Meč s pochvou ze sbírky Gay

Nové hodnocení jedné staré zbraně

V 19. století byl u Paříže na dně Seiny nalezen meč z 9. století, který byl vybaven výjimečně dobře zachovanou pochvou a kováním. Celek, který v literatuře není příliš dobře známý, je zásadním nálezem pro pochopení širších souvislostí ohledně nástupu nových progresivních typů mečů, konstruování pochev a užívání karolinských kování.


Sbírka Gay a její osud

Meč s pochvou, který je předmětem tohoto článku, náleží do skupiny militárii, které za svého života sebral francouzský architekt, vášnivý badatel, člen Francouzské společnosti pro starožitnosti a sběratel Victor Gay (1820-1887). Celoživotní zájem tohoto badatele o středověkou a renesanční látku vyvrcholil v sepsání monumentální, více než osmisetstránkové práce Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance (Archeologický glosář středověku a renesance) publikované v roce 1887, v níž uvedl řadu předmětů ze své sbírky.

Po Gayově smrti se umělecká složka sbírky přestěhovala do Národního muzea Louvre (publikována byla v Migeon 1909), zatímco “kusy méně vhodné pro Louvre byly vydraženy, včetně rozsáhlé sbírky zbraní, kterou v té době koupil pařížský obchodník se zbraněmi” (Post 1911: 76). K dražbě sbírky, která čítala zhruba 170 předmětů včetně 40 mečů, 45 dýk, 30 tyčových a střelných zbraní, 18 ostruh, 2 děl a 3 helem, došlo roku 1909 v aukčním domě Bacherreau. S významnou pomocí císaře Viléma II., který o sbírku projevil zájem a neváhal za ni zaplatit 30000 marek, se novým majitelem stala berlínská zbrojnice Zeughaus, jejíž fondy byly sbírkou významně rozšířeny. Sbírka byla do zbrojnice přivezena roku 1911, kdy byla publikována Paulem Postem.

Začleněním do muzejních fondů byla původní Gayova sbírka roztříštěna. Po druhé světové válce byly exponáty z Zeughausu převedeny pod Museum für Deutsche Geschichte (MfDG), po sjednocení Německa pak pod Deutsches Historisches Museum (DHM). Lze předpokládat, že významná část původní sbírky bude uložena právě v DHM, jak dokládají zápisy vzniklé nedlouho před sloučením obou muzeí (Müller 1986). Nejméně jeden meč z původní sbírky se nyní nachází ve zbrojnici Royal Armouries v Leedsu (Royal Armouries 2020). Současná lokace ani stav meče, kterým se budeme dále zabývat, není znám, ale lze očekávat, že pokud exemplář přežil turbulentní 20. století, pak především jeho organická složka bude významně poškozena. Zbigniew Robak mi v osobní konverzaci sdělil, že nález zřejmě nepřežil druhou světovou válku.


Publikované informace

Nakolik je nám známo, set nebo jeho části byly publikovány celkem jedenáctkrát. Nejstarší publikování nálezu představuje původní Gayova práce z roku 1887, kde je meč kresebně vyobrazen s popiskem:

„[…] damaškové čepele odpovídající následujícímu připojenému obrázku. Jde o vyobrazení předmětu, který zanechali děsiví Normané z Fríska na dně Seiny roku 885 během své invaze a obsazení Paříže. Druhý kus, pocházející ze stejného zdroje, ale kompletnější a doprovázený zlatnickou prací, nedovoluje pochyb o jejich společném původu. […]“ (Gay 1887: 22-3)

Příklad s jistým datem nás přivádí do posledních let 9. století. Z řady mečů pocházejících z obléhání Paříže roku 885 jsme vybrali kus […] s pozlaceným stříbrným kováním […], na kterém je patrný styl, který není ani francouzský, ani dánský, nýbrž fríský […].“ (Gay 1887: 641)

 „Rok 885. Fríský meč s pochvou, rukojetí a opaskovým průvlakem ze dřeva. [Kování] je ze stříbra se zlatými částmi.“ (Gay 1887: 642)

Kresebné znázornění meče podle Gay 1887: 642.

Druhé a nejméně důležité publikování nálezu představuje Paul Post v roce 1911, který přibližuje předměty přijímané do zbrojnice Zeughaus. Jeho publikace přináší jedinou známou fotografii společně s obsáhlejším popisem:

Zřejmě nejzajímavějším kusem v celé sbírce je raně románský meč nalezený u Paříže spolu s dobře zachovanou pochvou […]. Těžce zkorodovaná a poškozená čepel nese známky svářkového damasku, což není v raném středověku neobvyklé. Na jílci s půlkruhovou hlavicí je stále zachovaná dřevěná rukojeť s podélně směřovanými léty. Dřevěná pochva se zbytky někdejšího textilního potahu je rozpadlá na dvě separátní, mírně prohnuté poloviny, které tvořily přední a zadní stěnu pochvy. Na obou stěnách pochvy se v pravidelných odstupech zhruba 6 cm nacházejí tenké, paralelní brázdy, které naznačují, kudy původně vedly řemínky spojující obě poloviny pochvy. Na středové části horního konce vnější strany pochvy se nachází motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty. Tento je pravděpodobně zbytkem systému upevnění mečového pásu. Společně s mečem bylo nalezeno opaskové kování […] s nepříliš detailní rostlinnou ornamentikou, která vystupuje z pozlaceného pozadí. Toto kování představuje problém pro datování zbraně. Podle dostupných informací kování náleží do raného křesťanského období, do blízkosti Tassilova poháru. Polokruhová hlavice oproti tomu jen těžko umožňuje takto ranou dataci a směřuje do 11.-12. století […]. Toto koliduje s původním Gayovým návrhem, že meč s kováním náleží k sobě. Gayova hypotéza, že meč s kováním patřil frískému Normanovi obléhajícímu Paříž roku 885, musí být do velké míry zpochybněna.“ (Post 1911: 77-80)

Fotografie meče podle Wamers 1981: Abb. 11.1a.

Pochva pařížského nálezu se dvakrát objevila i v pracích Alfreda Geibiga:

V této souvislosti lze zmínit tři mečové pochvy z francouzské Paříže a nizozemského Stiensu, které směřují ke stejnému závěru. Všechny tři pochvy sestávají z dvou dřevěných polovin s pozůstatky textilního potahu. U pařížského nálezu se na přední straně, v blízkosti ústí pochvy, nachází zachovaný ‚motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty, který Post […] interpretuje jako možný zbytek systému upevnění mečového pásu‘. Těsně pod ní lze pozorovat stopy druhého, avšak odlomeného bloku o obdobné základně.(Geibig 1991: 107)

Dřevěné pozůstatky různých vzorů a velikostí, které pravděpodobně pocházejí ze systému zavěšení pochvy, lze nalézt také u exemplářů z Paříže, Stiensu a Schortensu.“ (Geibig 1999: 43)

Zřejmě největší pozornost byla věnována kování, které bylo celkem sedmkrát zahrnuto do rozborů karolinského kování (Arbman 1937: 173; Fraenkel-Schoorl 1978: 358, Kat.-Nr. 13; Lennartsson 1997/1998: 565, Kat.-Nr. 48, Taf. 10.8; Robak 2013: Tab. XCII.9; Wamers 1981: 109, Abb. 11.1; Werner 1969: 501, Pl. 26c; Zimmermann 1923: 64-5). Za doslovnou citaci stojí dva níže uvedené texty, které zmiňují rozměry a popis dekorace:

Čelní strana je lemována dvěma paralelně jdoucími, vyvýšenými liniemi. Vnější má perličkový okraj, vnitřní má středový zářez vyložený niellem. Uvnitř se nachází pole zdobené vzorem připomínajícím šlahouhy, které vyrůstající ze středů dvou květin. Některé šlahouny jsou zakončeny shluky hroznů, které zdobí niellové tečky. Všechny šlahouny jsou vyloženy niellovými linkami.“ (Fraenkel-Schoorl 1978: 358)

Odlévané oválné kování, pozlacené stříbro vyložené niellem. Původně připevněno třemi nýty umístěnými na kruhových ploškách. Dva nýty byly umístěny na delších stranách, poněkud stranou od středové osy kování, a třetí bylo umístěno na přední straně. Zachoval se pouze jeden nýt, zdobený perličkovou dekorací. Délka 5,8 cm, šířka 3,5 cm. […] Náhodný nález umístěný na dřevěné pochvě uchovávající damaskový meč, který je atypický pro karolinské období.“ (Lennartsson 1997/1998: 565)


Detailnější kresebné zpracování kování podle Wamers 1981: Abb. 11.1b.


Přehodnocení meče a pochvy

Vyhodnocení meče z Gayovy sbírky má smysl nejen proto, že jde o kromobyčejně zajímavý a dobře zachovaný exemplář, ale také proto, že může pomoci nastolit nové otázky související s počátkem nového trendu karolinských mečů v období 9.-10. století. Popis by proto měl být pečlivý a měl by se věnovat všem třem složkám – meči, pochvě a kování. Tuto posloupnost zvolíme pro následující část této kapitoly.

Meč

Přes svou strohost jsme z publikovaných informací schopni vyčíst základní údaje o původním vzhledu a okolnostech nálezu. Meč s čepelí ze svářkového damasku a zachovanou dřevěnou rukojetí byl uložen v dřevěné pochvě, která byla opatřena dřevěným průvlakem a pozlaceným stříbrným kováním, které bylo stále připevněno k pochvě. Tento set byl, společně s nejméně jedním dalším mečem, objeven na dně řeky Seiny u Paříže. Post na jiném místě uvádí, že délka nálezu činí 720 mm.

Komentáře Gaye i Posta jsou zatíženy skutečností, že vznikly před zveřejněním Petersenovy typologie (Petersen 1919). Z toho důvodu bylo na meč nahlíženo jako na románský výrobek 11.-12. století, který je neslučitelný s karolinským kováním. Tuto informaci přejímá také Wamers a Lennartsson. Fotografie zveřejněná Postem ukazuje, že podstava jílce je opatřena nýtem, na základě čehož lze usuzovat dvoudílnou konstrukci hlavice. Při znalosti tohoto významného konstrukčního rysu lze meč přiřadit k Petersenovu typu N (Petersen 1919: 125-6) či Geibigovu typu 8 (Geibig 1991: 48-50). O mečích tohoto typu se soudí, že vznikly ve Franské říši v 9. století a v západní a střední Evropě byly v užívání až do začátku 10. století (Košta – Hošek 2014: 248-9). Nástup mečů typu N přímo souvisí s typem X (analogický tvar s jednodílnou hlavicí) a byl iniciován srážkami kavalérních útvarů vnitřně rozpolcené Franské říše 2. čtvrtiny 9. století, o čemž svědčí větší délka zbraně (obvykle 90-101 cm), kvalitněji konstruovaná čepel a protažená záštita (obvykle v délce 9-13 cm). Přestože Gayův text předkládal z dnešního pohledu úsměvně přehnané interpretace, ve své podstatě byl přesnější než Post, který pokládal komponenty nálezu za neslučitelné. Přesnější určení jílce v rámci Geibigovy kombinační typologie není bez dodatečných informací možné. Dobře zachovaná rukojeť se na původním Gayově nákresu jeví soudkovitá, avšak z fotky vyplývá, že se od záštity po hlavici plynule zužuje. Z důvodu rozpadu je na fotkách opatřena párem drátů, které ji přidržují. Celková délka jílce, soudě dle analogií, mohla být zhruba 14-16 cm.

Významně poškozená čepel umožňuje pouze krátký komentář. Koroze postihla zejména oblast žlábků a břitu. Žlábek se zdá zasahovat až k záštitě a byl vyplněn svářkovým damaskem, jehož zákrut se zdá být ZS nebo ZSZ. Soudě na základě analogií kompletních mečů lze předpokládat, že z čepele chybí zhruba koncových 20-25 cm, které zřejmě byly částečně odlomeny s koncovým dílem pochvy, částečně při vyjímání zbraně z pochvy.


Schéma jílce Geibigova typu 8. Geibig 1991: Abb. 9.

Schéma výroby dvoudílné hlavice Petersenova typu N a způsob fixace nýtů pomocí strusky. Košta – Hošek 2014: Fig. 148.

 

Pochva

Dobře zachovaná pochva je v raném středověku opravdovou vzácností a není pochyb, že pochva ze sbírky Gay je jednou z těch nejlépe zachovaných. Hodnota této pochvy spočívá především ve faktu, že jde o jednu z mála pochev, kterou lze vztáhnout k franské ikonografii. Je nesmírná škoda, že se z popisů dozvídáme tak žalostně málo informací. Je jasné, že základ tvořily dvě desky, jak je v raném středověku standardem. Post nás dále informuje o textilním potahu, otlačcích v pochvě a průvlaku, avšak nespecifikuje, zda byl průvlak a omoty umístěny pod potahem či na něm, a tak se tohoto úkolu musíme zhostit nyní, přičemž musíme vycházet jak z Postovy fotografie, analogických nálezů, dobové ikonografie a praktických znalostí výroby pochvy.

Organické průvlaky raně středověkých pochev se zdají být vždy umístěny pod potahy. Svědčí o tom nálezy kožených potahů z anglosaské Anglie a Dublinu, na nichž jsou patrné otlačky původních průvlaků (Cameron 2007: Fig. 46; Mould et al. 2003: 3355-3366), tak i dřevěný průvlak z Haithabu (Geibig 1999: 43-4, Taf. 17) a franská ikonografie, zejména Stuttgartský žaltář, fol. 105r a 158v. Některé pochvy svědčí o pevné fixaci dřevěného průvlaku na stěnu jádra (Ypey 1964: Taf. 1-3) či o vytvoření otvoru přímo ve stěně jádra (Mould et al. 2003: 3355). Vně potahu se zdají být umístěny pouze kovové průvlaky (Arwidsson 1977: Abb. 60-64; Eldjárn 2016: 326, 328; Kalousek 1971: 111-2, Obr. 174.2; Tomsons 2012: 88, 30. Att.), a proto se zdá, že jejich ukládání pod potah má jistou souvislost k menší pevností materiálu. Zřejmě bylo žádoucí, aby byl při případném prasknutí organického průvlaku mečový pás stále připevněn k pochvě, i když jen potahem. Z tohoto důvodu se zdá pravděpodobné, že nález z Gayovy sbírky nebyl výjimkou a potah kompletně či do značné míry překrýval průvlak, a to i navzdory tomu, že z Gayovy kresby by se mohlo zdát, že otlaček umístěný nejblíže záštitě vede pod průvlakem, což by při správnosti zakreslení mohlo znamenat, že průvlak byl umístěn vně potahu. Při prozkoumání fotografie se však zdá, že kresba v tomto detailu není korektní – otlaček se totiž nachází na úrovni nožky průvlaku, která je poměrně nízká a je pravděpodobné, že původní řemínek, po němž zbyl otisk, částečně sloužil k fixaci průvlaku zvnějšku a nebyl zaveden pod průvlak. Zajímavostí je, že průvlak je na fotografiích poničený, a to v nejvýše položené části, která je současně nejužším bodem motýlkovitého průvlaku. Průvlak je přibližně stejně dlouhý jako rukojeť, tedy zhruba 10 cm.

Schéma ukazující tvary průvlaků na základě otisků v kůži, společně s naznačenými prořezy. Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

Písemné informace ani fotografie nesvědčí o použití jiného než-li textilního potahu, zřejmě lněného. Kožený potah není zmíněn a při stupni zachování lze tvrdit, že dost možná nebyl použit. Není známo, zda byla použita pouze jedna vrstva textilu, anebo vrstev bylo více. Vzhledem k použití textilu a otlačkům po omotech je zřejmé, že pochva ze sbírky Gay reprezentuje typ elitního vybavení, který se objevuje ve franské ikonografii 9. století, zejména v Stuttgartském žaltáři (820-830), Utrechtském žaltáři (820-835) a Vivien Bible (845-846). Téměř každá pochva vyobrazená v těchto dvou ikonografických pramenech má následující dva rysy: jednobarevný bílý či šedý potah a omoty, který jsou ve vrchních dvou třetinách řídké, v závěrečné třetině velmi husté. Husté omotání konců pochev, které slouží k zesílení nejnamáhanější části, známe u mečů a mečových komponentů z 9.-10. století z Německa (Geibig 1991: 104–105), Velké Británie (Paterson et al. 2014: 94-6), Norska (Vlasatý 2018) a Ruska (Kainov 2012: 46–54). Námi zkoumaná pochva postrádá špici, která velmi pravděpodobně byla zesílena stejným způsobem, je však jedinou archeologicky zaznamenanou pochvou, která dokazuje omoty ve vrchních dvou třetinách.

Jak udává Post, otlačky omotů mají rozestup zhruba 6 cm, a z nákresu lze usuzovat, že na dochované části pochvy bylo omotů nejméně 7. Absence řemínků a otlačky v pozůstatcích dřevotextilního kompozitu naznačují, že omoty byly připevněny vně potahu, kde mohly snadněji podlehnout zkáze. Jejich původní podobu neznáme; zřejmě šlo o drobné kožené řemínky, jejichž přesný způsob uvázání nám uniká. Na původním Gayově nákresu mají omoty podobu jednoduchých linek, avšak z Postovy fotografie se zdá, že tyto linky mohly být ve spodní části předmětu vypleteny do křížů, podobně jak je tomu v ikonografii. Ve světle tohoto objevu se zdá, že smyslem těchto řemínků bylo držet pochvu pohromadě, poskytovat ji dodatečnou ochranu, přidržovat průvlak a zajišťovat boční (spodní) řemen proti sklouznutí. Na jediné známé fotografii se nadto nacházejí dva moderní úchyty, a sice drát na úrovni středu průvlaku a řemínek ve vzdálenosti 1/5 od současného konce pochvy; tyto úchyty zabraňovaly pochvě v rozpadu.

Bohužel nemůžeme říci žádné bližší informace na téma výstelky a možného lepení či barvení potahu.

Západoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

 

Systém upevnění mečového pásu

Kování nalezené společně s mečem je výjimečné a umožňuje bližší zařazení celku, který je jinak datovatelný do období 2. třetiny 9. století až do počátku 10. století. Hned v úvodu je potřeba předestřít, že hodnota nálezu spočítá také v tom, že meč byl nalezen spolu s kováním. Karolinská mečová kování se s meči nacházejí velmi vzácně a jsou nacházeny výlučně mimo Franskou říši, kde se v 9.-10. století již nepohřbívalo s milodary. Nálezy proto pocházejí ze zemí, které nejsou integrální součástí říše – na území České Republiky, Slovenska, Chorvatska, Velké Británie (Wachowski 1992: 25, Tab. 4), Švédska (Androščuk 2014: 110-2) a Rakouska (Robak 2013 II: 66).

Kování lze hodnotit na základě tvaru a dekorace. Tvar odpovídá jedné z variant oválného kování, které uvádí Wachowski (1992: 22, Ric. 11) a které je součástí jeho typu II.2, jehož těžiště používání klade do 2. poloviny 9. století (Wachowski 1992: 19-22, Ric. 14). V Ungermanově revizi Wachowského lze kování přiřadit k typu A, které označuje všechny soubory s trojlístkovým kováním, jež lze podle autora zařadit zhruba do poloviny 9. století (Ungerman 2015: 259, 261). Robak (2013: 114-6; 2018: 155) kování přiřazuje k asymetrickým oválným kováním a považuje jej nejstarší typ karolinského mečového kování (typ I), které se společně s trojlístkovým kováním začalo používat na přelomu 1. a 2. čtvrtiny 9. století a následně se v průběhu 2. třetiny 9. století vyvinulo ve stříškovité kování (typ II).

Rostlinná výzdoba užitá na karolinských kování je rys typický pro 9. století (Košta – Lutovský 2014: 120-1; Wachowski 1992: 91-95; Westermann–Angerhausen 2006). Vynikající prací pro bližší datování představuje práce Moniky Lennartsson, která dotyčné kování řadí do fáze STG IV, která v absolutním datování odpovídá zhruba 2. čtvrtině 9. století (1997/1998: 494). V osobní konverzaci Robak kování řadí do počátku 2. třetiny 9. století (osobní diskuze se Zbigniewem Robakem). Kování tedy lze s největší pravděpodobností řadit před polovinu 9. století, do doby vzniku uvedených ikonografických pramenů.

Je samozřejmě sporné, zda původní Gayova kresba, která kování umisťuje na bok pochvy několik centimetrů pod úroveň průvlaku, pravdivě zobrazuje původní pozici. Na dostupné fotce je místo, které Gay zvolil, oválně otlačené, a proto předpokládáme, že kování se na tomto místě skutečně nacházelo. Jiné otlačky pocházející z dalších kování nelze u pochvy detekovat. Přesto je potřeba chápat následující popis spíše za návrh. Pokud je pozice kování korektní, bylo jistě nanýtováno na separátním pásu, který tvořil oko, jež bylo navlečeno zespoda na pochvu (viz Robak 2018: Fig. 10-11) a následně zřejmě zajištěno omoty proti sklouzávání do nežádoucí pozice. Ke kování byl připevněn řemen, který byl na opačné straně přinýtován k nedochovanému trojlístkovému kování. Smyslem kování na pochvě bylo vytvořit druhý fixační bod a tudíž držet pochvu ve správném úhlu. Absence dalšího kování umístěného na úrovni průvlaku naznačuje, že řemen, který vycházel z druhého ramena trojlístkového kování směrem k pochvě, byl jednoduše provlečen skrze průvlak a zřejmě zakončen přezkou. Zbývající rameno trojlístkového kování sloužilo k připevnění řemenu, na němž mohlo být připojeno nákončí.

Blízkými analogiemi popsaného systému představují pochvy vyobrazené na stranách 22r, 47v, 58v, 158v a 165r Stuttgartského žaltáře (WLB Cod.bibl.fol.23), vytvořeného ve 20. letech 9. století. Pochvy vyobrazené na těchto stranách jsou opatřeny dvěma viditelnými řemeny, přičemž jeden prochází skrze viditelný průvlak na přední část pasu a napíná vrchní část pochvy dopředu, druhý obkružuje pochvu v těsné blízkosti průvlaku a fixuje nižší část pochvy. Oba řemeny se setkávají v jednom bodě v trojlískovém nákončí, které je skryto v záhybech oděvu na zádech nositele. Pochvy se pojí s meči, jejichž hlavice je příliš schématická na to, aby se dala určit, ale jedná se o typ K, Mannheim nebo podobný typ (Bilogrivić 2009: 147-8). Jedinou odlišností pařížského nálezu oproti vyobrazeným pochvám je použití kování na bočním řemenu.

Nejbližší analogií je pak zřejmě meč s pochvou, který je vyobrazený na straně 80r Utrechtského žaltáře (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), který byl vytvořen snad v 20. či 30. letech 9. století. Pochva je znázorněna obdobným způsobem jako výše popsané, ačkoli poněkud schematičtěji. Meč, se kterým se pochva pojí, má polokruhovou hlavici, velmi podobnou typu X / N.

Stuttgartský žaltář (WLB Cod.bibl.fol.23), 47v, 58v, 158v a 165r.
Zdroj: Stuttgarter Psalter 2020.

Utrechtský žaltář (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), 80r.
Zdroj: The Utrecht Psalter 2020; Robak 2013: Rys. 24.


Kresebná rekonstrukce

Pro lepší pochopení navrženého vzhledu jsme oslovili dva umělce, aby znázornili meč v pochvě. První ilustraci vytvořila malířka Klára Sedlo. Představuje meč v mírném pohledu, pod úhlem, který je k vidění na iluminacích.

Druhé zpracování vytvořil grafik Tomáš Cajthaml, který meč znázornil v horizontální poloze. K meči připojil navržené schéma upevnění řemene s kováním na pochvu.


Závěr

Pařížský nález ze sbírky Gay je výjimečný a jeho hodnota může být shrnuta následujícími body:

  • Set meče s pochvou může vytvářet dobrý odrazový můstek pro dataci nejstarších mečů typů X a N, které představují revoluci ve výrobě zbraní raného středověku. Nevíme, zda mladší mečový set neaplikoval starší kování, avšak pochva a řemení stylisticky odpovídají 2. čtvrtině 9. století. Budeme-li pokládat výjev z Utrechtského žaltáře za výjev meče s polokruhovou hlavicí, není důvod neuvažovat o stejné dataci pro celý set. O existenci typu N před polovinou 9. století se donedávna pouze spekulovalo; Jiří Košta roku 2014 doslova řekl: “První výskyt mečů typu N lze hypoteticky datovat před polovinu 9. století” (Košta – Hošek 2014: 249). Revizní průzkum meče typu N z moravských Kostic rovněž poukázal na datování před polovinu 9. století (Košta et al. 2019: 212-3).
  • Dobře zachovaná pochva vykazuje významné podobnosti s pochvami vyobrazenými v ikonografii 9. století. Nález potvrzuje, že ikonografie je v tomto ohledu věrohodným pramenem, který lze využít při teoretizování nad původním vzhledem.
  • Set meče z pochvou s karolinským kováním z území Franské říše je mimořádný úkaz, ke kterému se obtížně hledá paralela.
  • Dobře zachovaný průvlak mečové pochvy je v raném středověku vzácností.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Poděkování

Při vzniku tohoto článku se mi dostalo pomoci, která by měla být náležitě uvedena. Tímto proto děkuji Aleksandře Ščedrině, která mne na nález upozornila a probrala se mnou řadu detailů. Mé díky si zaslouží Jiří Košta, jehož poznámky ve mne vzbudily zájem k napsání článku a byl to on, kdo mne vybavil potřebnou literaturou. Rád bych vyjádřil své poděkování vůči Šimonovi Ungermanovi a Zbigniewovi Robakovi, kteří se mnou ochotně probrali kování. Na posledním, čestném místě, chci poděkovat malířce Kláře Sedlo a grafikovi Tomášovi Cajthamlovi, jejichž ilustrace vdechly nálezu nový život.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Arbman, Holger (1937). Sweden und das Karolingische Reich. Studien zu den Handelsverbindung des 9. Jahrhunderts, Stockholm.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.

Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K. In: Opusc. archaeol. 33, 125–182.

Cameron, Esther A. (2007). Scabbards and Sheaths from Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations, 1962-81. Ser. B, vol 8, Dublin.

Fraenkel-Schoorl, Neeke (1978). Carolingian Jewellery with Plant Ornament. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 28, 345-397.

Gay, Victor (1887). Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance, I-II, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7-68.

Kalousek, František (1971). Břeclav – Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Košta, Jiří – Lutovský, Michal (2014). Raně středověký knížecí hrob z Kolína. Early medieval princely burial from Kolín, Praha.

Košta, J. – Hošek, J. – Dresler, P. – Macháček, J. – Přichystalová, R. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavi a okolí – nová revize. In: Památky archeologické 110, 173–235.

Eldjárn, Kristján (2016). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Lennartsson, Monika (1997/98). Karolingische Metallarbeiten mit Pflanzenornamentik. In: Offa 54/55, 431–619.

Migeon, Gaston (1909). Collection Victor Gay aux Musées Nationaux, Paris.

Mould, Q. – Carlisle, I – Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Müller, Heinrich (1986). Alte Hieb- und Stichwaffen Sonderausstellung des Museums für Deutsche Geschichte, Berlin.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Post, Paul (1911). Zeughaus. Die Sammlung Gay. In: Amtliche Berichte aus den Königlichen Kunstsammlungen, 33. Jahrg., Nr. 3, 75-88.

Robak, Zbigniew (2013). Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII-X wiek. I-II część, Nitra.

Robak, Zbigniew (2018). The Sword and Sword-belt in Carolingian Times. The Warrior Burial 23 from Závada Reconsidered. In: Študijné zvesti 64, 149 – 177.

Royal Armouries (2020). Zeughaus, Berlin (ex V. Gay) Sword. In: Royal Armouries Collections [online]. [2020-05-30]. Dostupné z: https://collections.royalarmouries.org/archive/rac-archive-111512.html.

Stuttgarter Psalter (2020). Stuttgarter Psalter – Cod.bibl.fol.23. In: Württembergische Landesbibliothek Stuttgart. Dostupné z: http://digital.wlb-stuttgart.de/sammlungen/sammlungsliste/werksansicht/?no_cache=1&tx_dlf%5Bid%5D=1343&tx_dlf%5Bpage%5D=1.

Tomsons, Artūrs (2012). Divasmeņu zobeni Latvijas arheoloģiskajā materiālā 9.-13.gs., Rīga.

Ungerman, Šimon (2015). Mečové pásy z 9.–10. století v západní a střední Evropě: typologie, chronologie, provenience a symbolika. In: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk, Nitra.

The Utrecht Psalter (2020). The Utrecht Psalter. In: Universiteitsbibliotheek Utrecht. Dostupné z: http://objects.library.uu.nl/reader/index.php?obj=1874-284427&lan=en&_ga=2.55421096.2044017784.1591011297-1601072519.1591011297#page//11/51/45/11514575807329943918974580038627186786.jpg/mode/1up

Ypey, Jaap (1964). Vroeg-middeleeuwse zwaarden uit Nederlandse verzamelingen. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 14, 89-96.

Vlasatý, Tomáš (2018). Omotání norských mečových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/omotani-norskych-mecovych-pochev/

Wachowski, Krzysztof (1992). Kultura karolińska a Słowiańszczyzna Zachodnia, Wrocław.

Wamers, Egon (1981). Ein karolingischer Prunkbeschlag aus dem Römisch-Germanischen Museum, Köln. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 9, 91-128.

Werner, Joachim (1969). Sporn von Bacharach und Seeheimer Schmuckstück: Bemerkungen zu zwei Denkmälern des 9.Jahrhunderts vom Mittelrhein. In: Siedlung, Burg und Stadt. Studien zu ihren Anfängen, 498-506

Westermann–Angerhausen, Hiltrud (2006). The Carolingian objects. In: S. H. Fuglesang – D. M. Wilson (Eds.). The Hoen Hoard. A Viking gold treasure of the ninth century, Oslo, 103–118.

Zimmermann, E. H. (1923). Kunstgewerbe des frühen Mittelalters : auf Grundlage des nachgelassenen Materials Alois Riegls, Wien.

Kombinační typologie křidélek kopí

Když jsem před pěti lety napsal článek “O křidélkách na vikinských kopích“, netušil jsem, že se k problematice posléze vrátím a pod tíhou evidence své závěry opravím. Otázka křidélek je mezi bojujícími reenactory poměrně často probírána, zatímco odborníky je povšimnuta pouze okrajově. Obecně lze říci, že se jedná o časově i geograficky velmi rozšířený fenomén, který obklopuje řada mystifikací. Tento článek si klade za cíl popsat základní anatomii raně středověkých křidélek kopí a navrhnout jejich kategorizaci.


Jako křidélka nazýváme záměrně vytvořené velkoplošné výstupky připevněné na tulejku kopí, kde mohou plnit několik funkcí. V první řadě představují záštitu, která zvyšuje plochu tulejky a zabraňuje penetraci tulejky do těla zvířete či člověka. Zvýšení plochy tulejky bylo v raném středověku docíleno i dalšími způsoby, například instalací kuličky, kříže, řady nýtků či figurek zvířat. Křidélka jsou však tvarována i pro plnění dalších funkcí bojového charakteru – hákování, odklonu zbraní, krytům a podobně. Některá křidélka jsou zašpičatělá, a je možné jich tedy využít k prodloužení útočné části kopí při seku, anebo o ně mohly být výjimečně opřeny navazované čepelky, které přiléhaly k ostří hrotu a prodlužovaly tak útočnou plochu, jak tomu je u vídeňského Svatého kopí (Paulsen 1969). Křidélka jistě byla využita také ke snadnějšímu fixování pouzder. Jedná se zkrátka o praktický doplněk, který zvyšuje efektivitu zbraně a který použitím získal i symbolickou rovinu (Hjardar – Vike 2011: 177). Obvykle se kopí s křidélky dávají do souvislosti s lovem, k čemuž byla kopí tohoto typu určitě využívána od doby římské až do novověku (Fuglesang 1980: 136-140; Oehrl 2013: Příloha), nicméně je nepochybné, že přinejmenším v raném středověku našla uplatnění také ve válečných střetech, jak ukazuje četná ikonografie z tohoto období.

Viking spear sockets shapes
Raně středověké způsoby zvětšení plochy tulejky kopí : křidélka, kulička, kříž, řada nýtků a figurky zvířat.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

V tomto článku nás budou zajímat pouze křidélka, která jsou integrální součástí tulejky. Pomineme dřevěná křidélka, která mohla být navazována na ratiště, jako tomu bylo v období pozdního středověku a raného novověku. Materiálem křidélek byly v drtivé většině železné, raritně také neželezné kovy, zpravidla slitiny mědi. Křidélka z železných kovů jsou takřka vždy navařena, neželezná křidélka mohla být odlita spolu s tulejkou.

Archeologický materiál vykazuje v oblasti křidélek velkou škálu možností, která odpovídá lokálním trendům či dokonce přizpůsobování potřebám jednotlivce. Archeologické bádání (např. Solberg 1984Westphal 2002: 254-266) se soustředil pouze na standardní typy, které se objevují ve větších množstvích. Tento stav se níže pokusíme napravit definováním variujících prvků. S narůstající pozorností, která bude věnována křidélkům, bude přibývat i počet variant, které nejsou zahrnuty. Tímto prosíme čtenáře a uživatele našich schémat o shovívavost a budeme rádi za jakékoli podněty a upozornění na nedostatky. Pokud by se tento nástroj určování křidélek kopí prosadil, bude zapotřebí vyřešit především problém špatného stavu křidélek, který může znemožňovat nebo pozměňovat zařazení.

Popis částí křidélek, které jsou zmíněné v textu.
Grafika: Tomáš Cajthaml.


Prvek 1: usazení vrchní strany křidélek
Vyjadřuje se k orientaci usazení vrchní strany křidélek vůči ose kopí. Usazením nazýváme počáteční bod křidélek.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. usazení kolmé (usazení křidélek je kolmé vůči ose kopí)
B.
usazení přihnuté směrem k hrotu (úhel mezi osou kopí a usazením křidélka je menší než 90°)
C.
usazení přihnuté směrem k ratišti (úhel mezi osou kopí a usazením křidélka je větší než 90°)

Prvek 1: usazení vrchní strany křidélek.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 2: zakřivení vrchní strany vůči usazení
Vyjadřuje se ke vztahu vrchní strany křidélek vůči úhlu jejich usazení.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. žádné (vrchní strana křidélek probíhá v přímce od usazení po vrcholek)
B.
konkávní (vrchní strana křidélek má tendenci probíhat od usazení po vrcholek ve vyduté křivce)
C.
konvexní (vrchní strana křidélek má tendenci probíhat od usazení po vrcholek ve vypuklé křivce)

Prvek 2: zakřivení vrchní strany vůči usazení.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 3: usazení a zakřivení spodní strany
Vyjadřuje se k podobě náběhu na spodní straně křidélek z tulejky kopí.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. žádný náběh (spodní strana je kolmá vůči ose kopí)
B.
plynule konkávní náběh (spodní strana křidélek probíhá od usazení po vrcholek ve vyduté křivce)
C.
plynule konkávní náběh se schodem (spodní strana křidélek je odsazena schodem, někdy též zašpičatělým, následně probíhá po vrcholek ve vyduté křivce)
D.
přímý náběh (spodní strana křidélek probíhá od usazení po vrcholek v přímce a není kolmá vůči ose kopí)
E. plynule konvexní náběh (spodní strana křidélek probíhá od usazení po vrcholek ve vypuklé křivce)
F. plynule konkávní náběh s protaženými špicemi (vydutá spodní strana křidélek je protažena do dvou špicí přesahujících tulejku; mezi tyto nejsou počítány špice vytažené přímo z tulejky)
G. lomený náběh (spodní stranu křidélek tvoří dvě přímky, které se setkávají pod úhlem větším než 90°)

Prvek 3: usazení a zakřivení spodní strany.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 4: zakončení křidélek z čelního pohledu
Popisuje, jak vypadá vrchol křidélek při čelním pohledu.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. zašpičatělý vrcholek (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v zašpičatělém bodu)
B.
plochý vrcholek (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v přímé plošce)
C.
plochý vrcholek se zpětnými háčky (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v přímé plošce se zpětnými háčky)
D.
vrcholek s oddělenými zpětnými háčky (vrchní strana křidélek je zakončena křivkou anebo přímou ploškou, spodní strana křidélek je zakončena zpětnými háčky, a mezi těmito se nachází jamka)
E.
zaoblený vrcholek (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v zaobleném vrcholku)
F. zaoblený vrcholek se zpětnými háčky (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v zaobleném vrcholku se zpětnými háčky)
G.
vrcholek s kuličkou (vrchní a spodní strana křidélek jsou zakončeny kuličkou)
H.
vrcholek se zvířecí hlavou (vrchní a spodní strana křidélek jsou zakončeny zvířecí hlavou)

Prvek 4: zakončení křidélek z čelního pohledu.
Grafika: Tomáš Cajthaml.


Prvek 5: zakončení křidélek z bočního pohledu
Popisuje, jak vypadá vrchol křidélek při bočním pohledu.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. špice (vrcholek má z bočního pohledu ostrý, jednobodový profil)
B.
ostrá hrana (vrcholek má z bočního pohledu profil ostré či velmi úzké hrany do 3 mm)
C.
tupá hrana (vrcholek má z bočního pohledu tupou hranu)
D.
čtvercový či obdélníkový profil (vrcholek má z bočního pohledu profil ve tvaru širokého čtverce či obdélníku)
E.
kruhový či oválný profil (vrcholek má z bočního pohledu kruhový či oválný profil)
F. 
zvířecí hlava (vrcholek má z bočního pohledu vymodelovanou zvířecí hlavou)

Prvek 5: zakončení křidélek z bočního pohledu.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 6: profil křidélek při pohledu zespodu
Popisuje, jaký průřez má tulejka s křidélky při pohledu zespodu.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. nezužovaný, rovný (z tulejky vystupují rovná a nezužovaná křidélka, ať úzká či tlustá)
B. nezužovaný a s ohnutými vrcholky (z tulejky vystupují rovná a nezužovaná křidélka, jejíž vrcholky jsou ohnuty)
C. zužovaný do špice (z tulejky vystupují křidélka, která se zužují do špice)
D. zužovaný do tupé hrany na vrcholku (z tulejky vystupují křidélka, která se zužují do tupé hrany)
E. zužovaný ve vlnovce (z tulejky vystupují vlnitá křidélka, která se zužují)
F. zužovaný, před vrcholkem rozšířený do útvaru (z tulejky vystupují zužovaná křidélka, která se následně rozšiřují do útvaru, např. zvířecí hlavy, tvořícího vrcholek)
G. nezužovanýrovný, na vrcholku rozšířený do kuličky (z tulejky vystupují rovná a nezužovaná křidélka, jejíž vrcholky tvoří kuličky či podobné útvary)
H. schodovitý (z tulejky vystupují schodovitě zužovaná křidélka)
I. zužovaný a zahnutý (z tulejky vystupují křidélka zahnutá na jednu stranu, která se zužují)

Prvek 6: profil křidélek při pohledu zespodu
Grafika: Tomáš Cajthaml.


Nyní je na čase, abychom postoupili k praktické části, do které jsme prozatím zařadili 23 kusů raně středověkých kopí s křidélky. Zařazení křidélek bude probíhat podle kompletnějšího či zachovalejšího křidélka. Je možné se setkat s kopími, jejichž každé křidélko lze zařadit různě, jedná se však spíše o výjimky, neboť výrobci se většinou snažili dosáhnout symetrie.

1A.2A.3A.4B.5C.6A
Niederstotzingen, hrob 6, datované do 650-680. Westphal 2002: 246-247, kat. č. 3.3.8.

 

1A.2A.3B.4B.5C.6A
Walsum, hrob 6, datované do 2. čtvrt. 8. století. Westphal 2002: 242-243, kat. č. 3.3.4.

 

1A.2A.3B.4A.5A.6C
Hage, Norsko, Solberg typ VI 1B, spadající do let cca 750-850. Kat č. B11315.

 

1A.2A.3C.4B.5C.6A
Straume, Norsko, Solberg typ IX 1B, spadající do let cca 950-1050. Kat č. C24488.

 

1A.2A.3G.4B.5C.6A
Lutomiersk, datováno do 11. století. Nadolski 1954: Tab. XXVII:4.

 

1A.2A.3B.4B.5D.6B
Dugo Selo, Chorvatsko, datováno kolem roku 800. Demo 2010: Fig. 1.

 

1B.2C.3B.4E.5C.6I
Sahlenburg, hrob 68, datované do 750-800. Westphal 2002: 226-227, kat. č. 3.2.3.

 


1A.2C.3B.4E.5E.6D
Depot z lokality Karpniki. Jaworski 2005.

 

1C.2B.3B.4B.5C.6E
Franské kopí, Palatium, Ostrów Tumski, Poznaň. Výstava “Kiedy Poznan był grodem… Uzbrojenie“.

 

1C.2B.3C.4B.5C.6A
Franské kopí, Norsko, Solberg typ VI 2B, spadající do let cca 850-950. Kat č. C30253.

 

1B.2C.3C.4C.5B.6A
Velká Británie, datované do 9.-10. století. British Museum 2019.

 

1A.2A.3B.4C.5C.6A
Østre Toten, Norsko, Solberg typ VI 2B, spadající do let cca 850-950. Kat č. C20909.

 

1A.2A.3B.4G.5E.6G
Neckartenzlingen, datováno typologicky do 8. století. Westphal 2002: 248-250, kat. č. 3.3.11.

 

 1A.2B.3B.4B.5C.6I
Krefeld-Gellep, hrob 1782, datováno k roku 525. Reichmann 2013: 269, Fig. 3.

 

 1B.2C.3F.4B.5D.6A
Krefeld-Gellep, hrob 6352, datováno do 1. pol. 4. století. Reichmann 2013: 268, Fig. 2.

 

1B.2C.3C.4B.5B.6D
Frestedt, datované do druhé poloviny 8. století. Westphal 2002: 239-241, kat. č. 3.3.2.

 

1A.2B.3E.4A.5A.6C
Haugen, Norsko, kat. č. C21961. Datováno mezi roky 840-900.
Nørgård-Jørgensen 1999: 233-235, kat. č. 52:7, Pl. 27.

 

1A.2A.3D.4B.5B.6A
Stade, datované do 8. století. Westphal 2002: 228, kat. č. 3.2.5.

 

1C.2B.3B.4B.5A.6E
Hemeln, datované do druhé poloviny 8. století. Westphal 2002: 233, kat. č. 3.2.11.

 

1C.2B.3B.4B.5C.6A
Poznań-Luboń, Polsko. Kostrzewski 1947.

 

1A.2C.3C.4H.5C.6A
Farnhem, Anglie. Datováno do 11. století. Lang 1981: Pl. XV; Wardell 1849: Fig. 2.

 

1C.2C.3B.4H.5C.6A
Vesilahti-Suomela, Finsko. Kivikoski 1973: Taf. 134, Abb. 1182.

 

1C.2B.3E.4A.5A.6C
Perniö-Paarskylä, Finsko. Kivikoski 1973: Taf. 134, Abb. 1183.

 

1B.2C.3B.4H.5F.6F
Bargen, hrob 7, konec 7. století. Dauber 1955: Abb. 3B.


V závěru bychom měli určitě zmínit, že badatelé se dosud koukali na funkci křidélek pouze loveckou optikou, bez jakékoli praktické zkušenosti s prací kopím. Kvůli tomu byla problematika přehlížena a křidélkům se nedostalo systematičtějšího zpracování. To se nyní mění díky reenactorům, kteří si nechávají vyrábět přesné repliky a v některých případech se i snaží o rekonstrukci původních bojových technik.

Absence jakéhokoli serióznějšího pokusu o praktický výklad křidélek zaslepovala badatele i reenactory a znemožňovala představu o komplexnosti raně středověkého válečnictví. V první řadě je nyní obvyklým tvrzením, že kopí byla využívána za použití obou rukou. Pro některé masivnější či delší kusy toto samozřejmě platí, což ukazuje i ikonografie, avšak drtivá většina našich zdrojů směřuje k obsluhovatelnosti jednou rukou v kombinaci se štítem. Tato specifická kombinace, kterou lze najít v mnoha kulturách na světě, byla záměrně využívána v určité fázi střetu. Ikonografie ukazuje, že jednoručně svíraná kopí v pozemním boji byla třímána s palcem směrem od hrotu – toto může být praktické hned z pěti důvodů:

  • experimenty potvrdily větší průraznost
  • kopí cílí na obličej
  • možnost kopí rychle vrhnout
  • větší bezpečí palce
  • lepší schopnost “zabodnout” nepřátelské kopí směrem k zemi

Tloušťka dochovaných ratišť a tulejek ukazuje, že drtivá většina ratišť se pohybovala okolo tloušťky 20-30 mm a byly zužované. Tato tloušťka se experimentálně ukázala jako univerzální a kopí se štípaným ratištěm o tomto průměru je dostatečně flexibilní a pevné, aby dobře snášelo jednoruční a obouruční použití a současně i vrhání coby oštěpu. Celková váha kopí tak mohla být až na výjimky v rozmezí 0,5-1,5 kg.

Boj kopím na výšivce z Bayeux.

Příklady boje kopím s křidélky.
Vlevo: Corbijský žaltář (Amiens Bibliothèque municipale Ms. 18, fol. 123v), kolem roku 800 (Paulsen 1969: Fig.4:2). Vpravo: Zlatý kodex z Echternachu (Nuremberg, Germanisches Nationalmuseum, Hs. 156142, fol. 78), 1030-1050 (Fuglesang 1980: Pl. 110C).

Přijmeme-li tento fakt, může nás to posunout dále v některých myšlenkách. Při střetu, ve kterém měla kopí převahu – tedy zřejmě všechna evropská bojiště raného středověku – představují křidélka výhodu a nadstavbu, jež zajišťuje vyšší výkon. Máme na mysli především tři praktické skutečnosti:

  • existuje korelace mezi výškou křidélek, šířkou břitu a tloušťkou ratiště. Rozpětí křidélek je zásadně stejné nebo větší než šířka břitu – kopí s úzkým břitem mají zpravidla nízká křidélka, kopí s širším břitem mají zpravidla vyšší křidélka. Pro výraznou většinu franského, polského a chorvatského materiálu (a zřejmě i dalšího, pro které neexistují podklady) platí, že při vnějším průměru tulejky 25-36 mm je rozpětí křidélek 59-90 mm a výška křidélek 17-34 mm (Demo 2010Westphal 2002Sankiewicz – Wyrwa 2018: 208). Tento poměr svědčí o tom, že rozpětí křidélek není náhodné, nýbrž je záměrně voleno tak, aby bylo schopno zastavit hrot v případě penetrace. Zdá se nám pravděpodobné, že téměř všechna křidélka s výjimkou křidélek s prvkem 2C mohla dobře posloužit k “odbodávání” nepřátelských kopí směrem k zemi – v podstatě jde o zastavení protiútoku rychlým a přesně mířeným úderem křidélky do oblasti tulejky nebo ratiště. Zejména kopí s velmi vysokými křidélky nebo křidélky s prvky 1B a některá křidélka s prvky 2B naznačují, že jsou konstruována pro co nejlepší manipulaci s protivníkovým kopím, případně též další zbraní.

 

  • Dlouhou dobu se mezi reenactory spekuluje o hákování pomocí křidélek, ale nakolik víme, prozatím nikdo nepřinesl přesvědčivé důkazy. Zejména křidélka s prvky 2C, 3C, 4C, 4D, 4F jsou dobře uzpůsobena k hákování objektů. Můžeme si představit, že mezi hákované předměty mohl být okraj štítu a zbraň nepřítele. Zahákování může mít velký praktický význam. Je možné, že s hákováním souvisí také prvky 6B a 6I. V Sáze o Þórim Zlatém (Gull-Þóris saga, kap. 10) se nachází zmínka o pokusu hákovat štít kopím.

 

  • Třetí často diskutovanou otázku, zda je možné křidélka prakticky využít k sekání kopím, je možné podpořit. Zásah víceméně všemi typy křidélek bude mít pozitivní ničivý účinek. Mezi nejlépe vybavená kopí můžeme počítat ta, která mají prvky 4A, 4C, 4G, 5A, 5B, 5E, 6C, 6E, 6G.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Použitá a doporučená literatura

British Museum (2019). Spear-head, Museum number 1856,0701.1449. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=85949&partId=1&from=ad&fromDate=700&to=ad&toDate=1200&object=20259&page=2, navštíveno 1.6.2019.

Creutz, Kristina (2003). Tension and tradition: a study of late Iron Age spearheads around the Baltic Sea, Stockholm.

Dauber, Albrecht (1955). Ein fränkisches Grab mit Prunklanze aus Bargen, Ldkr. Sinsheim (Baden). In: Germania, Bd. 33 Nr. 4, 381-390.

Demo, Željko (2010). Ranosrednjovjekovno koplje s krilcima iz okolice Dugog Sela u svjetlu novih saznanja o ovoj vrsti oružja na motki. In: Archaeologia Adriatica, Vol. 4. No. 1., 61-84.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Jaworski, Krzysztof (2005). Grody w Sudetach (VIII.-X. w.), Wroclaw.

Kivikoski, Ella (1973). Die Eisenzeit Finnlands: Bildwerk und Text, Helsinki.

Kostrzewski, Józef (1947). Kultura prapolska, Poznań.

Kouřil, Pavel (2005). Frühmittelalterliche Kriegergräber mit Flügellanzen und Sporen des Typs Biskupija-Crkvina auf mährischen Nekropolen. In: Die Frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas : (mit einem speziellen Blick auf die großmährische Problematik) : Materialien der internationalen Fachkonferenz : Mikulčice, 25.-26.5.2004Brno, 67-99.

Kurasiński, Tomasz (2005). Waffen im Zeichenkreis. Über die in den Gräbern auf den Gebieten des frühmittelalterlichen Polen vorgefundenen Flügellanzenspitzen. In: Sprawozdania Archeologiczne, vol. 57, 165-213.

Lang, James T. (1981). A Viking Age Spear-Socket from York. In: Medieval Archaeology, 25, 1981: 157–160, Pl. XV.

Leppäaho, Jorma (1964). Späteisenzeitliche Waffen aus Finnland: Schwertinschriften und Waffenverzierungen des 9. – 12. Jahrhunderts ; ein Tafelwerk, Helsinki.

Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku, Łódź.

Nørgård Jørgensen, Anne (1999). Waffen & Gräber. Typologische und chronologische Studien zu skandinavischen Waffengräbern 520/30 bis 900 n.Chr., København.

Oehrl, Sigmund (2013). Bear hunting and its ideological context (as a background for the interpretation of bear claws and other remains of bears in Germanic graves of the 1st millennium AD). In: Grimm, O. – Schmölcke, U. (eds.). Hunting in Northern Europe until 1500 AD – Old Traditions and Regional Developments, Neumünster, 267-332.

Paulsen, Peter (1969). Flügellanzen: Zum archäologischen Horizont der Wiener Sancta lancea. In: Frühmittelalterliche Studien 3, 289—312.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Reichmann, Christoph (2013). Late ancient Germanic hunting in Gaul based on selected archaeological examples. In: Grimm, O. – Schmölcke, U. (eds.). Hunting in Northern Europe until 1500 AD – Old Traditions and Regional Developments, Neumünster, 267-276.

Ruttkay, Alexander (1975). Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei (I). In: Slovenská Archeológia XXIII / 1, Bratislava, 119-216.

Sankiewicz, Paweł – Wyrwa, Andrzej M. (2018). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica.

Solberg, Bergljot (1984). Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Universitetet i Bergen. Dizertační práce.

Wardell, J. (1849). Antiquities and Works of Art Exhibited. In: Archaeological Journal 6, 401–2.

Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen?: Untersuchungen an frühmittelalterlichen Waffen, Oldenburg.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.