínkem nebo provázkem, vlněných rukavic a nålbindingovaných ponožek. Všechen textil kromě kalhot je ručně tkaný. Oblečení je ručně šité, šití na stroji je na lotyšských a estonských festivalech zakázáno. Vlna je přírodně barvena a len je bělený. Edvards dodává, že ruční tkaní a přírodní barvení je v lotyšském reenactmentu dost běžné. Zajímavé je, že se Edvards snaží zbavovat karetek (lemovky má pouze na své staré zelené tunice a čapce), protože se jich v historické rekonstrukci používá příliš mnoho.

Na nohou si můžeme povšimnou kožené obuvi. Edvards dodává, že jde o slabší část jeho kostýmu, jelikož boty jsou staré, nekvalitní a volně se zakládají na nálezech z Rigy, které se datují do 13. století. Proto přemýšlí o výrobě nového páru.

Tuniky jsou přepásány opaskem, jehož komponenty odlil Edvardsův přítel, řemeslník Indrek Jets, který v nedávné době napsal svou dizertační práci o skandinávských zvěrných stylech v Estonsku („Lahingu maod. Skandinaavia 9.–11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel“) a který je považován za největšího znalce skandinávského umění v Estonsku. Edvards dodává, že opasek není dokončen, protože jej bude upravovat pro svůj nový meč – kožené tělo opasku nahradí kombinací kůže a březové kůry, která byla v nálezech běžná (samotná kůže však také není z archeologického hlediska špatně) a kterou téměř nikdo nerekonstruuje, a zvýší počet plaketek a rozbočovačů. Uspořádání opasků v nálezech je podle Edvardse problematické, protože v kremačních hrobech se organické části nezachovaly a počet přezek a nákončí v jednotlivých hrobech variuje, stejně jako se liší druhy kovových komponentů. Edvardsův opasek tudíž nemůžeme nazývat replikou konkrétního nálezu, ačkoli kovové komponenty jsou kopiemi originálů.

belt

Nálezy z Randvere. Převzato z Mägi 2002: Pl. 30: 20, 22, 24.

Na opasku se nachází plaketky dvou typů. Prvním typem jsou srdíčkovité plaketky, které mají zjevně východní původ, ale nacházejí se v hojných počtech i v oblasti, kterou Edvards rekonstruuje. Jedná se o repliky nálezů z öselského Randvere a jsou vyrobeny ze stříbra, stejně jako originály, ačkoli u většiny ostatních nálezů jsou vyrobeny z bronzu. Druhý typ plaketek se zakládá na nálezech z öselské Viltiny, které jsou zdobené zvěrným dekorem ve stylu Urnes. Edvards doplňuje, že podobné plaketky nikde jinde neviděl, ale že se doslechl o podobném nepublikovaném nálezu z Lotyšska. Rozbočovací kroužky se zakládají na nálezech z Harmi.

Přezka opasku náleží typu, který byl nalezen v Estonsku (Harju-Madise Linnakselt; AI 6961: 69), Lotyšsku (Salaspils Laukskola, Kuldigast) a na Gotlandu. Použité zvířecí hlavy na přezce byly použity na mnoha nálezech z Estonska a Lotyšska. Nákončí opasku má tvar zvířecí hlavy se sekerkovitým zakončením. Jedná se repliku, jejíž předlohy byly nalezené v lokalitách Linnamäe (AM 491:588), Laukna (AI 3710:9) a Ehmja (AM 554:707), ačkoli u většiny nálezů jsou očka spíše kapkovitá nežli kruhová. Podobná opasková nákončí ve tvaru ryb jsou poměrně běžná a lze je nalézt v komplexu Randvere II na ostrově Ösel.

Na opasku visí měšec a nůž, který je vyrobený ze třívrstvé oceli. Nezakládá se na žádném konkrétním nálezu, stejně jako rukojeť a pochva, které jsou bohatě zdobené stylem Urnes, jenž je často používá u mečů a kopí. Kování pochvy je vyrobené na základě nálezů z Maidly (AM 839:114) a několika nalezišť z Gotlandu. Podobná kování byla nalezena i v lokalitách Kullamaa a Ehmja (AM 554: 689).

spona

Spona z Piila III. Převzato z Mägi 2002: Pl. 20: 5.

Plášť je sepnut velkou sponou s koncovkami ve tvaru makovice. Tato konkrétní spona je vyrobena podle nálezu z lokality Piila na ostrově Ösel. Jedná se o běžný typ spony, ačkoli většina originálních kusů dosahují poloviční velikosti. Jehlice se u spony z Piily nedochovala, takže Edvards musel prostudovat tento typ spon a pochopit jejich typologii, aby zjistil smutnou pravdu, že nejběžnější jsou jednoduché jehlice bez dekorace.

Menší spona, kterou Edvards spíná bílou tuniku, se zakládá na nálezu z ostrova Ösel. Stejných spon bylo v Estonsku nalezeno 4/5, v Lotyšsku 6 (např. v lokalitě Salaspils Laukskola) a nejméně tři v Litvě. Jsou rovněž běžné na Gotlandu, kde se však častěji vyskytuje ranější typ těchto spon. Spony jsou vyzdobené obličeji, které se rovněž často objevují na ženských dekorativních sponách. Badatel Guntis Zemītis napsal, že tento typ spon byl v lotyšských hrobech atributem chlapců, ale Edvards o takové teorii pochybuje, protože je založena pouze na třech hrobech.

Na fotkách si můžeme všimnout, že rukávy tunik jsou ovázány řemínkem zdobeným bronzem. Tyto řemínky se občas objevují v hrobech latgalských mužů, ale Edvards má o své rekonstrukci jisté pochyby a běžně je nenosí. Jsou však velmi praktické, protože stahují rukávy. V oblasti, kterou Edvards rekonstruuje, nejsou mužské náramky běžné (což pro zbytek baltského prostoru neplatí), a proto nejsou nejvhodnější k rekonstrukci.

Bojový kostým tvoří bojový nůž (sax), obouruční sekera typu Mkopí, oštěpyštít, přilba a kroužková brň. Edvards poukazuje na to, že spoustu předmětů má ve výrobě – například dva meče, pět seker a dva štíty.

Bojový nůž byl na území Lotyšska a Estonska velmi populární. V Lotyšsku se často nacházejí s bohatě zdobenými pochvami, zatímco v Estonsku jsou plechová kování vzácná a nacházejí se pouze čepele. Rukojeti jsou obvykle dřevěné, ale několik nálezů má rukojeti ze zdobeného jeleního parohu. Některé rukojeti jsou obmotané bronzovým drátem a mají bronzem zdobené řemínky na vytahování z pochvy. Samotné čepele jsou velmi tlusté a obvykle jsou složené z více vrstev oceli, obvykle 5 až 13. Počet vrstev je obvykle patrný na hřbetu čepele.

sax_laadjala

Bojový nůž z Laadjaly. Převzato z Tvauri 2012: 188, Fig. 156.

Edvardsův bojový nůž je založen na třech různých nálezech – jeden nález byl předlohou čepele a dva byly předlohami pro kování pochvy. Jak totiž Edvards poukazuje, nedochovaly se žádné kompletní kusy, a proto nelze vytvořit kopii. Čepel se zakládá na nálezu z estonského „bojiště“ Kaarma (které nejspíš není bojiště, nýbrž zničené pohřebiště). Čepel z Kaarmy je jedna z vůbec nejdelších v Estonsku; běžné nálezy jsou o něco menší. V Lotyšsku jsou větší rozměry běžné. Edvards dodává, že si na čepeli v nedávné době povšiml nepatrné dekorace, a proto nejspíš bude vyrábět nový nůž, který bude současně vyroben z různých ocelí, aby vynikl kontrast mezi vrstvami, i když si není jistý, nakolik jde o dobovou metodu. Zdobení pochvy se zakládá na nálezu z estonské Laadjaly. Originální nález byl pouze fragmentární, a tak Edvards okopíroval zachovalé detaily a zkombinoval je s kompletním kováním, které se našlo v lotyšském Salaspils Laukskola. Edvards dodává, že si je poměrně jistý, že jeho bojový nůž je relativně správný, a dodává, že existuje více variant upevnění pochvy na opasek.

Edvards vlastní hned několik seker, ale na obrázcích je vyzbrojen sekerou Petersenova typu M. Tento typ obouručních seker byl v Pobaltí poměrně běžný, zejména v Kuronsku byl extrémně rozšířen (viz např. Vytautas Kazakevičius, „Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów“). V Lotyšsku bylo nalezeno více než 250 nálezů a v Kuronsku šlo v období 11.–14. století o vůbec nejběžnější zbraň.

Edvards se chystá vyrábět kopí Petersenova typu M, které je daných oblastech rozšířené. Doporučuje titul „Tension and Tradition : A study of Late Iron Age Spearheads Around the Baltic Sea“ od Kristiny Creutz, který se tímto typem kopí zabývá. Jediným problémem u tohoto typu kopí je plátování stříbrem, které téměř nikdo neumí zrekonstruovat a které je zároveň velmi důležité, protože většina dekorovaných jílců, kopí a jezdeckého vybavení je zdobená právě touto technikou. Nedobové galvanizaci se chce Edvards vyhnout, i když výsledek je na pohled podobný.

umbo

Kirpičnikovovy typy puklic: I, II, III, IV. Převzato z Kirpičnikov 1971: Рис. 10.

Co se týče štítů, na baltských festivalech se už několik let používají pouze štíty vyrobené z prken. Edvards u svého starého štítu použil radiálně štípaná prkna a ta potáhl surovou kůží. Štít byl překvapivě tenký (tloušťka 6–8 mm), lehký a vydržel zhruba 7 let. Další štíty, které jsou ve výrobě, budou rovněž ze štípaných prknek. Materiálem je smrk, stejně jako v případě jednoho štítu z tīrské bažiny v Lotyšsku. Mezi deskou a koženým potahem rekonstrukce nebyla žádná vycpávka, na rozdíl od tīrského nálezu, kde byla mezi deskou a kůží napěchovaná tráva. Umba jsou vyráběna z jednoho kusu. Kruhové štíty se používaly se sférickými puklicemi s „krky“ (Kirpičnikovův typ I), zatímco vypouklé a mandlové štíty se používaly s Kirpičníkovými typy III a IV. Umba těchto pozdějších typů se v oblasti, kterou Edvards rekonstruuje, objevují pomálu a nejspíš pocházejí z mandlových štítů, z nichž některé měly horizontálně umístěné madlo. Jde o podivnou konstrukci, ale vše tomu opravdu nasvědčuje, a Edvards právě vyrábí repliku, aby mohl takové držení štítu podrobit experimentu.

umba

Edvardsovy rekonstrukce.

Z území Lotyšska a Litvy existuje 6 nálezů přileb, které se však datují do 12. a 13. století (5 nálezů z Kuronska a 1 nález z Žemaitska, všechny jsou stejného typu a možná je vyrobil tentýž kovář). Byly pokusy je datovat až do 11. století, ale Edvards se domnívá, že je to velmi nepravděpodobné. V západním Estonsku se nacházejí náhrobky, které údajně vyobrazují lokální vůdce s přilbami, ale ty opět se datují do 12. a 13. století. Všechny tyto přilby jsou kónické, což je tvar, který byl běžný již od 11. století. Edvards zvolil jednokusovou konstrukci bez žebra. Tloušťka v přední části činí 3,5–4 mm, v zadní části 1,5–2 mm. Edvards váhá, jestli by nebylo lepší dodělat žebro, ale jelikož se hodlá pustit do rekonstrukce přilby z Birky, na předělání kónické přilby nejspíš nebude čas. Závěs na přilbě je vyroben podle malých kousků pletiva, které byly nalezeny na ostrově Ösel. Občas byly tyto kousky ukládány do hrobů jako amulety. Kroužky a nýtování pletiva odpovídá nálezům, ale způsob zavěšení na přilbu je čistě Edvardsova invence.

prilba

Edvardsova přilba.

Brň je dovezená z Indie a její pletivo je kombinace solidních plochých kroužků a kroužků nýtovaných klínkem. Edvards dodává, že se jedná o mladší metodu, která není vhodná na 11. století v severní Evropě. Jediné podobné pletivo z 11. století bylo nalezeno v severním Rusku a tvoří ho jenom pár kroužků. Edvards si zbroj pořídil za velice výhodnou cenu na rekonstrukci 14. století a uznává, že není nejhodnější, i když má velice dobré vlastnosti – váží kolem 7 kilo a skvěle rozkládá rány.

Edvards pod kroužkovou zbrojí nosí pouze dvě vlněné tuniky. Dříve nosil tenčí prošívanici, ale jelikož není dobová, zbavil se jí. Edvards si tuniky pochvaluje. Jediným jejich problémem je, že se snadno propocují, a proto přemýšlí nad krznem ze dvou vlněných tunik, které prošije ve švech.

Co se týče mečů, které si bude Edvards vyrábět, první z nich bude kompletací více nálezů, jelikož kompletní meče se prakticky nevyskytují. K prvnímu meči náleží hlavice odlévaná z bronzu, která je rekonstrukcí nálezu ze západoestonské Maidly a která je zdobena stylem Ringerike (nejbližší analogii tvoří kopí z Budapešti). Tuto hlavici odlil Indrek Jets, který k podle podstavy hlavice vytvořil záštitu zdobenou stejným stylem, ačkoli u původního nálezu záštita chyběla. Čepel bude ostrou replikou nálezu s damaškovým nápisem ULFBERHT (viz Moilanen 2009), který byl samostatně nalezen na ostrově Ösel. Druhý meč, který Edvards plánuje, bude tupým bojovým mečem typu Z, jehož stříbrem vykládaný jílec bude rovněž replikou jiného nálezu z Maidly.

K výzbroji je toto zřejmě vše. Edvards dodává, že v oblasti, kterou rekonstruuje, nebylo odkryto mnoho zbrojí. Kromě fragmentů kroužkového pletiva a přileb z 12. a 13. století byl odkryt jeden nález s lamelovou zbrojí (13. nebo 14. století). Někteří na lotyšských festivalech používají kožené nátepníky, které jsou však zakázané a musí být schované pod zbrojí. Vzhledem k full contact bojům jsou povoleny kožené rukavice. Edvardsovy rukavice jsou vyztuženy kovovými pláty (nejsou vidět, aby nerušily vzhled) a fungovaly perfektně, na rozdíl od jiných rukavic, ve kterých měl několikrát zlomené prsty. Ty, které by zajímalo, jak vypadají souboje v Estonsku, mohu odkázat sem nebo sem.

Podoba estonského historického festivalu – Kiruvere Muinaslaager:

Tímto je popsána základní kostra kostýmu. Edvards doplňuje, že vlastní také spoustu keramiky, nábytku a potřeb pro vaření a jedení, které se zakládá jak na místních nálezech, tak na skandinávských a dalších předlohách. Na níže přiložených obrázcích si můžeme všimnout kotlíku, který se zakládá na nálezu z estonské Raatvery (doposud jediný dobový kotlík z Estonska), a keramiky vyrobené podle západoestonských předloh (vyobrazená keramika není Edvardsova, Edvards nicméně vlastní podobnou).

Edvards se rovněž krátce vyjádřil ke stavu estonského a lotyšského reenactmentu. Říká, že v Lotyšsku existují skupiny s různou kvalitou. V Estonsku je kvalita prý ještě různější. Míra zájmu, přístup a způsob výroby se mezi jednotlivými skupinami a lidmi velmi liší. V Estonsku existují skupiny i osoby, které do zkoumání a rekonstrukce místních předmětů vkládají více času, ačkoli existují i skupiny, které mají spíše obecnější představy a které se podobají vikinským skupinám na západě, nosí kožené zbroje, barevné oblečení, široké kalhoty, kožené čepice, spoustu výšivek, východní šavle a anglické šperky. Kromě toho se v reenactmentu projevuje ruská menšina, která má své vlastní zájmy a která nezkoumá lokální nálezy, protože neovládá jazyk. I v estonském reenactmentu lze nalézt vybavení, které neodpovídá historii, a přesto o sobě majitelé tvrdí, že se věnují historické rekonstrukci (viz obrázek nahoře vpravo).

Následuje galerie Edvarsových fotek. Jejich autory jsou: Gerda Buša, Gatis Indrēvics, Juris Necajevs, Edvards Puciriuss, skupina Ugunszīme.

 

I thank Edvards Puciriuss for his time and for his answers on my inquisitive questions. The Forlǫg Project wishes Edvards good luck and interesting moments in his future reenactment career.


Použitá a doporučená literatura:

Creutz, Kristina (2003). Tension and Tradition: A Study of Late Iron Age Spearheads Around the Baltic Sea, Stockholm.

Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139. Online.

Jets, Indrek (2013). Lahingu maod. Skandinaavia 9.–11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel, Tallinn. Online.

Kazakevičius, Vytautas (1996). Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław: 233–241.

Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Mägi, Marika (2002). At the Crossroads of Space and Time. Graves, Changing Society and Ideology on Saaremaa (Osel), 9th–13th centuries AD, Tallinn. Online.

Moilanen, Mikko (2009). On the manufacture of iron inlays on sword blades: an experimental study. Fennoscandia archaeologica XXVI: 23–38. Online.

Nerman, Birger (1929). Die Verbindungen zwischen Skandinavien und dem Ostbaltikum in der jüngeren Eisenzeit, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Tõnisson, Evald (1974). Die Gauja-Liven und ihre materielle Kultur (11. Jh.-Anfang 13. Jhs.), Tallinn.

Tvauri, Andres (2012). The Migration Period, Pre-Viking Age, and Viking Age in Estonia, Tartu. Online.

Zariņa, Anna (1970). Seno latgaļu apģērbs 7.–13. gs, Riga.

Zariņa, Anna (2006). Salaspils Laukskola kapulauks 10.–13.gadsimts, Riga.

Inspiromat #11, maďarský bojovník

V jedenáctém dílu inspiromatu se podíváme na vynikající rekonstrukci staromaďarského bojovníka, kterého představuje mladý ruský reenactor Nikita Bolbikov.

Nikitovi je v době sepsání článku 22 let, pochází z Moskvy a historické rekonstrukci se věnuje devátým rokem. Začínal – stejně jako většina ruských reenactorů – u rekonstrukce Birky. Postupem času, když jsi pořídil vybavení, zjistil, že ho více láká východ. Možná s tím má něco společného i fakt, že má středoevropské kořeny. A tak začal shromažďovat materiály a podnikat vlastní výzkumy, jejichž závěry zveřejňuje na skupině Rekonstrukce Maďarů (Реконструкция Мадьяр). Nikita říká, že obecně vzato se používá hodně rekonstrukcí maďarských předmětů (opasky, brašny, šavle, přilba z Pécse), ale pouze málo lidí rekonstruuje přímo Maďary a zabývá se jimi do detailu.

Nikitův kostým představuje vysoce postaveného starého Maďara v Karpatské kotlině. Základ jeho kostýmu tvoří rekonstrukce předmětů z lokality Karos. Svůj kostým se snaží zasadit do období let 950–1000.

Jelikož z Panonie nejsou dochované žádné kompletní oděvy, musel využít nejbližší analogie – turkické nálezy s byzantskými vlivy. Nikita hojně využívá také ugrickou a maďarskou etnografii, která je po staletí prakticky neměnná. Jako zdroje informací používá rovněž arabské a byzantské zprávy o Maďarech.

Spodní prádlo (košile a spodky) se zakládá na archaických předlohách, které lze doložit v maďarské etnografii. Plstěné nohavice se zakládají na nálezech z Moščevaji Balky, ale plsť se používala všemi nomády a její používání lze vysledovat i karpatské etnografii. Hedvábné a lněné kaftany se zakládají na turkických nálezech ze Střední Asie. Čepice je vyrobena z plsti a potažena brokátem a lemována kuní kožešinou a zakládá se na výjevu z původem maďarské mísy nalezené v lokalitě Utemilskij. Na nohou se nacházejí repliky bot ze severokavkazkého Hasautu, jejichž velmi podobná varianta je rovněž vyobrazena na výše zmíněné míse. Brašna (tarsoly) je replikou nálezu z Eperjeske. Opasek, pouzdro na luk (saadak), toulec a penízky dekorující kaftan jsou replikami nálezů z hrobu č. 52 z lokality Karos (pohřebiště III).

Sekera a šavle jsou replikami nálezů z hrobu č. 11 z lokality Karos (pohřebiště II). Kopí je chazarského typu, ale stejné kusy byly nalezeny také v Maďarsku. Praporec na kopí se zakládá na výjevu z vázy pocházející z Nagyszentmiklós. Přilba je replikou přilby z Pécse. Kroužková zbroj je kompromisem, jelikož ve staromaďarských hrobech se zbroje nenacházejí, ale v mladších hrobech již ano a podle byzantských zpráv Maďaři zbroje používali.

Všechno oblečení je 100% ručně tkané a ručně barvené přírodními barvami, včetně brokátovaných částí. Kůže je ručně činěna. Kovové elementy jsou vyrobené ze stejných kovů jako originály, zejména z pozlaceného stříbra. Oblečení a kožené výrobky (včetně bot, opasků, toulce a pouzdra na luk) si Nikita vyráběl sám. Také kroužková zbroj je jeho vlastní výrobek. Zbraně, přilba a odlévané předměty jsou koupené od ověřených výrobců. Nikita dodává, že jeho kostým není kompletní, protože se stále objevují nové nálezy a zdroje, které pomáhají dotvářet povědomí o tom, jak vypadali staří Maďaři. Díky tomu je možné je věrohodněji rekonstruovat.

Nikita naneštěstí neumí maďarsky, jelikož ugrofinské jazyky jsou nesmírně složité, ale do budoucna doufá, že se naučí alespoň základní úroveň. Má však v Maďarsku mnoho přátel, s nimiž sdílí informace a s nimiž se navštěvuje.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Nikitovi Bolbikovovi.

I would like to thank Nikita Bolbikov for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume.

Lamelové zbroje ze Snäckgärde?

vikingerikrig

Rekonstrukce člena posádky z Birky. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 347.

Otázka lamelových zbrojí je populární jak mezi odborníky, tak mezi reenactory a laiky. Sám jsem se jí několikrát zabýval a shromáždil jsem odbornou literaturu. Tím spíše mě zaujaly prakticky neznámé nálezy z gotlandského Snäckgärde u Visby, které se sice nezachovaly, ale jsou popsány knězem Nilsem Johanem Ekdahlem (1799–1870), kterého lze mimo jiné nazvat prvním gotlandským vědeckým archeologem.

Nálezy ze Snäckgärde jsou neznámé zejména proto, byly nalezeny před necelými 200 lety a byly ztraceny. Literatura, která o nich píše, je špatně dostupná a nešvédským badatelům mnohdy neznámá. Vše, co se mi podařilo zjistit, je to, že roku 1826 byly prozkoumány 4 kostrové hroby v lokalitě Snäckgärde (Visby, Land Nord; SHM 484), přičemž nejzajímavější jsou zřejmě hroby 2 a 4 (Carlsson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

Hrob č. 2: kostrový hrob orientovaný ve směru J-S, kulovitá mohyla osazená kameny. Pohřební výbavu tvořila železná sekera, kroužek v oblasti pasu, dva neprůhledné korálky u krku, (spona s kroužkem?) a „na hrudi se zachovaly nějaké kousky pancíře“ (något fanns kvar av pansaret på bröstet).

Hrob č. 4: kostrový hrob orientovaný ve směru Z-V, kulovitá mohyla o výšce 0,9 m s propadlým vrškem. Uvnitř mohyly se nacházela vápencová rakev o rozměrech 3 × 3 m (?). Na pravém rameni zemřelého se nacházela spona s kroužkem. V úrovni pasu byl nalezen kroužek z opasku. Další výbavu tvořila sekera a „nějaké šupiny pancíře“ (några pansarfjäll), které se nacházely na hrudi.

Pozůstatky „pancířů“ se do dnešních dnů nedochovaly. Soudě podle pohřebních výbav můžeme předpokládat, že v mohylách byli uloženi muži, kteří byli oděni do zbrojí. Samozřejmě nemůžeme tvrdit s určitostí, o jaký typ zbroje se jednalo, ale zřejmě šlo o šupinové nebo lamelové zbroje, přičemž lamelové jsou na základě analogií pravděpodobnější (Thunmark-Nylén 2006: 318). Datace je problematická – Lena Thunmark-Nylén zařadila hroby ze Snäckgärde do svých publikací o vikinském Gotlandu. Zařazení do doby vikinské nasvědčují spona/spony i pozůstatky opasků. Důležité jsou však nálezy seker – sekera z hrobu č. 2 je v Ekdahlových kresbách vyobrazena jako široká sekera, zatímco sekera z hrobu č. 4 měla mít podle Ekdahla toporo pobité mosazí (Thunmark-Nylén 2006: 318). Široká sekera nasvědčuje dataci od konce 10. století, či spíše 11. století (viz zde). Pobití topora je popisováno v literárních pramenech (viz zde) a bylo rovněž používáno u pobaltských kmenů, zatímco topora několika seker z 11. století (Temže, Langeid) byla zdobena vrstvou mosazi/bronzu. Zdá se logické předpokládat, že hroby od sebe nedělí delší časový úsek, ačkoli dochází k odchylkám v konstrukci a orientaci hrobů.

lamely_birka

Síň s nálezy kroužkového pletiva a lamel. Převzato z Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Vytvořil Kjell Persson.

Ve Skandinávii nám doposud byla známa pouze jedna lamelová zbroj – respektive její fragmenty – a sice z Birky (viz např. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001; Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 a další). Lamely byly roztroušené po tzv. Posádce (Garrison/Garnison) v celkovém počtu 720 kusů (největší jednolitý kus čítá 12 lamel), z nichž bylo možné analyzovat jen 267 lamel. Z analyzovaného materiálu bylo vyčleněno 8 typů, které zřejmě sloužily k ochraně různých částí těla. Předpokládá se, že zbroj z Birky chránila hruď, záda, ramena, břicho a nohy až po kolena (Stjerna 2004: 31). Datována je do 1. poloviny 10. století (Stjerna 2004: 31). Badatelé se shodují na jejím nomádském původu, který lze, vzhledem k nejpodobnější zbroji z lokality Balyk-Sook, hledat na předním či středním Východě (např. Dawson 2002Gorelik 2002: 145Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) zbroj a další exkluzivní vybavení pokládá za nebojové a spíše symbolické („důvod vlastnictví (…) spočíval v něčem jiném než v boji nebo praktičnosti“). V částečné opozici ke klasickému pohledu stojí Dawson (2013), který říká, že zbroj byla špatně interpretovaná, protože pouze tři typy z vyčleněných osmi je možné považovat za lamely, a že množství opravdových lamel by nestačilo ani na polovinu hrudního plátu, což ho vede k závěru, že interpretuje lamely z Birky jako hromadu recyklovaného šrotu. To se mi však ve světle zbrojí ze Snäckgärde, které autor nezohlednil, zdá jako ukvapený závěr.

lamelovka_birka

Rekonstrukce zbroje z Birky na základě zbroje z Balyk-Sooku. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 195.

Často se argumentuje nálezy z území staré Rusi. Nálezů, které je možné datovat do 9.11. století, je však málo a jsou rovněž považovány za východní import, stejně jako v případě zbroje z Birky (osobní konverzace se Sergejem Kainovem; viz Kirpičnikov 1971: 1420). Nálezy z oblasti Ruska z tohoto období pocházejí například z Novgorodu a z Gnězdova. Ruský materiál z 11.13. století je sice mnohem rozsáhlejší a čítá 270 nálezů (viz Medvěděv 1959Kirpičnikov 1971: 1420), ale je důležité poznamenat, že až do 2. poloviny 13. století je počet kroužkových fragmentů čtyřnásobně vyšší než počet lamelových fragmentů, což z kroužkového pletiva činí dominantní typ staroruské zbroje (Kirpičnikov 1971: 15). Je nanejvýše pravděpodobné, že staroruské lamelové zbroje doby vikinské pocházely z Byzantské říše, kde byly díky své jednodušší konstrukci a nižší ceně dominantním typem zbroje již v 10. století (Bugarski 2005: 171).


Poznámka pro reenactory:
V současné době je lamelová zbroj mezi reenactory velmi populární a na některých festivalech a bitvách tvoří i přes 50% všech zbrojí. Hlavními argumenty pro jejich používání jsou:

  • nižší výrobní náklady
  • lepší odolnost
  • rychlejší výroba
  • skvělý vzhled

Argumenty jsou to rozhodně pochopitelné. Problémem však je často opomíjený fakt, že lamelová zbroj není v žádném případě vhodná při rekonstrukci starých Seveřanů během doby vikinské. Mnohdy zmiňovaný argument, že lamelová zbroj byla používána v Kyjevské Rusi, může být vyvrácen protiargumentem, že i v době největšího rozmachu lamelových zbrojí na Rusi byl počet kroužkových zbrojí čtyřnásobný a že lamelové zbroje nebyly původními ruskými výrobky, nýbrž byly dováženy. Držíme-li se základního předpokladu, že reenactment by se měl zakládat na rekonstrukci typických předmětů, pak musíme jednoznačně říci, že lamelová zbroj je vhodná pouze při rekonstrukci nomádských etnik a byzantského vojska. Totéž platí samozřejmě i pro kožené lamelové zbroje.

Příklad kvalitně zrekonstruované lamelové zbroje. Viktor Kralin.

Nálezy z Birky a Snäckgärde na druhou stranu ukazují, že lamelové zbroje se do východní části Skandinávie mohly dostávat. Před jakýmikoli závěry musíme zohlednit zahraniční vztahy Birky a Gotlandu s okolním světem. Birka i Gotland byly hojně navštěvovanými tranzitními stanicemi, ve kterých se uskutečňovaly dálkové obchody a které zajišťovaly pohyby velké masy osob na dlouhé vzdálenosti, zejména do oblasti východní Evropy a Byzance. To je také důvodem kumulace artefaktů východní provenience, které jinak ze Skandinávie neznáme. Svým způsobem by bylo spíše podivné, kdyby se podobné nálezy na zmíněných lokalitách nevyskytovaly, zejména v obdobích, kdy dochází k jejich dominanci v Byzanci. To však neznamená, že by lamelové zbroje byly v této oblasti časté – právě naopak: lamelové zbroje stojí mimo severskou zbrojní tradici, kterou ovlivnily jen do té míry, že se v baltském prostoru tu a tam objevují až do 14. století (Thordeman 1939: 268269). Kroužkové brně lze jednoznačně označit, stejně jako v případě staré Rusi, za dominantní skandinávskou zbroj, což mimo jiné názorně ukazuje fakt, že v Posádce Birky můžeme doložit dílnu kroužkových zbrojí (Ehlton 2003). Výrobu lamelových zbrojí na území Skandinávie a staré Rusi doby vikinské nelze nijak prokázat a je krajně nepravděpodobná.

Pokud má být lamelová zbroj zahrnuta do vikinské rekonstrukce, pak:

  • pouze při rekonstrukci baltského prostoru a Rusi
  • pouze v omezené míře (např. 1 zbroj na skupinu, 1 lamelová zbroj / 4 kroužkové zbroje)
  • pouze kovové, nikoli kožené
  • použité lamely musí zachovávat doložené tvary z Birky (případně Novgorodu či Gnězdova), nikoli z Visby; vyříznutí laserem nesmí být patrné (pokud možno by lamely neměly být takto vyráběné)
  • nesmí být kombinována s severskými komponenty, např. přezkami

Zbroj zkrátka musí vypadat jako originál a musí být doplněna odpovídajícími součástmi kostýmu. Pokud se budeme při schvalování lamelových zbrojí pohybovat na černobílé stupnici „lamelové zbroje ANO“ – „lamelové zbroje NE“ a vynecháme „lamelové zbroje ANO, ALE (výše zmíněné výhrady)“, pak jsem zastánce tábora „lamelové zbroje NE“. A jaký názor máte Vy?


Bibliografie:

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvěděv, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси // Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1. Česky: http://livinghistory.cz/node/370.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Inspiromat #7, žena z Novgorodu

Po krátké odmlce pokračujeme s inspiromatem. Tentokrát se podíváme na mladou ruskou reenactorku Jevgenii Andrejevnu ze skupiny Bílý Rys (Белая Рысь).

Jevgenija se snaží reprezentovat slovanskou ženu z Novgorodu v období od poloviny 10. po začátek 11. století. Vzhledem k absenci textilu jde o složitou rekonstrukci, která se z větší míry zakládá na nalezených špercích. Reenactorka dodává, že má dva kostýmy – jednodušší (na práci) a honosnější. Jednoduché šaty na práci a spodní šaty jsou vyrobeny ze lnu a jsou přepásané vlněným opaskem s křížovým motivem. Na opasku je zavěšený nůž a další nástroje. Nohy jsou chráněny nízkými vyšívanými botami podle nálezu z Novgorodu (viz Изюмова С.А. К истории кожевенного и сапожного ремесел Новгорода Великого // Материалы и исследования по археологии СССР, Вып. 65. Труды Новгородской археологической экспедиции, т.II, М., 1959).

Honosnější kostým obsahuje navíc vlněný kabát s hedvábným lemováním, (vypůjčený) plášť s potiskem, který byl již zmíněn v Inspiromatu 4, nebo plášť lemovaný kožešinou a modré hedvábné šaty s potiskem. Důležitou složkou kostýmu jsou pokrývky hlavy – hedvábné červené či růžové šátky fixované čelenkou z kůže a hedvábí, na níž jsou připevněné sladkovodní perly. Na čelence jsou připevněné repliky charakteristických mosazných kroužků a závěsků (Jevgenija dodává, že se chystá kupovat stříbrné varianty, které jsou vhodnější). Ty se spolu s náhrdelníky (korálky s lunetou) a ostatními šperky zakládají na nálezech z Novgorodu (viz Седова М.В. Ювелирные изделия древнего Новгорода X-XV вв., М., 1981).

 

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Jevgenii Andrejevně.


I would like to thank Evgenia Andreevna for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

Inspiromat #5, družiník z Gnězdova

V pátém dílu inspiromatu se budeme zabývat bohatým mužským oděvem z ruského Gnězdova. Tentokráte se podíváme na kostým německého reenactora Alexandra Kluga. Alexandr se snaží rekonstruovat gnězdovského družiníka z 2. poloviny 10. století. Podklady pro jeho kostým pochází ponejvíce z hrobu C-160 z Gnězdova.

Na obrázcích si můžeme povšimnout modré tuniky, která byla vyrobena na základě nálezů z hrobu C-160 (viz článek od Ščerbakovové). Také nůž, ocílka, brousek, opasek a brašna jsou replikami předmětů, které byly nalezeny v témže hrobě. O opasku a brašně více píše Muraševová ve své knize. Kalhoty a ovinky jsou založené na skandinávských nálezech a vyobrazeních, jelikož žádné kusy ze staré Rusi nejsou doloženy. K uchycení ovinek slouží háčkyjeden takový byl objeven v Rurikovu hradišti. Na nohou se nacházejí kožené boty, které mají předlohu v botách z Novgorodu a Haithabu.

Na třetím obrázku můžeme vidět zelený vlněný kaftan s bronzovými knoflíky. Jelikož kaftany se až na kovové komponenty nedochovaly, jedná se o jednu z možných variant. Řady knoflíků z kaftanů se dochovaly hned v několika mohylách z Gnězdova (viz tento článek). Alexandr však se svým zimním kaftanem není spokojen a hodlá jej předělávat. Zbytek oděvů a šperků se zakládá na nálezech z jiných hrobů z Gnězdova (Alexandr odkazuje na literaturu: Фехнер М.В., Ткани Гнёздова // Труды Государственного исторического музея; Каинов С., Древнерусский дружинник второй половины X века; Авдусин Д. А., Пушкина Т. А., Три погребальные камеры из Гнездова // История и культура древнерусского города). 

Bitevní kostým je obohacen o přilbu, která je replikou přilby tzv. Gnězdovo I z 10. století (jedná se o typ přilby, který má analogie ve přilbách ze Stromovky a z Bojné a který má zřejmě franský původ), brň z plochých kroužků nošenou přes podzbroj, rukavice s kroužkovým pletivem, dřevěný štít, repliku sekery z hrobu C-160 a nepříliš zdařený meč, který Alexandr hodlá vyměnit.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Alexandru Klugovi.


I would like to thank Alexandr Kluge for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume.