Bojové rukavice – tehdy a dnes

Sepsal Roman Král, editoval Tomáš Vlasatý, 2015

Do předchozího článku Ochrana končetin: tehdy a dnes nebyly rukavice zahrnuty, ačkoli z něj vyplývá, že raně středověcí bojovníci věnovaly ochraně svých končetin jenom málo pozornosti, a proto nejsme schopni zaznamenat jejich ochranné prvky. Na zmíněný článek navazuje příspěvek Romana Krále, který názorně ukazuje, jak by se mělo přistupovat k používání rukavic v moderních historických bitvách.


V raném středověku střední, západní a severní Evropy nemáme doloženou žádnou sofistikovanou ochranu rukou, respektive dlaní, hřbetu ruky a zápěstí. Chybí hmotné archeologické nálezy a ani případné iluminace nenasvědčují žádné ochraně rukou. Předpokladem je, že ochrana končetin nebyla primárním zájmem tehdejších bojovníků, ačkoli vystrčené končetiny pravděpodobně bývaly častým terčem úderů. Navíc musíme vzít v potaz, že v minulých dobách se používalo ostrých zbraní a ne jako dnes tupých replik, čili způsob boje se velkým způsobem lišil a určitě věděli jak dobové zbraně používat tak, aby nebylo nutné si ruce tolik chránit. Rozhodně lze předpokládat, že nestavěli své ruce do dráhy úderům a drobné šrámy a oděrky přeci bojovníka trápit nebudou.

V dnešním reenactmentu ovšem vyvstává potřeba si ruce a prsty chránit, jelikož nikdo nechce po bojovém víkendu odjet se zpřelámanými prsty či zlomeným zápěstím. Pak se tedy vyrábí různé ochrany rukou v podobě rukavic různě zesílených přes prsty a hřbet ruky, ovšem v mnoha případech už je zesílení přehnané a takováto ochrana rukou už působí velice rušivě. Je to v případech, kdy je rukavice předimenzovaná (takovouto rukavici zde nazýváme „hokejovou“), je na ruce neskutečně silná, až nepřirozená vrstva, vlnou počínaje a kovovými lamelami konče. Toto řešení nejenže je už pro historičnost opravdu nevzhledné, ale také má jistý nešťastný následek, rány do končetin se stávají téměř naprosto necitelnými, a tudíž svádí bojovníky, aby vystrkovali ruce do dráhy úderů a nedbali na zásahy do rukou a prstů, jelikož dnes tato místo nejsou zásahovou plochou a úder se tedy nepočítá.

Jelikož tedy není dochovaná žádná ochrana rukou, je příhodné při takovéto dnešní ochraně vycházet alespoň z dobových střihů, např. zimních rukavic. Máme zmínky také o (nejspíše kožených) veslařských či sokolnických rukavicích. Takovéto střihy jsou zpravidla tvaru palčáků. Základ doporučujeme udělat z tenké kůže, kvůli dobrému úchopu a ovladatelnosti zbraně. Jako zesilovací vrstvu je vhodné použít jeden plát kůže, nikoli silné kožené segmenty, které by narušily vzhled jednoduchého palčáku. Je spíše vhodnější použít tenčí kůži, maximálně 2–3 mm, a v případě potřeby je možné ji vytvrdit např. včelím voskem. Plát kůže by měl ale nejlépe kopírovat siluetu ruky s nataženými prsty a neměl by moc přesahovat, opět z důvodu dobrého úchopu a užívání zbraně.

V lepším případě je asi dobrou variantou řešit ochranu rukou různými omoty. Ať už silnými vlněnými ovínkami, nebo koženými řemeny, ovšem tato řešení mají nevýhodu, a sice tu, že mohou stěžovat úchop zbraně a v případě vlny mohou dřevěné násady zbraní v rukou klouzat. Ve výsledku nejde o to vytvořit repliky původní ochrany rukou, protože ta se nepoužívala, nýbrž jde o to, aby celková rukavice působila co nejméně rušivě a vycházela ze střihů rukavic, které byly reálně používány, byť v úplně jiných situacích.


Dodatek editora: Ve východoevropských bitvách se ujaly jednoduché kožené palčáky, které lze spatřit v následující galerii. Další možností mohou být palčáky z plsti nebo prošívaných vrstvených textilií. V poslední řadě nesmíme zapomínat na rukavice s nýtovaným kroužkovým pletivem (které byly zřejmě připevněny k nátepníkům v hrobu Valsgärde 8, který se datuje do 7. století), které byly před jistou dobou zakázány; a to poněkud neuváženě, protože jde o historickou, funkční a oproti „hokejovým“ rukavicím střízlivě vypadající ochranu rukou, kterou lze doložit v pozdějších (a s přihlédnutím k hrobu Valsgärde 8 dost možná i dřívějších) obdobích. Zájemce odkazuji na přehledný článek, který vytvořila skupina Comitatus.

Tímto bych rád všechny čtenáře vybídl k diskuzi na toto téma. Všichni šermující reenactoři, kteří se zabývají raným středověkem, dobře vědí, že „hokejové“ rukavice nejsou historicky věrohodné, ale přesto jsou používány a tolerovány. Možným důvodem je podoba boje – bojovníci se obávají o své ruce, neumějí své ruce krýt a jejich oponenti záměrně cílí na jejich ruce. Tento přístup se nám nelíbí a domníváme se, že by měl být změněn jak ze strany organizátorů bitev, tak ze strany samotných bojovníků. Ještě před několika lety se na bojištích vyskytovaly jedinci (a ojediněle se vyskytují i dnes), kteří nepoužívaly ochranu rukou vůbec. Jako dlouholetý účastník bitev mohu potvrdit, že podoba boje se vyvíjí a jednotlivé části zbroje se jí pod tíhou stále nových požadavků přizpůsobují.

Ochrana končetin: tehdy a dnes

Každý dnešní bojovník má potřebu chránit si ruce a nohy, které potřebuje ve svém reálném životě. Přesto se domnívám, že je možné chránit si je dobovým způsobem a neuchylovat se k replikování předmětů, které nemají předlohu v archeologických nálezech. Mnoho lidí dnes nosí pod kalhotami chrániče kolen, které nejsou vidět a zároveň poskytnout dostatečnou ochranu.

NáholeniceV současné době se rozmáhá trend kožených nátepníků a náholenic pobitých kovovými pásy. Argumentuje se tím, jde o dobovou ochranu, ale pojďme se podívat na archeologické nálezy. Jediná dochovaná ochrana končetin ve Skandinávii byla nalezena v hrobu Valsgärde 8, který se datuje do let 600 – 700. Zbroj z tohoto hrobu je ale sporná, protože ji dřívější badatelé interpretovali jako ochranu těla. Pásové náholenice a nátepníky jsou rovněž vyobrazeny na těle (nejspíše bulharského) jezdce ze džbánu nalezeného v rumunském pokladu ze Nagyszentmiklós ze 7. století.

Bojovník na džbánu ze Nagyszentmiklós.

To znamená, že se jistá ochrana končetin používala mezi evropskou válečnickou aristokracií v průběhu 7. století, to je však stěží vypovídající pro dobu vikinskou. Hjalmar Falk ve své knize Altnordische Waffenkunde [Staroseverské vyzbrojení] pokládá za pravděpodobné, že se používal “jistý druh železné ochrany kolen” již v době vikinské, což zakládá na rodovém příjmí járnkné (viz FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde, Kristiania 1914: 188-190). Dále pak mluví o franských beinberga, k nimž udává anglosaské ekvivalenty scancgebeorg, scinhosu, bánbeorg, takže lze předpokládat, že šlo o součást výstroje rozšířenou po dnešní Anglii, Francii a zřejmě Německu. Beinberga jsou podle Falka franské náholenice s kovovými pásky, které sice nejsou zmíněné v ságách, ale předpokládá, že přinejmenším Dánové je museli znát. Z franských zákoníků ze 7. století víme, že beinberga stály 6 solidů, což bylo stejně jako helma (pokud je přepočet správný, cca 400 gramů stříbra).

Skald Sigvat ve své básni Verše o cestě na západ (Vestrfararvísur, strofa 2) při návštěvě krále Knúta říká, že “na pažích často nosil železné rukávy” (opt berk járnstúkur á armi). Badatelé se domnívají, že by se mohlo jednat o kovové nátepníky. Rovněž se spekuluje se o ochraně končetin v Byzanci (která rovněž nebyla přesvědčivě prokázána). V každém případě vidíme, že šlo o nákladnou výstroj králů a členů královských rodin a jejich dvorů. Pokud jsem si vědom, nikdo v současné době v České republice nerekonstruuje krále, takže bychom měli hledat alternativy – nebo spíše se podívat do pramenů, jak řešili situaci Seveřané samotní. Náholenice a nátepníky se totiž v ságách a archeologických nálezech vůbec neobjevují, což poukazuje na jejich nepříliš časté užívání a malou důležitost.

Prozatímní obrázek; (c) PhDr. František Synek.

Prozatímní obrázek; (c) PhDr. František Synek.

Severské kroužkové zbroje měly rukávy, které dosahovaly po lokte a předloktí většinou zůstávala volná, aby se vůdce honosil svými šperky. S tím se částečně shoduje i Sága o lidech z Eyru (kap. 44), kde Snorri vyvázne nezraněn, protože meč zasáhne jeho náramek. Vzhledem k tomu, že většina hrdinů ság nenosí žádné zbroje, byly končetiny až sekundární zásahové plochy.

V současné rekonstrukci je ale potřeba se nějak chránit. Vyřešit to mohou jednoduché nátepníky a náholenice z tlusté kůže (bez pásů), ale jako nejlepší možnost se mi zdá vlněná podzbroj s dlouhými rukávy, které dosahuje po kolena. Takováto podzbroj zajišťuje poměrně kvalitní ochranu, aniž by působila rušivě a nehistoricky. Jelikož dnes jsou útoky na nohy zakázány (nebo nejsou počítány), ran do nich bych se tolik neobával a pro jistotu doporučuji chrániče kolen nošené pod kalhotami. O rukavicích pojednává samostatný článek.