Amputace dolních končetin raného středověku a jejich protézy

Kolskegg s sebou prudce trhl a sekl po Kolovi mečem s takovou silou, že mu usekl nohu nad kolenem.
‚Dobrá rána, což?’ zeptal se Kolskegg.
‚Doplatil jsem na to, že jsem se nechránil štítem,’ odpověděl Kol a nějakou chvíli stál na jedné noze a díval se na pahýl druhé své nohy.
‚Nepotřebuješ se moc dívat. Je to, jak vidíš: noha je pryč,’ smál se Kolskegg.
Kol se pak zvrátil mrtev k zemi.
(Sága o Njálovi 63)

Díky životu v jedné z nebezpečnější zemi této planety, dlouhému období míru a funkční medicíně jsme zapomněli na hrůzy války a metly lidstva, díky čemuž se nám obtížně hodnotí kvalita života v minulosti. Současně nejsme schopni plně docenit jistoty, v nichž žijeme, a nesnáze, kterými naši předci museli projít. V následujícím článku se zaměříme na opomíjenou problematiku amputovaných končetin v důsledku nemocí a válečných zranění i protéz těchto tělesných částí v období raného středověku. Doufáme, že čtenáři z řad reenactorů a zájemců o historii naleznou v článku málo reflektovanou nadstavbu.


Nemoci a zranění dolních končetin, amputace

Staroseverská literatura zachovává více než pět desítek příjmí, která mají souvislost s nohama (Jónsson 1908: 219-223). Řada z nich reaguje na nemoci nohou, nohy podivně tvarované či zmrzačení nohou v bojovém konfliktu, které mělo za následek doživotní kulhání, a reflektují tak odlišnost nebo handicap (Sexton 2010). Mezi běžné nemoci postihující nohy rozhodně patřily ischemie, aterosklerózy, diabetická noha a infekce. Stěží si již dnes představíme taková onemocnění, jako je lepra nebo obrna, které byly ve středověku rozšířené (Hernigou 2014aHernigou 2014b). Mezi středověké úrazy museli patřit zlomeniny a amputační zranění. Nejčastější formou amputačních zraněních v klinikách v neindustrializovaných zemích je ztráta končetiny nebo jejího části, způsobená nehodami při práci se stroji, zvířaty, dopravními prostředky a při pádech z výšky (Binder 2016: 30). Jak se tedy zdá, dolní končetiny pod kolenem patřily společně s prsty na rukou mezi nejvíce amputované části lidského těla i v období středověku.

Rekonstrukce fixace zlomeniny dolní končetiny kolem roku 1350.
Zdroj: van der Mark 2016.

Jakákoli zranění byla velmi náchylná na infekce, které představovaly v předantibiotické éře vážnou medicínskou výzvu (Erdem et al 2011Runcie 2015) a které zřejmě někdy ústily v amputace; zranění utržená na britské straně v 1. světové válce měla míru infekce vyšší než 90%. Lékaři raného středověku sice ovládali jednoduché chirurgické úkony (nařezávání, vypalování a vyplachování ran, narovnávání kostí) a byli schopni poskytnout základní péči (ovazování, podávání bylinných výluhů, přikládání kamenů a bylin, rytí run a zaříkávání), avšak neměli možnost pracovat ve sterilním prostředí, neměli znalost prevence bakteriální infekce a jejich diagnostika byla na poměry dnešní medicíny na žalostně nízké úrovni (Vlasatý 2017). Kvůli tomu byla pooperační úmrtnost po vážných chirurgických zákrocích circa 60-80 % (Smith et al 2012: 36). Kvůli vysoké úmrtnosti se amputace před zavedením moderních anestezie a antiseptik příliš nerozmohly (Van Cant 2018: 199). Amputacím se zřejmě také vyhýbalo z toho důvodu, že “nekompletní lidé” mohli být považováni za nekompetentní k vládě či poznamenáni v posmrtném světě (Sellegren 1982: 13), případně muži z důvodu své pýchy nedovolili amputovat nebo ošetřující odmítli amputaci s tím, že neponesou zodpovědnost za pacientovo zmrzačení (Friedmann 1972: 117).

Simon Mays (1996) shromáždil celkem 27 archeologických amputací, přičemž 5 z nich pochází z předmoderní doby. Ve třech případech se jedná o amputace pravých dolních končetin, které se objevují i v nálezech, které Mays nezahrnul (Van Cant 2018: 196). Mays uvádí tři hlavní důvody amputací ve středověku (Mays 1996: 107):

  • chirurgický zákrok spojený s nemocí či zraněním
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním

Naproti tomu Friedmann (1972: 120) vyčleňuje poněkud jiné spektrum historických amputací:

  • chirurgický zákrok spojený se závažným onemocněním
  • oddělení končetiny v ozbrojeném střetu
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním
  • chirurgický zákrok spojený s omrzlinami

Amputace prováděné z důvodu chronické nemoci lze předpokládat ve velké míře. Zmiňují je písemné zmínky z období křížových výprav (Mitchell 2004) a lze je předpokládat také v případě některých mnichů, jejichž pohřbená těla byla nalezena u kláštera ve švýcarském St. Petersinsel (Van Cant 2018: 196). Amputace napadených končetin jsou zmíněny nejméně ve dvou pramenech z období 11. a 12. století. V obou případech se jedná o gilotinové amputace, od kterých se již postupně upouští na úkor amputací lalokových (Janoušek 2015: 18-21). První ze zdrojů nám zanechal nejlepší arabský lékař Al-Zahráví, též zvaný Albucasis (Friedmann 1972: 126-127):

Neustupuje-li sněť předloktí či nohou léčbě, je potřeba je odříznout nad loktem či nad kolenem, aby se nešířila a nestala se smrtelnou. Končetina by měla být nad i pod úrovní řezu slabě obvázaná, zatímco pomocník vytváří tlak na vrchní obvaz, aby se kůže a maso mohly zatáhnout. Provádí se kruhový řez až ke kosti, z obou stran se přikládají lněné podušky, aby se zabránilo tvorbě vředů, a následně se seká nebo řeže kost. Pokud se během zákroku objeví krvácení, rychle vypaluj nebo užij prášku zastavující krvácení, užij vhodného zábalu a ošetřuj do uzdravení.

Druhým zdrojem je lombardský překladatel arabských a antických textů Gerard z Cremony (Bennion 1980: 51):

Pokud má nemoc navrch nad naší léčbou, úd musí být uříznut (…). Na prvním místě je potřeba zvážit míru nápravy, prospěšnosti a nebezpečnosti. Z toho důvodu činíme řez nožem mezi zdravými a chorobnými částmi až ke kosti, s tím předpokladem, že nikdy neřežeme do opačné části a vždy zahrneme kus zdravé, než bychom ponechali kus nemocné. Jakmile dospějeme ke kosti, zdravé maso je třeba zatáhnout do té míry, že se kost obnaží. Tehdy ji musíme přeříznout pilou hned u zdravého masa. V místě, kde pila zanechala jakékoli otřepy na konci kosti, je třeba je zabrousit, a překryjeme celý pahýl volnou kůží.

Tyto zmínky musíme brát jako vrchol tehdejší chirurgie, nicméně můžeme z nich získat základní informace o tom, jak probíhal zákrok. Můžeme vidět, že amputace byla rychlou záležitostí, trvající několik málo minut, a byla týmovou prací, která zahrnovala chirurga a jednoho či více asistentů, kteří pacienta drželi, podávali vybavení a podobně. Často si myslíme, že operace probíhaly bez anestezie, ale přinejmenším Peršané a Arabové již v raném středověku používali anestezii podávanou orálně nebo inhalačně (Meri 2005: 784). Přinejmenším ve vikinské Skandinávii známe tři látky, které k těmto účelům mohly posloužit – alkohol, konopí a blín (Price 2002: 205-206). Zdá se, že rány byly často vypalovány, aby bylo zastaveno silné krvácení, což ústilo v těžké popáleniny, které se obtížně hojily.

Můžeme dát za pravdu Williamsové (1920: 358), když říká, že raně středověký chirurg zřejmě nejčastěji vlastnil pilku, nůž, pinzetu, jehlu a nit. Můžeme se domnívat, že nožů zřejmě vlastnil několik, a měl rovněž nůžky, pinzety, rašple, svorky na uzavření ran a množství čistého textilu (Frölich 2011).

Výběr pilek raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr pinzet raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr raně středověkých nůžek. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 32.

Výběr raně středověkých nožů. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 62.

Je nutné zmínit, že i v moderních nemocnicích je míra zasažení pahýlu amputovaných končetin infekcí kolem 13-40 % (de Godoy et al 2010). Úspěšné zotavení však nezávisí pouze na zahojení rány – významnou část pacientů s úspěšnými amputacemi trápí psychické problémy (Sahu et al 2016), které je potřeba řešit stejnou měrou jako obtíže fyzické. Důležitá je rovněž intenzivní fyzioterapická rehabilitace, která postiženého pacienta navrátí do normálního života (např. Rau et al 2007);  zejména u starších osob je amputace dolních končetin problémová, protože ztrátu nejsou schopni nahradit svými fyzickými fondy, a často dochází k brzkému úmrtí (Klaphake et al 2017). Asi 90 % lidí s dolní končetinou amputovanou pod kolenem se naučí chodit s protézou (Pavlačková 2012: 13). Lze říci, že pokud byl zraněný člověk ošetřen kvalitně, rychle a dostatečně sterilně, a byl v dobré fyzické kondici, měl šanci na zotavení a pokračování v normálním životě. Obecně vzato se zdá, že lidé s protézami jedné dolní končetiny mají větší úspěšnost navázat manželství, mít děti a získat práci, než lidé s protézami obou dolních končetin (Claspe – Ramasamy 2013: 71-72). Na vině může být kromě jiného fakt, že výška nohou v porovnání s celkovou výškou je důležitá pro atraktivní a zdravý vzhled (Bogin – Varela-Silva 2010).

Zranění hlavy a dolních končetin se zdají být nejčastějšími válečnými traumaty středověku (Matzke 2011: 62-73; Thordeman 1939: 160-178). V rodových ságách bojovníci běžně přicházejí o paže, ruce, prsty nebo nohy (Sexton 2010: 152). Pokud se zaměříme na raně středověká zranění dolních končetin, zmínit můžeme zranění nohy muže pohřbeného v gokstadské mohyle v Norsku (Holck 2009: 44-46), zranění holeně u raně středověké kostry z Maastrichtu (Woosnam-Savage – DeVries 2015: 35) či zhojenou ránu na holeni u člena zmasakrované posádky Budče (Štefan et al 2016: 766, Table 2). Cílení na dolní končetiny, zejména holeně, je logické z řady důvodů. Nohy tvoří zhruba polovinu výšky dospělého člověka (Bogin – Varela-Silva 2010: 1052-1053), a experimenty ukázaly, že i když nositel disponuje štítem, může pro něj být efektivní obrana dolních končetin obtížná (Matzke 2011: 67 a vlastní mnohaletá zkušenost). Přinejmenším v raném středověku evidujeme pouze málo dokladů o používání ochranných prostředků dolních končetin v boji. Pokud cílem nebyla fyzická likvidace oponenta, mohlo být úderů na spodní končetiny záměrně využíváno. Oblast hlavy je totiž třikrát náchylnější na smrtelné úrazy než zbytek těla (Gennarelli et al 1989). Holenní kost patří mezi nejpevnější kosti v lidském těle a jen zřídkakdy dochází k jejímu přeseknutí (Thordeman 1939: 171). Ačkoli tržná zranění končetin provází bolestivá agonie, smrt nastává až po dlouhé době, a je tedy možná záchrana (Rhyne et al 1995).

Extrémní příklad středověké chirurgie: kost pažní nalezená u kláštera ve švédském Varnhemu (SHM 18393:1090), která vykazuje zhojenou zlomeninu způsobenou sekerou. Chirurg se pokusil o osteosyntézu měděným plechem.


Protézy dolních končetin

Pokud se budeme chtít podívat na příklady raně středověkých protéz, můžeme použít tří různých pramenů – archeologie, ikonografie a písemných zdrojů.

Dějiny protéz dolních končetin jsou poměrně dlouhé. Archeologie zná dvě funkční egyptské dřevěné protézy palců, které byly vyrobeny zhruba v letech 1065-600 př. n. l. (Finch 2018), jakož i dřevěnou holeň pokrytou bronzovým plechem z italského hrobu v Santa Maria di Capua Vetere (cca 300 př. n. l.) či dřevěnou holeň přivazovanou ke stehnu, zakončenou koňským kopytem s rohovým bodcem z čínského Shengjindianu ze stejného období (Binder 2016: 30). Z období raného středověku fakticky známe tři nálezy, a je zajímavé, že z období pozdějšího středověku je prakticky neznáme. Prvním je hrob ze švýcarského Bonaduzu (5.-7. století), který ukrýval muže s uříznutým chodidlem v kotníku, místo něhož měl kožený vak vyplněný senu podobným materiálem s dřevěnou podrážkou podbitou železnými hřeby (Baumgartner 1982). Druhý nález představuje dřevěná protéza levé holeně z rakouského Hemmabergu (6. století), která měla kovovou objímku uchycenou dvěma hřeby (Binder 2016). Třetím nálezem je dřevěno-bronzová protéza levé holeně z německého Griesheimu (7.-8. století), u níž bronz tvořil lůžko pro pahýl, které bylo vystlané kůží, zatímco směrem nahoru vybíhala dřevěná vidlice až po úroveň stehna, kde byla upevněna řemínky (Czarnetzki et al 1983: 91-92). Protézu dolní končetiny lze předpokládat také u muže ze švýcarské lokality Aesch (7. století), který žil zhruba 1-2 roky po amputaci (Cueni 2009: 115-118). Z tohoto výčtu je patrné, že každá protéza byla unikátní, a proto existovala variabilita tvarů i materiálů. Můžeme si povšimnout, že důležitá je kromě funkčnosti také pohodlnost a estetická kvalita protéz.

Co se týče ikonografie, nejstaršími doklady používání protéz dolních končetin jsou výjevy na římských vázách, z nichž nejstarší pochází ze 4. století př. n. l. (Binder 2016: 30; Sellegren 1982: 13). Další obrazové doklady máme až z vrcholného středověku, kdy se nezřídka objevují v iluminacích a mozaikách 12.-14. století. Zejména se jedná o výjevy z rukopisů, jako je Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie) a Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo), ale také mozaiky, jakou je např. mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie). Nakolik lze z tohoto vzorku soudit, amputace nad koleny prakticky nevyužívají protézy a pacienti se pohybují pomocí holí, zatímco amputace pod kolenem bylo možné nahradit jednoduchou a tvarově uniformní nohou s okem na konci. Protézy se zdají být dřevěné nebo kovové a pahýl je zasunut do otvoru, který je na straně směřující k zemi vypolstrován. Stejný druh protéz (angl. bent-knee prosthesis) se užíval do poměrně nedávné doby a stále se doporučuje dětem v rozvojových zemích, ovšem jako dočasné a nouzové řešení, které způsobuje dystrofii svalu, a proto je potřeba po použití protézy sval důkladně procvičit (Werner 1987: 625). Nad protézy a hole můžeme ve středověké ikonografii nalézt řadu dřevěných chodítek a připevňovacích platforem, bez výstupků i s výstupky suplujícími končetinu, pro postižené leprou a obrnou (Hernigou 2014aHernigou 2014b).

Výběr amputovaných nohou a protéz středověku.

Zleva: mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie), Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie), Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo).

Písemné zdroje jsou rovněž dobrými prameny. Nejvýraznějšími důkazy existence protéz tvoří charakteristická příjmí, která reflektují vzhled majitele. Ze severského prostředí známe příjmí viðleggr (“dřevěná noha”) a hned tři muže s příjmím tréfótr (“dřevěná noha”), kteří žili období 9.-13. století. Známe rovněž příjmí spýtuleggr, které se může vztahovat k dřevěné či tenké noze (Jónsson 1908: 220, 222). Staroseverština zná frázi ganga á tréfótum (“kráčet o dřevěných nohách”), která znamená tolik co “být na tom špatně” (Baetke 2006: 662). Příjmí vztahující se k používání dřevěných protéz známe rovněž ze střední horní němčiny: stelzære, stelzner, uf dir stelzen, râvôt (Keil 2012: 372).

Zřejmě nejlepší písemné zprávy o dřevěné protéze raného středověku obestírají Nora jménem Ǫnund, který žil na přelomu 9. a 10. století. Zatímco Kniha o záboru země (verze Sturlubók, kap. 161) hovoří pouze o tom, že Ǫnund “(…) bojoval proti králi Haraldovi v Hafrsfjordu a přišel zde o nohu. Poté odplul na Island a zabral zemi (…)”, Sága o Grettim (kap. 2-11) představuje barvitější popis – Ǫnund je vykreslen jako viking, který se náhodně dozvídá o námořní bitvě v Hafrsfjordu, a rozhoduje se jí zúčastnit. Muži krále Haralda mu utínají při špatném střehu takřka celou nohu pod kolenem, ale Ǫnunda zachraňují jeho spolubojovníci, kteří se odpojují z bitvy a prchají. “Ǫnund se uzdravil, ale celý svůj život chodil s dřevěnou nohou. Říkali mu proto, dokud žil, Ǫnund Dřevěná noha” (Sága o Grettim 2). Po zahojení rány se Ǫnund odebral na Hebridy, ale trpí psychickými problémy – je tichý, uvědomuje si svoji špatnou pohyblivost, chybí mu noha a opouští ho radost z boje, což svému příteli také prozrazuje. Přítel mu doporučuje, aby se usadil a našel si ženu, avšak otec, kterého společně požádají o ruku jeho dcery, se zdráhá provdat svou dceru za mrzáka bez nemovitostí. Je však ujištěn, že Ǫnund se může pohybovat bez obtíží a že má dostatek movitého majetku a dobrý původ, což Ǫnundovi zvedne sebevědomí a vydává se na další nájezdy. V následující bitvě mu přátelé postaví pod nohu špalek, aby se mohl také zapojit, a zbraň jeho oponenta se do špalku zasekne, čehož Ǫnund využije a protivníka porazí. Nato Ǫnund pluje do Irska, kde se věnuje dalším válečným akcím, a po zastávce na Hebridách, kde se žení, se následně vydává do Norska, kde se mstí uchvatitelům svého pozemku. Poté se vydává na Island, kde shromažďuje majetek a buduje rod. V době své smrti je považovaný za nejudatnějšího a nejzručnějšího člověka s protézou v kolektivním povědomí – “Na Islandě nežil nikdy muž o jedné noze, který by byl nad něho odvážnější a zručnější” (Sága o Grettim 11). Dalším Islanďanem s protézou, o kterém víme ze Ságy o lidech z Eyru (18), byl Þóri Dřevěná noha – byl údajně zasažen do stehna, avšak zranění přežil a po zbytek života chodil se dřevěnou nohou, přičemž se dodává, že měl manželství, ze kterého vzešlo potomstvo.

Ačkoli tyto příběhy mohou být upraveny orální a posléze literární tradicí, pro nás relevantní informace vyznívají realisticky. Třebaže bylo zřejmě běžné, že o postižené bylo pečováno doma (Sága o Grettim 4), někteří jedinci z dobrého rodu, kteří byly v kondici, pokračovali přes úpadek sebevědomí ve svém každodenním, náročném životě. V sázce bylo mnoho : pouze skrze riskantní podniky mohli nezadaní mladíci zvýšit své bohatství a status, a tím se uplatnit na sňatkovém trhu, založit rodinu a začít budovat svůj vlastní statek (Raffield et al. 2017). Na Ǫnundově příkladě můžeme pozorovat, že zásahy do spodní části nohou byly běžné. O protézách samotných se zdroje takřka nevyjadřují, víme však, že byly dřevěné.


Poděkování a věnování

Článek, který jsme zde předložili, byl konzultován s chirurgem a reenactorem Zbyňkem Buchtelou, kterému děkujeme za podnětné připomínky. Poděkování zaslouží také švédský reenactor Erik Hörnsten, který nás upozornil na zajímavý nález z varnhemského kláštera. Tento článek bychom rádi věnovali Vojtěchu Šlapákovi a Michaelu Kahnovi.


Bibliografie

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. L. Heger, Praha 1957.

Sága o lidech z Eyru = Sága o lidech z Eyru. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 321–559.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur, Greifswald, digitální verze.

Baumgartner, René (1982). Fußprothese aus einem Frühmittelalterlichen Grab aus Bonaduz – Kanton Graubünden/Schweiz. In: Medizinisch orthopädische Technik 102, 131-134.

Bennion, Elisabeth (1980). Antique Medical Instruments, Berkeley / Los Angeles.

Binder, M. – Eitler, J. – Deutschmann, J. – Ladstätter, S. – Glaser, F. – Fiedler, D. (2016). Prosthetics in antiquity – An early medieval wearer of a foot prosthesis (6th century AD) from Hemmaberg/Austria. In: International Journal of Paleopathology 12, 29-40.

Bogin, Barry – Varela-Silva, Maria Inês (2010). Leg Length, Body Proportion, and Health: A Review with a Note on Beauty. In: International Journal of Environmetal Research and Public Health, vol. 7 (3), 1047–1075.

Cueni, Andreas (2009). Die frühmittelalterlichen Menschen von Aesch (Anthropologische Untersuchungen). In: Hartmann, C. – Cueni, A. – Rast-Eicher, A. (eds.). Aesch: ein frühmittelalterliches Gräberfeld, Luzern, 83-126.

Czarnetzki, A. – Uhlig, C. – Wolf, R. (eds) (1983). Menschen des Frühen Mittelalters im Spiegel der Anthropologie und Medizin. Würtembergisches Landesmuseum, Stuttgart.

Claspe, Jon – Ramasamy, Arul (2013). Traumatic amputations. In: British Journal of Pain 7 (2), 67–73.

de Godoy, J. M. P. – Vasconcelos Ribeiro, J. – Andrioli Caracanhas, L. – de Fátima Guerreiro Godoy, M. (2010). Hospital infection after major amputations. In: Annals of Clinical Microbiology and Antimicrobials, 9:15.

Erdem, H. – Tetik, A. – Arun, O. – Besirbellioglu, B. A. – Coskun, O. – Eyigun, C. P. (2011). War and infection in the pre-antibiotic era: the Third Ottoman Army in 1915. In: Scandinavian Journal of Infectious Diseases 43, 690–695.

Finch, Jacky (2018). The complex aspects of experimental archaeology: the design of working models of two ancient Egyptian great toe prostheses. In: Draycott, Jane (ed.). Prostheses in Antiquity, London, 29-48.

Friedmann, Lawrence W. (1972). Amputation and Prostheses in Primitive Cultures. In: Bulletin of Prosthetics Research (BPR) 10-17: 105-138.

Frölich, Annette (2011). Medical Tools from the First Millennium – A New Recognition after Reinterpretation of Artifact Material. In: Boyé, Linda (ed.). Det 61. Internationale Sachsensymposion 2010, Haderslev, Danmark, Neumünster, 317-324.

Gennarelli, T. A. – Champion, H. R. – Sacco, W. J. – Copes, W. S. – Alves, W. M. (1989). Mortality of patients with head injury and extracranial injury treated in trauma centers. In: Journal of Trauma and Acute Care Surgery, vol. 29, 1193–1201.

Hernigou, Philippe (2014a). Crutch art painting in the middle age as orthopaedic heritage (Part I: the lepers, the poliomyelitis, the cripples). In: International Orthopaedics 38 (6), 1329–1335.

Hernigou, Philippe (2014b). Crutch art painting in the Middle Ages as orthopaedic heritage (part II: the peg leg, the bent-knee peg and the beggar). In: International Orthopaedics 38 (7), 1535–1542.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Janoušek, Jakub (2015). Četnost a možnosti řešení amputací dolních končetin. Univerzita Karlova v Praze : Fakulta tělesné výchovy a sportu. Bakalářská práce.

Jónsson, Finnur (1908). Tilnavne i den islandske oldlitteratur. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1907, Kjøbenhavn: 161–381.

Keil, Gundolf (2012). Heilkunde bei den Germanen. In: Beck, H. – Geuenich, D. – Steuer, H. (eds.). Altertumskunde – Altertumswissenschaft – Kulturwissenschaft: Erträge und Perspektiven nach 40 Jahren Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, Berlin-Boston, 317–388.

Klaphake, S. – de Leur, K. – Mulder, P. G. H – Ho, G. H. – de Groot, H. G. – Veen, E. J. – Verhagen, H. J. M – van der Laan, L. (2017). Mortality after major amputation in elderly patients with critical limb ischemia. In: Clinical Interventions in Aging 12, 1985-1992.

Matzke, Johann Keller Wheelock (2011). Armed and Educated: Determining the Identity of the Medieval Combatant, University of Exeter.

Mays, Simon A. (1996). Healed limb amputations in human osteoarchaeology and their causes: a case study from Ipswich, UK. In: International Journal of Osteoarchaeology 6, 101–113.

Meri, Josef W. (2005). Medieval Islamic Civilization: An Encyclopedia, New York – London.

Mitchell, P. D. (2004). Evidence for elective surgery in the Frankish states of the near east in the crusader period (12th-13th centuries). In: Jankrift, K. P. – Steger, F. (eds.). Gesundheit–Krankheit: Kulturtransfer Medizinischen Wissens von der Spätantike bis in die Frühe Neuzeit, Cologne, 121-138.

Pavlačková, Markéta (2012). Kvalita života pacientů po amputaci na dolní končetině. Masarykova univerzita : Lékařská fakulta. Bakalářská práce.

Price, Neil S. (2002). The Viking Way: Religion and War in Late Iron Age Scandinavia, Uppsala.

Rau, B. – Bonvin, F. – de Bie, R. (2007). Short-term effect of physiotherapy rehabilitation on functional performance of lower limb amputees. In: Prosthetics and Orthotics International 31 (3), 258 – 270.

Raffield, B. – Price, N. – Collard, M. (2017). Male-biased operational sex ratios and the Viking phenomenon : an evolutionary anthropological perspective on Late Iron Age Scandinavian raiding. In: Evolution and Human Behavior, vol. 38, no.3, 315–324.

Rhyne, C.E. – Templer, D.I. – Brown, L.G. – Peters, N.B. (1995). Dimensions of suicide: perceptions of lethality, time, and agony. In: Suicide & Life-Threatening Behavior 25(3): 373-380.

Runcie, Harriet (2015). Infection in a Pre-Antibiotic Era. In: Journal of Infectious Diseases & Preventive Medicine 3 (2), 125.

Sahu, A. – Sagar, R. – Sarkar, S. – Sagar, S. (2016). Psychological effects of amputation: A review of studies from India. In: Industrial psychiatry journal 25 (1), 4-10.

Sellegren, Kim R. (1982). An Early History of Lower Limb Amputations and Prostheses. In: Iowa Orthopedic Journal 2, 13–27.

Sexton, John P. (2010). Difference and Disability: On the Logic of Naming in the Icelandic Sagas. In: Eyler, Joshua R. (ed.). Disability in the Middle Ages: Reconsiderations and Reverberations, London-Burlington, 149-163.

Smith, Philip W. – Watkins, Kristin – Hewlett, Angela (2012). Infection control through the ages. In: American Journal of Infection Control 40, 35-42.

Štefan, Ivo – Stránská, Petra – Vondrová, Hana (2016). The archaeology of early medieval violence: the mass grave at Budeč, Czech Republic. Antiquity, 90, s. 759-776.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Van Cant, Marit (2018). Surviving Amputations: A Case of a Late-Medieval Femoral Amputation in the Rural Community of Moorsel (Belgium). In: Turner, W. J. – Lee, Ch. (eds). Trauma in Medieval Society, Leiden, 180–214.

van der Mark, Wiel (2016). A Broken Leg in the Year 1350: Treatment and Prognosis. In: EXARC Journal, 2016/2.

Vlasatý, Tomáš (2017). „Ryji runy léčby“ : Runové modlitby a léčitelství starého Severu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/ryji-runy-lecby/

Werner, David (1987). Disabled Village Children. A Guide for Community Health Workers, Rehabilitation Workers, and Families, Palo Alto.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Williams, Mary Wilhelmine (1920). Social Scandinavia in the Viking age, New York.

Woosnam-Savage, Robert C. – DeVries, Kelly (2015). Battle Trauma in Medieval Warfare: Wounds, Weapons and Armor. In: Tracy, Larissa – DeVries, Kelly (eds). Wounds and Wound Repair in Medieval Culture, Leiden, 27–56.