Meče Petersenova typu G

V dalším dílu mečového seriálu jsem se rozhodl věnovat malé skupině vzácných a nepříliš rozšířených mečů, kterým je Petersenův typ G. Tento typ meče je mezi reenactory prakticky neznámý, zřejmě pro svůj netradiční vzhled či malé zastoupení. Cílem tohoto článku tedy bude uvést tento typ do povědomí českého publika, naznačit jeho rozšíření a anatomii.

type-G-swordMeč typu G nalezený v lokalitě Dale v norském Opplandu (C1554).
Převzato z Petersen 1919: 85, Fig. 74.

Popis

Jílec typu G je považovaný za vzácný (Andoščuk 2014: 55). Nenacházíme na něm zdobení z neželezných kovů. Podstava hlavice a zpravidla též záštita se ztenčují ke koncům, které jsou stočené do symetrických spirál či volut směřujících od rukojeti ven. Ačkoli nejméně v jenom případě je záštita rovná (C21660), obvykle se záštita stáčí stejným způsobem jako podstava hlavice, přičemž se nedotýká čepele, vůči které si zachovává odsazení. V jednom případě jsou spirály u podstavy hlavice nahrazeny ploškami, které zabírají stejnou plochu, a záštita vykazuje jen nepatrné zahnutí na koncích (C12749). Téměř ve všech případech tvoří korunu hlavice různě vysoká čtyřstěnná ploška, na které je řap roznýtován, stejně jako u typu F. Ve dvou případech je řap roznýtovaný přímo na podstavě/vrchní záštitě (C12749, SHM 19086), obdobně jako u typu M. Můžeme tedy vidět, že i když existoval jistý základní tvar, byl poměrně často hybridizován. U zjištěných kusů jsou záštity dlouhé 8–9 cm, podstavy hlavic 6,5–7 cm a rukojeti dosahují délek 7,8–8,5 cm.

Stejně jako variují jílce, tak i čepele mečů tohoto typu ukazují poměrně četné variace. Z celkových osmi kusů je pět exemplářů jednobřitých a pouze tři jsou dvoubřité. Nakolik je mi známo, jen tři nálezy jsou natolik kompletní, aby bylo možné určit jejich celkovou délku a tvar (C12749, C21660, SHM 19086). Jednobřitý meč C12749 je dlouhý zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Jak C12749, tak i fragmentární C1554 mají charakteristický průřez, který se vyznačuje ostřím zasahujícím zhruba do třetiny čepele a následně žlábkem. Podobný průřez, avšak bez žlábku, vykazuje meč SHM 19086, který dosahuje celkové délky 65 cm při skvělém stupni zachovalosti (Androščuk 2014: 357, La 1). Nejzajímavější jednobřitou čepel má meč C21660, který tvoří čepel franského damaskového skramasaxu z 8. století, jež byla osazena snad na počátku 9. století; tento skvěle zachovaný kus má celkovou délku 65,5 cm a váhu 746 g (osobní diskuze s Vegardem Vikem). Jediný dvoubřitý exemplář, který zde zmíníme, je fragmentární (měří 36,5 cm), avšak pozoruhodný ornamenty, které jsou na obou stranách čepele vytvořeny z damaškového prutu. Šířka čepelí u zjištěných jednobřitých mečů je 5,3–5,5 cm.

lapland-swordMeč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku (SHM 19086). Celková délka 65 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Šířka rukojeti 1,8–2,9 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 8 cm × 0,8–2–1,8 cm × 2–1,2 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1–1,7 cm × 1,5 cm. Šířka čepele u záštity 5,3 cm. Foto: Ola Myrin, Státní historické muzeum Stockholm.

norway-type-g-swordJednobřitý meč nalezený u zničené kremační mohyly v lokalitě Jørem v norském Nord-Trøndelagu (T15088). Celková současná délka 37,5 cm. Délka záštity 8,9 cm. Délka podstavy 6,6 cm. Šířka čepele u záštity 5,5 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, NTNU Vitenskapsmuseet.

norway-type-g-sword2Dvoubřitý meč nalezený v mohyle na lokalitě Bjørnstad v norském Buskerudu (C16208). Čepel má na obou stranách znaky z damaškového prutu. Záštita chybí. Současná délka čepele 36,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

type-G-sword-norway-single-edgedJednobřitý meč nalezený v lokalitě Rokstad v norském Buskerudu (C12749). Hybridní varianta s ploškami namísto spirál. Celková délka zhruba 77 cm, z čehož čepel tvoří 61,5 cm. Foto: Mårten Teigen, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

scramasax-norwayJednobřitý meč z Gjøviku (C21660), který byl vytvořen z čepele franského damaškového skramasaxu z 8. století. Celková délka 65,5 cm. Délka rukojeti 7,8 cm. Váha 746 gramů. Foto: Vegard Vike, Kulturně-historické muzeum v Oslu.

Rozšíření a datace

Co se týče rozšíření, často je citován Jan Petersen (1919: 84–85), který napsal, že jsou známy pouze čtyři exempláře nalezené v jihovýchodním Norsku (2 exempláře z Buskerudu a 2 z Opplandu). Petersenův výčet rozšířil Per Hernæs o dva nálezy z Telemarku (Hernæs 1985: Tab). Tento závěr kopíruje Mikael Jakobsson (1992: 201). Fedir Androščuk (2014: 55, 357) se vrací k Petersenovi, když zmiňuje pouze čtyři norské zástupce, a uvádí jeden švédský kus, který byl nalezen již roku 1929 a od té doby unikal pozornosti badatelů. Při bádání v norském katalogu UNIMUS jsem nalezl další norský kus (T15088), tentokrát z Nord-Trøndelagu. Dohromady tedy máme osm exemplářů, které jsou rozšířené v dnešním Norsku a Švédsku.

type-G-distributionDistribuce typu G podle Jakobssona (1992: 220).

Polští badatelé mezi exempláře typu G zařazují rovněž meč nalezený v 60. letech ve Štětínském zálivu (Pudło 2011). Jedná se o hybridní meč, který se v celkovém vzhledu podobá meči typu L, avšak má spirálovitou podstavu meče typu G. Jak jsme naznačili výše, není neobvyklé, že typ G nějakým způsobem souvisí s opětovným osazováním – a je tak možné, že stará čepel a podstava mohla být aktualizována na typ L, přičemž se autor rozhodl k využití starého komponentu. Co je také netradiční je fakt, že hlavice – a to včetně podstavy – se zdá být plátována stříbrem.

szczecin-swordHybridní meč ze Štětínského zálivu. Převzato z Pudło 2011: Rys. 1, 3.

Chronologické zařazení tohoto typu mečů je složité. Meče totiž nalézáme v bezkontextových situacích či porušených hrobových celcích. Dle našeho názoru můžeme k přibližnému datování využít jak jílce, tak čepele. Pokud jde o jílce, Petersen navrhl (1919: 85), že se jedná o raný typ, který lze datovat před typ F, což se zdá být ukvapený a prozatím nepodložený závěr (Andoščuk 2014: 55). Je však pravdou, že oba typy sdílí některé prvky, zejména krátkou korunu hlavice. Je dosti možné, že se typy F a G vyvinuly společně jako potomci typu A v 1. polovině 9. století. Podle Iana Peirce může typ G představovat zdobnější verzi meče typu F (Peirce 2002: 47). Typ G spolu s typy C, F a M náleží do skupiny mečů, které mají celoželezné jílce a větší část exemplářů je jednobřitá (Hjardar – Vike 2011: 169). Jednobřitou čepel lze spatřovat jako další charakteristický rys, který ukazuje spíše na období před polovinou 10. století. Meč C21660 s čepelí z franského skramasaxu rovněž ukazuje spíše na počátek 9. století, což je období, během kterého se v Norsku občasně tyto zbraně objevují v hrobových celcích (např. B1188). Budoucí nálezy snad budou schopny podat lepší svědectví k datování mečů typu G. Nutno podotknout, že někteří autoři zařazují vznik typu G již do konce 8. století (Jones 2002: 18).

Původ, analogie a možná funkce

Jílec typu G je svým vzhledem natolik výstřední, že je označován za slepou vývojovou větev. Petersen jde ve svém popisu tak daleko, že považuje meče typu G za podivné a nutně zahraniční, ačkoli se neodvažuje navrhnout místo původu (Petersen 1919: 85). Po necelých sto letech a několika dalších nálezech se stává čím dál pravděpodobnější, že meče typu G mají svůj původ v Norsku. S tím souhlasí také Peirce, jenž rozšíření typu G porovnává s rozšířením typu F (Peirce 2002: 47), a Androščuk (2014: 55), který meč nalezený na břehu jezera Niåtsosjaure ve švédském Laponsku interpretuje jako norský produkt, který do dnešního Švédska docestoval na základě norsko-laponských kontaktů, které jsou zmíněné v písemných pramenech.

Myšlenka, že by meče typu G nějakým způsobem navazovaly na prehistorické meče s anténovitou hlavicí, z nichž některé mají velmi podobná spirálovitá zakončení, je samozřejmě svůdná, avšak ničím nepodložená. Daleko bližší analogii tvoří baltské meče s anténovitou hlavicí, které jsou datované do přelomu 10. a 11. století (Kazakevičius 1996: 15–18, 127–128). Tato baltská paralela rozhodně stojí za zmínku. Podle Kazakevičia (1996: 18) se jedná o vzácný lokální typ, který se nepochybně vyvinul na území dnešní Litvy a Lotyšska, kde se vyskytuje v pouze 12 exemplářích. Jílec, který tvoří anténovitá podstava zakončená spirálami či ploškami a zahnutá či rovná záštita, je vždy usazen na úzkou jednobřitou čepel. Korunu ve formě čtyřstěnného hranolku, na které by byl řap roznýtován, baltské meče postrádají a mají řapy roznýtovány přímo na podstavách (vrchních záštitách). Ačkoli Kazakevičius (1996) se k typu G nevyjadřuje a nedává jej do souvislosti s baltskými kusy, společnými prvky s meči typu G mohou být jednobřité čepele, v některých případech rovné záštity a samozřejmě tvar antény. Možnou podobu můžeme spatřovat také v tesácích se člunkovitými záštitami z 15. století (Žákovský 2012). Jak se domnívá Žákovský (2012: 695), tyto jednobřité zbraně mohly najít uplatnění jak v ozbrojeném konfliktu, tak na lovu i v každodenním životě.

antennal-tipasBaltské meče s anténovitou hlavicí. Zdroj: Kazakevičius 1996: 3, 6, 7, 8 pav.

Jak si můžeme povšimnout, všechny analogie, které jsme zmínili, se objevují s geografickým a chronologickým odstupem. Je tedy pravděpodobnější, že se vyvinuly nezávisle na sobě. Společným jmenovatelem, který zapříčinil vznik podobných prvků, mohla být funkce i snaha o estetičtější zpracování. Jeden z možných modelů je takový, že se podobné zdobné prvky objevují ve chvíli, kdy se do kurzu dostane meč s jednoduchou, rovnou příčkou, a vznikne potřeba se od tohoto standardu odklonit a převýšit jej. Lze také spatřovat jistou tendenci využití typu G při opětovném osazení starých čepelí, kdy musela sehrát svoji úlohu jednoduchá konstrukce tohoto typu. Z funkčního hlediska spirálovitě tvarovaná záštita umožňuje poněkud odlišnou šermířskou práci tím, že soupeřovu čepel zachytává. V této souvislosti je třeba zmínit, že dochované kompletní zbraně jsou poměrně krátké a případně mohly najít uplatnění v určitém druhu ozbrojeného střetu, kde mohla být tato vlastnost využita. Nabízí se myšlenka využití při duelech, ve kterých – nakolik můžeme věřit některým rodovým ságám – nebyly dlouhé meče vždy tolerovány. Například v Sáze o Kormákovi (kap. 14) je Bersi osočen Þorkelem, že jeho meč je delší, než předepisuje duelový zákon. Spirálové zakončení nabízí také dobrou možnost pevné fixace meče v pochvě pomocí řemínků (friðarband), což mohlo být žádoucí ve chvíli, kdy majitel chtěl vizualizovat garantovaný mír.

dmitry-swordReplika meče typu G. Vyrobil Dmitrij Chramcov.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Pudło, Piotr (2011). Ponownie o wczesnośredniowiecznym mieczu wyłowionym z Zalewu Szczecińskiego. In: Materiały Zachodniopomorskie, NS 8, z. 1: Archeologia, s. 165–178.

Žákovský, Petr (2012). Tesáky s člunkovitými záštitami a jejich postavení ve vývoji chladných zbraní. In: Archaeologia historica, 37/2, s. 691–732.

The helmet from Gjermundbu

On March 30 1943, Universitetets Oldsaksamling in Oslo gained the information that a farmer named Lars Gjermundbo found and dug into a huge mound on his land near the farm of Gjermundbu, Buskerud county, southern Norway. The place was examined by archaeologists (Marstrander and Blindheim) the next month and the result was really fascinating.

gjerm1

The plan of the mound. Taken from Grieg 1947: Pl. I.

The mound was 25 meters long, 8 meters broad in the widest place and 1.8 meters high in the middle part. The most of the mound was formed by stony soil; however, the interior of the middle part was paved with large stones. Some stones were found even on the surface of the mound. In the middle part, about one meter below the surface and under the stone layer, the first grave was discovered, so called Grav I. 8 meters from Grav I, in the western part of the mound, the second grave was found, Grav II. Both graves represent cremation burials from the 2nd half of the 10th century and are catalogized under the mark C27317. Both graves were documented by Sigurd Grieg in Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike in 1947.

Grav I consists of dozens of objects connected to personal ownership and various activities, including fighting, archery, horse riding, playing games and cooking. Among others, the most interesting are unique objects, like the chain-mail and the helmet, which became very famous and are mentioned or depicted in every relevant publication.

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Possible reconstruction of the gear that was found in Grav I, Gjermundbu. Taken from Hjardar – Vike 2011: 155. The shape of the aventail is the weak point of the reconstruction.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO

The helmet is often described as the only complete helmet known from the Viking Age. Unfortunately, it is not true, for at least two reasons. Firstly, the helmet is not by any means complete – it shows heavy damage and consists of only 17 fragments in the current state, which means one-fourth or one-third of the helmet. To be honest, fragments of the helmet are glued onto a plaster matrix (some of them in the wrong position) that has the rough form of the original helmet. Careless members of academia present this version as a reconstruction in the museum and in books, and this trend is then copied by reenactors and the general public. I have to agree with Elisabeth Munksgaard (Munksgaard 1984: 87), who wrote: “The Gjermundbu helmet is neither well preserved nor restored.

The current state of the helmet. Picture taken by Vegard Vike.

Secondly, there are at least 5 other published fragments of helmets spread across Scandinavia and areas with strong Scandinavian influence (see the article Scandinavian helmets of the 10th century). I am aware of several unpublished depictions and finds, whose reliability can not be proven. Especially, helmet fragments found in Tjele, Denmark, are very close to Gjermundbu helmet, since they consist of a mask and eight narrow metal bands 1 cm wide (see the article The helmet from Tjele). Based on the Gjermundbu helmet, Tjele helmet fragments and Kyiv mask (the shape of the original form of Lokrume fragment is unknown), we can clearly say that spectacle helmet type with decorated mask evolved from Vendel Period helmets and was the most dominant type of Scandinavian helmet until 1000 AD, when conical helmets with nasals became popular.

gjermbu8

An old reconstruction of the helmet, made by Erling Færgestad. Taken from Grieg 1947: Pl. VI.

To be fair, the helmet from Gjermundbu is the only spectacle type helmet of the Viking Age, whose construction is completely known. Let’s have a look at it!

gjermundbu

The scheme of the helmet. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

My mate Tomáš Cajthaml made a very nice scheme of the helmet, according to my instructions. The scheme is based on Grieg´s illustration, photos saved in the Unimus catalogue and observations made by researcher Vegard Vike.

The dome of the helmet is formed by four triangular-shaped plates (dark blue). Under the gap between each two plates, there is a narrow flat band, which is riveted to a somewhat curved band located above the gap between each two plates (yellow). In the nape-forehead direction, the flat band is formed by a single piece, that is extended in the middle (on the top of the helmet) and forms the base for the spike (light bluethe method of attaching the spike is not known to me). There are two flat bands in the lateral direction (green). Triangular-shaped plates are riveted to each corner of the extended part of the nape-forehead band. A broad band, with visible profiled line, is riveted to the rim of the dome (red; it is not known how the ends of this piece of metal connected to each other). Two rings were connected to the very rim of the broad band, probably remnants of the aventail. In the front, the decorated mask is riveted onto the broad band.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO

Since all known dimensions are shown in the scheme, let me add some supplementary facts. Firstly, four somewhat curved bands are shown a bit differently in the scheme – they are more curved in the middle part and tapering near ends. Secondly, the spike is a very important feature and rather a matter of aesthetic than practical usage. Regarding the aventail, rings have the spacing of at least 2 cm. On contrary to chain-mail, rings from the helmet are very thick and probably butted, since no trace of rivets were found. It can not be said whether they represent the aventail, and if so, what it looked like and whether the aventail was hanging on rings or on a wire that was drawn through the rings (see my article about hanging devices of early medieval aventails). Talking about the mask, X-ray showed at least 40 lines, which form eyelashes, similarly to Lokrume helmet mask (see the article The helmet from Lokrume). In spite of modern tendencies, neither traces of metal inlay nor droplets of melted metal were found. The mask shows a two-part construction, overlaped and forge-welded at each temple and in the nose area (according to the X-ray picture taken by Vegard Vike). There is a significant difference between the thickness of plates and bands and the mask; even the mask shows uneven thickness. Initially, the surface of the helmet could be polished, according to Vegard Vike.

I believe these notes will help to the new generation of more accurate reenactors. Not counting rings, the helmet could be formed from 14 pieces and at least 33 rivets. Such a construction is a bit surprising and seems not so solid. In my opinion, this fact will lead to the discussion of reenactors whether the helmet represents a war helmet or rather a ceremonial / symbolical helmet. I personally think there is no need to see those two functions as separated.

I am very indebted to my friends Vegard Vike, who answered all my annoying question, young artist and reenactor Tomáš Cajthaml and Samuel Collin-Latour. I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Bibliography

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.