Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni nalézt, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha činí u zjištěných kusů 1100–1200 gramů. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme čtyři relativně dobře zachovalé exempláře, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html