The interview for Hella the Viking blog

Recently, I have been offered the chance to answer several questions asked by Marta París Boix (alias Marþa Skogsdottir) from Spanish projects Clan Hávamál and Hella, the Viking blog. When she was making her interview with Maxim Makarov, Marta found the interview I made with him, she contacted me and offered me an interview. The original version in Spanish was published on her websites; here you can find the English version.

I had the pleasure to meet virtually Tomáš Vlasatý (David Stříbrný) whom I decided to interview after seeing his long career as reenactor and also his contribution in projects like Marobud, “Karel’s journey – pilgrimage to Rome”, “Early medieval woodworking tools”, “The Library of the group Marobud”, “Viking Age Forging”, “Early medieval tablets”, “10th century Norway”, “Valknut – triquetra”, “Historické přilby – Helmets of the Past”, etc. Since we cannot do the interview face to face due to he is in the Czech Republic and I am in Barcelona, this time I will show you a written interview.


Hi, Tomáš. Thank you very much for accepting this interview and dedicating us some of your time. It is a great honor for us to have the opportunity to interview a reenactor with your experience and knowledge.

Greetings to all of you and thank you very much for this interview. I am honoured as well. In the beginning of the 21th century, it is rare that somebody wants to hear the opinion of another person.

I would like to start this interview by asking you, when did your interest for Scandinavian culture come from? How did it all begin?

Well, it started around 2004. Originally, there was a pure fascination based on books, games, music. Old Norse mythology was also an very important element. After some time, I decided to buy some Viking-related products (in fact, those objects was purely fantasy stuff) and to visit small Viking Age events in the Czech Republic. I met some reenactors there, and they showed me their gear, the way of thinking and the reenactor culture. I think that my beginning was similar to the experience of anybody interested in Old Norse culture. In 2008, I started to translate and to study sagas, and this kind of sources brought a completely new light to my reenactor career.


As far as I know, specially after checking the projects that you are administrating at the moment, you have a wide knowledge of Scandinavian culture, and I was wondering if you could please tell us how do you think it must be the daily life of a viking from the 10th century.

Firstly, I have to make clear that Old Norse people did not call themselves as “vikings”. If we are talking about average people, they call themselves “Northerners”, or rather “people of [a region or a clan]”. Basically, there is no bigger change between our lives – people want to live, to earn money, to prosper. The way how to achieve is the thing what changes, as well as mindset and demand for comfort. Secondly, most people lived on farms with their kins and did what was needed for living. The household was run on two different levels, inner and outer. The “inner life” took place only within the house and its fence – I mean regular work like the care of livestock, crafts and repairs, making of food etc., also including the entertainment. The “outer life” consisted for example from visits (friends, kin members, assemblies, shrines and churches), trading and warfare. It is obvious that Old Norse people mastered many crafts in order to be self-sufficient (I recommend to read Rígsþula). The households were considered to be separated microcosmoses, and the law was accustomed to this state. This separation between the Inner and the Outer is connected not only to law, but also to gender – from sources, we can clearly see that the “outer life” was dominated by men, and the man remaining at home all the time was called heimskr (“stay-at-home”, but also “dull”). As Hávamál says, only the far-travelling man can be called wise. On the other hand, women were expected to stay at home and take care of the household, the most important place in life. To sum up, there were strict lines in Old Norse daily life.

It is worth to mention that, in case you visit a museum, you will see many decorated objects from precious metal. However, these artefacts do not fully reflect the living reality of average people staying in the background. We reenactors are often obsessed by these elite objects, without taking care of the rest of 90% of the original population. Another fact is that we often say we represent Vikings, without noticing that we are focused only on Anglo-Saxon, Frankish or Russian sources. Sadly said, for most of reenactors, the life of average people of Scandinavia is not interesting. Generally speaking, war activities are the biggest attraction in the reenactment; in addition, Viking Age reenactment has the element of religious and free thought manifesto.


How do you imagine a viking burg (merchant city and/or village)? What kind of structure do you think it should have had?

I will take the word “viking” in the sense “Old Norse”, okay? In Scandinavia, there were several towns (Birka, Haithabu etc.). The word for a town is borg, which means also “a fortified place”. In towns, up to a thousand people could live, and they needed the protection and supplies. That’s why, as a rule, towns had ramparts (and palisades) and were located at the bank of the river or the sea. The town was always protected by the power of the ruler, who gained fees from both local and long-distance merchants. It is noteworthy that the town was not self-sufficient and the trade was necessary. This fact can explain why there are so exotic objects in towns.


Is there any event that you’ve ever attended to, whose structure of tents, longhouses, etc… was similar to a real viking city? How was your experience there?

The problem is that there are not so many events in open-air museums and the number of reenactors is often much bigger that the number of houses, so they have to sleep in tents. I am a bit fed up with tents, because of the fact that common people usually used buildings on travels if possible.

Of course I have some experience with living in buildings, both separated and bigger open-air museums. But the impression is never complete – there are too many modern elements, too many fantasy gear and the life of reenactors can’t be compared to life of period people, because modern men want to fight, to drink, to relax from work. There is no need for protection against the enemy, because there is no real enemy. Most of reenactment events last too short for taking the historicity seriously. So, my experience is that the reconstruction of the living in town is extremely hard, and we can reconstruct only small aspects of the life. In my opinion, the life in a single household would be more interesting and more possible.


Reenactors and museums play a great role when it comes to let people get to know how was life in Scandinavia in 10th century. As far as I know, there are museums that usually work hand in hand with reenactors to provide people a real life viking experience. Do museums in Czech Republic do that too? Have you ever collaborated with them?

The Central Europe has limited or none experience with Viking expansion, so Czech museums and academia pay matching (small) attention to the presentation of the Viking Age. In what was Czechoslovakia, the early states of Great Moravia and Bohemia are more interesting. Still, there is a huge gap between the early medieval academia and reenactors; scientists do not take reenactors seriously, reenactors are not very interested in scientific reconstruction, so the kind of relationship is mutual. On the other hand, there are some (mostly young) scientists in reenactment and they try to connect both areas. There are much better results in Celtic-oriented academia and reenactors. Let’s hope the future will bring better cooperation!

I personally collaborate with my friends scientist that are interested in early medieval period. So, a kind of collaboration is possible, at least on the personal level.


How do you think that people can get to know Viking era better: participating or attending to public reenactment events?

I believe that, from the broader perspective, the Viking phenomenon is already a very popular period, the popularity is on its peak and there will be a slow decline in future decade (of course, in some countries, the process will be slower). Usually, the Viking phenomenon is only a set of mostly historically incorrect thoughts and it would not be popular so much if it would be popularized in the correct way. For me, it is suprising that the Viking phenomenon is so widespread around the world, while other fascinating periods are not known. I often have to deal with people interested in Viking Age due to their afraid of immigration in Europe – these people are looking for the roots of the European traditions, but their will to learn specific data is rather superficial. Overall, it is extremely difficult for a normal modern person to find the time and the will to read and understand. Even the most of reenactors are not so deeply interested in the period, since Viking reenactment is a hobby without any stricter rule, so it is hard to popularize the general public more than now. I am deeply afraid that the deep experience is not what both visitors and the most of reenactors want. Therefore, true approach based on experiments and serious study will always be the matter of limited number of people.

I think it would be much better to change the whole trend, to prefer quality to quantity. The internet is very important medium today, as almost all people have the access to it, and that’s why it is important to create good articles and other online contents with pictures (visualisation is very crucial). Semi-long and long projects (months up to years) proved to be a very good method how to present history. What I really miss are Old Norse sources translated into national languages.


As a reenactor with more than 10 years of experience, you must have attended to a lot of events and because of that we would like to know if you consider that private events could are a good way to put on practice new techniques of work (craftsmen), cooking, combat etc… or do you consider that it is better to put them in practice in public events so that you can share knowledge with other groups and visitors?

My personal motto is “I do it for myself”. Events are not for visitors, they are for us, reenactors. That’s why we should focus on the exchange of knowledge and the cooperation on any occassion. However, bigger events and festivals are more focused on the battle and drinking, as there is no authority controlling the historicity. At smaller events, a larger scale of activities is present and the costume check is more possible. Period cooking is, in my opinion, a matter of fact at every event, as well as music, discussions and presentations.


What is the best reenactment event that you have ever been? What made it so special?

It is hard to say – almost each event is special in a way. Large battles with more than 1000 warriors are impressive, but the best authentic event I have visited was The Viking Way, which was organized by Trondheim Vikinglag near Trondheim. The concept was quite unique – the best crafters from Europe and USA met in a forest and shared knowledge for one week. No modern stuff, drinkable water in the rivulet, no modern toilets, no mobile signal, no battle.

And the worst?

It is relative and it depends what you are looking for. I personally enjoy when things are made in a historically correct way and the costume level is high. From this perspective, Wolin could be the worst event on the planet, but the festival has some good sides too. Basically, in my opinion, the worst events are small-scale battles that take only a few hours – these events do not deserve to be connected with reenactment at all, rather LARPs with iron weapons. On the other hand, those participated really enjoy controlled agressivity.

Last but not least, we would like to know if you could give advice to our audience who is interested in starting with reenactment or simply improve their skills as reenactors.

Read a lot and make contacts with foreign reenactors. Write a costume passport, a small document where every piece of your gear is mentioned and linked with the source. And do not be mad or angry – there will always be mistakes and people with different point of view, collaboration is better than hostility. The costume and your historical persona is fascinating never-ending story, and it will never be perfect. But it is worth of the try.

Thanks a million for your collaboration. We wish you the best of luck for the projects you are managing at the moment and keep up with the great job you are doing.

Thank you as well for the chance to speak.


Inspiromat #17, baltofinský bojovník

Nevidím žádný smysl ve vlastnictví hezkého kostýmu, který nejste schopni obhájit před ostatními.

Edvards Puciriuss

V tomto dílu inspiromatu se podíváme na Edvardse Puciriusse, známého lotyšského reenactora a řemeslníka žijícího v estonském Talinnu. Byly to vlastně níže přiložené Edvardsovy fotografie, které ve mě vzbudily zájem o tvorbu inspiromatů, ale zaneprázdněný Edvards dlouho neměl čas si popovídat o svém kostýmu. Po několika večerních konverzacích a několika měsících čekání se mi podařilo shromáždit neuvěřitelné penzum informací, které vydá na nejdelší inspiromat, který Vás seznámí s Edvardsem, jeho kostýmem, lotyšsko-estonskou vědou a reenactmentem. Proto tento díl pokládám za zatím nejexkluzivnější ze všech.

Edvards Puciriuss je znám jako výrobce zbraní, zbrojí a šperků i jako reenactor, věnující se hned několika obdobím (raný středověk, 14. století a začíná se věnovat vendelskému období). Edvards se reenactmentem zabývá od roku 1996 a kromě estonských a lotyšských festivalů navštívil i festivaly v Litvě, Finsku, Švédsku, Polsku, Maďarsku a Bělorusku. Jím vyrobené repliky nosí reenactoři v Lotyšsku, Estonsku, Švédsku, Finsku, Litvě, Norsku a Velké Británii. Je jedním z organizátorů festivalu Kiruvere Muinaslaager. V momentální době se se svými kolegy věnuje výrobě vikinské lodi za použití co nejdobovějších technologií – prkna vyrábějí štípáním klád a ohlazují je sekerami, vyrábějí si vlastní dehet i provazy. Edvards zastává názor, že důležitý není jen výsledek rekonstrukce, ale také samotný proces výroby. Přinejmenším patnáct let spolupracuje s odborníky, například Marikou Mägi, jejíž tvorbu doporučuje, a podílí se na řadě rekonstrukcí pro muzea. Právě nyní vyrábí část kovových komponentů pro rekonstrukci estonského nálezu „Kukruse memm“. Díky svým kontaktům v akademické sféře má přístup k nálezům, které si může nafotit a jinak zdokumentovat pro vlastní potřebu.

Ve chvíli, kdy Edvards začal mluvit o oblasti, kterou rekonstruuje, uvědomil jsem si dvě věci – za prvé, že má problematiku neuvěřitelně podrobně nastudovanou, a za druhé, že předpokládá, že většina lidí není seznámena s geografií Estonska a Lotyšska, pohřbívacími rituály a hmotnou kulturou. Edvards své vybavení zakládá na nálezech z oblasti západního Estonska (kraj Läänemaa) a ostrovu Ösel (Saaremaa). Tyto dvě oblasti jsou si velmi blízké, co se týče geografické polohy a archeologického materiálu. Další podobnou oblastí je dolní tok řeky Daugavy v Lotyšsku, tedy oblast obydlená daugavskými Livonci. Pohřební rituály těchto dvou oblastí se však odlišovaly. V západním Estonsku a na ostrovu Ösel se nacházejí kremační hromadné hroby, mezi kterými je často složité najít hroby jednotlivců a ve kterých jsou nalézány pouze fragmentární zničené předměty, u kterých naprosto chybí detaily. V této oblasti například nenacházíme téměř žádné kompletní meče a málo čepelí, zatímco jílců, hlavic a záštit nacházíme spoustu. Totéž se týká také textilu nebo jiných organických materiálů. V podstatě se dochovala pouze keramika a železné předměty. V oblasti daugavských Livonců jsou však hroby jednotlivců častější a předměty v nich zachovalejší, včetně textilu nebo kůže apod. Kromě toho se dá vyčíst mnoho informací z pozičních vztahů mezi jednotlivými předměty v konkrétních hrobech.


Etnické skupiny s oblasti v rámci severní části baltského prostoru. Převzato z: Mägi 2002: 16, Fig. 1.

Edvards vysvětluje, že jeho kostým se zakládá hlavně na nálezech ze západního Estonska a ostrova Ösel, ale využívá také paralely z oblasti daugavských Livonců a hledá analogie také v hrobech v okolních oblastech, kde se používaly podobné předměty – v severním Kuronsku, u gaujských Livonců a v menším rozsahu také na Gotlandu a středním Švédsku. Zastává názor, že při rekonstrukci, která je vzhledem ke fragmentárním nálezům velmi složitá, je třeba nacházet analogické nálezy v okolních zemích, aby pochopil, jak mohl předmět původně vypadat, což v praxi znamená, že musí prohlédnout řadu podobných předmětů, pochopit jejich typologii a vývoj. Výsledkem rekonstrukce však často nejsou repliky, protože původní předměty se zachovaly třeba jenom ze třetiny. Tento přístup aplikuje také na textil, který se zakládá na nálezech z okolních oblastí, zejména na livonských a latgalských nálezech z Lotyšska.

Edvards mi při tvorbě tohoto inspiromatu opakoval, že jeho cílem je ukázat, že rekonstrukce kostýmů z různých částí baltských zemí může být značně odlišná. V Lotyšsku jsou oblasti, ve kterých se běžně nacházejí inhumační hroby, a rekonstrukce perfektních kostýmů je relativně jednoduchá. V takovém případě spíše záleží na prodejcích, u kterých si reenactoři objednávají repliky, a množství peněz, které je člověk ochotný utratit. V jiných oblastech Pobaltí je situace diametrálně odlišná a ke kvalitní rekonstrukci je třeba kombinovat vědomosti. Rekonstrukce se tak přesune ke zkoumání detailů. Člověk se při takové rekonstrukci musí spokojit s tím, že výsledek může být vždy zpochybněn, jelikož není dostatek materiálů, aby mohly vzniknout repliky, ale jiný přístup v daném kulturním okruhu není možný. Důležité je nerezignovat na znalosti.

Edvardsův reenactment dále spočívá v tom, že musí za každou cenu poukazovat na obecně neznámou škálu používaných předmětů, tedy na předměty, které byly prokazatelně a běžně používány, ale v reenactmentu se nevyužívají. V Estonsku jsou takovými předměty například šperky, které jsou označeny za skandinávské, a přitom jsou v Estonsku běžnější než ve Skandinávii. Edvards jako názorný příklad svého přístupu uvádí, že nosí široké kalhoty jen proto, že na estonských festivalech je nikdo nenosí, ale kdyby jel na skandinávský festival, vezme si naopak úzké kalhoty, protože ve skandinávském reenactmentu jsou nyní široké kalhoty v oblibě. Cílem je ukázat škálu používaných předmětů, na rozdíl od běžného přístupu kopírování předmětů.

Kostým, který budeme dále popisovat, lze zasadit do 1. poloviny 11. století. Edvards dodává, že v žádném případě není dokonalý a vždy bude ve fázi předělávání, protože se starých předmětů zbavuje a vyrábí předměty nové. To se týká zejména výzbroje, která se neustále opotřebovává.

Co se týče textilu, Edvards říká, že se v něm necítí být příliš kovaný, ale že se řídí radami lidí, kteří se jím zabývají. Textilních nálezů je poměrně hodně, zejména v livonských a latgalských hrobech z Lotyšska, ale většinou se jedná o karetky nebo malé fragmenty, ze kterých lze v lepším případě zjistit vazbu. Edvards si není jistý, nakolik lze věřit rekonstrukcím celých oděvů od Anny Zariņy a dalších badatelů, protože jsou spíše jen možnými interpretacemi. Navíc literatura, která tyto rekonstrukce komentuje, vznikla ještě za sovětské éry, a autoři zcela jistě neměli přístup ke všem materiálům, které by mohli používat k porovnávání.

Edvardsův civilní kostým se skládá z vlněné čapky, lněné košile, dvou vlněných tunik, vlněného pláště, širokých vlněných kalhot (Edvards dodává, že si právě dodělává lněné kalhoty do teplejšího počasí), vlněných ovinek fixovaných koženým řemínkem nebo provázkem, vlněných rukavic a nålbindingovaných ponožek. Všechen textil kromě kalhot je ručně tkaný. Oblečení je ručně šité, šití na stroji je na lotyšských a estonských festivalech zakázáno. Vlna je přírodně barvena a len je bělený. Edvards dodává, že ruční tkaní a přírodní barvení je v lotyšském reenactmentu dost běžné. Zajímavé je, že se Edvards snaží zbavovat karetek (lemovky má pouze na své staré zelené tunice a čapce), protože se jich v historické rekonstrukci používá příliš mnoho.

Na nohou si můžeme povšimnou kožené obuvi. Edvards dodává, že jde o slabší část jeho kostýmu, jelikož boty jsou staré, nekvalitní a volně se zakládají na nálezech z Rigy, které se datují do 13. století. Proto přemýšlí o výrobě nového páru.

Tuniky jsou přepásány opaskem, jehož komponenty odlil Edvardsův přítel, řemeslník Indrek Jets, který v nedávné době napsal svou dizertační práci o skandinávských zvěrných stylech v Estonsku („Lahingu maod. Skandinaavia 9.–11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel“) a který je považován za největšího znalce skandinávského umění v Estonsku. Edvards dodává, že opasek není dokončen, protože jej bude upravovat pro svůj nový meč – kožené tělo opasku nahradí kombinací kůže a březové kůry, která byla v nálezech běžná (samotná kůže však také není z archeologického hlediska špatně) a kterou téměř nikdo nerekonstruuje, a zvýší počet plaketek a rozbočovačů. Uspořádání opasků v nálezech je podle Edvardse problematické, protože v kremačních hrobech se organické části nezachovaly a počet přezek a nákončí v jednotlivých hrobech variuje, stejně jako se liší druhy kovových komponentů. Edvardsův opasek tudíž nemůžeme nazývat replikou konkrétního nálezu, ačkoli kovové komponenty jsou kopiemi originálů.


Nálezy z Randvere. Převzato z Mägi 2002: Pl. 30: 20, 22, 24.

Na opasku se nachází plaketky dvou typů. Prvním typem jsou srdíčkovité plaketky, které mají zjevně východní původ, ale nacházejí se v hojných počtech i v oblasti, kterou Edvards rekonstruuje. Jedná se o repliky nálezů z öselského Randvere a jsou vyrobeny ze stříbra, stejně jako originály, ačkoli u většiny ostatních nálezů jsou vyrobeny z bronzu. Druhý typ plaketek se zakládá na nálezech z öselské Viltiny, které jsou zdobené zvěrným dekorem ve stylu Urnes. Edvards doplňuje, že podobné plaketky nikde jinde neviděl, ale že se doslechl o podobném nepublikovaném nálezu z Lotyšska. Rozbočovací kroužky se zakládají na nálezech z Harmi.

Přezka opasku náleží typu, který byl nalezen v Estonsku (Harju-Madise Linnakselt; AI 6961: 69), Lotyšsku (Salaspils Laukskola, Kuldigast) a na Gotlandu. Použité zvířecí hlavy na přezce byly použity na mnoha nálezech z Estonska a Lotyšska. Nákončí opasku má tvar zvířecí hlavy se sekerkovitým zakončením. Jedná se repliku, jejíž předlohy byly nalezené v lokalitách Linnamäe (AM 491:588), Laukna (AI 3710:9) a Ehmja (AM 554:707), ačkoli u většiny nálezů jsou očka spíše kapkovitá nežli kruhová. Podobná opasková nákončí ve tvaru ryb jsou poměrně běžná a lze je nalézt v komplexu Randvere II na ostrově Ösel.

Na opasku visí měšec a nůž, který je vyrobený ze třívrstvé oceli. Nezakládá se na žádném konkrétním nálezu, stejně jako rukojeť a pochva, které jsou bohatě zdobené stylem Urnes, jenž je často používá u mečů a kopí. Kování pochvy je vyrobené na základě nálezů z Maidly (AM 839:114) a několika nalezišť z Gotlandu. Podobná kování byla nalezena i v lokalitách Kullamaa a Ehmja (AM 554: 689).


Spona z Piila III. Převzato z Mägi 2002: Pl. 20: 5.

Plášť je sepnut velkou sponou s koncovkami ve tvaru makovice. Tato konkrétní spona je vyrobena podle nálezu z lokality Piila na ostrově Ösel. Jedná se o běžný typ spony, ačkoli většina originálních kusů dosahují poloviční velikosti. Jehlice se u spony z Piily nedochovala, takže Edvards musel prostudovat tento typ spon a pochopit jejich typologii, aby zjistil smutnou pravdu, že nejběžnější jsou jednoduché jehlice bez dekorace.

Menší spona, kterou Edvards spíná bílou tuniku, se zakládá na nálezu z ostrova Ösel. Stejných spon bylo v Estonsku nalezeno 4/5, v Lotyšsku 6 (např. v lokalitě Salaspils Laukskola) a nejméně tři v Litvě. Jsou rovněž běžné na Gotlandu, kde se však častěji vyskytuje ranější typ těchto spon. Spony jsou vyzdobené obličeji, které se rovněž často objevují na ženských dekorativních sponách. Badatel Guntis Zemītis napsal, že tento typ spon byl v lotyšských hrobech atributem chlapců, ale Edvards o takové teorii pochybuje, protože je založena pouze na třech hrobech.

Na fotkách si můžeme všimnout, že rukávy tunik jsou ovázány řemínkem zdobeným bronzem. Tyto řemínky se občas objevují v hrobech latgalských mužů, ale Edvards má o své rekonstrukci jisté pochyby a běžně je nenosí. Jsou však velmi praktické, protože stahují rukávy. V oblasti, kterou Edvards rekonstruuje, nejsou mužské náramky běžné (což pro zbytek baltského prostoru neplatí), a proto nejsou nejvhodnější k rekonstrukci.

Bojový kostým tvoří bojový nůž (sax), obouruční sekera typu Mkopí, oštěpyštít, přilba a kroužková brň. Edvards poukazuje na to, že spoustu předmětů má ve výrobě – například dva meče, pět seker a dva štíty.

Bojový nůž byl na území Lotyšska a Estonska velmi populární. V Lotyšsku se často nacházejí s bohatě zdobenými pochvami, zatímco v Estonsku jsou plechová kování vzácná a nacházejí se pouze čepele. Rukojeti jsou obvykle dřevěné, ale několik nálezů má rukojeti ze zdobeného jeleního parohu. Některé rukojeti jsou obmotané bronzovým drátem a mají bronzem zdobené řemínky na vytahování z pochvy. Samotné čepele jsou velmi tlusté a obvykle jsou složené z více vrstev oceli, obvykle 5 až 13. Počet vrstev je obvykle patrný na hřbetu čepele.


Bojový nůž z Laadjaly. Převzato z Tvauri 2012: 188, Fig. 156.

Edvardsův bojový nůž je založen na třech různých nálezech – jeden nález byl předlohou čepele a dva byly předlohami pro kování pochvy. Jak totiž Edvards poukazuje, nedochovaly se žádné kompletní kusy, a proto nelze vytvořit kopii. Čepel se zakládá na nálezu z estonského „bojiště“ Kaarma (které nejspíš není bojiště, nýbrž zničené pohřebiště). Čepel z Kaarmy je jedna z vůbec nejdelších v Estonsku; běžné nálezy jsou o něco menší. V Lotyšsku jsou větší rozměry běžné. Edvards dodává, že si na čepeli v nedávné době povšiml nepatrné dekorace, a proto nejspíš bude vyrábět nový nůž, který bude současně vyroben z různých ocelí, aby vynikl kontrast mezi vrstvami, i když si není jistý, nakolik jde o dobovou metodu. Zdobení pochvy se zakládá na nálezu z estonské Laadjaly. Originální nález byl pouze fragmentární, a tak Edvards okopíroval zachovalé detaily a zkombinoval je s kompletním kováním, které se našlo v lotyšském Salaspils Laukskola. Edvards dodává, že si je poměrně jistý, že jeho bojový nůž je relativně správný, a dodává, že existuje více variant upevnění pochvy na opasek.

Edvards vlastní hned několik seker, ale na obrázcích je vyzbrojen sekerou Petersenova typu M. Tento typ obouručních seker byl v Pobaltí poměrně běžný, zejména v Kuronsku byl extrémně rozšířen (viz např. Vytautas Kazakevičius, „Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów“). V Lotyšsku bylo nalezeno více než 250 nálezů a v Kuronsku šlo v období 11.–14. století o vůbec nejběžnější zbraň.

Edvards se chystá vyrábět kopí Petersenova typu M, které je daných oblastech rozšířené. Doporučuje titul „Tension and Tradition : A study of Late Iron Age Spearheads Around the Baltic Sea“ od Kristiny Creutz, který se tímto typem kopí zabývá. Jediným problémem u tohoto typu kopí je plátování stříbrem, které téměř nikdo neumí zrekonstruovat a které je zároveň velmi důležité, protože většina dekorovaných jílců, kopí a jezdeckého vybavení je zdobená právě touto technikou. Nedobové galvanizaci se chce Edvards vyhnout, i když výsledek je na pohled podobný.


Kirpičnikovovy typy puklic: I, II, III, IV. Převzato z Kirpičnikov 1971: Рис. 10.

Co se týče štítů, na baltských festivalech se už několik let používají pouze štíty vyrobené z prken. Edvards u svého starého štítu použil radiálně štípaná prkna a ta potáhl surovou kůží. Štít byl překvapivě tenký (tloušťka 6–8 mm), lehký a vydržel zhruba 7 let. Další štíty, které jsou ve výrobě, budou rovněž ze štípaných prknek. Materiálem je smrk, stejně jako v případě jednoho štítu z tīrské bažiny v Lotyšsku. Mezi deskou a koženým potahem rekonstrukce nebyla žádná vycpávka, na rozdíl od tīrského nálezu, kde byla mezi deskou a kůží napěchovaná tráva. Umba jsou vyráběna z jednoho kusu. Kruhové štíty se používaly se sférickými puklicemi s „krky“ (Kirpičnikovův typ I), zatímco vypouklé a mandlové štíty se používaly s Kirpičníkovými typy III a IV. Umba těchto pozdějších typů se v oblasti, kterou Edvards rekonstruuje, objevují pomálu a nejspíš pocházejí z mandlových štítů, z nichž některé měly horizontálně umístěné madlo. Jde o podivnou konstrukci, ale vše tomu opravdu nasvědčuje, a Edvards právě vyrábí repliku, aby mohl takové držení štítu podrobit experimentu.


Edvardsovy rekonstrukce.

Z území Lotyšska a Litvy existuje 6 nálezů přileb, které se však datují do 12. a 13. století (5 nálezů z Kuronska a 1 nález z Žemaitska, všechny jsou stejného typu a možná je vyrobil tentýž kovář). Byly pokusy je datovat až do 11. století, ale Edvards se domnívá, že je to velmi nepravděpodobné. V západním Estonsku se nacházejí náhrobky, které údajně vyobrazují lokální vůdce s přilbami, ale ty opět se datují do 12. a 13. století. Všechny tyto přilby jsou kónické, což je tvar, který byl běžný již od 11. století. Edvards zvolil jednokusovou konstrukci bez žebra. Tloušťka v přední části činí 3,5–4 mm, v zadní části 1,5–2 mm. Edvards váhá, jestli by nebylo lepší dodělat žebro, ale jelikož se hodlá pustit do rekonstrukce přilby z Birky, na předělání kónické přilby nejspíš nebude čas. Závěs na přilbě je vyroben podle malých kousků pletiva, které byly nalezeny na ostrově Ösel. Občas byly tyto kousky ukládány do hrobů jako amulety. Kroužky a nýtování pletiva odpovídá nálezům, ale způsob zavěšení na přilbu je čistě Edvardsova invence.


Edvardsova přilba.

Brň je dovezená z Indie a její pletivo je kombinace solidních plochých kroužků a kroužků nýtovaných klínkem. Edvards dodává, že se jedná o mladší metodu, která není vhodná na 11. století v severní Evropě. Jediné podobné pletivo z 11. století bylo nalezeno v severním Rusku a tvoří ho jenom pár kroužků. Edvards si zbroj pořídil za velice výhodnou cenu na rekonstrukci 14. století a uznává, že není nejhodnější, i když má velice dobré vlastnosti – váží kolem 7 kilo a skvěle rozkládá rány.

Edvards pod kroužkovou zbrojí nosí pouze dvě vlněné tuniky. Dříve nosil tenčí prošívanici, ale jelikož není dobová, zbavil se jí. Edvards si tuniky pochvaluje. Jediným jejich problémem je, že se snadno propocují, a proto přemýšlí nad krznem ze dvou vlněných tunik, které prošije ve švech.

Co se týče mečů, které si bude Edvards vyrábět, první z nich bude kompletací více nálezů, jelikož kompletní meče se prakticky nevyskytují. K prvnímu meči náleží hlavice odlévaná z bronzu, která je rekonstrukcí nálezu ze západoestonské Maidly a která je zdobena stylem Ringerike (nejbližší analogii tvoří kopí z Budapešti). Tuto hlavici odlil Indrek Jets, který k podle podstavy hlavice vytvořil záštitu zdobenou stejným stylem, ačkoli u původního nálezu záštita chyběla. Čepel bude ostrou replikou nálezu s damaškovým nápisem ULFBERHT (viz Moilanen 2009), který byl samostatně nalezen na ostrově Ösel. Druhý meč, který Edvards plánuje, bude tupým bojovým mečem typu Z, jehož stříbrem vykládaný jílec bude rovněž replikou jiného nálezu z Maidly.

K výzbroji je toto zřejmě vše. Edvards dodává, že v oblasti, kterou rekonstruuje, nebylo odkryto mnoho zbrojí. Kromě fragmentů kroužkového pletiva a přileb z 12. a 13. století byl odkryt jeden nález s lamelovou zbrojí (13. nebo 14. století). Někteří na lotyšských festivalech používají kožené nátepníky, které jsou však zakázané a musí být schované pod zbrojí. Vzhledem k full contact bojům jsou povoleny kožené rukavice. Edvardsovy rukavice jsou vyztuženy kovovými pláty (nejsou vidět, aby nerušily vzhled) a fungovaly perfektně, na rozdíl od jiných rukavic, ve kterých měl několikrát zlomené prsty. Ty, které by zajímalo, jak vypadají souboje v Estonsku, mohu odkázat sem nebo sem.

Podoba estonského historického festivalu – Kiruvere Muinaslaager:

Tímto je popsána základní kostra kostýmu. Edvards doplňuje, že vlastní také spoustu keramiky, nábytku a potřeb pro vaření a jedení, které se zakládá jak na místních nálezech, tak na skandinávských a dalších předlohách. Na níže přiložených obrázcích si můžeme všimnout kotlíku, který se zakládá na nálezu z estonské Raatvery (doposud jediný dobový kotlík z Estonska), a keramiky vyrobené podle západoestonských předloh (vyobrazená keramika není Edvardsova, Edvards nicméně vlastní podobnou).

Edvards se rovněž krátce vyjádřil ke stavu estonského a lotyšského reenactmentu. Říká, že v Lotyšsku existují skupiny s různou kvalitou. V Estonsku je kvalita prý ještě různější. Míra zájmu, přístup a způsob výroby se mezi jednotlivými skupinami a lidmi velmi liší. V Estonsku existují skupiny i osoby, které do zkoumání a rekonstrukce místních předmětů vkládají více času, ačkoli existují i skupiny, které mají spíše obecnější představy a které se podobají vikinským skupinám na západě, nosí kožené zbroje, barevné oblečení, široké kalhoty, kožené čepice, spoustu výšivek, východní šavle a anglické šperky. Kromě toho se v reenactmentu projevuje ruská menšina, která má své vlastní zájmy a která nezkoumá lokální nálezy, protože neovládá jazyk. I v estonském reenactmentu lze nalézt vybavení, které neodpovídá historii, a přesto o sobě majitelé tvrdí, že se věnují historické rekonstrukci (viz obrázek nahoře vpravo).

Následuje galerie Edvarsových fotek. Jejich autory jsou: Gerda Buša, Gatis Indrēvics, Juris Necajevs, Edvards Puciriuss, skupina Ugunszīme.


I thank Edvards Puciriuss for his time and for his answers on my inquisitive questions. The Forlǫg Project wishes Edvards good luck and interesting moments in his future reenactment career.

Použitá a doporučená literatura:

Creutz, Kristina (2003). Tension and Tradition: A Study of Late Iron Age Spearheads Around the Baltic Sea, Stockholm.

Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139. Online.

Jets, Indrek (2013). Lahingu maod. Skandinaavia 9.–11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel, Tallinn. Online.

Kazakevičius, Vytautas (1996). Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław: 233–241.

Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Mägi, Marika (2002). At the Crossroads of Space and Time. Graves, Changing Society and Ideology on Saaremaa (Osel), 9th–13th centuries AD, Tallinn. Online.

Moilanen, Mikko (2009). On the manufacture of iron inlays on sword blades: an experimental study. Fennoscandia archaeologica XXVI: 23–38. Online.

Nerman, Birger (1929). Die Verbindungen zwischen Skandinavien und dem Ostbaltikum in der jüngeren Eisenzeit, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Tõnisson, Evald (1974). Die Gauja-Liven und ihre materielle Kultur (11. Jh.-Anfang 13. Jhs.), Tallinn.

Tvauri, Andres (2012). The Migration Period, Pre-Viking Age, and Viking Age in Estonia, Tartu. Online.

Zariņa, Anna (1970). Seno latgaļu apģērbs 7.–13. gs, Riga.

Zariņa, Anna (2006). Salaspils Laukskola kapulauks 10.–13.gadsimts, Riga.

Inspiromat #11, maďarský bojovník

V jedenáctém dílu inspiromatu se podíváme na vynikající rekonstrukci staromaďarského bojovníka, kterého představuje mladý ruský reenactor Nikita Bolbikov.

Nikitovi je v době sepsání článku 22 let, pochází z Moskvy a historické rekonstrukci se věnuje devátým rokem. Začínal – stejně jako většina ruských reenactorů – u rekonstrukce Birky. Postupem času, když jsi pořídil vybavení, zjistil, že ho více láká východ. Možná s tím má něco společného i fakt, že má středoevropské kořeny. A tak začal shromažďovat materiály a podnikat vlastní výzkumy, jejichž závěry zveřejňuje na skupině Rekonstrukce Maďarů (Реконструкция Мадьяр). Nikita říká, že obecně vzato se používá hodně rekonstrukcí maďarských předmětů (opasky, brašny, šavle, přilba z Pécse), ale pouze málo lidí rekonstruuje přímo Maďary a zabývá se jimi do detailu.

Nikitův kostým představuje vysoce postaveného starého Maďara v Karpatské kotlině. Základ jeho kostýmu tvoří rekonstrukce předmětů z lokality Karos. Svůj kostým se snaží zasadit do období let 950–1000.

Jelikož z Panonie nejsou dochované žádné kompletní oděvy, musel využít nejbližší analogie – turkické nálezy s byzantskými vlivy. Nikita hojně využívá také ugrickou a maďarskou etnografii, která je po staletí prakticky neměnná. Jako zdroje informací používá rovněž arabské a byzantské zprávy o Maďarech.

Spodní prádlo (košile a spodky) se zakládá na archaických předlohách, které lze doložit v maďarské etnografii. Plstěné nohavice se zakládají na nálezech z Moščevaji Balky, ale plsť se používala všemi nomády a její používání lze vysledovat i karpatské etnografii. Hedvábné a lněné kaftany se zakládají na turkických nálezech ze Střední Asie. Čepice je vyrobena z plsti a potažena brokátem a lemována kuní kožešinou a zakládá se na výjevu z původem maďarské mísy nalezené v lokalitě Utemilskij. Na nohou se nacházejí repliky bot ze severokavkazkého Hasautu, jejichž velmi podobná varianta je rovněž vyobrazena na výše zmíněné míse. Brašna (tarsoly) je replikou nálezu z Eperjeske. Opasek, pouzdro na luk (saadak), toulec a penízky dekorující kaftan jsou replikami nálezů z hrobu č. 52 z lokality Karos (pohřebiště III).

Sekera a šavle jsou replikami nálezů z hrobu č. 11 z lokality Karos (pohřebiště II). Kopí je chazarského typu, ale stejné kusy byly nalezeny také v Maďarsku. Praporec na kopí se zakládá na výjevu z vázy pocházející z Nagyszentmiklós. Přilba je replikou přilby z Pécse. Kroužková zbroj je kompromisem, jelikož ve staromaďarských hrobech se zbroje nenacházejí, ale v mladších hrobech již ano a podle byzantských zpráv Maďaři zbroje používali.

Všechno oblečení je 100% ručně tkané a ručně barvené přírodními barvami, včetně brokátovaných částí. Kůže je ručně činěna. Kovové elementy jsou vyrobené ze stejných kovů jako originály, zejména z pozlaceného stříbra. Oblečení a kožené výrobky (včetně bot, opasků, toulce a pouzdra na luk) si Nikita vyráběl sám. Také kroužková zbroj je jeho vlastní výrobek. Zbraně, přilba a odlévané předměty jsou koupené od ověřených výrobců. Nikita dodává, že jeho kostým není kompletní, protože se stále objevují nové nálezy a zdroje, které pomáhají dotvářet povědomí o tom, jak vypadali staří Maďaři. Díky tomu je možné je věrohodněji rekonstruovat.

Nikita naneštěstí neumí maďarsky, jelikož ugrofinské jazyky jsou nesmírně složité, ale do budoucna doufá, že se naučí alespoň základní úroveň. Má však v Maďarsku mnoho přátel, s nimiž sdílí informace a s nimiž se navštěvuje.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Nikitovi Bolbikovovi.

I would like to thank Nikita Bolbikov for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume.

Lamelové zbroje ze Snäckgärde?


Rekonstrukce člena posádky z Birky. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 347.

Otázka lamelových zbrojí je populární jak mezi odborníky, tak mezi reenactory a laiky. Sám jsem se jí několikrát zabýval a shromáždil jsem odbornou literaturu. Tím spíše mě zaujaly prakticky neznámé nálezy z gotlandského Snäckgärde u Visby, které se sice nezachovaly, ale jsou popsány knězem Nilsem Johanem Ekdahlem (1799–1870), kterého lze mimo jiné nazvat prvním gotlandským vědeckým archeologem.

Nálezy ze Snäckgärde jsou neznámé zejména proto, byly nalezeny před necelými 200 lety a byly ztraceny. Literatura, která o nich píše, je špatně dostupná a nešvédským badatelům mnohdy neznámá. Vše, co se mi podařilo zjistit, je to, že roku 1826 byly prozkoumány 4 kostrové hroby v lokalitě Snäckgärde (Visby, Land Nord; SHM 484), přičemž nejzajímavější jsou zřejmě hroby 2 a 4 (Carlsson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

Hrob č. 2: kostrový hrob orientovaný ve směru J-S, kulovitá mohyla osazená kameny. Pohřební výbavu tvořila železná sekera, kroužek v oblasti pasu, dva neprůhledné korálky u krku, (spona s kroužkem?) a „na hrudi se zachovaly nějaké kousky pancíře“ (något fanns kvar av pansaret på bröstet).

Hrob č. 4: kostrový hrob orientovaný ve směru Z-V, kulovitá mohyla o výšce 0,9 m s propadlým vrškem. Uvnitř mohyly se nacházela vápencová rakev o rozměrech 3 × 3 m (?). Na pravém rameni zemřelého se nacházela spona s kroužkem. V úrovni pasu byl nalezen kroužek z opasku. Další výbavu tvořila sekera a „nějaké šupiny pancíře“ (några pansarfjäll), které se nacházely na hrudi.

Pozůstatky „pancířů“ se do dnešních dnů nedochovaly. Soudě podle pohřebních výbav můžeme předpokládat, že v mohylách byli uloženi muži, kteří byli oděni do zbrojí. Samozřejmě nemůžeme tvrdit s určitostí, o jaký typ zbroje se jednalo, ale zřejmě šlo o šupinové nebo lamelové zbroje, přičemž lamelové jsou na základě analogií pravděpodobnější (Thunmark-Nylén 2006: 318). Datace je problematická – Lena Thunmark-Nylén zařadila hroby ze Snäckgärde do svých publikací o vikinském Gotlandu. Zařazení do doby vikinské nasvědčují spona/spony i pozůstatky opasků. Důležité jsou však nálezy seker – sekera z hrobu č. 2 je v Ekdahlových kresbách vyobrazena jako široká sekera, zatímco sekera z hrobu č. 4 měla mít podle Ekdahla toporo pobité mosazí (Thunmark-Nylén 2006: 318). Široká sekera nasvědčuje dataci od konce 10. století, či spíše 11. století (viz zde). Pobití topora je popisováno v literárních pramenech (viz zde) a bylo rovněž používáno u pobaltských kmenů, zatímco topora několika seker z 11. století (Temže, Langeid) byla zdobena vrstvou mosazi/bronzu. Zdá se logické předpokládat, že hroby od sebe nedělí delší časový úsek, ačkoli dochází k odchylkám v konstrukci a orientaci hrobů.


Síň s nálezy kroužkového pletiva a lamel. Převzato z Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Vytvořil Kjell Persson.

Ve Skandinávii nám doposud byla známa pouze jedna lamelová zbroj – respektive její fragmenty – a sice z Birky (viz např. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001; Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 a další). Lamely byly roztroušené po tzv. Posádce (Garrison/Garnison) v celkovém počtu 720 kusů (největší jednolitý kus čítá 12 lamel), z nichž bylo možné analyzovat jen 267 lamel. Z analyzovaného materiálu bylo vyčleněno 8 typů, které zřejmě sloužily k ochraně různých částí těla. Předpokládá se, že zbroj z Birky chránila hruď, záda, ramena, břicho a nohy až po kolena (Stjerna 2004: 31). Datována je do 1. poloviny 10. století (Stjerna 2004: 31). Badatelé se shodují na jejím nomádském původu, který lze, vzhledem k nejpodobnější zbroji z lokality Balyk-Sook, hledat na předním či středním Východě (např. Dawson 2002Gorelik 2002: 145Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) zbroj a další exkluzivní vybavení pokládá za nebojové a spíše symbolické („důvod vlastnictví (…) spočíval v něčem jiném než v boji nebo praktičnosti“). V částečné opozici ke klasickému pohledu stojí Dawson (2013), který říká, že zbroj byla špatně interpretovaná, protože pouze tři typy z vyčleněných osmi je možné považovat za lamely, a že množství opravdových lamel by nestačilo ani na polovinu hrudního plátu, což ho vede k závěru, že interpretuje lamely z Birky jako hromadu recyklovaného šrotu. To se mi však ve světle zbrojí ze Snäckgärde, které autor nezohlednil, zdá jako ukvapený závěr.


Rekonstrukce zbroje z Birky na základě zbroje z Balyk-Sooku. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 195.

Často se argumentuje nálezy z území staré Rusi. Nálezů, které je možné datovat do 9.11. století, je však málo a jsou rovněž považovány za východní import, stejně jako v případě zbroje z Birky (osobní konverzace se Sergejem Kainovem; viz Kirpičnikov 1971: 1420). Nálezy z oblasti Ruska z tohoto období pocházejí například z Novgorodu a z Gnězdova. Ruský materiál z 11.13. století je sice mnohem rozsáhlejší a čítá 270 nálezů (viz Medvěděv 1959Kirpičnikov 1971: 1420), ale je důležité poznamenat, že až do 2. poloviny 13. století je počet kroužkových fragmentů čtyřnásobně vyšší než počet lamelových fragmentů, což z kroužkového pletiva činí dominantní typ staroruské zbroje (Kirpičnikov 1971: 15). Je nanejvýše pravděpodobné, že staroruské lamelové zbroje doby vikinské pocházely z Byzantské říše, kde byly díky své jednodušší konstrukci a nižší ceně dominantním typem zbroje již v 10. století (Bugarski 2005: 171).

Poznámka pro reenactory:
V současné době je lamelová zbroj mezi reenactory velmi populární a na některých festivalech a bitvách tvoří i přes 50% všech zbrojí. Hlavními argumenty pro jejich používání jsou:

  • nižší výrobní náklady
  • lepší odolnost
  • rychlejší výroba
  • skvělý vzhled

Argumenty jsou to rozhodně pochopitelné. Problémem však je často opomíjený fakt, že lamelová zbroj není v žádném případě vhodná při rekonstrukci starých Seveřanů během doby vikinské. Mnohdy zmiňovaný argument, že lamelová zbroj byla používána v Kyjevské Rusi, může být vyvrácen protiargumentem, že i v době největšího rozmachu lamelových zbrojí na Rusi byl počet kroužkových zbrojí čtyřnásobný a že lamelové zbroje nebyly původními ruskými výrobky, nýbrž byly dováženy. Držíme-li se základního předpokladu, že reenactment by se měl zakládat na rekonstrukci typických předmětů, pak musíme jednoznačně říci, že lamelová zbroj je vhodná pouze při rekonstrukci nomádských etnik a byzantského vojska. Totéž platí samozřejmě i pro kožené lamelové zbroje.

Příklad kvalitně zrekonstruované lamelové zbroje. Viktor Kralin.

Nálezy z Birky a Snäckgärde na druhou stranu ukazují, že lamelové zbroje se do východní části Skandinávie mohly dostávat. Před jakýmikoli závěry musíme zohlednit zahraniční vztahy Birky a Gotlandu s okolním světem. Birka i Gotland byly hojně navštěvovanými tranzitními stanicemi, ve kterých se uskutečňovaly dálkové obchody a které zajišťovaly pohyby velké masy osob na dlouhé vzdálenosti, zejména do oblasti východní Evropy a Byzance. To je také důvodem kumulace artefaktů východní provenience, které jinak ze Skandinávie neznáme. Svým způsobem by bylo spíše podivné, kdyby se podobné nálezy na zmíněných lokalitách nevyskytovaly, zejména v obdobích, kdy dochází k jejich dominanci v Byzanci. To však neznamená, že by lamelové zbroje byly v této oblasti časté – právě naopak: lamelové zbroje stojí mimo severskou zbrojní tradici, kterou ovlivnily jen do té míry, že se v baltském prostoru tu a tam objevují až do 14. století (Thordeman 1939: 268269). Kroužkové brně lze jednoznačně označit, stejně jako v případě staré Rusi, za dominantní skandinávskou zbroj, což mimo jiné názorně ukazuje fakt, že v Posádce Birky můžeme doložit dílnu kroužkových zbrojí (Ehlton 2003). Výrobu lamelových zbrojí na území Skandinávie a staré Rusi doby vikinské nelze nijak prokázat a je krajně nepravděpodobná.

Pokud má být lamelová zbroj zahrnuta do vikinské rekonstrukce, pak:

  • pouze při rekonstrukci baltského prostoru a Rusi
  • pouze v omezené míře (např. 1 zbroj na skupinu, 1 lamelová zbroj / 4 kroužkové zbroje)
  • pouze kovové, nikoli kožené
  • použité lamely musí zachovávat doložené tvary z Birky (případně Novgorodu či Gnězdova), nikoli z Visby; vyříznutí laserem nesmí být patrné (pokud možno by lamely neměly být takto vyráběné)
  • nesmí být kombinována s severskými komponenty, např. přezkami

Zbroj zkrátka musí vypadat jako originál a musí být doplněna odpovídajícími součástmi kostýmu. Pokud se budeme při schvalování lamelových zbrojí pohybovat na černobílé stupnici „lamelové zbroje ANO“ – „lamelové zbroje NE“ a vynecháme „lamelové zbroje ANO, ALE (výše zmíněné výhrady)“, pak jsem zastánce tábora „lamelové zbroje NE“. A jaký názor máte Vy?


Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online:

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online:

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Online:

Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvěděv, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси // Советская археология, № 2, 119—134. Online:

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: Česky:

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Inspiromat #7, žena z Novgorodu

Po krátké odmlce pokračujeme s inspiromatem. Tentokrát se podíváme na mladou ruskou reenactorku Jevgenii Andrejevnu ze skupiny Bílý Rys (Белая Рысь).

Jevgenija se snaží reprezentovat slovanskou ženu z Novgorodu v období od poloviny 10. po začátek 11. století. Vzhledem k absenci textilu jde o složitou rekonstrukci, která se z větší míry zakládá na nalezených špercích. Reenactorka dodává, že má dva kostýmy – jednodušší (na práci) a honosnější. Jednoduché šaty na práci a spodní šaty jsou vyrobeny ze lnu a jsou přepásané vlněným opaskem s křížovým motivem. Na opasku je zavěšený nůž a další nástroje. Nohy jsou chráněny nízkými vyšívanými botami podle nálezu z Novgorodu (viz Изюмова С.А. К истории кожевенного и сапожного ремесел Новгорода Великого // Материалы и исследования по археологии СССР, Вып. 65. Труды Новгородской археологической экспедиции, т.II, М., 1959).

Honosnější kostým obsahuje navíc vlněný kabát s hedvábným lemováním, (vypůjčený) plášť s potiskem, který byl již zmíněn v Inspiromatu 4, nebo plášť lemovaný kožešinou a modré hedvábné šaty s potiskem. Důležitou složkou kostýmu jsou pokrývky hlavy – hedvábné červené či růžové šátky fixované čelenkou z kůže a hedvábí, na níž jsou připevněné sladkovodní perly. Na čelence jsou připevněné repliky charakteristických mosazných kroužků a závěsků (Jevgenija dodává, že se chystá kupovat stříbrné varianty, které jsou vhodnější). Ty se spolu s náhrdelníky (korálky s lunetou) a ostatními šperky zakládají na nálezech z Novgorodu (viz Седова М.В. Ювелирные изделия древнего Новгорода X-XV вв., М., 1981).


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Jevgenii Andrejevně.

I would like to thank Evgenia Andreevna for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

Inspiromat #5, družiník z Gnězdova

V pátém dílu inspiromatu se budeme zabývat bohatým mužským oděvem z ruského Gnězdova. Tentokráte se podíváme na kostým německého reenactora Alexandra Kluga. Alexandr se snaží rekonstruovat gnězdovského družiníka z 2. poloviny 10. století. Podklady pro jeho kostým pochází ponejvíce z hrobu C-160 z Gnězdova.

Na obrázcích si můžeme povšimnout modré tuniky, která byla vyrobena na základě nálezů z hrobu C-160 (viz článek od Ščerbakovové). Také nůž, ocílka, brousek, opasek a brašna jsou replikami předmětů, které byly nalezeny v témže hrobě. O opasku a brašně více píše Muraševová ve své knize. Kalhoty a ovinky jsou založené na skandinávských nálezech a vyobrazeních, jelikož žádné kusy ze staré Rusi nejsou doloženy. K uchycení ovinek slouží háčkyjeden takový byl objeven v Rurikovu hradišti. Na nohou se nacházejí kožené boty, které mají předlohu v botách z Novgorodu a Haithabu.

Na třetím obrázku můžeme vidět zelený vlněný kaftan s bronzovými knoflíky. Jelikož kaftany se až na kovové komponenty nedochovaly, jedná se o jednu z možných variant. Řady knoflíků z kaftanů se dochovaly hned v několika mohylách z Gnězdova (viz tento článek). Alexandr však se svým zimním kaftanem není spokojen a hodlá jej předělávat. Zbytek oděvů a šperků se zakládá na nálezech z jiných hrobů z Gnězdova (Alexandr odkazuje na literaturu: Фехнер М.В., Ткани Гнёздова // Труды Государственного исторического музея; Каинов С., Древнерусский дружинник второй половины X века; Авдусин Д. А., Пушкина Т. А., Три погребальные камеры из Гнездова // История и культура древнерусского города). 

Bitevní kostým je obohacen o přilbu, která je replikou přilby tzv. Gnězdovo I z 10. století (jedná se o typ přilby, který má analogie ve přilbách ze Stromovky a z Bojné a který má zřejmě franský původ), brň z plochých kroužků nošenou přes podzbroj, rukavice s kroužkovým pletivem, dřevěný štít, repliku sekery z hrobu C-160 a nepříliš zdařený meč, který Alexandr hodlá vyměnit.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Alexandru Klugovi.

I would like to thank Alexandr Kluge for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume.

Inspiromat #4, kyjevský družiník

Inspiromat pokračuje a v jeho čtvrtém díle si představíme Viktora Kralina, ruského reenactora, který vede skupinu Bílý Rys (Белая Рысь) a kterého nesmírně obdivuji. Viktora jsem záměrně oslovil proto, že v České republice panuje tendence rekonstruovat Kyjevskou Rus, na kterou se Viktor a jeho skupina zaměřuje. Proto by mohlo být zajímavé vidět, jakým způsobem se v Rusku rekonstruuje vlastní dějiny.

Viktor upozorňuje na fakt, že ze staré Rusi známe pouze omezené množství textilu, a proto k rekonstrukci přistupuje tak, že shromažďuje všechny údaje z období 9. – 11. století a hledá zahraniční analogie. Osobně většinu svého kostýmu stylizuje do 2. poloviny 10. století a reprezentuje velitele knížecí družiny.

Většina lidí si Viktora zapamatuje díky jeho hedvábnému oblečení s potiskem. Na fotkách můžeme spatřit růžový hedvábný kaftan s řadou bronzových knoflíků dosahujících po pás. Viktor zdůrazňuje, že bronzové knoflíky jsou pro tento oděv nejtypičtější. Kaftan je potištěn motivy nalezenými u Černihovu (viz tento článek) a je přepásaný replikou opasku ze Šestovice. Na opasku je zavěšena tašvice s kovovým víkem, která má předlohu v nálezu z Eperjeske. Přes kaftan nosí monumentální potištěný plášť, který dostal darem od své ženy a který je sepnutý vypůjčenou (tudíž prozatímní) replikou spony z Birky (hrob Bj 624). Podobné potištěné pláště jsou vyobrazeny na kostelních freskách v 11. a 12. století. Na nohou nosí široké béžové kalhoty, které mají předlohu ve skandinávských nálezech a vyobrazeních. Přes ně má omotané rudé ovinky. Chodidla chrání nízká kožená obuv. U krku na stříbrném řetězu visí stříbrný byzantský křížek. Na hlavě si můžeme povšimnout vlněné čapky podšité lnem a olemované bobří kůží, která má předlohu v iluminaci ze Svjatoslavova sborníku (datován do roku 1073).

Bitevní verze kostýmu je navíc obohacena o přilbu, která je replikou nálezu z Černé mohyly u Černihova (Viktor na některých starších fotkách používá přilbu ze čtyř kusů, na niž je nanýtovaný samostatný nánosek), lamelovou zbroj, která se zakládá na nálezech z Novgorodu ze 2. poloviny 11. století, kožené rukavice, prkýnkový štít a meč typu T.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Viktoru Kralinovi.

I would like to thank Viktor Kralin for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume. 

Inspiromat #3, žena z Birky

Třetí díl inspiromatu bude opět věnován bohatému ženskému kostýmu z Birky. Tentokráte se podíváme na kostým ruské reenactorky Lidie Gubarevové.

Lidia svůj kostým koncipuje do 1. poloviny 10. století v Birce. Většinu její výbavy tvoří repliky z hrobu Bj 965, který se pomocí mince datuje do období po roce 913. Lidia přesto svůj kostým nepokládá na úplně ideální rekonstrukci oděvu z Birky, protože mezi doplňky má i repliky předmětů, které se nenalezly v Birce. Lidie mi také sdělila, že svůj kostým právě předělává a šije nový kaftan a svrchní šaty, a současně se mi omlouvala, že rekonstruuje tři období zároveň a nezná zpaměti všechna čísla hrobů.

Na fotografiích můžeme spatřit hned tři spodní šaty, které mají střih jednoduché tuniky. První z nich (modré) jsou vyrobeny ze stoprocentní vlny utkané ve vazbě diamantového kepru. Jsou barveny indigem a lemovány hedvábným keprem, jehož osnova je barvena řešetlákem a útek indigem. Na hedvábném lemování u krku lze spatřit dva karetkové pásy vyrobené ze stříbra a hedvábí, které mají předlohu v karetce z hrobu Bj 965. Druhé spodní šaty (žluté) jsou vyrobené z polychromovaného hedvábí a jsou lemovány modrým hedvábím. Také na tomto lemování lze nalézt karetkový pás. Třetí spodní šaty (zelené) jsou ušité z jednoduchého lnu a jsou olemovány hedvábím, které je barveno mořenou se sodou.

Svrchní šaty (zástěra, hangerock) jsou lichoběžníkového střihu a jsou ze 100% vlněného kepru barveného indigem. Přes tyto šaty Lidie nosí rudočervený kaftan, který je ušitý ze 100% vlny utkané ve vazbě čtyřvazný kepr. Barvivem je mořena; útek je trochu tmavší než osnova. Kaftan je olemován sasánidským hedvábím s motivy medailonů se lvy a fénixi. Druhý kaftan, žlutý, je lněný, podšitý hedvábím, obšitý polychromovaným hedvábím a bobří kožešinou.

Oválné brože jsou replikami nálezů, které byly nalezeny v několika hrobech z Birky včetně Bj 965. Všechny ostatní spony, náhrdelníky a přívěšky, ušní lžička či jehelníček jsou replikami nálezů z Birky. Výjimku tvoří fríský hřeben s pouzdrem a kříže, které mají předlohu v nálezech z ostrova Rujány. Kostým doplňuje šátek s uzlem, který je interpretací “uzle”, který je vyobrazen na postavách valkýr.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Lidii Gubarevové.

I would like to thank Lidia Gubareva for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

Inspiromat #2, muž z Birky

Ve druhém dílu inspiromatu zůstaneme v Birce, ale tentokrát se zaměříme na mužský kostým. Z tohoto důvodu jsem oslovil mého ruského kamaráda Konstantina Širjajeva, který mi ochotně poskytl své fotografie i s popisem.

Kostým se zakládá na nálezech z Birky, především na hrobu Bj 644, ale užívá výpůjček i z okolních regionů. Jedná se o kostým bohatého válečníka kolem poloviny 10. století. Konstantin o svém kostýmu říká, že nebude nikdy hotový, a hodlá jej stále zlepšovat.

Obrázek č. 1:
Na hlavě můžeme spatřit polokruhovou čtyřdílnou vlněnou čapku (typu B) barvenou dubovou kůrou. Po obvodu je na ní našit hedvábný lem barvený přírodním indigem. Konstantin je dále oděn do lněné košile barvené přírodním indigem. Košile je po obvodu lemována vzorovaným hedvábím. Košile je přepásána replikou opasku z Posádky v Birce. Na opasku je zavěšený nůž v kožené pochvě a replika tašvice z Eperjeske 3. Analogický nález tašvice byl nalezen v hrobu Bj 644. Víko brašny tvoří pozlacený stříbrný plát. Na nohou si můžeme povšimnout širokých lněných kalhot (påsbyxor), jejichž střih se zakládá na nálezech z Haithabu a Thorsbergu, vlněných ovinek a kožených bot typu 8 z Haithabu.

Obrázek č. 2:
Na hlavě můžeme spatřit kónickou čapku (typu A) s plsťovým základem, na němž je našito vzorované hedvábí. Čapka je ozdobena stříbrným vrcholkem a lemováním z bobří kůže. Dále si můžeme všimnout červené vlněné tuniky, jejíž střih se zakládá na nálezech z Bernuthsfeldu a Guddalu. Tunika je zdobená vzorovaným hedvábím a stříbrnou výšivkou a je přepásána replikou opasku z hrobu Bj 1074. Přes tuniku je sepnut modrý obdélníkový vlněný plášť, který je podšit a který je lemován bobří kůží. Spona použitá k sepnutí pláště je replikou z hrobu Bj 644. Toto poněkud netradiční nošení pláště je založeno na jednom ze čtení Ibn Fadlanovy Risaly a na interpretaci finských nálezů. Konstantin v ruce drží repliku bojové sekery z hrobu Bj 644. Přes dříve popsané lněné kalhoty má natažené červené vlněné nohavice připnuté replikami bronzových háčků z hrobu Bj 905.

Obrázek č. 3:
Kostým na tomto obrázku je stejný jako na obrázku č. 1. Výjimku tvoří vlněný kaftan, který je zdoben vzorovaným hedvábím a 12 bronzovými knoflíky. Konstantin dodává, že hedvábí na tomto kaftanu je jedinou textilií na jeho kostýmu, která je strojově barvená, a hodlá proto ušít nový kaftan. U pasu si můžeme povšimnout repliky saxu z hrobu Bj 644 (Konstantin dodává, že toto je stará verze saxu a nyní pracuje na novější).

Obrázek č. 4:
Bitevní verze kostýmu. Na hlavě se nachází přilba, která je inspirována fragmentem přilby z Tjele. U pasu si můžeme povšimnout meče typu H ve dřevěné pochvě. Na zádech spočívá dřevěný štít, jehož přední strana je potažena kůží. Ruce jsou chráněny palčáky, které jsou vyrobeny z kůže a plsti (levý palčák je pouze vlněný).

Obrázek č. 5:
Další fotka bojového kostýmu, tentokrát s normanskou přilbou. V souladu s Ibn Fadlanovou zprávou bojovník disponuje sekerou, mečem a saxem. Můžeme si povšimnout nižších bot a také faktu, že ovinky jsou zafixovány zdobnými tkanicemi.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Konstantinu Širjajevovi.

I would like to thank Konstantin Shiryaev for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume. 

Inspiromat #1, žena z Birky

Tímto příspěvkem odstartuji blok článků, které budou zaměřené na konkrétní rekonstrukce. Cílem této série příspěvků bude inspirovat (nejen) české reenactory.

Začneme u mé běloruské známé Julie Kovalevské, která jako první ochotně poskytla své fotky a popis svého kostýmu. Julia svým kostýmem reprezentuje bohatou ženu z Birky ve 2. polovině 10. století. Svůj pokus pokládá za pokus o rekonstrukci.

Kostým se skládá ze lněných spodních šatů (na fotkách můžeme spatřit hned tři – bílé, modré nebo světle fialové), které jsou u krku sepnuty replikou brože z hrobu Bj 642. Julia přes tyto spodní šaty nosí modrou vlněnou zástěru (hangerock) utkanou ve vazbě diamant. Tato zástěra je podél švů zdobené dekorativními vlněnými šňůrkami. Na lněných poutkách jsou připevněné oválné brože typu P55, které byly objeveny v hrobech Bj 865, 959 a 960. Přes svrchní šaty Julia nosí zelený vlněný kaftan s diamantovou vazbou, který je podšitý lnem a který spíná replikou trojlístkové spony z hrobu Bj 954. Na některých fotkách si můžeme všimnout kožešinové vesty, která nemá žádné podklady a pochází výlučně z Juliiny fantazie. Nejsvrchnější vrstvu tvoří tmavě zelený vlněný přehoz, který je utkán ve složité diamantové vazbě. Na hlavě si můžeme povšimnou vlněné (diamantové a lnem podšité) kápě či vlněných či hedvábných čepců zakončených vlněnými/lněnými šňůrkami.

Mezi doplňky patří kostěný hřeben s pouzdrem (který nemá předlohu v materiálu z Birky) a nůž, které jsou zavěšené na brožích. Na krku a mezi brožemi lze spatřit množství stříbrných, zlatých a skleněných korálků, které mají předlohu v různých nálezech. Na samostatném řemínku pak nosí repliku kříže z hrobu Bj 660.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Julii Kovalevské.

I would like to thank Julia Kovalevskaja for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume.