K původu „svatováclavské přilby“

V prosinci 2016 byl ve středočeských Lázních Toušeň nalezen výjimečný meč Petersenova typu S, vyznačující se bohatou dekorací. Ačkoli se tento typ objevuje na lokalitách od Irska po Rusko, jedná se o první exemplář v České Republice. V rámci spolupráce s Jiřím Koštou a Jiřím Hoškem, kterým jsem pomáhal zmapovat analogie tohoto meče, jsem měl možnost zbraň osobně prozkoumat. Tyto i jiné události posledních dvou let ve mne zanechaly hluboké otisky, které mne donutily přehodnotit řadu stanovisek. Předně se musím opětovně vyjádřit k tzv. svatováclavské přilbě, zejména k původu jejího nánosku a obroučky.

Přilba zvaná svatováclavská je velmi známým a pozoruhodným předmětem, který je v Čechách uchováván již od raného středověku a který byl mnohokrát publikován (nejvýznamněji Hejdová 1964; Merhautová 1992Schránil 1934). Společně s kroužkovou zbrojí, pláštíkem a dalšími exponáty tvoří korunovační poklad, který v posledních tisíci letech sehrál symbolickou úlohu. Nedávné výzkumy prokázaly, že nejstarší části těchto artefaktů pocházejí z 10. století (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Přilba se dnes skládá ze zvonu, nánosku a obroučky a vykazuje četné, mnohdy nevkusné opravy, které svědčí o tom, že prošla složitým vývojem. Je evidentní, že ve své současné podobně zamýšlena jako příležitostně vystavovaný exponát. Zrevidujme si nyní důkladně, co o přilbě skutečně víme nebo předpokládáme.

svatovaclavkaStav svatováclavské přilby roku 1934. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII a XIV.

Jednokusový kónický zvon přilby, jehož ovál má při základně vnitřní rozměry 24,4 cm × 20,9 cm a obvod 70 cm, mohl být vyroben v českých zemích a vzhledem ke své dataci do 10. století mohl zažít dobu Václavova panování (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 179). Jedná se tak zřejmě o jednu z nejstarších dochovaných kónických jednokusových přileb, jejíž nejbližší paralely lze hledat v České Republice a Polsku (Bernart 2010). Výška zvonu činí 16 cm, přičemž váha kompletní přilby je zhruba 1 kg. Předpoklad, že zvon přilby je mladšího data, se nepotvrdil. Materiál přilby je značně nehomogenní : na čele je použita tloušťka 1,6–1,9 mm, zatímco na bocích 0,6–1,9 mm (osobní diskuze s Milošem Bernartem). V místě, kde je dnes připevněn zdobený nánosek, se původně nacházel integrální nánosek, který byl odřezán a prostor kolem něj byl pod údery kladiva přizpůsoben novému nánosku. Podle Hejdové měla původní přilba před úpravou ochranu uší a krku, po které zbyly otvory v obvodu (Hejdová 1966; 1967; 1968), ale nová analýza si tyto vykládá jako pozůstatky po vycpávce (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Zvon vykazuje řadu oprav, které se ovšem vyhnuly specifické díře na týlu přilby, která může souviset s úderem zbraně, anebo mohla toto zdání nabuzovat. Více detailů k rozměrům a vysprávkám poskytuje Hejdová a Schránil (Hejdová 1964; Schránil 1934).

jednokusVýběr jednokusových přileb z České Republiky a Polska.
Zdroj: Bernart 2010.

Někdy po smrti sv. Václava, avšak zřejmě ještě v 10. století, se přilba dočkala modifikací, které souvisely s jejím povýšením na relikvii. Úpravu zřejmě inicioval kníže Boleslav II. († 999), který podporoval kult sv. Václava, či možná jeho žena kněžna Emma (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 181). Existenci modifikované přilby pravděpodobně reflektoval autor tzv. Kristiánovy legendy, datované do let 992–994, příběhem o setkání knížete Václava s kouřimským knížetem Radslavem, který odhodil zbraň poté, co spatřil na Václavově čele zářící podobu svatého kříže. Právě tímto křížem může tzv. Kristián, jako potenciální bratr Boleslava II. dobře obeznámený s dynastickými poměry Přemyslovců konce 10. století, odkazovat na zdobený nánosek přilby, který byl na přilbu nově instalován. Podle Merhautové mohla být přilba odhalena při zakládání pražského biskupství roku 973 (Merhautová 2000: 91).

Jedna z menších úprav, ke kterým došlo v běhu 10. století, se podepsala na spodním okraji zvonu přilby, kam byl přinýtovaný držák barmice, tvořený přehnutým stříbrným páskem. Z tohoto držáku se dnes dochovaly pouze fragmentární proužky na vnějším a vnitřním okraji. Tento typ držáku představuje velmi pracnou a vysoce funkční ochranu; do ohybu pásku jsou vysekány nebo vystříhány zářezy, do kterých se postupně vkládají kroužky držící barmici a skrz ně se protahuje drát. Tuto sofistikovanou metodu známe u nejméně deseti dalších raně středověkých přileb, u kterých je pásek vyroben ze železa, mosazi nebo pozlaceného bronzu (Vlasatý 2015a). Součástí svatovítského pokladu střeženého v Praze je kromě jiného i kroužková zbroj. Ke kroužkové zbroji přináleží tzv. pláštík, obdélníkový pruh pletiva, jehož horní část – „stojací límec“ o rozměru 50×7,5 cm – je lemována třemi řadami kroužků z téměř ryzího zlata (Schránil 1934). Na samotném vrcholu límce se nachází jedna řada železných kroužků, která navazuje na zlaté kroužky. Detailní rozbor potvrdil, že límec je složen ze stejných kroužků jako brň, ale odlišuje se od zbytku pláštíku. Badatelé (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 180181) předpokládají, že límec mohl být ze všeho nejdříve stojacím límcem u kroužkové zbroje, ze které byl posléze sňat a byl využit jako závěs na přilbici, kde byl uchycen řadou železných kroužků, které navazují na zlaté lemování. Barmice byla z přilby sňata zřejmě za vlády Karla IV. a našla uplatnění jako základ pláštíku, ke kterému byla dopletena větší část do podoby, kterou vidíme dnes. Vzhledem k původní délce 7,5 cm a použití stříbrného držáku se zdá, že tato část přilby byla čistě dekorativní.

vaclav-limecDetail límce pláštíku se zlatým lemováním.
Zdroj: Bernart 2010: obr. 37.

Další zásah, který zřejmě proběhl současně s výše uvedenou změnou, byla instalace nánosku a obroučky. U tohoto bodu se zastavíme déle, protože nánosku se v minulosti věnovala celá řada badatelů a spousta názorů, jak se pokusím ukázat, byla zcela zavádějící a pramenila z neznalosti širších souvislostí. Nánosek má křížový tvar o výšce 14,7 cm, šířce 18,5 cm a tloušťce až 5 mm. Na třech svých koncích je uchycen velkými železnými nýty. Očnice jsou na horních okrajích lalokovitě vykrajovány a zvýrazňují obočí. Vlastní nánosek svou délkou 6,3 cm a šířkou 3,3 cm kopíruje nos. Z profilu se nánosek jeví jako prohnutý, což je podle Miloše Bernarta způsobeno pádem na spodní hranu nánosku. Uprostřed spodního okraje ochrany nosu vybíhá krátký trn neznámé funkce, dříve mohl být teoreticky rozšířen v háček, který můžeme vidět na typologicky podobné přilbě z Olomouci a který mohl být určen k zavěšení barmice chránící obličej. Křížovitý tvar nánosku má nejbližší analogii v nánosku z přilby z bosenské Trnčiny, která je datována do 10.–11. století (D’Amato 2015: 67, Pl. 5) a která je druhým exemplářem přilby s jednokusovým zvonem a dodatečným nánoskem. Spodní okraj zvonu svatováclavské přilby byl kolem dokola olemován obroučkou, která překrývala stříbrný držák barmice a která ústila pod nánoskem. Byla uchycena řadou nýtů a dvěma velkými nýty nánosku; nýty držící obroučku byly na vnitřní straně zajištěny měděnými podložkami. Do dnešního dne se zachovaly zhruba tři čtvrtiny této obroučky, která se v minulosti zřejmě rozbila natolik, že bylo nutné ji přichytit výspravkami. Dekorativní obroučky přileb jsou nepříliš běžným rysem, který známe především z východní Evropy. Nejbližší analogii obroučky tvoří zřejmě ozdoba přilby z ukrajinské Nemie, která je datovaná do 11. století (Kirpičnikov 1971: Tabl. IX).

svatovaclavska_prilbaSchématická rekonstrukce přilby kolem roku 1000.
Převzato ze stránek Českého rozhlasu.

Povrch nánosku a obroučky je zdobený metodou overlay neboli enkrustace, což je metoda užívající nasekání podkladového materiálu v několika směrech, do něhož je posléze vtepáván dražší kov (Fuglesang 1980: 125–126; Moilanen 2015: 276–277). V případě nánosku je podklad nadrážkován ve třech směrech; tento fakt je dobře patrný na rentgenových snímcích a na některých místech i prostým okem. Obroučka je s největší pravděpodobností zdobena stejným způsobem. Použitým vtepávaným materiálem byl stříbrný drát nebo plát. Analýza potvrdila také stopy mědi, zlata, olova a zinku v korozi, nikoli však ve výzdobě (osobní diskuze s Milošem Bernartem). Podle Vegarda Vikeho je použitým materiálem dochované dekorace stříbrný drát, který byl mechanicky zaklíněn do zářezů, a vypadané výplně obrysů mohl tvořit drát ze slitiny mědi. Podle Miloše Bernarta, Petra Floriánka a Jeffa Pringleho byly vypadané výplně původně vylity niellem, které postupem času vypadalo. Nejbližšími analogickými přilbami, které měly masky zdobené metodou overlay, pocházejí z gotlandského Lokrume a ukrajinského Kyjeva (Vlasatý 2015b; Vlasatý 2018). Fragment přilby z Lokrume je navíc dekorován stejnými motivy, jako obroučka svatováclavské přilby. Metoda aplikující overlay se běžně objevuje na zbraních a jezdeckém vybavení zhruba od roku 950 do počátku 12. století v Anglii a ve Skandinávii, odkud se tato metoda mohla šířit do okolních zemí spolu s motivy touto metodou dosahovaných. Stejně jako v případě nově objeveného meče z Lázní Toušeň, je extrémně složité stanovit místo původu, protože šíření módy zahrnovalo i proces výroby, nejen finální výrobky. Metoda overlay nám tedy pouze naznačuje, že tu máme co dělat s předmětem, který s největší pravděpodobností pochází ze severní nebo východní Evropy.

Wenceslas_noseguard-ChristDetail nánosku svatováclavské přilby.
Zdroj: Vegard Vike.

Věřím však, že motivy, kterými je touto metodou dosaženo na nánosku, nám mohou pomoci blíže lokalizovat místo výroby. K nelibosti všech, kteří by v postavě umístěné na nánosku chtěli vidět severského boha Óðina (např. Merhautová 1992; Merhautová 2000; Sommer 2001: 32), je nutné s konečnou platností tuto myšlenku zavrhnout. Jedná se rané vyobrazení ukřižovaného Ježíše Krista (jak tvrdili Benda, Hejdová a Schránil), které má v evropském prostoru řadu paralel až do 12. století (Fuglesang 1981; Staecker 1999). Jeho funkce na nánosku je snadno čitelná – má reprezentovat křesťanského nositele, znázorňovat formuli Kristova vykoupení a jeho druhý příchod, vzbuzovat úžas a děs nepřátel. Jestliže Merhautová (2000: 91) píše, že „ukřižovaný Kristus nebyl a jako vítěz nad smrtí ani nemohl být zobrazován holohlavý, ani s podobně řvoucími ústy a s rozježeným knírem (…)“, pak to svědčí o zásadní neznalosti archeologického materiálu, který si nyní musíme ukázat na příkladu nálezů křížků, dřevorytů i militárií.

jellingRaná vyobrazení Krista skandinávského původu. Větší rozlišení zde.
Kámen z Jellingu, odlitek z Haithabu, dřevěná figura z jellinské mohyly, křížek z hrobu 660 v Birce.

krizkyVyobrazení Krista ze severní a západní Evropy v období 9.–12. století.
Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999: Abb. 59, 61, 68, 79; Kat. Nr. 14, 43, 46, 49, 51a, 53a, 54, 60, 65, 74, 81, 86, 100, 116a.

jezis_mecePostavy interpretované jako Ježíš na hlavicích mečů z 11. století.
Meče z Pady (Estonsko) a Ålu (Norsko). Zdroj: Ebert 1914: 121 a katalog Unimus.no.

Rozeberme si nyní jednotlivé části dekorace nánosku. Nejvíce pozornosti bylo věnováno hlavě postavy, která – ačkoli není dobře dochována – má dvě vytřeštěné oči, otevřená ústa se čnícími zuby, husté vousy rozvětvené do několika pramenů a korunu neurčitelného tvaru. Tyto rysy byly v minulosti považovány za důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Všechny z nich však můžeme najít v raném křesťanském umění západní, střední, severní a východní Evropy 9.–12. století. Nejbližší podobnost vykazuje obličej Ukřižovaného z kříže nalezeného ve Stora Uppakrå ve Švédsku (11. století; Staecker 1999: Kat. Nr. 51). Rovněž z 11. století pochází meč nalezený v norském Ålu (C36640), který má na hlavici znázorněného Krista s vyceněnými zuby, vousy, vytřeštěným pohledem a trojcípou korunou na hlavě (diskuze s Vegardem Vikem). Pokud bychom se pokusili naznačit podobu koruny, pak můžeme poukázat na analogie, u kterých se nad hlavou Ukřižovaného nacházejí kříže, kosočtverce s motivy kříže, ruka Boží, svatozáře či čapky, přičemž tvarově nejpodobnější se zdá být kosočtverec s motivem kříže nebo ruka Boží. Naznačené rysy náleží Bohu hněvivému, ze kterého je třeba mít bázeň, což je příznačné pro období do roku 1000, kdy byla křesťanská Evropa sužována nájezdy. Ježíš Kristus byl v nově christianizovaných zemích zprvu počítán za jednoho z pantheonu (Bednaříková 2009: 94), a svoji pozici si musel vydobýt ukázkou síly, nikoli smířlivými a pokornými gesty.

hlavaHlavy Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999.

Také paže, které jsou ovinuty dvěma páry náramkům podobným kruhů, byly v minulosti považovány jako důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Dobová ikonografie je však v přímém rozporu – naopak se zdá, že raná vyobrazení Ježíše Krista velmi často vyobrazují Ježíše přivázaného, nejen přibitého na kříž (Fuglesang 1981). Kruhy tak reprezentují smyčky poutající ruce anebo nařasené rukávy tuniky, které má postava na sobě. Pozice rukou s palci orientovanými vzhůru je pak rys neoddiskutovatelně spjatý právě s Ježíšem na kříži. Z rentgenového snímku a detailních fotografiích se navíc zdá, že se na dlaních pod palci mohla nacházet stigmata nebo hřeby. Paže se zdají být zlomené, k čemuž nacházíme nejbližší analogie na krucifixu z maďarského Peceszentmártonu (12. století; Jakab 2006).

rukaRuce Ukřižovaného v evropském a tureckém umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a kámen z Jellingu.

Tělo postavy na nánosku se zdá být oděno do tuniky nebo suknice, která je přepásaná v oblasti pasu velkým poutajícím opaskem nebo smyčkou. Suknice je zdobena protilehlými čarami, které tvoří motiv rybí kosti. Rovněž k těmto detailům můžeme najít řadu paralel v dobové ikonografii, zejména svázaný pás je v severském umění rozšířený. Co se týče nohou, jejich dekorace je prakticky vypadaná, takže je není možné rekonstruovat; je však evidentní, že směřovaly od sebe, což je netypický rys.

hrud-pasTělo Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a nálezy z Jellingu.

Nad korunou ukřižované postavy se nachází neúplně zachovalý pletencový ornament, který vyplňuje plochu zužujícího se nánosku. Tento motiv nápadně připomíná výplňové propletence, jež se vyskytují na záštitách mečů typů L, R, S, T (Petersen 1919) a na tulejkách kopí (viz např. Fuglesang 1980). Proplence z mečů, které mají své těžiště v 2. polovině 10. století, jsou bližší analogií, zatímco dekorace na kopí, která se rozvíjí do komplikovanějších forem zařaditelných do stylu Ringerike, lze zařadit do konce 10. až třetí čtvrtiny 11. století (Fuglesang 1980: 18; Wilson – Klindt-Jensen 1966: 146).

strelka
Pletencový ornament na zbraních ze Skandinávie a Estonska, 10.–11. století.
Zdroj: Jets 2012: Fig. 1 a katalog Unimus.no.

Nad pažemi a vedle nich se nacházejí jednoduché trojcípé ornamenty a propletené smyčky. Jejich pozice je vůči nánosku symetrická. Zdá se, že tento dekor měl jednoduše vyplnit prázdný prostor, který by jinak vznikl. Jako analogii trojcípých ozdob můžeme jmenovat trikvetry z jellinského kamene, umístěné nad pažemi a vedle obličeje u Ukřižovaného. Paralely pokračují: trojcípé ornamenty nalezneme nad pažemi postavy na hlavici meče z Pady a vedle obličeje na hlavici meče z Ålu lze spatřit dva křížky. Smyčky, které se nacházejí mezi dlaněmi a velkými nýty na koncích očnic, mají analogii ve vlnovkách, které jsou umístěné pod rukama Ukřižovaného na křížku ze švédského Gullunge (přelom 11.-12. století) a finského Halikka (12. století). V případě křížku z Hallika mohou vlnovky znázorňovat například mraky nebo vzdušné proudy, neboť prostor nad hlavou postavy je vyplněn nebeskými tělesy (Měsíc a Slunce) a celá kompozice může znázorňovat Ježíše jako pána nebes. Některé křížky byzantské tradice vyobrazují vedle rukou Ukřižovaného okřídlené anděly. V jiných případech je prostor pod rukama postavy vyplněn texty nebo hlavami postav, a tak nelze vyloučit, že by ornament mohl mít podobný apotropaický význam.

vlnovka
Jednoduchý ornament : svatováclavská přilba, Gullunge, Halikko.
Zdroj: Staecker 1999: Kat. Nr. 112, Abb. 96.

Dekoraci obroučky můžeme zhodnotit jako typický pletencový ornament stylu Borre, který má bohaté analogie v zemích, které měly co do činění se skandinávským vlivem, tedy zhruba v prostoru od Velké Británie po Rusko. Ve Skandinávii je styl Borre datován do období od 1. poloviny 9. století do 2. poloviny 10. století. V Polsku, kde se styl Borre ujal a zdomácněl, se ho užívalo k dekorování ještě v průběhu 11. století (Jaworski et al. 2013: 302). Ornament tohoto druhu můžeme spatřit jak na fragmentu přilby z Lokrume, tak na četných mečích typu R a S a zřejmě bychom jej nalezli i na dalších militáriích. Propletené smyčky, avšak jiného tvaru, lze spatřit i na obroučce přilby z ukrajinské Nemie.

Emblems_1-5
Pletencová ornamentika užitá na mečích typu R a S ze severní, střední a východní Evropy.
Vytvořil Tomáš Cajthaml.

obrouckaObroučky svatováclavské přilby a přilby z Nemie.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII; Kirpičnikov 1971: Tab. IX.

Pokud bychom měli navrhnout místo výroby těchto dekorovaných komponentů, Skandinávie, a to zejména ostrov Gotland, se rozhodně jeví jako nejpravděpodobnější (Schránil 1934Benda 1972; Merhautová 2000Bravermannová 2012; Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014), nicméně možností je více. Potenciálním kandidátem může být také území Polska, Pobaltí, Finska, Ruska nebo Ukrajiny, nikoli však Porýní (Hejdová 1964196619671968). Do středu Evropy se mohly dostat polskou cestou, která byla do 70. let 10. století otevřená dokořán díky svazku polského Měška s českou princeznou Doubravou, sestrou Boleslava II. Avšak ani pozdější import není vyloučen, protože jak ukazují Ethelredovy denáry, které byly v Čechách kopírovány a dodávány zpět do prostoru Baltského moře, cesta přes Polsko byla prostupná i v 80. a 90. letech 10. století (Lutovský – Petráň 2004: 95; Petráň 2006: 168).

Svatováclavská přilba je kompilát několika původně nesouvisejících dílů, který byl složen nejspíše na popud Boleslava II. za účelem podpoření kultu sv. Václava. V průběhu věků několikrát změnila svoji podobu a byla opakovaně opravována. Historická a kulturní hodnota tohoto exponátu je nevyčíslitelná. V současné době je přilba vystavena na Pražském hradě, kde se těší značné pozornosti z domova i zahraničí.

Svatováclavská přilba se zářícím nánoskem.
Zdroj: Jan Gloc, Správa Pražského hradu.


Bibliografie

Bednaříková, Jarmila (2009). Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Křesťanstvo v časoch sv. Vojtěcha, Kraków, s. 85–103

Benda, Klement (1972). Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. In: Umění 20, č. 2, s. 114–148.

Bernart, Miloš (2010). Raně středověké přílby, zbroje a štíty z Českých zemí, Praha: Univerzita Karlova.

Bernart, Miloš  Bravermanová, Milena  Ledvina, Petr (2014). Arma sancti Venceslai: nová zjištění o přilbě, zbroji a meči zv. Svatováclavské. In: Časopis Společnosti přátel starožitností, Roč. 122, č. 3, s. 179182.

Bravermanová, Milena (2012). The so-called armour of St. Wenceslaus – a historical introduction. In: Acta Militaria Mediaevalia, VIII, Kraków – Rzeszów – Sanok 2011, s. 213–220.

D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia, tom XI, red. Piotr N. Kotowicz, Kraków – Wrocław – Sanok, s. 27–157.

Ebert, Max (1914). Zu den Beziehungen der Ostseeprovinzen mit Skandinavien in der ersten Hälfte des 11. Jahrhunderts. In: Baltische Studien zur Archäologie und Geschichte : Arbeiten der Baltischen vorbereitenden Komitees für den XVI. Archäologischen Kongress in Pleskau 1914, Berlin, s. 117–139.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Fuglesang, Signe Horn (1981). Crucifixion iconography in Viking Scandinavia. In: Hans Bekker-Nielsen – Peter Foote – Olaf Olsen (eds.). Proceedings of the Eighth Viking Congress. Århus 24-31 August 1977, Odense, s. 73–94.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, č. 1–2, s. 1–106.

Hejdová Dagmar (1966). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (1. Teil). In: Waffen und Kostümkunde 8/2, s. 95–110.

Hejdová Dagmar (1967). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung). In: Waffen und Kostümkunde 9/1, s. 28–54.

Hejdová Dagmar (1968). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung und Schluß). In: Waffen und Kostümkunde 10/1, s. 15–30.

Jakab, Attila (2006). Bronzkorpuszok a nyíregyházi Jósa András Múzeum gyűjteményében (Bronze crucifixes in the collection of the Jósa András Musem). In: JAMÉ 48, s. 261–280.

Jaworski, Krzysztof et al. (2013). Artefacts of Scandinavian origin from the Cathedral Island (Ostrow Tumski) in Wroclaw. In: Scandinavian culture in medieval Poland, Wroclaw, s. 279–314

Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk (2004). Slavníkovci, Praha.

Moilanen, Mikko (2015). Marks of Fire, Value and Faith : Swords with Ferrous Inlays in Finland During the Late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.

Merhautová, Anežka. (1992) Der St. Wenzelshelm. In: Umění 40, č. 3, s. 169–179.

Merhautová, Anežka (2000). Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 : na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999), Praha: 85–92.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Petráň, Zdeněk (2006). České mincovnictví 10. století. In: České země v raném středověku, Praha, s. 161–174.

Schránil, Josef (1934). O zbroji sv. Václava. In: Svatováclavský sborník na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého. I – Kníže Václav svatý a jeho doba, Praha, s. 159172.

Sommer, Petr (2001). Začátky křesťanství v Čechách: kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury, Praha.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Vlasatý, Tomáš (2015a). Další fragment přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/dalsi-fragment-prilby-zbirky/

Vlasatý, Tomáš (2015b). Přilba z Lokrume. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/prilba-z-lokrume/

Vlasatý, Tomáš (2018). Přilba z Kyjeva. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z:  http://sagy.vikingove.cz/prilba-z-kyjeva/

Wilson, David M. – Klindt-Jensen, Ole (1966). Viking Art, London.

Kotowiczova typologie seker

Zdravím pravidelné čtenáře i náhodné „kolemjdoucí“, kteří zavadili o tyto webové stránky.

Tentokrát bych Vás rád seznámil s velmi propracovanou typo-chronologií seker, která byla nedávno publikována Piotrem Kotowiczem v jeho otištěné diplomové práci „Early Medieval Axes from Territory of Poland“ (2018). Pravidelní čtenáři ví či si mohli povšimnout, že se tématu raně středověkých seker věnuji s velkým nadšením a mapováním skandinávských seker jsem strávil značné množství času. Během svého studia jsem se seznámil s Kotowiczovými pracemi (např. „Nie tylko żeleźca. O rzadziej postrzeganych elementach średniowiecznych toporów“, které mne uchvátily svou komplexností, citem pro detail a zaměřením na každodenní použití těchto předmětů. Panu Kotowiczovi, který spravuje sbírky muzea v polském Sanoku a podílí se na vydávání série Acta militaria mediaevalia, jsem tehdy napsal, dodnes jsme v kontaktu a vyměňujeme si materiály. S nadšením jsem uvítal, když publikoval svůj fenomenální korpus raně středověkých seker „Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich“ (2016), katalog více než devíti set raně středověkých seker z Polska. Na tuto práci navázal svou dizertační prací, která obsahuje jak předešlý katalog, tak velmi propracovanou typologii, se kterou Vás nyní seznámím.

toporyDvě stěžejní knihy Piotra Kotowicze z let 2014 a 2018.

Je nutno brát v potaz, že ačkoli někteří autoři sekerám věnovali velkou pozornost, prakticky žádný autor nevytvořil typologii, která by byla takto obsáhlá a do které by bylo možné libovolně přidávat nové varianty a nové typy. Přestože je typologie vytvořena pro polský soubor, v současné podobě je schopna do sebe zahrnout několik tisíc tvarů seker. Díky této univerzálnosti by stejný systém mohl být použit i na další oblasti raně středověké Evropy – do typologie lze již nyní bez problému zahrnout velké množství seker ze Skandinávie, Ruska nebo České republiky, náležící do typologií Petersena, Kirpičnikovova a Bartoškové. Další velkou výhodou je, že systém umožňuje hledání podobných forem jak vertikálně, tak horizontálně. Kotowicz každou formu, která se vyskytuje v polském souboru, opatřil detailním komentářem, což je další velmi užitečný nástroj pro hledání evropských paralel.

Kotowiczova klasifikace není ničím jiným než kombinací prvků tří úrovní. Typologické tabulky jsou v první řadě rozděleny na tři hlavní skupiny podle poměru šířky čepele k délce hlavy sekery. Pokud je tento poměr 0,01–0,49:1, mluvíme o skupině I (úzké sekery), skupina II (široké sekery) se vyznačuje poměrem 0,50–0,74:1 a skupina III (velmi široké sekery) mají poměr ≥1:1. Každá ze tří skupin má podskupinu A nebo B; A označuje symetrické čepele a B nesymetrické čepele. Dalším krokem je rozlišení mezi třinácti různými typy, které rozlišují různé tvary násadových částí z bočního pohledu:

typ 1: hlava sekery s rovnou násadovou částí
typ 2: hlava sekery s rovnou násadovou částí, která má na spodní přední části oka malý trn
typ 3: hlava sekery s násadovou částí opatřenou spodními trny
typ 4: hlava sekery s násadovou částí opatřenou vrchními trny
typ 5: hlava sekery s násadovou částí opatřenou trny na obou stranách
typ 6: hlava sekery se zakulacenou násadovou částí
typ 7: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka
typ 8: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka a malým trnem na spodní přední části oka
typ 9: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na vrchní straně oka a spodními trny
typ 10: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka a vrchními trny
typ 11: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách, které zasahují do půlky násadové části
typ 12: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách
typ 13: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách a malými trny na obou předních stranách oka

Každý z typů do sebe zahrnuje 36 variant. Varianty rozlišují různě tvarované tlouky z vrchního a bočního pohledu v kombinaci s tvarem čepele z bočního pohledu:

Varianta 1: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 2: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 3: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 4: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 5: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 6: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 7: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 8: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 9: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 10: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 11: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 12: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 13: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 14: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 15: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 16: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 17: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 18: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 19: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 20: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 21: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 22: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 23: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 24: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 25: sekera, která má z vrchního pohledu nepatrný kladívkovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 26: sekera, která má z vrchního pohledu nepatrný kladívkovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 27: sekera, která má z vrchního pohledu nezužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 28: sekera, která má z vrchního pohledu nezužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 29: sekera, která má z vrchního pohledu zužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 30: sekera, která má z vrchního pohledu zužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 31: sekera, která má z vrchního pohledu úzký kladívkovitý tlouk a z bočního pohledu plochý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 32: sekera, která má z vrchního pohledu úzký kladívkovitý tlouk a z bočního pohledu plochý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 33: sekera, která má z kladivovitý tlouk s knoflíkovou koncovkou a čepel netvarovanou do brady
Varianta 34: sekera, která má z kladivovitý tlouk s knoflíkovou koncovkou a čepel tvarovanou do brady
Varianta 35: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený kladivovitý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 36: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený kladivovitý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady

Kotowicz navíc u každé varianty rozlišuje podvariantu a, která označuje bradu vybíhající z horního rohu čepele. Podle pana Kotowicze může mít tuto podvariantu každá varianta, a tak celkový počet kombinací v jeho typologii čítá 5616 (3×2×13×36×2). Sám Kotowicz byl schopný najít pouze 147 forem, které se objevují v polském souboru:

imgs174imgs175imgs176imgs177imgs178Kotowiczova klasifikace na příkladu polských seker.
Kotowicz 2018: 47–51, Fig. 10.

Je zatím otázka, jak se bude tomuto systému říkat, je však nesporné, že se jedná o nejserioznější počin na poli bádání seker, k jakému zatím došlo, a bylo by nesmírně užitečné, pokud by byl aplikován i na jiné soubory.

Literatura

Kotowicz, Piotr N. (2008). Nie tylko żeleźca. Uwagi na temat rzadziej postrzeganych elementów średniowiecznych toporów. In: Gruszka B. (red.). Ad Oderam fluviumKsięga pamiątkowa Edwarda Dąbrowskiego, Zielona Góra: s. 423–447.

Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Přilba z Kyjeva

Čtenářům těchto stránek bych chtěl představit článek o prozatím posledním nezmapovaném nálezu přilby doby vikinské, a sice fragmentu z Kyjeva. Tento předmět, který je uložen v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065, dlouho unikal pozornosti badatelů, a proto je spíše málo znám. Obestírá jej několik otazníků, které si níže popíšeme. Článek si klade za cíl představit syntézu všech dosud vydaných zdrojů a detailnější popis umožňující rekonstrukci.

Umístění fragmentu v rámci stálé expozice. Národním muzeu historie Ukrajiny.
Autor: Ihor Dyrda.

Literatura

Nakolik je mi známo, fragment přilby se v literatuře poprvé objevuje na začátku 20. století, a to v monumentální sérii Podněperské starožitnosti (Древности Приднепровья), kterou vytvořili sběratel Bogdan I. Chanenko se svou ženou Barbarou. Přilba se zde uvádí tímto způsobem (Ханенко 1907: 43):

Č. 1133. Část železné přilby, kryjící oči a nos, pokrytá stříbrnými ploškami. Nalezeno v Kyjevu, pozemek Desetinného chrámu.

Kromě letmého popisu a místa nálezu katalog nabízí poměrně detailní fotografii (Ханенко 1907: Tab. XXXVI), která ukazuje dobře zachovalou dekoraci, což je pro nás důležité. Všechny mladší verze nejsou zdaleka tak kompletní.

kyjev_chanenkoFragment z Kyjeva podle Chanenka. Ханенко 1907: Tab. XXXVI.

Dalším autorem, který přilbu zmínil, byl Michail K. Karger. V jeho knize Starodávný Kyjev (Древний Киев) z roku 1958 můžeme nalézt následující (Каргер 1958: 200):

„Kromě přileb, nalezených ve výše zmíněných hrobech, je třeba uvést některé náhodné nálezy z území Kyjeva, pravděpodobně pocházející ze zničených hrobů. Mezi ně patří i maska přilby se stříbrnou a zlatou tausií, která byla nalezena na pozemku Desetinného chrámu (…).

kyjev_kargerFragment z Kyjeva podle Kargera. Каргер 1958: Tab. XXVI.

Fragment přilby z Kyjeva do své práce zahrnul i Anatolij N. Kirpičnikov, legendární ruský odborník na raně středověké militárie. Kirpičnikov fragment spojil se severskými přilbami typu Gjermundbu, přičemž jej explicitně označil za kus z 10. století. Doslova ve své práci píše (Кирпичников 1971: 24):

Je zřejmé, že k tomuto typu patří fragmenty dvou přilbových masek, a sice fragment z Lokrume na Gotlandu (2. polovina 10. století) s pleteným ornamentem (…) a fragment z pozemku Desetinného chrámu v Kyjevě se stříbrnou inkrustací geometrického vzoru.

kyjev-kirpicnikovBrýlové masky 10. století podle Kirpičnikova. Кирпичников 1971: Рис. 24.

Po pádu komunismu se o předmětu dozvěděli i na Západě, kam jej uvedl Dominic Tweedle. Tento britský badatel o fragmentu napsal, že je 14 cm dlouhý, nepublikovaný a uložený v Národním muzeu historie Ukrajiny v Kyjevu (Tweedle 1992: 1083). Na jiném místě Tweedle zmiňuje, že maska je zdobena tausií a že je velmi podobná fragmentu přilby z Tjele v tom ohledu, že se skládá z obočí a nánosku, na jehož konci se nachází ploška, která svědčí o přinýtování samostatných očnic (Tweedle 1992: 1125-6). I v tomto případě autor fragment přiřazuje ke skandinávským brýlovým přilbám. Jako zajímavost můžeme dodat, že podle Tweedleho byla maska objevena v hrobě společně s opaskem a skandinávskou sponou (Tweedle 1992: 1129), což se spíše jeví jako mylná informace.

kyjev-tweedleFragment z Kyjeva podle Tweedleho. Tweedle 1992: 1129, Fig. 526.

Nejaktuálnější a také nejdetailnější informace poskytuje katalog Skandinávské starožitnosti jižní Rusi (Скандинавские древности Южной Руси), vydaný Fedirem Androščukem a Vladimirem Zocenkem roku 2012. Jde o první zdroj, který se blíže vyjadřuje k rozměrům a váze. Autoři pokládají doposud uváděnou pozici za nepřesnou a dle jejich názoru fragment představuje spodní část masky, čemuž odpovídá popis. Ocitujme si nyní tento zdroj v úplnosti (Андрощук – Зоценко 2012: 73):

Obličejová část kompozitní přilby (bezkontextový nález, Desetinný chrám, Kyjev)

Obličejová část kompozitní přilby (maska chránící obličej), sestávající ze samostatně zhotovených částí [typ Gjermundbu]. Nánosník 112 × 10 mm, boční plošky 10–26 × 116 mm, pozůstatek okraje přilby 14 × 35 mm. Váha 24,0 g, ryzost [stříbra] 800. Masku tvoří úzký nánosek, ladně usazený ve středové části, ke kterému doléhá zploštělá spodní a konvexní horní část. Spodní část sestává ze dvou symetricky umístěných srpovitých plošek. Povrch nánosku a ochranných bočních plošek je pokryt stříbrnou fólií a dvěma okrajovými linkami, které jsou vyplněné šikmou intarzní páskou. Ve středu plošek ve spodní části masky jsou umístěny ornamentální figury, kopírující srpovitý tvar. Vrchní část představuje část přilby, na jejíž pravé straně se zachoval nýtek. Náhodný nález, který byl uchováván ve sbírce B. N. a B. I. Chanenkových. Informace  o okolnostech a přesném místě nálezu byly ztraceny.

Datace: 10. stol.
Místo uložení: Národní muzeum historie Ukrajiny (DRA 1065).
Literatura: Ханенко 1907: 43, Tab. XXXVI; Каргер 1958: 200, Tab. XXVI; Кирпичников 1971: 24, Рис. 24a.

kyjev-androscukFragment z Kyjeva podle Androščuka a Zocenka.
Андрощук – Зоценко 2012: Рис. 40.

Pokud bychom měli shrnout, co jsme schopni se dozvědět z literatury, pak můžeme říci, že fragment masky byl nalezen na pozemku Desetinného chrámu snad někdy na začátku 20. století. Dost možná pochází ze zničeného hrobu. Desetinný chrám (též Chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice) byl první kamenný kostel Kyjevské Rusi, který vznikl na popud knížete Vladimíra v letech 986996, což by korespondovalo s datací předmětu, který mohl být vyroben v 10. století (analogie jsou datovány do 2. poloviny tohoto století). Podle autorů maska přináleží ke skandinávskému typu přileb. Železný základ o rozměrech 126 × 116 mm je zdoben „tausovaným“ či „inkrustovaným“ stříbrem a zlatem. Obvodové linky tvoří kroucený drát. Celková dnešní hmotnost je 24 gramů. Názory na správné umístění masky nejsou jednoznačné, čemuž odpovídá i rozdílné vystavování v rámci výstav. Fragment byl dlouhou dobu součástí Chanenkovy sbírky, dnes je přilba vystavena v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065.

 

Umístění

Jak vyplývá z předchozí kapitoly, existují dvě protichůdné teorie na to, jakým způsobem byla maska na přilbě upevněna. Maska mohla být umístěna tak, že oblouky tvořily obočí, anebo obráceně, takže oblouky tvořily očnice. Obě teorie mají svoje příznivce, obě varianty jsou možné a nikdy nezazní konečný verdikt. Pojďme si nyní shrnout obě možnosti.

Rekonstrukce #4Varianta 1 (vlevo) a varianta 2 (vpravo). Autor: Tomáš Cajthaml, Makar Babenko.

Varianta 1 : fragment tvoří vrchní část masky
Jak jsme si mohli povšimnout, tato teorie je zavedenější a byla podporována řadou badatelů po více než sto let. Ještě roku 2006, kdy kyjevský fragment zkoumal slavný australský reenactor Peter Beatson, byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Třebaže je maska v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu, má v reenactmentu menší zastoupení. Je to způsobeno tím, že roku 2008 běloruský reenactor Makar Babenko vytvořil nákres varianty 2, která v současné době ve východní Evropě dominuje. Tento trend mohl ovlivnit i autory Androščuka a Zocenka, a tudíž i podobu vystavení v muzeu. Budeme-li zkoumat anatomii, tak můžeme říci, že tato varianta vyžaduje dodatečně nanýtované očnice. Maska by tedy byla musela být vícedílná, stejně jako u masky přilby z Tjele, což by sice znamenalo jednodušší výrobní proces železného základu, ale také nutnost dobře a esteticky snýtovat všechny části dohromady. Profil masky odpovídá oběma variantám. Vyklenutý tvar obočí má výraznou podobnost s přilbovou maskou z Lokrume. Také tloušťka 2-2,5 mm, kterých podle Petera Beatsona plech na obočí dosahuje, se podobá této gotlandské přilbě. Plech okolo zachovaného nýtu má tloušťku menší, okolo 2 mm, tedy méně pravděpodobněji umístěnou na obočí. Pod zlatými oblouky můžeme najít stupňovitý přechod s odsazením, což je konstrukční rys, který bychom pravděpodobněji čekaly právě u této varianty. Třebaže nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby, dochovaná dekorace kopírující a zvýrazňující obočí je pravděpodobnější u této varianty. Obočí přechází do násosku v oblouku, takže v celkovém důsledku je tato varianta podobnější maskám přileb z Gjermundbu, Lokrume a Tjele a nechává průzory menší, což může být praktické

Varianta 2 : fragment tvoří spodní část masky
Tento způsob nazírání na masku je poměrně nový a lze jej datovat, jak jsme si řekli, zhruba k roku 2008, kdy se Makarovy ilustrace objevily na diskuzních fórech. Roku 2012 pak Androščuk a Zocenko vydávají svůj katalog, kde používají tuto variantu, což zřejmě ovlivnilo prezentaci v muzeu. Maska využívající tuto variantu je jednodílná a využívá čtyř nýtů, pomocí kterých je maska jednoduše připevněna na okraj přilby. Způsob upevnění na podklad je tedy u této varianty méně komplikovaný. Profil masky, jak bylo naznačeno, odpovídá i této variantě. Tvar masky je při této variantě symetrický, nemá však žádnou analogii mezi soudobými přilbami. Obočí přechází do násosku ve víceméně pravém úhlu, což není známo z žádné zachované přilby. Průzory jsou větší než u předchozí varianty. Odsazení i dekorace umístěné na spodní části masky jsou, při porovnání s výše uvedenými maskami, méně pravděpodobnější. Dekoraci na případném obočí nemůžeme vzhledem k rosetovému motivu uprostřed čela vyvrátit.

Vrchní část Spodní část
Archeologové a muzea Tuto ideu zastávali Chanenko, Karger, Kirpičnikov a Tweedle. Ještě před deseti lety byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Tuto myšlenku zastává Androščuk a Zocenko. V současné chvíli je maska vystavena tímto způsobem.
Reenactment Maska je v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu. Tato poloha má v reenactmentu menší zastoupení. Maska je v této poloze použitelná. Tato poloha je v reenactmentu hojněji zastoupená.
Komplexnost Vzhledem k potřebě samostatných očnic by maska musela být vícedílná, což má analogii v přílbě z Tjele. Jednodušší výroba železného základu, komplikovanější kompletace. Průzory jsou menší. Jednodílná maska. Komplikovanější výroba železného základu, jednodušší aplikace. Průzory jsou větší.
Profil Profil odpovídá oběma variantám. Tvar a tloušťka obočí mají výraznou podobnost s přilbou z Lokrume. Profil odpovídá oběma variantám.
Odsazení (přechod do nánosku) Pravděpodobný konstrukční rys. Nepravděpodobný konstrukční rys.
Dekorace Nasvědčuje pozici na obočí. Méně pravděpodobná u této pozice, ačkoli nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby.
Celkový tvar Větší podobnost s maskami z Gjermundbu, Tjele a Lokrume. Absence komparativního materiálu

Pokud se máme přiklonit k jedné z variant, je to varianta 1, která lépe zapadá do dochovaného korpusu skandinávských helem. Takto zkonstruovaná maska splňuje anatomické i estetické nároky. Varianta 2 může být výsledkem reenactorské tendence vytvářet jednodílné masky, co nejvíce odpovídající přilbě z Gjermundbu (sám si vybavuji, že jsem před více než pěti lety nabádal své kolegy, aby nevytvářely vícedílné masky). Teprve až detailní průzkum ukázal, že původní masky mohly být i kompozitní. Varianta 2 současně může být odrazem nedůvěry ke kompozitním maskám, které z nováčkova úhlu pohledu nemusí obstát bitevní vřavu tak dobře, jako solidní jednokusová maska.

 

Postup výroby a dekorace

Vyzbrojeni těmito vědomostmi, radami reenactorů a detailními fotografiemi, se můžeme pokusit vyslovit několik závěrů a myšlenek k současné podobě a pravděpodobnému původnímu vzhledu.

Jak jsme již řekli, základ tvoří železná konstrukce. Nejmasivnější část tvoří nánosek, který je zhruba 5 mm tlustý. Z nánosku v obou směrech vybíhají plošky. Odpovídala-li maska variantě 1, byla spodní ploška jednoduchým, mírně prohnutým obdélníkem rozklepaným zhruba na tloušťku 2 mm. Srpovité obočí je tvořeno plechem nepatrně masivnějším. Celé obočí se zdá být profilované tak, že zadní (vnitřní) prostor je dutý. Tím bylo možné dosáhnout nízké váhy. Navíc si můžeme povšimnout, že linie nánosku, táhnoucí se celou maskou, tvoří exponovaný hřeben či zesilující profil. Obočí se zdá být mírně ohnuté tak, aby profil vynikal a aby bylo možné obočí dobře napasovat na okraj zakulacené přilby. Na obočí chybí jakékoli náznaky nýtů – je možné, že by byly zřetelné při pohledu na zadní stranu, zatímco na přední straně byly překryty dekorací. K podobě očnic se nelze vyjádřit, dá se však předpokládat, že byly uchycena na spodní, rozšířené plošce a následně byly přichyceny k přilbě stejným nýtem, jako okraj obočí. Současný stav přilby naznačuje záměrné poničení a násilné vytržení z helmy, což je možný důvod prohnutí nánosku, absence očnic a nýtů na okrajích obočí.

lokrume15Příklad metody overlay při rekonstrukci masky z Lokrume.
Autor: Dmitrij Chramcov.

Zatímco výše zmínění autoři hovoří o „tausii“ či „inkrustaci“, je evidentní, že předmět je zdoben kombinací metod inlayoverlay. Na povrchu celého předmětu jsou pod úhlem vysekány drážky na způsob mřížky. Následně byla vyryta hlubší obvodová drážka, do které byl naklepán kroucený stříbrný drát, který má hustotu kroucení zhruba 10-12/cm. Do vzniklé mřížky byl vtepán tenký zlatý drát tak, aby tvořil motiv srpků a trojúhelníku. Zbývající prostor byl vyplněn tenkým stříbrným drátem. Důvodně se lze domnívat, že takto zdobené bylo celé obočí i nánosek s ploškou, kde však dekorace chybí a je nahrazena rosetou. Důkazem této metody je občasná prosvítající mřížka a zploštělé drátky, které odstávají od podkladu. Nutno podotknout, že tento způsob dekorace byl populární technikou užívanou při zdobení mečů, kopí, seker, třmenů a helem v 10. a 11. století.

kyjev-dekorace
V první fázi výzkumu nás zarazil křížovitý motiv, který můžeme nalézt uprostřed obočí a který se táhne dolů na nánosek. Původně se nám zdálo, že se jedná o záměrnou dekoraci provedenou v jiném kovu, ale poté jsme zkontrolovali současný stav se stavem v roce 1907, kde není nic podobného patrné – ba naopak, stříbrná plocha podivuhodně září. Kříž, který se tak zdánlivě vytváří, je spíše náhodný jev. Okolní stříbro je ztmavlé. Může jít o důsledek špatného zacházení či částečné konzervace. Můžeme si rovněž povšimnout, že přesně v tomto místě některé stříbro opadalo, což nám dává možnost sledovat, jak postupoval výrobce – nabíjel drátky tak, aby kopírovaly dlouhé rovné plochy, v tomto případě kroucený drát.

Na konci nánosku, uprostřed obdélníkové plošky, nacházíme čtyři málo zřetelné jamky, které jsou umístěny vůči sobě. Zde bych si rád vypůjčil myšlenku Makara Babenka, který předpokládá existenci ještě páté jamky, čímž by vznikla roseta. Předpokládanou rekonstrukci lze spatřit na předchozí grafice s variantami 1 a 2.

Třebaže část reenactorů považuje masku z Kyjeva za bizarně dlouhou, uvedená velikost svědčí spíše o tom, že dokonale kopírovala obličej majitele. Lze dobře předpokládat, že maska byla vyrobena na míru. Jelikož jde o nejnákladněji zdobenou přilbu skandinávského původu, majitel musel přináležet ke společenským špičkám. Maska vykazuje mistrovskou úroveň řemeslného zpracování, která se projevuje jak v anatomii, tak dekoraci. Díky ní je možné obdivovat ladnost i po více než tisíci letech.

Helmet from KyivNákres a rekonstrukce fragmentu z Kyjeva. Autor: Tomáš Cajthaml.

Poděkování

V prvé řadě bych chtěl poděkovat svému kolegovi a příteli Petru Kavanovi, že ve mne opětovně probudil zájem o tento předmět. Článek by nevznikl nebýt kromobyčejně šikovného Tomáše Cajthamla, který jej obohatil svými skvělými grafikami. Výrazně mi pomohly práce Makara Babenka, Petera Beatsona a Fedira Androščuka, na kterých jsem mohl stavět a za které jsem ohromně vděčný. Současně děkuji Ihoru Dyrdovi, který nezištně zašel do muzea a masku pro tento blog detailně nafotil. Mé poděkování v konečné řadě putuje Romanu Královi a Ždanu Zabaštovi, kteří se ochotně nabídli ke konzultaci.

kyjev_fedorovStaroruský bojovník. Autor: Oleg Fedorov.

Literatura

Андрощук, Ф. O. – Зоценко, В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Москва.

Tweedle, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

Ханенко, В. И. (1907). Древности Приднепровья. Вып. VI, Киев.

Каргер, М. К. (1958). Древний Киев. Очерки по истории материальной культуры древнерусского города. Том 1, Москва – Ленинград.

The sword from Sarskoe Gorodishche

ANALYSIS
mec_leontiev

A drawing of the sword. Taken from Leontiev 1996 : 120, Fig 47:7.

Sarskoe Gorodishche (Hillfort on the bank of the Sara River) is one of the few settlements on the territory of ancient Russia, where a large amount of Scandinavian material culture occured. Both quality and quantity bears witness of not only trade contacts, but also of direct Scandinavian presence on the site. The most representative collection of Scandinavian objects is weaponry, mainly arrow tips, sword and seax chapes and a sword. The sword will be the topic of this article.

According to some sources, the sword was discovered on the slope of Sarskoe Gorodishche by D. N. Eding and D. A. Ushakov in 1930. However, the sword was firstly published A. N. Kirpichnikov in 1966, as a find from a mound (Kirpichnikov 1966: 80, No. 49). The sword was studied several times (Kirpichnikov 1992: 79, Leontiev 1996: 121; Kainov 2000: 252-256); nevetherless, in 2003, the sword was studied again and some new decoration was discovered. At the present time, the weapon is deposited in Architecture and Art Museum in Rostov (Ростовское архитектурно-художественное музей; catalogue number Р 10335, А- 92).

The lenght of the sword is 94.6 cm, the blade is 78.4 cm long. The blade has the width of 55 mm by the crossguard and 30 mm by the tip (30 mm far from the tip, respectively). The thickness of the blade by the crossguard is 5 mm. The fuller is 23 mm wide and 1 mm deep in the upper part of the blade. The crossguard (lower guard) is 90 mm wide and 20 mm high, while the upper guard (base of the pommel) is 80 mm wide and 20 mm high. The pommel has the height of 46 mm.

description_sword

Description of sword parts, according to Peirce – Oakenshott 2002.

mec_kainov

The sword from Sarskoe Gorodishche. Taken from Kainov 2011: 152, Fig. 10.

Both hilt and blade are very well preserved. The shape of the hilt belongs to the Petersen type E, which was very popular type with at least 130 examples in whole Europe (39 from Sweden, 38 from Norway, 20 from Finland, 15 from the Ancient Rus, 6 from Estonia, 6 from the former Prussia, 4 from Ireland, 1 from Poland and 1 from Denmark; Kainov 2012: 19-21 and my personal observations). More correctly, the shape of the hilt should be classified as the subtype E3. This subtype is “represented by hilts decorated with oval pits arranged in trefoil or quatrefoil compositions” (Androshchuk 2014: 53; Kainov 2001: 57). To compare, Androshchuk lists at least 5 Swedish swords of the subtype E3 (ibid.). Until 2003, all studies had been pointing out that the sword from Sarskoe Gorodishche had been a typical example of this subtype, but after the examination, the sword showed to be rather unique. The reason is its decoration, which is not typical for any subtype of the type E. The decoration is why we should thing the sword forms “a separate variant of the E-type swords” (Kainov 2011: 149).

mec_kainov2

Four main types of pit decoration on swords of the type E (E1, E2, E3, E4). After Kainov 2001: 57, Fig. 4, taken from Androshchuk 2014: 52, Fig. 14.

In 2003, a diagonal grid of inlayed yellow metal wire was discovered on both sides of the pommel. The wire is about 1 mm thick. Such a decoration is very rare and the closest analogies – two swords from Gotland (SHM 16905, GF C 4778) – belong to the Mannheim sword type (special type 2), with not less than 20 examples dating from the second half of the 8th century to the beginning of the 9th century (Kainov 2011: 148).

What is more, the examination discovered the fact that pits situated on the central part of the pommel, upper and lower guards are not oval nor round, but square. To my knowledge, no other sword shows this type of pit decoration. These pits are arranged in a checkerboard pattern, sometimes quite uneven. Corners of pits are connected with grooves, which were probably empty and were punched after applying inlayed stripes from yellow metal. Inlayed stripes always occur in paires or threesomes between pits; they are uneven, with spaces ranging from 0.2 to 1.5 mm.

The upper guard and the pommel were separated with a helix from twisted wires of yellow metal. By the same method, the central part of the pommel was separated from side parts. The helix is stamped in order to form pearl-like balls (so called beaded wire). This method is rare on Viking Age swords, with only several known examples from Norway (C8598 – type E, B6685a – type H), Sweden (SHM 34000:942 – special type, SHM 34000:850 – type H/I), Denmark (C3118 – special type 1), Ireland (WK-5 – type K, WK-33 – type D) or France (JPO 2249 – type H). Ends of wire helix is hidden under the pommel.

Details of the hilt of the sword. Taken from Kainov 2011: Fig. 2-9.

mec_geibig

Geibig’s typology of blades. Taken from Geibig 1991: 84, Abb. 22.

The blade belongs to the Geibig’s type 3, which is dated to period between 750 and 975 AD and is characterised by gently tapering blade with tapering fuller, blade lenght between 74 and 85 cm and blade width between 5.2 and 5.7 cm (Geibig 1991: 86, 154; Jones 2002: 22-23). On one side of the blade, there is an unique Latin inscription +LVNVECIT+, on the other side can be found the sign IᛞI (horizontally situated hourglass with two vertical bars before and after). These inscriptions are made by welding of simple iron rod on the surface. The method of welded inscriptions can be attested on dozens of European swords; the raw material varied from iron and steel rods to pattern welded material (see Moilanen 2006).

The most common welded Latin names on blades are Vlfberht, Ingelrii and Hiltipreht, while the less known are AbboAtalbald, Banto, Benno, (C)erolt, Gecelin, HartolfrInno, (L)eofri(c), LeutlritNisoPulfbrii or Ulen. These names probably denote makers or workshops, since some names have the addition (me)fecit, “made (me)”. Among others, magical formulas occur sometimes (their shortcuts respectively), like SOOSO (“S[ALVATOR] O[MNIPOTENS] O[MNIPOTENS] S[ALVATOR] O[MNIPOTENS]) or INIOINI (I[N] N[OMINE] I[ESU] O[MNIPOTENS] …). As the result, the inscription +LVNVECIT+ (“Lun made”) denote the unknown maker Lun and the sign IᛞI is probably the shortcut for the formula In nomine Iesu (“In the name of Jesus”).

mec_napis

The inscription on the blade. Taken from Kainov 2011: 151, Fig. 4.

Regarding the dating of the sword, it is very complicated to date an untypical object like this one. Besides some exceptions, Scandinavian swords of the type E are dated to the 9th century, while Russian examples are dated to the 10th century (Kainov 2011: 149). So, the shape of the hilt can be dated to the 9th or 10th century. The diagonal inlayed grid on the sides of the pommel has analogies in the 8th and 9th century. The beaded wire was used in the same period, in the 8th and 9th century. The shape of the blade can be dated to the period between 750 and 975 AD. Mentioned Latin names were used from the 9th to 11th century. It seems logic to think that the sword from Sarskoe Gorodishche belongs to the transitional type between the Mannheim type (special type 2) and the type E (Kainov 2011: 149). The sword, or at least the blade, was probably made in the 9th century on the Continent and used until the 10th century by a man with strong connections with Scandinavia.

mec_komplet

The complete sword. Taken from Kainov 2011: 150, Fig. 1.

 

REPRODUCTION

The sword from Sarskoe Gorodishche has been recently (winter 2015 – spring 2016) replicated by famous Belorussian swordmaker, skillful crafter and my friend Dmitry Khramtsov (aka Truin Stenja). Even though I think the sword is the best copy of the found, I hold the opinion that the Dmitry’s version needs a short comment.

mec_arendt

The method of “container” with inner parts braided with silver wire. Taken from Kainov 2011: 24, 28, Fig. 12, 15; Arendt 1936: 314, Fig. 2.

Regarding the sizes, the sword is true copy. The weight of the sword is 1370 grams, an average weight for a type E sword. The inscription was correctly done from iron rods. The handle was made from bog oak, which seems to be a good choice, as no traces of the organic handle survived. The upper guard and the pommel are hollowed, which is characteristic for the type E. Inlayed motives on the hilt (stripes and the diagonal grid) are made from copper alloy wire in the right manner. What is striking on this copy is the usage of silver wire grid in pits and grooves. This decoration is not known from any sword find and it seems like misunderstanding of a rare method used on several swords of types E and T from Sweden (Gräfsta [SHM 19464:6]; Birka grave 524 [SHM 34000:524]), Russia (Gnezdovo mound L-13; Ust-Ribezgno mound XIX and a sword deposited in Kazan museum) and Ukraine (Gulbishche) (see Androshchuk 2014: 53; Arendt 1936; Kainov 2012: 19-25). The method is described by Arendt (1936: 314):

“Both guard and the pommel form a kind of containers or coverings, which contain smaller but equally shaped parts. These latter [inner parts] were braided with silver wires and placed in the way that their crossings were just under the pits in containers.”

It seems that Dmitry based his version on some pictures of destroyed hilts, where the wire jutted out through damaged pits to the surface. However, I still think that Dmitry’s copy is the best version of the sword ever made and that Dmitry took the chance to fill rather illogical (and pattern destroying) grooves with more decoration. We should understand the version as a combination of outstanding replica and a free interpretation of the author.

If you wish to write to the author, please, use this email adress:
truin.dimastai@mail.ru

ACKNOWLEDGEMENT

This article would never existed without the spectacular work of Dmitry Khramtsov, who inspired me and kindly send me photos in original resolution. All my thanks and respect also go to Sergey Kainov, who helped me with his best advices and answered all my bothering questions.

BIBLIOGRAPHY

Androshchuk 2014 = Androshchuk, F. (2014). Viking swords : swords and social aspects of weaponry in Viking Age societies. Stockholm.

Arendt 1936 = Arendt, W. W. (1936). Ett svärdsfäste från vikingatiden. In: Fornvännen 31, pp. 313-315. Online.

Geibig 1991 = Geibig, A. (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland. Neumünster.

Jones 2002 = Jones, L. A. (2002). Overview of Hilt and Blade Classifications. In. Oakeshott E. – Peirce I. G. Swords of the Viking Age, pp. 15-24.

Kainov 2000 = Kainov, S. Yu. (2000). Меч с Сарского городища. / Сообщения Ростовского музея. Вып.Х. pp. 252-256. Online.

Kainov 2001 = Kainov, S. Yu. (2001). Еще раз о датировке гнёздовского кургана с мечом из раскопок М.Ф.Кусцинского (К вопросу о нижней дате Гнёздовского могильника) // Гнёздово. 125 лет исследования памятника. Труды Государственного Исторического музея. Вып. 124, pp. 54-63. Online.

Kainov 2011 = Kainov, S. Yu. (2011). Новые данные о мече с Сарского городища // Военная археология. Вып.2. Сборник материалов Проблемного Совета “Военная археология” при Государственном Историческом музее, pp. 147-152. Online.

Kainov 2012 = Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68. Online.

Kirpichnikov 1966 = Kirpichnikov, A. N. (1966). Древнерусское оружие: Вып. 1. Мечи и сабли IX– XIII вв.// АН СССР, Москва.

Kirpichnikov 1992 = Kirpichnikov, A. N. (1992). Новообнаруженные клейма раннесредневековых мечей // Fasciculi Archaeologiae Historicae. Fasc. V, pp. 61-81.

Leontiev 1996 = Leontiev А. Е. (1996). Археология мери. К предыстории Северо-Восточной Руси // Археология эпохи великого переселения народов и раннего средневековья. Выпуск 4, Москва.

Moilanen 2009 = Moilanen, M. (2009). On the manufacture of iron inlays on sword blades: an experimental study. In: Fennoscandia archaeologica XXVI: pp. 23-38. Online.

Petersen 1919 = Petersen, J. (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Lamelové zbroje ze Snäckgärde?

vikingerikrig

Rekonstrukce člena posádky z Birky. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 347.

Otázka lamelových zbrojí je populární jak mezi odborníky, tak mezi reenactory a laiky. Sám jsem se jí několikrát zabýval a shromáždil jsem odbornou literaturu. Tím spíše mě zaujaly prakticky neznámé nálezy z gotlandského Snäckgärde u Visby, které se sice nezachovaly, ale jsou popsány knězem Nilsem Johanem Ekdahlem (1799–1870), kterého lze mimo jiné nazvat prvním gotlandským vědeckým archeologem.

Nálezy ze Snäckgärde jsou neznámé zejména proto, byly nalezeny před necelými 200 lety a byly ztraceny. Literatura, která o nich píše, je špatně dostupná a nešvédským badatelům mnohdy neznámá. Vše, co se mi podařilo zjistit, je to, že roku 1826 byly prozkoumány 4 kostrové hroby v lokalitě Snäckgärde (Visby, Land Nord; SHM 484), přičemž nejzajímavější jsou zřejmě hroby 2 a 4 (Carlsson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

Hrob č. 2: kostrový hrob orientovaný ve směru J-S, kulovitá mohyla osazená kameny. Pohřební výbavu tvořila železná sekera, kroužek v oblasti pasu, dva neprůhledné korálky u krku, (spona s kroužkem?) a „na hrudi se zachovaly nějaké kousky pancíře“ (något fanns kvar av pansaret på bröstet).

Hrob č. 4: kostrový hrob orientovaný ve směru Z-V, kulovitá mohyla o výšce 0,9 m s propadlým vrškem. Uvnitř mohyly se nacházela vápencová rakev o rozměrech 3 × 3 m (?). Na pravém rameni zemřelého se nacházela spona s kroužkem. V úrovni pasu byl nalezen kroužek z opasku. Další výbavu tvořila sekera a „nějaké šupiny pancíře“ (några pansarfjäll), které se nacházely na hrudi.

Pozůstatky „pancířů“ se do dnešních dnů nedochovaly. Soudě podle pohřebních výbav můžeme předpokládat, že v mohylách byli uloženi muži, kteří byli oděni do zbrojí. Samozřejmě nemůžeme tvrdit s určitostí, o jaký typ zbroje se jednalo, ale zřejmě šlo o šupinové nebo lamelové zbroje, přičemž lamelové jsou na základě analogií pravděpodobnější (Thunmark-Nylén 2006: 318). Datace je problematická – Lena Thunmark-Nylén zařadila hroby ze Snäckgärde do svých publikací o vikinském Gotlandu. Zařazení do doby vikinské nasvědčují spona/spony i pozůstatky opasků. Důležité jsou však nálezy seker – sekera z hrobu č. 2 je v Ekdahlových kresbách vyobrazena jako široká sekera, zatímco sekera z hrobu č. 4 měla mít podle Ekdahla toporo pobité mosazí (Thunmark-Nylén 2006: 318). Široká sekera nasvědčuje dataci od konce 10. století, či spíše 11. století (viz zde). Pobití topora je popisováno v literárních pramenech (viz zde) a bylo rovněž používáno u pobaltských kmenů, zatímco topora několika seker z 11. století (Temže, Langeid) byla zdobena vrstvou mosazi/bronzu. Zdá se logické předpokládat, že hroby od sebe nedělí delší časový úsek, ačkoli dochází k odchylkám v konstrukci a orientaci hrobů.

lamely_birka

Síň s nálezy kroužkového pletiva a lamel. Převzato z Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Vytvořil Kjell Persson.

Ve Skandinávii nám doposud byla známa pouze jedna lamelová zbroj – respektive její fragmenty – a sice z Birky (viz např. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001; Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 a další). Lamely byly roztroušené po tzv. Posádce (Garrison/Garnison) v celkovém počtu 720 kusů (největší jednolitý kus čítá 12 lamel), z nichž bylo možné analyzovat jen 267 lamel. Z analyzovaného materiálu bylo vyčleněno 8 typů, které zřejmě sloužily k ochraně různých částí těla. Předpokládá se, že zbroj z Birky chránila hruď, záda, ramena, břicho a nohy až po kolena (Stjerna 2004: 31). Datována je do 1. poloviny 10. století (Stjerna 2004: 31). Badatelé se shodují na jejím nomádském původu, který lze, vzhledem k nejpodobnější zbroji z lokality Balyk-Sook, hledat na předním či středním Východě (např. Dawson 2002Gorelik 2002: 145Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) zbroj a další exkluzivní vybavení pokládá za nebojové a spíše symbolické („důvod vlastnictví (…) spočíval v něčem jiném než v boji nebo praktičnosti“). V částečné opozici ke klasickému pohledu stojí Dawson (2013), který říká, že zbroj byla špatně interpretovaná, protože pouze tři typy z vyčleněných osmi je možné považovat za lamely, a že množství opravdových lamel by nestačilo ani na polovinu hrudního plátu, což ho vede k závěru, že interpretuje lamely z Birky jako hromadu recyklovaného šrotu. To se mi však ve světle zbrojí ze Snäckgärde, které autor nezohlednil, zdá jako ukvapený závěr.

lamelovka_birka

Rekonstrukce zbroje z Birky na základě zbroje z Balyk-Sooku. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 195.

Často se argumentuje nálezy z území staré Rusi. Nálezů, které je možné datovat do 9.11. století, je však málo a jsou rovněž považovány za východní import, stejně jako v případě zbroje z Birky (osobní konverzace se Sergejem Kainovem; viz Kirpičnikov 1971: 1420). Nálezy z oblasti Ruska z tohoto období pocházejí například z Novgorodu a z Gnězdova. Ruský materiál z 11.13. století je sice mnohem rozsáhlejší a čítá 270 nálezů (viz Medvěděv 1959Kirpičnikov 1971: 1420), ale je důležité poznamenat, že až do 2. poloviny 13. století je počet kroužkových fragmentů čtyřnásobně vyšší než počet lamelových fragmentů, což z kroužkového pletiva činí dominantní typ staroruské zbroje (Kirpičnikov 1971: 15). Je nanejvýše pravděpodobné, že staroruské lamelové zbroje doby vikinské pocházely z Byzantské říše, kde byly díky své jednodušší konstrukci a nižší ceně dominantním typem zbroje již v 10. století (Bugarski 2005: 171).


Poznámka pro reenactory:
V současné době je lamelová zbroj mezi reenactory velmi populární a na některých festivalech a bitvách tvoří i přes 50% všech zbrojí. Hlavními argumenty pro jejich používání jsou:

  • nižší výrobní náklady
  • lepší odolnost
  • rychlejší výroba
  • skvělý vzhled

Argumenty jsou to rozhodně pochopitelné. Problémem však je často opomíjený fakt, že lamelová zbroj není v žádném případě vhodná při rekonstrukci starých Seveřanů během doby vikinské. Mnohdy zmiňovaný argument, že lamelová zbroj byla používána v Kyjevské Rusi, může být vyvrácen protiargumentem, že i v době největšího rozmachu lamelových zbrojí na Rusi byl počet kroužkových zbrojí čtyřnásobný a že lamelové zbroje nebyly původními ruskými výrobky, nýbrž byly dováženy. Držíme-li se základního předpokladu, že reenactment by se měl zakládat na rekonstrukci typických předmětů, pak musíme jednoznačně říci, že lamelová zbroj je vhodná pouze při rekonstrukci nomádských etnik a byzantského vojska. Totéž platí samozřejmě i pro kožené lamelové zbroje.

Příklad kvalitně zrekonstruované lamelové zbroje. Viktor Kralin.

Nálezy z Birky a Snäckgärde na druhou stranu ukazují, že lamelové zbroje se do východní části Skandinávie mohly dostávat. Před jakýmikoli závěry musíme zohlednit zahraniční vztahy Birky a Gotlandu s okolním světem. Birka i Gotland byly hojně navštěvovanými tranzitními stanicemi, ve kterých se uskutečňovaly dálkové obchody a které zajišťovaly pohyby velké masy osob na dlouhé vzdálenosti, zejména do oblasti východní Evropy a Byzance. To je také důvodem kumulace artefaktů východní provenience, které jinak ze Skandinávie neznáme. Svým způsobem by bylo spíše podivné, kdyby se podobné nálezy na zmíněných lokalitách nevyskytovaly, zejména v obdobích, kdy dochází k jejich dominanci v Byzanci. To však neznamená, že by lamelové zbroje byly v této oblasti časté – právě naopak: lamelové zbroje stojí mimo severskou zbrojní tradici, kterou ovlivnily jen do té míry, že se v baltském prostoru tu a tam objevují až do 14. století (Thordeman 1939: 268269). Kroužkové brně lze jednoznačně označit, stejně jako v případě staré Rusi, za dominantní skandinávskou zbroj, což mimo jiné názorně ukazuje fakt, že v Posádce Birky můžeme doložit dílnu kroužkových zbrojí (Ehlton 2003). Výrobu lamelových zbrojí na území Skandinávie a staré Rusi doby vikinské nelze nijak prokázat a je krajně nepravděpodobná.

Pokud má být lamelová zbroj zahrnuta do vikinské rekonstrukce, pak:

  • pouze při rekonstrukci baltského prostoru a Rusi
  • pouze v omezené míře (např. 1 zbroj na skupinu, 1 lamelová zbroj / 4 kroužkové zbroje)
  • pouze kovové, nikoli kožené
  • použité lamely musí zachovávat doložené tvary z Birky (případně Novgorodu či Gnězdova), nikoli z Visby; vyříznutí laserem nesmí být patrné (pokud možno by lamely neměly být takto vyráběné)
  • nesmí být kombinována s severskými komponenty, např. přezkami

Zbroj zkrátka musí vypadat jako originál a musí být doplněna odpovídajícími součástmi kostýmu. Pokud se budeme při schvalování lamelových zbrojí pohybovat na černobílé stupnici „lamelové zbroje ANO“ – „lamelové zbroje NE“ a vynecháme „lamelové zbroje ANO, ALE (výše zmíněné výhrady)“, pak jsem zastánce tábora „lamelové zbroje NE“. A jaký názor máte Vy?


Bibliografie:

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvěděv, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси // Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1. Česky: http://livinghistory.cz/node/370.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Saxy a bojové nože z východní Evropy

Kresebná rekonstrukce Olega Fedorova na základě výzkumu T. A. Puškiny v gnězdovském komplexu. Převzato z http://www.kulturologia.ru/files/u1834/ancient-russian-warrior-4.jpg.

Čtenáře těchto stránek bych rád upozornil, že jsem sepsal článek s názvem “Saxy a bojové nože východní Evropy“, ve kterém shromažďuji všechny známé informace o raně středověkých bojových nožích z území Ruska a Ukrajiny. Jelikož se jednalo o velice namáhavou práci, dospěl jsem k názoru, že článek zpoplatním, řekněme nejméně stokorunou (a v případě, že někdo bude ochoten dát více, budu jedině rád). Za tuto sumu obdržíte práci o 28 stranách, která obsahuje katalog staroruských saxů včetně rozměrů, fotek, nákresů a interpretace. Zároveň Vám na požádání pošlu všechny zdroje, jichž jsem používal, fotky v co nejkvalitnějším rozlišení a případně i obrázky moderních rekonstrukcí.

V případě zájmu mi můžete poslat e-mail na ceskyreenactment@gmail.com, nebo můžete napsat svůj e-mail do komentářů.


For English-speakers
I would like to inform the readers that I have finished the article “East European Seaxes and Fighting Knives” (the article is in Czech language). In the article, I collect all known pieces of information about early medieval fighting knives from Russia and Ukraine. I decided to impose a charge of minimum 5€ on the article (if anybody wants to grant more, I would be very grateful). In return for your money, you will get the article (28 pages) containing a catalog of Old Russian seaxes, their sizes, pictures, drawings and interpretation.

In case of your interest, please contact me at email ceskyreenactment@gmail.com or leave a comment below.


Post scriptum: Počet zájemců o zpoplatněnou verzi byl příliš nízký, a tak jsem po dlouhém zvažování došel k závěru, že práci zveřejním. Pokud by se někomu práce líbila a chtěl by podpořit projekt, může tak učinit kliknutím na rubriku Podpořte projekt.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:
Saxy a bojové nože východní Evropy