Lamelové zbroje ze Snäckgärde?

vikingerikrig

Rekonstrukce člena posádky z Birky. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 347.

Otázka lamelových zbrojí je populární jak mezi odborníky, tak mezi reenactory a laiky. Sám jsem se jí několikrát zabýval a shromáždil jsem odbornou literaturu. Tím spíše mě zaujaly prakticky neznámé nálezy z gotlandského Snäckgärde u Visby, které se sice nezachovaly, ale jsou popsány knězem Nilsem Johanem Ekdahlem (1799–1870), kterého lze mimo jiné nazvat prvním gotlandským vědeckým archeologem.

Nálezy ze Snäckgärde jsou neznámé zejména proto, byly nalezeny před necelými 200 lety a byly ztraceny. Literatura, která o nich píše, je špatně dostupná a nešvédským badatelům mnohdy neznámá. Vše, co se mi podařilo zjistit, je to, že roku 1826 byly prozkoumány 4 kostrové hroby v lokalitě Snäckgärde (Visby, Land Nord; SHM 484), přičemž nejzajímavější jsou zřejmě hroby 2 a 4 (Carlsson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

Hrob č. 2: kostrový hrob orientovaný ve směru J-S, kulovitá mohyla osazená kameny. Pohřební výbavu tvořila železná sekera, kroužek v oblasti pasu, dva neprůhledné korálky u krku, (spona s kroužkem?) a „na hrudi se zachovaly nějaké kousky pancíře“ (något fanns kvar av pansaret på bröstet).

Hrob č. 4: kostrový hrob orientovaný ve směru Z-V, kulovitá mohyla o výšce 0,9 m s propadlým vrškem. Uvnitř mohyly se nacházela vápencová rakev o rozměrech 3 × 3 m (?). Na pravém rameni zemřelého se nacházela spona s kroužkem. V úrovni pasu byl nalezen kroužek z opasku. Další výbavu tvořila sekera a „nějaké šupiny pancíře“ (några pansarfjäll), které se nacházely na hrudi.

Pozůstatky „pancířů“ se do dnešních dnů nedochovaly. Soudě podle pohřebních výbav můžeme předpokládat, že v mohylách byli uloženi muži, kteří byli oděni do zbrojí. Samozřejmě nemůžeme tvrdit s určitostí, o jaký typ zbroje se jednalo, ale zřejmě šlo o šupinové nebo lamelové zbroje, přičemž lamelové jsou na základě analogií pravděpodobnější (Thunmark-Nylén 2006: 318). Datace je problematická – Lena Thunmark-Nylén zařadila hroby ze Snäckgärde do svých publikací o vikinském Gotlandu. Zařazení do doby vikinské nasvědčují spona/spony i pozůstatky opasků. Důležité jsou však nálezy seker – sekera z hrobu č. 2 je v Ekdahlových kresbách vyobrazena jako široká sekera, zatímco sekera z hrobu č. 4 měla mít podle Ekdahla toporo pobité mosazí (Thunmark-Nylén 2006: 318). Široká sekera nasvědčuje dataci od konce 10. století, či spíše 11. století (viz zde). Pobití topora je popisováno v literárních pramenech (viz zde) a bylo rovněž používáno u pobaltských kmenů, zatímco topora několika seker z 11. století (Temže, Langeid) byla zdobena vrstvou mosazi/bronzu. Zdá se logické předpokládat, že hroby od sebe nedělí delší časový úsek, ačkoli dochází k odchylkám v konstrukci a orientaci hrobů.

lamely_birka

Síň s nálezy kroužkového pletiva a lamel. Převzato z Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Vytvořil Kjell Persson.

Ve Skandinávii nám doposud byla známa pouze jedna lamelová zbroj – respektive její fragmenty – a sice z Birky (viz např. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001; Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 a další). Lamely byly roztroušené po tzv. Posádce (Garrison/Garnison) v celkovém počtu 720 kusů (největší jednolitý kus čítá 12 lamel), z nichž bylo možné analyzovat jen 267 lamel. Z analyzovaného materiálu bylo vyčleněno 8 typů, které zřejmě sloužily k ochraně různých částí těla. Předpokládá se, že zbroj z Birky chránila hruď, záda, ramena, břicho a nohy až po kolena (Stjerna 2004: 31). Datována je do 1. poloviny 10. století (Stjerna 2004: 31). Badatelé se shodují na jejím nomádském původu, který lze, vzhledem k nejpodobnější zbroji z lokality Balyk-Sook, hledat na předním či středním Východě (např. Dawson 2002Gorelik 2002: 145Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) zbroj a další exkluzivní vybavení pokládá za nebojové a spíše symbolické („důvod vlastnictví (…) spočíval v něčem jiném než v boji nebo praktičnosti“). V částečné opozici ke klasickému pohledu stojí Dawson (2013), který říká, že zbroj byla špatně interpretovaná, protože pouze tři typy z vyčleněných osmi je možné považovat za lamely, a že množství opravdových lamel by nestačilo ani na polovinu hrudního plátu, což ho vede k závěru, že interpretuje lamely z Birky jako hromadu recyklovaného šrotu. To se mi však ve světle zbrojí ze Snäckgärde, které autor nezohlednil, zdá jako ukvapený závěr.

lamelovka_birka

Rekonstrukce zbroje z Birky na základě zbroje z Balyk-Sooku. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 195.

Často se argumentuje nálezy z území staré Rusi. Nálezů, které je možné datovat do 9.11. století, je však málo a jsou rovněž považovány za východní import, stejně jako v případě zbroje z Birky (osobní konverzace se Sergejem Kainovem; viz Kirpičnikov 1971: 1420). Nálezy z oblasti Ruska z tohoto období pocházejí například z Novgorodu a z Gnězdova. Ruský materiál z 11.13. století je sice mnohem rozsáhlejší a čítá 270 nálezů (viz Medvěděv 1959Kirpičnikov 1971: 1420), ale je důležité poznamenat, že až do 2. poloviny 13. století je počet kroužkových fragmentů čtyřnásobně vyšší než počet lamelových fragmentů, což z kroužkového pletiva činí dominantní typ staroruské zbroje (Kirpičnikov 1971: 15). Je nanejvýše pravděpodobné, že staroruské lamelové zbroje doby vikinské pocházely z Byzantské říše, kde byly díky své jednodušší konstrukci a nižší ceně dominantním typem zbroje již v 10. století (Bugarski 2005: 171).


Poznámka pro reenactory:
V současné době je lamelová zbroj mezi reenactory velmi populární a na některých festivalech a bitvách tvoří i přes 50% všech zbrojí. Hlavními argumenty pro jejich používání jsou:

  • nižší výrobní náklady
  • lepší odolnost
  • rychlejší výroba
  • skvělý vzhled

Argumenty jsou to rozhodně pochopitelné. Problémem však je často opomíjený fakt, že lamelová zbroj není v žádném případě vhodná při rekonstrukci starých Seveřanů během doby vikinské. Mnohdy zmiňovaný argument, že lamelová zbroj byla používána v Kyjevské Rusi, může být vyvrácen protiargumentem, že i v době největšího rozmachu lamelových zbrojí na Rusi byl počet kroužkových zbrojí čtyřnásobný a že lamelové zbroje nebyly původními ruskými výrobky, nýbrž byly dováženy. Držíme-li se základního předpokladu, že reenactment by se měl zakládat na rekonstrukci typických předmětů, pak musíme jednoznačně říci, že lamelová zbroj je vhodná pouze při rekonstrukci nomádských etnik a byzantského vojska. Totéž platí samozřejmě i pro kožené lamelové zbroje.

Příklad kvalitně zrekonstruované lamelové zbroje. Viktor Kralin.

Nálezy z Birky a Snäckgärde na druhou stranu ukazují, že lamelové zbroje se do východní části Skandinávie mohly dostávat. Před jakýmikoli závěry musíme zohlednit zahraniční vztahy Birky a Gotlandu s okolním světem. Birka i Gotland byly hojně navštěvovanými tranzitními stanicemi, ve kterých se uskutečňovaly dálkové obchody a které zajišťovaly pohyby velké masy osob na dlouhé vzdálenosti, zejména do oblasti východní Evropy a Byzance. To je také důvodem kumulace artefaktů východní provenience, které jinak ze Skandinávie neznáme. Svým způsobem by bylo spíše podivné, kdyby se podobné nálezy na zmíněných lokalitách nevyskytovaly, zejména v obdobích, kdy dochází k jejich dominanci v Byzanci. To však neznamená, že by lamelové zbroje byly v této oblasti časté – právě naopak: lamelové zbroje stojí mimo severskou zbrojní tradici, kterou ovlivnily jen do té míry, že se v baltském prostoru tu a tam objevují až do 14. století (Thordeman 1939: 268269). Kroužkové brně lze jednoznačně označit, stejně jako v případě staré Rusi, za dominantní skandinávskou zbroj, což mimo jiné názorně ukazuje fakt, že v Posádce Birky můžeme doložit dílnu kroužkových zbrojí (Ehlton 2003). Výrobu lamelových zbrojí na území Skandinávie a staré Rusi doby vikinské nelze nijak prokázat a je krajně nepravděpodobná.

Pokud má být lamelová zbroj zahrnuta do vikinské rekonstrukce, pak:

  • pouze při rekonstrukci baltského prostoru a Rusi
  • pouze v omezené míře (např. 1 zbroj na skupinu, 1 lamelová zbroj / 4 kroužkové zbroje)
  • pouze kovové, nikoli kožené
  • použité lamely musí zachovávat doložené tvary z Birky (případně Novgorodu či Gnězdova), nikoli z Visby; vyříznutí laserem nesmí být patrné (pokud možno by lamely neměly být takto vyráběné)
  • nesmí být kombinována s severskými komponenty, např. přezkami

Zbroj zkrátka musí vypadat jako originál a musí být doplněna odpovídajícími součástmi kostýmu. Pokud se budeme při schvalování lamelových zbrojí pohybovat na černobílé stupnici „lamelové zbroje ANO“ – „lamelové zbroje NE“ a vynecháme „lamelové zbroje ANO, ALE (výše zmíněné výhrady)“, pak jsem zastánce tábora „lamelové zbroje NE“. A jaký názor máte Vy?


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvěděv, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси // Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1. Česky: http://livinghistory.cz/node/370.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Inspiromat #7, žena z Novgorodu

Po krátké odmlce pokračujeme s inspiromatem. Tentokrát se podíváme na mladou ruskou reenactorku Jevgenii Andrejevnu ze skupiny Bílý Rys (Белая Рысь).

Jevgenija se snaží reprezentovat slovanskou ženu z Novgorodu v období od poloviny 10. po začátek 11. století. Vzhledem k absenci textilu jde o složitou rekonstrukci, která se z větší míry zakládá na nalezených špercích. Reenactorka dodává, že má dva kostýmy – jednodušší (na práci) a honosnější. Jednoduché šaty na práci a spodní šaty jsou vyrobeny ze lnu a jsou přepásané vlněným opaskem s křížovým motivem. Na opasku je zavěšený nůž a další nástroje. Nohy jsou chráněny nízkými vyšívanými botami podle nálezu z Novgorodu (viz Изюмова С.А. К истории кожевенного и сапожного ремесел Новгорода Великого // Материалы и исследования по археологии СССР, Вып. 65. Труды Новгородской археологической экспедиции, т.II, М., 1959).

Honosnější kostým obsahuje navíc vlněný kabát s hedvábným lemováním, (vypůjčený) plášť s potiskem, který byl již zmíněn v Inspiromatu 4, nebo plášť lemovaný kožešinou a modré hedvábné šaty s potiskem. Důležitou složkou kostýmu jsou pokrývky hlavy – hedvábné červené či růžové šátky fixované čelenkou z kůže a hedvábí, na níž jsou připevněné sladkovodní perly. Na čelence jsou připevněné repliky charakteristických mosazných kroužků a závěsků (Jevgenija dodává, že se chystá kupovat stříbrné varianty, které jsou vhodnější). Ty se spolu s náhrdelníky (korálky s lunetou) a ostatními šperky zakládají na nálezech z Novgorodu (viz Седова М.В. Ювелирные изделия древнего Новгорода X-XV вв., М., 1981).

 

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Jevgenii Andrejevně.


I would like to thank Evgenia Andreevna for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

Inspiromat #5, družiník z Gnězdova

V pátém dílu inspiromatu se budeme zabývat bohatým mužským oděvem z ruského Gnězdova. Tentokráte se podíváme na kostým německého reenactora Alexandra Kluga. Alexandr se snaží rekonstruovat gnězdovského družiníka z 2. poloviny 10. století. Podklady pro jeho kostým pochází ponejvíce z hrobu C-160 z Gnězdova.

Na obrázcích si můžeme povšimnout modré tuniky, která byla vyrobena na základě nálezů z hrobu C-160 (viz článek od Ščerbakovové). Také nůž, ocílka, brousek, opasek a brašna jsou replikami předmětů, které byly nalezeny v témže hrobě. O opasku a brašně více píše Muraševová ve své knize. Kalhoty a ovinky jsou založené na skandinávských nálezech a vyobrazeních, jelikož žádné kusy ze staré Rusi nejsou doloženy. K uchycení ovinek slouží háčkyjeden takový byl objeven v Rurikovu hradišti. Na nohou se nacházejí kožené boty, které mají předlohu v botách z Novgorodu a Haithabu.

Na třetím obrázku můžeme vidět zelený vlněný kaftan s bronzovými knoflíky. Jelikož kaftany se až na kovové komponenty nedochovaly, jedná se o jednu z možných variant. Řady knoflíků z kaftanů se dochovaly hned v několika mohylách z Gnězdova (viz tento článek). Alexandr však se svým zimním kaftanem není spokojen a hodlá jej předělávat. Zbytek oděvů a šperků se zakládá na nálezech z jiných hrobů z Gnězdova (Alexandr odkazuje na literaturu: Фехнер М.В., Ткани Гнёздова // Труды Государственного исторического музея; Каинов С., Древнерусский дружинник второй половины X века; Авдусин Д. А., Пушкина Т. А., Три погребальные камеры из Гнездова // История и культура древнерусского города). 

Bitevní kostým je obohacen o přilbu, která je replikou přilby tzv. Gnězdovo I z 10. století (jedná se o typ přilby, který má analogie ve přilbách ze Stromovky a z Bojné a který má zřejmě franský původ), brň z plochých kroužků nošenou přes podzbroj, rukavice s kroužkovým pletivem, dřevěný štít, repliku sekery z hrobu C-160 a nepříliš zdařený meč, který Alexandr hodlá vyměnit.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Alexandru Klugovi. Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonunebo Paypalu.

Inspiromat #4, kyjevský družiník

Inspiromat pokračuje a v jeho čtvrtém díle si představíme Viktora Kralina, ruského reenactora, který vede skupinu Bílý Rys (Белая Рысь) a kterého nesmírně obdivuji. Viktora jsem záměrně oslovil proto, že v České republice panuje tendence rekonstruovat Kyjevskou Rus, na kterou se Viktor a jeho skupina zaměřuje. Proto by mohlo být zajímavé vidět, jakým způsobem se v Rusku rekonstruuje vlastní dějiny.

Viktor upozorňuje na fakt, že ze staré Rusi známe pouze omezené množství textilu, a proto k rekonstrukci přistupuje tak, že shromažďuje všechny údaje z období 9. – 11. století a hledá zahraniční analogie. Osobně většinu svého kostýmu stylizuje do 2. poloviny 10. století a reprezentuje velitele knížecí družiny.

Většina lidí si Viktora zapamatuje díky jeho hedvábnému oblečení s potiskem. Na fotkách můžeme spatřit růžový hedvábný kaftan s řadou bronzových knoflíků dosahujících po pás. Viktor zdůrazňuje, že bronzové knoflíky jsou pro tento oděv nejtypičtější. Kaftan je potištěn motivy nalezenými u Černihovu (viz tento článek) a je přepásaný replikou opasku ze Šestovice. Na opasku je zavěšena tašvice s kovovým víkem, která má předlohu v nálezu z Eperjeske. Přes kaftan nosí monumentální potištěný plášť, který dostal darem od své ženy a který je sepnutý vypůjčenou (tudíž prozatímní) replikou spony z Birky (hrob Bj 624). Podobné potištěné pláště jsou vyobrazeny na kostelních freskách v 11. a 12. století. Na nohou nosí široké béžové kalhoty, které mají předlohu ve skandinávských nálezech a vyobrazeních. Přes ně má omotané rudé ovinky. Chodidla chrání nízká kožená obuv. U krku na stříbrném řetězu visí stříbrný byzantský křížek. Na hlavě si můžeme povšimnout vlněné čapky podšité lnem a olemované bobří kůží, která má předlohu v iluminaci ze Svjatoslavova sborníku (datován do roku 1073).

Bitevní verze kostýmu je navíc obohacena o přilbu, která je replikou nálezu z Černé mohyly u Černihova (Viktor na některých starších fotkách používá přilbu ze čtyř kusů, na niž je nanýtovaný samostatný nánosek), lamelovou zbroj, která se zakládá na nálezech z Novgorodu ze 2. poloviny 11. století, kožené rukavice, prkýnkový štít a meč typu T.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Viktoru Kralinovi.

Inspiromat #3, žena z Birky

Třetí díl inspiromatu bude opět věnován bohatému ženskému kostýmu z Birky. Tentokráte se podíváme na kostým ruské reenactorky Lidie Gubarevové.

Lidia svůj kostým koncipuje do 1. poloviny 10. století v Birce. Většinu její výbavy tvoří repliky z hrobu Bj 965, který se pomocí mince datuje do období po roce 913. Lidia přesto svůj kostým nepokládá na úplně ideální rekonstrukci oděvu z Birky, protože mezi doplňky má i repliky předmětů, které se nenalezly v Birce. Lidie mi také sdělila, že svůj kostým právě předělává a šije nový kaftan a svrchní šaty, a současně se mi omlouvala, že rekonstruuje tři období zároveň a nezná zpaměti všechna čísla hrobů.

Na fotografiích můžeme spatřit hned tři spodní šaty, které mají střih jednoduché tuniky. První z nich (modré) jsou vyrobeny ze stoprocentní vlny utkané ve vazbě diamantového kepru. Jsou barveny indigem a lemovány hedvábným keprem, jehož osnova je barvena řešetlákem a útek indigem. Na hedvábném lemování u krku lze spatřit dva karetkové pásy vyrobené ze stříbra a hedvábí, které mají předlohu v karetce z hrobu Bj 965. Druhé spodní šaty (žluté) jsou vyrobené z polychromovaného hedvábí a jsou lemovány modrým hedvábím. Také na tomto lemování lze nalézt karetkový pás. Třetí spodní šaty (zelené) jsou ušité z jednoduchého lnu a jsou olemovány hedvábím, které je barveno mořenou se sodou.

Svrchní šaty (zástěra, hangerock) jsou lichoběžníkového střihu a jsou ze 100% vlněného kepru barveného indigem. Přes tyto šaty Lidie nosí rudočervený kaftan, který je ušitý ze 100% vlny utkané ve vazbě čtyřvazný kepr. Barvivem je mořena; útek je trochu tmavší než osnova. Kaftan je olemován sasánidským hedvábím s motivy medailonů se lvy a fénixi. Druhý kaftan, žlutý, je lněný, podšitý hedvábím, obšitý polychromovaným hedvábím a bobří kožešinou.

Oválné brože jsou replikami nálezů, které byly nalezeny v několika hrobech z Birky včetně Bj 965. Všechny ostatní spony, náhrdelníky a přívěšky, ušní lžička či jehelníček jsou replikami nálezů z Birky. Výjimku tvoří fríský hřeben s pouzdrem a kříže, které mají předlohu v nálezech z ostrova Rujány. Kostým doplňuje šátek s uzlem, který je interpretací “uzle”, který je vyobrazen na postavách valkýr.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Lidii Gubarevové.

Inspiromat #2, muž z Birky

Ve druhém dílu inspiromatu zůstaneme v Birce, ale tentokrát se zaměříme na mužský kostým. Z tohoto důvodu jsem oslovil mého ruského kamaráda Konstantina Širjajeva, který mi ochotně poskytl své fotografie i s popisem.

Kostým se zakládá na nálezech z Birky, především na hrobu Bj 644, ale užívá výpůjček i z okolních regionů. Jedná se o kostým bohatého válečníka kolem poloviny 10. století. Konstantin o svém kostýmu říká, že nebude nikdy hotový, a hodlá jej stále zlepšovat.

Obrázek č. 1:
Na hlavě můžeme spatřit polokruhovou čtyřdílnou vlněnou čapku (typu B) barvenou dubovou kůrou. Po obvodu je na ní našit hedvábný lem barvený přírodním indigem. Konstantin je dále oděn do lněné košile barvené přírodním indigem. Košile je po obvodu lemována vzorovaným hedvábím. Košile je přepásána replikou opasku z Posádky v Birce. Na opasku je zavěšený nůž v kožené pochvě a replika tašvice z Eperjeske 3. Analogický nález tašvice byl nalezen v hrobu Bj 644. Víko brašny tvoří pozlacený stříbrný plát. Na nohou si můžeme povšimnout širokých lněných kalhot (påsbyxor), jejichž střih se zakládá na nálezech z Haithabu a Thorsbergu, vlněných ovinek a kožených bot typu 8 z Haithabu.

Obrázek č. 2:
Na hlavě můžeme spatřit kónickou čapku (typu A) s plsťovým základem, na němž je našito vzorované hedvábí. Čapka je ozdobena stříbrným vrcholkem a lemováním z bobří kůže. Dále si můžeme všimnout červené vlněné tuniky, jejíž střih se zakládá na nálezech z Bernuthsfeldu a Guddalu. Tunika je zdobená vzorovaným hedvábím a stříbrnou výšivkou a je přepásána replikou opasku z hrobu Bj 1074. Přes tuniku je sepnut modrý obdélníkový vlněný plášť, který je podšit a který je lemován bobří kůží. Spona použitá k sepnutí pláště je replikou z hrobu Bj 644. Toto poněkud netradiční nošení pláště je založeno na jednom ze čtení Ibn Fadlanovy Risaly a na interpretaci finských nálezů. Konstantin v ruce drží repliku bojové sekery z hrobu Bj 644. Přes dříve popsané lněné kalhoty má natažené červené vlněné nohavice připnuté replikami bronzových háčků z hrobu Bj 905.

Obrázek č. 3:
Kostým na tomto obrázku je stejný jako na obrázku č. 1. Výjimku tvoří vlněný kaftan, který je zdoben vzorovaným hedvábím a 12 bronzovými knoflíky. Konstantin dodává, že hedvábí na tomto kaftanu je jedinou textilií na jeho kostýmu, která je strojově barvená, a hodlá proto ušít nový kaftan. U pasu si můžeme povšimnout repliky saxu z hrobu Bj 644 (Konstantin dodává, že toto je stará verze saxu a nyní pracuje na novější).

Obrázek č. 4:
Bitevní verze kostýmu. Na hlavě se nachází přilba, která je inspirována fragmentem přilby z Tjele. U pasu si můžeme povšimnout meče typu H ve dřevěné pochvě. Na zádech spočívá dřevěný štít, jehož přední strana je potažena kůží. Ruce jsou chráněny palčáky, které jsou vyrobeny z kůže a plsti (levý palčák je pouze vlněný).

Obrázek č. 5:
Další fotka bojového kostýmu, tentokrát s normanskou přilbou. V souladu s Ibn Fadlanovou zprávou bojovník disponuje sekerou, mečem a saxem. Můžeme si povšimnout nižších bot a také faktu, že ovinky jsou zafixovány zdobnými tkanicemi.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Konstantinu Širjajevovi. Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Inspiromat #1, žena z Birky

Tímto příspěvkem odstartuji blok článků, které budou zaměřené na konkrétní rekonstrukce. Cílem této série příspěvků bude inspirovat (nejen) české reenactory.

Začneme u mé běloruské známé Julie Kovalevské, která jako první ochotně poskytla své fotky a popis svého kostýmu. Julia svým kostýmem reprezentuje bohatou ženu z Birky ve 2. polovině 10. století. Svůj pokus pokládá za pokus o rekonstrukci.

Kostým se skládá ze lněných spodních šatů (na fotkách můžeme spatřit hned tři – bílé, modré nebo světle fialové), které jsou u krku sepnuty replikou brože z hrobu Bj 642. Julia přes tyto spodní šaty nosí modrou vlněnou zástěru (hangerock) utkanou ve vazbě diamant. Tato zástěra je podél švů zdobené dekorativními vlněnými šňůrkami. Na lněných poutkách jsou připevněné oválné brože typu P55, které byly objeveny v hrobech Bj 865, 959 a 960. Přes svrchní šaty Julia nosí zelený vlněný kaftan s diamantovou vazbou, který je podšitý lnem a který spíná replikou trojlístkové spony z hrobu Bj 954. Na některých fotkách si můžeme všimnout kožešinové vesty, která nemá žádné podklady a pochází výlučně z Juliiny fantazie. Nejsvrchnější vrstvu tvoří tmavě zelený vlněný přehoz, který je utkán ve složité diamantové vazbě. Na hlavě si můžeme povšimnou vlněné (diamantové a lnem podšité) kápě či vlněných či hedvábných čepců zakončených vlněnými/lněnými šňůrkami.

Mezi doplňky patří kostěný hřeben s pouzdrem (který nemá předlohu v materiálu z Birky) a nůž, které jsou zavěšené na brožích. Na krku a mezi brožemi lze spatřit množství stříbrných, zlatých a skleněných korálků, které mají předlohu v různých nálezech. Na samostatném řemínku pak nosí repliku kříže z hrobu Bj 660.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Julii Kovalevské.


I would like to thank Julia Kovalevskaja for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

Bojová a nebojová rekonstrukce

Nedávné okolnosti a článek „Na obranu nebojové živé historie“ ve mně probudily touhu vyjádřit se k podobě „vikinské“ rekonstrukce na území České republiky. Uvědomuji si, že důležitá je především stručnost a výstižnost, a proto se pokusím shrnout své myšlenky do jednoho krátkého a uceleného příspěvku. Zároveň bych rád řekl, že tento článek vyjadřuje pouze mé osobní názory a volně navazuje na článek „Stagnace českých historických akcí“.

Na úvod tohoto článku povím něco o mé osobní pozici v českém reenactmentu a mých zkušenostech. Na české „vikinské“ scéně se pohybuji více či méně pravidelně od roku 2006 (od svých čtrnácti let) a dá se říci, že rekonstrukce doby vikinské se stala mou životní vášní, které obětuji všechen svůj čas. Rekonstrukce ve mně vzbudila zájem o studium historie a skandinávských jazyků. Můžu tedy konstatovat, že rekonstrukce a studium doby vikinské je pro mě jistým hnacím motorem, který prostupuje všemi aspekty mého života. Zastávám přístup, že odborné studium doby může výrazně pomoci její rekonstrukci a naopak kvalitní rekonstrukce může přispět k posunu poznání (na osobní či kolektivní úrovni) – studiem k rekonstrukci a rekonstrukcí ke studiu, jedno bez druhého nemůže tvořit celek. Domnívám se, že jak studium, tak i rekonstrukce vyžaduje odborné debaty, a proto své názory konzultuji s kolegy z naší republiky i z ciziny. Co se týče boje, mám za sebou několik let tréninku se všemi vikinskými (i některými nevikinskými) zbraněmi.

Díky kontaktům a občasným „výpravám“ do zahraničí se setkávám s mnoha podobami rekonstrukce historie. Obecně lze říci, že v každé zemi lze najít skupiny, které se věnují především boji (dále jako bojová rekonstrukce), a v omezené míře také nebojové skupiny (dále jako nebojová rekonstrukce). Boj je z pochopitelných důvodů součást rekonstrukce, a to součást, která dělí jednotlivé přístupy k rekonstrukci historie. Stejně tak se velká většina českých raně středověkých skupin věnuje bojové rekonstrukci, což v praxi znamená, že se skupiny setkají na historických akcích, jejichž neodmyslitelnou součástí je boj. Více či méně řízený střet je hlavní náplní/vyvrcholením celého setkání. Nebojové historické akce se objevují v minimálním měřítku a povětšinou se jedná o interní akce jednotlivých skupin, které mají podobu pobytu v historickém stavení, pochodu z bodu A do bodu B apod.

Ačkoli jsem nadšenec do historického boje a o této problematice jsem napsal několik článků, přejdu nyní k poněkud odlišnému přístupu. V poslední době se setkávám s nepříliš povedenými kostýmy, které jsou uzpůsobené dnešnímu stylu boje, ale neodpovídají dobovým předlohám. Organizátoři historických (= bojových) akcí nastavují jisté kostýmní standardy, které však nejsou dodržovány a které jsou samy o sobě benevolentní; jinými slovy, vzniká veliký kontrast mezi odbornými názory a rekonstrukcí. Tradičním rozporem mezi bojovou rekonstrukcí a dobovou předlohou je například nutnost přilby a dalšího ochranného odění – každý ústupek dobovosti se rovná vlastnímu ohrožení. Přestože je možné vytvořit funkční bojovou výbavu, která se bude zakládat na pramenech, potvrdilo se mi, že kostým nikdy nebude dokonalý a historicky věrný ve všech ohledech. Například dobové přilby byly často zdobeny drahými kovy, což se dnes až na výjimky nezahrnuje do rekonstrukce, protože přilby jsou spotřební zboží. Člověk, který pojímá rekonstrukci doby vikinské z bojového hlediska, sice může dobře porozumět historickým bojovým technikám, ale jeho kostým bude vždy více či méně nepřesný. Většina reenactorů zřejmě řekne, že jde o nutný ústupek bojové rekonstrukci na úkor dobovosti, ale jelikož rekonstrukce je volnočasovou aktivitou, za kterou nikdo nedostává peníze a která je vykonávána ze zájmu o historii, je pak otázkou, nakolik je bojová rekonstrukce smysluplným ztvárněním dobového života.

Jako neméně smysluplná se mi totiž jeví nebojová rekonstrukce. Ta může nabývat mnoha podob – člověk může mimo jiné ztvárňovat řemeslníka, obchodníka, hudebníka a koneckonců i bojovníka. Nebojová rekonstrukce má mnoho nesporných výhod, které naopak bojová rekonstrukce postrádá – umožňuje například vznik role,„postavy“ s vlastní historií. Odpadají obavy ze zranění v boji. A jelikož se bojové vybavení neničí, je možné ho rekonstruovat ve své původní podobě. Pokládám za důležité si uvědomit, že nebojová rekonstrukce je smysluplnější přinejmenším v tom ohledu, že staří Seveřané nebyli věčnými válečníky a boj se odehrával příležitostně: drahé vybavení mělo většinu času reprezentativní funkci a v době války se bojovníci oděli do nejlepšího odění. Rekonstrukce nebojových aktivit, přehlídek, hostin nebo třeba řemesel je jistě menším lákadlem než boj, ale je mnohem opodstatněnější vzhledem k historii.

To však neznamená, že některý z přístupů je méněcennější. Oba jsou součástmi jednoho celku. Oba přístupy jsou stejně hodnotné a při správném použití přinášejí cenné informace o rozdílných aspektech dobového života. Bojová i nebojová rekonstrukce by měla především usilovat o co nejvěrohodnější ztvárnění dobového života. Jsem realista a uvědomuji si, že vzhledem k oblíbenosti boje bude nebojová rekonstrukce vždy jen okrajovou záležitostí jedinců. Přesto doufám, že některé z mých myšlenek padly na úrodnou půdu. Osobně začínám svůj přístup přehodnocovat a zřejmě budu kráčet po cestě nebojové rekonstrukce s tím, že budu nadále trénovat a hledat alternativy k raně středověkým bitvám.

Mužské pláště v době vikinské

9sR26GtNlZMNa facebookové skupině Doba vikinská před časem padl dotaz, jak vypadaly vikinské pláště. Z toho důvodu jsem přeložil relevantní kapitolu z knihy Thora Ewinga Viking Clothing, ke které jsem připojil své poznámky.

Je potřeba připomenout, že článek popisuje typy, které jsou ve většině případů mužské. Ženy zřejmě častěji používaly přehozy, o nichž se můžete dočíst zde.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

 

 

Brousky v době vikinské

A proto nechť se každý vystříhá toho, házet brouskem po podlaze, neboť Tórovi se přitom hýbá brus v hlavě.“

(Jazyk básnický 25. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 114)

Tento článek, který chci pojmout jako co nejstručnější shrnutí, je reakce na jiný můj článek (Železo a kámen v kosmologické perspektivě), který tvoří jakýsi religionistický úvod. Cílovou skupinou tohoto článku jsou zejména reenactoři, a proto se omezím na fakta a sem tam nějakou zajímavost. Již před několika lety jsem napsal stručný článek o brouscích a nutno dodat, že nedosahoval takových kvalit a byl poplatný mému věku. V tomto článku se pokusím opravit své chyby, poskytnout více cenných informací a obrázků.

Nejprve si povíme něco k historii severských brousků. Brousek (staroseversky brýni, heinbrýni) je ostřící kámen používaný k broušení či ostření (brýning) hran ocelových nástrojů, nářadí a zbraní. Ve Skandinávii se používal od doby železné a jedná se o jeden z nejčastějších nálezů. Před začátkem a na začátku doby vikinské se jako nejpoužívanější materiál na výrobu brousků používal tmavě šedý svor (Juel Hansen, 2009: 17), který pocházel z několika různých, neznámých skandinávských lokalit (ibid: 26). Změna měla nastat v 9. století, když se v norském Eidsbergu začal těžit světle šedý svor. Těžba v tamějších lomech zintenzivněla kolem roku 900 a díky příznivé geografické poloze se brousky vyvážely téměř do všech vikinských obchodních center (ibid: 17). Světle šedý svor přesto představuje asi jen 1/3 nebo 1/4 všech nalezených brousků a dominantním se stal až v po době vikinské, během skandinávského středověku (ibid: 17, 24).

Vikinský brousek může být definován velikostí, tvarem materiálem / hrubostí, což určuje jeho použitelnost. Podle velikosti se brousky rozdělují na:

Velmi malé menší než 10 cm
Malé okolo nebo přesně 10 cm
a užší než 1,5 cm
Střední okolo nebo nad 10 cm
a širší než 1,5 cm
Velké okolo nebo nad 15 cm a širší i tlustší než Střední
Velmi velké  nad 20 cm a tlustší než Velké

(Juel Hansen, 2009: 12)

Podle tvaru (ibid: 28) se pak brousky rozdělují na:

  1. Tyčkové střední brousky používané na ostření nožů, kos apod. Jde o nejčastější a nejrůznorodější skupinu nálezů.
  2. Menší závěsné brousky k osobnímu použití.
  3. Velké statické brousky na větší nástroje či meče.

K velkým brouskům bych chtěl dodat jednu zajímavost. Jeden z největších brousků, který je mi znám, pochází z anglosaské mohyly ze Sutton Hoo. Tento čtverhranný brousek je 58 cm dlouhý a 5 cm široký. Je interpretován jako žezlo (Słupecki, 2004: 238). Brousek se v roli královské insignie objevuje také v Sáze o Gautrekovi (kap. 9). Brousek se v rukou krále mění v politický nástroj; ostří zbraně jeho vojska, a tak je odznakem krále jakožto ochránce země a lidu. Mimo toho známe také norské brousky, které jsou až 70 cm dlouhé (Petersen, 1951: 254).

Váha brousků v islandském souboru nálezů variuje mezi 10 a 775 g, což je rozdíl mezi malými závěsnými brousky a největšími kusy. Průměrné brousky váží mezi 50-100 gramy a odhaduje se, že člověku mohly vydržet zhruba 5 let (Juel Hansen, 2009: 90).

Jako materiál se vyjma zmíněných svorů používal minoritně také pískovec. V Birce, jak bude řečeno, se používaly různé typy břidlic, které mají výtečnou štěpnost. Pískovcové brousky se mohly používat na hrubé broušení zničených břitů, zatímco jemnější břidlicové na ostření. Z toho vyplývá, že řemeslník mohl vlastnit vícero brousků najednou (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 109). A nesmíme zapomínat, že se objevovaly brousky dvou kvalit, 1) lepší, dovážené, 2) horší, místní.

A nyní se pojďme podrobněji zaměřit na nálezy. Dosud nejlépe jsou zpracovány soubory z obchodních center doby vikinské – z Birky, Haithabu a Kaupangu, a to sice v publikacích:

SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.

RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990

RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.

V Birce bylo nalezeno celkem 856 brousků, z toho 669 v tzv. Černé zemi (obývané zástavbě) a 187 v hrobech. 85 % brousků je z šedé až šedohnědé jílové břidlice, 8 % z pískovce, 5 % z pruhované břidlice, v jednom případě svor a kvarcit (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 103). Jílová břidlice mohla pocházet z oblasti dnešního Västmanlandu a Dalslandu, zatímco pískovec a pruhovaná břidlice dost možná pocházely z Helsingborgu nebo Lidköpingu (ibid: 103). Téměř polovina všech brousků se měla délku 5-10 cm (ibid: 103, 107). Většina brousků z pruhované břidlice byla čtyř- nebo šestihranná s velikostí 2-9 cm, byly provrtané a často opatřené stříbrným nebo bronzovým kruhem a je možné, že měly primárně symbolický význam a nosily se jako šperky (ibid: 107). V současných studiích o amuletech jsou opomíjeny, autoři se tudíž domnívají, že přívěšky postrádají amuletický charakter. Přívěšky brousků se nacházejí v mužských i ženských hrobem (Juel Hansen, 2009: 29) a je možné, že byly uschovávány v peněženkách nebo brašnách na opascích (Mainman – Rogers, 2000: 2497).

V Haithabu bylo nalezeno 10423 brousků, z nichž 71 % bylo vyrobeno z tmavě šedého svoru, 23 % ze světle šedého svoru a 7 % z jiných hornin (Juel Hansen, 2009: 34-35). Vzhledem k faktu, že nedisponuji kopií knihy Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu [pozdější oprava, knihou již disponuji], jsem nucen citovat jinou literaturu. Bylo zjištěno, že svorové brousky se do Haithabu importovaly od konce 8. století do první poloviny 11. století (Juel Hansen, 2009: 34).

Podobně nedisponuji knihou The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement [pozdější oprava, knihou již disponuji], přesto jsem byl schopen dohledat, že v Kaupangu bylo nalezeno 510 brousků; 65 % z nich tvoří tmavě šedý svor, 27 % světle šedý svor a 8 % jiné horniny (Juel Hansen, 2009: 36). Na severonorském Borgu se nalezlo 229 brousků; 88% z nich tvořil tmavě šedý svor, 2 % světle šedý svor a 10 % jiné horniny (ibid: 37). K problematice norských brousků se vyjadřuje také Jan Petersen v knize Vikingetidens redskaper. Tam se také můžeme dočíst, že do roku 1951 bylo známo 1052 norských brousků z mladší doby železné, z nichž 712 se nacházelo v mužských hrobech a 104 v ženských hrobech (Petersen, 1951: 251). 114 brousků z těchto 1052 bylo závěsných (ibid: 256).

V Yorku z období let 930/5 – c. 975 známe 126 brousků, z nichž 53 % tvoří světle šedý svor, 30 % tmavě šedý svor, 14 % pískovec a 3 % neznámé horniny (Juel Hansen, 2009: 39). Velice podobné, ne-li totožné, byly poměry až do poloviny 11. století (ibid. 39). Detailní seznam můžete nalézt v Mainman – Rogers, 2000: 2484-2498, 2614-2624.

Islandské brousky jsou nyní velice dobře zpracované (a to online) díky práci Juel Hansenové Whetstones from Viking Age Iceland.

Na závěr doplním ještě jednu zajímavost k používání. V Norsku byl objeven brousek pocházející zřejmě ze 6. století, který na sobě nese runový nápis. Nápis naznačuje, že brousek byl nošen v rohu u pasu:

Ať vodou z rohu        zvlhne brousek,
ať padne tráva,           ať leží píce.” (překlad Jiřího Starého)

Na začátku článku jsem slíbil obrázky nálezů. Pěkné obrázky brousků můžete nalézt v uvedené literatuře, nebo můžete navštívit následující odkazy:
Katalog norských muzeí
Katalog švédského národního muzea (heslo “bryn”, specifikace Tid: vikingatid, Bild: Med bilder)
Katalog britských muzeí

Budu rád za Vaše komentáře a jakékoli ohlasy i kritiku. Ačkoli se zdá, že brousky byly běžným vlastnictvím mužů i žen, nejsou dnes standardní součástí rekonstruovaných kostýmů. Proto ocením, pokud tento článek někoho inspiruje ke koupi tohoto nástroje. V současné době se dá pořídit na LH shopu nebo od některých prodejců na historických akcích.


Zdroje:

Jazyk básnický [Skáldskaparmál]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Sága o Gautrekovi [Gautreks saga], online.

JUEL HANSEN, Sigrid Cecilie. Whetstones from Viking Age Iceland: As part of the Trans-Atlantic trade in basic commodities, Reykjavík: Háskóli Íslands 2009, Magisterská práce. Online.

MAINMAN, A. J. – ROGERS, Nicola S. H. Craft, industry and everyday life: finds from Anglo-Scandinavian York, York 2000. Online (zadejte heslo “hone”).

PETERSEN Jan. Brynene. In: Vikingetidens redskaper, Oslo 1951: 251-256.

RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990.

RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.

SŁUPECKI, Leszek Paweł. The Scandinavian God Thor and His Ancient Roots. In: Quaestiones Medii Aevi Novae, 9, Warszawa 2004: 217-254.

SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.