Rebec z Haithabu

Mezi dřevěnými fragmenty z Haithabu byly nalezeny tři kusy hudebních nástrojů (Lawson 1984: 151–159; Westphal 2006: 83–84), které společně s kostěnými flétnami (Brade 1978) dotvářejí náš obraz o hudbě praktikované v tomto městě a ve Skandinávii obecně. V tomto článku se budeme zabývat jedním z nich – fragmentem, který je považován za nejstarší hmotný doklad smyčcových nástrojů evropského středověku.

music-haithabu
Tři typy hudebních nástrojů, jejichž fragmenty byly nalezeny v Haithabu.
Převzato z Brade 1978: 28 a Schietzel 2014: 289.

Fragment, označený inventárním číslem HbS.916.001, byl objeven při zpevňování hráze potoka (Lawson 1984: 151–155; Westphal 2006: 83, Taf. 61:1). Sestává z jednodílného těla, které je 43 cm dlouhé a vyrobené z olšového dřeva (Lawson 1984: 151). Zachovalý fragment představuje zaoblené dno ozvučné skříně, která je hrubě opracována do hruškovitého a miskovitého tvaru. Na tuto část navazuje na plochý krček. Zdrsněný povrch naznačuje, že výrobek nebyl dokončen, a je dokonce možné, že byl posléze použit k nehudebnímu účelu, například jako mísa.

haithabu-hedeby-rebec-fiddleFragment HbS.916.001 a jeho schematický nákres.
Převzato z Westphal 2006: Taf. 61:1.

gudok
Možná rekonstrukce fragmentu HbS.916.001.
Převzato z Schietzel 2014: 289.

Ačkoli je tento fragment pouze částečný, lze jej srovnat s jinými archeologickými nálezy, obrazovým a písemným materiálem. V anglofonní literatuře se lze setkat s názorem, že nález z Haithabu představuje fidulu (Lawson 1984; Westphal 2006), ale tento termín není příliš přesný, protože označuje jinak tvarovaný, pozdější strunný nástroj. Současně se lze setkat s tím, že je nástroj spojován s východoevropskými nástrojem gusli (Lawson 1984); i tento nástroj se spíše podobá lyrám či psaltériím (Povetkin 2001: 235–240). Asociace s východoevropským nástrojem gudok, které navrhuje Kurt Schietzel (2014: 289), je bližší, neboť označuje velmi podobné a časově bližší nástroje (Povetkin 2001: 241–243). Nejstarší exemplář, respektive jeho fragment, je datovaný do poloviny 11. století (Povetkin 1997: 180–184, Tabl. 107:1). Zařazení mezi východní nástroje by však ignorovalo poměrně obsáhlý korpus obrazového a lingvistického materiálu, který máme dostupný pro severozápadní Evropu. Obecněji vzato, nástroj tohoto typu se v Evropě tradičně označuje jako rebec. Tento nástroj se, stejně jako smyčec, na Kontinent dostal z islámského prostředí a zdomácněl již zřejmě v 10. století (Bachmann 1964Panum 1971: 341–346). Již v 11. století se tento smyčcový nástroj objevuje v evropské ikonografii. V germánském prostředí se nástrojům tohoto druhu dostalo svébytného označení, které koření v protogermánském gīganą, jež označuje označuje pohyb. Proto můžeme najít řadu smyčcových nástrojů, které z tohoto základu vycházejí – např. německé houle (Geige), shetlandskou gue či staroseverkou gígju. Věřím, že právě gígja, což je i zachované příjmí použité v 10. století na Islandu (Jónsson 1908: 247), nejlépe označuje relevantní hudební nástroj z Haithabu. Nutno dodat, že staroseverský slovník zná rovněž pojmy gígjari (hráč na gígju) a draga gígju (doslova „tahat gígju“, hrát na gígju smyčcem) (Baetke 2006: 196). Fragment z Haithabu není datován, ale je možné jej zařadit do 10. či 11. století, což z něj činí nejstarší archeologický doklad smyčcových nástrojů v Evropě.

novgorod-gudok-fiddleNástroje typu gudok z Novgorodu, 11.–14. století.
Převzato z Povetkin 1997: Tabl. 107: 1–5.

rebec-early-medievalNástroje typu rebec vyobrazené v anglosaské a francouzské ikonografii, 11.–12. století.
1. St John’s College, Cambridge (MS B 18 f. 1), 12. století.
2. Bodleian Library, Oxford (MS Bodley 352 f. 6), 11. století.
3. University Library, Glasgow (MS Hunter 229 f. 21), 12. století.
4. Portál katedrály sv. Marie v Oloron-Sainte-Marie, 12. století.
5. British Library, Londýn (MS Cotton Tiberius C VI f. 30), 11. století.

Svrchní deska hudebního nástroje z Haithabu není zachována. Ač lze předpokládat, že byla zhotovena ze dřeva, není jisté, jakým způsobem mohla být uchycena ke spodnímu dílu. Z komparativních pramenů lze usoudit, že tyto nástroje mohly být dvou až čtyřstrunné, zpravidla však třístrunné. Struny mohly být zhotoveny ze střev či žíní, které mohly být natažené také na smyčci. Kolíčky a kobylku lze předpokládat primárně ze dřeva či kosti/parohu (Lawson 1984: 155). Ikonografie ukazuje, že hráči používali pravé ruce k rozeznívání strun smyčcem a levé ruce k určování výšky tónů; nástroj byl opřen buď o krk pod bradou jako u houslí, nebo o kolena. Kurt Schietzel (2014: 289) navrhuje možnost držení nástroje v náruči, ačkoli tento způsob – nakolik je mi známo – nelze ničím podložit.

rebec-fiddle-playerSmyčcové nástroje v ikonografii 11.–12. století a možná rekonstrukce.
1. Universitätsbibliothek Leipzig (signatura nezjištěna), 11. století, Panum 1971: Fig. 276.
2. St John’s College, Cambridge (MS B 18 f. 1), 12. století.
3. British Library, Londýn (MS Cotton Tiberius C VI f. 30), 11. století.
4. Rytina v kameni, kostel v Gamtofte, Fyn, 12. století, Panum 1971: Fig. 278.
5–6. University Library, Glasgow (MS Hunter 229 f. 21), 12. století.
7. Navržená rekonstrukce, Schietzel 2014: 289.

Literatura

Bachmann, Werner (1964). Die Anfänge des Streichinstrumentenspiels, Leipzig.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Brade, Christine (1978). Knöcherne Kernspaltflöten aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12, Neumünster: 24–35.

Jónsson, Finnur (1908). Tilnavne i den islandske oldlitteratur. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1907, Kjøbenhavn: 161–381.

Lawson, Graeme H. (1984), Zwei Saiteninstrumente aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 19, Neumünster: 151–159.

Panum, Hortense (1971). The Stringed Instruments of the Middle Ages, London.

Povetkin, Vladimir I. (2001). „Lärmgefäße des Satans“. Musikinstrumente im mittelalterlichen Novgorod. In: Müller-Wille, Michael (Hrsg.). Novgorod. Das mittelalterliche Zentrum und sein Umland im Norden Rußlands, Neumünster: 225–244.

Povetkin 1997 = Поветкин, В.И. (1997). Музыкальные инструменты // Археология. Древняя Русь. Быт и культура / Ответст. редакторы тома Б.А.Колчин, Т.И.Макарова. М .: Наука. Глава 11. С. 179–185

Westphal, Florian. (2006), Die Holzfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 11, Neumünster.

Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Meče Petersenova typu W

V dalším článku o mečích bychom rádi představili doposud nepříliš známý Petersenův typ W. Nakolik víme, tento typ meče byl v České republice doposud rekonstruován pouze dvakrát. V následujícím článku tento zajímavý typ popíšeme, zmapujeme a odhalíme i jeho rekonstrukce.

Popis

Typ W označuje meč, jehož jílec má komponenty – tedy jednodílnou hlavici a záštitu – odlité z bronzu. Záštita je z čelního pohledu rovná, s mírně zaoblenými kratšími stranami. Jednodílná hlavice, na jejíž horní straně je roznýtován řap, má jednoduchý, půlkruhový tvar se zaoblenými hranami. Při pohledu shora je tvar obou komponentů čočkovitý, tj. ke krajům se zužující. Oba bronzové komponenty byly zhotovovány duté (viz rentgen), a to do té míry, že bronz tvoří tenkou, uvnitř dutou skořápku. Všechny známé kusy mají charakteristickou dekoraci bronzových komponentů; hlavice je sériemi linek členěna do čtyř polí, které jsou vyplněné cikcakovým vzorem. Tento vzor je dobře patrný i na záštitách; v jednom případě je záštita zdobena soustřednými kroužky (Nedošivina 1991: 166). Dekorace se zdá být odlitá, ačkoli dělící a ohraničující linie mohly být dodatečně zvýrazněny. Některé typy se projevují blyštivě zlatavou povrchovou úpravou. Členění hlavice navazuje na typy E a Y a souvisí s typy U, V a některých exemplářích typu X. Datace spadá do 10. století. Norské kusy lze datovat do 1. poloviny 10. století (Petersen 1919: 157). Do tohoto období se datuje také Petersenův typ O, který má rovněž bronzové komponenty a může být ovlivněn stejným trendem. Ve východní Evropě lze typ W objevit v hrobech datovaných do 2. poloviny 10. století (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail bronzových komponentů meče typu W. Nález objevený roku 1816 na neznámé norské lokalitě (B998). Autor: Svein Skare, Unimus.

Jílec typu W je vždy součástí dvoubřitého meče. Meče tohoto typu mají poměrně uniformní rozměry. Kompletní meče jsou dlouhé 878–930 mm, přičemž délka čepele se vždy pohybuje kolem 745 mm. Čepele jsou široké 50–60 mm a jsou zanořené do připravených drážek na spodních stranách záštit. Čepele jsou obvykle bez nápisů, ačkoli meč z Timereva (hrob 100) má na čepeli jasně čitelné latinské písmeno C (Nedošivina 1991: 166). Záštity dosahují délky 80–100 mm, výšky 14–18 mm a tloušťky 17–22 mm. Dochované hlavice mají délku 58–67 mm, výšku 34–37 mm a tloušťku 19–20 mm (Androščuk 2014: 79–80 a vlastní pozorování). Rukojeti jsou dlouhé 85–105 mm, což odpovídá průměrným šířkám dlaní a svědčí o výrobě na míru. Byli jsme schopni nalézt pouze tři kusy se zachovanými rukojetěmi; ve všech případech je řap tvořící rukojeť obložen dřevěným základem, který je v případě meče z norského Breivoldu (T3107) dodatečně potažený plátnem a spirálovitě obtočený železným drátem. Co se týče pochev, lze předpokládat, že nabývaly standardních podob. Meč z Timereva (hrob 100) je na kresebné rekonstrukci pokryt fragmenty dřevěné pochvy (Nedošivina 1991: Рис. I.I) a na konci meče ze Šestovice se zachovalo bronzové nákončí.

typ_W5Detail zachovalého jílce meče z Breivoldu (T3107).
Autor: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

Abychom názorně ilustrovali anatomii tohoto typu meče, ukážeme si tři dobře zachované příklady:

typ_W1Bikavėnai, Litva. Celková délka 930 mm, šířka čepele 50 mm, délka rukojeti 105 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 18 mm. Dřevěné kusy rukojeti. Foto a popis: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Švédsko (SHM 25370). Celková délka 878 mm, délka čepele 743 mm, šířka čepele 50–31 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 14 mm, tloušťka záštity 22 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 37 mm, tloušťka hlavice 20 mm, délka rukojeti 86 mm, šířka rukojeti 20–26 mm, celková váha 892 g. Foto a popis: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, hrob 42, Ukrajina. Celková délka 890 mm, celková délka jílce 145 mm, šířka čepele 60 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 17 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 35 mm. Hrot meče opatřen nákončím. Foto a popis: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

Rozšíření

Obecně vzato typ W nemá mezi evropskými meči příliš velké zastoupení – v současné době evidujeme 19 kusů. Distribuce je však zajímavá a zaslouží si pozornost. Není překvapivé, že nejvyšší počet známe z Norska. Zatímco Petersen znal 8 norských mečů typu W (Petersen 1919: 156), Hernæs jich zná již devět a tento počet se zdá být stále aktuální (Hernæs 1985). Pouze čtyři z nich mají částečně zachované čepele, zbytek tvoří jílcové komponenty. Ve Švédsku známe jeden meč a dva jílcové komponenty (Androščuk 2014: 79). Dva komponenty – jednu hlavici a jednu záštitu – známe z německého Šlesvicka (Geibig 1991: Tab. 164:4–5). Dva zástupce známe z Timereva v Rusku (hroby 100 a 287), kde nalezneme jeden kompletní meč a jeden fragment hlavice (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). Jeden kompletní meč známe z litevské lokality Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) a jeden meč z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 212). Poslední exemplář – typicky dekorovaný fragment hybridní varianty typu W s dvoudílnou hlavicí odlitou z bronzu – byl nalezen roku 2015 při sídlištním výkopu v moravském Pohansku a zůstává prozatím nepublikován (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Přestože někteří autoři uvádějí také nálezy z Velké Británie (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), je potřeba poukázat, že všechny tyto meče mají železné komponenty, takže nesplňují základní kritérium typu W.

Z celkového počtu 19 kusů tvoří 8 meče či jejich fragmenty, zatímco zbývajících 11 představuje tvoří oddělené bronzové komponenty. Meče typu W byly nalezeny v 7 zemích, jsou tedy poměrně rozptýleny v porovnání s celkovými počty. Hlavní nálezovou oblastí je severní a východní Evropa, kde se meče nacházejí na významných lokalitách.

typ_W4Distribuce typu W podle Jakobssona (1992: 228).

Rekonstrukce

V této kapitole bychom chtěli představit čtyři zdařilé rekonstrukce Petersenova typu W, které zhotovili různí evropští mečíři.

Šířka čepele 68–40 mm. Váha 1540 gramů, vyváženo 170 mm od záštity.
Výrobce: Tomáš Zela, 2017.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42. Váha 1200 gramů.
Výrobce: Dmitrij Chramcov, 2015.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42 v porovnání s originálem.
Výrobce: Wojtek Szanek, 2016.

bobrVýrobce: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.

Poděkování a věnování

Tato práce vznikla díky podnětu Tomáše Břenka ze skupiny Goryničové, který vlastní rekonstrukci vyrobenou Tomášem Zelou. Jelikož tento typ nebyl na českých bojištích dosud k vidění, vznikla potřeba poukázat na nálezy a jejich rozšíření. Poděkování si zaslouží každý vytrvalý zájemce, který se nenechal odradit vyčkáváním. Své zásluhy na článku má také Sergej Kainov, který poukázal na dva ruské nálezy, a Ferenc Tavasz, který mi vypomohl svými radami. Článek bych chtěl konečně věnovat svému příteli, mečíři Janu Motyčkovi a jeho potomkovi, který právě přichází na tento svět.

Literatura

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

The Viking Rangle

Steve Mijatovic

 

This article is to discuss this reasonably common yet rarely recreated Viking Age item. So what exactly is a rangle? A rangle is a type of sliding rattle consisting of a large metal ring which has other smaller rings attached to it, it often has a socket or hasp by which a handle can be attached or a shaped hook on the end. When the rangle is shaken the smaller rings known as soundings clash together creating a jingling metallic sound. The number of soundings varies and on the more elaborate rangles there could be multiple rows of different sized soundings which would produce a different tone.

Finds and interpretations

Interestingly enough, we have no clear literary or pictorial evidence. Our only sources are actual archaeological finds. The rangle seems to be a Norwegian phenomenon with roughly 98% (249 examples) of the finds coming from (mainly eastern) Norway with others were located in Sweden and Finland. Of the 150 finds from graves there is a strong male bias with 92% of finds being attributed to male graves and only 8% to female (Petersen 1951: 55). Their design and size varies significantly. 

rangleDifferent types of the Norwegian rangles. Taken from Lund 1981: Fig. 3.

The first and most widely accepted theory is based around the fact that the rangles seem to appear predominantly in elite graves where riding equipment is present (Petersen 1951: 43). This would seem to suggest some sort equine related use, possibly as sleigh bells on carts or sledges, making the ride of the noble person more impressive. Norwegian archaeomusicologist Casja Lund performed a successful experiment to validate this argument using the rattles on a replica of the Oseberg wagon (Lund 1974). We can find many historical and ethnographic parallels.

rangle-wagonPossible use of some Norwegian rangles. Taken from Lund 1981: Fig. 4.

The second view is that the rangles (as well as bells) use was in ritual, ceremony or shamanism. This school of thought seems to be based heavily on the rangles found in the Oseberg burial, because those are atypically decorated with dragon heads inlayed with precious metal. Moreover, the mound of Oseberg is contained several other objects that are associated with seiðr and seeresses, for example a wooden staff or wand, and cannabis seeds in a purse.

Scholars often propose the suggestion that the rattle was used to frighten or ward off evil spirits. This idea is also supported by Saxo Grammaticus and his Gesta Danorum (early 1200s), where he connects jingling or rattling with the worship of Freyr:

He went into the land of the Swedes, where he lived at leisure for seven years’ space with the sons of Frey. At last he left them and betook himself to Hakon, the tyrant of Denmark, because when stationed at Uppsala, at the time of the sacrifices, he was disgusted by the effeminate gestures and the clapping of the mimes on the stage, and by the unmanly clatter of the bells.” (Traslated by O. Elton)

Based on this message, Terry Gunnell came with the theory that rangles could be used during leikar, the costumed ceremonies connected to the cult feasts (Gunnel 1995: 78-79). Julie Lund thinks that this powerful tool was included to the liminal phase of the funeral, similarly to medieval bells (Lund 2006: 335).

The third possible use for the rangle was as a musical instrument. Apart from the Grammaticus quote above, there are modern day folk instruments, such as the lagerphone, which could be used in a similar fashion by tapping out a rhythm and causing the soundings to jingle.

C20168The find from Torshov, Norway (C20168). Taken from Unimus catalogue.

The Recreation

I first encountered the rangle when doing some research into Viking Age music and instruments, which are quite underrepresented in my local reenactment scene. The item in question did not resemble anything I had ever seen in a reenactment context and I was curious if it could be the ‘clattering bells’ described by Grammaticus. Some quick research revealed some debate about the use of these rangles and I thought that a recreation may help me form an opinion if the rangle could be used as a musical instrument or if it was more suited to one of the other proposed uses.

While searching for more information to commence my reproduction I was lucky enough to come across a toolmaker who was already producing the metalwork component. Dennis Riley from Daegrad tools in the UK makes some fantastic replica items and always provides the find details along with the item.

I ordered the replica of the find from Torshov from Daegrad and once it arrived I decided to mount it on a smaller handle. I used some oak dowel I had lying about and carved a simple spiral serpent into it to assist with grip. I was unable to find any record of a surviving handle so my handle was pure conjecture but given some of the finds are from high status graves and feature elaborate decoration on the heads my modest handle decoration did not seem overboard. With a now complete rangle there was only one thing left to do and that was try it out.

20180127_173843 20180127_17372020180127_173929 20180127_173937

Questions and answers

A surprising part about the reconstruction is that it has been a source of curiosity and speculation to everyone who sees the rangle. It’s constantly being picked up and swung around by people testing the best way to make it jingle and clatter.

Reenactors of many years experience will express surprise that they have never even heard of such a thing and then be found passing it back and forward while debating the possible uses. Seeing that engagement and spark of curiosity has been one of the most rewarding parts of this simple project.

So to premise one, the rangle as a musical instrument?

Plausible but unlikely as a solo instrument. Although it could have been used as a percussion accompaniment, it’s sound is very raucous and not at all pleasing to the ear. Some modern musicians such as the group Eldrim have used rattles in attempts to recreate Viking music.

Premise two, the rangle as a ritual item?

Plausible. The rangle bears some resemblance to the wands used by vǫlur and the loud rattling could have been used in ritual as suggested to frighten or ward off evil spirits. Moreover, The Book of the Settlement (Landnámabók) mentions a man called Loðmundr gamli that performed sorcery, using his stick with a ring. Another possible ritual use could simply be to gain attention, such as a leader using it to call for silence before speaking.

Premise three, the rangle as an equine accessory?

Probable. As experts have pointed out the frequency of the rangle being discovered in graves with horse related goods is too high to discount. And while I am yet to test it on horseback I did find that if held over the shoulder while walking it gets a nice rhythmic clinking in time with your step.

Bibliography

Saxo Grammaticus, The Danish History of Saxo Grammaticus, translated by Oliver Elton, 1905. London: Forgotten Books, 2008.

Gunnell, Terry (1995). The Origins of Drama in Scandinavia. Cambridge: D. S. Brewer.

Lund, Cajsa (1974). Paa rangel 1974. In: Stavanger museums årbok, Stavanger, pp. 45-120.

Lund, Cajsa (1981). The archaeomusicology of Scandinavia, World Archaeology, 12:3, pp. 246-265.

Lund, Julie (2006). Vikingetidens værktøjskister i landskab og mytologi. In: Fornvännen 101, Stockholm, pp. 323-341.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni dohledat, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 5,5–6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha u zjištěných, průměrně dlouhých kusů činí 1100–1200 gramů. Nejkratší kus, který se nám podařilo zjistit, váží 409 gramů a je dlouhý 47,7 cm, přičemž čepel je 38,5 cm dlouhá a 0,48 cm tlustá (Peirce 2002: 86). Tento meč, který měl být údajně nalezen v chlapeckém hrobu, se zdá být zmenšenou, avšak jinak plnohodnotnou verzí. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme šest relativně dobře zachovalých exemplářů, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C24244_ArgehovdMogen, Norsko (C24244). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený před rokem 1937. Celková délka 85 cm. Šířka čepele: 5,5 cm. Délka rukojeti 9,6 cm. Délka záštity 12,9 cm. Délka hlavice 8,3 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

parisNeznámá francouzská lokalita, zřejmě říční nález (Musée de l’Armée, Paris; J3). Skvěle zachovalý meč, nalezený před rokem 1890. Celková délka 90 cm. Délka čepele 75 cm. Šířka čepele 5,3 cm. Délka záštity: 10 cm. Délka rukojeti 12 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Podle Jiřího Košty z České republiky neznáme jediný nález meče typu M a jedná se o běžný mýtus hojně citovaný v literatuře (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Zdobené miniatury štítů z Birky

Drahý čtenáři,

po krátké předvánoční odmlce se opět hlásíme s plodem spolupráce skupin Herjan a Marobud. Tentokrát jde o slovenský překlad studie Wladyslawa Duczka o štítových miniaturách z Birky. Práci jsme doplnili o aktuální informace a některé další zajímavé nálezy a paralely.

kruhové přívěšky

Některé varianty kruhových přívěsků z Birky. Arbman 1940: Taf. 97, 99.

Kruhové prívesky zo strieborného plechu s razenými vzormi” je práce, která se snaží ukázat na dosud příliš neobjevenou kapitolu rekonstrukce doby vikinské. Práci tímto věnujeme jako vánoční dárek všem milovníkům historie, reenactorům a čtenářům, kteří nás sledují po celou dobu naší existence. Přejeme Vám ničím nerušené strávení svátků a úspěšný rok plný zajímavých zjištění a zkušeností.

Studii si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Interní soutěž skupiny Herjan

Slovenská skupina Herjan, jejíž jsem čestným členem, v minulých dnech přišla se zajímavou soutěží – a sice každý přihlášený obdrží pět stránek katalogu švédského Historického muzea (mis.historiska.se), ze kterých si může vybrat pět nálezů a ty okomentovat.

SHM 5208:1999

SHM 5208:1999. Jantarová miniatura sekerky, nalezená v “Černé zemi” v Birce.

Soutěž je jednoduchý mechanismus s přidanou hodnotou, který přiměje jednotlivé členy ke studiu nálezů. Jednotlivci se při této činnosti mohou přiučit kritickému myšlení a psaní, mohou se mezi sebou porovnávat, a všechny soutěžní příspěvky nadto obohatí celý kolektiv. Nálezy vybrané do této soutěže pocházejí výhradně ze sídlištního kontextu Birky, a jsou tedy jen málo – pokud vůbec – publikované tiskem. Krátký komentář může pomoci zařadit předměty do kontextu jak daného města, tak celé Skandinávie, což mohou – v případě publikování internetovým médiem – ocenit i další zájemci mimo skupinu. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zveřejnit svůj příspěvek, kterýžto tímto předkládám k posouzení komunity.

Gokstad belt recreations

gokstad1


Then and now : the mound after the opening and the current state.

Dear reader, welcome back on this site that is dedicated to research and reenactment!

This time, we will examine belt components from Gokstad mound, Southern Norway. Being covered with 50×43 meters big mound and consisting of a richly furnished ship, the grave is one of the most well-known Scandinavian burials (more here and here). The buried person was probably a man of high rank that was connected to ruling family. Thanks to dendrochronological analysis, it was found that the timber for the burial chamber was cut in the first decade of the 10th century, and therefore the whole grave can be dated to this period (Bonde – Christensen 1993).

Even though the grave was robbed and all weapons and valuables were presumably taken, the presence of organic remnants – like skeletons, leather and wooden objects – as well as some cast products, makes the grave significant. However, the only scientific overview of the find was published by Nicolay Nicolaysen in 1882. It might seem some objects are not even treated in the book, while others are not depicted or described, but we have to realize that the mound was re-opened several times, namely in 1925 and 1928/9. From around 1950 onwards, Gokstad grave has been given academic attention several times, that covered bone, wood and metal analysis, detailed scanning of wooden objects and non-destructive documentation of the mound and near landscape. This delicate work has brought some light into how colourful the grave was originally (for example Bill 2013).

gokstad3

The grave of Gokstad recreated. Made by Ragnar L. Børsheim, Arkikon.no.

Among the finds, there were also many belts components. Before the experimental part of this article, it has to be said that it is not able to determine the sets, nor which components could be waist-worn and which were used as parts of horse bridles. That makes reconstruction extremely difficult, virtually impossible. To sum up, there are at least six belt buckles, at least nine strap-ends, at least seventy-four mounts of eleven different kinds and at least three belt slides. The complete list can be seen or downloaded here. Given the fact the burial consisted of twelve horses, eight dogs, several birds etc., it is very probably the most of belts belonged to animals. In the text below, you can read two different approaches of experienced reenactors and owners of custom-made Gokstad belt recreations. They both try to portray Norwegian high rank men from the 9th/10th century.

gokstad3

Reconstruction of the bridle from Borre. Taken from Unimus.no.

gokstad3

Reconstruction of the bridle from Gokstad.

 

gokstad3

Selection of belt components from Gokstad. Taken from Nicolaysen 1882.

joschJosch Weinbacher

Mannschaft der Ormrinn Brands, Austria

Belts are a crucial parts of reenactor kits. I consider them to belong to the basics, that everyone should get for a start, next to a tunic, trousers, shoes and a simple everyday-use knife. For a lower class character basically everything that can bind the tunic at the waist can serve as a belt. There is, hovever, a tendency towards richly decorated belts, and reenactors often purchase beautifully looking belts with rich fittings, even before doing proper research. I was no different in the beginning, I have to admit. When I started, I bought the first „viking-style“ belt, labelled so because of an overall nordic style, but absolutely not fitting to the region and time I wanted to depict (Norway in the 9th century). It was, in fact, not nordic, nor even early medieval at all, as I found out later.

I could have avoided that by doing my research, but also by taking smaller steps first. A simple D-shaped buckle would have served me perfectly, as I now recognize, and in my opinion even a simple leather strap, a piece of hemp rope or a pleated band would have been sufficient.

After a while, when my ambitions grew and my methods of research got better, I recognized that the issue with belts was a big one, because of a simple fact: tunics, trousers, shoes and knifes are somewhat generic in their overall look, it is hard to specify a reenactors region and timeframe by them alone. The fittings of a belt, however, can identify a person, if they are shaped according to a specific find. That is not only true for belts, but for jewellery in general. That’s way you can easily spot for example a brooch from Gotland on Norwegian woman’s apron, and it can be supposed she did not do her research properly. For belts it is much the same, regions and timeframes get mixed and mingled with others or are chosen wrongly, horsegear appears on people, and even unintended crossdressing can happen. Therefore, I decided that I had to purchase something that would fit the region and timeframe our group depicted better. The Gokstad ship-burial seemed obvious in that regard, because I am the leader of our group and was supposed to show some wealth in my kit.

This was actually of a great difficulty for me. Showing wealth in your kit is, to some extent, forcing you to be wealthy in reality too. Of course a modern recreation of a period piece does not match the worth of the original, but they can be quite expensive anyways. Needless to tell any reenactor that this hobby is an expensive one, I am sure.

When I decided to get myself Gokstad belt, I checked out some artisans who cast belt-fittings, located in Germany. The prices were stunning, and in the end I went along with a kind of poor recreation from an e-shop, that only featured the buckle and strap-end I desired, but no further ornaments, and it was smaller in size than the original. I went along with that for some years, but I was never fully satisfied. It was by mere chance that I later discovered a maker in Poland, who had quite reasonable prices and sold belts with Gokstad fittings. The assambling of the belt was not perfect, because the fittings were placed in a way, that they would be visible if one used the famous belt-knot that is widely accepted in reenactment, but for which there is not real evidence I have knowledge of. So I ordered the fittings only, and intended to assemble the belt myself.

Meanwhile I asked one of our group members, who had allready gained some experience in dying leather with period ingredients, if he could dye a strap for my belt in a bright red, making the finished piece more imposing. He came up with a recipe he found in the Mappae Clavicula, speaking of red wine and kermes. Cochineal was used as a replacement for kermes, again a matter of finances. The result was great. The belt did not become bright red, as intended, but took on dark, almost purple red, much like the colour of wine. For me, it is mostly that colour that makes the belt so great. When the ormaments arrived in the end, I only had to assamble the whole thing. Now I’m finally satisfied with my attire, even if the belt is not yet finished, since I’m still lacking one specific fitting, that I will add when I manage to find it. So my journey to a beautiful belt was a long one, and I have not yet fully completed it, but I am happy that my kit is again a bit improved. And that is, by all means, a process, that can never really end.

 

tomasTomáš Vlasatý

Marobud, Czech Republic

During my reenactment “career”, I have had about five or six belts. Some of them were done with pure fantasy, others were based on particular finds. In the beginning of 2016, I started to feel the need for a new belt, that would fit to my 10th century Norwegian impression. To be honest, it is not so easy to find a well-preserved belt, consisting of a buckle and a strap-end, in the region. Therefore, I decided for Gokstad.

My incredibly skilled friend Jan Bana from Storrvara took the task and made the set to order. During the process, he kept me updated by photos, so I could make some correction online. After several months, the bronze set was done, for a really reasonable price. The set consists of a buckle (C10437), a strap-end (C24239c) and twelve mounts (6×C10445 and 6×C10446). My friend and fellow Jakub Zbránek mounted the components to an impregnated belt for me.

It is true that my choice was quite hasty and motivated by the urge of recreation of unique objects. Indeed, some components are, to my best knowledge, the first imitations after 1100 years. Due to my decision, we were forced to make the buckle a bit smaller than the original, with a bronze tongue and without a folded sheet; the find from Hedrum (T1620) can be an analogy, when it comes to reconstruction. Another mistake is that no component is gilded. The biggest fault, however, is the usage of mounts, that were, with high probability, parts of horse bridles. If I spent more time doing the research, I would save money, and more importantly, my kit would be more accurate. On the other hand, my mistakes encouraged me to write this article. The fact that I was wrong is very important for me and my future progress. I am sure that I am going to order a new one in some time, a belt that would be more accurate and that could be called “a replica”.

 

Before the very end, let me express my thanks to Josch Weinbacher. In case you found this article inspiring, feel free to share it in your community or let us know. For any questions or notes, please, use the comment board below. Love the past, enjoy the present and look forward to the future!

BIBLIOGRAPHY
  • Bill, Jan (2013). Revisiting Gokstad. Interdisciplinary investigations of a find complex investigated in the 19th century: In: Sebastian Brather – Dirk Krausse (ed.), Fundmassen. Innovative Strategien zur Auswertung frühmittelalterlicher Quellenbestände, Darmstadt: Konrad Theiss Verlag, s. 75–86.
  • Bonde, Niels – Christensen, Arne Emil (1993). Dendrochronological dating of the Viking Age ship burials at Oseberg, Gokstad and Tune, Norway. In: Antiquity. A quarterly review of archaeology vol. 67, 256, p. 575–583.
  • Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Kostýmové pasy

Po úspěšné sérii takzvaných inspiromatů, která byla vzpruhou českého reenactmentu, se vracíme s novou výzvou – kostýmovým pasem. Tento pas si lze představit jako krátký dokument, ve kterém reenactor popisuje zdroje, které použil při tvorbě každé části svého kostýmu, společně se svým přístupem a obrázky svého kostýmu.

Takovýto dokument je užitečný jak pro samotného reenactora, tak i pro ostatní – reenactor si jednoduše může sjednotit svůj kostým, může se poučit ze svých chyb, inspiruje a může dostat zpětnou vazbu od komunity. Je také nutné podotknout, že v některých zemích jsou kostýmové pasy standardem, a v případě účasti na některých akcích je kostýmový pas nutností.

Pokud chcete svůj pas zveřejnit a stát se inspirací pro ostatní, pošlete dokument, prosím, na email ceskyreenactment@gmail.com.


Artis Āboltiņš
Mid-11th century Lathgallian
artis

 


Samuel Grolich
Bohatý muž z Birky, 10. stoletísamo1

 


Marianne Tóvinnukona
A Greenlandic woman, 1000–1500 AD
marianne

 


Данилов Е.В.
Варяжский наёмник в Византии, XI век
marianne

 


Skupina Marobud
Inspiromat, Norsko, 10. století
marobud_inspirace

 

Náramky a prsteny z Birky

Prsten z hrobu Bj 791, přetvořený na přívěšek.

Je mi potěšením zveřejnit tímto způsobem překlad mého přítele Samuela Grolicha ze slovenské skupiny Herjan. Dokument se týká náramků a prstenů nalezených ve švédském obchodním středisku Birce, a to včetně popisů jednotlivých typů předmětů a dalšího detailního komentáře. Samuelova část popisuje šperky nalezené v hrobech, kterou jsem doplnil o popis náramků a prstenů z tzv. Černé země. Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

Doufáme, že se Vám bude líbit!

The helmet from Tjele

The fragment of the helmet from Tjele. Author: Arnold Mikkelsen, Nationalmuseet. Taken from the catalogue of National Museum of Denmark.

In 1850, an extraordinary find was discovered by a young farmer in the forest called Lindum Storskov, near Tjele, Denmark. The find consisted of a set of blacksmith equipment – two anvils, five hammers, three tongs, sheet metal shears, two files, a wedge, two nail headers, casting bowls (with traces of tin and lead), a small touchstone, a set of scales, nine weights, five sickles, a key, three iron nails, an axe, two jingles, a spearhead/arrowhead, bronze wires, a lid of a box for scales, bone and bronze fragments of a casket, a mount of a drinking horn, iron fragments and pieces of a helmet (Leth-Larsen 1984; Lund 2006: 325). Thanks to local authorities, the set was sent to Copenhagen, where it was analyzed. The find was published three times – in 1858 (Boye 1858), then in 1939 (Ohlhaver 1939) and finally in 1984 (Munksgaard 1984; Leth-Larsen 1984).

tjele

Some other objects from the find from Tjele. Taken from Boye 1858: Pl. II–IV.

The helmet fragment is a very interesting object, that was originally interpreted as a saddle mount. It was Elisabeth Munksgaard, who expressed the theory about the helmet. Still, it is rather an overlooked artefact that was never studied in detail nor scientifically reconstructed. That’s the reason why this article was written.

Munksgaard sums up several important details:

This winged-shaped object is not a saddle mounting, but the eyebrows and nose-gueard of a helmet, made of iron and bronze. […] We are, unfortunately, not able to judge what the Tjele helmet looked like. There is not a trace of chain mail rest of the helmet, nor any iron plates fit for making up the rest of the helmet. But there are eight fragments of thin iron strips, about 1 cm broad and of varying length which might have been used for joining the plates together.” (Munksgaard 1984: 87)

More than detailed description, her article includes the comparison with the helmet from Gjermundbu. Since she considers the helmet from Gjermundbu to be the closest analogy, it is obvious she interprets the fragment as a part of a spectacle low-domed helmet. This type of helmets was used until 1000 AD (Munksgaard 1984: 88). The dating of the find from Tjele was corrected by Lund (2006: 325, 339), who claims the set belongs to the period between 950–970 AD. Tweedle (1992: 1126) assumed that the mask was multi-pieced; two ocular pieces were riveted to the nasal. The hole in the broader piece of the nasal could support this theory. Moreover, the mask from Kyiv shows the same feature.

The size of the mask is not convincingly given, but both Munksgaard and Tweedle suggest it is 12 × 7 cm (Munksgaard 1984: 87, fig. 4; Tweedle 1992: 1128, fig. 561). Just in the middle of eyebrows, at the base of the nasal, a hole for a rivet is placed. At least one decorated bronze strip was mounted on the eyebrows. It seems that entire eyebrows were symmetrically covered by bronze strips like this one. As a result, the mask was a distictive feature of the helmet, as can be observed in cases of other helmets too (Gjermundbu, Lokrume, Kyiv or St. Wenceslas helmet).

Regarding the construction, we can not say much. Munksgaard gives the information about eight fragments of narrow bands, which makes it possible to imagine that the helmet could have the similar construction as the helmet from Gjermundbu. The dome of the helmet of Gjermundbu is formed by four triangular-shaped plates. Under the gap between each two plates, there is a narrow flat band, which is riveted to a somewhat curved band located above the gap between each two plates. In the nape-forehead direction, the flat band is formed by a single piece, that is extended in the middle (on the top of the helmet) and forms the base for the spike. There are two flat bands in the lateral direction. Triangular-shaped plates are riveted to each corner of the extended part of the nape-forehead band. A broad band, with visible profiled line, is riveted to the rim of the dome. Two rings were connected to the very rim of the broad band, probably remnants of the aventail. In the front, the decorated mask is riveted onto the broad band.

The scheme of the helmet. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

The scheme of the helmet of Gjermundbu. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

Even though the mask from Tjele is just a fragment, we can not underestimate the meaning of this find. It broadens our vision about Viking Age protective gear, its decoration and the makers. Recently, two of my friends have tried to replicate the helmet fragment from Tjele. The reconstruction of the complete helmet is impossible, but I personally think that these both versions are decent and plausible tries that should be accepted by reenactment community.

First, let’s have a look on the work of Dmitry Hramtsov. The dome of this version is based on Vendel Period helmets. Since multi-pieced masks are typical for pre-Viking helmets, such a dome seems to be understandable. Metal bands are, however, much wider than those found in Tjele. The eyebrows are decorated with 14 bronze strips.

 

The second try is the helmet made by Konstantin Shiryaev and Maxim Teryoshin. In this case, the dome is based on the helmet from Gjermundbu. Konstantin used 16 bronze strips.


Bibliography:

Boye, V. (1858). To fund af smedeværktøi fra den sidste hedenske tid i Danmark (Thiele-Fundet og Snoldelev-Fundet). In: Annaler for Nordisk Oldkyndighed og Historie, København: 191–200.

Leth-Larsen, B. (1984). Selected objects from the stock of the Tjele smith. In: Offa 41, Neumünster: 91–96.

Lund, J. (2006). Vikingetidens værktøjskister i landskab og mytologi (Viking Period tool chests in the landscape and in mythology). In: Fornvännen 101, Stockholm: 323–341.

Munksgaard, E. (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster: 85–89.

Ohlhaver, H. (1939). Der germanische Schmied und sein Werkzeug. Hamburger Schriften zur Vorgeschichte und Germanischen Frühgeschichte, Band 2, Leipzig.

Tweddle, D. (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.