Dvůr Hákona Starého Hákonarsona

Tímto článkem bych chtěl prezentovat pozoruhodný článek své kamarádky Markéty Ivánkové, který se zabývá strukturou norského dvora za vlády Hákona Hákonarsona (1217–1263). Práce, která tématicky nesouvisí s dobou vikinskou, musí nutně zaujmout každého zájemce o skandinávský středověk. Autorka svým poutavým jazykem a zejména svými znalostmi otvírá kapitolu, která byla českému publiku dosud uzavřená.

Markéta Ivánková vystudovala skandinavistiku a germanistiku na FF UK. V současné době je doktorandkou tamtéž na Ústavu germánských studií a specializuje se na recepci rytířské epiky ve Skandinávii. Kromě toho se zajímá o runové památky severského středověku. Spolupracovala na překladu povídek Gyrðira Elíassona Mezi stromy (z islandštiny) a překládá i z moderní norštiny a staroseverštiny. V současné době se podílí na revidovaném vydání Staroislandských ság.

Práci si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

O potřebě změny pravidel

Před jistou dobou jsem sepsal příspěvek „Stagnace českých historických akcí“, který vyvolal značnou pozitivní i negativní odezvu. Vyjadřuji v něm nesouhlas s rekonstrukcí, která se nezakládá na pramenech. Ve článku kladu důraz na to, že každý reenactor by měl podniknout svůj vlastní výzkum a přizpůsobit svůj kostým k danému roku a dané oblasti. Přestože mnohé myšlenky byly dlouhosáhle propírány na Facebooku, cílové skupiny, kterým byl příspěvek určen, článek neoslovil. Proto bych se chtěl vyjádřit k opačnému přístupu, poněkud radikálnějšímu, ale dle mého soudu lépe odpovídajícímu současné situaci.

Jak jsem již naznačil ve zmíněném článku, doba vikinská je spíše zidealizovaným obdobím. Reenactoři, kteří se mu věnují, z neznalosti dobových reálií často podléhají iluzím. Oblíbenou praktikou není dokazování pravosti a autentičnosti, nýbrž poukazování na nedostatek znalostí a odkazování na skupinové autority. V praxi si tento přístup můžeme ukázat na modelové situaci:

Reenactor 1: „Jsou krpce dobové? Lze jej pokládat za autentické?
Reenactor 2: „Nevíme jistě. Pokud vím, nálezy krpců z doby vikinské neexistují, ale lze je objevit mezi staršími dánskými nálezy a etnologicky je lze doložit po celém světě.
Reenactor 3: „Já jsem slyšel, že dobové jsou. XY mi to říkal a prý viděl nějaké nálezy. Navíc jsou z kůže a ta se, jak známo, špatně dochovává. Klidně se mohly nosit a my to ani nevíme.

Přístup, který zastává reenactor 3, lze jednoznačně označit za špatný a zhoubný: odkazuje se na prostředníka namísto toho, aby podnikl vlastní výzkum, a především používá argumentační klam nedostatku znalostí, kterým obhajuje autentičnost. V mnoha případech člověk s tímto přístupem rezignuje na samostudium, protože „zkrátka všechno mohlo být možné“ a autentičnost nelze prokázat. A je úplně jedno, že z doby vikinské máme stovky nalezených bot, z nichž ani jedny nejsou krpce …

Poté tu máme další efekt, odvolávání se na chyby ostatních. Názorný příklad:

Reenactor 1: „Proč používáš krpce, když se nenašly?
Reenactor 2: „Nosí je i XY, tak proč bych nemohl já?

I tento přístup je zhoubný, protože dochází k cyklení a neautentické předměty jsou používány stále dokola a dokola.

Dalším velice častým argumentem k autentičnosti předmětu je nálepka “volná rekonstrukce”. V mnoha případech si pod tímto označením můžeme představit regulérní šizení, díky kterému reenactor nemusí do předmětu investovat tolik peněz nebo času. Názorným příkladem mohou být tašvice s kostěným knoflíkem, které se nepoužívaly a které jsou jednodušší na výrobu než tašvice s průvlečkou. Před každou volnou rekonstrukcí je třeba nastudovat problematiku a pohybovat se v rámci uvěřitelných tvarů, ornamentů apod. Dalším názorným příkladem může být tento:

Reenactor 1: „Nebyly původní kaftany z hedvábí s bronzovými knoflíky?
Reenactor 2: „Já jsem radši zvolil vlnu. Je to volná rekonstrukce.

Uvedené příklady jsou bohužel velice časté. Obecně lze říci, že zastánci těchto přístupů ovládají argumentační klamy a spíše než důvody, proč dělat věci lépe, hledají způsoby, jak obhájit výsledky svého snažení, ať je jejich autenticita jakákoli. Osobně tento přístup nazývám „pocitovou rekonstrukcí“ a dle mého názoru je typický právě při rekonstrukci období, pro něž je množství pramenů omezené a která se vyznačují tím, že existuje tolik interpretací, kolik je reenactorů samotných. Zatím jsem se setkal s obhajováním autenticity následujícího typu:

1) odkazování na vědecký diskurz a konkrétní prameny
1.1) odkazování na neznámé či známé skupinové autority
1.2) odkazování na dokumenty, obrázky
2) poukazování na nedostatek znalostí
2.1) poukazování na chyby ostatních, na nízkou kostýmovou úroveň akce či nedostatek financí
2.2) poukazování na volnou rekonstrukci, nižší technickou náročnost (např. nalezené převracené boty jsou technicky složitější než krpce, což znamená, že „krpce jsou teoreticky autentické“)
2.3) poukazování na fakt, že žádná rekonstrukce není a nemůže být stoprocentní a že badatel není cestovatelem v čase

Je samozřejmě pochopitelné, že ne každý má čas, chuť nebo mozkovou kapacitu na samostatné vzdělávání v oblasti dobových reálií. Z toho důvodu by měli zapracovat velitelé skupin, ale zejména dosud opomíjení organizátoři jednotlivých akcí. Domnívám se, že jsou to právě oni, kteří mohou pomoci se změnou přístupu a příklonu k autentičnosti. Dle mého názoru to lze provést několika mírně radikálními, ale férovými a opodstatnitelnými kroky:

1) Není možné na akci, která sama sebe nazývá historickou, přijímat jakýkoli kostým. Každý kostým musí být podroben bližšímu ohledání, což je časově náročné. Organizátoři si mohou vyžádat fotky kostýmů předem, nebo mohou před začátkem akce sestavit komisi, která bude schvalovat kostýmy jednotlivých skupin. V současné době panuje takový trend, že kdokoli může na historickou akci přijít v čemkoli a bude přijat (viz bod 2). V mnoha případech organizátoři nejsou schopni plnit výstrojní podmínky své vlastní historické akce.

2) Je praxí, že organizátoři nechtějí účastníky akce buzerovat nároky na dobovost, protože se strachují, že jakýkoli konflikt by mohl oslabit již tak malou komunitu. Domnívám se, že uzrál čas a do řad komunity v posledních několika letech přišlo mnoho mladých zájemců, kteří úroveň autenticity spíše poškodili nežli vylepšili. Proto bych na organizátory rád apeloval, aby se neobávali každým rokem nastavovat tvrdší podmínky, díky kterým by vymizely předměty a kombinace předmětů, které nemají oporu v pramenech. Se svými kolegy jsem se shodl, že doba na kompletní výměnu kostýmu je dva roky, a pravidla by s tímto měla počítat.

3) Je potřeba se shodnout na tom, že kožené lamelové zbroje nejsou tolerovatelné ve vikinském reenactmentu. Stejně tak by se mělo dojít k závěru, že na každou vikinskou skupinu je tolerovatelný určitý počet kvalitně provedených kovových lamelových zbrojí. Obecně by se měly stanovit limity toho, co je přípustné a co není. Není možné a tolerovatelné, aby se na akcích pohybovali jedinci s desítkami amuletů kladiv u krku. Stejně nepřípustné jsou rohy nošené u pasu nebo nezakryté obarvené vlasy. To se týká i použití krpců, zástěr s pevně našitými ramínky bez broží, tzv. danaxů na toporech delších než 130–150 cm, pytlovitých oděvů s širokými rukávy, sešívaných širokých kalhot a jiné.

4) S tím souvisí i to, že tyto kostýmní nároky je třeba vizualizovat. Přiložením obrázků, které budou znázorňovat akceptované kostýmy, se udají jasné požadavky, které budou tím spíše splnitelné i vymahatelné. Je pravda, že tímto krokem hrozí uniformnost kostýmu, ale pevně věřím, že rozdílné barvy látek a různé kostýmové doplňky dokáží jednotlivé kostýmy odlišit.

5) Do určité míry by se mělo vrátit ke kořenům a napravovat chyby v úplných začátcích. Na akce jezdíme proto, abychom poznali jinou kulturu, a tu nepoznáme tak, že budeme neustále online na mobilech, budeme pít pivo z plastových lahví a zakusovat chleba z igeliťáku. K tomuto účelu by měla být určena plastová policie.

6) Mám pocit, že v poslední době boj přitvrzuje. Proto zvažuji nad tím, že bychom měli zavést “maršály”, rozhodčí ozbrojené holemi/praporky, které zakročí ve sporných momentech nebo odstaví/důrazně napomenou člověka, který zjevně neumí kontrolovat svou zbraň. Díky nenáročnosti tohoto úkolu mohou tyto maršály ztvárňovat i ti, kteří se z nějakého důvodu nezapojují do boje. Bezpečnějšího boje lze dosáhnout také používáním autentičtějších a lépe vypadajících ochranných prvků.

7) Mnoho účastníků akce včetně organizátorů událost navštěvují z důvodu relaxace, což jim rozhodně nelze mít za zlé. V mnoha případech však festivaly připomínají festivaly hudební nebo skautské tábory. Bitva je jediným hromadným bodem programu, zbytek akce je víceméně individuální a volný. Osobně se snažím o to, aby se na akcích pořádaly i nějaké vedlejší aktivity, které dle mého soudu patří k rekonstrukci a které rozšiřují naše znalosti. V rámci zlepšování kostýmů by mohly být vypsány soutěže o nejlepší kostým v mužské i ženské kategorii. Prakticky chybí dobová hudba a řemesla. Cestu vidím v tom, že zúčastněné skupiny mohou pomoci s organizací akce tím, že připraví svůj vlastní program.

Toto je z mé strany zřejmě všechno. Těchto sedm bodů se mi již dlouho honilo hlavou a impulsem pro jejich sepsání byl festival Rusborg. Jedná se o největší ruskou raně středověkou akci. Právě pravidla na ruských festivalech jsou známa tím, že jsou velice přísná, a Rusborg není výjimkou. Ale odměnou jsou fotky s nádhernými kostýmy a překrásnou dobovou atmosférou, kterou na našich akcích můžeme jen stěží hledat. Z konverzací s organizátory těchto východních akcí vyplynulo, že naše festivaly považují víceméně za fantazy, k čemuž se bohužel musím připojit. Dokažme jim i sami sobě, že máme na víc!

Reportáž z Bitvy národů

bitva1

Zahajovací ceremonie.

Ve dnech 7.–10. 5. 2015 se na pražském Petříně uskutečnila Bitva národů (BOTN – Battle of the Nations) – setkání cca 30 týmů z celého světa, které poměřily své síly v extrémních bitvách. Jakožto vášnivý fanoušek-divák tohoto stylu boje jsem si událost nemohl nechat ujít a zúčastnil jsem se jí se svými přáteli. Tento článek představuje reportáž ze zmíněné události a shrnuje naše dojmy. Reportáž se skládá ze tří částí – první část je psána pohledem diváka bez šermířských zkušeností, druhá část je psána pohledem diváka se šermířskou zkušeností a třetí část je psána pohledem účastníka, který reprezentoval český tým. Tímto bych rád poděkoval Janu Erbovi a Pacošovi za spolupráci; díky tomuto víceúrovňovému článku si čtenář může udělat ucelený obrázek o průběhu Bitvy národů. Dík patří také Ivaně Bohušové a Pacošovi za poskytnutí fotek.

Na internetu již teď můžete nacházet fanouškovské galerie a videa z proběhlého festivalu. V dohledné době se snad dočkáme také oficiálních videí na kanálu Battle of the Nations.

A protože reklamy není nikdy dost, předkládám ještě odkazy na facebookové stránky českého HMB a BOTNu a oficiální stránku Bitvy národů:
https://www.facebook.com/hmbcz?fref=ts
https://www.facebook.com/BattleoftheNations?fref=ts
http://botn.info/en/



Bitva národů – očima diváka nešermíře
Jan Erba

Tento víkend se konalo, pro mě v dosahu městské hromadné dopravy, mistrovství světa v historických středověkých bitvách. Vzhledem k tomu, že se na tuto akci vydalo několik mých známých, neváhal jsem a lístky na některé dny zakoupil. Je fakt, že oficiální cestou se informace ve velké míře příliš nevalily (např. uveřejnění programu na poslední chvíli) a s cenou lístků to také nebylo jednoznačné. Myslím si, že na zprvu avizovaná cena nebyla 199 Kč za jeden den. K tomu směšný údaj o tom, že je počet lístků omezen, který nedával smysl vzhledem k možnosti na vstupenku navštívit kterýkoliv den.

Bitvy
Během tří dnů, kdy jsem měl možnost sledovat boje na vrchu Petříně, jsem mohl na vlastní oči pozorovat souboje 1 vs. 1, 5 vs. 5 a 21 vs. 21.

bitva2

Aréna.

Hned ve čtvrtek se jedenáct národních týmů utkalo v soubojích co do počtu válečníků nejvydatnějších. Účastnil se i český národní tým, který se statečně držel, ale o možnost postupu se připravil v soubojích s nejtěžšími soky ve své skupině, Běloruskem, Polskem a Ruskem. Jednalo se o divácky velice atraktivní souboje, vzhledem k počtu bojovníků něco méně přehlednější a kvalitativně jednoznačnější. Jak se však blížil vrchol turnaje, zůstávali jen ti nejzdatnější a bitvy se stávaly napínavějšími. Vítězem se nakonec stalo Rusko, které prošlo jednoznačně turnajem a stejně tak si poradilo i s Ukrajinou.

Největší náboj pro mě jednoznačně měly souboje pěti proti pěti, které probíhaly celý pátek a většinu soboty. Vyvrcholení přišlo v neděli. Do té doby bojovali statečně i naši borci, jejichž všechny tři týmy všechny postoupily ze skupin, do nedělních rozhodujících zápasů se bohužel žádný nedostal. Neděle byla v režii států bývalého Sovětského Svazu. Rusové měli v ohni tři celky a Ukrajinci dva. Vše pak doplňovali Bělorusové. Ve velmi vyhrocených bojích se do závěrečné trojice probojovali s dvěma ruskými celky i jedni z Ukrajinců. Finále patřilo Rusku.

Duely jeden na jednoho probíhaly zpočátku paralelně v menší aréně. Od soboty se nejudatnější muži a ženy utkávali ve vyřazovacích soubojích i na kolbišti hlavním. Měl jsem možnost sledovat pouze nedělní klání. Celý souboj sestával ze tří disciplín. Časově omezený boj s obouručním mečem, meč a malý štít na tři zásahy a opět na čas s mečem a štítem erbovním. Mužské i ženské bitvy opět s přehledem opanovali Rusové. Z pohledu neodborníka bylo lehce úsměvné sledovat, jak do sebe řežou nejlepší ruští bojovníci hlava nehlava a zásahy rychle naskakují. To vše s minimální snahou se krýt. Na druhou stranu cílem bylo získat co nejvíc zásahů a fyzicky na tom byli oba borci skvěle.

Zázemí
Vybrat Prahu pro takovouto akci rozhodně není žádný přehmat. Jakožto hlavní město Čech, s bohatou historií promítající se v charakteru města, má kontakt jak s východem, tak západem. Co se týče lokalizace akce, myslím si, že organizátoři vybrali dobře. Místo stranou od většiny turistů, ale zároveň na Praze 1 v kontaktu s pražským centrem a tudíž metrem.

Na vrchu Petřín jsme tak mohli najít hlavní arénu, kde probíhaly hlavní boje a také historické stanové městečko s duelovou arénou, obchůdky s občerstvením, zbraněmi, zbrojemi a šperky.

Je pravda, že vzdálenost k pivu byla relativně větší, než je zvykem na podobných akcí. Jeho cena byla převážně úměrná tomu, na co jsme si už zvykli. Takže pod 40 Kč se nešlo. Za Radegast trochu dost, ale byl jsem rád, že mohu vyzkoušet pivovar z Malešova, který svůj sortiment se speciály ještě obměňoval. Jak jsem již zmínil, škoda, že nebyl stánek hned u hlavní arény, takhle jsem si pro zlatavý mok chodil raději do blízkého stánku pod petřínskou věží, který měl ceny stejné. Kromě piva se dal sehnat ještě chlebový kvas a pravděpodobně i nějaké limonády. To jsem moc nezkoumal. S sebou bylo možno nakoupit i lahev medoviny.

Co se jídla týče, za 50 Kč byla klasika, např. klobása či langoš. Trochu dražší byl trdelník a některá středověká jídla. Hlady člověk rozhodně neumíral, a pakliže tu třeba nechtěl nechat tolik peněz, nikdo nekontroloval batoh u vstupu.

bitva3

Tábor se stánky.

Atmosféra
Co se týče povzbuzování, mnohonárodnostní publikum s převahou v některých dnech přeci jen asi českými příznivci, válečníci museli rozhodně cítit. Alespoň podle jejich gest k fanouškům a rozhovorů na Youtube. Hlavní díl této podpory pocítili čeští bojovníci, kteří se tak vyhecovali ke skvělým výkonům. Spoustu příznivců tu měli např. Rusové, Poláci, Ukrajinci, každopádně podporu alespoň několika hlasivek pocítil každý tým. Atmosféra na turnaji postupně gradovala, jen v neděli si museli čeští příznivci hledat oblíbence mimo svůj tým. Díky tomu hnal mohutný aplaus ukrajinské válečníky, kteří se vzepjali v několika finálových bojích proti dosud neporaženému Rusku.

Zlepšit fandění se snažila i dvojice českých komentátorů, kteří své kvality jistě měli. Bohužel si nebyli schopni zjistit více faktů k tomuto sportu. Tím spíše pro část publika, BOTNem nepolíbenou. A tak se nám tu dost často opakovalo velmi málo informací v profesionální podobě. Na Youtube probíhal přenos celého turnaje s anglickým komentářem, což jistě ocenila spousta příznivců, kteří nemohli být přítomni.

Na základě informací z internetu jsem doufal v nějakou živou hudbu podbarvující boje, to se však v den zahájení změnilo, a tak jsme se museli spokojit pouze s tematickou hudbou z reproduktorů. Tu jsem ani moc nevnímal, navíc se dost opakovala.

Přes pár negativ se akce podle mě vyvedla. Věřím, že si ji užili všichni účastníci. Určitě to byla čest pro pořádající českou stranu, stejně jako pro ostatní nadšence, konat zde tuto událost.


Bitva národů – očima diváka šermíře
Tomáš Vlasatý

Bitva národů je v šermířském světě výjimečnou událostí, která se skloňuje ve všech pádech a na určitou dobu je hlavním tématem všech diskuzí. Do mého hledáčku se tato každoročně pořádaná událost dostala zhruba před třemi lety. Vyšší moc si přála, že letošní Bitva národů byla pořádána v Praze, a sice ve slunečných dnech 7.–10. 5. 2015. Zúčasnil jsem se 3 ze 4 dní, přičemž den, kdy jsem se nezúčastnil, jsem pozoroval z pohodlí svého domova na Youtube. Ve svém příspěvku se vyjádřím k organizaci akce, k podobě boje a jeho prezentování.

Již v Janově předchozím příspěvku jsme se mohli dozvědět několik trefných poznatků k organizaci. Celá událost, i když celkově vzato dobře dopadla a shledala se s pozitivním ohlasem diváků včetně mě, měla řadu více či méně patrných nedostatků, které zřejmě vyplynuly z toho, že byla plánována na posledních chvíli. Do posledních okamžiků nebyl znám program, cena lístků prošla změnou a byl odvolán doprovodný program. Stánky s občerstvením se nacházely až příliš daleko od hlavní arény. Z nepochopitelného důvodu nebylo možné koupit jeden lístek na všechny čtyři dny. Abychom pochopili všechny nedostatky, musíme se přenést do zákulisí Bitvy národů.

bitva4

Zástupci ruského týmu.

Bitva národů je – řekněme si to otevřeně – východní záležitostí; organizační tým byl složen z východních Evropanů a přestože oficiálním jazykem je angličtina, v zákulisí se mluví až na výjimky rusky nebo ukrajinsky. To mohlo vyvolávat menší nedorozumění. Jako divák jsem se nemohl zbavit pocitu, že vstupem do prostoru arény jsem se ocitl v jiném světě, který je řízen pomocí jiných pravidel; pocit podobný tomu, když překročíte hranice své rodné země. Přijmeme-li to jako fakt, jistě závažnějším problémem, který nikdy explicitně nezazněl, je napjatá situace ve východní Evropě. Bylo mi řečeno, že bojovníci se od politické situace velmi distancují, ale přinejmenším u fanoušků byl patrný emotivní náboj – fanoušci Ruska vždy fandili Bělorusku, ale nikdy Ukrajině (a naopak). Byl jsem svědkem i naprosto nekorektního chování jednoho z velitelů ruského týmu, který přišel do hlediště a bez servítek vyhrožoval fanouškům Ukrajiny, nejspíš kvůli nadávkám z ukrajinské strany.

Termín a místo konání nebyly zvoleny náhodně, nýbrž byly zajímavě vybrány tak, aby zahraniční návštěvníci mohli současně navštívit Mistrovství světa v ledním hokeji nebo se mohli zúčastnit třeba 70. výročí osvobození Prahy. Kromě možnosti širšího kulturního vyžití diváků byla Praha zvolena proto, aby byla posílena česká fanouškovská základna, čímž ukrajinské vedení Bitvy národů navázalo na tradici „vyvážení na západ“, která trvá od roku 2012. Ze zákulisí jsem se dozvěděl, že východoevropští organizátoři původně zamýšleli pořádat festival na Pražském hradě, což bylo zamítnuto. Naštěstí pro diváky byl zvolen klidnější Petřín, který naneštěstí pro organizátory nepřilákal tolik diváků (kterých bylo i tak dost). Osobně jsem se nemohl zbavit pocitu, že je děláno všechno možné pro co největší popularizaci tohoto sportu, o čemž svědčily plakáty umístěné po celé Praze, online přenos, rozhovory s fanoušky i bojovníky a podobně.

Co se týče podoby boje, je potřeba opět a znovu říci, že jde o sport, který má s reálným bojem a historií jen málo společného, třebaže tzv. Výbor autenticity se snaží o to, aby použité vybavení mělo reálnou oporu v minulosti. Tím narážím na slova komentátora, který každý den několikrát opakoval: „Zde můžeme vidět historicky věrné boje. Takto to vypadalo ve středověku. Všechny kostýmy a zbroje jsou diskutovány s historiky.“ Standardní použité zbraně, zbroje a bojové techniky mají k historickým předlohám daleko (sic bylo možné spatřit i zbraně a zbroje věrnější, například v týmech České republiky nebo Běloruska!) a jsou přizpůsobeny ke sportovnímu používání. K boji tohoto typu bychom měli přistupovat spíše jako ke gladiátorskému zápasu, který je konán k pobavení lidu a účastníků samotných. Podle mého názoru tyto extrémní zápasy nejsou hodnotitelné na stupnici historičnosti a spíše než o středověké brutalitě vypovídají o fascinaci středověkem a brutalitou na začátku 21. století.

Pohlížíme-li na šerm tohoto typu jako na svébytný systém, který se řídí vlastními pravidly, pak je potřeba smeknout před borci, kteří navzdory svému brnění a slunečnému počasí, které nám všem barvilo kůži dohněda, předvedli obdivuhodné výkony a mnohdy přivedli diváky do varu. Jejich výdrž, sehranost a celkově schopnosti fungování v extrémních podmínkách jsou jedinečné.

Poněkud nerozvážná byla velikost arény, která byla překvapivě malá a potřebám kategorie 21 vs. 21 téměř nevyhovovala. Diváci sice mohli sledovat bojovníky z bezprostřední blízkosti a boje byly intenzivnější, ale jedna z divaček (ve druhé či třetí řadě) utrpěla zranění hlavy potom, co byla zasažena zlomenou halapartnou, což je vážné selhání organizačního týmu. Jediným varováním bylo neustále omílané hlášení povedené dvojky českých komentátorů o tom, že děti se mají nacházet až ve třetí řadě. Nezbývá než konstatovat, že tento sport je zatím příliš v plenkách na to, aby bylo bráno v potaz bezpečí diváků.

bitva6

Maršálové – rozhodčí.

Kromě výkonů borců jsem se soustředil na práci rozhodčích, takzvaných maršálů. Nutno říci, že jejich úloha je značně složitá, zejména tehdy, když mají počítat zásahy v momentě, kdy padají 4 rány za vteřinu. Přesto jsem byl občas zmaten nejednoznačnými či protichůdnými výroky maršálů v kategoriích 5 vs. 5 a 21 vs. 21; sporným bodem bylo například používání ratiště halapartny k fixování hlavy oponenta, kopy na přední (chráněné) strany nohou a další. Posuzování některých zákroků na mě působilo tak, že ačkoli existují nějaká pevně daná pravidla, ne vždy jsou dodržována a každý maršál hodnotí situaci trochu odlišným způsobem. V několika málo případech se stalo, že boj byl ukončen z důvodu převahy jednoho týmu, i když na nohou pořád stáli dva zástupci druhého týmu – ale tyto chyby byly následně opraveny restartem.

Mohli jsme vidět spoustu fair play gest. Bylo běžné, že kapitán jednoho celku přišel před bojem k bojovníkům druhého týmu a popřál jim štěstí. Stejně tak bylo běžné, že se bojovníci po boji objímali nebo nějakým způsobem vyjadřovali poctu a dík. Když jeden z týmů dostal červenou kartu, tým soupeřů vždy nastoupil automaticky oslabený. Na druhou stranu jsme mohli spatřit podivné jednání Ukrajinců v boji Ukrajina vs. Mexiko, který byl zřejmě tím nejpodivnějším, jaký jsem kdy v životě viděl. Také po některých bojích mezi Ruskem a Ukrajinou nedošlo na tradiční objímání nebo projevy díků. V některých vyhrocených zápasech byli na zemi dobíjeni bojovníci, kteří již byli vyřazeni z boje.

Při tomto druhu sportu se ani nelze divit, že u arény bylo neustále přistaveno pět sanitních vozů, které sloužily potřebám bojovníků i diváků. Vzhledem k tomu, že jde zřejmě o nejtvrdší existující šermířskou disciplínu, bylo nasazení tolika zdravotníků přiměřené. Přišlo mi však poněkud zvláštní, že u zraněných bojovníků byl vždy kameraman dříve než záchranáři, kteří se do arény zřejmě nevešli.

Každý návštěvník musí potvrdit, že výkon dvojice českých komentátorů byl mizerný. Bylo znát, že oba mají s komentováním jistou praxi, ale zjevně nebyli dostatečně seznámeni s pravidly jednotlivých disciplín a většina komentářů byla konstatováním toho, co mohl poznat i nezasvěcený divák. Jejich výkon lze shrnout jako nicneříkající tlachání prokládané spíše pitoreskními přirovnáními a špatnou angličtinou. Jediné, co jim lze přičíst k dobru, je to, že se snažili naladit fanoušky. Výkon anglického komentátora přímého přenosu byl podle mého názoru kvalitnější. Spíše úsměvně působila hlasatelka, jejíž angličtina znala tři způsoby výslovnosti slova „prepare“.

U událostí podobného typu jsem zvyklý na doprovodný program, například historickou hudbu, která by v tomto případě mohla dokonale vyplňovat mezery mezi jednotlivými boji. Naopak oceňuji, že se v táboře nacházely stánky prodejců, například vynikajících šperkařů, kteří by v jiném případě do naší vlasti nikdy nezavítali. I přes všechnu kritiku se jednalo o kvalitní zážitek, který jsem si užil do vyřvání hlasivek a který byl adekvátní cenám lístků. Na jednu stranu bylo znát, že pořadatelé měli plné ruce práce se zajištěním festivalu a jeho chodem, a na stranu druhou bylo zjevné, že nedostatky vyplývaly z uspěchaných příprav nebo špatné komunikace mezi jednotlivými stranami. Některé situace bohužel ukázaly, že jde o poměrně mladý sport, který má před sebou ještě dlouhou cestu. Nicméně se domnívám, že letošní Bitva národů splnila očekávání a záměr organizátorů a že poskytla jedinečnou podívanou všem zájemcům o historizující násilí.


Bitva národů – očima bojujícího účastníka
Pacoš

bitva11

Zástupci českého týmu – MFC Vysočina.

Jsem členem Czech Republic 2 (MFC Vysočina), účastník BOTN 2015. Moje role v teamu je „runner“. Runner je v podstatě lehká váha, někdo, kdo je rychlý a běhá mu to. Dalo by se říct, že úkolem je upoutat nepřítele a nabíhat na něj z boku či zezadu a srážet jej k zemi, což je to, co chceme. Snažím se i krýt tzv. „strikery“, což jsou členové teamu, kteří mají většinou největší ránu a chodí s obouruční zbraní, prostě ti, kdo dokáží uštědřit nejtvrdší ránu.

Teď ale k akci samotné. Dlouho před akcí jsme sledovali webové stránky i facebook BOTN (Battle of the Nations), abychom věděli, kdy a v jakých kategoriích budeme bojovat. Program bohužel celou dobu nebyl zveřejněn, objevil se tam jen na chvíli a pak zmizel. Pak tam prý byl uveřejněn formou fotky, kterou ale málokdo našel. Stejně tak třeba seznam týmů, účastníků nebo jakékoli podrobnější akce – a to i pro návštěvníky. Zároveň webovky slibovaly doprovodný program – dobové kejklíře, hudbu apod., který naprosto chyběl.

bitva8

Český tým v boji s polským výběrem.

Přijeli jsme na místo již v úterý 5.5., abychom rozbili tábor. Již na parkovišti nás čekali ukrajinští organizátoři, kteří toho ale nevěděli o moc víc než my. První dny byly organizačně dost zmatené, přidělené místo k táboření nebylo zrovna rozlehlé, chyběly záchody, ale hlavně voda! Ve středu dorazila větší část českého týmu. Během dne se naštěstí objevily i vysněné záchody a cisterna s vodou, tak už jsme si připadali jako u lidí, nicméně po dvou dnech v táboře jsme měli obrovskou chuť na sprchu, která pořád nebyla k dispozici až do večera. Stánky se začaly objevovat až další den (a to poskrovnu), chybělo občerstvení, které bylo nakonec stejně velmi omezené a drahé. Například nealkoholické limonády se objevily až v sobotu! (Jako bojující jsme nesměli až do konce bojů pít alkohol).

bitva10

Český tým v boji s rakouským výběrem.

Ve čtvrtek dopoledne se konalo slavnostní zahájení na Hradčanském náměstí, museli jsme tedy do zbrojí a seřadit se s ostatními účastníky festivalu na přehlídku týmů. Čekali jsme, než přijely autobusy … a když přijely, byly naplněné k prasknutí, na místě proběhla přehlídka a následně jsme čekali ve zbrojích na autobusy přes půl hodiny. Po příjezdu do tábora jsme si ponechali zbroje na očekávané boje 21 vs. 21 – překvapivě zde organizace neselhala a vše šlo poměrně dobře, jak bylo v programu (protože týmů nebylo mnoho). Nutno zmínit, že pokud chtěl člověk navštívit toalety, musel se obrnit silným žaludkem, myslím, že nezapomenutelně znečištěné záchody by se mohly stát jedním se symbolů festivalu. Atmosféra v aréně byla úžasná, bojovali jsme za podpory stovek českých fanoušků, protože česká strana zajistila bohatou propagaci v médiích, na plakátech a v metru. Ukrajinská strana nechala vytisknout programy, ve kterých byly i časy, které docela vycházely. Nicméně ty byly k dispozici u vstupného a návštěvníci, kteří si koupili vstupenku dopředu, ani my účastníci, jsme o nich nevěděli a žádný harmonogram jsme nedostali. V programech bylo mimo jiné uvedeno u všech dní, že hlavní aréna se otevírá od 12 hodin, a hned za tím bylo dodáno, že boje probíhají od 9 hodin (?!).

Pátek – katastrofa … boje měly probíhat od 9 do 21 h. Organizátoři nám sdělili, že budeme nastupovat do bojů 5 vs. 5 po 10. hodině, a proto jsme v tu dobu museli být nastoupeni v plné zbroji.

bitva5Dorazili jsme na místo, čekali jsme 10 minut, půl hodiny, hodinu … začali jsme tedy zjišťovat, co je špatně, ale pořád nám nebyli organizátoři schopni sdělit, kdy na nás přijde řada. Vzhledem k tomu, že jsme se postupem času dozvídali, že budeme bojovat až v poslední skupině v daný den, jsme byli naštvaní, svlékali si zbroje a pekli se na sluníčku až do 17:30. Celou tu dobu jsme museli čekat u hlavní arény, kde bylo pár záchodků, ale žádné občerstvení, voda a chyběly odpadkové koše. Nutno podotknout, že do tábora to bylo dost daleko, protože mezi táborem a arénou byla zeď, která se musela cca 300 m obcházet. Přece jen jsme se dočkali a skandujícími fanoušky nabitá aréna nám pořádně zvedla sebevědomí a špatná nálada byla ta tam. Bojovali jsme dobře, rozhodně jsme si neudělali ostudu, a co je hlavní, kromě modřin se nikomu nic nestalo. Po urputných bojích jsme postoupili do čtvrtfinále. Aréna k prasknutí plná diváků nás bouřlivě povzbuzovala do poslední chvilky, což byla silná morální vzpruha předvést fanouškům co nejlepší výkon. Nutno říct, že čeští diváci byli skvělí, takovou podporu neměl žádný jiný tým. Jejich skandování jsme jim chtěli oplatit co nejlepším výkonem, adrenalin doslova stříkal i ušima.

Organizátoři bohužel zřejmě nepočítali s tak hojnou účastí, takže i diváci museli pro každé občerstvení až do tábora, a to bylo téměř letní počasí a do arény celou dobu pražilo slunce. Ke stánkům bylo ještě dál než do našeho tábora, až na konec řady stánků, a v době přestávek se tam tvořily dlouhé fronty.

bitva7

Český tým v boji s italským výběrem.

V sobotu jsme si ve čtvrtfinále připočetli vítězství nad Dánskem a následnou porážku s Běloruskem, což jsme očekávali, ale i tak jsme se drželi i přes naše očekávání velmi dobře. Nic jsme nevzdávali předem a s odhodláním jsme se vrhli i do boje s velmi silným soupeřem. Zde ale došlo ke dvěma knockoutům a trvalo poměrně dlouho, než dorazila zdravotní služba, pro kterou v aréně u bojiště nebylo místo. Tím naše boje skončily, do semifinále jsme již nepostoupili, ale i tak jsme byli se svým výkonem více než spokojeni. Zážitky celého dne pak završila večerní bitva „all vs. all“ – hromadná bitva s dobrovolnou účastí, kdy proti sobě nastoupili ve dvou týmech bojovníci všech zemí.

V neděli jsme proto měli již volný den, a tak jsme si užívali roli diváků až do závěrečného ceremoniálu, kdy jsme byli navíc oceněni za nejdobovější tábor, tým s největším bojovým pokrokem a jeden člen našeho týmu získal i ocenění za nejlepší dobový mužský kostým.

Bohužel na stránkách ani facebooku BOTN tato ocenění uvedena nejsou a ani tam není celkové pořadí, pouze několik nejlepších v každé kategorii, takže ani nevíme, jak jsme se umístili v celkovém pořadí cca 30 týmů z celého světa. 

Celkově byla z pohledu bojujícího Bitva národů úžasným zážitkem, protože zážitky z arény byly tak silné, že převážily veškeré organizační nedostatky. Už jen například možnost povykládat si s lidmi z druhého konce světa se stejným zájmem o svém koníčku nebo o čemkoliv jiném je samo o sobě skvělým zážitkem. Tento ročník bych označil jako nejhůře zorganizovaný, ale s největší diváckou účastí a nejlepší fanouškovskou atmosférou ze všech dosavadních.