“The man from Voll”

volls

Drawn reconstruction of a man from between 850–950 AD. Based on graves from central Norway, including the grave from Voll. Taken from Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo, p. 47.

After a month of hard work, I would like to present my article named “The man from Voll : An example of a well-preserved Norwegian male grave“. In this short article, I provided a summary of the rich and well-preserved content of the 10th century inhumation mound from Voll, Overhalla municipality, Nord-Trøndelag county, Norway. The work is supplemented with an abundant catalogue and short reports about the making of spear sheath replicas (Are Pedersen) and a cross-shaped dress pin recreation Roman Král). The article summarizes organic objects in Viking Age graves and suggests how these objects could have been used in the everyday life.

The article can be downloaded by the following button. I hope you will enjoy reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund me via Patreon or Paypal (ceskyreenactment@gmail.com). Thank you!

Hrob Langeid 8

názorný příklad elitního norského hrobu ze začátku 11. století

Ale když později přední muži poznali, jak [je moc Óláfa Haraldssona] zbavuje svobody, odešli mnozí ze země, většinou ke králi Knútovi, a každý z nich předstíral jiný účel své cesty. Všichni však, kdo přišli ke Knútovi a chtěli vstoupit do jeho služeb, dostali plné ruce zlata. Bylo u něho také vidět mnohem větší nádheru než jinde (…).“ (Snorri Sturluson: Sága o Óláfu Svatém 130)

langeid

Lokalita Langeid zakreslená na mapě. Mapa vytvořena pomocí Google Earth.

Muzeum kulturní historie (Kulturhistorisk museum), které sídlí v Oslu, provedlo v létě roku 2011 výzkum na lokalitě Langeid. Tento výzkum odhalil přes 20 hrobů, mezi nimiž vynikal zejména hrob č. 8. „Dokonce i před samotnými vykopávkami jsem si uvědomila, že tento hrob představuje něco speciálního, protože byl větší a vypadal jinak, než dalších 20 hrobů z lokality,“ řekla o tomto hrobu archeoložka Camilla Cecilie Wenn, která vedla vykopávky. Hrob č. 8 byl plochým kostrovým hrobem, který byl hluboký asi 60 cm. Na dně ležely fragmenty rakve, respektive její obrysy spolu s fragmentem zkorodovaného kovu. Organický obsah rakve se nedochoval; obsah rakve tvořily pouze dva fragmenty stříbrných mincí, z nichž jedna – anglosaská – byla vyražena za vlády Æthelreda II. (978–1016), zatímco druhá, soudě podle ražby, pocházela ze Skandinávie. V rozích pohřební komory byly nalezeny sloupové jámy s pozůstatky dřeva. Předpokládá se, že na sloupech, které byly zřejmě vyřezávané, spočívala stříška – pohřební komora tak tvořila přístřešek. Podobné přístřešky jsou zachyceny i u dalších významných norských hrobů (viz Løken 1971). To by samo o sobě nebylo ještě tak překvapivé, ale poté bylo ohledáno okolí rakve …

Po obou stranách rakve byly uloženy dvě výjimečně zachovalé zbraně – meč a hlava široké sekery. Meč, který je přiřazován k Petersenovu typu Æ (poněkud nesprávně, protože spíše spadá do Androščukova typu Z2; viz Androščuk 2014: 84–86), je dlouhý 94 cm. Jílec je typově podobný meči z finské Suontaky. Záštita a hlavice jsou plátovány stříbrem, do něhož jsou provedeny rytiny (ve tvaru vírů, křížků, ruky svírající kříž a latinských písmen), které jsou vyplněné zlatem a ohraničené mosazným/bronzovým drátem. Rukojeť je natěsno omotána stříbrným drátem, který tvoří motiv rybí kosti. Dekorace svědčí o anglosaském původu. Na čepeli se zachovaly fragmenty dřeva a kůže, což znamená, že meč byl uložen v pochvě. Hlava sekery přináleží k vyvinutějšímu typu M, má délku čepele přes 25 cm, váhu 550 gramů a je pozoruhodná tím, že se v jejím oku zachoval cca 15 cm fragment topora potaženého měděným (Cu + Zn) plechem o tloušťce půl milimetru. Stejná topora byla nalezena v Temži a na Gotlandu a zjevně sloužila k co možná největšímu lesku. Obě zbraně lze datovat do 1. poloviny 11. století.

Fotografie meče z hrobu Langeid 8. Autor: Ellen C. Holthe, Muzeum kulturní historie (Kulturhistorisk museum).

O čem tento hrob vypovídá? Datace mincí, zbraní a pozůstatku dřeva nalezeného v jedné ze sloupových jam ukazuje na to, že hrob byl vybudován kolem roku 1030. Zbraně a mince svědčí o silných anglosaských kontaktech a předpokládá se, že pohřbený, který měl vysoké postavení, byl v armádě Knúta Velikého. Literární prameny, které se vztahují k 1. polovině 11. století, popisují elitní válečníky, kteří disponují obdobně nákladným válečným vybavením – například roku 1040 dal Godwin z Wessexu králi Harðaknútovi omluvný dar, který sestával z vyzdobené lodi včetně osmdesáti královsky vyzbrojených bojovníků, z nichž „každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni“ (Florentius z Worcesteru : Kronika, informace k roku 1040; stejnou zprávu viz také v Vilém z Malmesbury : Činy anglických králů II, § 188).

Norsko se kolem roku 1030 nacházelo v nelehké politické situaci (viz např. Bagge 2002). Dánští králové Svein Vidlovous a jeho syn Knút Veliký vedli expanzi do Anglie, která dala Óláfu Haraldssonovi, přezdívanému Tlustý (později též Svatý), možnost roku 1015 ovládnout trůn a potvrdit svůj nárok vítězstvím v bitvě u Nesjí roku 1016. Knút Veliký se z Óláfa pokusil učinit svého vazala, a po odmítavých odpovědích začal s podplácením norské šlechty, což vyústilo v to, že Óláf byl roku 1028 vyhnán do Novgorodu a na jeho místo byl dosazen loajální Hákon Eiríksson z hlaðské dynastie. Když roku 1029 Hákon Eiríksson zemřel, Óláf pocítil šanci a navrátil se do Norska, ale nezískal dostatečnou oporu v místních elitách a padl v bitvě u Stiklestadu (29. 07. 1030), kde proti němu stáli prodánští šlechtici a statkáři. Óláf za své vlády dokázal připojit ke království i jižní části dnešního Norska, které do té doby náležely Dánsku, a jeho vláda představovala finální fázi christianizace (viz zde).

Schéma hlavy sekery nalezené v hrobu Langeid 8. Vytvořil Vegard Vike.

Jedna ze seker nalezených v Temži.

Předpoklad, že muž pohřbený v hrobu Langeid 8 byl věrným Knúta Velikého, je naprosto oprávněný. Dokonce lze usuzovat, že byl členem Knútova dvora či elitní jednotky Þingalið – ukazuje na to tzv. Táborový zákoník Knúta Velikého (Lex Castrensis, Lejrloven), který stanovuje, že družiníci krále museli pocházet z dobrých rodů a museli být zaopatřeni nádhernými zbraněmi:

„[Knút] chtěl mít osobnější vztahy s těmi, o nichž věděl, že mají právo nárokovat vysoký původ a že se radují z hojného bohatství, tak aby se ti, kteří pocházeli z lepších hodů, pokoušeli vyniknout ctí a nemuseli být na rozpacích z nedostatku válečného vybavení, ježto byli vychováni v bohatších domácnostech. A proto vydal a nechal svým poslem rozhlásit, že k milosrdnému králi s právem bližší spolupráce mohou přistoupit pouze ti, kteří krále pozdraví a okrášlí zástup bojovníků zářivou nádherou svých pozlacených seker a mečových jílců. (…) Celkové vojsko čítalo tři tisíce vybraných mužů a v jejich jazyce se mu dostalo jméno Þingalið.“ (Sven Aggesen : Táborový zákoník, § 1–2)

Ve Švédsku a Norsku stojí několik runových kamenů (např. Sm 76, Sö 14, U 668), které připomínají muže sloužící v Knútově družině Þingalið, která představovala jednu z největších skandinávských vojenských jednotek. My se zaměříme pouze na runový kámen z norského Galtelandu (N 184), který je důležitý tím, že stojí zhruba 50 km vzdušnou čarou od Langeidu. Nápis na kameni říká:

Arnstein vztyčil tento kámen na památku svého syna Bjóra, který zemřel v zástupu [lið –> Þingalið], když Knút napadl Anglii. Bůh je jeden.“ (runový nápis N 184)

Runový kámen z Galtelandu (N 184). Autor: Arild Hauge.

Hrob Langeid 8 tedy potvrzuje runový nápis v tom ohledu, že Knútova anglického tažení se mohli zúčastnit i Norové. Musíme zdůraznit také runovou formuli „Bůh je jeden“ (einn er Guð), kterou lze vztáhnout i k hrobu Langeid 8 a která je zároveň nejstarším literárním svědectvím o křesťanství v Norsku. Již jsme řekli, že období let 1015–1030 je poslední fází norské christianizace (ačkoli christianizační proces byl na severu Norska pomalejší), a hrob Langeid 8 ukazuje příznačnou syntézu obou náboženství. Tvorba pohřebního přístřešku, pod nějž jsou uloženy milodary, můžeme chápat jako typicky pohanskou metaforu na stavbu či hodovní síň (viz zde), zatímco inhumace v rakvi a také dekorace na meči svědčí spíše o křesťanských vlivech.

V závěru si můžeme shrnout, co představuje hrob Langeid 8. V hrobu Langeid 8 byl pohřben norský šlechtic, který byl loajální dánskému králi Knútovi a který se nejspíše zúčastnil jeho anglického tažení, během něhož obdržel obě nalezené zbraně. Zbraně representují nejkvalitnější dobovou produkci. Šlechtic musel zemřít někdy okolo roku 1030 (tedy v době, kdy již v Anglii neprobíhaly boje a se Knút soustředil na znovuzískání Norska), což může svádět k otázkám, jaký byl vztah zemřelého vůči Óláfu Haraldssonovi a zda se nezúčastnil bitvy na řece Helgeå roku 1026 nebo bitvy u Stiklestadu roku 1030. Při těchto dohadech bychom však šli daleko za hranici dostupných informací. Konstrukce hrobu a hrobová výbava svědčí o synkretických představách, což zapadá do obrazu, který je popsán v písemných pramenech.


Použitá a doporučená literatura:
Florentius z Worcesteru : Kronika – Florence of Worcester. The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations. Přel. T. Forester. London 1854.

Snorri Sturluson : Sága o Óláfu Svatém (Óláfs saga helga). Originál online. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

Sven Aggesen : Táborový zákoník (Lex Castrensis) – Law of the Retainers and of the Court. In: The Works of Sven Aggesen, Twelfth-Century Danish Historian, Přel. a ed. E. Christiansen, London 1992. Online.

Vilém z Malmesbury : Činy anglických králů – Gesta regum Anglorum. Originál online, překlad online.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Bagge, Sverre (2002). Eleventh Century Norway: The Formation of a Kingdom. In. P. Urbanczýk (ed.). The Neighbours of Poland in the 11th Century, Warszawa.

Løken, Trond (1971). Dødehus over vikingtids flatmarksgraver? Nicolay Arkeologisk Tidsskrift 9, 17–21.

Loftsgarden, Kjetil – Wenn, Camilla Cecilie (2012). Gravene ved Langeid – Foreløpige resultater fra en arkeologisk utgraving. Nicolay arkeologisk tidsskrift 117, 23–31. Online.

http://www.medievalists.net/2015/07/14/the-last-viking-and-his-magical-sword/

http://www.thehistoryblog.com/archives/37504

http://www.sciencedaily.com/releases/2015/07/150714093658.htm

http://www.khm.uio.no/om/aktuelt/gjenstandskalender/oktober/bredoksen-fra-langeid.html

Nález ze Skaunu

Meč. Foto: Åge Hojem, NTNU Vitenskapsmuseet.

Tímto článkem bych Vás chtěl seznámit s nálezem ze Skaunu, který se nachází v norském Sør-Trøndelagu. Dne 14. srpna 2014 se 34letý detektorář Magnus Meistad, který je členem Detektorářského klubu z Trondheimu (Trondheim Metallsøkerklubb), vydal do vsi jménem Buvika, ve které v mládí vyrůstal. Vytipoval si lokalitu na pozemcích farmáře Arnta Olstada, kde chtěl kolem nově registrované mohyly hledat mince. Na kopci Mannsfjellet, asi sto padesát metrů od svého dávného domova, objevil podivuhodný nález, který zakopal a zalarmoval místní archeology a příslušníky z Vědeckého muzea (Vitenskapsmuseet). Podle dostupných informací se nález skládá z meče, sekery, puklice štítu a hrotu šípu a byl uložen v plochém hrobu v hloubce okolo 30 cm. Žádný z dostupných zdrojů neinformuje o tom, že by byly nalezeny také kosti. K první medializaci nálezu došlo na přelomu září a října, podruhé se v médiích objevil na začátku února.

Podle zveřejněných informací je meč dlouhý kolem 90 cm s čepelí dlouhou asi 75 cm. Podle dostupných fotografií odhaduji, že se jedná o starší variantu typu X. Meč je pozoruhodný hned ze dvou důvodů. Za prvé je tak dobře zachován, že se na jeho povrchu zachovaly fragmenty pochvy ze dřeva a textilu. Za druhé rentgen prokázal, že se na čepeli nachází nápis +VLFBERH+T, a jedná se proto o kontinentální meč vysoké kvality, nebo jeho věrnou napodobeninu. Meč byl předběžně datován k roku 900.

Obsah puklice. Foto: Åge Hojem, NTNU Vitenskapsmuseet.

Značná pozornost se věnuje puklici, respektive jejímu obsahu. Uvnitř se totiž nacházel kožený váček s arabskými mincemi, devíti achátovými kuličkami (zřejmě také jednou kostěnou) a závažími. Puklice je mírně deformovaná nárazem meče nebo sekery.

Sekera in situ. Foto: Magnus Meistad.

Vzhledem k mediálnímu zájmu o meč a puklici nemůžeme říci nic konkrétního o sekeře ani hrotech šípů. Podle fotky sekery se nicméně zdá, že jde o typ F nebo I (oba se datují mezi roky 900–1000).

Jednotlivé zdroje datují hrob do rozmezí let 900–950 a naznačují, že vlastníkem předmětů mohl být zcestovalý muž.


Zdroje, fotografie a videa:

http://www.nrk.no/trondelag/her-graves-jernaldersverdet-frem-1.11963534

http://www.nrk.no/trondelag/hobbyarkeolog-fant-jernaldersverd-1.11960156

http://www.nrk.no/trondelag/arkeologene-har-funnet-ut-mer-om-eieren-av-dette-sverdet-1.12202269

http://norark.no/undersokelse/etterundersokelse-av-metallsokerfunn-grav-med-vapen-fra-vikingtid-pa-olstad-i-skaun

http://skaunnytt.no/wp/magnus-fant-vikingsverd/

http://www.avisa-st.no/distriktet/skaun/article10191525.ece

http://www.avisa-st.no/nyheter/article10188056.ece

http://www.avisa-st.no/nyheter/article10648686.ece

http://www.avisa-st.no/nyheter/article10227088.ece

http://www.adressa.no/nyheter/article10183600.ece

http://www.adressa.no/nyheter/article10192267.ece

http://nmf.nu/museum/funn/alle-gjenstander/ulfberth-sverd/

http://thornews.com/2015/02/14/found-islamic-coins-hidden-inside-viking-age-shield-boss/

Franská výzbroj ve Skandinávii

Vikinské výpravy do oblasti Bretaně. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 315.

Při psaní článků se několik let průběžně setkávám s úryvky naznačujícími dovoz franského bojového vybavení do Skandinávie. Proto jsem se rozhodl tyto úryvky sebrat a okomentovat je. Na úvod je třeba ještě říci, že podobný článek již existuje (Valerie D. Hampton – Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom), ale domnívám se, že je příliš jednostranně zaměřený a že je potřeba nahlížet na franskou výzbroj optikou franských i staroseverských pramenů.

Do obchodu s militáriemi můžeme nahlížet díky hmotným pramenům – archeologickým nálezům. Ty jsou v tomto ohledu nejlepším zdrojem informací, protože umožňují zkoumat reálné bojové vybavení, jejich parametry a rozšíření. Na obchod se však můžeme zaměřit také pohledem písemných pramenů, kronik, královských nařízení a jiných zdrojů. My se v tomto článku budeme zabývat nejvíce skaldskými básněmi, které nejsou příliš detailní, a proto je budu doplňovat o strohé dodatky z jiných pramenů. Slibuji si, že ve výsledku tak vznikne poměrně informativní úvod, na kterém mohou stavět další, konkrétnější články.

Obecně můžeme říci, že ve skaldských básních jsme schopni označit za dovezenou výzbroj pouze tu, u níž je udáno místo původu. To se specifikuje dvěma způsoby – uvedením konkrétní oblasti (například přilba z Poitou), nebo jednoduchým odkazem na zemi původu (Valland, adj. valskr/valneskr). To v sobě nese značný interpretační problém:

  1. v úzkém slova smyslu se Vallandem označuje Bretaň či Normandie. Valland doslova znamená “Země cizinců“, což odkazuje na keltsky hovořící obyvatelstvo (stejnou etymologii můžeme nalézt v označení Wales). Toto naznačují také některé skaldské básně, v nichž se objevují “valští jarlové“ (valska jarlir) či “valský rytíř“ (valskr riddari) jakožto normanská hrabata. Shoduje se i ságová literatura: “Vilhjálm [Vilém] vládl ve Vallandu, který se poté nazýval Normandií.“
  2. označení Valland se může vztahovat k Francii obecně.
  3. ve volném slova smyslu se Vallandem označuje jakákoli země stojící za skandinávským horizontem, Valland nabývá významu cizina. Tuto interpretaci lze nalézt v eddických básních.

Z toho je patrné, že adjektiva valskr/valneskr nejsou příliš jednoznačná a je potřeba hledět na kontext a dataci pramene. Každý pramen má současně jinou výpovědní hodnotu a pod pojmem Valland si představuje něco jiného. Předpokládám, že ve skaldských básních adjektivum valskr označuje “cizokrajný“ ve smyslu “pocházející z frankofonní oblasti“ (což je zajímavé, protože pro Franka se používal výraz frakki). Přiznávám, že otázka etnicity může být mnohem komplikovanější, ale domnívám se, že vlastně není ani tak podstatná. Ač je význam adjektiva valskr poměrně vágní a může znamenat “franský“/”bretonský“, skaldové jím zřetelně označují pouze výjimečné předměty vysoké hodnoty: zcela jistě se váže k mečům a kopím vyrobeným metodou svářkového damašku a kónickým přilbám.

 

Meče

Valskr se ve skaldských básních nejčastěji pojí právě s meči:

  • Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) 8 (konec 9. století): “[Lodě] byly naloženy muži a bílými štíty, západními kopími a franskými meči. Berserkové řvali; bitva pro ně začala; úlfheðnové vyli a třásli železnými kopími.
  • Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur 6 (1015-1030): “Je pravda, že šestá bitva se odehrála tam, kde Óláf napadl londýnská mola [nebo též: londýnský most?]; statečný vladař nabídl Angličanům Yggův svár. Franské meče se zakusovaly a vikingové bránili tamější příkop; někteří muži měli boudy na planině Súðvirku.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Dychtivý vladař způsobil, že se na Ré konal mocný sněm Glamma; vládce zkrvavoval franské čepele u širokého Vestlandu.“
  • Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa 4 (kolem 1100): “Chrabrý vševládce nechal na východ od Elfu o sebe třeskat franskou čepel a štíty; moudrý vůdce zkrvavoval pole. Na zlato štědrý král pokračoval v boji, kde umírala vojska; gautský trup leží pod žlutým spárem šedého orla.“

Franské meče 9. století byly znatelně pevnější a ovladatelnější než jejich předchůdci (Hampton 2011: 44). Je tak hodné pozoru, že franské meče jsou poprvé zmíněné na konci 9. století. Také Ahmad ibn Fadlān kolem roku 922 píše, že Rusové (rozuměj Švédové) nosili rýhované franské meče, přičemž “rýhování” možná značí metodu svářkového damašku. S meči se muselo čile obchodovat již kolem poloviny 9. století, což reflektují franské kapituláře, z nichž nejznámější pochází z roku 864 a západofranský král Karel II. Holý v něm pod trestem smrti zakazuje obchod s válečným vybavením, které Seveřané používali proti franským jednotkám (překlad kapitulářů viz zde). Seveřané pochopitelně neměli na obchod a vlastnictví franských militárií monopol a archeologie ukazuje, že damaškové meče jsou rozmístěné po velké části Evropy; přesto můžeme Seveřany podezírat z toho, že na tomto obchodu měli zásadní podíl. Meče se musely rovněž stávat vyhledávanou kořistí během drancování.

Díky nově vydané publikaci Fedira Androščuka, která nese název Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, si můžeme udělat ucelený obrázek o fyzických parametrech prodávaných mečů, které jsou ve skaldské tvorbě nejspíše označovány jako valskr. V Androščukově knize lze najít kapitolu “Domácí a dovážené meče“ (str. 175-193), ve které popisuje, že se mnozí badatelé domnívají, že všechny meče vyrobené metodou svářkového damašku byly vyrobeny ve Franské říši, a automaticky je pokládají za velice cenné dovezené zbraně. Je jisté, že ve Skandinávii existovala vlastní produkce mečů, jejichž kvalita však byla na hony vzdálená kvalitám franských čepelí. Franské, arabské a perské prameny nezávisle na sobě dokládají, že se meče zkoušely testem ohybu. Nekvalitní čepel se ohnula nebo praskla, zatímco kvalitní se vrátila zpět do původního tvaru. Notker Koktavý píše (Gesta Caroli Magni 18):

Když mu severští králové poslali zlato a stříbro na důkaz své věrnosti a své meče jako známku své věčné podřízenosti a odevzdanosti, nařídil Ludvík Němec, aby peníze hodili na zem a všichni se nad nimi pohrdavě ušklíbli a podupali je jako kus hlíny. Na druhé straně nakázal, aby k němu na vznosný trůn přinesli meče, aby je mohl sám ozkoušet. Poslové toužili po tom, aby vůči nim nebyla vznesena žádná podezření ze zrady, a na vlastní nebezpečí podali císaři meče za hroty, jako služebníci podávají nože svým pánům. Ludvík vzal jeden z nich za jílec a pokoušel se jej ohnout od špice po rukojeť. Jeho ruce byly silnější než meč a čepel praskla. Jeden z poslů vytáhl svůj vlastní meč z pochvy a jako služebník jej podal Ludvíkovi, že ho může vyzkoušet. ‚Můj pane,’ řekl, ‚myslím, že tento meč shledáte tak ohebným a silným, jak si jen bude vaše vítězná ruka přát.’ Císař vzal meč … ohnul jej jako větvičku révy, od úplné špičky po jílec, a pak ho nechal pozvolna narovnat. Poslové v úžasu zírali jeden na druhého a mumlali mezi sebou: ‚Kdyby tak naši vůdcové pokládali zlato a stříbro za tak laciné a železo za tak drahocenné.‘

Typlogie a chronologie jílců.

Podle Androščuka lze franské čepele rozpoznat na základě čtyř kritérii: pomocí svářkového damašku, tvaru jílce, zdobení jílce a latinského nápisu na meči (např. ULFBERHT, INGELRIIMECIT, EOFRI, HARTOLFR, HILTIPREHT, který indikuje dílnu či výrobce). V současné době se poukazuje na fakt, že metodu svářkového damašku mohli ovládat i zruční skandinávští kováři a že ve Skandinávii mohlo docházet k úpravám původních kusů, kompletování jílců a čepelí, zdobení jílců a imitování franských mečů. Tyto imitované meče lze poměrně snadno odhalit, například nedokonalostmi latinských nápisů a nižší metalurgickou kvalitou (viz např. Williams 2009). Výzkum naznačuje, že jílce Petersenových typů A, B, D1, H/I, K, X, Y a jílce speciálních typů 1 a 2 se vyskytovaly nejen ve Skandinávii, ale také v jiných místech Evropy, a proto mohou být považovány za indikátor franského meče. Důležitá jsou také trojlístková opasková kování, která se používala na franských mečových pásech a která se ojediněle nacházejí ve Skandinávii.

 

Kopí

Podle některých studií Seveřané s franskými kopími běžně neobchodovali (Hampton 2011: 44), ale v článku “O křidélkách na vikinských kopích“ jsem jasně ukázal, že damašková kopí s křidélky, která se nalézají ve Skandinávii, náležela k franské výzbroji a u některých typu hlavic, zejména pak typů B/VI.1B (750-825/50) a D1/VI.3B (800-900), je franský původ vysoce pravděpodobný.

V básních 11. a 12. století se ojediněle objevují druhy cizokrajných kopí, které jsou označeny jako peita a frakka (Shetelig – Falk 1937: 388). Peita doslova znamená “kopí z Poitou“ (k Poitou více v následujícím bodě), zatímco frakka znamená “franské kopí“. Navíc výše zmíněná strofa Þorbjǫrna hornklofiho z konce 9. století zmiňuje “západní kopí“ (vigrar vestrænna), která zřejmě pocházela z Britských ostrovů.

 

Přilby

Skaldské básně v jednom případě zmiňují franskou (valskr) přilbu a ve dvou případech specifikují oblast původu: franské Poitou.

  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5 (kolem 1016): “Teite, viděl jsem, jak nám dvěma ve slavném zástupu mocného vládce padají přes ramena chladné brně; započal tvrdý lomoz mečů. A mé černé vlasy se za letu oštěpů schovaly pod franskou přilbu; soustolovníku, věděl jsem, že jsme takto připraveni na vojsko.
  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 15 (kolem 1016): “Óláfova družina vyhrála na květnou neděli tvrdou bitvu, a tak musím čekat na Velikonoce; nasadil jsem poitskou přilbu.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Později se přihodilo, že vládce vyslal velké loďstvo na jih podél pobřeží; tehdy lyže lodní vzpěry získala na rychlosti; Bizon vyrazil ze severu. [Král Magnús] kázal, aby se poitské přilby shromáždily na všech veslařských místech; muži se obávají oděvu Gjúkiho potomků; dubová loď vypadala s ruským kovem ohromně.“

Skaldové se opět snaží cizokrajnými přilbami navodit dojem vznešenosti a nákladnosti. Franské přilby musí v tomto případě označovat kónické přilby s nánoskem, které dnes nazýváme normanskými. Řeč je o drahocenných předmětech vyrobených z jednoho (či více) kusu. Je zajímavé, že franské přilby se ve skaldských básních objevují v 11. století, protože fragmentární nálezy a vyobrazení naznačují, že se ve Skandinávii používaly již ve 2. pol. 10. století (viz zde, “Západní kónické helmy“), což musí souviset s rozmachem těchto přileb v 11. a 12. století (nálezy viz zde). Obecně se soudí, že kónické přilby nahradily domácí brýlové přilby kolem roku 1000 (Tweddle 1992: 1129).

Rekonstrukce dánského aristokrata kolem roku 970, reenactor Anders Kramer Vestergaard.

Pokládám za zajímavé, že básník Sigvat v zmíněných ukázkách nejprve říká, že “nasadil franskou přilbu“, a posléze dodává, že tato franská přilba pochází z Poitou. To znamená, že označení valskr se nevztahuje pouze k Normandii. Je pozoruhodné, že dvě básně z 11. století používají označení “přilba z Poitou“ – může jít samozřejmě motiv, který jeden skald převzal od druhého, ale zdá se mi pravděpodobnější, že západoevropské a severoevropské elity znaly Poitou jako oblast s mistrnými dílnami, které produkují nejlepší dostupné výrobky. Naznačuje to jak kopí peita, tak někteří kronikáři. John z Marmoutier v 2. polovině 12. století píše o Geoffroyovi V. z Anjou (1113–1151), že měl jasanové kopí a na hlavě poitskou přilbu (Hewitt 1855: 163).

Často se předpokládá, že helmy byly rozšířenější než brně, a to díky nižší ceně a kvůli faktu, že hlava vyčnívala zpoza štítu, a byla tak citlivou zásahovou plochou (Hjardar – Vike 2011: 187). Obávám se, že pro běžného muže raného středověku byla přilba stejný luxus jako kroužková brň. Anglosaská kronika zmiňuje k roku 1008 královský výnos, který stanovuje, že v každých osmi poplužích (hides; jedno popluží mělo zabezpečit jednu rodinu i s čeledí) musí být jedna kroužková zbroj a jedna helma – a bylo vypočítáno, že při takovém nařízení by anglické vojsko čítalo asi 9000 dobře vyzbrojených bojovníků (Lavelle 2010: 112). Jinými slovy anglosaský výnos nařizuje, aby na osm hospodářství připadala jedna kompletní výzbroj, což jasně ukazuje, že helmy byly poměrně drahé. A dovážené franské přilby byly podle všeho ještě dražší, protože pocházejí z vyhlášených dílen a náleží pouze královské družině: “Král Óláf [Svatý] měl na své lodi stovku mužů a všichni měli kroužkové zbroje a franské přilby.“ (Sága o Óláfu Svatém, kap. 49)

Vyobrazení kónických přileb (/čapek) ve Skandinávii: a) runový kámen z Ledbergu, b) rytina ze Sigtuny, c) soška z Rällinge, d) ušní lžička z Lundu. Převzato z: Tweddle 1992: 1131.

 

Brně

Brň z norského Gjermundbu, cca rok 970. Na zbroji se uplatňuje tradiční kontinentální metoda kombinace nýtovaných kroužků s vysekávanými kroužky.

Skaldské úryvky, které jsme si tu již ukázali (zejména pak Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5), kroužkové zbroje spojují výhradně s královským okruhem a naznačují, že se jednalo o výjimečně drahé vyzbrojení. Bohužel si nejsem vědom žádného severského literárního zápisu, který by naznačoval, že Seveřané používali franské brně. Ve skaldských básních je mezi řádky naznačen i proces výroby kroužkové zbroje a existují i práce, které se zabývají výrobou brní ve Skandinávii (např. Ehlton 2003). Nicméně kroužkových zbrojí bylo vzhledem k jejich ceně málo, a proto lze předpokládat, že když se naskytla příležitost zmocnit se franské brně, určitě jí bylo využito. To dokládá také již zmiňovaný kapitulář Karla II. Holého, ve kterém stojí: “Kvůli našim hříchům do naší těsné blízkosti dorazili Seveřané, kteří získávají výkupné z našich zbrojí, zbraní a koní, nebo jsou jim prodávány za mrzký peníz.

Brň, která se ve franských pramenech označuje jako brunia (srovnej se staroseverským brynja), byla povinnou součástí vyzbrojení nejbohatších královských vazalů a velitelů, kteří vlastnili 12 lánů půdy (mansi; celkově 120–216 hektarů půdy) – vlastník takových rozlehlých pozemků musel kromě brně vlastnit koně, přilbu, chrániče rukou, náholenice, štít, kopí, meč a sax (Bachrach 2001: 55). V domobraně sloužili všichni muži, kteří vlastnili více než 1 lán (manus, mezi 10–18 hektary půdy), a jejich základní výzbroj čítala pouze štít a sax, případně luk; bohatší statkáři mohli investovat do dalších prvků ochranné výzbroje (Bachrach 2001: 55).

 

Závěr

Vikinské výpravy do oblasti Franské říše. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 301.

Skaldské básně zmiňují používání výjimečného bojového vybavení v rukou norských a dánsko-norských elitních bojovníků, a jsou tak v relativní shodě s písemnými prameny franské provenience a archeologickými nálezy. Zdá se, že nejčastější součástí franské výzbroje ve Skandinávii byl meč. Seveřané však získávali také kopí, brně a přilby. Způsob obstarávání tohoto bojového vybavení mohl nabírat nejrůznějších forem – od obchodu, darování, loupež až po získání v rámci výkupného. Díky těmto prostředkům války držely nejvyzbrojenější skandinávské vrstvy krok s kontinentálními trendy.


Použité a doporučené zdroje

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Hrynhenda, Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 181–206.

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 206–229.

Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.

Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur = Sigvatr Þórðarson : Víkingarvísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 533–556.

Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa = Þorkell hamarskáld – Magnússdrápa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 409–414.

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

ANDROŠČUK, Fedir. Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm 2014.

BACHRACH, Bernard S. Early Carolingian Warfare: Prelude to Empire, Philadelphia 2001.

COUPLAND, Simon. Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century. In: Viator 21, 1990: 29–50. Online. Do češtiny přeloženo zde.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online.

HAMPTON, Valerie D. Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom. In: The Hilltop Review, vol. 4, iss. 2, 2011: 36–44. Online.

HEWITT, John. Ancient Armour and Weapons in Europe : from the Iron Period of the Northern Nations to the End of the Thirteenth Century, Oxford – London 1855. Online.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

LAVELLE, Ryan. Alfred’s Wars: Sources and Interpretations of Anglo-Saxon Warfare in the Viking Age, Woodbridge – Rochester 2010. Online.

PRICE, Neil S. The Vikings in Brittany, London 1989. Online.

SHETELIG, Haakon – FALK, Hjalmar. Scandinavian Archaeology, Oxford 1937.

TWEDDLE, Dominic. The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York 1992.

WILLIAMS, Alan. A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29, 2009: 121–184. Online.

Kroužkové zbroje v Evropě raného středověku – online.

Meče typu K s nápisem Hiltiprecht – online.