„Vilborg mne vlastní“

Runové nápisy na staroseverských přeslenech

Článek, který Vám tímto způsobem předkládáme, je volným navázáním na články „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ a „Ryji runy léčby“, které vznikly v předchozích letech a které si kladou za cíl realisticky představit každodenní práci s runami v raném středověku. Tentokrát jsme si zvolili konkrétní skupinu ordinérního domácího nářadí – přeslenů – na jejichž povrchu lze nalézt runová písmena či celé nápisy. Nakolik je nám známo, každodenní předměty starého severu nebyly stejnou optikou zkoumány, a proto je třeba některé závěry vnímat spíše jako vstupní dveře do tisíc let staré mentality, nežli jako konečné závěry. Současně je potřeba zdůraznit, že texty, které zde budeme analyzovat, v době svého vzniku nebyly vnímány výrazně magické, rituální nebo ceremoniální v našem slova smyslu, nýbrž jako funkční praktická součást běžného života.


Úvod

Textil byl v raně středověké Skandinávii spřádán tím způsobem, že se vyčesané, připravené předivo namotalo na přeslici (rokkr), jež měla podobu dřevěné tyčky a jež se umisťovala do podpaží, díky čemuž měla spřádající osoba obě ruce volné. Z přeslice se předivo upevnilo na ruční vřeteno (snælda), tvořené organickým dříkem a přeslenem, který fungoval jako závaží a rotační setrvačník na spodní části dříku (technické detaily viz Březinová 2007: 76-80). Příze uvolněná rotačním pohybem se manuálně navíjela okolo dříku, který po naplnění kapacity sloužil i jako špulka, zatímco přeslen byl nasunut na další dřík.

V staroseverské společnosti bylo spřádání tradiční ženskou činností (např. Jesch 1991: 14, 19, 41; Jochens 1995: 135-136; Petersen 1951: 302; ačkoli jak si později ukážeme, problém je poněkud komplikovanější), která byla provozována od útlého mládí (viz kat. č. 36) až po stáří zřejmě v každém volném čase. Za velkou dřinu bylo považováno, pokud domácnost byla schopna denně vyrobit přízi na dvanáct loktů sukna (≈ 3,6 km) (Anderson – Swenson 2002: 194). Díky takové produkci bylo pro statek možné, aby byl po textilní stránce soběstačný.

V této práci se zaměříme na přesleny, které byly vytvořeny v letech 500-1500 a jejich výrobci či vlastníci považovali za důležité je označit runami. Z celkového množství tisíců přeslenů jsme byly schopni shromáždit 54 kusů, které spadají do této kategorie. Tuto skupinu dále dělíme na období let 500-1100 (14 kusů) a let 1100-1500 (40 kusů). U přeslenů se vyjádříme k jejich geografické distribuci, materiálům, výpovědní hodnotě nápisů, výrobcům i vlastníkům

Seznam runových přeslenů naleznete zde:


Geografická distribuce a materiály

V této kapitole se zaměříme na počty runových přeslenů, jejich geografické rozmístění a materiály, ze kterých byly vyráběny. Pro naše závěry bude rozhodující následující vymapování.


Distribuce runových přeslenů v Evropě, 500-1500.
Pro větší rozlišení klikni na mapu.

V první řadě si můžeme povšimnout jistých rozdílů mezi jednotlivými vymezenými obdobími – z období let 500-1100 jsme nalezli 14 kusů (25,9%), zatímco z období let 1100-1500 celých 40 kusů (74,1%). Tento rozdíl si vykládáme vznikem měst, jako je Trondheim nebo Oslo, která jsou systematicky zkoumána archeology. Zejména na příkladech středověkých lokalit Igaliku/Gardar (6 kusů) a Trondheim (4 kusy) je zřejmé, že statistiky ovlivňují důkladně zmapovaná řemeslná centra. Větší gramotnost, která by vedla k většímu počtu nápisů, je diskutabilní.

Komparace runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.

Runové nápisy na přeslenech souvisí se staroseverskou, ve starším období také s anglosaskou kulturou. Jejich nejčetnější zastoupení můžeme najít ve Švédsku a Norsku. V těchto zemích je frekvence jejich výskytu vůči celkovému objemu v obou sledovaných časových úsecích víceméně vyrovnaná (Švédsko 28,6% : 32,5%; Norsko 28,6% : 25%), což svědčí o jisté tradici. Překvapivě nenacházíme žádné runové přesleny na území dnešního Dánska. Ve starším období se pod vlivem staroseverské diaspory („vikinských výbojů“) runové přesleny začaly objevovat i na Islandu (7,1% : 12,5%), ve Velké Británii (28,6% : 0%) a v Lotyšsku (7,1% : 0%). V mladším období Velká Británie a Lotyšsko z tohoto seznamu mizí a naopak přibývá Grónsko (0% : 27,5%) a Ukrajina (0% : 2,7%). V zemích, které byly se severským kulturním okruhem pouze v dočasném kontaktu (Velká Británie, Lotyšsko, Ukrajina), nelze hovořit o dlouhodobé tradici užívání runových přeslenů. Přesleny tak implicitně rezonují přesuny lidí a myšlenek v době, kdy vznikly.

Distribuce runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Pokud se z vyšší perspektivy podíváme na materiály runových přeslenů, můžeme si povšimnout převahy přeslenů z mastku (28,6% : 36,8%). Mezi další  materiály využívané k výrobě patří olovo (14,3% : 7,9%), břidlice (14,3% : 7,9%),  dřevo (7,1 : 5,3%), pískovec (0% : 13,2%), vápenec (7,1% : 2,6%), palagonit (7,1% : 2,6%) a gagát (7,1% : 0%). Nenalézáme runové nápisy na keramických, železných, skleněných, kostěných a jantarových přeslenech. Právě absence na keramických kusech může být důvodem, proč neznáme runové přesleny z Dánska, neboť kupříkladu celých 88% přeslenů z Haithabu je vyrobeno z pálené hlíny (Anderson 2003: 118). Většinu runových přeslenů tvoří materiály, do kterých lze snadno rýt či které lze snadno odlít.

Materiály runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Poněkud jiný obrázek se ukazuje při prozkoumání materiálů v jednotlivých zemích. Mastek, který při obecném srovnání jeví jako nejběžnější, byl získáván v Norsku (Hansen – Jansen – Heldal 2017: 254-255), a tak není překvapivé, že takřka polovina všech norských přeslenů byla vyrobena z tohoto materiálu (Petersen 1951: 304-305) a v případě runových přeslenů dominuje. Pro ostatní země je příznačné, že se runové přesleny ve velké míře vyráběly z jiných, regionálně dostupných kamenů. V případě Švédska máme také zastoupení pískovce, vápence a břidlice, což jsou materiály, které se objevují rovněž u přeslenů z Birky (Anderson 2003: 75). Ačkoli z Islandu známe mastkové přesleny (Eldjárn 2000: 399-400; Traustadóttir 2015: 320, 324), runové přesleny jsou vyrobeny z břidlice, palagonitu a pískovce. Mastek, který se na Islandu přirozeně nenachází, musel být dovážen, a to ve formě surového materiálu nebo hotových výrobků. Je důležité poznamenat, že z důvodu recyklace materiálu mohly být přesleny vyrobeny například z rozbitého mastkového nádobí nebo zlomených a opotřebených břidlicových brousků (Anderson 2003: 75).

Regionální užití materiálů runových přeslenů datovaných do období let 500-1500.


Výpovědní hodnota nápisů

Postoupíme v naší práci dále a podíváme se, o čem nápisy, které se na přeslenech nacházejí, vypovídají. Pokusíme se o co nejobšírnější komentář, který by pomohl zasadit strohá a nepříliš srozumitelná sdělení do kontextu. Texty můžeme rozdělit do sedmi kategorií: nerozluštitelné (1), nápisy pojmenovávající předmět (2), nápisy nastiňující vztah dvou lidí (3), nápisy sloužící k ochraně (4), nápisy vypočítávající abecedu či slabikář (5), nápisy udávající vlastnictví (6) a nápisy vztahující se k výrobě (7). Následující graf pak odhaluje vnitřní provázanost těchto skupin nápisů.

Vnitřní provázanost skupin nápisů.

 

Pojmenování předmětu
Hned ve třech případech se v nápisech objevuje slovo snáld („přeslen“): „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8)„přeslen“ (kat. č. 25). Runové nápisy tohoto typu nejsou neobvyklé: známe například rukojeť lžíce s nápisem „lžíce lžíce“ (Gr 64), sponu s nápisem „spona“ (Knirk 1997: 9) a amulet kladiva z Købelevu s nápisem „toto je kladivo“. Tyto nápisy se často vykládají jako banální výtvory zapomnětlivých lidí, ale to se nám zdá jako zcestná představa. Realističtější myšlenkou je, že tyto nápisy sloužily jako učební pomůcky při výuce run, do které by spadal také nápis na dřevěném břevnu, který praví „Toto je otevřené okno. Zavřené okno“ (N A240). Nezdá se, že by tyto nápisy zapadaly mezi ty, které jsou spíše výsměšné, mají pobavit, vyzkoušet či informovat potenciálního čtenáře. Přinejmenším v některých případech se zdá, že runové nápisy mají charakter sebechvály z dobře odvedené práce: „Þorfast vyrobil dobrý hřeben“ (Br E4), „Andrés vyryl tyto runy a vyrobil toto, první dveřní pant“ (N 159), „Árni Þorsteinsson mne vyrobil a Háleik Gautason mne vlastní. Učinil tak svýma zdravýma rukama. Toto bylo vyryto v neděli k večeru“ (N 178). Vyloučit bychom neměli ani možnost, že výrobce nápisu, který pojmenovává předmět, byl fascinován tím, že je možné zaznamenat myšlenku a podstatu pomocí znaků. Asociace jména věci a její moci mohla mít praktický význam, protože mohla odrážet případné snahy o očarování předmětu. Přeslen byl původně kamenem z divoké přírody, a tudíž bylo teoreticky možné, aby se jej zmocnili obři, a uškodili majiteli předmětu. Probouzení obra v kameni máme doloženo nápisem N B252. Nápis „přeslen“ by tak mohl být pojistkou, mohl sledovat zdárné fungování předmětu a zajišťovat či znásobovat funkci, kterou kusu materiálu přiřadili lidé, když jej opracovali a zahrnuli do své kultury. Tato „podepírací“ či „zpevňovací“ funkce run je také explicitně zmíněna v runových nápisech DR 295 U Fv1984;257.

Kamenný přeslen z Uppstadu (C28808), kat. č. 8. Převzato z katalogu Unimus.

Výroba
Sedm nápisů explicitně souvisí s výrobou přeslenu či nápisu: „Gaut vyryl runy“ (kat. č. 4), „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „[] tyto runy na[]“ (kat. č. 14), „[] vyrobil []“ (kat. č. 32), „Hólma vyrobila u Sigtrygga doma“ (kat. č. 33), „Napsala mne dívka“ (kat. č. 36), „vyrobila Sigríð / vyrobil pro Sigríð“ (kat. č. 53). Ačkoli přesleny mohly být i značkové, spíše se zdá, že byly vyráběny doma (viz kat. č. 33) podle standardních tvarů. Jak si můžeme povšimnout, v našem výčtu se objevuje pouze jeden mužský výrobce a hned tři ženští výrobci. Že si ženy vlastní nářadí vyráběly, může být zajímavé zjištění. Pokud nebudeme počítat tyto příklady, přesleny mohly být dary z lásky. Dřevěný přeslen z Osla (kat. č. 22) toto naznačuje: „Nikulás miluje ženu zvanou Gýríð, nevlastní dceru Pitas-Ragny.“ Jak jsme naznačili výše, nápisy vypovídající o výrobě svědčí o sebechvále, jsou manifestem jak řemeslného umu, tak intelektu. Nápis kromě jiného mohl pomoci při případném sporu o  vlastnictví přeslenu tím, že mohl dokládat majitelův argument o legálním nabití, jak bude řečeno níže.

K samotné výrobě můžeme dodat, že nápisy byly až na výjimky některých odlévaných přeslenů vyryté ostrými hroty, zřejmě nožů. Pozice nápisů závisí na tvaru přeslenu – nápis je obvykle umístěn na plochých stranách či po obvodu, avšak ani nápisy na zkosených stranách nejsou výjimkou.


Mastkový přeslen ze Sigtuny (Sl 64; fyndnr. 48313), kat. č. 33.
Foto: Bengt A. Lundberg, 1999.

Vlastnictví
Celkem devět přeslenů původně označovalo své majitele: „Vilborg mne vlastní“ (kat. č. 5), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8), „Þóra mne vlastní“ (kat. č. 17), „[]unn mne vlastní“ (kat. č. 19), „Kristin mne vlastní“ (kat. č. 29), „[] mne vlastní“ (kat. č. 31), „[Jón mne vlastní“ (kat. č. 38), „[vlastní kaplan“ (kat. č. 40), „[]ldur mne vlastní“ (kat. č. 43). V dalších sedmi případech přeslen udává jméno bez žádné další informace, a můžeme tak předpokládat, že jde o výrobce či majitele: „Jóhanna“ (kat. č. 16), „Hróðthrúð“ (kat. č. 21),  „Ingivald“ (kat. č. 28), „Rǫgn[vald]“ (kat. č. 44), „Bjarni“ (kat. č. 48), „Óláf“ (kat. č. 49), „Sigríð“ (kat. č. 54). Je možné, že samostatné runy, nacházejících se na některých přeslenech, mohou rovněž být zkratkami jména majitele.

Jak můžeme vidět, šest přeslenů vlastnily ženy a dva muži, což je také zajímavé zjištění, které dává za pravdu názorům, že mužští členové domácnosti pomáhaly s předením (Foote – Wilson 1990: 168). Jak jsme již svrchu zmínili, lidé s přesleny pracovali po velkou část svého života, a tak si ke svým nástrojům vybudovali jistý vztah, který se skrze nápis promítá. Určení vlastníka mohlo být navíc jednoduchým nástrojem, jak rozpoznat svůj přeslen a předejít sporům o vlastnictví. Podepsané přesleny mohlo být těžší zcizit, neboť by byly snadno identifikovatelné. Další potenciální funkcí takového nápisu je zajištění funkčnosti pouze pro danou osobu a žádnou jinou. V této souvislosti je nicméně zajímavé zmínit, že žádný z runových přeslenů nebyl nalezen v hrobě, přestože se přesleny běžně stávaly hrobovým inventářem. Je tak možné, že byly v oběhu až do jejich ztracení či zničení.

Přeslen ze Reykjavíku, kat. č. 5.

Vztah dvou lidí
Kromě výše zmíněného nápisu z Osla (kat. č. 22), který zmiňuje milostný vztah muže a ženy, a nápisu ze Sigtuny (kat. č. 33), jež zmiňuje jméno ženy žijící pod patronátem muže, lze jména lidí tvořících pár předpokládat v příkladě nápisu z Saltfleetby (kat. č. 1), jež je zakončen jmény „Úlfljóte a [kiriuesf]“. Tento konkrétní nápis usiluje o ochranu pro oba zmíněné. Potenciálním čtvrtým kandidátem je nápis „rukoudání“ (kat. č. 7), které užívá právního výrazu pro stvrzení ústního závazku. Podle Olsena (1954: 221) by i tento přeslen mohl být darem muže ženě a nápis může odkazovat na dohodu či svazek mezi nimi. Nejméně jeden runový nápis hovoří o „runách radosti a runách přátelství“ (teitirúnar ok ævinrúnar; DR NOR1988;5), které bychom v takovýchto nápisech mohli spatřovat.

Přeslen z Saltfleetby, kat. č. 1. Foto: Lincolnshire County Council.

Ochrana
Až pět nápisů lze hodnotit jako ochranné : „Óðin a Heimdall a Þjálfa, ti pomohou ti, Úlfljóte a []“ (kat. č. 1), „volba / dobro“ (kat. č. 12), „Pax portanti, salus habenti. Ingvald“ (kat. č. 28), „Maria“ (kat. č. 18 a 51). Runový nápis kat. č. 28, který je v latině, nejnázorněji ukazuje funkci takového nápisu: „Mír nositeli, zdar majiteli. Ingvald“. Podobné přání zdaru můžeme najít i v jiných nápisech: „Zdar tomu, kdo ryl, i tomu, kdo čte“ (N 169), „Buď zdráv a v dobré náladě“ (N B380). Nejde zde o prosté sdělení, od run se očekává, že zajistí to, co jimi je napsáno – tedy pomohu majiteli v dobré zdravotní i mentální kondici a odvrátí ho od nebezpečí. V článku „Ryji runy léčby“ jsme názorně ukázali, že od run sestavených ve správném sledu se očekávala léčivá moc, naopak nápisy špatně sestavené mohly přihoršit nemocnému. Je příznačné, že se na pomoc volají pozitivní agenti, jako trojice Óðin – Heimdall – Þjálfa a svatá Marie. Takováto povolání u léčebných nápisů obvykle značí urgenci. 

Přeslen z Lunne, kat. č. 28. Foto: Bengt A. Lundberg, 1996.

Výpočet fuþarku, abecedy a slabik
Na čtyřech přeslenech můžeme nalézt částečné či úplné vyjmenování abecedy: „Marie futhorkhniastbmly“ (kat. č. 18), „abcdefghiklmnopurstøy“ (kat. č. 26), „fuþoʀkhmi“ (kat. č. 34), „fuÞorkhniastmlyøkhp Jón mne vlastní“ (kat. č. 38). Zatímco druhý ze zmíněných nápisů je spíše netypický, ostatní mají četné analogie, jak bude ukázáno. Než se posuneme dále, je potřeba zmínit ještě tři přesleny, na kterých se objevují s „runové slabikáře“: „fufofafi [ruro]rari kukokaki huhohahi nunonani tutotati bubob[abi m]umoma milulolali frufrofrafri nribu. Čti po mně. Vyzveš většinu lidí“ (kat. č. 11), „fufofafife(kat. č. 20), „fifafufofyfi(kat. č. 27).

Obecně se soudí, že všechny nápisy tohoto druhu souvisí s učením run. Podíváme-li se na přeslen ze Sigtuny (kat. č. 11), je tento závěr nepochybný – nápis má sloužit jako čtenářská výzva. Stejné vyznění má nápis zachovaný na lodní plaňce z Brørsu: „naučil jsem se proto: fe fu fa fø fuþorkhnieø sbpmtlæy fatatratkatnatpatbatmat“ (N A24). Učení se po slabikách je dobře zachyceno i u dětí ve středověkém Novgorodu (Janin 2007: 49-51). Nevíme, zda výuka run probíhala na denní bázi, ale rozhodně nebyla tak intenzivní, jako dnešní studium. Raně středověký student run se zřejmě nevěnoval čtení a psaní denně. Současně neexistovaly žádné učebnice ani sešity – nejběžnějším rycím materiálem mohl být kus dřeva, kosti a kamene. A skutečně, podíváme-li se, na kterých předmětech se nejčastěji vyskytuje kompletní fuþark či jeho varianty, zjistíme, že kusy kostí (např. N B490, N A203N A205, N A216DR 301DR EM85;458A-BU Fv1973;197B), dřevěné tyčky (např. N B17, N A15N A62DR EM85;371AGR 76GR NOR1999;7) či kusy kamenů (např. DR 21) drží přední příčky. Jedná se o tytéž materiály, ve kterých běžně nacházíme zkušební verze ornamentů (Lang – Caulfield 1988; MacGregor 1985: 195-197; O’Meadhra 1979). Někdy jsou výčty fuþarku doplněny o nápisy, které by se dalo interpretovat jako jazykové hříčky (GR 76) nebo pokusné milostné zprávy (N B17). Nápisy tak mohou být výsledkem snahy o naučení run, ale také mohly sloužit jako pomůcka pro ty, kteří dlouho nepsali a potřebovali se procvičit.

Pokud by se však jednalo o pouhé učební pomůcky, nacházeli bychom texty tohoto ražení pouze na odpadovém materiálu, a to zdaleka není pravda. Kompletní fuþark můžeme nalézt na řadě užitkových předmětů: na brouscích (např. G 281G 237G 311), jehlách (např. DR EM85;470C), kožených pochvách (např. DR Fv1988;237), rukojetích nožů (např. N B26U Fv1992;161CSö Fv1965;136Vs Fv1992;173), picích rozích (např. N 229), žernovech (např. U F2;43Vs 26), hřebenech (např. N A18DR EM85;466BSö Fv1981;197), kostelních zvonech (např. N 15Vg 205), okenních římskách (např. DR 101), křtitelnicích (např. DR 224Vg 259Vr 4), kostelních krovech (např. DR EM85;440ADR EM85;522Hs ATA322-2795-2011), přívěšcích (např. Vg 207Nä 10) a podobně. Je evidentní, že je jednalo o přinejmenším tisíc let kontinuálně dodržovanou praxi, někdy hraničící s vandalismem: hřeben Sö Fv1981;197je popsán třemi kompletními fuþarky, trám Hs ATA322-2795-2011 je porytý nápisem „fu fuþ fuþo fuþor fuþork“, kostel v Hemse (G 56) byl vymalován dvaceti jedna nápisy fuþark. Na pochybách, že zde máme co do činění s něčím hlubším, než jen učebními pomůckami, nás nenechají ani runové kameny a nápisy v kostelech, tedy ty nejformálnější typy nápisů – například runový kámen z Gørlevu nese nápis, který praví: „Þjóðvé vztyčila tento kámen na památku Oðinkára. fuþorkhniastbmlʀ. Užij tohoto památníku. þmkiiissstttiiilll. Sestavuji runy správně. Gunni, Arnmund“ (DR 239). Kostelní rytina v Grötlingbo dokonce říká „Ježíš buď laskavý ke všem křesťanským duším. Amen. Fuþork. Ježíš buď laskavý k Óttarově duši (…) Jóhan (…) fuþorkhniastblmR (…) Óláf (…) Bože, buď laskavý k duši. Vykládej fuþorkhniastblmR (…) (G 38). Stejnou dikci včetně pobídky „vykládej nalezneme i v kostelní rytině z Lye (G 104A G 104E).

Nakolik lze soudit, výčet fuþarku se jeví jako formule, mající vztah se samou podstatou runového písma. Formule těží z úplnosti runové abecedy, jejíž potence zajišťuje štěstí a zdárné fungování.


Závěr

Runové přesleny mohou být při shromáždění dostatečného množství nálezů vstupní branou do fascinujícího světa run. Run, které jimi popsaný předmět pojmenovávají, podepírají, zajišťují funkčnost a určují mu vlastníka. Spojení runových nápisů s přesleny mohlo být vnímáno jako výjimečně silná kombinace – vřetena ze ság vystupují jako magické nástroje, které jsou schopné ovlivňovat dění kolem sebe. Není nemožné, že točivý pohyb mohl pomoci funkce runových nápisů aktivovat nebo znásobovat.

Musíme si však položit jednu velkou otázku – jestliže runové přesleny byly natolik silnými pomocníky, proč jich neexistuje více? Na tuto otázku nepodáme jednu vševysvětlující odpověď, ale můžeme navrhnout několik dílčích řešení:

  • runové přesleny jsou výtvory pověrčivější části populace
  • sériová výroba keramických přeslenů nenahrávala na míru vyráběným runovým přeslenům
  • dřevěné a kostěné runové přesleny snadněji podlehly zkáze
  • stejnou funkci plnila jiná dekorace
  • ne každý byl intelektuální řemeslník
  • runové přesleny řešily problémy dočasného charakteru
  • runové přesleny se neumisťovaly do hrobů
  • některé runové přesleny měly, na rozdíl od většiny, pohnutou minulost a bylo potřeba jejich funkce pojistit

Zde tento článek završíme. Děkujeme Vám za strávený čas a budeme se těšit na případné ohlasy.



Bibliografie

Anderson, Sarah M. – Swenson, Karen (2002). The Cold Counsel: The Women in Old Norse Literature and Myth, New York – London : Routledge.

Andersson, Eva Birgitta (2003). Tools for Textile Production – from Birka and Hedeby, Birka studies 8, Stockholm.

Březinová, Helena (2007). Textilní výroba v českých zemích ve 13.-15. století : poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů, Praha : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Hansen, Gitte – Jansen, Øystein J. – Heldal, Tom (2017). Soapstone Vessels from Town and Country in Viking Age and Early Medieval Western Norway. A Study of Provenance. In: Gitte Hansen – Per Storemyr (eds.). Soapstone in the North Quarries, Products and People 7000 BC – AD 1700, Bergen: University of Bergen, 249-328.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge: Boydell.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London: Cornell University Press.

Knirk, James E. (ed.) (1997). Nytt om runer : Meldingsblad om runeforskning, Nr. 11, Oslo.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Olsen, Magnus (1954). Norges innskrifter med de yngre runer, Bind III: Aust-Agder, Vest-Agder, Rogaland, Oslo.

O’Meadhra, Uaininn (1979). Early Christian, Viking and Romanesque Art: Motif-pieces from Ireland, Stockholm.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Traustadóttir, Ragnheiður (2015). Spindle Whorls from Urriðakot. In: Irene Baug – Janicke Larsen – Sigrid Samset Mygland (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society, Bergen: University of Bergen, 317-330.

„Ryji runy léčby“

Runové modlitby a léčitelství starého Severu

 

Po delší odmlce přináším především českým čtenářům nový článek, který bude volně navazovat na článek „Přátelství s bohem“, který pojednával o funkci figurek bohů nošených v brašnách. V tomto příspěvku se podíváme na jiné kultické předměty, a sice na kosti, tyčky a bronzové destičky s vyrytými léčebnými nápisy. Pevně věřím, že tyto předměty názorně demonstrují nejen vztahy popsané ve zmíněném článku, a jsou důležitým svědectvím o povaze raného skandinávského kultu.

Otázka léčebných runových nápisů byla v odborné literatuře mnohokrát probrána. V tomto článku, jenž bude rozdělený na analýzu a syntézu, si kladu za cíl jejich výčet, základní charakteristiku a vůbec uvedení problému do českého jazyka. Příspěvek věnuji zájemcům o runy, kterých je v České republice značné množství a kteří při neznalosti cizího jazyka nemají z čeho čerpat, a zájemcům o historickou rekonstrukci, kterým může pomoci doplnit mozaiku kulturního pozadí vikinské epochy.

Analýza – seznam a překlad

V této části se vypočteme všechny nápisy, které lze datovat do let 700–1100 a které lze hodnotit jako léčebné. Tyto nápisy pak budou v syntetické části komparovány s dalšími texty. Je důležité zmínit, že počet léčebných nápisů roste průměrně o jeden nápis za deset let, a je tedy možné, že se celá problematika bude v brzké době přepisovat.

Téměř každý nápis má přinejmenším dvě možné interpretace. Je však nutné podotknout, že jednotlivé interpretace variují v detailech, které neomezují vytváření obecnějších závěrů, proto jsem se rozhodl citovat standardizovaná čtení podle databáze Rundata, pokud není uvedeno jinak. Původně veršované texty doplním možným přebásněním.

Tyčka z Hemdrupu (DR EM85;350)
Roku 1949 byla v bažině u dánského Hemdrupu nalezena asi 50 cm dlouhá a 2,1–3,4 cm tlustá tyčka z jasanového dřeva, která je datována do 10. nebo 11. století. Tyčka je mírně zakřivena a má kruhový průměr. Na jednom konci připomíná píšťalku, na druhém je mírně ožehnutá. Je zdobená rytým šupinovým motivem a na několika šupinách jsou vyryté runy, trikvetra a postavy, jedna humanoidní a čtyři podobné psům. Přestože koncová část není čitelná, nejnovější analýzy (Back Danielsson 2001Röstberg 2009) první části textu se přiklánějí k interpretaci, která čte nápis následovně:

„Bouřlivák tě neporazí, Ása má v zápase štěstí.“
(Vann þik æva fjúkandi, Ása ey á á úfi.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Bouřlivák tě neporazí.
Zdar Ása              má v zápasu.“
(Vann þik æva fjúkandi.
Ása ey                    á á úfi.
)

Postavy evidentně korespondují s textem: vedle slova „bouřlivák“ (fjúkandi) je znázorněna humanoidní postava s opeřeným oblečení, kterou psi zdánlivě pronásledují.

 

Žebro ze Sigtuny (U NOR1998;25)

24 cm dlouhé a 1,3–2,7 cm široké kraví žebro ze Sigtuny bylo objeveno v roce 1996. Nápis, který je datovaný do let 1080–1120, je tvořen 1,1–1,9 cm vysokými runami, přičemž nejméně čtyři z nich jsou kódované. Aktuální verze projektu Skaldic Poetry of the Scandinavian Middle Ages čte nápis takto:

„Gyrilův velký bole, opusť Króka! Spoutal horečku, bojoval s horečkou a přemohl čarodějův dům rány; pochytal všechen hnis. Prchni pryč, horečko!“

(Gyrils óvrið, vaksna úr Króki! Bant hann riðu, barði hann riðu auk siða sarð sārarann; vara hafir fullt fengit. Flý braut riða!)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Gyrilův bole, opusť Króka!
On spoutal horečku,
on potíral horečku,
zdolal čarodějovo zranění
a plně                pochytal hnis.
Prchni, třese!“

(Gyrils óvrið, vaksna úr Króki!
Bant hann riðu,
barði hann riðu
auk siða sarð sārarann;
vara hafir            fullt fengit.
Flý braut riða!
)


Lebka z Ribe (DR EM85;151B)

Roku 1973 byla v Ribe nalezena část lebky s vyrytým runovým nápisem. Má zhruba obdélníkový tvar s velikostí 8,5 × 6 cm a tloušťkou 0,5 cm. Samotné runy jsou 12 mm vysoké. Do fragmentu je vyvrtán zhruba 6 mm široký otvor. S datací 8. století se jedná zřejmě o nejstarší dochovaný nápis zapsaný v mladším fuþarku. Nápis provází mnohé interpretační problémy, zejména spojené se slovy buri / bóurr. Zvolili jsme variantu, kterou prezentuje Hall (2009: 206):

„Vlk a Óðin a Há-Týr. [Buri] je pomoc proti této bolesti. A skřet je poražen. Bóurr.“

(Úlfr auk Óðinn auk Há-Týr. Hjalp [buri] es viðR þæima værki. Auk dverg unninn. Bóurr.)


Canterburské zaklínadlo (DR 419 / Cotton MS Caligula A XV, ff 123r–123v)

Tzv. „canterburské zaklínadlo“ je snad vůbec nejznámějším léčebným runovým nápisem. Bylo objeveno v anglosaském rukopisu Cotton MS Caligula A XV, který se datuje k roku 1073–6, jako marginálie na dvou stránkách. Na základě lingvistického srovnávání a historických souvislostí se předpokládá, že nápis mohl být poprvé zapsán kolem roku 1000 uživatelem východoskandinávského dialektu, zřejmě Dánem (Hall 2009: 201). Důvod zachování v rukopisu, což je raritní, může spočívat v antikvářském přístupu zapisujícího. Třebaže ohledně výrazů sárþvariæðrafari panují jisté debaty, text lze celkem spolehlivě přeložit:

„Gyrile bodavé rány, teď odejdi, jsi odhalen. Þór tě posvěť, vládče þursů, Gyrile bodavé rány. Proti zánětu žil.“

(Gyril sárþvara, far þú nú, fundinn ertu. Þórr vígi þik, þursa dróttin, Gyril sárþvara. Við æðrafari.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Gyrile bodající,
odejdi,                 jsi odhalen.
Þór tě posvěť,        þursů vládče,
Gyrile bodající.
Proti zánětu žil.“
(Gyril sárþvara,
far þú nú,           fundinn ertu.
Þórr vígi þik,     þursa dróttin,
Gyril sárþvara.
Við æðrafari.
)

 

 

Bronzová destička ze Sigtuny (U Fv1933;134 / SHM 19692)

Dalším velmi známým léčebným nápisem je text vyrytý na bronzové amuletové destičce nalezené v Sigtuně. Destička, která je 82 mm dlouhá, 27–29 mm široká a 1 mm tlustá, byla nalezena roku 1931. Je datována do 11. století. Nápis se podobá „canterburskému zaklínadlu“. V hranatých uvozovkách uvádíme problémovou část, který je směsicí různých runových abeced a má nejednoznačný výsledek:

„Þurse horečky rány, þursů vládče, teď prchni, jsi odhalen. Měj tři tužby, vlku! Měj devět nouzí, vlku! III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!] Užij léku.“

(Þurs sárriðu, þursa dróttinn. Flý þú nú, fundinn es. Haf þér þrjár þrár, úlfr! Haf þér níu nauðir, úlfr! iii ísir. [Þess ísir auki es unir, úlfr!] Njót lyfja.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Þurse horkosti,            þursů vládče,
teď prchni,                    jsi prozrazen.
Měj tři tužby, vlku!
Měj devět nouzí, vlku!
III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!]
Užij léku.“

(Þurs sárriðu,             þursa dróttinn.
Flý þú nú,             fundinn es.
Haf þér þrjár þrár, úlfr!
Haf þér níu nauðir, úlfr!
iii ísir. [Þess ísir auki es unir, úlfr!]
Njót lyfja.)

 

Bronzové destičky ze Solbergy (Öl Fv1976;96A, Öl Fv1976;96B)

Roku 1972 byly při výkopu v Solberze u vsi Köpingsvik na ostrově Öland nalezeny dvě destičky, na kterých je dohromady vyryto přes 240 run. Předpokládá se, že se datují do 11. až začátku 12. století (Gustavson 2016). Předpokládá se, že destičky byly vyryty pro rodící ženu. První destička má rozměry 86 × 19 × 0,7 mm a není opatřena otvorem na zavěšení. První část nápisu je zašifrovaná, o výklad se pokusila Sofia Pereswetoff-Morath (2017: 156; Palumbo 2017: 92-93), která předkládá následující čtení:

„Nemluv o tom : teď jmenuji […] s pomocí porodit [?]. Nechť ti Krist a Svatá Maria pomohou, Ōlǫfo! Kroužkem spojuje a léčebnými znaky značí pomocná žena [porodní bába]. Jděte od tebe, Ōlǫf, zvrácený obře a řvoucí þurse!“

(Þigi þess: nū minns ek … bort eiʀ kaos (?). Ok Kristr ok sankta Maria biargi þēʀ, Ōlǫf! Biargguma baugaʀ ok æiʀumarkaʀ. Frān þēʀ in argi iotunn, Ōlǫf, ok þrymiandi þurs æltit!)

Druhá destička má rozměry 85 × 15–20 × 1 mm a je opatřena otvorem na zavěšení. Nejaktuálnější čtení vypadá následovně (Pereswetoff-Morath 2017: 160):

„Značím tříhlavého þursa zahliněného [k odchodu] z mužovy ženy. Nechť tam je začarován, zničen. Jeho hlava ho bolí [když] zmizel v ohni.“

(Þurs ek fā hinn þrīhǫfðaða hinn meramuldiga frān manns kunu. Hann at seiði, ōiðki!
Sinn haus virkti hann ī, ī loga (?) umliðinn.)

 

Bronzová destička ze Södra Kvinneby (Öl SAS1989;43 / SHM 25654)

Jako poslední zmíníme kromobyčejně zajímavý amulet – bronzovou destičku ze Södra Kvinneby na Ölandu. Destička byla objevena kolem roku 1955 a je velká 53 × 47 mm. Datuje se do let 950–1100. Nápis se skládá ze 143 run (včetně pěti bindrun) vyrytých na pěti řádcích. Vedle poslední runy je vyryta podobizna ryby. Je to právě text nápisu ze Södra Kvinneby, kterému se dostalo snad nejvíce interpretací. Nejsoučasnější verze (Pereswetoff-Morath 2017: 142; Palumbo 2017: 90-91) preferuje následující čtení:

„Zde ti ryji pomoc, Bófi, s plnou podporou. Můžeš si být jist ohněm, který držel zlo dál od Bófa. Þór ho chraň tím kladivem, které vzešlo z moře. Prchni před zlobou! Od Bófa ničeho nezískáš. Bohové jsou pod ním i nad ním.“

(Hǣr rīst ek /rīsti’k þēʀ berg, Bōfi, meðʀ fulltȳ(i). Hyrr es þēʀ vīss, en brā allt illu frān Bōfa. Þōrr gǣti hans meðʀ þēm hamri sæm ūʀ hafi kam! Flȳ frān illu! Vitt fǣʀ ækki af Bōfa. Guð eʀu undiʀ hānum auk yfiʀ hānum.)


 

Syntéza – výklad a širší souvislosti

Léčebné nápisy představují specifickou skupinu runových nápisů, která dnes tvoří pouze zlomek dochovaného runového korpusu a která se bez obšírného komentáře jen obtížně luští. Většinu dochovaných runových nápisů tvoří nápisy na kamenech, které mají zpravidla jednotnou strukturu a prosté vyznění usnadňující čtení veřejnosti. Oproti tomu jsou léčebné nápisy vytvářeny na míru jednotlivce a dochází u nich k variabilitě. V literatuře se pro léčebné nápisy užívá výrazu „modlitba“, aby se zabránilo asociaci s magií:

Mohli bychom být v pokušení klasifikovat podobné formule jako magické, to by ale jen málo odpovídalo staroseverskému chápání tohoto termínu. Pro staré Seveřany nesly magie (seiðr) a korespondující rituální činnosti (označované slovesem síða) silně negativní konotace a spadaly daleko spíše mezi činnosti, jež chaos navozovaly. Citované nápisy, jejichž účelem bylo chaotické moci odstranit, naopak spadaly do kategorie zcela bezproblémového náboženského rituálu (siðr).“ (Starý 2010: 197, Pozn. 1)

Omezený počet „modliteb“ by mohl svádět k myšlenkám o ojedinělosti těchto předmětů. Opak se však zdá být pravdou; léčebné nápisy byly zcela jistě běžné a musely být v drtivé většině ryty na organické materiály, jako je dřevo nebo kost. Kromě toho, že se z doby vikinské zachovalo mnoho nápisů vyrytých do dřeva i kosti, které je jasně staví do světla nejdostupnějších materiálů, je léčebný nápis vyrytý v kosti zmíněn i v Sáze o Egilu Skallagrímssonovi (jak bude později řečeno). Třebaže amuletové bronzové a stříbrné plíšky byly zejména v oblasti dnešního Švédska, Dánska a Ruska velmi populární a svůj ráz si udržely až do 16. století (kupříkladu v Dánsku je z období 1070–1500 známo 48 exemplářů, viz Steenholt Olesen 2010), kdy se začaly objevovat i olověné varianty a latinské texty, organické materiály byly v případě léčebných nápisů dost možná preferované proto, že měly podporovat rychlejší hojení. V článku „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ jsem uvedl používání runových dřevěných tyčí vztyčovaných na památku zemřelé osoby, ale v kontextu praktických rituálů bude jako lepší příklad sloužit tzv. potupná tyč (níðstang), což byl dřevěný sloupek s runovým nápisem a nabodnutými koňskými ostatky; stavitel tyče chtěl ukázal, že jeho oponent je „každému člověku vyvrhelem [níðingr] a nikdy nebude strpěn ve společnosti dobrých lidí, přivolá na sebe hněv bohů a bude nosit jméno věrolomného vyvrhele“ (Sága o lidech z Vatnsdalu 33):

A když měli vytaženou plachtu, vystoupil Egil na ostrov, vzal do ruky lískovou tyč a šel na jeden vyčnívající pahorek, obrácený k pevnině. Vzal koňskou hlavu a nastrčil ji na tyč. Potom učinil výklad [formáli], řka: ‚Zde stavím potupnou tyč a obracím potupu proti králi Eiríkovi a královně Gunnhildě’ – tu otočil koňskou hlavu směrem k zemi – ‚obracím tuto potupu proti duchům země [landvættir], kteří obývají tuto zemi, tak aby všichni bloudili a žádný nezastihl ani nenalezl svého příbytku, dokud nevyženou krále Eiríka a Gunnhild ze země.’ Potom zarazil tyč do štěrbiny ve skále a nechal ji tam stát. Hlavu obrátil k zemi a na tyč vyryl runy, které vyjadřovaly celý tento výklad.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 59)

Bratři čekali až do odpoledne, a když den pokročil, odebral se Jǫkul a Faxa-Brand k Finnbogovu ovčinci, který byl u ohrady. Vzali sloup a odnesli ho k ohradě. Bylo tam také několik koní, kteří utekli do závětří před vánicí. Jǫkul vyřezal na konci sloupu mužskou hlavu a vyryl na něj runy s celým výkladem, o němž byla řeč. Nato Jǫkul zabil kobylu, vyřízli jí otvor v plecích, nabodli na sloup a obrátili hlavou k Borgu [Finnbogovu domovu].“ (Sága o lidech z Vatnsdalu 34)

V těchto citacích si můžeme povšimnout koexistence orální (formáli, tj. výklad) a psané složky (rytí run) rituálu. Je otázka, nakolik bylo rytí léčebných nápisů doprovázeno výkladem (což je patrné z anglosaských paralel a ve Skandinávii až z tyčky z Ribe z roku 1300, na rozdíl od jednoho z možných čtení nápisu zachovaném na ovčí kosti z Dublinu [IR 10], které říká „psaní léčí posedlou ženu, amen“), ale je evidentní, že runové modlitby mají preventivní a podpůrnou funkci, uvolňovanou po dobu kontaktu těla s předmětem, čímž doplňovaly a v zoufalých případech snad i nahrazovaly bylinnou medicínu. S tím úzce souvisí pluralitní chápání příčin, a tedy i pluralitní jednání. Přirozené (sekulární) a mystické (sakrální) vnímání světa tvořilo neoddělitelné články; ani jeden aspekt skutečnosti nemohl být vypuštěn, aby byl zachován kauzální řetězec. Jak uvádí Fiona Bowie (2008: 215): „Mohou existovat nekomplikovaná ‚přirozená’ vysvětlení událostí, ale ta neobjasní náhodu a koincidenci, jež vedou k tomu, že přírodní události a lidé se protnou v čase a prostoru.” Na přirozenou skutečnost, jakou je třeba onemocnění, dobový člověk samozřejmě zareagoval podáním toho, co bychom dnes nazvali lék, ale současně si souhru všech okolností vykládal jako působení chaotických sil, proti kterým mohly dobře fungovat orální formule, runové nápisy nebo symboly. Amulety, jako například destička ze Södra Kvinneby, ale i amulety kladiv (jejichž další funkce budou naznačeny později) a jiné, mohly být prevencí proti činitelům chaosu, a tím i jejich projevům v materiálním světě, což z nich také činí druh léku, dnešním pohledem placebo. Musíme tedy dát za pravdu Jiřímu Starému (2010: 199), když říká:

Staří Seveřané byli lidé dosti pragmatičtí a silně racionální a lze si opravdu jen stěží představit, že by v okamžiku zlomení stěžně či choroby počali vzývat či zastrašovat démonické bytosti, a předpokládali, že se tím problém sám od sebe vyřeší. Jejich prvním nápadem v podobném případě bezpochyby bylo stěžeň opravit či podat lék, což bývá v magických formulích příležitostně přímo zmíněno. Současně bychom však náboženský přesah obdobných činností jistě neměli ignorovat: ukazuje se, že mýty spojené s překonáním chaosu silně ovlivňovaly myšlení člověka, který věci ve světě své běžné zkušenosti vnímal jejich optikou.

Příklady bronzových destiček – amuletů.

Prospěšnou funkci mohly runy plnit pouze v případě, že byly poskládané ve správném sledu, což v sobě obnáší např. logičnost textu, absenci chyb, aliteraci a metrika, invokaci pozitivní síly, pojmenování a zastrašení síly negativní, jak bude řečeno dále v textu. Sága o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 74) názorně ukazuje, že runy, které byly poskládané špatně, mohly obrátit výsledek proti pacientovi, což, jak Egil říká ve své strofě, „se stává mnohým mužům“:

A když Egil se svými seděli a jedli, spatřil Egil, že na příčném stupni leží nemocná žena. Egil se ptal Þorfinna, kdo je ta žena, které je tak zle. Þorfinn odpověděl, že se jmenuje Helga a že je jeho dcera; ‚je už dlouho churava a trpí velkou slabostí [krǫm]. V noci se jí nedostává spánku a zdá se, že se pomátla na rozumu [hamstoli]‘. ‚Hledali jste,’ ptal se Egil, ‚nějaké pomoci proti jejímu neduhu [mein]?’ Þorfinn odpověděl: ‚Jeden sedlácký syn, který bydlí nedaleko odsud, vyryl runy. A od té doby je jí hůře než předtím. Dovedeš snad ty, Egile, nějak pomoci při takových neduzích?’ ‚Může být,’ řekl Egil, ‚že se nic nezhorší, když se o to pokusím.’ A když byl Egil najeden, šel k místu, kde žena ležela, a mluvil s ní. Potom poručil, aby ji zdvihli z lůžka a položili pod ni čisté šaty, a tak se stalo. Prohledal pak lůžko, na němž ležela, a našel tam kus velrybí dásně, na které byly runy. Egil je přečetl, runy ořezal a seškrábal do ohně. Pak spálil celou dáseň a dal vynést šaty, jež měla nemocná předtím, na čerstvý vzduch. Tu pronesl:

‚Rozumí-li runám,                     rýt je může člověk,
jinak muž se mnohý                     mate temným písmem.
Do rybí jsem dásně                   deset značek tajných
vrytých viděl; velký                          vznik´z nich ženě neduh.’

Egil vyryl runy a položil je pod polštář na lůžku, kde ležela. Bylo jí, jakoby se probudila ze sna, a pravila, že je zdráva, ačkoli byla ještě slabá, a otec i matka se velmi radovali.

Struktura „modliteb“ je přes jejich variabilitu podobná; skrze často veršované modlitby (v metru fornyrðislag a galdralag) zajišťují komunikaci mezi člověkem a chaotickým agentem, často též garantem zdraví. Intenzita komunikace je různá, někdy akutní, jindy jde o prosté konstatování po aplikaci léčby. Člověkem žádajícím o pomoc je v dochovaných v nápisech zástupce žen (Ása, Ōlǫf) nebo mužů (Bófi, Krókr). Hlavním pilířem komunikace je pojmenování a personifikace chaotického agenta, pokud nepočítáme amulet ze Södra Kvinneby, který používá zastřešující označení „zlo“. Setkáváme se tak s Bouřlivákem, þursem Gyrilem, zvráceným obrem, tříhlavým zahliněným þursem a skřetem Bóurem. Odhalení a pojmenování nemoci je třeba chápat jako diagnózu, tedy důležitou část léčícího procesu. Při srovnání agentů ze zmíněných nápisů s pozdějšími skandinávskými a anglosaskými léčebnými nápisy si můžeme povšimnout zřetelné hierarchie původců nemocí. Stejně jako nápis na dřevěné tyčce z Bergenu (B 257, 14. století) za sebe řadí elfy, trolly a þursy („Ryji runy pomoci, ryji runy ochrany, jednou proti elfům, podruhé proti trollům, potřetí proti þursům.“), tak i anglosaské zaříkávadlo Proti náhlému bolení (Wið færstice, 11. století) za sebe staví čarodějnice, elfy a Ásy („Ať už to byla střela Ásů, nebo to byla střela elfů, nebo to byla střela čarodějky, chci ti teď pomoci.“; Komarec – Revická 2009: 178). Škála chaotických agentů v angloskandinávském prostoru byla opravdu rozsáhlá a začínala lidmi ovládajícími magii (čarodějnice, čaroděj), zlovolnými duchy a démony „vznášejícími se v atmosféře a útočícími na nepozorné lidi“ (MacLeod – Mees 2006: 130), pokračovala červy, vlky, skřety a skřítky, elfy, a končila trolly, þursy a v případě křesťanské Anglie také Ásy. Na rozdíl od anglosaských léčebných knih, které zaznamenávají ohromné množství detailů, včetně chaotických agentů a způsobených nemocí (zejména hlavy, očí, uší, úst, chodidel, kůže, ale také jedům, červům a horečkám), známe ze Skandinávie pouze omezený počet analogií, který se nyní pokusíme vypočíst. O parazitech, kteří byli tématem článku „Paraziti v době vikinské“, se bohužel v souvislosti s nemocemi a chaotickými agenty nesetkáváme, ale jejich potenciální mýcení pomocí cibulové zeleniny je často zmiňované.

Bouřlivák (fjúkandi) z tyčky z Hemdrupu je interpretován jako jeden z démonů či zlovolných duchů. Projevy Bouřliváka nejsou jasné, ale spekuluje se o horečce (Back Danielsson 2007: 235; MacLeod – Mees 2006: 127). Röstbergová naznačila, že zuhelnatělý konec tyčky může souviset s vypálením rány, jelikož podle některých pramenů má oheň fungovat proti nemocem (např. Výroky Vysokého 137: „před nemocí oheň chrání“ [eldr við sóttum], viz Röstberg 2009: 210). Jméno fjúkandi můžeme vztáhnout k jiným démonům, jako bifindi („Třas“), gangandi („Chodící“), riðandi („Jedoucí“), rinnandi („Bežící“), sætjandi („Sedící“), signandi („Plovoucí“), farandi („Cestující“) a fljúgandi („Letící“), které známe z vrcholně středověkých nápisů zapsaných na borovicové tyčce z Ribe a bronzové destičce z Högsteny:

„Zemi volám k stráži                    a vysoké nebe,
slunce i svatou Marii      a samého Pána Boha,
aby mi dopřál                   dlaň léčitele
a léčivý jazyk                    k léčení třasu [bifindi],
kde lék je třeba.         Z hřbetu i z hrudi,
z trupu i z údů                  z očí i z uší,
odevšaď, kam může zlo.
Snědou zve se skála,       jež stojí v moři;
na ní leží devět nouzí;
ty nebudou spát sladce,
ni se příjemně probouzet,
dokud lék ti nepomůže,
jak jsem vyryl v runách k vyslovení.
Amen, a staniž se.“

(Tyčka z Ribe [DR EM85;493], cca 1300)

„Zaříkávám proti duchovi, proti Chodícímu,
proti Jedoucímu, proti Běžícímu,
proti Sedícímu, proti Plovoucímu,
proti Cestujícímu, proti Letícímu.
Nechť to všechno sejde a zemře.“
(Bronzová destička z Högsteny [Vg 216], 12. století)

V případě destičky z Högsteny subjekt zaříkává všechny možné myslitelné duchy; snaží se pojistit proti všem eventualitám. Projevy těchto nemocí bohužel neznáme, ale výraz bifindi („třas“) byl opakovaně přirovnáván k horečce a malárii (např. Moltke 1985: 496), stejně jako nemoc riða („třesavka“), která je zmíněna v obou nápisech ze Sigtuny. Je důležité zmínit, že od 7. do 20. století se v severozápadní Evropě objevovala malárie způsobovaná prvoky Plasmodium vivax, které přenášeli komáři rodu anofeles. Abychom nastínili děsivou atmosféru doby vikinské, můžeme citovat několik úryvků z práce, kterou napsal Otto Knottnerus (2002):

„Přestože si obyvatelé pobřežních oblastí vytvořili v mokřadech prostředí, které je dokonale chránilo proti lidských predátorům, jejich obrana proti přírodním nepřátelům byla znatelně nedostatečná. (…) V těchto zónách byla úmrtnost na malárii o 25–50 % vyšší než ve vnitrozemí. Nezabíjela tropická malárie, ale dlouhý a oslabující efekt terciány a kvartány. (…) [Ještě v 16.–18. století] bylo každé čtvrté až páté úmrtí nepřímo spojeno s malárií a příbuznými nemocemi. (…) Zatímco terciána zabíjela zejména děti a mladistvé, jsou známy případy, kdy dospělí trpěli kvartánou po mnoho let. Místní populace si vytvořila jistou imunitu, která však byla získána skrze brutální selekční proces, který zabil mnoho dětí mladších pěti let. Získaná imunita pomáhala pouze pro specifický typ malárie; kdokoli protrpěl terciánu, mohl kdykoli chytit kvartánu nebo tropickou malárii. Těžce postiženi mohli být i cizinci, sezónní dělníci a cestovatelé, kteří postrádali imunitu. (…) Jenom Island byl od malárie ušetřen.“

V případě lebky z Ribe je za původce blíže nespecifikované bolestivé nemoci uveden dverg, tedy skřet, který se jako chaotický agent objevuje také u dalších germánských národů (MacLeod – Mees 2006: 26). Badatelé opakovaně referují o otvoru v lebce, který může souviset s výrazy buri / bóurr a který může být symbolickou trepanací (viz např. Mørup 1989: 408–14). Nejlepší paralelou může být anglosaské zaříkadlo Proti skřetovi (Wið Dweorh, 11. století), které bylo zřejmě namířeno proti horečce:

„Nechť se vezme sedm malých oplatek, takových, jaké se nosí k eucharistické oběti, a na každou se postupně napíše: Maximianus, Johanne, Martinianus, Dionisius, Constantinus, Serafion.
   Dále se pak má zpívat zaklínání, jež zde následuje; nejprve do levého ucha, poté do pravého ucha, poté nad temenem hlavy postiženého.
   A potom ať přistoupí k němu panna a [oplatky] mu zavěsí na krk. A čiňte tak po tři dny, brzy mu bude lépe.

Přišlo sem stvoření    v pavoučí podobě,
otěže svoje     svíralo v ruce.
Pravilo, že ty      jeho jsi ořem,
postroj svůj vložilo    na tvoji šíji.
Začali poté    zemi tu opouštět;
jakmile zvedli se    z té země pryč,
započlo z údů    mizet i teplo.
Pak toho stvoření    sestra sem přibyla,
postižení zmohla,    pronesla přísahy,
že to nemocného     nikdy víc neraní
ni toho, kdo získá     zázračný tento zpěv
či toto zaklínání      zapěti zná.
Amen, fiat.“
(Proti skřetovi; Komarec – Revická 2009: 176–7)

Za nejsilnější působitele nemocí byli považováni þursové, tedy obři, kteří jsou v mýtech největšími oponenty bohů (Starý 2010: 190, 196): „Tursové jsou ve staroseverských mýtech prakticky vždy úhlavními nepřáteli bohů, kterým se je vzdor permanentním pokusům nikdy nepodaří vymýtit, a jejich sídlo Útgard – setrvalý zdroj monstrózních úkazů, zrakových klamů a nebezpečí – zůstává po celou dobu existence světa předním reprezentantem nezvladatelného a nepoddajného chaosu. Tomu často odpovídají i jejich popisy stupňované do monstrózního a nestvůrného: tak má manželka tursa Hymiho devět stovek hlav […], zatímco o tursu Hrungnim se vypráví, že měl kamennou hlavu a jeho kamenné srdce bylo opatřeno třemi hroty […]. […] Obecně můžeme říci, že projevy chaosu v materiálním světě, počínaje neobvykle silným mrazem či bouřemi a konče sopečnými výbuchy, přičítali staří Seveřané působení tursů, kteří představovali kromobyčejně rozsáhlou a komplikovanou skupinu bytostí. Známe celou řadu jejich druhových označení (aniž bychom však byli schopni určit, čím se jednotlivé rody tursů lišily) a jejich dochovaná vlastní jména jdou do stovek, přičemž oblasti působnosti lze konkrétně vymezit jen u několika málo z nich. Obecně však můžeme říci, že byli vnímáni jako vládci nad horkem a chladem, nepřátelskými atmosférickými podmínkami, rozbouřeným mořem a ničivým ohněm a s oblibou obviňováni ze všech škodlivých důsledků, jež s sebou tyto fenomény nesly, zlomením stěžně počínaje a zemní lavinou konče. Další obvyklou činností tursů bylo působení nejrůznějších nemocí a zdravotních obtíží.“ Obři se v našem výčtu objevují hned čtyřikrát. V případě „canterburského zaklínadla“ je jím Gyril, který způsobuje zánět žil a „ránu, která bolí jako zásah kopím“ (sárþvari); také v anglosaské zaříkadle Proti náhlému bolení se bolest asociuje se střelami, což lze porovnat s českou „bodající nebo vystřelující bolestí”. Gyril je podruhé zmíněn na žebru ze Sigtuny, kde je mu přičítána třasavka. Tutéž nemoc nejspíš způsobuje i þurs zmíněný na bronzové destičce ze Sigtuny. V případě obou nápisů ze Sigtuny dochází k hromadění chaotických agentů (čaroděj a þurs; vlk a þurs). Hromadění  agentů vidíme také v případě destiček ze Solbergy, kde jsou obři zodpovědní za porodní komplikace. Tyto konkrétní destičky jsou mimořádně zajímavé proto, že byly určeny pro rodící ženu, a lze je vztáhnout ke strofě z Písně o Sigrdrífě (9), kde se zmiňují runy kreslené a zavěšené na ruku rodící ženě:

„Znej runy pomoci        pomáhat chceš-li
při porodu ženám.
Na dlaň je nakresli,     kol zápěstí napni,
a popros o pomoc dísy.“
(Píseň o Sigrdrífě 9)

Vzhledem k tomu, nakolik byli þursové univerzálními pohromami, se v pramenech objevují poměrně často. Za zmínku rozhodně stojí patřičná strofa k runě ᚦ v norské runové písni, která dešifruje þursa jako agenta odpovědného za ženské nemoci:

„Þurs má moc       nad bolestmi žen,
jen málokdo se nemocí těší.“
(Starý 2004: 144)

Byla to také obryně Áma, která způsobovala červenku (staroseversky ámusótt); ta se měla léčit žížalami (ámumaðkr) a o jednom případu vyléčení se referuje jako „odchodu obryně z nohy“ (Cleasby – Vigfússon 1874: 43; Starý 2010: 197, Pozn. 3).

Dalšími důležitými prvky při komunikaci s chaosem jsou povolání pozitivního agenta, poutání či zničení nemoci, vykázání nemoci z těla nemocného, zaříkání nemoci, dehonestace negativního agenta nebo přání zdaru postiženému. Pozitivních agentů může být celá řada. Explicitně se zmiňují „Vlk a Óðin a Há-Týr“, ačkoli se s určitostí můžeme vyjádřit pouze k prostřednímu jménu. Óðin je jak podle skandinávské (Výroky Vysokého), tak podle anglosaské (Devět bylin) i starohornoněmecké (Druhé merseburské zaklínadlo) tradice dobrým lékařem, který používá k léčení zaříkávání a byliny (viz Gardeła 2008: 248ff). Dalšími je Krist a svatá Marie. Opakovaně zmíněným pozitivním agentem je Þór, který je povoláván k boji s obrem (Canterburské zaklínadlo) nebo se zlem (destička ze Södra Kvinneby), a mýty s Þórem spojené jsou uváděny jako předobrazy bojů sváděných na pozemské úrovni. Ačkoli řadu mýtů neznáme, je jisté, že starý Seveřan disponoval velkou zásobou jmen obrů, na které svaloval nejrůznější pozemské pohromy, od nichž Þór mohl odpomoci. Jak velká tato zásoba byla, si můžeme ilustrovat citacemi z básní na Þóra, které složili islandští skaldi Þorbjǫrn dísarskáld a Vetrliði Sumarliðason v druhé polovině 10. století (Starý 2010: 192):

„Kladivem jsi zasáhl          Keily tvrdou hlavu,
tursa Kjallandiho               na troud rozdrtil jsi,
o něco dřív Lútu               a Leidiho jsi zabil,
Búseyry krev na zem                proudem téct si nechal,
Hengjakjǫptě pouta         nasadil jsi pevná,
Hyrrokin do prachu               ještě předtím srazils,
temné Svívǫr přece                  nejdřív život skončils.“
(Þorbjǫrn dísarskáld: Báseň na Þóra 2)

„Leikně zlámals nohy,          zmrzačil Trívalda,
Starkada pak srazils,             nad mrtvou Gjálp stál jsi.“
(Vetrliði Sumarliðason: Lausavísa 1)

kobelev_kladivo

Amulet kladiva z Købelevu, na němž stojí nápis „toto je kladivo“.

Vše svědčí pro to, že Þór se jako garant zdraví a štěstí, ochránce svatyň a vládce nad počasím těšil kromobyčejné popularitě v řadách prostých lidí (viz Perkins 2001); dnes bychom to mohli označit jako Þórismus. Mýty o něm patřily mezi nejoblíbenější a byly hojně citovány. Snaha zajistit dítěti štěstí udělením jména obsahující jméno Þór (např. Þorstein, Þorbjǫrn, Þorgeir, Þórarin, Þorgrím, Þorvald, Þormóð) byla ve Skandinávii běžná i po době vikinské, což je zřejmé například u islandského biskupa a světce Þorláka Þórhallssona z 12. století. Popularitu můžeme demonstrovat také citací nápisu ze známého runového kamene z Röku (Ög 136), na kterém stojí „Vyprávějme lidovou zvěst / mladým: Þór.“ Je důležité pochopit, že v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho kladiva apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Meč ze Sæbø (9. století), který na sobě nese nápis „vlastní 卍móð“ (oh卍muþ), ukazuje další zajímavé zjištění – svastika je dalším symbolem zastupujícím jméno Þór. Co činí Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“ z „canterburského zaklínadla“, které je variací na verš z tehdy obecně známé Písně o Þrymovi („Tu pravil Þrym, þursů vládce“), ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům. Posvěcení kladivem kromě toho hrálo důležitou úlohu při svatbě a svatební noci, kdy se ve snaze zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo kladlo kladivo na klín nevěsty a posléze pod postel, kterýžto zvyk se v některých částech Skandinávie zachoval až do novověku (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107), zvlášť pokud přihlédneme k výše uvedenému citátu, podle kterého je þurs zodpovědný za ženské nemoci a porodní problémy. Dalšími zajímavými příklady jsou hromové kameny, tedy prehistorické kamenné sekeromlaty, které se

„dávaly se k mléku, aby nezkyslo, ochraňovaly obilí v sýpkách před krysami, měly zaručit blahobyt dobytka, štěstí při lovu zvěře i ryb a v případě, že člověk nosil kámen u sebe jako amulet, chránil i jej samotného proti nemocem, neštěstím a zlými sny. Známy jsou i případy, kdy se kameny vkládaly do postele např. těhotným ženám nebo malým dětem. Úlomky hromového kamene se dokonce mohly rozemlít na prášek a ten pak smíchaný s vodou podat nemocnému jako lék. Kromě dochovaných příběhů to dosvědčují i obroušená místa a ulámané kousky na mnoha nalezených ‚hromových kamenech’. Jak vyplývá z nejnovějších nálezů, plnily hromové kameny ochrannou funkci i po smrti (proto uložení v rakvi, viz výše). Hromové kameny byly vzácným artefaktem, který si lidé po nalezení většinou dobře chránili. Četné jsou případy hromových kamenů uchovávaných v truhlicích, zazděných přímo ve stěnách stavení, zavěšených pod střechou, či naopak uložených pod prahem nebo podlahou. V severských zemích byla moc hromových kamenů umocněna jejich následným spojováním s bohem Þórem a jeho kladivem. Ravilious se domnívá, že lidé v hromových kamenech spatřovali přímo Mjǫllni, proto vyhledávali kamenné předměty, které se tvarem co nejvíce přibližovaly právě kladivu či sekyrce. Samotné názvy pro hromové kameny v severských jazycích tento fakt potvrzují. Obyvatelé Skandinávie tedy věřili, že hromové kameny jsou na zem shazovány samotným Þórem. A stejně jako Þórovo kladivo chrání říši bohů před nebezpečím, měly hromové kameny ochránit je samotné a celé jejich domovy.“ (Boudová 2010: 22)

Hromové kameny byly užívány také během doby vikinské (Gardeła 2014: 55), a lze je objevit tehdejších hrobech i na sídlištích. Stejnou funkci mohl mít i amulet ze Södra Kvinneby („Nechť blesk drží zlo dál od Bófa. Þór ho chraň tím kladivem, které vzešlo z moře.“). V mýtu o spálení Baldra dokonce Þór dokonce žehná pohřební hranici („Tehdy povstal Þór a také posvětil hranici Mjǫllnim“; Gylfiho oblouzení 49). Tato zjištění proto svádí k závěru, že amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení. Případy synkretismu, jako například kladivo a kříž vyryté na stejném předmětu nebo zmínky o lidech, jež se obraceli na Krista i Þóra, jsou zřejmě snahami o univerzální pomoc.

thurmuth

Meč z norského Sæbø, 9. století.

V nápisech je explicitně zmíněno, že léčení je vnímáno jako boj proti chaotickému agentovi. Na žebru ze Sigtuny můžeme navíc nalézt poutání a potírání nemoci, které má řadu analogií z mýtického (viz již zmíněný verš o Þórovi poutajícím obryni Hengjakjǫpt; poutání Fenriho) i hrdinského světa (Béowulf potírající Grendela) a bohatého skandinávského umění (Lundborg 2006). Tento rozšířený vzorec následuje logiku, že spoutaný a poražený nepřítel již nemůže ublížit, a lze z jeho porážky těžit. Vykázání nemoci z těla nemocného můžeme zaznamenat pětkrát, konkrétně „teď odejdi“ [far þú nú], „teď prchni“ [flý þú nú], „opusť“ [vaksna úr], „jděte“ [æltit] a „značím [k odchodu] z“ [ek fā (…) frān]. Mnohem komplexnější představou je pak zaříkání nemoci. Stejně jako Egil ve výše zmíněném úryvku zaříkává všechny duchy země, aby bloudili, dokud nevyženou jeho protivníka do ciziny, tak i nápis na destičce ze Sigtuny vyhrožuje nemoci „Měj tři tužby, vlku! Měj devět nouzí, vlku! III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!]“, ve shodě s citovaným nápisem z tyčky z Ribe („Snědou zve se skála, jež stojí v moři; na ní leží devět nouzí; ty nebudou spát sladce, ni se příjemně probouzet, dokud lék ti nepomůže.“) a islandským folklórním zaříkáním („Skála stojí v moři, sluje ona Snědá. Tam dlí devět zmijí. Ty se nebudou klidně probouzet ni klidně spát, dokud se krev nezastaví.“; Jón Árnason 1954–61: III, 470). Bazální myšlenkou takového zaříkání je obtěžkat nemoc nebo zranění poutajícím břemenem, čímž se brání dalšímu zhoršení nemoci; devítinásobné vypočtení runy ᚾ má význam „pouto“ či „poutající žádost“, zatímco u trojnásobného vyrytí runy ᛁ přesný význam neznáme (Starý 2004: 144–5).

Pro pochopení komplexnosti staroseverského vztahu k negativním agentům je potřeba říci, že existují případy jejich povolání. Jak trefně poznamenává Jiří Starý (2010: 198): „Pro severský vztah k chaosu je ale příznačné, že se lidé nezříkali ani moci naveskrz negativní a nejednou se pokoušeli využít její působnosti ke svým účelům. Prostředkem k tomu byla magie, která se nedovolávala bohů, nýbrž démonických bytostí, a jejímž cílem nebylo tyto bytosti zahnat a zneškodnit, ale právě naopak: aktivovat je a užít jejich sil k dosažení vlastních cílů a škodě nepřátel. V optice řádu a chaosu se tak jednalo o činnost přímo protikladnou třeba zmíněným modlitbám, a společnost ji také – málo překvapivě – stíhala morálním odsudkem a trestala prostřednictvím zákona. Je nicméně zajímavé všimnout si, že magie nejednou užívala prakticky stejných postupů a mytických narážek.“

Někdy jde o jejich přímou invokaci, jako v případě runového nápisu B 252:

„Ími ať rozpálí kámen;
ať nekouří kouř,
ať nevaří var;
ven teplo       a dovnitř chlad;
Ími ať rozpálí kámen.“
(Starý 2010: 198)

Ve většině dochovaných případech jde však o vícenásobné rytí runy ᚦ i jiných run, jako v případě eddické Písně o Skírnim, runového nápisu B 257 (14. století) i tzv. Run prdu (17. století):

Tursa ti ryji                a tři další znaky:
Vilnost, Posedlost          a Dychtivost; […]“
„Vzdychej a trap se         vášní prudkou,
ať dychtivost k nářku tě nutí;
jen posaď se a            já ti povím
o příboji příkoří           o tíži touhy.“
(Píseň o Skírnim, 29 a 36; Starý 2004: 145)

„Posílám ti,                   přivádím ti kouzlem
vlčice vilnost              a dychtivost.
Dychtivost štve tě          a šílenství myslí:
Neusedej,                neusínej […].“
(Nápis na dřevěné tyčce z Bergenu B 257; Starý 2004: 145)

„Ryji tobě
osm Ásů,
Nutností devět,
třináct Tursů.“
(Runy prdu; Starý 2004: 144)

 

Shrnutí a závěr

„Raně středověká medicína, zbavená možnosti systematického záznamu, byla medicínou s pomalým, ba žádným progresem v poznávání a chápání zákonitostí těla, příčin vzniku nemocí atp.“ (Komarec – Revická 2009). Medicína je staroseversky označována jako lyf, a toto slovo se pak promítá do složenin jako lyfsteinn (tj. léčivý kámen, nošený údajně kolem krku nebo na jílci meče, který pomáhal zacelovat ránu), lifkona („léčitelka“) nebo lyfrúnar („léčivé runy“; viz bronzová destička z 11. nebo 12. století s nápisem “léčivé ryji runy, runy pomoci” [Ög NOR2001;32]). Téměř každý člověk musel znát základy první pomoci, ale v literatuře se setkáváme také s profesionálními léčiteli, pro které se běžně používá pojem læknir. Mohlo se jednat jak o muže, tak o ženy, třebaže těm se v ságách nedostává tolik prostoru (viz ságové popisy zde). Žádoucími atributy léčitele byly „dlaň léčitele“ (læknishendr, manus medica; podle Ságy o Magnúsovi Dobrém 28 se léčitelé poznali podle jemných dlaní) a „léčivý jazyk“ (lyftunga; tedy zásoba léčivých průpovědí, zaříkávání a schopnost komunikace s pacientem); zřejmě měly také hlubší znalost používání run. Předpokládá se, že hlavní náplní jejich profese bylo nařezávání, čistění, vypalování a vyplachování ran, ovazování, narovnávání kostí, podávání bylinných výluhů, přikládání kamenů a bylin, rytí run, zaříkávání a v případě žen také porodnictví (Foote – Wilson 1990: 93). Přestože k výkonu práce nemůžeme mnoho říci, staroseverská společnost byla doslova posedlá hierarchizací ran, za které byly přísně odstupňované ceny pokut, a cena práce léčitelů, kteří byli mnohdy prostředníky mezi znesvářenými stranami, byla zahrnuta do pokuty. Jistým zlom v léčitelské praxi, která pracovala s povrchní znalostí lidského těla (viz Sága o svatém Óláfu 234; česneková kaše podaná zraněnému, podle níž se poznalo, je-li zasažen žaludek), představoval dánský mistr Henrik Harpestræng († 1244) a jeho překlady kontinentálních odborných knih. Lidové léčitelství se však s příchodem křesťanství výrazně nezměnilo a stejných formulí s pozměněným pozitivním agentem bylo užíváno prakticky do novověku.

Bibliografie

Gylfiho oblouzení = Gylfaginning. Do češtiny přeloženo jako: In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. H. Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Píseň o Sigrdrífě = Sigrdrífumál. Do češtiny přeloženo jako: Píseň o Sigrdrífě, in: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 309–318.

Píseň o Skírnim = Skírnismál. Do češtiny přeloženo jako: Píseň o Skírnim, in: Edda. Přel. L. Heger, rev. H. Kadečková, Praha 2004: 99–108.

Píseň o Þrymovi = Þrymskviða. Do češtiny přeloženo jako: Píseň o Trymovi, in: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 147–155.

Proti náhlému bolení = Wið færstice. Do češtiny přeloženo jako: Proti náhlému bolení. Přel. M. Komarec – V. Revická, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 177–178.

Proti skřetovi = Wið Dweorh. Do češtiny přeloženo jako: Proti skřetovi. Přel. M. Komarec – V. Revická, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 177.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Do češtiny přeloženo jako: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. K. Vrátný, Praha 1926.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu, přel. E. Walter, Turnov 1929.

Výroky Vysokého = Hávamál. Do češtiny přeloženo jako: Výroky Vysokého, in: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 34–70.

Snorri Sturluson : Sága o Magnúsovi Dobrém = Sagan af Magnúsi góða, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar III, Uppsala 1872.

Snorri Sturluson : Sága o svatém Óláfu = Saga Ólafs hins helga, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar II, Uppsala 1869.  Do češtiny přeloženo jako: Sága o svatém Olavu. Přel. L. Heger, Praha 1967.

Back Danielsson 2001 = Back Danielsson, Ing-Marie (2001). Hemdrup-staven – ett nytt tolkningsförslag, in: Fornvännen 96: 73–77. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/2981/2001_073.pdf?sequence=1

Back Danielsson 2007 = Back Danielsson, Ing-Marie (2007). Masking moments: the transitions of bodies and beings in Late Iron Age Scandinavia. Doktorská práce. University of Stockholm. Dostupné z: https://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:196957/FULLTEXT01.pdf

Boudová 2012 = Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Bowie 2008 = Bowie, Fiona (2008). Antropologie náboženství, Praha.

Cleasby – Vigfússon 1874 = Cleasby, Richard – Vigfússon, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto.

Elgqvist 1934 = Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng, in: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Foote – Wilson 1990 = Foote, Peter – Wilson, D. M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Gardeła 2008 = Gardeła, Leszek (2008) „Runy otrzymasz i czytelne znaki” – Choroby, dolegliwości oraz uroki w epoce wikingów, in: W. Dzieduszycki, J. Wrzesiński (eds.) Epidemie, klęski, wojny, Funeralia Lednickie – spotkanie 10, Poznań: 247–268. Dostupné z: https://www.academia.edu/347077/_Garde%C5%82a_L._2008_Runy_otrzymasz_i_czytelne_znaki_Choroby_dolegliwo%C5%9Bci_oraz_uroki_w_epoce_wiking%C3%B3w_In_W._Dzieduszycki_J._Wrzesi%C5%84ski_eds._Epidemie_kl%C4%99ski_wojny_Funeralia_Lednickie_spotkanie_10_Pozna%C5%84_Stowarzyszenie_Naukowe_Archeolog%C3%B3w_Polskich_247-268

Gardeła 2014 = Gardeła, Leszek (2014). Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, Rzeszow.

Gustavson, Helmer (2016). Två runristade kopparamuletter från Solberga, Köpingsvik (Öl Fv1976;96A och Öl Fv1976;96B). In: Futhark : International Journal of Runic Studies, Vol. 7, 63-99.

Hall 2009 = Hall, Alaric (2009). Þur sarriþu þursa trutin: Monster-Fighting and Medicine in Early Medieval Scandinavia, in: Asclepio 61: 195–218. Dostupné z:
http://asclepio.revistas.csic.es/index.php/asclepio/article/viewFile/278/274

Jensen 2010 = Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Jón Árnason 1954–61 = Jón Árnason (1954–61). Íslenzkar þjóðsögur og ævintýri. 6. bindi. (Ný útgáfa). Ed. Árni Böðvarsson og Bjarni Vilhjálmsson, Reykjavík.  Dostupné z: http://baekur.is/bok/000197670/Islenzkar_thjodsogur_og

Knottnerus 2002 = Knottnerus, O. S. (2002). Malaria around the North Sea: a survey, in: Wefer, G. et al. (Ed.) Climate development and history of the North Atlantic realm, Berlin: 339–353. Dostupné z: https://ottoknot.home.xs4all.nl/werk/Malaria.html

Komarec – Revická 2009 = Komarec, Miloš – Revická, Veronika (2009). Anglosaská kouzla a magické průpovědi, texty prognostické a ranhojičské, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha: 169–187.

Lundborg 2006 = Lundborg, M. D. (2006). Bound animal bodies. Ornamentation and skaldic poetry in the process of Christianization, in: Andrén, Anders et al. Old Norse Religion in Long-Term Perspectives: Origins, Changes and Interactions – An International
Conference in Lund, Sweden, June 3-7 2004, Lund: 39–44.

MacLeod – Mees 2006 = MacLeod, Mindy – Mees, Bernard (2006). Runic Amulets and Magic Objects, Woodbridge.

Moltke 1985 = Moltke, Erik (1985). Runes and their Origin. Denmark and Elsewhere,

Mørup 1989 = Mørup, Poul Erik (1989). Lægelig runemagi i 700-tallets Ribe, in: Ribe Amt 24: 408–414. Dostupné z: https://tidsskrift.dk/index.php/fraribeamt/article/viewFile/74459/131593

Palumbo, Alessandro (2016). Among demons and Ave Marias: Runes and the supernatural on Swedish Amulets. In: AION – Sezione germanica 26, 85-102.

Pereswetoff-Morath, Sofia (2017). Vikingatida runbleck. Läsningar och tolkningar. Institutionen för nordiska språk. Uppsala universitet.

Perkins 2001 = Perkins, Richard (2001). Thor the Wind-Raiser and the Eyrarland Image, London. Dostupné z: http://www.vsnrweb-publications.org.uk/Text%20Series/Thor_the_Windraiser/Thor.pdf

Röstberg 2009 = Röstberg, Maria A. (2009). Hemdrupstaven : ett redskap för medicinsk magi, Fornvännen 104: 208–210. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3216/2009_208.pdf?sequence=1

Starý 2004 = Starý, Jiří (2004). Runové písmo, in: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha: 138–154.

Starý 2010 = Starý, Jiří (2010). Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů, in: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha: 189–227.

Steenholt Olesen 2010 = Steenholt Olesen, Rikke (2010). Runic Amulets from Medieval Denmark, in: Futhark: International Journal of Runic Studies 1: 161–76. Dostupné z: http://uu.diva-portal.org/smash/get/diva2:381126/FULLTEXT01.pdf