Jakobssonovy principy jílců

Na revoluční práci Jana Petersena De Norske Vikingesverd (1919) navázala řada autorů, kteří se snažili Petersenovu typologii upravit, doplnit anebo nahradit vlastními schématy. Jedním z nich je Mikael Jakobsson, který ve své práci Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992) představil poněkud odlišný přístup. Na něj se nyní podíváme.

kniha

Práce Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Válečnická ideologie a typologie vikinských mečů], která je publikovanou doktorskou prací autora, je seriózním a velmi propracovaným počinem, jehož přínos spatřuji především v pokročilé analýze, která těží z dat shromážděných z velké části Evropy. Jeho cílem není přímo revidování Petersenových jílcových typů, se kterými v podstatě souhlasí, nýbrž se rozhodl pro vymezení velkých skupin jílců využívajících podobných konstrukčních rysů – tyto skupiny pak nazývá principy. Zatímco Petersen vyčlenil tři principy (skupina s vícelaločnou hlavicí, skupina se zjednodušenou hlavicí, skupina nezařaditelných typů), Jakobsson rozšiřuje dělení na 6, respektive 7.

  1. trojúhelníková hlavice
  2. trojlaločná hlavice
  3. pěti a více laločná hlavice
  4. absentující hlavice
  5. zahnutá záštita
  6. jednodílná hlavice
  7. nezařaditelné

principy

Princip 1 : trojúhelníková hlavice

Odpovídá Petersenovým základním typům A, B, C, H, I a speciálním typům 3, 6, 8 a 15. Meče užívající tohoto principu tvoří podstatnou část mečového materiálu – podle Jakobssona nejméně 884 kusů (48%). V Norsku tomuto principu odpovídá 529 kusů (60%), ve Švédsku 147 (17%), ve Finsku 81 (9%), v Dánsku 4 (0,5%), v západní Evropě 94 (11%) a ve východní Evropě 29 (3%). Svůj původ mají v kontinentálních mečích s pyramidovou hlavicí. Do Skandinávie se tento princip dostává v polovině či na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přetrvává zde do poloviny 10. století.

princip1-typyTypy mečů odpovídající principu 1.

princip1-rozsireniRozšíření principu 1 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 2 : trojlaločná hlavice

Zahrnuje varianty typu A, typ Mannheim, speciální typy 1 a 2, typ Mannheim/Speyer, typ D, speciální typy 14 a 6, typ L, starší varianta typu X, speciální typ 13, typ E, speciální typ 19, typy U, V, R, S, T a Z. Tento princip se uplatňuje u nejméně 492 mečů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 188 kusů (37%), ve Švédsku 58 (12%), ve Finsku 43 (9%), v Dánsku 18 (4%), v západní Evropě 75 (15%) a ve východní Evropě 110 (23%). Původ lze spatřovat v merovejských mečích, trojlaločná hlavice vychází z hlavice se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přiživen z Anglie v 9. století zde setrval až do začátku 11. století.

princip2-typyTypy mečů odpovídající principu 2.

princip1-rozsireni
Rozšíření principu 2 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 3 : pěti a více laločná hlavice

Zahrnuje typ K, O a pětilaločnou variantu typu S. Tento princip je nejméně početný – nejméně 88 mečů (5%) – a souvisí s principem 2. V Norsku tomuto principu odpovídá 44 kusů (49%), ve Švédsku 4 (5%), ve Finsku žádný, v Dánsku 1 (1%), v západní Evropě 26 (30%) a ve východní Evropě 13 (15%). Princip 3 vzešel, stejně jako princip 2, z merovejských mečů s hlavicí se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na počátku 9. století a přečkal do poloviny 10. století.

princip3-typyTypy mečů odpovídající principu 3.

princip3-rozsireni
Rozšíření principu 3 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 4 : absentující hlavice

Tento princip, vyznačující se vrchní záštitou, která nahrazuje hlavici, zahrnuje typy M, P, Q, Y, Æ a speciální typy 5, 17 a 18. Počet mečů užívajících tento princip je nejméně 712 (39%). Nutno podotknout, že typ M je vůbec nejpočetnějším typem mečů s nejméně 432 zástupci (17%). V Norsku principu 4 odpovídá 631 kusů (89%), ve Švédsku 23 (3%), ve Finsku 14 (2%), v Dánsku 2 (0,3%), v západní Evropě 28 (4%) a ve východní Evropě 14 (2%). Princip 4 se objevily v 9. století a vytratily se v průběhu 11. století.

princip4-typyTypy mečů odpovídající principu 4.

princip4-rozsireni
Rozšíření principu 4 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 5 : zahnutá záštita

Zahrnuje typ L, varianty typů O, K a X, typ Q, T, Y, Z, Æ, speciální typy 7, 14, 15, 16, 17, 18 a 19. Meče využívající princip 5 čítají nejméně 482 kusů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 312 kusů (71%), ve Švédsku 32 (7%), ve Finsku 23 (5%), v Dánsku maximálně 3 (1%), v západní Evropě 45 (10%) a ve východní Evropě 70 (6%). Princip 5 se uplatnil ve stejné době, jako princip 4, tedy v období od počátku 9. století až po 11. století.

princip5-typyTypy mečů odpovídající principu 5.

princip5-rozsireni
Rozšíření principu 5 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 6 : jednodílná hlavice

Princip, vyznačující se jednodílnou hlavicí a absentující vrchní záštitou, zahrnuje typy X a W. Mečů užívajících tohoto principu je nejméně 211 (11%). V Norsku principu 6 odpovídá 69 kusů (33%), ve Švédsku 25 (12%), ve Finsku 46 (22%), v Dánsku 8 (4%), v západní Evropě 51 (24%) a ve východní Evropě 12 (6%). Podle Jakobssona princip 6 nastoupil na konci 9. století nebo na počátku 10. století, avšak jak ukázal Jiří Košta na souboru mečů typu X z Mikulčic, tento princip mohl být ve střední Evropě etablovaný již v 9. století. Princip 6 se ukázal jako dominantní a podstatný pro následující středověké zbraně.

princip6-typyTypy mečů odpovídající principu 6.

princip6-rozsireni
Rozšíření principu 6 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Nezařaditelné

Z celkového množství 1900 zahrnutých mečů je 97% z nich zařaditelných k výše uvedeným principům. 3% procenta, kolem 60 mečů, však není možné zahrnout. Jedná se o typy F, G, N a speciální typy 4, 9, 10, 11, 12 a 20. Tyto typy stojí buď na pomezí dvou principů, anebo v podstatě tvoří svébytné principy.

nezaraditelneNezařaditelné typy.


Na úrovni jednotlivých typů můžeme spatřovat jistou evoluci, která přinesla zhruba každou generaci nový typ meče, avšak jak můžeme vidět, principy, tedy širší skupiny mečů užívající jisté definované rysy, byly standardně v užívání přes 100 let, a některé dokonce až 200-250 let, tedy 6-8 generací. Takto dlouhé užívání stejných postupů musí mít hlubší význam. Ten však zřejmě nesouvisí ani s rozdílnou chronologií (přinejmenším v 10. století byly všechny principy užívány souběžně), ani s různou geografickou lokací (byly užívány ve stejném prostředí), ani s rozdílnými praktickými vlastnostmi (u principu 1 neexistuje vazba typu jílce na typ čepele, a tak můžeme potkat tytéž typy s jednobřitými i dvojbřitými čepelemi). Jakobsson se tedy domnívá, že za popularitou šesti různých principů je něco jiného – různé strategie při reprodukci symbolické hodnoty vázané na fyzickou formu.

Symbolická hodnota mečů vzniká jejich vlastnictvím a užitím. Fakt, že mečové principy vznikaly v turbulentních dobách plných válek a že byly velmi často nacházeny v hrobech, napovídá, že vlastníci mečů měli být chápáni jako suverénní a bojeschopní předáci. Meč je mnohovrstvým způsobem vyjádření samostatnosti a legitimní přináležitosti k vyšší společnosti. Tato hodnota se samozřejmě promítla do vzhledu meče, přičemž některé typy nebo celé principy byly k vyjádření takového poselství vhodnější než jiné. Jednotlivé principy v sobě mohou obnášet dnes již nepříliš patrná sdělení.

Tradičnější konstrukce (většina mečů principů 1, 2, 3) jsou tvořeny těžšími, často dekorovanými kusy s vícedílnými hlavicemi a krátkými záštitami, které se hodí pro opěšalý boj. Proti této konzervativní konstrukci, hluboce zakořeněné v předchozích generacích germánských zbraní, stojí lehčí, méně dekorované meče, mající jednoduché hlavice, delší záštity a meče obecně vhodnější pro jízdní boj (princip 6, zejména typ X). Jejich majitelé se mohli vlastnictvím hlásit ke kontinentální aristokracii a módě, kterou tamější elita prosazovala. Podobně tomu může být u principu 5, který však je, jak se zdá, anglosaského původu, a přinejmenším ve Skandinávii se jeho prvky úspěšně kopírovaly.

Důležité je v neposlední řadě zmínit, že distribuce zbraní ve Skandinávii nebyla jednotná a zřejmě panovaly velké rozdíly mezi centry a periferiemi. V uzavřených společnostech, jako je Island nebo některé skandinávské regiony, byly zbraně rozšířené, ale meče byly drženy pouze nejbohatšími a pouze v malých počtech. V centrech, jako například ve středošvédském Upplandu (středošvédský, též společnost rozdělující model), byly zbraně drženy primárně v rukou válečnické nobility, a to zhruba v poměru až 14 Petersenových typů na 100 mečů. Zásadní je u tohoto modelu otázka přítomnosti a absence zbraní mezi širší populací. Oproti tomuto stojí model centrem ovládané periférie, která je obývána nepříliš stratifikovanou populací, jež se snaží o demonstraci vůči centru. Tato demonstrace se projevuje kumulací velkého počtu zbraní (též  společnost sjednocující model), jejichž zásadní rozdíl spočívá v četnosti a kvalitě. To můžeme vidět jak v četnosti mečů na norském území, které zahrnuje několik tisíc mečů, tak na skutečnosti, že poměr v na meče bohatých norských krajích činí 10-13 Petersenových typů na 100 mečů. Absence centrálního panovníka anebo mocenské vakuum je zaplňováno množstvím drobných předáků, kteří demonstrují svoji sílu vlastnictvím exkluzivního vybavení. Takový typ společnosti, která užívá více mečů, reprodukuje tento trend a pouští do oběhu ještě větší množství. Další důvody vzniku norského modelu lze vyložit dobře vyzbrojenou domobranou, ale i jinak. Všechny modely jsou podle Jakobssona ve skutečnosti odrazem téže reality.

Jakobssonova práce je sémiotických přístupem k materiální kultuře. Snaží se nastínit komplexní vztah mezi symbolem a kontextem, neuchyluje se pouze k jedinému vysvětlení. Na skupiny mečů se zaměřuje pohledem velkých dějin, na konkrétní meče hledí optikou malých dějin. Knize se po více než 25 letech nedostává tolik pozornosti, kolik by si díky svým analýzám a přílohám zasloužila. Přesto by Jakobssonům výzkum s časovým odstupem zasloužil revizi, která by potvrdila nebo vyvrátila jeho aktuálnost.

Tomáš Vlasatý
Slaný, 20.10.2018

Omotání norských mečových pochev

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat některými pochvami norských mečů z doby vikinské, konkrétně pochvami, které jsou omotané textilními nebo koženými pásky.

Pochvy hustě omotané pásky tvoří v raně středověké výzbroji poměrně výrazný milník. Lze je zaznamenat na mečích z území České republiky, Německa, Velké Británie, Ruska a Norska (Geibig 1991: 104–105; Kainov 2012: 46–54; osobní diskuze s Jiřím Koštou), a to zejména v 9. a 10. století. Zároveň jsou vyobrazeny v západoevropské ikonografii, která archeologický materiál skvěle doplňuje a naznačuje, že se jednalo o velmi ceněné předměty (Geibig 1991: 108–110, Abb. 29). Husté omotání bylo provedeno na těch částech pochev, které byly mechanicky nejvíce namáhány, tedy zpravidla na špicích, kde nahrazovaly nebo doplňovaly nákončí. V takovém případě byly pásky z textilu nebo kůže široké zhruba 8 mm. Odstup jednotlivých omotů byl zhruba 2 mm, a tak na jednom místě mohly být až 4 sklady; v některých případech byly pásky předem přehnuty a omotávány s okrajem, takže na jednom místě mohlo být ve čtyřech skladech až 8 vrstev textilu. Délka omotání variovala: pásky byly u archeologicky dochovaných kusů omotány nejméně osmnáctkrát, zatímco nejdelší omotání čítá více než 50 skladů (Geibig 1991: 105). Pokud by byly sklady lepeny klihem, aby se neuvolňovaly – což lze archeologicky podložit snad jen u nálezu z Gnězdova (Kainov 2012: 53) – pak by šlo o mimořádně dobrou ochranu vůči mechanickému poškození.

omotani
Konstrukce pochvy. Geibig 1991: Abb. 28.
1 – schéma hustého omotání kolem korpusu; 2 – profil textilních pásků s okrajem; 3 – profil jednoduchých textilních pásků; 4 – skladba pochvy : kůže s chlupem – dřevo – textil.

omotani_ikonografieZápadoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

V následujícím výčtu si shrneme norské nálezy, které mohou této úpravě odpovídat. Problematikou se již před sto lety zabýval Theodor Petersen, bratr známého mečového experta Jana Petersena (Petersen 1918). Ve svém článku Petersen popsal dva norské nálezy, a sice T5084 a T11631. Jeho výčet obohatíme o dva další exempláře. Zdrojem nám bude katalog Unimus.


C8267, Sæveli

Původní zápis:

„V pochvě ležící dvoubřitý železný meč z mladší doby železné. Poničený u hrotu a spodní záštity, takže hrot a vrchní záštita jsou odpadlé a hlavice chybí úplně. Celý těžce zrezlý. Pochva sestávala ze dřeva s vnějším potahem, z něhož jsou na některých místech patrné stopy. Potah sestával z omotání úzkými koženými řemínky. Mezi pochvou a spodní záštitou se nachází úzký prázdný prostor, původně zřejmě zaplněný ústím pochvy. Délka čepele 81 cm. Rozteč záštit 9,7 cm. Záštity jsou úzké, mírně zahnuté, o délkách 13 a 9,2 cm.“

Komentář:
Meč byl nalezen v mohyle č. 58 na lokalitě Sæveli, která současně obsahovala sekeru, kopí, nůž a brousek. Hrob proto může být zařazen do doby vikinské. Vzhledem ke staršímu datu objevu a absenci fotografie není možné meč typologicky zařadit; vzhledem ke zmínce o tenkých prohnutých záštitách se jako pravděpodobné jeví typy L a Q, avšak typ L se z důvodu dlouhé záštity nezdá být favoritem (Aksdal 2017: Tabell 1). Podobu omotání neznáme; mohlo být provedeno hustě způsobem, který jsme výše uvedli, nebo zde můžeme být svědky omotání, které bylo součástí systému zavěšení (jako v případě hrobu č. 15 ve Valsgärde, viz Androščuk 2014: 110–111), případně omotání do kříže nebo podobně. Sama zmínka o omotání úzkým řemínkem na více místech však zní dostatečně přesvědčivě.

T5084, Kvam

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvoubřitého meče, jmenovitě kus s masivní spodní záštitou a velkou zaoblenou hlavicí a sedmnácticentimetrovým kusem čepele a čtyři na sebe navazující kusy čepele o celkové délce 46 cm a šířce 6,5 cm. Výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla zevnitř vystlána nevyčiněnou kůží a zvnějšku potažena plátnem. Zbytky dřevěného obložení jsou rovněž na rukojeti.“

Komentář:
Meč byl nalezen společně s pěti štítovými puklicemi, sekerou, hroty kopí, šípy a nářadím zřejmě na místě bývalé mohyly. Datace do doby vikinské je nesporná. Typ meče není znám, popis by odpovídal na celou řadu typů, například typ D, E, S nebo T. Konstrukce zahrnující nevyčiněnou kůži je v Norsku zajímavá (analogie v meči T12199 z Eikrem), neboť se často předpokládá, že skandinávské pochvy byly vystlány textilem a že kůže s chlupem použitá jako výstelka je západoevropský prvek (Cameron 2000: 59). Jak Petersen (1918: 167-168), tak Geibig (1991: 105) mluví v souvislosti s pochvou z Kvamu o výjimečně dobře zachovalém omotání provedeném úzkým textilním páskem. Následující ilustrace toto potvrzuje; můžeme na ní napočítat několik desítek omotů. Petersen (1918: 168) zmiňuje, že dřevěný korpus pochvy byl pod omoty potažen textilem a že omoty mají okraj, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku.

T5084Fragmenty meče T5084 z Kvamu. Katalog Unimus.

kvamDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 2.

T11631, Rypdal

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvojbřitého meče, těžce zrezivělého. Záštity jsou rovné. Hlavice, která se nezdá být připojena k vrchní záštitě, je zaoblena a připomíná typ Rygh 505 [Petersenův typ L]. Na jílci nejsou patrné stopy dekorace. Dřevěné obložení rukojeti je zachované a okolo dřeva spočívá těsné, dvojité omotání řemínkem. Podobně se zachovaly výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla vystlána a potažena textilem. Okolo pochvy byl rovněž hustě ovinut 8–9 mm široký pásek, zřejmě kožený. Podobné omotání, avšak z tenkého tkaného pásku, lze spatřit na kusu meče z Kvamu (T5084). Vůči pochvě je pásek omotán spíše šikmo. Celková délka meče je 96 cm.“

Komentář:
Meč z Rypdalu byl nalezen v mohyle společně s kopím, sekerou, štítovou puklicí, nožem, srpem a brousky v létě roku 1916. Podle Aksdala (2017: Tabell 3), který meč určil jako variantu IV Petersenova typ L, lze hrob datovat do let 750–850. Meče typu L původně pocházejí z území dnešní Velké Británie a v Norsku docházelo k jejich napodobování, přičemž varianta IV je má nejvíce ukazatelů poukazujících na lokální norskou produkci. Z textu jasně nevyplývá, zda meč hlavici měl (a postupem času o ni přišel), nebo zda autor pokládal za hlavici vrchní záštitu, Aksdal (2017) však meč řadí mezi meče, které hlavici nemají. Co se týče omotání, autoři se shodují, že je provedeno koženým řemínkem a že je velmi dobře zachované. Důležitým poznatkem je také fakt, že podle Petersena (1918: 166-167) byla řemínkem omotána celá délka pochvy.

T11631Fragmenty meče T11631 z Rypdalu. Katalog Unimus.

rypdalDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 1.

T14309, Trælnes

Původní zápis:

„Rukojeť a několik fragmentů čepele dvojbřitého meče typu Rygh 506, Petersenův typ D. Hlavice chybí. Rukojeť má bronzové obložení a je překrásně zdobena […]. Délka 13,5 cm, délka záštit 10,3 a 8,8 cm. K čepeli, která se zdá být damašková, jsou přirezlé pozůstatky dřevěné pochvy, která je při krajích uchycena ohnutým tenkým želeným plátem. Po celé pochvě jsou vidět známky omotání páskem.“

Komentář:
Meč z Trælnesu byl nalezen roku 1930 v mohyle, která obsahovala pozůstatky člunu, koňského postroje a sekery. Sekera umožňuje datovat hrob do 10. století (Sjøvold 1974: 11–12). Co se týče omotání, bohužel jsme nebyli schopni zjistit více podrobností k materiálu, jelikož veškeří badatelé se zaměřili pouze na rukojeť a nikoli na fragmenty čepele. Autorem výše uvedeného textu je Theodor Petersen, který jej napsal 12 let po vydání výše zmíněného článku, a proto lze jeho vyhodnocení pokládat za poměrně spolehlivé a založené na předchozích zkušenostech. Fotografie, kterou přikládáme níže, žádné dodatečné informace nepřináší.

T14309Fragmenty meče T14309 z Trælnesu. Katalog Unimus.


Závěr

Uvedli jsme čtyři mečů, u nichž je potažení úzkými pásky prokázané nebo velmi pravděpodobné. Rádi bychom na konec této práce shrnuli společné body těchto kusů a pokusili se o výklad.

  • Meče jsou vždy dvoubřité.
  • Vždy se nacházejí v kontextu bohatě vybavených mohyl.
  • Nejméně jeden kus může pocházet z Anglie, a pokud ne, je pravděpodobné, že se jedná o imitovaný kus.
  • Nejméně v jednom případě je pochva vystlána pro Skandinávii netradičním způsobem.
  • Husté kožené omotání je známo pouze z Norska, avšak může být lokální variantou předlohy omotané textilem.

O čem to svědčí?
Meče, jejichž pochvy byly hustě omotány pásky, jsou i v norském, na meče bohatém prostředí relativní vzácnost. Můžeme je nalézt zejména ve středním Norsku ve velmi nákladných hrobech. Vlastník tímto v Norsku zřejmě netradičním předmětem záměrně vysílal jasné gesto přináležitosti k vysoce postavené sociální skupině, jež měla vazby se vzdáleným zahraničím. Pochvy mohly být dovezeny společně s meči, případně mohly být lokálně kopírovány spolu s meči. O tom, že omotané pochvy měly své zastoupení ve Skandinávii, hovoří i to, že se objevuje na výšivce z Osebergu, tedy v honosné ikonografii.

osebergDetail výšivky z Osebergu, který znázorňuje omotanou pochvu.
Petersen 1918: Fig. 4.

Vizuální rekonstrukce muže ze středního Norska.
Hjardar – Vike 2011: 47.

Bibliografie

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68.

Petersen, Theodor (1918). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). Tyto meče, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Meče Petersenova typu G

V dalším dílu mečového seriálu jsem se rozhodl věnovat malé skupině vzácných a nepříliš rozšířených mečů, kterým je Petersenův typ G. Tento typ meče je mezi reenactory prakticky neznámý, zřejmě pro svůj netradiční vzhled či malé zastoupení. Cílem tohoto článku tedy bude uvést tento typ do povědomí českého publika, naznačit jeho rozšíření a anatomii.

type-G-swordMeč typu G nalezený v lokalitě Dale v norském Opplandu (C1554).
Převzato z Petersen 1919: 85, Fig. 74.

Popis

Jílec typu G je považovaný za vzácný (Andoščuk 2014: 55). Nenacházíme na něm zdobení z neželezných kovů. Podstava hlavice a zpravidla též záštita se ztenčují ke koncům, které jsou stočené do symetrických spirál či volut směřujících od rukojeti ven. Ačkoli nejméně v jenom případě je záštita rovná (C21660), obvykle se záštita stáčí stejným způsobem jako podstava hlavice, přičemž se nedotýká čepele, vůči které si zachovává odsazení. V jednom případě jsou spirály u podstavy hlavice nahrazeny ploškami, které zabírají stejnou plochu, a záštita vykazuje jen nepatrné zahnutí na koncích (C12749). Téměř ve všech případech tvoří korunu hlavice různě vysoká čtyřstěnná ploška, na které je řap roznýtován, stejně jako u typu F. Ve dvou případech je řap roznýtovaný přímo na podstavě/vrchní záštitě (C12749, SHM 19086), obdobně jako u typu M. Můžeme tedy vidět, že i když existoval jistý základní tvar, byl poměrně často hybridizován. U zjištěných kusů jsou záštity dlouhé 8–9 cm, podstavy hlavic 6,5–7 cm a rukojeti dosahují délek 7,8–8,5 cm.

Stejně jako variují jílce, tak i čepele mečů tohoto typu ukazují poměrně četné variace. Z celkových osmi kusů je pět exemplářů jednobřitých a pouze tři jsou dvoubřité. Nakolik je mi známo, jen tři nálezy jsou natolik kompletní, aby bylo možné určit jejich celkovou délku a tvar (C12749, C21660, SHM 19086). Jednobřitý meč C12749 je dlouhý zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Jak C12749, tak i fragmentární C1554 mají charakteristický průřez, který se vyznačuje ostřím zasahujícím zhruba do třetiny čepele a následně žlábkem. Podobný průřez, avšak bez žlábku, vykazuje meč SHM 19086, který dosahuje celkové délky 65 cm při skvělém stupni zachovalosti (Androščuk 2014: 357, La 1). Nejzajímavější jednobřitou čepel má meč C21660, který tvoří čepel franského damaskového skramasaxu z 8. století, jež byla osazena snad na počátku 9. století; tento skvěle zachovaný kus má celkovou délku 65,5 cm a váhu 746 g (osobní diskuze s Vegardem Vikem). Jediný dvoubřitý exemplář, který zde zmíníme, je fragmentární (měří 36,5 cm), avšak pozoruhodný ornamenty, které jsou na obou stranách čepele vytvořeny z damaškového prutu. Šířka čepelí u zjištěných jednobřitých mečů je 5,3–5,5 cm.

lapland-swordMeč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku (SHM 19086). Celková délka 65 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Šířka rukojeti 1,8–2,9 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 8 cm × 0,8–2–1,8 cm × 2–1,2 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1–1,7 cm × 1,5 cm. Šířka čepele u záštity 5,3 cm. Foto: Ola Myrin, Státní historické muzeum Stockholm.

norway-type-g-swordJednobřitý meč nalezený u zničené kremační mohyly v lokalitě Jørem v norském Nord-Trøndelagu (T15088). Celková současná délka 37,5 cm. Délka záštity 8,9 cm. Délka podstavy 6,6 cm. Šířka čepele u záštity 5,5 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, NTNU Vitenskapsmuseet.

norway-type-g-sword2Dvoubřitý meč nalezený v mohyle na lokalitě Bjørnstad v norském Buskerudu (C16208). Čepel má na obou stranách znaky z damaškového prutu. Záštita chybí. Současná délka čepele 36,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

type-G-sword-norway-single-edgedJednobřitý meč nalezený v lokalitě Rokstad v norském Buskerudu (C12749). Hybridní varianta s ploškami namísto spirál. Celková délka zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

scramasax-norwayJednobřitý meč z Gjøviku (C21660), který byl vytvořen z čepele franského damaškového skramasaxu z 8. století. Celková délka 65,5 cm. Délka rukojeti 7,8 cm. Váha 746 gramů. Foto: Vegard Vike, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

Rozšíření a datace

Co se týče rozšíření, často je citován Jan Petersen (1919: 84–85), který napsal, že jsou známy pouze čtyři exempláře nalezené v jihovýchodním Norsku (2 exempláře z Buskerudu a 2 z Opplandu). Petersenův výčet rozšířil Per Hernæs o dva nálezy z Telemarku (Hernæs 1985: Tab). Tento závěr kopíruje Mikael Jakobsson (1992: 201). Fedir Androščuk (2014: 55, 357) se vrací k Petersenovi, když zmiňuje pouze čtyři norské zástupce, a uvádí jeden švédský kus, který byl nalezen již roku 1929 a od té doby unikal pozornosti badatelů. Při bádání v norském katalogu UNIMUS jsem nalezl další norský kus (T15088), tentokrát z Nord-Trøndelagu. Dohromady tedy máme osm exemplářů, které jsou rozšířené v dnešním Norsku a Švédsku.

type-G-distributionDistribuce typu G podle Jakobssona (1992: 220).

Polští badatelé mezi exempláře typu G zařazují rovněž meč nalezený v 60. letech ve Štětínském zálivu (Pudło 2011). Jedná se o hybridní meč, který se v celkovém vzhledu podobá meči typu L, avšak má spirálovitou podstavu meče typu G. Jak jsme naznačili výše, není neobvyklé, že typ G nějakým způsobem souvisí s opětovným osazováním – a je tak možné, že stará čepel a podstava mohla být aktualizována na typ L, přičemž se autor rozhodl k využití starého komponentu. Co je také netradiční je fakt, že hlavice – a to včetně podstavy – se zdá být plátována stříbrem.

szczecin-swordHybridní meč ze Štětínského zálivu. Převzato z Pudło 2011: Rys. 1, 3.

Chronologické zařazení tohoto typu mečů je složité. Meče totiž nalézáme v bezkontextových situacích či porušených hrobových celcích. Dle našeho názoru můžeme k přibližnému datování využít jak jílce, tak čepele. Pokud jde o jílce, Petersen navrhl (1919: 85), že se jedná o raný typ, který lze datovat před typ F, což se zdá být ukvapený a prozatím nepodložený závěr (Andoščuk 2014: 55). Je však pravdou, že oba typy sdílí některé prvky, zejména krátkou korunu hlavice. Je dosti možné, že se typy F a G vyvinuly společně jako potomci typu A v 1. polovině 9. století. Podle Iana Peirce může typ G představovat zdobnější verzi meče typu F (Peirce 2002: 47). Typ G spolu s typy C, F a M náleží do skupiny mečů, které mají celoželezné jílce a větší část exemplářů je jednobřitá (Hjardar – Vike 2011: 169). Jednobřitou čepel lze spatřovat jako další charakteristický rys, který ukazuje spíše na období před polovinou 10. století. Meč C21660 s čepelí z franského skramasaxu rovněž ukazuje spíše na počátek 9. století, což je období, během kterého se v Norsku občasně tyto zbraně objevují v hrobových celcích (např. B1188). Budoucí nálezy snad budou schopny podat lepší svědectví k datování mečů typu G. Nutno podotknout, že někteří autoři zařazují vznik typu G již do konce 8. století (Jones 2002: 18).

Původ, analogie a možná funkce

Jílec typu G je svým vzhledem natolik výstřední, že je označován za slepou vývojovou větev. Petersen jde ve svém popisu tak daleko, že považuje meče typu G za podivné a nutně zahraniční, ačkoli se neodvažuje navrhnout místo původu (Petersen 1919: 85). Po necelých sto letech a několika dalších nálezech se stává čím dál pravděpodobnější, že meče typu G mají svůj původ v Norsku. S tím souhlasí také Peirce, jenž rozšíření typu G porovnává s rozšířením typu F (Peirce 2002: 47), a Androščuk (2014: 55), který meč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku interpretuje jako norský produkt, který do dnešního Švédska docestoval na základě norsko-laponských kontaktů, které jsou zmíněné v písemných pramenech.

Myšlenka, že by meče typu G nějakým způsobem navazovaly na prehistorické meče s anténovitou hlavicí, z nichž některé mají velmi podobná spirálovitá zakončení, je samozřejmě svůdná, avšak ničím nepodložená. Daleko bližší analogii tvoří baltské meče s anténovitou hlavicí, které jsou datované do přelomu 10. a 11. století (Kazakevičius 1996: 15–18, 127–128). Tato baltská paralela rozhodně stojí za zmínku. Podle Kazakevičia (1996: 18) se jedná o vzácný lokální typ, který se nepochybně vyvinul na území dnešní Litvy a Lotyšska, kde se vyskytuje v pouze 12 exemplářích. Jílec, který tvoří anténovitá podstava zakončená spirálami či ploškami a zahnutá či rovná záštita, je vždy usazen na úzkou jednobřitou čepel. Korunu ve formě čtyřstěnného hranolku, na které by byl řap roznýtován, baltské meče postrádají a mají řapy roznýtovány přímo na podstavách (vrchních záštitách). Ačkoli Kazakevičius (1996) se k typu G nevyjadřuje a nedává jej do souvislosti s baltskými kusy, společnými prvky s meči typu G mohou být jednobřité čepele, v některých případech rovné záštity a samozřejmě tvar antény. Možnou podobu můžeme spatřovat také v tesácích se člunkovitými záštitami z 15. století (Žákovský 2012). Jak se domnívá Žákovský (2012: 695), tyto jednobřité zbraně mohly najít uplatnění jak v ozbrojeném konfliktu, tak na lovu i v každodenním životě.

antennal-tipasBaltské meče s anténovitou hlavicí. Zdroj: Kazakevičius 1996: 3, 6, 7, 8 pav.

Jak si můžeme povšimnout, všechny analogie, které jsme zmínili, se objevují s geografickým a chronologickým odstupem. Je tedy pravděpodobnější, že se vyvinuly nezávisle na sobě. Společným jmenovatelem, který zapříčinil vznik podobných prvků, mohla být funkce i snaha o estetičtější zpracování. Jeden z možných modelů je takový, že se podobné zdobné prvky objevují ve chvíli, kdy se do kurzu dostane meč s jednoduchou, rovnou příčkou, a vznikne potřeba se od tohoto standardu odklonit a převýšit jej. Lze také spatřovat jistou tendenci využití typu G při opětovném osazení starých čepelí, kdy musela sehrát svoji úlohu jednoduchá konstrukce tohoto typu. Z funkčního hlediska spirálovitě tvarovaná záštita umožňuje poněkud odlišnou šermířskou práci tím, že soupeřovu čepel zachytává. V této souvislosti je třeba zmínit, že dochované kompletní zbraně jsou poměrně krátké a případně mohly najít uplatnění v určitém druhu ozbrojeného střetu, kde mohla být tato vlastnost využita. Nabízí se myšlenka využití při duelech, ve kterých – nakolik můžeme věřit některým rodovým ságám – nebyly dlouhé meče vždy tolerovány. Například v Sáze o Kormákovi (kap. 14) je Bersi osočen Þorkelem, že jeho meč je delší, než předepisuje duelový zákon. Spirálové zakončení nabízí také dobrou možnost pevné fixace meče v pochvě pomocí řemínků (friðarband), což mohlo být žádoucí ve chvíli, kdy majitel chtěl vizualizovat garantovaný mír.

dmitry-swordReplika meče typu G. Vyrobil Dmitrij Chramcov.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Pudło, Piotr (2011). Ponownie o wczesnośredniowiecznym mieczu wyłowionym z Zalewu Szczecińskiego. In: Materiały Zachodniopomorskie, NS 8, z. 1: Archeologia, s. 165–178.

Žákovský, Petr (2012). Tesáky s člunkovitými záštitami a jejich postavení ve vývoji chladných zbraní. In: Archaeologia historica, 37/2, s. 691–732.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni dohledat, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 5,5–6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha u zjištěných, průměrně dlouhých kusů činí 1100–1200 gramů. Nejkratší kus, který se nám podařilo zjistit, váží 409 gramů a je dlouhý 47,7 cm, přičemž čepel je 38,5 cm dlouhá a 0,48 cm tlustá (Peirce 2002: 86). Tento meč, který měl být údajně nalezen v chlapeckém hrobu, se zdá být zmenšenou, avšak jinak plnohodnotnou verzí. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme šest relativně dobře zachovalých exemplářů, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C24244_ArgehovdMogen, Norsko (C24244). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený před rokem 1937. Celková délka 85 cm. Šířka čepele: 5,5 cm. Délka rukojeti 9,6 cm. Délka záštity 12,9 cm. Délka hlavice 8,3 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

parisNeznámá francouzská lokalita, zřejmě říční nález (Musée de l’Armée, Paris; J3). Skvěle zachovalý meč, nalezený před rokem 1890. Celková délka 90 cm. Délka čepele 75 cm. Šířka čepele 5,3 cm. Délka záštity: 10 cm. Délka rukojeti 12 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Podle Jiřího Košty z České republiky neznáme jediný nález meče typu M a jedná se o běžný mýtus hojně citovaný v literatuře (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Petersen Type O sword replica

Bringing a thousand years old sword to life

In this article, I would like to present the work of my friend and colleague, craftsman Jan Zbránek from Marobud group. With my cooperation, he made an excellent blunt version of the Petersen type O sword from Dukstad (B 1103).

mece5

 

The start

The whole project started in spring 2016, when Jan ordered a blunt blade from swordsmith Ondřej Borský, aka Ernest’s Workshop. The idea was to create a more quality and unique sword than the average standard in the Viking reenactment. Another criterium was the fact the sword should be suitable for the impression of the 10th century Norway. Jan had no experiences with swordmaking, but he has bronze casting skill, since he makes jewelry for his store Skallagrim – Viking Jewelry. That’s why Jan asked me whether there are any Norwegian swords with bronze cast hilts.

 

The initial research

Bronze cast sword hilts occur in every corner of the Viking world. Basically, bronze cast hilts are typical for Petersen types O and W swords, as well as for some type Z swords, Late Vendel period swords and for rare types beyond the Petersen typology. Even though both types O and W date to the first half of the 10th century, Jan decided for the type O, because it has more examples in Norway and it is more decorated. Examples of the type O were found in Norway, Sweden, Denmark, Iceland, France, Germany, Great Britain and Ireland, while sword of the type W were found in Norway, Sweden, Germany, Great Britain and Eastern Europe (Androshchuk 2014: 71–72, 79–80; pers. comm. with Lars Grundvad).

Petersen type O is described as the sword with the hilt that consist of the lower guard, the upper guard and the five-tongue-lobed pommel. The type is considered to evolve from the Carolingian type K (Żabiński 2007: 63). Even though Petersen divided the type O into three subtypes (Petersen 1919: 126–134), his typology was recently upgraded by Androshchuk (Androshchuk 2014: 71–72). As a result, type O is now divided into two main subtypes. The subtype O1 is characteristic by the pommel and guards that are cast in bronze (/made of iron core covered with bronze), often decorated with various knots. There are at least 12 examples of this subtype in Norway (Androshchuk 2014: 71). The subtype O2 is remarkable for the pommel and guards that are made of iron and decorated with silver plaques with engraved interlacing or animal motifs. There are at least 8 examples of this subtype in Norway (Androshchuk 2014: 72). While the subtype O1 is more or less evenly distributed in Norway, the subtype O2 has more coastal concentration, suggesting the higher probability of being imported objects (Żabiński 2007: 63). All swords of the type O are two-bladed, and there is a sword with an ULFBERHT inscription on the blade (C 16380) and two other swords with pattern-welded blades within the Norwegian material (Androshchuk 2014: 71).

Jan made up his mind to recreate the a relatively unknown find B 1103 from Dukstad mound, which belongs to the subtype O1. Together with the sword, an axehead and two spearheads were found. The Unimus catalogue has only vague information about the sword and quotes a book which is about 150 years old. Unfortunately, we have not contacted the museum of Bergen, so we had to improvise. Still, I dare to say that our improvisation is based on scientific knowledge.

Photos of the original sword from Dukstad (B 1103), Universitetsmuseet i Bergen.

mec_geibig

Geibig’s typology of blades. Taken from Geibig 1991: 84, Abb. 22.

For example, the catalogue contains the information that sword is “30 inches [76 cm] long and intentionally bent“, but the attached picture of the sword clearly shows the blade belongs to the Geibig’s type 2, which is dated to period between 750 and 950 AD and is characterised by a gently tapering blade with long fuller of near uniform width, blade length between 74 and 83 cm, blade width between 4.8 and 6.2 cm and fuller width generally between 1.7 and 2.7 cm (Geibig 1991: 85, 154; Jones 2002: 22–23).

The size given by the catalogue is not impossible – there is a Petersen type O sword in British Museum collection (1891,0905.3.a), which has the same lenght – but this sword is described to have an “extremely short blade” (Pierce 2002: 90). The fact that the blade is bent complicated our chances for closer estimation and we rather used average, typical parametres of original Geibig’s type 2 blades; 77 cm long and 5.5 cm wide blade. This fact makes the complete sword 92 centimetres long, which is not so far from several type O swords (Kaldárhöfði: 91 cm; Berg: 95.8 cm; Eriskay: 97.5 cm).

While the original handle is “3 1/2 inches [9 cm] long“, Jan made his handle 1 cm longer for comfortable usage, which is a necessary compromise. Androshchuk lists 140 swords with the the lengths of handles ranging from 6 to 10.8 cm: “Most swords have grips 8.5-9.5 cm long, which could be estimated as the average width of a human palm. However, there are also other lengths of grips, which evidently means that sword hilts were assembled with taking into account the physical data of the customers.” (Androshchuk 2014: 105). The rest of the sizes on the sword recreation were proportionally estimated. The decoration, which is not well preserved in the case of B 1103, was carefully redrawn and compared to other known decoration of type O swords. It has to be stressed we had no chance to examine the sword personally, so we could miss some details that are invisible on the photos, like the side decoration of both guards.

typO

Some examples of the decoration of subtypes O1 and O2.

The recreation

The result of the research was put to the graphic visualisation. Jan´s brother Jakub made a 3D layout under our detailed supervision. When both visualisations were made, Jan could better imagine the finished sword. After unsuccessful tries to make models of wood, Jan decided to order plastic models from a Czech company called MakersLab. What a fascinating experience to hold in hands the object which was on the paper seconds ago.

 

Models were brushed, polished and prepared for casting. Jan used the simpliest method, the casting into two-piece sand mould. During the first casting, two of three components were successfuly cast. The last component, the upper guard, was cast during the second try. It was a good experience for Jan, because until that time, he cast only small pieces of jewelry. Subsequently, metal fittings were shaped to the desired form; the sand mould casting is not perfect and a cast object requires a lot of additional work.

 

typeOwire

Examples of the applied wire on the pommel, B 4385, B 1780 and C 13458.

Afterwards, the chiselling of the ornament followed. When the work was done, it was necessary to put the fittings onto the tang. To reduce the risk, Jan used a modern drilling-machine and a file. After the work was successful and aesthetic, Jan fixed the twisted silver wires around the pommel and in-between lobes of the pommel. In case of original sword, the wire was missing, but five holes for the wire are still visible. Various methods of the applied bronze or silver wire can be seen on some type O swords (for example, the sword from Eriskay; or B 1780 and B 4385 within the Norwegian material).

 

The final phase consisted of woodworking and leatherworking – the handle and the scabbard. Regarding the handle, the original sword had no traces of the handle; however, several swords of the subtype O1 have relatively well preserved oval handles of wood, including swords from Kaldárhöfði, Eriskay or Rossebø. The wooden handle was then covered with leather for a better grip; the application of the leather corresponds to the Androshchuk type I: “grips with oval-shaped cross-section, made of wood; in some cases there are traces of leather and linen wrapped around the grip” (Androshchuk 2014: 104). When the handle was done, the sword was finished. It weighs 1280 grams; the balance point of the sword is placed 15 cm from the lower guard.

 

The core of the scabbard was made of two sheets of spruce wood covered with cow leather decorated with raised lines and mouth. Each wooden sheet is less than 5 mm thick, which seems to be a thickness of some preserved pieces (Androshchuk 2014: 43). The leather was sewn on the inner side and was stained in the end. The baldric can be suspended thanks to the ash wood bridge-like slide with animal head terminals, which is attached to the scabbard by twisted yarn. Such a method is highly dubious, but possible, if the extent of our knowledge about Viking Age suspension methods is taken in account. Basically, two main methods are known:

  • slider method. This method seems to be typical for Pre-Viking and Viking Age Scandinavia and England. The scabbard has only one fixed point; the baldic goes through the slider that is placed on the front side of the scabbard, longitudinally positioned a bit below the mouth. The slider can be integral part of the scabbard (for example Broomfield, Wickhambreux), or it can be separate and fitted to the scabbard. Fitted sliders could be made of metal, horn, antler or wood, and could be placed under the leather cover (York, Gloucester) or onto it (Valsgärde). No preserved slider from the Viking Age is known; however, short longitudinal slits in the leather for letting a baldric pass through were observed during the examination of English scabbards (Androshchuk 2014: 105; Mould et al. 2003: 3355-3366).

    pochvy

    The diagram of visible slits on scabbards from York. Taken from Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

  • Carolingian method and Ballateare-Cronk Moar type. This method is about two fixed points on the scabbard. Fixed points could be achieved by many ways, but I prefer to point out that they were perpendicularly positioned. The usage of two fixed points was the reason why this method needs a strap-divider. Generally speaking, this method involve the usage of metal parts, and that´s why we can trace this method much better than the previous one, even though it was used in a limited way in Viking Age Scandinavia (see Ungerman 2011).

    pochvy2

    Carolingian type of suspension. Taken from Androshchuk 2014: Figs. 61, 67.

 

The sword and the scabbard were finished after a half of year in October 2016 and presented during the private event of Marobud group, Sons of the North.

 

Acknowledgements

The project involved many people who deserve our thanks. Firstly, we would like to thank to Ondřej Borský (Ernest’s Workshop) and his skill, because the blade is very well done. Secondly, our praise goes to Jakub Zbránek and his grafic skills. We have to mention also guys from MakersLab, who did a good job, and Unimus catalogue. We would like to also express our gratitude to Martin Zbránek and Valentina Doupovcová for documentation. The project would have not existed without the support and patience of our families.

In case of any question or remark, please contact us via Marobud page or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon. Thank you!

mece10

Bibliography

Androshchuk 2014 = Androshchuk, F. (2014). Viking swords : swords and social aspects of weaponry in Viking Age societies. Stockholm.

Geibig 1991 = Geibig, A. (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland. Neumünster.

Jones 2002 = Jones, L. A. (2002). Overview of Hilt and Blade Classifications. In. Oakeshott E. – Peirce, I. G. Swords of the Viking Age, pp. 15–24.

Mould et al. 2003 = Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Peirce 2002 = Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In. Oakeshott E. – Peirce, I. G. Swords of the Viking Age, pp. 25–144.

Petersen 1919 = Petersen, J. (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Ungerman 2011 = Ungerman, Š. (2011). Schwertgurte des 9. bis 10. Jahrhunderts in West- und Mitteleuropa. In: Macháček, J. – Ungerman, Š. (ed.), Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Studien zur Archäologie Europas 14, Bonn, pp. 575–608.

Żabiński 2007Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In. Acta Militaria Mediaevalia III, Kraków – Sanok, pp. 29–84.

Hrob Langeid 8

názorný příklad elitního norského hrobu ze začátku 11. století

Ale když později přední muži poznali, jak [je moc Óláfa Haraldssona] zbavuje svobody, odešli mnozí ze země, většinou ke králi Knútovi, a každý z nich předstíral jiný účel své cesty. Všichni však, kdo přišli ke Knútovi a chtěli vstoupit do jeho služeb, dostali plné ruce zlata. Bylo u něho také vidět mnohem větší nádheru než jinde (…).“ (Snorri Sturluson: Sága o Óláfu Svatém 130)

langeid

Lokalita Langeid zakreslená na mapě. Mapa vytvořena pomocí Google Earth.

Muzeum kulturní historie (Kulturhistorisk museum), které sídlí v Oslu, provedlo v létě roku 2011 výzkum na lokalitě Langeid. Tento výzkum odhalil přes 20 hrobů, mezi nimiž vynikal zejména hrob č. 8. „Dokonce i před samotnými vykopávkami jsem si uvědomila, že tento hrob představuje něco speciálního, protože byl větší a vypadal jinak, než dalších 20 hrobů z lokality,“ řekla o tomto hrobu archeoložka Camilla Cecilie Wenn, která vedla vykopávky. Hrob č. 8 byl plochým kostrovým hrobem, který byl hluboký asi 60 cm. Na dně ležely fragmenty rakve, respektive její obrysy spolu s fragmentem zkorodovaného kovu. Organický obsah rakve se nedochoval; obsah rakve tvořily pouze dva fragmenty stříbrných mincí, z nichž jedna – anglosaská – byla vyražena za vlády Æthelreda II. (978–1016), zatímco druhá, soudě podle ražby, pocházela ze Skandinávie. V rozích pohřební komory byly nalezeny sloupové jámy s pozůstatky dřeva. Předpokládá se, že na sloupech, které byly zřejmě vyřezávané, spočívala stříška – pohřební komora tak tvořila přístřešek. Podobné přístřešky jsou zachyceny i u dalších významných norských hrobů (viz Løken 1971). To by samo o sobě nebylo ještě tak překvapivé, ale poté bylo ohledáno okolí rakve …

Po obou stranách rakve byly uloženy dvě výjimečně zachovalé zbraně – meč a hlava široké sekery. Meč, který je přiřazován k Petersenovu typu Æ (poněkud nesprávně, protože spíše spadá do Androščukova typu Z2; viz Androščuk 2014: 84–86), je dlouhý 94 cm. Jílec je typově podobný meči z finské Suontaky. Záštita a hlavice jsou plátovány stříbrem, do něhož jsou provedeny rytiny (ve tvaru vírů, křížků, ruky svírající kříž a latinských písmen), které jsou vyplněné zlatem a ohraničené mosazným/bronzovým drátem. Rukojeť je natěsno omotána stříbrným drátem, který tvoří motiv rybí kosti. Dekorace svědčí o anglosaském původu. Na čepeli se zachovaly fragmenty dřeva a kůže, což znamená, že meč byl uložen v pochvě. Hlava sekery přináleží k vyvinutějšímu typu M, má délku čepele přes 25 cm, váhu 550 gramů a je pozoruhodná tím, že se v jejím oku zachoval cca 15 cm fragment topora potaženého měděným (Cu + Zn) plechem o tloušťce půl milimetru. Stejná topora byla nalezena v Temži a na Gotlandu a zjevně sloužila k co možná největšímu lesku. Obě zbraně lze datovat do 1. poloviny 11. století.

Fotografie meče z hrobu Langeid 8. Autor: Ellen C. Holthe, Muzeum kulturní historie (Kulturhistorisk museum).

O čem tento hrob vypovídá? Datace mincí, zbraní a pozůstatku dřeva nalezeného v jedné ze sloupových jam ukazuje na to, že hrob byl vybudován kolem roku 1030. Zbraně a mince svědčí o silných anglosaských kontaktech a předpokládá se, že pohřbený, který měl vysoké postavení, byl v armádě Knúta Velikého. Literární prameny, které se vztahují k 1. polovině 11. století, popisují elitní válečníky, kteří disponují obdobně nákladným válečným vybavením – například roku 1040 dal Godwin z Wessexu králi Harðaknútovi omluvný dar, který sestával z vyzdobené lodi včetně osmdesáti královsky vyzbrojených bojovníků, z nichž „každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni“ (Florentius z Worcesteru : Kronika, informace k roku 1040; stejnou zprávu viz také v Vilém z Malmesbury : Činy anglických králů II, § 188).

Norsko se kolem roku 1030 nacházelo v nelehké politické situaci (viz např. Bagge 2002). Dánští králové Svein Vidlovous a jeho syn Knút Veliký vedli expanzi do Anglie, která dala Óláfu Haraldssonovi, přezdívanému Tlustý (později též Svatý), možnost roku 1015 ovládnout trůn a potvrdit svůj nárok vítězstvím v bitvě u Nesjí roku 1016. Knút Veliký se z Óláfa pokusil učinit svého vazala, a po odmítavých odpovědích začal s podplácením norské šlechty, což vyústilo v to, že Óláf byl roku 1028 vyhnán do Novgorodu a na jeho místo byl dosazen loajální Hákon Eiríksson z hlaðské dynastie. Když roku 1029 Hákon Eiríksson zemřel, Óláf pocítil šanci a navrátil se do Norska, ale nezískal dostatečnou oporu v místních elitách a padl v bitvě u Stiklestadu (29. 07. 1030), kde proti němu stáli prodánští šlechtici a statkáři. Óláf za své vlády dokázal připojit ke království i jižní části dnešního Norska, které do té doby náležely Dánsku, a jeho vláda představovala finální fázi christianizace (viz zde).

Schéma hlavy sekery nalezené v hrobu Langeid 8. Vytvořil Vegard Vike.

Jedna ze seker nalezených v Temži.

Předpoklad, že muž pohřbený v hrobu Langeid 8 byl věrným Knúta Velikého, je naprosto oprávněný. Dokonce lze usuzovat, že byl členem Knútova dvora či elitní jednotky Þingalið – ukazuje na to tzv. Táborový zákoník Knúta Velikého (Lex Castrensis, Lejrloven), který stanovuje, že družiníci krále museli pocházet z dobrých rodů a museli být zaopatřeni nádhernými zbraněmi:

„[Knút] chtěl mít osobnější vztahy s těmi, o nichž věděl, že mají právo nárokovat vysoký původ a že se radují z hojného bohatství, tak aby se ti, kteří pocházeli z lepších rodů, pokoušeli vyniknout ctí a nemuseli být na rozpacích z nedostatku válečného vybavení, ježto byli vychováni v bohatších domácnostech. A proto vydal a nechal svým poslem rozhlásit, že k milosrdnému králi s právem bližší spolupráce mohou přistoupit pouze ti, kteří krále pozdraví a okrášlí zástup bojovníků zářivou nádherou svých pozlacených seker a mečových jílců. (…) Celkové vojsko čítalo tři tisíce vybraných mužů a v jejich jazyce se mu dostalo jméno Þingalið.“ (Sven Aggesen : Táborový zákoník, § 1–2)

Ve Švédsku a Norsku stojí několik runových kamenů (např. Sm 76, Sö 14, U 668), které připomínají muže sloužící v Knútově družině Þingalið, která představovala jednu z největších skandinávských vojenských jednotek. My se zaměříme pouze na runový kámen z norského Galtelandu (N 184), který je důležitý tím, že stojí zhruba 50 km vzdušnou čarou od Langeidu. Nápis na kameni říká:

Arnstein vztyčil tento kámen na památku svého syna Bjóra, který zemřel v zástupu [lið –> Þingalið], když Knút napadl Anglii. Bůh je jeden.“ (runový nápis N 184)

Runový kámen z Galtelandu (N 184). Autor: Arild Hauge.

Hrob Langeid 8 tedy potvrzuje runový nápis v tom ohledu, že Knútova anglického tažení se mohli zúčastnit i Norové. Musíme zdůraznit také runovou formuli „Bůh je jeden“ (einn er Guð), kterou lze vztáhnout i k hrobu Langeid 8 a která je zároveň nejstarším literárním svědectvím o křesťanství v Norsku. Již jsme řekli, že období let 1015–1030 je poslední fází norské christianizace (ačkoli christianizační proces byl na severu Norska pomalejší), a hrob Langeid 8 ukazuje příznačnou syntézu obou náboženství. Tvorba pohřebního přístřešku, pod nějž jsou uloženy milodary, můžeme chápat jako typicky pohanskou metaforu na stavbu či hodovní síň (viz zde), zatímco inhumace v rakvi a také dekorace na meči svědčí spíše o křesťanských vlivech.

V závěru si můžeme shrnout, co představuje hrob Langeid 8. V hrobu Langeid 8 byl pohřben norský šlechtic, který byl loajální dánskému králi Knútovi a který se nejspíše zúčastnil jeho anglického tažení, během něhož obdržel obě nalezené zbraně. Zbraně representují nejkvalitnější dobovou produkci. Šlechtic musel zemřít někdy okolo roku 1030 (tedy v době, kdy již v Anglii neprobíhaly boje a se Knút soustředil na znovuzískání Norska), což může svádět k otázkám, jaký byl vztah zemřelého vůči Óláfu Haraldssonovi a zda se nezúčastnil bitvy na řece Helgeå roku 1026 nebo bitvy u Stiklestadu roku 1030. Při těchto dohadech bychom však šli daleko za hranici dostupných informací. Konstrukce hrobu a hrobová výbava svědčí o synkretických představách, což zapadá do obrazu, který je popsán v písemných pramenech.


Použitá a doporučená literatura:
Florentius z Worcesteru : Kronika – Florence of Worcester. The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations. Přel. T. Forester. London 1854.

Snorri Sturluson : Sága o Óláfu Svatém (Óláfs saga helga). Originál online. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

Sven Aggesen : Táborový zákoník (Lex Castrensis) – Law of the Retainers and of the Court. In: The Works of Sven Aggesen, Twelfth-Century Danish Historian, Přel. a ed. E. Christiansen, London 1992. Online.

Vilém z Malmesbury : Činy anglických králů – Gesta regum Anglorum. Originál online, překlad online.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Bagge, Sverre (2002). Eleventh Century Norway: The Formation of a Kingdom. In. P. Urbanczýk (ed.). The Neighbours of Poland in the 11th Century, Warszawa.

Løken, Trond (1971). Dødehus over vikingtids flatmarksgraver? Nicolay Arkeologisk Tidsskrift 9, 17–21.

Loftsgarden, Kjetil – Wenn, Camilla Cecilie (2012). Gravene ved Langeid – Foreløpige resultater fra en arkeologisk utgraving. Nicolay arkeologisk tidsskrift 117, 23–31. Online.

http://www.medievalists.net/2015/07/14/the-last-viking-and-his-magical-sword/

http://www.thehistoryblog.com/archives/37504

http://www.sciencedaily.com/releases/2015/07/150714093658.htm

http://www.khm.uio.no/om/aktuelt/gjenstandskalender/oktober/bredoksen-fra-langeid.html

Nález ze Skaunu

Meč. Foto: Åge Hojem, NTNU Vitenskapsmuseet.

Tímto článkem bych Vás chtěl seznámit s nálezem ze Skaunu, který se nachází v norském Sør-Trøndelagu. Dne 14. srpna 2014 se 34letý detektorář Magnus Meistad, který je členem Detektorářského klubu z Trondheimu (Trondheim Metallsøkerklubb), vydal do vsi jménem Buvika, ve které v mládí vyrůstal. Vytipoval si lokalitu na pozemcích farmáře Arnta Olstada, kde chtěl kolem nově registrované mohyly hledat mince. Na kopci Mannsfjellet, asi sto padesát metrů od svého dávného domova, objevil podivuhodný nález, který zakopal a zalarmoval místní archeology a příslušníky z Vědeckého muzea (Vitenskapsmuseet). Podle dostupných informací se nález skládá z meče, sekery, puklice štítu a hrotu šípu a byl uložen v plochém hrobu v hloubce okolo 30 cm. Žádný z dostupných zdrojů neinformuje o tom, že by byly nalezeny také kosti. K první medializaci nálezu došlo na přelomu září a října, podruhé se v médiích objevil na začátku února.

Podle zveřejněných informací je meč dlouhý kolem 90 cm s čepelí dlouhou asi 75 cm. Podle dostupných fotografií odhaduji, že se jedná o starší variantu typu X. Meč je pozoruhodný hned ze dvou důvodů. Za prvé je tak dobře zachován, že se na jeho povrchu zachovaly fragmenty pochvy ze dřeva a textilu. Za druhé rentgen prokázal, že se na čepeli nachází nápis +VLFBERH+T, a jedná se proto o kontinentální meč vysoké kvality, nebo jeho věrnou napodobeninu. Meč byl předběžně datován k roku 900.

Obsah puklice. Foto: Åge Hojem, NTNU Vitenskapsmuseet.

Značná pozornost se věnuje puklici, respektive jejímu obsahu. Uvnitř se totiž nacházel kožený váček s arabskými mincemi, devíti achátovými kuličkami (zřejmě také jednou kostěnou) a závažími. Puklice je mírně deformovaná nárazem meče nebo sekery.

Sekera in situ. Foto: Magnus Meistad.

Vzhledem k mediálnímu zájmu o meč a puklici nemůžeme říci nic konkrétního o sekeře ani hrotech šípů. Podle fotky sekery se nicméně zdá, že jde o typ F nebo I (oba se datují mezi roky 900–1000).

Jednotlivé zdroje datují hrob do rozmezí let 900–950 a naznačují, že vlastníkem předmětů mohl být zcestovalý muž.


Zdroje, fotografie a videa:

http://www.nrk.no/trondelag/her-graves-jernaldersverdet-frem-1.11963534

http://www.nrk.no/trondelag/hobbyarkeolog-fant-jernaldersverd-1.11960156

http://www.nrk.no/trondelag/arkeologene-har-funnet-ut-mer-om-eieren-av-dette-sverdet-1.12202269

http://norark.no/undersokelse/etterundersokelse-av-metallsokerfunn-grav-med-vapen-fra-vikingtid-pa-olstad-i-skaun

http://skaunnytt.no/wp/magnus-fant-vikingsverd/

http://www.avisa-st.no/distriktet/skaun/article10191525.ece

http://www.avisa-st.no/nyheter/article10188056.ece

http://www.avisa-st.no/nyheter/article10648686.ece

http://www.avisa-st.no/nyheter/article10227088.ece

http://www.adressa.no/nyheter/article10183600.ece

http://www.adressa.no/nyheter/article10192267.ece

http://nmf.nu/museum/funn/alle-gjenstander/ulfberth-sverd/

http://thornews.com/2015/02/14/found-islamic-coins-hidden-inside-viking-age-shield-boss/