Lamelové zbroje ze Snäckgärde?

vikingerikrig

Rekonstrukce člena posádky z Birky. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 347.

Otázka lamelových zbrojí je populární jak mezi odborníky, tak mezi reenactory a laiky. Sám jsem se jí několikrát zabýval a shromáždil jsem odbornou literaturu. Tím spíše mě zaujaly prakticky neznámé nálezy z gotlandského Snäckgärde u Visby, které se sice nezachovaly, ale jsou popsány knězem Nilsem Johanem Ekdahlem (1799–1870), kterého lze mimo jiné nazvat prvním gotlandským vědeckým archeologem.

Nálezy ze Snäckgärde jsou neznámé zejména proto, byly nalezeny před necelými 200 lety a byly ztraceny. Literatura, která o nich píše, je špatně dostupná a nešvédským badatelům mnohdy neznámá. Vše, co se mi podařilo zjistit, je to, že roku 1826 byly prozkoumány 4 kostrové hroby v lokalitě Snäckgärde (Visby, Land Nord; SHM 484), přičemž nejzajímavější jsou zřejmě hroby 2 a 4 (Carlsson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

Hrob č. 2: kostrový hrob orientovaný ve směru J-S, kulovitá mohyla osazená kameny. Pohřební výbavu tvořila železná sekera, kroužek v oblasti pasu, dva neprůhledné korálky u krku, (spona s kroužkem?) a „na hrudi se zachovaly nějaké kousky pancíře“ (något fanns kvar av pansaret på bröstet).

Hrob č. 4: kostrový hrob orientovaný ve směru Z-V, kulovitá mohyla o výšce 0,9 m s propadlým vrškem. Uvnitř mohyly se nacházela vápencová rakev o rozměrech 3 × 3 m (?). Na pravém rameni zemřelého se nacházela spona s kroužkem. V úrovni pasu byl nalezen kroužek z opasku. Další výbavu tvořila sekera a „nějaké šupiny pancíře“ (några pansarfjäll), které se nacházely na hrudi.

Pozůstatky „pancířů“ se do dnešních dnů nedochovaly. Soudě podle pohřebních výbav můžeme předpokládat, že v mohylách byli uloženi muži, kteří byli oděni do zbrojí. Samozřejmě nemůžeme tvrdit s určitostí, o jaký typ zbroje se jednalo, ale zřejmě šlo o šupinové nebo lamelové zbroje, přičemž lamelové jsou na základě analogií pravděpodobnější (Thunmark-Nylén 2006: 318). Datace je problematická – Lena Thunmark-Nylén zařadila hroby ze Snäckgärde do svých publikací o vikinském Gotlandu. Zařazení do doby vikinské nasvědčují spona/spony i pozůstatky opasků. Důležité jsou však nálezy seker – sekera z hrobu č. 2 je v Ekdahlových kresbách vyobrazena jako široká sekera, zatímco sekera z hrobu č. 4 měla mít podle Ekdahla toporo pobité mosazí (Thunmark-Nylén 2006: 318). Široká sekera nasvědčuje dataci od konce 10. století, či spíše 11. století (viz zde). Pobití topora je popisováno v literárních pramenech (viz zde) a bylo rovněž používáno u pobaltských kmenů, zatímco topora několika seker z 11. století (Temže, Langeid) byla zdobena vrstvou mosazi/bronzu. Zdá se logické předpokládat, že hroby od sebe nedělí delší časový úsek, ačkoli dochází k odchylkám v konstrukci a orientaci hrobů.

lamely_birka

Síň s nálezy kroužkového pletiva a lamel. Převzato z Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Vytvořil Kjell Persson.

Ve Skandinávii nám doposud byla známa pouze jedna lamelová zbroj – respektive její fragmenty – a sice z Birky (viz např. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001; Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 a další). Lamely byly roztroušené po tzv. Posádce (Garrison/Garnison) v celkovém počtu 720 kusů (největší jednolitý kus čítá 12 lamel), z nichž bylo možné analyzovat jen 267 lamel. Z analyzovaného materiálu bylo vyčleněno 8 typů, které zřejmě sloužily k ochraně různých částí těla. Předpokládá se, že zbroj z Birky chránila hruď, záda, ramena, břicho a nohy až po kolena (Stjerna 2004: 31). Datována je do 1. poloviny 10. století (Stjerna 2004: 31). Badatelé se shodují na jejím nomádském původu, který lze, vzhledem k nejpodobnější zbroji z lokality Balyk-Sook, hledat na předním či středním Východě (např. Dawson 2002Gorelik 2002: 145Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) zbroj a další exkluzivní vybavení pokládá za nebojové a spíše symbolické („důvod vlastnictví (…) spočíval v něčem jiném než v boji nebo praktičnosti“). V částečné opozici ke klasickému pohledu stojí Dawson (2013), který říká, že zbroj byla špatně interpretovaná, protože pouze tři typy z vyčleněných osmi je možné považovat za lamely, a že množství opravdových lamel by nestačilo ani na polovinu hrudního plátu, což ho vede k závěru, že interpretuje lamely z Birky jako hromadu recyklovaného šrotu. To se mi však ve světle zbrojí ze Snäckgärde, které autor nezohlednil, zdá jako ukvapený závěr.

lamelovka_birka

Rekonstrukce zbroje z Birky na základě zbroje z Balyk-Sooku. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 195.

Často se argumentuje nálezy z území staré Rusi. Nálezů, které je možné datovat do 9.11. století, je však málo a jsou rovněž považovány za východní import, stejně jako v případě zbroje z Birky (osobní konverzace se Sergejem Kainovem; viz Kirpičnikov 1971: 1420). Nálezy z oblasti Ruska z tohoto období pocházejí například z Novgorodu a z Gnězdova. Ruský materiál z 11.13. století je sice mnohem rozsáhlejší a čítá 270 nálezů (viz Medvěděv 1959Kirpičnikov 1971: 1420), ale je důležité poznamenat, že až do 2. poloviny 13. století je počet kroužkových fragmentů čtyřnásobně vyšší než počet lamelových fragmentů, což z kroužkového pletiva činí dominantní typ staroruské zbroje (Kirpičnikov 1971: 15). Je nanejvýše pravděpodobné, že staroruské lamelové zbroje doby vikinské pocházely z Byzantské říše, kde byly díky své jednodušší konstrukci a nižší ceně dominantním typem zbroje již v 10. století (Bugarski 2005: 171).


Poznámka pro reenactory:
V současné době je lamelová zbroj mezi reenactory velmi populární a na některých festivalech a bitvách tvoří i přes 50% všech zbrojí. Hlavními argumenty pro jejich používání jsou:

  • nižší výrobní náklady
  • lepší odolnost
  • rychlejší výroba
  • skvělý vzhled

Argumenty jsou to rozhodně pochopitelné. Problémem však je často opomíjený fakt, že lamelová zbroj není v žádném případě vhodná při rekonstrukci starých Seveřanů během doby vikinské. Mnohdy zmiňovaný argument, že lamelová zbroj byla používána v Kyjevské Rusi, může být vyvrácen protiargumentem, že i v době největšího rozmachu lamelových zbrojí na Rusi byl počet kroužkových zbrojí čtyřnásobný a že lamelové zbroje nebyly původními ruskými výrobky, nýbrž byly dováženy. Držíme-li se základního předpokladu, že reenactment by se měl zakládat na rekonstrukci typických předmětů, pak musíme jednoznačně říci, že lamelová zbroj je vhodná pouze při rekonstrukci nomádských etnik a byzantského vojska. Totéž platí samozřejmě i pro kožené lamelové zbroje.

Příklad kvalitně zrekonstruované lamelové zbroje. Viktor Kralin.

Nálezy z Birky a Snäckgärde na druhou stranu ukazují, že lamelové zbroje se do východní části Skandinávie mohly dostávat. Před jakýmikoli závěry musíme zohlednit zahraniční vztahy Birky a Gotlandu s okolním světem. Birka i Gotland byly hojně navštěvovanými tranzitními stanicemi, ve kterých se uskutečňovaly dálkové obchody a které zajišťovaly pohyby velké masy osob na dlouhé vzdálenosti, zejména do oblasti východní Evropy a Byzance. To je také důvodem kumulace artefaktů východní provenience, které jinak ze Skandinávie neznáme. Svým způsobem by bylo spíše podivné, kdyby se podobné nálezy na zmíněných lokalitách nevyskytovaly, zejména v obdobích, kdy dochází k jejich dominanci v Byzanci. To však neznamená, že by lamelové zbroje byly v této oblasti časté – právě naopak: lamelové zbroje stojí mimo severskou zbrojní tradici, kterou ovlivnily jen do té míry, že se v baltském prostoru tu a tam objevují až do 14. století (Thordeman 1939: 268269). Kroužkové brně lze jednoznačně označit, stejně jako v případě staré Rusi, za dominantní skandinávskou zbroj, což mimo jiné názorně ukazuje fakt, že v Posádce Birky můžeme doložit dílnu kroužkových zbrojí (Ehlton 2003). Výrobu lamelových zbrojí na území Skandinávie a staré Rusi doby vikinské nelze nijak prokázat a je krajně nepravděpodobná.

Pokud má být lamelová zbroj zahrnuta do vikinské rekonstrukce, pak:

  • pouze při rekonstrukci baltského prostoru a Rusi
  • pouze v omezené míře (např. 1 zbroj na skupinu, 1 lamelová zbroj / 4 kroužkové zbroje)
  • pouze kovové, nikoli kožené
  • použité lamely musí zachovávat doložené tvary z Birky (případně Novgorodu či Gnězdova), nikoli z Visby; vyříznutí laserem nesmí být patrné (pokud možno by lamely neměly být takto vyráběné)
  • nesmí být kombinována s severskými komponenty, např. přezkami

Zbroj zkrátka musí vypadat jako originál a musí být doplněna odpovídajícími součástmi kostýmu. Pokud se budeme při schvalování lamelových zbrojí pohybovat na černobílé stupnici „lamelové zbroje ANO“ – „lamelové zbroje NE“ a vynecháme „lamelové zbroje ANO, ALE (výše zmíněné výhrady)“, pak jsem zastánce tábora „lamelové zbroje NE“. A jaký názor máte Vy?


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvěděv, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси // Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1. Česky: http://livinghistory.cz/node/370.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Bubnování ve staré Skandinávii

Úvod

Ačkoli nehraji na žádný hudební nástroj, nejvíce jsem vždy tíhl k bicím nástrojům. Před několika dny jsem měl možnost vypůjčit si od svého kamaráda repliku šamanského bubnu. A protože jsem nedávno napsal článek o používání trubek a rohů ve staré Skandinávii, rozhodl jsem se využít svých zdrojů a prozkoumat, jestli byly v době vikinské používány bubny a do jaké míry je lze zahrnout do rekonstrukce.

Obecně lze říct, že archeologické nálezy chybí a muzikologické studie, které se tématikou bubnů zabývají (seznam např. zde a zde), jsou v jiných než skandinávských zemí nedostupné. Absence nálezů a uzavřenost odborných diskuzí otevírá dveře dohadům a dává vzniknout rozličným teoriím. Věci nepřispívá ani fakt, že bubny jsou používány historickými nebo historizujícími hudebními skupinami. A tak se názory na používání bubnů mezi reenactory liší – někteří bubny úplně odmítají, zatímco jiní se domnívají, že byly používány, a další tvrdí, že byly používány při rituálech nebo pochodování. Teorie reenactorů však nejsou směrodatné a do jisté míry lze to samé říci i o tomto článku, protože jsem v oblasti historické hudby příkladným laikem a protože odborná literatura, kterou bych mohl citovat, se v našich poměrech bez složité komunikace se skandinávskými knihovnami nedá sehnat. Proto ocením jakýkoli odbornější názor a komentář.

 

Pro a proti: Jak je to s důkazy?

Nyní si názorně ukažme, jaké jsou nejčastější argumenty a protiargumenty k používání bubnů:

Bubny (bumba, tabúr, timpanum) jsou obecně zřídkakdy zmíněny, obvykle jen v překladech (jako je Bible), které nemají žádnou spojitost s dobou vikinskou. A pokud se bubny používaly, nenechaly žádnou stopu v tradici skandinávské lidové hudby, kde jsou perkuse obvykle zastoupeny dupáním nohou a kde je tendence zdůrazňovat rytmus pomocí hlasu nebo samotných strun. Není doložena domácí tradice perkusní hudby.

Eirik Storesund ve fóru The Authenticity Office


 “Co se týče bubnování v době vikinské, je důležité pamatovat na to, že doba vikinská není z historické perspektivy natolik vzdálená a bubny existují již poměrně dlouhou dobu, takže by bylo zvláštní, kdyby vikingové také nepoužívali tento mocný nástroj. Fakt, že bubny z doby vikinské nebyly nalezeny, není podstatný, když mluvíme o organických materiálech, které mohou být relativně snadno samovolně zničeny. Hudba se navíc na archeologickém poli objevila poměrně nedávno. (…) Dalším argumentem, který často slyším, jsou chybějící zmínky v ságách, a pokud si dobře vzpomínám, pár možných zmínek existuje. Tento argument moc neobstojí, protože ti, kteří používají buben jako nástroj, se nedělí se svými znalostmi a svými metodami a zmínky o hudbě jsou často spojovány s královským okruhem a nejpravděpodobněji odkazují na formu vysoké kultury. Většina lidí, kteří žijí v těsné blízkosti přírody, používají nebo používali bubny.

Interview s Bennym Braatenem ze skupiny Skvalthr 

Věřím, že oba protichůdné postoje mají svůj díl pravdy. Začněme s detailnějším rozborem Braatenova tvrzení. Bubny je vskutku třeba vnímat z vyšší historické perspektivy a není možné se omezovat na období let 800-1100 n. l.

Pokud jsem správně informován, tak nejstarší skandinávský buben byl nalezen ve švédském Västra Hoby (ve Skåne). Tento kus se datuje do kultury s nálevkovitými poháry (cca 3000 př. n. l.) a jde o kónický keramický buben, který má analogie i v jiných místech ve Skandinávii, Německu, Rakousku, Polsku i České republice. Používání bubnů je zachyceno také v době bronzové (1700-500 př. n. l.) na skalních rytinách (helleristinger). Z téhož období se dochoval mimořádný nález ze švédské Balkåkry, který je interpretován jako závěsný buben (gong) pocházející z období kolem roku 1500 př. n. l. Stejný artefakt byl nalezen v maďarské lokalitě Hasfalva.

Hráči na rubebu a citeru. Rukopis Harley 2804, folio 3v; střední Porýní, 3. čtvrtina 12. století.

Je zajímavé, že doba železná a raný středověk tvoří období, z něhož se přinejmenším v západní a severní Evropě nedochovaly žádné archeologické nálezy bubnů a písemné zmínky jsou poměrně vzácné. Beda Ctihodný zmiňuje bubny v 1. polovině 8. století v anglosaské Anglii. První písemné zmínky o používání bubnů ve Skandinávii máme až ze 12. a 13. století. Hortense Panumová předpokládala, že dvorní hudebníci ve 12. století hráli levou rukou na krátké sedmidírkové píšťaly (pípur), zatímco pravou rukou spontánně bubnovali na bubny (Panum 1934: 66-7). Používání bubnů zmiňuje také Sven Aggesen ve své latinské Krátké historii dánských králů (Brevis Historia Regum Dacie, kap. 3), která se datuje na konec 12. století:

Císař bez otálení vybral říšské vojáky a nařídil jim, aby se s velkým procesím vydali do Dánska a setkali se s královnou [Þyrou Danmarkar bót]. S halasem je doprovázela velká skupina křepčících hráčů na violy [fiolis; spíše “fiduly”], citery [cyntharis; spíše “harfy”], dudy [choris; nebo spíše “píšťaly s měchuřinou”] a bubny [tympanis].”

Ve staroseverských pramenech 13. století se poprvé objevuje výraz bumba, který označuje buben (a lze předpokládat, že jde o téže bubny, které jsem zmínil výše při hraní na píšťaly). Slovo bumba zároveň znamená “tělo nádoby” a vychází z indoevropského *b(o)mb- znamenající “tlumený zvuk” (viz zde). Jinou etymologii můžete nalézt zde (str. 19). Ve Vědmině písni, která se datuje do 10. století, sice nacházíme trpasličí jméno Bǫmbur, které je zřejmě odvozeno od slova bumba, ale předpokládá se, že znamená tolik co “Tlouštík”.

Thor Ewing se domnívá, že na oseberské tapisérii (cca rok 834) je vyobrazen buben (Ewing 2008: 36). To lze tvrdit přinejmenším o každém vyobrazeném kruhovém předmětu. Je možno vidět, že bubny jsou poměrně snadno zaměnitelné se štíty, což také omezuje možnost našeho pátrání. Pokud je mi známo, tak nejstarší kostelní malby znázorňující bubny pocházejí z první poloviny 14. století (např. zde a zde).

bubny

Skandinávské bubny zanesené na časové ose. Za tento ilustrační obrázek děkuji Janu Zbránkovi.

Laponské bubny

Hovoříme-li o skandinávských bubnech, nesmíme zapomínat na sámské šamanské bubny (sámsky kannus, norsky runebomme; typologie a detailnější popis viz zde a zde). Bubny se mezi Sámy používaly až do 18. století a dodnes se dochovalo 73 kusů. Mohly se používat již od 11. století, do kterého jsou datovány paličky ve tvaru kladívek. První písemná zmínka o sámském bubnu pochází z Dějin Norska (Historia Norwegiæ), které byly sepsány kolem roku 1190. V tomto prameni stojí následující:

A poté čaroděj rozvinul látku, pod kterou se mohl připravovat na odříkávání svých bezbožných čarodějných zaklínadel, a pozvedl ve svých rozpřažených rukou nádobku podobnou sítu, zdobenou malými postavami velryb, zapřažených sobů, lyžemi a dokonce i zmenšeninou člunu s vesly, kteréžto dopravní prostředky používá ďábelský duch [gandus] k cestování přes vysoké závěje, horská úbočí a hluboká jezera.“

Dějiny Norska [Historia Norwegiæ] 4, ed. Ekrem, Inger & Lars Boje Mortensen, Kodaň 2006: 62-63, přeloženo z anglického překladu.

Na tomto úryvku mi připadá nejvíce zarážející fakt, že vypravěč neidentifikuje předmět s bubnem, nýbrž s nádobou podobnou sítu. To by se mohlo zdát jako neprůstřelný argument pro to, že staří Seveřané bubny nejenže nepoužívali, ale také je vůbec neznali. To se však zdá málo pravděpodobné, protože jak bylo výše zmíněno, byly nalezeny paličky ve tvaru kladívek, které byly zdobeny napůl sámským, napůl severským dekorem (příklady zde, zde, zde). Někteří autoři (například Strömbäck 1935: 22) dokazují, že Sámové bubnovali vyjma rámových bubnů potažených kůží také na víka – tento argument je založen na dvou důležitých faktech:

  • Sámské označení pro buben (kannus) je odvozeno od raně protofinského *komta, které znamená “víko” (přičemž raná protofinština se datuje do let 1500 – 1000 př. n. l).
  • Eddická píseň Lokiho pře (strofa 24; datovaná do 10. století) používá slovo vétt, kterým se budeme dále zabývat a které ve staroseverštině také znamená “víko”.

Loki, kterému je strofa vložena do úst, obviňuje Óðina z toho, že “seděl na Sámsey a bil na vétt jako vědmy“. Vétt je zřejmě považován za nástroj, který je spojován se ženskou magií seiðem. Někteří badatelé překládají slovo vétt automaticky jako “buben”, jiní (např. Ursula Dronke) jako “víko” a v českém překladu je relevantní polostrofa přeložena takto: „Tys kouzla prováděl, / v kámen ryl runy, / jak vědmy jsi tloukl v tajemný nástroj (…)” (viz Hegerův překlad Eddy, str. 137). Některé badatele slovo vétt přimělo k tomu, že o severských vědmách napsali, že “cestovaly od dvora ke dvoru a nechávaly se přijímat jako čestní hosté výměnou za to, že se pomocí zvuku bubnů a zpěvu uvedly do transu a vynesly se do vzduchu, aby tak pohlédly do jiného světa a mohly poskytnout bystrou odpověď na hostitelovu otázku o budoucnosti.”

Obecně bylo poukazováno na to, že vétt může označovat sámský šamanský buben, respektive víko používané Laponci k magickým rituálům. Ursula Dronke, která editovala Starší Eddu, dokonce trefně poznamenává, že ostrov Sámsey (dnešní Samsø), který v legendách figuruje jako dějiště bitev, nemá vzhledem k povaze urážky žádnou funkci, a tak navrhuje (Dronke 1997: 362) spojitost s adjektivem sámskr, “sámský”, které je vzhledem ke kontextu i jistým spojitostem Óðina se Sámy příhodnější (polostrofa by pak vyzněla zhruba takto: Říkají, žes seděl / u Sámů / a na víko jsi bil jako vědmy).

Byly dokonce navrženy teorie, že některé rané skaldské básně, které opěvují mytologické výjevy na štítech (Ragnarsdrápa, Haustlǫng apod.), mohly opěvovat právě velice zdobené sámské bubny používané ve skandinávském prostředí nebo že tradice zdobení štítů byla převzata právě od Laponců. To se mi však nezdá příliš pravděpodobné, protože zdobení štítů bylo u severních Germánů poměrně starou a rozšířenou záležitostí, třebaže opěvované štíty mohly mít podobný (náboženský) charakter výzdoby, jako mají dochované bubny.

Pokud se budeme držet výkladu, že vétt označuje šamanský buben, pak můžeme hledat spojnice mezi sámským šamanismem a staroseverským seiðem. Výklad Ursuly Dronke naznačuje, že Loki by mohl narážet na šamanské praktiky Sámů, které byly Seveřanům povrchně známé. To by korespondovalo s rodovými a královskými ságami, ve kterých se Sámové (pod jménem Finové) poměrně často objevují a ve kterých vystupují jako znalci (negativní) magie. Minimálně v jednom případě se sámský šaman stává mentorem ságové postavy (královna Gunnhild).

Sámský šaman s bubnem. Rytina z 18. století.

Problematikou analogií sámského šamanismu a seiðu se v posledních několika letech intenzivně věnoval Neil Price (vedle něj také např. Thomas Andrew DuBois ve své knize Nordic Religions in the Viking Age). Ten ve své jedinečné publikaci The Viking Way věnuje bubnům celou jednu kapitolu (str. 174-175). Zmiňuje, že všechny národy žijící v kolem polárního kruhu používaly bubny nezávisle na sobě, ale zároveň je nakloněn myšlence, že staří Seveřané bubny potažené kůží při rituálech nepoužívali. Domnívá se, že absence nálezů bubnů i paliček je sama o sobě vypovídající a že je možné, že se jako bubny používaly předměty (například zmíněná víka), které mohly být interpretovány jinak. Vétt je podle jeho názoru blíže nespecifikovaný předmět, který však nemůže být asociován s šamanským bubnem. Kapitolu zakončuje zmínkou Ibn Fadlanovy Risaly, podle které si družiníci mrtvého vládce při pohřbu vzali štíty a hole a po celou dobu pohřbu tloukli do štítů. Toto lze dle mého názoru asociovat s již zmíněnou scénou z oseberské tapisérie a také s literárními památkami, ve kterých je zmíněn tzv. vápnatak, což v praxi znamená to, že lidé souhlasili s výroky soudů pozdvižením nebo bušením zbraní (Starý 2013: 53).

 

Kontext bubnování

V této chvíli, kdy jsme silně narušili představu o používání tradičních bubnů, je samozřejmě problematické říci, za jakých okolností se bubnovalo. Přesto se domnívám, že se tradiční rámové bubny mohly používat, i když za speciálních okolností. Na mysli mám zejména hostiny a svatby; již jsme zmínili, že bubny jsou předpokládaným nástrojem hudebníků, kteří se spolu se šašky, žongléry a jinými komedianty objevují na skandinávských dvorech od doby krále Haralda Krásnovlasého jako první projev vlivu jižní dvorské kultury. Při takových příležitostech mohly být používány již zmíněné bumby, které jsou zmíněné také při svatební hostině v Sáze o Gǫngu-Hrólfovi (Gǫngu-Hrólfs saga, kap. 37):

A součástí svatby byla také hostina, takže sedící mohli slyšet všechny druhy strunných nástrojů [strengleika], harfy [hǫrpur] a rubeby [gígjur], niněru [(?) símphón] a psaltérium [salteríum]. Na bubny [bumbur] se tloukly a na píšťaly [pípur] se pískaly nejrůznější příjemné melodie, kterými se může tělo těšit.“

Musím však upozornit, že se pohybujeme v rámci dohadů a všechny zmínky, včetně výše zmíněného citátu, pocházejí z církevních textů nebo ság o dávnověku, které nepatří mezi nejvěrohodnější prameny. Můžeme si však povšimnout jednoho – staří Seveřané pokládali za nejpopulárnější strunné a dechové nástroje, což je také patrné z archeologických nálezů. Tradiční rámové bubny musely být poměrně nevšední a pokládám za možné, že popisované bubny patřily k osobnímu vlastnictví zahraničních hudebníků, kteří přicházeli na skandinávské dvory. Skandinávské rámové bubny vyjma sámských šamanských bubnů neznáme a můžeme konstatovat, že bubny nebyly tradiční součástí domácí dvorské kultury. V anglické ikonografii buben objevuje až ve 12. století – zmínit musíme folio 1r rukopisu MS B 18, který ukazuje ďábla bubnujícího na buben, který představuje lidovou hudbu, stojící v opozici proti církevní hudbě. Ve 13. století mohly pod tíhou příjímání rytířské kultury zahraniční bubny “zdomácnět”.

Výše rozebíraná strofa z Lokiho pře je důkazem, že bubnování bylo součástí věštících rituálů. Vzhledem ke kontextu strofy nepokládám za pravděpodobné, že by bubnování na víka bylo součástí i jiných rituálů; Loki tuto činnost spojuje výhradně s povoláním vědmy. Lze předpokládat, že bubnování v takovém případě sloužilo k navození transu, jak bylo zmíněno výše.

Výjev z oseberské tapisérie, cca rok 834.

Naopak poměrně populární bylo bubnování (technicky vzato spíše bití) pomocí bojového vybavení. Otázka zní, nakolik byla tato činnost považována za bubnování v našem slova smyslu, protože se zdá, že nebylo prováděno pro kratochvilné potřeby; naopak se zdá, že k takovému bubnování dochází za poměrně vážných okolností, při pohřbech nebo při soudních výrocích. Význam této činnosti není zcela jasný; v případě výroků se jedná o “potvrzování” a o vyjádření souhlasu. Bušení holemi či zbraněmi do štítů, které popisuje Ibn Fadlan a které může vyobrazovat oseberská tapisérie, může kupříkladu vyjadřovat úctu k zemřelému či nějakým způsobem doprovázet jeho odchod do posmrtného života. Dlouho jsem se zabýval myšlenkou, že bití bojovým vybavením může být dobrou paralelou k ženskému bubnování na víka; v obou případech je bubnováno do celistvého dřevěného předmětu, avšak jiného užití a za jiných okolností (je příznačné, že ženy bubnují na víka – domácí nástroj, zatímco muži zbraněmi a štíty).

Vojenské bubny nebyly používány až do období křížových výprav.

 

Tvar bubnu

Vzhledem k absenci nálezů je složité říci, které typy bubnů se mohly používat. Keramické bubny se již zřejmě nepoužívaly. V tomto případě jsem však ve shodě s internetovými zdroji; stránky VikingAnswerLady.comVikingelandsbyen.dk a AncientMusic.co.uk říkají, Seveřané mohli mít kruhové bubny s dřevěným rámem (lubem), na které se hrálo rukama nebo paličkou omotanou kůží. Stránka Verasir.dk naznačuje, že luby bubnů mohly být vyrobeny jak obtáčením kolem formy, tak dlabáním ze špalku, což se snaží doložit souvislostí staroseverského drumbr (“špalek”), dánského tromme (“buben”) a anglického drum (“buben”). Rámové bubny jsou ve shodě se sámskými bubny i s nejstaršími výjevy skandinávských bubnů, které mohou být označeny jako bumba (vzhledem k tomu, že bumba zároveň označuje “tělo nádoby”).

Další řešení etymologické podobnosti bubnu a nádoby ukazuje buben vyobrazený na foliu 1r rukopisu MS B 18, který má tvar a konstrukci sudu se dvěma blánami, na který se hraje údery dlaní. Pro zajímavost ještě uvedu tvar zmiňovaný Bedou Ctihodným. Ten píše, že buben “je napnutá kůže, která je natažená na dva kónusy spojené jejich ostrými stranami a která se rozezní při úderu.” V odborné literatuře jsem nenalezl možný výklad a sám jsem dospěl k přesvědčení, že může jít o podpažní buben, který má tvar přesýpacích hodin (viz zde, str. 23).

Na závěr bych rád ještě jednou poznamenal, že celý tento článek je založen na mé spekulaci a že budu rád za jakýkoli přínosný komentář a odbornější debatu. Osobně bych však rámové bubny raději nezapojoval do rekonstrukce a naopak se snažil rekonstruovat hudební nástroje, které měly ve staroseverské tradici silné postavení, tj. strunné a dechové nástroje.


Zdroje:

Dějiny Norska = Historia Norwegie, Ed. Inger Ekrem, Lars Boje Mortensen, přel. Peter Fisher, Kodaň 2006. Online zde.

Lokiho pře = Lokasenna. In: The Poetic Edda: Volume II Mythological Poems, ed. Ursula Dronke, Oxford 1997: 329-372. Česky in: Edda, přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 131-146.

Sága o Gǫngu-Hrólfovi = Gǫngu-Hrólfs saga. Online zde.

Sven Aggesen: Krátké historii dánských králů = Sweni Aggonis Gesta Regum Danorum, ed. Georg Waitz, MGH SS 29, Hannover 1892. Online zde.

EWING, Thor. Gods and worshippers in the Viking and Germanic world, Stroud 2008.

PANUM, Hortense. Middelalderens musikinstrumenter. In: ANDERSSON, Otto. Musik och Musikinstrument, Stockholm-Oslo-København 1934: 50-69.

PRICE, Neil S. The Viking Way: Religion and War in Late Iron Age Scandinavia, Uppsala 2002.

STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013.

STRÖMBÄCK, Dag. Sejd, Stockholm 1935.

Praporce doby vikinské

Ačkoli otázka praporců byla již dříve shrnuta, byl jsem požádán, abych sepsal článek, který shrnuje dohromady všechny informace, které máme, aby bylo možné vytvořit co nejvěrohodnější rekonstrukci. Zároveň si řekneme také něco o symbolice staroseverských praporců.

JACOBSEN, Lis, - MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

JACOBSEN, Lis, – MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

Jsem si vědom pouze dvou vyobrazení vikinských praporců a několika literárních popisů (zájemce o literární popisy praporců odkazuji na tento článek). Současně existují archeologické nálezy spon ve tvaru lodních korouhviček, které sdílí podobnost s praporci. Skaldské básně, které praporce často zmiňují, ukazují jasnou terminologii: praporec tvoří žerď (stǫng), na které je pověšená textilní vlajka (merki či ).

Začněme vyobrazeními. Tím nejjednodušším je rytina z runového kamene DR 96, který se datuje do pojellinské doby vikinské (950-1066). Výjev ukazuje jezdce na koni, který v levé ruce drží štít a v pravé třímá žerď praporce. Praporec má trojúhelníkový tvar a je bez motivu.

raven banner2Nejdůležitější výjev se nachází na mincích dublinského a northumbrijského krále Óláfa (kvárana) Sigtryggssona ze 1. poloviny 10. století. Na jedné minci nacházíme také žerď s trojúhelníkovým praporcem a třásněmi. Na praporci je vidět nedetailní silueta letícího havrana. Na jiné minci téhož panovníka se nachází pouze havran, a to ve velice kvalitním provedení. Havraní praporec je také vyobrazen na výšivce z Bayeux (konec 11. století) v rukou normanského jezdce.

Pokud se zaměříme na písemné prameny, zjistíme, že havraní praporec (staroseversky hrafnsmerki) je typickou standartou významných severských vládců. Popisy severských praporců jsou dochovány jak v islandských ságách, tak v anglosaských a normanských pramenech. Je patrné, že havraní praporce se používaly po celou dobu vikinskou, od 9. do 11. století, a že šlo o celoskandinávskou zvyklost.

Prameny věnují velkou pozornost praporci Ubby, syna Ragnara loðbróka, který roku 865 napadl Anglii a který padl roku 878 v bitvě u Cynwitu v Devonshire. Jeho praporec, který se nazývá “Havran”, popisují hned tři prameny:

Praporec na výšivce z Bayeux.

V zimě toho roku přistál bratr Ívara a Hálfdana v Devonshire ve ve Wessexu s 23 loděmi. Tam byl zabit s osmi sty muži a dalšími čtyřiceti z jeho vojska. Měli s sebou praporec, kterému říkali Havran. Anglosaská kronika 878

Říká se, že tři sestry Hingwara a Habby, dcery Lodbrokovi, utkaly praporec a připravily ho k používání za jedno poledne. Dále se říká, že pokud měli vyhrát bitvu, ve které následovali praporec, bylo možné vidět, že uprostřed praporce havran vesele třepotá křídly. Ale pokud měli prohrát, padl a ani se nepohnul. A to se vždycky osvědčilo.
Neotské anály

Ubba měl praporec Havran. Byl bratrem Iwara a byl pohřben vikingy v obrovské mohyle v Devonshiru, nazývané Ubbelawe.
Geoffrey Gaimar: Dějiny Angličanů

birka_korouhev

Šperk z Birky ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 5 (Fig. 4).

Další panovník, který podle pramenů vlastnil havraní praporec, je orknejský jarl Sigurð Tlustý. Na praporci však podle Ságy o orknejských jarlech (o praporci vypráví také Sága o Þórsteinu Síðu-Hallssonovi a Sága o Njálovi) ležela kletba, která stála Sigurða v bitvě u Clontarfu život:

“Teď si vezmi tento praporec, který jsem pro tebe vytvořila se všemi svými dovednostmi. Věřím, že přinese vítězství tomu, před nímž je nesen, ale smrt tomu, kdo ho nese.” Byl to skvělý praporec, velmi důmyslně vyšívaný postavou havrana. A když se třepotal ve větru, vypadalo to, že havran letí.
Sága o orknejských jarlech, kap. 11

Další havraní praporec měl dánský král Knút Veliký v bitvě u Ashingdonu (1016). Praporec je popisován takto:

Tento praporec byl utkán z nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí a nebyl na něm žádný obrázek ani postava. Ale v případě války se na něm objevoval havran, jako kdyby byl do něj vetkán.
Encomium Emmae

Ale pravděpodobně nejslavnější je příběh o praporci Haralda Krutého, který nesl jméno Landeyðan (“Pustošitel země”?) a který měl rovněž vyobrazovat havrana. Jak dokazují následující ukázky, Harald pod ním vždy zvítězil, a proto ho považoval za nejcennější část svého majetku (hodnotu naznačuje již fakt, že praporec měl často vlastní jméno).

aland_korouhev

Šperk z Åland ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 20 (Fig. 21).

Svein se Haralda zeptal, jaké části svého majetku si váží nejvíce. Odpověděl, že svého praporce Landeyðanu. Svein se zeptal, co na něm je tak pozoruhodného, že si ho natolik cení. Harald odpověděl, že se říká, že ten, před nímž je nesen, získá vítězství, řka, že se toto osvědčilo po dobu co ho vlastní. Svein pravil: “Uvěřím, že praporec má takovou vlastnost, pokud svedeš tři bitvy se svým příbuzným králem Magnúsem a ve všech zvítězíš.”
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 22

A když král Harald spatřil, že šik Angličanů sestupoval podél příkopu k nim, nechal zatroubit na válečné trubky a důrazně povzbuzoval vojsko. Nechal před sebou nést praporec Landeyðan a zaútočil tak tvrdě, že před ním vše ustoupilo.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 85

Král Harald tehdy odvětil: “Rád bych se řídil jiným plánem – posadíme tři naše nejlepší muže nejrychlejší koně a necháme je co nejrychleji jet, aby vyřídili vzkaz našim mužům, kteří rychle přijdou s pomocí – protože Angličané spíše dočkají nejtvrdšího boje, než my utrpíme porážku!” Poté jarl řekl, že se zařídí podle jeho plánu, stejně jako v jiných ohledech, a že také není ochotný prchnout. Nato nechal král Harald vztyčit svůj praporec Landeyðan. Muž, který nesl praporec, se jmenoval Frírek. Král Harald sešikoval své vojsko do dlouhé a husté formace. Křídla ohnul dozadu tak, že se potkala a vytvořila široký a hustý kruh, na všech stranách rovnoměrný. Štíty se navzájem překrývaly. Královský doprovod byl uprostřed kruhu u praporce. Ten tvořili vybraní bojovníci. Jarl Tósti byl se svými muži jinde a měl další praporec.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 88-89

Král Harald Sigurðarson byl zasažen šípem do krku. To byla jeho smrt. Padl a s ním všichni, kteří s ním postoupili dopředu, kromě těch, kteří se vzdali a kteří měli v držení praporec. Nato se spustil nejtěžší boj a pod královským praporcem kráčel jarl Tósti.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 92

Právě v tu chvíli dorazil z lodí Eystein orri s těmi muži, kteří ho následovali. Byli v plné zbroji. Eystein se zmocnil praporce krále Haralda Landeyðanu. Tu se střetli potřetí a nejostřeji. Padlo mnoho Angličanů a nebyli daleko od útěku. Tomuto střetu se říká Orrahríð.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 93

detsky_vlajkonos

Dětský vlajkonoš.

Chtěl bych poukázat, že funkce vlajkonoše (staroseversky merkismaðr) byla velice čestná; panovník si vybíral různé vážené osobnosti ve svém okolí, které chtěl poctít. Po době vikinské se tato funkce institucionalizovala jako titul člena dvora. Zájemce, kteří by se chtěli dozvědět více o staroseverských vlajkonoších, odkazuji sem. V současné rekonstrukci je trend vybírat jako vlajkonoše lidi, kteří nemohou bojovat (neozbrojené, ženy či děti), tedy přesně naopak. Jako zajímavost mohu uvést, že jeden z vlajkonošů na výšivce z Bayeux třímá troubicí roh a je zároveň trubačem. Skaldské básně udávají, že vlajkonoši svěřenými praporci mávali; jakýkoli pohyb praporců v písemných pramenech značí válečný kontext.

Z ukázek si lze povšimnout, že praporec je symbol jednotlivých osobností nebo rodů, nikoli však skupin, jako v případě současné rekonstrukce. Tento fakt je o to patrnější, když je praporec nazván králova zástava (konungsmerki). Praporec sloužil jako orientační bod v bitvě, který vlastním jednotkám i nepřátelům oznamoval pozici panovníka. Pádem vlajky obvykle bitva končí – zejména proto, že se vlajkonoš permanentně nacházel poblíž panovníka a padl-li praporec, padl s největší pravděpodobností i vůdce. Jak však můžeme vidět na příkladu bitvy u Stamfordského mostu (1066), po pádu krále a jeho vlajkonoše se vlajky zmocňovali nižší, přeživší vůdci. Praporců bylo na bojišti více, v ságách má praporec každý jarl.


Pečeť východofranského krále Konráda ze začátku 10. století.
Král je vyobrazen s korunou, praporcem, pláštěm a štítem.

Padlý praporec na výšivce z Bayeux.

Vyobrazení severský praporců shodně ukazují jednoduchou žerď namísto ratiště s kopím, které je vyobrazeno pouze v jezdecké scéně na výšivce z Bayeux. Je to logické, protože kopí je účinná jezdecká zbraň. Seveřané však jízdní boj nepoužívali (nebo rozhodně ne v takové míře) a soustředili se na pozemní boj, přičemž vlajkonoš byl za štítovou hradbou (viz tento obrázek) a do boje příliš nezasahoval (pouze v případě, že byl ve vlastním ohrožení). Mince Óláfa Sigtryggssona ukazuje na vrcholu žerdi jistou ozdobnou koncovku připomínající kříž (nebo kopí s křidélky), zřejmě kovovou. Na druhou stranu je pravdou, že jeden ze staroseverských výrazů pro praporec – darraðr – může současně znamenat “kopí” a že i v soudobé evropské ikonografii pěšáci třímají trojúhelníkové praporce připevněné na kopí.

Větrná korouhev z norského Heggenu, 11. století.

Všechny vyobrazené praporce mají vždy tvar pravoúhlého trojúhelníku, což je možná dáno povahou materiálu (např. do kamene lze rýt pouze rovné linky). Výše zobrazený normanský praporec na výšivce z Bayeux se zdá být mírně zakřivený a lze předpokládat, že měl spíše čtvrtkruhový tvar. Jiný praporec na téže výšivce má ale opět trojúhelníkový tvar. Čtvrtkruhové či čtvercové jsou též severské větrné korouhve, které se připevňovaly na lodní stěžně nebo přídě. Při rekonstrukci jsou dnes častěji používány čtvrtkruhové tvary, ačkoli bych na základě zde uvedených nálezů upřednostňoval trojúhelníkový tvar.

Praporec skupiny Midgard.

Praporec skupiny Midgard.

Prameny se shodují, že královské praporce byly zhotovovány z těch nejnákladnějších materiálů a s tou největší pílí. Již jsme se dočetli, že praporec Knúta Velikého byl vyroben z “nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí“. Možná na základě toho se někteří vexilologové domnívají, že vikinské praporce měly bílé pole (viz SMITH, Whitney. The Flag Book of the United States, Morrow 1975: 11). Oba výše uvedené praporce na výšivce z Bayeux mají rovněž bílé pole a jsou obšité zlatým lemem. Také Magnús Dobrý měl podle skalda Arnóra jarlaskalda v boji zkrvavovat “jasné praporce” (frán merki). Skald Þorleik fagri popisuje zlatem vyšívané praporce (gullmerkð vé).

Na spodní straně praporců jsou vyobrazeny střapce. Ikonografie jich zobrazuje 4-9 (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux 4; Óláfova mince 5, spona ve tvaru praporce z Birky 6, spona ve tvaru praporce z Åland 8, praporec s motivem havrana na výšivce z Bayeux 9). Při rekonstrukci těchto střapců se často používají koňské žíně, přičemž minimálně na dvou vyobrazení (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux, spona ve tvaru praporce z Birky) existuje nápadná podobnost. Současně máme také obdélníkové a trojúhelníkové střapce, které musely vyrobeny z textilu.

Krátce bych se chtěl popsat společné prvky vyobrazených havranů. Ti vždy směřují zobákem od žerdi. Zajímavé jsou literární popisy vyšívaných havranů, které se shodují s výjevem na minci Óláfa Sigtryggssona – je zdůrazněno, že havran je vyobrazen v letu. Na praporci nacházejícím se na výšivce z Bayeux havran stojí; existuje dokonce diskuze o tom, proč je na normanském praporci vyobrazen havran a jeden z možných výkladů zní, že je to kvůli severskému původu Normanů. Ryze staroseverské popisy a ikonografie jsou však zajedno v tom, že havran je vyobrazován v letu.

gunnar

Praporec skupiny Gunnar.

Havrani na mincích Óláfa Sigtryggssona jsou vyobrazeni v letu pod úhlem 45°. Každý detail těchto havranů je přizpůsoben tak, aby byl vytvořen dojem, že letí. Těla jsou znázorněna frontálním pohledem, křídla jsou roztažená, stejně tak ocasní pera. Hlavy jsou vyobrazeny z profilu. To mě přivádí k myšlence a upozornění, že pokud hodláte havrana rekonstruovat, nesmíte ho zapomenout přizpůsobit určitému uměleckému stylu, který je typický pro století, které rekonstruujete.

Havran v letu, který se vznáší na žerdi nad vojskem, perfektně zapadá mezi staroseverské popisy bitev. Marně bychom hledali oslavnou skaldskou báseň, ve které by nebyl zmíněn havran sytící se na padlých bojovnících. Havrani jsou současně atributem Óðina, a je proto zajímavé, že havraní praporce měli i křesťanští panovníci Knút Veliký a Harald Krutý. To znamená, že náboženský aspekt byl po christianizaci vytlačen, zatímco funkce havrana jako symbolu dravce hodujícího na mrtvolách přetrvala. Havraní praporec nepříteli věstil smrt na bojišti.

Praporec skupiny Hersir.

Praporec skupiny Hersir.

Lze předpokládat, že existovalo širší spektrum motivů na praporcích, ale havran byl zcela jistě nejčastější. Óláf Svatý měl údajně dračí praporec, což nápadně připomíná kontinentální dračí standartu, která je vyobrazena i na výšivce z Bayeux. Mezi další “bitevní zvířata” patřili medvědi a vlci, kteří se eventuálně mohli objevovat i praporcích. V době vendelské a snad i na počátku doby vikinské byli ve velké úctě chováni i kanci, jejichž malé postavy byly umisťováni na hřebeny přileb. Na staroseverských štítech se objevovali také jeleni a jestřábi.


Pevně věřím, že jste si čtení článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Další doporučené odkazy

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners_from_Literature

http://www.vikinganswerlady.com/banners.shtml

http://en.wikipedia.org/wiki/Raven_banner