Meč s pochvou ze sbírky Gay

Nové hodnocení jedné staré zbraně

V 19. století byl u Paříže na dně Seiny nalezen meč z 9. století, který byl vybaven výjimečně dobře zachovanou pochvou a kováním. Celek, který v literatuře není příliš dobře známý, je zásadním nálezem pro pochopení širších souvislostí ohledně nástupu nových progresivních typů mečů, konstruování pochev a užívání karolinských kování.


Sbírka Gay a její osud

Meč s pochvou, který je předmětem tohoto článku, náleží do skupiny militárii, které za svého života sebral francouzský architekt, vášnivý badatel, člen Francouzské společnosti pro starožitnosti a sběratel Victor Gay (1820-1887). Celoživotní zájem tohoto badatele o středověkou a renesanční látku vyvrcholil v sepsání monumentální, více než osmisetstránkové práce Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance (Archeologický glosář středověku a renesance) publikované v roce 1887, v níž uvedl řadu předmětů ze své sbírky.

Po Gayově smrti se umělecká složka sbírky přestěhovala do Národního muzea Louvre (publikována byla v Migeon 1909), zatímco “kusy méně vhodné pro Louvre byly vydraženy, včetně rozsáhlé sbírky zbraní, kterou v té době koupil pařížský obchodník se zbraněmi” (Post 1911: 76). K dražbě sbírky, která čítala zhruba 170 předmětů včetně 40 mečů, 45 dýk, 30 tyčových a střelných zbraní, 18 ostruh, 2 děl a 3 helem, došlo roku 1909 v aukčním domě Bacherreau. S významnou pomocí císaře Viléma II., který o sbírku projevil zájem a neváhal za ni zaplatit 30000 marek, se novým majitelem stala berlínská zbrojnice Zeughaus, jejíž fondy byly sbírkou významně rozšířeny. Sbírka byla do zbrojnice přivezena roku 1911, kdy byla publikována Paulem Postem.

Začleněním do muzejních fondů byla původní Gayova sbírka roztříštěna. Po druhé světové válce byly exponáty z Zeughausu převedeny pod Museum für Deutsche Geschichte (MfDG), po sjednocení Německa pak pod Deutsches Historisches Museum (DHM). Lze předpokládat, že významná část původní sbírky bude uložena právě v DHM, jak dokládají zápisy vzniklé nedlouho před sloučením obou muzeí (Müller 1986). Nejméně jeden meč z původní sbírky se nyní nachází ve zbrojnici Royal Armouries v Leedsu (Royal Armouries 2020). Současná lokace ani stav meče, kterým se budeme dále zabývat, není znám, ale lze očekávat, že pokud exemplář přežil turbulentní 20. století, pak především jeho organická složka bude významně poškozena. Zbigniew Robak mi v osobní konverzaci sdělil, že nález zřejmě nepřežil druhou světovou válku.


Publikované informace

Nakolik je nám známo, set nebo jeho části byly publikovány celkem jedenáctkrát. Nejstarší publikování nálezu představuje původní Gayova práce z roku 1887, kde je meč kresebně vyobrazen s popiskem:

„[…] damaškové čepele odpovídající následujícímu připojenému obrázku. Jde o vyobrazení předmětu, který zanechali děsiví Normané z Fríska na dně Seiny roku 885 během své invaze a obsazení Paříže. Druhý kus, pocházející ze stejného zdroje, ale kompletnější a doprovázený zlatnickou prací, nedovoluje pochyb o jejich společném původu. […]“ (Gay 1887: 22-3)

Příklad s jistým datem nás přivádí do posledních let 9. století. Z řady mečů pocházejících z obléhání Paříže roku 885 jsme vybrali kus […] s pozlaceným stříbrným kováním […], na kterém je patrný styl, který není ani francouzský, ani dánský, nýbrž fríský […].“ (Gay 1887: 641)

 „Rok 885. Fríský meč s pochvou, rukojetí a opaskovým průvlakem ze dřeva. [Kování] je ze stříbra se zlatými částmi.“ (Gay 1887: 642)

Kresebné znázornění meče podle Gay 1887: 642.

Druhé a nejméně důležité publikování nálezu představuje Paul Post v roce 1911, který přibližuje předměty přijímané do zbrojnice Zeughaus. Jeho publikace přináší jedinou známou fotografii společně s obsáhlejším popisem:

Zřejmě nejzajímavějším kusem v celé sbírce je raně románský meč nalezený u Paříže spolu s dobře zachovanou pochvou […]. Těžce zkorodovaná a poškozená čepel nese známky svářkového damasku, což není v raném středověku neobvyklé. Na jílci s půlkruhovou hlavicí je stále zachovaná dřevěná rukojeť s podélně směřovanými léty. Dřevěná pochva se zbytky někdejšího textilního potahu je rozpadlá na dvě separátní, mírně prohnuté poloviny, které tvořily přední a zadní stěnu pochvy. Na obou stěnách pochvy se v pravidelných odstupech zhruba 6 cm nacházejí tenké, paralelní brázdy, které naznačují, kudy původně vedly řemínky spojující obě poloviny pochvy. Na středové části horního konce vnější strany pochvy se nachází motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty. Tento je pravděpodobně zbytkem systému upevnění mečového pásu. Společně s mečem bylo nalezeno opaskové kování […] s nepříliš detailní rostlinnou ornamentikou, která vystupuje z pozlaceného pozadí. Toto kování představuje problém pro datování zbraně. Podle dostupných informací kování náleží do raného křesťanského období, do blízkosti Tassilova poháru. Polokruhová hlavice oproti tomu jen těžko umožňuje takto ranou dataci a směřuje do 11.-12. století […]. Toto koliduje s původním Gayovým návrhem, že meč s kováním náleží k sobě. Gayova hypotéza, že meč s kováním patřil frískému Normanovi obléhajícímu Paříž roku 885, musí být do velké míry zpochybněna.“ (Post 1911: 77-80)

Fotografie meče podle Wamers 1981: Abb. 11.1a.

Pochva pařížského nálezu se dvakrát objevila i v pracích Alfreda Geibiga:

V této souvislosti lze zmínit tři mečové pochvy z francouzské Paříže a nizozemského Stiensu, které směřují ke stejnému závěru. Všechny tři pochvy sestávají z dvou dřevěných polovin s pozůstatky textilního potahu. U pařížského nálezu se na přední straně, v blízkosti ústí pochvy, nachází zachovaný ‚motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty, který Post […] interpretuje jako možný zbytek systému upevnění mečového pásu‘. Těsně pod ní lze pozorovat stopy druhého, avšak odlomeného bloku o obdobné základně.(Geibig 1991: 107)

Dřevěné pozůstatky různých vzorů a velikostí, které pravděpodobně pocházejí ze systému zavěšení pochvy, lze nalézt také u exemplářů z Paříže, Stiensu a Schortensu.“ (Geibig 1999: 43)

Zřejmě největší pozornost byla věnována kování, které bylo celkem sedmkrát zahrnuto do rozborů karolinského kování (Arbman 1937: 173; Fraenkel-Schoorl 1978: 358, Kat.-Nr. 13; Lennartsson 1997/1998: 565, Kat.-Nr. 48, Taf. 10.8; Robak 2013: Tab. XCII.9; Wamers 1981: 109, Abb. 11.1; Werner 1969: 501, Pl. 26c; Zimmermann 1923: 64-5). Za doslovnou citaci stojí dva níže uvedené texty, které zmiňují rozměry a popis dekorace:

Čelní strana je lemována dvěma paralelně jdoucími, vyvýšenými liniemi. Vnější má perličkový okraj, vnitřní má středový zářez vyložený niellem. Uvnitř se nachází pole zdobené vzorem připomínajícím šlahouhy, které vyrůstající ze středů dvou květin. Některé šlahouny jsou zakončeny shluky hroznů, které zdobí niellové tečky. Všechny šlahouny jsou vyloženy niellovými linkami.“ (Fraenkel-Schoorl 1978: 358)

Odlévané oválné kování, pozlacené stříbro vyložené niellem. Původně připevněno třemi nýty umístěnými na kruhových ploškách. Dva nýty byly umístěny na delších stranách, poněkud stranou od středové osy kování, a třetí bylo umístěno na přední straně. Zachoval se pouze jeden nýt, zdobený perličkovou dekorací. Délka 5,8 cm, šířka 3,5 cm. […] Náhodný nález umístěný na dřevěné pochvě uchovávající damaskový meč, který je atypický pro karolinské období.“ (Lennartsson 1997/1998: 565)


Detailnější kresebné zpracování kování podle Wamers 1981: Abb. 11.1b.


Přehodnocení meče a pochvy

Vyhodnocení meče z Gayovy sbírky má smysl nejen proto, že jde o kromobyčejně zajímavý a dobře zachovaný exemplář, ale také proto, že může pomoci nastolit nové otázky související s počátkem nového trendu karolinských mečů v období 9.-10. století. Popis by proto měl být pečlivý a měl by se věnovat všem třem složkám – meči, pochvě a kování. Tuto posloupnost zvolíme pro následující část této kapitoly.

Meč

Přes svou strohost jsme z publikovaných informací schopni vyčíst základní údaje o původním vzhledu a okolnostech nálezu. Meč s čepelí ze svářkového damasku a zachovanou dřevěnou rukojetí byl uložen v dřevěné pochvě, která byla opatřena dřevěným průvlakem a pozlaceným stříbrným kováním, které bylo stále připevněno k pochvě. Tento set byl, společně s nejméně jedním dalším mečem, objeven na dně řeky Seiny u Paříže. Post na jiném místě uvádí, že délka nálezu činí 720 mm.

Komentáře Gaye i Posta jsou zatíženy skutečností, že vznikly před zveřejněním Petersenovy typologie (Petersen 1919). Z toho důvodu bylo na meč nahlíženo jako na románský výrobek 11.-12. století, který je neslučitelný s karolinským kováním. Tuto informaci přejímá také Wamers a Lennartsson. Fotografie zveřejněná Postem ukazuje, že podstava jílce je opatřena nýtem, na základě čehož lze usuzovat dvoudílnou konstrukci hlavice. Při znalosti tohoto významného konstrukčního rysu lze meč přiřadit k Petersenovu typu N (Petersen 1919: 125-6) či Geibigovu typu 8 (Geibig 1991: 48-50). O mečích tohoto typu se soudí, že vznikly ve Franské říši v 9. století a v západní a střední Evropě byly v užívání až do začátku 10. století (Košta – Hošek 2014: 248-9). Nástup mečů typu N přímo souvisí s typem X (analogický tvar s jednodílnou hlavicí) a byl iniciován srážkami kavalérních útvarů vnitřně rozpolcené Franské říše 2. čtvrtiny 9. století, o čemž svědčí větší délka zbraně (obvykle 90-101 cm), kvalitněji konstruovaná čepel a protažená záštita (obvykle v délce 9-13 cm). Přestože Gayův text předkládal z dnešního pohledu úsměvně přehnané interpretace, ve své podstatě byl přesnější než Post, který pokládal komponenty nálezu za neslučitelné. Přesnější určení jílce v rámci Geibigovy kombinační typologie není bez dodatečných informací možné. Dobře zachovaná rukojeť se na původním Gayově nákresu jeví soudkovitá, avšak z fotky vyplývá, že se od záštity po hlavici plynule zužuje. Z důvodu rozpadu je na fotkách opatřena párem drátů, které ji přidržují. Celková délka jílce, soudě dle analogií, mohla být zhruba 14-16 cm.

Významně poškozená čepel umožňuje pouze krátký komentář. Koroze postihla zejména oblast žlábků a břitu. Žlábek se zdá zasahovat až k záštitě a byl vyplněn svářkovým damaskem, jehož zákrut se zdá být ZS nebo ZSZ. Soudě na základě analogií kompletních mečů lze předpokládat, že z čepele chybí zhruba koncových 20-25 cm, které zřejmě byly částečně odlomeny s koncovým dílem pochvy, částečně při vyjímání zbraně z pochvy.


Schéma jílce Geibigova typu 8. Geibig 1991: Abb. 9.

Schéma výroby dvoudílné hlavice Petersenova typu N a způsob fixace nýtů pomocí strusky. Košta – Hošek 2014: Fig. 148.

 

Pochva

Dobře zachovaná pochva je v raném středověku opravdovou vzácností a není pochyb, že pochva ze sbírky Gay je jednou z těch nejlépe zachovaných. Hodnota této pochvy spočívá především ve faktu, že jde o jednu z mála pochev, kterou lze vztáhnout k franské ikonografii. Je nesmírná škoda, že se z popisů dozvídáme tak žalostně málo informací. Je jasné, že základ tvořily dvě desky, jak je v raném středověku standardem. Post nás dále informuje o textilním potahu, otlačcích v pochvě a průvlaku, avšak nespecifikuje, zda byl průvlak a omoty umístěny pod potahem či na něm, a tak se tohoto úkolu musíme zhostit nyní, přičemž musíme vycházet jak z Postovy fotografie, analogických nálezů, dobové ikonografie a praktických znalostí výroby pochvy.

Organické průvlaky raně středověkých pochev se zdají být vždy umístěny pod potahy. Svědčí o tom nálezy kožených potahů z anglosaské Anglie a Dublinu, na nichž jsou patrné otlačky původních průvlaků (Cameron 2007: Fig. 46; Mould et al. 2003: 3355-3366), tak i dřevěný průvlak z Haithabu (Geibig 1999: 43-4, Taf. 17) a franská ikonografie, zejména Stuttgartský žaltář, fol. 105r a 158v. Některé pochvy svědčí o pevné fixaci dřevěného průvlaku na stěnu jádra (Ypey 1964: Taf. 1-3) či o vytvoření otvoru přímo ve stěně jádra (Mould et al. 2003: 3355). Vně potahu se zdají být umístěny pouze kovové průvlaky (Arwidsson 1977: Abb. 60-64; Eldjárn 2016: 326, 328; Kalousek 1971: 111-2, Obr. 174.2; Tomsons 2012: 88, 30. Att.), a proto se zdá, že jejich ukládání pod potah má jistou souvislost k menší pevností materiálu. Zřejmě bylo žádoucí, aby byl při případném prasknutí organického průvlaku mečový pás stále připevněn k pochvě, i když jen potahem. Z tohoto důvodu se zdá pravděpodobné, že nález z Gayovy sbírky nebyl výjimkou a potah kompletně či do značné míry překrýval průvlak, a to i navzdory tomu, že z Gayovy kresby by se mohlo zdát, že otlaček umístěný nejblíže záštitě vede pod průvlakem, což by při správnosti zakreslení mohlo znamenat, že průvlak byl umístěn vně potahu. Při prozkoumání fotografie se však zdá, že kresba v tomto detailu není korektní – otlaček se totiž nachází na úrovni nožky průvlaku, která je poměrně nízká a je pravděpodobné, že původní řemínek, po němž zbyl otisk, částečně sloužil k fixaci průvlaku zvnějšku a nebyl zaveden pod průvlak. Zajímavostí je, že průvlak je na fotografiích poničený, a to v nejvýše položené části, která je současně nejužším bodem motýlkovitého průvlaku. Průvlak je přibližně stejně dlouhý jako rukojeť, tedy zhruba 10 cm.

Schéma ukazující tvary průvlaků na základě otisků v kůži, společně s naznačenými prořezy. Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

Písemné informace ani fotografie nesvědčí o použití jiného než-li textilního potahu, zřejmě lněného. Kožený potah není zmíněn a při stupni zachování lze tvrdit, že dost možná nebyl použit. Není známo, zda byla použita pouze jedna vrstva textilu, anebo vrstev bylo více. Vzhledem k použití textilu a otlačkům po omotech je zřejmé, že pochva ze sbírky Gay reprezentuje typ elitního vybavení, který se objevuje ve franské ikonografii 9. století, zejména v Stuttgartském žaltáři (820-830), Utrechtském žaltáři (820-835) a Vivien Bible (845-846). Téměř každá pochva vyobrazená v těchto dvou ikonografických pramenech má následující dva rysy: jednobarevný bílý či šedý potah a omoty, který jsou ve vrchních dvou třetinách řídké, v závěrečné třetině velmi husté. Husté omotání konců pochev, které slouží k zesílení nejnamáhanější části, známe u mečů a mečových komponentů z 9.-10. století z Německa (Geibig 1991: 104–105), Velké Británie (Paterson et al. 2014: 94-6), Norska (Vlasatý 2018) a Ruska (Kainov 2012: 46–54). Námi zkoumaná pochva postrádá špici, která velmi pravděpodobně byla zesílena stejným způsobem, je však jedinou archeologicky zaznamenanou pochvou, která dokazuje omoty ve vrchních dvou třetinách.

Jak udává Post, otlačky omotů mají rozestup zhruba 6 cm, a z nákresu lze usuzovat, že na dochované části pochvy bylo omotů nejméně 7. Absence řemínků a otlačky v pozůstatcích dřevotextilního kompozitu naznačují, že omoty byly připevněny vně potahu, kde mohly snadněji podlehnout zkáze. Jejich původní podobu neznáme; zřejmě šlo o drobné kožené řemínky, jejichž přesný způsob uvázání nám uniká. Na původním Gayově nákresu mají omoty podobu jednoduchých linek, avšak z Postovy fotografie se zdá, že tyto linky mohly být ve spodní části předmětu vypleteny do křížů, podobně jak je tomu v ikonografii. Ve světle tohoto objevu se zdá, že smyslem těchto řemínků bylo držet pochvu pohromadě, poskytovat ji dodatečnou ochranu, přidržovat průvlak a zajišťovat boční (spodní) řemen proti sklouznutí. Na jediné známé fotografii se nadto nacházejí dva moderní úchyty, a sice drát na úrovni středu průvlaku a řemínek ve vzdálenosti 1/5 od současného konce pochvy; tyto úchyty zabraňovaly pochvě v rozpadu.

Bohužel nemůžeme říci žádné bližší informace na téma výstelky a možného lepení či barvení potahu.

Západoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

 

Systém upevnění mečového pásu

Kování nalezené společně s mečem je výjimečné a umožňuje bližší zařazení celku, který je jinak datovatelný do období 2. třetiny 9. století až do počátku 10. století. Hned v úvodu je potřeba předestřít, že hodnota nálezu spočítá také v tom, že meč byl nalezen spolu s kováním. Karolinská mečová kování se s meči nacházejí velmi vzácně a jsou nacházeny výlučně mimo Franskou říši, kde se v 9.-10. století již nepohřbívalo s milodary. Nálezy proto pocházejí ze zemí, které nejsou integrální součástí říše – na území České Republiky, Slovenska, Chorvatska, Velké Británie (Wachowski 1992: 25, Tab. 4), Švédska (Androščuk 2014: 110-2) a Rakouska (Robak 2013 II: 66).

Kování lze hodnotit na základě tvaru a dekorace. Tvar odpovídá jedné z variant oválného kování, které uvádí Wachowski (1992: 22, Ric. 11) a které je součástí jeho typu II.2, jehož těžiště používání klade do 2. poloviny 9. století (Wachowski 1992: 19-22, Ric. 14). V Ungermanově revizi Wachowského lze kování přiřadit k typu A, které označuje všechny soubory s trojlístkovým kováním, jež lze podle autora zařadit zhruba do poloviny 9. století (Ungerman 2015: 259, 261). Robak (2013: 114-6; 2018: 155) kování přiřazuje k asymetrickým oválným kováním a považuje jej nejstarší typ karolinského mečového kování (typ I), které se společně s trojlístkovým kováním začalo používat na přelomu 1. a 2. čtvrtiny 9. století a následně se v průběhu 2. třetiny 9. století vyvinulo ve stříškovité kování (typ II).

Rostlinná výzdoba užitá na karolinských kování je rys typický pro 9. století (Košta – Lutovský 2014: 120-1; Wachowski 1992: 91-95; Westermann–Angerhausen 2006). Vynikající prací pro bližší datování představuje práce Moniky Lennartsson, která dotyčné kování řadí do fáze STG IV, která v absolutním datování odpovídá zhruba 2. čtvrtině 9. století (1997/1998: 494). V osobní konverzaci Robak kování řadí do počátku 2. třetiny 9. století (osobní diskuze se Zbigniewem Robakem). Kování tedy lze s největší pravděpodobností řadit před polovinu 9. století, do doby vzniku uvedených ikonografických pramenů.

Je samozřejmě sporné, zda původní Gayova kresba, která kování umisťuje na bok pochvy několik centimetrů pod úroveň průvlaku, pravdivě zobrazuje původní pozici. Na dostupné fotce je místo, které Gay zvolil, oválně otlačené, a proto předpokládáme, že kování se na tomto místě skutečně nacházelo. Jiné otlačky pocházející z dalších kování nelze u pochvy detekovat. Přesto je potřeba chápat následující popis spíše za návrh. Pokud je pozice kování korektní, bylo jistě nanýtováno na separátním pásu, který tvořil oko, jež bylo navlečeno zespoda na pochvu (viz Robak 2018: Fig. 10-11) a následně zřejmě zajištěno omoty proti sklouzávání do nežádoucí pozice. Ke kování byl připevněn řemen, který byl na opačné straně přinýtován k nedochovanému trojlístkovému kování. Smyslem kování na pochvě bylo vytvořit druhý fixační bod a tudíž držet pochvu ve správném úhlu. Absence dalšího kování umístěného na úrovni průvlaku naznačuje, že řemen, který vycházel z druhého ramena trojlístkového kování směrem k pochvě, byl jednoduše provlečen skrze průvlak a zřejmě zakončen přezkou. Zbývající rameno trojlístkového kování sloužilo k připevnění řemenu, na němž mohlo být připojeno nákončí.

Blízkými analogiemi popsaného systému představují pochvy vyobrazené na stranách 22r, 47v, 58v, 158v a 165r Stuttgartského žaltáře (WLB Cod.bibl.fol.23), vytvořeného ve 20. letech 9. století. Pochvy vyobrazené na těchto stranách jsou opatřeny dvěma viditelnými řemeny, přičemž jeden prochází skrze viditelný průvlak na přední část pasu a napíná vrchní část pochvy dopředu, druhý obkružuje pochvu v těsné blízkosti průvlaku a fixuje nižší část pochvy. Oba řemeny se setkávají v jednom bodě v trojlískovém nákončí, které je skryto v záhybech oděvu na zádech nositele. Pochvy se pojí s meči, jejichž hlavice je příliš schématická na to, aby se dala určit, ale jedná se o typ K, Mannheim nebo podobný typ (Bilogrivić 2009: 147-8). Jedinou odlišností pařížského nálezu oproti vyobrazeným pochvám je použití kování na bočním řemenu.

Nejbližší analogií je pak zřejmě meč s pochvou, který je vyobrazený na straně 80r Utrechtského žaltáře (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), který byl vytvořen snad v 20. či 30. letech 9. století. Pochva je znázorněna obdobným způsobem jako výše popsané, ačkoli poněkud schematičtěji. Meč, se kterým se pochva pojí, má polokruhovou hlavici, velmi podobnou typu X / N.

Stuttgartský žaltář (WLB Cod.bibl.fol.23), 47v, 58v, 158v a 165r.
Zdroj: Stuttgarter Psalter 2020.

Utrechtský žaltář (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), 80r.
Zdroj: The Utrecht Psalter 2020; Robak 2013: Rys. 24.


Kresebná rekonstrukce

Pro lepší pochopení navrženého vzhledu jsme oslovili dva umělce, aby znázornili meč v pochvě. První ilustraci vytvořila malířka Klára Sedlo. Představuje meč v mírném pohledu, pod úhlem, který je k vidění na iluminacích.

Druhé zpracování vytvořil grafik Tomáš Cajthaml, který meč znázornil v horizontální poloze. K meči připojil navržené schéma upevnění řemene s kováním na pochvu.


Závěr

Pařížský nález ze sbírky Gay je výjimečný a jeho hodnota může být shrnuta následujícími body:

  • Set meče s pochvou může vytvářet dobrý odrazový můstek pro dataci nejstarších mečů typů X a N, které představují revoluci ve výrobě zbraní raného středověku. Nevíme, zda mladší mečový set neaplikoval starší kování, avšak pochva a řemení stylisticky odpovídají 2. čtvrtině 9. století. Budeme-li pokládat výjev z Utrechtského žaltáře za výjev meče s polokruhovou hlavicí, není důvod neuvažovat o stejné dataci pro celý set. O existenci typu N před polovinou 9. století se donedávna pouze spekulovalo; Jiří Košta roku 2014 doslova řekl: “První výskyt mečů typu N lze hypoteticky datovat před polovinu 9. století” (Košta – Hošek 2014: 249). Revizní průzkum meče typu N z moravských Kostic rovněž poukázal na datování před polovinu 9. století (Košta et al. 2019: 212-3).
  • Dobře zachovaná pochva vykazuje významné podobnosti s pochvami vyobrazenými v ikonografii 9. století. Nález potvrzuje, že ikonografie je v tomto ohledu věrohodným pramenem, který lze využít při teoretizování nad původním vzhledem.
  • Set meče z pochvou s karolinským kováním z území Franské říše je mimořádný úkaz, ke kterému se obtížně hledá paralela.
  • Dobře zachovaný průvlak mečové pochvy je v raném středověku vzácností.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Poděkování

Při vzniku tohoto článku se mi dostalo pomoci, která by měla být náležitě uvedena. Tímto proto děkuji Aleksandře Ščedrině, která mne na nález upozornila a probrala se mnou řadu detailů. Mé díky si zaslouží Jiří Košta, jehož poznámky ve mne vzbudily zájem k napsání článku a byl to on, kdo mne vybavil potřebnou literaturou. Rád bych vyjádřil své poděkování vůči Šimonovi Ungermanovi a Zbigniewovi Robakovi, kteří se mnou ochotně probrali kování. Na posledním, čestném místě, chci poděkovat malířce Kláře Sedlo a grafikovi Tomášovi Cajthamlovi, jejichž ilustrace vdechly nálezu nový život.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Arbman, Holger (1937). Sweden und das Karolingische Reich. Studien zu den Handelsverbindung des 9. Jahrhunderts, Stockholm.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.

Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K. In: Opusc. archaeol. 33, 125–182.

Cameron, Esther A. (2007). Scabbards and Sheaths from Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations, 1962-81. Ser. B, vol 8, Dublin.

Fraenkel-Schoorl, Neeke (1978). Carolingian Jewellery with Plant Ornament. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 28, 345-397.

Gay, Victor (1887). Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance, I-II, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7-68.

Kalousek, František (1971). Břeclav – Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Košta, Jiří – Lutovský, Michal (2014). Raně středověký knížecí hrob z Kolína. Early medieval princely burial from Kolín, Praha.

Košta, J. – Hošek, J. – Dresler, P. – Macháček, J. – Přichystalová, R. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavi a okolí – nová revize. In: Památky archeologické 110, 173–235.

Eldjárn, Kristján (2016). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Lennartsson, Monika (1997/98). Karolingische Metallarbeiten mit Pflanzenornamentik. In: Offa 54/55, 431–619.

Migeon, Gaston (1909). Collection Victor Gay aux Musées Nationaux, Paris.

Mould, Q. – Carlisle, I – Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Müller, Heinrich (1986). Alte Hieb- und Stichwaffen Sonderausstellung des Museums für Deutsche Geschichte, Berlin.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Post, Paul (1911). Zeughaus. Die Sammlung Gay. In: Amtliche Berichte aus den Königlichen Kunstsammlungen, 33. Jahrg., Nr. 3, 75-88.

Robak, Zbigniew (2013). Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII-X wiek. I-II część, Nitra.

Robak, Zbigniew (2018). The Sword and Sword-belt in Carolingian Times. The Warrior Burial 23 from Závada Reconsidered. In: Študijné zvesti 64, 149 – 177.

Royal Armouries (2020). Zeughaus, Berlin (ex V. Gay) Sword. In: Royal Armouries Collections [online]. [2020-05-30]. Dostupné z: https://collections.royalarmouries.org/archive/rac-archive-111512.html.

Stuttgarter Psalter (2020). Stuttgarter Psalter – Cod.bibl.fol.23. In: Württembergische Landesbibliothek Stuttgart. Dostupné z: http://digital.wlb-stuttgart.de/sammlungen/sammlungsliste/werksansicht/?no_cache=1&tx_dlf%5Bid%5D=1343&tx_dlf%5Bpage%5D=1.

Tomsons, Artūrs (2012). Divasmeņu zobeni Latvijas arheoloģiskajā materiālā 9.-13.gs., Rīga.

Ungerman, Šimon (2015). Mečové pásy z 9.–10. století v západní a střední Evropě: typologie, chronologie, provenience a symbolika. In: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk, Nitra.

The Utrecht Psalter (2020). The Utrecht Psalter. In: Universiteitsbibliotheek Utrecht. Dostupné z: http://objects.library.uu.nl/reader/index.php?obj=1874-284427&lan=en&_ga=2.55421096.2044017784.1591011297-1601072519.1591011297#page//11/51/45/11514575807329943918974580038627186786.jpg/mode/1up

Ypey, Jaap (1964). Vroeg-middeleeuwse zwaarden uit Nederlandse verzamelingen. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 14, 89-96.

Vlasatý, Tomáš (2018). Omotání norských mečových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/omotani-norskych-mecovych-pochev/

Wachowski, Krzysztof (1992). Kultura karolińska a Słowiańszczyzna Zachodnia, Wrocław.

Wamers, Egon (1981). Ein karolingischer Prunkbeschlag aus dem Römisch-Germanischen Museum, Köln. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 9, 91-128.

Werner, Joachim (1969). Sporn von Bacharach und Seeheimer Schmuckstück: Bemerkungen zu zwei Denkmälern des 9.Jahrhunderts vom Mittelrhein. In: Siedlung, Burg und Stadt. Studien zu ihren Anfängen, 498-506

Westermann–Angerhausen, Hiltrud (2006). The Carolingian objects. In: S. H. Fuglesang – D. M. Wilson (Eds.). The Hoen Hoard. A Viking gold treasure of the ninth century, Oslo, 103–118.

Zimmermann, E. H. (1923). Kunstgewerbe des frühen Mittelalters : auf Grundlage des nachgelassenen Materials Alois Riegls, Wien.

Petersen type W sword

In the next article about swords, we would like to introduce the not yet well-known Petersen type W. As far as we know, this type of sword is rarely reconstructed among reenactors. In the following article we will describe, map and reveal this interesting type.


Description

Type W denotes a sword whose hilt consists of one-piece pommel and cross-guard cast from copper alloy. From the frontal look, the cross-guard is straight, with slightly rounded shorter sides. The one-piece pommel has a simple, semicircular shape with rounded edges and peened tang on the upper side of the pommel. When viewed from above, the shape of both components is lenticular, i.e. tapering towards the edges. Both copper-alloy components are hollow shells (see X-ray). All known components are characteristically decorated. The pommel is decorated by a series of lines that divide the pommel into four fields, which are filled with zigzag pattern. This pattern is well visible on the cross-guard as well. In two cases, cross-guards are decorated with concentric rings (Nedošivina 1991: 166). The decoration appears to be cast, although the lines (both dividing and those around the edge) might have been additionally highlighted. Some pieces have a shiny gold finish. The division of the pommel follows the type E and stands very close to the types U, V and X. Type W can be dated to the 10th century. Norwegian pieces date back to the first half of the 10th century (Petersen 1919: 157). Other swords with copper alloy components date back to this period, especially the Petersen type O, which were influenced by the same trend. In Eastern Europe, type W can be found in graves dating to the second half of the 10th century (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail of copper alloy W type sword components. Found in 1816 at an unknown Norwegian site (B998). Author:
Svein Skare, Unimus.

The W type hilt is always a part of the double-edged sword. Swords of this type have relatively uniform dimensions. The complete swords are 878-930 mm long, with the blade always around 745-760 mm long. The blades are 50–60 mm wide and are embedded in prepared grooves on the undersides of the guards. The blades are usually without inscriptions, although the swords from Timerevo (grave 100) has a clearly readable Latin letter C on the blade (Nedošivina 1991: 166). The guards are 80–100 mm long, 12–18 mm high and 17–22 mm thick. The preserved pommels have a length of 58–67 mm, a height of 34–37 mm and a thickness of 19–21 mm (Androščuk 2014: 79–80 and self-observation). The handles are 85–105 mm long, which corresponds to the average width of the palms and testifies to the custom production. We were only able to find four pieces with preserved handles; in three cases, the tang forming the handle is covered with wooden scales, which in the case of the sword from Breivold (T3107) is additionally coated with canvas and wound iron wire. The fourth case, the sword from Klepp (S2453), has an antler handle. As far as sheaths are concerned, they can be assumed to have taken on standard forms. The Klepp sword has a preserved wooden scabbard with a leather cover, while the Timerevo sword (grave 100) is covered with fragments of a wooden scabbard (Nedošivina 1991: Рис I.I; see the picture here). At the end of the sword from Šestovica, a copper alloy chape has been preserved.

typ_W5
Detail of a preserved sword hilt from Breivold (T3107).
Author: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

To illustrate the anatomy of this type of sword, we will show four well-preserved examples:

typ_W1Bikavėnai, Lithuania. Overall length 930 mm, blade width 50 mm, handle length 105 mm, guard length 85 mm, guard height 18 mm. Wooden pieces of the handle. Photo and description: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Sweden (SHM 25370). Overall length 878 mm, blade length 743 mm, blade width 50–31 mm, guard length 100 mm, guard height 14 mm, guard thickness 22 mm, pommel length 60 mm, pommel height 37 mm, pommel thickness 20 mm, handle length 86 mm, handle width 20–26 mm, total weight 892 g. Photo and description: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, grave 42, Ukraine. Total length 890 mm, total length of hilt 145 mm, blade width 60 mm, guard length 85 mm, guard height 17 mm, pommel length 60 mm, pommel height 35 mm. The tip of the sword is covered with a chape. Photo & description: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

kleppKlepp (S2453), Norway. Overall length 899 mm, total length of hilt 139 mm, blade length 760 mm, blade width 58 mm, guard length 100 mm, guard height 12 mm, guard thickness 21 mm, pommel length 59 mm, head height 36 mm, head thickness 21 mm, handle length 91 mm. By: Unimus.


Distribution

Generally speaking, the type W does not have too much representation among European swords – we currently register 18 pieces. However, distribution is interesting and deserves attention. Not surprisingly, we know the highest number from Norway. While Petersen knew 8 Norwegian W type swords (Petersen 1919: 156), Hernæs already knew nine of them and this number still seems to be current (Hernæs 1985). Only four of them have partially preserved blades, the rest being hilt components. In Sweden, we know one sword and two hilt components (Androščuk 2014: 79). We also know two components – one pommel and one guard – from the Schleswig region, Germany (Geibig 1991: Tab. 164: 4-5). There are two representatives from Timerevo, Russia (graves 100 and 287), where we find one complete sword and one fragment of the pommel (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). We know one complete sword from the Lithuanian site Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) and one sword from the Ukrainian Šestovica (Androščuk – Zocenko 2012: 212).

Several hybrid pieces stand very close to the W type swords and they do not fit to standard typology. First and foremost, a fragment of a two-piece pommel cast from copper alloy, found  during a settlement excavation in Pohansko, Czech Republic, in 2015, has to be mentioned (Košta et al. 2019: 215-6, Fig. 57-8). This piece is decorated with typical W type zigzag decoration. Another hybrid piece is the sword from Latvian Bēnes Kaijukrogs, which uses H/I type shape, but the components are cast in copper alloy and decorated with a zigzag pattern typical of type W (personal discussion with Sergei Kainov). The third hybrid piece is a detector finding of a one-piece pommel from Ukraine, which corresponds to a typical pommel of type W, but instead of a typical decor, it is decorated with a pit decoration typical of type E (personal discussion with Sergei Kainov). Three Latvian pieces that were mapped by Artūrs Tomsons (2019: 70) could be labeled as close to W type; their shape corresponds to type V pommels, but they are cast in bronze and decorated with patterns typical for R-S types. Significantly, hybrid pieces combine elements of types that stand very close each other. The total does not include finds from the United Kingdom (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), since all these swords have iron components and therefore do not meet the basic W type criterion.

The hybrid piece from Pohansko, Czech Republic (Košta et al. 2019: Obr. 57-8).

The hybrid piece from Bēnes Kaijukrogs, Latvia (source: Sergei Kainov).

The hybrid piece from Ukraine (source: Sergei Kainov).

Of the total of 18 pieces, 8 are swords or fragments thereof, while the remaining 10 are separate copper alloy components. W type swords have been found in 7 countries, so they are relatively scattered compared to total numbers. The main distribution area is Northern and Eastern Europe, where swords are located in important sites.

typ_W4W type sword distribution, according to Jakobsson (1992: 228).


Reconstruction

In this chapter, we would like to present five successful reconstructions of the Petersen type W made by various European swordsmiths.

Blade width 68–40 mm. Weight 1540 grams, balanced 170 mm from the guard. Producer: Tomáš Zela, 2017.

Reconstruction of the sword from Šestovica 42. Weight 1200 grams.
Producer: Dmitry Chramcov, 2015.

Reconstruction of the sword from Šestovica 42 compared to the original.
Producer: Wojtek Szanek, 2016.

bobrProducers: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.


Producer: Arma Epona.

Acknowledgments

This work exists thanks to the initiative of Tomáš Břenek from the group Goryničové, who owns the reconstruction made by Tomáš Zela. Since this type has not yet been seen on the Czech battlefields, there was a need to point out the finds and their distribution. We would like to thank every persistent enthusiast who was not discouraged by waiting. Sergei Kainov, who pointed to two Russian findings, and Ferenc Tavasz, who helped me with his advice, also have their merit in the article.


Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bibliography

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavia okolí – nová revize. In: Památky archeologické CX, 173-235.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

The forms of Norwegian sword grips

While self-learning about swords from Early Medieval Norway, I noticed quite a number of specimens having well-preserved organic remnants of hilts and sheaths. Because normally these components do not remain, I considered useful to gather these materials into coherent articles to enrich sword enthusiasts. In this article we will follow up on Norwegian sword hilts from the Viking age, however we think that the Norwegian material can be used for pointing out all the sword hilt types used in Early Medieval Europe.

We start by quick recapitulation of how we define the hilt and handle of these swords. The sword is composed of a blade and hilt components which are mounted on the blade’s tang. The hilt components are the lower guard (fremra hjaltit) and a pommel, which can be one-pieced or two-pieced. In case of the one-pieced pommel, the tang goes through and is riveted at its top. However, in case of the multi-pieced pommel, the tang is usually riveted to the upper guard (efra hjaltit) and then the cap of the pommel is riveted to the upper guard by two rivets. Uncovered part of the tang between the lower guard and the pommel provides the space for a handle (meðalkafli). Now we will explore the ways of covering the tang to enable comfortable and smart use of the sword.

Viking Age sword terminology. Created by Jan Zbránek and Tomáš Vlasatý.

During a fairly thorough exploration of the Unimus catalogue I was able to find four main hilt forms. We can notice that most of the hilts are anatomically shaped, widening towards the lower guard.

Wooden handle
A tang covered with a wooden handle of an oval cross-section – that seems to be the most common variant used in the Viking Age, which also has great variability. The handle could be made of two identical scales, a cylinder with a burnt-in gap or a cylinder with a cutting that would be covered with a narrow piece of wood when mounted on the tang. The material seems to be the wood of broad-leaved trees (i.e. T16054 and T20736, and the pre-Viking B4590 seems to have a birch handle as well). In contrary to Pre-viking periods, the profiling of the handles in terms of finger copying bumps is not documented. Some swords seem to have only an unwrapped wooden handle, in other cases the wooden handles are wrapped in leather, fabric, metal or a combination of these.

  • Leather wrapping
    We have evidence that the wooden base was wrapped with a leather cord (C57001) or a strip of leather (T14613). The shape cannot always be reconstructed exactly, at least in one case the wrapping leather does not have a specified shape (C23127, Ts2954). Identical leather wrapping can be found on Swedish and Icelandic swords.

  • Cloth wrapping
    We can sometimes detect thread (S3821), textile strap (B5161) or cloth plus iron wire wrapping (T3107). Some of the finds are wrapped in unspecified textile (S11782, T12962, T21998). Identical methods of cloth wrapping can be found on Swedish swords as well.

  • Wire wrapping
    Silver, gold or copper alloy wire was a quite popular and very spectacular option for wrapping (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225) as manifested on S and Æ types. This variant is also mentioned in written sources (vaf), specifically in the context of elites around the ruler and rich farmers (Falk 1914: 23). As we can see, the wrapping was typically executed with orderly separation of thin wires and two pairs of coiled wires opposite to each other, thus creating the fishbone effect. The wires are often entwined into curls of thicker wire at the ends of the handle. Wooden handles were quite minute under the wire, making the resulting handle rather subtle. This can arise some questions regarding possible special designation of such swords, for example combat swords fit for stabbing (personal debate with Roland Warzecha).

  • Metal ferrules on the handle
    Usage of bronze pre-cast or plated ferrules at the ends of wooden handles was equally popular (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Pre-cast ferrules are crown-shaped and their tongue-like protrusions often depict animal or humanoid heads. These ferrules are probably mentioned even in written sources under the name véttrim (Androshchuk 2014: 31). Some hilts have simple ferrules spread on the inner surface of the handle (B878, B11477).

rukojetiDiverse variants of Norwegian sword handles.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Swedish analogies. Taken from Androshchuk 2014: 104-105.

 

Antler handle
As far as I know, there was only one sword in the Viking age (S2453) with its grip made of antler scales. Handles made of this material are very rare in neighbouring Sweden too, where only two specimens (Androshchuk 2014: Jä 12; Holm 2015) were found. The antler scales of Swedish swords were riveted on the side with tiny iron rivets.

rukojeti-paroh
Antler handles from Norway and Sweden.
S2453 (left), SHM 12426 (right).

Straw / bast wrapping
According to the Unimus catalogue, a single-bladed sword was found at Tussøy (Ts3639) whose handle was wrapped in straw or bast. This modification seems to be completely unique and I know of no parallels to it. Due to insufficient description, we can provide no detailed information. In addition, Sveinulf Hegstad, the photo archivist University of Tromsø, provided me with a current photo of the object and there is no organic trace left.

Metal handle
Pre-cast or forged handles are found on some of Petersen’s type D swords in Norway (i.e. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). These swords, being among the heaviest of all Viking swords, can be dated to 800-950 AD. They are composed of triple-lobed, two-pieced pommel, guard and typically also a metal handle. These handles are massive products of metal casting or smithing and their surface is covered with geometric or animal decor. The lower layers of the profiled decoration are decorated with copper alloy, the upper layers with silver. These handles are also sometimes decorated with ferrules on the handle tops (véttrim). According to Petersen, there were 11 swords of this type in Norway in 1919 (Petersen 1919: 70-75), while Hernæs filed up to 16 specimens by 1985 (Hernæs 1985). The Petersen type K sword from Nodland (S4262) also uses copper alloy grip and probably copies the type D in this feature.

rukojeti-kovoveD type swords with metal handles.
B5774, C4072. C8095, C24887.


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bibliography

Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Bronze Anglo-Saxon Sword Pommels

In the last months, I have been in touch with Dr. Lee Jones, the early medieval sword enthusiast and collector (http://vikingsword.com). Our cooperation led to two articles published on these websites (see Private Sword with a Wooden Hilt and A Curonian Sword from a Private Collection). This time, Mr. Jones shared another interesting piece from his collection. This article will describe it, as well as the closest analogies, since it seems that the type is rather vaguely defined.

bronze-sword bronze-sword2 bronze-sword3 bronze-sword4bronze-5-lobe-hilt-dbronze-5-lobe-hilt-cbronze-5-lobe-hilt-bbronze-5-lobe-hilt-abronze-5-lobe-blade-dbronze-5-lobe-blade-bThe sword owned by Mr. Jones.


The sword owned by Mr. Jones

The sword, that can be seen above, belongs to Mr. Lee Jones “for several decades” and was probably bought in an auction or at Ebay as other swords in his collection. As far as we can judge, it seems to be a genuine piece that shows the application of original technology.

In the current state, the sword is 676 mm long and weighs 531 grams. The iron blade, which is in poor condition with severe losses, is 540 mm long, 36.8-25.0 mm wide (36.8, 33.3, 29.9, 27.9, 26.8, 25.0 mm taken at roughly 100 mm intervals) and 5.2-3.5 mm thick (5.2, 6.4, 3.8, 4.7, 4.1, 3.5 mm taken at 100 mm intervals). The blade seems to be somewhat lenticular in cross section; towards the hilt the remain is thickest at the midline, proceeding towards the tip the faces of the blade become fairly flat. If the corrosion is hiding a fuller, then it must be quite shallow. There is no evidence of pattern welding or inlays.

The hilt is 136 mm long in the mid-line. The upper part of the hilt is formed by the five-lobed pommel and adjacent upper guard that are each cast in copper alloy. As they are loose, we can see they are semi-hollow castings. The intended display surfaces are smooth and in very good condition. The pommel is 65.6 mm long, 28.9 mm high (central lobe; 19.4 and 18.6 mm for intermediate lobes, 10.8 and 10.5 mm for outer lobes) and 18.9 mm thick (central lobe; 16.4 and 16.0 mm for intermediate lobes, 13.0 and 12.2 mm for outer lobes). The thickness of the wall of the pommel varies from 2.8 to 5.0 mm at edge. The upper guard of concavo-convex shape copies the curvature of the pommel. There is a raised ridge line on the surfaces of the guard. The length of the upper guard is 74.0 mm, while it’s height is 8.7 mm and the thickness 20.5 mm (central; 14.6 mm peripheral). The grip area tang shows no traces of organic material. The tang in that area is 88 mm long, 17.0-10.0 mm wide (17.0 mm at cross-guard, 12.9 mm mid, 10.0 mm at pommel) and 5.1-4.2 mm thick (5.1 mm at cross-guard, 4.9 mm mid, 4.2 mm at pommel). The curved, convexo-concave cross-guard is of iron showing moderate corrosion; the scale and cross section are consistent with the upper guard and in one place there is a suggestion of a ridge line. The cross-guard is 106.6 mm long. The height of the cross-guard is 24.1 mm (greatest extent including the arc), or 8.9-11.2 mm (8.9 and 9.3 mm peripheral, 11.2 mm central), if the arc is not taken in account. The thickness of the central part of the cross-guard is 17.3 mm and it continuosly tapers to 12.9 / 14.5 mm in the middle and 9.8 / 10.4 mm at the ends.


Broader perspective

The sword of Mr. Jones is quite rare and the searching for close analogies is not possible without dificulties. Especially the cast 5-lobed pommel seems to be almost absent in the literature. Before anything else, let us describe the sword from the perspective of current sword typologies.

Petersen’s typology
The sword type with curved guards and peened 5-lobed cast pommel is not present in Jan Petersen’s typology (Petersen 1919). However, there are some types that stand very close to the sword owned by Mr. Jones. 15 types or variants of Petersen’s typology (main types L, O, K, Q, T, X, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 17, 18, 19) apply the curved cross-guards, from which at least 12 types or variants (main types L, O, P, Q, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 19) use curved cross-guard and curved upper guard/pommel at the same time. At least 5 types or variants (main types L, O, Z; special types 14, 19) use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels at the same time.

There are at least two Petersen hilt types that use components cast in copper alloy: type O and type W. At least four Petersen’s types or variants (K, O, R, S) apply 5-lobed pommels connected to upper guards by two rivets or a semicircular rivet. Specifically, a 5-lobed variant of types R and S have a very similarly looking pommel. However, none of these four types or variants uses the construction with the peened tang. From a construction point of view, the closest types are L and Z, as they use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels that are sometimes peened. Moreover, the general shape of the pommels of these types is quite close to the pommel of the sword owned by Mr. Jones. Even there is no identical example in Scandinavia, this approach of searching for analogies tells us there was a tendency to use mentioned features in Europe of 10th and 11th century.

petersen-typologyPetersen’s typology, vizualized by Jones 2002: 18-19.

Jakobsson’s design principles
Swedish archaeologist Mikael Jakobsson (1992) arranged Petersen’s types into 6 so-called design principles, the larger groups of hilts that use the same features, and enriched Norwegian-centric Petersen with many useful distribution maps. In this context, we will mention the principle 2, 3 and 5.

Design principle 2 represents 3-lobed pommels, including also types L and Z. According to Jakobsson, this principle can be dated between late 8th and early 11th century and it contains no less than 26% of European swords. The principle is widespread across the Europe; 37% of examples come from Norway, 12% from Sweden, 9% from Finland, 4% from Denmark, 15% from Western Europe and 23% from Eastern Europe.

The principle 3 is described as a group of swords that use 5-lobed pommel. According to Jakobsson, this principe is the least frequent, counting just 5% of European early medieval swords. 49% of examples were found in Norway, 5% come from Sweden, 30% from Western Europe and 15% from Eastern Europe. Jakobsson undestands principle 3 as a development of the principle 2 and the usage can be dated to period between early 9th and mid 10th century in Scandinavia.

Design principle 5 comprises swords with curved cross-guards. Swords with this feature represent 26% of early medieval European swords. In Scandinavia, they can be dated to the period from early 9th to late 11th century. 71% of examples come from Norway, 7% from Sweden, 5% from Finland, 1% from Denmark, 10% from Western Europe and 6% from Eastern Europe.

The sword of Mr. Jones can be described as a sword that belongs to design principles 3 and 5. More or less close analogies can be found in all three named categories. The advantage of Jakobsson’s work lies in the fact that he maps the bigger groups of swords within Europe.

jakobssonJakobsson’s design principles, taken from Jakobsson 1992: 27, Fig. 1.

Wheeler’s typology
In his book, Sir Mortimer Wheeler described 7 Scandinavian hilt forms that occur in Britain (1927: 31-37, Fig. 13). Even though it rather reduces the actual reality, it is still being used by British academia. The sword of Mr. Jones stands close to Wheeler’s type V and VI, which visually corresponds to Petersen’s types L and Z. Type V is said to have very curved guards and a peened pommel with a big central lobe, while type VI has slightly curved guards and 3-lobed pommel that is riveted to the upper guard. Type V is therefore a closer choice. The final remark of this section is that swords of the British origin are imprecisely categorized, leading to the constant need of classifying uncommon swords as variants.

WheelerWheeler’s typology, taken from Wheeler 1927: 32, Fig. 13.

Geibig’s combination typology
German scholar Alfred Geibig presented his study on early medieval blades and hilts in 1991 (Geibig 1991). His typology of hilts, which comprises of combination of differently shaped hilt components, is based upon detailed study of several hundred swords from what is now Germany. The book made Continental corpus accessible and the careful and precise work led to conclusion that it is considered to be one of the most solid studies in the field. Geibig classified 19 combination types, dated to the period between 9th and 12th century.

The combination type 7 describes the form of the hilt that is visually identical with the sword of Mr. Jones. According to Geibig, the 5-lobed pommel rests at the pommel guard and both these components are attached by the exposed peened tang. According to Geibig, this combination type is equal to Petersen’s type L, even though there is a little different shape of the cross-guard: type L cross-guards are more pointed from the top view, while combination type 7 cross-guards are rounded.
geibig
Geibig’s combination type 7, taken from Geibig 1991: 47, Abb. 8.

Cast pommel : the identification problem

The sword might seem to a closed case with the result it belongs to type L. The problem occurs when we realize that cast pommels do not belong to Petersen’s type L swords. In the most recent article about Petersen’s type L swords (Aksdal 2017), there is no mention about copper alloy pommels. I have contacted the Mr. Jostein Aksdal, the author of the article, asking him for definition of the sword. His response was that the curvature of the pommel and attachment correspond to Petersen’s type L, but the presence of cast components and 5-lobed pommel prevent the sword to be labelled as Petersen’s type L sword. Mr. Askdal suggested the sword could be what he calls “British version of type S”. His final conclusion is worth of quoting:

My experience is that Viking Age sword chronology needs more detailed studies, identifying sub-types and local-regional types of swords from the Viking Age.

Therefore, we should follow this advise and have a look what the British archeological material has to offer.


An analysis

To our surprise, the material is quite impressive and offers good analogies, but it is poorly described as a whole. We will try to mention the swords that have curved guards and 5-lobed pommels. A closer attention will be given to cast elements.

Swords already labeled as Petersen’s type L
To contradict the Mr. Aksdal’s argumentation, we have to state there already are swords with cast components and 5-lobed pommels in his own article, classified as Petersen’s type L swords. In the museum of Norwich, a decorated 5-lobed sword pommel cast in bronze is stored (Bjørn – Shetelig 1940: 61; Davidson 1962: 55-56). The pommel is classified as a part of a Petersen’s type L sword (Aksdal 2017: 87, Catalogue B:26). The second example is the sword from Surrey (1996.0604.1; British museum 2018), which has 5-lobed pommel and guards cast in bronze. Again, the sword is categorized as Petersen’s type L by Mr. Askdal (2017: 87, Catalogue B:34). To be fair, these pommels are rather asymetrical and their lobes are more pointed, compared to the sword of Mr. Jones. To sum up, the sword from Surrey still represents one of the closest analogies.

casted_type_L
The pommel from Norwich (left) and the sword from Surrey (right).
Taken from Davidson 1962: Fig. 41a and British museum 2018.

type L
The distribution of type L swords in Great Britain.
Aksdal 2017: Fig. 8.

Loose cast pommels
Searching for loose cast pommels, we have found 94 examples dated to 9th-12th century Britain. We can divide them between several types according to their construction and general shape:

  1. pommel attached to the upper guard, without exposed peened tang
    1. Petersen’s type O (Petersen 1919: 126-134) / Geibig’s combination type 9 (Geibig 1991: 50-52, Abb. 10)
    2. Petersen’s type R (Petersen 1919: 140-142) / Wheeler III (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:3)
  2. pommel attached to the upper guard, with exposed peened tang
    1. lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
    2. not lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
  3. one-pieced pommel with exposed peened tang
    1. Petersen’s type K (Petersen 1919: 105-110) / Wheeler IV (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:4) / Geibig’s combination type 6 (Geibig 1991: 44-47, Abb. 7)
    2. Petersen’s type L or Z (Petersen 1919: 112-121, 175-177) /  Wheeler V or VI (Wheeler 1927: 35, Abb. 13:5-6) / Geibig’s combination type 7 (Geibig 1991: 47-48, Abb. 8)
    3. Petersen’s type X (Petersen 1919: 158-167) / Geibig’s combination type 12 (Geibig 1991: 56-60, Abb. 13)
    4. Geibig’s combination type 14 and 15 (Geibig 1991: 63-70, Abb. 15-16)


Distribution of loose cast pommel from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

As we can see, cast pommels were used for various typologically and chronologically different hilts, and therefore we can speak of a kind of tradition. The tradition is more obvious when we realize that cast pommels occur in the period from the earliest phase of Anglo-Saxon period to at least High Medieval. 94 pieces are made of copper alloy, 1 piece is cast in lead. The pommels depicted on our map are loose, found separated from the sword or just with a fragment of tang, which is also striking. According to Anglo-Saxon living history expert Paul Mortimer, such a big number is not coincidence and the pommels could be violently torn off during a ritual destruction, for example.

We can also notice that lobed curved pommels attached to upper guards with exposed peened tang represent a majority of the loose pommel. On the map, there are 60 finds that are mostly concentrated in East and West Midlands, East of England, Yorkshire and the Humber and South East England regions. This distribution corresponds to the distribution of Petersen’s type L swords quite well. There are at least two more pommels of this form in the private collection of Mr. Justin Mercier. This kind of popularity can mirror the fact that hollow upper guards and pommels peened to the tang could be done more easily than other types of constructions. It is surprising there are such an huge amount of sword pommels that are not described in the literature. On the website of Portable Antiquities Scheme, the pommels of this type are described as croissant-shaped pommels, Petersen’s type L pommels or Wheeler’s type VI by contributing editors.

The regular lengths of type 2.1.1. pommels are 44.8-65 mm, while the maximum height reaches from 20.6 to 32.2 mm. The pommels have thicknesses of 14-23.7 mm; the thickness of the casing is 2-5 mm. The weight is around 27.4-77.55 g (some heavier pieces include fragments of tangs). The pommel of the Mr. Jones’s sword is slightly longer, but other dimensions do match precisely.

sword-pommelsLoose cast pommels of the type 2.1.1. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.


Loose cast guards
In addition, we can shortly discuss the cast guards. In the following list, we have collected 6 cross-guards and 14 upper guards cast in copper alloy in 9th-12th century Britain. The following division was made:

  1. Cross-guard (6 pieces)
  2. Upper guard
    1. Guard with curved upper part (11 pieces)
    2. Guard with straight upper part (3 pieces)


Distribution of loose cast guards from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

Again, copper alloy components are distributed across the same regions. Regarding the cross-guards, every piece is unique. The number of cross-guards is lower that the number of upper guards, which may suggests that the cast cross-guards could have been used less often. That could correspond with the fact that the sword of Mr. Jones combines an iron guard and a cast upper guard and pommel.

The upper guards are divided to two categories. The category 2.1. is the most interesting for us, as the upper guard of the examined sword falls into this group. The most of guards in this category were dated to Late Middle Ages by the PAS website, but we believe this is incorrect. Not only two finds are dated to Early Medieval period, but they closely resembles the type L upper guards in shapes, proportions and sizes (see for example Aksdal 2017: Tab. 1-2). In this group, we can find curved and mostly hollow guards with a small rectangular hole for the tang. They are 56.78-87.7 mm long, 6.54-21.05 mm high and 12.77-22 mm thick. The guard of Mr. Jones’s sword fits in these categories. However, there are also some difference: the ends of guards are not flattened and there is no evidence of the central raised ridge line.

The upper guard of Mr. Jones’s sword is 74 mm long, while the pommel is 65.6 mm long, so the difference in lengths is 8.4 mm. We have already told that the length of loose pommels varies between 44.8-65 mm. In proportion to loose upper guards, the difference is 11.98-16.54 mm. The thicknesses of loose components are comparable (14-23.7 mm : 12.77-22 mm). The future examination can reveal whether the loose pommels and loose upper guards do fit or not.

guardLoose cast upper guards. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.

For the next part of the analysis, we have to ask whether there is any complete sword that applies curved guards and peened cast 5-lobed pommel.

Wallingford Bridge type
In 1967, Vera Evison published an interesting study about an unmapped type of Anglo-Saxon swords that stand close to Petersen’s type L and Z (Evison 1967). The main feature that differentiates this type from Petersen’s is a differently shaped guard. Mrs. Evison called the examined group Wallingford Bridge sword type and suggested they were made in souther England in 10th-11th century. Even though there are only 9 examples in England (7 of which were found in the River Thames) and they rather resemble Petersen’s type Z / Wheeler’s type VI when it comes to the construction, we believe the study is an important step forward to show the complexity of local and transitional variants. If the concept is correct, then the sword of Mr. Jones and the pommels of the type 2.1.1. stand between Petersen’s types L, S and Z, not only by the form, but also by the chronology, just as Wallingford Bridge type does. Generally speaking, type L is the closest and it should be legit to call Mr. Jones’s sword type L variant until a more precise typology is invented.

wallingfordWallingford Bridge type swords (Evison 1967: 162, Fig. 1).

In the Evison’s article, we can find a reference to the sword from Mileham, which seems to be a second close analogy to our sword (Evison 1967: 185, Fig. 3b, 6a). This sword has copper alloy hilt components, including a richly decorated guard and an one-pieced pommel of our type 3.2. To our knowledge, there are no closer published paralels of Mr. Jones’s sword than swords from Surrey and Mileham. Therefore, the sword of Mr. Jones can be called unique in that regard.

mileham
The sword from Mileham (Evison 1967: Fig. 3b, 6a).

Auctions
In 2012, a discussion about loose cast 5-lobed pommel arised on MyArmoury.com. Shane Allee, a member of the forum, posted a picture of the sword, that was sold on Ebay more than 15 years ago. The sword seems to belong to the same type as Mr. Jones’s sword. However, we do not have any particularised information about the sword.

unknown-auction
The sword sold on Ebay.


Conclusion

In the first part of this article, we tried to describe an unusual sword from a private collection. The uniqueness of such a sword led us to a type that stood aside completely unnoticed. The closest analogies were found in 10th-11th century Britain, a country where the mixture of styles created a variety of transitional swords that apply different contructions, shapes and materials altogether. Nevetherless, it will require a brilliant mind and a huge time reserve to arrange the swords in a realistic way.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Stone carving from Eberston, Britain. Taken from Grove 1938: 256, Fig. 5.


Bibliography

Aksdal 2017 = Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Bjørn – Shetelig 1940 = Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

British museum 2018 = Sword from Surrey, Shepperton, Museum number 1996,0604.1. Electronic source, http:// www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=84 887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, visited 31th October 2018.

Evison 1967 = Evison, Vera I. (1967). A Sword From the Thames at Wallingford Bridge. In: The Archaeological Journal 124(1): 160–189.

Davidson 1962 = Davidson, Hilda R. Ellis (1962). The Sword in Anglo-Saxon England. Its Archaeology and Literature, Oxford.

Geibig 1991 = Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Grove 1938 = Grove, L. R. A. (1938). Five Viking-Period Swords. In: The Antiquaries Journal, 18(03): 251–257.

Jakobsson 1992 = Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones 2002 = Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Petersen 1919 = Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Wheeler 1927 = Wheeler, R.E.M. (1927) London and the Vikings. London Museum Catalogues: No 1, London.

Kuronský meč ze soukromé sbírky

Na začátku září tohoto roku jsme Vám přinesli článek o soukromém meči s dřevěným jílcem, který patří do sbírky pana Dr. Lee Jonese (http://vikingsword.com). Na základě této spolupráce jsme se rozhodli zveřejnit další exemplář z jeho sbírky. Tentokráte jde o meč, který pan Jones zakoupil zhruba před dvaceti lety v anglickém starožitnictví. Při koupi si byl jist tím, že se jednalo o původní nález, nevěděl však, z jaké doby. Jaký cenný artefakt má ve své sbírce, se majitel dozvěděl až mnohem později. Nyní si meč důkladně popišme.

kuronsky1kuronsky1_2kuronsky2 kuronsky3couronian_upper-hilt_2couronian_upper-hilt_1couronian_guard_2couronian_guard_1

kuronsky4couronian_exposed_tang_endcouronian_blade

Celková délka meče je 829 mm a jeho kompletní váha činí 833 g. Jílec je dlouhý 143 mm. Hlavice je jednodílný odlitek ze slitiny mědi o délce 62,6 mm, výšce a 40,1 mm a tloušťce 13,1–19,9 mm. Na vrchní straně můžeme spatřit roznýtovaný řap, který prochází celou hlavicí. Výzdobu tvoří dekorace ze tří soustředných kruhů – na hlavici jsou kruhy rozloženy symetricky v počtu 7 kusů na integrální podstavě a nejméně dva nalezneme na výrazném středovém laloku koruny. Jak bylo této dekorace dosahováno, zda puncem nebo rytím, nemůžeme nyní stanovit. Prostor rukojeti, kterou tvoří pouze obnažený řap bez organických zbytků, je dlouhý 94,5 mm. Řap je v těchto místech široký 12,2–16,8 mm a tlustý 5,1–7,6 mm. Mírně prohnutá záštita, která je rovněž ze slitiny mědi, je dlouhá 82,2 mm. Ve středové části je záštita vysoká 8,2 mm a tlustá 16,3 mm, ke koncům se zužuje na výšku 6,8 mm a tloušťku 3,6 mm. Zdá se také, že záštita byla postříbrena. Dvoubřitá čepel, jež byla zahloubena do předem připravené zdířky vytvořené v přední části záštity, je dlouhá 686 mm a po celém povrchu pokryta korozí. Nejsou u ní patrné žádné znaky ani svářkový damašek. U záštity je čepel široká 47,7 mm a zužuje se až na 30,6 mm (47,7; 43,6; 41,3; 38,0; 36,6; 35,2 a 30,6 mm při deseticentimetrových odstupech). Čepel se zdá být mírně vypouklá, průřez se zdá být čočkovitý. Tloušťka u záštity je 6,65 mm včetně koroze a zužuje se na necelých 6 mm u hrotu (6,65; 60,6; 5,76; 6,71; 5,72; 5,82 a 5,98 mm při deseticentimetrových odstupech).

Jílec náleží do skupiny, kterou Šturms (1936: 109–112) na základě studia litevských mečů pojmenoval „kuronským typem“. Kirpičnikov (1966: 53) tento typ ve svém schématu vrcholně středověkých mečů nazval jako typ I, ale tato klasifikace se z dlouhodobého hlediska příliš neujala. Přelom znamenaly až práce V. Kazakevičia, který vytvořil typologii baltských mečů (Kazakevičius 1996: 53–59; Kazakevičius 1997). Kazakevičius tento typ pojmenoval jako T1, popsal jej a zmapoval jeho exempláře. Na jeho práci navázal A. Tomsons (Tomsons 2008; Tomsons 2012), který zrevidoval typ T1 a definoval jeho 4 varianty.

t1-typ
Varianty typu T1 podle Tomsona (2012: Fig. 1)

Typ T1 vznikl z Petersenova typu T a byl používán od 11. do 13. století na území východní Evropy (Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Bělorusko, Ukrajina a Polsko). V současné chvíli je známo kolem 150 mečů a mečových komponentů patřících k tomuto typu  a tento počet stále narůstá (Tomsons 2012: 148). Lze je tudíž považovat za místní výrobky, které si mezi místní elitou udržely důležité postavení po dvě století. Jílce mečů typu T1 mají komponenty odlité ze slitiny mědi, které jsou zdobené různými způsoby dekorace. Konstrukce hlavice se zdá být jednodílná i dvojdílná, avšak i u dvojdílných hlavic řap prochází skrz obě duté části. Koruna hlavice je troj, pěti nebo sedmilaločná. Záštity jsou zpravidla mírně prohnuté. Čepele jsou vždy dvoubřité, široké od 4–5,7 cm, žlábky jsou obvykle užší; některé čepele jsou opatřeny nápisem nebo značkou (Kazakevičius 1996: 53–56). Celková délka mečů je 85–100 cm (Tomsons 2012: 148).

t1-distribuceDistribuce mečů typu T1 podle Kazakevičia (Tomsons 2008: Fig.1)

Meč, který vlastní pan Jones, dobře zapadá do typu T1 (konkrétně jej lze ztotožnit se třetí variantou podle Tomsona), byť v některých detailech vyčnívá. Celková délka meče je zhruba 2 cm menší, než je u mečů tohoto typu obvyklé. Čepel svou délkou a šířkou zhruba odpovídá analogickým kusům, avšak nikoli svým profilem, který se zdá být atypický. Jednodílná hlavice odpovídá některým nálezům. Kruhová dekorace se nachází na hlavicích mečů typu T1 z Estonska, Lotyšska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska (Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2; Tomsons 2008: 3. att., 6. att.), ale nakolik vím, jedná se o první kompletní meč, který využívá takto zdobený komponent. Kruhová dekorace našla využití také na soudobých záštitách z Estonska a Lotyšska (Tomsons 2008: 6. att.) a na nákončí pochev z Lotyšska (Tomsons 2012: Fig. 6). Záštita tvarově odpovídá analogiím, ale postříbření je nestandardní a nemá obdoby. Bližší datování ani geografické zařazení není možné. Nutno však podotknout, že zmíněné východoevropské země mají dlouhodobý problém s detektoráři, a není vyloučeno, že meč může pocházet z nelegálního výkopu například v Lotyšsku nebo Litvě.

dekoraceDekorace mečů typu T1 z 11.–13. století. Větší rozlišení zde.

Hlavice: Kogula, Mežotnes senpilsēta, Talsu Vilkumuiža, Vúscie, Čornivské hradiště, Ušakovo (Tomsons 2008: 3. att., 6. att.; Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2). Záštity: Kogula, Matkules kapi, Paalkšni (Tomsons 2008: 6. att.). Nákončí: Lībagu Sāraji (Tomsons 2012: Fig. 6).

Při sepisování tohoto článku se pan Jones pokusil kontaktovat předchozího majitele, aby získal více informací. Tento se však neozývá, což není kvůli dvacetiletému odstupu překvapivé. Spolupráce s panem Jonesem se opět ukázala být velmi plodná, a já se nemohu dočkat, jaké další skvosty ze své sbírky nám ještě odhalí!

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Kazakevičius, Vytautas (1997). On One Type of Baltic Sword of the Viking Period. In: Archaeologica Baltica 2, Vilnius, s. 117–132.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников, A.Н. (1966). Древнерусское оружие. Выпуск 1. Мечи и сабли IX–XIII вв. Археология СССР. Свод археологических источников, Е1–36, Москва–Ленинград.

Pivovarov – Kaliničenko 2014 = Пивоваров, Сергій – Калініченко, Виталій (2014). Наверщя руків’я меча з Чорнігівського городища // Питання стародавньої та середньовічної історії, археології й етнології: Збірник наукових праць, Том 1 (37), c. 39–55.

Šturms, Eduards (1936). Kuršu zobeni. In: Senatne un Māksla, 4, s. 106–116.

Tomsons, Artūrs (2008). Kuršu (T1 tipa) zobeny rokturu ornaments 11.–13. gs. In: Latvijas Nacionālā Vēstures muzeja raksti, 14, s. 85–104.

Tomsons, Artūrs (2012). Symbolism of Medieval Swords from the Territory of Latvia During the 11th – 13th Centuries. In: Folia Archaeologica, 29, s. 145–160.

Omotání norských mečových pochev

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat některými pochvami norských mečů z doby vikinské, konkrétně pochvami, které jsou omotané textilními nebo koženými pásky.

Pochvy hustě omotané pásky tvoří v raně středověké výzbroji poměrně výrazný milník. Lze je zaznamenat na mečích z území České republiky, Německa, Velké Británie, Ruska a Norska (Geibig 1991: 104–105; Kainov 2012: 46–54; Košta – Hošek 2014: 60-70, a to zejména v 9. a 10. století. Zároveň jsou vyobrazeny v západoevropské ikonografii, která archeologický materiál skvěle doplňuje a naznačuje, že se jednalo o velmi ceněné předměty (Geibig 1991: 108–110, Abb. 29). Husté omotání bylo provedeno na těch částech pochev, které byly mechanicky nejvíce namáhány, tedy zpravidla na špicích, kde nahrazovaly nebo doplňovaly nákončí. V takovém případě byly pásky z textilu nebo kůže široké zhruba 8 mm. Odstup jednotlivých omotů byl zhruba 2 mm, a tak na jednom místě mohly být až 4 sklady; v některých případech byly pásky předem přehnuty a omotávány s okrajem, takže na jednom místě mohlo být ve čtyřech skladech až 8 vrstev textilu. Délka omotání variovala: pásky byly u archeologicky dochovaných kusů omotány nejméně osmnáctkrát, zatímco nejdelší omotání čítá více než 50 skladů (Geibig 1991: 105). Pokud by byly sklady lepeny klihem, aby se neuvolňovaly – což lze archeologicky podložit snad jen u nálezu z Gnězdova (Kainov 2012: 53) – pak by šlo o mimořádně dobrou ochranu vůči mechanickému poškození.

omotani
Konstrukce pochvy. Geibig 1991: Abb. 28.
1 – schéma hustého omotání kolem korpusu; 2 – profil textilních pásků s okrajem; 3 – profil jednoduchých textilních pásků; 4 – skladba pochvy : kůže s chlupem – dřevo – textil.

omotani_ikonografieZápadoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

V následujícím výčtu si shrneme norské nálezy, které mohou této úpravě odpovídat. Problematikou se již před sto lety zabýval Theodor Petersen, bratr známého mečového experta Jana Petersena (Petersen 1918). Ve svém článku Petersen popsal dva norské nálezy, a sice T5084 a T11631. Jeho výčet obohatíme o dva další exempláře. Zdrojem nám bude katalog Unimus.


C8267, Sæveli

Původní zápis:

„V pochvě ležící dvoubřitý železný meč z mladší doby železné. Poničený u hrotu a spodní záštity, takže hrot a vrchní záštita jsou odpadlé a hlavice chybí úplně. Celý těžce zrezlý. Pochva sestávala ze dřeva s vnějším potahem, z něhož jsou na některých místech patrné stopy. Potah sestával z omotání úzkými koženými řemínky. Mezi pochvou a spodní záštitou se nachází úzký prázdný prostor, původně zřejmě zaplněný ústím pochvy. Délka čepele 81 cm. Rozteč záštit 9,7 cm. Záštity jsou úzké, mírně zahnuté, o délkách 13 a 9,2 cm.“

Komentář:
Meč byl nalezen v mohyle č. 58 na lokalitě Sæveli, která současně obsahovala sekeru, kopí, nůž a brousek. Hrob proto může být zařazen do doby vikinské. Vzhledem ke staršímu datu objevu a absenci fotografie není možné meč typologicky zařadit; vzhledem ke zmínce o tenkých prohnutých záštitách se jako pravděpodobné jeví typy L a Q, avšak typ L se z důvodu dlouhé záštity nezdá být favoritem (Aksdal 2017: Tabell 1). Podobu omotání neznáme; mohlo být provedeno hustě způsobem, který jsme výše uvedli, nebo zde můžeme být svědky omotání, které bylo součástí systému zavěšení (jako v případě hrobu č. 15 ve Valsgärde, viz Androščuk 2014: 110–111), případně omotání do kříže nebo podobně. Sama zmínka o omotání úzkým řemínkem na více místech však zní dostatečně přesvědčivě.

T5084, Kvam

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvoubřitého meče, jmenovitě kus s masivní spodní záštitou a velkou zaoblenou hlavicí a sedmnácticentimetrovým kusem čepele a čtyři na sebe navazující kusy čepele o celkové délce 46 cm a šířce 6,5 cm. Výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla zevnitř vystlána nevyčiněnou kůží a zvnějšku potažena plátnem. Zbytky dřevěného obložení jsou rovněž na rukojeti.“

Komentář:
Meč byl nalezen společně s pěti štítovými puklicemi, sekerou, hroty kopí, šípy a nářadím zřejmě na místě bývalé mohyly. Datace do doby vikinské je nesporná. Typ meče není znám, popis by odpovídal na celou řadu typů, například typ D, E, S nebo T. Konstrukce zahrnující nevyčiněnou kůži je v Norsku zajímavá (analogie v meči T12199 z Eikrem), neboť se často předpokládá, že skandinávské pochvy byly vystlány textilem a že kůže s chlupem použitá jako výstelka je západoevropský prvek (Cameron 2000: 59). Jak Petersen (1918: 167-168), tak Geibig (1991: 105) mluví v souvislosti s pochvou z Kvamu o výjimečně dobře zachovalém omotání provedeném úzkým textilním páskem. Následující ilustrace toto potvrzuje; můžeme na ní napočítat několik desítek omotů. Petersen (1918: 168) zmiňuje, že dřevěný korpus pochvy byl pod omoty potažen textilem a že omoty mají okraj, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku.

T5084Fragmenty meče T5084 z Kvamu. Katalog Unimus.

kvamDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 2.

T11631, Rypdal

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvojbřitého meče, těžce zrezivělého. Záštity jsou rovné. Hlavice, která se nezdá být připojena k vrchní záštitě, je zaoblena a připomíná typ Rygh 505 [Petersenův typ L]. Na jílci nejsou patrné stopy dekorace. Dřevěné obložení rukojeti je zachované a okolo dřeva spočívá těsné, dvojité omotání řemínkem. Podobně se zachovaly výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla vystlána a potažena textilem. Okolo pochvy byl rovněž hustě ovinut 8–9 mm široký pásek, zřejmě kožený. Podobné omotání, avšak z tenkého tkaného pásku, lze spatřit na kusu meče z Kvamu (T5084). Vůči pochvě je pásek omotán spíše šikmo. Celková délka meče je 96 cm.“

Komentář:
Meč z Rypdalu byl nalezen v mohyle společně s kopím, sekerou, štítovou puklicí, nožem, srpem a brousky v létě roku 1916. Podle Aksdala (2017: Tabell 3), který meč určil jako variantu IV Petersenova typ L, lze hrob datovat do let 750–850. Meče typu L původně pocházejí z území dnešní Velké Británie a v Norsku docházelo k jejich napodobování, přičemž varianta IV je má nejvíce ukazatelů poukazujících na lokální norskou produkci. Z textu jasně nevyplývá, zda meč hlavici měl (a postupem času o ni přišel), nebo zda autor pokládal za hlavici vrchní záštitu, Aksdal (2017) však meč řadí mezi meče, které hlavici nemají. Co se týče omotání, autoři se shodují, že je provedeno koženým řemínkem a že je velmi dobře zachované. Důležitým poznatkem je také fakt, že podle Petersena (1918: 166-167) byla řemínkem omotána celá délka pochvy.

T11631Fragmenty meče T11631 z Rypdalu. Katalog Unimus.

rypdalDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 1.

T14309, Trælnes

Původní zápis:

„Rukojeť a několik fragmentů čepele dvojbřitého meče typu Rygh 506, Petersenův typ D. Hlavice chybí. Rukojeť má bronzové obložení a je překrásně zdobena […]. Délka 13,5 cm, délka záštit 10,3 a 8,8 cm. K čepeli, která se zdá být damašková, jsou přirezlé pozůstatky dřevěné pochvy, která je při krajích uchycena ohnutým tenkým želeným plátem. Po celé pochvě jsou vidět známky omotání páskem.“

Komentář:
Meč z Trælnesu byl nalezen roku 1930 v mohyle, která obsahovala pozůstatky člunu, koňského postroje a sekery. Sekera umožňuje datovat hrob do 10. století (Sjøvold 1974: 11–12). Co se týče omotání, bohužel jsme nebyli schopni zjistit více podrobností k materiálu, jelikož veškeří badatelé se zaměřili pouze na rukojeť a nikoli na fragmenty čepele. Autorem výše uvedeného textu je Theodor Petersen, který jej napsal 12 let po vydání výše zmíněného článku, a proto lze jeho vyhodnocení pokládat za poměrně spolehlivé a založené na předchozích zkušenostech. Fotografie, kterou přikládáme níže, žádné dodatečné informace nepřináší.

T14309Fragmenty meče T14309 z Trælnesu. Katalog Unimus.


Závěr

Uvedli jsme čtyři mečů, u nichž je potažení úzkými pásky prokázané nebo velmi pravděpodobné. Rádi bychom na konec této práce shrnuli společné body těchto kusů a pokusili se o výklad.

  • Meče jsou vždy dvoubřité.
  • Vždy se nacházejí v kontextu bohatě vybavených mohyl.
  • Nejméně jeden kus může pocházet z Anglie, a pokud ne, je pravděpodobné, že se jedná o imitovaný kus.
  • Nejméně v jednom případě je pochva vystlána pro Skandinávii netradičním způsobem.
  • Husté kožené omotání je známo pouze z Norska, avšak může být lokální variantou předlohy omotané textilem.

O čem to svědčí?
Meče, jejichž pochvy byly hustě omotány pásky, jsou i v norském, na meče bohatém prostředí relativní vzácnost. Můžeme je nalézt zejména ve středním Norsku ve velmi nákladných hrobech. Vlastník tímto v Norsku zřejmě netradičním předmětem záměrně vysílal jasné gesto přináležitosti k vysoce postavené sociální skupině, jež měla vazby se vzdáleným zahraničím. Pochvy mohly být dovezeny společně s meči, případně mohly být lokálně kopírovány spolu s meči. O tom, že omotané pochvy měly své zastoupení ve Skandinávii, hovoří i to, že se objevuje na výšivce z Osebergu, tedy v honosné ikonografii.

osebergDetail výšivky z Osebergu, který znázorňuje omotanou pochvu.
Petersen 1918: Fig. 4.

Vizuální rekonstrukce muže ze středního Norska.
Hjardar – Vike 2011: 47.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7-68.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno.

Petersen, Theodor (1918). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309) a rovněž u jednoho meče typu K (S4262). Meče typu D, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985). Meč typu K s kovovou rukojetí je raritním úkazem a svědčí o kopírování starší předlohy.

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Meče s organickým jílcem

Pokud hovoříme o mečích, často si na základě naší zkušenosti či znalosti nálezů představíme kovové kusy s organickými, v drtivé většině dřevěnými rukojetěmi (zdá se, že se po pádu Západořímské říše parohové rukojeti objevují spíše sporadicky; viz MacGregor 1985: 165). Takto zkonstruovaný meč splňuje všechny nároky na bezpečnost a robustnost, která zajistí dlouhodobou funkčnost. Pokud odhlédneme od těchto standardních kusů, kterým by dnes velmi dobře odpovídaly různé značky luxusnějších telefonů, můžeme nalézt řadu mečů, které by šly označit jako netypické. V tomto přehledovém článku si klademe za cíl shrnout jednu z jejich kategorií, a sice meče s parohovými, slonovinovými a mrožovinovými záštitami a hlavicemi, ukázat jejich četné zastoupení v čase a prostoru a poukázat na možnosti při jejich rekonstrukci.

Ač jsme zvyklí na to, že organické materiály podléhají zkáze a že se v archeologickém materiálu obtížně detekují, v níže přiloženém katalogu jsme byli schopni shromáždit nejméně 28 nálezů z let 700–1100, které lze zařadit do této skupiny. Tento soubor a jeho analogie nás opravňují k tvrzení, že organické komponenty se u evropských mečů používaly přinejmenším v období let 100–1300. Obecně vzato je možné říci, že se všechny z nich snaží napodobovat tradiční kovové varianty, a to až do té míry, že věrně kopírují designové prvky, které u organických materiálů nemají žádný užitek. Některé například kopírují dvoudílné hlavice, třebaže samy jsou jednodílné. Organické komponenty samozřejmě vyvolávají otázku, zda meče jimi opatřené byly určeny ke stejným účelům, jako kovové varianty. Není nám znám kus, který by nesl známky poškození, a několik kusů dokonce působí dojmem nepodařených kusů, které byly vyhozené. Nakolik můžeme soudit, organické komponenty byly určitě součástí kovových mečů, a nelze tedy mluvit například o hračkách.

Jak je průběžně zmiňováno v řadě prací, mnoho mečů doby vikinské splňuje dekorativní spíše než mechanické vlastnosti, což reflektuje sociální změny tehdejší doby, kdy bylo důležité vlastnit tento element elitní kultury a symbol moci i postavení, i když byl k boji užit opravdu zřídka, pokud vůbec (viz Fedrigo et al 2017: 433 s názornými příklady). Schopnost organického materiálu odolat silným ranám se podceňuje (MacGregor 1985: 165), a jako takový navíc nabízí nové možnosti v oblasti zdobení, kompletace a finálních úprav, nemluvě o snížené váze celkového výrobku. Zohlednit bychom měli také skutečnost, že kost a paroh mohly být v mnoha případech snadněji dostupné materiály než kov (viz MacGregor 1985: 30–43). Na parohové varianty můžeme nahlížet jako na produkty, které zastupují celokovové meče, a aby plnily estetického ducha doby, výrobky podléhají obecných módním trendům. Andrew Halpin (2008: 160) poznamenává, že kostěné a parohové komponenty naznačují méně majetné majitele, zatímco Alfred Geibig (1992/1993: 225) přímo hovoří o improvizaci a nejpodřadnějších možných materiálech. Meče s komponenty bohatě zdobenými či z cennějších materiálů (slonovina, mrožovina) jsou poněkud odlišnou kapitolou, jelikož se zdají přináležet aristokracii, a svou exkluzivností se rovnají kovovým variantám, či je dokonce předbíhají. Toto nám prozrazují jak meče samotné, tak nejméně dva písemné zdroje, a sice Sága o lidech z Lososího údolí (kap. 29: „Byla to mocná a dobrá zbraň, jejíž jílec byl vyroben ze zubu. Nebylo na něm žádné stříbro. Čepel byla ostrá a neulpívala na ní rez.“) a Sága o Magnúsovi Bosém (kap. 26: „[Král] byl opásán mečem, který se jmenoval Leggbítr. Jílec měl z [mrožího] zubu a rukojeť byla omotána zlatem.“). Badatelé se s tímto ztotožňují; Tesch (2015: 27) přisuzuje zdobenou parohovou záštitu ze Sigtuny královské osobě a Kara (1988: 418) se domnívá, že polské nálezy patřily družiníkům nebo knížecím místodržícím. Podceňovat bychom, dle našeho soudu, neměli ani možnost využití těchto zbraní jako zástupných insignií při pohřebních rituálech, což naznačuje jak meč s parohovou záštitou z hrobu 248 z estonské lokality Siksälä (Laul – Valk 2007: 195–196), tak dřevěný postříbřený meč užitý při pohřbu Vladislava II. roku 1516 (Šmahel 2014: 128).

Než přikročíme k výčtu samému, rádi bychom se zmínili o problému rozlišení různých organických materiálu. V řadě případů lze materiál určit pouze z detailní fotografie, v několika případech jsme odkázáni pouze na archeologické zprávy. Je jistou praxí, že jsou materiály označeny vágně, například „roh“ nebo „kost“. Přesvědčivou analýzu musí provést fundovaný přírodovědec, a to formou zpravidla invazivní a tudíž trvale poškozující. To je důvod, proč se k analýzám mnohdy nepřistupuje, a používají se výše zmíněné zastřešující pojmy, pod kterými se může skrývat kost, roh, paroh, slonovina a mrožovina. Nakolik můžeme říci, většina kusů se zdá být vyrobena z parohu a kosti, výjimečně ze zuboviny.

 

Katalog

Zde předložený katalog je v současné době nejpropracovanějším seznamem předmětů, který k danému období existuje. Shromažďuje materiál z Anglie, České republiky, Dánska, Irska, Německa, Polska a Švédska, a to od největšího souboru k nejmenšímu. Ke každému předmětu se snažíme najít inventární číslo, typ, materiál, rozměry, nálezový kontext a další detaily.

Švédsko

Ve Švédsku byl nalezen největší soubor organických mečových komponentů, čítající 10 kusů. Hned šest jich bylo nalezeno v tzv. Černé zemi (Svarta jorden) v Birce, následují tři nálezy ze Sigtuny a jeden nález z Gotlandu. Tradice organických jílců má ve Švédsku hluboké kořeny; nález ze Stenhagenu na Ålandských ostrovech, který se vyznačuje organickou rukojetí a záštitou, se datuje do období stěhování národů (Lehtosalo-Hilander 1984: 343). Tato tradice se udržela až do středověku, jak ukazují dvě kostěné záštity a jedna hlavice z Lundu z 12.14. století (Bergman – Billberg 1976: Fig. 339, 340, 342). Švédské organické jílce byly precizně zpracovány Fedirem Andoščukem (2014).

  • Birka, SHM 5208:542. Koruna hlavice meče neznámého typu, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 10; Graham-Campbell 1980: 71, Cat. no. 252). Délka 5,9 cm, výška 1,7 cm, tloušťka 3 cm. Poblíž konců se nacházejí dva otvory, ze spodní strany zahloubené, které sloužily k přinýtování koruny k postavě hlavic. Na spodní straně, na místě, kde byl roznýtován řap na podstavě, lze spatřit jamku. Podél spodního okraje se nachází špatně viditelný cikcak motiv. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878).

Birka1Birka2 Birka3Birka, SHM 5208:542. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:543. Fragmentární hlavice meče typu C, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 11). Délka 8,5 cm, výška 4,3 cm, tloušťka 2,2 cm. Uvnitř byl nalezen kus železného řapu meče, který byl roznýtován na horním vrcholu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce dvou stop.

birka5 birka6Birka, SHM 5208:543. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:544. Záštita speciálního typu 1, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 12; Graham-Campbell 1980: 71, Cat. no. 253). Délka 9,4 cm, výška 2,1 cm, tloušťka 2,7 cm. Fasetovaná záštita je oválného tvaru a osmiúhelníkového průřezu. Otvor v záštitě se příliš nezužuje; na jedné straně je 4,8 cm dlouhý, na druhé straně dosahuje 5,2 cm (Graham-Campbell 1980: 71). Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878).

birka6
Birka, SHM 5208:544. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:545. Záštita neznámého typu, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 13). Délka 9,9 cm, výška 2,1 cm, tloušťka 2,7 cm. Katalog SHM udává délku 10,7 cm. Záštita vykazuje podobnost s SHM 5208:544, zdá se být rovněž fasetovaná, je oválného tvaru a zřejmě také osmiúhelníkového průřezu. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce pěti stop.


Birka, SHM 5208:545. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se)
.

  • Birka, SHM 5208:546. Záštita neznámého typu, zřejmě nehotový nebo poškozený výrobek, a to kvůli neuměle řezaným tvarům. Záštita je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Andoščuk 2014: Up 14). Délka 8,2 cm, výška 1,8 cm, tloušťka 2,9 cm. Katalog SHM udává délku 8,6 cm. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce tří a půl stop.


Birka, SHM 5208:546. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:547. Záštita zřejmě speciálního typu 1, zřejmě nehotový nebo poškozený výrobek, a to kvůli neuměle řezaným tvarům. Záštita je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 15). Délka 10,2 cm, výška 1,5 cm, tloušťka 1,7 cm. Katalog SHM udává délku 10,4 cm, výšku 1,6 cm a maximální tloušťku 1,8 cm. Otvor v záštitě není vycentrovaný a kopíruje odsazení řapu pouze na jedné straně. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce tří stop.

Birka, SHM 5208:547. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Sigtuna, SF 1965. Záštita meče typu Z, která je vyrobena z losího parohu (Androščuk 2014: Up 163; Tesch 2015: 14). Délka 10 cm, výška 2,4–3,7 cm, tloušťka 1,6–2,3 cm (Androščuk 2014: Up 163). Předmět byl nalezen roku 1939 v centru Sigtuny (blok Handelsmannen). Obě jeho strany jsou bohatě dekorovány řezbou v kombinaci stylů Mammen a Ringerike, což záštitu datuje k roku 1000 (Graham-Campbell 1980: 140). Na jedné straně tvoří motiv maska, zatímco na druhé straně pozorujeme stočeného draka. Oba tyto motivy mají ve Skandinávii četné paralely.

sigtuna
Sigtuna, SF 1965. Převzato z Graham-Campbell – Kidd 1980: 169, Fig. 98.

  • Sigtuna, 1976/1005. Záštita meče typu Z, která je vyrobena z losího parohu (Androščuk 2014: Up 164; Tesch 2015: 21). Třebaže nákres předmětu byl publikován (Douglas 1978: 63, Fig. 38:6), dlouhou dobu jsme nedisponovali žádným detailním popisem. V osobní diskuzi nám Fedir Androščuk dokonce sdělil, že záštitu nebyl schopen dohledat ve sbírkách sigtunského muzea, a tak obrázky a informace, které nám Anders Söderberg z výše zmíněného muzea zaslal, jsou prvními zveřejněnými detaily. Záštita je obecně mnohem jednodušších rysů než–li předchozí a známější záštita ze Sigtuny (Tesch 2015: 21). Jedno z ramen záštity je poškozeno; v současné podobě je záštita dlouhá 9,4 cm, zhruba 2 cm široká a ve středové části dosahuje tloušťky 1,7 cm. Otvor v záštitě, který je na spodní straně se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Artefakt byl nalezen roku 1976 při vykopávkách vedených Mariette Douglasovou v parku Humlegården. Vrstva, ve které byla záštita nalezena, je datována do 11. století (Androščuk 2014: Up 164). Jsme nesmírně zavázáni Andersovi Söderbergovi, který nám ochotně záštitu zdokumentoval.

sigtuna2 sigtuna3 sigtuna4 sigtuna5
Sigtuna, 1976/1005. Zdroj: Douglas 1978: 63, Fig. 38:6 a Anders Söderberg, Muzeum v Sigtuně.

  • Sigtuna. Na stejné lokalitě, avšak roku 1960, byla nalezena parohová hlavice Petersenova typu X. Tato prozatím nebyla publikována a její fotografie byla zveřejněna Muzeem v Sigtuně v rámci série Nález týdne. Muzeum se domnívá, že hlavice náleží k nezdobené záštitě, což se nezdá příliš pravděpodobné.

Hlavice ze Sigtuny. Zdroj: Muzeum v Sigtuně.

  • Gotland, SHM 10498. Záštita meče typu B (Androščuk 2014: Go 179) či typu C (Petri 2016: 188; Thunmark-Nylén 2000: 899), která je vyrobena z parohu (Androščuk 2014: Up 179). Jedná se o skvěle zachovalý a vymodelovaný set hlavice a záštity, který byl amatérsky nalezen na konci 19. století na neznámé lokalitě a prodán muzeu (Thunmark-Nylén 2000: 899). Hlavice má délku 5 cm, výšku 3,2 cm a tloušťku pouhých 0,5 cm. Záštita dosahuje délky 6,5 cm, výšky 2,1 cm a tloušťky 1,5–1,9 cm. Otvor pro čepel je dlouhý pouze 3,6 cm, což svědčí o velmi úzké, snad jednobřité čepeli. Na obou předmětech se nacházejí rytiny, které jsou na záštitě doplněny nečitelným runovým nápisem (G 353), jehož písmena jsou 6 mm vysoká. Nález lze datovat do 9. století (Petri 2016: 183).

Gotland
Gotland
Gotland, SHM 10498. Zdroj: Thunmark-Nylén 1998: Pl. 231:1 a z katalogu SHM.

 

Anglie

Druhý největší známý soubor byl nalezen v Anglii. Tento čítá šest kusů, pokud nepočítáme meč nalezený v Cumberlandu, jehož jílec je kompletně vyřezán z kravského rohu (MacGregor 1985: 166, Fig. 87f). Unikátnost tohoto nálezu ze 7. století je podtržena zlatými ozdobami, které jsou do organického jílce nabity. Organické jílce se v Anglii objevují od 1. století našeho letopočtu (MacGregor 1985: 165). Anglický materiál dobře zpracoval Arthur MacGregor (1980; 1985; 1999).

  • York, 1979.7.4752. Proslulá hlavice meče typu K (MacGregor et al. 1999: 1945), která je vyrobena z velrybí kosti. Předmět má délku 7,1 cm, výšku 4,1 cm a tloušťku 2,1 cm (Roesdahl 1981: 114). Vyznačuje se pětilaločnatou korunou a neobvykle zaoblenou podstavou. Celou hlavicí se táhne kruhový otvor. Hlavice byla nalezena ve vrstvě datované do 12. století, ale datace je odhadována na 9. či 10. století (MacGregor et al. 1999: 1945).

york
York, 1979.7.4752.
Zdroj: MacGregor et al. 1999: 1945, Fig. 905 a z webové stránky Jorvik Viking Center.

  • York, YM C560. Záštita neznámého typu meče, která je vyrobena z kosti (Roesdahl 1981: 114) či parohu (MacGregor 1985: 167; MacGregor et al. 1999: 1945; Waterman 1959: 72). Předmět má délku 8,6 cm, výšku 2 cm a tloušťku 1,8 cm (Roesdahl 1981: 114). Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Bližší datace ani typologické zařazení není možné; MacGregor (1980: 148) předmět zařadil do materiálu z 9.–12. století a přiklání se ke spodní hranici tohoto rozpětí, což z ní činí pozdně saský či vikinský artefakt (MacGregor 1985: 167). Záštita byla nalezena při vykopávkách na ulici Clifford Street (Waterman 1959: 72). Hlavice a záštita z Yorku jsou často vyobrazovány jako komponenty jednoho meče, ale nálezové situace svědčí o tom, že pocházejí ze dvou různých celků.

york2york3
York, YM C560. Převzato z Waterman 1959: 72, Fig. 5:3, www.historyofyork.org.uk a http://jjwargames.blogspot.com.

  • York, Anglian Fishergate 5612. Hlavice či podstava zřejmě speciálního typu 1, která je vyrobena z kosti (Rogers 1993: 1431). Předmět má délku 7,2 cm, výšku 0,85 cm a tloušťku 2,45 cm, je mírně vypouklý a jeho horní hrany jsou zbroušené. Otvor byl vytvořen navrtáním a následným spojením tří děr; je určen pro koncovou část řapu o obdélníkovém průřezu. Záštita byla nalezena při vykopávkách v Yorku na lokalitě 46–54 Fishergate v letech 1985/6. Datování proběhlo na základě kontextu i typologie a směřuje k první polovině 8. století (Rogers 1993: 1431).

york3
York, Anglian Fishergate 5612. Převzato z Rogers 1993: Cat. no. 5612.

  • Lakenheath Fen, Suffolk, kat. č. neznámé. Hlavice neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (MacGregor 1980: 149; 1999: 1945). Předmět je oválný a při čelním pohledu nabývá přibližně tvaru obdélníku. Boční stěny jsou zdobeny čtyřmi drážkami, které oddělují jednotlivá pole a tvoří plastický dojem. Ve středu se nachází otvor pro řap, který byl kruhového průřezu. Záštita nebyla publikována s detaily, a tak jsme museli rozměry vypočítat poměrově – délka činí zhruba 8,5 cm, výška 2,3 cm a tloušťka 2,5 cm. Datace bohužel není známa. Dnes je záštita uložena v Britském muzeu.

fen
Lakenheath Fen, Suffolk, kat. č. neznámé. Převzato z MacGregor 1980: Fig 52B.

  • Londýn, inv č. 4016. Hlavice neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (MacGregor et al. 1999: 1945) nebo kosti (osobní diskuze s Hazel Forsyth). Vyznačuje se řezbou skládající se z pletencového ornamentu. V literatuře jsou detaily o této hlavici prakticky neznámé (absenci referencí v osobní diskuzi potvrdil i britský badatel David Constantine), a tak jsou informace, které nám poskytla Hazel Forsyth z Londýnského muzea, jedinými zveřejněnými detaily. Podle této vědkyně je předmět 6,5 cm široký, 5 cm vysoký, 1,7 cm tlustý a váží 63,77 g. Uprostřed se nachází provrtaný otvor pro řap, který je v horní části užší než v části spodní. Předmět byl náhodně nalezen na pozemku Gooch and Cousens’ Warehouse v londýnské City v letech 1866–1910, přičemž byl uložen v Guildhall Museum, které se roku 1976 sjednotilo s Muzeem Londýna. Arthur MacGregor ji řadí do vikinského období (1985: 165–167; 1999: 1945), zatímco Hazel Forsyth o ní referuje jako o sasko-normanské a Fedir Androščuk v osobní diskuzi vyslovil pochybnost a předmět by spíše zařadil do pozdního středověku. Tímto velmi děkujeme Royi Stephensonovi a Hazel Forsyth, kurátorům Londýnského muzea, za promptní a precizní identifikaci a dokumentaci předmětu.

london
Londýn, inv. č. 4016. Převzato z MacGregor 1985: 166, Fig. 87i.

londýn2Londýn, inv. č. 4016. Fotografie: Hazel Forsyth, Muzeum Londýna.

  • Londýn, inv. č. ROP95[1318]<58> a ROP95[967]<9>. Parohová záštita a podstava, nalezené při vykopávkách Royal Opera House v roce 1996, konkrétně v objektu “stavba 38”, která je datovaná do “periody 6”, tedy do let 730-70, avšak stavba byla zřejmě užívána i v 9. století (Malcolm – Bowsher – Cowie 2003). Oba komponenty tak zřejmě náleží k jednomu meči, datovatelnému do 8. – 9. století. Záštita je 9,8 cm dlouhá, 2,4 cm vysoká a 1,3 cm, čočkovitého tvaru se zaoblenými hranami a je zdobena šesti vertikálními linkami. Zářez pro řap je obdélníkový a má rozměry 34 × 4 mm. Podstava, byť fragmentární, je v současné chvíli 7,5 cm dlouhá, 1,5 cm vysoká a zdobena čtyřmi horizontálními linkami, díky kterým byl přechod mezi podstavou a hlavicí méně patrný. Na tyto komponenty nás upozornil Vegard Vike, a jelikož jsou komponenty vystaveny ve výstavě Medieval London v rámci Londýnského muzea, zkontaktovali jsme vedoucího archivu Adama Corsiniho, který nám zaslal chybějící fotografii záštity a dodal literaturu.

Londýn, inv. č. ROP95[1318]<58>.
Výstava Medieval London, Londýnské muzeum. Zdroj: Adam Corsini.

Londýn, inv. č. ROP95[967]<9>.
Výstava Medieval London, Londýnské muzeum. Zdroj: Museum of London.

 

Polsko

Další země, která má poměrně vysoké zastoupení organických jílců, je náš severní soused. Polský materiál čítá rovněž pět kusů – jeden kompletní meč, tři hlavice a jednu záštitu, a to nepočítáme nákončí vyrobené z losího parohu, které bylo nalezeno v Kołobrzegu-Budzistowě a které pochází z 11. století (Kara 1988: 417, Rys. 5). Polský materiál byl výjimečně dobře zpracován Karou (1988) a Markem (2004). Osobně jsme jej navíc prodiskutovali s Leszkem Gardełou, Piotrem Kotowiczem a Michałem Bogackim, kteří nás ubezpečili o pravosti informací a úplnosti souboru.

  • Czersko Polskie, voj. Bydgoszcz, kat. č. 507. Meč komplikovaného typu, s jílcem vykonaným z parohu (Kara 1988). Starší autoři řadili meč ke skandinávskému typu T (např. Sarnowska 1955: 304), ale od tohoto se výraznější měrou odlišuje. Další generace přiřadila meč ke Kirpičnikovovu „místnímu typu A“ (Kara 1988; Kirpičnikov 1966: 36). Ačkoli tento ruský typ je tvarově opravdu podobnější, ornament spíše odpovídá jiným polským nálezům, a tak vznikla potřeba vytvořit „piastovský“ typ meče, který by zdůrazňoval místní výrobu, která samozřejmě mohla být ovlivněna skandinávskými i ruskými modely (Marek 2004: 32, Tab. 17). Meč byl vyloven před rokem 1938 z řeky Brdy a bohužel byl zničen během 2. světové války. Jednalo se o jeden z nejdelších polských mečů, který měl celkovou délku 99,3 cm; dvousečná čepel byla 82 cm dlouhá a 4 cm široká, s 1,2 cm širokým žlábkem, který dosahoval až do poloviny rukojeti. Záštita měla délku 12,2 cm, výšku 2,2 cm a tloušťku 1,6 cm. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – rozměr spodního otvoru činil 4×0,6 cm, rozměr horního otvoru byl 2,4×0,6 cm. Délka hlavice byla 7,2 cm, výška 5,4 cm a tloušťka 1,8 cm. Jílec byl bohatě dekorován pletencovým ornamentem, rostlinnými motivy, linkami, vlnovkami, kruhy a hvězdami. Meč je datován do 11. století, s větší pravděpodobností do jeho první poloviny (Kara 1988; Marek 2004: 32; Sarnowska 1955: 304).

czersk
czersk2Czersko Polskie, Bydgoszcz, kat. č. 507. Zdroj: Sarnowska 1955: Rys. 5a,b,c.

  • Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Hlavice „piastovského“ typu meče (Marek 2004: Tab. 17), která je vyrobena z parohu (Kara 1988). Hlavice má délku 6,8 cm, výšku 5,4 cm a tloušťku u základny 2,2 cm. Je opatřena kruhovým otvorem, který prochází celým předmětem. Povrch hlavice je členěn do několika polí, které jsou zdobeny rostlinnými motivy, kruhy a trojúhelníky. Artefakt byl nalezen roku 1961 v kulturní vrstvě, kterou lze datovat do období od 2. poloviny 11. století po 1. polovinu 12. století (Kara 1988).

czersk3
Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Zdroj: Kara 1988: Rys.4:3.

czersk4Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Autor: Dmitrij Chramcov.

  • Międzyrzecz Wielkopolski, voj. Gorzów Wielkopolski, IHKM PAN inv. č. R/42/58. Záštita „piastovského“ typu meče (Marek 2004: Tab. 17), která je vyrobena z parohu (Kara 1988). Je 12,5 cm dlouhá, 2,2 cm vysoká a 2,2 cm tlustá. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – velikost spodního otvoru je 5,5 × 0,8 cm, zatímco rozměry horního otvoru jsou 3,5 × 0,8 cm. Dekorace sestává z rostlinných a geometrických motivů včetně kruhů a trojúhelníků. Artefakt byl nalezen roku 1958 a je datován do 11. století, s větší pravděpodobností do jeho první poloviny (Kara 1988).

velkopolský
Międzyrzecz Wielkopolski, voj. Gorzów Wielkopolski, IHKM PAN inv. č. R/42/58.
Zdroj: Kara 1988: Rys.1.

  • Hnězdno, inv. č. 29/82. Hlavice meče typu R či S (Sawicki 1990: 234), která je vyrobena ze slonoviny (Kara 1988; Sawicki 1990: 234 a diskuze s Jamesem Barrettem, Leszkem Gardełou, Michałem Bogackim), ačkoli nebyla podrobena invazivní analýze. Hlavice je 7,5 cm dlouhá, 3,5 cm vysoká a 2,2 cm tlustá u podstavy. Je opatřena oválným otvorem o rozměru 0,8 × 1 cm, který prochází celým předmětem. V centrální části jedné strany se nachází pletencový ornament. Hlavice byla nalezena roku 1982 v lokalitě Góra Lecha na stanovišti 15d. Datace se různí; Kara (1988) ji považuje za produkt 11.–12. století, Sawicki (1990: 234) ji datuje ke konci 10. století a toto zařazení se reprodukuje doposud (osobní zjištění na výstavě Wikingowie w Polsce? v Hnězdně, 2017).

gnezdnoHnězdno, inv. č. 29/82. Zdroj: Sawicki 1990: Rys. 1; muzeumgniezno.pl.

  • Robity, okres Pasłęk, inv. č. neznámé. Hlavice meče neznámého typu, která je zhotovena z kosti (Trupinda 2004: 116). Délka předmětu činí 4,6 cm, výška 3,6 cm. Tloušťka nám není známa. Na spodní straně se nachází obdélníkový otvor pro řap. Povrch je zdoben řezbou propleteného kříže, který je lemován řadou teček. Naleziště Robity patří k raně středověkovému staropruskému osídlení. Předmět je datován do 10.–12. století (Trupinda 2004: 116) či do 11. století (Jagodzinski 2009: 181). V současné době je hlavice uložena v Krajském úřadu pro ochranu památek v Elblągu.

robityRobity, okres Pasłęk, inv. č. neznámé. Zdroj: Trupinda 2004: 116, Kat. č. 240.

 

Dánsko

Je evidentní, že také v Dánsku měly organické jílce dlouhou tradici, která sahá až po kostěné, dřevěné a slonovinové nálezy římského typu z Nydamu a Vimose (MacGregor 1985: 165). Do propasti mezi dobou římskou a dobou vikinskou zapadají dvě podstavy vyrobené z velrybí kosti, které byly nalezené v Lejre a které lze datovat do 7. století (Christensen 2015: Kat. nr. 222–223, Fig. 11.30; osobní diskuze s Fedirem Androščukem a Larsem Krants Larsenem). Na rozdíl od dobře zdokumentovaných nálezů z jiných zemí nás v Dánsku zarazí, že se organickými jílci doby vikinské nikdo systematicky nezabýval. Situaci jsme diskutovali s předním dánským odborníkem Sørenem Sindbækem, který nám nedokázal pomoci s mapováním dánského souboru. Můžeme tak pouze poukázat na několik zajímavých nálezů, které by měly být předmětem dalšího zkoumání. Meče s organickými jílci si v Dánsku udržely svou popularitu i po době vikinské, o čemž svědčí honosný meč uložený v kodaňském muzeu. Meč s inventárním číslem 9105, zřejmě vyrobený ve 12. či 13. století, má pravděpodobně mrožovinový jílec (Goldschmidt 1923: 142, Taf. XLIX).

kodaň21779291_610842592320844_2083266667_n
Meč uložený v kodaňském muzeu, inv. č. 9105.
Zdroj: MacGregor 1985: 166, Fig. 87g a Gvido Libmanis.

  • Køge Havn, NM 15556. Krásně modelovaná hlavice meče typu S, která je vyrobena z parohu (Androščuk 2014: 88) nebo kosti (katalog NM). Na základě obrázku, který nám poskytla Anne Pedersen z Národního muzea v Kodani, jsme vypočítali, že délka předmětu činí přibližně 9 cm a výška zhruba 5,7 cm. Hlavice byla uložena v Národním muzeu poté, co byla roku 1856 nalezena při čištění říčního dna v ústí řeky Køge Å (Lund 2004: 203 a diskuze s Anne Pedersen). Uložení ve vodě může mít kultické konotace (viz Lund 2003 a 2004). Hlavice vykazuje známky koroze, což svědčí o umístění na železném řapu (diskuze s Anne Pedersen). Nález lze datovat do 10. století (Petri 2016: 184). Tímto děkujeme Anně Pedersen a Muzeu v Køge za poskytnuté informace.

koge
Køge Havn, NM 15556. Převzato z Androščuk 2014: 87, Fig. 39.

koge2
Køge Havn, NM 15556. Fotografie: Anne Pedersen, Národní muzeum v Kodani.

  • Při zkoumání dánského materiálu jsme si všimli tří nápadných artefaktů z parohu, které připomínají záštity či podstavy. Podle obecně přijímané teorie jde o držadla vycházkových holí. Jde o nálezy z Kodaně, Klimu a Viborgu. Nález z Kodaně byl nalezen na konci 90. let 20. století při hloubení stanice metra Kongens Nytorv (Fabricius 1999: 176). Archeologové tehdy narazili na velmožský statek, který se datuje do nejstarší fáze města, tedy počátku 11. století. Záštitě či kladivu podobný parohový předmět o délce 14,5 cm a výšce 2,5 cm byl nalezen v odpadní jámě na tomto statku. Stěny objektu jsou zdobené propleteným ornamentem. Předmětem prochází kruhový otvor, kterým se odlišuje od ostatních artefaktů interpretovaných jako záštity. Kruhový otvor má také nález z Klimu, nalezený roku 1978. Tento 13 cm dlouhý, hrubě řezaný parohový kvádr je posetý rytinami (tři různé kříže, trikvetra, uzly, linie a zvířeti podobná silueta), které jej umožňují datovat do začátku 11. století (Liebgott 1978). Poslední nadějný kandidát, o kterém se zmíníme, byl nalezen ve Viborgu. Je datován také do 11. století a má rovněž dekorovaný povrch (Fabricius 1999: 176).

kodan
Kodaň, Kongens Nytorv. Držadlo hole nebo záštita.
Zdroj: Fabricius 1999: Fig. 96.

klimKlim. Držadlo hole nebo záštita. Zdroj: Liebgott 1978.

viborgViborg. Držadlo hole nebo záštita. Zdroj: Fabricius 1999: Fig. 97a.

 

Irsko

Nejstarší doklad používání organických jílců v Irsku se datuje do 3. století, kdy římský historik Solinus zanechává zprávu, že Irové „pěstují zálibu ve zdobení mečových jílců zuby velkých mořských zvířat“ (Riddler – Trzaska-Nartowski 2011: 121). První hmotný důkaz je o něco mladší – jedná se o záštitu z velrybí kosti, která se datuje do 5. nebo 6. století a která byla nalezena Collierstownu (Riddler – Trzaska-Nartowski 2009). Do námi vybraného období zapadají dva předměty z Dublinu, z nichž jeden je s určitostí záštitou meče. Není nám známo, že by se tradice organických jílců projevila i v irském středověku.

  • Dublin, DWP612. Záštita neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (Halpin 2008: 160–162). Je zhruba 9,2 cm dlouhá, 1,2 cm vysoká a 1,3 cm tlustá ve středové části. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – velikost spodního otvoru je 5,8 × 0,6 cm, zatímco rozměry horního otvoru jsou 3,2 × 0,6 cm. Záštita se k ramenům zužuje. Druhý dublinský parohový kus – DWP614 – má tvar, dekoraci i velikost záštity, ale otvor neodpovídá, stejně jako u dánských nálezů z Kodaně či Klimu. Halpin zastává názor, že mohlo jít záštitu či o držadlo (Halpin 2008: 162). Velikost tohoto předmětu je zhruba 8,2 cm × 1,3 cm × 1,7 cm, zatímco obdélníkový otvor má rozměry 1,3 × 0,7 cm. Oba předměty byly nalezeny při vykopávkách v letech 1962–1981.

dublin dublin3
Dublin, DWP612 a DWP614. Zdroj: Halpin 2008: 161, Fig. 62, Pl. XVII.

 

Německo

V první zveřejněné verzi tohoto článku nebyla tato podkapitola zahrnuta. Náš německý kolega Reiner Liebentraut nás dodatečně upozornil na nález z Hamburku, který představuje – nakolik je nám známo – jediný exemplář nalezený v Německu. Tento byl skvěle popsán v článku Ingo Petriho (2016).

  • Hamburk, inv. č. 1965:39. Podstava neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu jelena lesního (Petri 2016: 181). Je 10,1 cm dlouhá, 2,4 cm vysoká a 2,1 cm tlustá. V centrální části objektu se nachází obdélníkový otvor, na spodní straně veliký 1,5 × 0,8 cm, na horní straně 1,4 × 0,7 cm, který je vyplněn těžce zkorodovaným kusem řapu, který byl roznýtován na horní straně. Předmět, který je zdobený řezbou, byl nalezen při vykopávkách na ulici Große Reichenstraße roku 1954 a s největší pravděpodobností lze datovat do 11. století (Petri 2016: 181).

hamburkhamburk2
Hamburk, inv. č. 1965:39. Zdroj: Petri 2016: Abb. 1-5.

 

Česká republika

Ač to může být s podivem, v Praze je uložen nejlépe dochovaný exemplář raně středověkého meče s organickým jílcem – svatoštěpánský meč. V bílinském hradišti pak byla dále objevena kostěná hlavice meče. Použití kosti u mečů má na území České Republiky rozhodně delší tradici, jak demonstrují nálezy kostěného obložení laténského meče ze Soběluk (Holodňák 2018: 255, Obr. 160)  unikátní bronzový meč s kostěnou rukojetí z Berouna-Závodí ze 4. století (Droberjar 2002: 16-17). Pro úplnost musíme zmínit nejméně dva velkomoravské meče, které měly dřevěné záštity (Vlasatý 2020).

  • Praha, inv. č. K 10. Tzv. svatoštěpánský meč, který odpovídá Petersenovu typu T. Navzdory často opakovanému tvrzení, že jílec je vyrobený ze slonoviny, se současní badatelé přiklánějí k parohu (diskuze s Jiřím Koštou a Jamesem Barrettem), přestože analýza nikdy nebyla vykonána. Jakožto relikvie nebyl nikdy archeologizován, a tak je s jistotou jeden z nejzachovalejších existujících raně středověkých mečů. K jeho výrobě došlo v letech 950–1025. Čepel nese damaškový nápis Ulfberht. Bohatá plastická dekorace ve stylu Mammen poukazuje na skandinávskou výrobní dílnu, kde mohla být čepel osazena. Neznámým způsobem se meč dostal do Maďarska, kde zřejmě sloužil ke korunovaci arpádovské dynastie, až se za pohnutých okolností ve 13. či 14. století ocitl v Praze, kde setrvává, až na občasná zapůjčení do Maďarska, dosud (Fodor 2004: 159). Celkově vzato jde o krátký meč s celkovou délkou 76 cm. Čepel je 61,3 cm dlouhá a 4,2 cm široká. Záštita je 9,5 cm dlouhá, 3,5 cm vysoká a 2 cm tlustá. Hlavice je dlouhá 6,1 cm, vysoká 3,9 cm a tlustá 2 cm. Rukojeť, která je obtočena několika druhy drátu, je dlouhá pouze 7,2 cm. Podle mínění Jiřího Košty mohla být hlavice dodána později, což jílec zkrátilo. Nutno také podotknout, že meč v současném perfektním stavu váží 403 gramů, což z něj činí nejlehčí nám známý meč raného středověku. Za detailní popis jsme nesmírně vděčni Jiřímu Koštovi, který poskytl data ze svého připravovaného katalogu.

svatoštěpánský mečsvatoštěpánský meč2svatoštěpánský meč3
Praha, inv. č. K 10. Svatoštěpánský meč.
Zdroj: Fodor 2004: Abb. 1, 2, 3.

  • Bílina. V hliněném splachu pod vrchní kamennou destrukcí na vnitřním svahu valu hradiště Bílina byla nalezena jednodílná kostěná paraořechová hlavice, velmi podobná níže zmíněnému nálezu z Maďarska (Váňa 1967: 460, Obr. 148.10). Uvnitř hlavice se nachází obdélníkový otvor, částečně stále vyplněný řapem meče. Váňa (1967: 460) vzhledem k objevu v nejmladší části valu řadí hlavici do 12. století, avšak původní meč mohl být starší, o čemž svědčí maďarská analogie.

Hlavice meče z Bíliny. Zdroj: Váňa 1967: Obr. 148.10.

Rusko a Ukrajina

V prostoru východní Evropy můžeme jmenoval pouze jeden exemplář a jeden kus, který je kandidátem.

  • Ternopilská oblast. V první polovině dubna roku 2020 byla na aukci Violity umístěna organická záštita objevená při nelegálním detektorovém výkopu v Ternopilské oblasti na Ukrajině (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Jedná se o náhodný nález v půdě. Velmi přibližné rozměry jsou 9,5 cm na délku, 2,5 cm na výšku a 2 cm tloušťky. Při čelním pohledu je záštita zaoblená, při vrchním pohledu je spíše obdélníková. Čelní strany záštity jsou zdobené kružidlovou dekorací, velmi podobně jako u DWP614 z Dublinu. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Raritním rysem, který není možné spatřit u jiných záštit, a je zřejmě důvodem, proč byla záštita objevena detektorářem, jsou čtyři symetricky rozmístěné kovové nýty, které zřejmě zpevňovaly prasklinu patrnou na horní části předmětu. Datace této záštity není možná, stylisticky zapadá do námi vymezeného období.

Organická záštita z nelegálního ukrajinského výkopu.

  • Novgorod, НГМ КП 43204/468 А-190/468. Možným kandidátem mečového komponentu je kostěný či parohový předmět o délce 6,9 cm, výšce 1 cm a tloušťce 1,9 cm, který je uložen v Novgorodském muzeu. Tento předmět s vyleštěným povrchem byl nalezen při archeologických vykopávkách na Trojském výkopu XI-XII roku 1998, a může tak spadat do období 10.-13. století. Pokud by mělo jít o jílcový komponent, zřejmě by se jednalo o bázi hlavice, soudě dle celkové délky.

Organický předmět uložený v Novgorodském muzeu.
Převzato ze online katalogu Novgorodského muzea.

 

Maďarsko

V permanentní výstavě Hradního muzea Istvána Dobó v maďarském Egeru je vystaven kompletní dvoubřitý meč, který je nápadně podobný svatoštěpánskému meči. Zejména záštita, která je významně vysoká, je dobrou analogií. Hlavice, oproti svatoštěpánskému meči nečleněná, má hrotitější tvar. Podle oficiálních informací uvedených na webových stránkách muzea je meč opatřen jílcovými komponenty z kosti. Čepel nese známky koroze a rukojeť zcela chybí. Muzeum na naše prosby o více informací nereagovalo.


Meč vystavený v Hradním muzeu Istvána Dobó v Egeru, Maďarsko.
Zdroj: webové stránky muzea.

Norsko a Island

V zemi, ve které evidujeme největší počet raně středověkých zbraní, neznáme ani jeden příklad organického jílce (diskuze s Vegardem Vikem a Kimem Hjardarem), které absentují rovněž na Islandu. Výše zmíněné pasáže ze ság se však vztahují přesně k tomuto prostoru, a tak je možné, že se v něm organické jílce v omezené míře vyskytovaly a chybí jejich hmotné doklady.

 

Frísko

Co se týče organických jílců, z fríských mohyl odkrytých na terpech známe přinejmenším dvě záštity a jednu hlavici z doby římské (Roes 1963: 75, Pl. LVIII:3,4,5). Roesová nadto vyobrazuje dva blíže nepopsané předměty, které se nápadně podobají nálezům z Klimu a Dublinu (Roes 1963: Pl. LVIII:8,9).

 

Rekonstrukce

Prvotní inspirací k vytvoření tohoto článku byla rekonstrukce, kterou vyrobil ruský reenactor Alexandr Něsterov na začátku prosince 2017. Jedná se o meč zkonstruovaný na základě výše popsaných komponentů z Birky. Celková délka Alexandrova meče činí 86 cm. Čepel je 70 cm dlouhá, 5 cm široká a 5 mm tlustá. Na řap je nasunuta záštita, která je zhotovena z losího parohu. Záštita je dlouhá 9 cm, vysoká 2 cm a 2,6 cm tlustá. Zajímavým faktem, že bylo nutné čepel předehřát, aby bylo možné záštitu dobře napasovat. Rukojeť, která je dlouhá 10,5 cm, tvoří oválný bloček z jasanového dřeva. Řap je roznýtován na podstavě, která je 7 cm dlouhá, 1,9 cm vysoká a 3,2 cm tlustá. Na podstavu je pomocí dvou železných nýtů přinýtována koruna, jež je dlouhá 6,2 cm, vysoká 2,6 cm a tlustá 2,8 cm. Také hlavice je zhotovena z losího parohu. Celková váha meče je 950 gramů.

alexander1 alexander5alexander6

Nutno podotknout, že meč je tupý a určený k boji na současných bitvách. A jak se meč chová? Majitel je spokojený. Přestože není příliš obratný s parohem, meč je dle jeho vlastních slov velmi pohodlný, dobře sedí v ruce a je lehký. Alexandr nám sdělil, že po několika soubojích se záštita začala mírně kvedlat.

Často se na předměty, jako je tento meč, pohlíží optikou bezpečnosti – a pokud předmět není shledán dosti bezpečným, nedochází k jeho rekonstrukci. Raně středověcí lidé byli zejména lidé praktičtí, a pokud by po svých zbraních vyžadovali, aby poskytovaly ochranu ruky, nebyl by pro ně problém takové zbraně vyrobit. Krátké jílce, lehké štíty, absence rukavic a jiných ochranných prostředku svědčí o speciální práci, při které se bojovník více soustředí na práci se štítem (viz zde). Dochází k neustálé kontrole oponenta a ruka není přesouvána do exponovaných pozic, a tak je permanentně schována za předsunutým štítem, odkud jsou prováděny seky. Z tohoto důvodu není třeba pohlížet na organické mečové komponenty s despektem jen proto, že neposkytují dostatečnou ochranu.

alexander10alexander9alexander2

 

 

 

 

 

Poděkování

Článek by nevznikl bez pomoci řady badatelů a přátel, které jsem téměř měsíc obtěžoval všetečnými otázkami a prosbami o pomoc. Kromě Alexandra Něsterova, který dodal námět, je to zejména Fedir Androščuk (Univerzita ve Stockholmu), James Barrett (Univerzita v Cambridgi), Michał Bogacki (Muzeum počátku polského státu, Hnězdno), Matt Bunker, Sławomir CegowskiDavid Constantine, Adam Corsini (Londýnské muzeum), Hazel Forsyth (Londýnské muzeum), Leszek Gardeła (Univerzita v Rzeszówě), Lars Grundvad (Muzeum v Sønderskovu), Kim Hjardar, Dmitrij ChramcovKlaudia Karpińska (Univerzita v Rzeszówě), Tim Jorgensen, Sergej Kainov (Národní historické muzeum, Moskva), Jiří Košta (Národní muzeum, Praha), Piotr Kotowicz (Historické muzeum v Sanoku), Roman KrálLars Krants Larsen (Muzeum v Moesgårdu), Reiner Liebentraut, János MestellerMikko Moilanen (Univerzita v Turku), Anne Pedersen (Národní muzeum, Kodaň), Søren Sindbæk (Univerzita v Aarhusu), Roy Stephenson (Londýnské muzeum), David Swift, Anders Söderberg (Muzeum v Sigtuně) a Vegard Vike (Kulturně historické muzeum, Oslo). A na posledním místě, nejčestnějším, bych chtěl poděkovat Sedlu, že mi dodávala motivaci a sílu i v těch nejtěžších chvílích.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Sága o lidech z Lososího údolí = Laxdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit V, Reykjavík 1934. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Lososího údolí, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 187–319.

Sága o Magnúsovi Bosém = Magnús saga berfœtts, ed. Finnur Jónsson, Heimskringla : Nóregs konunga sǫgur, København 1911.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Bergman, Kjell – Billberg, Ingmar (1976). Vapen. In: Anders W. Mårtensson (ed.). Uppgråvt forflutet for PKbanken i Lund, Archaeologica Lundensia, VII, Lund, s. 179–186.

Douglas, Mariette (1978). Medeltidsstaden 6. Sigtuna, Stockholm.

Droberjar, Eduard (2002). Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě, Praha.

Fabricius, Hanne (1999). Københavns Topografiske Udvikling indtil 1300. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1998, København, 5–278.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Fodor, István (2004). Das Schwert Stephans des Heiligen. In: Folia archeologica 51, Budapest, s. 159–174.

Geibig, Alfred (1992/1993). Der Hort eines Edelmetallschmiedes aus der frühslawischen Siedlung von Rostock-Dierkow. In: Offa 49/50, Neumünster, s. 215–227.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Graham-Campbell, James – Kidd, Dafydd (1980). The Vikings, London.

Halpin, Andrew (2008). Weapons and Warfare in Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations 1962–81: Ser.B Vol.09, Dublin.

Holodňák, Petr (2018). Zpracování kosti a parohu. In: J. Militký – J. Kysela – M. Tisucká (eds). Keltové : Čechy v 8. až 1. století před Kristem, Praha, 254-9.

Christensen, Tom (2015). Lejre bag myten. De arkæologiske udgravninger, Højbjerg.

Jagodzinski, Marek F. (2009). Zagadnienie obecnosci Skandynawów w rejonie ujscia Wisly we wczesnym sredniowieczu. In: Pruthenia, tom. 4, Olsztyn, s. 117–192.

Kara, Michał (1988). Wczesnośredniowieczny jelec z poroża z Międzyrzecza Wielkopolskiego, woj. gorzowskie, Archeologia Polski, t. 33, z. 2, s. 403–424.

Kirpičnikov, A. N. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Laul, Silvia – Valk, Heiki (2007). Siksälä. A Community at the Frontiers. Iron Age and. Medieval, CCC Papers 10, Tallinn–Tartu.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1984). Keski- ja myöhäisrautakausi. In: Laaksonen, E. – Pärssinen, E. (eds.) Suomen Historia 1, Espoo, 250–405.

Liebgott, N.-K. (1978). Ornamentalt tilbageblik. In: Skalk 1978/5: 10–15.

Lund, Julie (2003). Hændelser ved vand – en analyse af våbendeponeringer fra vikingetid på Sjælland og i Skåne. Institut for arkæologi og etnologi. Københavns Universitet. København.

Lund, Julie (2004). Våben i vand. Om deponeringer i vikingetiden. In: Kuml. Årbog for Jysk Arkæologisk Selskab, s. 197–220.

MacGregor, Arthur (1980). Skeletal materials: their structure, technology and utilisation c. A.D. 400–1200, Durham theses, Durham University.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Malcolm, Gordon – Bowsher, David – Cowie, Robert (2003). Middle Saxon London: excavations at the Royal Opera House 1989–99, London.

Marek, Lech (2004). Wczesnośredniowieczne miecze z Europy Środkowej i Wschodniej : dylematy archeologia i bronioznawcy, Wrocław.

Petri, Ingo (2016). Ein beinernes Schwertgefäßteil des 11. Jahrhunderts aus Hamburg-Zeuge eines Slawenüberfalls? In: Biermann, F. P. – Kersting, T. – Klammt, A. (Hrsg.). Die frühen Slawen – von der Expansion zu gentes und nationes, Teilband 2, Langenweissbach, s. 181–192

Riddler, Ian – Trzaska-Nartowski, Nicola (2011). Chanting upon a Dunghill: Working Skeletal Materials. In: M. C. Hyer – G. R. Owen-Crocker. The Material Culture of Daily Living in the Anglo-Saxon World, s. 116–41.

Riddler, Ian – Trzaska-Nartowski, Nicola (2009) Collierstown 1, Worked Antler and Bone Objects. In: O’ Hara, Robert. Report on the Archaeological Excavations at Collierstown, County Meath, Drogheda, s. 4–7.

Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl, Else (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Rogers, Nicola S. H. (1993). Anglian and Other Finds from 46-54 Fishergate, The Archaeology of York: The Small Finds 17/9, York.

Sarnowska, Wanda (1955). Miecze wczesnośredniowieczne w Polsce. In: Światowit, t.21, s. 276–323.

Sawicki, Tomasz (1990). Wczesnosredniowieczna nakladka glowicy miecza z Gniezna. In: Gniezno, tom. 3, s. 223–236.

Šmahel, František (2014). Poslední chvíle, pohřby a hroby českých králů. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha, s. 121–198.

Tesch, Sten (2015). Att parera eller paradera. Ett tusenårigt svärdshjalt från Sigtuna och dess europeiska sammanhang. In: Situne Dei 2015. Årsskrift för Sigtunaforskning och historisk arkeologi, Sigtuna, s. 14–27.

Trupinda, Janusz (red.) (2004). Pacifica terra: Prusowie – Słowianie – Wikingowie u ujścia Wisły: katalog wystawy, Malbork.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Váňa, Zdeněk (1967). Výzkum středního valu slovanského hradiště v Bílině (okr. Teplice). In: Archeologické rozhledy XIX, 4, 451-471.

Vlasatý, Tomáš (2020). Dva zajímavé velkomoravské meče. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/dva-zajimave-velkomoravske-mece/.

Waterman, Dudley M. (1959). Late Saxon, Viking, and Early Medieval Finds from York. In: Archaeologia 97, s. 59–105.