„Vilborg mne vlastní“

Runové nápisy na staroseverských přeslenech

Článek, který Vám tímto způsobem předkládáme, je volným navázáním na články „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ a „Ryji runy léčby“, které vznikly v předchozích letech a které si kladou za cíl realisticky představit každodenní práci s runami v raném středověku. Tentokrát jsme si zvolili konkrétní skupinu ordinérního domácího nářadí – přeslenů – na jejichž povrchu lze nalézt runová písmena či celé nápisy. Nakolik je nám známo, každodenní předměty starého severu nebyly stejnou optikou zkoumány, a proto je třeba některé závěry vnímat spíše jako vstupní dveře do tisíc let staré mentality, nežli jako konečné závěry. Současně je potřeba zdůraznit, že texty, které zde budeme analyzovat, v době svého vzniku nebyly vnímány výrazně magické, rituální nebo ceremoniální v našem slova smyslu, nýbrž jako funkční praktická součást běžného života.


Úvod

Textil byl v raně středověké Skandinávii spřádán tím způsobem, že se vyčesané, připravené předivo namotalo na přeslici (rokkr), jež měla podobu dřevěné tyčky a jež se umisťovala do podpaží, díky čemuž měla spřádající osoba obě ruce volné. Z přeslice se předivo upevnilo na ruční vřeteno (snælda), tvořené organickým dříkem a přeslenem, který fungoval jako závaží a rotační setrvačník na spodní části dříku (technické detaily viz Březinová 2007: 76-80). Příze uvolněná rotačním pohybem se manuálně navíjela okolo dříku, který po naplnění kapacity sloužil i jako špulka, zatímco přeslen byl nasunut na další dřík.

V staroseverské společnosti bylo spřádání tradiční ženskou činností (např. Jesch 1991: 14, 19, 41; Jochens 1995: 135-136; Petersen 1951: 302; ačkoli jak si později ukážeme, problém je poněkud komplikovanější), která byla provozována od útlého mládí (viz kat. č. 36) až po stáří zřejmě v každém volném čase. Za velkou dřinu bylo považováno, pokud domácnost byla schopna denně vyrobit přízi na dvanáct loktů sukna (≈ 3,6 km) (Anderson – Swenson 2002: 194). Díky takové produkci bylo pro statek možné, aby byl po textilní stránce soběstačný.

V této práci se zaměříme na přesleny, které byly vytvořeny v letech 500-1500 a jejich výrobci či vlastníci považovali za důležité je označit runami. Z celkového množství tisíců přeslenů jsme byly schopni shromáždit 54 kusů, které spadají do této kategorie. Tuto skupinu dále dělíme na období let 500-1100 (14 kusů) a let 1100-1500 (40 kusů). U přeslenů se vyjádříme k jejich geografické distribuci, materiálům, výpovědní hodnotě nápisů, výrobcům i vlastníkům

Seznam runových přeslenů naleznete zde:


Geografická distribuce a materiály

V této kapitole se zaměříme na počty runových přeslenů, jejich geografické rozmístění a materiály, ze kterých byly vyráběny. Pro naše závěry bude rozhodující následující vymapování.


Distribuce runových přeslenů v Evropě, 500-1500.
Pro větší rozlišení klikni na mapu.

V první řadě si můžeme povšimnout jistých rozdílů mezi jednotlivými vymezenými obdobími – z období let 500-1100 jsme nalezli 14 kusů (25,9%), zatímco z období let 1100-1500 celých 40 kusů (74,1%). Tento rozdíl si vykládáme vznikem měst, jako je Trondheim nebo Oslo, které jsou systematicky zkoumána archeology. Zejména na příkladech středověkých lokalit Igaliku/Gardar (6 kusů) a Trondheim (4 kusy) je zřejmé, že statistiky ovlivňují důkladně zmapovaná řemeslná centra. Větší gramotnost, která by vedla k většímu počtu nápisů, je diskutabilní.

Komparace runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.

Runové nápisy na přeslenech souvisí se staroseverskou, ve starším období také s anglosaskou kulturou. Jejich nejčetnější zastoupení můžeme najít ve Švédsku a Norsku. V těchto zemích je frekvence jejich výskytu vůči celkovému objemu v obou sledovaných časových úsecích víceméně vyrovnaná (Švédsko 28,6% : 32,5%; Norsko 28,6% : 25%), což svědčí o jisté tradici. Překvapivě nenacházíme žádné runové přesleny na území dnešního Dánska. Ve starším období se pod vlivem staroseverské diaspory („vikinských výbojů“) runové přesleny začaly objevovat i na Islandu (7,1% : 12,5%), veve Vel Británii (28,6% : 0%) a v Lotyšsku (7,1% : 0%). V mladším období Velká Británie a Lotyšsko z tohoto seznamu mizí a naopak přibývá Grónsko (0% : 27,5%) a Ukrajina (0% : 2,7%). V zemích, které byly se severským kulturním okruhem pouze v dočasném kontaktu (Velká Británie, Lotyšsko, Ukrajina), nelze hovořit o dlouhodobé tradici užívání runových přeslenů. Přesleny tak implicitně rezonují přesuny lidí a myšlenek v době, kdy vznikly.

Distribuce runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Pokud se z vyšší perspektivy podíváme na materiály runových přeslenů, můžeme si povšimnout převahy přeslenů z mastku (28,6% : 36,8%). Mezi další  materiály využívané k výrobě patří olovo (14,3% : 7,9%), břidlice (14,3% : 7,9%),  dřevo (7,1 : 5,3%), pískovec (0% : 13,2%), vápenec (7,1% : 2,6%), palagonit (7,1% : 2,6%) a gagát (7,1% : 0%). Nenalézáme runové nápisy na keramických, železných, skleněných, kostěných a jantarových přeslenech. Právě absence na keramických kusech může být důvodem, proč neznáme runové přesleny z Dánska, neboť kupříkladu celých 88% přeslenů z Haithabu je vyrobeno z pálené hlíny (Anderson 2003: 118). Většinu runových přeslenů tvoří materiály, do kterých lze snadno rýt či které lze snadno odlít.

Materiály runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Poněkud jiný obrázek se ukazuje při prozkoumání materiálů v jednotlivých zemích. Mastek, který při obecném srovnání jeví jako nejběžnější, byl získáván v Norsku (Hansen – Jansen – Heldal 2017: 254-255), a tak není překvapivé, že takřka polovina všech norských přeslenů byla vyrobena z tohoto materiálu (Petersen 1951: 304-305) a v případě runových přeslenů dominuje. Pro ostatní země je příznačné, že se runové přesleny ve velké míře vyráběly z jiných, regionálně dostupných kamenů. V případě Švédska máme také zastoupení pískovce, vápence a břidlice, což jsou materiály, které se objevují rovněž u přeslenů z Birky (Anderson 2003: 75). Ačkoli z Islandu známe mastkové přesleny (Eldjárn 2000: 399-400; Traustadóttir 2015: 320, 324), runové přesleny jsou vyrobeny z břidlice, palagonitu a pískovce. Mastek, který se na Islandu přirozeně nenachází, musel být dovážen, a to ve formě surového materiálu nebo hotových výrobků. Je důležité poznamenat, že z důvodu recyklace materiálu mohly být přesleny vyrobeny například z rozbitého mastkového nádobí nebo zlomených a opotřebených břidlicových brousků (Anderson 2003: 75).

Regionální užití materiálů runových přeslenů datovaných do období let 500-1500.


Výpovědní hodnota nápisů

Postoupíme v naší práci dále a podíváme se, o čem nápisy, které se na přeslenech nacházejí, vypovídají. Pokusíme se o co nejobšírnější komentář, který by pomohl zasadit strohá a nepříliš srozumitelná sdělení do kontextu. Texty můžeme rozdělit do sedmi kategorií: nerozluštitelné (1), nápisy pojmenovávající předmět (2), nápisy nastiňující vztah dvou lidí (3), nápisy sloužící k ochraně (4), nápisy vypočítávající abecedu či slabikář (5), nápisy udávající vlastnictví (6) a nápisy vztahující se k výrobě (7). Následující graf pak odhaluje vnitřní provázanost těchto skupin nápisů.

Vnitřní provázanost skupin nápisů.

 

Pojmenování předmětu
Hned ve třech případech se v nápisech objevuje slovo snáld („přeslen“): „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8)„přeslen“ (kat. č. 25). Runové nápisy tohoto typu nejsou neobvyklé: známe například rukojeť lžíce s nápisem „lžíce lžíce“ (Gr 64), sponu s nápisem „spona“ (Knirk 1997: 9) a amulet kladiva z Købelevu s nápisem „toto je kladivo“. Tyto nápisy se často vykládají jako banální výtvory zapomnětlivých lidí, ale to se nám zdá jako zcestná představa. Realističtější myšlenkou je, že tyto nápisy sloužily jako učební pomůcky při výuce run, do které by spadal také nápis na dřevěném břevnu, který praví „Toto je otevřené okno. Zavřené okno“ (N A240). Nezdá se, že by tyto nápisy zapadaly mezi ty, které jsou spíše výsměšné, mají pobavit, vyzkoušet či informovat potenciálního čtenáře. Přinejmenším v některých případech se zdá, že runové nápisy mají charakter sebechvály z dobře odvedené práce: „Þorfast vyrobil dobrý hřeben“ (Br E4), „Andrés vyryl tyto runy a vyrobil toto, první dveřní pant“ (N 159), „Árni Þorsteinsson mne vyrobil a Háleik Gautason mne vlastní. Učinil tak svýma zdravýma rukama. Toto bylo vyryto v neděli k večeru“ (N 178). Vyloučit bychom neměli ani možnost, že výrobce nápisu, který pojmenovává předmět, byl fascinován tím, že je možné zaznamenat myšlenku a podstatu pomocí znaků. Asociace jména věci a její moci mohla mít praktický význam, protože mohla odrážet případné snahy o očarování předmětu. Přeslen byl původně kamenem z divoké přírody, a tudíž bylo teoreticky možné, aby se jej zmocnili obři, a uškodili majiteli předmětu. Probouzení obra v kameni máme doloženo nápisem N B252. Nápis „přeslen“ by tak mohl být pojistkou, mohl sledovat zdárné fungování předmětu a zajišťovat či znásobovat funkci, kterou kusu materiálu přiřadili lidé, když jej opracovali a zahrnuli do své kultury. Tato „podepírací“ či „zpevňovací“ funkce run je také explicitně zmíněna v runových nápisech DR 295 U Fv1984;257.

Kamenný přeslen z Uppstadu (C28808), kat. č. 8. Převzato z katalogu Unimus.

Výroba
Sedm nápisů explicitně souvisí s výrobou přeslenu či nápisu: „Gaut vyryl runy“ (kat. č. 4), „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „[] tyto runy na[]“ (kat. č. 14), „[] vyrobil []“ (kat. č. 32), „Hólma vyrobila u Sigtrygga doma“ (kat. č. 33), „Napsala mne dívka“ (kat. č. 36), „vyrobila Sigríð / vyrobil pro Sigríð“ (kat. č. 53). Ačkoli přesleny mohly být i značkové, spíše se zdá, že byly vyráběny doma (viz kat. č. 33) podle standardních tvarů. Jak si můžeme povšimnout, v našem výčtu se objevuje pouze jeden mužský výrobce a hned tři ženští výrobci. Že si ženy vlastní nářadí vyráběly, může být zajímavé zjištění. Pokud nebudeme počítat tyto příklady, přesleny mohly být dary z lásky. Dřevěný přeslen z Osla (kat. č. 22) toto naznačuje: „Nikulás miluje ženu zvanou Gýríð, nevlastní dceru Pitas-Ragny.“ Jak jsme naznačili výše, nápisy vypovídající o výrobě svědčí o sebechvále, jsou manifestem jak řemeslného umu, tak intelektu. Nápis kromě jiného mohl pomoci při případném sporu o  vlastnictví přeslenu tím, že mohl dokládat majitelův argument o legálním nabití, jak bude řečeno níže.

K samotné výrobě můžeme dodat, že nápisy byly až na výjimky některých odlévaných přeslenů vyryté ostrými hroty, zřejmě nožů. Pozice nápisů závisí na tvaru přeslenu – nápis je obvykle umístěn na plochých stranách či po obvodu, avšak ani nápisy na zkosených stranách nejsou výjimkou.


Mastkový přeslen ze Sigtuny (Sl 64; fyndnr. 48313), kat. č. 33.
Foto: Bengt A. Lundberg, 1999.

Vlastnictví
Celkem devět přeslenů původně označovalo své majitele: „Vilborg mne vlastní“ (kat. č. 5), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8), „Þóra mne vlastní“ (kat. č. 17), „[]unn mne vlastní“ (kat. č. 19), „Kristin mne vlastní“ (kat. č. 29), „[] mne vlastní“ (kat. č. 31), „[Jón mne vlastní“ (kat. č. 38), „[vlastní kaplan“ (kat. č. 40), „[]ldur mne vlastní“ (kat. č. 43). V dalších sedmi případech přeslen udává jméno bez žádné další informace, a můžeme tak předpokládat, že jde o výrobce či majitele: „Jóhanna“ (kat. č. 16), „Hróðthrúð“ (kat. č. 21),  „Ingivald“ (kat. č. 28), „Rǫgn[vald]“ (kat. č. 44), „Bjarni“ (kat. č. 48), „Óláf“ (kat. č. 49), „Sigríð“ (kat. č. 54). Je možné, že samostatné runy, nacházejících se na některých přeslenech, mohou rovněž být zkratkami jména majitele.

Jak můžeme vidět, šest přeslenů vlastnily ženy a dva muži, což je také zajímavé zjištění, které dává za pravdu názorům, že mužští členové domácnosti pomáhaly s předením (Foote – Wilson 1990: 168). Jak jsme již svrchu zmínili, lidé s přesleny pracovali po velkou část svého života, a tak si ke svým nástrojům vybudovali jistý vztah, který se skrze nápis promítá. Určení vlastníka mohlo být navíc jednoduchým nástrojem, jak rozpoznat svůj přeslen a předejít sporům o vlastnictví. Podepsané přesleny mohlo být těžší zcizit, neboť by byly snadno identifikovatelné. Další potenciální funkcí takového nápisu je zajištění funkčnosti pouze pro danou osobu a žádnou jinou. V této souvislosti je nicméně zajímavé zmínit, že žádný z runových přeslenů nebyl nalezen v hrobě, přestože se přesleny běžně stávaly hrobovým inventářem. Je tak možné, že byly v oběhu až do jejich ztracení či zničení.

Přeslen ze Reykjavíku, kat. č. 5.

Vztah dvou lidí
Kromě výše zmíněného nápisu z Osla (kat. č. 22), který zmiňuje milostný vztah muže a ženy, a nápisu ze Sigtuny (kat. č. 33), jež zmiňuje jméno ženy žijící pod patronátem muže, lze jména lidí tvořících pár předpokládat v příkladě nápisu z Saltfleetby (kat. č. 1), jež je zakončen jmény „Úlfljóte a [kiriuesf]“. Tento konkrétní nápis usiluje o ochranu pro oba zmíněné. Potenciálním čtvrtým kandidátem je nápis „rukoudání“ (kat. č. 7), které užívá právního výrazu pro stvrzení ústního závazku. Podle Olsena (1954: 221) by i tento přeslen mohl být darem muže ženě a nápis může odkazovat na dohodu či svazek mezi nimi. Nejméně jeden runový nápis hovoří o „runách radosti a runách přátelství“ (teitirúnar ok ævinrúnar; DR NOR1988;5), které bychom v takovýchto nápisech mohli spatřovat.

Přeslen z Saltfleetby, kat. č. 1. Foto: Lincolnshire County Council.

Ochrana
Až pět nápisů lze hodnotit jako ochranné : „Óðin a Heimdall a Þjálfa, ti pomohou ti, Úlfljóte a []“ (kat. č. 1), „volba / dobro“ (kat. č. 12), „Pax portanti, salus habenti. Ingvald“ (kat. č. 28), „Maria“ (kat. č. 18 a 51). Runový nápis kat. č. 28, který je v latině, nejnázorněji ukazuje funkci takového nápisu: „Mír nositeli, zdar majiteli. Ingvald“. Podobné přání zdaru můžeme najít i v jiných nápisech: „Zdar tomu, kdo ryl, i tomu, kdo čte“ (N 169), „Buď zdráv a v dobré náladě“ (N B380). Nejde zde o prosté sdělení, od run se očekává, že zajistí to, co jimi je napsáno – tedy pomohu majiteli v dobré zdravotní i mentální kondici a odvrátí ho od nebezpečí. V článku „Ryji runy léčby“ jsme názorně ukázali, že od run sestavených ve správném sledu se očekávala léčivá moc, naopak nápisy špatně sestavené mohly přihoršit nemocnému. Je příznačné, že se na pomoc volají pozitivní agenti, jako trojice Óðin – Heimdall – Þjálfa a svatá Marie. Takováto povolání u léčebných nápisů obvykle značí urgenci. 

Přeslen z Lunne, kat. č. 28. Foto: Bengt A. Lundberg, 1996.

Výpočet fuþarku, abecedy a slabik
Na čtyřech přeslenech můžeme nalézt částečné či úplné vyjmenování abecedy: „Marie futhorkhniastbmly“ (kat. č. 18), „abcdefghiklmnopurstøy“ (kat. č. 26), „fuþoʀkhmi“ (kat. č. 34), „fuÞorkhniastmlyøkhp Jón mne vlastní“ (kat. č. 38). Zatímco druhý ze zmíněných nápisů je spíše netypický, ostatní mají četné analogie, jak bude ukázáno. Než se posuneme dále, je potřeba zmínit ještě tři přesleny, na kterých se objevují s „runové slabikáře“: „fufofafi [ruro]rari kukokaki huhohahi nunonani tutotati bubob[abi m]umoma milulolali frufrofrafri nribu. Čti po mně. Vyzveš většinu lidí“ (kat. č. 11), „fufofafife(kat. č. 20), „fifafufofyfi(kat. č. 27).

Obecně se soudí, že všechny nápisy tohoto druhu souvisí s učením run. Podíváme-li se na přeslen ze Sigtuny (kat. č. 11), je tento závěr nepochybný – nápis má sloužit jako čtenářská výzva. Stejné vyznění má nápis zachovaný na lodní plaňce z Brørsu: „naučil jsem se proto: fe fu fa fø fuþorkhnieø sbpmtlæy fatatratkatnatpatbatmat“ (N A24). Učení se po slabikách je dobře zachyceno i u dětí ve středověkém Novgorodu (Janin 2007: 49-51). Nevíme, zda výuka run probíhala na denní bázi, ale rozhodně nebyla tak intenzivní, jako dnešní studium. Raně středověký student run se zřejmě nevěnoval čtení a psaní denně. Současně neexistovaly žádné učebnice ani sešity – nejběžnějším rycím materiálem mohl být kus dřeva, kosti a kamene. A skutečně, podíváme-li se, na kterých předmětech se nejčastěji vyskytuje kompletní fuþark či jeho varianty, zjistíme, že kusy kostí (např. N B490, N A203N A205, N A216DR 301DR EM85;458A-BU Fv1973;197B), dřevěné tyčky (např. N B17, N A15N A62DR EM85;371AGR 76GR NOR1999;7) či kusy kamenů (např. DR 21) drží přední příčky. Jedná se o tytéž materiály, ve kterých běžně nacházíme zkušební verze ornamentů (Lang – Caulfield 1988; MacGregor 1985: 195-197; O’Meadhra 1979). Někdy jsou výčty fuþarku doplněny o nápisy, které by se dalo interpretovat jako jazykové hříčky (GR 76) nebo pokusné milostné zprávy (N B17). Nápisy tak mohou být výsledkem snahy o naučení run, ale také mohly sloužit jako pomůcka pro ty, kteří dlouho nepsali a potřebovali se procvičit.

Pokud by se však jednalo o pouhé učební pomůcky, nacházeli bychom texty tohoto ražení pouze na odpadovém materiálu, a to zdaleka není pravda. Kompletní fuþark můžeme nalézt na řadě užitkových předmětů: na brouscích (např. G 281G 237G 311), jehlách (např. DR EM85;470C), kožených pochvách (např. DR Fv1988;237), rukojetích nožů (např. N B26U Fv1992;161CSö Fv1965;136Vs Fv1992;173), picích rozích (např. N 229), žernovech (např. U F2;43Vs 26), hřebenech (např. N A18DR EM85;466BSö Fv1981;197), kostelních zvonech (např. N 15Vg 205), okenních římskách (např. DR 101), křtitelnicích (např. DR 224Vg 259Vr 4), kostelních krovech (např. DR EM85;440ADR EM85;522Hs ATA322-2795-2011), přívěšcích (např. Vg 207Nä 10) a podobně. Je evidentní, že je jednalo o přinejmenším tisíc let kontinuálně dodržovanou praxi, někdy hraničící s vandalismem: hřeben Sö Fv1981;197je popsán třemi kompletními fuþarky, trám Hs ATA322-2795-2011 je porytý nápisem „fu fuþ fuþo fuþor fuþork“, kostel v Hemse (G 56) byl vymalován dvaceti jedna nápisy fuþark. Na pochybách, že zde máme co do činění s něčím hlubším, než jen učebními pomůckami, nás nenechají ani runové kameny a nápisy v kostelech, tedy ty nejformálnější typy nápisů – například runový kámen z Gørlevu nese nápis, který praví: „Þjóðvé vztyčila tento kámen na památku Oðinkára. fuþorkhniastbmlʀ. Užij tohoto památníku. þmkiiissstttiiilll. Sestavuji runy správně. Gunni, Arnmund“ (DR 239). Kostelní rytina v Grötlingbo dokonce říká „Ježíš buď laskavý ke všem křesťanským duším. Amen. Fuþork. Ježíš buď laskavý k Óttarově duši (…) Jóhan (…) fuþorkhniastblmR (…) Óláf (…) Bože, buď laskavý k duši. Vykládej fuþorkhniastblmR (…) (G 38). Stejnou dikci včetně pobídky „vykládej nalezneme i v kostelní rytině z Lye (G 104A G 104E).

Nakolik lze soudit, výčet fuþarku se jeví jako formule, mající vztah se samou podstatou runového písma. Formule těží z úplnosti runové abecedy, jejíž potence zajišťuje štěstí a zdárné fungování.


Závěr

Runové přesleny mohou být při shromáždění dostatečného množství nálezů vstupní branou do fascinujícího světa run. Run, které jimi popsaný předmět pojmenovávají, podepírají, zajišťují funkčnost a určují mu vlastníka. Spojení runových nápisů s přesleny mohlo být vnímáno jako výjimečně silná kombinace – vřetena ze ság vystupují jako magické nástroje, které jsou schopné ovlivňovat dění kolem sebe. Není nemožné, že točivý pohyb mohl pomoci funkce runových nápisů aktivovat nebo znásobovat.

Musíme si však položit jednu velkou otázku – jestliže runové přesleny byly natolik silnými pomocníky, proč jich neexistuje více? Na tuto otázku nepodáme jednu vševysvětlující odpověď, ale můžeme navrhnout několik dílčích řešení:

  • runové přesleny jsou výtvory pověrčivější části populace
  • sériová výroba keramických přeslenů nenahrávala na míru vyráběným runovým přeslenům
  • dřevěné a kostěné runové přesleny snadněji podlehly zkáze
  • stejnou funkci plnila jiná dekorace
  • ne každý byl intelektuální řemeslník
  • runové přesleny řešily problémy dočasného charakteru
  • runové přesleny se neumisťovaly do hrobů
  • některé runové přesleny měly, na rozdíl od většiny, pohnutou minulost a bylo potřeba jejich funkce pojistit

Zde tento článek završíme. Děkujeme Vám za strávený čas a budeme se těšit na případné ohlasy.



Bibliografie

Anderson, Sarah M. – Swenson, Karen (2002). The Cold Counsel: The Women in Old Norse Literature and Myth, New York – London : Routledge.

Andersson, Eva Birgitta (2003). Tools for Textile Production – from Birka and Hedeby, Birka studies 8, Stockholm.

Březinová, Helena (2007). Textilní výroba v českých zemích ve 13.-15. století : poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů, Praha : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Hansen, Gitte – Jansen, Øystein J. – Heldal, Tom (2017). Soapstone Vessels from Town and Country in Viking Age and Early Medieval Western Norway. A Study of Provenance. In: Gitte Hansen – Per Storemyr (eds.). Soapstone in the North Quarries, Products and People 7000 BC – AD 1700, Bergen: University of Bergen, 249-328.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge: Boydell.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London: Cornell University Press.

Knirk, James E. (ed.) (1997). Nytt om runer : Meldingsblad om runeforskning, Nr. 11, Oslo.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Olsen, Magnus (1954). Norges innskrifter med de yngre runer, Bind III: Aust-Agder, Vest-Agder, Rogaland, Oslo.

O’Meadhra, Uaininn (1979). Early Christian, Viking and Romanesque Art: Motif-pieces from Ireland, Stockholm.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Traustadóttir, Ragnheiður (2015). Spindle Whorls from Urriðakot. In: Irene Baug – Janicke Larsen – Sigrid Samset Mygland (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society, Bergen: University of Bergen, 317-330.

„Skald Þorbjǫrn vytesal runy“

    aneb vznik runového kamene

rytci

Rytci při práci, Maastricht kolem roku 1180.

Během listování v odborných publikacích jsem náhodně narazil na článek, který mne velice zaujal. Jeho název zní „Majzlíkem nebo perlíkem : Jak byly ryty runy?“ (Med mejsler eller pikhammer : Hvorledes blev runer ristet?) a byl sepsán dánským archeologem Olem Thirupem Kastholmem Hansenem ve spolupráci s kameníkem Erikem Sandquistem, který se specializuje na výrobu moderních runových kamenů. Článek se věnuje nástrojům, kterých bylo užíváno při tesání do runových kamenů. Shrnutí tohoto článku jsem pro Vás přeložil a můžete si jej přečíst prostřednictvím tohoto odkazu:

Majzlíkem nebo perlíkem : Jak byly ryty runy?

Rytec Erik Sandquist zasvěcuje dílo.

Zároveň bych však chtěl tento článek zasadit do kontextu, což vyžaduje kratší komentář. Problematikou runových kamenů se dlouho zabývám, jedná se o jedno z mých oblíbených témat, obávám se však, že delší a podrobný komentář ani není v mých možnostech, protože o vztyčování runových kamenů nevíme mnoho (a proto se hodí experimentální poznatky). Zájemce o toto téma mohu odkázat na několik zajímavých prací, např. Klos 2009Barnes 2012, Sawyer 1998 a Sawyer 2000.

Islandské prozaické texty sice občasně referují o pamětních kamenech (bautasteinn brautarsteinn bautaðarsteinn; na runových kamenech se objevuje také označení jarteiknkuml, hellamerki, minni, myndasteinnsteinnsteinkuml, steinmerki), jejich popisy však nejsou dostačující (kompletní seznam zmínek viz zde):

(…) a na paměť vznešených mužů [nechť je] navršena mohyla a těm, kdo prokázali udatnost, vztyčeny pamětní kameny [bautasteinar].“ (Sága o Ynglinzích, kap. 8)

„Bratři Ǫlvi hnúfa a Eyvind zůstali nějaký čas na Sandnesu a nechali pochovat mrtvé bojovníky. Þórólfovi vystrojili pohřeb tak, jak bylo zvykem pochovávat mrtvá těla vzácných mužů a postavili mu pamětní kameny [bautasteinar].“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 22; v českém překladu kap. 23)

„U mohyly Egila ullserka stojí vysoké pamětní kameny [bautasteinar].“ (Sága o Hákonu Dobrém, kap. 27)

Vzhledem k rozšířenosti motivu napříč královskými a rodovými ságami se domnívám, že vztyčování runových kamenů bylo pro staré Seveřany samozřejmostí, která se však v ságové literatuře objevuje spíše výjimečně. A proto jsou nejlepšími prameny ke studiu tohoto tématu runové kameny a nápisy samotné. Je nutné říci, že runové kameny jsou těmi nejformálnějšími runovými nápisy, jaké známe.

Z povahy nápisů je patrné, že zde existovaly dva modely vzniku runových kamenů:

  • zadavatelé, obvykle pozůstalí dědici, si objednávají (na což odkazují slovesa láta/biðja, „nechat“/„nakázat“) řemeslníka, který kámen vytesá (berja/rísta/hǫggva) a vybarví/zvýrazní (). Vyrobit (gørva) či vztyčit (reisa/rétta/standa/setja) runový monument, který uchová jméno a pověst předka navěky, si zcela jistě nemohl dovolit každý, protože šlo o relativně nákladnou záležitost, kterou financovala nejbližší rodina pozůstalého. Známe okolo stovky jmen rytců, z nichž někteří jsou na kamenech podepsáni hned několikrát. Pomyslným rekordmanem je pak švédský rytec Œpir, jehož jméno se objevuje na zhruba padesáti kamenech.

„Véseti a Hálfdan nechali vytesat kámen na paměť svého otce Hólma a svého bratra Hólmfasta. Lífstein vyryl tyto runy.“ (Vs 29)

„Stig/Stygg vyrobil tento pomník na paměť svého syna Eyvinda. Padl na východě s Eivíslem. Vybarvili Víking a Grímulf.“ (Ög 8)

  • zadavatel a řemeslník jsou tatáž osoba. Toto může platit zejména u méně nákladných kamenů, kamenů stavěných narychlo či kamenů postavených ke své vlastní oslavě (takových kamenů existuje zhruba dvacet, např. DR 212, U 164, U 1011). Současně to ale může jednoduše naznačovat, že zadavatel byl zručný řemeslník (viz Sö 56, U 1011). Rozhodně nestačilo být pouze dovedným umělcem, protože sestavit runy ve správný sled vyžadovalo jistý stupeň gramotnosti, o němž se mluví například ve Výrocích Vysokého („Víš, jak se ryjí? Víš, jak je vykládat? Víš, jak se barví? Víš, jak se zkouší? (…)“; strofa 144). Předpokládá se sice, že většinová populace byla gramotná a runy ovládala (viz Starý 2004: 141), ale jistě není náhoda, že hned na čtyřech švédských kamenech se objevuje v příjmí rytce “skald“ (U 29, U 532, U 951, Vg 4). Dobová kritéria vyžadovala, aby podobné monumenty byly dekorovány mistrnou výzdobou a/nebo pečlivě složeným textem. Není tak překvapující, že se staroseverské básnictví, které je bohaté na metafory, často dává do souvislosti s ornamentální výzdobou runových kamenů – tato spojitost byla zcela jistě přítomna, protože obě činnosti stavěly na stejném způsobu kreativního myšlení a mohly být vykonávány jedním umělcem. Runové nápisy takového člověka označují jako rýnn, “znalý run“.

„Vím, že Hástein a Hólmstein, bratři nejznalejší run [menn rýnasta] v Miðgarðu, postavili mnohý kámen a tyč na paměť svého otce Freysteina.“ (Sö 56)

„Vígmund nechal vytesat kámen na sama sebe, nejdovednějšího muže. Ať Bůh pomáhá duši Vígmunda Lodivoda. Vígmund a Áfríð za svého života vytesali mezník na sebe [na svou vlastní památku].“ (U 1011)

„Tyto runy vyryl ten muž, který je nejznalejší run [rúnstr] na západ od moře, tou sekerou, kterou vlastnil Gauk Trandilsson na jih od země [jižně od Islandu].“ (Br Barnes20)

Erik Sandquist při práci.

Runové nápisy DR 209 a DR 230 obsahují podobné formule, které proklínají toho, kdo „kámen zničí nebo odtáhne na paměť někomu jinému.“ Odtažení na paměť někomu jinému (ept annan draga) musí mimo jiné souviset s tím, že se pamětní kameny kradly, protože vhodného kamene nebyl dostatek a musel být náročně vyhledán a dopraven na určené místo:

„Hróðmund napřímil tento kámen / tyto kameny na paměť Hé-Gylfiho, Bresiho/Brísiho syna.A Bresi/Brísi byl synem Liniho. A Lini byl synem Unna. A Unn byl synem Ófeiga. A Ófeig byl synem Þóriho. Hé-Gylfiho matkou byla Gróa. A poté [barlaf]. A poté Guðrún. Hróðmund Hé-Gylfason vybarvil [fáði] tyto runy. Tento kámen jsme nalezli na severu v Balasteinu. Gylfi získal tuto zemi, pak tři statky severním směrem, pak Lønang a pak Feðrasjó.“ (Hs 14)

„Jórunn vztyčila tento kámen na paměť toho, kdo ji měl za ženu, a dopravila [kámen] z Úlfey z Hringaríki. A obrazový kámen [myndasteinn] je ctí.“ (N 61)

„Veðraldi nechal převelký kámen přemístit z Langgarnu a s Arngerðou nechal vztyčit tento památník na Sigtrygga, svého syna.“ (U 735)

Runové kameny poměrně často zmiňují, že se nacházejí na hojně navštěvovaných místech – cíleně byly umisťovány tam, kde se očekávalo, že se s nimi lidé dostanou do kontaktu, budou je číst a vykládat (ráða): „Ať schopný muž, který je znalý v runách [rýnn], vykládá ty runy, které vytesal Balli.“ (U 729). Máme tak zprávy o kamenech vztyčených u cest (Výroky Vysokého 72, Sö 34, U 323, U 707 a U 838), u mostů (či přímo v mostech, např. U 323; souvislost s mosty je často zmiňovaná), na sněmovních místech (např. Sö 137, U 212, U 225), mezi statky (např. U 729), na mohylách (např. DR 295–6) nebo místech úmrtí (N 413). Čtyři nápisy také udávají, že cestu ke kamenům bylo třeba uklidit“/vymýtit“ (ryðja) (Sö 311, Sö 312, U 101, U 149). Občasně se zmiňuje, že spolu s kameny byla vyrobena také “tyč” (stafr) – v některých případech tento výraz označuje písmena“, tedy runy (např. Sm 16, DR 40), ale jindy (např. Sö 56 a U 226) tato tyč přesně odpovídá popisu v Ibn Fadlanově Risale (§ 92), podle které Rusové do středu čerstvě navršené mohyly zarazili březový kůl, do něhož vyryli jméno zemřelého muže a jméno ruského krále. Dost možná byly tyto dřevěné tyče levnějšími alternativami, které však měly omezenou životnost (do 100 let). Runové nápisy naznačují, že se v některých případech užívalo obou metod současně.

Vzhledem k tomu, že se kameny označují jako merki (mezník“), je dost možné, že tyto památné monumenty sloužily i jako mezní kameny mezi jednotlivými pozemky, nebo je přinejmenším patrné, že si rod na základě podobných kamenů nárokoval vlastnictví půdy – kámen sloužil jako legální doklad o vlastnictví zadavatele a všech jeho potomků, kteří dokázali vyjmenovat svůj původ až osobě zmíněné na kameni (stejnou funkci měly také mohyly a jiné výrazné body v krajině):

„Erinvarð nechal vztyčit tento kámen na paměť svého otce Hegga a jeho otce Hæry a jeho otce Karla a jeho otce Hæry a jeho otce Þegna a na paměť těchto pěti mužských předků.“ (Sm 71; srovnej s Hs 14)

„Bjǫrn Finnviðarson nechal vytesat tuto kamennou desku [hella] na paměť svého bratra Óleifa. Byl zrazen na Finnheiðu. Bůh pomáhej jeho duši. Tento statek je dědičným pozemkem [óðal] a rodovým dědictvím [ætterfi] Finnviðových synů z Elgjastǫðů.“ (U 130)

Termín óðal je zde klíčový. V raném skandinávském zákonodárství se jím označoval dědičný, nedělitelný a nezcizitelný pozemek se statkem. Prokazování nároku na óðal (ale také kupříkladu na královský titul) probíhalo výčtem pěti mužských předků, kteří pozemek vlastnili (viz Sm 71 a Hs 14). To však nebylo zdaleka vše:

Vznesl-li kdo nárok na dědičnou rodovou půdu (óðal), museli na sněmu v norském Guli jeho žalobu dosvědčit přinejmenším tři svědci, kteří sami drželi dědičnou rodovou půdu v témže okrese jako žalující a v době smrti svého otce dosáhli věku nejméně dvaceti let (podmínka zajišťovala, aby byli svědci svým otcem poučeni o majetkových a mocenských událostech z bližší i vzdálenější minulosti okresu). Jejich svědectví pak musel potvrdit další svědek, který též držel dědičnou rodovou půdu v okrese a před smrtí svého otce dosáhl patnácti let.“ (Starý 2013: 88)

Právní charakter nemají pouze výčty mužských předků, ale prakticky všechny rodinné vztahy, vyjmenovaná vlastnictví a usedlosti a finanční detaily (např. kdo po kom dědil). Minimálně v jednom případě se nám v runovém nápise zachovala smlouva o pozemkovém vlastnictví (N 236). Mocenský aspekt kamenů je dobře patrný u kamenů postavených k vlastní slávě, například velký kámen z Jellingu je ukázkovým příkladem prezentace dosavadních politických úspěchů:

Tento pomník nakázal na paměť svého otce Gorma a své matky Þyrvé vyrobit král Harald, ten Harald, který si podmanil celé Dánsko i Norsko a udělal z Dánů křesťany.“ (DR 42)

V runových kamenech se snoubí stesk a úcta pozůstalých s tendencí prokázat movitost (vztyčením nákladného kamene) a zákonné převzetí dědictví včetně óðalu, což zajišťovalo nezpochybnitelný argument při případných pozemkových sporech. Možná také proto pozůstalí skrze nápisy odsuzují odtažení či zničení kamene (DR 81, DR 83, DR 230, DR 338, Vg 67), které se prakticky rovná pošpinění památky mrtvého, zneuctění rodu a které zároveň ničí důkaz o nárocích na půdu. Některé kameny explicitně zmiňují, že vytesané runy mají „podepírací“ funkci, tj. mají moc kámen posvětit tak, aby stál na věčné časy (např. DR 295, U Fv1984;257). Runy mají zajistit, aby jméno člověka nezmizelo v propadlišti dějin a aby kámen zůstal na svém určeném místě. Ze stejného důvodu se často používá formule „ať Þór posvětí“ (DR 110, DR 209, DR 220, Ög 136, Sö 140, Vg 150).

Sassur postavil tento kámen na paměť svého bratra Ásgauta, [který] zemřel na Gotlandu. Ať Þór posvětí runy.“ (DR 220)

Nerad bych se však dopouštěl generalizace – explicitní právní obraty se v runových nápisech objevují pomálu a je otázka, zda bychom je měli automaticky vidět i v ostatních runových nápisech, které přitom mohly pouze oslavovat zemřelého příbuzného. Zcela jistě existují nápisy, ve kterých je oslavný aspekt patrnější; jde zejména o kameny vztyčené na vlastní syny, ale ne ve všech případech:

Úlfkel [?] a Arnkel a Gýi zde zřídili sněmoviště. Nebude lepšího mezníku než toho, který vyrobili Úlfovi synové na jeho [Úlfovu] paměť; schopní chlapci na počest otce. Vztyčili kameny a vyrobili tyč a veliké pomníky. Také Gyríð svého manžela milovala, a proto na něj bude vzpomínat v slzách. Gunnar vytesal kámen.“ (U 225226)

Otázku právního aspektu runových kamenů nejvýmluvněji nastiňují následující statistiky (Harrison – Svensson 2007: 196):

  • 94 % runových kamenů je vztyčeno na památku mužů
  • 90 % runových kamenů vypovídá o smrti doma, zbylých 10 % smrti v zahraničí
  • pouze osmina kamenů je vztyčena výhradně ženami
  • nejméně 10 % runových kamenů bylo vztyčeno ženou a mužem zároveň

Ze statistického hlediska je nejčastější zmiňovanou osobou hospodář, který zemřel a byl nejspíše pochován na svých statcích. Runový kámen na tohoto archetypálního hospodáře nejčastěji staví jeho nejbližší mužští příbuzní, kteří byli ze zákona jeho dědici. Vidíme tedy, že za „steskem památných kamenů“ se skrývá více či méně hlasitá otázka dědictví, do něhož óðal náležel. Runový nápis N 29 explicitně říká „Válovi synové Finn a Skopti vztyčili tento kámen poté, co si rozdělili své [zděděné] země.“ Birgit Sawyer (19982000) ukazuje, že na základě statistických údajů získaných z runových nápisů si lze povšimnout rozdílů v dědických právech mezi jednotlivými kraji. Kameny jsou jasný důkazem toho, že při prosazování vlastnických nároků sloužila minulost k podpoření přítomnosti a budoucnosti, stejně jako když se Egil Skallagrímsson dožadoval dědictví po svém tchánu Bjǫrnovi:

Egil začal svou řeč tím, že žádal soudce, aby rozsoudili jeho při s Ǫnundem podle zákona. Vyložil, jaké má důvody žádat dědictví po Bjǫrnovi. Řekl, že jeho žena Ásgerð má jako Bjǫrnova dcera nárok na dědictví a že má právo na pozemky a požitky z nich pro sebe a pro všechny své potomky. Po svých předcích je vznešeného původu. Žádal proto soudce, aby Ásgerðě přisoudili polovici Bjǫrnova dědictví, pozemky a movitý majetek.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 57)

Další dílo Erika Sandquista.

Obávám se, že jakékoli další detaily budou již spekulací, zčásti založenou na limitech pramenů, zčásti způsobenou mou vlastní nevědomostí – runových nápisů jsou tisíce a přiznávám, že je nemám zmapované všechny. Věřím, že článek splnil teoretický úvod do studia tohoto zajímavého typu pramene, který se dá zkoumat z různých úhlů pohledu – výběrem kamenů a způsobem rytí počínaje a výpovědní hodnotou nápisů konče. Pokud Vás článek zaujal, můžete navštívit článek o nejslavnějším runovém kameni – kameni z Röku. V případě, že byste měli zájem o konzultaci nebo kritické zhodnocení této práce, můžete se vyjádřit v komentářích pod článkem.


Zdroje:

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Hákonu Dobrém = Hákonar saga góða. Online zde.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Online zde. V češtině vyšlo: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Ynglinzích = Ynglinga saga. Online zde. V češtině vyšlo: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 145–191.

Výroky Vysokého. Online zde. V češtině vyšlo: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 34–70.

BARNES, Michael P. Runes: a Handbook, Woodbridge 2012.

HARRISON, Dick – SVENSSON, Kristina. Vikingaliv, Värnamo 2007.

KASTHOLM HANSEN, Ole Thirup – SANDQUIST, Erik. Med mejsel eller pikhammer: Hvorledes blev runer ristet? In: Kuml, 2004: 181–196

KLOS, Lydia. Runensteine in Schweden: Studien zu Aufstellungsort und Funktion, Berlin 2009.

SAWYER, Birgit. Viking age rune-Stones as a Source for legal history. In: DÜWEL, Klaus (ed.) Runinschriften als Quellen interdisziplinärer Forschung, Berlin 1998, 766–777.

SAWYER, Birgit. The Viking-Age Rune-Stones: Custom and Commemoration in Early Medieval Scandinavia, Oxford 2000.

STARÝ, Jiří. Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha 2004: 138–154.

STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013.