Origins of the “vegvísir” symbol

After publishing the very successful article regarding origins of the “kolovrat” symbol, I was requested to write a similar article about a symbol, which came to be known as “vegvísir” (literally “The pointer of the way”, “Wayfinder”) among those interested in Norse mythology. In this case, the situation is much simpler in comparison to other symbols. In the following article, we will take a look at various nowadays interpretations of the symbol, as well as its true origin.

Development of depictions of the “vegvísir” from 19th century till today.
Source: Foster 2013 – 2015.

Modern concept of “vegvísir”

Nowadays, “vegvísir” is famous among neo-pagans, musicians, reenactors and especially fans of TV series and other mass-production revolving around the Viking Age. We cannot omit its use in clothing industry, also often seen as a jewellery or tattoo. Reenactors tend to use it as shield decoration or costume embroidery. Among this inconsistent group of people, it is often accepted for “vegvísir” to be “a Germanic and Viking ancient magical rune symbol, which function was that of a compass and was supposed to protect the Viking warriors during seafaring, providing guidance and protection from Gods”. Such an interpretation can only be found in popular literature though, and in romantic fiction created in the past 30 years.

Vegvísir“ tattoo. Source:

The origin of “vegvísir“

The symbol that we call “vegvísir” can be found in three Icelandic grimoires from the 19th century. The first and most important one of them – the Huld manuscript (signature ÍB 383 4to) – was composed by Geir Vigfússon (1813-1880) in Akureyri in 1860. The manuscript consists of 27 paper lists contains 30 magical symbols in total. The “vegvísir” is depicted at the page 60 (27r) and is marked with numbers XXVII and XXIX. It is complemented by another, further unspecified symbol and a following note (Foster 2015: 10):

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.”

“Carry this sign with you and you will not get lost in storms or bad weather, even though in unfamiliar surrounds.”

Among other very similar symbols which can be found in the Huld manuscript belong to the “Solomon’s sigil” (Salómons Insigli; nr. XXI) and “Sign against a thief” (Þjófastafur; nr. XXVIII).

The second grimoire known as “Book of spells” (Galdrakver) survived in a manuscript with designation Lbs 2917 a 4to. It was written by Olgeir Geirsson (1842-1880) in Akureyri during the years 1868-1869. The manuscript contains 58 pages, with “vegvísir” depicted on page 27 as a symbol nr. 27. It is accompanied by a text partially written in Latin, partially in runes:

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

“Carry this sign with you and you will not get lost in storms or die of cold bad weather, and will easily find his way from the unknown.”

Among other very similar symbols which can be found in the Huld manuscript belong to the “Solomon’s sigil” (Salómons Insigli; nr. XXI) and “Sign against a thief” (Þjófastafur; nr. XXVIII).

The third grimoire is yet another “Book of spells” (Galdrakver), this time preserved in a manuscript with designation Lbs 4627 8vo. While the author, place and time of creation are unknown, we are certain that it was written in 19th century in the Eyjafjord area, which again is close to Akureyri. The manuscript consists of 32 pages and “vegvísir” is depicted on page 17v. Within the manuscript, we can also find more similar symbols than just the “Solomon’s sigil” and “Mark against a thief”. The text accompanying this symbol is rather unique, and the following translation is the very first attempt since the exploration of the manuscript in 1993. From the text it is clear the functionality of the symbol was conditioned by true Christian faith:

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.”

“To avoid getting lost: keep this sign under your left arm, its name is Vegvísir and it will serve you if you believe in it – if you believe in God in the name of Jesus – the meaning of this sign is hidden in these words, so you may not perish. May God give me luck and blessing in the name of Jesus.”


Symbols from manuscripts ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo 17v).

Along with other symbols, the “vegvísir” came to Iceland most likely from England, where star-shaped symbols can be tracked as early as 15th century, such as “The Solomon’s testament” (Harley MS 5596, 31r). The original symbols had their meaning in Christian mysticism. A more thorough research might confirm the use of sigil magic even in earlier periods.

The first literature containing the Icelandic version of “vegvísir” symbol along with translation to German was most likely an article by Ólaf Davíðsson on Icelandic magical marks and books from 1903 (Davíðsson 1903: 278, Pl. V). The second time the symbol appeared in literature was in 1940 with Eggertson’s book about magic (Eggertson 1940: column 49; Eggertson 2015: 126). It is often incorrectly believed that “vegvísir” is also depicted in “The Book of spells” (Galdrabók). This mystification appeared at the end of 1980s, when Stephen Flowers publicised his paper The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, in which the “vegvísir” does indeed appear (on page 88), but only in a side note on Icelandic grimoires. So how comes the symbol is so popular these days?

We believe the author Stephen Flowers played the main part in propagation of the symbol, thanks to the intense promotion of his paper during the beginning era of the Internet. That was in times of growing interest in Old Norse culture and emerging re-enactment community. Those interested in the topic, arguably due to lack of better resources than on purpose, based their research on the best available book with symbols that had a certain feel of authenticity due to being based on Icelandic origin. With its increasing popularity, the “vegvísir” also became an attractive article for online shops targeting this particular market, as well as for Icelandic tourist shops (see Tourism on Iceland), which still promote the “vegvísir” as an “authentic Viking symbol” due to commercial reasons. Another notable promoter of the symbol was the Icelandic singer Björk, who had it tattooed in 1982 and began to describe it as “an ancient Viking symbol, which seafarers painted with coal on their foreheads to find the correct way” since 1990s ( This caused “vegvísir” to become a part of tattoo artists’s portfolios, and at the moment the two mentioned influences intersected, the symbol became one of the most often tattooed motives in the neo-pagan, musical, re-enactment and Old Norse interest communities.

It is important to note that nowadays the circular variants, sometimes accompanied by rune alphabet, are the most used, although the original versions were of squarish shape and are without any runes.


The symbol known as “vegvísir” is Icelandic folk feature borrowed from continental occult magic “Solomon’s testament”. It is about 160 years old and its use is limited to the 2nd half of 19th century in an Icelandic city of Akureyri. The only literary sources we have from the Icelandic tradition are few mentions in three manuscripts, which are based on each other. The “vegvísir” is not a symbol used or originating in the Viking Age, and due to the 800 years gap should not be connected to it. The original Icelandic “vegvísir” is of square shape, with the circular variants emerging in the 20th century. Its current popularity is tied to the spread of the Internet and strong promotion in an on-line medium, that is easily accessible by the current users of the symbol.

I would love to express my thanks to my friends who inspired me towards composing this article, as well as those who provided me with the much-needed advice. My gratitude goes to Václav Maňha for the initial idea, to Marianne Guckelsberger for corrections on the Icelandic text and to René Dieken for providing me with various English sources.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, p. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Available at:

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Available at:

„Vilborg mne vlastní“

Runové nápisy na staroseverských přeslenech

Článek, který Vám tímto způsobem předkládáme, je volným navázáním na články „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ a „Ryji runy léčby“, které vznikly v předchozích letech a které si kladou za cíl realisticky představit každodenní práci s runami v raném středověku. Tentokrát jsme si zvolili konkrétní skupinu ordinérního domácího nářadí – přeslenů – na jejichž povrchu lze nalézt runová písmena či celé nápisy. Nakolik je nám známo, každodenní předměty starého severu nebyly stejnou optikou zkoumány, a proto je třeba některé závěry vnímat spíše jako vstupní dveře do tisíc let staré mentality, nežli jako konečné závěry. Současně je potřeba zdůraznit, že texty, které zde budeme analyzovat, v době svého vzniku nebyly vnímány výrazně magické, rituální nebo ceremoniální v našem slova smyslu, nýbrž jako funkční praktická součást běžného života.


Textil byl v raně středověké Skandinávii spřádán tím způsobem, že se vyčesané, připravené předivo namotalo na přeslici (rokkr), jež měla podobu dřevěné tyčky a jež se umisťovala do podpaží, díky čemuž měla spřádající osoba obě ruce volné. Z přeslice se předivo upevnilo na ruční vřeteno (snælda), tvořené organickým dříkem a přeslenem, který fungoval jako závaží a rotační setrvačník na spodní části dříku (technické detaily viz Březinová 2007: 76-80). Příze uvolněná rotačním pohybem se manuálně navíjela okolo dříku, který po naplnění kapacity sloužil i jako špulka, zatímco přeslen byl nasunut na další dřík.

V staroseverské společnosti bylo spřádání tradiční ženskou činností (např. Jesch 1991: 14, 19, 41; Jochens 1995: 135-136; Petersen 1951: 302; ačkoli jak si později ukážeme, problém je poněkud komplikovanější), která byla provozována od útlého mládí (viz kat. č. 36) až po stáří zřejmě v každém volném čase. Za velkou dřinu bylo považováno, pokud domácnost byla schopna denně vyrobit přízi na dvanáct loktů sukna (≈ 3,6 km) (Anderson – Swenson 2002: 194). Díky takové produkci bylo pro statek možné, aby byl po textilní stránce soběstačný.

V této práci se zaměříme na přesleny, které byly vytvořeny v letech 500-1500 a jejich výrobci či vlastníci považovali za důležité je označit runami. Z celkového množství tisíců přeslenů jsme byly schopni shromáždit 54 kusů, které spadají do této kategorie. Tuto skupinu dále dělíme na období let 500-1100 (14 kusů) a let 1100-1500 (40 kusů). U přeslenů se vyjádříme k jejich geografické distribuci, materiálům, výpovědní hodnotě nápisů, výrobcům i vlastníkům

Seznam runových přeslenů naleznete zde:

Geografická distribuce a materiály

V této kapitole se zaměříme na počty runových přeslenů, jejich geografické rozmístění a materiály, ze kterých byly vyráběny. Pro naše závěry bude rozhodující následující vymapování.

Distribuce runových přeslenů v Evropě, 500-1500.
Pro větší rozlišení klikni na mapu.

V první řadě si můžeme povšimnout jistých rozdílů mezi jednotlivými vymezenými obdobími – z období let 500-1100 jsme nalezli 14 kusů (25,9%), zatímco z období let 1100-1500 celých 40 kusů (74,1%). Tento rozdíl si vykládáme vznikem měst, jako je Trondheim nebo Oslo, která jsou systematicky zkoumána archeology. Zejména na příkladech středověkých lokalit Igaliku/Gardar (6 kusů) a Trondheim (4 kusy) je zřejmé, že statistiky ovlivňují důkladně zmapovaná řemeslná centra. Větší gramotnost, která by vedla k většímu počtu nápisů, je diskutabilní.

Komparace runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.

Runové nápisy na přeslenech souvisí se staroseverskou, ve starším období také s anglosaskou kulturou. Jejich nejčetnější zastoupení můžeme najít ve Švédsku a Norsku. V těchto zemích je frekvence jejich výskytu vůči celkovému objemu v obou sledovaných časových úsecích víceméně vyrovnaná (Švédsko 28,6% : 32,5%; Norsko 28,6% : 25%), což svědčí o jisté tradici. Překvapivě nenacházíme žádné runové přesleny na území dnešního Dánska. Ve starším období se pod vlivem staroseverské diaspory („vikinských výbojů“) runové přesleny začaly objevovat i na Islandu (7,1% : 12,5%), ve Velké Británii (28,6% : 0%) a v Lotyšsku (7,1% : 0%). V mladším období Velká Británie a Lotyšsko z tohoto seznamu mizí a naopak přibývá Grónsko (0% : 27,5%) a Ukrajina (0% : 2,7%). V zemích, které byly se severským kulturním okruhem pouze v dočasném kontaktu (Velká Británie, Lotyšsko, Ukrajina), nelze hovořit o dlouhodobé tradici užívání runových přeslenů. Přesleny tak implicitně rezonují přesuny lidí a myšlenek v době, kdy vznikly.

Distribuce runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Pokud se z vyšší perspektivy podíváme na materiály runových přeslenů, můžeme si povšimnout převahy přeslenů z mastku (28,6% : 36,8%). Mezi další  materiály využívané k výrobě patří olovo (14,3% : 7,9%), břidlice (14,3% : 7,9%),  dřevo (7,1 : 5,3%), pískovec (0% : 13,2%), vápenec (7,1% : 2,6%), palagonit (7,1% : 2,6%) a gagát (7,1% : 0%). Nenalézáme runové nápisy na keramických, železných, skleněných, kostěných a jantarových přeslenech. Právě absence na keramických kusech může být důvodem, proč neznáme runové přesleny z Dánska, neboť kupříkladu celých 88% přeslenů z Haithabu je vyrobeno z pálené hlíny (Anderson 2003: 118). Většinu runových přeslenů tvoří materiály, do kterých lze snadno rýt či které lze snadno odlít.

Materiály runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Poněkud jiný obrázek se ukazuje při prozkoumání materiálů v jednotlivých zemích. Mastek, který při obecném srovnání jeví jako nejběžnější, byl získáván v Norsku (Hansen – Jansen – Heldal 2017: 254-255), a tak není překvapivé, že takřka polovina všech norských přeslenů byla vyrobena z tohoto materiálu (Petersen 1951: 304-305) a v případě runových přeslenů dominuje. Pro ostatní země je příznačné, že se runové přesleny ve velké míře vyráběly z jiných, regionálně dostupných kamenů. V případě Švédska máme také zastoupení pískovce, vápence a břidlice, což jsou materiály, které se objevují rovněž u přeslenů z Birky (Anderson 2003: 75). Ačkoli z Islandu známe mastkové přesleny (Eldjárn 2000: 399-400; Traustadóttir 2015: 320, 324), runové přesleny jsou vyrobeny z břidlice, palagonitu a pískovce. Mastek, který se na Islandu přirozeně nenachází, musel být dovážen, a to ve formě surového materiálu nebo hotových výrobků. Je důležité poznamenat, že z důvodu recyklace materiálu mohly být přesleny vyrobeny například z rozbitého mastkového nádobí nebo zlomených a opotřebených břidlicových brousků (Anderson 2003: 75).

Regionální užití materiálů runových přeslenů datovaných do období let 500-1500.

Výpovědní hodnota nápisů

Postoupíme v naší práci dále a podíváme se, o čem nápisy, které se na přeslenech nacházejí, vypovídají. Pokusíme se o co nejobšírnější komentář, který by pomohl zasadit strohá a nepříliš srozumitelná sdělení do kontextu. Texty můžeme rozdělit do sedmi kategorií:

  1. nerozluštitelné
  2. nápisy pojmenovávající předmět
  3. nápisy nastiňující vztah dvou lidí
  4. nápisy sloužící k ochraně, přání zdaru a invokaci agenta
  5. nápisy vypočítávající abecedu či slabikář
  6. nápisy udávající vlastnictví
  7. nápisy vztahující se k výrobě

Následující graf pak odhaluje vnitřní provázanost těchto skupin nápisů.

Vnitřní provázanost skupin nápisů.


Pojmenování předmětu
Hned ve třech případech se v nápisech objevuje slovo snáld („přeslen“): „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8)„přeslen“ (kat. č. 25). Runové nápisy tohoto typu nejsou neobvyklé: známe například rukojeť lžíce s nápisem „lžíce lžíce“ (Gr 64), sponu s nápisem „spona“ (Knirk 1997: 9) a amulet kladiva z Købelevu s nápisem „toto je kladivo“. Tyto nápisy se často vykládají jako banální výtvory zapomnětlivých lidí, ale to se nám zdá jako zcestná představa. Realističtější myšlenkou je, že tyto nápisy sloužily jako učební pomůcky při výuce run, do které by spadal také nápis na dřevěném břevnu, který praví „Toto je otevřené okno. Zavřené okno“ (N A240). Nezdá se, že by tyto nápisy zapadaly mezi ty, které jsou spíše výsměšné, mají pobavit, vyzkoušet či informovat potenciálního čtenáře. Přinejmenším v některých případech se zdá, že runové nápisy mají charakter sebechvály z dobře odvedené práce: „Þorfast vyrobil dobrý hřeben“ (Br E4), „Andrés vyryl tyto runy a vyrobil toto, první dveřní pant“ (N 159), „Árni Þorsteinsson mne vyrobil a Háleik Gautason mne vlastní. Učinil tak svýma zdravýma rukama. Toto bylo vyryto v neděli k večeru“ (N 178). Vyloučit bychom neměli ani možnost, že výrobce nápisu, který pojmenovává předmět, byl fascinován tím, že je možné zaznamenat myšlenku a podstatu pomocí znaků. Asociace jména věci a její moci mohla mít praktický význam, protože mohla odrážet případné snahy o očarování předmětu. Přeslen byl původně kamenem z divoké přírody, a tudíž bylo teoreticky možné, aby se jej zmocnili obři, a uškodili majiteli předmětu. Probouzení obra v kameni máme doloženo nápisem N B252. Nápis „přeslen“ by tak mohl být pojistkou, mohl sledovat zdárné fungování předmětu a zajišťovat či znásobovat funkci, kterou kusu materiálu přiřadili lidé, když jej opracovali a zahrnuli do své kultury. Tato „podepírací“ či „zpevňovací“ funkce run je také explicitně zmíněna v runových nápisech DR 295 U Fv1984;257.

Kamenný přeslen z Uppstadu (C28808), kat. č. 8. Převzato z katalogu Unimus.

Sedm nápisů explicitně souvisí s výrobou přeslenu či nápisu: „Gaut vyryl runy“ (kat. č. 4), „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „[] tyto runy na[]“ (kat. č. 14), „[] vyrobil []“ (kat. č. 32), „Hólma vyrobila u Sigtrygga doma“ (kat. č. 33), „Napsala mne dívka“ (kat. č. 36), „vyrobila Sigríð / vyrobil pro Sigríð“ (kat. č. 53). Ačkoli přesleny mohly být i značkové, spíše se zdá, že byly vyráběny doma (viz kat. č. 33) podle standardních tvarů. Jak si můžeme povšimnout, v našem výčtu se objevuje pouze jeden mužský výrobce a hned tři ženští výrobci. Že si ženy vlastní nářadí vyráběly, může být zajímavé zjištění. Pokud nebudeme počítat tyto příklady, přesleny mohly být dary z lásky. Dřevěný přeslen z Osla (kat. č. 22) toto naznačuje: „Nikulás miluje ženu zvanou Gýríð, nevlastní dceru Pitas-Ragny.“ Jak jsme naznačili výše, nápisy vypovídající o výrobě svědčí o sebechvále, jsou manifestem jak řemeslného umu, tak intelektu. Nápis kromě jiného mohl pomoci při případném sporu o  vlastnictví přeslenu tím, že mohl dokládat majitelův argument o legálním nabití, jak bude řečeno níže.

K samotné výrobě můžeme dodat, že nápisy byly až na výjimky některých odlévaných přeslenů vyryté ostrými hroty, zřejmě nožů. Pozice nápisů závisí na tvaru přeslenu – nápis je obvykle umístěn na plochých stranách či po obvodu, avšak ani nápisy na zkosených stranách nejsou výjimkou.

Mastkový přeslen ze Sigtuny (Sl 64; fyndnr. 48313), kat. č. 33.
Foto: Bengt A. Lundberg, 1999.

Celkem devět přeslenů původně označovalo své majitele: „Vilborg mne vlastní“ (kat. č. 5), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8), „Þóra mne vlastní“ (kat. č. 17), „[]unn mne vlastní“ (kat. č. 19), „Kristin mne vlastní“ (kat. č. 29), „[] mne vlastní“ (kat. č. 31), „[Jón mne vlastní“ (kat. č. 38), „[vlastní kaplan“ (kat. č. 40), „[]ldur mne vlastní“ (kat. č. 43). V dalších sedmi případech přeslen udává jméno bez žádné další informace, a můžeme tak předpokládat, že jde o výrobce či majitele: „Jóhanna“ (kat. č. 16), „Hróðthrúð“ (kat. č. 21),  „Ingivald“ (kat. č. 28), „Rǫgn[vald]“ (kat. č. 44), „Bjarni“ (kat. č. 48), „Óláf“ (kat. č. 49), „Sigríð“ (kat. č. 54). Je možné, že samostatné runy, nacházejících se na některých přeslenech, mohou rovněž být zkratkami jména majitele.

Jak můžeme vidět, šest přeslenů vlastnily ženy a dva muži, což je také zajímavé zjištění, které dává za pravdu názorům, že mužští členové domácnosti pomáhaly s předením (Foote – Wilson 1990: 168). Jak jsme již svrchu zmínili, lidé s přesleny pracovali po velkou část svého života, a tak si ke svým nástrojům vybudovali jistý vztah, který se skrze nápis promítá. Určení vlastníka mohlo být navíc jednoduchým nástrojem, jak rozpoznat svůj přeslen a předejít sporům o vlastnictví. Podepsané přesleny mohlo být těžší zcizit, neboť by byly snadno identifikovatelné. Další potenciální funkcí takového nápisu je zajištění funkčnosti pouze pro danou osobu a žádnou jinou. V této souvislosti je nicméně zajímavé zmínit, že žádný z runových přeslenů nebyl nalezen v hrobě, přestože se přesleny běžně stávaly hrobovým inventářem. Je tak možné, že byly v oběhu až do jejich ztracení či zničení.

Přeslen ze Reykjavíku, kat. č. 5.

Vztah dvou lidí
Kromě výše zmíněného nápisu z Osla (kat. č. 22), který zmiňuje milostný vztah muže a ženy, a nápisu ze Sigtuny (kat. č. 33), jež zmiňuje jméno ženy žijící pod patronátem muže, lze jména lidí tvořících pár předpokládat v příkladě nápisu z Saltfleetby (kat. č. 1), jež je zakončen jmény „Úlfljóte a [kiriuesf]“. Tento konkrétní nápis usiluje o ochranu pro oba zmíněné. Potenciálním čtvrtým kandidátem je nápis „rukoudání“ (kat. č. 7), které užívá právního výrazu pro stvrzení ústního závazku. Podle Olsena (1954: 221) by i tento přeslen mohl být darem muže ženě a nápis může odkazovat na dohodu či svazek mezi nimi. Nejméně jeden runový nápis hovoří o „runách radosti a runách přátelství“ (teitirúnar ok ævinrúnar; DR NOR1988;5), které bychom v takovýchto nápisech mohli spatřovat.

Přeslen z Saltfleetby, kat. č. 1. Foto: Lincolnshire County Council.

Ochrana, přání zdaru, invokace agenta
Až pět nápisů lze hodnotit jako ochranné : „Óðin a Heimdall a Þjálfa, ti pomohou ti, Úlfljóte a []“ (kat. č. 1), „volba / dobro“ (kat. č. 12), „Pax portanti, salus habenti. Ingvald“ (kat. č. 28), „Maria“ (kat. č. 18 a 51). Runový nápis kat. č. 28, který je v latině, nejnázorněji ukazuje funkci takového nápisu: „Mír nositeli, zdar majiteli. Ingvald“. Podobné přání zdaru můžeme najít i v jiných nápisech: „Zdar tomu, kdo ryl, i tomu, kdo čte“ (N 169), „Buď zdráv a v dobré náladě“ (N B380). Nejde zde o prosté sdělení, od run se očekává, že zajistí to, co jimi je napsáno – tedy pomohu majiteli v dobré zdravotní i mentální kondici a odvrátí ho od nebezpečí. V článku „Ryji runy léčby“ jsme názorně ukázali, že od run sestavených ve správném sledu se očekávala léčivá moc, naopak nápisy špatně sestavené mohly přihoršit nemocnému. Je příznačné, že se na pomoc volají pozitivní agenti, jako trojice Óðin – Heimdall – Þjálfa a svatá Marie. Takováto povolání u léčebných nápisů obvykle značí urgenci. U jiných druhů předmětů není neobvyklé, že se oslovuje negativní agent, aby vykonal určitou činnost.

Přeslen z Lunne, kat. č. 28. Foto: Bengt A. Lundberg, 1996.

Výpočet fuþarku, abecedy a slabik
Na čtyřech přeslenech můžeme nalézt částečné či úplné vyjmenování abecedy: „Marie fuþorkhniastbmly“ (kat. č. 18), „abcdefghiklmnopurstøy“ (kat. č. 26), „fuþoʀkhmi“ (kat. č. 34), „fuÞorkhniastmlyøkhp Jón mne vlastní“ (kat. č. 38). Zatímco druhý ze zmíněných nápisů je spíše netypický, ostatní mají četné analogie, jak bude ukázáno. Než se posuneme dále, je potřeba zmínit ještě tři přesleny, na kterých se objevují s „runové slabikáře“: „fufofafi [ruro]rari kukokaki huhohahi nunonani tutotati bubob[abi m]umoma milulolali frufrofrafri nribu. Čti po mně. Vyzveš většinu lidí“ (kat. č. 11), „fufofafife(kat. č. 20), „fifafufofyfi(kat. č. 27).

Obecně se soudí, že všechny nápisy tohoto druhu souvisí s učením run. Podíváme-li se na přeslen ze Sigtuny (kat. č. 11), je tento závěr nepochybný – nápis má sloužit jako čtenářská výzva. Stejné vyznění má nápis zachovaný na lodní plaňce z Brørsu: „naučil jsem se proto: fe fu fa fø fuþorkhnieø sbpmtlæy fatatratkatnatpatbatmat“ (N A24). Učení se po slabikách je dobře zachyceno i u dětí ve středověkém Novgorodu (Janin 2007: 49-51). Nevíme, zda výuka run probíhala na denní bázi, ale rozhodně nebyla tak intenzivní, jako dnešní studium. Raně středověký student run se zřejmě nevěnoval čtení a psaní denně. Současně neexistovaly žádné učebnice ani sešity – nejběžnějším rycím materiálem mohl být kus dřeva, kosti a kamene. A skutečně, podíváme-li se, na kterých předmětech se nejčastěji vyskytuje kompletní fuþark či jeho varianty, zjistíme, že kusy kostí (např. N B490, N A203N A205, N A216DR 301DR EM85;458A-BU Fv1973;197B), dřevěné tyčky (např. N B17, N A15N A62DR EM85;371AGR 76GR NOR1999;7) či kusy kamenů (např. DR 21) drží přední příčky. Jedná se o tytéž materiály, ve kterých běžně nacházíme zkušební verze ornamentů (Lang – Caulfield 1988MacGregor 1985: 195-197; O’Meadhra 1979). Někdy jsou výčty fuþarku doplněny o nápisy, které by se dalo interpretovat jako jazykové hříčky (GR 76) nebo pokusné milostné zprávy (N B17). Nápisy tak mohou být výsledkem snahy o naučení run, ale také mohly sloužit jako pomůcka pro ty, kteří dlouho nepsali a potřebovali se procvičit.

Pokud by se však jednalo o pouhé učební pomůcky, nacházeli bychom texty tohoto ražení pouze na odpadovém materiálu, a to zdaleka není pravda. Kompletní fuþark můžeme nalézt na řadě užitkových předmětů: na brouscích (např. G 281G 237G 311), jehlách (např. DR EM85;470C), kožených pochvách (např. DR Fv1988;237), rukojetích nožů (např. N B26U Fv1992;161CSö Fv1965;136Vs Fv1992;173), picích rozích (např. N 229), žernovech (např. U F2;43Vs 26), hřebenech (např. N A18DR EM85;466BSö Fv1981;197), kostelních zvonech (např. N 15Vg 205), okenních římskách (např. DR 101), křtitelnicích (např. DR 224Vg 259Vr 4), kostelních krovech (např. DR EM85;440ADR EM85;522Hs ATA322-2795-2011), přívěšcích (např. Vg 207Nä 10) a podobně. Je evidentní, že je jednalo o přinejmenším tisíc let kontinuálně dodržovanou praxi, někdy hraničící s vandalismem: hřeben Sö Fv1981;197je popsán třemi kompletními fuþarky, trám Hs ATA322-2795-2011 je porytý nápisem „fu fuþ fuþo fuþor fuþork“, kostel v Hemse (G 56) byl vymalován dvaceti jedna nápisy fuþark. Na pochybách, že zde máme co do činění s něčím hlubším, než jen učebními pomůckami, nás nenechají ani runové kameny a nápisy v kostelech, tedy ty nejformálnější typy nápisů – například runový kámen z Gørlevu nese nápis, který praví: „Þjóðvé vztyčila tento kámen na památku Oðinkára. fuþorkhniastbmlʀ. Užij tohoto památníku. þmkiiissstttiiilll. Sestavuji runy správně. Gunni, Arnmund“ (DR 239). Kostelní rytina v Grötlingbo dokonce říká „Ježíš buď laskavý ke všem křesťanským duším. Amen. Fuþork. Ježíš buď laskavý k Óttarově duši (…) Jóhan (…) fuþorkhniastblmR (…) Óláf (…) Bože, buď laskavý k duši. Vykládej fuþorkhniastblmR (…) (G 38). Stejnou dikci včetně pobídky „vykládej nalezneme i v kostelní rytině z Lye (G 104A G 104E).

Nakolik lze soudit, výčet fuþarku se jeví jako formule, mající vztah se samou podstatou runového písma. Formule těží z úplnosti runové abecedy, jejíž potence zajišťuje štěstí a zdárné fungování.


Runové přesleny mohou být při shromáždění dostatečného množství nálezů vstupní branou do fascinujícího světa run. Run, které jimi popsaný předmět pojmenovávají, podepírají, zajišťují funkčnost a určují mu vlastníka. Spojení runových nápisů s přesleny mohlo být vnímáno jako výjimečně silná kombinace – vřetena ze ság vystupují jako magické nástroje, které jsou schopné ovlivňovat dění kolem sebe. Není nemožné, že točivý pohyb mohl pomoci funkce runových nápisů aktivovat nebo znásobovat.

Musíme si však položit jednu velkou otázku – jestliže runové přesleny byly natolik silnými pomocníky, proč jich neexistuje více? Na tuto otázku nepodáme jednu vševysvětlující odpověď, ale můžeme navrhnout několik dílčích řešení:

  • runové přesleny jsou výtvory pověrčivější části populace
  • sériová výroba keramických přeslenů nenahrávala na míru vyráběným runovým přeslenům
  • dřevěné a kostěné runové přesleny snadněji podlehly zkáze
  • stejnou funkci plnila jiná dekorace
  • ne každý byl intelektuální řemeslník
  • runové přesleny řešily problémy dočasného charakteru
  • runové přesleny se neumisťovaly do hrobů
  • některé runové přesleny měly, na rozdíl od většiny, pohnutou minulost a bylo potřeba jejich funkce pojistit


Práce na výše prezentovaném článku nám odhalila fascinující fenomén, který trval až 1400 let a který bohužel leží mimo zájem badatelů i reenactorů. Tento doplněk má sloužit jako výchozí bod pro veškeré zájemce o duchovní a materiální kulturu a současně má být apelem na reenactory, aby při tvorbě replik zvážili zahrnutí nápisů. Doplněk je rozdělen do části archeologické a literární. V archeologické části je možné najít soupis a mapování runových nápisů na vybraných předmětech, do literární části pak zahrnujeme runové nápisy zmíněné v rodových ságách, královských ságách a poetické Eddě. Z tohoto srovnání je následně možno vyvozovat závěry, kde dochází ke shodě či rozdílu.

Archeologická část

Runové meče z let 200-1500
Následující soupis mapuje kovové a dřevěné meče, pochvy a mečové pásy s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové sekery a sekeromlaty z let 200-1500
Následující soupis mapuje kovové a kamenné sekery s násady s runovými nápisy z let 200-1600.

Runová kopí z let 150-1100
Následující soupis mapuje hroty kopí a ratiště s runovými nápisy z let 150-1100.


Runové štíty z let 200-1500
Následující soupis štítové puklice, rukojeti a kování štítů s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové šípy z let 200-1500
Následující soupis mapuje kovové a kamenné hroty šípů a týbla s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové nože z let 200-1500
Následující soupis mapuje nože a jejich komponenty (čepele, rukojeti, pochvy) s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové brousky z let 500-1600
Následující soupis mapuje brousky a prubířské kameny s runovými nápisy z let 500-1600.

Runové opasky z let 200-1500
Následující soupis mapuje přezky a nákončí s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové rybářské náčiní z let 200-1500
Následující soupis mapuje rybářská závaží a plováky s runovými nápisy z let 200-1500.

Části lodí s runovými nápisy z let 200-1500
Následující soupis mapuje vesla a prkna z lodí s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové picí a signální rohy z let 200-1500
Následující soupis mapuje picí a signální rohy s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové nádoby z let 500-1500
Následující soupis mapuje misky, poháry, sudy, kotle, umyvadla a závěsné misky s runovými nápisy z let 500-1500.

Literární část

Níže přiložený výčet je založený na rodových ságách, královských ságách, ságách o biskupech, zákonících a poetické Eddě. Ústředním textem, který slouží jako kostra, je Píseň o Sigrdrífě, jež názorně ukazuje existenci významového spektra run, které stoupá od relativně světského použití typu (rytí do předmětů) až po nehmatatelná poznání a mystéria (rytí do tekutin, částí těl mýtických bytostí a rytí do paměti). Do výčtu zahrnujeme všechnu práci s runami z celého tohoto spektra. Představa nehmatatelných run je jistě fascinující a je šířeji rozebrána Jiřím Starým (2004: 147-152).

Pokud se v písemných pramenech hovoří o zápisu run, runy v prvé řadě plní funkci praktického nástroje dorozumění a nástroje získání výhody nebo ochrany. Právě proto, že byly užitkovým písmem, sloužily stejně dobře k neutrální mezilidské komunikaci, jako při komunikaci s pozitivními či negativními agenty. Runy rozhodně nebyly stigmatizovány jako pohanské písmo.

Důvody aplikace run:

  • kratochvíle (Sága o Gíslim 33; Sága o lidech z Flói 24)
  • urážka (Grágás §237; Sága o lidech z Vatnsdalu 34)
  • součást výrobního procesu (Sága o Gíslim 11)
  • předání informace (Sága o Grettim 66; Sága o Víglundovi 17; Sága o lidech ze Svarfdalu 16; Sága o knězi Guðmundovi Dobrém 13; Sága o Hákonu Hákonarsonovi 150; Hulda 68)
  • zapsání zákonného dokumentu (Zákoník sněmu ve Frostě IV: §43)
  • předání tajné zprávy (Sága o Gíslim 23; Příběh o Þorsteinovi Volí noze 3)
  • detekce jedu v nápoji (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44; Píseň o Sigrdrífě 7)
  • zachování věrnosti ženy (Píseň o Sigrdrífě 7)
  • hojení (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72; Píseň o Sigrdrífě 11)
  • usnadnění porodu (Píseň o Sigrdrífě 9)
  • zdárná plavba (Píseň o Sigrdrífě 10)
  • zdar v boji (Píseň o Sigrdrífě 6)
  • získání štěstí (Píseň o Sigrdrífě 19)
  • vyvarování se zloby (Výroky Vysokého 137)
  • oslovení agenta (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 57; Skírniho cesta 36)
  • úspěch na sněmu (Píseň o Sigrdrífě 12)
  • zlá magie (Sága o lidech z Lososího údolí 76; Sága o Grettim 79)
  • získání nadvlády a moudrosti (Píseň o Sigrdrífě 13)

Objekt opatřený runami:

  • kus dřeva (Sága o Gíslim 23, 33; Sága o lidech z Lososího údolí 76)
  • dřevěný hranolek (Sága o Grettim 66; Sága o Víglundovi 17; Sága o lidech ze Svarfdalu 16; Sága o Hákonu Hákonarsonovi 150; Příběh o Þorsteinovi Volí noze 3)
  • potupná tyč ze dřeva (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 57; Sága o lidech z Vatnsdalu 34)
  • pařez (Sága o Grettim 79)
  • kůra (Píseň o Sigrdrífě 11)
  • truhla (Hulda 68)
  • velrybí kostice (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72)
  • loď (Píseň o Sigrdrífě 10)
  • kormidlo (Píseň o Sigrdrífě 10)
  • veslo (Sága o lidech z Flói 24; Píseň o Sigrdrífě 10)
  • kopí (Sága o Gíslim 11; Píseň o Sigrdrífě 17)
  • meč (Píseň o Sigrdrífě 6)
  • štít (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • vůz (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • kolo (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • saně (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • amulet (Píseň o Sigrdrífě 17)
  • roh (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44; Píseň o Sigrdrífě 7)
  • voskové destičky (Sága o knězi Guðmundovi Dobrém 13)
  • kůl mostu (Píseň o Sigrdrífě 16)
  • stolice (Píseň o Sigrdrífě 17)
  • “sklo a zlato” (Píseň o Sigrdrífě 16)
  • dlaň, hřbet ruky či nehet (Píseň o Sigrdrífě 7; Píseň o Sigrdrífě 10)
  • části těl bytostí a zvířat (Píseň o Sigrdrífě 15-17)
  • tekutiny (Píseň o Sigrdrífě 17)
  • mysl (Píseň o Sigrdrífě 17)

Způsob aplikace run:

  • rytí (např. Výroky Vysokého 142)
  • rytí nožem (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44; Sága o Grettim 79)
  • rytí a malování (Výroky Vysokého 144)
  • vypálení (Píseň o Sigrdrífě 10)

Způsob aktivace run:

  • prosté vyrytí
  • dokončení kovaného výrobku (Sága o Gíslim 11)
  • umístění do lůžka nemocného (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72)
  • kontakt s tělem nositele a přímluva pozitivnímu agentovi (Píseň o Sigrdrífě 9)
  • seškrabání a smíchání s medovinou (Píseň o Sigrdrífě 18)
  • pomazání vlastní krví a recitace veršů (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44)
  • pomazání vlastní krví a zaříkávání (Sága o Grettim 79)
  • rytí na strom, jehož větve se kloní na východ (Píseň o Sigrdrífě 11)
  • nasazení koňské hlavy ve správném směru a recitace veršů (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 57; Sága o lidech z Vatnsdalu 34)
  • sestavení run ve správném sledu (Sága o Grettim 66; Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72; Píseň o Sigrdrífě 12)
  • vybarvení run (Výroky Vysokého 157)

Způsob deaktivace run:

  • seškrábání a spálení run, vyvětrání (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72)
  • pohřbení se zemřelým (Sága o lidech z Lososího údolí 76)
  • zahození předmětu (Sága o Grettim 79)


Anderson, Sarah M. – Swenson, Karen (2002). The Cold Counsel: The Women in Old Norse Literature and Myth, New York – London : Routledge.

Andersson, Eva Birgitta (2003). Tools for Textile Production – from Birka and Hedeby, Birka studies 8, Stockholm.

Březinová, Helena (2007). Textilní výroba v českých zemích ve 13.-15. století : poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů, Praha : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Hansen, Gitte – Jansen, Øystein J. – Heldal, Tom (2017). Soapstone Vessels from Town and Country in Viking Age and Early Medieval Western Norway. A Study of Provenance. In: Gitte Hansen – Per Storemyr (eds.). Soapstone in the North Quarries, Products and People 7000 BC – AD 1700, Bergen: University of Bergen, 249-328.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge: Boydell.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London: Cornell University Press.

Knirk, James E. (ed.) (1997). Nytt om runer : Meldingsblad om runeforskning, Nr. 11, Oslo.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Olsen, Magnus (1954). Norges innskrifter med de yngre runer, Bind III: Aust-Agder, Vest-Agder, Rogaland, Oslo.

O’Meadhra, Uaininn (1979). Early Christian, Viking and Romanesque Art: Motif-pieces from Ireland, Stockholm.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Starý, Jiří (2004). Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha, 138-154.

Traustadóttir, Ragnheiður (2015). Spindle Whorls from Urriðakot. In: Irene Baug – Janicke Larsen – Sigrid Samset Mygland (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society, Bergen: University of Bergen, 317-330.

„Skald Þorbjǫrn vytesal runy“

    aneb vznik runového kamene


Rytci při práci, Maastricht kolem roku 1180.

Během listování v odborných publikacích jsem náhodně narazil na článek, který mne velice zaujal. Jeho název zní „Majzlíkem nebo perlíkem : Jak byly ryty runy?“ (Med mejsler eller pikhammer : Hvorledes blev runer ristet?) a byl sepsán dánským archeologem Olem Thirupem Kastholmem Hansenem ve spolupráci s kameníkem Erikem Sandquistem, který se specializuje na výrobu moderních runových kamenů. Článek se věnuje nástrojům, kterých bylo užíváno při tesání do runových kamenů. Shrnutí tohoto článku jsem pro Vás přeložil a můžete si jej přečíst prostřednictvím tohoto odkazu:

Majzlíkem nebo perlíkem : Jak byly ryty runy?

Rytec Erik Sandquist zasvěcuje dílo.

Zároveň bych však chtěl tento článek zasadit do kontextu, což vyžaduje kratší komentář. Problematikou runových kamenů se dlouho zabývám, jedná se o jedno z mých oblíbených témat, obávám se však, že delší a podrobný komentář ani není v mých možnostech, protože o vztyčování runových kamenů nevíme mnoho (a proto se hodí experimentální poznatky). Zájemce o toto téma mohu odkázat na několik zajímavých prací, např. Klos 2009Barnes 2012, Sawyer 1998 a Sawyer 2000.

Islandské prozaické texty sice občasně referují o pamětních kamenech (bautasteinn brautarsteinn bautaðarsteinn; na runových kamenech se objevuje také označení jarteiknkuml, hellamerki, minni, myndasteinnsteinnsteinkuml, steinmerki), jejich popisy však nejsou dostačující (kompletní seznam zmínek viz zde):

(…) a na paměť vznešených mužů [nechť je] navršena mohyla a těm, kdo prokázali udatnost, vztyčeny pamětní kameny [bautasteinar].“ (Sága o Ynglinzích, kap. 8)

„Bratři Ǫlvi hnúfa a Eyvind zůstali nějaký čas na Sandnesu a nechali pochovat mrtvé bojovníky. Þórólfovi vystrojili pohřeb tak, jak bylo zvykem pochovávat mrtvá těla vzácných mužů a postavili mu pamětní kameny [bautasteinar].“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 22; v českém překladu kap. 23)

„U mohyly Egila ullserka stojí vysoké pamětní kameny [bautasteinar].“ (Sága o Hákonu Dobrém, kap. 27)

Vzhledem k rozšířenosti motivu napříč královskými a rodovými ságami se domnívám, že vztyčování runových kamenů bylo pro staré Seveřany samozřejmostí, která se však v ságové literatuře objevuje spíše výjimečně. A proto jsou nejlepšími prameny ke studiu tohoto tématu runové kameny a nápisy samotné. Je nutné říci, že runové kameny jsou těmi nejformálnějšími runovými nápisy, jaké známe.

Z povahy nápisů je patrné, že zde existovaly dva modely vzniku runových kamenů:

  • zadavatelé, obvykle pozůstalí dědici, si objednávají (na což odkazují slovesa láta/biðja, „nechat“/„nakázat“) řemeslníka, který kámen vytesá (berja/rísta/hǫggva) a vybarví/zvýrazní (). Vyrobit (gørva) či vztyčit (reisa/rétta/standa/setja) runový monument, který uchová jméno a pověst předka navěky, si zcela jistě nemohl dovolit každý, protože šlo o relativně nákladnou záležitost, kterou financovala nejbližší rodina pozůstalého. Známe okolo stovky jmen rytců, z nichž někteří jsou na kamenech podepsáni hned několikrát. Pomyslným rekordmanem je pak švédský rytec Œpir, jehož jméno se objevuje na zhruba padesáti kamenech.

„Véseti a Hálfdan nechali vytesat kámen na paměť svého otce Hólma a svého bratra Hólmfasta. Lífstein vyryl tyto runy.“ (Vs 29)

„Stig/Stygg vyrobil tento pomník na paměť svého syna Eyvinda. Padl na východě s Eivíslem. Vybarvili Víking a Grímulf.“ (Ög 8)

  • zadavatel a řemeslník jsou tatáž osoba. Toto může platit zejména u méně nákladných kamenů, kamenů stavěných narychlo či kamenů postavených ke své vlastní oslavě (takových kamenů existuje zhruba dvacet, např. DR 212, U 164, U 1011). Současně to ale může jednoduše naznačovat, že zadavatel byl zručný řemeslník (viz Sö 56, U 1011). Rozhodně nestačilo být pouze dovedným umělcem, protože sestavit runy ve správný sled vyžadovalo jistý stupeň gramotnosti, o němž se mluví například ve Výrocích Vysokého („Víš, jak se ryjí? Víš, jak je vykládat? Víš, jak se barví? Víš, jak se zkouší? (…)“; strofa 144). Předpokládá se sice, že většinová populace byla gramotná a runy ovládala (viz Starý 2004: 141), ale jistě není náhoda, že hned na čtyřech švédských kamenech se objevuje v příjmí rytce “skald“ (U 29, U 532, U 951, Vg 4). Dobová kritéria vyžadovala, aby podobné monumenty byly dekorovány mistrnou výzdobou a/nebo pečlivě složeným textem. Není tak překvapující, že se staroseverské básnictví, které je bohaté na metafory, často dává do souvislosti s ornamentální výzdobou runových kamenů – tato spojitost byla zcela jistě přítomna, protože obě činnosti stavěly na stejném způsobu kreativního myšlení a mohly být vykonávány jedním umělcem. Runové nápisy takového člověka označují jako rýnn, “znalý run“.

„Vím, že Hástein a Hólmstein, bratři nejznalejší run [menn rýnasta] v Miðgarðu, postavili mnohý kámen a tyč na paměť svého otce Freysteina.“ (Sö 56)

„Vígmund nechal vytesat kámen na sama sebe, nejdovednějšího muže. Ať Bůh pomáhá duši Vígmunda Lodivoda. Vígmund a Áfríð za svého života vytesali mezník na sebe [na svou vlastní památku].“ (U 1011)

„Tyto runy vyryl ten muž, který je nejznalejší run [rúnstr] na západ od moře, tou sekerou, kterou vlastnil Gauk Trandilsson na jih od země [jižně od Islandu].“ (Br Barnes20)

Erik Sandquist při práci.

Runové nápisy DR 209 a DR 230 obsahují podobné formule, které proklínají toho, kdo „kámen zničí nebo odtáhne na paměť někomu jinému.“ Odtažení na paměť někomu jinému (ept annan draga) musí mimo jiné souviset s tím, že se pamětní kameny kradly, protože vhodného kamene nebyl dostatek a musel být náročně vyhledán a dopraven na určené místo:

„Hróðmund napřímil tento kámen / tyto kameny na paměť Hé-Gylfiho, Bresiho/Brísiho syna.A Bresi/Brísi byl synem Liniho. A Lini byl synem Unna. A Unn byl synem Ófeiga. A Ófeig byl synem Þóriho. Hé-Gylfiho matkou byla Gróa. A poté [barlaf]. A poté Guðrún. Hróðmund Hé-Gylfason vybarvil [fáði] tyto runy. Tento kámen jsme nalezli na severu v Balasteinu. Gylfi získal tuto zemi, pak tři statky severním směrem, pak Lønang a pak Feðrasjó.“ (Hs 14)

„Jórunn vztyčila tento kámen na paměť toho, kdo ji měl za ženu, a dopravila [kámen] z Úlfey z Hringaríki. A obrazový kámen [myndasteinn] je ctí.“ (N 61)

„Veðraldi nechal převelký kámen přemístit z Langgarnu a s Arngerðou nechal vztyčit tento památník na Sigtrygga, svého syna.“ (U 735)

Runové kameny poměrně často zmiňují, že se nacházejí na hojně navštěvovaných místech – cíleně byly umisťovány tam, kde se očekávalo, že se s nimi lidé dostanou do kontaktu, budou je číst a vykládat (ráða): „Ať schopný muž, který je znalý v runách [rýnn], vykládá ty runy, které vytesal Balli.“ (U 729). Máme tak zprávy o kamenech vztyčených u cest (Výroky Vysokého 72, Sö 34, U 323, U 707 a U 838), u mostů (či přímo v mostech, např. U 323; souvislost s mosty je často zmiňovaná), na sněmovních místech (např. Sö 137, U 212, U 225), mezi statky (např. U 729), na mohylách (např. DR 295–6) nebo místech úmrtí (N 413). Čtyři nápisy také udávají, že cestu ke kamenům bylo třeba uklidit“/vymýtit“ (ryðja) (Sö 311, Sö 312, U 101, U 149). Občasně se zmiňuje, že spolu s kameny byla vyrobena také “tyč” (stafr) – v některých případech tento výraz označuje písmena“, tedy runy (např. Sm 16, DR 40), ale jindy (např. Sö 56 a U 226) tato tyč přesně odpovídá popisu v Ibn Fadlanově Risale (§ 92), podle které Rusové do středu čerstvě navršené mohyly zarazili březový kůl, do něhož vyryli jméno zemřelého muže a jméno ruského krále. Dost možná byly tyto dřevěné tyče levnějšími alternativami, které však měly omezenou životnost (do 100 let). Runové nápisy naznačují, že se v některých případech užívalo obou metod současně.

Vzhledem k tomu, že se kameny označují jako merki (mezník“), je dost možné, že tyto památné monumenty sloužily i jako mezní kameny mezi jednotlivými pozemky, nebo je přinejmenším patrné, že si rod na základě podobných kamenů nárokoval vlastnictví půdy – kámen sloužil jako legální doklad o vlastnictví zadavatele a všech jeho potomků, kteří dokázali vyjmenovat svůj původ až osobě zmíněné na kameni (stejnou funkci měly také mohyly a jiné výrazné body v krajině):

„Erinvarð nechal vztyčit tento kámen na paměť svého otce Hegga a jeho otce Hæry a jeho otce Karla a jeho otce Hæry a jeho otce Þegna a na paměť těchto pěti mužských předků.“ (Sm 71; srovnej s Hs 14)

„Bjǫrn Finnviðarson nechal vytesat tuto kamennou desku [hella] na paměť svého bratra Óleifa. Byl zrazen na Finnheiðu. Bůh pomáhej jeho duši. Tento statek je dědičným pozemkem [óðal] a rodovým dědictvím [ætterfi] Finnviðových synů z Elgjastǫðů.“ (U 130)

Termín óðal je zde klíčový. V raném skandinávském zákonodárství se jím označoval dědičný, nedělitelný a nezcizitelný pozemek se statkem. Prokazování nároku na óðal (ale také kupříkladu na královský titul) probíhalo výčtem pěti mužských předků, kteří pozemek vlastnili (viz Sm 71 a Hs 14). To však nebylo zdaleka vše:

Vznesl-li kdo nárok na dědičnou rodovou půdu (óðal), museli na sněmu v norském Guli jeho žalobu dosvědčit přinejmenším tři svědci, kteří sami drželi dědičnou rodovou půdu v témže okrese jako žalující a v době smrti svého otce dosáhli věku nejméně dvaceti let (podmínka zajišťovala, aby byli svědci svým otcem poučeni o majetkových a mocenských událostech z bližší i vzdálenější minulosti okresu). Jejich svědectví pak musel potvrdit další svědek, který též držel dědičnou rodovou půdu v okrese a před smrtí svého otce dosáhl patnácti let.“ (Starý 2013: 88)

Právní charakter nemají pouze výčty mužských předků, ale prakticky všechny rodinné vztahy, vyjmenovaná vlastnictví a usedlosti a finanční detaily (např. kdo po kom dědil). Minimálně v jednom případě se nám v runovém nápise zachovala smlouva o pozemkovém vlastnictví (N 236). Mocenský aspekt kamenů je dobře patrný u kamenů postavených k vlastní slávě, například velký kámen z Jellingu je ukázkovým příkladem prezentace dosavadních politických úspěchů:

Tento pomník nakázal na paměť svého otce Gorma a své matky Þyrvé vyrobit král Harald, ten Harald, který si podmanil celé Dánsko i Norsko a udělal z Dánů křesťany.“ (DR 42)

V runových kamenech se snoubí stesk a úcta pozůstalých s tendencí prokázat movitost (vztyčením nákladného kamene) a zákonné převzetí dědictví včetně óðalu, což zajišťovalo nezpochybnitelný argument při případných pozemkových sporech. Možná také proto pozůstalí skrze nápisy odsuzují odtažení či zničení kamene (DR 81, DR 83, DR 230, DR 338, Vg 67), které se prakticky rovná pošpinění památky mrtvého, zneuctění rodu a které zároveň ničí důkaz o nárocích na půdu. Některé kameny explicitně zmiňují, že vytesané runy mají „podepírací“ funkci, tj. mají moc kámen posvětit tak, aby stál na věčné časy (např. DR 295, U Fv1984;257). Runy mají zajistit, aby jméno člověka nezmizelo v propadlišti dějin a aby kámen zůstal na svém určeném místě. Ze stejného důvodu se často používá formule „ať Þór posvětí“ (DR 110, DR 209, DR 220, Ög 136, Sö 140, Vg 150).

Sassur postavil tento kámen na paměť svého bratra Ásgauta, [který] zemřel na Gotlandu. Ať Þór posvětí runy.“ (DR 220)

Nerad bych se však dopouštěl generalizace – explicitní právní obraty se v runových nápisech objevují pomálu a je otázka, zda bychom je měli automaticky vidět i v ostatních runových nápisech, které přitom mohly pouze oslavovat zemřelého příbuzného. Zcela jistě existují nápisy, ve kterých je oslavný aspekt patrnější; jde zejména o kameny vztyčené na vlastní syny, ale ne ve všech případech:

Úlfkel [?] a Arnkel a Gýi zde zřídili sněmoviště. Nebude lepšího mezníku než toho, který vyrobili Úlfovi synové na jeho [Úlfovu] paměť; schopní chlapci na počest otce. Vztyčili kameny a vyrobili tyč a veliké pomníky. Také Gyríð svého manžela milovala, a proto na něj bude vzpomínat v slzách. Gunnar vytesal kámen.“ (U 225226)

Otázku právního aspektu runových kamenů nejvýmluvněji nastiňují následující statistiky (Harrison – Svensson 2007: 196):

  • 94 % runových kamenů je vztyčeno na památku mužů
  • 90 % runových kamenů vypovídá o smrti doma, zbylých 10 % smrti v zahraničí
  • pouze osmina kamenů je vztyčena výhradně ženami
  • nejméně 10 % runových kamenů bylo vztyčeno ženou a mužem zároveň

Ze statistického hlediska je nejčastější zmiňovanou osobou hospodář, který zemřel a byl nejspíše pochován na svých statcích. Runový kámen na tohoto archetypálního hospodáře nejčastěji staví jeho nejbližší mužští příbuzní, kteří byli ze zákona jeho dědici. Vidíme tedy, že za „steskem památných kamenů“ se skrývá více či méně hlasitá otázka dědictví, do něhož óðal náležel. Runový nápis N 29 explicitně říká „Válovi synové Finn a Skopti vztyčili tento kámen poté, co si rozdělili své [zděděné] země.“ Birgit Sawyer (19982000) ukazuje, že na základě statistických údajů získaných z runových nápisů si lze povšimnout rozdílů v dědických právech mezi jednotlivými kraji. Kameny jsou jasný důkazem toho, že při prosazování vlastnických nároků sloužila minulost k podpoření přítomnosti a budoucnosti, stejně jako když se Egil Skallagrímsson dožadoval dědictví po svém tchánu Bjǫrnovi:

Egil začal svou řeč tím, že žádal soudce, aby rozsoudili jeho při s Ǫnundem podle zákona. Vyložil, jaké má důvody žádat dědictví po Bjǫrnovi. Řekl, že jeho žena Ásgerð má jako Bjǫrnova dcera nárok na dědictví a že má právo na pozemky a požitky z nich pro sebe a pro všechny své potomky. Po svých předcích je vznešeného původu. Žádal proto soudce, aby Ásgerðě přisoudili polovici Bjǫrnova dědictví, pozemky a movitý majetek.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 57)

Další dílo Erika Sandquista.

Obávám se, že jakékoli další detaily budou již spekulací, zčásti založenou na limitech pramenů, zčásti způsobenou mou vlastní nevědomostí – runových nápisů jsou tisíce a přiznávám, že je nemám zmapované všechny. Věřím, že článek splnil teoretický úvod do studia tohoto zajímavého typu pramene, který se dá zkoumat z různých úhlů pohledu – výběrem kamenů a způsobem rytí počínaje a výpovědní hodnotou nápisů konče. Pokud Vás článek zaujal, můžete navštívit článek o nejslavnějším runovém kameni – kameni z Röku. V případě, že byste měli zájem o konzultaci nebo kritické zhodnocení této práce, můžete se vyjádřit v komentářích pod článkem.


Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Hákonu Dobrém = Hákonar saga góða. Online zde.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Online zde. V češtině vyšlo: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Ynglinzích = Ynglinga saga. Online zde. V češtině vyšlo: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 145–191.

Výroky Vysokého. Online zde. V češtině vyšlo: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 34–70.

BARNES, Michael P. Runes: a Handbook, Woodbridge 2012.

HARRISON, Dick – SVENSSON, Kristina. Vikingaliv, Värnamo 2007.

KASTHOLM HANSEN, Ole Thirup – SANDQUIST, Erik. Med mejsel eller pikhammer: Hvorledes blev runer ristet? In: Kuml, 2004: 181–196

KLOS, Lydia. Runensteine in Schweden: Studien zu Aufstellungsort und Funktion, Berlin 2009.

SAWYER, Birgit. Viking age rune-Stones as a Source for legal history. In: DÜWEL, Klaus (ed.) Runinschriften als Quellen interdisziplinärer Forschung, Berlin 1998, 766–777.

SAWYER, Birgit. The Viking-Age Rune-Stones: Custom and Commemoration in Early Medieval Scandinavia, Oxford 2000.

STARÝ, Jiří. Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha 2004: 138–154.

STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013.