Mannfall 2017

mannfall-logo-white-01Přesuňme se, alespoň na chvíli, za neproniknutelné mlhy času do doby, kdy přemyslovské Čechy sestávaly jen z Prahy a okolních hradů v lesích, kdy se křesťanství svářelo s pohanstvím a kdy si pocestní nemohli být jisti téměř ničím. V oněch časech se do lesa poblíž hradiště Budeč vypravila kněžna na koni se svou loveckou družinou. Byvše překvapeni úkladným přepadem lapků, spíše vlkům než lidem se podobajícím, se muži vrhli před svou paní, která se se dvěma muži – svými průvodci – spasila útěkem. Uprchlíkům se podařilo vyburcovat místní statkáře, kteří ji poslali své čeledíny, necvičené brance, kteří kněžně zajistí bezpečnou cestu na hradiště. Jak se však družině povede? Přijeď to zjistit ty sám!

MANNFALL je koncept raně středověkých akcí, který cílí na intenzivnější poznávání historie. Každá taková akce bude unikátní, bude se odehrávat na jiné lokaci a podle jiného scénáře. Budeme se snažit o věrnější přiblížení historickým předlohám, než jak tomu dosud bylo u diváckých akcí. Prostor bude věnován i popularizaci míst, které budeme navštěvovat. Rádi bychom zapojili širší komunitu, a tak vaše postřehy, nápady a názory budou vysoce žádoucí. Myšlenka na vytvoření akcí, které by kombinovaly pochod, boj, řemesla a LARPové prvky, se v našich hlavách rodila už několik let. První nástin se však objevil v říjnu 2016, kdy jsme natočili tento trailer:

ZÁKLADNÍ INFO O HŘE

První pokusný ročník započne v pátek 1.9.2017 na Okoři. Od hráčů, kterých bude zhruba do deseti, se očekává příjezd v odpoledních hodinách, abychom mohli započít se seminářem bezpečného boje. Pokud možno apelujeme na příjezd hromadnou dopravou (autobus č. 350 z Dejvic či vlak do stanice Noutonice), jiné možnosti probereme individuálně (v případě příjezdu autem je možné v neděli nastoupit na autobus č. 350 a dojet z Úholiček zpět na Okoř). Svůj příjezd můžete ohlásit na telefonní číslo +420792200638.

Po semináři a zkušebních střetech se vydáme na místo nocoviště a hra započne. Jelikož reprezentujeme družinu ukrývající se před zbojníky, první noc bude, pokud možno, bez ohně. Můžeme prozradit ještě tolik, že hra skončí na Levém Hradci, tedy asi 25 km daleko, v sobotních večerních hodinách. Na místě pro nás bude přichystaná hostina a společenský program. V neděli ráno se ti, kteří budou chtít, mohou zúčastnit kratochvílí na nábřeží v Úholičkách, kam dorazí skupina Perkunas se svou zhruba pětimetrovou historickou veslicí. Tímto bude akce završena. Odjezd z místa je možný vlakem (zastávky Úholičky nebo Roztoky-Žalov) či autobusem (Levý Hradec, Úholičky).

Hra se bude řídit mechanismem, který je popsán zde a bude důkladně vysvětlen před začátkem akce.

Zde se můžete dočíst jistá doporučení ohledně psanců, kteří budou družinu přepadat.


CO S SEBOU?

Hra je bezplatná a první řadě si vezměte vše, co potřebujete ke své duševní i fyzické pohodě. Jelikož jde o test výdrže, dovedností a kostýmů, je třeba, aby zavazadla včetně zbrojí nebyla příliš těžká. Vhodnými zavazadly budou dvě deky, kopí, dobře sloužící boty a ponožky, helma, čutora s vodou, jednodenní zásoby potravin, potřeby na rozdělání ohně, řemínky či motouzy a podobně. Voda bude po celou dobu akce k dispozici. S sebou si také můžeme vzít své čtvernohé psí kamarády, kteří skvěle dokreslí atmosféru.

Pro hráče jsme sepsali následující dokumenty, které se týkají historického spaní a zavazadel:


Můžeme ještě dodat inspiraci ke skladbě kostýmu:

 

ZÁVĚREČNÉ INFORMACE

V prostředí raně středověkých akcí je Mannfall, nakolik je mi známo, jedinečný. Má sloužit k zábavě, teambuildingu a prohloubení znalostí. Boj je v této první zaváděcí akci sekundární, a proto bude veden co možná nejbezpečněji. Prosíme o ohleduplnost a shovívavost nad fotografy. Velmi nás potěší, když ke hře budete přistupovat jako k výzvě a budete akceptovat nebo sami tvořit atmosféru, když si akci užijete a budete o ní poté mluvit. V případě dotazů, nejasností a doporučení se ptejte na bojovkamannfall@gmail.com.

Za Mannfall
Tomáš Vlasatý

Lamelové zbroje ze Snäckgärde?

vikingerikrig

Rekonstrukce člena posádky z Birky. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 347.

Otázka lamelových zbrojí je populární jak mezi odborníky, tak mezi reenactory a laiky. Sám jsem se jí několikrát zabýval a shromáždil jsem odbornou literaturu. Tím spíše mě zaujaly prakticky neznámé nálezy z gotlandského Snäckgärde u Visby, které se sice nezachovaly, ale jsou popsány knězem Nilsem Johanem Ekdahlem (1799–1870), kterého lze mimo jiné nazvat prvním gotlandským vědeckým archeologem.

Nálezy ze Snäckgärde jsou neznámé zejména proto, byly nalezeny před necelými 200 lety a byly ztraceny. Literatura, která o nich píše, je špatně dostupná a nešvédským badatelům mnohdy neznámá. Vše, co se mi podařilo zjistit, je to, že roku 1826 byly prozkoumány 4 kostrové hroby v lokalitě Snäckgärde (Visby, Land Nord; SHM 484), přičemž nejzajímavější jsou zřejmě hroby 2 a 4 (Carlsson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

Hrob č. 2: kostrový hrob orientovaný ve směru J-S, kulovitá mohyla osazená kameny. Pohřební výbavu tvořila železná sekera, kroužek v oblasti pasu, dva neprůhledné korálky u krku, (spona s kroužkem?) a „na hrudi se zachovaly nějaké kousky pancíře“ (något fanns kvar av pansaret på bröstet).

Hrob č. 4: kostrový hrob orientovaný ve směru Z-V, kulovitá mohyla o výšce 0,9 m s propadlým vrškem. Uvnitř mohyly se nacházela vápencová rakev o rozměrech 3 × 3 m (?). Na pravém rameni zemřelého se nacházela spona s kroužkem. V úrovni pasu byl nalezen kroužek z opasku. Další výbavu tvořila sekera a „nějaké šupiny pancíře“ (några pansarfjäll), které se nacházely na hrudi.

Pozůstatky „pancířů“ se do dnešních dnů nedochovaly. Soudě podle pohřebních výbav můžeme předpokládat, že v mohylách byli uloženi muži, kteří byli oděni do zbrojí. Samozřejmě nemůžeme tvrdit s určitostí, o jaký typ zbroje se jednalo, ale zřejmě šlo o šupinové nebo lamelové zbroje, přičemž lamelové jsou na základě analogií pravděpodobnější (Thunmark-Nylén 2006: 318). Datace je problematická – Lena Thunmark-Nylén zařadila hroby ze Snäckgärde do svých publikací o vikinském Gotlandu. Zařazení do doby vikinské nasvědčují spona/spony i pozůstatky opasků. Důležité jsou však nálezy seker – sekera z hrobu č. 2 je v Ekdahlových kresbách vyobrazena jako široká sekera, zatímco sekera z hrobu č. 4 měla mít podle Ekdahla toporo pobité mosazí (Thunmark-Nylén 2006: 318). Široká sekera nasvědčuje dataci od konce 10. století, či spíše 11. století (viz zde). Pobití topora je popisováno v literárních pramenech (viz zde) a bylo rovněž používáno u pobaltských kmenů, zatímco topora několika seker z 11. století (Temže, Langeid) byla zdobena vrstvou mosazi/bronzu. Zdá se logické předpokládat, že hroby od sebe nedělí delší časový úsek, ačkoli dochází k odchylkám v konstrukci a orientaci hrobů.

lamely_birka

Síň s nálezy kroužkového pletiva a lamel. Převzato z Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Vytvořil Kjell Persson.

Ve Skandinávii nám doposud byla známa pouze jedna lamelová zbroj – respektive její fragmenty – a sice z Birky (viz např. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001; Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 a další). Lamely byly roztroušené po tzv. Posádce (Garrison/Garnison) v celkovém počtu 720 kusů (největší jednolitý kus čítá 12 lamel), z nichž bylo možné analyzovat jen 267 lamel. Z analyzovaného materiálu bylo vyčleněno 8 typů, které zřejmě sloužily k ochraně různých částí těla. Předpokládá se, že zbroj z Birky chránila hruď, záda, ramena, břicho a nohy až po kolena (Stjerna 2004: 31). Datována je do 1. poloviny 10. století (Stjerna 2004: 31). Badatelé se shodují na jejím nomádském původu, který lze, vzhledem k nejpodobnější zbroji z lokality Balyk-Sook, hledat na předním či středním Východě (např. Dawson 2002Gorelik 2002: 145Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) zbroj a další exkluzivní vybavení pokládá za nebojové a spíše symbolické („důvod vlastnictví (…) spočíval v něčem jiném než v boji nebo praktičnosti“). V částečné opozici ke klasickému pohledu stojí Dawson (2013), který říká, že zbroj byla špatně interpretovaná, protože pouze tři typy z vyčleněných osmi je možné považovat za lamely, a že množství opravdových lamel by nestačilo ani na polovinu hrudního plátu, což ho vede k závěru, že interpretuje lamely z Birky jako hromadu recyklovaného šrotu. To se mi však ve světle zbrojí ze Snäckgärde, které autor nezohlednil, zdá jako ukvapený závěr.

lamelovka_birka

Rekonstrukce zbroje z Birky na základě zbroje z Balyk-Sooku. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 195.

Často se argumentuje nálezy z území staré Rusi. Nálezů, které je možné datovat do 9.11. století, je však málo a jsou rovněž považovány za východní import, stejně jako v případě zbroje z Birky (osobní konverzace se Sergejem Kainovem; viz Kirpičnikov 1971: 1420). Nálezy z oblasti Ruska z tohoto období pocházejí například z Novgorodu a z Gnězdova. Ruský materiál z 11.13. století je sice mnohem rozsáhlejší a čítá 270 nálezů (viz Medvěděv 1959Kirpičnikov 1971: 1420), ale je důležité poznamenat, že až do 2. poloviny 13. století je počet kroužkových fragmentů čtyřnásobně vyšší než počet lamelových fragmentů, což z kroužkového pletiva činí dominantní typ staroruské zbroje (Kirpičnikov 1971: 15). Je nanejvýše pravděpodobné, že staroruské lamelové zbroje doby vikinské pocházely z Byzantské říše, kde byly díky své jednodušší konstrukci a nižší ceně dominantním typem zbroje již v 10. století (Bugarski 2005: 171).


Poznámka pro reenactory:
V současné době je lamelová zbroj mezi reenactory velmi populární a na některých festivalech a bitvách tvoří i přes 50% všech zbrojí. Hlavními argumenty pro jejich používání jsou:

  • nižší výrobní náklady
  • lepší odolnost
  • rychlejší výroba
  • skvělý vzhled

Argumenty jsou to rozhodně pochopitelné. Problémem však je často opomíjený fakt, že lamelová zbroj není v žádném případě vhodná při rekonstrukci starých Seveřanů během doby vikinské. Mnohdy zmiňovaný argument, že lamelová zbroj byla používána v Kyjevské Rusi, může být vyvrácen protiargumentem, že i v době největšího rozmachu lamelových zbrojí na Rusi byl počet kroužkových zbrojí čtyřnásobný a že lamelové zbroje nebyly původními ruskými výrobky, nýbrž byly dováženy. Držíme-li se základního předpokladu, že reenactment by se měl zakládat na rekonstrukci typických předmětů, pak musíme jednoznačně říci, že lamelová zbroj je vhodná pouze při rekonstrukci nomádských etnik a byzantského vojska. Totéž platí samozřejmě i pro kožené lamelové zbroje.

Příklad kvalitně zrekonstruované lamelové zbroje. Viktor Kralin.

Nálezy z Birky a Snäckgärde na druhou stranu ukazují, že lamelové zbroje se do východní části Skandinávie mohly dostávat. Před jakýmikoli závěry musíme zohlednit zahraniční vztahy Birky a Gotlandu s okolním světem. Birka i Gotland byly hojně navštěvovanými tranzitními stanicemi, ve kterých se uskutečňovaly dálkové obchody a které zajišťovaly pohyby velké masy osob na dlouhé vzdálenosti, zejména do oblasti východní Evropy a Byzance. To je také důvodem kumulace artefaktů východní provenience, které jinak ze Skandinávie neznáme. Svým způsobem by bylo spíše podivné, kdyby se podobné nálezy na zmíněných lokalitách nevyskytovaly, zejména v obdobích, kdy dochází k jejich dominanci v Byzanci. To však neznamená, že by lamelové zbroje byly v této oblasti časté – právě naopak: lamelové zbroje stojí mimo severskou zbrojní tradici, kterou ovlivnily jen do té míry, že se v baltském prostoru tu a tam objevují až do 14. století (Thordeman 1939: 268269). Kroužkové brně lze jednoznačně označit, stejně jako v případě staré Rusi, za dominantní skandinávskou zbroj, což mimo jiné názorně ukazuje fakt, že v Posádce Birky můžeme doložit dílnu kroužkových zbrojí (Ehlton 2003). Výrobu lamelových zbrojí na území Skandinávie a staré Rusi doby vikinské nelze nijak prokázat a je krajně nepravděpodobná.

Pokud má být lamelová zbroj zahrnuta do vikinské rekonstrukce, pak:

  • pouze při rekonstrukci baltského prostoru a Rusi
  • pouze v omezené míře (např. 1 zbroj na skupinu, 1 lamelová zbroj / 4 kroužkové zbroje)
  • pouze kovové, nikoli kožené
  • použité lamely musí zachovávat doložené tvary z Birky (případně Novgorodu či Gnězdova), nikoli z Visby; vyříznutí laserem nesmí být patrné (pokud možno by lamely neměly být takto vyráběné)
  • nesmí být kombinována s severskými komponenty, např. přezkami

Zbroj zkrátka musí vypadat jako originál a musí být doplněna odpovídajícími součástmi kostýmu. Pokud se budeme při schvalování lamelových zbrojí pohybovat na černobílé stupnici „lamelové zbroje ANO“ – „lamelové zbroje NE“ a vynecháme „lamelové zbroje ANO, ALE (výše zmíněné výhrady)“, pak jsem zastánce tábora „lamelové zbroje NE“. A jaký názor máte Vy?


Bibliografie:

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvěděv, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси // Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1. Česky: http://livinghistory.cz/node/370.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Voskové destičky a rydla

Mezi moderními “vikingy” jsou velice oblíbené voskové destičky, do kterých mohou rydlem zapisovat runové nápisy. A není tomu dávno, co jsem byl dotázán, zda jde vůbec o dobový doplněk. Pojďme se tedy podívat, jak se to má s voskovými destičkami a do jaké míry je lze používat při rekonstrukci doby vikinské. Tento článek rozdělím na stručný úvod, části o voskových destičkách a jejich komponentech (rydlech), okolnosti používání a závěrečné shrnutí.

 

Stručný úvod

Zapisování na voskové destičky můžeme datovat nejdříve k roku ca. 500 př. n. l. do oblasti Řecka, třebaže je pravděpodobné, že se začaly používat někdy kolem poloviny 8. století př. n. l. Používaly se samostatné i skládané destičky. Velké popularity se destičky dočkaly v římské říši, při jejímž zániku nastalo několik století vzdělanostního úpadku, během kterých neměly tabulky využití. Další tabulky se objevují až s šířením křesťanské vzdělanosti, v 7. století v Irsku, v 8. století v anglosaské Anglii a kolem roku 1000 na Kontinentu (Krüger 2003: 234). Obecně lze říci, že ve středověku bylo zapisování do voskových tabulek doménou zejména církevních a vysoce postavených světských představitelů a s postupnou laicizací vzdělání se destičky začaly používat i k zachycení ryze světských zápisů, zejména účtů. K tomuto účelu sloužily do 19. století, regionálně až do začátku 20. století. Mnohdy sloužily jako studijní pomůcka.

Do destičky se zapisovalo kovovým či kostěným rydlem (stylus), které mohlo být na zadní straně rozšířeno do špachtle, s jejíž pomocí se mazal zapsaný text.

 

Voskové destičky

Anglická vosková tabulka z velrybí kosti, 8. století.

Z úvodu vyplývá, že se tabulky v soudobé Evropě používaly. Nejčastěji se vyráběly z organických materiálů, dřeva nebo kosti, a černého vosku. Nyní se však musíme podívat, zda jejich pozůstatky můžeme nalézt také ve Skandinávii. Ještě před jedenácti lety Kristina Krüger ve své práci napsala:

Nejstarší voskovou tabulku ze skandinávské oblasti představuje víko pouzdra na pero z Lundu z první poloviny 11. století. Je chápáno jako zvláštnost, protože vnitřní plocha je potažena voskem a vnější je dekorována bohatými rytinami a je zároveň voskovou tabulkou i víkem. Další, mladší kus pochází z Trondheimu z období let 1125 až 1175 (…).” (Krüger 2003: 234)

V ságové literatuře se voskové tabulky objevují až ve 12. století ve spojitosti s knězem Ingimundem Þorgeirssonem (viz níže) a četné archeologické nálezy nám dovolují již teď konstatovat, že skandinávské tabulky dosáhly největší obliby po době vikinské, až ve 12. a 13. století, s tím, že existují dřívější nálezy. To by přesně odpovídalo historickému vývoji – do 11. století se Skandinávie christianizuje, zatímco od 12. století je plně integrovaná do křesťanské Evropy a produkuje vlastní křesťanskou kulturu. A není tak náhoda, že se tabulky často nacházejí v městech, kde sídlily diecéze a arcidiecéze.

Vosková tabulka nabízená serverem LH-shop.

Starší nálezy mohou kromě již zmíněné tabulky z Lundu tvořit sporné destičky z Birky a Hovgårdenu. Jedná se celkem o tři kostěné/rohovinové destičky, které jsou interpretované jako možné voskové tabulky (viz zde, zde, zde) a které je vzhledem k zániku Birky možné datovat nejpozději do 10. století. Birka a Hovgården tvořily v tehdejší Skandinávii poměrně významná centra; Birka byla jedním z nejfrekventovanějších emporií doby vikinské a v Hovgårdenu ležel královský statek, ze kterého bylo toto emporium kontrolováno. Je opět příhodné, že se pravděpodobná vosková tabulka našla v té části Birky, které se říká Posádka. Další významné nálezy představují dřevěné tabulky ze Sigtuny, které jsou datované do 11. století. Jedna z nich je datovaná do let 1030-1050 a měří 427 × 213 mm, je 17 mm tlustá a prostor pro vosk je ca. 1–3 mm hluboký (Gustavson–Söderberg 2014: 45–46).

Můžeme tedy říct, že se voskové tabulky mohly za určitých podmínek dostávat do vikinské Skandinávie. V 11. století se pak mohly používat již poměrně běžně. Nálezovou situaci ale ztěžuje fakt, že se destičky vyráběly z materiálů podléhajících zkáze, a proto se musíme zaměřit na kovové psací potřeby.

 

Rydla

Rydlo neboli stylus, vyrobené nejčastěji z kovu, kosti či slonoviny, bylo nezbytným doplňkem při psaní do voskových tabulek. Existuje několik hypotetických nálezů pocházejících z vikinské Skandinávie (např. zde), ale obvykle se setkáváme s problémem, že rydla mohou být zaměněna za oděvní spony. Zájemce odkazuji na tento zajímavý článek, ve kterém lze najít typologii a chronologii rydel (za raně středověká lze označit rydla na obrázcích 35-57).

 

Psaní – kdy, kdo, proč a jak?

Různé typy destiček a stylusů.

Je patrné, že určitý zlom v používání voskových tabulek nastává částečně v 10., ale spíše v 11. století. To přesně reflektuje christianizační tendence ve Skandinávii. Misionáři cíleně křtili skandinávské elity, a není proto s podivem, že se psací potřeby nacházejí v důležitých mocenských sídlech. A náhoda jistě není ani to, že se rydlo našlo v jedné z dánských kruhových pevností, které dal založit král Harald Modrozub, jenž “udělal z Dánů křesťany”. Birka byla častým cílem misií (829, 854 a 30. léta 10. století) a po určitou dobu tam stál i kostel. Je možné, že první tabulky si s sebou přivezli samotní misionáři.

Lze předpokládat, že tabulka z Posádky Birky patřila členu tamější družiny, která kontrolovala obchodní stanici. Co mohl vlastník se svou voskovou tabulkou dělat, názorně ilustruje zmínka v Einhardově Životě Karla Velikého:

Pokoušel se také naučit psát a z toho důvodu ukládal do postele pod polštář voskové tabulky a prázdné listy, aby si jeho ruka mohla ve volném čase navyknout na tvorbu písmen. Ale jeho úsilí se projevilo až v pokročilém stáří, takže dosáhl nevelkého úspěchu.” (Einhard: Život Karla Velikého, kap. 25)

Destička z Bergenu (13. století) s vyrytým runovým nápisem, který obsahuje tajnou zprávu (radu) a který měl být překryt vrstvou vosku.

Musíme se také zeptat, zda tabulky nutně představují projev christianizace. Ke vší nelibosti reenactorů se domnívám, že ano, protože byly používány kulturními vrstvami napříč křesťanskou Evropou, zatímco ve Skandinávii se “psalo” do dřevěných hranolů zvaných kefli nebo dřevěných destiček zvaných bálkr. Hranoly i destičky byly mezi lidmi populární i během vrcholného středověku a tradičně se do nich ryly runy. Proto je možné předpokládat, že se do voskových tabulek jakožto cizorodých prvků a známek křesťanské vzdělanosti psalo latinkou (Hedenstierna-Jonson 2010: 162). To však nevylučuje použití runového písma; mnoho dochovaných tabulek je popsáno runovým písmem (viz např. zde nebo obrázek nahoře) a v některých situacích byly runy dokonce preferované:

Jejich loď byla vyplavena v grónských pustinách a všichni muži zahynuli. To je známo proto, že o čtrnáct zim později byla nalezena jejich loď a v jeskyni byly nalezeny ostatky sedmi mužů, včetně kněze Ingimunda. Byl celý a nerozložený, stejně jako jeho oblečení. Vedle něj ležely kostry šesti mužů a také vosk a runy vyprávějící jejich příběh.” (Sága o knězi Guðmundovi Dobrém, kap. 13)

Současné práce (např. Hagland 1996: 106; Hedenstierna-Jonson 2010: 164) se snaží poukázat, že se runy a latinka používaly souběžně až do pozdního středověku, že byly spíše komplementy než konkurenty a že byly používány k různým účelům: runy, více přizpůsobené orální tradici, měly zaznamenat jednodušší sdělení, zatímco latinka byla administrativním a církevním písmem.

A proč měla staroseverská elita potřebu učit se latinku? Zejména proto, že udržovala živé kulturní styky s křesťanským jihem, jehož kulturu se více či méně vědomě snažila kopírovat. Mimo přijetí křesťanství (Norsko 930-1030, Dánsko cca 965) se v 10. století také začal používat koncový rým a do staroseverštiny se vloudilo několik slovíček latinského původu. Ač jedno staroseverské přísloví zní “Krále mají mít lidé pro slávu, a ne pro dlouhý život“, vikinský panovník nebyl pouze dobrým válečníkem, ale také nositelem kultury, který se obklopoval básníky, řemeslníky a jinou kulturní smetánkou. Znalost latiny a latinského písma se mohla hodit při jednání s zahraničím i budování centralizované země. Připomeňme jako příklad latinský dopis Knúta Velikého z roku 1019-20 či Knútovu pouť do Říma roku 1027. A panovník měl samozřejmě zájem na tom, aby i jeho družina a jeho věrní byli kulturně vzdělaní.

 

Shrnutí a závěr

Cílem tohoto článku je odpověď na otázku, zda je možné zahrnout voskové tabulky do rekonstrukce doby vikinské. A má odpověď zní: “Ano, je to možné.” Ale mělo by se hledět i na dataci a kontext používání. Nejstarší doklady používání ve Skandinávii pocházejí z 10. století (spíše až z druhé poloviny), více dokladů pak máme pro následující století. Snažím se poukázat na fakt, že voskové tabulky sloužily jako pomůcka při studiu latinky a že souvisí s christianizací Skandinávie. Drtivá většina vikinských reenactorů však představuje zavilé pohany, kterým doporučuji používat spíše dřevěné materiály typu kefli a bálkr.

Na úplný závěr však musím přiznat, že se problematikou christianizace zabývám spíše okrajově. Proto budu rád za jakýkoli komentář nebo odbornější diskuzi na toto téma.

 

Zdroje a internetové odkazy

BROWN, Michelle P. The Role of the Wax Tablet in Medieval Literacy : A Reconsideration in Light of a Recent Find from York. In: The British Library Journal 20, 1994: 1–16. Online.

Einhard: Život Karla Velikého = Einhard: The Life of Charlemagne. Přel. Samuel Epes Turner, New York 1880. Online.

GUSTAVSON, Helmer – Söderberg, Anders. Spår av skrivkunnighet och skrivvanori det tidigmedeltida Sigtuna. In: Situne Dei, 2014: 33–51. Online.

HAGLAND, Jan Ragnar. Ingimundr prestr Þorgeirsson and Icelandic Runic Literacy in the Twelfth Century. In: Alvíssmál 6, 1996: 99–108. Online.

HEDENSTIERNA-JONSON, Charlotte. I en skrivkunnig miljö – om skriftkultur mellan vikingatid och medeltid (950 – 1150 e. Kr.). In: Situne Dei, 2010: 161–167. Online.

KRÜGER, Kristina. Schreibgriffel und Wachstafeln als Zeugnisse von Schriftlichkeit im Mittelalter. In: BRUNNER, Karl – JARITZ, Gerhard. Text als Realie : internationaler Kongress, Krems an der Donau, 3. bis 6. Oktober 2000, Wien 2003.

MÅRTENSSON, Anders W. Styli och vaxtavlor. In: Kulturen, 1961: 108-140. Online.

SMALL, Jocelyn Penny. Wax Tablets of the Mind: Cognitive Studies of Memory and Literacy in Classical Antiquity, London – New York 1997.

SVÄRDSTRÖM, Elisabeth. Ett skrivdon med runinskrift från Lödöse. In: Fornvännen 65, 1970: 81-89. Online.

Plavaní u starých Seveřanů

Plavání je činnost stará jako lidstvo samo a čtenáři může přijít poněkud zvláštní, že jsem se o podobném tématu rozhodl psát. Byl jsem totiž konfrontován s názorem, že staří Seveřané v době vikinské neplavali. Jako argument přitom slouží názor, že v chladné vodě nelze plavat. A k tomu bych se rád krátce vyjádřil.

Množství staroseverských slov, které se vztahují k plavání (sund), je přímo alarmující a musí o něčem vypovídat (viz slovníkové heslo, cf. sund). Z pozice člověka žijícího ve 21. století sice můžeme říci, že Seveřané neplavali v chladné vodě, ale staroseverská literatura nás okamžitě vyvede z omylu. Nerad bych v této své práci dokazoval, že staří Seveřané plavali, protože články o tomto tématu již existují, ale rád bych zde vystihl základní rysy severského plavání, přičemž primárně odkazuji na online titul:

ORME, Nicholas. Early British Swimming, 55 BC-AD 1719, Exeter 1983: 14-21. Online.

V písemných pramenech plavání podstupují pouze muži, kteří plavou nazí, ve spodním oblečení nebo normálně oděni (oblečeni jsou zejména při delších vzdálenostech, když si odění nemohou odložit na břeh). Můžeme rozlišovat dva aspekty plavání:

  • praktický: objevování, cestování, záchrana, útěk atd.
  • zábavný: kratochvíle, závodění

Na první pohled se mi zdá, že plavby z praktických příčin se častěji odehrávají v moři, zatímco za zábavou Seveřané častěji chodí k řekám, ale samozřejmě to není pravidlo. Plavat se muselo i přes řeky, které neměly brod a také například Kniha o záboru země (verze Sturlubók, kap. 93) vypráví o muži, který pro zábavu plaval v moři:

“Bratranec Eiríka Zrzavého se jmenoval Þorkel farserkr. Odplul s Eiríkem do Grónska a zabral Hvalseyjarfjord a široký kus země mezi Eiríksfjordem a Einarsfjordem. Usadil se ve Hvalseyjarfjordu a pochází od něj hvalseyjarfjordský rod. Byl velice silný. Když chtěl rozveselit svého příbuzného Eiríka a nebyla po ruce žádná loď, která by plavbu zvládla, plaval za starým skopcem na ostrov Hvalsey a přinesl ho na svých zádech. To jest délka půl námořní míle [cca 4 km].”

Řeka Hítará, ve které závodil Bjǫrn a Gretti.

Je obvyklé, že se plavání spojuje s elitami (viz např. Píseň o Rígovi, strofa 35, kde jarl “závodí v plavání), ale to je dáno spíše okruhem, ve kterém se dochované prameny pohybují. Rozhodně by bylo lepší říci, že plavání je obecně spojované se silnými muži, nezávisle na postavení. “Bylo skutečnou poklonou prohlásit o zdatném plavci, že ‚plave jako tuleň’ (er syndr sem selr)” (Starý 2005). Prakticky známe dva typy závodění ve vodě, a sice plavání do dálky (svimma) a potápění (kafsund). Muži se poměřovali v obou disciplínách a chlubili se svými dovednostmi, jako například norští králové bratři Eystein a Sigurð: “Nato řekl král Sigurd: ‚Zato si vzpomínám, jak se nám vedlo při plavání: mohl jsem tě potopit, kdykoliv jsem chtěl.’ Král Eystein odpověděl: ‚Neplaval jsem hůře než ty a jako potapěč jsem také nebyl horší'” (Sága o synech Magnúsových 21; Starý, 2003: 91). Harald Krutý se například honosí, že “občas plave” (hefk sund numit stundum). V Sáze o Grettim (kap. 58) zase závodí Gretti Ásmundarson s Bjǫrnem Hítdælakappi:

Bjǫrn a Gretti byli tak skvělí plavci, že bez přestání dovedli plavat po celém toku řeky Hítará od místa, kde vytéká z jezera [Hítarvatn], až k jejímu ústí do moře [cca 30 km].” (Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957: 168.)

Závodění podobného typu je popsáno také v Béowulfovi (verše 506-580), kde hrdina Béowulf závodí s Brekou po sedm nocí. Zdá se, že se v pramenech častěji objevuje druhý typ klání, a sice závody “v potápění, jejichž cílem bylo potopit protihráče a udržet ho co nejdéle pod vodou. (…) Dobrý v potápění (kafsyndr) je ten, kdo je schopen potopit svého soupeře” (Starý, 2003: 99, pozn. 32 a 33). Příklad takového zápasu ve vodě můžeme najít v Sáze o lidech z Lososího údolí (kap. 40):

“Jednoho krásného podzimního dne se vypravili lidé z města k řece Níd, k závodům v plavání. Když to Kjartan viděl, řekl svým druhům, aby šli také závodit a užili zábavy. Učinili tak. Byl tam pak muž, který vynikal nad všechny ostatní.

Kjartan se zeptal Bolliho, chce-li se pustit o závod s tím mužem z města.

‚Myslím, že bych na něho sotva stačil,’ odpověděl Bolli.

‚Nevím, kam se poděla tvá odvaha,’ divil se Kjartan, ‚a zkusím to tedy já.’

‚Jen zkus, když myslíš.’

Kjartan skočil do vody a plul k muži, který byl nejlepším plavcem, a stáhl ho pod vodu a chvíli ho držel pod hladinou a pak ho pustil. Ale nebyli dlouho nad vodou a tu uchopil ten muž Kjartana a stáhl ho dolů a zůstali pod vodou déle, než se Kjartanovi líbilo. Pak se vynořili, ale nepromluvili spolu slova. Ještě potřetí se ponořili a tentokrát zůstali pod vodou nejdéle. Kjartan si netroufal domyslit, jak ta hra skončí, a zdálo se mu, že ještě nikdy nebyl v postavení, které by vyžadovalo tolik odvahy. Konečně se opět vynořili a plavali k břehu.” (Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 252–53.)

Sága o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 30) jasně ukazuje, že podobný druh zábavy mohl mít využití v praktickém životě:

Tu jednou večer, když ostatní lidé odešli spat, Skallagrím šel k moři a sestrčil do vody loď osmiveslici, kterou měl, a vesloval k ostrovům Midfjordským. Tam spustil kotvici s přídy lodi, pak se spustil s lodi do vody a potopil se a vynesl z moře kámen a zdvihl jej do lodi. Pak vystoupil také sám do lodi a vesloval k zemi a přinesl kámen ke své kovárně a položil jej u dveří kovárny a koval pak na něm železo.” (Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926, 63.)

Ostrov Drangey, na kterém pobýval Gretti Ásmundarson.

Nejen, že staří Seveřané plavali často a rádi, ale také měli různé plavecké pomůcky. Asi nejznámější a nejzáhadnější je “plovací blána”, kterou si plavci připevňovali mezi prsty (lét fitja saman fingrna) a o které mluví Sága o Grettim (kap. 75).

Ačkoli hrdina Gretti mnohdy podstupuje plavbu za nejhoršího možného počasí a v zimě, výše zmíněný úryvek ze Ságy o lidech z Lososího údolí ukazuje, že lidé neměli žádný problém s plaváním během hezkých dní od jara do podzimu. Je to dáno jinými životním podmínkami a tudíž i jinými nároky na teplotu vody.

Článek bych chtěl ukončit slovy, že život starého Seveřana byl neodmyslitelně spjat s mořem a vodou obecně. Pokud máte připomínky, můžete se vyjádřit do komentářů.


ZDROJE:

Béowulf. Přel. Jan Čermák, Praha 2003.

Kniha o záboru země – Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169-181.

Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.

Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 187–319.

Sága o synech Magnúsových – Magnússona saga, online

STARÝ, Jiří. Co se přihází na hostinách: K podobě společného stolování na starém Severu. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 14/3, Praha 2003: 84-101.

STARÝ, Jiří. Tuleni ve staré Skandinávii, 2005. Nepublikováno tiskem, online.