Bag handles

Nice and decent recreation made by Náttmál.

After the conversation with Devin Martin, the new member of Marobud, I decided to translate the text about bag handles (bag frames or bag closures) from Haithabu. I added another pictures to this translation, so we can see that this type of bags was more widespead in Scandinavia. Thanks to attached selection of iconography, we can realize that bag were necessary accessory of both men and women. The following PDF file includes only leather or woolen bags fitted up with wooden or bone/antler handles.

The original text, “Taschenbügel aus Haithabu”.

English translation, with more pictures.

Czech translation of the English version.

For technical manual, please see this document made by Náttmál.

Tuniky se čtvercovými výstřihy

Pro všechny, kteří rádi zkoumají a rekonstruují raně středověké odívání, jsem přeložil článek “Square Neck Tunics“, který napsal Gavin Archer v roce 2013. Archer se velice podrobně věnuje otázce původu těchto tunik, jejich dataci, kontinentálním paralelám, lemování a zapínání výstřihů a konečně jejich rekonstrukci. Přestože ukazuje, že šlo o etablovanou součást anglosaské módy, zmiňuje také, že mohlo jít o oděvy přináležející k dánské módě. 


Obr. 1 : Goliáš v Tiberiově žaltáři, fol. 9r, rok cca 1050.

Původ
Někdy ke konci 10. století byl zřejmě opatem Ælfricem z Eynshamu (Clayton 2007: 32) napsán dopis neidentifikovanému bratru Edwardovi, v němž kritizuje přejímání dánské módy Angličany:

Také ti povím, bratře Edwarde, když ses mě na to zeptal, že jednáš nesprávně, když se zříkáš anglických způsobů, kterých se přidržovali tví otcové, a miluješ způsoby pohanů, kteří tě omezují na životě, a tímto dáváš najevo, že pohrdáš svým rodem i staršími, když je urážíš přečiny, že se odíváš do dánské módy s holým krkem a vlasy zaslepujícími oči.

Dopis bratru Edwardovi“, rok cca 1000 (Bremmer 2007: 33).

Třebaže je možné, že Ælfric kritizuje Edwarda pouze z úpravy vlasů po dánském způsobu, je možné (ne však jisté), že dalším typem dánské módy převzaté Angličany kolem přelomu prvního milénia byly čtvercové výstřihy na mužských tunikách. Mnoho badatelů se domnívá, že tuniky se čtvercovými výstřihy jsou vikinského původu. Tato domněnka se opírá o tři teorie:

  1. Přejímání dánské módy Angličany v souvislosti s obnovenými vikinskými nájezdy od roku 980. Právě v té době se objevují tuniky se čtvercovými výstřihy v anglosaském umění.
  2. Archeologický materiál potvrzuje, že dva ze tří oděvů se čtvercovým výstřihem pocházejí ze Skandinávie: košile z dánského Viborgu (11. století; obr. 4), a tunika ze švédského Högom (5. století). Třetí nález pochází z německého Bernuthsfeldu – kousek od Severního moře mezi dnešním Dánskem a Nizozemím – a datuje se k roku 800 (Ewing 2006: 90). Je však důležité poznamenat, že žádný z výstřihů těchto tunik nenesl známku lemování. Tuniky z Viborgu a Bernuthsfeldu místo toho mají výstřihy zakončené bočními rozparky.
  3. Poslední a zřejmě nejméně přesvědčivá teorie spočívá ve vyobrazeních Goliášů, které jsou v 11. století zpodobňováni v tunikách se čtvercovými výstřihy (obr. 1 a obr. 2). Tato vyobrazení mohou znázorňovat vikinské nájezdníky, jako například Þorkela Vysokého, a umělec mohl záměrně zvýraznit zlého Goliáše tím, že jej oblékl do soudobé dánské módy (Ewing 2006: 17).

Ať už byl jejich původ jakýkoli, běžně jsou vyobrazeny v anglických ilustrovaných rukopisech 11. století. Nosí je králové i pracující lid, a tak se zdá, že nijak nesouvisí se sociálním postavením (Owen-Crocker 2004: 247–248).

Obr. 2 : Goliáš z Eadwigova žaltáře, fol. 93r, 1012–1023.

Předběžně můžeme říci, že se všechny iluminace z 11. století, které vyobrazují olemovaný výstřih, ve skutečnosti snaží znázornit čtvercový výstřih. Stejně jako u všech výroků tohoto druhu musíme i v tomto případě dodat, že existují vyobrazení, pro která toto neplatí – této teorii odporují dva anglické prameny. První představují neobvykle velká lemování kruhových výstřihů, která jsou vyobrazena v Herefordském tropáři (British Library, MS Cotton Caligula A XIV), jenž se datuje k roku c. 1050. Podobně tvarovaný výstřih lze spatřit na obr. 7 (sedící postava). Tento rukopis však můžeme vyřadit z pramenů, které vyobrazují typické anglické oblečení, protože se zdá, že umělec výstřihy okopíroval od svých románských předloh z německého a vlámského umění (Brown 2007: 133). Pokud je tomu tak, pak bychom mohli tento oděv přiřadit spíše ke kontinentální Evropě a otonské módě, která se v mnohém shodovala s tou byzantskou (Mayr-Harting 1999: 210). Druhý pramen, který odporuje výše navržené teorii, je výšivka z Bayeux, která je datována k roku c. 1076. Ta vyobrazuje podobný styl lemování jako v Herefordském tropáři – lemování kruhového výstřihu, které v některých případech vybíhá do šířky a dosahuje ramen. Možná jsme svědky zavedení evropské protorománské módy. Někteří badatelé zastávají názor, že výšivka z Bayeux je normanským dílem (Grape 1994: 54), a pokud je tomu opravdu tak, pak je její výpovědní hodnota k soudobé anglické módě pochybná.

Je pozoruhodné, že se mi v karolinských a otonských rukopisech nepodařilo najít jedinou iluminaci, který by vyobrazovala čtvercový výstřih [pozn. ed. nutno však dodat, že pro karolinské iluminace platí stejný procentuální odhad, jako pro ty anglosaské (viz níže), a je třeba brát v úvahu, že vyobrazené výstřihy nejsou mnohdy jednoznačně interpretovatelné]. Stejně tak jediný výstřih, který bylo možné identifikovat na fragmentech oděvů z Hedeby, které původně náleželo Dánsku, byl kruhový (Hägg 1984: 50). To vede k možnosti, že tuniky se čtvercovými výstřihy mohou být dosti anglické.

 

Obr. 3 : Pracující muž v Tiberiově kalendáři, fol. 4r, 1025–1050.

Popularita
Stylistická povaha anglosaského umění značně ztěžuje jakýkoli pokus o určení, kolik procent lidí nosilo v 11. století tuniky s lemovanými výstřihy. Po zběžném přezkoumání dostupných vyobrazení světských lidí jsem stanovil tyto přibližné odhady:

  • 50% vyobrazuje muže s krátkým pláštěm, který naprosto zakrývá výstřih.
  • 45% vyobrazuje jednoduchý klikyhák, který naznačuje vršek tuniky.
  • 5% vyobrazuje detail výstřihu a většina z nich jednoduše znázorňuje kulatý okraj, stejně jako v obr. 3.

Pokouším se naznačit, že na základě statistik nemůžeme přesvědčivě odpovědět na otázku, nakolik populární byly lemované výstřihy. V rámci jedné iluminace mohou být jedni vyobrazeni s olemovaným výstřihem a druzí nikoli, viz obr. 6.

Obr. 4 : Rekonstrukce lněné košile z dánského Viborgu, 11. století (podle Fentz 1987).

Život krále Edwarda, který pojednává o Edwardu Vyznavači a který byl sepsán v době kolem normanského záboru neznámým mnichem z Saint-Bertinu, zachycuje následující:

Zatímco nebylo zvykem dřívějších králů v minulých dnech, aby se odívali do vznešených šatů kromě plášťů a šatů s vršky zdobenými zlatem po národním způsobu, (…).“

Život krále Edwarda“, 60. léta 11. století (Barlow 1992: 25).

To naznačuje, že zdobení tunik v oblasti krku mohlo být běžné (Owen-Crocker 2004: 247), a to přinejmenším mezi bohatými, ačkoli to ilustrované důkazy nepotvrzují. Ve zkratce bych řekl, že většina lidí v 11. století neměla lemovaný výstřih.

 

Obr. 5 : Jered se naklání nad Mahalalelu rakev. Caedmonův rukopis, str. 59, kolem roku 1000.

Zapínání výstřihu
Je pravděpodobné, že hlavní metodou zapínání výstřihu byly šňůrky. Dvě vyobrazení Goliáše (obr. 1 a obr. 2) jasně ukazují šňůrky u krku a v obou případech jsou šňůrky zakončeny kuličkami. Předpokládá se, že se tyto šňůrky zavazovaly, aby uzavíraly výstřih. Zavázané šňůrky jsou vidět na krku pracujícího muže z Tiberiova kalendáře (obr. 3).

Další metodu zapínání u krku můžeme nalézt u rekonstrukce košile z Viborgu, která je popisována takto:

Okraj výstřihu tvoří páska, která vybíhá do dvou volných konců, které procházely skrze posuvné uzly, které byly zřejmě připevněny v předních rozích výstřihu. Je pravděpodobné, že pásky končily koncovým uzlem.“ (Fentz 1987)

Páska na košili z Viborgu byla připevněna jako lemování – tenký proužek materiálu je ohnutý kolem okraje výstřihu do písmene U. Tato objímka často vytváří malý zvýšený límeček. V případě košile z Viborgu bylo lemování ponecháno dlouhé, aby tvořilo šňůrky.

Alternativou k použití šňůrek mohou být spony, háčky nebo háčky a očka (Owen-Crocker 2004: 247), ale brože neznáme ani z vyobrazení, ani z archeologických nálezů. Musíme poznamenat, že Angličané v této tobě již stovky let nepohřbívali mrtvé s pohřební výbavou, a tak jsou referenčními hroby ty severské.

V Caedmonově rukopisu (obr. 5) nacházíme vzácný příklad, kdy je tunika rozevřená v oblasti krku. Jered se sklání nad hlavou svého mrtvého otce a zdá se, že se umělec pokoušel vyjevit límeček spodní tuniky [pozn. ed. přinejmenším ze Skandinávie víme o několika případech, kdy truchlící vyjadřovali svůj zármutek svým neupraveným vzhledem, a tato otevřená tunika by mohla vyjadřovat totéž].

 

Obr. 6 : Souhvězdí Blíženci z rukopisu Arundel 60, fol. 4r, rok cca 1073.

Tunika 11. století
Obr. 1 a obr. 6 zobrazují typický vzhled tuniky z 11. století. Suknice se záhyby obvykle dosahuje vrcholku kolen a nikdy není tak dlouhá, aby zakryla celé koleno. Rukávy jsou dlouhé a řasené u zápěstí.

Tunika, která dosahuje po holeně, se neobjevuje až do druhé poloviny 11. století, kdy je vyobrazena v Harleyském žaltáři (British Museum, MS 603, fol. 29v, 1050–1100). Není jasné, jaký druh výstřihu měly tyto dlouhé tuniky, ale je pravděpodobné, že měly zaoblenější výstřih románského stylu, stejně jako mají tuniky na výšivce z Bayeux.

Vyobrazení Goliáše v obr. 1 ukazuje dekoraci lemování výstřihu, kterou tvoří série teček. Dekorace se občasně vyskytuje také na manžetách, ale na lemech zřídkakdy. To neznamená, že suknice nebyly nezdobené. Obr. 6 ukazuje typické vyobrazení zdobení tunik, které se skládá z linií, teček a kruhů. Tento styl zdobení suknic můžeme spatřit také v karolinských rukopisech, jako například z Psychomachie z bruselské Národní knihovny (ms. 10066–77), která se datuje do 10. století.

Obr. 7 : Codex Aureus Epternacensis. Norimberk, Germanisches Nationalmuseum Hs. 156142, fol. 78r, 1020–1040.

Další formu dekorace mohou tvořit pásky na pažích. Není pravděpodobné, že by se jednalo o náramky, protože nošení stříbrných náramků vyšlo z módy kolem roku 1000 (Graham-Campbell – Batey 1998: 237) a protože byly nošeny na zápěstích. Zdobení na pažích má kontinentální paralely, které jsou dobře vidět například ve Zlatém evangeliáři z Echternachu (Codex Aureus Epternacensis, obr. 7). Povšimněte si, že sedící postava má stejný tvar protorománského lemování výstřihu jako postavy vyobrazené v Herefordském tropáři a ve výšivce z Bayeux.

S obvyklou výjimkou, kterou tvoří výšivka z Bayeux, se na žádných vyobrazeních z 11. století neobjevují opasky. Vyobrazené tuniky jsou řaseny takovým způsobem, aby zároveň kryly opasky, a kvůli tomu je obzvlášť složité určit, jaký druh opasku se používal. Není nepravděpodobné, že se k řasení tunik používaly tkanice – příklad takového pásku máme dochovaný z norského Skjoldehamnu z 11. století (Løvlid 2009).

Lemování výstřihu obvykle končí hrotovitým výstupkem na hrudi. Výjimky tvoří král z Harleyského žaltáře (British Museum, MS 603, fol. 58r, 1050–1100), který má rozparek lemovaný obdélníkovým lemováním, a Lamech z Caedmonova rukopisu (Bodleian Lib., MS Junius 11, str. 53), jehož rozparek je lemovaný zakulaceným lemováním.

 

Výroba vlastního čtvercového výstřihu
Výroba olemovaného čtvercového výstřihu je v mnoha ohledech jednodušší než výroba kruhového. Potřebujete méně materiálu na lemování a podle mé zkušenosti se takové lemovky rychleji našívají.

Rozměry jsou udány pro hotové lemování, a tak musíte ke všem okrajům přidat nejméně centimetrovou vůli. Tento výstřih je přizpůsoben mému krku o velikosti 42 a každý by si jej měl přizpůsobit své velikosti. Hlavně mějte v paměti, že výstřih můžete vždy zvětšit, ale je mnohem těžší ho zmenšit! Výstřih by měl těsně přiléhat ke krku, stejně jako ve vyobrazeních. Boční a zadní lemování jsou jednoduše pásky, které k sobě přiléhají pod úhlem 45º. Dvě přední části jsou o něco složitější a je třeba je vystřihnout a našít přesně. Nejsložitější částí našívání lemů je moment, kdy se snažíte dosáhnout hrotu uprostřed tuniky. Doporučuji je nejprve našpendlit, vyzkoušet tuniku před zrcadlem a až potom šít.

Šířka hotového lemování by měla být mezi 25–40 mm a větší šířku již nedoporučuji. Můj osobní názor je, že materiál lemovky by vždy měl být přinejmenším stejně jemný a nóbl, jako je materiál tuniky. Zdá se, že díky nově otevřeným obchodním trasám na východ bylo v 11. století hedvábí dostupnější než dříve, a tak mohlo být používáno k lemování tunik (Fleming 2007). Ale používejte ho střídmě, prosím.

Šňůrky mohou být vyrobeny z jednoduché lněné nebo vlněné tkanice a připevnit se mohou do rohů lemování. Vyobrazení Goliáše (obr. 1 a obr. 2) naznačují, že mohly být zakončeny uzly nebo malými skleněnými korálky. Upozorňuji však, že z vlastní zkušenosti vím, že korálky mají zlozvyk poskakovat a mlátit do obličeje!

 

Katalog rukopisů

Následující anglosaské rukopisy vyobrazují lemované čtvercové výstřihy.

  • Konec 10. stol. – Boulogneská evangelia, Bodleian Lib., MS 11
    • fol. 11v : Azór z Listiny rodu Ježíše Krista podle Matouše
  • Kolem 1000 – Caedmonův rukopis, Bodleian Lib., MS Junius 11
  • 1012–1023 – Eadwigův žaltář, British Lib., MS Arundel 155
  • Kolem 1031 – Liber Vitae z Newminsteru a Hyde, British Lib., MS Stowe 944
  • 1025–1050 – Tiberiův kalendář, British Lib., MS Cotton Tiberius B V
    • fol. 4r, 4v, 5r a 6v : Zemědělci
  • Kolem 1050 – Tiberiův žaltář, British Lib., MS Cotton Tiberius C VI
    • fol. 8v a 9r: Goliáš
    • fol. 11r : Lid zdravící Krista při příchodu do Jeruzaléma
  • kolem 1073 – British Lib., MS Arundel 60

 

Zdroje

Barlow 1992 = BARLOW, Frank. The Life of King Edward, who rests at Westminster, Oxford 1992.

Bremmer 2007 = BREMMER, Rolf H. jr. The Gesta Herewardi: Transforming an Anglo-Saxon into an Englishman. In: SUMMERFIELD, Thea – BUSBY, Keith. People and Texts: Relationships in Medieval Literature, Amsterdam/New York 2007: 29–42.

Brown 2007 = BROWN, Michelle P. Manuscripts from the Anglo-Saxon Age, London 2007.

Clayton 2007 = CLAYTON, Mary. Letter to Brother Edward, a student edition. In: Old English Newsletter, 40/3, 2007: 31–46.

Ewing 2006 = EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006.

Fentz 1987 = FENTZ, Mytte. En hørskjorte fra 1000-årenes Viborg. In: Kuml – Årsborg for Jysk Arkæologisk Selskab, 1987: 23–44. Přel. Maggie Mulvaney.

Fleming 2007 = FLEMING, Robin. Acquiring, flaunting and destroying silk in late Anglo-Saxon England. In: Early Medieval Europe, 15/2, 2007: 127–158.

Graham-Campbell – Batey 1998 = GRAHAM-CAMPBELL, James – BATEY, Colleen E. Vikings in Scotland, an archaeological survey, Edinburgh 1998.

Grape 1994 = GRAPE, Wolfgang. The Bayeux Tapestry: Monument to a Norman Triumph, New York 1994.

Hägg 1984 = HÄGG, Inga. Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu [Bericht 20], Neumünster 1984.

Løvlid 2009 = LØVLID, Dan H. Nye tanker om Skjoldehamnfunnet. Universitet i Bergen, magisterská práce, 2009.

Mayr-Harting 1999 = MAYR-HARTING, Henry. Ottonian Book Illumination: an Historical Study, London 1999.

Owen-Crocker 2004 = OWEN-CROCKER, Gale R. Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge 2004.

Paraziti v době vikinské

V posledních několika dnech jsme měli možnost se na internetu dočíst, že dánští vědci zveřejnili studii (Søe et al. 2014), ve které stojí, že “vikingové z Viborgu trpěli střevními parazity, které jim způsobovali velké bolesti a které možná stáli za jejich nadměrnou agresivitou“. K tomuto názoru bych se rád vyjádřil, i když nejde o můj běžný šálek kávy a je možné, že mě někdo s odbornějšími vědomostmi opraví.

O nemocích a parazitech se v monografiích zaměřených na dobu vikinskou nemluví často, a proto se o nich v neodborných kruzích ví poměrně málo. Je to pochopitelné, zájemci se soustřeďují na lesk a slávu vikinského období, ale nikoli na jeho špínu. Lidé jsou často fascinováni dobou vikinskou a sní o návratu do tohoto období, ale zapomínají přitom, že všudypřítomné nemoci a paraziti byli metlou středověku. Osobně jsem rád za dobu, ve které žiji, a současně si myslím, že nemoci a paraziti tvoří jeden z důvodů, proč tehdejší dobu nemůžeme naplno pochopit.

Aktuální články, které se vyrojily na internetu, píší o parazitech, jako by to byl vikinský unikát. Pochybuji, že v okolní Evropě vypadala situace jinak. Zároveň bych se chtěl ohradit vůči článkům, které vztahují výzkum z Viborgu k válečníkům. A argument, že Seveřané byli agresivní kvůli parazitům, zásadně odmítám, protože se ukazuje, že původem jejich expanze a agrese bylo spíše sociokulturní rozpoložení.

Vzhledem ke svým rozměrům a způsobu života se dávnověcí paraziti špatně prokazují, ale moderní věda dokáže zázraky. Můžeme tak skládat dohromady informace z jedinečně zachovalých bažinných těl ze severního Německa a jižní Skandinávie, ve kterých se díky příhodnému anaerobnímu a kyselému prostředí zachovaly i pozůstatky stravy s vajíčky parazitů, z koprolitů (fosilních exkrementů), obsahů latrín (Bouchet 2003) i jiných zdrojů včetně dobových svědectví. Vyjma lidských parazitů můžeme zkoumat také parazity zvířecí (např. Baker – Brothwell 1980; Buckland – Perry 1989), z nichž někteří mohou hostovat i ve člověku. Pro zkoumání skandinávských parazitů doporučuji knihu Parasites of the Colder Climates. Po zběžném seznámení s problematikou se mi potvrdilo, že situace ohledně parazitů byla poměrně jednotvárná v rámci celého vikinského světa (Buckland 2008: 600-601).

Můžeme rozdělovat ektoparazity (vnější parazity) a endoparazity (vnitřní parazity). Mezi vnější parazity patří například vši (lús, pl. lýss; a to vši dětské, šatní i muňky) a blechy (fló, pl. flær), kterých si všímají také ságy. Názorné svědectví přinášejí nejen četné nálezy hřebenů (viz např. Ambrosiani 1981), ale také například mnich Dicuil, který kolem roku 825 do svých zápisků o Thule (Islandu) napsal, že během bílé noci je tolik světla, že “ať se chce člověk pustit do jakéhokoli úkolu, třebas i vybírání vší z košile, povede se mu stejně dobře jako za bílého dne” (Akuffo et al. 2003: 34). Ektoparaziti byli běžným problémem minulosti až do novověku. Třebaže tyto parazity měli díky absenci efektivního hubícího prostředku prakticky všichni, ukazuje se, že Seveřané odsuzovali pouze ty, kteří o sebe nepečovali a proti parazitům nedostatečně bojovali. Proto můžeme například v Sáze o pobratimech (kap. 23) najít tuláka Oddiho, který si vysloužil příjmí Veš (Lúsa-Oddi). Vzhledem k faktu, že tito vnější paraziti jsou velmi otravní, se slova jako “veš” stávala nadávkami (přičemž přirovnání ke zvířeti bylo velmi vážné).

Co se týče endoparazitů, nejhojněji rozšířený se zdá být tenkohlavec lidský (Trichuris trichiura) – nová studie potvrzuje jeho výskyt ve Viborgu (Søe et al. 2014). Rozšířen byl rovněž v Birce (Short 2010: 106), Ribe (Nansen – Jørgensen 1977) nebo Yorku (Roesdahl 1992: 244 + Pl. 5). Nalezen byl také v břiše Lindowského muže (Bouchet 2003). Výzkumy ve Viborgu a Ribe (Søe et al. 2014; Nansen – Jørgensen 1977) navíc prokázaly zástupce rodu škrkavky (Ascaris), motolici jaterní (Fasciola hepatica) a tasemnici (Taenia).

Nejhorší musela být situace v hustě osídlených městech, kde stály studně hned vedle latrín. Obyvatelé těchto měst museli trpět průjmy a žaludečními nevolnostmi (Short 2010: 106). Středoanglické pojmy rengwyrm a inwyrm (oboje označuje břišního červa) přinášejí svědectví o tom, že lidé měli představu o tom, co mají v trávicím ústrojí. Jistě nebude zcestné se domnívat, že vyšší vrstvy se lépe stravovaly, a tím účinněji předcházely vnitřním parazitům, ačkoli je nemohly vymýtit úplně. Je možné, že dochovaná léčebná zaříkávání (zde přeložená), která oslovují nemoci (většinou horečku) jako obry (Starý 2010: 196), byla součástí léčby i v případě vnitřních parazitů. Soudobá anglosaská tvorba doporučuje na nemoci odvary, masti, zpěv a další konání, které bychom dnes zcela jistě označili za alternativní léčbu (Anglosaská kouzla…, přel. Komanec – Revická 2009). Je zajímavé, že mnoho staroseverských pramenů přikládá speciální léčebnou (až magickou) sílu cibulové zelenině – kupříkladu česnek je velice vhodný k potírání vnitřních parazitů.

Tím bych si dovolil tento článek zakončit. Budu rád za jakýkoli komentář, protože – jak už jsem nastínil – jsem v tomto oboru úplný laik se znalostmi středoškolské biologie. Rád bych poděkoval Janu Zbránkovi, který mi pomohl osvětlit zásadní problémy.


Zdroje

Internetové stránky informující o výzkumu z Viborgu:

Anglosaská kouzla a magické průpovědi, tety prognostické a ranhojičské rady, přel. Miloš Komanec; Veronika Revická. In: Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), Praha 2009: 169–187.

AKUFFO, Hannah et al. Parasites of the Colder Climates, London – New York 2003. Online.

AMBROSIANI, Kristina. Viking age combs, comb making and comb makers: In the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm 1981.

BAKER, J. R.  BROTHWELL, D. R. Animal diseases in archaeology, London 1980.

BOUCHET, Françoise et al. Parasite Remains in Archaeological Sites. Memorias do Instituto do Oswaldo Cruz 98, 2003: 4752. Online.

BUCKLAND, Paul. The North Atlantic Farm: An Environmental View. In: BRINK, Stefan et al. The Viking World, London – New York 2008: 598–603.

BUCKLAND, P. C. – Perry D. W. Ectoparasites of sheep from Stóraborg, Iceland and their interpretation. Piss, parasites and people, a palaeoecological perspective. Hikuin 15, 1989: 37–46. Online.

NANSEN, Peter – JØRGENSEN R. J. Parasite eggs identified in material from archaeological excavations in Ribe (The Viking Age). Nord Vet Med 29, 1977: 263-266. Online abstrakt.

ROESDAHL, Else. The Vikings, London – New York 1992.

SHORT, William R. Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson, NC 2010.

STARÝ, Jiří. Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha 2010: 189-227.

SØE, M. J. et al. DNA typing of ancient parasite eggs from environmental samples identifies human and animal worm infections in Viking-age settlement. Journal of Parasitology 2014: v tisku. Online.