Meč s pochvou ze sbírky Gay

Nové hodnocení jedné staré zbraně

V 19. století byl u Paříže na dně Seiny nalezen meč z 9. století, který byl vybaven výjimečně dobře zachovanou pochvou a kováním. Celek, který v literatuře není příliš dobře známý, je zásadním nálezem pro pochopení širších souvislostí ohledně nástupu nových progresivních typů mečů, konstruování pochev a užívání karolinských kování.


Sbírka Gay a její osud

Meč s pochvou, který je předmětem tohoto článku, náleží do skupiny militárii, které za svého života sebral francouzský architekt, vášnivý badatel, člen Francouzské společnosti pro starožitnosti a sběratel Victor Gay (1820-1887). Celoživotní zájem tohoto badatele o středověkou a renesanční látku vyvrcholil v sepsání monumentální, více než osmisetstránkové práce Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance (Archeologický glosář středověku a renesance) publikované v roce 1887, v níž uvedl řadu předmětů ze své sbírky.

Po Gayově smrti se umělecká složka sbírky přestěhovala do Národního muzea Louvre (publikována byla v Migeon 1909), zatímco “kusy méně vhodné pro Louvre byly vydraženy, včetně rozsáhlé sbírky zbraní, kterou v té době koupil pařížský obchodník se zbraněmi” (Post 1911: 76). K dražbě sbírky, která čítala zhruba 170 předmětů včetně 40 mečů, 45 dýk, 30 tyčových a střelných zbraní, 18 ostruh, 2 děl a 3 helem, došlo roku 1909 v aukčním domě Bacherreau. S významnou pomocí císaře Viléma II., který o sbírku projevil zájem a neváhal za ni zaplatit 30000 marek, se novým majitelem stala berlínská zbrojnice Zeughaus, jejíž fondy byly sbírkou významně rozšířeny. Sbírka byla do zbrojnice přivezena roku 1911, kdy byla publikována Paulem Postem.

Začleněním do muzejních fondů byla původní Gayova sbírka roztříštěna. Po druhé světové válce byly exponáty z Zeughausu převedeny pod Museum für Deutsche Geschichte (MfDG), po sjednocení Německa pak pod Deutsches Historisches Museum (DHM). Lze předpokládat, že významná část původní sbírky bude uložena právě v DHM, jak dokládají zápisy vzniklé nedlouho před sloučením obou muzeí (Müller 1986). Nejméně jeden meč z původní sbírky se nyní nachází ve zbrojnici Royal Armouries v Leedsu (Royal Armouries 2020). Současná lokace ani stav meče, kterým se budeme dále zabývat, není znám, ale lze očekávat, že pokud exemplář přežil turbulentní 20. století, pak především jeho organická složka bude významně poškozena. Zbigniew Robak mi v osobní konverzaci sdělil, že nález zřejmě nepřežil druhou světovou válku.


Publikované informace

Nakolik je nám známo, set nebo jeho části byly publikovány celkem jedenáctkrát. Nejstarší publikování nálezu představuje původní Gayova práce z roku 1887, kde je meč kresebně vyobrazen s popiskem:

„[…] damaškové čepele odpovídající následujícímu připojenému obrázku. Jde o vyobrazení předmětu, který zanechali děsiví Normané z Fríska na dně Seiny roku 885 během své invaze a obsazení Paříže. Druhý kus, pocházející ze stejného zdroje, ale kompletnější a doprovázený zlatnickou prací, nedovoluje pochyb o jejich společném původu. […]“ (Gay 1887: 22-3)

Příklad s jistým datem nás přivádí do posledních let 9. století. Z řady mečů pocházejících z obléhání Paříže roku 885 jsme vybrali kus […] s pozlaceným stříbrným kováním […], na kterém je patrný styl, který není ani francouzský, ani dánský, nýbrž fríský […].“ (Gay 1887: 641)

 „Rok 885. Fríský meč s pochvou, rukojetí a opaskovým průvlakem ze dřeva. [Kování] je ze stříbra se zlatými částmi.“ (Gay 1887: 642)

Kresebné znázornění meče podle Gay 1887: 642.

Druhé a nejméně důležité publikování nálezu představuje Paul Post v roce 1911, který přibližuje předměty přijímané do zbrojnice Zeughaus. Jeho publikace přináší jedinou známou fotografii společně s obsáhlejším popisem:

Zřejmě nejzajímavějším kusem v celé sbírce je raně románský meč nalezený u Paříže spolu s dobře zachovanou pochvou […]. Těžce zkorodovaná a poškozená čepel nese známky svářkového damasku, což není v raném středověku neobvyklé. Na jílci s půlkruhovou hlavicí je stále zachovaná dřevěná rukojeť s podélně směřovanými léty. Dřevěná pochva se zbytky někdejšího textilního potahu je rozpadlá na dvě separátní, mírně prohnuté poloviny, které tvořily přední a zadní stěnu pochvy. Na obou stěnách pochvy se v pravidelných odstupech zhruba 6 cm nacházejí tenké, paralelní brázdy, které naznačují, kudy původně vedly řemínky spojující obě poloviny pochvy. Na středové části horního konce vnější strany pochvy se nachází motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty. Tento je pravděpodobně zbytkem systému upevnění mečového pásu. Společně s mečem bylo nalezeno opaskové kování […] s nepříliš detailní rostlinnou ornamentikou, která vystupuje z pozlaceného pozadí. Toto kování představuje problém pro datování zbraně. Podle dostupných informací kování náleží do raného křesťanského období, do blízkosti Tassilova poháru. Polokruhová hlavice oproti tomu jen těžko umožňuje takto ranou dataci a směřuje do 11.-12. století […]. Toto koliduje s původním Gayovým návrhem, že meč s kováním náleží k sobě. Gayova hypotéza, že meč s kováním patřil frískému Normanovi obléhajícímu Paříž roku 885, musí být do velké míry zpochybněna.“ (Post 1911: 77-80)

Fotografie meče podle Wamers 1981: Abb. 11.1a.

Pochva pařížského nálezu se dvakrát objevila i v pracích Alfreda Geibiga:

V této souvislosti lze zmínit tři mečové pochvy z francouzské Paříže a nizozemského Stiensu, které směřují ke stejnému závěru. Všechny tři pochvy sestávají z dvou dřevěných polovin s pozůstatky textilního potahu. U pařížského nálezu se na přední straně, v blízkosti ústí pochvy, nachází zachovaný ‚motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty, který Post […] interpretuje jako možný zbytek systému upevnění mečového pásu‘. Těsně pod ní lze pozorovat stopy druhého, avšak odlomeného bloku o obdobné základně.(Geibig 1991: 107)

Dřevěné pozůstatky různých vzorů a velikostí, které pravděpodobně pocházejí ze systému zavěšení pochvy, lze nalézt také u exemplářů z Paříže, Stiensu a Schortensu.“ (Geibig 1999: 43)

Zřejmě největší pozornost byla věnována kování, které bylo celkem sedmkrát zahrnuto do rozborů karolinského kování (Arbman 1937: 173; Fraenkel-Schoorl 1978: 358, Kat.-Nr. 13; Lennartsson 1997/1998: 565, Kat.-Nr. 48, Taf. 10.8; Robak 2013: Tab. XCII.9; Wamers 1981: 109, Abb. 11.1; Werner 1969: 501, Pl. 26c; Zimmermann 1923: 64-5). Za doslovnou citaci stojí dva níže uvedené texty, které zmiňují rozměry a popis dekorace:

Čelní strana je lemována dvěma paralelně jdoucími, vyvýšenými liniemi. Vnější má perličkový okraj, vnitřní má středový zářez vyložený niellem. Uvnitř se nachází pole zdobené vzorem připomínajícím šlahouhy, které vyrůstající ze středů dvou květin. Některé šlahouny jsou zakončeny shluky hroznů, které zdobí niellové tečky. Všechny šlahouny jsou vyloženy niellovými linkami.“ (Fraenkel-Schoorl 1978: 358)

Odlévané oválné kování, pozlacené stříbro vyložené niellem. Původně připevněno třemi nýty umístěnými na kruhových ploškách. Dva nýty byly umístěny na delších stranách, poněkud stranou od středové osy kování, a třetí bylo umístěno na přední straně. Zachoval se pouze jeden nýt, zdobený perličkovou dekorací. Délka 5,8 cm, šířka 3,5 cm. […] Náhodný nález umístěný na dřevěné pochvě uchovávající damaskový meč, který je atypický pro karolinské období.“ (Lennartsson 1997/1998: 565)


Detailnější kresebné zpracování kování podle Wamers 1981: Abb. 11.1b.


Přehodnocení meče a pochvy

Vyhodnocení meče z Gayovy sbírky má smysl nejen proto, že jde o kromobyčejně zajímavý a dobře zachovaný exemplář, ale také proto, že může pomoci nastolit nové otázky související s počátkem nového trendu karolinských mečů v období 9.-10. století. Popis by proto měl být pečlivý a měl by se věnovat všem třem složkám – meči, pochvě a kování. Tuto posloupnost zvolíme pro následující část této kapitoly.

Meč

Přes svou strohost jsme z publikovaných informací schopni vyčíst základní údaje o původním vzhledu a okolnostech nálezu. Meč s čepelí ze svářkového damasku a zachovanou dřevěnou rukojetí byl uložen v dřevěné pochvě, která byla opatřena dřevěným průvlakem a pozlaceným stříbrným kováním, které bylo stále připevněno k pochvě. Tento set byl, společně s nejméně jedním dalším mečem, objeven na dně řeky Seiny u Paříže. Post na jiném místě uvádí, že délka nálezu činí 720 mm.

Komentáře Gaye i Posta jsou zatíženy skutečností, že vznikly před zveřejněním Petersenovy typologie (Petersen 1919). Z toho důvodu bylo na meč nahlíženo jako na románský výrobek 11.-12. století, který je neslučitelný s karolinským kováním. Tuto informaci přejímá také Wamers a Lennartsson. Fotografie zveřejněná Postem ukazuje, že podstava jílce je opatřena nýtem, na základě čehož lze usuzovat dvoudílnou konstrukci hlavice. Při znalosti tohoto významného konstrukčního rysu lze meč přiřadit k Petersenovu typu N (Petersen 1919: 125-6) či Geibigovu typu 8 (Geibig 1991: 48-50). O mečích tohoto typu se soudí, že vznikly ve Franské říši v 9. století a v západní a střední Evropě byly v užívání až do začátku 10. století (Košta – Hošek 2014: 248-9). Nástup mečů typu N přímo souvisí s typem X (analogický tvar s jednodílnou hlavicí) a byl iniciován srážkami kavalérních útvarů vnitřně rozpolcené Franské říše 2. čtvrtiny 9. století, o čemž svědčí větší délka zbraně (obvykle 90-101 cm), kvalitněji konstruovaná čepel a protažená záštita (obvykle v délce 9-13 cm). Přestože Gayův text předkládal z dnešního pohledu úsměvně přehnané interpretace, ve své podstatě byl přesnější než Post, který pokládal komponenty nálezu za neslučitelné. Přesnější určení jílce v rámci Geibigovy kombinační typologie není bez dodatečných informací možné. Dobře zachovaná rukojeť se na původním Gayově nákresu jeví soudkovitá, avšak z fotky vyplývá, že se od záštity po hlavici plynule zužuje. Z důvodu rozpadu je na fotkách opatřena párem drátů, které ji přidržují. Celková délka jílce, soudě dle analogií, mohla být zhruba 14-16 cm.

Významně poškozená čepel umožňuje pouze krátký komentář. Koroze postihla zejména oblast žlábků a břitu. Žlábek se zdá zasahovat až k záštitě a byl vyplněn svářkovým damaskem, jehož zákrut se zdá být ZS nebo ZSZ. Soudě na základě analogií kompletních mečů lze předpokládat, že z čepele chybí zhruba koncových 20-25 cm, které zřejmě byly částečně odlomeny s koncovým dílem pochvy, částečně při vyjímání zbraně z pochvy.


Schéma jílce Geibigova typu 8. Geibig 1991: Abb. 9.

Schéma výroby dvoudílné hlavice Petersenova typu N a způsob fixace nýtů pomocí strusky. Košta – Hošek 2014: Fig. 148.

 

Pochva

Dobře zachovaná pochva je v raném středověku opravdovou vzácností a není pochyb, že pochva ze sbírky Gay je jednou z těch nejlépe zachovaných. Hodnota této pochvy spočívá především ve faktu, že jde o jednu z mála pochev, kterou lze vztáhnout k franské ikonografii. Je nesmírná škoda, že se z popisů dozvídáme tak žalostně málo informací. Je jasné, že základ tvořily dvě desky, jak je v raném středověku standardem. Post nás dále informuje o textilním potahu, otlačcích v pochvě a průvlaku, avšak nespecifikuje, zda byl průvlak a omoty umístěny pod potahem či na něm, a tak se tohoto úkolu musíme zhostit nyní, přičemž musíme vycházet jak z Postovy fotografie, analogických nálezů, dobové ikonografie a praktických znalostí výroby pochvy.

Organické průvlaky raně středověkých pochev se zdají být vždy umístěny pod potahy. Svědčí o tom nálezy kožených potahů z anglosaské Anglie a Dublinu, na nichž jsou patrné otlačky původních průvlaků (Cameron 2007: Fig. 46; Mould et al. 2003: 3355-3366), tak i dřevěný průvlak z Haithabu (Geibig 1999: 43-4, Taf. 17) a franská ikonografie, zejména Stuttgartský žaltář, fol. 105r a 158v. Některé pochvy svědčí o pevné fixaci dřevěného průvlaku na stěnu jádra (Ypey 1964: Taf. 1-3) či o vytvoření otvoru přímo ve stěně jádra (Mould et al. 2003: 3355). Vně potahu se zdají být umístěny pouze kovové průvlaky (Arwidsson 1977: Abb. 60-64; Eldjárn 2016: 326, 328; Kalousek 1971: 111-2, Obr. 174.2; Tomsons 2012: 88, 30. Att.), a proto se zdá, že jejich ukládání pod potah má jistou souvislost k menší pevností materiálu. Zřejmě bylo žádoucí, aby byl při případném prasknutí organického průvlaku mečový pás stále připevněn k pochvě, i když jen potahem. Z tohoto důvodu se zdá pravděpodobné, že nález z Gayovy sbírky nebyl výjimkou a potah kompletně či do značné míry překrýval průvlak, a to i navzdory tomu, že z Gayovy kresby by se mohlo zdát, že otlaček umístěný nejblíže záštitě vede pod průvlakem, což by při správnosti zakreslení mohlo znamenat, že průvlak byl umístěn vně potahu. Při prozkoumání fotografie se však zdá, že kresba v tomto detailu není korektní – otlaček se totiž nachází na úrovni nožky průvlaku, která je poměrně nízká a je pravděpodobné, že původní řemínek, po němž zbyl otisk, částečně sloužil k fixaci průvlaku zvnějšku a nebyl zaveden pod průvlak. Zajímavostí je, že průvlak je na fotografiích poničený, a to v nejvýše položené části, která je současně nejužším bodem motýlkovitého průvlaku. Průvlak je přibližně stejně dlouhý jako rukojeť, tedy zhruba 10 cm.

Schéma ukazující tvary průvlaků na základě otisků v kůži, společně s naznačenými prořezy. Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

Písemné informace ani fotografie nesvědčí o použití jiného než-li textilního potahu, zřejmě lněného. Kožený potah není zmíněn a při stupni zachování lze tvrdit, že dost možná nebyl použit. Není známo, zda byla použita pouze jedna vrstva textilu, anebo vrstev bylo více. Vzhledem k použití textilu a otlačkům po omotech je zřejmé, že pochva ze sbírky Gay reprezentuje typ elitního vybavení, který se objevuje ve franské ikonografii 9. století, zejména v Stuttgartském žaltáři (820-830), Utrechtském žaltáři (820-835) a Vivien Bible (845-846). Téměř každá pochva vyobrazená v těchto dvou ikonografických pramenech má následující dva rysy: jednobarevný bílý či šedý potah a omoty, který jsou ve vrchních dvou třetinách řídké, v závěrečné třetině velmi husté. Husté omotání konců pochev, které slouží k zesílení nejnamáhanější části, známe u mečů a mečových komponentů z 9.-10. století z Německa (Geibig 1991: 104–105), Velké Británie (Paterson et al. 2014: 94-6), Norska (Vlasatý 2018) a Ruska (Kainov 2012: 46–54). Námi zkoumaná pochva postrádá špici, která velmi pravděpodobně byla zesílena stejným způsobem, je však jedinou archeologicky zaznamenanou pochvou, která dokazuje omoty ve vrchních dvou třetinách.

Jak udává Post, otlačky omotů mají rozestup zhruba 6 cm, a z nákresu lze usuzovat, že na dochované části pochvy bylo omotů nejméně 7. Absence řemínků a otlačky v pozůstatcích dřevotextilního kompozitu naznačují, že omoty byly připevněny vně potahu, kde mohly snadněji podlehnout zkáze. Jejich původní podobu neznáme; zřejmě šlo o drobné kožené řemínky, jejichž přesný způsob uvázání nám uniká. Na původním Gayově nákresu mají omoty podobu jednoduchých linek, avšak z Postovy fotografie se zdá, že tyto linky mohly být ve spodní části předmětu vypleteny do křížů, podobně jak je tomu v ikonografii. Ve světle tohoto objevu se zdá, že smyslem těchto řemínků bylo držet pochvu pohromadě, poskytovat ji dodatečnou ochranu, přidržovat průvlak a zajišťovat boční (spodní) řemen proti sklouznutí. Na jediné známé fotografii se nadto nacházejí dva moderní úchyty, a sice drát na úrovni středu průvlaku a řemínek ve vzdálenosti 1/5 od současného konce pochvy; tyto úchyty zabraňovaly pochvě v rozpadu.

Bohužel nemůžeme říci žádné bližší informace na téma výstelky a možného lepení či barvení potahu.

Západoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

 

Systém upevnění mečového pásu

Kování nalezené společně s mečem je výjimečné a umožňuje bližší zařazení celku, který je jinak datovatelný do období 2. třetiny 9. století až do počátku 10. století. Hned v úvodu je potřeba předestřít, že hodnota nálezu spočítá také v tom, že meč byl nalezen spolu s kováním. Karolinská mečová kování se s meči nacházejí velmi vzácně a jsou nacházeny výlučně mimo Franskou říši, kde se v 9.-10. století již nepohřbívalo s milodary. Nálezy proto pocházejí ze zemí, které nejsou integrální součástí říše – na území České Republiky, Slovenska, Chorvatska, Velké Británie (Wachowski 1992: 25, Tab. 4), Švédska (Androščuk 2014: 110-2) a Rakouska (Robak 2013 II: 66).

Kování lze hodnotit na základě tvaru a dekorace. Tvar odpovídá jedné z variant oválného kování, které uvádí Wachowski (1992: 22, Ric. 11) a které je součástí jeho typu II.2, jehož těžiště používání klade do 2. poloviny 9. století (Wachowski 1992: 19-22, Ric. 14). V Ungermanově revizi Wachowského lze kování přiřadit k typu A, které označuje všechny soubory s trojlístkovým kováním, jež lze podle autora zařadit zhruba do poloviny 9. století (Ungerman 2015: 259, 261). Robak (2013: 114-6; 2018: 155) kování přiřazuje k asymetrickým oválným kováním a považuje jej nejstarší typ karolinského mečového kování (typ I), které se společně s trojlístkovým kováním začalo používat na přelomu 1. a 2. čtvrtiny 9. století a následně se v průběhu 2. třetiny 9. století vyvinulo ve stříškovité kování (typ II).

Rostlinná výzdoba užitá na karolinských kování je rys typický pro 9. století (Košta – Lutovský 2014: 120-1; Wachowski 1992: 91-95; Westermann–Angerhausen 2006). Vynikající prací pro bližší datování představuje práce Moniky Lennartsson, která dotyčné kování řadí do fáze STG IV, která v absolutním datování odpovídá zhruba 2. čtvrtině 9. století (1997/1998: 494). V osobní konverzaci Robak kování řadí do počátku 2. třetiny 9. století (osobní diskuze se Zbigniewem Robakem). Kování tedy lze s největší pravděpodobností řadit před polovinu 9. století, do doby vzniku uvedených ikonografických pramenů.

Je samozřejmě sporné, zda původní Gayova kresba, která kování umisťuje na bok pochvy několik centimetrů pod úroveň průvlaku, pravdivě zobrazuje původní pozici. Na dostupné fotce je místo, které Gay zvolil, oválně otlačené, a proto předpokládáme, že kování se na tomto místě skutečně nacházelo. Jiné otlačky pocházející z dalších kování nelze u pochvy detekovat. Přesto je potřeba chápat následující popis spíše za návrh. Pokud je pozice kování korektní, bylo jistě nanýtováno na separátním pásu, který tvořil oko, jež bylo navlečeno zespoda na pochvu (viz Robak 2018: Fig. 10-11) a následně zřejmě zajištěno omoty proti sklouzávání do nežádoucí pozice. Ke kování byl připevněn řemen, který byl na opačné straně přinýtován k nedochovanému trojlístkovému kování. Smyslem kování na pochvě bylo vytvořit druhý fixační bod a tudíž držet pochvu ve správném úhlu. Absence dalšího kování umístěného na úrovni průvlaku naznačuje, že řemen, který vycházel z druhého ramena trojlístkového kování směrem k pochvě, byl jednoduše provlečen skrze průvlak a zřejmě zakončen přezkou. Zbývající rameno trojlístkového kování sloužilo k připevnění řemenu, na němž mohlo být připojeno nákončí.

Blízkými analogiemi popsaného systému představují pochvy vyobrazené na stranách 22r, 47v, 58v, 158v a 165r Stuttgartského žaltáře (WLB Cod.bibl.fol.23), vytvořeného ve 20. letech 9. století. Pochvy vyobrazené na těchto stranách jsou opatřeny dvěma viditelnými řemeny, přičemž jeden prochází skrze viditelný průvlak na přední část pasu a napíná vrchní část pochvy dopředu, druhý obkružuje pochvu v těsné blízkosti průvlaku a fixuje nižší část pochvy. Oba řemeny se setkávají v jednom bodě v trojlískovém nákončí, které je skryto v záhybech oděvu na zádech nositele. Pochvy se pojí s meči, jejichž hlavice je příliš schématická na to, aby se dala určit, ale jedná se o typ K, Mannheim nebo podobný typ (Bilogrivić 2009: 147-8). Jedinou odlišností pařížského nálezu oproti vyobrazeným pochvám je použití kování na bočním řemenu.

Nejbližší analogií je pak zřejmě meč s pochvou, který je vyobrazený na straně 80r Utrechtského žaltáře (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), který byl vytvořen snad v 20. či 30. letech 9. století. Pochva je znázorněna obdobným způsobem jako výše popsané, ačkoli poněkud schematičtěji. Meč, se kterým se pochva pojí, má polokruhovou hlavici, velmi podobnou typu X / N.

Stuttgartský žaltář (WLB Cod.bibl.fol.23), 47v, 58v, 158v a 165r.
Zdroj: Stuttgarter Psalter 2020.

Utrechtský žaltář (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), 80r.
Zdroj: The Utrecht Psalter 2020; Robak 2013: Rys. 24.


Kresebná rekonstrukce

Pro lepší pochopení navrženého vzhledu jsme oslovili dva umělce, aby znázornili meč v pochvě. První ilustraci vytvořila malířka Klára Sedlo. Představuje meč v mírném pohledu, pod úhlem, který je k vidění na iluminacích.

Druhé zpracování vytvořil grafik Tomáš Cajthaml, který meč znázornil v horizontální poloze. K meči připojil navržené schéma upevnění řemene s kováním na pochvu.


Závěr

Pařížský nález ze sbírky Gay je výjimečný a jeho hodnota může být shrnuta následujícími body:

  • Set meče s pochvou může vytvářet dobrý odrazový můstek pro dataci nejstarších mečů typů X a N, které představují revoluci ve výrobě zbraní raného středověku. Nevíme, zda mladší mečový set neaplikoval starší kování, avšak pochva a řemení stylisticky odpovídají 2. čtvrtině 9. století. Budeme-li pokládat výjev z Utrechtského žaltáře za výjev meče s polokruhovou hlavicí, není důvod neuvažovat o stejné dataci pro celý set. O existenci typu N před polovinou 9. století se donedávna pouze spekulovalo; Jiří Košta roku 2014 doslova řekl: “První výskyt mečů typu N lze hypoteticky datovat před polovinu 9. století” (Košta – Hošek 2014: 249). Revizní průzkum meče typu N z moravských Kostic rovněž poukázal na datování před polovinu 9. století (Košta et al. 2019: 212-3).
  • Dobře zachovaná pochva vykazuje významné podobnosti s pochvami vyobrazenými v ikonografii 9. století. Nález potvrzuje, že ikonografie je v tomto ohledu věrohodným pramenem, který lze využít při teoretizování nad původním vzhledem.
  • Set meče z pochvou s karolinským kováním z území Franské říše je mimořádný úkaz, ke kterému se obtížně hledá paralela.
  • Dobře zachovaný průvlak mečové pochvy je v raném středověku vzácností.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Poděkování

Při vzniku tohoto článku se mi dostalo pomoci, která by měla být náležitě uvedena. Tímto proto děkuji Aleksandře Ščedrině, která mne na nález upozornila a probrala se mnou řadu detailů. Mé díky si zaslouží Jiří Košta, jehož poznámky ve mne vzbudily zájem k napsání článku a byl to on, kdo mne vybavil potřebnou literaturou. Rád bych vyjádřil své poděkování vůči Šimonovi Ungermanovi a Zbigniewovi Robakovi, kteří se mnou ochotně probrali kování. Na posledním, čestném místě, chci poděkovat malířce Kláře Sedlo a grafikovi Tomášovi Cajthamlovi, jejichž ilustrace vdechly nálezu nový život.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Arbman, Holger (1937). Sweden und das Karolingische Reich. Studien zu den Handelsverbindung des 9. Jahrhunderts, Stockholm.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.

Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K. In: Opusc. archaeol. 33, 125–182.

Cameron, Esther A. (2007). Scabbards and Sheaths from Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations, 1962-81. Ser. B, vol 8, Dublin.

Fraenkel-Schoorl, Neeke (1978). Carolingian Jewellery with Plant Ornament. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 28, 345-397.

Gay, Victor (1887). Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance, I-II, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7-68.

Kalousek, František (1971). Břeclav – Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Košta, Jiří – Lutovský, Michal (2014). Raně středověký knížecí hrob z Kolína. Early medieval princely burial from Kolín, Praha.

Košta, J. – Hošek, J. – Dresler, P. – Macháček, J. – Přichystalová, R. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavi a okolí – nová revize. In: Památky archeologické 110, 173–235.

Eldjárn, Kristján (2016). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Lennartsson, Monika (1997/98). Karolingische Metallarbeiten mit Pflanzenornamentik. In: Offa 54/55, 431–619.

Migeon, Gaston (1909). Collection Victor Gay aux Musées Nationaux, Paris.

Mould, Q. – Carlisle, I – Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Müller, Heinrich (1986). Alte Hieb- und Stichwaffen Sonderausstellung des Museums für Deutsche Geschichte, Berlin.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Post, Paul (1911). Zeughaus. Die Sammlung Gay. In: Amtliche Berichte aus den Königlichen Kunstsammlungen, 33. Jahrg., Nr. 3, 75-88.

Robak, Zbigniew (2013). Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII-X wiek. I-II część, Nitra.

Robak, Zbigniew (2018). The Sword and Sword-belt in Carolingian Times. The Warrior Burial 23 from Závada Reconsidered. In: Študijné zvesti 64, 149 – 177.

Royal Armouries (2020). Zeughaus, Berlin (ex V. Gay) Sword. In: Royal Armouries Collections [online]. [2020-05-30]. Dostupné z: https://collections.royalarmouries.org/archive/rac-archive-111512.html.

Stuttgarter Psalter (2020). Stuttgarter Psalter – Cod.bibl.fol.23. In: Württembergische Landesbibliothek Stuttgart. Dostupné z: http://digital.wlb-stuttgart.de/sammlungen/sammlungsliste/werksansicht/?no_cache=1&tx_dlf%5Bid%5D=1343&tx_dlf%5Bpage%5D=1.

Tomsons, Artūrs (2012). Divasmeņu zobeni Latvijas arheoloģiskajā materiālā 9.-13.gs., Rīga.

Ungerman, Šimon (2015). Mečové pásy z 9.–10. století v západní a střední Evropě: typologie, chronologie, provenience a symbolika. In: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk, Nitra.

The Utrecht Psalter (2020). The Utrecht Psalter. In: Universiteitsbibliotheek Utrecht. Dostupné z: http://objects.library.uu.nl/reader/index.php?obj=1874-284427&lan=en&_ga=2.55421096.2044017784.1591011297-1601072519.1591011297#page//11/51/45/11514575807329943918974580038627186786.jpg/mode/1up

Ypey, Jaap (1964). Vroeg-middeleeuwse zwaarden uit Nederlandse verzamelingen. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 14, 89-96.

Vlasatý, Tomáš (2018). Omotání norských mečových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/omotani-norskych-mecovych-pochev/

Wachowski, Krzysztof (1992). Kultura karolińska a Słowiańszczyzna Zachodnia, Wrocław.

Wamers, Egon (1981). Ein karolingischer Prunkbeschlag aus dem Römisch-Germanischen Museum, Köln. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 9, 91-128.

Werner, Joachim (1969). Sporn von Bacharach und Seeheimer Schmuckstück: Bemerkungen zu zwei Denkmälern des 9.Jahrhunderts vom Mittelrhein. In: Siedlung, Burg und Stadt. Studien zu ihren Anfängen, 498-506

Westermann–Angerhausen, Hiltrud (2006). The Carolingian objects. In: S. H. Fuglesang – D. M. Wilson (Eds.). The Hoen Hoard. A Viking gold treasure of the ninth century, Oslo, 103–118.

Zimmermann, E. H. (1923). Kunstgewerbe des frühen Mittelalters : auf Grundlage des nachgelassenen Materials Alois Riegls, Wien.

Kuronský meč ze soukromé sbírky

Na začátku září tohoto roku jsme Vám přinesli článek o soukromém meči s dřevěným jílcem, který patří do sbírky pana Dr. Lee Jonese (http://vikingsword.com). Na základě této spolupráce jsme se rozhodli zveřejnit další exemplář z jeho sbírky. Tentokráte jde o meč, který pan Jones zakoupil zhruba před dvaceti lety v anglickém starožitnictví. Při koupi si byl jist tím, že se jednalo o původní nález, nevěděl však, z jaké doby. Jaký cenný artefakt má ve své sbírce, se majitel dozvěděl až mnohem později. Nyní si meč důkladně popišme.

kuronsky1kuronsky1_2kuronsky2 kuronsky3couronian_upper-hilt_2couronian_upper-hilt_1couronian_guard_2couronian_guard_1

kuronsky4couronian_exposed_tang_endcouronian_blade

Celková délka meče je 829 mm a jeho kompletní váha činí 833 g. Jílec je dlouhý 143 mm. Hlavice je jednodílný odlitek ze slitiny mědi o délce 62,6 mm, výšce a 40,1 mm a tloušťce 13,1–19,9 mm. Na vrchní straně můžeme spatřit roznýtovaný řap, který prochází celou hlavicí. Výzdobu tvoří dekorace ze tří soustředných kruhů – na hlavici jsou kruhy rozloženy symetricky v počtu 7 kusů na integrální podstavě a nejméně dva nalezneme na výrazném středovém laloku koruny. Jak bylo této dekorace dosahováno, zda puncem nebo rytím, nemůžeme nyní stanovit. Prostor rukojeti, kterou tvoří pouze obnažený řap bez organických zbytků, je dlouhý 94,5 mm. Řap je v těchto místech široký 12,2–16,8 mm a tlustý 5,1–7,6 mm. Mírně prohnutá záštita, která je rovněž ze slitiny mědi, je dlouhá 82,2 mm. Ve středové části je záštita vysoká 8,2 mm a tlustá 16,3 mm, ke koncům se zužuje na výšku 6,8 mm a tloušťku 3,6 mm. Zdá se také, že záštita byla postříbrena. Dvoubřitá čepel, jež byla zahloubena do předem připravené zdířky vytvořené v přední části záštity, je dlouhá 686 mm a po celém povrchu pokryta korozí. Nejsou u ní patrné žádné znaky ani svářkový damašek. U záštity je čepel široká 47,7 mm a zužuje se až na 30,6 mm (47,7; 43,6; 41,3; 38,0; 36,6; 35,2 a 30,6 mm při deseticentimetrových odstupech). Čepel se zdá být mírně vypouklá, průřez se zdá být čočkovitý. Tloušťka u záštity je 6,65 mm včetně koroze a zužuje se na necelých 6 mm u hrotu (6,65; 60,6; 5,76; 6,71; 5,72; 5,82 a 5,98 mm při deseticentimetrových odstupech).

Jílec náleží do skupiny, kterou Šturms (1936: 109–112) na základě studia litevských mečů pojmenoval „kuronským typem“. Kirpičnikov (1966: 53) tento typ ve svém schématu vrcholně středověkých mečů nazval jako typ I, ale tato klasifikace se z dlouhodobého hlediska příliš neujala. Přelom znamenaly až práce V. Kazakevičia, který vytvořil typologii baltských mečů (Kazakevičius 1996: 53–59; Kazakevičius 1997). Kazakevičius tento typ pojmenoval jako T1, popsal jej a zmapoval jeho exempláře. Na jeho práci navázal A. Tomsons (Tomsons 2008; Tomsons 2012), který zrevidoval typ T1 a definoval jeho 4 varianty.

t1-typ
Varianty typu T1 podle Tomsona (2012: Fig. 1)

Typ T1 vznikl z Petersenova typu T a byl používán od 11. do 13. století na území východní Evropy (Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Bělorusko, Ukrajina a Polsko). V současné chvíli je známo kolem 150 mečů a mečových komponentů patřících k tomuto typu  a tento počet stále narůstá (Tomsons 2012: 148). Lze je tudíž považovat za místní výrobky, které si mezi místní elitou udržely důležité postavení po dvě století. Jílce mečů typu T1 mají komponenty odlité ze slitiny mědi, které jsou zdobené různými způsoby dekorace. Konstrukce hlavice se zdá být jednodílná i dvojdílná, avšak i u dvojdílných hlavic řap prochází skrz obě duté části. Koruna hlavice je troj, pěti nebo sedmilaločná. Záštity jsou zpravidla mírně prohnuté. Čepele jsou vždy dvoubřité, široké od 4–5,7 cm, žlábky jsou obvykle užší; některé čepele jsou opatřeny nápisem nebo značkou (Kazakevičius 1996: 53–56). Celková délka mečů je 85–100 cm (Tomsons 2012: 148).

t1-distribuceDistribuce mečů typu T1 podle Kazakevičia (Tomsons 2008: Fig.1)

Meč, který vlastní pan Jones, dobře zapadá do typu T1 (konkrétně jej lze ztotožnit se třetí variantou podle Tomsona), byť v některých detailech vyčnívá. Celková délka meče je zhruba 2 cm menší, než je u mečů tohoto typu obvyklé. Čepel svou délkou a šířkou zhruba odpovídá analogickým kusům, avšak nikoli svým profilem, který se zdá být atypický. Jednodílná hlavice odpovídá některým nálezům. Kruhová dekorace se nachází na hlavicích mečů typu T1 z Estonska, Lotyšska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska (Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2; Tomsons 2008: 3. att., 6. att.), ale nakolik vím, jedná se o první kompletní meč, který využívá takto zdobený komponent. Kruhová dekorace našla využití také na soudobých záštitách z Estonska a Lotyšska (Tomsons 2008: 6. att.) a na nákončí pochev z Lotyšska (Tomsons 2012: Fig. 6). Záštita tvarově odpovídá analogiím, ale postříbření je nestandardní a nemá obdoby. Bližší datování ani geografické zařazení není možné. Nutno však podotknout, že zmíněné východoevropské země mají dlouhodobý problém s detektoráři, a není vyloučeno, že meč může pocházet z nelegálního výkopu například v Lotyšsku nebo Litvě.

dekoraceDekorace mečů typu T1 z 11.–13. století. Větší rozlišení zde.

Hlavice: Kogula, Mežotnes senpilsēta, Talsu Vilkumuiža, Vúscie, Čornivské hradiště, Ušakovo (Tomsons 2008: 3. att., 6. att.; Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2). Záštity: Kogula, Matkules kapi, Paalkšni (Tomsons 2008: 6. att.). Nákončí: Lībagu Sāraji (Tomsons 2012: Fig. 6).

Při sepisování tohoto článku se pan Jones pokusil kontaktovat předchozího majitele, aby získal více informací. Tento se však neozývá, což není kvůli dvacetiletému odstupu překvapivé. Spolupráce s panem Jonesem se opět ukázala být velmi plodná, a já se nemohu dočkat, jaké další skvosty ze své sbírky nám ještě odhalí!

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Kazakevičius, Vytautas (1997). On One Type of Baltic Sword of the Viking Period. In: Archaeologica Baltica 2, Vilnius, s. 117–132.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников, A.Н. (1966). Древнерусское оружие. Выпуск 1. Мечи и сабли IX–XIII вв. Археология СССР. Свод археологических источников, Е1–36, Москва–Ленинград.

Pivovarov – Kaliničenko 2014 = Пивоваров, Сергій – Калініченко, Виталій (2014). Наверщя руків’я меча з Чорнігівського городища // Питання стародавньої та середньовічної історії, археології й етнології: Збірник наукових праць, Том 1 (37), c. 39–55.

Šturms, Eduards (1936). Kuršu zobeni. In: Senatne un Māksla, 4, s. 106–116.

Tomsons, Artūrs (2008). Kuršu (T1 tipa) zobeny rokturu ornaments 11.–13. gs. In: Latvijas Nacionālā Vēstures muzeja raksti, 14, s. 85–104.

Tomsons, Artūrs (2012). Symbolism of Medieval Swords from the Territory of Latvia During the 11th – 13th Centuries. In: Folia Archaeologica, 29, s. 145–160.

Jakobssonovy principy jílců

Na revoluční práci Jana Petersena De Norske Vikingesverd (1919) navázala řada autorů, kteří se snažili Petersenovu typologii upravit, doplnit anebo nahradit vlastními schématy. Jedním z nich je Mikael Jakobsson, který ve své práci Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992) představil poněkud odlišný přístup. Na něj se nyní podíváme.

kniha

Práce Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Válečnická ideologie a typologie vikinských mečů], která je publikovanou doktorskou prací autora, je seriózním a velmi propracovaným počinem, jehož přínos spatřuji především v pokročilé analýze, která těží z dat shromážděných z velké části Evropy. Jeho cílem není přímo revidování Petersenových jílcových typů, se kterými v podstatě souhlasí, nýbrž se rozhodl pro vymezení velkých skupin jílců využívajících podobných konstrukčních rysů – tyto skupiny pak nazývá principy. Zatímco Petersen vyčlenil tři principy (skupina s vícelaločnou hlavicí, skupina se zjednodušenou hlavicí, skupina nezařaditelných typů), Jakobsson rozšiřuje dělení na 6, respektive 7.

  1. trojúhelníková hlavice
  2. trojlaločná hlavice
  3. pěti a více laločná hlavice
  4. absentující hlavice
  5. zahnutá záštita
  6. jednodílná hlavice
  7. nezařaditelné

principy

Princip 1 : trojúhelníková hlavice

Odpovídá Petersenovým základním typům A, B, C, H, I a speciálním typům 3, 6, 8 a 15. Meče užívající tohoto principu tvoří podstatnou část mečového materiálu – podle Jakobssona nejméně 884 kusů (48%). V Norsku tomuto principu odpovídá 529 kusů (60%), ve Švédsku 147 (17%), ve Finsku 81 (9%), v Dánsku 4 (0,5%), v západní Evropě 94 (11%) a ve východní Evropě 29 (3%). Svůj původ mají v kontinentálních mečích s pyramidovou hlavicí. Do Skandinávie se tento princip dostává v polovině či na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přetrvává zde do poloviny 10. století.

princip1-typyTypy mečů odpovídající principu 1.

princip1-rozsireniRozšíření principu 1 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 2 : trojlaločná hlavice

Zahrnuje varianty typu A, typ Mannheim, speciální typy 1 a 2, typ Mannheim/Speyer, typ D, speciální typy 14 a 6, typ L, starší varianta typu X, speciální typ 13, typ E, speciální typ 19, typy U, V, R, S, T a Z. Tento princip se uplatňuje u nejméně 492 mečů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 188 kusů (37%), ve Švédsku 58 (12%), ve Finsku 43 (9%), v Dánsku 18 (4%), v západní Evropě 75 (15%) a ve východní Evropě 110 (23%). Původ lze spatřovat v merovejských mečích, trojlaločná hlavice vychází z hlavice se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přiživen z Anglie v 9. století zde setrval až do začátku 11. století.

princip2-typyTypy mečů odpovídající principu 2.

princip1-rozsireni
Rozšíření principu 2 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 3 : pěti a více laločná hlavice

Zahrnuje typ K, O a pětilaločnou variantu typu S. Tento princip je nejméně početný – nejméně 88 mečů (5%) – a souvisí s principem 2. V Norsku tomuto principu odpovídá 44 kusů (49%), ve Švédsku 4 (5%), ve Finsku žádný, v Dánsku 1 (1%), v západní Evropě 26 (30%) a ve východní Evropě 13 (15%). Princip 3 vzešel, stejně jako princip 2, z merovejských mečů s hlavicí se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na počátku 9. století a přečkal do poloviny 10. století.

princip3-typyTypy mečů odpovídající principu 3.

princip3-rozsireni
Rozšíření principu 3 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 4 : absentující hlavice

Tento princip, vyznačující se vrchní záštitou, která nahrazuje hlavici, zahrnuje typy M, P, Q, Y, Æ a speciální typy 5, 17 a 18. Počet mečů užívajících tento princip je nejméně 712 (39%). Nutno podotknout, že typ M je vůbec nejpočetnějším typem mečů s nejméně 432 zástupci (17%). V Norsku principu 4 odpovídá 631 kusů (89%), ve Švédsku 23 (3%), ve Finsku 14 (2%), v Dánsku 2 (0,3%), v západní Evropě 28 (4%) a ve východní Evropě 14 (2%). Princip 4 se objevil v 9. století a vytratil se v průběhu 11. století.

princip4-typyTypy mečů odpovídající principu 4.

princip4-rozsireni
Rozšíření principu 4 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 5 : zahnutá záštita

Zahrnuje typ L, varianty typů O, K a X, typ Q, T, Y, Z, Æ, speciální typy 7, 14, 15, 16, 17, 18 a 19. Meče využívající princip 5 čítají nejméně 482 kusů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 312 kusů (71%), ve Švédsku 32 (7%), ve Finsku 23 (5%), v Dánsku maximálně 3 (1%), v západní Evropě 45 (10%) a ve východní Evropě 70 (6%). Princip 5 se uplatnil ve stejné době, jako princip 4, tedy v období od počátku 9. století až po 11. století.

princip5-typyTypy mečů odpovídající principu 5.

princip5-rozsireni
Rozšíření principu 5 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 6 : jednodílná hlavice

Princip, vyznačující se jednodílnou hlavicí a absentující vrchní záštitou, zahrnuje typy X a W. Mečů užívajících tohoto principu je nejméně 211 (11%). V Norsku principu 6 odpovídá 69 kusů (33%), ve Švédsku 25 (12%), ve Finsku 46 (22%), v Dánsku 8 (4%), v západní Evropě 51 (24%) a ve východní Evropě 12 (6%). Podle Jakobssona princip 6 nastoupil na konci 9. století nebo na počátku 10. století, avšak jak ukázal Jiří Košta na souboru mečů typu X z Mikulčic, tento princip mohl být ve střední Evropě etablovaný již v 9. století. Princip 6 se ukázal jako dominantní a podstatný pro následující středověké zbraně.

princip6-typyTypy mečů odpovídající principu 6.

princip6-rozsireni
Rozšíření principu 6 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Nezařaditelné

Z celkového množství 1900 zahrnutých mečů je 97% z nich zařaditelných k výše uvedeným principům. 3% procenta, kolem 60 mečů, však není možné zahrnout. Jedná se o typy F, G, N a speciální typy 4, 9, 10, 11, 12 a 20. Tyto typy stojí buď na pomezí dvou principů, anebo v podstatě tvoří svébytné principy.

nezaraditelneNezařaditelné typy.


Na úrovni jednotlivých typů můžeme spatřovat jistou evoluci, která přinesla zhruba každou generaci nový typ meče, avšak jak můžeme vidět, principy, tedy širší skupiny mečů užívající jisté definované rysy, byly standardně v užívání přes 100 let, a některé dokonce až 200–250 let, tedy 6–8 generací. Takto dlouhé užívání stejných postupů musí mít hlubší význam. Ten však zřejmě nesouvisí ani s rozdílnou chronologií (přinejmenším v 10. století byly všechny principy užívány souběžně), ani s různou geografickou lokací (byly užívány ve stejném prostředí), ani s rozdílnými praktickými vlastnostmi (u principu 1 neexistuje vazba typu jílce na typ čepele, a tak můžeme potkat tytéž typy s jednobřitými i dvojbřitými čepelemi). Jakobsson se tedy domnívá, že za popularitou šesti různých principů je něco jiného – různé strategie při reprodukci symbolické hodnoty vázané na fyzickou formu.

Symbolická hodnota mečů vzniká jejich vlastnictvím a užitím. Fakt, že mečové principy vznikaly v turbulentních dobách plných válek a že se meče velmi často nacházejí v hrobech, napovídá, že vlastníci mečů měli být chápáni jako suverénní a bojeschopní předáci. Meč je mnohovrstvým způsobem vyjádření samostatnosti a legitimní přináležitosti k vyšší společnosti (viz  Biografie meče). Tato hodnota se samozřejmě promítla do vzhledu meče, přičemž některé typy nebo celé principy byly k vyjádření takového poselství vhodnější než jiné. Jednotlivé principy v sobě mohou obnášet dnes již nepříliš patrná sdělení.

Tradičnější konstrukce (většina mečů principů 1, 2, 3) jsou tvořeny těžšími, zpravidla dekorovanými kusy s vícedílnými hlavicemi a krátkými záštitami, které se hodí pro opěšalý boj. Proti této konzervativní konstrukci, hluboce zakořeněné v předchozích generacích germánských zbraní, stojí lehčí, méně dekorované meče, mající jednoduché hlavice, delší záštity a meče obecně vhodnější pro jízdní boj (princip 6, zejména typ X). Jejich majitelé se mohli vlastnictvím hlásit ke kontinentální aristokracii a módě, kterou tamější elita prosazovala. Podobně tomu může být u principu 5, který však je, jak se zdá, anglosaského původu, a přinejmenším ve Skandinávii se jeho prvky úspěšně kopírovaly. Princip 4 mohl být vhodnější pro tu část populace, která se chtěla přihlásit k identitě vlastníků mečů, ale nemohla si dovolit dříve zmíněné principy – proto je také Petersenův typ M nejběžnější raně středověký meč (viz Meče Petersenova typu M).

Důležité je v neposlední řadě zmínit, že distribuce zbraní ve Skandinávii nebyla jednotná a zřejmě panovaly velké rozdíly mezi centry a periferiemi. V uzavřených společnostech, jako je Island nebo některé skandinávské regiony, byly zbraně rozšířené, ale meče byly drženy pouze nejbohatšími a pouze v malých počtech. V centrech, jako například ve středošvédském Upplandu (středošvédský, též společnost rozdělující model), byly zbraně drženy primárně v rukou válečnické nobility, a to zhruba v poměru až 14 Petersenových typů na 100 mečů. Zásadní je u tohoto modelu otázka přítomnosti a absence zbraní mezi širší populací. Oproti tomuto stojí model periférie, která je obývána nepříliš stratifikovanou populací, jež se snaží o demonstraci své moci. Tato demonstrace se projevuje kumulací velkého počtu zbraní (též společnost sjednocující model), jejichž zásadní rozdíl spočívá v četnosti a kvalitě. To můžeme vidět jak v četnosti mečů na norském území, které zahrnuje několik tisíc mečů, tak na skutečnosti, že poměr v na meče bohatých norských krajích činí 10–13 Petersenových typů na 100 mečů. Vakuum vzniklé absencí centrálního panovníka je zaplněno množstvím drobných předáků, kteří demonstrují svoji suverenitu vlastnictvím exkluzivního vybavení. Takový typ společnosti, která užívá více mečů, zachovává tento trend a pouští do oběhu ještě větší množství. Další důvody vzniku norského modelu lze vyložit dobře vyzbrojenou domobranou, ale i jinak. Všechny modely jsou podle Jakobssona ve skutečnosti odrazem téže reality.

Jakobssonova práce je sémiotických přístupem k materiální kultuře. Snaží se nastínit komplexní vztah mezi symbolem a kontextem, neuchyluje se pouze k jedinému vysvětlení. Na skupiny mečů se zaměřuje pohledem velkých dějin, na konkrétní meče hledí optikou malých dějin. Knize se ani po více než 25 letech nedostává tolik pozornosti, kolik by si díky svým užitečným analýzám a přílohám zasloužila. Přesto by Jakobssonům výzkum s časovým odstupem zasloužil revizi, která by potvrdila nebo vyvrátila jeho aktuálnost.

Tomáš Vlasatý
Slaný, 20.10.2018


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Meče Petersenova typu W

V dalším článku o mečích bychom rádi představili doposud nepříliš známý Petersenův typ W. Nakolik víme, tento typ meče byl v České republice doposud rekonstruován pouze dvakrát. V následujícím článku tento zajímavý typ popíšeme, zmapujeme a odhalíme i jeho rekonstrukce.


Popis

Typ W označuje meč, jehož jílec má komponenty – tedy jednodílnou hlavici a záštitu – odlité z bronzu. Záštita je z čelního pohledu rovná, s mírně zaoblenými kratšími stranami. Jednodílná hlavice, na jejíž horní straně je roznýtován řap, má jednoduchý, půlkruhový tvar se zaoblenými hranami. Při pohledu shora je tvar obou komponentů čočkovitý, tj. ke krajům se zužující. Oba bronzové komponenty byly zhotovovány duté (viz rentgen), a to do té míry, že bronz tvoří tenkou, uvnitř dutou skořápku. Všechny známé bronzových komponenty přináležící k tomuto typu jsou dekorované; hlavice je sériemi linek členěna do čtyř polí, které jsou obvykle vyplněné cikcakovým vzorem. Tento vzor je dobře patrný i na záštitách; ve dvou případech je záštita zdobena soustřednými kroužky (Nedošivina 1991: 166). V jednom případě jsou komponenty zdobené masivními uzly provedenými ve stylu Borre (Brøgger 1921: Fig. 10). Dekorace se zdá být odlitá, ačkoli dělící a ohraničující linie mohly být dodatečně zvýrazněny. Některé kusy se projevují blyštivě zlatavou povrchovou úpravou. Členění hlavice navazuje na typ E a stojí velmi blízko mečům typu U, V a X. Datace spadá do 10. století. Norské kusy lze datovat do 1. poloviny 10. století (Petersen 1919: 157). Do tohoto období se datují také jiné meče s bronzovými komponenty, zejména Petersenův typ O, které byly ovlivněny stejným trendem. Ve východní Evropě lze typ W objevit v hrobech datovaných do 2. poloviny 10. století (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail bronzových komponentů meče typu W. Nález objevený roku 1816 na neznámé norské lokalitě (B998). Autor: Svein Skare, Unimus.

Jílec typu W je vždy součástí dvoubřitého meče. Meče tohoto typu mají poměrně uniformní rozměry. Kompletní meče jsou dlouhé 878–930 mm, přičemž délka čepele se vždy pohybuje kolem 745-760 mm. Čepele jsou široké 50–60 mm a jsou zanořené do připravených drážek na spodních stranách záštit. Čepele jsou obvykle bez nápisů, ačkoli meč z Timereva (hrob 100) má na čepeli jasně čitelné latinské písmeno C (Nedošivina 1991: 166). Záštity dosahují délky 80–100 mm, výšky 12–18 mm a tloušťky 17–22 mm. Dochované hlavice mají délku 58–67 mm, výšku 34–37 mm a tloušťku 19–21 mm (Androščuk 2014: 79–80 a vlastní pozorování). Rukojeti jsou dlouhé 85–105 mm, což odpovídá průměrným šířkám dlaní a svědčí o výrobě na míru. Byli jsme schopni nalézt pouze čtyři kusy se zachovanými rukojetěmi; ve třech případech je řap tvořící rukojeť obložen dřevěným základem, který je v případě meče z norského Breivoldu (T3107) dodatečně potažený plátnem a spirálovitě obtočený železným drátem. Čtvrtý případ, a sice meč z Kleppu (S2453), má rukojeť parohovou. Co se týče pochev, lze předpokládat, že nabývaly standardních podob. Meč z Kleppu má zachovanou dřevěnou pochvu s koženým potahem, zatímco meč z Timereva (hrob 100) je na kresebné rekonstrukci pokryt fragmenty dřevěné pochvy (Nedošivina 1991: Рис. I.I). Na konci meče ze Šestovice se zachovalo bronzové nákončí.

typ_W5Detail zachovalého jílce meče z Breivoldu (T3107).
Autor: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

Bronzové komponenty meče z norského Hundstadu (C16699). Délka záštity 90 mm, délka hlavice 66 mm. Oba komponenty jsou dekorovány motivy ve stylu Borre. Brøgger 1921: Fig. 10  

Abychom názorně ilustrovali anatomii tohoto typu meče, ukážeme si čtyři dobře zachované příklady:

typ_W1Bikavėnai, Litva. Celková délka 930 mm, šířka čepele 50 mm, délka rukojeti 105 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 18 mm. Dřevěné kusy rukojeti. Foto a popis: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Švédsko (SHM 25370). Celková délka 878 mm, délka čepele 743 mm, šířka čepele 50–31 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 14 mm, tloušťka záštity 22 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 37 mm, tloušťka hlavice 20 mm, délka rukojeti 86 mm, šířka rukojeti 20–26 mm, celková váha 892 g. Foto a popis: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, hrob 42, Ukrajina. Celková délka 890 mm, celková délka jílce 145 mm, šířka čepele 60 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 17 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 35 mm. Hrot meče opatřen nákončím. Foto a popis: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

kleppKlepp (S2453), Norsko. Celková délka 899 mm, celková délka jílce 139 mm, délka čepele 760 mm, šířka čepele 58 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 12 mm, tloušťka záštity 21 mm, délka hlavice 59 mm, výška hlavice 36 mm, tloušťka hlavice 21 mm, délka rukojeti 91 mm. Autor: Unimus.


Rozšíření

Obecně vzato typ W nemá mezi evropskými meči příliš velké zastoupení – v současné době evidujeme 18 kusů. Distribuce je však zajímavá a zaslouží si pozornost. Není překvapivé, že nejvyšší počet známe z Norska. Zatímco Petersen znal 8 norských mečů typu W (Petersen 1919: 156), Hernæs jich zná již devět a tento počet se zdá být stále aktuální (Hernæs 1985). Pouze čtyři z nich mají částečně zachované čepele, zbytek tvoří jílcové komponenty. Ve Švédsku známe jeden meč a dva jílcové komponenty (Androščuk 2014: 79). Dva komponenty – jednu hlavici a jednu záštitu – známe z německého Šlesvicka (Geibig 1991: Tab. 164:4–5). Dva zástupce známe z Timereva v Rusku (hroby 100 a 287), kde nalezneme jeden kompletní meč a jeden fragment hlavice (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). Jeden kompletní meč známe z litevské lokality Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) a jeden meč z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 212).

Blízko k mečům typu W stojí několik hybridních kusů, které nezapadají do standardní typologie. Je to v první řadě fragment dvoudílné hlavice odlité z bronzu, který je zdoben typickou výzdobou typu W a který byl nalezen roku 2015 při sídlištním výkopu v moravském Pohansku (Košta et al. 2019: 215-6, Obr. 57-8). Dalším hybridním kusem je meč z lotyšského Bēnes Kaijukrogs, tvarově odpovídající typu H/I, který má komponenty odlité z bronzu s cikcakovým vzorem typickým pro typ W (Jērums 2012: 2. att). Třetím hybridním kusem je detektorářský nález jednodílné hlavice z Ukrajiny, která odpovídá typické hlavici typu W, avšak místo typického dekoru je ozdobena jamkovou dekorací typickou pro typ E (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Jako kusy stojící blízko typu W by se daly označit i tři lotyšské kusy, které vymapoval Artūrs Tomsons (2019: 70) – tvarově se jedná o kusy analogické s typem V, ale jsou odlité z bronzu a výzdobu mají analogickou s typy R-S. Je příznačné, že hybridní kusy kombinují prvky typů, které stojí velmi blízko sebe. Do celkového počtu nezahrnujeme také nálezy z Velké Británie (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), protože všechny tyto meče mají železné komponenty, takže nesplňují základní kritérium typu W.

Hybridní kus z Pohanska (Košta et al. 2019: Obr. 57-8).

Hybridní kus z lotyšského Bēnes Kaijukrogs (Jērums 2012: 2. att).

Hybridní kus z Ukrajiny (zdrojem fotografie je Sergej Kainov).

Z celkového počtu 18 kusů tvoří 8 meče či jejich fragmenty, zatímco zbývajících 10 představuje tvoří oddělené bronzové komponenty. Meče typu W byly nalezeny v 7 zemích, jsou tedy poměrně rozptýleny v porovnání s celkovými počty. Hlavní nálezovou oblastí je severní a východní Evropa, kde se meče nacházejí na významných lokalitách.

typ_W4Distribuce typu W podle Jakobssona (1992: 228).


Rekonstrukce

V této kapitole bychom chtěli představit pět zdařilých rekonstrukcí Petersenova typu W, které zhotovili různí evropští mečíři.

Šířka čepele 68–40 mm. Váha 1540 gramů, vyváženo 170 mm od záštity.
Výrobce: Tomáš Zela, 2017.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42. Váha 1200 gramů.
Výrobce: Dmitrij Chramcov, 2015.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42 v porovnání s originálem.
Výrobce: Wojtek Szanek, 2016.

bobrVýrobce: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.


Výrobce: Arma Epona.

Poděkování a věnování

Tato práce vznikla díky podnětu Tomáše Břenka ze skupiny Goryničové, který vlastní rekonstrukci vyrobenou Tomášem Zelou. Jelikož tento typ nebyl na českých bojištích dosud k vidění, vznikla potřeba poukázat na nálezy a jejich rozšíření. Poděkování si zaslouží každý vytrvalý zájemce, který se nenechal odradit vyčkáváním. Své zásluhy na článku má také Sergej Kainov, který poukázal na dva ruské nálezy, a Ferenc Tavasz, který mi vypomohl svými radami. Článek bych chtěl konečně věnovat svému příteli, mečíři Janu Motyčkovi a jeho potomkovi, který právě přichází na tento svět.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Brøgger, A. W. (1921). Rolvsøyætten : et arkeologisk bidrag til vikingetidens historie. In: Bergens Museums Aarbok 1920–21, Hist.antikv. Række 1, 3–42.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jērums, Normunds (2012). Divasmeņu zobeni Zemgaļu apdzīvotajās teritorijās (5.–14. gs.). In: Arheoloģija un etnogrāfija XXVI, Rīga, 74-104.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavia okolí – nová revize. In: Památky archeologické CX, 173-235.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni dohledat, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 5,5–6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha u zjištěných, průměrně dlouhých kusů činí 1100–1200 gramů. Nejkratší kus, který se nám podařilo zjistit, váží 409 gramů a je dlouhý 47,7 cm, přičemž čepel je 38,5 cm dlouhá a 0,48 cm tlustá (Peirce 2002: 86). Tento meč, který měl být údajně nalezen v chlapeckém hrobu, se zdá být zmenšenou, avšak jinak plnohodnotnou verzí. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme šest relativně dobře zachovalých exemplářů, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C24244_ArgehovdMogen, Norsko (C24244). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený před rokem 1937. Celková délka 85 cm. Šířka čepele: 5,5 cm. Délka rukojeti 9,6 cm. Délka záštity 12,9 cm. Délka hlavice 8,3 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

parisNeznámá francouzská lokalita, zřejmě říční nález (Musée de l’Armée, Paris; J3). Skvěle zachovalý meč, nalezený před rokem 1890. Celková délka 90 cm. Délka čepele 75 cm. Šířka čepele 5,3 cm. Délka záštity: 10 cm. Délka rukojeti 12 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Podle Jiřího Košty z České republiky neznáme jediný nález meče typu M a jedná se o běžný mýtus hojně citovaný v literatuře (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Sognsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html