Decorated Axe from Bašnice

In May 2019, an extraordinary militaria was found in the Czech Republic, which has not yet been published in print – an axe inlayed with silver, found in Hořice Region in eastern Bohemia. In this short article, we would like to comment on this find, put it in the context of the Central European arms tradition, and bring it to its digital form, which will better serve the public’s appreciation of this precious artifact.

Circumstances of the finding and presentation

The information available so far is not very detailed. We can safely say that the axe was found near Bašnice in the vicinity of Hořice between Jičín and Hradec Králové in May 2019. The exact location is kept secret by archaeologists because of the ongoing examination of the surroundings. It was found by a detectorist in an unplowed field near a forest at a depth of about 15 cm below ground level. As the axe did not seem very attractive to the detectorist, he left the object on a nearby stump where it was discovered by a colleague of the Museum of East Bohemia in Hradec Králové. He recognized the Early medieval axe in the artifact, and as soon as he took off a piece of corrosion, he discovered the silver decoration and reported the find. A probe was carried out on the spot that did not detect any signs of the burial ground, but archaeologists do not rule out the presence of a plowed grave.

Approximate location of the find within the Czech Republic.

From May to July, the axe was announced in Czech online media. The website of the Museum of East Bohemia in Hradec Králové (“New Find of the Inlayed Axe”, “The Secret of the Bird Axe”, “How the Unique Bird Axe was Conserved”) provided the best information about the discovery, conservation and exhibition. The object was also published on websites of main public medias – Czech Television („Hradečtí archeologové objevili unikátní sekeru. Je zdobená stříbrem“) and Czech Radio („Sekera ne za dva zlatý, ale nevyčíslitelné hodnoty. To je artefakt z 9. století zdobený stříbrem“, „Co už o sobě prozradila vzácná sekera z dob Velkomoravské říše? A kdy ji uvidí veřejnost?“, „Nález, který nemá v Česku obdoby. Na Královéhradecku našli sekeru z raného středověku“) – as well as private medias iDnes („Pole vydalo unikát, stříbrem zdobenou sekeru z dob Velké Moravy“), Deník N („Nálezce na Jičínsku objevil stříbrem zdobenou sekeru z dob Velké Moravy“), („Archeologové našli unikátní, stříbrem zdobenou sekeru z dob Velké Moravy“), („Archeologové našli velkomoravskou sekeru, která v Česku nemá obdoby. Naleziště raději neprozradili“) and local newspapers Dení („Jedinečný nález. Muž „zakopl” u lesa o vzácnou sekeru z dob Velké Moravy“), Hoř („Na Hořicku byla nalezena vzácná zdobená sekera z období Velké Moravy“), Hradecký deník („Muž „zakopl“ u lesa o vzácnou sekeru z dob Velké Moravy“), Jičínský deník („Bradatice z období Velké Moravy je unikátním nálezem“) and Hradecká drbna („V hradeckém kraji našli velkomoravskou sekeru, v ČR nemá obdoby“).

In the end of 2019, the conserved axe was exhibited in the museum, altogether with other Early medieval objects from eastern Bohemia. The exhibition was called “The Secret of the Bird Axe” and the objects were accompanied with quality description. The pictures from the exhibition can be seen here and were provided by Dominik Vencl

Brief description and analogies

During the latter part of 2019, the axe was cleaned with an ultrasonic scalpel and micro sandblasting and was preserved (for details of the preservation see Museum of East Bohemia in Hradec Králové 2020). After cleaning, the original shape of the axe and its decoration became apparent.

Photographs mapping the preservation of the axe.
Museum of East Bohemia in Hradec Králové.

The axe from Bašnice, which is assigned by local experts to vaguely defined “Great Moravian Bearded Axes”, is a well-preserved specimen of Kotowicz type IB.5.34 (Kotowicz 2018: 110-111), ie a narrow axehead with an asymmetrical beared-shaped blade, thorns on both sides and is equipped with a hammer-shaped butt with a button terminal. Kotowicz describes two basic variants of this type – the first has a flattened button and occures in the period from 8th to 10th century in Central, Eastern and Southern Europe, while the second has a mushroom-like button and can be found in the period  ofrm 7th to 10th century only in Central Europe (Kotowicz 2018: 110). There is no doubt that the axe from Bašnice belongs to the second variant with a mushroom-like button. This variant was used in Avar areas in the 7th-8th centuries, but it was domesticated in the Slavic environment a century later, so we can meet this variant in today’s Czech Republic, Slovakia and Poland in the 9th and 10th centuries (Kotowicz 2018: 111). The closest shape analogy is represented by the axe from Barkowice Mokre, Poland, which is significant for the blade decorated with chopped geometric ornament and a mushroom-like button (Kotowicz 2014: 15-16, Tabl. II.2; Kotowicz 2018: Pl. XII. 4), but it differs by profiled neck of the hammer. Such a feature is the most common decorative element of axes of this type, but an axe from Bašnice lacks it. Other close analogies of our axe come from Bojná, Slovakia (Kouřil 2008: Fig. 3.7), Mikulčice, Moriavia (Kouřil 2006: Fig. 4.6-7), Stará Kouřim, Bohemia (Profantová 2005: Fig. 8C.3) and Niedźwiedź, Poland (Kotowicz 2014: 89, Tabl. LIII.5). It is important to stress that type IB.5.34 belong to a bigger group of bearded axes, in which type IB.5.30 is the most dominant. IB.5.30 is widespread from Poland to Albania, but the largest concentration – probably over 100 pieces – is closely related to the Great Moravian period in Moravia, Slovakia, Poland, Austria and the Czech Republic (Hrubý 1955: 170; Kotowicz 2018: 104-109; Ruttkay 1976: 306). In other words, the shape of an axe from Bašnice indicates production in Great Moravia, Bohemia or Poland.

Nearest shape analogies of the Bašnice axe:
Kotowicz type IB.5.34 with a mushroom-like button.

Top left: Barkowice Mokre (Kotowicz 2014: Tabl. II.2); Bojná (Kouřil 2008: Obr. 3.7); Mikulčice (Kouřil 2006: Obr. 4.7); Niedźwiedź (Kotowicz 2014: Tabl. LIII.5); Stará Kouřim (Profantová 2005: Obr. 8C.3); Mikulčice (Kouřil 2006: Obr. 4.6).


Mapping of type IB.5.34 axes with mushroom-shaped button from 9th-10th centuries.

What makes the axe special is decoration made with inlayed silver wire. The logic of inlay is that grooves are prepared on the surface of the object and filled with contrasting material in a certain motif. Unlike overlay, the grooves correspond to the motif. Both sides of the blade of the our axe are lined with simple lines, which are doubled on the edge side. The lines are crossed at regular intervals by clusters of perpendicular lines (5-7 pieces). A pair of birds with crosses is shown in the space delimited by the lines. Motifs are not symmetrical; on one side, the birds are complemented by additional lines of crossed clusters of lines. The thorns are decorated with vertical lines, which are crossed both by clusters of lines and a large cross with a tree pattern. The sides of the hammer are decorated with central lines with clusters of lines surrounding them. The top and bottom are decorated with triangles, which are either filled with silver (on the side of the blade) or left empty (on the side of the hammer).

The symbolism of the bird appears in a number of elite objects created by Great Moravian and Přemyslid culture – belts, gombíks, knife handles, buckets, scabbards, axes, rings and decorative fittings (Vlasatý 2020). It was definitely a symbol with a positive meaning. It is very likely that the Great Moravian bird was incorporated into Christian symbolism, as indicated by liturgical vessels (Kavánová 2014), but it seems that its importance is not only linked to Christianity. Perhaps it could have a certain position in the dynastic myth or creation myth. Another possible explanation can be associated with the fact that humans have a significant prerequisite to associate with animals with which they are biobehaviorally similar; a bird could express a reflection of some desirable qualities for elites. Based on this symbolism, Bašnice axe can be connected with the cultural area of Great Moravia and early Přemyslid Bohemia.

The fact that the axe is inlaid with other metal is considered to be an unique unparalleled feature by the staff of the Hradec Králové Museum. It is true that beared axes of type IB.5.30 (with associated types IB.5.34 and IB.5.28) are rarely decorated, but at least one analogy exists. It is the axe from Bardy, Poland, which belongs to type IB.5.30 and which is inlayed with copper alloy wire on the thorns, neck and hammer (Kotowicz 2014: Tabl. II.1; Kotowicz 2018: 34-35). Even this axe is considered unique in Poland, and because of the absence of analogy, there has been speculation about Scandinavian influence, which we believe does not need to be discussed any longer (Kotowicz 2018: 35). The axe from Bašnice is 10.8 cm long, the blade is 3 cm wide and the eye is about 2 cm wide, which is significantly less than the usual for type IB.5.30 (usually 15-20 cm in length), but the axe from Bardy reaches similar dimensions (length 13.4 cm, blade width 4.6 cm, eye diameter 2.1 cm). It is also worth mentioning the length of thorns is 4.75 cm. According to Jiří Košta, curator of National Museum of Prague, the axe is therefore a miniature that was made for child burial. The same opinion shares expert Naďa Profantová that points to a small measures of IB.5.34 type axe from grave 79 from Stará Kouřimi (personal discussion with Naďa Profantová). Another decorated axe, but without applied precious metal, is the mentioned axe from Barkowice Mokre. Kotowicz suggests the possibility that the chopped grooves on some axes may have initially been filled with precious metal that rusted over time (Kotowicz 2018: 34), but we do not know if that was the case of the axe from Barkowice. The fact that both decorated axes are located in Poland, where the tradition of decorating axes was more established, may indicate the connection of the Great Moravian environment with the territory of today’s southern Poland, so we cannot exclude the possible Polish origin of Bašnice axe. Another decorated bearded axe is the axe from the grave 221 discovered in the Slovak locality Borovce; the whole surface of the axe was apparently decorated with a non-ferrous metal (Staššíková-Šťukovská – Brziak 1995). So far, only three Early medieval axes decorated with non-ferrous metal from the Czech Republic has been known – the axe-hammer from the grave 120 of Stará Kouřim, whose origin is placed in Khazar Khanate or today’s Iran (Macháček 2000), atypic broad-axe from the grave 1994 in Mikulčice that burnt during the deposit fire in 2007 (Luňák 2018: 79-80) and the axe from grave 22/05 from Klecany, which was decorated with two inlayed stripes of different copper-alloy wire (Profantová 2010: 72-74; 2015: Tab. 18.3, Fototab. 16.6).

Axe of the type IB.5.30 decorated with copper alloy wire, Bardy, Poland.
Kotowicz 2014: Tabl. II.1.

The axe from Bašnice is the 65th axe found in the Czech area that can be dated to the period od 8th-10th century (Profantová 2019: Abb. 4). Based on its shape and decoration, the axe can be dated to the period 800-950 AD, the 9th century seems more likely if we take analogies into account. The axe from Barkowice Mokre can be dated to the first half of the 9th century (Kotowicz 2018: 111), while the axe from Bardy is dated to the prioed from the beginning of the 9th to the beginning of the 10th century (Kotowicz 2014: 15). The Great Moravian axes of type IB.5.30 and associated types date to the period before downfall of Great Moravia, that means to the period from the 9th to the beginning of the 10th century. In the Czech environment, where the axe was found, the symbolism of birds was still used in the first half of the 10th century, as it was in Poland (Vlasatý 2020).

Digital reconstruction

In cooperation with Chilean industrial designer and reenactor Carlos Benavides, we have prepared a digital reconstruction of the Bašnice axe. Images of the reconstruction and video are offered for free distribution and can be downloaded via the following link:


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Hrubý, Vilém (1955). Staré Město: Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“, Praha.

Kavánová, Blanka (2014). Rekonstrukce relikviáře z Mikulčic. In: Kouřil, Pavel (ed.). Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu, Brno, 114-117.

Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Kouřil, Pavel (2006). Zu einigen Äußerungen der materiellen Nomadenkultur auf dem Mikulčicer Burgwall. K některým projevům nomádské hmotné kultury na mikulčickém hradě. In: Přehled výzkumů Archeologického ústavu AV ČR v Brně 47, Brno, 69–76.

Kouřil, Pavel (2008). Archeologické doklady nomádského vlivu a zásahu na území Moravy v závěru 9. a v 10. století. In: Štefanovičová, T. – Hulínek, D. (ed.). Bitka pri Bratislave v roku 907 a jej význam pre vývoj stredného Podunajska, Bratislava, 113–135.

Luňák, Petr (2018). Velkomoravské sekery, Brno: Masarykova univerzita [dissertation thesis].

Macháček, Jiří (2000). 07.02.02. Streitaxt. In: Wieczorek, A. – Hinz, H.-M. (eds.). Europas mitte um 1000, Katalog, Stuttgart, 162.

Museum of East Bohemia in Hradec Králové 2020 (2020). Jak se konzervovala unikátní ptačí sekerka. In: Muzeum východních Čech v Hradci Králové, visited 8.3.2020, available at

Profantová, Naďa (2005). Elita v zrcadle dětských pohřbů 9. a 10. století v Čechách. In: Študijné zvesti AÚ SAV 37, 63-78.

Profantová, Naďa et al. (2010-2015). Klecany. Raně středověká pohřebiště, 1. svazek (2015), 2. svazek (2010), Praha.

Ruttkay, Alexander (1976). Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei (II). In: Slovenská Archeológia XXIV / 2, Bratislava.

Staššíková-Šťukovská, Danica – Brziak, Peter (1995). Pôvod povrchových vrstiev železnej sekery z pohrebiska v Borovciach. In: Študijné zvesti AÚ SAV, 31, 1995, 193–202.

Vlasatý, Tomáš (2020). Specifický typ moravského opasku. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Available at:

Lotyšská sekera ze soukromé sbírky

Již podruhé v roce 2018 jsem měl možnost zdokumentovat raně středověký artefakt. Tentokrát mi majitel sbírky několika předmětů, který si přeje zůstat v anonymitě, zapůjčil železnou sekeru. V následujícím článku bych Vás rád s touto sekerkou seznámil, poukázal na některé detaily a dotkl se rovněž problému nelegálních výkopů a černého trhu.



Popis artefaktu

Do rukou se nám dostává hlava sekery, kterou lze přiřadit ke Kotowiczovu typu IIB.5.2 (Kotowicz 2018: 79-80), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady. Jde i velmi oblíbený typ sekery ve velké části střední a východní Evropy v období 10.-13. století. Dle slov sběratele byl artefakt nalezen v Lotyšsku, čemuž nasvědčuje výběžek na spodní straně brady. Na základě znalosti původu a analogií lze tento tvar sekery datovat do 11. století (Atgāzis 1997: 5. att).

Artefakt je ve velmi dobrém stavu a je zakonzervován ochranným lakem. Povrch předmětu je zvrásněný vyrezlými důlky. Obzvláště oblast břitu a násadového otvoru vykazuje známky rzi. Defekt se projevuje na trnech, jejichž špice jsou z jedné strany odlomené, na břitu nejméně jedním zářezem a na výběžku na bradě, který původně mohl být vyvinutější. Téměř po celém násadovém otvoru se dodnes nacházejí stopy dřeva či jeho otisky, které zasahují až na trny a na některých částech fragmenty dřeva vyčuhují z otvoru. Dřevo má dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Zdá se, že předmět byl vyroben z ingotu, který byl v zadní části rozseknut a s pomocí pravidelného kulatého přípravku byl vymodelován násadový otvor, který byl překryt a svařen – překrytí je slabě viditelné díky vyrezlým vrstvám; méně pravděpodobně byl otvor zatepla proražen. Na břit byl zřejmě použit plát oceli, jehož použití je patrné díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli. Krček je na obou stranách zboku dekorován sériemi tří subtilních vertikálních drážek umístěných do nejužšího bodu krčku. Dekoraci toho typu můžeme najít i na jiných sekerách z lotyšského souboru (např. Atgāzis 1998: 60. att).

Hlava sekery v současné chvíli váží 440 g. Délka činí 154,4 mm, šířka břitu je 106,4 mm, délka břitu 112 mm. Délka od horního rohu břitu k výčnělku na bradě činí 106,3 mm. Vzdálenost spodního hrotu břitu k výčnělku je 22,9 mm. Minimální výška krčku je 11,3 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 36,6 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí rovných 40 mm. Výška násadového otvoru bez trnů je 20,5 mm, s trny 38,9 mm. Velikost kruhového násadového otvoru je zhruba 26,5 × 26,5 mm; zachovaná vrstva dřeva je zhruba 1 mm tlustá. Trny se zužují až na tloušťku 2 mm. Šířka navařeného břitu je zhruba 22,5 mm, maximální tloušťka 9 mm, která se plynule snižuje na 1 mm.


Držet předmět tohoto druhu je vždy fascinující a hluboký zážitek, při kterém uvědomělý člověk cítí sebepřesah, přehodnocuje své názory na velikost a funkci a nutně si pokládá otázku, jak, kdy a kde mohl být vyroben. Kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná, přesto se setkáváme s detektoráři, kteří historické artefakty rozprodávají za směšné sumy. Cena sekery, kterou jsme výše popsali, se na černém trhu pohybuje kolem 3000-4000 Kč, což je vzhledem ke stáří a stupni zachování absurdní částka, nemluvě o tom, že kopie, která by se byť jen přibližovala materiálovému složení, by stála přinejmenším dvojnásobek. Předmět takového druhu by měl být vystaven v muzeu. Při nejlepší snaze pochopit sběratele, kteří často nevěří státnímu aparátu, jeho institucím a chtějí předměty “zachránit”, je nákup historických předmětů podporováním černého trhu a uzurpací minulosti. Pokud již máme potřebu předmět koupit, je vždy lepší jej zpřístupnit diskrétnímu odborníkovi, který jej zdokumentuje, což je výhodné pro obě strany.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Několik poznámek k používání „širokých seker“

Jestliže v podnázvu těchto stránek stojí „Vikingové, reenactment a věda“, pak tento článek bude rozhodně patřit mezi ty, které reenactment zásadním způsobem ovlivní. Za poslední rok jsem totiž odbojoval několik bitev s obouruční sekerou (tzv. danaxem) a pln dojmů jsem se rozhodl napsat tento článek, kterým bych chtěl nabourat či upravit tradiční vidění reenactorů, podle kterého je obouruční sekera zbraní na extrémně dlouhém toporu (i přes 2 m), která ohrožuje protivníky až z druhé řady. Přestože je článek určen hlavně reenactorům, může posloužit i potřebám badatelů a zájemců o středověké vojenství.


Ze všeho nejdříve se musíme podívat na to, jak se tyto sekery označují v dobových pramenech. K nelibosti všech, kteří rekonstruují dobu vikinskou, musím konstatovat, že – nakolik je mi známo – pojem danax je až námi vytvořené novum, které vzniklo stažením anglického Dane axe, „dánská sekera“. Dane axe je pouze překlad z latinského securis Danica a starofrancouzského hasche Danoise (oboje „dánská sekera“).

typologie seker

Typologie seker. Podtypy M1, M2 a M3, označené jako „široké sekery“, jsou považovány za hlavy obouručních seker. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 161.

Odpověď na otázku, jak obouručním sekerám říkali samotní Seveřané, je složitější, protože je problém v tom, co můžeme považovat za obouruční sekeru. Badatelé počínaje Janem Petersenem rozdělují nalezené sekery do pevné typologie, ve které typické obouruční sekery (jak je známe z vyobrazení) reprezentují typ M. Sekery tohoto typu jsou v pramenech pojmenovány jako breiðøx („široká sekera“) či þunnsleginn øx („natenko rozklepaná sekera“; což odkazuje k faktu, že hlavy typu M jsou v nejtenčích místech tenké pouze cca 2,5 mm); v moderní literatuře se pojmem breiðøx označuje výlučně typ M a jeho podtypy (viz „breidøks“ na obrázku vpravo). Přesto v ságách můžeme najít momenty, kdy hrdinové bojují jednoručními sekerami oběma rukama (podobný jev se týká například i jednoručních mečů). Kvůli laxnímu vymezení a používání pojmů (často jsou sekery označeny pouze jako „malé“ a „velké“) nevíme, kdy se hovoří o jednoručních a kdy o obouručních sekerách. Částečně je to dáno tím, že pojem breiðøx mohl označoval větší škálu (typologicky podobných) seker, z nichž některé byly jednoruční, a částečně způsobem boje – v případě, že se člověk nemohl bránit štítem, uchopil jednoruční zbraň automaticky do obou rukou, aby měla větší destruktivní účinky.

Byzantská slonovinová destička znázorňující muže, zřejmě člena varjažské gardy, s obouruční sekerou a mečem. Datováno do doby kolem roku 1000.

Ač by se výše zmíněný problém s prameny mohl zdát jako spíše okrajový, je pravda taková, že nesmírně ztěžuje naše bádání. Nestačí totiž vyhledat všechny prameny, které obsahují pojem breiðøx. Dokonce i ke zmínkám, ve kterých se „široké sekery“ používají obouručně, musíme být skeptičtí, protože mohou popisovat jednoruční sekery používané v oboručním držení. Musíme se zaměřit pouze na ty sekery, které byly konstruovány jako primárně obouruční. A to je nelehký úkol, při kterém musíme kombinovat písemné prameny, archeologické nálezy, ikonografii a znalost soudobého boje.

Ve výše vyobrazené typologii si můžeme povšimnout také typu T, který se používal v letech c. 950–1050. Jedná se o východní typ sekery, který se ojediněle používal ve Švédsku či Dánsku. V písemných pramenech je nazýván jako taparøx. Tento typ sekery obvykle sloužil ke zpracování dřeva, ale jeho zdobené varianty můžeme jednoznačně interpretovat jako bojové či ceremoniální obouruční sekery. V tomto článku jim však nebudu věnovat více pozornosti.

Otázka hlavy a topora

Rozdíl jednoruční a obouruční sekery spočívá zejména ve velikosti a váze hlavy a v délce topora.

Zdobená hlava sekery z norského Botnhamnu.

Již jsme řekli, že sekery typu M můžeme s jistotou považovat jako primárně obouruční. Z výše zobrazeného obrázku je patrné, že se podtypy této sekery začaly používat již v 2. polovině 10. století a pokračovali až hluboko do středověku. Hlava sekery byla vyrobena z měkké ocele s vevařeným břitem (egg / munnr), který měl jistý úhel (eggvǫlr). Mimo samotného břitu velké nebezpečí představoval horní (øxarhyrna) a spodní (kverk) zašpičatělý roh. Na boční straně hlavy (hlýr) se často nacházelo tausované zdobení či vykládání (rekinn) ze zlata a stříbra. U některých seker typu L a M zaznamenáváme chybějící vnitřní část, která je nahrazena vybíhajícím dekorativním výstupkem (tzv. sekery s kříži). Nejširší části hlavy se říkalo „stopa“ (feti), zatímco nejširšímu místu břitu „loket“ (ǫln). Zadní část hlavy tvořil „tlouk“ (øxarhamarr). Díky vhodnému tvaru se sekera mohla používat k hákování štítů a končetin.

dekorace seker

Některá zdobení seker. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 163.

Velikost hlav variovala. Ruské sekery typu M jsou široké mezi 17–22 cm, mají břit dlouhý 13–20 cm a váží mezi 200–450 g (Kirpičnikov 1966: 39). Pobaltské sekery typu M jsou široké mezi 12,5–23,5 cm a mají břit dlouhý 12–22,5 cm (Kazakevičius 1996: 233). Sekery však mohly být i masivnější – některé sekery mají břit až 28 cm dlouhý (např. zde) a například Sága o lidech z Lososího údolí (kap. 63) nás informuje o sekeře, která má „loket široké ostří“ (zhruba 45 cm).

Sekery z Lough Corrib.

Podle hmotnosti se hlava usazovala na kratší či delší toporo (øxarskapt). Materiálem pro výrobu topůrka se často stávala bříza, dub, habr, jasan nebo javor. Nedávno nalezené tři sekery typu M z irského Lough Corrib mají topora vyrobená z třešňového dřeva; nejdelší sekera z polské Lednice je usazena na javorovém toporu (Sankiewicz – Wyrwa 2013: cat. no. 84; sekera má nyní délku 107,4 cm, ale při nálezu byla dlouhá 120 cm). Je pravděpodobné, že se topůrka vyráběla štípáním z masivu (viz tato rekonstrukce), takže byla odolnější a méně náchylná k prasknutí než dnešní topora vyrobená z mladých stromků. Přestože se topora zachovala velice vzácně, je možné předpokládat, že kratší (jednoruční) varianty byly dlouhé kolem 60–80 cm, zatímco delší (obouruční) kolem 90–120 cm (takové topůrko se v pramenech mohlo označovat adjektivem háskeptr, „s vysokým toporem“); rozsáhlou diskuzi viz v Sankiewicz – Wyrwa 2013: 74–78. Na výšivce z Bayeux a na byzantské slonovinové destičce jsou topora poněkud delší, možná i okolo 150–170 cm. Soudí se však, že takto dlouhé sekery nesloužily k bojovým účelům.

Sekery na velmi dlouhých toporech byly používány jako symbol postavení.

Topůrko bylo zasazeno do oka sekery (auga) a částečně jej přečnívalo (forskepti). Oka ruských seker byla velká 3,5 × 2–2,5 cm (Kirpičnikov 1966: 39), zatímco oka pobaltských seker 3 × 2–4,22 cm (Kazakevičius 1996: 233). Topůrko mohlo být v oku fixováno několika způsoby, například dřevěným či železným klínem, omotávkami z kůže či kovovým kroužkem s nýtem (hólkr). Hlavy typu M navíc mívají v oblasti oka trny, které hlavu dokonale fixovaly. Přesto se v písemných pramenech můžeme dočíst, že hlava ze sekery mohla upadnout. Místo, kde se toporo drželo, se nazývalo hepti. Ze ság víme, že se topůrko občas používalo ke krytí, a proto se můžeme dočíst o tom, že se topůrka vyztužovala obtočeným železným páskem (vaf) či oplátováním (spengðr). Archeologicky bylo potvrzeno, že některá topora seker typu M byla pobita tenkým mědeným plíškem (viz nálezy z Temže a z norského Langeidu), který odrážel světlo a dodával majestátní vzhled.


Dobové zmínky o používání

Výjev z výšivky z Bayeux. Bojovník bojující obouruční sekerou je chráněn kroužkovou zbrojí a štítem.

V článku o sekerách s kříži jsem psal, že v druhé polovině 10. století zaznamenáváme masivnější užívání seker válečnickou třídou, která se projevuje častějším ukládáním do hrobů a hojnějšími písemnými zprávami (včetně používání seker ve varjažské gardě). V důsledku tohoto používání se sekery zvětšují a vyvíjí se hlava sekery, kterou nazýváme typem M. Co stálo za tímto hojnějším užíváním seker? Věřím, že sekera byla nedílnou součástí arzenálu profesionálního válečníka již dříve – Ibn Fadlan nás informuje v první čtvrtině 10. století, že typický Seveřan „má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe.“ V průběhu 10. století však mohlo v západní Evropě dojít ke zdokonalení válečné výzbroje (např. postupnému prodloužení kroužkové zbroje a jejímu častějšímu používání). Obouruční sekery by v takovém případě byly reakcí na tuto dokonalejší ochranu. A protože vyžadují obouruční úchop, mohly nahrazovat kombinace štít – jednoruční zbraň, třebaže prameny jasně ukazují, že bojovníci s obouručními sekerami nosili nějakou poboční zbraň či štít. Meč se vší svou symbolikou a výtečnými bojovými vlastnostmi získal mocného konkurenta, který budil respekt na každém bojišti i mimo něj – sekeru na dlouhém topůrku.

Oprávněný děs a hrůza ze seker prostupuje celým skaldským básnictvím. Zatímco meče jsou opisovány jako „plamen“, „paprsek“, „led“, „had“ či „trn“, tedy jako předměty, které se vyznačují schopností zářit a deformovat, sekery jsou opsány méně poeticky jako „trollině“, „obryně“, „Norna“ či „příšera“. Skald Halldór Nekřesťan ve své básni z roku cca 1010 říká: „tenké příšery země Þriða cenily na lidi železná ústa“ [kde země Þriða představuje štít a příšery štítu sekery]. Skaldské básně přes svůj strohý poetický ráz podávají jedinečný dobový obraz o sekerách, nejprůraznějších sečných zbraních doby vikinské, které ničí štíty a zabíjejí protivníky (viz video níže). Neprojevit strach z podobných zbraní slovem ni činem, to byla jedna z hlavních zásad staroseverského bojovníka.

Smrt bojovníka s obouruční sekerou. Podle některých názorů je tento bojovník Harold Godwinson.

Je důležité znovu zdůraznit, že obouruční sekery jsou interpretovány jako zbraně válečnických elit, panovníků a bojovníků z jejich okruhu, na čemž se shodují všechny druhy pramenů. Není proto divu, že některé dochované kusy jsou zdobené a že sekery v písemných pramenech mají svá vlastní jména. V písemných pramenech obouručními sekerami bojují například norští panovníci Óláf Tlustý Haraldsson (1015–1028) a jeho syn Magnús Dobrý Óláfsson (1035–1047). Předpokládá se, že za vlády dánského krále Knúta Velikého Sveinssona se obouruční sekery dostaly také do Anglie, kde zdomácněly v rukou družiníků zvaných húskarlové. Soudí se také, že Anglosasové v 11. století používali tyto sekery zřejmě častěji než Dánové nebo Norové, což je možná důvod, proč se norské jednotky při vylodění roku 1066 obávají trénovaných anglosaských jednotek þingmenn (což byla družina vytvořená dánským králem Knútem Velikým; húskarlové), o kterých se tvrdilo, že jsou dvakrát statečnější než Norové. Podkoní Úlf, jeden z velitelů norského krále Haralda Krutého, při těchto zvěstech reaguje takto (parafrázuji): „Jestliže dva mají utéct před jedním, pak tu nemám co dělat; v mládí jsem byl zvyklý na něco jiného.“ Na výšivce z Bayeux bojuje obouruční sekerou Leofwine, bratr krále Harolda Godwinsona.


Rekonstruovaná podoba výjevu z runového kamene DR 282. Možný vzhled varjaga. Převzato z EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006: 112.

Z anglických písemných pramenů jsem vybral tři zmínky, které se vztahují k používání „dánských seker“. První z nich pochází z díla O zázracích svatého Edmunda (De Miraculis Sancti Eadmundi, kap. 21) a jeho autor Hermann Arcidiákon, píšící někdy na konci 11. století, popisuje podkoního Osgod Clapu, který „měl náramky na každé ruce po dánském způsobu a na rameni měl pověšenou pozlacenou sekeru.“ Zbylé dvě zprávy popisují prakticky stejnou skutečnost – omluvný dar Godwina z Wessexu králi Harðaknútovi z roku 1040, který sestával z vyzdobené lodi včetně osmdesáti královsky vyzbrojených bojovníků. Vilém z Malmesbury ve svých Činech anglických králů (Gesta regum Anglorum, II, § 188) popisuje válečníky takto: „Každý měl na hlavě pozlacenou přilbu, na levém rameni dánskou sekeru, v pravici železné kopí (…) .“ Podobnou informaci má také Florentius z Worcesteru ve své Kronice, v níž píše: „Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni.“ Kromě samotných důkazů o používání dánských seker by nás měla zaujmout minimálně fráze „měl sekeru (…) na rameni“, která přesně odpovídá spojení hann hafði ǫxi um ǫxl ze Ságy o lidech z Lososího údolí (kap. 63). Na pravá ramena kladli sekery členové varjažské gardy při pozdravu byzantského císaře (Kotowicz 2013: 52). Výjev z runového kamene z Hunnestadu (DR 282) tyto písemné zprávy potvrzuje.

Schéma hlavy sekery nalezené v hrobu Langeid 8. Vytvořil Vegard Vike.

Ač byly obouruční sekery nejdrtivějšími zbraněmi své doby, i ony měly své nevýhody, mezi něž patří zhruba poloviční kadence oproti meči. Tuto nevýhodu bylo třeba kompenzovat ochrannými prvky – zbrojí (ovšem bez rukavic) a někdy též štítem, který je vyobrazen na zádech jednoho ze sekerníků na výšivce z Baxeux. Vzhledem k délce topora 90–120 cm nebylo možné útočit z druhé řady; útok musel být veden z první řady, zejména do oblasti hlavy a ramen. Obrovský nápřah přitom vyžadoval dostatek volného prostoru. Pokud by bojovník s obouruční sekerou neměl zbroj, vystavoval se v první řadě smrtelnému nebezpečí, které zbroj částečně omezovala. Z povahy oslavné poezie je patrné, že v druhé polovině 10. a na začátku 11. století představoval ideál hrdinného krále takový panovník, který tváří v tvář nepříteli odhazuje svojí zbroj a neohroženě vede útok. To je případ jak krále Hákona Dobrého v bitvě u Fitjar roku 961, tak jarla Hákona v bitvě v Hjǫrungavágu roku c. 986 a krále Magnúse Dobrého v bitvě na Hlýrskógheiðu roku 1043:

Tehdy povstal král Magnús a dal zatroubit na válečné trubky. V tu chvíli k nim z jihu zpoza řeky přicházelo vojsko Venedů. Nato se celé královo vojsko vyhouplo na nohy a postupovalo proti pohanům. Král Magnús si sundal kroužkovou brň, pod níž měl navrchu rudou hedvábnou tuniku, a uchopil do rukou sekeru Hel, která patřila králi Óláfovi. Král Magnús utíkal před všemi svými muži k vojsku nepřátel a hned sekal oběma rukama jednoho muže po druhém. Toto říká Arnór jarlaskáld:

Nelenivý vládce se vrhl kupředu se širokou sekerou a zahodil brň; kolem vládce Hǫrðů povstal střet mečů, když panovník oběma rukama pevně sevřel toporo a tvořící ochránce nebes poskytl zem; Hel štípala bílé lebky.‘(Sága o Magnúsovi Dobrém, kap. 29; strofa je uvedena v doslovném překladu)

Král Magnús podle této zprávy vede útok. Přítomnost krále vedoucího útok s podobnou zbraní musela být pro spolubojovníky morální vzpruhou, pro nepřátele pak morálním šokem. Také na výšivce z Bayeux si můžeme povšimnou, že bratr krále Leofwine stojí v čele obrany se svým praporečníkem.



V závěrečné části bych rád porovnal používání obouručních seker v době vikinské a v současném reenactmentu.

Boj obouruční sekerou v podání skupiny Hurstwic.

Primárně obouruční sekery jsou reprezentovány Petersenovým typem M, který se obecně datuje do let 1000–1100 (s možnými přesahy na obou stranách). Jednalo se o zbraň prominentních bojovníků a panovníků. Jejich hlavy s vevařenými břity byly často zdobené drahými kovy a usazovaly se na štípaná topora o délce 90–120 cm, která mohla být zpevněna pomocí kovových pásků. V boji se tyto sekery používaly v první řadě, a bojovník proto musel být dobře chráněný. Užívalo se těžkých ran do oblasti horní poloviny těla, bodání horním rohem, případně hákování štítů.


Sekera typu M na 120 cm dlouhém toporu. Výrobce: Ronan Jehanno.

V současnosti jsou obouruční sekery používány při rekonstrukci všech fází doby vikinské. Povětšinou s nimi bojují velitelé skupin či dobře vyzbrojení bojovníci. Hlavy jsou zřídkakdy vyráběné původní technologií, nejsou zdobené a často mají vyříznutou střední část kvůli odlehčení (viz delší kritika v článku Sekery s kříži). V některých případech jsou topora dvakrát delší než původní; standardem je sekera dosahující ke krku majitele. Topora jsou vyráběna z mladých stromků a pokud jsou nějak zpevněna, tak pouze kůží. Obouruční sekery se používají v druhé řadě. Vzhledem k bezpečnosti se nepoužívají těžké rány a nebodá se. Většina úderů směřuje na hodní část těla nebo na štít (hákování).

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří se na tvorbě článku podíleli, a to jak aktivně (radami), tak pasivně (stáli proti mně v boji). Zároveň bych chtěl dodat, že tento článek shrnuje mé zkušenosti, které jsem nabyl v průběhu několika let intenzivního tréninku. Každý detail článku jsem ochoten konzultovat a podrobit kritice.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Použité a doporučené zdroje

Hermann Arcidiákon : O zázracích svatého Edmunda – De Miraculis Sancti Eadmundi. Online.

Florentius z Worcesteru : Kronika. Online.

Vilém z Malmesbury : Činy anglických králů – Gesta regum Anglorum. Online originál, online překlad.

Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 187–319.

Sága o Magnúsovi Dobrém – Sagan af Magnúsi góða. Online.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. Kristiania: Jacob Dybwad 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

KAZAKEVIČIUS, Vytautas. Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław 1996: 233–241.

KIRPIČNIKOV, Anatolij Nikolajevič. Drevněrusskoje oružije. Vypusk vtoroj, Kopja, sulicy, bojevyje topory, bulavy, kisteni IX-XIII vv. Archeologija SSSR. Moskva 1966.

KOTOWICZ, Piotr N. The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: MAREK, Lech. Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław 2013: 41–55, online.

PETERSEN, Jan. De Norske Vikingsverd. Kristiania 1919.

SANKIEWICZ, Paweł – WYRWA, Andrzej M. Topory średniowieczne z Ostrowa Lednickiego i Giecza, Lednica 2013. Online.

Sekery s kříži


Rekonstrukce sekery s křížem. Za fotku děkuji Jakubu Zbránkovi.

Můj kamarád a spolubojovník Jakub Zbránek nedávno zrekonstruoval hlavu vikinské sekery. Jedná se o sekeru s vyříznutým prostředkem, která je dnes mezi reenactory velice populární. Jakub však nenechal vyříznutý otvor úplně prázdný, jak je dnes zvykem, nýbrž jej zaplnil křížkem vybíhajícím z jedné vnitřní strany. U fotky jeho rekonstrukce se rozproudila živá diskuze, která ve mně probudila zájem o tento zajímavý typ sekery, a řekl jsem si, že musím zjistit víc.

Bojovníci na historickém festivalu Wolin.

Moje bádání v bezbřehých vodách internetu přineslo ovoce, třebaže musím konstatovat, že vzhledem k tomu, jak je tento typ sekery u nás i v zahraničí (zejména Polsku) oblíbený, tak se o něm na internetu vede jen opravdu málo debat. Tím se potvrzuje smutná pravda, že tyto sekery jsou všechny navzájem okopírované a jejich popularita je dána jejich menší hmotností a nekonvenčním vzhledem. Smutnější je však fakt, že se tyto sekery s chybějícím středem nezakládají na podkladech a jde pouze o volné parafráze seker s kříži.

Sekera s křížem (angl. cross axe, dán. korsøkse), jak se odborně tento typ nazývá, je málo zastoupený typ sekery, nejčastěji reprezentovaný Petersenovým typem L. Petersenův typ L je datován do období let c. 950–1050 (Petersen 1919: 4647), zatímco “sekery s křížem” byly datovány přesněji do 2. poloviny 10. století (Paulsen 1956: 67). Dosud bylo nalezeno pouze pět kusů těchto seker, z toho 3 v Dánsku a 2 ve Švédsku (z toho 1 na Gotlandu). Jedná se tedy o předmět rozšířený v oblasti Pobaltí.

Naleziště Odborná
Ludvigshave (udávané též jako Pederstrup), Dánsko (inv. č. C9115 v dánském Národním muzeu) Brøndsted 1936: 181182, fig. 92:2; Paulsen 1956: 67, fig. 25:c  zde
Sortehøj, Dánsko Brøndsted 1936: 121, fig. 63  zde
Neznámé; střední Jutland (dnes uloženo v muzeu v Silkeborgu) Schiørring 1978 zde
Stentugu, Hejde, Gotland (inv. č. GF C 7642 v Gotlandském muzeu) Thunmark-Nylén 1998: Taf. 260:5; 2000: 376; 2006: 312  zde
Närke, Švédsko Hansson 1983: 7, 27; Paulsen 1956: 67, fig. 25:b zde (str. 51; Fig. 11:2)

Odborné literatury o sekerách s kříži je překvapivě málo. Částečně je to proto, že se hlavy nacházejí v bezkontextovém prostředí, což omezuje možnosti interpretace. Všechno, co o těchto sekerách víme, jsou jen dohady a předpoklady. Na stránkách dánského Národního muzea stojí:

Výzkum ukazuje, že takové sekery byly dost robustní na to, aby vydržely praktické používání. Nicméně je pravděpodobnější, že sloužily k ceremoniálním účelům. Vlastníci těchto seker s kříži nemuseli být nutně křesťany, ale sekery odrážely silné křesťanské proudy, které existovaly v této části doby vikinské.

danaxV knize “From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200″ (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194) nacházíme stejné informace a navíc se dozvídáme, že sekery “mohly sloužit k ceremoniálním účelům, stejně jako sekery vykládané stříbrem a zlatem [např. sekery z Mammenu nebo Trelleborgu].” Dále se dočítáme, že takto “proděravělé sekery jsou ve skandinávské době vikinské neobvyklé.” A na závěr nás kniha informuje, že “v době křesťanských misií byly zbraně zřídka ukládány do hrobů, ale ještě na konci 10. století mohla být sekera symbolem válečnické třídy.

Anne Pedersen se ve své studii “Materiel kultur, identitet og kommunikation” domnívá (Pedersen 2008: 1516), že “praktická funkce [seker s kříži] byla podřazena symbolickému významu,” a zaobírá se také  jejich distribucí:

Díky poměrně jednotné formě seker a jejich geografickému rozložení lze argumentovat tím, že byly symbolem, který byl používán a chápán v širším kontextu ve velké oblasti Skandinávie. Také se můžeme domnívat, že těch několik mužů, kteří vlastnili takovou sekeru, byli součástí užšího společenství, a sekera tak byla symbolem loajality, která se neomezovala na lokální prostor.


Rekonstruovaná podoba výjevu z runového kamene DR 282. Možný vzhled varjaga. Převzato z EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006: 112.

To je ve shodě se studií Piotra Kotowicze “The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion?“. Ten proděravělé sekery dává do širšího kontextu seker zdobených kříži a ukazuje, že jde o severoevropský fenomén 6. – 1. poloviny 13. století (viz rozšíření na str. 42) a že se po christianizaci Skandinávie objevuje častější ukládání seker s mrtvými, což také reflektují proděravělé sekery, které jsou podle Kotowicze výhradně vikinskou záležitostí. Již ale neudává, že ukládání takových milodarů skončilo ve Skandinávii v průběhu 11. století. Tento nárůst je opravdu pozoruhodný a podle Kotowicze souvisí s tím, že se sekera stala symbolem válečnické profese, což lze porovnat například s varjažskou gardou (jejíž příslušníci byli někdy v dobových pramenech označováni jako pelekophori, doslova “nosiči seker”), ve které byly používány právě sekery Petersenova typu L/M k různým ceremoniím a salutování panovníkovi:

Stráže je držely v pravicích a čepele měly položené na levých zápěstích. Jakmile vstoupil císař, zvedly je na pravá ramena. Když měl císař svátek, varjagové ho pozdravili a klepali svými sekerami o sebe, což vydávalo rytmický zvuk.” (Kotowicz 2013: 52)

Rozmístění seker podél Baltského moře a časové zařazení tuto teorii podporují. Kotowicz také naznačuje, že používání proděravělých seker může souviset s kultem svatého Óláfa (Kotowicz 2013: 53). S tím však vzhledem k používání ve 2. polovině 10. století nemůžu souhlasit.

Byzantská slonovinová destička znázorňující muže, zřejmě člena varjažské gardy, s obouruční sekerou a mečem. Hlava sekery se zdá být proděravělá. Datováno do doby kolem roku 1000.

To jsou zhruba všechny stěžejní informace, které jsem byl schopen během jednoho odpoledne shromáždit. V diskuzi, kterou jsme vedli o rekonstrukci, zazněly ještě dva body, které se týkají replikování, a sice velikost a také procentuální zastoupení. Na první bod můžu odpovědět následovně: sekera z Ludvigshave měří na délku 21,9 cm (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194), sekera z neznámého dánského naleziště měří na délku ca. 23 cm a má šířku ostří ca. 22 cm, sekera ze Stentugu měří na délku 15,5 cm a má šířku ostří ca. 14 cm (Thunmark-Nylén 2000: 376), zatímco nález z Närke má délku 17,5 cm a šířku ostří 14,3 cm. A co se četnosti týče, nebyl jsem schopný dohledat, kolik bylo nalezeno vikinských seker celkově (určitě půjde řádově o stovky až tisíce). Nejnázornější tak asi nakonec bude Kotowiczova statistika pro polské sekery, která udává, že pouze 0,45% všech polských seker z období 6. – 1. poloviny 13. století mělo na sobě nějakým způsobem znázorněný křížek (Kotowicz 2013: 41). Proto bych tento typ seker doporučil rekonstruovat pouze omezeně a používat ho pro speciálních účely.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


BRØNDSTED,  Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.

HANSSON, Pär (1983). Jägarbacken (Borrarbacken). Ett gravfält från yngre järnålder, Örebro.

KOTOWICZ, Piotr N. (2013). The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: MAREK, Lech. Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław: 41–55, online.

PAULSEN, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

PEDERSEN, Anne (2008). Materiel kultur, identitet og kommunikation. In: ROESDAHL, Else – SCHJØDT, Jens P. Beretning fra syvogtyvende tværfaglige vikingesymposium, 7–26, online.

PETERSEN, Jan (1919). De Norske Vikingsverd, Kristiania.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. (2000). From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla.

SCHIØRRIONG, Ole (1978). Korset i øksen. In: Skalk 1978/6: 2829.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.