Jak se spalo v minulosti

Příklad staroseverských postelí a lůžkovin

V reakci na množící se dotazy, jak raně středověcí lidé spali a jakých prostředků využívali ke kvalitnímu spánku, jsem se rozhodl sepsat průřezový článek, který by problematiku přiblížil českému čtenářovi. K bádání můžeme využít jak samotných archeologických nálezů, které se vztahují k velmi bohatým hrobům, tak písemných zmínek z rodových ság, které se zabývají i obyčejnými lidmi. Pokud tyto prameny zkombinujeme, získáme poměrně ucelený obrázek, který je – přes některé odlišnosti – v mnohém podobný stavu nedávnému.

Běžný člověk

V raně středověké Skandinávii lidé běžně spali nazí či odění do lněného spodního prádla (Short 2010: 115), což se zdá být praxí i na Kontinentu (Dětmar z Merseburku: Kronika, V:6). Písemné prameny nám rovněž jasně ukazují, že manželé spali spolu ve stejném loži, a pokud tak nečinili, značilo to problémy, které mohly být důvodem k rozvodu (např. Píseň o RígoviSága o Gíslim 9, 16, 17, 26). Lůžko se ve staroseverštině označovala jako beðr, hvílarekkja nebo sæng. Předpokládá se, že snídaně probíhala kolem sedmé hodiny ranní, kdy již všichni byli na nohou; z některý nepřímých poznámek z rodových ság se zdá, že o půlnoci se již běžně spalo.

Téměř žádný archeologicky zachycený domů nepočítal s přístavky pro jednotlivce či páry – takové uzavíratelné ložnice (lokrekkja, lokhvíla) jsou známy pouze u některých zachovaných halových budov (např. Stöng) a v ságové literatuře, kde jsou vyhrazeny prominentnímu páru hospodáře a hospodyně (Vidal 2013: 57-58). Většina obyvatelů domu spala podle dostupných možností na zemi u ohně či na zvýšeném dřevěném stupínku (set), na lavici (bekkr) či v podkroví (lopt), tedy ve veřejném prostoru (Foote – Wilson 1990: 160; Graham-Campbell 1980: 10; Short 2010: 91). Scénu dokreslovali kouř a tma. Nakolik dobře bylo možné dům vytopit, je otázka, ale určitě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že takováto víceméně improvizovaná lůžka sestávala nejspíše ze slamníku, jednoduchého polštáře, vlněných pokrývek či kožešin. Na statcích lze rovněž spekulovat o speciálních budovách, ve kterých spala čeleď (svefnhús), je nicméně nutné podotknout, že takové zmínky jsou vzácné a ve většině rodových ság spí čeleď na stupíncích umístěných na bocích síně (skáli). Zda lůžka mohla mít podobu mobilních dřevěných konstrukcí, které by se během dne kupříkladu uskladnily v podkroví, nevíme vůbec nic, a taková možnost se nezdá být příliš pravděpodobnou.

Kresebná rekonstrukce interiéru budovy v Haithabu. Flemming Bau.

skandinavsky_dumPlány některých typů skandinávských domů.
Nahoře: dům z Haithabu (Schietzel 1981: 45, Abb. 21).
Uprostřed: dům z Aggersborgu (Roesdahl – Sindbæk 2014: 55, Fig. 3.5).
Dole: dům ze Stöngu (Foote – Wilson 1990: 156).

Bohatý člověk

Když jsme popsali spíše improvizované spaní čeládky, můžeme se nyní podívat, jak se spalo pánům usedlostí a jejich vládcům. Pokud domy měly přistavované ložnice, jednalo se o velmi malé místnosti – pro ilustraci si můžeme uvést přístavek ze Stöng, který má zhruba 1,5 × 1,5 m (Short 2010: 91). Postele, které se zachovaly, nejsou o mnoho větší. V Osebergu byly pravděpodobně uloženy nejméně tři postele se zvířecími hlavami a nejméně tři méně masivní postele (Grieg 1928: 81-105), zatímco v Gokstadu byly nalezeny fragmenty pěti postelí, z nichž dvě jsou natolik kompletní, že je možné je zrekonstruovat (Nicolaysen 1882: 42).

Lokalita Materiál Celková délka Celková šířka Celková výška
Oseberg, velká postel buk 2,20 m (vnitřní délka 1,65 m 1,9 m (vnitřní šířka 1,77-1,80 m 1,59 m
Oseberg, 192 buk 1,78 m 1,12 m -
Oseberg, 234 buk 1,72 m 1,2 m -
Gokstad - 2,27 m 1,09 m 0,7 m
Gokstad - 1,43 m 1,10 m 0,75 m

posteleKopie postelí z Osebergu a Gokstadu. Grieg 1928: Fig. 40, 42, 43, 51.

Vnitřní prostory některých postelí jsou natolik krátké, že dávají vznik otázce, zda postele nebyly určeny ke spánku vsedě. Tomu by nasvědčovaly také malé rozměry ložnic a některé písemné zmínky (např. o skonání Unn v Sáze o lidech z Lososího údolí 7). Takováto poloha by zřejmě mohla souviset se zachováním majestátu i během spánku.

U dřevěných postelí bylo standardem, že byly měkčeny slamníkem (hálmr). Tak se v Sáze o Gíslim (26) můžeme dočíst, kterak Ref a jeho žena schovali Gísliho před pronásledovateli do slamníku ve své posteli poté, co z ní sundali lůžkoviny (fǫt). Tento standard samozřejmě velmi bohatým lidem nestačil, a tak byl slamník nahrazován luxusnější péřovou matrací (dýna). Dokládá to 31,268 kg peří nalezených v Osebergu (Vedeler 2014: 290), které zřejmě bylo bylo zašito do látky rostlinného původu; na fragmentech jsou dokonce viditelné známky proležení (Ingstad 2006: 227–229). S tímto jedinečným nálezem koresponduje Sága o lidech z Eyru (50), jež vypráví o Þórgunně, která si na Island ze zámoří přivezla truhlu s dovezeným ložním prádlem: “Když přijela na dvorec, ptala se, kde bude její lože, a když jí bylo určeno místo, odemkla truhlu a vyndala z ní ložní prádlo, bohatě vyšívané, a přes postel rozprostřela anglická prostěradla a hedvábné přikrývky. Vyndala též ložní nebesa se všemi závěsy. Byla to tak skvělá výbava, že nikdo předtím takovou neviděl.” Když se jí selka Þuríð, která ji tuto výbavu záviděla, optala na cenu, odvětila Þórgunna takto: “Nebudu kvůli tobě spát na slámě.

O pokrývkách (hvítill, kult, kǫgurr) a prostěradlech (blæja) nevíme téměř nic. Můžeme předpokládat, že byly vyráběny z různých materiálů a i zde byly rozdíly ve kvalitě. V Osebergu byla nalezena rovněž vlněná textilie, která mohla být pouzdrem uvnitř skrývajícím peří a mohla být pokrývkou (Ingstad 2006: 227–229). Z výše zmíněného úryvku o Þórgunně lze získat informace o hedvábných přikrývkách a prostěradlech z anglického lnu. Můžeme si dobře představit, že len byl pro výrobu prostěradel ideálním materiálem. Co se týče polštářů (hægindi), známe nejméně dva archeologické nálezy z 10. století a další, které jsou starší. Současně jsou polštáře zmíněné v rodových ságách. Oba polštáře, které máme k dispozici, jsou vyrobeny z vlny a vycpány ptačím peřím. Jeden z nich se zachoval v bohatém hrobu z Mammenu a má rozměry 78 × 28 cm (Østergård 1991: 136), druhý byl nalezen na severonorském Øksnesu, měří 30 × 30 × 4 cm a je vycpaný peřím kajky, kormorána a racka (Dove – Wickler 2016).

Analýzy použitého peří jsou prováděny velmi vzácné. Obecně se soudí, že peřím vycpané prádlo je známkou vysokého statutu. V současné chvíli znám pouze šest norských (Oseberg, Gokstad, Grønhaug, Haugen i Rolvsøy, Søndre Moksnes and Øksnes) a dvě dánské lokality (Mammen, Hvilehøj), ve kterých bylo nalezeno peří užité v ložním prádle, a některé z nich patří mezi ty nejvýznačnější hroby jaké známe. V literatuře se peří objevuje jako známka luxusu (Ingstad 2006: 227) – tak například vědma v Sáze o Eiríkovi Zrzavém (4) musí být usazena na polštář vycpaný slepičím peřím, Harald Krásnovlasý podle Písně o Haraldovi (6) v mládí nosí rukavice vycpané prachovým peřím a jeho žena je po smrti vystavena, “sedě na peří” [péřovém polštáři] (Sága o Haraldu Krásnovlasém 26). Současně se peří či výrobky je obsahující objevuje jako forma výběru daně a kořist (Plavby Óhthera a WulfstánaFoote – Wilson 1990: 160), z čehož usuzujeme, že šlo i o cenný obchodní artikl. Přesto byla kvalita peří odstupňována, a to hrubostí (brka [fiðri] × prachové peří [dúnn]), tak původem. Nejníže stálo peří husí a slepičí, výše pak mohlo stát peří mořských ptáků. Nejvýše stálo prachové peří kajky mořské (æðardúnn), které je dodnes nesmírně drahou komoditou, ceněnou pro své jedinečné výhřevné vlastnosti. Zdá se, že skandinávské hroby obsahující peří do jisté míry obsahují právě kajčí prachové peří.

Je důležité podotknout, že lůžku se přikládal velký význam. Bylo udržováno čisté, o což se mohlo starat jak služebnictvo, tak sama hospodyně.

Kresebná rekonstrukce postele z Osebergu. Flemming Bau.

Člověk na cestách

Pokud byl člověk na cestách, musel částečně slevit ze svých nároků, ale přesto počítal s kvalitním přenocováním. V první řadě byla cesta, nebyla-li dlouhá, naplánována tak, aby cestující neustále pobýval ve staveních. Platilo za obvyklé, že se host mohl dočkat jídla, pití, konverzace a následně místa na spaní. Běžní cestující mohli přespat ve stejné budově s čeládkou, nebo ve stodolách a čelednících. Egil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi při svých návštěvách Norska přespává v čeledníku (eldahús, kap. 43), ve kterém je dostatek slámy, a ve stodole společně s koňmi (kornhlaða, kap. 71). Ve městech bylo zřejmě možné si pronajmout celou budovu, do které by se vešla například posádka lodi (Sága o Þorsteinovi Bílém 4), podobně jako poutní domy na Kontinentě. Kam byly umisťováni vzácné návštěvy, nemůžeme sdělit, ale můžeme pokládat za jisté, že zejména bohatí statkáři byly na tyto eventuality připraveni.

Pokud se cestovalo lodí, bylo možné buďto pravidelně na noc zakotvit (dovolovala-li to povaha cesty, např. Sága o Egilu Skallagrímssonovi 49), nebo se spalo přímo na palubě. Na námořních cestách se spalo pod plachtou v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Bohatí majitelé lodí si na palubu mohly vzít rozkládací stany a postele, jak můžeme vidět na příkladech z Gokstadu a Osebergu.

Dostal-li se člověk do složité situace a musel přečkat v přírodě, použil veškeré dostupné prostředky. Bylo běžnou věcí, že pokud se cestovalo na určitá místa pravidelně (sněm), postavili se na místě kamenné základy (tzv. búðir), takže během návštěv bylo možné tuto stavbu zastřešit plachtou. Totéž se ukazuje i v případě, kdy lidé přišli o své domovy a museli narychlo improvizovat. Krátkodobější pobyty mohly vyřešit přirozené přístřešky, stany a plachty. Obyčejný člověk mohl na cestách využít spacáku, kožešiny, vlněného pláště, deky a podobně, nebo využil místních izolačních zdrojů. V Sáze o Njálovi (153) nalezneme pasáž, ve které ztroskotaná posádka sbírá mech, jímž se posléze přikrývá.


Bibliografie

Dětmar z Merseburku: Kronika. Překlad Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Píseň o Rígovi = Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181.

Plavby Óhthera a Wulfstána = Plavby Óhthera a Wulfstána. Přel. Klára Petříková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009, s. 540–545.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Eiríkovi Zrzavém Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o lidech z Eyru Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965.

Sága o Þorsteinovi Bílém = Þorsteins saga hvíta. Ed. Jón Jóhannesson. In: Íslenzk fornrit, 11. Austfirðinga sögur, Reykjavík 1950.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Dove, C. J. – Wickler, Stephan (2016). Identification of Bird Species Used to Make a Viking Age Feather Pillow. In. Arctic, Vol. 69/1, 29–36.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

Ingstad, A. S. (2006). Brukstekstilene. In: A. E. Christensen – M. Nockert (eds.). Oseberg-funnet. Bind IV: Tekstilene, Oslo, 185–276.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Roesdahl, Else – Sindbæk, Søren (2014). Terminology and general plans. Excavation. Documentation. In: Roesdahl, Else et al. Aggersborg. The Viking-Age settlement and fortress, Aarhus, s. 53-80.

Schietzel, Kurt (1981). Stand der siedlungsarchäologischen Forschung in Haithabu – Ergebnisse und Probleme. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 16, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Vedeler, Marianne (2014). The textile interior in the Oseberg burial chamber. In: Bergerbrant, Sophie – Fossøy, Sølvi Helene (ed.). A Stitch in Time: Essays in Honour of Lise Bender Jørgensen, Gothenburg: 281-299.

Vidal, Teva (2013). Houses and domestic life in the Viking Age and medieval period: material perspectives from sagas and archaeology, Nottingham: University of Nottingham.

Østergård, Else (1991). Textifragmenterne fra Mammengraven. In. Iversen, Mette et al. (1991). Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 123-138.

Vikinské přilby

PHTO0338.JPG

Ohelmený námořník na gotlandském obrazovém kameni Smiss Stenkyrka I. Za fotografii děkuji Daliboru Grimmovi.

Téma vikinských přileb patří mezi populární a přitom neprobádanou kapitolu raně středověkého vyzbrojení. O problematiku se dlouhodobě zabývám, o čemž svědčí také mé články o fragmentech přileb z Tjele („Přilba z Tjele“) a Birky („Fragmenty přilby z Birky?“, „Další fragment přilby z Birky?). Proto jsem se rozhodl sepsat ucelený článek, který by mapoval všechny doklady skandinávských přileb používaných během let 800–1100. Práci jsem pojmenoval „Grafnir hjálmar“ : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání a můžete si ji stáhnout prostřednictvím následujícího odkazu.

Jsem si vědom, že otázka přileb není zdaleka uzavřená, a jsem ochotný o jednotlivých bodech článku vést debatu.


For English-speakers

The article Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání („A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“) aims to summarize known sources concerned with early medieval Scandiniavian helmets. The article comments not only the shape of helmets, but also their ownership and symbolism.

Ovinky nohou

Jakožto reenactor se pravidelně setkávám s problémem ovinek nohou. Je obvyklé, že se ovinky vyrábějí co možná nejlevněji – to znamená ustřižením několika proužků vlny, které se sešijí k sobě a obšijí, aby se nepáraly. Článek, který tímto prezentuji a který je překladem článku Petera Beatsona, ukazuje, že tento způsob není nejvhodnější, a názorným způsobem vypovídá o tom, jak vypadaly původní nálezy. V krátkosti jsou okomentovány rozměry, technické parametry, způsob fixace a rekonstrukce. Do článku jsou zahrnuty dobová vyobrazení a grafy, díky kterým si lze udělat dobrou představu o tom, jak dobové ovinky vypadaly a jak byly nošeny.

V případě, že by si někdo chtěl obstarat pár dobových ovinek, doporučuji obchůdky Ruční tkaníOpo Ra a Vlčice – weaving and felting. Jejich tvorbu můžete vidět zde:

Článek si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Nášlapní ježci

Při listování v publikacích o nálezech z Haithabu / Hedeby jsem narazil na zajímavost, o které jsem doposud věděl pouze málo – nášlapné ježky (lat. tribulus, česky též „vraní noha“, viz terminologii v Žákovský 2009: 115). V Haithabu bylo objeveno celkem osm kusů. Nášlapní ježci se obecně „skládají ze čtyř různě dlouhých a profilovaných ramen, která jsou uspořádána tak, aby při vhození hvězdice na zem čnělo vzhůru vždy jedno její rameno. (…) Účinnost ježků byla někdy zvyšována i jednostrannými nebo oboustrannými zpětnými háčky na koncích ramen. Tyto háčky měly za úkol ránu zasazenou útočníkovi rozšířit a tím zesílit krvácení, dále měly znemožnit vytažení ježka z rány. Nebudeme asi daleko od pravdy, pokud budeme uvažovat i o natírání hrotů jedem nebo jejich znečišťování fekáliemi.” (Žákovský 2009: 121–122). Zpětné háčky lze detekovat také u nálezů z Haithabu. Ramena (bodce) nalezených ježků jsou dlouhá 30–70 mm (Westphalen 2002: 246, Taf. 91:25–27).

haithabu

Nášlapní ježci z Haithabu. Převzato z Westphalen 2002: Taf. 91:25–27, Nr. 5954, Nr. 5951, Nr. 5952.

haithabu2

Nášlapní ježci z Haithabu. Převzato z Schietzel 2014: 581.

ježek_haithabu

Masivní ježek vystavený v muzeu v Haithabu. Autor fotky: Jan Mudruňka.

Nášlapný ježek je defenzivní zbraní, která se užívala od antiky až do novověku např. při opevňování táborů nebo obraně měst. Jedná se o účinnou zbraň vůči pěchotě i kavalérii. První písemná zmínka o nasazení ježků se vztahuje k bitvě u Gaugamél (331 př. n. l.), kdy je měl použít perský král Dareios III. proti makedonským jednotkám (Michalak 2011: 275; Westphalen 2002: 246). Spisy Gaia Julia Caesara a Flavia Vegetia Renata svědčí o tom, že ježky přejala i římská armáda, což je podloženo archeologickými nálezy z německého Passau-Niedernburgu a skotského Newsteadu (Trimontium) (Michalak 2011: 275–276; Westphalen 2002: 246; Žákovský 2009: 115–116). Řada badatelů uvádí, že v období raného středověku ježci mizejí, aby se znovu objevily ve vrcholném pozdním středověku (např. Westphalen 2002; Žákovský 2009) – faktem však je, že se poměrně často zmiňují v byzantských válečných pojednáních (včetně praktických poznámek o jejich rozmístění, následném sběru a případné obraně proti takové zbrani) a občas i vyobrazeních (Michalak 2011: 275–276, 285, Ryc. 1:2). Michalak (2011: 276) se domnívá, že právě z Byzance se tato zbraň rozšířila do Evropy. Badatelé se shodují, že hlavním těžištěm této zbraně bylo 14.–17. století (Michalak 2011: 277–280; Žákovský 2009: 121). O používání nášlapných ježků v tomto mladším období se můžete dočíst v práci Petra Žákovského „Nášlapný ježek. Příspěvek k poznání jedné opomíjené středověké a raně novověké militarie“.

Pokud se vrátíme k ježkům z Haithabu, je potřeba říci, že jejich přiřazení k vikinskému materiálu provází obtíže. Přestože Michalak (Michalak 2011: 277) je považuje za rané doklady používání ve středověké Evropě a datuje je do období existence vikinského osídlení v Haithabu (nejpozději do 2. pol. 11. století), jiní autoři vyjadřují pochybnosti, protože ježci byly objeveni v nehlubokých vrstvách (Schietzel 2014: 581; Westphalen 2002: 246). V praxi to znamená, že mohou být mladšího data.

Je překvapující, že žádný z autorů, jejichž práce jsme dosud citovali, nezmínil skandinávské literární památky, v nichž lze nalézt zajímavé paralely. Stará severština ježky označuje jako hersporar. Pro účely tohoto článku jsem vybral tři nejzajímavější literární zmínky, přičemž zájemce o další zmínky odkazuji na H. Falka (1914: 198; § 102).

Nejstarší zpráva, která toto slovo obsahuje, pochází ze Ságy o Magnúsovi Slepém a Haraldu Gillim (kap. 6–7), která věrohodně popisuje dobývání Bergenu roku 1135 (ačkoli samotná sága byla zapsána zhruba o sto let později):

Král Harald plul na západ podél pobřeží a shromáždil velké vojsko, a proto se té zimě říkalo „davová zima“. Harald doplul do Bjǫrgvinu na Štědrý večer a zakotvil ve Flóruvázích. Kvůli posvátnosti toho času nechtěl bojovat na Vánoce. Král Magnús připravil město na boj. Na Hólmu vztyčil katapult a nechal vyrobit železné řetězy a dřevěné zátarasy, které položil přes záliv od královského dvorce. Nechal ukovat ježky a rozprostřít je po Jónsvellech. Z Vánoc nebyly slaveny více než tři dny, během kterých se nic nevyrábělo. A poslední den Vánoc dal král Harald zatroubit k postupu vojska. O Vánoce se jeho vojsko rozrostlo o devět set mužů. Král Harald slíbil králi Óláfu Svatému, že výměnou za vítězství postaví ve městě na vlastní náklady Óláfův kostel. Král Magnús postavil svůj šik u dvora Kristova kostela, zatímco král Harald vesloval nejprve k Norðnesu. Ale když to král Magnús se svými lidmi spatřil, obrátili se směrem k městu a ke konci zátoky. A když procházeli ulicemi, mnoho měšťanů odbíhalo do svých dvorů a domovů, a ti, kteří se vydali přes pole, naběhli na ježky.

Další zprávu představují Činy Dánů Saxona Grammatika (oddíl 6.5.9, napsáno kolem roku 1200) , který píše o ježcích v souvislosti s mýtickým příběhem o Starkaðovi. Starkað podle příběhu dobýval ruské město, ale jeho obránci použily ježky. Dánové však byli natolik důmyslní, že obuli dřeváky, díky kterým jim ježci neublížily. Ježci jsou popsáni jako „hřebíky nezvyklé ostrosti“, které mají „čtyři hroty, jež jsou uspořádány tak, že ať jsou hozeny na jakoukoli stranu, pevně stojí na třech stejných nohách“.

Další zmínku zachycuje takzvané Královské zrcadlo, příručka vytvořená pro následníka norského trůnu kolem roku 1250. V 38. kapitole, která popisuje boj na pevnině i na moři, se můžeme dočíst následující:

Na lodi může být k užitku mnoho zbraní, které nemají využití na pevnině, s výjimkou pevností a hradů. Na lodi jsou dobré dlouhé kosy a bradatice s dlouhými ratišti, bitevní břevna a praky na holích, oštěpy a všechny další druhy vrhacích zbraní. Dobré jsou také kuše, luky a všechny druhy střelných zbraní, avšak uhlí a síra jsou nejdůležitějšími ze všech zbraní, které jsem teď zmínil. Odlévaní ježci z olova [blýsteyptir hersporar] a dobré atgeiry jsou rovněž dobré zbraně na lodi. 

Ze zprávy o bitvě o Bergen z roku 1135 vychází najevo, že ježci jsou železné a kované, stejně jako ježci nalezení v Haithabu. Nejbližší analogie, která je mi známa, pochází z ölandské pevnosti Eketorp (Eketorp III), která byla opuštěna kolem roku 1200. V Eketorpu bylo nalezeno celkem 24 kusů ve 3 různých typech (Michalak 2011: 277; Sandstedt 1998: 208). Úplně jiný pohled by v budoucnu mohl přinést nově nalezený ježek z dánského (dnes německého) protoměsta Sliasthorp, který by se mohl datovat nejpozději do 10. století. Jeden fragment nášlapného ježka byl nalezen také v Yorku (Období 3, 850–900, katalogové číslo 3944; viz Ottaway 1992: 244, 472, 1067, 1108). Olovění ježci, kteří jsou zmíněni v Královském zrcadle, jsou zcela jistě specificky norskou zbraní, protože byly archeologicky zachyceni v Norsku – jedná se o ježky s olověným jádrem, do něhož je zasazeno čtyři až pět železných hrotů (Ahrens 2012: 149; Petersen 1915: 5–8, Fig. 1–3).

eketorp

Nášlapní ježci z Eketorpu III. Převzato z Michalak 2011: 287, Rys. 3:12–16, dle Sandstedt 1998: 208.

Ježek nalezený v severoněmeckém Sliasthorpu. Fotku pořídila Univerzita v Aarhusu.

V rámci tohoto kontextu je datování ježků z Haithabu nesmírně složité. Ukázali jsme si, že jde o zbraň, která má dlouhou historii. V raném středověku se však, a to i přes její jednoduchost, ve většině Evropy s výjimkou Byzance neobjevuje mezi archeologickými nálezy nebo v literárních památkách. Ukázali jsme si, že ježci se mohly dostávat do módy již ve 12. století, což ve své práci dokládá také Sven Ahrens (2012: 147–148). V severském prostředí, ve kterém nebyl kavalérní boj prioritou, byly ježci používáni proti pěchotě při obraně pevností, měst a při námořním boji. Haithabu bylo opevněno tzv. Polokruhovým valem (Halbkreiswall), který mohl být k vojenským účelům využíván i po zániku města, a tak je pouze otázkou, zda můžeme ježky datovat do vikinského období, nebo je přiřadíme k mladšímu a analogicky bližšímu materiálu. Pokud by se dokázalo prokázat, že nalezení ježci z Haithabu, Sliasthorpu a Yorku náleží do vikinského období, poupravila by se naše představa o podobě raně středověkého boje.


Použité prameny a literatura:

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) = Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Saxo Grammaticus: Činy Dánů (Gesta Danorum). Det Kongelige Bibliotek. Online zde.

Sága o Magnúsovi Slepém a Haraldu Gillim (Magnúss saga blinda og Haralds gilla). Snerpa. Online zde.

AHRENS, Sven (2002). En fotangel fra Bjørvika og fotangelens lange militære historie. In: Norsk Maritimt Museum Årbok 2012, 143-160. Online.

FALK, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde, Kristiania.

MICHALAK, Arkadiusz (2011). „[…] i konie […] były niezawodnie zniszczone“. Rzecz o tribulusach, czosnkach i kruczych stópkach. In: O. Ławrynowicz, J. Maik, P. A. Nowakowski (red.). Non sensistis gladios! Studia ofiarowane Marianowi Głoskowi w 70. rocznicę urodzin, Łódź, s. 275–287. Online.

OTTAWAY, Patrick (1992). Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London.

PETERSEN, Theodor (1915). Kongespeilets blýsteyptir hersporar. In: Det Kongelige Norske Videnskabers Selskabs Skrifter 6, 1–8. Online.

SANDSTEDT, Fred (1998). Vapen. In: K. Borg (red.). Eketorp-III. Den medeltida befästningen på Öland. Artefakterna, Stockholm, 190–211.

SCHIETZEL, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

WESTPHALEN, Petra. Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster 2002, 227–228.

ŽÁKOVSKÝ, Petr (2009). Nášlapný ježek. Příspěvek k poznání jedné opomíjené středověké a raně novověké militarie. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada archeologická (M) 12-13, 115–132. Online.

O potřebě změny pravidel

Před jistou dobou jsem sepsal příspěvek „Stagnace českých historických akcí“, který vyvolal značnou pozitivní i negativní odezvu. Vyjadřuji v něm nesouhlas s rekonstrukcí, která se nezakládá na pramenech. Ve článku kladu důraz na to, že každý reenactor by měl podniknout svůj vlastní výzkum a přizpůsobit svůj kostým k danému roku a dané oblasti. Přestože mnohé myšlenky byly dlouhosáhle propírány na Facebooku, cílové skupiny, kterým byl příspěvek určen, článek neoslovil. Proto bych se chtěl vyjádřit k opačnému přístupu, poněkud radikálnějšímu, ale dle mého soudu lépe odpovídajícímu současné situaci.

Jak jsem již naznačil ve zmíněném článku, doba vikinská je spíše zidealizovaným obdobím. Reenactoři, kteří se mu věnují, z neznalosti dobových reálií často podléhají iluzím. Oblíbenou praktikou není dokazování pravosti a autentičnosti, nýbrž poukazování na nedostatek znalostí a odkazování na skupinové autority. V praxi si tento přístup můžeme ukázat na modelové situaci:

Reenactor 1: „Jsou krpce dobové? Lze jej pokládat za autentické?
Reenactor 2: „Nevíme jistě. Pokud vím, nálezy krpců z doby vikinské neexistují, ale lze je objevit mezi staršími dánskými nálezy a etnologicky je lze doložit po celém světě.
Reenactor 3: „Já jsem slyšel, že dobové jsou. XY mi to říkal a prý viděl nějaké nálezy. Navíc jsou z kůže a ta se, jak známo, špatně dochovává. Klidně se mohly nosit a my to ani nevíme.

Přístup, který zastává reenactor 3, lze jednoznačně označit za špatný a zhoubný: odkazuje se na prostředníka namísto toho, aby podnikl vlastní výzkum, a především používá argumentační klam nedostatku znalostí, kterým obhajuje autentičnost. V mnoha případech člověk s tímto přístupem rezignuje na samostudium, protože „zkrátka všechno mohlo být možné“ a autentičnost nelze prokázat. A je úplně jedno, že z doby vikinské máme stovky nalezených bot, z nichž ani jedny nejsou krpce …

Poté tu máme další efekt, odvolávání se na chyby ostatních. Názorný příklad:

Reenactor 1: „Proč používáš krpce, když se nenašly?
Reenactor 2: „Nosí je i XY, tak proč bych nemohl já?

I tento přístup je zhoubný, protože dochází k cyklení a neautentické předměty jsou používány stále dokola a dokola.

Dalším velice častým argumentem k autentičnosti předmětu je nálepka “volná rekonstrukce”. V mnoha případech si pod tímto označením můžeme představit regulérní šizení, díky kterému reenactor nemusí do předmětu investovat tolik peněz nebo času. Názorným příkladem mohou být tašvice s kostěným knoflíkem, které se nepoužívaly a které jsou jednodušší na výrobu než tašvice s průvlečkou. Před každou volnou rekonstrukcí je třeba nastudovat problematiku a pohybovat se v rámci uvěřitelných tvarů, ornamentů apod. Dalším názorným příkladem může být tento:

Reenactor 1: „Nebyly původní kaftany z hedvábí s bronzovými knoflíky?
Reenactor 2: „Já jsem radši zvolil vlnu. Je to volná rekonstrukce.

Uvedené příklady jsou bohužel velice časté. Obecně lze říci, že zastánci těchto přístupů ovládají argumentační klamy a spíše než důvody, proč dělat věci lépe, hledají způsoby, jak obhájit výsledky svého snažení, ať je jejich autenticita jakákoli. Osobně tento přístup nazývám „pocitovou rekonstrukcí“ a dle mého názoru je typický právě při rekonstrukci období, pro něž je množství pramenů omezené a která se vyznačují tím, že existuje tolik interpretací, kolik je reenactorů samotných. Zatím jsem se setkal s obhajováním autenticity následujícího typu:

1) odkazování na vědecký diskurz a konkrétní prameny
1.1) odkazování na neznámé či známé skupinové autority
1.2) odkazování na dokumenty, obrázky
2) poukazování na nedostatek znalostí
2.1) poukazování na chyby ostatních, na nízkou kostýmovou úroveň akce či nedostatek financí
2.2) poukazování na volnou rekonstrukci, nižší technickou náročnost (např. nalezené převracené boty jsou technicky složitější než krpce, což znamená, že „krpce jsou teoreticky autentické“)
2.3) poukazování na fakt, že žádná rekonstrukce není a nemůže být stoprocentní a že badatel není cestovatelem v čase

Je samozřejmě pochopitelné, že ne každý má čas, chuť nebo mozkovou kapacitu na samostatné vzdělávání v oblasti dobových reálií. Z toho důvodu by měli zapracovat velitelé skupin, ale zejména dosud opomíjení organizátoři jednotlivých akcí. Domnívám se, že jsou to právě oni, kteří mohou pomoci se změnou přístupu a příklonu k autentičnosti. Dle mého názoru to lze provést několika mírně radikálními, ale férovými a opodstatnitelnými kroky:

1) Není možné na akci, která sama sebe nazývá historickou, přijímat jakýkoli kostým. Každý kostým musí být podroben bližšímu ohledání, což je časově náročné. Organizátoři si mohou vyžádat fotky kostýmů předem, nebo mohou před začátkem akce sestavit komisi, která bude schvalovat kostýmy jednotlivých skupin. V současné době panuje takový trend, že kdokoli může na historickou akci přijít v čemkoli a bude přijat (viz bod 2). V mnoha případech organizátoři nejsou schopni plnit výstrojní podmínky své vlastní historické akce.

2) Je praxí, že organizátoři nechtějí účastníky akce buzerovat nároky na dobovost, protože se strachují, že jakýkoli konflikt by mohl oslabit již tak malou komunitu. Domnívám se, že uzrál čas a do řad komunity v posledních několika letech přišlo mnoho mladých zájemců, kteří úroveň autenticity spíše poškodili nežli vylepšili. Proto bych na organizátory rád apeloval, aby se neobávali každým rokem nastavovat tvrdší podmínky, díky kterým by vymizely předměty a kombinace předmětů, které nemají oporu v pramenech. Se svými kolegy jsem se shodl, že doba na kompletní výměnu kostýmu je dva roky, a pravidla by s tímto měla počítat.

3) Je potřeba se shodnout na tom, že kožené lamelové zbroje nejsou tolerovatelné ve vikinském reenactmentu. Stejně tak by se mělo dojít k závěru, že na každou vikinskou skupinu je tolerovatelný určitý počet kvalitně provedených kovových lamelových zbrojí. Obecně by se měly stanovit limity toho, co je přípustné a co není. Není možné a tolerovatelné, aby se na akcích pohybovali jedinci s desítkami amuletů kladiv u krku. Stejně nepřípustné jsou rohy nošené u pasu nebo nezakryté obarvené vlasy. To se týká i použití krpců, zástěr s pevně našitými ramínky bez broží, tzv. danaxů na toporech delších než 130–150 cm, pytlovitých oděvů s širokými rukávy, sešívaných širokých kalhot a jiné.

4) S tím souvisí i to, že tyto kostýmní nároky je třeba vizualizovat. Přiložením obrázků, které budou znázorňovat akceptované kostýmy, se udají jasné požadavky, které budou tím spíše splnitelné i vymahatelné. Je pravda, že tímto krokem hrozí uniformnost kostýmu, ale pevně věřím, že rozdílné barvy látek a různé kostýmové doplňky dokáží jednotlivé kostýmy odlišit.

5) Do určité míry by se mělo vrátit ke kořenům a napravovat chyby v úplných začátcích. Na akce jezdíme proto, abychom poznali jinou kulturu, a tu nepoznáme tak, že budeme neustále online na mobilech, budeme pít pivo z plastových lahví a zakusovat chleba z igeliťáku. K tomuto účelu by měla být určena plastová policie.

6) Mám pocit, že v poslední době boj přitvrzuje. Proto zvažuji nad tím, že bychom měli zavést “maršály”, rozhodčí ozbrojené holemi/praporky, které zakročí ve sporných momentech nebo odstaví/důrazně napomenou člověka, který zjevně neumí kontrolovat svou zbraň. Díky nenáročnosti tohoto úkolu mohou tyto maršály ztvárňovat i ti, kteří se z nějakého důvodu nezapojují do boje. Bezpečnějšího boje lze dosáhnout také používáním autentičtějších a lépe vypadajících ochranných prvků.

7) Mnoho účastníků akce včetně organizátorů událost navštěvují z důvodu relaxace, což jim rozhodně nelze mít za zlé. V mnoha případech však festivaly připomínají festivaly hudební nebo skautské tábory. Bitva je jediným hromadným bodem programu, zbytek akce je víceméně individuální a volný. Osobně se snažím o to, aby se na akcích pořádaly i nějaké vedlejší aktivity, které dle mého soudu patří k rekonstrukci a které rozšiřují naše znalosti. V rámci zlepšování kostýmů by mohly být vypsány soutěže o nejlepší kostým v mužské i ženské kategorii. Prakticky chybí dobová hudba a řemesla. Cestu vidím v tom, že zúčastněné skupiny mohou pomoci s organizací akce tím, že připraví svůj vlastní program.

Toto je z mé strany zřejmě všechno. Těchto sedm bodů se mi již dlouho honilo hlavou a impulsem pro jejich sepsání byl festival Rusborg. Jedná se o největší ruskou raně středověkou akci. Právě pravidla na ruských festivalech jsou známa tím, že jsou velice přísná, a Rusborg není výjimkou. Ale odměnou jsou fotky s nádhernými kostýmy a překrásnou dobovou atmosférou, kterou na našich akcích můžeme jen stěží hledat. Z konverzací s organizátory těchto východních akcí vyplynulo, že naše festivaly považují víceméně za fantazy, k čemuž se bohužel musím připojit. Dokažme jim i sami sobě, že máme na víc!

Další fragment přilby z Birky?

Po sepsání článku o možných fragmentech východní přilby z Birky (“Fragmenty přilby z Birky?“) mne můj ruský přítel Pavel Voronin upozornil na další podezřelý fragment, který byl nalezen v oblasti tzv. Posádky (Garrison/Garnison; Bj 596). Pavel mi také poskytl své vlastní fotky, které pořídil ve Státním historickém muzeu (SHM) ve Stockholmu. To bylo téměř vše, co jsem byl schopen vyzvědět – Pavel si není vědom žádné literatury, která by se fragmentem zabývala, není mu známo katalogové číslo ani rok objevu či přesná pozice nálezu. V internetovém katalogu Státního historického muzea se tento předmět nachází pod katalogovým číslem 449257 (Bj 596: 46) a byl přidán do databáze Ny Björnem Gustafssonem 14. 11. 2006.

Fotky a popis

 

S vědomím toho, že předměty nelze popisovat na základě fotek, se pustíme do povrchního popisu, který však nemusí odpovídat realitě. Předmět, který je označen za “okrajové kování”, je vyrobený z “pozlaceného bronzu”. Na zadní straně předmětu si můžeme povšimnout měděnky.

Kvůli pokroucení nelze přesně určit jeho rozměry; délka se pohybuje kolem 90 mm a šířka kolem 13 mm (zuby nepočítaje). Ze spodního okraje vybíhá 13 patrných kolmých zubů o délce cca 5 mm a šířce 3 mm. Výřezy mezi zuby si udržují pravidelné rozestupy 3 mm. U horního okraje levé poloviny fragmentu se nachází nýtový otvor o průměru 3–4 mm. Boční strany fragmentu svědčí o násilném odtržení.

Fragment má zjevně vlnkovaný profil. Pozlacení se zachovalo v drážkách a nabízí se otázka, zda byla pozlacena celá čelní strana či nikoli. Zlacení zasahuje až na zuby. Vrcholky vlnek nemusely být pozlacené, ale stejně tak mohly být sedřeny a zbaveny pozlacení. Zdobení dnes každopádně působí dojmem tří zlatých pruhů.

Fragment přilby?

Další fotografie fragmentu. Převzato z katalogu Státního historického muzea (SHM), Ny Björn Gustafsson SHMM

Jakmile jsem spatřil fotky předmětu, okamžitě mě napadlo, že může jít o fragment přilby, konkrétně závěsu barmice. Takový nález by v kontextu síně válečníků jistě dával smysl. Ostatně, již dříve jsem referoval o dalších fragmentech přilby, které se nalezly na témže místě. S těmito fragmenty má diskutovaný předmět několik podobností – v obou případech jde o pozlacené bronzové pásky a nápadné jsou podobně široké nýtové otvory, které jsou rozmístěné daleko od sebe. Všechny předměty vykazují poškození bočních stran a naznačují odtržení. Přesto pokládám za nepravděpodobné, že by diskutovaný fragment pocházel z téže přilby, jako dříve popsané fragmenty. Domnívám se tak na základě různých konstrukčních rysů – dřívější fragmenty (šířka 1,9 cm) představují lemující pás na spodním okraji přilby, zatímco zde diskutovaný fragment (šírka cca 1,3 cm) mohl sloužit jako závěs barmice, který byl nanýtovaný na spodní okraj přilby. V tom případě se oba typy pásů musely překrývat, což vzhledem k jejich nákladnosti není pravděpodobné. Dřívější nálezy navíc nemají známky po nýtech na spodním okraji. Jedinou možností, jak by oba pásy mohly být na stejné přilbě, je ta, že by byly nanýtovány na přilbu samostatně a nepřekrývaly se. Podobný systém lze najít na přilbě z ukrajinské Nemie, na které je ozdobný pásek nanýtovaný nad závěsem barmice, který je však reprezentován otvory do zvonu přilby. Kombinaci obou typů fragmentů pokládám za nepravděpodobnou a jako pravděpodobnější se mi jeví možnost, že fragmenty pocházejí z různých přileb.

Přilby doby vikinské
Člověk by si mohl pokládat otázku, stojí-li za to zabývat se tisíc let starým a pokrouceným fragmentem, který může pocházet z přilby. Je potřeba připomenout, že je známo velmi málo archeologicky doložených přileb, které byly vyrobeny nebo se nalezly ve vikinské Skandinávie. Vynecháme-li již zmíněné fragmenty z Birky, jde především fragmenty masek (Tjele, Lokrume, Kyjev, Svatováclavská přilba) a vyobrazení přileb. Jedinou kompletní ověřenou přilbu představuje přilba z Gjermundbu. Dále je známa rytina ze Sigtuny, která zpodobňuje mužskou hlavu s kónickou přilbicí. Zatím neověřeným nálezem zůstává přilba z anglické řeky Tees, která je nápadně podobná přilbě z Gjermundbu. Dále se na internetových aukcích objevují přilby, ale jejich pravost nelze ověřit. K podrobnějším datům doporučuji přečíst článek „Grafnir hjálmar“.

Komparativní materiál – závěs barmice
Z toho vyplývá, že ve Skandinávii známe metodu zavěšení barmice pouze u přilby z Gjermundbu, a proto je třeba zkoumat tuto problematiku ze širší perspektivy. Dochování a interpretace zařízení sloužící k uchycení barmice je obecně problematické. V mnoha případech se po obvodu spodního okraje nacházejí otvory bez pozůstatků barmice, a jelikož díry jsou poměrně daleko od sebe, vyvstává komplikace. Za takových okolností není ani jisté, že otvory sloužily k uchycení ochrany krku, protože stejně dobře mohly sloužit k přinýtování výplně přilby či řemínků. To je například problém přileb z polských nalezišť Lednice (Ostrów Lednicki) a Orchowa (Jeziora Orchowskie), již zmíněné Nemie, Olomouci nebo norského Gjermundbu. U těchto přileb nemůžeme s absolutní jistotou tvrdit, zda otvory:

  • nesloužily k přinýtování výplně přilby nebo řemínků.
  • nesloužily k uchycení kroužků, na kterých byla pověšena barmice.
  • nesloužily k uchycení koženého pásku na vnitřní straně přilby, na kterém byla pověšena barmice nebo jiná ochrana krku.
  • nesloužily k uchycení horizontálně nasměrovaných oček, kterými byl provlečen drát, na němž byla zavěšena barmice.

Spodní okraj přilby z Gjermundbu; detail metody uchycení ochrany krku. Převzato z portálu Unimus.no; autor fotky Leif Pedersen.

Při posuzování výše zmíněných přileb se nesmíme dopustit generalizace. Měli bychom brát každý nález samostatně a zohlednit vzdálenost otvorů od spodního okraje přilby a další faktory. U přilby z Gjermundbu se otvory nacházejí dost blízko spodnímu okraji a ve dvou z nich se stále nacházejí kroužky, a proto se domnívám, že za tyto kroužky mohla být pověšena barmice (viz také např. Vike 2000: 8), třebaže byly vysloveny názory, že otvory se nacházejí daleko od sebe (2 cm), a tak v nich byl uchycen spíše kožený závěs vyztužený kovovými pásky (Munksgaard 1984: 87).

Zde diskutovaný předmět však může představovat sofistikovanější metodu, kterou nacházíme na několika evropských přilbách. Tato metoda spočívá v nanýtování samostatného plného pásu, kterým je provlečen drát, na který je pověšena barmice. Kroužky z pásku vystupují skrze zářezy na jeho spodním okraji. Tato metoda je časově i finančně náročná, ale je velmi efektivní a zároveň vzhledná. Můžeme rozdělovat dva podtypy této metody:

  • Rekonstrukce závěsu barmice na přilbě z Coppergate. Převzato z Tweddle 1992: 1000, Fig. 462.

    podtyp A: základ závěsu barmice představuje přehnutý plech, do kterého se vysekají či vystříhají zářezy. Obě části plechu se přinýtují ke spodnímu okraji přilby (na její obvodový pás) a do zářezů se postupně vkládají kroužky držící barmici a skrz ně se protahuje drát. Tuto metodu lze nalézt na přilbě z Coppergate (široký 10,3 mm), přilbách ze Stromovky, přilbě z Gnězdova a také na některých přilbách z doby vendelské (Valsgärde 7, 8, Vendel 12 a dost možná také Vallentuny). Závěs přilby z Coppergate je vyrobený z mosazi (Tweddle 1992: 960–965, 999–1003, 1052–1053), zatímco závěsy vendelských přileb jsou bronzové (Arwidsson 1977: 23, Abb. 24; Arwidsson 1954: 24, Abb. 10) a špatně zachované závěsy přileb ze Stromovky a z Gnězdova 1 jsou železné (viz článek “Přilby typu Stromovka/Gnězdovo“).

  • Rekonstrukce závěsu barmice na nedávno objevené přilbě. Převzato z Kirpičnikov 2009: 35, Obr. 10.

    podtyp B: základ závěsu barmice je plech, jehož zuby jsou ohnuté dozadu a tvoří tunel, kterým je prostrčen drát, stejně jako u podtypu A. Tato metoda se objevuje u východních přileb černihovského a velkopolského typu od 2. pol. 10. století. Závěsy jsou vždy železné a nejčastěji postříbřené. To se například týká nedávno objevené přilby, o které referuje A. N. Kirpičnikov (Kirpičnikov 2009: 6–8) a která je uložena v galerii “Ruská komnata”. Její železný, postříbřený a rytinami ozdobený závěs barmice je široký 1,8 cm (Kirpičnikov 2009: 8).

metoda_1

Ilustrační náčrt metody plného pásu: podtypy A a B. Autor obrázku: Jan Zbránek.

Detail nanýtovaných oček. Převzato z: Arwidsson 1942: 28, Abb. 20.

Na stejné metodě jako podtypy A a B fungují průvlaky, které se objevují u dalších přileb z vendelského období (Vendel 1 a Valsgärde 6). Skrze tyto bronzové průvlaky, které jsou nanýtovány na spodní okraj přilby, je provlečen drát se zavěšenou barmicí (Arwidsson 1942: 28–9, Abb. 20). Svým způsobem jde o jednodušší alternativu výše zmíněných metod, které využívají plnou ochranu zavěšovacího zařízení. Podobnou metodu ve formě jednoduchých oček nalezneme také u zadní strany lícnic přilby z Coppergate:

coppargate_zaves2

Převzato z Tweddle 1992: 999, Fig. 431.

Přilba z Kazazova, podtyp A.

Jestliže jsme výše zmínili horizontálně nasměrovaná očka, pak bychom se měli zmínit například o přilbách z Pécse, Kazazova nebo Gorzuch. Na těchto východních přilbách (a jak jsme naznačili výše, možná také u některých kónických přileb) se objevuje další jednodušší metoda závěsu přilby – jednoduchá očka z drátu (v ruské terminologii tzv. ouška), kterými je protažen drát se zavěšenou barmicí. Opět můžeme rozlišovat mezi dvěma podtypy:

  • podtyp A: očka se nacházejí na zvonu přilby (např. přilba z Pécse či Kazazova).
  • podtyp B: očka se nacházejí na pásku, který je nanýtován na okraj přilby (např. přilba z Gorzuch).

Metoda používající očka, která se na přilbách objevila někdy na přelomu 10. a 11. století, však má své nevýhody. Vytváří překážku na vnější straně přilby, která má být co nejhladší, a rána do této překážky může vést ke rozhození, zranění a zároveň poškození závěsného zařízení. Současně tato metoda nepůsobí tak vzhledně, jako dříve zmiňované plné závěsy nebo průvlaky.

metoda_2

Ilustrační náčrt metody horizontálních oček: podtypy A a B. Autor obrázku: Jan Zbránek.

Pokud jde o fragment z Birky, mohl náležet k plným závěsům. Vzhledem k nekompletnosti však není možné určit, zda patřil k podtypu A nebo B. Sergej Kainov ze Státního historického muzea v Moskvě, s nímž jsem tento fragment konzultoval, mi sdělil, že s přihlédnutím k použitému materiálu (bronz) se domnívá, že fragment spíše náležel k podtypu A, ale přináležitost k podtypu B nelze vyloučit. Spojitost síně s východním kulturním okruhem byla potvrzena (Hedenstierna-Jonson 2006: 17–21), a tak se nabízejí obě možnosti. Detailní zkoumání závěsných zoubků, které jsou nyní narovnané či dokonce otočené na druhou stranu, by mohlo přinést odpověď na otázku, zda byl z fragmentu odtržen zadní/vnitřní díl (podtyp A), nebo fragment zadní/vnitřní díl pásu postrádal a zoubky byly jednoduše ohnuté (podtyp B).

Výpovědní hodnota fragmentu

Přestože nález by se mohl zdát bezvýznamný, v případě, že náležel k přilbě, by mohl mít vysokou výpovědní hodnotu. Tu se pokusím vyjádřit následovně:

  • V případě, že fragment představuje závěs přilby, obohacuje skandinávský materiál týkající se přileb, který se skládá především z masek a metodu závěsu naznačuje pouze v jednom případě (Gjermundbu, nepočítáme-li nepotvrzenou přilbu z Tees).
  • Fragment může prokazovat, že skandinávské přilby používaly efektivní zařízení k zavěšení barmice. Při rekonstrukci vikinských přileb se často přistupuje k metodě, která spočívá v navrtání velkého množství děr po obvodu. Barmice se poté jednoduše navleče. Srovnáním závěsných zařízení se ukazuje, že tento způsob nebyl používán, zřejmě proto, že vyžadoval značné úsilí. Plný závěs v porovnání vyžaduje zlomek nýtování, zpevňuje okraj přilby a poskytuje možnost zdobení.
  • Fragment připomíná, že přilby doby vikinské byly zdobené drahými kovy, jak se ukazuje i u ostatních fragmentů a v písemných pramenech. Kontext nálezu (síň) naznačuje bojový charakter, možná původní zdobená přilba tedy nemusela být pouhou maskou, nýbrž byla určena k boji, což dost možná souvisí s podobou fragmentu.
  • Jestliže bylo v článku o předchozích fragmentech řečeno, že zhruba 300 kroužků mohlo náležet k barmici (Ehlton 2003: 17), pak mohly náležet k tomuto fragmentu, stejně jako k předchozím fragmentům.

Poděkování

Rekonstrukce přilby z Černé mohyly poblíž Černihovu na Ukrajině, 2. polovina 10. století. Převzato z Kirpičnikov 2009: 63, Obr. 46.

V prvé řadě bych chtěl poděkovat Pavlu Voroninovi, který poskytl fotografie a umožnil tak vznik článku. Dále bych chtěl poděkovat Sergeji Kainovovi za četné konzultace nejen fragmentu z Birky, ale také komparativního materiálu. Dík patří také Romanu Královi a Richardu Grünfeldovi za konzultaci. Současně bych chtěl vyjádřit svůj vděk Janu Zbránkovi, který se ochotně pustil do ilustrací.

Literatura a internetové odkazy

ARWIDSSON, Greta (1942). Valsgärde 6, Uppsala.

ARWIDSSON, Greta (1954). Valsgärde 8, Uppsala.

ARWIDSSON, Greta (1977). Valsgärde 7, Lund.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://www.themailresearchsociety.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

HEDENSTIERNA-JONSON, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Dostupné z: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

KALMRING, Sven (2014). A conical bronze boss and Hedeby´s Eastern connection. In: Fornvännen 109, Stockholm. Dostupné z: https://www.academia.edu/6845231/A_conical_bronze_boss_and_Hedebys_Eastern_connection.

Kirpičnikov 2009 = Кирпичников А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы, Sankt-Petěrburg. Dostupné z:
http://swordmaster.org/2011/06/13/rannesrednevekovye-zolochenye-shlemy.html.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster: 85–89.

TWEDDLE, Dominic (1992) (ed.). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

VIKE, Vegard (2000). Ring weave : A metallographical analysis of ring mail material at the Oldsaksamlingen in Oslo, Oslo [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://folk.uio.no/vegardav/brynje/Ring_Weave_Vegard_Vike_2000_(translated_Ny_Bj%C3%B6rn_Gustafsson).pdf.

Přilby typu Stromovka/Gnězdovo, dostupné z: http://livinghistory.cz/node/421.

Přilby v raném středověku, dostupné z: http://www.curiavitkov.cz/valka21.html.

Rekonstrukce kónické “normanské” přilby z jednoho kusu dle nálezu z Olomouce – 11.–12. st., dostupné z: http://www.curiavitkov.cz/clanek20.html.

Potištěné textilie ve východní Evropě

1601123_856125997736352_8654830607552975462_n

Jedna z potištěných látek Savelyevy Ekateriny.

Již nějakou dobu se zabývám dobovou módou a možnostmi její rekonstrukce. Proto jsem byl uchvácen, když se na Facebooku objevila práce Savelyevy Ekateriny z Moskvy, která vyrábí překrásné potištěné hedvábné a vlněné kostýmy. Zároveň mi však vrtalo hlavou, zda je potisk textilií podložen dobovými prameny, nakolik byl rozšířený a zda je adekvátní při rekonstrukci raného středověku. A tak jsem začal pátrat.

Hned na počátku bádání jsem si uvědomil dvě věci:

  1. že zájemce o toto téma musí být vybaven znalostí ruštiny.
  2. že internet není nejlepším médiem pro získávání podobných informací, protože jsem nebyl schopen nalézt jedinou komplexní práci o starých potištěných textiliích, třebaže potisk látek byl a doposud je ve východní Evropě poměrně populární (viz článek na Wikipedii).

Přesto jsem byl schopen najít několik základních informací. Potisk hedvábí, bavlny a lnu je znám z exotických končin, zejména Íránu, Egypta, centrální Asie nebo Indie. Lze předpokládat, že tyto potisk již utkané látky byl alternativou k vzorovanému hedvábí, i když natištěný motiv musel být poměrně nestálý. Jako názorné příklady si můžeme uvést tyto nálezy:

  • Potištěné hedvábí z Moščevaja Balky, Severní Kavkaz, 8.–9. století, fotky zde zde. Další potištěná textilie z téhož naleziště zde.
  • Potištěný a pozlacený len z Egypta, 9. století, fotka zde.
  • Potištěná a pomalovaná bavlna z Íránu, 10.–11. století, fotka zde.

I ve východní Evropě můžeme nalézt několik raných nálezů. Jeden z nich pochází z Gnězdova u Smolensku – jedná se o rudý hedvábný fragment utkaný v plátnové vazbě, který byl potištěn zelenými medailony s motivy gryfů (rekonstrukci viz zde):

Tkaniny, fragmenty látek z oděvů nalezených v mohylových komorách 11, 25, 56, 61, 62; tkaniny z mohyly 62 (…) byly zkoumány M. V. Fechnerovou. Nalezené fragmenty jsou hedvábné, utkané v plátnové vazbě. Jeden z fragmentů tvořila potištěná látka s rudým podkladem a zeleným vzorem; část zbytků měla olemovaný okraj. Druhý fragment měl olemovaný okraj a v dírce připevněný bronzový knoflík. Také byla nalezena jemná tkanina s plátnovou vazbou, která nesla stopy po drobných záhybech, zřejmě se jednalo o košili. Kromě toho tam byla nalezena vzorovaná stuha z hedvábí a pozlacených stříbrných nití. Nitě jsou byzantské, ale stuha byla utkána ve východní Evropě. Všechny zkoumané předměty se vyskytovaly v 10. století.” (Kamenetskaja 1991151)

Cenný nález představuje také potištěné hedvábí utkané v keprové vazbě, které bylo nalezeno v mohyle B u Rosavy a které se datuje do 10. století (Jakunina 1940). Tmavý motiv je natištěn na hnědém vybledlém podkladu, jehož původní barvy není možné určit.

Motivy z Levanki.

Další potištěné textilie byly nalezeny v mohyle č. 2 v obci Levanki u Černihovu. V té byly odkryty dva hnědé vlněné fragmenty utkané v různě kvalitní plátnové vazbě, na kterých byly natištěny černé medailony. Sporná je datace mohyly – Jakunina 1940 se domnívá, že pochází z 11.–12. století, zatímco Michailova 2010 zastává názor, že pochází z 10. nebo začátku 11. století a že natištěné motivy jsou byzantské. Bližší informace o mohyle a textilních nálezech naleznete zde. Fotky fragmentů textilu zde a zde.

Další nálezy byly odkryty v přiladožských mohylách pocházejících z 10.–12. století (konkrétně Gaygovo [Гайгово] 1 – II/10.1, I/5.1; Gaygovo [Гайгово] 3 – I/8.2; Kurgino [Кургино] 2 – I/10.2; I/11.1). Kočkurkina – Orfinskaja 2014 informují, že na hnědou vlnu utkanou v plátnové vazbě byly natištěny modré a žluté medailonky, a domnívají se, že potisk vlny byl lokální imitací importovaných kusů, které byly z hedvábí, lnu a bavlny (str. 18).

10347069_988414341174183_1182886997063418295_n

Razítko, které užívá Savelyeva Ekaterina k potisku.

V ugrofinských mohylnících (Krukovo-Kuznovský a Košibeevský) z 1. tisíciletí našeho letopočtu byly nalezeny další dva fragmenty potištěné vlny (Efimova 1966: 128). V obou případech je vlna utkána v plátnové vazbě, je hnědá a je potištěna tmavými pruhy.

V rajkoveckém hradišti (Райковецкое городище), které se datuje do 11.–13. století, bylo nalezeno malé razítko, které mohlo sloužit k potisku vlněné látky (Gončarov 1950: 126). Průměr kulatého razítka je 3,2 cm a délka dochované části držadla 4,6 cm.


Na rozdíl od 12. století, ve které lze potisk tkanin spolehlivě prokázat, se potisk na textilních nálezech z východní Evropy z období 9.–11. století špatně dochoval. Je přítomný na dvou hedvábných textiliích (Gnězdovo, Rosava) z 10. století, které lze považovat za import. Vlněné verze mohou daleko spíše představovat místní produkci, která dovážené potištěné hedvábí imitovala (Aristov 1866: 135; Jakunina 1940Orfinskaja 2011), čemuž nasvědčuje i použití medailonových motivů i nálezy razítek. Jinou kapitolou je pak potisk ugrofinských textilií, který je podle všeho starší a namísto medailonků sestává z pruhů. Vlněné textilie jsou dnes vlivem činnosti huminových kyselin hnědé.

Předpoklad, že hedvábné látky potištěné dekorativními medailonky nebyly ve staré Rusi původní, lze porovnat s byzantskými iluminacemi. Například Menologion Basila II. z konce 10. století vyobrazuje Bulhary, kteří mají při zabíjení Byzantinců hedvábné kaftany s “medailony”. Není možné říci, zda se autor snažil vyobrazit vzorované nebo potištěné hedvábí, ale můžeme s jistotou říci, že obě varianty se na území staré Rusi v omezené míře vykytovaly již v 10. století. V 11. století a 12. století bylo vzorované/potištěné hedvábí tak populární, že začaly vznikat vlněné imitace, které jsou archeologicky zachovány. Oděvy zdobené medailonky mají i kyjevské princezny Anna a Alžběta (manželka norského krále Haralda Krutého), které znázorňuje freska z chrámu svaté Žofie v Kyjevě z 11. století.

 

Zdroje:

Aristov 1866 = Аристов Н.Я. 1866. Промышленность Древней Руси. Санкт-Петербург.

Efimova 1966 = Ефимова Л. В. 1966. Ткани из финно угорских могиль ников I тыс. н. э. // Краткие сообщения Института археологии. Вып. 107. Москва: Наука, 127–134. Online.

Gončarov 1950 = Гончаров В. К. 1950. Райковецкое городище. Киев.

Jakunina 1940 = Якунина Л. И. 1940. О трёх курганных тканях // Труды ГИМ вып. 11, 147–158.

Kamenetskaja 1991 = Каменецкая Е. В. 1991. Заольшанская курганная группа Гнездова // Смоленск и Гнездово: к истории древнерусского города. Москва: МГУ, 125–174. Online.

Kočkurkina – Orfinskaja 2014 = Кочкуркина С. И., Орфинская О. В. 2014. Текстиль из погребений Приладожской курганной культуры (технологическое исследование) // Труды КарНЦ РАН. No 3. Петрозаводск: КарНЦ РАН, 9–20. Online.

Michailova 2010 = Михайлова К. А. 2010. Византийские влияния на парадный костюм североевропейской и древнерусской аристократии эпохи викингов //Диалог культур и народов средневековой Европы. Санкт-Петербург, 256–262.

Orfinskaja 2011 = Орфинская О. В.  2011. Текстильные находки с Селитренного и Водянского городищ (раскопки Поволжской экспедиции 1974 и 1981 гг.) // Диалог городской и степной культур на евразийском пространстве. Материалы V Международной конференции, посвященной памяти Г.А. Федорова-Давыдова 2-6 октября 2011. Астрахань, 235–240. Online.

Internetové odkazy a fóra:

Атрибуция набивных тканей из кургана №2 у с. Левенка Стародубского уезда из раскопок Д.Я. Самоквасова. Online.

Několik poznámek k ranně středověkým kaftanům východní a severní Evropy. Online.

Nohavice v době vikinské

Úvod

V médiích a popularizační literatuře panují tendence vyobrazovat středověk jako dobu hrubosti, surovosti a jednoduchosti. A o době vikinské toto platí dvojnásob. Těžko bychom v laické veřejnosti hledali člověka, který by si staré Seveřany v době vikinské spojoval s čistotou, komfortem a zdobeností. Opak je však pravdou, jak si můžeme ukázat právě na příkladu nohavic.

Různé druhy nohavic, punčoch a nadkolenek či podkolenek mají v evropské oděvní historii dlouhou tradici. Již Ötzi nosil v době kolem 3300 př. n. l. kozinkové nohavice, které si připevňoval na opasek. V horském prostředí tyrolského Rieserferneru byl nalezen pár vlněných nohavic datovaný do 8. – 6. století př. n. l. Během našeho letopočtu se tyto oděvy dočkaly rozsáhlejšího využití, díky čemuž se dochovalo více exemplářů. Jmenovat můžeme nálezy z francouzského Martres-de-Veyre (2. století), z dánských bažin (doba železná; Hald 1980: 335), z Brém (12. století), ze švédského Bockstenu (13. – 15. století; Nockert 1997: 64-73) či z grónského Herjólfsnesu (12. – 16. století; Østergård 2004: 223-228; Fransen et al. 2011: 134-136). Tyto a další nálezy hojně podporují iluminace, ve kterých jsou zaznamenány funkce nohavic, metody fixování a například zdobení. Samostatné nohavice byly používané do 1. poloviny 16. století, kdy byly nahrazeny renesančními punčochami (viz diskuzi zde). A jejich modifikované podoby používáme víceméně doposud.

U nohavic můžeme rozlišovat jejich módní a ochranný aspekt. Indikátorem módních nohavic je nákladné provedení z drahé barvené textilie (pravdou však je, že všechny nohavice byly módní v tom ohledu, že se snažily dodržovat podobný střih a vypasování). Tyto nohavice byly nošeny při slavnostních příležitostech a nejrůznějších ceremoniích. Oproti tomu ochranné nohavice sloužily proti chladu (jako dnešní podkolenky), při práci či proti úderům (příkladem může být tibialia římských legionářů vyráběná z plsti či bojové nohavice vrcholného středověku, nazývané ve staroseverštině treyjuhosa a brynhosa). Většina nohavic mohla být nošena muži, ale některé (např. nález z Martres-de-Veyre) byly nalezeny v ženských hrobech. Jelikož pod ženskými tunikami nebyly vidět, musely tyto nálezy přes všechno své případné zdobení sloužit primárně jako ochrana před zimou.

Na konci úvodu bych ještě rád poznamenal, že problematikou středověkých nohavic se u nás zabývá titul:

  • VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.


Terminologie

Staroseverština pro označení nohavic používá výraz hosa (pl. hosur). Etymologicky přitom souvisí s anglosaským hosa, anglickým hose, starohornoněmeckým hose, německým Hosen či dánským hose. Latinské prameny používají označení tibialia (podle lat. tibia, “holenní kost”).

Slovníky staroseverštiny slovo hosa definují takto:

  • Kus oblečení, které sloužilo k zakrytí nohy mezi kotníkem a kolenem.” (Fritzner 1867: 284-285)
  • Nohavice nebo punčocha, která kryje nohu mezi kolenem a kotníkem a která slouží jako druh přiléhavých kalhot nebo kamaší.” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280)
  • Ke koleni dosahující dlouhá punčocha, kamaše.” (Baetke 2006: 270)

Nejstarší výskyt slova hosa ve staroseverské literatuře se nachází v příležitostné strofě Steinara Sjónasona, která se datuje do 2. poloviny 10. století a která se dochovala v Sáze o Kormákovi (kap. 12).

 

Soudobá nebo pozdější móda? Aneb jak je to s prameny

Snorri Sturluson, známý islandský básník a historik, píše ve své Sáze o Óláfovi Mírném (Ólafs saga kyrra), že se v Norsku nohavice objevily až za vlády Óláfa Mírného (1067 – 1093), tedy v již v období, kdy doznívala doba vikinská. Snorri hodnotí tyto nohavice jako projev nové zahraniční módy:

Za dnů krále Óláfa se v obchodních městech rozmohly taverny a pitky. Tehdy se lidé začali oblékat podle nové módy, na nohou měli natěsno přivázané okázalé nohavice [drambhosur], někteří si dávali na nohy zlaté kruhy a muži nosili tuniky dlouhé po zem, se šněrováním na boku a s rukávy dlouhými na pět loktů a tak úzkými, že musely být zavazovány na provázky až po ramena. Měli vysoké boty celé obšité hedvábím, někteří také zlatem. A mnoho dalších novot bylo tehdy k vidění.” (Sága o Óláfovi Mírném, kap. 2)

Je možné, že nohavice dorazily do Skandinávie až s jižní módou na konci 11. století, když jsem předestřel, že nejstarší použití slova hosa spadá do 10. století? Nebo je možné, že nohavice byly používány do 10. století, následně zmizely a lidé se k nim o sto let později vrátili? To se, alespoň vzhledem k následujícímu komentáři, nezdá být příliš pravděpodobné. Nebo si zde Snorri vymýšlí? To také nelze říci s jistotou, protože Snorri platí za kapacitu své doby. Proto se mi zdá pravděpodobnější předpokládat, že sága zde reflektuje proměny v zahraniční kultuře a módě, kterou kupci a další cizozemci zanesli do “obchodních měst”, jak se psáno v úryvku. Tato móda mohla ovlivnit délku a zdobení nohavic (sága doslova používá výraz drambhosur, což lze přeložit jako “okázalé/honosné nohavice”), jejichž jiná podoba byla užívána v předchozích stoletích.

Nohavice jsou zmíněny přinejmenším ve třech ságách, jejichž děj se datuje do doby vikinské. Jako první jsem vybral zmínku ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi, ve které má Egil na pohřbu svého syna sváteční oblečení. To mu vlivem jeho opuchnutí prasklo, což je pro ságy typický projev zármutku ze ztráty syna. Mezi Egilovým oblečením můžeme najít také nohavice:

“A říká se, že když ukládali Boðvara do hrobu, byl Egil vystrojen takto: na nohou měl napevno přivázané nohavice, měl červenou barchetovou tuniku s těsným vrškem a šněrováním na boku. A lidé povídají, že natekl tak, že na něm tunika a nohavice praskly.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 80; v českém překladu kap. 78)

Zajímavou zmínku podává také Sága o Njálovi:

Ona odpověděla: ‚Zdálo se mi, že tvůj bratr Þorvald byl oblečený v červené tunice, která mi přišla tak těsná, jako by na něm byla přišitá. Zdálo se mi také, jako by byl v červených nohavicích, omotaných špatnými stužkami. Bylo mi úzko, když jsem ho viděla tak ubohého, ale nemohla jsem nic dělat.’” (Sága o Njálovi, kap. 134; Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 501-502; upraveno)

A potřetí jsou nohavice citovány ve dvou pasážích Ságy o Óláfu Svatém, které popisují oblečení norského lokálního krále Sigurða Svině (Sigurðr sýr):

O jeho oděvu se praví, že měl na sobě modrou tuniku a modré nohavice, vysoké holínky, sešněrované kolem lýtek, šedý plášť, široký šedivý klobouk, aby stínil tvář, v ruce hůl s pozlaceným stříbrným knoflíkem a stříbrným kruhem.
(…)
Když král dopověděl tato slova, posadil se a dal si zout holínky, natáhl si nohavice z korduánu a připevnil si pozlacené ostruhy. Sňal plášť a tuniku a oblékl si skvělé šaty a šarlatový plášť, opásal se zdobeným mečem a s pozlacenou přilbou na hlavě se vyhoupl na koně.” (Sága o Óláfu Svatém, kap. 33-34; STURLUSON, Snorri: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967: 34-35; upraveno)

Vyjma ságové literatury zmiňuje nohavice také arabský vyslanec Ibn Fadlán kolem roku 921:

Oděli ho do kalhot, nohavic [rān], bot, tuniky a hedvábného kaftanu se zlatými knoflíky a na hlavu mu dali hedvábnou čepici lemovanou sobolí kožešinou.” (Ibn Fadlán: Risala, § 89)

nohavice-frankoveMimo písemných pramenů můžeme používat také soudobou ikonografii, která je mimořádně cenným pramenem. Jedná se zejména o výšivku z Bayeux (cca 1076), vyobrazení Knúta Velikého (cca 1031), anglosaské a franské žaltáře (např. Stuttgarský žaltář) a gotlandské obrazové kameny (Etelhem).

Ze všeho nejvýmluvnější jsou však hmotné prameny. Pokud je mi známo, v severském prostředí byl odkryt pouze jeden nález, který je interpretován jako fragment nohavice. Ten byl nalezen v Hedeby, datuje se do druhé čtvrtiny 9. století (Hägg 2015: 38) a jedná se o nohavici ze dvou kusů vlněné látky, které byly nejprve sešity horizontálně a pak vertikálně do trubice (Hägg 1984: 20-24). Šev se nachází na zadní straně. Na vrcholku přední strany pak byl připevněn řemínek z kozí kůže. Z 10. a 11. století se pak dochovaly nejméně tři páry honosných hedvábných nohavic se šlapkou, které ukazují, že nohavice byly nedílnou součástí soudobých oděvů vysokých církevních i světských hodnostářů (nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, nohavice Jindřicha III. [obr. 1, obr.2], nohavice Klementa II.). Hedvábné punčochy neznámé délky byly uloženy také v hrobech českého knížete Boleslava II. a císaři Konrádu II. (Bravermannová 2006: 202-203)

 

Délka

4

Rekonstrukce fragmentu z Hedeby. Obrázek převzat z Elsner 2004: 46.

S mírnou obavou, že se dopouštíme jisté generalizace, můžeme konstatovat, že všechny typy pramenů poukazují na to, že se ve Skandinávii doby vikinské používaly nohavice dlouhé přibližně po kolena (viz také slovníková hesla v Terminologii). V soudobé Evropě však nalezneme i dlouhé nohavice, například nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, které se datují před rok 978 a které se svými 84 cm dosahovaly po stehna (Kania 2010: 386). Oproti tomu fragment z Hedeby dosahoval nevysoko nad koleno (ačkoli nejnovější rekonstrukce připouští i jinou variantu, viz obrázek níže). Vysoké nohavice dosahující stehen patří až mezi pozdější skandinávské nálezy (Herjólfsnes, Bocksten) a tyto nohavice mohly být připevněny k samostatnému opasku nebo k bruchám. Můžeme také říci, že mohly být kombinovány dlouhé nohavice s dodatečnými punčochami dosahujícími kolen.

Zdá se, že byly používány nohavice bez šlapky (tzn. pouze trubice natažená přes lýtko, která nekryla chodidlo), které anglosaská literatura nazývá fótleáse lǽsthosan. Takový typ vyžadoval používání bot. Oproti tomu nohavice se šlapkou (šlapka, stsv. leistr), které musely být také používány a které bychom dnes spíše označili za podkolenky/nadkolenky, mohly být nošeny bez další obuvi (třebaže šlapka musela být tomuto účelu přizpůsobena – vyztužena). V případě, že byly používány s obuví, mohly nahrazovat ponožky (stsv. sg. sokkr / pl. sokkar).

 

Materiál

haithabu_nohavice

Novější rekonstrukce textilních fragmentů z Hedeby. Převzato z Schietzel 2014: 191.

Slovník Cleasby – Vigfússon uvádí, že “nohavice byly často ze skvělých látek” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280), což je jistě založeno na ságových zprávách. Můžeme říct, že mohly být používány čtyři druhy materiálů, a sice vlna, len, hedvábí a kůže.

Dochovaný vlněný fragment z Hedeby je vyroben z čtyřvazného kepru, což obecně vzato není nejjednodušší vazba. Totéž platí i o nálezech z Herjólfsnesu (až na jeden, který má plátnovou vazbu) a Bockstenu. Vlněné nohavice hraběte Raimonda z Toulouse jsou vyrobeny z třívazného osnovního kepru.

Lněné varianty nohavic jsou písemně a archeologicky doloženy u karolinských Franků, a to je také důvod, proč se k této variantě přiklání Thor Ewing ve své knize Viking Clothing (Ewing 2006: 94), který považuje honosné nohavice popsané v ságách právě za lněné. Jediný hmotný podklad lněné varianty jsou punčochy sv. Germana ze 12. století, které jsou nålbindingované, opatřené šlapkou a dosahují nanejvýše kolen.

Hedvábné nohavice nejsou v ságách zmíněny, ale můžeme o nich uvažovat na základě nohavic Jindřicha III., Klementa II., Konráda II. a Boleslava II.

Zajímavé jsou kožené nohavice, které se zdají být populární jak u Seveřanů (viz leðrhosa, skinnhosa), tak u Anglosasů (viz leðerhosa). Podle mého soudu je to způsobeno tím, že kůže zaručuje noze oproti látce větší ochranu a lze ji dobře vypasovat.

Nelze jednoznačně říci, který z materiálů byl používán výlučně na honosné nohavice a který na pracovní nohavice. Místo toho se zdá, že hedvábí a len (jemnější tkaniny) sloužily spíše na výrobu honosných nohavic, zatímco vlna a kůže variovaly ve kvalitě zpracování (importované, jemněji utkané, barvené × domácí, hrubě utkané, nebarvené) a díky tomu existovaly dražší a levnější varianty.

 

Barva

Stejně jako u jiných staroseverských oděvů můžeme rozlišovat mezi barveným a nebarveným oblečením. Na toto téma již máme na těchto stránkách článek, ve kterém docházíme k závěru, že nebarvená textilie byla nejméně honosná, zatímco modrá byla honosnou barvou střední třídy a nejhonosnější barvou ze všech byla červená, která patřila ke dvorům.

Nebarvená látka (v přírodní šedé či hnědé barvě) byla použita v případě nálezů z Hedeby, Herjólfsnesu a Bokstenu. Modré nohavice zmiňuje Sága o Óláfu Svatém (kap. 33) a je zajímavé, že je zmíněn i kontext jejich používání – král Sigurð Svině je má na sobě, když dohlíží na práci na poli (sága dodává, že Sigurð si neliboval v přepychu), a jakmile se objeví poselstvo krále Óláfa, oblékne si namísto nich honosnější nohavice z korduánu (jemné kozinky). Lze předpokládat, že tyto modré nohavice jsou barveny borytem. Sága o Njálovi (kap. 134) zmiňuje červené nohavice a je jen otázkou, zda si posluchač představil nohavice barvené mořenou či košenilou. Nohavice hraběte Raimonda z Toulouse však byly barveny košenilou.

Také Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá 30) ze 13. století udává: „Na nohavice vyber látku hnědé barvy. Na nošení nohavic z černé kůže rovněž není nic špatného, ale žádná jiná látka se nehodí vyjma šarlatu.

Již jsme zmínili, že v Sáze o Kormákovi (kap. 12) přednáší básník Steinar Sjónason strofu, která zmiňuje „lišejníkově rudá nohavice“ (hosa mosrauða). To naznačuje, že rudá mohla být dosažena také barvivem z lišejníků. Je tu ale jeden háček, na který se příliš často nehledí – a sice kontext, během kterého byla strofa přednesena. Steinar totiž strofu přednese Bersimu poté, co mu záměrně strhne talismany, aby prohrál v následujícím boji:

Dlouho už žiji,
nechám rozhodovat bohy,
nikdy jsem nenosil
lišejníkově rudou nohavici,
nikdy jsem si nepřipevnil
na krk váček
plný bylin.
Přesto stále žiji.
(doslovný překlad)

Strofa v kontextu vyzní přibližně tak, že Bersi talismany nepotřebuje, protože bohové mu jsou schopni poskytnout lepší ochranu. Nohavice je zde přitom popsána jako jeden z talismanů (ochranná zde zřejmě není nohavice jako taková, ale barvivo získané z lišejníku). Strofa také naznačuje, že význam tohoto talismanu byl všeobecně známý. Jinými slovy, pokud je strofa původní (2. polovina 10. století), znamená to, že nohavice nebyly pouze výsadou elit, ale byly plošně rozšířeny v chudší i dražší variantě, stejně jako tomu nasvědčují výše popsané materiály a barvy.


Fixování a vypasování

bayeux1Aby hotové nohavice plnily svůj módní účel, bylo potřeba je nějak upevnit a vypasovat. K tomuto úkoly se nejlépe mohly hodit podvazky, které jsou dochované jak v archeologických nálezech, tak v ikonografii i písemných pramenech. Mohlo jít o ozdobnou stuhu (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnasterta či anglosaský hosebend, viz výjev na výšivce z Bayeux) či kožený řemínek s přezkou (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnareim, viz nález hrobu Lejre 1058). Podvazky mohly být samozřejmě používány i bez nohavic k vypasování kalhot.

Ve výše citovaných úryvcích je fixování popsáno následujícími frázemi:

  • strengja fast at beini; doslova “napevno přivázat k noze”
  • lerka at beini; doslova “natěsno přivázat k noze”
  • setti á fætr sér; doslova “připevnit si na nohy”

Fráze se vztahují buď k přivázání k opasku či bruchám, nebo k upevnění podvazku. To implikuje vypasování, které je u nohavic podstatné. Předpokládáme, že se při dodržení správného střihu a použití podvazku dospělo požadovaného vypasování.

Mimo toho se v Sáze o Njálovi používají k fixování nohavic ovinky/stužky podobné ovinkám (vefja at dreglum; doslova “omotané stužkami”), pro něž se ve staroseveršině běžně užívají výrazy spjǫrr/vindingr. Thor Ewing na příkladu De Carolo Magno ukazuje, že ovinky přes nohavice byly používány také u Franků (Ewing 2006: 94). Nohavice z Bockstenu byly kolem stehna omotány jednoduchými koženými řemínky.

Podvazky mimo praktické funkce ukazují majitelovu movitost, což dobře koresponduje s výše uvedeným úryvkem ze Ságy o Njálovi, kde je Yngveld sklíčená ze snu o nehonosných ovinkách, kterými má její syn ovázané nohavice (!).

Třebaže jsem výše naznačil, že nohavice zřejmě dosahovaly po kolena, neznamená to, že nemohly být nějakým způsobem uchyceny k opasku nebo bruchám a tímto způsobem také fixovány. Vpravo můžete vidět rekonstrukci nohavic a podvazků, které byly nalezeny ve slezských Stěbořicích. Z předního horního okraje vybíhá provázek, který je zřejmě připevněn k opasku. U fragmentu z Hedeby vybíhá řemínek z téhož místa, ale zdá se, že měl dva konce. Z toho usuzuji, že nebyl přivázán k opasku, nýbrž byl zavázán na zadní straně nohy.

 

Závěr

Třebaže samostatné nohavice i kalhoty se šlapkou známe již od prehistorických dob, samostatné nohavice či podvazky jsme v době vikinské schopni zaznamenat až od roku cca 900, třebaže je pravděpodobné, že se používaly po celou dobu vikinskou (franské žaltáře, které je vyobrazují, pocházejí z 1. poloviny 9. století). Relevantní nálezy pocházejí z 10.-11. století a je možno je porovnávat s nálezy z 12.-15. století.

Zdařilá rekonstrukce. Autorkou je Ingrid Galadriel, http://vikingsnitt.blogg.no/1320438785_rickards_tuschlavsfar.html

Ukazuje se, že staří Seveřané velice dbali o svůj zevnějšek, řídili se kontinentálními módními trendy a rádi ukazovali své postavení pomocí zdobených oděvů, tunik a nohavic a dalších částí oděvu. Nohavice nejčastěji dosahovaly výšky kolen, ale nezavrhujeme ani delší varianty. Mohly mít šlapku.

Používány byly zřejmě dvě varianty, a sice dražší a levnější. Nákladnější nohavice byly ze lnu, vlny, hedvábí či jemné kůže. Látka je často barvená. Používají se pouze při speciálních příležitostech. Jsou fixovány podvazkem z brokátové stuhy vyrobené na karetkách, řemínkem s kováním či ovinkami. Méně nákladná varianta je vyrobena z nebarvené vlny či kůže. Místo vázání je použit jednoduchý řemínek, provázek nebo pruh látky. Jsou určeny i k práci. Musíme si však uvědomit, že i tyto levnější nohavice byly poměrně drahé.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat Janu Zajícovi a Romanu Královi za neutuchající pomoc při psaní tohoto článku.


Zdroje

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) = Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Online zde. V češtině vyšlo: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Kormákovi = Kormáks saga. Online zde.

Sága o Njálovi = Njáls saga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321-559.

Sága o Óláfovi Mírném = Óláfs saga kyrra. Online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

BAETKE, Walter. Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald 2006.

BRAVERMANOVÁ, Milena. Textil nejstarších Přemyslovců. In: P. SOMMER (ed.). České země v raném středověku, Praha 2006: 193-213.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

ELSNER, Hildegard. Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster 2004.

EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006.

FRANSEN, Lilli – NØRGAARD, Anna – ØSTERGÅRD, Else. Medieval Garments Reconstructed: Norse Clothing Patterns, Århus 2011.

FRITZNER, Johan. Ordbog over det gamle norske sprog, Kristiania 1867.

HALD, Margrethe. Ancient Danish Textiles from Bogs and Burials, København 1980.

HÄGG, Inga. Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu [Bericht 20], Neumünster 1984.

HÄGG, Inga. Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu [Band 18], Neumünster 2015.

KANIA, Katrin. Kleidung im Mittelalter, Köln – Weimar – Wien 2010.

SCHIETZEL, Kurt. Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg 2014.

NOCKERT, Margareta. Bockstensmannen och hans dräkt, Borås 1997.

THUNEM, Hilde. Viking Men: Clothing the legs. Online zde.

VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.

ØSTERGÅRD, Else. Woven into the Earth: Textile finds in Norse Greenland, Århus 2004.

Sekery s kříži

valgard_sekera

Rekonstrukce sekery s křížem. Za fotku děkuji Jakubu Zbránkovi.

Můj kamarád a spolubojovník Jakub Zbránek nedávno zrekonstruoval hlavu vikinské sekery. Jedná se o sekeru s vyříznutým prostředkem, která je dnes mezi reenactory velice populární. Jakub však nenechal vyříznutý otvor úplně prázdný, jak je dnes zvykem, nýbrž jej zaplnil křížkem vybíhajícím z jedné vnitřní strany. U fotky jeho rekonstrukce se rozproudila živá diskuze, která ve mně probudila zájem o tento zajímavý typ sekery, a řekl jsem si, že musím zjistit víc.

Bojovníci na historickém festivalu Wolin.

Moje bádání v bezbřehých vodách internetu přineslo ovoce, třebaže musím konstatovat, že vzhledem k tomu, jak je tento typ sekery u nás i v zahraničí (zejména Polsku) oblíbený, tak se o něm na internetu vede jen opravdu málo debat. Tím se potvrzuje smutná pravda, že tyto sekery jsou všechny navzájem okopírované a jejich popularita je dána jejich menší hmotností a nekonvenčním vzhledem. Smutnější je však fakt, že se tyto sekery s chybějícím středem nezakládají na podkladech a jde pouze o volné parafráze seker s kříži.

Sekera s křížem (angl. cross axe, dán. korsøkse), jak se odborně tento typ nazývá, je málo zastoupený typ sekery, nejčastěji reprezentovaný Petersenovým typem L. Petersenův typ L je datován do období let c. 950–1050 (Petersen 1919: 4647), zatímco “sekery s křížem” byly datovány přesněji do 2. poloviny 10. století (Paulsen 1956: 67). Dosud bylo nalezeno pouze pět kusů těchto seker, z toho 3 v Dánsku a 2 ve Švédsku (z toho 1 na Gotlandu). Jedná se tedy o předmět rozšířený v oblasti Pobaltí.

KATALOG
Naleziště Odborná
literatura
Fotka
Ludvigshave (udávané též jako Pederstrup), Dánsko (inv. č. C9115 v dánském Národním muzeu) Brøndsted 1936: 181182, fig. 92:2; Paulsen 1956: 67, fig. 25:c  zde
Sortehøj, Dánsko Brøndsted 1936: 121, fig. 63  zde
Neznámé; střední Jutland (dnes uloženo v muzeu v Silkeborgu) Schiørring 1978 zde
Stentugu, Hejde, Gotland (inv. č. GF C 7642 v Gotlandském muzeu) Thunmark-Nylén 1998: Taf. 260:5; 2000: 376; 2006: 312  zde
Närke, Švédsko Hansson 1983: 7, 27; Paulsen 1956: 67, fig. 25:b zde (str. 51; Fig. 11:2)

Odborné literatury o sekerách s kříži je překvapivě málo. Částečně je to proto, že se hlavy nacházejí v bezkontextovém prostředí, což omezuje možnosti interpretace. Všechno, co o těchto sekerách víme, jsou jen dohady a předpoklady. Na stránkách dánského Národního muzea stojí:

Výzkum ukazuje, že takové sekery byly dost robustní na to, aby vydržely praktické používání. Nicméně je pravděpodobnější, že sloužily k ceremoniálním účelům. Vlastníci těchto seker s kříži nemuseli být nutně křesťany, ale sekery odrážely silné křesťanské proudy, které existovaly v této části doby vikinské.

danaxV knize “From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200″ (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194) nacházíme stejné informace a navíc se dozvídáme, že sekery “mohly sloužit k ceremoniálním účelům, stejně jako sekery vykládané stříbrem a zlatem [např. sekery z Mammenu nebo Trelleborgu].” Dále se dočítáme, že takto “proděravělé sekery jsou ve skandinávské době vikinské neobvyklé.” A na závěr nás kniha informuje, že “v době křesťanských misií byly zbraně zřídka ukládány do hrobů, ale ještě na konci 10. století mohla být sekera symbolem válečnické třídy.

Anne Pedersen se ve své studii “Materiel kultur, identitet og kommunikation” domnívá (Pedersen 2008: 1516), že “praktická funkce [seker s kříži] byla podřazena symbolickému významu,” a zaobírá se také  jejich distribucí:

Díky poměrně jednotné formě seker a jejich geografickému rozložení lze argumentovat tím, že byly symbolem, který byl používán a chápán v širším kontextu ve velké oblasti Skandinávie. Také se můžeme domnívat, že těch několik mužů, kteří vlastnili takovou sekeru, byli součástí užšího společenství, a sekera tak byla symbolem loajality, která se neomezovala na lokální prostor.

Hunnestad

Rekonstruovaná podoba výjevu z runového kamene DR 282. Možný vzhled varjaga. Převzato z EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006: 112.

To je ve shodě se studií Piotra Kotowicze “The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion?“. Ten proděravělé sekery dává do širšího kontextu seker zdobených kříži a ukazuje, že jde o severoevropský fenomén 6. – 1. poloviny 13. století (viz rozšíření na str. 42) a že se po christianizaci Skandinávie objevuje častější ukládání seker s mrtvými, což také reflektují proděravělé sekery, které jsou podle Kotowicze výhradně vikinskou záležitostí. Již ale neudává, že ukládání takových milodarů skončilo ve Skandinávii v průběhu 11. století. Tento nárůst je opravdu pozoruhodný a podle Kotowicze souvisí s tím, že se sekera stala symbolem válečnické profese, což lze porovnat například s varjažskou gardou (jejíž příslušníci byli někdy v dobových pramenech označováni jako pelekophori, doslova “nosiči seker”), ve které byly používány právě sekery Petersenova typu L/M k různým ceremoniím a salutování panovníkovi:

Stráže je držely v pravicích a čepele měly položené na levých zápěstích. Jakmile vstoupil císař, zvedly je na pravá ramena. Když měl císař svátek, varjagové ho pozdravili a klepali svými sekerami o sebe, což vydávalo rytmický zvuk.” (Kotowicz 2013: 52)

Rozmístění seker podél Baltského moře a časové zařazení tuto teorii podporují. Kotowicz také naznačuje, že používání proděravělých seker může souviset s kultem svatého Óláfa (Kotowicz 2013: 53). S tím však vzhledem k používání ve 2. polovině 10. století nemůžu souhlasit.

Byzantská slonovinová destička znázorňující muže, zřejmě člena varjažské gardy, s obouruční sekerou a mečem. Hlava sekery se zdá být proděravělá. Datováno do doby kolem roku 1000.

To jsou zhruba všechny stěžejní informace, které jsem byl schopen během jednoho odpoledne shromáždit. V diskuzi, kterou jsme vedli o rekonstrukci, zazněly ještě dva body, které se týkají replikování, a sice velikost a také procentuální zastoupení. Na první bod můžu odpovědět následovně: sekera z Ludvigshave měří na délku 21,9 cm (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194), sekera z neznámého dánského naleziště měří na délku ca. 23 cm a má šířku ostří ca. 22 cm, sekera ze Stentugu měří na délku 15,5 cm a má šířku ostří ca. 14 cm (Thunmark-Nylén 2000: 376), zatímco nález z Närke má délku 17,5 cm a šířku ostří 14,3 cm. A co se četnosti týče, nebyl jsem schopný dohledat, kolik bylo nalezeno vikinských seker celkově (určitě půjde řádově o stovky až tisíce). Nejnázornější tak asi nakonec bude Kotowiczova statistika pro polské sekery, která udává, že pouze 0,45% všech polských seker z období 6. – 1. poloviny 13. století mělo na sobě nějakým způsobem znázorněný křížek (Kotowicz 2013: 41). Proto bych tento typ seker doporučil rekonstruovat pouze omezeně a používat ho pro speciálních účely.


ZDROJE:

BRØNSTED,  Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.

HANSSON, Pär (1983). Jägarbacken (Borrarbacken). Ett gravfält från yngre järnålder, Örebro.

KOTOWICZ, Piotr N. (2013). The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: MAREK, Lech. Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław: 41–55, online.

PAULSEN, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

PEDERSEN, Anne (2008). Materiel kultur, identitet og kommunikation. In: ROESDAHL, Else – SCHJØDT, Jens P. Beretning fra syvogtyvende tværfaglige vikingesymposium, 7–26, online.

PETERSEN, Jan (1919). De Norske Vikingsverd, Kristiania.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. (2000). From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla.

SCHIØRRIONG, Ole (1978). Korset i øksen. In: Skalk 1978/6: 2829.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Výroba piva v době vikinské

Tento článek jsem napsal těsně před loňskými Vánocemi a zveřejnil jej na těchto stránkách. Díky velké pozitivní odezvě jsem se rozhodl článek umístit i na tyto stránky, v mírně upravené podobě.

Na začátku článku se zabývám druhy alkoholických nápojů, které staří Seveřané konzumovali, a v druhé polovině popisuji pravděpodobný postup vaření piva. Rád bych poděkoval Václavu Štursovi, který mi se psaním této části ochotně pomáhal.

Zájemce o staroseverské stolování odkazuji také na článek (který mám k dispozici):

STARÝ, Jiří. Co se přihází na hostinách: K podobě společného stolování na starém Severu. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 14/3, Praha 2003: 84-101.

Článek o výrobě piva si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu: