Lotyšská sekera ze soukromé sbírky

Již podruhé v roce 2018 jsem měl možnost zdokumentovat raně středověký artefakt. Tentokrát mi majitel sbírky několika předmětů, který si přeje zůstat v anonymitě, zapůjčil železnou sekeru. V následujícím článku bych Vás rád s touto sekerkou seznámil, poukázal na některé detaily a dotkl se rovněž problému nelegálních výkopů a černého trhu.

IMG_2865

Popis artefaktu
Do rukou se nám dostává hlava sekery, kterou lze přiřadit ke Kotowiczovu typu IIB.5.2 (Kotowicz 2018: 79-80), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady. Jde i velmi oblíbený typ sekery ve velké části střední a východní Evropy v období 10.-13. století. Dle slov sběratele byl artefakt nalezen v Lotyšsku, čemuž nasvědčuje výběžek na spodní straně brady. Na základě znalosti původu a analogií lze tento tvar sekery datovat do 11. století (Atgāzis 1997: 5. att).

Artefakt je ve velmi dobrém stavu a je zakonzervován ochranným lakem. Povrch předmětu je zvrásněný vyrezlými důlky. Obzvláště oblast břitu a násadového otvoru vykazuje známky rzi. Defekt se projevuje na trnech, jejichž špice jsou z jedné strany odlomené, na břitu nejméně jedním zářezem a na výběžku na bradě, který původně mohl být vyvinutější. Téměř po celém násadovém otvoru se dodnes nacházejí stopy dřeva či jeho otisky, které zasahují až na trny a na některých částech fragmenty dřeva vyčuhují z otvoru. Dřevo má dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Zdá se, že předmět byl vyroben z ingotu, který byl v zadní části rozseknut a s pomocí pravidelného kulatého přípravku byl vymodelován násadový otvor, který byl překryt a svařen – překrytí je slabě viditelné díky vyrezlým vrstvám; méně pravděpodobně byl otvor zatepla proražen. Na břit byl zřejmě použit plát oceli, jehož použití je patrné díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli. Krček je na obou stranách zboku dekorován sériemi tří subtilních vertikálních drážek umístěných do nejužšího bodu krčku. Dekoraci toho typu můžeme najít i na jiných sekerách z lotyšského souboru (např. Atgāzis 1998: 60. att).

Hlava sekery v současné chvíli váží 440 g. Délka činí 154,4 mm, šířka břitu je 106,4 mm, délka břitu 112 mm. Délka od horního rohu břitu k výčnělku na bradě činí 106,3 mm. Vzdálenost spodního hrotu břitu k výčnělku je 22,9 mm. Minimální výška krčku je 11,3 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 36,6 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí rovných 40 mm. Výška násadového otvoru bez trnů je 20,5 mm, s trny 38,9 mm. Velikost kruhového násadového otvoru je zhruba 26,5 × 26,5 mm; zachovaná vrstva dřeva je zhruba 1 mm tlustá. Trny se zužují až na tloušťku 2 mm. Šířka navařeného břitu je zhruba 22,5 mm, maximální tloušťka 9 mm, která se plynule snižuje na 1 mm.

IMG_2844IMG_2833IMG_2835IMG_2843IMG_2841IMG_2845IMG_2846IMG_2872

Držet předmět tohoto druhu je vždy fascinující a hluboký zážitek, při kterém uvědomělý člověk cítí sebepřesah, přehodnocuje své názory na velikost a funkci a nutně si pokládá otázku, jak, kdy a kde mohl být vyroben. Kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná, přesto se setkáváme s detektoráři, kteří historické artefakty rozprodávají za směšné sumy. Cena sekery, kterou jsme výše popsali, se na černém trhu pohybuje kolem 3000-4000 Kč, což je vzhledem ke stáří a stupni zachování absurdní částka, nemluvě o tom, že kopie, která by se byť jen přibližovala materiálovému složení, by stála přinejmenším dvojnásobek. Předmět takového druhu by měl být vystaven v muzeu. Při nejlepší snaze pochopit sběratele, kteří často nevěří státnímu aparátu, jeho institucím a chtějí předměty “zachránit”, je nákup historických předmětů podporováním černého trhu a uzurpací minulosti. Pokud již máme potřebu předmět koupit, je vždy lepší jej zpřístupnit diskrétnímu odborníkovi, který jej zdokumentuje, což je výhodné pro obě strany.

Literatura

Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Konstrukce raně středověkých seker

Raně středověké sekery náleží mezi populární nástroje, pokud však jde o kovové hlavy, nejsou vždy rekonstruovány věrohodně. Materiálem se dnes stává homogenní ocel. Poměrně velká část seker stylizovaných do raného středověku je vyráběna z výpalku vyřazeného z plechu, na který je navařen kus trubky coby oko sekery a břit je jednoduše naostřen. Raně středověké ukazují naprosto diametrální situaci – kvalitnější materiál byl drahý a nepříliš dostupný, a tak vznikala potřeba úsporně nakládat s materiálem. Standardním materiálem bylo svářkové železo a ocel, tedy materiál překládaný nebo tvořený zbytky skutými dohromady (Kotowicz 2018: 24–25). Ten se jeví jako vláknitý, mnohovrstvý a nestejně zbarvený. Sekery byly často svařené z dílů, přičemž podřadnější materiál byl obvykle použit na oko a čepel, zatímco na ostří byla použita ocel, ať už ve formě vloženého plátu či klínu, tak jako plát navařený z jedné či z obou stran čela čepele. Setkáváme se také s tím, že měkký a méně kvalitní materiál je doslova obalen materiálem kvalitnějším a tvrdším.

Dnes jsou kompletně kované sekery spíše na ústupu a kováři kvůli poptávce od tradičních postupů upouštějí. Kované sekery přesto nikdy nemohou být nahrazeny, a to kvůli estetičnosti, kvalitě projevující se časem i váze. Svařovaný výrobek má tu výhodu, že umožňuje efektivně nakládat s tloušťkami stěn, díky čemuž sekera nemá ani o gram více, než je zbytečně nutné, a současně působí ladně a funkčně. Toto vyžaduje po kováři zručnost, letitou praxi ve výrobě a používání nástroje a speciální přípravky.

Článek, který zde předkládáme, prezentuje základní konstrukční principy, podle kterých byly vyráběny sekery. Primárním cílem je otevřít problematiku mezi českými reenactory, kteří často rekonstruují jen původní tvar seker, nikoli však konstrukci a materiálové složení. V případě zájmu může vzniknout dodatek týkající se finálních tepelných úprav. Z níže navržených schémat existuje řada výjimek, které by bylo možné zkoumat v případových studiích. Různé konstrukce odrážejí různé funkce – je to právě požadovaná funkce, co ovlivňuje jak materiál, tak způsob, jak se s ním nakládá (konstrukce, tvar ostří atd.).

kolčinPrůřezy staroruských seker. Kolčin 1953: Ris. 68.

pleiner
Průřezy raně středověkých seker. Pleiner 1962: Obr. 22.


Varianta 1
Nejjednodušší konstrukce představuje železný, zřídkakdy ocelový ingot, ve kterém je za tepla proražen otvor a následně je dotvarována sekera (Pleiner 1962: 33). Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 25), na území tehdejší Velké Moravy (Baxa et al. 2010: 503–504) i ve východní Evropě (Anteins 1976: Fig. 21:6; Sorokin 1959: 146; Tolmačeva 1989).

často sekery_1Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 1.
Kotowicz 2018: Fig. 5:1.

Varianta 2
Další jednoduchou a rozšířenou konstrukcí je ingot obtočený kolem tyče, který je následně skut dohromady a dotvarován. Tuto variantu můžeme nalézt v České republice (Pleiner 1962: 141–144) a v Polsku (Kotowicz 2018: 25), přičemž byla zcela jistě mnohem rozšířenější. V Rusku se můžeme sejít i s ocelovým břitem navařeným na čelo takto konstruované čepele (Kolčin 1953: 102–107)

sekery_2Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 2.
Kotowicz 2018: Fig. 5:2.

Varianta 3
Nejjednodušší vícedílnou konstrukci představuje ingot, ve kterém je za tepla proražen otvor a na jehož čelo či bok je navařen ocelový plát. Tuto variantu můžeme nalézt na území tehdejší Velké Moravy (Pleiner 1967: 79), v Polsku (Kotowicz 2018: 27), Estonsku (Peets 2003: 113), ve východní Evropě (Bubenko 2003: 284), na území chazarského kaganátu (Chomutova 1986: 59) i v Anglii (Tylecote – Gilmour 1986: 59).

sekery_3Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 3.
Kotowicz 2018: Fig. 5:3.

sekery_3_2Schématický postup výroby velkomoravské sekery pomocí varianty 3.
Pleiner 1967: 80, Abb. 1:II.

Varianta 4
Další poměrně jednoduchou konstrukcí představuje ingot, který je v zadní části rozštěpen vedví, následně je skut tak, že vznikne oko, a na čelo je navařen ocelový plát. Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 27) a Estonsku (Peets 2003: 114).

sekery_4Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 4.
Kotowicz 2018: Fig. 5:4.

Varianta 5
Pátou variantu představuje ingot, který je rozklepán a asymetricky obtočen tak, aby tvořil oko, a na čelo je navařen ocelový plát. Tuto variantu můžeme nalézt u velkomoravských seker (Pleiner 1967: 79), v Polsku (Kotowicz 2018: 27) a v severní části východní Evropy až do 14. století (Anteins 1976: Fig. 29, 35:2).

sekery_5Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 5.
Kotowicz 2018: Fig. 5:5.

sekery_5_2Schématický postup výroby velkomoravské sekery pomocí varianty 5.
Pleiner 196780, Abb. 1:I.

Varianta 6
Další vícedílnou variantu tvoří dva ingoty, přičemž jeden z nich tvoří oko, do něhož je vložen druhý ingot tvořící čepel a na čelo čepele je navařen ocelový břit. Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 27) a v severní části východní Evropy (Anteins 1976: Fig. 21:3, 35:1; Peets 2003: 114).

sekery_6Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 6.
Kotowicz 2018: Fig. 5:6.

Varianta 7
Poslední vícedílnou variantou je přehnutý ingot, který je rozklepán a asymetricky obtočen tak, aby tvořil oko, mezi přehnuté části je vložen plát oceli (Pleiner 1962: 145). Na čelo čepele mohl být navařen ocelový břit. Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 27), České republice (Hošek 2003: 50), v Lotyšsku (Peets 2003: 114), v Bělorusku (Gurin 1982: 48), Rusku (Kolčin 1953: 106), ve Velké Británii (Tylecote – Gilmour 1986: 59) a Dánsku (Buchwald 1978: 107–121).

sekery_7Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 7.
Kotowicz 2018: Fig. 5:7.


Bibliografie

Anteins 1976 = Anteins, Aleksis (1976). Melnais metāls Latvija, Rīga.

Baxa et al. 2010 = Baxa, Peter – Hošek, Jiří – Ottenwelter, Estelle – Děd, Jiří (2010). Restaurátorsko-konzervátorský průzkum vybraných nálezů z lokality Kopčany. In: Archeologické rozhledy 62, č. 3, s. 492–513.

Bubenko 2003 = Бубенько Т.С. Кузнечное ремесло средневекового Витебска // Актуальныя праблемы гісторыі Беларусі: стан, здабыткі і супярэчнасці, перспектывы развіцця, Гродна, 283–289.

Buchwald 1978 = Buchwald, Vagn F. (1978). En metallografisk undersøgelse af en vikingetidsøkse fra Sønder Onsild. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 1976, 96–123.

Gurin 1982 = Гурин М.Ф. (1982), Древнее железо Белорусского Поднепровья (I тысячелетие н.э.), Минск.

Hošek 2003 = Hošek, Jiří (2003). Metalografie ve službách archeologie, Praha – Liberec.

Chomutova 1986 = Хомутова Л. С. (1973). Техника кузнечного ремесла в древнерусском городе Серенске (вторая половина XII–XIV в.) // Советская археология, № 2, 216–225.

Kolčin 1953 = Колчин, Б. А. (1953). Черная металлургия и металлообработка в Древней Руси // Материалы и исследования по археологии СССР. № 32, Москва.

Kotowicz 2018 = Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Peets 2003 = Peets, Jüri (2003). On forging technologies of Estonian iron age and Medieval axes. In: Nørbach, Lars Christian (ed.). Prehistoric and medieval direct iron smelting in Scandinavia and Europe: aspects of technology and society; proceedings of the Sandbjerg conference, 16th to 20th September 1999, Århus, 111–117.

Pleiner 1962 = Pleiner, Radomír (1962). Staré evropské kovářství, Praha.

Pleiner 1967 = Pleiner, Radomír (1967). Die Technologie des Schmiedes in der großmährischen Kultur. In: Slovenská archeológia 15/1, 77–188.

Sorokin 1959 = Сорокин, С. С. (1959). Железные изделия Саркела— Белой Вежи. // МИА 75, стр. 135–199.

Thomsen 1971 = Thomsen, Robert (1971). Metallografische Untersuchungen an drei wikingerzeitlichen Eisenäxten aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Berichte 5, Neumünster, 30–57.

Tolmačeva 1989 = Толмачева, М.М. (1989). Кузнечные изделия салтово-маяцкой культуры по материалам Ютановского могильника // Краткие собщения Института археологии 198, М., стр. 107–112.

Tylecote – Gilmour 1986 = Tylecote, R.F. – Gilmour, B.J.J. (1986). The Metallography of Early Ferrous Edge Tools and Edged Weapons. BAR 155, Oxford.

„Z manažera archeologem“

Dokumentace detektorového nálezu středověkých šperků

V životě každého člověka se občas naskytnou momenty, během kterých jedinec ohromením oněmí a není s to pochopit bizarnost okamžiku. Rád bych pravidelné čtenáře, jakož i náhodné badatele a zájemce o historii, seznámil s jedním ze svých zážitků, který byl takovým momentem. Jakožto milovník historie a zaměstnanec obchodu prodávajícím repliky jsem byl vržen do situace, s níž se setká zřejmě jen málokdo.

Pátek 16.2.2018 byl výjimečně pohodový. Žádný stres, skvělý pracovní kolektiv pozitivně naladěných lidí, příjemné počasí, vydatný oběd. Bylo to zkrátka příjemné zakončení pracovního týdne. Zrovna, když jsem zaučoval novou kolegyni s kasou, ke mně doběhl kolega se slovy: „Pojď se mnou, tohle tě bude zajímat.“ Držen v nevědomosti jsem dorazil do vedlejšího prostoru, kde před pokladnou čekal zákazník. Vysoký, vousatý pán, který si přišel vyzvednout objednávku. Tento pán se po zaplacení pochlubil, že v peněžence nosí originální kusy miniaturních seker, které ochotně ukázal.

I když jsem v rukou držel pár mečů, seker, keramických střepů a dalších objektů, vždy to bylo v muzeích za speciálních podmínek a v rukavicích. Nyní se mi do dlaní dostaly šperky zhruba 1000 let staré, a to v prostředí, ve kterém bych to nečekal. Hned mi bylo jasné, že pán určitě nebude archeolog. V minulosti jsem se již pokoušel s některými detektoráři pracovat, a tak jsem vyzkoušel své štěstí i tentokrát. I když mi svědomí brání v podporování nelegálních výkopů, spolupráce skýtá možnost zdokumentovat artefakty, které by jinak unikly archeologickému bádání.

axe_amuletsMiniatury seker z Polska a Běloruska.
Zdroj: Kucypera et al. 2010: 155, Tabl. III.

Rozmluva s pánem nebyla jednoduchá. I když předměty více než ochotně zapůjčil k dokumentaci, bylo znát, že není fanouškem oficiální archeologie. Předměty mu sloužily k podpoření jeho vlastních teorií. Vyslechl jsem jeho názory a snažil jsem se vypátrat více o kontextu nálezů. Zákazník mi sdělil, že oba předměty našel téhož dne při bělorusko-ukrajinské hranici, kde se pravidelně věnuje lovu. Volný čas si pak krátí “pípáním”. Dle jeho vlastních slov vlastní ještě třetí miniaturu, kterou avšak nenosí při sobě. Některé amulety údajně doprovázely korálky, ale osobně jsem to pokládal za fabulaci, stejně jako zkazky o běloruských babičkách, které si po tisíc let předávají vyprávění o Perunově sekeře, vyprávění o dominanci Rusů v evropské prehistorii, bosenských pyramidách a Atlantidě. V jednom příběhu jsem však spatřil smutné zrnko pravdy – a sice, když pán zmínil masivní odkup detektorových nálezů sběrateli, což pán odsuzoval (ne proto, že by se jednalo o nelegální devastaci kulturního dědictví, nýbrž proto, že sběratele tvoří „Židé“, kteří vytvářejí konkurenční konspirační teorie o původu těchto předmětů). Přestože jsme byli zástupci naprosto opačných táborů, s pánem nedošlo k žádné polemice, a já jsem mu vděčný, že umožnil dokumentaci, která byla přes polní podmínky (fotoaparát na mobilu, zlatnická váha a digitální posuvné měřidlo) poměrně detailní. Předměty nepůsobily dojmem falz, o čemž svědčí i porovnání s jinými zdokumentovanými kusy.

Předmět č. 1

Kompletní miniatura sekery přináležící k Makarovovu typu 1 (datace spadá do 10.–13. století). V současné době je v literatuře známo nejméně 95 sekerek tohoto typu – včetně tří nálezů z Běloruska a sedmnácti kusů z Ukrajiny (Kucypera et al. 2010: 110). Tvarově tento typ odpovídá bradatici s polokruhovým výstupkem pod ostřím a realisticky profilovaným tloukem s trny. Materiálem je zřejmě slitina mědi, jelikož celý povrch předmětu je pokryt měděnkou. Nápadná je absence dekorace a otvoru v boční straně čepelky. Ostří bylo poměrně dobře nabroušené; původní břit mohl být kdysi ostrý jako břitva. Při pohledu svrchu byl mezi tloušťkou oka a tloušťkou břitu zřetelný přechod, který nebyl plynulý – tento rys můžeme vidět i na dalších dobových odlitcích.

  • Váha: 10,7 g.
  • Maximální délka: 52,61 mm.
  • Šířka ostří: 31,77 mm.
  • Tloušťka oka: 11,32 mm.
  • Tloušťka břitu: 1,26–4,37 mm.
  • Výška tlouku: 15,56 mm.
  • Výška krčku: 4,10 mm.
  • Velikost oka: 7,4 × 6,63 mm.

IMG_0693 IMG_0694

Předmět č. 2

Těžce interpretovatelný, malý přívěsek, tvarově podobný kladivu či sekeře. Pokud by mělo jít kladivo, lze jej asociovat se Staeckerovým typem 2.1 (9.–11. století), pokud by mělo jít o sekeru, jednalo by se o atypický tvar. Materiálem je zřejmě stříbro, které vlivem špatné konzervace ztmavlo. Přívěsek je symetrický a na rozdíl od předchozího předmětu nemá natolik zužované ostří. Očko se nachází na oválné plošce, která je od zbytku přívěsku oddělena ostře řezaným přechodem ve tvaru hranolu. Pomyslné ostří je na jedné straně – řekněme pohledové – zdobeno rytou cikcak dekorací, která je na několika místech zdvojena.

  • Váha: 1,8 g.
  • Maximální délka: 20,13 mm.
  • Šířka: 16,99 mm.
  • Výška oka: 4,2 mm.
  • Tloušťka oka: 1,81 mm.
  • Velikost hranolovitého přechodu: cca 3,46 × 3,15 mm.
  • Velikost prostředních zubů dekorace: cca 2,26 × 1,86 mm.

IMG_0687 IMG_0690

Detailní prozkoumání a následné porovnání s dochovaným materiálem mne mnoho naučilo ohledně proporcí a výroby těchto zajímavých středověkých ozdob. Tímto pánovi, se kterým jsem se setkal zcela náhodou, děkuji, a přál bych si, aby k podobné spolupráci docházelo častěji. Můj dík patří také kolegyni Monice Barákové, která neváhala a předměty nafotila.

Literatura

Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2010). Wczesno-średniowieczne miniaturowe toporki metalowe z Europy Środkowo-Wschodniej i Północnej. Korpus zabytków. In: P. Kucypera, S. Wadyl (eds.). Życie codzienne przez pryzmat rzeczy, t. 1, Toruń, s. 103–176.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Sekery s kříži

valgard_sekera

Rekonstrukce sekery s křížem. Za fotku děkuji Jakubu Zbránkovi.

Můj kamarád a spolubojovník Jakub Zbránek nedávno zrekonstruoval hlavu vikinské sekery. Jedná se o sekeru s vyříznutým prostředkem, která je dnes mezi reenactory velice populární. Jakub však nenechal vyříznutý otvor úplně prázdný, jak je dnes zvykem, nýbrž jej zaplnil křížkem vybíhajícím z jedné vnitřní strany. U fotky jeho rekonstrukce se rozproudila živá diskuze, která ve mně probudila zájem o tento zajímavý typ sekery, a řekl jsem si, že musím zjistit víc.

Bojovníci na historickém festivalu Wolin.

Moje bádání v bezbřehých vodách internetu přineslo ovoce, třebaže musím konstatovat, že vzhledem k tomu, jak je tento typ sekery u nás i v zahraničí (zejména Polsku) oblíbený, tak se o něm na internetu vede jen opravdu málo debat. Tím se potvrzuje smutná pravda, že tyto sekery jsou všechny navzájem okopírované a jejich popularita je dána jejich menší hmotností a nekonvenčním vzhledem. Smutnější je však fakt, že se tyto sekery s chybějícím středem nezakládají na podkladech a jde pouze o volné parafráze seker s kříži.

Sekera s křížem (angl. cross axe, dán. korsøkse), jak se odborně tento typ nazývá, je málo zastoupený typ sekery, nejčastěji reprezentovaný Petersenovým typem L. Petersenův typ L je datován do období let c. 950–1050 (Petersen 1919: 4647), zatímco “sekery s křížem” byly datovány přesněji do 2. poloviny 10. století (Paulsen 1956: 67). Dosud bylo nalezeno pouze pět kusů těchto seker, z toho 3 v Dánsku a 2 ve Švédsku (z toho 1 na Gotlandu). Jedná se tedy o předmět rozšířený v oblasti Pobaltí.

KATALOG
Naleziště Odborná
literatura
Fotka
Ludvigshave (udávané též jako Pederstrup), Dánsko (inv. č. C9115 v dánském Národním muzeu) Brøndsted 1936: 181182, fig. 92:2; Paulsen 1956: 67, fig. 25:c  zde
Sortehøj, Dánsko Brøndsted 1936: 121, fig. 63  zde
Neznámé; střední Jutland (dnes uloženo v muzeu v Silkeborgu) Schiørring 1978 zde
Stentugu, Hejde, Gotland (inv. č. GF C 7642 v Gotlandském muzeu) Thunmark-Nylén 1998: Taf. 260:5; 2000: 376; 2006: 312  zde
Närke, Švédsko Hansson 1983: 7, 27; Paulsen 1956: 67, fig. 25:b zde (str. 51; Fig. 11:2)

Odborné literatury o sekerách s kříži je překvapivě málo. Částečně je to proto, že se hlavy nacházejí v bezkontextovém prostředí, což omezuje možnosti interpretace. Všechno, co o těchto sekerách víme, jsou jen dohady a předpoklady. Na stránkách dánského Národního muzea stojí:

Výzkum ukazuje, že takové sekery byly dost robustní na to, aby vydržely praktické používání. Nicméně je pravděpodobnější, že sloužily k ceremoniálním účelům. Vlastníci těchto seker s kříži nemuseli být nutně křesťany, ale sekery odrážely silné křesťanské proudy, které existovaly v této části doby vikinské.

danaxV knize “From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200″ (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194) nacházíme stejné informace a navíc se dozvídáme, že sekery “mohly sloužit k ceremoniálním účelům, stejně jako sekery vykládané stříbrem a zlatem [např. sekery z Mammenu nebo Trelleborgu].” Dále se dočítáme, že takto “proděravělé sekery jsou ve skandinávské době vikinské neobvyklé.” A na závěr nás kniha informuje, že “v době křesťanských misií byly zbraně zřídka ukládány do hrobů, ale ještě na konci 10. století mohla být sekera symbolem válečnické třídy.

Anne Pedersen se ve své studii “Materiel kultur, identitet og kommunikation” domnívá (Pedersen 2008: 1516), že “praktická funkce [seker s kříži] byla podřazena symbolickému významu,” a zaobírá se také  jejich distribucí:

Díky poměrně jednotné formě seker a jejich geografickému rozložení lze argumentovat tím, že byly symbolem, který byl používán a chápán v širším kontextu ve velké oblasti Skandinávie. Také se můžeme domnívat, že těch několik mužů, kteří vlastnili takovou sekeru, byli součástí užšího společenství, a sekera tak byla symbolem loajality, která se neomezovala na lokální prostor.

Hunnestad

Rekonstruovaná podoba výjevu z runového kamene DR 282. Možný vzhled varjaga. Převzato z EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006: 112.

To je ve shodě se studií Piotra Kotowicze “The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion?“. Ten proděravělé sekery dává do širšího kontextu seker zdobených kříži a ukazuje, že jde o severoevropský fenomén 6. – 1. poloviny 13. století (viz rozšíření na str. 42) a že se po christianizaci Skandinávie objevuje častější ukládání seker s mrtvými, což také reflektují proděravělé sekery, které jsou podle Kotowicze výhradně vikinskou záležitostí. Již ale neudává, že ukládání takových milodarů skončilo ve Skandinávii v průběhu 11. století. Tento nárůst je opravdu pozoruhodný a podle Kotowicze souvisí s tím, že se sekera stala symbolem válečnické profese, což lze porovnat například s varjažskou gardou (jejíž příslušníci byli někdy v dobových pramenech označováni jako pelekophori, doslova “nosiči seker”), ve které byly používány právě sekery Petersenova typu L/M k různým ceremoniím a salutování panovníkovi:

Stráže je držely v pravicích a čepele měly položené na levých zápěstích. Jakmile vstoupil císař, zvedly je na pravá ramena. Když měl císař svátek, varjagové ho pozdravili a klepali svými sekerami o sebe, což vydávalo rytmický zvuk.” (Kotowicz 2013: 52)

Rozmístění seker podél Baltského moře a časové zařazení tuto teorii podporují. Kotowicz také naznačuje, že používání proděravělých seker může souviset s kultem svatého Óláfa (Kotowicz 2013: 53). S tím však vzhledem k používání ve 2. polovině 10. století nemůžu souhlasit.

Byzantská slonovinová destička znázorňující muže, zřejmě člena varjažské gardy, s obouruční sekerou a mečem. Hlava sekery se zdá být proděravělá. Datováno do doby kolem roku 1000.

To jsou zhruba všechny stěžejní informace, které jsem byl schopen během jednoho odpoledne shromáždit. V diskuzi, kterou jsme vedli o rekonstrukci, zazněly ještě dva body, které se týkají replikování, a sice velikost a také procentuální zastoupení. Na první bod můžu odpovědět následovně: sekera z Ludvigshave měří na délku 21,9 cm (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194), sekera z neznámého dánského naleziště měří na délku ca. 23 cm a má šířku ostří ca. 22 cm, sekera ze Stentugu měří na délku 15,5 cm a má šířku ostří ca. 14 cm (Thunmark-Nylén 2000: 376), zatímco nález z Närke má délku 17,5 cm a šířku ostří 14,3 cm. A co se četnosti týče, nebyl jsem schopný dohledat, kolik bylo nalezeno vikinských seker celkově (určitě půjde řádově o stovky až tisíce). Nejnázornější tak asi nakonec bude Kotowiczova statistika pro polské sekery, která udává, že pouze 0,45% všech polských seker z období 6. – 1. poloviny 13. století mělo na sobě nějakým způsobem znázorněný křížek (Kotowicz 2013: 41). Proto bych tento typ seker doporučil rekonstruovat pouze omezeně a používat ho pro speciálních účely.


ZDROJE:

BRØNSTED,  Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.

HANSSON, Pär (1983). Jägarbacken (Borrarbacken). Ett gravfält från yngre järnålder, Örebro.

KOTOWICZ, Piotr N. (2013). The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: MAREK, Lech. Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław: 41–55, online.

PAULSEN, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

PEDERSEN, Anne (2008). Materiel kultur, identitet og kommunikation. In: ROESDAHL, Else – SCHJØDT, Jens P. Beretning fra syvogtyvende tværfaglige vikingesymposium, 7–26, online.

PETERSEN, Jan (1919). De Norske Vikingsverd, Kristiania.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. (2000). From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla.

SCHIØRRIONG, Ole (1978). Korset i øksen. In: Skalk 1978/6: 2829.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.