Biografie meče

Mapování života meče ve středověku

Tento článek z hluboké úcty věnuji drahému příteli Janu Motyčkovi.

Prostředky vedení války v minulosti jsou nesmírně populárním tématem, které láká mnoho laiků i odborníků. Dramatické příběhy plné násilí jako lidé vyhledáváme, učíme se jimi a předáváme je dále. Tento modus se napříč historií příliš nezměnil, a tak se v kronikách či ságách setkáváme s pasážemi, které se zaobírají zbraněmi. Zpravidla se zbraně objevují jako součást ozbrojeného střetu, ale ne všech případech.

V první polovině roku 2018 jsem přečetl řadu raně a vrcholně středověkých kronik, ve kterých jsem si povšiml nápadné přítomnosti mečů mimo bojový kontext. Zmínky jsem začal třídit do kategorií, které bych zde rád v aktuální formě prezentoval. Výčet může být kýmkoli aktualizován; velmi ocením jakoukoli pomoc, rozšíření či zmínku, která bude náležitě ocitována.

Tento článek je zamýšlený jako pokud o seriózní a komplexní přístup k problematice, která je často idealizovaná. Zásadním poznatkem plynoucím z tohoto příspěvku je, že meče byly do jisté míry chápány jako živé předměty, které měly vlastní životy a příběhy. Jenom ve staroseverské literatuře známe přes 170 jmen mečů (Falk 1914: 4764), což poukazuje k témuž. Jistě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že v životě středověkého života hrála zbraň důležitou úlohu, prostupovala celým jeho životem a v mnoha případech identifikovala jeho sociální pozici. Konkrétně meč byl těsně spjat s nejdůležitějšími mužskými hodnotami – a sice rodovými vazbami, vazbami k jeho pánovi a ke králi. Byl něčím, s čím se majitel nikdy nerozloučil; byl nošen v královských síních, na sněmech i při práci na poli a v noci visel nad postelí. Není tak divu, že meč leckterého majitele mohl doprovázet až do záhrobí. Funkce meče tak není být pouze zbraní – řada mečů k tomuto účelu zřejmě ani použita nebyla.


Zrod a údržba meče

Výroba a testování
Aniž bychom chtěli generalizovat, počet mečů nás nutí k obecnějším soudům. Nejlepší informace ke zrodu meče poskytují samotné nálezy, kterých nalézáme tisíce. Zbraně se dle tvaru dělí na různé typy, které se v průběhu času konstantně měnily, byť určitou dobu setrvávaly v oběhu. Zcela jistě můžeme mluvit o rozšířené popularitě jednotlivých typů, což nasvědčuje módě a výrobě ve specializovaných dílnách. Pokud nápisy, jako např. ULFBERTH, označují dílny, pak byly některé dílny i po několik století. Ačkoli i dnes existují mečíři, kteří zvládají mnoho řemesel a tvoří kompletní meče, jistá část mečů, a to přinejmenším raně středověkých, svědčí o tom, že čepele a jílce byly vyráběny separátně jiným člověkem. Kvalitní mečíř měl zajisté výsadní postavení a měl mnoho zakázek. Meče byly vyráběny na objednávku dle konkrétních přání a rozměrů budoucího majitele.

Žádoucí kvalitou u nejlepších dostupných raně středověkých mečů bylo, aby bylo meč možné ohnout do oblouku bez trvalého poškození. O tomto informuje jak Notker Koktavý (Život Karla Velikého 18), tak arabští pozorovatelé (Ellis Davidson 1994: 116), kteří popisují tyto experimenty na mečích prováděné. Další ceněnou vlastností bylo ostří, které dokáže vydržet za extrémních podmínek. Sága o Haraldu Krásnovlasém (43) například říká: „Král Aðalstein dal Hákonovi meč, jehož záštita i rukojeť byly ze zlata, a čepel byla ještě lepší. Tento meč Hákon zasekl do žernovu až po středový otvor, a od té doby se meči říkalo Mlýnkoseč [Kvernbítr]. Byl to ten nejlepší meč, jaký kdy v Norsku byl.“ Ve staroseverském hrdinském cyklu se setkáváme se Sigurðem, který zkouší meč přeseknutím kovadliny, na němž byl ukut, a také tím, že mečem přesekl chomáč vlny plovoucí v řece (Sága o Vǫlsunzích 15). Meče byly rozhodně nesmírně ceněnou komoditou, kterou si mohli dovolit přinejmenším příslušníci lépe situovaných rodů. Vzhledem k této vysoké ceně není překvapivé, že se meče kradli, a to jak od živých (např. Sága o lidech z Lososího údolí 30), tak z hrobů (Kozák – Ratajová 2008). Některé zkoumané meče přesvědčivě ukázaly, že se jedná o nekvalitní napodobeniny mistrovských kusů (Williams 2009), zatímco jiné se zdají být spíše okrasné než-li zamýšlené pro dlouhodobé používání v boji (Fedrigo et al. 2017). Písemné prameny, zdá se, tento závěr podporují tím, že zmiňují jak kvalitní meče, tak meče, které se v boji často ohýbají (např. Sága o lidech z Eyru 44).

honzaVýroba meče typu H. Swordmakery Elgur.

Broušení, přechovávání a čištění 
O broušení nemáme mnoho písemných zpráv, a pokud máme nějaké, většinou se vztahují k přípravě k boji. Příkladem může být Dudonova zmínka „Někteří brusy ostří zbraně, meče a sekery“ (Dudo : Historie Normanů, ed. Lair 1865: 142). Nevíme, zda se k broušení mečů používaly různé druhy brusů, ale je to pravděpodobné – archeologicky potvrzené máme zejména pískovcové a svorové brusy a brousky o různých hrubostech. K hrubému ostření mohly dobře posloužit otočné brusy, které známe například z Haithabu (Resi 1990) a franských manuskriptů, k dobrušování mohly posloužit tyčkovité brousky. V některých anglosaských a vikinských hrobech jsou nacházeny dlouhé, masivní brousky, které v rukou panovníka mohly být insigniemi ochránce země a lidu (Słupecki 2004: 238).

Meče byly uchovávány v pochvách se dřevěným dvoudílným jádrem, které bylo potaženo kůží, kombinací kůže a textilu či vrstveným textilem. Mečový pás umožňoval pohodlné nošení u boku či přes rameno. Vnitřní prostor dřevěného jádra byl vystlán textilem či kožešinou, které zřejmě byly napouštěny olejem či voskem, takže meč byl impregnován a chráněn. Meč přesto čas od času vyžadoval péči puléře. Například Zákoník Alfréda Velikého (§19,3; Čermák 2009: 481) nás informuje, že pokud je meč svěřený do puléřovy úschovy, je nelegální jej použít ke zločinu: „Přijme-li puléř něčí meč, aby jej vypuléroval, nebo kovář něčí nástroj, nechť jej jeden i druhý vrátí zpět neposkvrněný [nepoužitý ke zločinu], tak jak jej přijal.“ Meč byl dobře čitelným znakem, který vypovídal o identitě svého pána (např. Sága o Gíslim 36), a byl-li jím spáchán zločin, podezření padlo na legitimního vlastníka, nikoli na dočasného přechovavatele. Meč byl vlastníkem nošen viditelně, a to dost možná tím způsobem, aby podtrhoval vlastníkovu mužnost. Byly nicméně i situace, kdy bylo kýžené, aby byly meče schované pod plášti: „Když vešli do síně, Hauk svým mužům nařídil, jak si mají počínat, zejména to, že ti, který vešli první, mají odcházet jako poslední, a že všichni mají u stolu utvořit řadu. Každý měl mít u levého boku meč, který měl být krytý pláštěm tak, aby meč nebyl vidět“ (Sága o Haraldu Krásnovlasém 42). V Sáze o Egilu Skallagrímssonovi (46) se hlavní hrdina uchyluje k útěku z ostrova, přičemž svou válečnou výstroj balí do pláště, jenž si váže do uzlíku kolem krku, aby měl volné ruce při plavání.

Pokud meč nevisel svému majiteli u pasu, mohl být pověšen na stěně u stolu (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 70) nebo nad postelí (Sága o lidech z Lososího údolí 30). Ve velmožských síních, které zřejmě sloužily současně jako zbrojnice, bylo zbraní mnoho (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 45; Sága o Óláfu Svatém 162). Při cestě na lodi byl meč uschovaný v truhle (Sága o lidech z Lososího údolí 76; Sága o Óláfu Tryggvasonovi 117).

utrechtOstření mečů na otočném brusu (vpravo) a pomocí tyčkového brousku (vlevo).
Utrechtský žaltář (MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), fol. 35v, kolem roku 830.

Ve službě člověka mimo boj

Otázka majitele
Z toho co bylo a bude řečeno velmi jasně vyplývá, že meč náležel téměř výhradně do mužského vlastnictví. V některých jazycích, např. staré angličtině ale i češtině, se mužská linie rodu dává do souvislosti se zbraněmi nebo konkrétně meči. Meč je symbolem aktivní síly a boje o existenci a suverenitu. Mimoto lze meč zařadit mezi falické motivy, s čímž mohou souviset také některé názvy mečů; v některých pramenech se meč a falus dávají do přímé souvislosti (Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců I:7; Sága o Grettim 75) a ztráta meče se projevuje ztrátou sexuálního apetitu (McKinnell 1990: 23). Přinejmenším v raně středověké Skandinávii se zdá, že ženy byly naprosto vyloučeny z ozbrojených konfliktů – v Sáze o lidech z Lososího údolí (35) se praví, že meč nesmí být tasen v přítomnosti ženy, zatímco islandské právo ženy, které „kvůli své úchylnosti chopí do ruky zbraň“, nemilosrdně trestá (Starý 2010b: 203). Ve staroseverské kultuře se přesto setkáváme s meči třímanými ženami – přikročíme-li k rodovým ságám, které poskytují nejrealističtější obraz, ženy s meči zacházejí nepříliš obratně a pouze dočasně. Důvody jejich počínání si můžeme názorně demonstrovat: Freydís ze Ságy o Eiríku Zrzavém (11) zastrašuje Skrælingy mečem, který nalezla na bojišti a kterým se začne bít do prsou, což můžeme chápat jako sebeobranu. Þordís ze Ságy o Gíslim (36) chce pomstít svého bratra tím, že zabije jeho vraha mečem, který patřil jejímu bratrovi. Auð ze Ságy o lidech z Lososího údolí (35), o níž se praví, že nosí kalhoty s ovinkami a jezdí na koni, se mstí na svém manželovi, který se s ní rozvedl, tím, že jej zraňuje mečem.

Vidíme tedy, že za jistých specifických situací, které souvisely se sebeobranou, osobní či rodovou ctí, tedy v pro život dosti zásadních momentech, žena ignorovala nařízení a zbraň uchopila. Stejně nezvyklé jsou hroby staroseverských žen, ve kterých byly objeveny zbraně. Takových hrobů evidujeme pouze desítky a obvykle je provází interpretační problémy (např. Gardela 2013), lze si však představit, že přítomnost zbraní lze vysvětlit podobným způsobem. Co se týče mýtických a hrdinských štítonošek, jež se často používají při argumentaci, zastávám názor religionisty Jiřího Dyndy, že tyto postavy sloužily jako komutační testování hranice společenských klišé, které zkušebně převrací tradiční vzorce a umožňuje posluchačům kriticky nahlédnout do jejich společenského systému (Dynda 2016: 176). Jak bude níže řečeno, při různých oslavách a karnevalech mohlo docházet k témže situacím, při kterých mohlo být pro ženu akceptovatelné uchopit zbraň.

testTestování čepele ohybem. Dmitry Chramcov, Truin Stenja.

Dědictví
O tom, že se meče předávaly z generace na generaci, svědčí jak samotné artefakty, tak některé písemné prameny. Obecně lze říci, že některé meče se jeví jako děděné až po pět generací a některé i déle. Meče v tomto kontextu fungovaly jako emblémy legitimně nabitého dědictví (Geary 1994: 49).

Nejméně 3 norské meče naznačují, že byly předávány natolik dlouho, že byly v průběhu času aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Uvést musíme také meč z norského Viku (T921), který byl – ač to zní neuvěřitelně – od svého vzniku snad v 10. století předáván z generace na generaci, až byl roku 1872 předán archeologům z trondheimského muzea, v němž setrvává doposud.

Z písemných zdrojů můžeme jmenovat jak staroseverské, tak franské. V Sáze o lidech z Vatnsdalu (1727) se můžeme dočíst o meči, jež si „předávali z otců na syny a jmenoval se Rodový řap [Ættartangi]“; tento meč Ingimund v sáze získává lstí a po jeho smrti jej synové na veřejnosti nosí střídavě tak, že jeden s mečem navštěvuje závody a koňské štvanice, zatímco druhý meč nosí na podzimní sněmy a soudní zasedání. V Sáze o Grettim (17) Gretti přijímá meč Jǫkulsnaut, který se podle ságy dědil několik generací. Sága o Gíslim dává meč Šedobok (Grásíða), který je rovněž dědictvím, do souvislosti se vznikem i zánikem rodu hlavního hrdiny ságy. V Sáze o Hallfreðu Óttarsonovi (11) hlavní hrdina odkazuje meč svému synovi poté, co mu během námořní bitvy spadne trám na hlavu; všechno ostatní vybavení včetně helmy si však přeje vzít s sebou do rakve. V Knize o záboru země (Sturlubók 310) zase král Harald Krásnovlasý během své poslední hodinky odesílá svému příteli Hrollaugovi „meč, picí roh a zlatý kruh, který vážil pět uncí. Onen meč později vlastnil Kol, syn Halla ze Síðy.“ Naprostým vrcholem je meč Skǫfnung, pohřbený v dánské mohyle krále Hrólfa Tyčky v 6. století, který byl v 10. století z mohyly ukraden jistým Skeggim, který meč předal svému synu Eiðovi, který meč propůjčil svému příbuznému Þorkelovi, po jehož smrti meč zdědil Gelli, jenž procestoval velkou část Evropy a byl s mečem pohřben opět v dánském Roskilde (Kniha o záboru země : Hauksbók 140 ; Sága o lidech z Lososího údolí 5778). Tento příběh překoná snad jen meč Dragvandil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi : původně soubojový, velmi ostrý meč Ketila Mléčníka dědí jeho syn Grím, který meč daruje svému vzdálenému příbuznému Þórólfu Kveldúlfssonovi, který meč věnuje svému bratru Skallagrímovi, který jej věnuje svému synu Þórólfovi, jenž meč daruje velmoži Arinbjǫrnovi, který jej věnuje Egilu Skallagrímssonovi. Nejméně dva franští velmoži – Eccard z Maconu a Eberhard z Friuli – odkazují meče svých závětích (Coupland 1990Hampton 2011).

dedictviPředání meče dědici. Donatan Równonoc – Słowiańska Krew.

Spojení s novomanželským ložem a kolébkou
Lze vysledovat, že v některých případech meč provázel člověka již od jeho početí nebo narození. Od očitých svědků mi bylo řečeno, že se na Slovensku ještě ve 20. století dávaly pod novomanželské lože překřížené meče nebo nože za účelem zplození syna a ochrany novomanželů před zlými silami. Totéž se údajně opakovalo při porodu. Takové etnografické pozoruhodnosti lze dát souvislosti s relací Ibn Rusty, perského cestovatele, který zaznamenal podobný zvyk mezi raně středověkými Rusy: „Když se některý z nich stane otcem syna, jde k novorozenci s mečem, jejž mrští před dítě pravě: ‚Nezanechávám ti žádný majetek, máš jenom to, co si získáš tímto mečem.’“ (Brønsted 1967: 206).

Byl jsem schopen najít ještě jednu středověkou zmínku, která meč spojuje s novomanželským ložem. Aby byl sňatek uznán za právoplatný, muselo dojít k položení novomanželů do postele. Tento akt byl někdy pouze symbolický, protože manžel byl zastoupen jeho věrným mužem. Manžel si poskvrnění nevěsty nepřál, a tak mohl být, jako v případě sňatku Maxmiliána Habsburského s Annou Bretaňskou v roku 1490 v Rennes, položen mezi manželova zástupce a nevěstu obnažený meč, který garantoval neposkvrněnost manželky (Nodl 2014: 81).

Přechodový rituál pasování
Důležitou úlohu meče plnily při přechodovém rituálu pasování. Mladí muži, kteří byli připravování na válečnickou dráhu, obvykle kolem věku 1521 let obdrželi válečnický pás a meč, čímž se formálně zasvětili službě pánovi a církvi (Flori 2008: 184195). Příkladem nám mohou být uherský král Štěpán, který byl před korunovací opásán mečem (Šimon z Kézy : Činy Uhrů, ed. Veszprémy – Schaer 1999: 162163), či polský Boleslav III. Křivoústý, který v raném dětství na lovu kopím skolil kance a medvěda a byl ve čtrnácti letech způsobilý vést vojáky do bitvy, ač „nebyl opásaný mečem“. Zhruba kolem jeho 15. narozenin jej otec opásal mečem během hostiny a meče rozdal i jeho vrstevníkům (Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců II:18). Jak můžeme z Boleslavova příkladu vidět, meč mu byl udělen ve chvíli, kdy prokázal fyzické kvality na lovu i v boji, což se zdá být základním předpokladem válečnické iniciace (Schjødt 2008: 352355).

V jiných případech válečníci odložili své meče na oltář, odkud jej následně jako opásaní přijali. K pasování nových rytířů také obvykle docházelo během královské korunovace. Kupříkladu Zikmund Lucemburský během své korunovace pasoval tím způsobem, že svatováclavským mečem udeřil třikrát na levé rameno pasovaného (Žůrek 2014: 42).

Odměna a dar
Meč se do vlastnictví bojovníka mohl dostat jako odměna, dar nebo úplatek od pána. Ve staroseverském prostředí je takové získání zbraně mnohokrát explicitně zmíněno. Například norský skald Þórbjǫrn hornklofi popisuje básníky krále Haralda Krásnovlasého, kteří byli za svou službu odměněni zlatými prsteny, rudými plášti, malovanými štíty, meči s jílci obtočenými stříbrným drátem, kroužkovými brněmi, pozlacenými mečovými pásy, náramky a přilbami s rytinami (Havraní píseň 19). Islandský skald Þjóðólf Arnórsson v jedné ze svých strof praví, že během dělení kořisti získané v bitvě u Helganesu obdržel kompletní výzbroj, tedy kroužkovou brň, zbraně, štít a přilbu (Strofy o Magnúsovi Óláfssonovi v Dánsku 8). V neposlední řadě skald Hallfreð vandræðaskáld na konci 10. století pronesl strofu, za kterou obdržel již svůj čtvrtý meč (Lausavísa 11). Odměna či dar ve formě meče byl oboustranně výhodný obchod. Meč nositele nobilitoval, ale také zavazoval k službě v budoucnu. Vladaři věnovali značnou péči, aby jejich věrní skrze vybrané vybavení důstojně reprezentovali movitost svých pánů a v případě střetu mohli efektivně zakročit. Zdá se, že příslušníci elit si poměrně běžně dávali darem meče během politických setkání (Hampton 2011: 36), kde meče sloužily jako vyjádření klientského či vazalského systému: darující měl pozici svrchovaného a obdarovaný pozici podřízeného, převzetí meče bylo znamením služby (Falk 1914: 42). V Sáze o Haraldu Krásnovlasém (41) anglosaský král Æthelstan norskému panovníkovi posílá po poslu meč, jehož převzetí je interpretováno jako známka poddanství: „Posel ukázal jílec králi se slovy: ‚Zde je meč, který ti posílá král Aðalstein, a přeje si, abys jej přijal.’ Král jílec převzal, načež posel řekl: ‚Nyní jsi převzal meč podle králova přání, a tím, že jsi převzal jeho meč, ses stal jeho vazalem.’“ Rovněž v Sáze o Óláfu Svatém (62) je předání meče explicitně chápáno jako symbol vazalství.

Nejen, že se meč mohl stát darem, ale mohl být také prostředníkem při přijímání dalších darů. Podle Ságy o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 55) byl hlavní hrdina Egil natolik zarmoucen smrtí svého bratra Þórólfa, že pouze neklidně seděl, vytahoval meč napůl z pochvy a mračil se. Král Aðalstein, za něhož oba bratři bojovali, jeho znamení pochopil, sňal ze své ruky zlatý prsten (gullhringr), který navlékl na meč a namířil směrem k Egilovi. Ten tasil meč a převzal jím nabízený dar: „(…) a když takto seděli nějaký čas, vytáhl král meč z pochvy a sňal si s ruky zlatý kruh, veliký a dobrý, a nastrčil jej na hrot svého meče, vstal potom a sestoupil na podlahu a vztáhl meč s kruhem k Egilovi. Egil vstal a vytrhl meč a sestoupil na podlahu. I vstrčil meč do kruhu a přitáhl k sobě, pak si šel opět sednouti. Král usedl do vysokého křesla, a když Egil si usedl, natáhl si kruh na ruku, a tu se srovnala jeho obočí.

present-dar-sword-rusPředávání daru. © Белая Рысь.

Insignie bojovníků a královských úředníků
Popis bohatě oděného muže s mečem nalezneme středověkých kronikách běžně. Obvykle je veleben přepych a nádhera, která oslňovala – kupříkladu družiníci, kteří byli roku 1040 darováni Godwinu z Wessexu králem Harðaknútem, posledním dánským králem Anglie, jsou popsáni následovně: „Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni“ (Florentius z Worcesteru : Kronika). Podobných zpráv o reprezentativním vzhledu válečníků lze napříč historií nalézt mnoho. Ne vždy byl distributorem meče vladař – král Knút Veliký údajně do své výběrové jednotky Þingalið přijímal pouze bohaté muže z prestižních rodů, kteří před něj měli předstoupit se svými pozlacenými sekerami a jílci mečů: „A proto vydal a nechal svým poslem rozhlásit, že k milosrdnému králi s právem bližší spolupráce mohou přistoupit pouze ti, kteří krále pozdraví a okrášlí zástup bojovníků zářivou nádherou svých pozlacených seker a mečových jílců“ (Sven Aggesen : Táborový zákoník, § 1–2). Podobný zápis můžeme nalézt v Zákoníku z Gulaþingu (309), který popisuje standardní výzbroj norské domobrany následujícím slovy: „Muž nechť má širokou sekeru nebo meč, kopí a štít, který je přes celou šíři zpevněn třemi železnými pásy a který má rukojeť snýtovanou železnými nýty.

Meč mohl být znakem nejen válečníků, ale také panovnických úředníků. Příkladem nám může být staroruský mečnik, soudní vykonavatel, výběrčí a občasný diplomat, který na vybraný majetek umisťoval dřevěné kolky s nápisy a symbolem meče (viz Janin 2007: 266268).

kolekDřevěné kolky připevňované mečniky na kožešiny. Janin 2007: 267.

Přísaha
Jestliže zbraň natolik souvisela s osobní ctí, jak si představujeme, pak není překvapivé, že byly využívány při přísahách, které tvořily důležité sociální lepidlo. Panovnická přísaha na meč (áþ-sweord) je zmíněna v Béowulfovi (verš 2064), zatímco Něstor (Pověst dávných let 944, Téra 2014: 78) cituje listinu z roku 944: „Nekřtění Rusové ať položí své štíty, své obnažené meče, kované pásy a další zbraně a ať přísahají na vše, co je zapsáno na této listině: nechť je každý, kdo by porušil svoji přísahu, zabit svou vlastní zbraní a ať je proklet Bohem i Perunem.“ Přísaha na meč je zmíněna v odpovědi papeže Mikuláše I. Bulharům z roku 866 (Dynda 2017: 2629). Římský kronikář Ammianus Marcellinus (Dějiny římské říše za soumraku antiky, kniha 17: 12.16) zmiňuje ve 4. století přísahu na meč, který je obnažný u krku přísahajícího. K tomu můžeme pouze dodat, že podle legendy Vlastislav, kníže Lučanů, před bitvou na Tursku pronesl: „A přísahám na jílec svého meče, který držím v ruce, že dám matkám přikládat k prsům štěňata místo jejich nemluvňat.“ (Kosmas: Kronika Čechů I:10).

meč-dominik (2)Meč zajištěný poutem míru. Dominik Schörkl.

Meč jako součást nastolovacího rituálu panovníka
Po dobu celého středověku byly meče, v některých případech také kopí, pevně spojeny s aktem formálního předání vlády a uvedení na trůn (Flori 2008: 185186). Meč v tomto případě plnil roli symbolu rytířských ctností a vojenské moci, spojený s povinností bránit poddané. Meč byl podobně jako další insignie zpravidla spojován s některým ze slavných předků na trůně; v českém prostředí se takto zachovaly dva raně středověké meče – svatoštěpánský a svatováclavský – které nikdy nebyly archeologizovány, a proto jsou nesmírně dobře zachované.

Předání vlády mělo tři části – volbuintronizaci (dosazení na trůn) a aklamaci (provolání slávy). Mečů se užívalo nejméně při posledních dvou částech. V pozdním středověku bylo běžné, že meč byl při intronizaci nošen vojenským hodnostářem ve slavnostním procesí do chrámu, kde jej arcibiskup předal králi. Královou povinností bylo meč přijmout, ale pak jej obětovat na oltář, odkud jej vykoupil jeden z přítomných pánů, který pak nosil obnažený meč po zbytek slavnosti před králem. V Uhrách a Polsku bylo v tomto období navíc obvyklé, že král mečem v určený moment máchnul třikrát na každou světovou stranu (Žůrek 2014: 4142). Dětmar z Merseburku zaznamenává moment, kterak si středověký člověk spojoval nekompletní nastolovací rituál (bez pomazání a požehnání) s nekompletním mečem (Dětmar z Merseburku : Kronika I:8). Provolání slávy panovníkovi se zbraněmi v rukou je zachyceno ve vrcholně středověkém Norsku, kde se tento akt jmenoval vápnatak (Sága o Sverrim 16).

trun
Panovník na trůně. Schietzel 2014: 574.

Nošení meče před pánem
Každý vysoce postavený šlechtic měl svého osobního služebníka, který se staral o pánovu výzbroj a při důležitých příležitostech nosil pánův meč – v latině se pro takový úřad používá výrazů armigerensifer či gladifer. V některých zemích se tento úřad oficiálně ustanovuje již v raném středověku, jinde, jako například v Norsku, se úřad nositele králova meče objevuje až ve 13. století (Falk 1914: 42). Jak jsme viděli v případě korunovace, nosičem královského meče se stával nejvyšší vojenský úředník – například při korunovaci krále Jiřího z Poděbrad roku 1458 nesl meč maršálek Jindřich z Lipé, společně s dalšími předními muži (Žůrek 2014: 29). Někdy se nosiči mečů stávali mladíci s významných rodin, kteří se službou měli zaučit do své budoucí kariéry – tak velmož Ansfrid, který byl mládí u císaře Oty I., dostal na výpravě do Říma za úkol stavět svůj překrásný stan hned vedle císařova a nosit císaři meč, aby ukázal, že si osvojil dvorské zvyky (Dětmar z Merseburku : Kronika IV:31).

Vrcholně středověký Gallus Anonymus nás informuje, že bylo považováno za krajně troufalé, pokud zrádce, který se dopustil zločinům proti koruně, předstoupil před panovníka s nosičem své zbraně – očividně meč v tomto kontextu vyjadřuje suverénní postavení (Gallus Anonymus : Kronika a činy polských knížat a vládců III:25).

Panovník s nosičem zbraně. Dveře katedrály v Hnězdnu, 12. století.

Královská insignie
Pokud panovník neužíval svého služebníka k přenášení zbraně, měl meč demonstrativně zavěšený u pasu. Einhard, kronikář Karla Velikého, o svém panovníkovi napsal: „Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra. Občas také nosil ozdobený meč, ale to pouze na velkých slavnostech nebo při přijímání poslů z ciziny“ (Život Karla Velikého 23). V řadě vyobrazení středověkých panovníků jsou vladaři znázorněni s mečem v ruce na trůně – meč je obvykle položen na kolenou s jílcem na pravém koleni, nebo je ve vzpřímené poloze. I v tomto případě meč vyjadřuje panovníkovu funkci jakožto obránce lidu a vůdce svého zbrojního lidu. Mečová symbolika byla mezi elitou natolik populární, že si ji umisťovali do jmen (Vilém Dlouhý meč, Hjǫrleif) nebo do znaku, na mince (ražba krále Eiríka Krvavé sekery, slavníkovská ražba) a podobně.

Podobnost s vyobrazenými panovníky vykazuje jak Píseň o Grímnim, v níž král Geirrǫð sedí na trůnu a třímá meč zpola vytažený z pochvy, tak Píseň o Hákonovi (9) skalda Eyvinda Finnssona, jež zmiňuje padlé vojsko vedeno do Valhally mrtvými králi majícími tasené meče na kolenou: „Králové seděli s tasenými meči, zborcenými štíty a probodenými brněmi“. Tato představa může být založena jak na tradičním zobrazení krále, tak může souviset s umístěním během pohřebního rituálu, při kterém mohl být usazen na trůnu ve svém majestátu. S vyobrazeními dobře koresponduje i Kniha o družině (31), podle níž noví družiníci norského krále mají uchopit králův meč spočívající na jeho kolenou a posléze složit přísahu s biblí v ruce:

Když král přijímá družiníky, neměl by před sebou mít stůl. Král by měl mít na kolenou meč, korunovační meč, je-li korunován, kterýžto je překryt jeho paží. Nákončí pochvy má směřovat za něj a jílec má spočívat na jeho pravém koleni. (…) Ten, kdo se má stát družiníkem, nechť padne koleny na podlahu nebo na stupínek před krále a převezme pravou rukou jílec.

36633827_1730057513757050_6440239946375626752_nVilém Dobyvatel sedící na trůnu ve svém majestátu.
Výšivka z Bayeux, 11. století.

Užití na sněmech
Zbraně užívané na sněmech a jiných masových shromážděních nejlépe vypovídají o tom, že jejich vlastnictví byla u mužů naprostá samozřejmost. Již jsme výše zmínili vápnatak, což ve své podstatě zahrnuje jakékoli provolání slávy či souhlasu se zbraněmi v rukou. Tento germánský zvyk se v pramenech objevuje od 1. do 13. století: Tacitus napsal, že Germáni mají ve zvyku na sněmech „mávat a bít kopími“ a „schvalovat zbraněmi“ rozhodnutí soudu, zatímco Zemský zákoník Magnúse Hákonarsona z roku 1274 udává, že platná jsou ta ustanovení, která se na sněmu „odsouhlasí pozdvižením zbraní a jejich údery“ (Starý 2013: 53). V Sáze o Sverrim (20) je zmíněna situace, kdy lidé schvalují královu řeč zbraněmi na znamení podpory. Lze dobře předpokládat, že mezi těmito zbraněmi používanými k vápnataku byly i meče.

Sněm byl posvátným místem, na němž bylo vyhlášeno příměří. Příměří mělo panovat jak při cestě na sněm, tak i ze sněmu. Posvátnosti sněmu bylo mimo jiné dosahováno tzv. „mírovými pouty“ (friðbǫnd), tedy páskami, zřejmě poutajícími meč k pochvě, které zabraňovaly tasení meče v době konání sněmu (Starý 2010a: 321; Starý 2013: 133134). Některé skandinávské a baltské meče mají záštity s otvory nebo dokonce kroužky, zřejmě sloužícími tomuto účelu (Tomsons 2012: Fig. 3, Fig 7). Skvělý a dosti názorný literární popis je zachován v Sáze o Gíslim (27), z níž můžeme usuzovat, že byť jen dotknutí se cizí zbraně bylo považováno za přinejmenším podivné:

‚Je to asi nádherný skvost, ten meč, co držíš v ruce,’ pravil mladík. ‚Dovolíš, abych si ho prohlédl?’
‚Je to trochu divné přání,’ odpověděl Þorkel, ‚ale dovolím ti to,’ a podal mu meč. Mladík jej uchopil, ustoupil poněkud, uvolnil pásku, která zajišťovala zbraň po dobu sněmu, a tasil meč z pochvy.
‚To jsem ti nedovolil, abys meč vytáhl,’ okřikl ho Þorkel.

provolani
Provolání slávy veliteli. Przemek Zając, Wolin 2015.

Tance se zbraněmi
Ve středověké a novověké Evropě můžeme nalézt slavnosti, které lze asociovat s tzv. „karnevalovou kulturou“, která představuje speciální stav dočasného přerušení běžné každodennosti a převrácení společenských klišé. Součástí mohly být kostýmované průvody, tance a zpěvy, divadlo, nadměrná konzumace jídla a pití.

Řada skandinávských i kontinentálních vyobrazení z let 600900 vyobrazuje postavy ve zvířecích maskách, v taneční pozici a se zbraní v ruce. Výšivka z Osebergu (ca. 830) znázorňuje zřejmě pohřební průvod, jehož členové obou pohlaví jsou oděni do masek a svírají zbraně (Hougen 1940). Byzantský císař Konstantin VII. okolo roku 953 píše o „gótském tanci“, který se koná devátého dne Vánoc a při kterém se muži z jeho gardy odívají do kožešin a masek, aby tančili kruhové tance, zpívali a předváděli bitvu. Stropní fresky z kyjevského Chrámu svaté Sofie z 11. století kromě jiného znázorňují karneval včetně postav se zbraněmi a maskami (Gunnel 1995: 6676). Tance s meči jsou zachycené ve Skandinávii 14. a 15. století (Gunnel 1995: 130133). Zmínku z pera Lukáš z Velkého Koźmina máme také v Polsku 15. století: „Vzpomínám si, že jsem v době svého mládí v jakési kronice četl, že v Polsku bývaly modly, a tento obyčej se zachoval až do našich časů, když mladé dívky vykonávají tance s meči, jakoby prováděly oběť démonům a nikoli Bohu, a když muži tancují ozbrojeni kyji a meči, které sobě navzájem rozbíjejí.“ (Dynda 2017: 289). Novověké mečové tance lze zaznamenat ve větší části Evropy a do dnešních dob se zachovaly hlavně ve Velké Británii (např. Rapper Sword Dance a Highland Sword Dance), kde jsou předváděny při různých slavnostech, ale také v Chorvatsku (Moruška) a na Moravě. Tento slovácký tanec Pod šable provádějí chlapci a muži v tradičních krojích se dřevěnými meči během masopustu:

Insignie božstva
Meče se objevují v rukou nadpřirozených bytostí a božstev napříč celým středověkem nejen v Evropě. Jako příklad můžeme uvést sochu slovanského boha Svantovíta v Arkoně, která byla opatřena velikým postříbřeným mečem (Saxo Grammaticus : Činy Dánů 14.39.3 [Dynda 2017: 203]) nebo sochu boha Rugiaevita v Korenici (Saxo Grammaticus : Činy Dánů 14.39.39 [Dynda 2017: 229]): „Umělec mu poskytl také stejný počet mečů v pochvách, visících u jeho boku na jediném opasku; osmý drželo vytasený v pravé ruce. Ten byl do dlaně vložen velmi pevně a byl spojen železným hřebem, takže nebylo možné ho z ruky vyjmout , aniž by nebyl odříznut – čemuž také nakonec došlo.“ Na opasku postavy tzv. Zbručského idolu, potenciální slovanské modly z 10. století nebo velmi dobře provedeného falza z 19. století, je zavěšena šavle (Komar – Chamaiko 2011: 188189). S mečem je tradičně asociována řada biblických postav a křesťanských světců – meč v křesťanství plní symbol pravdy, čistoty, rovnosti, moci a síly, který odděluje dobro od zla. Meč sám o sobě má tvar kříže, čehož bylo zajisté rovněž využíváno.

jesis
Ježíš v Žaltáři Heřmana Durynského (HB II 24).

Meč užívaný při obětování
Pravidelné obětování zvířat a někdy též lidí je v pohanské Evropě více než dobře doloženo. Pro účely oběti byla vybírána silná zvířata, která až do oběti požívala výsad plynoucích z nedotknutelnosti. Ačkoli známa mnoho detailů, které pojí s ceremoniálními a rituálními porážkami, zbraně, kterými byly prováděny, nejsou prakticky nikdy zmíněny. Na obrazovém kameni z gotlandské Tängelgårdy se nachází scéna, v níž muž drží koně za uzdu a v druhé ruce třímá natažený meč. Bohužel jsem nebyl schopný dohledat jediný literární zdroj, který by zmiňoval meč jako nástroj, kterým byla oběť provedena.

obet
Možná obětní scéna na kameni z Tängelgårdy.

Miniatury a dřevěné meče
Archeologicky se dochovaly miniaturní odlitky a výkovky mečů – jenom ze Skandinávie jich známe 18 (Jensen 2010: 4549). Jejich funkce není známe – v některých případech se jeví jako amulety, jindy zase mohou být votivními dary. Známé jsou také dřevěné meče, které mohly být hračkami (např. Kolčin 1971: 52, Ris. 22) nebo pohřebními meči, jak bude řečeno později. Z několika dětských hrobů známe krátké meče do 50 cm, které se zdají být plnohodnotné (např. Peirce 2002: 86).

Ve své předchozí práci (Vlasatý 2018) jsem shromáždil několik desítek mečů, jejíchž jílce tvořily organické komponenty. Jsou známy rovněž známy meče, u kterých hlavní část záštity tvoří dřevo, které je potažené kovovou schránkou s dekorací. Navzdory některých kritickým přístupům se mi tyto zbraně jeví jako plnohodnotné, tedy mohly sloužit jako zbraně a symboly.

Bojový kontext

Význam meče jako zbraně v písemných zdrojích dominuje a je tak chápán do dnešního dne. Je důležité říci, že meč našel využití jen při některých typech ozbrojených střetů (duel, atentát) nebo v určitých fázích bitvy. Meči mohly disponovat jenom některé části armád; významný podíl mečů bychom našly ve středověkém jezdectvu; postupné změny v podobě raně středověkého meče podle všeho ukazuje k užití na koni, kde mohl meč s delší příčkou lépe ochraňovat ruku (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Z bojového hlediska se vždy setkáváme s tendencí meč neužívat ke krytu; v případě jednoručních mečů se ke krytu užíval štít, v případě dlouhých mečů se tzv. „křesalo“ či „vysazovalo“, ale ani v jednom případě nejde o pevný kryt provedený čepelí na čepel. Takový kryt by zbraň mohl nevratně poškodit, a tak jej lze předpokládat jen v nejkritičtější situaci. O čepelích, ve kterých jsou hluboké zuby, máme jak písemné záznamy (např. v Sáze o lidech z Vatnsdalu 39 se na meči vytvoří na prst hluboký zub po ráně do udidla), tak známe i meče, v nichž vězí kusy čepelí.

libusin_bojÚtok kopí. Libušín 2017.

Trénink, meč jako součást setu zbraní
Jak jsme mohli vidět výše, meče obvykle doplňovaly válečnou výstroj, spíše než by tvořily její jedinou část. Toto vyplývá ze struktury výuky boje, která začínala už v dětství bojem beze zbraní a pokračovala přes tyčové zbraně až k pokročilé práci s nejvznešenější zbraní, to jest mečem, o čemž kromě jiného vyplývá struktura pozdně středověkých a raně novověkých šermířských manuálů. Co se týče tréninku s mečem, Královské zrcadlo (37) doporučuje cvičit každý den, a to s nestandardně těžším vybavením: „K tomuto cvičení i nos těžké brnění, buďto brň nebo tlustou prošívanici, v rukou měj těžký meč a těžký štít či pukléř.“ Lze si dobře představit, že obstojné zvládnutí technik trvalo dlouhou dobu, i několik let, a Královské zrcadlo nadto radí, že pokud člověk zvládl výuku jednou rukou, může začít trénovat rukou druhou.

Dle všeho raně středověcí muži do válek nosili celý arzenál zbraní a nasazovali je podle potřeby. U Florentia z Worcesteru (Kronika 1040) nacházíme válečníky oděné do přileb, kroužkových zbrojí a vyzbrojené štíty, sekerami, oštěpy a meči. Ibn Fadlan (Risala §81) popisuje Rusy, kteří jsou vyzbrojeni sekerami, noži a meči. Ve všech typech pramenů k ranému středověku se setkáváme s častou kombinací tyčové zbraně a meče, což přirozeně vyplývá z povahy boje. Kopí v masových střetech hrálo obrovskou úlohu, zejména v jejich počátečních fázích. Královské zrcadlo (37) doporučuje: „Buď velmi opatrný, abys v bitevní řadě nikdy nezahazoval své kopí, pokud nemáš dvě, protože v pozemním šiku je jedno kopí užitečnější než dva meče.“ Že se nejedná pouze o teoretickou poučku z manuálu a jde spíše o běžnou praxi, nám ukazují zmínky pocházející z celé Evropy. Píseň o Hildebrantovi nebo Bitva u Maldonu popisují boj, se započíná vrháním oštěpů a následně dojde na tasení mečů. Gallus Anonymus (Kronika a činy polských knížat a vládců III:23) zachycuje moment, kdy se polští družiníci vrhají do boje, následující slovy: „Tehdy se polská mládež o překot vrhla na nepřítele, udeřila nejprve kopími a následně vytáhla meče.“ A v neposlední řadě Sága o Óláfu Svatém (226) uvádí až učebnicový průřez bitevním šikem: „Ti, co stáli v první řadě, sekali meči, a ti, kteří stáli hned za nimi, bodali oštěpy, a všichni ostatní vrhali kopí a stříleli z luku nebo házeli kamení a sekyry a jiné zbraně.

Podobnou kombinaci zbraně na dálku a na blízko zachytila Sága o Óláfu Tryggvasonovi (116): „Tehdy praskl luk vedví. Král Óláf se otázal: ‚Co to bouchlo?’ Einar odpověděl: ‚To Norsko ti, králi, vypadlo z rukou’. ‚Taková rána to zase nebyla,’ pravil král, ‚vezmi si můj luk a střílej!’ S těmi slovy mu hodil svůj luk. Einar vzal luk, a když hrot nedosáhl ani po lučiště, pravil: ‚Příliš slabý, příliš slabý je králův luk!’ Zahodil luk, chopil se štítu a meče a vrhnul se do boje.

libusin_treninkTrénink mečem a pukléřem. Roman Král.

Vytasení meče v afektu
Cvičení se zbraněmi mělo kromě zlepšování koordinace, získávání svalové paměti a utužování těla za následek rovněž získávání sebekontroly potřebné k adekvátnímu nasazení zbraně. Je třeba si uvědomit, že jakékoli veřejné tasení zbraně mělo právní konsekvence, stejně jako je tomu dnes. Toto odráží řada dobových zákoníků – Ruská pravda (§9; Téra 2015: 232) říká: „Vytasí-li někdo meč, ale nesekl, zaplatí jednu hřivnu.“ Zákoníky Štefana I. (Zákoník I : 16, Zákoník II : 15; Segeš – Šeďová 2011: 1923) analogicky praví: „Aby se mír v každém ohledu posilňoval a neporušoval, jednak mezi staršími a mladšími, ať jsou jakéhokoli právního postavení, úplně zakazujeme, aby někdo vytasil meč proti druhému s úmyslem ublížit mu. Kdyby se o to někdo nabádaný opovážlivostí pokusil, nechť je týmž mečem zabit“ a „Když někdo ze zlosti vytasí meč, nikoho však nezraní, nechť za vytasení meče zaplatí polovinu pokuty za vraždu.“ Další zmínky pocházejí ze Zákoníku Alfréda Velikého (§15, §38,1; Čermák 2009: 480–481): „Jestliže někdo bojuje nebo tasí zbraň před arcibiskupem, nechť se vyplatí sto padesáti šilink; dojde-li k tomu před dalším biskupem nebo hrabětem, nechť se vyplatí sto šilinky“, „Naruší-li někdo jednání veřejného sněmu tasením zbraně, nechť zaplatí za trest sto dvacet šilinků hraběti.“

Přes tyto těžké penalizace se setkáme s afektovaným tasením poměrně často, zejména v kontextu pomstění zločinu či nactiutrhání. Příkladem nám může být Sága o Njálovi (120):

Þorkel vyskočil pohněván a napřáhnuv meč zvolal: ‚Tento meč jsem dostal ve Švédsku a ubil jsem jím nejskvělejšího bojovníka a od té doby ještě mnoho jiných mužů. A jakmile se dostanu na tebe, probodnu tě jím za tvé urážky.’
Skarphéðin stál s napřaženou sekyrou a šklebě se pravil: ‚Tuto sekyru jsem držel v ruce, když jsem skočil dvanáct loktů přes řeku Markarfljót a zabil Þráina Sigfússona. Bylo tam osm mužů, ale nedostali mě. Nikdy jsem také nenamířil svou zbraň, aby se minula cílem.’
Po těchto slovech odstrčil své bratry a svého švagra Káriho, přistoupil k Þorkelovi a zahrozil: ‚Þorkele, vol jedno z dvojího: buď zastrč meč do pochvy a sedni si, anebo tě udeřím sekyrou do hlavy a rozetnu ti ji až k rameni.’ 
Þorkel se posadil a zastrčil meč. Něco podobného se mu nestalo ani předtím, ani potom.

Pod tento bod můžeme zahrnout také vyhrožování mečem. Kromě výše zmíněné citace jej můžeme nalézt například v souvislosti Boleslavem I., který svým mečem hrozí při stavbě Staré Boleslavi (Kosmas: Kronika Čechů I:19).

wojtek
Raně středověký bojovník se svým arzenálem.
Wojtek Szlagura.

Zesměšňující úder mečem
Nactiutrhání zesměšněním bylo považováno závažný přečin – v mnoha případech vážnější než opravdové zranění. Není proto divu, že zákony tvrdě penalizují údery zbraní naplocho, údery násadou, údery jílcem nebo údery meče v pochvě.

Jestliže někdo někoho udeří holí, žerdí, pěstí, číší, rohem nebo plochou stranou zbraně, pak zaplatí 12 hřiven.“
(Ruská pravda §3; Téra 2015: 231)

Jestliže někdo někoho udeří mečem, aniž by ho vyňal z pochvy , nebo rukojetí, pak zaplatí pokutu 12 hřiven.
(Ruská pravda §4; Téra 2015: 231)

Udeří-li muž jiného tyčí, žerdí, topůrkem sekery nebo ratištěm kopí, zaplatí mu polovinu pokuty.“
(Zákoník z Gulaþingu 195)

Souboj
Legální střet dvou mužů, kteří v uzavřené kolbišti poměřují síly, je dlouhotrvající evropskou tradicí. V různých prostředích vznikla diferenciovaná, byť lokálně standardizovaná pravidla, jak má být souboj prováděn. Společnými jmenovateli jsou izolovanost kolbiště, v raném středověku často situovaného na ostrůvky obklopené vodou (Bø 1969), a shodné vybavení, zpravidla meč a štít (např. Sága o Egilu Skallagrímsonovi 65; Sága o Kormákovi 10; Privilegium krále Bely IV. pro kolonisty Banské Bystrice [Segeš – Šeďová 2011: 125]), méně často dlouhé sekery nebo tyčové zbraně doprovázané meči zavěšenými na řemíncích kolem zápěstí. Obvykle se bojovalo do první krve, přesto souboje často končily smrtí. Co se týče mečů, mohly mít předepsanou délku (Sága o Kormákovi 10).

Zdroje tematizují zapůjčení meče k souboji či atentátu. Je to případ Ságy o Gíslim (1), kde si Gísli půjčuje meč Šedobok (Grásíða) od otroka Kola, který mu, protože nechce zbraň vrátit, zasazuje smrtelnou ránu. Anglosaské zákoníky zapůjčení zbraní trestají, a to participací na vyplacení poškozené strany:

Ten, kdo jinému poskytne zbraně ve sváru, při němž nikdo neutrpí újmu, zaplatí šest šilinků. Dojde-li k loupežnému přepadení na cestě, zaplatí ten, kdo je poskytl, jako odškodné šest šilinků. Dojde-li však k zabití, zaplatí dotyčný dvacet šilinků.“
(Æðelberhtův zákoník §18–20; Čermák 2009: 480)

„Půjčí-li někdo jinému zbraň, aby s ní někoho zabil, mohou, chtějí-li, zaplatit wergild společně. Jestliže se nespojí, zaplatí ten, který zbraň půjčil, třetinu wergildu a třetinu peněžitého trestu.“
(Zákoník Alfréda Velikého §19–19,1; Čermák 2009: 481)

„Půjčí-li někdo meč otroku jiného a ten uprchne, nechť ten, kdo mu jej půjčil, zaplatí třetinu [jeho ceny].“
(Inův zákoník §29; Čermák 2009: 495)

soubojSouboj. Roman Král a Petr Ospálek.

Táhnutí do boje
Tasený meč v rukou panovníka byl chápán jako úmysl táhnout do války. V jedné listině z roku 1165, kterou král Štěpán III. zbavuje obyvatele Bratislavského hradu a podhradí vojenské služby a povinnosti obrany hradu, se zmiňuje tento akt zmiňuje (Listina č. 88, Marsina 1971: 85). Podle legendy měl Vlastislav, kníže Lučanů, demonstrovat svou panovnickou moc tím, že po svých državách rozeslal meč, a každý, kdo jej převyšoval, měl jít na vojnu pod pohrůžkou smrti témže mečem (Kosmas: Kronika Čechů I:10). Rozesílání zbraně jakožto povolání do boje je známo také ze Skandinávie, kde byl rozesílán „válečný šíp“ (Falk 1914: 102).

S tímto souvisí také vytažený meč během motivační řeči před bojem. Podle legendy Vlastislav, kníže Lučanů, před bitvou na Tursku mával mečem a pronášel motivační řeč (Kosmas: Kronika Čechů I:10). Podobná situace nastává v Sáze o Óláfu Tryggvasonovi (13):

Harald Zlatý dorazil do Hálsu v Limafjordu a ihned Haraldu Šedoplášti navrhl bitvu. Ten, i když měl méně mužů, se hned odebral na pevninu, připravil se na bitvu a začal šikovat své lidi. A než byly sešikovaní, Harald své muže povzbudil a nechal tasit meče, sám se postavil do čelního šiku a sekal na obě strany.

Kapitulace
Jedním z možných konců boje bylo složení a odevzdání zbraní. Názornou ukázku nám zaznamenal Widukind z Corvey (Dějiny Sasů III:69), který popsal kapitulaci odbojného saského šlechtice Wichmanna Mladšího:

Dostal se do obklíčení mohutného davu, který na něj prudce zaútočil. Ač byl velmi unaven, pobil veliké množství lidí, pak ale pozvedl svůj meč a s těmito slovy ho předal nejvýznamnějšímu z protivníků: ‚Vezmi si tento meč a předej ho svému pánovi, aby ho měl v držení na znamení vítězství a poté ho předal svému příteli císaři (…)‘.

Kapitulace posádky pevnosti Plön s odevzdáním zbraní se zmiňuje v kronice Helmolda z Bosau zřejmě k roku 1075 (Helmold z Bosau: Kronika Slovanů I:25–26). Tatáž kronika (Kronika Slovanů I:64) uvádí obléhání pevnůstky Süsel roku 1147, při kterém 3000 útočících Slovanů nabídlo stovce bránících se Frísů život výměnou na složení zbraní, na což místní duchovní Gerlach odvětil „Budeme-li bez zbraní, nezbude nám nic než potupná smrt. Proto jim své meče, jejichž dobrovolné vydání žádají, napřed zabořte do morku kostí a pomstěte svou krev.“ Roku 1076 Boleslav II. Smělý dobyl Kyjev, přičemž při průchodu Zlatou branou vytasil meč a zasekl jej do brány (Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců I:7, I:23). Tento čin – proniknutí branou – je chápán jako pohanění prohrané strany a v prameni se dává do souvislosti se následným sexuálním pohaněním princezny, o kterou se Boleslav prve ucházel.

Válečná kořist, výkupné a obchodní artikl
Jestliže byly meče natolik drahé, jak jsme řekli, není s podivem, že se stávaly kořistí a předmětem prodeje. Přinejmenším v raném středověku byla válečná kořist sbírána na jedno centrální místo a následně přerozdělována způsobem, který jsme zmínili výše a který známe ze skaldských básní. Sběr zbraní na bojišti můžeme spatřit na výšivce z Bayeux. Meč jako kořist získaná na padlém válečníkovi se explicitně zmiňuje v Sáze o Gíslim (35). Anglosaská píseň Bitva u Maldonu, která popisuje boj se skandinávskými nájezdníky, je dobrým ukazatelem toho, jak velkým lákadlem byla anglosaská kořisti: „Tu plavec ve zbrani přiskočil k velmoži, toužil mu pobrat prsteny cenné, oděv a zbroj, i zlacený meč“ (Bitva u Maldonu 159–161). To je v dokonalé shodě s tím, co si myslíme o staroseverské společnosti, ve které byla velká část nezadaných mladých mužů motivovaných k riskantním podnikům, které by mohly zvýšit jejich bohatství a status, a tím zlepšit jejich pozici na sňatkovém trhu (Raffield et al. 2017).

Samotná distribuce raně středověkých mečů jasně naznačuje velké pohyby zbraní a zbraňových komponentů po Evropě, na němž mohl mít trh velkou zásluhu (Androščuk 2014: 175–193). Za vlády Karla Velikého ve Franské říši vzniklo několik kapitulárií regulující prodej bojového vybavení a koní cizincům, a to Capitulare Herstallense (779), Capitulare Mantuanum (781), Capitulare missorum in Theodonis villa (805) a Capitulare Bononiense (811) – za cizince v této době platili Slované, Avaři, Sasové, Bretoňci a Maurové. O několik desítek let později Karel II. Holý vydal Edictum Pistense, který zakazuje pod trestem smrti prodej vybavení a koní Seveřanům, který lze archeologicky dokázat (Coupland 1990). Jinak je obchod se zbraněmi zmíněn spíše vzácně. V Sáze o Eiríku Zrzavém (11) mají Skrælingové zájem na koupi mečů a oštěpů, ale severští pohlaváři prodej svým mužům zakáží. Sága o lidech z Vatnsdalu (17) zmiňuje Ingimundův zájem o koupi kvalitního meče. V Knize o záboru země (Sturlubók 152) je zmíněna směna meče a sekery za dva koně s černou hřívou. V rámci výměny musíme zmínit meče, které byly předány jako součást výkupného; v případě vykoupení arcibiskupa Rotlanda z Arles roku 869 byla zaplacena suma neuvěřitelných sto padesáti mečů (Coupland 1990).

sber_zbraniSběr zbraní na bojišti. Výšivka z Bayeux, 11. století.

Atentát
Meče byly oblíbenými zbraněmi používanými při atentátech. Atentáty bychom mohli najít snad v každé středověké kronice – vraždy významných osob byly důležitými událostmi hodnými zapamatování a zapsání. Běžně byly podnikány v nejméně střežených momentech – při hostinách, na toaletě, ve svatostánku nebo cestou do něj, v posteli, na lodi a podobně. Ochranka proto musela na tyto momenty reagovat zvýšenou obezřetností. Ibn Rusta zmiňuje, že Rusové se musí navzájem bránit při vykonávání potřeby, protože ohrožení ze strany konkurentů, kteří pasou po jejich penězích, bylo příliš vysoké (Brønsted 1967: 206). Obránci vysoce postaveného člověka neváhali svého pána a jeho rodinu bránit vlastním tělem, pokud předem nebyli podplaceni. Často setkáváme s tím, že atentátníci mají meče schované pod plášti až do poslední chvíle:

Theobald přistoupil blíže, jako by s ním chtěl mluvit, znenadání však vytáhl meč, který nesl skrytý pod pláštěm, a jedinou ranou mu uťal hlavu.
(Rodulfus Glaber : Pět knih dějin od roku Páně 900 do roku 1044, III:39)

Tato skutečnost byla lidem starajícím se o bezpečnost dobře známa. Královské zrcadlo obsahuje celou jednu kapitolu (31) pojednávající o tom, proč nepředstupovat před krále v plášti. Stěžejní pasáž můžeme citovat:

Je zvykem dobře vychovaných mužů vystupovat v přítomnosti mocipánů bez plášťů, a tomu, kdo tento zvyk nedodržuje, se říká buran. (…) Pokud se objeví před pohlavárem v plášti, dává jím muž najevo, že se považuje za rovného tomu, před koho předstupuje, protože přichází oděný do svého nejlepšího jako pán a chová se jako někdo, kdo nemusí sloužit. (…) V úvahu je třeba brát také to, což vyžaduje opatrnost, že králi mnozí lidé závidí, a pokud je jeho nepřítel zbrklý a statečný, mohl by předstoupit před krále se schovanými nástrahami a vražednými zbraněmi, pokud by měl plášť. Bez pláště se mu toto nebude konat jednoduše.

Kromobyčejně vypočítavě si počíná Þorbjǫrg ze Ságy o Hǫrðovi a lidech z Hólmu, která objednává vraha na svého muže, kterému záměrně poškozuje pochvu tak, aby meč z pochvy samovolně vypadl a manžel meč nemůže použít na cestách (39).

Sebevražda mečem
Motiv sebevraždy je v staroseverské literatuře velmi vzácný. Lidé takto jednají, aby si uchránili svoji pověst či aby vyjádřili svůj žal. Jako příklad nám může posloužit Haki ze Ságy o Hálfdanu Černém (5), který, poté co přišel o ruku, stavení, čeleď a nevěstu, „otočil jílec svého meče k zemi a nabodl se na hrot, takže jím meč projel naskrz.“ Další sebevraždu můžeme najít v Sáze o lidech z Vatnsdalu (23), kde Eyvind a Gaut nalehnou na své meče z žalu nad smrtí pobratima Ingimunda. Podle legendy zachované v Kosmově kronice (Kosmas: Kronika Čechů I:13) dává kníže proradnému Durynkovi na výběr mezi několika způsoby, jak si může přivodit smrt: „Buď po hlavě skočíš s vysoké skály, nebo se na některém stromě vlastní rukou oběsíš nebo zločinný život skončíš vlastním mečem.“ Sebevraždy mečem nalezneme i v hrdinském okruhu – páchá ji například Brynhild po Sigurðově smrti (Kratší píseň o Sigurðovi 47–48).

Vyloučit nemůžeme ani nehody, při kterých se majitel zbraně nebo člen jeho rodiny mohl smrtelně zranit. Mytologická Píseň o Grímnim končí nechtěnou sebevraždou, kdy Geirrǫð zakopne a nabodne se na vlastní meč.

Mučení a poprava mečem
Mučení prováděné mečem je zmíněno Helmoldem z Bosau v souvislosti se zabíjením slovanských duchovních na konci 10. století; kněžím měli být na hlavách vyřezány křížky, otevřeny lebky a se svázanýma rukama měli procházet krajem (Helmold z Bosau: Kronika Slovanů I:16).

Poprava mečem je z dobové perspektivy čestnou smrtí. Podstoupili ji někteří z mužů, jejichž kostry byly nalezeny v Ridgeway Hill v Anglii (Loe et al. 2014Woosnam-Savage – DeVries 2015: 37–38), což je v částečné shodě, co známe například ze Ságy o jómských vikinzích (36–37), kde jsou zajatí bojovníci jeden po druhém vyzpovídáni a posléze popraveni mečem. Chtěl-li popravčí před smrtí zajatce potupit, odepřel mu stětí mečem, stejně jako učinil Zikmund Lucemburský Janu Roháčovi z Dubé a zesměšnil ho hierarchicky uspořádanou šibenicí, na jejímž vrcholku byl právě Roháč (Borovský 2014: 386),

Zánik meče

Je příhodné, že zánik meče souvisí se smrtí svého nositele nebo významným pohnutím jeho mysli. V této závěrečné kapitole se pokusíme shrnout problematiku ničení zbraní a možná navrhneme přístupy, které dosud nebyly aplikovány.

Meč pohřbený spolu s člověkem
Meče nalézáme v řadě prehistorických i raně středověkých hrobů. Důvody pohřbení s konkrétní osobou mohly být různé. Ve staroseverských písemných pramenech se pohřbívání zbraní jeví jako zvyk, který je pozůstalými dodržován z důvodu naplnění formálních náležitostí bohatých hrobů, zachování prestiže a vzdání cti zemřelému. Hrob byl současně hrou se smysly, apeloval na zrak, sluch i čich a měl navozovat pocit, že je vše ve zdánlivém pořádku jako před úmrtím. Není pochyb o tom, že velká část zbraní pohřbených v hrobech patřila mezi osobní vlastnictví zemřelé osoby, vyloučit nemůžeme ani možnost, že umírající vyslovil přání být se svou zbraní pohřben. Zmínit můžeme čtyři zmínky o staroseverských pohřbech s válečnou výstrojí:

I zdvihl jeho mrtvolu, umyl ji a pak jí upravil, jak bylo zvykem. Vykopali tam hrob a uložili do něho Þórólfa se vší zbraní jeho a oděvem. Než se s ním rozloučil, natáhl mu Egil na obě ruce po zlatém náramku.“
(Sága o Egilu Skallagrímssonovi 55)

„Tam na kraji toho mysu dal Egil postavit mohylu. Do ní byl uložen Skallagrím a jeho kůň, zbraně a řemeslnické náčiní.“
(Sága o Egilu Skallagrímssonovi 55)

„Král Hákon byl tak velmi oplakáván, že nad jeho smrtí truchlili jak jeho přátelé, tak jeho nepřátelé, a říkali, že v Norsku již nebude takového krále. Jeho přátelé odnesli jeho tělo do Sæheimu v Severním Hǫrðalandu a navršili tam velkou mohylu, do níž položili krále s celou jeho výzbrojí a nejlepším ošacením, ale žádné další zboží. Nad jeho hrobem hovořili, jak mají pohané ve zvyku, a ukázali mu cestu do Valhally.
(Sága o Hákonu Dobrém 32)

„V hrobu vedle něj položil nápoj, ovoce a strunný hudební nástroj (…). Oděli ho do kalhot, nohavic, bot, tuniky a hedvábného kaftanu se zlatými knoflíky. Na hlavu mu položili hedvábnou čapku lemovanou sobolem. Vnesli jej do stanu na lodi, položili jej ke zbytku na deku a podepřeli jej polštáři. Přinesli nápoj, ovoce a byliny a rozmístili je kolem něj. Dále přinesli chléb, maso a cibule, které položili před něj, psa, kterého rozřízli vedví a kterého položili na palubu, a všechnu jeho výzbroj, kterou umístili vedle něj. Posléze přivedli dva koně, které hnali, dokud se nezačali potit, rozřezali je na kusy a jejich maso hodili na palubu. Pak přivlekli dvě krávy, které rovněž rozřezali na kusy a pohodili na palubu, a rovněž porazili kohouta a slepici.“
(Ibn Fadlan : Risala §89)

V několika případech si můžeme povšimnout tasených mečů, které byly během pohřebních průvodů nesené špicí dolů a následně byly pohřbeny spolu se zemřelým. Jedná se například obrazový kámen z gotlandské Tängelgårdy nebo o oseberskou tapisérii, ikonografický pramen z 9. století, který vyobrazuje postavu v rohaté přilbě, která třímá meč se špicí směrem k zemi (Hougen 1940). Tutéž skutečnost zaznamenávají kronikáři jak v případě pohřbu Karla IV. (Šmahel 1993Šmahel 2014: 146) a Ladislava Pohrobka (Šimek – Michálek Bartoš 1937: 121).

Velká část raně středověkých militárií nese známky záměrného a někdy poměrně pracného poškození – zlomení, ohnutí, srolování, poničení ostří, rozseknutí štítu či přilbice. Povaha deformace meče mohla dobře korespondovat s jeho kvalitou – některé bylo možné jednoduše ohnout, jiné byly náchylnější k prasknutí. Badatel Steven Blowney (Blowney 2016) spočítal, že zhruba 7,5 % norských mečů z doby vikinské, nalezených v hrobech i mimo ně, je ohnutých, přičemž nezahrnul jiné formy destrukce. Jak se zdá, jednalo se o rozšířenou tradici, kterou lze spatřovat v celé Evropě od pravěku až prakticky do novověku. Anglická badatelka Hilda Roderick Ellis Davidson (1998: 11) došla k závěru, že v některých případech lze pohlížet na znehodnocené zbraně jako na zdárné obětiny. Mnohem častěji – jak sama uznává – má však poškození zcela praktický rozměr – mělo zabránit vykradačům hrobů, aby se zmocnili rodového pokladu. Prakticky nikdo však dosud nepřemýšlel nad záměrným poškozením optikou hlubokého vztahu člověka k jeho zbrani; zbraň je osobní, případně rodinnou insignií, která nesmí padnout do ruky nepovolané osobě. Je tak příznačné, že mrtvý člověk je na onen svět vypraven „mrtvou“ zbraní, která může být k užitku pouze svému majiteli v záhrobí. V Písni o Rolandovi (2300–2354) Roland raději svůj meč Durandal rozbije o kámen, než by dopustil, aby se z něj stala kořist, což předznamenává jeho vlastní pád. Jistou souvislost můžeme hledat v artušovských legendy tematizující meč uvězněný v kameni a čekající na muže oprávněného vládnout. Zajímavou zmínku zachycují Staré letopisy české, podle nichž se na pohřbu Ladislava Pohrobka lámal meč, společně s jeho pečetí, majestátem, jablkem, berlou a praporcem, tedy veškeré oficiální insignie králova úřadu, které smrtí krále pozbyly svou platnost:

„A pak po těch mšéch královu pečet a majestát zlámali a zrušili; meče dlúho nemohli zlomiti, kterýž meč nesli před králem mrtvým ostrý, koncem k zemi sú jej sklonili; jablko také a berlu, to jest sceptrum, jsú zlámali, zrušili a dokonce ty věci zkazili. Ba i praporec s korúhvemi, vzev pan správce s erbem českým, obšed třikrát okolo hrobu, jest neodpustil, ale povrhl to na zemi i zedral.“
(Šimek – Michálek Bartoš 1937: 121)

Aby cenné korunovační meče nemusely být poškozeny, v některých případech byl meč nahrazen postříbřenou dřevěnou maketou, jako například při pohřbu Vladislava II. roku 1516 (Šmahel 2014: 128). V neposlední řadě přichází v úvahu také spojení vymření po meči; když roku 1521 Valentinem Hrbatým vymřela boční větev Přemyslovců, pozůstalí vymření reflektovali tím, že mu na rakev položili zlomený meč (Čapský 2014: 239). Meč zde vizualizuje vitalitu jednotlivce a rodu, který skrze jednotlivce žije, a pokud nežije majitel ani právoplatný dědic, meč pozbývá důvod existence. Nasnadě je otázka, zda i některé další meče, které máme v hrobech, neodrážejí tuto logiku.

Kresebná rekonstrukce vzniku oseberské mohyly. Ragnar L. Børsheim, Arkikon.

Obětování meče
Další způsob, jak mohl meč dospět ke svému konci, je skrze obětování. Za nejlépe zdokumentované můžeme pokládat obětiny ve vodě. Známe jak ohromné depoty čítající tisíce kusů záměrně rozbitých militárií (např. Alken Enge, Illerup Ådal, Kragehul Nydam, Vimose), vzniklé opakovanými deponacemi zřejmě po vyhraných bitvách (např. Ilkjær 2002), tak ojedinělé nálezy, které lze interpretovat i jako náhodné nebo bitevní ztráty. Obětinami ve vodě se ve velkém zabývá Julie Lundová (2003; 20042008), která interpretuje jako obětinu každý předmět, který byl uložen v bažinách, v ústích řek a přirozených přístavech, u bývalých mostů a brodů. Při realistickém pohledu na věc není možné podceňovat ani náhodné ztráty, ztráty během bojů a taktické znehodnocení výzbroje rovné dnešnímu zničení muničního skladu. Je však pravda, že obětování ve vodě mělo dlouhou tradici, která zřejmě stavěla na představě, že voda, stejně jako les, představuje okraj společnosti, ve kterém neplatí řád, a je tak místem plným nebezpečí a nadpřirozených sil (Lund 2008: 54; Ney 2007: 66). Do studánek se obětovalo, byť již ve formě drobných votivních darů, až do novověku, a dosud pokládáme za štěstí, pokud do studny, kašny či jezírka vhodíme minci.

Ze zdrojů známe obětování militárií a jejich ukládání ve svatostáncích. Například v Triglavově svatyni ve Štětíně „byly v souladu s dávný zvykem otců a podle zákona o desátku shromažďovány ukořistěné cennosti, zbraně nepřátel i cokoli, co získávali v námořních či pozemních bitvách. Také se zde nacházely zlaté a stříbrné poháry, z nichž mívali šlechtici a předáci ve zvyku věštit, hodovat a pít, a jež bývaly ve svátečních dnech vynášeny ze svatyně. Též zde uchovávali pozlacené a drahými kameny posázené veliké rohy divokých býků, vhodné buď k pití, nebo k vyluzování zvuků, a rovněž meče a dýky a mnohý nábytek, vzácný a na pohled krásný, to vše na ozdobu a k úctě svých bohů“ (Herbord : Dialog o životě biskupa Oty Bamberského II:32 [Dynda 2017: 153–154]). Válečná výstroj byla obětována i katolické církvi – např. tři zbrojnoši, kteří stáli stráž při pohřbu krále Karla Roberta, byly i se svou zbrojí a koňmi obětováni svatostánku (Dvořáková 2007: 62–63). Je však otázkou, zda uložení ve svatyni či kostelu bylo pro zbraně konečné – přinejmenším u Triglavovy svatyně tomu tak nebylo a předměty byly po jejím zničení rozdány.

Zahrabání meče do země
Pro úplnost musíme zmínit úmyslné uložení do země. Kosmas zmiňuje, kterak kníže Svatopluk před vstupem do kláštera zakopává svůj meč (Kosmas: Kronika Čechů I:13). Význam je zřejmý – válečník se vzdává toho, co definuje jeho postavení, a přijímá novou úlohu. V Béowulfovi (2244–2245, 2760–2763, 2767, 3047–3049) jsou zmíněné meče jako součásti depotu, uloženého před dávnými dobami do mohyly mužem, který přišel o zbytek rodu. Depot, skládající se picích pohárů a jiných nádob, starých a rezavých přileb, náramků, zlaté korouhve a drahocennými, prorezlými meči, si přivlastňuje drak, kterého hrdina Béowulf konfrontuje. Ač jsou meče nefunkční, vzhledem k jejich minulosti a starobylosti jsou považovány za cennosti.

destrukceNěkolik příkladů raně středověkých mečů se záměrnou destrukcí.

Zničení v boji
V boji mohlo poměrně snadno dojít k destrukci meče. V ságách máme zmíněné poničené, zubaté ostří (Sága o Óláfu Tryggvasonovi 117; Sáze o lidech z Vatnsdalu 39), čepele ohýbající se a narovnávané v boji (Sága o lidech z Eyru 44), lámající se čepele (Sága o bitvě na pláních 30; zlomení čepele o přilbu viz Sága o Þórim Zlatém 13) a meče lámající se u rukojeti (Kniha o záboru země [Sturlubók 152]; zlomení u rukojeti o štít viz Sága o Gunnlangovi Hadím Jazyku 11 a Sága o Njálovi 30).

Materiál byl cenný, a proto zlomila-li se zbraň, byl materiál recyklován. Na Islandu bylo nalezeno kopí/harpuna se zpětnými háky (krókaspjót), které má žlábek, a proto se předpokládá, že se jedná o překovaný meč (Eldjárn 2000: 344). K takové transformaci lze v Sáze o Gíslim (11) najít dobrou paralelu: „Þorgrím se vyznal dobře v kovářství. Vypravuje se, že oba Þorgrímové a Þorkel šli do kovárny a zavřeli se tam. Vzali pak úlomky z meče Grásíðy, které připadly Þorkelovi při rozdělení majetku bratří, a Þorgrím z nich zhotovil kopí. Ta práce jim trvala až do večera.

Ztráta
Ztrátu zbraně jsme zmínili již výše. Jako dobrý příklad ztraceného meče můžeme uvést meč z Lesji (C60900), který byl ztracen na ledovci a díky ledu zůstal v perfektním stavu (Vike 2017). Jako ztracené militárie související s útokem českého knížete Břetislava roku 1038 je interpretován ohromný soubor zbraní nalezený pod mosty vedoucími na Lednický ostrov v Polsku (Kola – Wilke 2000: 55–85). Interpretace operující s taktickým znehodnocením zbraní, které nikdo nemohl nést a současně nesměly padnout do rukou nepřítele, by v tomto ohledu mohlo být lepší řešení.

Bibliografie

Prameny

Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky = Ammianus Marcellinus : Dějiny římské říše za soumraku antiky. Přel. Josef Češka, Praha 2002.

Béowulf = Béowulf. Přel. Jan Čermák, Praha 2003.

Bitva u Maldonu = Bitva u Maldonu. Přel. Helena Soukupová-Clarková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 285–299.

Dětmar z Merseburku : Kronika = Dětmar z Merseburku : Kronika. Přel. Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Dudo : Historie Normanů = Dudone Sancti Quintini : De moribus et actis primorum Normanniæ ducum. Ed. Jules Lair, Caen 1865.

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Eyvind Finnsson : Píseň o Hákonovi = Eyvindr skáldaspillir Finnsson : Hákonarmál. In: SP 1: 171–195.

Florentius z Worcesteru : Kronika = The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations; comprising annals of English history, from the departure of the Romans to the reign of Edward I. Přel. Thomas Forester, London 1854.

Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců = Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců. Přel. Josef Förster, Praha 2009.

Hallfreðr vandræðaskáld : Lausavísa = Hallfrøðr Óttarsson vandræðaskáld : Lausavísur. In: Skj: 157–163.

Helmold z Bosau: Kronika Slovanů = Helmold z Bosau : Kronika Slovanů. Přel. Jan Zdichynec, Praha 2012.

Ibn Fadlan : Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah. Přel.  James E. Montgomery. In: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z:
https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Kniha o družině = Hirðskrá 1–37. A Translation with Notes. Přel. Lawrence Gerhard Berge, University of Wisconsin–Madison 1968.

Kniha o záboru země = Landnámabók I–III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.

Kosmas: Kronika Čechů = Kosmas : Kronika Čechů. Přel. Hrdina, K. – Bláhová, M. – Moravcová, M., Praha 2011.

Královské zrcadloSpeculum regale-Konungs skuggsjá. Ed. Keyser, R. – Munch, P. A. – Unger, C. R., Kristiania 1848.

Kratší píseň o Sigurðovi = Kratší píseň o Sigurðovi. In: Edda. Přel. a ed. Ladislav Heger, Helena Kadečková, Praha 2004: 335–352.

Něstor : Pověst dávných let = Téra, Michal (2014) (ed.). Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský, Červený Kostelec.

Notker Koktavý : Život Karla Velikého = Notkeri Balbuli Gesta Karoli Magni Imperatoris. Ed. H. F. Haefele. MGH, Scriptores rerum germanicarum, nova series XII, Berlin 1959.

Píseň o Grímnim = Píseň o Grímnim. In: Edda. Přel. a ed. Ladislav Heger, Helena Kadečková, Praha 2004: 85–97.

Píseň o Hildebrantovi = Das Hildebrandslied. Eds. Braune, W. – Ebbinghaus, E. A. In: Althochdeutsches Lesebuch (17th ed.), Tübingen 1994: 84–85.

Píseň o RolandoviPíseň o Rolandovi. Přel. Jiří Pelán, Praha 1986.

Rodulfus Glaber : Pět knih dějin od roku Páně 900 do roku 1044 = Rodulfus Glaber : Dějiny světa v čase milénia. Přel. Jana Zachová, Praha 2013.

Sága o bitvě na pláních = Heiðarvíga saga. In: Sigurður Nordal – Guðni Jónsson (ed.), Borgfirðinga sǫgur, Íslenzk fornrit III, Reykjavík 1938: 213–328.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Eiríku Zrzavém = Sága o Eiríkovi Zrzavém. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 15–34.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957.

Sága o Gunnlaugovi Hadím jazykuSaga o Gunnlaugovi, Hadím jazyku. Přel. Emil Walter, Praha 1919.

Sága o Hákonu Dobrém = Saga Hákonar góða. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Hallfreðu Óttarsonovi = Hallfreðar saga. Ed. Bjarni Einarsson. Stofnun Árna Magnússonar á Íslandi, Rit 15. Reykjavík 1977.

Sága o Hálfdanu Černém = Saga Hálfdanar svarta. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Hǫrðovi a lidech z Hólmu = Harðar saga ok Hólmverja. In: Íslenzk fornrit, Bind 13. Ed. Þórhallur Vilmundarson – Bjarni Vilhjálmsson. Reykjavík 1991.

Sága o jómských vikinzích = Jómsvíkinga saga. Ed. Ólafur Halldórsson, Reykjavík 1969.

Sága o KormákoviKormáks saga. Trans. Lee M. Hollander. In: The Sagas of Kormák and the Sworn Brothers, Princeton 1949.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga. Ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu. Přel. E. Walter, Turnov 1929.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321–559.

Sága o Óláfu Svatém = Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

Sága o Óláfu Tryggvasonovi = Saga Ólafs Tryggvasonar. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Sverrim = Sverris saga etter Cod. AM 327 4°. Ed. Gustav Indrebø. Kristiania 1920.

Sága o Vǫlsunzích = Sága o Völsunzích. In: Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku. Přel. Helena Kadečková, Veronika Dudková, Praha 2011: 31–122.

Sága o Þórim Zlatém = Gull-Þóris saga eller Þorskfirðinga saga. Ed. Kristian Kålund, København 1898.

Skj = Den norsk-islandske skjaldedigtning: Første bind B1 Rettet Tekst. Ed. Finnur Jónsson, København 1912.

SP 1 = Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035]. Ed. Diana Whaley, Turnhout 2012.

SP 2 = Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c.1035 to c.1300]. Ed. Kari Ellen Gade, Turnhout 2009.

Sven Aggesen : Táborový zákoník = Sven Aggesen : Law of the Retainers and of the Court. In: The Works of Sven Aggesen, Twelfth-Century Danish Historian. Přel. a ed. E. Christiansen, London 1992.

Šimon z Kézy : Činy Uhrů = De Kéza, Simonis : Gesta Hungarorum. Ed. a přel. László Veszprémy – Frank Schaer, Budapest 1999.

Widukind z Corvey : Dějiny Sasů = Widukind z Corvey : Dějiny Sasů. Přel. Jakub Izdný – Kateřina Spurná, Praha 2016.

Zákoník z Gulaþingu = Gulaþingslög. Ed. R. Keyser, P. A. Munch. In: Norges gamle Love indtil 1387 : Förste Bind, Christiania 1846: 1–111.

Þjóðólf Arnórsson : Strofy o Magnúsovi Óláfssonovi v Dánsku = Þjóðólfr Arnórsson : Stanzas about Magnus Óláfsson in Danaveldi. In: SP 2: 88–103.

Þorbjǫrn hornklofi: Havraní píseň = Þórbjǫrn hornklofi: Haraldskvæði / Hrafnsmál. In: SP 1: 91–117.

 

Literatura

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Borovský, Tomáš (2014). Svátky a slavnosti středověkého města. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.) Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 369–410.

Blowney, Steven (2016). Viking Period Swords: Norway. Dostupné z:
https://www.academia.edu/28987751/Viking_Period_Swords_Norway_Again_Fixed_

Brønsted, Johannes (1967). Vikingové – sága tří staletí, Praha.

Bø, Olav (1969). Hólmganga and Einvigi: Scandinavian Forms of the Duel. In: Medieval Scandinavia 2, 132–148.

Coupland, Simon (1990). Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century. In: Viator 21: 29–50.

Čapský, Martin (2014). Splendor silesiae. Rituály, ceremonie a festivity na dvorech slezských knížat. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 199–268.

Čermák, Jan (2009). Z právní prózy světské i církevní. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 442–523.

Dvořáková, Daniela (2007). Kôň a človek v stredoveku : K spolužitiu človeka a kôňa v Uhorskom kráľovstve, Budmerice.

Dynda, Jiří (2016). Svjatogor : Smrt a iniciace staroruského bohatýra, Červený Kostelec.

Dynda, Jiří (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, Praha.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Ellis Davidson, Hilda (1994). The Sword in Anglo-Saxon England: Its Archaeology and Literature, Woodbridge.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Flori, Jean (2008). Rytíři a rytířství ve středověku, Praha.

Gardeła, Leszek (2013). ‘Warrior-women’ in Viking Age Scandinavia? A preliminary archaeological study. In: Analecta Archaeologica Ressoviensia 8, 273–340.

Geary, Patrick J. (1994). Living with the Dead in the Middle Ages, New York & London.

Gunnel, Terry (1995). The Origins of Drama in Scandinavia, Woodbridge – Rochester.

Hampton, Valerie D. (2011). Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom. In: The Hilltop Review, vol. 4, iss. 2: 36–44.

Hougen, Bjørn (1940). Osebergfunnets billedvev. In: Viking, vol 4, Oslo: 85–124.

Ilkjær, Jørgen (2002). Illerup Ådal: Archaeology as a Magic Mirror, Højbjerg.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Kola, Andrzej – Wilke, Gerard (2000). Mosty sprzed tysiąca lat : Archeologiczne badania podwodne przy rezydencji pierwszych Piastów na Ostrowie Lednickim, Toruń.

Komar – Chamaiko 2011 = Комар А., Хамайко Н. (2011). Збручский идол: памятник эпохи романтизма? In: Ruthenica, Том X, Київ: 166–217.

Kozák, Jan – Ratajová, Kateřina (2008). Funkce mohyl podle staroseverských ság. In: Archeologické rozhledy, 60/1, Praha: 3–35.

Kolčin 1971 = Колчин, Б.А. (1971). Новгородские древности. Резное дерево, Москва.

Loe, L. – Boyle, A. – Webb, H. – Score, D. (2014)  ‘Given to the Ground’: A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford.

Lund, Julie (2003). Hændelser ved vand – en analyse af våbendeponeringer fra vikingetid på Sjælland og i Skåne. Institut for arkæologi og etnologi. Københavns Universitet. København.

Lund, Julie (2004). Våben i vand. Om deponeringer i vikingetiden. In: Kuml. Årbog for Jysk Arkæologisk Selskab, s. 197–220.

Lund, Julie (2008). Banks, Borders and Bodies of Water in a Viking Age Mentality. In: Journal of Wetland Archaeology 8: 53–72

Marsina, Richard (ed.) (1971). Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae I. 1. vyd. Bratislava.

McKinnell, John (1993). The Context of Vǫlundarkviða. In: Saga Book of the Viking Society for Northern Research 23, London: 1–27.

Ney, Agneta (2007). The edges of the Old Norse world-view. In: Andrén, Anders et al. (eds). Old Norse Religion in Long-Term Perspectives: Origins, Changes and Interactions – An International Conference in Lund, Sweden, June 3-7 2004, Lund: 63–67.

Nodl, Martin (2014). Královské svatby a rozvody. In: Martin Nodl – František Šmahel (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 67-120.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Raffield, B. – Price, N. – Collard, M. (2017). Male-biased operational sex ratios and the Viking phenomenon : an evolutionary anthropological perspective on Late Iron Age Scandinavian raiding. In: Evolution and Human Behavior, vol. 38, no.3, 315–324.

Resi, Heid Gjöstein (1990). Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster.

Segeš, Vladimír – Šeďová, Božena (2011). Pramene k vojenským dejinám Slovenska. I/2, 1000–1387, Bratislava.

Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Schjødt, Jens Peter (2008). Initiation between Two Worlds : Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion, Odense.

Słupecki, Leszek Paweł (2004). The Scandinavian God Thor and His Ancient Roots. In: Quaestiones Medii Aevi Novae, 9, Warszawa: 217–254.

Starý, Jiří (2010a). Zákonem nechť je budována zem. In: Zákon a právo v archaických kulturách, Praha: 295–344.

Starý, Jiří (2010b). Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha 2010: 189–227.

Starý, Jiří (2013). Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha.

Šimek, František – Michálek Bartoš, František (ed.) (1937). Staré letopisy české z Vratislavského rukopisu novočeským pravopisem, Praha.

Šmahel, František (1993). Smuteční ceremonie a rituály při pohřbu císaře Karla IV. In: Český časopis historický, 91, č. 3: 401–446.

Šmahel, František (2014). Poslední chvíle, pohřby a hroby českých králů. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 121–198.

Tomsons, Artūrs (2012). Symbolism of Medieval Swords from the Territory of Latvia during the 11th-13th Centuries. In: Acta Universitatis Lodziensis. Folia Archaeologica 29, Łódź: 145–161.

Téra, Michal (ed.) (2015). Svatí a hříšníci. Staroruská literatura 11.–12. století, Červený Kostelec.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo. Dostupné z:
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Vlasatý, Tomáš (2018). Meče s organickým jílcem. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z: sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/

Williams, Alan (2009). A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29: 121–184.

Woosnam-Savage, Robert C. – DeVries, Kelly (2015). Battle Trauma in Medieval Warfare: Wounds, Weapons and Armor. In: Tracy, Larissa – DeVries, Kelly (eds.). Wounds and Wound Repair in Medieval Culture, Leiden – Boston: 27–56.

Žůrek, Václav (2014). Korunovace českých králů a královen. In: Martin Nodl – František Šmahel (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 15–66.


Franská výzbroj ve Skandinávii

Vikinské výpravy do oblasti Bretaně. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 315.

Při psaní článků se několik let průběžně setkávám s úryvky naznačujícími dovoz franského bojového vybavení do Skandinávie. Proto jsem se rozhodl tyto úryvky sebrat a okomentovat je. Na úvod je třeba ještě říci, že podobný článek již existuje (Valerie D. Hampton – Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom), ale domnívám se, že je příliš jednostranně zaměřený a že je potřeba nahlížet na franskou výzbroj optikou franských i staroseverských pramenů.

Do obchodu s militáriemi můžeme nahlížet díky hmotným pramenům – archeologickým nálezům. Ty jsou v tomto ohledu nejlepším zdrojem informací, protože umožňují zkoumat reálné bojové vybavení, jejich parametry a rozšíření. Na obchod se však můžeme zaměřit také pohledem písemných pramenů, kronik, královských nařízení a jiných zdrojů. My se v tomto článku budeme zabývat nejvíce skaldskými básněmi, které nejsou příliš detailní, a proto je budu doplňovat o strohé dodatky z jiných pramenů. Slibuji si, že ve výsledku tak vznikne poměrně informativní úvod, na kterém mohou stavět další, konkrétnější články.

Obecně můžeme říci, že ve skaldských básních jsme schopni označit za dovezenou výzbroj pouze tu, u níž je udáno místo původu. To se specifikuje dvěma způsoby – uvedením konkrétní oblasti (například přilba z Poitou), nebo jednoduchým odkazem na zemi původu (Valland, adj. valskr/valneskr). To v sobě nese značný interpretační problém:

  1. v úzkém slova smyslu se Vallandem označuje Bretaň či Normandie. Valland doslova znamená “Země cizinců“, což odkazuje na keltsky hovořící obyvatelstvo (stejnou etymologii můžeme nalézt v označení Wales). Toto naznačují také některé skaldské básně, v nichž se objevují “valští jarlové“ (valska jarlir) či “valský rytíř“ (valskr riddari) jakožto normanská hrabata. Shoduje se i ságová literatura: “Vilhjálm [Vilém] vládl ve Vallandu, který se poté nazýval Normandií.“
  2. označení Valland se může vztahovat k Francii obecně.
  3. ve volném slova smyslu se Vallandem označuje jakákoli země stojící za skandinávským horizontem, Valland nabývá významu cizina. Tuto interpretaci lze nalézt v eddických básních.

Z toho je patrné, že adjektiva valskr/valneskr nejsou příliš jednoznačná a je potřeba hledět na kontext a dataci pramene. Každý pramen má současně jinou výpovědní hodnotu a pod pojmem Valland si představuje něco jiného. Předpokládám, že ve skaldských básních adjektivum valskr označuje “cizokrajný“ ve smyslu “pocházející z frankofonní oblasti“ (což je zajímavé, protože pro Franka se používal výraz frakki). Přiznávám, že otázka etnicity může být mnohem komplikovanější, ale domnívám se, že vlastně není ani tak podstatná. Ač je význam adjektiva valskr poměrně vágní a může znamenat “franský“/”bretonský“, skaldové jím zřetelně označují pouze výjimečné předměty vysoké hodnoty: zcela jistě se váže k mečům a kopím vyrobeným metodou svářkového damašku a kónickým přilbám.

 

Meče

Valskr se ve skaldských básních nejčastěji pojí právě s meči:

  • Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) 8 (konec 9. století): “[Lodě] byly naloženy muži a bílými štíty, západními kopími a franskými meči. Berserkové řvali; bitva pro ně začala; úlfheðnové vyli a třásli železnými kopími.
  • Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur 6 (1015-1030): “Je pravda, že šestá bitva se odehrála tam, kde Óláf napadl londýnská mola [nebo též: londýnský most?]; statečný vladař nabídl Angličanům Yggův svár. Franské meče se zakusovaly a vikingové bránili tamější příkop; někteří muži měli boudy na planině Súðvirku.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Dychtivý vladař způsobil, že se na Ré konal mocný sněm Glamma; vládce zkrvavoval franské čepele u širokého Vestlandu.“
  • Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa 4 (kolem 1100): “Chrabrý vševládce nechal na východ od Elfu o sebe třeskat franskou čepel a štíty; moudrý vůdce zkrvavoval pole. Na zlato štědrý král pokračoval v boji, kde umírala vojska; gautský trup leží pod žlutým spárem šedého orla.“

Franské meče 9. století byly znatelně pevnější a ovladatelnější než jejich předchůdci (Hampton 2011: 44). Je tak hodné pozoru, že franské meče jsou poprvé zmíněné na konci 9. století. Také Ahmad ibn Fadlān kolem roku 922 píše, že Rusové (rozuměj Švédové) nosili rýhované franské meče, přičemž “rýhování” možná značí metodu svářkového damašku. S meči se muselo čile obchodovat již kolem poloviny 9. století, což reflektují franské kapituláře, z nichž nejznámější pochází z roku 864 a západofranský král Karel II. Holý v něm pod trestem smrti zakazuje obchod s válečným vybavením, které Seveřané používali proti franským jednotkám (překlad kapitulářů viz zde). Seveřané pochopitelně neměli na obchod a vlastnictví franských militárií monopol a archeologie ukazuje, že damaškové meče jsou rozmístěné po velké části Evropy; přesto můžeme Seveřany podezírat z toho, že na tomto obchodu měli zásadní podíl. Meče se musely rovněž stávat vyhledávanou kořistí během drancování.

Díky nově vydané publikaci Fedira Androščuka, která nese název Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, si můžeme udělat ucelený obrázek o fyzických parametrech prodávaných mečů, které jsou ve skaldské tvorbě nejspíše označovány jako valskr. V Androščukově knize lze najít kapitolu “Domácí a dovážené meče“ (str. 175-193), ve které popisuje, že se mnozí badatelé domnívají, že všechny meče vyrobené metodou svářkového damašku byly vyrobeny ve Franské říši, a automaticky je pokládají za velice cenné dovezené zbraně. Je jisté, že ve Skandinávii existovala vlastní produkce mečů, jejichž kvalita však byla na hony vzdálená kvalitám franských čepelí. Franské, arabské a perské prameny nezávisle na sobě dokládají, že se meče zkoušely testem ohybu. Nekvalitní čepel se ohnula nebo praskla, zatímco kvalitní se vrátila zpět do původního tvaru. Notker Koktavý píše (Gesta Caroli Magni 18):

Když mu severští králové poslali zlato a stříbro na důkaz své věrnosti a své meče jako známku své věčné podřízenosti a odevzdanosti, nařídil Ludvík Němec, aby peníze hodili na zem a všichni se nad nimi pohrdavě ušklíbli a podupali je jako kus hlíny. Na druhé straně nakázal, aby k němu na vznosný trůn přinesli meče, aby je mohl sám ozkoušet. Poslové toužili po tom, aby vůči nim nebyla vznesena žádná podezření ze zrady, a na vlastní nebezpečí podali císaři meče za hroty, jako služebníci podávají nože svým pánům. Ludvík vzal jeden z nich za jílec a pokoušel se jej ohnout od špice po rukojeť. Jeho ruce byly silnější než meč a čepel praskla. Jeden z poslů vytáhl svůj vlastní meč z pochvy a jako služebník jej podal Ludvíkovi, že ho může vyzkoušet. ‚Můj pane,’ řekl, ‚myslím, že tento meč shledáte tak ohebným a silným, jak si jen bude vaše vítězná ruka přát.’ Císař vzal meč … ohnul jej jako větvičku révy, od úplné špičky po jílec, a pak ho nechal pozvolna narovnat. Poslové v úžasu zírali jeden na druhého a mumlali mezi sebou: ‚Kdyby tak naši vůdcové pokládali zlato a stříbro za tak laciné a železo za tak drahocenné.‘

Typlogie a chronologie jílců.

Podle Androščuka lze franské čepele rozpoznat na základě čtyř kritérii: pomocí svářkového damašku, tvaru jílce, zdobení jílce a latinského nápisu na meči (např. ULFBERHT, INGELRIIMECIT, EOFRI, HARTOLFR, HILTIPREHT, který indikuje dílnu či výrobce). V současné době se poukazuje na fakt, že metodu svářkového damašku mohli ovládat i zruční skandinávští kováři a že ve Skandinávii mohlo docházet k úpravám původních kusů, kompletování jílců a čepelí, zdobení jílců a imitování franských mečů. Tyto imitované meče lze poměrně snadno odhalit, například nedokonalostmi latinských nápisů a nižší metalurgickou kvalitou (viz např. Williams 2009). Výzkum naznačuje, že jílce Petersenových typů A, B, D1, H/I, K, X, Y a jílce speciálních typů 1 a 2 se vyskytovaly nejen ve Skandinávii, ale také v jiných místech Evropy, a proto mohou být považovány za indikátor franského meče. Důležitá jsou také trojlístková opasková kování, která se používala na franských mečových pásech a která se ojediněle nacházejí ve Skandinávii.

 

Kopí

Podle některých studií Seveřané s franskými kopími běžně neobchodovali (Hampton 2011: 44), ale v článku “O křidélkách na vikinských kopích“ jsem jasně ukázal, že damašková kopí s křidélky, která se nalézají ve Skandinávii, náležela k franské výzbroji a u některých typu hlavic, zejména pak typů B/VI.1B (750-825/50) a D1/VI.3B (800-900), je franský původ vysoce pravděpodobný.

V básních 11. a 12. století se ojediněle objevují druhy cizokrajných kopí, které jsou označeny jako peita a frakka (Shetelig – Falk 1937: 388). Peita doslova znamená “kopí z Poitou“ (k Poitou více v následujícím bodě), zatímco frakka znamená “franské kopí“. Navíc výše zmíněná strofa Þorbjǫrna hornklofiho z konce 9. století zmiňuje “západní kopí“ (vigrar vestrænna), která zřejmě pocházela z Britských ostrovů.

 

Přilby

Skaldské básně v jednom případě zmiňují franskou (valskr) přilbu a ve dvou případech specifikují oblast původu: franské Poitou.

  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5 (kolem 1016): “Teite, viděl jsem, jak nám dvěma ve slavném zástupu mocného vládce padají přes ramena chladné brně; započal tvrdý lomoz mečů. A mé černé vlasy se za letu oštěpů schovaly pod franskou přilbu; soustolovníku, věděl jsem, že jsme takto připraveni na vojsko.
  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 15 (kolem 1016): “Óláfova družina vyhrála na květnou neděli tvrdou bitvu, a tak musím čekat na Velikonoce; nasadil jsem poitskou přilbu.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Později se přihodilo, že vládce vyslal velké loďstvo na jih podél pobřeží; tehdy lyže lodní vzpěry získala na rychlosti; Bizon vyrazil ze severu. [Král Magnús] kázal, aby se poitské přilby shromáždily na všech veslařských místech; muži se obávají oděvu Gjúkiho potomků; dubová loď vypadala s ruským kovem ohromně.“

Skaldové se opět snaží cizokrajnými přilbami navodit dojem vznešenosti a nákladnosti. Franské přilby musí v tomto případě označovat kónické přilby s nánoskem, které dnes nazýváme normanskými. Řeč je o drahocenných předmětech vyrobených z jednoho (či více) kusu. Je zajímavé, že franské přilby se ve skaldských básních objevují v 11. století, protože fragmentární nálezy a vyobrazení naznačují, že se ve Skandinávii používaly již ve 2. pol. 10. století (viz zde, “Západní kónické helmy“), což musí souviset s rozmachem těchto přileb v 11. a 12. století (nálezy viz zde). Obecně se soudí, že kónické přilby nahradily domácí brýlové přilby kolem roku 1000 (Tweddle 1992: 1129).

Rekonstrukce dánského aristokrata kolem roku 970, reenactor Anders Kramer Vestergaard.

Pokládám za zajímavé, že básník Sigvat v zmíněných ukázkách nejprve říká, že “nasadil franskou přilbu“, a posléze dodává, že tato franská přilba pochází z Poitou. To znamená, že označení valskr se nevztahuje pouze k Normandii. Je pozoruhodné, že dvě básně z 11. století používají označení “přilba z Poitou“ – může jít samozřejmě motiv, který jeden skald převzal od druhého, ale zdá se mi pravděpodobnější, že západoevropské a severoevropské elity znaly Poitou jako oblast s mistrnými dílnami, které produkují nejlepší dostupné výrobky. Naznačuje to jak kopí peita, tak někteří kronikáři. John z Marmoutier v 2. polovině 12. století píše o Geoffroyovi V. z Anjou (1113–1151), že měl jasanové kopí a na hlavě poitskou přilbu (Hewitt 1855: 163).

Často se předpokládá, že helmy byly rozšířenější než brně, a to díky nižší ceně a kvůli faktu, že hlava vyčnívala zpoza štítu, a byla tak citlivou zásahovou plochou (Hjardar – Vike 2011: 187). Obávám se, že pro běžného muže raného středověku byla přilba stejný luxus jako kroužková brň. Anglosaská kronika zmiňuje k roku 1008 královský výnos, který stanovuje, že v každých osmi poplužích (hides; jedno popluží mělo zabezpečit jednu rodinu i s čeledí) musí být jedna kroužková zbroj a jedna helma – a bylo vypočítáno, že při takovém nařízení by anglické vojsko čítalo asi 9000 dobře vyzbrojených bojovníků (Lavelle 2010: 112). Jinými slovy anglosaský výnos nařizuje, aby na osm hospodářství připadala jedna kompletní výzbroj, což jasně ukazuje, že helmy byly poměrně drahé. A dovážené franské přilby byly podle všeho ještě dražší, protože pocházejí z vyhlášených dílen a náleží pouze královské družině: “Král Óláf [Svatý] měl na své lodi stovku mužů a všichni měli kroužkové zbroje a franské přilby.“ (Sága o Óláfu Svatém, kap. 49)

Vyobrazení kónických přileb (/čapek) ve Skandinávii: a) runový kámen z Ledbergu, b) rytina ze Sigtuny, c) soška z Rällinge, d) ušní lžička z Lundu. Převzato z: Tweddle 1992: 1131.

 

Brně

Brň z norského Gjermundbu, cca rok 970. Na zbroji se uplatňuje tradiční kontinentální metoda kombinace nýtovaných kroužků s vysekávanými kroužky.

Skaldské úryvky, které jsme si tu již ukázali (zejména pak Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5), kroužkové zbroje spojují výhradně s královským okruhem a naznačují, že se jednalo o výjimečně drahé vyzbrojení. Bohužel si nejsem vědom žádného severského literárního zápisu, který by naznačoval, že Seveřané používali franské brně. Ve skaldských básních je mezi řádky naznačen i proces výroby kroužkové zbroje a existují i práce, které se zabývají výrobou brní ve Skandinávii (např. Ehlton 2003). Nicméně kroužkových zbrojí bylo vzhledem k jejich ceně málo, a proto lze předpokládat, že když se naskytla příležitost zmocnit se franské brně, určitě jí bylo využito. To dokládá také již zmiňovaný kapitulář Karla II. Holého, ve kterém stojí: “Kvůli našim hříchům do naší těsné blízkosti dorazili Seveřané, kteří získávají výkupné z našich zbrojí, zbraní a koní, nebo jsou jim prodávány za mrzký peníz.

Brň, která se ve franských pramenech označuje jako brunia (srovnej se staroseverským brynja), byla povinnou součástí vyzbrojení nejbohatších královských vazalů a velitelů, kteří vlastnili 12 lánů půdy (mansi; celkově 120–216 hektarů půdy) – vlastník takových rozlehlých pozemků musel kromě brně vlastnit koně, přilbu, chrániče rukou, náholenice, štít, kopí, meč a sax (Bachrach 2001: 55). V domobraně sloužili všichni muži, kteří vlastnili více než 1 lán (manus, mezi 10–18 hektary půdy), a jejich základní výzbroj čítala pouze štít a sax, případně luk; bohatší statkáři mohli investovat do dalších prvků ochranné výzbroje (Bachrach 2001: 55).

 

Závěr

Vikinské výpravy do oblasti Franské říše. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 301.

Skaldské básně zmiňují používání výjimečného bojového vybavení v rukou norských a dánsko-norských elitních bojovníků, a jsou tak v relativní shodě s písemnými prameny franské provenience a archeologickými nálezy. Zdá se, že nejčastější součástí franské výzbroje ve Skandinávii byl meč. Seveřané však získávali také kopí, brně a přilby. Způsob obstarávání tohoto bojového vybavení mohl nabírat nejrůznějších forem – od obchodu, darování, loupež až po získání v rámci výkupného. Díky těmto prostředkům války držely nejvyzbrojenější skandinávské vrstvy krok s kontinentálními trendy.


Použité a doporučené zdroje

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Hrynhenda, Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 181–206.

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 206–229.

Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.

Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur = Sigvatr Þórðarson : Víkingarvísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 533–556.

Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa = Þorkell hamarskáld – Magnússdrápa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 409–414.

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

ANDROŠČUK, Fedir. Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm 2014.

BACHRACH, Bernard S. Early Carolingian Warfare: Prelude to Empire, Philadelphia 2001.

COUPLAND, Simon. Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century. In: Viator 21, 1990: 29–50. Online. Do češtiny přeloženo zde.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online.

HAMPTON, Valerie D. Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom. In: The Hilltop Review, vol. 4, iss. 2, 2011: 36–44. Online.

HEWITT, John. Ancient Armour and Weapons in Europe : from the Iron Period of the Northern Nations to the End of the Thirteenth Century, Oxford – London 1855. Online.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

LAVELLE, Ryan. Alfred’s Wars: Sources and Interpretations of Anglo-Saxon Warfare in the Viking Age, Woodbridge – Rochester 2010. Online.

PRICE, Neil S. The Vikings in Brittany, London 1989. Online.

SHETELIG, Haakon – FALK, Hjalmar. Scandinavian Archaeology, Oxford 1937.

TWEDDLE, Dominic. The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York 1992.

WILLIAMS, Alan. A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29, 2009: 121–184. Online.

Kroužkové zbroje v Evropě raného středověku – online.

Meče typu K s nápisem Hiltiprecht – online.

Bývanie na Bojnej

aneb cesta na Slovensko a zase zpátky

Autor fotky: Jozef Stankovský

Vždycky jsem zastával názor, že chceme-li pochopit ducha a mentalitu jisté dějinné doby, je třeba se podívat do dobových obydlí a pokusit se v nich žít. A při reenactmentu toto platí dvojnásob; drtivá většina historických akcí se odehrává v polním ležení, které ovšem osekává dobový život. Mnoho skupin se toto snaží vyvažovat tím, že si do prostředí polního ležení přinesou domácí vybavení (postele, truhly) a snaží se věnovat řemeslům. Nic však nemůže být tak názorné, jako život v domě se všemi jeho slastmi a strastmi (názornost je přesně ten důvod, proč se staví skanzeny). Narážíme tu na problém, že dobových obydlí je v našem prostředí málo. Na druhou stranu jsou zde i takové skanzeny, jejichž provozovatelé jsou vstřícní a rádi budovy zapůjčí.

Za svou “kariéru” jsem pobýval v několika více či méně povedených rekonstrukcích domů, ale zkušenost z minulého víkendu ve mně zanechaly zřejmě nejhlubší otisk. Ve zkratce – slovenská skupina Herjan, která rekonstruuje život ve švédské Birce, mě pozvala na soukromou akci na hradišti Bojná, kde se nacházejí dva zrekonstruované domy. S prostředím jsem byl poměrně dobře seznámen, protože jsem Bojnou již dvakrát navštívil. Lokalita Bojná I – Valy je datována do 8. – 9. století a byla významným centrem Nitranského knížectví a Velké Moravy. Pozvání jsem po kratším zvažování přijal a ráno 26. prosince 2014 jsem se vydal na cestu. Vzal jsem s sebou prakticky všechno své historické oblečení, kožešiny a deky.

Domy na hradišti Bojná. Autor fotky: Daniela Matejovičová.

Asi by bylo zbytečné popisovat mou cestu v detailech, mohu nicméně konstatovat, že do Bojné se špatně cestuje, nevlastníte-li povoz. Proto jsem byl nucen jet kombinací vlak-autobus (s přestupem v Piešťanech nebo Topoľčanech). Po 11 hodinách cestování jsem se ocitl v Bojné, kde na mě již čekali členové Herjanu. Pěší cestu z centra obce na hradiště nedoporučuji (určitě ne s plnou polní), protože jde o 6 km náročným terénem. Přestože lze autem (a to i osobním) zajet až na samotné hradiště, člověk se nemůže zbavit dojmu, že se vzdálil civilizaci a začne si uvědomovat svoji osamělost a bezmocnost. Jediné, co mohlo lesu, neprostupné tmě a zimě vzdorovat, byla odhodlanost šestice lidí, která hodovala a zpívala u ohně. Jakmile jsem se převlékl do kostýmu, ihned se mi vybavila scéna z Písně o Hamðim, ve které se popisuje kontrast nehostinné přírody a bujaré oslavy v síni:

Stočili koně               na zhoubnou stezku,
sestřence spatřili      se stromu viset,
houpat se s větve      v chladném větru.
Havrani kolem          hladoví krákali.
Nevábilo místo         k odpočinku.

Hluk byl v síni,           pili hrdinové,
neslyšela družina      dusot koní,
až strážce z hradby   zatroubil v roh.
(Píseň o Hamðim, strofa 18-19. Přel. Heger)

Autor fotky: Jozef Stankovský

Snažili jsme se dodržovat zákaz plastů, a přestože jsme měli k dispozici dva domy, nikdy se nám nepodařilo vymýtit moderní vymoženosti. Kupříkladu jídlo a pivo se uchovává velice špatně, i když jsme disponovali truhlou a soudkem. Spánek jsme však řešili co možná nejdobověji – pouze kožešiny a vlněné deky, žádné spacáky.

Nejdřív se pokusím popsat náš harmonogram a následně okomentuji náš pobyt. Celkově jsme podle plánu zůstali na místě tři noci, od pátku do pondělí. Během nocí se držely hlídky, které přikládaly a dohlížely na oheň; měli jsme jistou obavu, protože nedávno vyhořelo stavení v archeoskanzenu Modrá. První, páteční noc jsme slavili a hráli na hudební nástroje (píšťala, buben, brumle). V sobotu se uvařila polévka a velkou část dne se štípalo dříví, aby byla zásoba na zbytek pobytu. Ve volné chvíli jsme se bavili bojem. Sobotu večer jsme byli pozváni dolů do vsi na koncert uskupení Magna Mysteria, do archeologického muzea a na večeři. Po návratu na hradiště pokračovalo hodování až do pozdních nočních hodin, kdy začalo sněžit (do rána napadalo cca 10 cm sněhu). Ráno odjel jeden ze členů skupiny domů a odpoledne ho následovali další tři, předtím jsme však stihli natočit propagační video, které se nachází na konci článku. Kromě pana starosty a kameramana nás navštívil také archeolog dr. Karol Pieta. Do nedělní noci jsme vydrželi pouze dva; ostatní členové nám naštěstí ponechali kůže a deky v domě, protože poslední noc byla opravdu mrazivá – částečně proto, že jsme nedrželi hlídku a nepřikládali, částečně proto, že se zvedl silný vítr. Odhaduji, že v noci mohlo být klidně i -15°C a pocitová teplota byla kvůli větru ještě horší (zkrátka zima na čtyři deky). V pondělí ráno jsme sbalili vybavení, naložili jej do auta a odjeli do svých domovů.

Zima je skvělé roční období na ozkoušení vašeho kostýmu. Chcete-li mít dobový kostým na podobné akce (řekněme “pracovní oděv”), musí být v prvé řadě praktický. Dvě dlouhé vlněné tuniky zajistí dostatek tepla, abyste mohli vykonávat všechny činnosti i v konstantní teplotě -5°C. Nezbytná je důkladná ochrana končetin – vlněné rukavice (palčáky), ponožky a ovinky (doporučuji i plstěné vložky do bot). Při silném větru, dešti či sněžení se hodí kápě a plášť. Uvnitř domu je pak možné odložit tento teplý oděv a přesedlat na odlehčenější a módnější oděv – tedy alespoň v případě, že je v domě teplo a že jej lze normálně vytopit, což v domech na Bojné nebylo možné, protože špatně odvádějí kouř. Staroseverské síně bylo jistě možné vytopit i na poměrně vysokou teplotu, protože víme, že lidé spali nazí. Nesmíme ale také zapomínat, že lidé byli otužilejší a zvyklí na klima, ve kterém žili.

Stejně jako v případě plavby je třeba počítat s tím, že se musíte potlačit svou individualitu – člověk je členem kolektivu, se kterým sdílí prakticky všechny každodennosti, od jídla až po hygienu. Jedinec, který nebude spolupracovat, bude trucovat apod., nemá v uzavřené společnosti místo. Rozhodující slovo měl hospodář, v našem případě velitel skupiny, který řídil běh celé komunity. Ve chvíli, kdy k historickým stavením přicházeli turisté s prosbou, zda mohou nakouknout nebo se zahřát, jsem zároveň pochopil staroseverskou pohostinnost – domy byly jednoduše daleko od sebe, počasí bylo věčně nevlídné a lidé nebyli od přírody zlomyslní, nýbrž si navzájem pomáhali.

Leželi jsme na zemi nebo na patře (na které se dostávalo pomocí žebříku) a naše věci se povalovaly bez ladu a skladu po staveních. Je to dáno tím, že jsme zůstávali pouze přes víkend. Kdybychom v domě zůstali déle, bylo by třeba pořídit si nábytek. Nezbytné vybavení domu musel tvořit kotlík, truhly, nádoby na vodu, postele, stoly a lavice a samozřejmě nářadí, díky kterému mohlo být stavení soběstačné. Předci měli stejné nároky na spánek, uchovávání potravin, přípravu pokrmů, hygienu atd. jako my a řešili je v rámci svých možností. Největší kulturní šok člověk zažívá zřejmě tehdy, když hledí na hygienické podmínky takového stavení; modernímu člověku se dřevěný srub, ve kterém žije pohromadě několik lidí, musí zdát jako semeniště nemocí a parazitů, studené a tmavé místo – “díra”. Přes věčný boj s vešmi (což byl ostatně problém až do poměrně moderní doby) se mi potvrzuje, že raně středověký člověk mohl vést relativně čistotný a kulturní život. A poté, co jsem se vrátil domů a zatopil v kachlových kamnech, jsem si uvědomil, že žijeme velice podobné životy, které se řídí stejnými potřebami a které se liší pouze nároky na komfort.

Autor fotky: Jozef Stankovský

Na Bojné jsem otestoval svůj kostým a své schopnosti. Zároveň jsem získal poznatky, které mohu uplatnit v připravovaných článcích o zimním oblečení a dobovém osvětlení. Bojná rozhodně patří mezi místa, kam se budu vždy rád vracet, a to kvůli úžasné atmosféře a jedinečným lidem. Na závěr bych chtěl poděkovat skupině Herjan za pozvání a také panu starostovi Jozefu Stankovskému – je to člověk se zlatým srdcem, který pro svou obec a občany dělá první poslední. Dík patří také četným turistům a obyvatelům obce Bojná, kteří nás přišli navštívit a darovali i něco na zub.

Nohavice v době vikinské

Úvod

V médiích a popularizační literatuře panují tendence vyobrazovat středověk jako dobu hrubosti, surovosti a jednoduchosti. A o době vikinské toto platí dvojnásob. Těžko bychom v laické veřejnosti hledali člověka, který by si staré Seveřany v době vikinské spojoval s čistotou, komfortem a zdobeností. Opak je však pravdou, jak si můžeme ukázat právě na příkladu nohavic.

Různé druhy nohavic, punčoch a nadkolenek či podkolenek mají v evropské oděvní historii dlouhou tradici. Již Ötzi nosil v době kolem 3300 př. n. l. kozinkové nohavice, které si připevňoval na opasek. V horském prostředí tyrolského Rieserferneru byl nalezen pár vlněných nohavic datovaný do 8. – 6. století př. n. l. Během našeho letopočtu se tyto oděvy dočkaly rozsáhlejšího využití, díky čemuž se dochovalo více exemplářů. Jmenovat můžeme nálezy z francouzského Martres-de-Veyre (2. století), z dánských bažin (doba železná; Hald 1980: 335), z Brém (12. století), ze švédského Bockstenu (13. – 15. století; Nockert 1997: 64-73) či z grónského Herjólfsnesu (12. – 16. století; Østergård 2004: 223-228; Fransen et al. 2011: 134-136). Tyto a další nálezy hojně podporují iluminace, ve kterých jsou zaznamenány funkce nohavic, metody fixování a například zdobení. Samostatné nohavice byly používané do 1. poloviny 16. století, kdy byly nahrazeny renesančními punčochami (viz diskuzi zde). A jejich modifikované podoby používáme víceméně doposud.

U nohavic můžeme rozlišovat jejich módní a ochranný aspekt. Indikátorem módních nohavic je nákladné provedení z drahé barvené textilie (pravdou však je, že všechny nohavice byly módní v tom ohledu, že se snažily dodržovat podobný střih a vypasování). Tyto nohavice byly nošeny při slavnostních příležitostech a nejrůznějších ceremoniích. Oproti tomu ochranné nohavice sloužily proti chladu (jako dnešní podkolenky), při práci či proti úderům (příkladem může být tibialia římských legionářů vyráběná z plsti či bojové nohavice vrcholného středověku, nazývané ve staroseverštině treyjuhosa a brynhosa). Většina nohavic mohla být nošena muži, ale některé (např. nález z Martres-de-Veyre) byly nalezeny v ženských hrobech. Jelikož pod ženskými tunikami nebyly vidět, musely tyto nálezy přes všechno své případné zdobení sloužit primárně jako ochrana před zimou.

Na konci úvodu bych ještě rád poznamenal, že problematikou středověkých nohavic se u nás zabývá titul:

  • VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.


Terminologie

Staroseverština pro označení nohavic používá výraz hosa (pl. hosur). Etymologicky přitom souvisí s anglosaským hosa, anglickým hose, starohornoněmeckým hose, německým Hosen či dánským hose. Latinské prameny používají označení tibialia (podle lat. tibia, “holenní kost”).

Slovníky staroseverštiny slovo hosa definují takto:

  • Kus oblečení, které sloužilo k zakrytí nohy mezi kotníkem a kolenem.” (Fritzner 1867: 284-285)
  • Nohavice nebo punčocha, která kryje nohu mezi kolenem a kotníkem a která slouží jako druh přiléhavých kalhot nebo kamaší.” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280)
  • Ke koleni dosahující dlouhá punčocha, kamaše.” (Baetke 2006: 270)

Nejstarší výskyt slova hosa ve staroseverské literatuře se nachází v příležitostné strofě Steinara Sjónasona, která se datuje do 2. poloviny 10. století a která se dochovala v Sáze o Kormákovi (kap. 12).

 

Soudobá nebo pozdější móda? Aneb jak je to s prameny

Snorri Sturluson, známý islandský básník a historik, píše ve své Sáze o Óláfovi Mírném (Ólafs saga kyrra), že se v Norsku nohavice objevily až za vlády Óláfa Mírného (1067 – 1093), tedy v již v období, kdy doznívala doba vikinská. Snorri hodnotí tyto nohavice jako projev nové zahraniční módy:

Za dnů krále Óláfa se v obchodních městech rozmohly taverny a pitky. Tehdy se lidé začali oblékat podle nové módy, na nohou měli natěsno přivázané okázalé nohavice [drambhosur], někteří si dávali na nohy zlaté kruhy a muži nosili tuniky dlouhé po zem, se šněrováním na boku a s rukávy dlouhými na pět loktů a tak úzkými, že musely být zavazovány na provázky až po ramena. Měli vysoké boty celé obšité hedvábím, někteří také zlatem. A mnoho dalších novot bylo tehdy k vidění.” (Sága o Óláfovi Mírném, kap. 2)

Je možné, že nohavice dorazily do Skandinávie až s jižní módou na konci 11. století, když jsem předestřel, že nejstarší použití slova hosa spadá do 10. století? Nebo je možné, že nohavice byly používány do 10. století, následně zmizely a lidé se k nim o sto let později vrátili? To se, alespoň vzhledem k následujícímu komentáři, nezdá být příliš pravděpodobné. Nebo si zde Snorri vymýšlí? To také nelze říci s jistotou, protože Snorri platí za kapacitu své doby. Proto se mi zdá pravděpodobnější předpokládat, že sága zde reflektuje proměny v zahraniční kultuře a módě, kterou kupci a další cizozemci zanesli do “obchodních měst”, jak se psáno v úryvku. Tato móda mohla ovlivnit délku a zdobení nohavic (sága doslova používá výraz drambhosur, což lze přeložit jako “okázalé/honosné nohavice”), jejichž jiná podoba byla užívána v předchozích stoletích.

Nohavice jsou zmíněny přinejmenším ve třech ságách, jejichž děj se datuje do doby vikinské. Jako první jsem vybral zmínku ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi, ve které má Egil na pohřbu svého syna sváteční oblečení. To mu vlivem jeho opuchnutí prasklo, což je pro ságy typický projev zármutku ze ztráty syna. Mezi Egilovým oblečením můžeme najít také nohavice:

“A říká se, že když ukládali Boðvara do hrobu, byl Egil vystrojen takto: na nohou měl napevno přivázané nohavice, měl červenou barchetovou tuniku s těsným vrškem a šněrováním na boku. A lidé povídají, že natekl tak, že na něm tunika a nohavice praskly.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 80; v českém překladu kap. 78)

Zajímavou zmínku podává také Sága o Njálovi:

Ona odpověděla: ‚Zdálo se mi, že tvůj bratr Þorvald byl oblečený v červené tunice, která mi přišla tak těsná, jako by na něm byla přišitá. Zdálo se mi také, jako by byl v červených nohavicích, omotaných špatnými stužkami. Bylo mi úzko, když jsem ho viděla tak ubohého, ale nemohla jsem nic dělat.’” (Sága o Njálovi, kap. 134; Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 501-502; upraveno)

A potřetí jsou nohavice citovány ve dvou pasážích Ságy o Óláfu Svatém, které popisují oblečení norského lokálního krále Sigurða Svině (Sigurðr sýr):

O jeho oděvu se praví, že měl na sobě modrou tuniku a modré nohavice, vysoké holínky, sešněrované kolem lýtek, šedý plášť, široký šedivý klobouk, aby stínil tvář, v ruce hůl s pozlaceným stříbrným knoflíkem a stříbrným kruhem.
(…)
Když král dopověděl tato slova, posadil se a dal si zout holínky, natáhl si nohavice z korduánu a připevnil si pozlacené ostruhy. Sňal plášť a tuniku a oblékl si skvělé šaty a šarlatový plášť, opásal se zdobeným mečem a s pozlacenou přilbou na hlavě se vyhoupl na koně.” (Sága o Óláfu Svatém, kap. 33-34; STURLUSON, Snorri: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967: 34-35; upraveno)

Vyjma ságové literatury zmiňuje nohavice také arabský vyslanec Ibn Fadlán kolem roku 921:

Oděli ho do kalhot, nohavic [rān], bot, tuniky a hedvábného kaftanu se zlatými knoflíky a na hlavu mu dali hedvábnou čepici lemovanou sobolí kožešinou.” (Ibn Fadlán: Risala, § 89)

nohavice-frankoveMimo písemných pramenů můžeme používat také soudobou ikonografii, která je mimořádně cenným pramenem. Jedná se zejména o výšivku z Bayeux (cca 1076), vyobrazení Knúta Velikého (cca 1031), anglosaské a franské žaltáře (např. Stuttgarský žaltář) a gotlandské obrazové kameny (Etelhem).

Ze všeho nejvýmluvnější jsou však hmotné prameny. Pokud je mi známo, v severském prostředí byl odkryt pouze jeden nález, který je interpretován jako fragment nohavice. Ten byl nalezen v Hedeby, datuje se do druhé čtvrtiny 9. století (Hägg 2015: 38) a jedná se o nohavici ze dvou kusů vlněné látky, které byly nejprve sešity horizontálně a pak vertikálně do trubice (Hägg 1984: 20-24). Šev se nachází na zadní straně. Na vrcholku přední strany pak byl připevněn řemínek z kozí kůže. Z 10. a 11. století se pak dochovaly nejméně tři páry honosných hedvábných nohavic se šlapkou, které ukazují, že nohavice byly nedílnou součástí soudobých oděvů vysokých církevních i světských hodnostářů (nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, nohavice Jindřicha III. [obr. 1, obr.2], nohavice Klementa II.). Hedvábné punčochy neznámé délky byly uloženy také v hrobech českého knížete Boleslava II. a císaři Konrádu II. (Bravermannová 2006: 202-203)

 

Délka

4

Rekonstrukce fragmentu z Hedeby. Obrázek převzat z Elsner 2004: 46.

S mírnou obavou, že se dopouštíme jisté generalizace, můžeme konstatovat, že všechny typy pramenů poukazují na to, že se ve Skandinávii doby vikinské používaly nohavice dlouhé přibližně po kolena (viz také slovníková hesla v Terminologii). V soudobé Evropě však nalezneme i dlouhé nohavice, například nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, které se datují před rok 978 a které se svými 84 cm dosahovaly po stehna (Kania 2010: 386). Oproti tomu fragment z Hedeby dosahoval nevysoko nad koleno (ačkoli nejnovější rekonstrukce připouští i jinou variantu, viz obrázek níže). Vysoké nohavice dosahující stehen patří až mezi pozdější skandinávské nálezy (Herjólfsnes, Bocksten) a tyto nohavice mohly být připevněny k samostatnému opasku nebo k bruchám. Můžeme také říci, že mohly být kombinovány dlouhé nohavice s dodatečnými punčochami dosahujícími kolen.

Zdá se, že byly používány nohavice bez šlapky (tzn. pouze trubice natažená přes lýtko, která nekryla chodidlo), které anglosaská literatura nazývá fótleáse lǽsthosan. Takový typ vyžadoval používání bot. Oproti tomu nohavice se šlapkou (šlapka, stsv. leistr), které musely být také používány a které bychom dnes spíše označili za podkolenky/nadkolenky, mohly být nošeny bez další obuvi (třebaže šlapka musela být tomuto účelu přizpůsobena – vyztužena). V případě, že byly používány s obuví, mohly nahrazovat ponožky (stsv. sg. sokkr / pl. sokkar).

 

Materiál

haithabu_nohavice

Novější rekonstrukce textilních fragmentů z Hedeby. Převzato z Schietzel 2014: 191.

Slovník Cleasby – Vigfússon uvádí, že “nohavice byly často ze skvělých látek” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280), což je jistě založeno na ságových zprávách. Můžeme říct, že mohly být používány čtyři druhy materiálů, a sice vlna, len, hedvábí a kůže.

Dochovaný vlněný fragment z Hedeby je vyroben z čtyřvazného kepru, což obecně vzato není nejjednodušší vazba. Totéž platí i o nálezech z Herjólfsnesu (až na jeden, který má plátnovou vazbu) a Bockstenu. Vlněné nohavice hraběte Raimonda z Toulouse jsou vyrobeny z třívazného osnovního kepru.

Lněné varianty nohavic jsou písemně a archeologicky doloženy u karolinských Franků, a to je také důvod, proč se k této variantě přiklání Thor Ewing ve své knize Viking Clothing (Ewing 2006: 94), který považuje honosné nohavice popsané v ságách právě za lněné. Jediný hmotný podklad lněné varianty jsou punčochy sv. Germana ze 12. století, které jsou nålbindingované, opatřené šlapkou a dosahují nanejvýše kolen.

Hedvábné nohavice nejsou v ságách zmíněny, ale můžeme o nich uvažovat na základě nohavic Jindřicha III., Klementa II., Konráda II. a Boleslava II.

Zajímavé jsou kožené nohavice, které se zdají být populární jak u Seveřanů (viz leðrhosa, skinnhosa), tak u Anglosasů (viz leðerhosa). Podle mého soudu je to způsobeno tím, že kůže zaručuje noze oproti látce větší ochranu a lze ji dobře vypasovat.

Nelze jednoznačně říci, který z materiálů byl používán výlučně na honosné nohavice a který na pracovní nohavice. Místo toho se zdá, že hedvábí a len (jemnější tkaniny) sloužily spíše na výrobu honosných nohavic, zatímco vlna a kůže variovaly ve kvalitě zpracování (importované, jemněji utkané, barvené × domácí, hrubě utkané, nebarvené) a díky tomu existovaly dražší a levnější varianty.

 

Barva

Stejně jako u jiných staroseverských oděvů můžeme rozlišovat mezi barveným a nebarveným oblečením. Na toto téma již máme na těchto stránkách článek, ve kterém docházíme k závěru, že nebarvená textilie byla nejméně honosná, zatímco modrá byla honosnou barvou střední třídy a nejhonosnější barvou ze všech byla červená, která patřila ke dvorům.

Nebarvená látka (v přírodní šedé či hnědé barvě) byla použita v případě nálezů z Hedeby, Herjólfsnesu a Bokstenu. Modré nohavice zmiňuje Sága o Óláfu Svatém (kap. 33) a je zajímavé, že je zmíněn i kontext jejich používání – král Sigurð Svině je má na sobě, když dohlíží na práci na poli (sága dodává, že Sigurð si neliboval v přepychu), a jakmile se objeví poselstvo krále Óláfa, oblékne si namísto nich honosnější nohavice z korduánu (jemné kozinky). Lze předpokládat, že tyto modré nohavice jsou barveny borytem. Sága o Njálovi (kap. 134) zmiňuje červené nohavice a je jen otázkou, zda si posluchač představil nohavice barvené mořenou či košenilou. Nohavice hraběte Raimonda z Toulouse však byly barveny košenilou.

Také Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá 30) ze 13. století udává: „Na nohavice vyber látku hnědé barvy. Na nošení nohavic z černé kůže rovněž není nic špatného, ale žádná jiná látka se nehodí vyjma šarlatu.

Již jsme zmínili, že v Sáze o Kormákovi (kap. 12) přednáší básník Steinar Sjónason strofu, která zmiňuje „lišejníkově rudá nohavice“ (hosa mosrauða). To naznačuje, že rudá mohla být dosažena také barvivem z lišejníků. Je tu ale jeden háček, na který se příliš často nehledí – a sice kontext, během kterého byla strofa přednesena. Steinar totiž strofu přednese Bersimu poté, co mu záměrně strhne talismany, aby prohrál v následujícím boji:

Dlouho už žiji,
nechám rozhodovat bohy,
nikdy jsem nenosil
lišejníkově rudou nohavici,
nikdy jsem si nepřipevnil
na krk váček
plný bylin.
Přesto stále žiji.
(doslovný překlad)

Strofa v kontextu vyzní přibližně tak, že Bersi talismany nepotřebuje, protože bohové mu jsou schopni poskytnout lepší ochranu. Nohavice je zde přitom popsána jako jeden z talismanů (ochranná zde zřejmě není nohavice jako taková, ale barvivo získané z lišejníku). Strofa také naznačuje, že význam tohoto talismanu byl všeobecně známý. Jinými slovy, pokud je strofa původní (2. polovina 10. století), znamená to, že nohavice nebyly pouze výsadou elit, ale byly plošně rozšířeny v chudší i dražší variantě, stejně jako tomu nasvědčují výše popsané materiály a barvy.


Fixování a vypasování

bayeux1Aby hotové nohavice plnily svůj módní účel, bylo potřeba je nějak upevnit a vypasovat. K tomuto úkoly se nejlépe mohly hodit podvazky, které jsou dochované jak v archeologických nálezech, tak v ikonografii i písemných pramenech. Mohlo jít o ozdobnou stuhu (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnasterta či anglosaský hosebend, viz výjev na výšivce z Bayeux) či kožený řemínek s přezkou (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnareim, viz nález hrobu Lejre 1058). Podvazky mohly být samozřejmě používány i bez nohavic k vypasování kalhot.

Ve výše citovaných úryvcích je fixování popsáno následujícími frázemi:

  • strengja fast at beini; doslova “napevno přivázat k noze”
  • lerka at beini; doslova “natěsno přivázat k noze”
  • setti á fætr sér; doslova “připevnit si na nohy”

Fráze se vztahují buď k přivázání k opasku či bruchám, nebo k upevnění podvazku. To implikuje vypasování, které je u nohavic podstatné. Předpokládáme, že se při dodržení správného střihu a použití podvazku dospělo požadovaného vypasování.

Mimo toho se v Sáze o Njálovi používají k fixování nohavic ovinky/stužky podobné ovinkám (vefja at dreglum; doslova “omotané stužkami”), pro něž se ve staroseveršině běžně užívají výrazy spjǫrr/vindingr. Thor Ewing na příkladu De Carolo Magno ukazuje, že ovinky přes nohavice byly používány také u Franků (Ewing 2006: 94). Nohavice z Bockstenu byly kolem stehna omotány jednoduchými koženými řemínky.

Podvazky mimo praktické funkce ukazují majitelovu movitost, což dobře koresponduje s výše uvedeným úryvkem ze Ságy o Njálovi, kde je Yngveld sklíčená ze snu o nehonosných ovinkách, kterými má její syn ovázané nohavice (!).

Třebaže jsem výše naznačil, že nohavice zřejmě dosahovaly po kolena, neznamená to, že nemohly být nějakým způsobem uchyceny k opasku nebo bruchám a tímto způsobem také fixovány. Vpravo můžete vidět rekonstrukci nohavic a podvazků, které byly nalezeny ve slezských Stěbořicích. Z předního horního okraje vybíhá provázek, který je zřejmě připevněn k opasku. U fragmentu z Hedeby vybíhá řemínek z téhož místa, ale zdá se, že měl dva konce. Z toho usuzuji, že nebyl přivázán k opasku, nýbrž byl zavázán na zadní straně nohy.

 

Závěr

Třebaže samostatné nohavice i kalhoty se šlapkou známe již od prehistorických dob, samostatné nohavice či podvazky jsme v době vikinské schopni zaznamenat až od roku cca 900, třebaže je pravděpodobné, že se používaly po celou dobu vikinskou (franské žaltáře, které je vyobrazují, pocházejí z 1. poloviny 9. století). Relevantní nálezy pocházejí z 10.-11. století a je možno je porovnávat s nálezy z 12.-15. století.

Zdařilá rekonstrukce. Autorkou je Ingrid Galadriel, http://vikingsnitt.blogg.no/1320438785_rickards_tuschlavsfar.html

Ukazuje se, že staří Seveřané velice dbali o svůj zevnějšek, řídili se kontinentálními módními trendy a rádi ukazovali své postavení pomocí zdobených oděvů, tunik a nohavic a dalších částí oděvu. Nohavice nejčastěji dosahovaly výšky kolen, ale nezavrhujeme ani delší varianty. Mohly mít šlapku.

Používány byly zřejmě dvě varianty, a sice dražší a levnější. Nákladnější nohavice byly ze lnu, vlny, hedvábí či jemné kůže. Látka je často barvená. Používají se pouze při speciálních příležitostech. Jsou fixovány podvazkem z brokátové stuhy vyrobené na karetkách, řemínkem s kováním či ovinkami. Méně nákladná varianta je vyrobena z nebarvené vlny či kůže. Místo vázání je použit jednoduchý řemínek, provázek nebo pruh látky. Jsou určeny i k práci. Musíme si však uvědomit, že i tyto levnější nohavice byly poměrně drahé.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat Janu Zajícovi a Romanu Královi za neutuchající pomoc při psaní tohoto článku.


Zdroje

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) = Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Online zde. V češtině vyšlo: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Kormákovi = Kormáks saga. Online zde.

Sága o Njálovi = Njáls saga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321-559.

Sága o Óláfovi Mírném = Óláfs saga kyrra. Online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

BAETKE, Walter. Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald 2006.

BRAVERMANOVÁ, Milena. Textil nejstarších Přemyslovců. In: P. SOMMER (ed.). České země v raném středověku, Praha 2006: 193-213.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

ELSNER, Hildegard. Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster 2004.

EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006.

FRANSEN, Lilli – NØRGAARD, Anna – ØSTERGÅRD, Else. Medieval Garments Reconstructed: Norse Clothing Patterns, Århus 2011.

FRITZNER, Johan. Ordbog over det gamle norske sprog, Kristiania 1867.

HALD, Margrethe. Ancient Danish Textiles from Bogs and Burials, København 1980.

HÄGG, Inga. Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu [Bericht 20], Neumünster 1984.

HÄGG, Inga. Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu [Band 18], Neumünster 2015.

KANIA, Katrin. Kleidung im Mittelalter, Köln – Weimar – Wien 2010.

SCHIETZEL, Kurt. Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg 2014.

NOCKERT, Margareta. Bockstensmannen och hans dräkt, Borås 1997.

THUNEM, Hilde. Viking Men: Clothing the legs. Online zde.

VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.

ØSTERGÅRD, Else. Woven into the Earth: Textile finds in Norse Greenland, Århus 2004.

Mužské pláště v době vikinské

9sR26GtNlZMNa facebookové skupině Doba vikinská před časem padl dotaz, jak vypadaly vikinské pláště. Z toho důvodu jsem přeložil relevantní kapitolu z knihy Thora Ewinga Viking Clothing, ke které jsem připojil své poznámky.

Je potřeba připomenout, že článek popisuje typy, které jsou ve většině případů mužské. Ženy zřejmě častěji používaly přehozy, o nichž se můžete dočíst zde.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

 

 

Družiny a bojová bratrstva

Co má společného výjev vlčího humanoida z roku 600, runový kámen vztyčený na padlého vojevůdce a ságy pojednávajících o bojových bratrstvech? To se dozvíte v mém článku, který vám tímto dávám k dispozici. Zabývám se v něm staroseverskými, pohanskými družinami a bratrstvy, ze kterých můžeme v pramenech spatřit pouze obrysy. Zájemce o křesťanské družiny, které již dodržovaly typickou dvorskou kulturu vrcholného středověku, odkazuji na Knihu o družině a Královské zrcadlo.

Chtěl bych dodat, že budu rád za všechny relevantní komentáře a připomínky. Brarstva, pokrevní bratrství, rituály a berserkové jsou dnes velice populární témata, ale názory v literatuře se mnohdy rozcházejí. Proto je potřeba brát článek s velkou rezervou.

Práci si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

 

 

 

10153821_782200205125776_6922417015866945861_n

Praporce doby vikinské

Otázkou praporců jsme se zabývali již v předchozím článku Boj v době vikinské, ale byl jsem požádán, abych sepsal článek, který shrnuje dohromady všechny informace, které máme, aby bylo možné vytvořit co nejvěrohodnější rekonstrukci. Zároveň si řekneme také něco o symbolice staroseverských praporců.

JACOBSEN, Lis, - MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

JACOBSEN, Lis, – MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

Jsem si vědom pouze dvou vyobrazení vikinských praporců a několika literárních popisů (zájemce o literární popisy praporců odkazuji na tento článek). Současně existují archeologické nálezy několika spon ve tvaru praporců, které spíše odpovídají větrným lodním korouhvičkám a podle mého názoru sdílí některé podobnosti s praporci. Skaldské básně, které praporce často zmiňují, ukazují jasnou terminologii: praporec tvoří žerď (stǫng), na které je pověšená textilní vlajka (merki či ).

Začněme vyobrazeními. Tím nejjednodušším je rytina z runového kamene DR 96, který se datuje do pojellinské doby vikinské (950-1066). Výjev ukazuje jezdce na koni, který v levé ruce drží štít a v pravé třímá žerď praporce. Praporec má trojúhelníkový tvar a je bez motivu.

raven banner2Nejdůležitější výjev se nachází na mincích dublinského a northumbrijského krále Óláfa (kvárana) Sigtryggssona ze 1. poloviny 10. století. Na jedné minci nacházíme také žerď s trojúhelníkovým praporcem a třásněmi. Na praporci je vidět nedetailní silueta letícího havrana. Na jiné minci téhož panovníka se nachází pouze havran, a to ve velice kvalitním provedení. Havraní praporec je také vyobrazen na výšivce z Bayeux (konec 11. století) v rukou normanského jezdce.

Pokud se zaměříme na písemné prameny, zjistíme, že havraní praporec (staroseversky hrafnsmerki) je typickou standartou významných severských vládců. Popisy severských praporců jsou dochovány jak v islandských ságách, tak v anglosaských a normanských pramenech. Je patrné, že havraní praporce se používaly po celou dobu vikinskou, od 9. do 11. století, a že šlo o celoskandinávskou zvyklost.

Prameny věnují velkou pozornost praporci Ubby, syna Ragnara loðbróka, který roku 865 napadl Anglii a který padl roku 878 v bitvě u Cynwitu v Devonshire. Jeho praporec, který se nazývá “Havran”, popisují hned tři prameny:

Praporec na výšivce z Bayeux.

V zimě toho roku přistál bratr Ívara a Hálfdana v Devonshire ve ve Wessexu s 23 loděmi. Tam byl zabit s osmi sty muži a dalšími čtyřiceti z jeho vojska. Měli s sebou praporec, kterému říkali Havran. Anglosaská kronika 878

Říká se, že tři sestry Hingwara a Habby, dcery Lodbrokovi, utkaly praporec a připravily ho k používání za jedno poledne. Dále se říká, že pokud měli vyhrát bitvu, ve které následovali praporec, bylo možné vidět, že uprostřed praporce havran vesele třepotá křídly. Ale pokud měli prohrát, padl a ani se nepohnul. A to se vždycky osvědčilo.
Neotské anály

Ubba měl praporec Havran. Byl bratrem Iwara a byl pohřben vikingy v obrovské mohyle v Devonshiru, nazývané Ubbelawe.
Geoffrey Gaimar: Dějiny Angličanů

birka_korouhev

Šperk z Birky ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 5 (Fig. 4).

Další panovník, který podle pramenů vlastnil havraní praporec, je orknejský jarl Sigurð Tlustý. Na praporci však podle Ságy o orknejských jarlech (o praporci vypráví také Sága o Þórsteinu Síðu-Hallssonovi a Sága o Njálovi) ležela kletba, která stála Sigurða v bitvě u Clontarfu život:

“Teď si vezmi tento praporec, který jsem pro tebe vytvořila se všemi svými dovednostmi. Věřím, že přinese vítězství tomu, před nímž je nesen, ale smrt tomu, kdo ho nese.” Byl to skvělý praporec, velmi důmyslně vyšívaný postavou havrana. A když se třepotal ve větru, vypadalo to, že havran letí.
Sága o orknejských jarlech, kap. 11

Další havraní praporec měl dánský král Knút Veliký v bitvě u Ashingdonu (1016). Praporec je popisován takto:

Tento praporec byl utkán z nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí a nebyl na něm žádný obrázek ani postava. Ale v případě války se na něm objevoval havran, jako kdyby byl do něj vetkán.
Encomium Emmae

Ale pravděpodobně nejslavnější je příběh o praporci Haralda Krutého, který nesl jméno Landeyðan (“Pustošitel země”?) a který měl rovněž vyobrazovat havrana. Jak dokazují následující ukázky, Harald pod ním vždy zvítězil, a proto ho považoval za nejcennější část svého majetku (hodnotu naznačuje již fakt, že praporec měl často vlastní jméno).

aland_korouhev

Šperk z Åland ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 20 (Fig. 21).

Svein se Haralda zeptal, jaké části svého majetku si váží nejvíce. Odpověděl, že svého praporce Landeyðanu. Svein se zeptal, co na něm je tak pozoruhodného, že si ho natolik cení. Harald odpověděl, že se říká, že ten, před nímž je nesen, získá vítězství, řka, že se toto osvědčilo po dobu co ho vlastní. Svein pravil: “Uvěřím, že praporec má takovou vlastnost, pokud svedeš tři bitvy se svým příbuzným králem Magnúsem a ve všech zvítězíš.”
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 22

A když král Harald spatřil, že šik Angličanů sestupoval podél příkopu k nim, nechal zatroubit na válečné trubky a důrazně povzbuzoval vojsko. Nechal před sebou nést praporec Landeyðan a zaútočil tak tvrdě, že před ním vše ustoupilo.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 85

Král Harald tehdy odvětil: “Rád bych se řídil jiným plánem – posadíme tři naše nejlepší muže nejrychlejší koně a necháme je co nejrychleji jet, aby vyřídili vzkaz našim mužům, kteří rychle přijdou s pomocí – protože Angličané spíše dočkají nejtvrdšího boje, než my utrpíme porážku!” Poté jarl řekl, že se zařídí podle jeho plánu, stejně jako v jiných ohledech, a že také není ochotný prchnout. Nato nechal král Harald vztyčit svůj praporec Landeyðan. Muž, který nesl praporec, se jmenoval Frírek. Král Harald sešikoval své vojsko do dlouhé a husté formace. Křídla ohnul dozadu tak, že se potkala a vytvořila široký a hustý kruh, na všech stranách rovnoměrný. Štíty se navzájem překrývaly. Královský doprovod byl uprostřed kruhu u praporce. Ten tvořili vybraní bojovníci. Jarl Tósti byl se svými muži jinde a měl další praporec.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 88-89

Král Harald Sigurðarson byl zasažen šípem do krku. To byla jeho smrt. Padl a s ním všichni, kteří s ním postoupili dopředu, kromě těch, kteří se vzdali a kteří měli v držení praporec. Nato se spustil nejtěžší boj a pod královským praporcem kráčel jarl Tósti.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 92

Právě v tu chvíli dorazil z lodí Eystein orri s těmi muži, kteří ho následovali. Byli v plné zbroji. Eystein se zmocnil praporce krále Haralda Landeyðanu. Tu se střetli potřetí a nejostřeji. Padlo mnoho Angličanů a nebyli daleko od útěku. Tomuto střetu se říká Orrahríð.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 93

detsky_vlajkonos

Dětský vlajkonoš.

Chtěl bych poukázat, že funkce vlajkonoše (staroseversky merkismaðr) byla velice čestná; panovník si vybíral různé vážené osobnosti ve svém okolí, které chtěl poctít. Po době vikinské se tato funkce institucionalizovala jako titul člena dvora. Zájemce, kteří by se chtěli dozvědět více o staroseverských vlajkonoších, odkazuji sem. V současné rekonstrukci je trend vybírat jako vlajkonoše lidi, kteří nemohou bojovat (neozbrojené, ženy či děti), tedy přesně naopak. Jako zajímavost mohu uvést, že jeden z vlajkonošů na výšivce z Bayeux třímá troubicí roh a je zároveň trubačem. Skaldské básně udávají, že vlajkonoši svěřenými praporci mávali; jakýkoli pohyb praporců v písemných pramenech značí válečný kontext.

Z ukázek si lze povšimnout, že praporec je symbol jednotlivých osobností nebo rodů, nikoli však skupin, jako v případě současné rekonstrukce. Tento fakt je o to patrnější, když je praporec nazván králova zástava (konungsmerki). Praporec sloužil jako orientační bod v bitvě, který vlastním jednotkám i nepřátelům oznamoval pozici panovníka. Pádem vlajky obvykle bitva končí – zejména proto, že se vlajkonoš permanentně nacházel poblíž panovníka a padl-li praporec, padl s největší pravděpodobností i vůdce. Jak však můžeme vidět na příkladu bitvy u Stamfordského mostu (1066), po pádu krále a jeho vlajkonoše se vlajky zmocňovali nižší, přeživší vůdci. Praporců bylo na bojišti více, v ságách má praporec každý jarl.


Pečeť východofranského krále Konráda ze začátku 10. století.
Král je vyobrazen s korunou, praporcem, pláštěm a štítem.

Padlý praporec na výšivce z Bayeux.

Vyobrazení severský praporců shodně ukazují jednoduchou žerď namísto ratiště s kopím, které je vyobrazeno pouze v jezdecké scéně na výšivce z Bayeux. Je to logické, protože kopí je účinná jezdecká zbraň. Seveřané však jízdní boj nepoužívali (nebo rozhodně ne v takové míře) a soustředili se na pozemní boj, přičemž vlajkonoš byl za štítovou hradbou (viz tento obrázek) a do boje příliš nezasahoval (pouze v případě, že byl ve vlastním ohrožení). Mince Óláfa Sigtryggssona ukazuje na vrcholu žerdi jistou ozdobnou koncovku připomínající kříž (nebo kopí s křidélky), zřejmě kovovou. Na druhou stranu je pravdou, že jeden ze staroseverských výrazů pro praporec – darraðr – může současně znamenat “kopí” a že i v soudobé evropské ikonografii pěšáci třímají trojúhelníkové praporce připevněné na kopí.

Větrná korouhev z norského Heggenu, 11. století.

Všechny vyobrazené praporce mají vždy tvar pravoúhlého trojúhelníku, což je možná dáno povahou materiálu (např. do kamene lze rýt pouze rovné linky). Výše zobrazený normanský praporec na výšivce z Bayeux se zdá být mírně zakřivený a lze předpokládat, že měl spíše čtvrtkruhový tvar. Jiný praporec na téže výšivce má ale opět trojúhelníkový tvar. Čtvrtkruhové či čtvercové jsou též severské větrné korouhve, které se připevňovaly na lodní stěžně nebo přídě. Při rekonstrukci jsou dnes častěji používány čtvrtkruhové tvary, ačkoli bych na základě zde uvedených nálezů upřednostňoval trojúhelníkový tvar.

Praporec skupiny Midgard.

Praporec skupiny Midgard.

Prameny se shodují, že královské praporce byly zhotovovány z těch nejnákladnějších materiálů a s tou největší pílí. Již jsme se dočetli, že praporec Knúta Velikého byl vyroben z “nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí“. Možná na základě toho se někteří vexilologové domnívají, že vikinské praporce měly bílé pole (viz SMITH, Whitney. The Flag Book of the United States, Morrow 1975: 11). Oba výše uvedené praporce na výšivce z Bayeux mají rovněž bílé pole a jsou obšité zlatým lemem. Také Magnús Dobrý měl podle skalda Arnóra jarlaskalda v boji zkrvavovat “jasné praporce” (frán merki). Skald Þorleik fagri popisuje zlatem vyšívané praporce (gullmerkð vé).

Na spodní straně praporců jsou vyobrazeny střapce. Ikonografie jich zobrazuje 4-9 (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux 4; Óláfova mince 5, spona ve tvaru praporce z Birky 6, spona ve tvaru praporce z Åland 8, praporec s motivem havrana na výšivce z Bayeux 9). Při rekonstrukci těchto střapců se často používají koňské žíně, přičemž minimálně na dvou vyobrazení (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux, spona ve tvaru praporce z Birky) existuje nápadná podobnost. Současně máme také obdélníkové a trojúhelníkové střapce, které musely vyrobeny z textilu.

Krátce bych se chtěl popsat společné prvky vyobrazených havranů. Ti vždy směřují zobákem od žerdi. Zajímavé jsou literární popisy vyšívaných havranů, které se shodují s výjevem na minci Óláfa Sigtryggssona – je zdůrazněno, že havran je vyobrazen v letu. Na praporci nacházejícím se na výšivce z Bayeux havran stojí; existuje dokonce diskuze o tom, proč je na normanském praporci vyobrazen havran a jeden z možných výkladů zní, že je to kvůli severskému původu Normanů. Ryze staroseverské popisy a ikonografie jsou však zajedno v tom, že havran je vyobrazován v letu.

gunnar

Praporec skupiny Gunnar.

Havrani na mincích Óláfa Sigtryggssona jsou vyobrazeni v letu pod úhlem 45°. Každý detail těchto havranů je přizpůsoben tak, aby byl vytvořen dojem, že letí. Těla jsou znázorněna frontálním pohledem, křídla jsou roztažená, stejně tak ocasní pera. Hlavy jsou vyobrazeny z profilu. To mě přivádí k myšlence a upozornění, že pokud hodláte havrana rekonstruovat, nesmíte ho zapomenout přizpůsobit určitému uměleckému stylu, který je typický pro století, které rekonstruujete.

Havran v letu, který se vznáší na žerdi nad vojskem, perfektně zapadá mezi staroseverské popisy bitev. Marně bychom hledali oslavnou skaldskou báseň, ve které by nebyl zmíněn havran sytící se na padlých bojovnících. Havrani jsou současně atributem Óðina, a je proto zajímavé, že havraní praporce měli i křesťanští panovníci Knút Veliký a Harald Krutý. To znamená, že náboženský aspekt byl po christianizaci vytlačen, zatímco funkce havrana jako symbolu dravce hodujícího na mrtvolách přetrvala. Havraní praporec nepříteli věstil smrt na bojišti.

Praporec skupiny Hersir.

Praporec skupiny Hersir.

Lze předpokládat, že existovalo širší spektrum motivů na praporcích, ale havran byl zcela jistě nejčastější. Óláf Svatý měl údajně dračí praporec, což nápadně připomíná kontinentální dračí standartu, která je vyobrazena i na výšivce z Bayeux. Mezi další “bitevní zvířata” patřili medvědi a vlci, kteří se eventuálně mohli objevovat i praporcích. V době vendelské a snad i na počátku doby vikinské byli ve velké úctě chováni i kanci, jejichž malé postavy byly umisťováni na hřebeny přileb. Na staroseverských štítech se objevovali také jeleni a jestřábi.

 

Další doporučené odkazy:

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners_from_Literature

http://www.vikinganswerlady.com/banners.shtml

http://en.wikipedia.org/wiki/Raven_banner

Stagnace českých historických akcí

(Dodatek post scriptum: Po zveřejnění tohoto textu na Facebooku jsem byl nucen stáhnout jej, protože se mnoha lidem nelíbil – přestože mluvím sám za sebe a jsem otevřen debatě prostřednictvím komentářů/zpráv, stejně se k mým uším doneslo, že jsem byl pomlouván. Proto věz, čtenáři, že mým cílem není rozeštvávat komunitu, ale poskytnout nový pohled na reenactment).


Nevím, kde přesně začít. Vím jen to, že máme problém s určitou stagnací, který je však tak komplikovaný, že není jednoduché ho řešit. Velice trefně ho nastiňuje Kain ve svém příspěvku „Úpadek šermířských a LH akcí raného středověku“, kde vidí jako možné řešení další aktivity, dobývání, trhy nebo přednášky. Dovolte mi vyjádřit se k tomuto tématu, se kterým se jakožto administrátor dvou největších vikinských fór na českém internetu setkávám prakticky denně.

Historická rekonstrukce je, a na tom se zřejmě všichni shodneme, hlavně o historii. Naše motivace k rekonstrukci může být rozdílná, ale výsledek BY MĚL být vždy stejný (odkazuji na tento zajímavý článek), historicky přesný a věrný. Bohužel není. Nechápu člověka, který rekonstrukci historie provádí bez vztahu k historii – jeho přístup pak není rekonstrukce, ale spíš volná parafráze. Otázka pak zní, jestli je chyba na jeho straně, nebo na straně organizátorů akcí, kteří tolerují i naprosto zvrácené přístupy. Jelikož naše rekonstrukce není určena hlavně pro diváky, ale primárně pro nás samotné, mělo by nás těšit co nejvěrohodnější zpracování a co největší přiblížení k dávné předloze. Jinými slovy řečeno, když už něco dělat, tak pořádně. Přesto na našich akcích potkáváme allvikingy, allslovany, allfranky a podobně – šermíře bez přesného zaměření na určitou dobu a místo. Setkáváme se s „univerzálními vikingy“, kteří dělají Skandinávii v době vikinské. Znamená to tedy, že rekonstruují oblast několika tisíc kilometrů čtverečních v průběhu cca 250 let? Pokud někdo rekonstruuje Velkomoravana, má tu výhodu, že Velká Morava je na rozdíl od Skandinávie poměrně dobře geograficky a časově ohraničená. Pokud však někdo rekonstruuje 250 let, naráží na řadu kontrastů; mezi těmi největšími a pro nás nejdůležitějšími jsou ty, které ovlivňují hmotnou kulturu, např. pohanství × křesťanství, kruhové × mandlové štíty, brýlové × normanské přilby a další. Proto bych rád čtenáře vybídl, aby si vybral století, případně polovinu století a místo, které chce rekonstruovat. Taky bych rád podotkl, že rekonstrukce by měla vycházet z toho, co bylo pro danou dobu či oblast typické. Atypické předměty by naopak neměly být zahrnuty do rekonstrukce. Hrozně rád bych viděl rekonstrukci Seveřanů ve Skandinávii namísto varjagů v Kyjevské Rusi.

A nyní odbočím úplně jinam. Chci narazit na fakt, že skandinávské dějiny v našem prostředí nejsou zrovna dvakrát známé, což je pochopitelné. Pochybuji, že norští školáci vědí něco o českých dějinách. Poukazuji na to, že rekonstruovat dobu a místo, se kterým je člověk spřízněn, má svůj smysl. Naopak jako trochu nesmyslná se mi jeví rekonstrukce období/místa, ke kterému člověk nemá žádný vztah. Když mi někdo byl schopen tvrdit, že norština je ugrofinský jazyk, tak s naší rekonstrukcí vážně není něco v pořádku. Pokud člověk pochází ze stejného kontinentu jako jeho předloha, tak je rekonstrukce možná, ale za cenu toho, že s člověk musí načíst tuny zahraniční literatury, aby se s daným obdobím seznámil. Dnes, v období multikulturalismu, panují příhodné podmínky, takže „vikingem“ se může stát i Afričan, Ind, Číňan. Nerad bych komukoli odepíral právo na rekonstrukci, rád bych však poukázal na to, že „být vikingem“ je in, doba vikinská se stala spíše zástupným pojmem pro určitý soubor hodnot a dochází k obrovské idealizaci. Lidé jsou fascinovaní tímto zidealizovaným obrazem, který vznikl povrchním čtením pramenů nebo prezentací v médiích, a rekonstruují ho. Vzniká tak fenomén zavilého pohana a zabijáka s brýlovou helmou a kruhovým štítem, rekonstrukce se omezuje na boj a chlastačku, mentalita a detaily kostýmu se neřeší. K naprosté zvrácenostem pak patří vnášení metalové kultury do rekonstrukce. V mých očích dochází ke špatné interpretaci doby vikinské a rekonstrukce ztrácí na významu a funkci, protože se stává fantazy adaptací. Kostýmy se navzájem kopírují, čímž se tímto tento přístup ještě posiluje. A není se čemu divit, protože vikinské literatury je v našich poměrech málo a není hojně čtena. Vždy, když si český viking postěžuje na nedostatek literatury, napíšu: „Ona ta literatura existuje, ale 1) je v AJ, NJ či skandinávských jazycích, a 2) zde není sehnatelná“. Moderní čeští vikingové si vybrali špatné místo, nejsou ochotní se naučit cizí jazyk a nečtou.

Kain ve výše zmíněném článku chce provádět reformu shora, chce upravit pravidla a změnit podobu akcí. Já naopak vidím cestu v reformě zezdola, ve změně každého jednotlivce. Tyto apely by měly být směřovány hlavně na šéfy skupin, kteří určují skupinové politiky. Cesta bude však někde uprostřed, pravidla by měla pružně reagovat na tendence reenactorů a naopak.

To, co děláte ve svém soukromém životě, prosím před akcí odložte do šatníku a soustřeďte se na co nejvěrnější ztvárnění své postavy (a pokud ji nemáte, tak si jí vytvořte). Občas vezměte do ruky nějakou literaturu a přečtěte si něco o době, kterou rekonstruujete, bohatě postačí prolistovat publikace s nálezy (díky tomu se nebudou kopírovat stále tytéž věci). Tím, co dělá většina moderních vikingů na akcích, se podle mě jedná proti duchu historie. Dobové ležení se spíše podobá hudebnímu festivalu v historických kostýmech.

Vylezme, prosím, z této slepé uličky a nastartujme něco, co nás posune dál. Díky, těším se na Vaše komentáře.