Řemeslníci #2 – Craftsmen #2

Vítám Vás u druhého dílu série o řemeslnících! V tomto díle se podíváme na práci mého letitého přítele Romana Krále, který se historické rekonstrukci ve nejvyšší úrovni věnuje přes deset let. Roman je zřejmě nejvýraznějším představitelem reenactora, který se věnuje Velké Moravě, tedy rekonstrukci proto-státního útvaru na území rozkládajícím u řeky Moravy  při moravsko-slovenské hranici. Šíře jeho zájmu reflektuje průřez životem v raném středověku – věnuje se řemeslu, duchovnu i válečnictví.


Welcome to the second part of the Craftsmen series! In this episode, we will have a look at the work of my long-time friend Roman Král, who has been devoted to historical reconstruction at the highest level for more than ten years. Roman is probably the most prominent representative Great Moravian reenactors – Great Moravia was a rich proto-state formation in the territory spreading along the Morava River near the Moravian-Slovak border. The scale of his interest reflects the cross-section of life in the early Middle Ages – he devotes himself to craft, spirituality and warfare.

Roman se ve svém řemesle věnuje zejména výrobě slovanských, skandinávských a chazarských opasků, peněženek, nožů, břitev a mečových pochev. Bravurně ovládá jemnou práci s kovy a kůží. Jako jeden z mála řemeslníků provádí tausování do železného povrchu. Jeho největší přednost plyne z pochopení funkce předmětů, jejichž je častým uživatelem, a tak jeho výrobky jsou nejen věrně vyrobeny podle předlohy, ale také s nejvyšším ohledem na praktičnost. Romanovy práce můžete shlédnout na jeho facebookové stránce Královo řemeslo.


Roman focuses mainly on the production of Slavic, Scandinavian and Khazar belts, wallets, knives, razors and sword scabbards. He brilliantly performs fine work with metals and leather. As one of the few artisans, he offers inlays done in an iron surface. His greatest advantage stems from the understanding of the function of objects, of which he is a frequent user, and so his products are not only faithfully made copies, but they also pay the utmost respect for practicality. Roman’s works can be seen on his Facebook page King’s Craft.

 

Velkomoravské nože se zdobenými kostěnými střenkami podle nálezů z Mikulčic a Přerova.


Great Moravian knives with decorated bone handles, based on finds from Mikulčice and Přerov.

 

Nůž inspirovaný nálezy z Gotlandu. Nůž s mosaznými kováními a rukojetí ovinutou stříbrným drátem. Pochva bohatě  zdobená mosazným kováni s prolamováním.

Knife inspired by finds from Gotland. The handle has brass fittings and is wrapped in silver wire. The sheath is richly decorated with brass fittings with openwork.

 

Vikinský sax s pochvou inspirovaný nálezem z Gotlandu.

Viking seax with sheath inspired by a find from Gotland.

Nůž a pochva podle nálezů z Haithabu.

Knife and sheath based on finds from Haithabu. 

 

Nůž s dřevěnou pochvou a mosaznými kováními inspirovaný nálezy z oblasti chazarského chanátu.

Knife with wooden sheath and brass fittings inspired by findings from the Khazan Khanate area.

Nůž alanských pastevců z Moščevé Balky s dřevěnými pochvami omotané kožený řemínkem.


Knife of Alan shepherds from Moschevaja Balka with wooden sheaths wrapped in leather strap.
Nůž západních slovanů (Německo). Nůž s rukojetí inspirovanou nálezem z hradiska Gross Raden a pochva šitá koženým řemínkem s mosazným kováním podle nálezu z Lübecku.

Knife of Western Slavs (Germany). Knife with handle inspired by the find from the hillfort Gross Raden and sheath sewn with a leather strap with brass fittings based on the find from Lübeck.

 

Opasek s nožem baltských kmenů pobitý mosaznými segmenty inspirovaný nálezy z Litvy.

Belt with knife of Baltic tribes, brass segments inspired by finds from Latvia.

 

Sada břitev z různých evropských lokalit raného středověku.

Set of razors from different European locations of the early Middle Ages.

 

Velkomoravské železná opasková kování s nákončím se třemi vývalky, typickým pro oblast hradiska Bojná.

Great Moravian iron belt fittings, the strap-end is decorated with three protrusion and is typical for the Bojná hillfort area.

 

Honosné podvazky zdobené stříbrnou tauzií s kováním podle nálezu z Mikulčic. Původně kování řemínků ostruh.

Luxurious garters decorated with silver inlay, based on finds from Mikulčice. Originally spurs straps.

 

Peněženka vyrobená podle hrobu Bj 819 v Birce. Přední strana peněženky je potažena zdobeným dekorovaným mosazným plechem.

Wallet based on the find from grave Bj 819 in Birka. The front of the wallet is covered with decorated brass plate.

 

Franská peněženka zdobená prošívaným motivem z lokality Roswinkel v Holandsku.

A replica of Frankish decorated wallet, based on the find from Roswinkel in Holland.

Pár velkomoravských tašvic s mosaznými kováními podle nálezu z Hulína-Pravčic a Starého Města.

A pair of Great Moravian wallets with brass fittings, based on finds from Hulín-Pravčice and Staré Město.

Mečová pochva pro velkomoravský meč. Kování řemení je inspirované nálezem trojlístkového kování z Mikulčič a kování ústí pochvy je inspirované nálezem z Pražského hradu.

Sword scabbard of Great Moravian sword. The belt fitting is inspired by the find of the trefoil fitting from Mikulčieč and the mouth fitting is inspired by the find from Prague Castle.

 Mečová pochva pro meč 11.-12. století s bohatou výzdobou rytými a malovanými medailony s kříži.

Sword scabbard of 11th-12th century with rich decoration, consisting of engraved and painted medallions with crosses.

 

Zde výběr zakončíme. Pokud Vás Romanovy výrobky zaujaly, jsem si jist, že velmi rád zodpoví Vaše dotazy. Lze jej zkontaktovat přes jeho osobní Facebook, jeho Facebookovou stránku nebo po emailu kralik.roman@centrum.cz.

Here we finish the selection. If you are interested in Roman’s products, I am sure that he will be happy to answer your questions. He can be contacted via his personal Facebook, his Facebook page or by email kralik.roman@centrum.cz.

 

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

The Length of Early Medieval Belts

There are some “truths” in reenactment that are not questioned even though they should be. These are called “reenactorism” and engaged by both newbies and veterans. In this article we will show one of these, the myth of a long belt in Early medieval Europe, following the work done by German reenactor Christopher Kunz.

It is fully evident from the preserved material that there was a number of approaches to belt wearing in the Early Middle ages. These approaches originated alongside cultural environment and local development, social ranking, gender and usage method. The assumption of using a uniform belt type with the same width and length is wrong. On the initiative of beginning reenactors who often raise questions about belt length, in this article we will try to map the legth of men’s leather belts according to iconography and finds in burial complexes.

Fig. 1: Grave no. 59 from the Haithabu-Flachgräberfeld burial site
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Simple belt with a short end (up to approx. 20 cm)

This form best resembles present belts, which are manufactured approximately 15 cm longer than the waistline. In seven graves from Birka, Sweden (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) the buckles are no more than 10 cm far from each other (Arbman 1943) and similar positions could be found throughout Europe – we can mention Great Moravian (i.e. Kalousek 1973: 33, Fig. 13) or Danish graves (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). There are no belts with hanging strap-ends in Early medieval iconography, which is rather schematic than detailed. Belts are scarcely visible in painted iconography as they usually seem to be overlapped by pleated upper tunics, which can be interpreted as an element of fashion. As a result the belt looks like a narrow horizontal line.

There is a certain contradiction between some burial positions and strap-end decor, where some of Early medieval belts had strap-ends that hung down when threaded through the buckle. The most graphic evidence comes from depictions of people and animals which can be seen on the strap-ends and placed lengthwise. In some cases, there are figures of naked men depicted on the strap-ends, which could imply that the hanging end could reach down to the genitals and symbolically represent or emphasize them (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). In the listing below we will attempt to suggest several manners of tying these belts.

Fig. 2: A selection of painted iconography of 9-11th century depicting a belt hidden in tunic pleats.
From the left: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11th century; BNF Lat. 1, 423r, 9th century; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11th century; XIV.A.13, 29v, 11th century
.

Fig. 3: Strap-ends depicting a naked man.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Fig. 4: A rare depiction of hanging strap-end in Western Europe iconography. Manuscript: Latin 1141, Fol. 14, 9th century.

  • Loose end
    The simplest form is represented by a belt worn in its nearly maximal length. The end is then short enough not to obstruct manual labour and because it copies the belt, it can be hidden in a pleated tunic. Depictions of loose belt ends can be quite typically observed in 13th and 14th century. Moreover, we know a belt from Early medieval Latvia which had a metal ring at its end, used to grapple on a buckle tongue. The very same method was is also known from Čingul mound, Ukraine, from 13th century (Отрощенко – Рассамакин 1983: 78).

Fig. 5: Reconstruction of belts from 400-700 AD in Zollernalb region, Germany.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Fig. 6: Reconstruction of Haithabu type belts.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Tucked behind the belt
    Another simple way of wearing a belt is tucking its end behind the already fastened part of the belt. We have at least one piece of evidence of this wearing from Anglo-Saxon England, where a belt passed through the buckle, flipped back and end tucked behind itself was documented (Watson 2006: 6-8). This forms a perpendicular line on the belt and keeps the face side of strap-end exposed. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.


Fig. 7: Strap-end being flipped back after going through the buckle and tucked behind the already fastened belt. Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Tucked in a slider
    Metal belt sliders are very scarce in terms of archeological material. One of this kind was found within Gokstad Barrow (C10439) and adjusted to fit a strap-end from the same grave (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Another slider was presumably found in Birka grave no. 478 (Abrman 1943: 138) and three more made of sheet bronze were apparently found in Kopparvik, Gotland (Toplak 2016: 126). According to sliders usually appearing in relation to spurs or garters where they are 2-3 centimeters wide (i.e. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), we can assume that if the sliders were used with belts more, we would be able to detect them more easily. It is possible that they corroded over time, that organic sliders were used too or that they will be found during a more detailed research. Generally we can assume that the sliders were used in cases where the buckles did not include holding plates – in opposite cases the holding plates would not be visible after using the slider.

Fig. 8: Reconstruction of the belt from grave no. 478 at Birka.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Fig. 9: Attempt for a reconstruction of the belt from Birka grave no. 949 applying a leather slider.
Author: Sippe Guntursson.

  • Puncturing two holes
    A relatively elegant reenactor’s solution is to puncture two consecutive holes and tuck the belt behind its buckle. All the belt’s components therefore remain visible. This solution was documented in case of at least two archeological finds from Britain and Belgium, 6th-7th century. (De Smaele et al. in pressWatson 2002: 3). The same system is known from Early medieval Latvia. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.

Fig. 10: Puncturing two holes that enables threading the strap-end behind a buckle.
Author: Erik Panknin.

  • Attaching by a thong
    Another aesthetical, yet undocumented manner of attaching a belt is adding a thong which holds the buckle’s tongue while the strap-end continues further behind the buckle. We have no evidence for this manner.

Fig. 11: Fixing the buckle with a thong attached to the belt. An unfounded hypothesis.
Author: L’Atelier de Micky.

  • Tucking into a buckle slot
    Buckles having a rectangular slot aside from the typical loop are very common in Eastern-European regions. After fastening the belt using the loop’s tongue, the strap-end could be tucked into this slot and hanged downwards. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.


Fig. 12: Reconstruction of the belt from Berezovec barrow.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Knot on a belt
    The most frequent solution among reenactors is undoubtedly a knot performed like this: after going through the buckle, the strap-end is tucked behind the belt from below and then passed through the resulting loop. This means achieving a perpendicular line on the belt and keeping the strap-end’s face side visible. This knot-tying, although with much shorter belt than standardly used in today’s reenactment, could be found in France during the Merovingian age (France-Lanlord 1961). With a high probability, the same solution was found in a grave from St Michael’s Church graveyard in Workington, England. Knots were often worn in 13th and 14th century.

Fig. 13: Reconstruction of a Merovingian belt from St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Composite belt with a long end

Some of the Eastern-European Early medieval decorated belts are manufactured in a more complex way, having one or more longer ends. In case of a belt constructed to have more ends, one of these ends – usually the shorter one – is designed to be fixed by the buckle, while the others are either tagged on or formed by the outer layer of two-layered belt. Long ends of these costly belts are designed for double wrapping, tucking into a slider or behind the belt. The length of the ends is not standardized, however we are unable to find any belt that would reach below its owner’s crotch when completely tied. While looking for parallels, we can notice that a belt compounded this way has many similarities to tassels on horse harnesses. Apparently, the belts were worn by riders or emerged from such a tradition, then maintained the position of wealthy status even after being adopted by neighbouring non-nomadic cultures. At last we can state that longer belts were designed mainly to hold more decoration and to allow the owner to handle the length more flexibly, whether for practical or aesthetical reasons.

Fig. 14: Composite belts with long ends.
A, b – belts from Gnezdovo (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – belts from Nové Zámky (Čilinská 1966: Abb. 19), d – belt from Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – reconstruction of belt tying from Káros, Hungary (Petkes – Sudár 2014).


Conclusion

The topic of belt lenght in reenactment is definitely a controversional one as it touches every male reenactor. Belts are sometimes costly and even a hint, originally meant as constructive critic, can easily cause negative emotions. There is no need for them though, as there is probably no reenactor who has never worn a long belt. We suppose that this reenactorism, used in practice for more than 30 years over the whole world, is caused by these factors:

  • unwillingness to perform one’s own research leading to imitation of a generally accepted model
  • bad access to sources or their misintepretation
  • easily obtainable and cheap, yet historically inaccurate belts sold on the internet in standard length of about 160 cm
  • unwillingness to talk about the problem by both organizers and attendants

In this article, we demonstrated that historical belts often did not have any hanging ends and that the maximum length where the end would reach was the crotch, which could have a symbolic meaning. Any of the aforementioned manners of attaching should not be incompatible with the sources we have at our disposal, however as we already mentioned, both the length and style of wearing followed local traditions. Western Europe therefore preferred delicately hidden belts while in Eastern Europe, the richly decorated belts were worn on public display.


Bibliography

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (in print). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Отрощенко, B. – Рассамакин, Ю. (1983). История Чингульского кургана // «Наука и жизнь», 1983/07, 78-83.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Available: https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Obr. 4: Raritní vyobrazení visícího nákončí v západoevropské ikonografii. Rukopis: Latin 1141, Fol. 14, 9. století.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 6: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 7: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 8: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 9: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 10: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 11: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 12: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 13: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 14: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Gokstad belt recreations

gokstad1


Then and now : the mound after the opening and the current state.

Dear reader, welcome back on this site that is dedicated to research and reenactment!

This time, we will examine belt components from Gokstad mound, Southern Norway. Being covered with 50×43 meters big mound and consisting of a richly furnished ship, the grave is one of the most well-known Scandinavian burials (more here and here). The buried person was probably a man of high rank that was connected to ruling family. Thanks to dendrochronological analysis, it was found that the timber for the burial chamber was cut in the first decade of the 10th century, and therefore the whole grave can be dated to this period (Bonde – Christensen 1993).

Even though the grave was robbed and all weapons and valuables were presumably taken, the presence of organic remnants – like skeletons, leather and wooden objects – as well as some cast products, makes the grave significant. However, the only scientific overview of the find was published by Nicolay Nicolaysen in 1882. It might seem some objects are not even treated in the book, while others are not depicted or described, but we have to realize that the mound was re-opened several times, namely in 1925 and 1928/9. From around 1950 onwards, Gokstad grave has been given academic attention several times, that covered bone, wood and metal analysis, detailed scanning of wooden objects and non-destructive documentation of the mound and near landscape. This delicate work has brought some light into how colourful the grave was originally (for example Bill 2013).

gokstad3

The grave of Gokstad recreated. Made by Ragnar L. Børsheim, Arkikon.no.

Among the finds, there were also many belts components. Before the experimental part of this article, it has to be said that it is not able to determine the sets, nor which components could be waist-worn and which were used as parts of horse bridles. That makes reconstruction extremely difficult, virtually impossible. To sum up, there are at least six belt buckles, at least nine strap-ends, at least seventy-four mounts of eleven different kinds and at least three belt slides. The complete list can be seen or downloaded here. Given the fact the burial consisted of twelve horses, eight dogs, several birds etc., it is very probably the most of belts belonged to animals. In the text below, you can read two different approaches of experienced reenactors and owners of custom-made Gokstad belt recreations. They both try to portray Norwegian high rank men from the 9th/10th century.

gokstad3

Reconstruction of the bridle from Borre. Taken from Unimus.no.

gokstad3

Reconstruction of the bridle from Gokstad.

 

gokstad3

Selection of belt components from Gokstad. Taken from Nicolaysen 1882.

joschJosch Weinbacher

Mannschaft der Ormrinn Brands, Austria

Belts are a crucial parts of reenactor kits. I consider them to belong to the basics, that everyone should get for a start, next to a tunic, trousers, shoes and a simple everyday-use knife. For a lower class character basically everything that can bind the tunic at the waist can serve as a belt. There is, hovever, a tendency towards richly decorated belts, and reenactors often purchase beautifully looking belts with rich fittings, even before doing proper research. I was no different in the beginning, I have to admit. When I started, I bought the first „viking-style“ belt, labelled so because of an overall nordic style, but absolutely not fitting to the region and time I wanted to depict (Norway in the 9th century). It was, in fact, not nordic, nor even early medieval at all, as I found out later.

I could have avoided that by doing my research, but also by taking smaller steps first. A simple D-shaped buckle would have served me perfectly, as I now recognize, and in my opinion even a simple leather strap, a piece of hemp rope or a pleated band would have been sufficient.

After a while, when my ambitions grew and my methods of research got better, I recognized that the issue with belts was a big one, because of a simple fact: tunics, trousers, shoes and knifes are somewhat generic in their overall look, it is hard to specify a reenactors region and timeframe by them alone. The fittings of a belt, however, can identify a person, if they are shaped according to a specific find. That is not only true for belts, but for jewellery in general. That’s way you can easily spot for example a brooch from Gotland on Norwegian woman’s apron, and it can be supposed she did not do her research properly. For belts it is much the same, regions and timeframes get mixed and mingled with others or are chosen wrongly, horsegear appears on people, and even unintended crossdressing can happen. Therefore, I decided that I had to purchase something that would fit the region and timeframe our group depicted better. The Gokstad ship-burial seemed obvious in that regard, because I am the leader of our group and was supposed to show some wealth in my kit.

This was actually of a great difficulty for me. Showing wealth in your kit is, to some extent, forcing you to be wealthy in reality too. Of course a modern recreation of a period piece does not match the worth of the original, but they can be quite expensive anyways. Needless to tell any reenactor that this hobby is an expensive one, I am sure.

When I decided to get myself Gokstad belt, I checked out some artisans who cast belt-fittings, located in Germany. The prices were stunning, and in the end I went along with a kind of poor recreation from an e-shop, that only featured the buckle and strap-end I desired, but no further ornaments, and it was smaller in size than the original. I went along with that for some years, but I was never fully satisfied. It was by mere chance that I later discovered a maker in Poland, who had quite reasonable prices and sold belts with Gokstad fittings. The assambling of the belt was not perfect, because the fittings were placed in a way, that they would be visible if one used the famous belt-knot that is widely accepted in reenactment, but for which there is not real evidence I have knowledge of. So I ordered the fittings only, and intended to assemble the belt myself.

Meanwhile I asked one of our group members, who had allready gained some experience in dying leather with period ingredients, if he could dye a strap for my belt in a bright red, making the finished piece more imposing. He came up with a recipe he found in the Mappae Clavicula, speaking of red wine and kermes. Cochineal was used as a replacement for kermes, again a matter of finances. The result was great. The belt did not become bright red, as intended, but took on dark, almost purple red, much like the colour of wine. For me, it is mostly that colour that makes the belt so great. When the ormaments arrived in the end, I only had to assamble the whole thing. Now I’m finally satisfied with my attire, even if the belt is not yet finished, since I’m still lacking one specific fitting, that I will add when I manage to find it. So my journey to a beautiful belt was a long one, and I have not yet fully completed it, but I am happy that my kit is again a bit improved. And that is, by all means, a process, that can never really end.

 

tomasTomáš Vlasatý

Marobud, Czech Republic

During my reenactment “career”, I have had about five or six belts. Some of them were done with pure fantasy, others were based on particular finds. In the beginning of 2016, I started to feel the need for a new belt, that would fit to my 10th century Norwegian impression. To be honest, it is not so easy to find a well-preserved belt, consisting of a buckle and a strap-end, in the region. Therefore, I decided for Gokstad.

My incredibly skilled friend Jan Bana from Storrvara took the task and made the set to order. During the process, he kept me updated by photos, so I could make some correction online. After several months, the bronze set was done, for a really reasonable price. The set consists of a buckle (C10437), a strap-end (C24239c) and twelve mounts (6×C10445 and 6×C10446). My friend and fellow Jakub Zbránek mounted the components to an impregnated belt for me.

It is true that my choice was quite hasty and motivated by the urge of recreation of unique objects. Indeed, some components are, to my best knowledge, the first imitations after 1100 years. Due to my decision, we were forced to make the buckle a bit smaller than the original, with a bronze tongue and without a folded sheet; the find from Hedrum (T1620) can be an analogy, when it comes to reconstruction. Another mistake is that no component is gilded. The biggest fault, however, is the usage of mounts, that were, with high probability, parts of horse bridles. If I spent more time doing the research, I would save money, and more importantly, my kit would be more accurate. On the other hand, my mistakes encouraged me to write this article. The fact that I was wrong is very important for me and my future progress. I am sure that I am going to order a new one in some time, a belt that would be more accurate and that could be called “a replica”.

 

Before the very end, let me express my thanks to Josch Weinbacher. In case you found this article inspiring, feel free to share it in your community or let us know. For any questions or notes, please, use the comment board below. Love the past, enjoy the present and look forward to the future! If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bibliography
  • Bill, Jan (2013). Revisiting Gokstad. Interdisciplinary investigations of a find complex investigated in the 19th century: In: Sebastian Brather – Dirk Krausse (ed.), Fundmassen. Innovative Strategien zur Auswertung frühmittelalterlicher Quellenbestände, Darmstadt: Konrad Theiss Verlag, s. 75–86.
  • Bonde, Niels – Christensen, Arne Emil (1993). Dendrochronological dating of the Viking Age ship burials at Oseberg, Gokstad and Tune, Norway. In: Antiquity. A quarterly review of archaeology vol. 67, 256, p. 575–583.
  • Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.