The Period Transport of Liquids

The transport and the storage of liquids are one of the biggest problems in the reenactment of any time period. Archaeological finds are only a few and making a keg or flask needs skill. For a person living in 21st century, it is much easier and cheaper to load a barrel of beer and some bottles of water to a car and after that hide everything in a tent. On historical events, there are principles of hiding modern bottles, however we would be lying, if we said that it is a generally valid and strictly followed convention.

If we move from a camp to a march, there is a necessity to have a field bottle, because in our luggage there is a limited space for equipment. In such a case, we are going to plan our way close to the springs and streams. Scandinavian streams (Old Norse lœkr) and mountain rivers have stayed drinkable even up till now, so if the Old Norse people made a good journey plan, they had no thirst. In the corpus of Old Norse dictionary, there is a term rǫst (“mile”), which literally means “distance between two halts”. Literary sources show existence of route with some fixed halts, which were located near the water streams.

Reconstruction of the farmstead Stöng, Iceland.

Even buildings and farmsteads were built near to the water streams. Water is necessary for a household, and people settled there not only because of water, but also because of fish. In some sources, the connection of a farm and a stream more than obvious:

Next to Ásólf’s hall, there was a river. Winter started and the river was full of fish. Þorgeir claimed that they settled on his fishing grounds, so Ásólf moved and built the second hall on west near to another river.
(The book of settlement, chap. 21, Hauskbók version)

The same situation was during the settlement of Iceland. Settlers often took up land, surrounded by two water streams. In addition, there was the law that the settler could take more land than she or he could walk around in one day. The farmstead Stöng, which was built in 11th century and covered by volcano ash in 1104, follows the same logic – it was built on a hill approximately one kilometer above the Fossá river. In densely built-up areas, water drained from wells. The most of farms did not need wells, because they had access to water streams (Short 2003: 74).

The containers for a water transportation can be divided to big volume containers and small volume containers. Among the big volume containers belong barrels, buckets and bigger ceramic vessels. Their volume can be between ones and hundreds of litres and they served for crowds, e.g. farm residents, merchants or soldiers on war expeditions. However, the dimension limits mobility, as can be shown by the quote from the Eyrbyggja saga (chap. 39):

Then too was it the custom of all the shipmen to have their drink in common, and a bucket should stand by the mast with the drink therein, and a locked lid was over it. But some of the drink was in barrels, and was added to the bucket thence as soon as it was drunk out.

The transport of barrels at the Bayeux tapestry.

The small volume containers were using for needs of individuals and they were parts of personal equipment. We are talking about different kinds of flasks, bags and bottles, which had limited volume – only up to several litres, but it was not difficult to carry them. It is necessary to add, that there are almost no preserved containers from Scandinavian area, so we have to use the written sources or look for the analogic finds from the period Europe.

The barrel from Haithabu.

The biggest container from the Viking period is a barrel (Old Norse: tunni, verpill). The barrels are well preserved in archeological, written and iconographic sources. In the previous written example, we can see the barrels were used for long-term storage of water on ships. Barrels also served for fermentation and storage of beverages in the halls. A big barrel with the volume of approximately 800 litres was found in Haithabu, Germany. Similar finds are known also from the Rome Empire period. Barrels of this kind are also depicted in the Bayeux Tapestry, where they are loaded on both carts and shoulders and carried to the ships. The Tapestry comments this depiction with these words: “These men carry arms to the ships and here they drag a cart laden with wine and arms.

A slightly smaller container is represented by a bucket, a tub and a vat (Old Norse: ker). The main advantage is a handle for the easier transport. It could be the most frequent big volume container of the period. A bucket was not provided with a permanent lid, because the liquid was meant for an immediate consumption. If it was necessary, the bucket could be covered by a removable lid (Old Norse: hlemmr or lok, see the quote from Eyrbyggja saga). The finds of buckets are well preserved in Oseberg and Haithabu. In Haithabu, they found imported big volume ceramics (so called Reliefbandamphoren) as well, which could be used for similar purpose thanks to transportation eyelets.

Opening of a bottle.  Made by Jakub Zbránek and Zdeněk Kubík.

We know only a few finds of flasks and bottles (Old Norse: flaska) made of leather, ceramics, wood, metal and glass in Early medieval Europe. Absence of local anorganic bottles in Scandinavia is a sign of the fact that organic materials were mainly used. From the following list, it is evident that ceramic, metal and glass bottles were imported to Scandinavia.

There are only a few written mentions about bottles from Scandinavia and they all are of the late date. It is interesting that some mentions are connected with bynames of people living in the Viking Age. We can find Þorsteinn flǫskuskegg (“bottle beard“) and Þorgeirr flǫskubak (“bottle back“) among the Icelandic settlers.

  • Leather bottle, made by Petr Ospálek.

    Leather bottles – it is the only kind mentioned in Old Norse sources. In Grettis saga (chap. 11), there is a funny story of Þorgeirr flǫskubak who is attacked by an assassin to his back, but he manages to survive, because the axe of the assassin hits a leather flask:

“That morning, Þorgeirr got ready to row out to sea, and two men with him, one called Hámundr, the other Brandr. Þorgeirr went first, and had on his back a leather bottle [leðrflaska] and drink therein. It was very dark, and as he walked down from the boat-stand Þorfinn ran at him, and smote him with an axe betwixt the shoulders, and the axe sank in, and the bottle squeaked, but he let go the axe, for he deemed that there would be little need of binding up, and would save himself as swiftly as might be. [Now it is to be said of Þorgeirr, that he turned from the blow as the axe smote the bottle, nor had he any wound. [Thereat folk made much mocking, and called Þorgeirr Bottleback, and that was his by-name ever after.”

This part continues with a stanza with this meaning: “Earlier the famous men cut their swords into enemies’ bodies, but now a coward hit a flask with whey by an axe. Even though it is a nice example of an Old Norse perception of society decline, but we can notice the mention about whey (Old Norse sýra). The whey was mixed with water in a ratio 1:11 and created a popular Icelandic drink, the so-called blanda (for the exactl mixture, see here, page 26). The saga suggests that Þorgeirr has got such a drink in his flask.

The leather flasks are mentioned in Anglo-Saxon sources and are archaeologically documented in Ireland, where were found some decorated pieces from 12th century. They are lightweight and ideal for long hikes. They are resistant against damage too. But sometimes water is running through, whis is a disadvantage. Summary, I recommend to reconstruct of leather variants.

A replica of a wooden bottle, made by CEA.


  • Ceramics bottles – ceramics bottles were popular for the whole Early medieval period. They were used in the the Roman times (Roman ceramics amphoras for a wine transporting are known from Rhineland), in the Migration period, as well as in the period of 9th to 11th century. One piece was found in Winchester, England (11th century, photos here, here, here), another one in Gnezdovo, Russia (10th century, photo here) and yet another in Great Moravian Staré Město (9th century, photos here and here). In Belgian Ertvelde-Zelzate (9th century, here), a painted flask was found. Analogies of this bottle were found in Dorestad and in Norwegian Kaupang too. The find from Kaupang is represented by nine orange painted shards – the only proof of ceramics flasks in Scandinavia (Skre 2011: 293). The similar shape to Roman amphoras remained popular in the Rhineland, and it devepoled into so-called Reliefbandamphoren that are up to 70 cm high. Some pieces were found in Haithabu as well. Ceramic bottles seem to be popular in Eastern Europe as well.

    The pottery industry of Viking Age Scandinavia was not very developed, so we can presume that all the ceramic bottles in Scandinavia were imported. Me and my colleagues were using this type for years and it proved to be very practical. On the other hand, the use is very questionable in Scandinavia.

  • Bronze bottle from Aska.

    Metal bottles – an unique copper-alloy bottle was found in the woman’s grave in Aska, Sweden. According to works, which I found on the internet (here and here), the grave dated to 10th century and the container is considered a Persian import, because of the inscription. The origin limits the usage in reenactment. A similar bottle was found in FölhagenGotland, and it is dated to the of 10th century (the picture on demand).

  • Glass bottles – I am aware of two Scandinavian bottle necks made of glass, they are very rare finds. The first one was found in Haithabu and is dated to the 9th century (Schiezel 1998: 62, Taf. 13:1–2). The second one was found in a rich female grave from Trå, Norway, dated to the 10th century. Pictures on demand.

All the mentioned bottles except the glass and metal examples do have the eyelets. So, we can suppose that they had got a strap for a hanging. To my knowledge, stoppers are never preserved, so they probably were made of wood. The experiments showed that oaken lathed or hand-made mushroom or cylinder-shaped stoppers are functional. While a simple wooden stopper works for wooden and leather bottles, in case of other materials, it is useful if the stopper is a bit smaller and wrapped in a textile, so the neck is not destroyed by the harder material of the stopper. 

I believe that the article provided a brief summary of Early medieval liquid containers. For reenactment purposes, I recommend to use the barrels and buckets for camp life and the bottles for a march. This can also lead to reconstructing proper banquet tools, like spoons, scoop and ladles, that are present in the sources. If needed, write your feedback into the comments, the problem of a liquid transportation is still opened. Many thanks to Roman Král, Zdeněk Kubík, Jan Zajíc and Jakub Zbránek, who helped me with this article and answered my questions. 

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


The book of settlement – Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Grettis saga – Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.

Eyrbyggja saga – Sága o lidech z Eyru. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Cleasby, Richard  Vigfússon, Gudbrand (1874). An Icelandic-English dictionary, Toronto.

Schietzel, Kurt (1998). Die Glasfunde von Haithabu, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Skre, Dagfinn (ed.) (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang. Kaupang Excavation Project Publication series, vol. 3., Århus.


For those interested in wooden barrels, buckets and ceramic vessels, I recommend these books:

Hübener, Wolfgang (1959). Die Keramik von Haithabu, Neumünster.

Janssen, Walter (1987). Die Importkeramik von Haithabu, Neumünster.

Wesphal, Florian (2006). Die Holzfunde von Haithabu, Neumünster.

Transport tekutin

Transport a uskladnění tekutin patří k nejpalčivějším problémům, se kterými se při rekonstrukci jakéhokoli období setkáváme. Archeologických dokladů je poskrovnu a výroba soudku či čutory vyžaduje zručnost, protože jinak bude výrobek protékat a nebude použitelný. Pro člověka žijícího ve 21. století je pochopitelně jednodušší a finančně dostupnější, když naloží do auta sud s pivem a PET-lahve s vodou, které pak schová do stanu. A ačkoli na historických akcích platí jistá zásada uklízení moderních lahví, byla by lež tvrdit, že se jedná o obecně platnou a přísně dodržovanou konvenci.

Pokud se z táborového ležení přesuneme k pochodům, již nám vzniká nutnost pořídit si polní lahev, protože do našeho zavazadla se vejde pouze omezené množství vybavení. A v takové situaci zřejmě naplánujeme naši cestu tak, abychom putovali kolem vodních toků a pramenů. Skandinávské potoky (staroseversky lœkr) a horské říčky jsou i v současné době běžně pitné, takže pokud si staří Seveřané svou cestu důkladně naplánovali, netrpěli žízní. Staroseverština navíc zachovává výraz rǫst (překládá se jako “míle”), které doslova znamená “vzdálenost mezi dvěma zastávkami”. Literární prameny jasně ukazují, že existovaly vytyčené trasy s několika pevnými zastávkami, které se musely rozkládat právě poblíž vodních toků.

Rekonstrukce statku Stöngu.

Také stavení a statky musely být vybudovány poblíž potoků. Voda je pro chod statku nezbytná a lidé se záměrně usazovali v její blízkosti, a to nejen kvůli vodě, ale také kvůli rybám. V některých písemných pramenech je spojení hospodářství – potok více než nápadné:

Vedle Ásólfovy síně protékala řeka. Bylo to na začátku zimy a řeka byla tehdy plná ryb. Þorgeir oznámil, že se mu usadili na lovišti, a proto se Ásólf posléze odstěhoval a postavil si druhou síň na západě u jiné řeky.” (Kniha o záboru země, kap. 21, verze Hauskbók)

Totéž lze spatřit při zabírání Islandu. Záborci si velice často nárokují půdu ohraničenou dvěma vodními toky. A zároveň také platil zákon, že muž si mohl zabrat pouze tolik půdy, kolik stihl za den obejít. O témže svědčí islandský statek Stöng, který byl založen v 11. století a který byl roku 1104 zasypán popelem ze sopky Hekly. Tento statek se nacházel na kopci zhruba kilometr nad řekou Fossá. V hustější městské zástavě se voda čerpala ze studní, které na statcích díky vodním tokům nebyly zapotřebí (SHORT, 2003: 74).

Používané transportní nádoby můžeme rozdělit na velkoobjemové a maloobjemové. Mezi velkoobjemové nádoby bych zařadil sudyvědra a větší keramické nádoby. Jejich objem se pohyboval řádově v jednotkách, desítkách, ale i stovkách litrů. Sloužily potřebám většího množství lidí, například obyvatelům statku či účastníkům válečné a obchodní výpravy. Jejich rozměry však omezovaly jejich mobilitu. Názorným příkladem může být následující úryvek:

“[Tehdy měli také všichni na lodi společnou vodu k pití a u stěžně mělo stát vědro s vodou přikryté poklopem. Hlavní zásoba vody však byla v sudech, z nichž se dolévalo vědro podle toho, kolik se z něj upilo.]” (Sága o lidech z Eyru. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 90; upraveno)

Transport sudů na výšivce z Bayeux.

Oproti tomu jako maloobjemové nádoby označuji ty, které sloužily potřebám jednotlivců a které mohly být součástí osobní výbavy. Jedná se o různé typy čutor a lahví. Měly sice omezený objem čítající pouze jednotky litrů, ale bylo možné je snadno přenášet. Nutno dodat, že nádoby tohoto typu se pro skandinávské poměry nedochovaly, a musíme proto vycházet z písemných podkladů (viz citát u kožených čutor) nebo analogických nálezů z tehdejší Evropy.

Sud z Haithabu.

Nejobjemnější nádobou, jaká byla v době vikinské známa, byl sud (staroseversky tunni či verpill). Sudy jsou dobře dochované hmotnými, písemnými a obrazovými prameny. V předchozí ukázce jsme již viděli, že sudy byly používány k dlouhodobému uchovávání vody na lodích. Sudy musely sloužit také ke kvašení a uchovávání alkoholických nápojů v síních. Velký sud o objemu zhruba 800 litrů byl nalezen v Haithabu; podobné nálezy sudů nacházíme již od doby římské. Velké sudy stejného typu nacházíme také na výšivce z Bayeux, kde je muži tlačí na vozech směrem k lodím. To výšivka komentuje slovy “Tito muži nesou zbraně k lodím a zde táhnou vůz s vínem a zbraněmi.

Menší nádobu představuje vědro/džber/káď (staroseversky ker). Hlavní výhodou bylo držadlo, díky kterému mohla být nádoba přenášena. Proto muselo jít o nejpoužívanější velkoobjemovou nádobu. Vědro postrádalo víko (staroseversky hlemmr či lok), protože tekutina byla určena k bezprostřednímu odběru; v případě nutnosti se vědro zakrývalo odjímatelným víkem (viz předchozí úryvek). Vědra jsou dobře zachovaná díky nálezům z Osebergu a Haithabu. V Haithabu byly nalezena také importovaná velkoobjemová keramika (např. Reliefbandamphoren), která mohla díky poutkům sloužit podobnému účelu.

Otevírání čutory. Za fotku děkuji Jakubovi Zbránkovi a Zdeňku Kubíkovi.

Z raně středověké západní, střední a severní Evropy známe ojedinělé nálezy čutor a lahví (staroseversky flaska) vyráběných z kůže, keramiky, dřeva, kovu a skla. Jejich absence v severském prostředí by se dala vyložit tak, že se používaly hlavně organické materiály; z následujícího seznamu je rovněž patrné, že keramické, kovové a skleněné čutory se mohly do Skandinávie dostávat pouze jako import.

Písemných zmínek o lahvích je málo a jsou pozdního data (viz zde). Zajímavé je však, že se některé literární zmínky pojí s příjmími reálných osobností doby vikinské. Tak můžeme mezi islandskými záborci nalézt Þorsteina flǫskuskegga (“lahvové vousy”) a Þorgeira flǫskubaka (“lahvová záda”). Přinejmenším u příjmí flǫskuskegg nevíme, k čemu se přesně vztahuje; mohlo se vztahovat k nám neznámé události nebo k tvaru Þorsteinových vousů.

  • Kožená čutora. Výrobce Petr Ospálek.

    Kožené čutory – tento druh čutory je jako jediný zmíněn v písemných pramenech – v Sáze o Grettim (kap. 11) se objevuje humorná příhoda, kdy vrah zasekne sekeru muži do zad a ten přežije jen proto, že ho zachrání kožená čutora, kterou má (na řemínku?) na zádech:

“[Ráno se chystal Þorgeir na moře a s ním dva muži, z nichž jeden se jmenoval Brand. Þorgeir šel první. Na zádech měl koženou čutoru (leðrflaska) s pitím. Byla veliká tma. Když Þorgeir vycházel z loděnice, skočil Þorfin po něm, míře mu sekyrou mezi lopatky. Sekyra vnikla hluboko a bylo slyšet jakoby zašplouchnutí. Þorfin pustil sekeru, mysle, že už nebude potřebí obvazu, a snažil se co nejrychleji zmizet. (…) Nyní se vraťme k Þorgeirovi, který se při ráně uhnul, takže sekyra zasáhla čutoru a on sám zůstal nezraněn. (…) Þorgeirovi se však za to dostalo jen žertu a posměchu a přízviska flǫskubak. A to přízvisko mu také od té doby zůstalo.]” (Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957: 49; upraveno)

Na tento úryvek v sáze navazuje strofa, jejíž vyznění je zhruba takovéto: “Dříve slavní muži nořili meče do těl, ale nyní zbabělec sekl sekerou do čutory se syrovátkou.” Jde sice o názornou ukázku staroseverské představy o postupném úpadku světa, my si však budeme všímat hlavně zmínky o syrovátce (staroseversky sýra). Ta se míchala s vodou v poměru 1:11, čímž vznikl oblíbený islandský nápoj, tzv. blanda (doslova “směs”, viz zde, str. 26). Sága nasvědčuje tomu, že Þorgeir měl v čutoře právě tento druh nápoje.

Kožené čutory jsou archeologicky doloženy v Irsku, kde bylo nalezeno několik dekorovaných kusů z 12. století. Vzhledem k jejich nízké hmotnosti jsou ideální na dlouhé pochody. Jsou také relativně odolné proti poškození. Jejich nevýhodou je, že občas protékají. Celkově vzato doporučuji rekonstruovat kožené varianty.

  • Replika dřevěné čutory. Výrobce CEA.

    Dřevěné čutory – tento typ známe hlavně z kontinentálního prostředí; dřevěné čutory byly nalezeny v merovejském hrobu z Kolína nad Rýnem, alemanském hrobu z Oberflachtu či velkomoravském hrobu ze Starého Města. V užívání zůstaly až do 15. století. Ve skandinávském prostředí pro ně sice nemáme přesvědčivý doklad, ale vzhledem k vikinskému zpracování dřeva je můžeme považovat za uvěřitelné. Jsou těžší a křehčí než kožené čutory.

  • Keramické čutory – raně středověké keramické čutory byly nalezeny například v anglickém Winchestru (11. století; fotky zde, zde, zde) či velkomoravském Starém Městě (zde a zde). V belgickém Ertvelde-Zelzate (9. století, zde) byla nalezena malovaná čutora, jejíž analogie byly nalezeny v Dorestadu a také v norském Kaupangu. Nález z Kaupangu je reprezentován devíti oranžově malovanými střepy a jedná se o jediný doklad keramických čutor ve Skandinávii (Skre 2011: 293). Z římských dob se v Porýní dochovaly keramické amfory, které sloužily k transportu vína. Podobný tvar (ovšem s jinými proporcemi, až 70 cm) zachovávají Reliefbandamphoren, které byly nalezeny v Haithabu. Nutno dodat, že severské zpracování keramiky nebylo v době vikinské natolik kvalitní, aby mohlo vyprodukovat takové čutory, takže pokud se ve Skandinávii objevily, jednalo se o import z oblasti Porýní (centrum badorfské keramiky). Pěknou rekonstrukci velkomoravské keramické čutory (viz obrázek vpravo) můžete nalézt zde. Osobně jsem ke keramické čutoře také přistoupil (viz fotky níže), ale pro velkou váhu a sporné použití ve Skandinávii ji nedoporučuji.

  • Bronzová lahev z Asky.

    Kovové lahve – jako čutora mohla sloužit také unikátní bronzová lahev, která byla nalezena v ženském hrobu ze švédské Asky. Podle prací, které jsem našel na internetu (zde a zde) se hrob datuje do 10. století a nádoba je kvůli nápisu považována za perský import, což také omezuje možnosti použití při historické rekonstrukci. Totožná lahev byla nalezena ještě na Gotlandu v lokalitě Fölhagen a datuje se na konec 10. století (o obrázek se případně přihlašte).

  • Skleněné lahve – jsem si vědom dvou nálezů hrdel ze skleněných lahví, které mohly rovněž sloužit jako čutory. Spolu s kovovými lahvemi se jedná o vzácné nálezy. První hrdlo bylo nalezeno v Hedeby a datuje se do 9. století, zatímco druhé pochází z norského Trå (Hordaland), které se datuje do 10. století. Pro obrázky, detailní informace a komparativní materiál viz Schiezel 1998: 62 + Taf. 13:1–2 (o informace se případně přihlaste).

Všechny zmiňované čutory kromě kovových a skleněných lahví mají poutka, a proto můžeme předpokládat, že k nim byl připojen řemínek, který umožňoval zavěšení. Špunty se nedochovaly, ale mohly být dřevěné. Při rekonstrukci se osvědčily dubové soustružené nebo ručně vyřezávané špunty tvaru hříbku nebo válce. Kolega Zdeněk Kubík, který rekonstruoval koženou a keramickou čutoru, se vyjádřil ke špuntům následovně:

Do kožené čutory se udělal přibližný tvar, následně se hrdlo čutory zahřálo, špunt nacpal a hrdlo čutory natvarovalo. Po zatvrdnutí (špunt bylo potřeba předem pomazat olejem/sádlem) jsem vnitřek hrdla ještě potáhl malou vrstvičkou vosku a vyhladil. Pro keramickou čutoru se udělal špunt menší, následně obtočil lněným plátnem a to se napustilo voskem (na keramiku se špunt nikdy nepodaří snadno napasovat kvůli nerovnoměrnému tvaru hrdla). Plátno slouží jako ucpávka a měkčená vrstva, která brání roztržení hrdla láhve. Je potřeba vrstvu plátna volit citlivě a pečlivě tak, aby ani nepropouštěla vodu, ani nehrozilo roztrhnutí hrdla.“

Věřím, že v článku bylo řečeno všechno podstatné a že není potřeba žádný detailnější závěr. Reenactorům doporučuji při táboření používat sudy a vědra, zatímco při putování čutory. Pokud chcete, můžete se vyjádřit v komentářích, protože otázka transportu vody na historických akcích je stále otevřená. Rád bych také poděkoval Romanu Královi, Zdeňku Kubíkovi a Janu Zajícovi, kteří mi pomohli při psaní článku a odpovídali na mé neúnavné otázky. Poděkování patří rovněž Jakubu Zbránkovi a Chin shin za možnost zveřejnit jejich fotografie.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Kniha o záboru země – Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.

Sága o lidech z Eyru. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

CLEASBY, Richard  VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

SCHIEZEL, Kurt. Die Glasfunde von Haithabu, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32, Neumünster 1998.

SHORT, William R. Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson 2010.

SKRE, Dagfinn (ed.). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang. Kaupang Excavation Project Publication series, vol. 3., Århus 2011.

Zájemce o dřevěné sudy, vědra a keramické nádoby z Haithabu odkazuji na knihy:

HÜBENER, Wolfgang. Die Keramik von Haithabu, Neumünster 1959.

JANSSEN, Walter. Die Importkeramik von Haithabu, Neumünster 1987.

WESTPHAL, Florian. Die Holzfunde von Haithabu, Neumünster 2006.