Scandinavian cloak pins with miniature weathervanes


During my research work, I have long been coming across an unusual type of artefacts, which are being described as miniature weathervanes (Swedish: miniatyrflöjel, miniflöjel, German: Miniaturwetterfahne). After many years, I have decided to take a deep look into these interesting objects and provide the readers with thorough analysis, comments and further references.

Finds description

At the moment, I am aware of eight more or less uniform miniature weathervanes, originating from seven localities. Let us take a detailed look at each of them:

  • Svarta jorden, Birka, Sweden
    At the end of the 19th century, one miniature weathervane was found in the Black Earth (located on Björko) during the excavations led by archaeologist Hjalmar Stolpe. It is 45 mm long and 35 mm wide (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). The material is gilded bronze (Lamm 2002: 36, Bild 4a). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under the catalogue number 5208:188; the on-line version of the catalogue also mentions a presence of 85 mm long pole (stång).Literature: Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Sörling 2018; Thunmark-Nylén 2006; catalogue SHM.

The miniature weathervane from Birka. Source: Salin 1921: Fig. 4; catalogue SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Most likely in 1881 in Tingsgården, a barrow was found on the land of Ålandian landlord Robert Mattsson, whene he took it apart to use the materials for landscaping. Inside of the barrow, he found a wooden riveted coffin with remnants of coal, bones and an iron object. An archaeological research was conducted in the summer of 1903 by Björn Cederhvarf from The National Museum of Finland, who documented the find and transported it to the museum in Helsinki. The landlord’s son made yet another discovery in the barrow’s ground – a damaged bronze item with stylised animal ornament – a miniature weathervane which was 52 mm long, 37,5 mm wide and weighed 17,6 grams. To this day, the object is stored in The National Museum of Finland, designated by inventory number 4282:13. The Åland Museum only displays a very successful replica (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    : Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

A miniature weathervane from Tingsgården. Source: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Sweden
    Supposedly in 1971, a highly damaged cremation burial was uncovered near Gropstad at Dala-Floda, containing only two fragmentary casts of miniature weathervanes (Frykberg 1977: 25-30). Both were made of bronze and vary in shape, level of conservation and decoration. One of them does not retain pole sockets, has more significant tassels and is of Borre design. The other has pole sockets, but lacks the tassels – instead, it has perforation, which could had been used for tassel attachment – and is decorated with simple concentric circles. Currently, the weathervanes are stored in Dalarnas Museum in Falun, Sweden. 

    Literature: Frykberg 1977; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Gropstad weathervanes. Source: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Another miniature weathervane was found during excavation of a Viking age marketplace near Häffinds on the eastern coast of Gotland (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). The excavation was then led by Göran Burenhult from the Stockholm University and the weathervane was the most interesting item found during the work. The object is made of bronze, measures 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) or 54 mm × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). It weighs 26 grams (Lamm 2002: 39). During that time, this particular weathervane brought interest mainly due to having been the first one differentiating from the Birka and Tingsgården finds: it has three pole sockets, the yard ends with animal head terminal and the tassels are pointed.

    : Brandt 1986; Edgren 1988; Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Häffinds weathervane. Source: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Sweden
    A completely shape-identical bronze weathervane was found in spring of 2002 during excavation in Söderby, Sweden, lead by Bo Petré. It was unearthed in a particularly interesting cremation grave A 37 – it seems the grave was deliberately dug within a Bronze Age barrow, and the dead (presumed male) was laid on a bear fur along with dogs, a horse, a chest, a long knife, a silver-posament decorated clothing, two oriental silver coins from 9th century, a comb, a whetstone, two ceramic cups and an iron necklace with a hammer pendant and then cremated (Petré 2011: 60-61). The weathervane is 48 mm long, 37 mm wide and weighs 19,9 grams. Three pole sockets hold a bronze circular shaft, which is broken on both ends (Lamm 2002: 39). The grave has been dated to 10th century (Lamm 2002: 39). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under catalogue number 26192 (F2).

    : Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006; Petré 2011; catalogue SHM.

Söderby weathervane. Source: catalogue SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Russia
    After the Söderby weathervane find, Jan Peder Lamm, the author of an article about miniature weathervanes, received a message of yet another object from Russian archaeologist Kirill Michailov of the IIMK Institute of Russian Academy of Sciences. The miniature weathervane was excavated in Novoselki village in Smolensk area. The message also included a drawing, produced by Mr. Michailov himself after the find in 1996. The drawing shows that the item is the same type like the Häffinds and Söderby finds, though differentiating in the number of pole sockets – having only two instead of three and mounted with an iron shaft. Dr. Lamm stated (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61) that the find originates from the grave nr. 4, which was marked as incorrect after the publication of E. A. Schmidt’s find in 2005. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) claims that the miniature weathervane was found in the grave nr. 6, along with a spearhead, a knife and a ceramic cup. The object was depicted with a long needle pin and a ring in the form of clothing pin. Personal interviews conducted with archaeologists Sergei Kainov (State Historical Museum of Russia), Kirill Mikhailov (Institute for the History of Material Culture, Russia) and jeweller Vasily Maisky indicate that Schmidt’s drawing is a reconstruction and that the weathervane (which is now stored in The Smolensk State Museum-Preserve under inventory number 23656/1-9) is broken to pieces and lacks the central part with the ring. Despite that, there is no reason not to trust in Schmidt’s reconstruction; it only means that not all of the pieces of the original find are on display.

    Literature: Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Schmidt 2005; Thunmark-Nylén 2006.

A drawing of the Novoselki weathervane. Source: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

The miniature weathervane from Novoselki. Source: Vasilij “Gudred” Maiskij.

A drawing of the weathervane from Novoselki. Source: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Germany
    During the autumn of 2002, the International Sachsensymposion (Internationales Sachsensymposion 2002) was organised at the Schwerin castle, where Dr. Lamm held a speech on then newly excavated Söderby and Novoselki weathervanes. After the presentation, he was informed by Friedrich Lüth about yet another, similar object found nearby, at the Viking age trading centre Menzlin. The very same day, Mr. Lamm went to see the find that was deposited in a special showcase in Menzlin, which is used for displaying newly excavated items from the area. He acknowledged that the item is in fact a miniature weathervane and is very similar to the Birka and Tingsgården finds (Lamm 2003). The weathervane was probably excavated in 1999 and published the next year (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). As far as we can tell from the detailed photos, it is about 50 mm long and 38 mm wide.

    : Schirren 2000; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Menzlin weathervane. Source: Lamm 2003: Abb. 1.

Looking at the finds, we can clearly define two standardized types of the miniature weathervanes – the “Birka type” and the “Häffinds type” – along with the unusual and atypic pieces (Gropstad). Next, we will take a closer look at the presumed function of these objects and the symbolism of miniature weathervanes in Old-Norse culture.

Map of the miniature weathervane finds mentioned in the article. Source: Lamm 2004: Fig. 2.

The function of miniature weathervanes

Jan Peder Lamm had three theories on the possible function of miniature weathervanes. According to him, they were mainly a status symbols and pieces of artistic value. At the same time, he held the opinion of the objects being a part of boat-models, similar to ship-shaped candlesticks (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), which we know from Norwegian church environment of 12th and 13th century (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). The third supposed function was in a seafaring naviagion tool – Mr. Lamm suggested the weathervanes could had been used to help with determining angular height of astronomical objects. This theory was pursued before Lamm by Engström and Nykänen (Engström – Nykänen 1996) but was denoted as surreal and inconclusive (Christensen 1998).

As far as we can tell, the theory of boat models does not fit most of the listed finds. The boat-shaped candlestick platforms are at least two centuries younger and we have only one pair-find of the weathervanes from Gropstad. Thus, it is more probable that the Viking-Age miniature weathervanes were a part of clothing pins, as can be seen at the example from Novoselki. It seems that the poles were narrowed on the inserting part, while having the tip widened and flattened. Below the weathervane, there was a eyelet for attaching a string, which was used for fixing the pin. This method was most likely used for cloak fastening. The standardized look can indicate a centralized manufacture and distribution via for example gift-giving.

Cloak pins with miniature weathervanes made by Vasili “Gudred” Maisky.

Weathervane symbolism

The literature on miniature weathervanes was to a major extent focused on symbolism that was presumed the items had. From the era between 1000-1300 AD, we know of at least five complete Scandinavian weathervanes and several of their fragments – all of which were made from gilded high-percentage copper (Blindheim 1983: 104-105). That is in compliance with literary sources, which place gilded weathervanes (oldnorse: veðrviti) at the bow of the war ships of important personas (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). The bow-situated weathervanes can also be found in 11th-13th century iconography, while in the older iconography, the weathervanes can also be found on masts (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Aside of that, we also have several instances of the weathervane motive used on metal applications of horse harnesses, pendants and – as discussed above – as clothes pins, which are very faithful miniatures of the genuine ship weathervanes.

Scandinavian weathervanes and their fragments, 1000-1300 AD.

From the upper-left: Källunge weathervane, Heggen weathervane, Söderal weathervane, Tingelstad weathervane, Høyjord weathervane, a horse figurine from the Lolland weathervane. Source: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Selection of miniature weathervanes depicted in iconography, 800-1300 AD.

From the left: Sparlösa runestone, Stenkyrka runestone, Bergen engraving, engravings from churches in Borgund, Urnes and Kaupanger. Source: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Horse harness fittings in a shape of weathervane, Borre and Gnezdovo.
Source: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; catalogue Unimus.

Norwegian church boat-shaped candlesticks with weathervanes, 1100-1300 AD.

The weathervanes first started to appear on bow of the ships as early as 11th century, when they began to replace the wooden heads. Their function did not change though – the weathervanes were also removable, and the animals depicted on them were meant to frighten any chaotic agents dwelling along the journey. At the same time, the weathervane posed as a revering representation of the ship’s owner and thus presented a clearly distinguishable symbol. It is often stated that the function of weathervanes changed throughout the following ages, finding the usage on church buildings. However, according to Martin Blindheim (1983: 107-108), the old Norwegian military service laws mention that important ship equipment was stored in churches, and while the rest of the equipment (sails, ropes) fell victim to the passing of time, the weathervanes survived and became a permanent property of the churches. The connection of a church and a ship in naval-oriented Scandinavia is also backed up by the church boat-shaped candlesticks.

At the very least we can say that during the Viking Age, the weathervane was perceived as a property of the ship’s owner and as a precious symbol referring to naval activity and personal reputation. Not every ship owner could afford such an accessory though – the weathervane was undoubtedly limited only to a very small group of the richest, who owned huge and top-grade equipped vessels. The tradition of using weathervanes was so anchored in Scandinavian culture, that it had a substantial effect on weathervane usage even in different parts of Europe – e.g. France where the French word for “weathervane” (girouette) originates from Old Norse (Lindgrén – Neumann 1984).


Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Skandinávské spony s korouhvičkou

Při badatelské činnosti jsem se dlouhodobě setkával se zvláštním typem předmětů, které se označují jako miniaturní větrné korouhvičky (šv. miniatyrflöjel, miniflöjel, něm. Miniaturwetterfahne, angl. miniature weathervane). Po mnoha letech jsem se rozhodl, že tyto zajímavé artefakty zmapuji a poskytnu českému čtenáři s komentářem a odkazy na literaturu.

Popis nálezů

V současné chvíli je známo celkem osm poměrně uniformních miniaturních korouhviček ze sedmi lokalit. Na každou z nich se nyní detailněji podíváme.

  • Svarta jorden, Birka, Švédsko
    Na konci 19. století byla jedna korouhvička o délce 45 mm a šířce 35 mm nalezena v tzv. Černé zemi při vykopávkách prováděných archeologem Hjalmarem Stolpem (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). Korouhvička je vyrobena z bronzu, který je pozlacený (Lamm 2002: 36, Bild 4a). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 5208:188; online verze katalogu tohoto muzea udává ještě přítomnost žerdi (stång) o délce 85 mm.

    LiteraturaSalin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Sörling 2018Thunmark-Nylén 2006katalog SHM.

Korouhvička z Birky. Zdroj: Salin 1921: Fig. 4katalog SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Patrně roku  1881 byl na pozemku ålandského hospodáře Roberta Mattssona v Tingsgårdenu nalezena mohyla, jejíž půda byla použita k úpravě terénu pozemku. Uvnitř mohyly byla nalezena snýtovaná dřevěná rakev s pozůstatky uhlí, kostí a železný předmět. Archeologický výzkum byl podniknut až létě roku 1903, a sice Björnem Cederhvarfem z Národního muzea z Helsinek, který nález zdokumentoval a převezl do helsinského muzea. Hospodářův syn v půdě z mohyly nalezl poničený bronzový předmět se stylizovaným zvěrným ornamentem – korouhvičku o délce 52 mm, výšce 37,5 mm a váze 17,6 gramů. Předmět je dodnes uložen ve Finském národním muzeu pod inventárním číslem 4282:13, v Ålandském muzeu lze spatřit jen zdařilou repliku (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Salin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Tingsgårdenu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Švédsko
    Zřejmě roku 1971 byl u lokality Gropstad u Dala-Flody objeven silně poškozený kremační hrob, který sestával pouze ze dvou fragmentárních odlitků korouhviček (Frykberg 1977: 25-30). Oba jsou vyrobeny z bronzu a liší se od sebe tvarem, stupněm zachování a dekorací. Zatímco jeden nemá zachované úchyty pro žerď, má výraznější střapce a je zdoben stylem Borre, u druhého se úchyty pro žerď dochovaly, avšak nemá výrazné střapce – místo nich má otvory, za které mohly být střapce pověšeny – a je zdoben jednoduchými soustřednými kruhy. V současné době jsou korouhvičky uloženy v  Muzeu Dalarny ve městě Falun.

    LiteraturaFrykberg 1977Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvičky z Gropstadu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Další korouhvička byla nalezena při výzkumu vikinského tržiště poblíž Häffinds na východním břehu Gotlandu (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). Vykopávky tehdy vedl Göran Burenhult ze stockholmské univerzity a korouhvička byla nejzajímavějším nálezem jím vedených vykopávek. Je vyrobena z bronzu ve velikosti 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) či 54 × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). Váží 26 gramů (Lamm 2002: 39). Ve své době tato korouhvička vyvolala zájem zejména proto, že byla první, která se výrazně odlišovala od nálezů z Birky a Tingsgårdenu : má tři úchyty pro žerď, ráhno končí vyceněnou zvířecí hlavou a střapce jsou zašpičatělé.

    Brandt 1986Edgren 1988Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Häffinds. Zdroj: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Švédsko
    Tvarově zcela identická bronzová korouhvička byla nalezena na jaře roku 2002 při vykopávkách v Söderby, které vedl Bo Petré. Konkrétně byla nalezena v mimořádně zajímavém kremačním hrobu A 37 – zdá se, že hrob byl záměrně vyhlouben v mohyle z doby bronzové, a zemřelý, zřejmě muž, byl před žehem uložen na medvědí kožešinu se psy, koněm, truhlou, dlouhým nožem, oděvem zdobeným stříbrným pozamentem, dvěma orientálními stříbrnými mincemi z 9. století, hřebenem, brouskem, dvěma keramickými poháry a železným náhrdelníkem s přívěskem kladiva (Petré 2011: 60-61). Korouhvička má délku 48 mm, výšku 37 mm a váhu 19,9 gramů. Tři úchyty jsou vyplněny bronzovou tyčkou kruhového průřezu, která je na obou koncích ulomená (Lamm 2002: 39). Hrob je datován do 10. století (Lamm 2002: 39). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 36192 (F2).

    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006Petré 2011katalog SHM.

Korouhvička ze Söderby. Zdroj: katalog SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Rusko
    Jan Peder Lamm, autor článků o miniaturních korouhvičkách, po objevu korouhvičky z Söderby obdržel zprávu od ruského archeologa Kirilla Michailova z Institutu IIMK Ruské akademie nauk zprávu o další korouhvičce, nalezené ve vesnici Novoselki ve smolenské oblasti. Součástí zprávy byla také kresba, kterou pan Michailov vytvořil během odkrytí roku 1996. Z ní je patrné, že jde o stejný typ, jako u korouhviček z Häffinds a Söderby, avšak místo tří úchytů u ní nacházíme pouze dva, opět vyplněné kovovou žerdí. Dr. Lamm uvedl (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61), že nález pochází z hrobu č. 4, což se ale po publikování nálezu E. A. Schmidtem roku 2005 ukázalo jako chybné. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) uvádí, že se korouhvička našla v hrobu č. 6, společně s hrotem kopí, nožem a keramickým pohárem. Korouhvičku znázorňuje s dlouhou jehlicí a kroužkem ve formě oděvní spony. Osobní rozhovory s archeologem Sergejem Kainovem, Kirillem Michailovem a šperkařem Vasilem Maiskym ukázaly, že Schmidtova kresba je rekonstrukcí a že korouhvička, která je nyní uložena ve Smolenském muzeu pod inv. č. 23656/1-9 bez středové části s kroužkem, je na kusy rozlámaná. Není však důvodu Schmidtově rekonstrukci nevěřit; pouze to znamená, že ne všechny části původního nálezu jsou vystaveny.

    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Schmidt 2005Thunmark-Nylén 2006.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

Korouhvička z Novoselek. Zdroj: Vasilij “Gudred” Maiskij.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Německo
    Na podzim roku 2002 se na zámku Schwerin konala Mezinárodní saské sympozium 2002 (Internationales Sachsensymposion 2002), na němž Dr. Lamm přednesl příspěvek o tehdy nových nálezech ze Söderby a Novoselek. Po konci příspěvku jej Friedrich Lüth upozornil, že podobný předmět byl nalezen také nedaleko místa konání, v obchodním centru Menzlin. Ještě téhož večera si jej pan Lamm prohlédl ve speciální vitríně v Menzlinu, do které se umisťují nové nálezy z lokality, a seznal, že se jedná o korouhvičku, která je velmi podobná nálezům z Birky a Tingsgårdenu (Lamm 2003). Korouhvička byla objevena zřejmě roku 1999 a byla publikována následujícího roku (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). Nakolik lze soudit z detailních fotografií, korouhvička je dlouhá zhruba 50 mm a vysoká 38 mm.

    Schirren 2000Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Menzlinu. Zdroj: Lamm 2003: Abb. 1.

Nakolik můžeme vidět, vyčleňují se nám dva různé standardizované typy – “typ Birka” a “typ Häffinds” -, jakož i nestandardní, atypické kusy (Gropstad). V následující částech se podíváme na funkci těchto miniatur a symboliku větrných korouhviček ve staroseverském prostředí.

Mapa miniaturních korouhviček uvedených ve výčtu. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 2.

Funkce miniaturních korouhviček

Jan Peder Lamm v minulosti zastával tři názory na funkci miniaturních korouhviček. Podle něj mělo jít v první řadě o  statutový a umělecký předmět. Současně prosazoval názor, že se jednalo o součásti modelů lodí na způsob svícnů (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), které známe z norského kostelního prostředí 12.-13 století (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). Třetí funkcí předmětu bylo podle Lamma užití při navigaci, kde korouhvičky mohly pomoci k určování úhlové výšky nebeských těles. Tuto teorii před Lammem již rozvinuli Engström a Nykänen (Engström – Nykänen 1996), experti ji však označili za fantaskní a nepřesvědčivou (Christensen 1998).

Nakolik můžeme soudit, teorie o modelech lodí neplatí zdaleka pro všechny uvedené kusy. Kostelní svícny ve tvaru lodí jsou nejméně o dvě staletí mladší a párové korouhvičky známe pouze z Gropstadu. Přiklonit se můžeme spíše interpretaci, že miniaturní korouhvičky doby vikinské byly součástmi oděvních spon, jak to ukazuje korouhvička z Novoselek. Zdá se, že žerdě byly v místě nasouvání na úchyty ztenčené, na hrotu naopak rozšířené a zploštělé, pod korouhvičkou opatřeny očkem na připevnění šňůrky, jejíž fixování opisovalo osmičku kolem korouhvičky a hrotu nebo jednoduše pouze jehlu. Touto sponou bylo možné fixovat plášť. Uniformnost tvarů a vzhledu svědčí o možné centrální výrobě a distribuci, například formou darů.

Spony s korouhvičkou vyrobené Vasilem “Gudredem” Maiskym

Symbolika korouhviček

Literatura, která referovala o miniaturních korouhvičkách, si ve velké míře všímala symboliky, která byla korouhvím přisuzována. Z období let 1000-1300 známe nejméně pět skandinávských kompletních korouhví a několik jejich fragmentů – všechny jsou vyrobeny z pozlacené vysokoprocentní mědi (Blindheim 1983: 104-105). To je ve shodě s písemnými prameny, které pozlacené větrné korouhve – ve staroseverštině veðrviti – kladou na přídě válečných lodí významných osob (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). Korouhve na přídích můžeme nalézt také v ikonografii 11.-13. století, zatímco v ikonografii starší je můžeme nalézt i na stěžni (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Kromě toho se s motivem korouhvičky setkáváme u kovových aplikací koňských postrojů, přívěšků, a – jak jsme výše ukázali – oděvních spon, které jsou velmi věrnými miniaturami skutečných lodních korouhví.

Skandinávské větrné korouhve a jejich fragmenty, 1000-1300. 

Zleva nahoře: korouhev z Källunge, korouhev z Heggenu, korouhev ze Söderaly, korouhev z Tingelstadu, korouhev z Høyjordu, figurka koníka z korouhve z Lollandu. Zdroj: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Výběr korouhviček vyobrazených v ikonografii, 800-1300.

Zleva: kámen ze Sparlösy, kámen ze Stenkyrky, rytina z Bergenu, rytiny z kostelů v Borgundu, Urnesu a Kaupangeru. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Kování koňského postroje ve tvaru korouhvičky, Borre a Gnězdovo. 
Zdroj: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; katalog Unimus.

Norské kostelní svícny ve tvaru lodí s korouhvičkami, 11.-13. století.

Větrné korouhvičky se na přídích zřejmě začaly objevovat již v 11. století, kdy začaly nahrazovat dřevěné hlavy. Jejich funkce se však příliš neposunula – korouhvičky byly rovněž odjímatelné a zvířata na nich umístěná měla vystrašit chaotické agenty, kteří se skrývali na cestách. Současně však korouhev důstojně reprezentovala majitele lodě a vytvářela snadno čitelný symbol. Často se uvádí, že funkce korouhví se v průběhu následujících staletí změnila a korouhve se začaly užívat převážně na kostelech. Jak však názorně ukazuje Martin Blindheim (1983: 107-108), v norském zákonu o branné hotovosti se můžeme dočíst, že důležité součásti lodního vybavení bylo skladováno právě v kostelech, a zatímco ostatní vybavení jako plachty nebo lana zubu času neunikly, korouhve přečkaly a dostaly se do stálého vlastnictví kostelů. Spojitost kostelů a lodí v námořnicky orientované Skandinávii ukazují také kostelní svícny ve tvaru miniaturních lodí.

Přinejmenším v době vikinské byla korouhev chápána jako osobní vlastnictví majitele lodi a drahý symbolem odkazující na námořní aktivity. Takovéto vybavení si však nemohl dovolit každý majitel lodi – korouhvička byla zcela jistě omezena pouze na úzký okruh nejbohatších, kteří vlastnili velká a špičkově vybavená plavidla. Tradice užívání korouhví byla ve Skandinávii natolik zakotvená, že zásadním způsobem ovlivnila používání korouhví i v jiných částech Evropy – například ve Francii, přičemž francouzské slovo pro “korouhev” (girouette) vychází právě ze staroseverštiny (Lindgrén – Neumann 1984).


Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

The Length of Early Medieval Belts

There are some “truths” in reenactment that are not questioned even though they should be. These are called “reenactorism” and engaged by both newbies and veterans. In this article we will show one of these, the myth of a long belt in Early medieval Europe, following the work done by German reenactor Christopher Kunz.

It is fully evident from the preserved material that there was a number of approaches to belt wearing in the Early Middle ages. These approaches originated alongside cultural environment and local development, social ranking, gender and usage method. The assumption of using a uniform belt type with the same width and length is wrong. On the initiative of beginning reenactors who often raise questions about belt length, in this article we will try to map the legth of men’s leather belts according to iconography and finds in burial complexes.

Fig. 1: Grave no. 59 from the Haithabu-Flachgräberfeld burial site
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.

Simple belt with a short end (up to approx. 20 cm)

This form best resembles present belts, which are manufactured approximately 15 cm longer than the waistline. In seven graves from Birka, Sweden (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) the buckles are no more than 10 cm far from each other (Arbman 1943) and similar positions could be found throughout Europe – we can mention Great Moravian (i.e. Kalousek 1973: 33, Fig. 13) or Danish graves (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). There are no belts with hanging strap-ends in Early medieval iconography, which is rather schematic than detailed. Belts are scarcely visible in painted iconography as they usually seem to be overlapped by pleated upper tunics, which can be interpreted as an element of fashion. As a result the belt looks like a narrow horizontal line.

There is a certain contradiction between some burial positions and strap-end decor, where some of Early medieval belts had strap-ends that hung down when threaded through the buckle. The most graphic evidence comes from depictions of people and animals which can be seen on the strap-ends and placed lengthwise. In some cases, there are figures of naked men depicted on the strap-ends, which could imply that the hanging end could reach down to the genitals and symbolically represent or emphasize them (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). In the listing below we will attempt to suggest several manners of tying these belts.

Fig. 2: A selection of painted iconography of 9-11th century depicting a belt hidden in tunic pleats.
From the left: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11th century; BNF Lat. 1, 423r, 9th century; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11th century; XIV.A.13, 29v, 11th century

Fig. 3: Strap-ends depicting a naked man.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.

Fig. 4: A rare depiction of hanging strap-end in Western Europe iconography. Manuscript: Latin 1141, Fol. 14, 9th century.

  • Loose end
    The simplest form is represented by a belt worn in its nearly maximal length. The end is then short enough not to obstruct manual labour and because it copies the belt, it can be hidden in a pleated tunic. Depictions of loose belt ends can be quite typically observed in 13th and 14th century. Moreover, we know a belt from Early medieval Latvia which had a metal ring at its end, used to grapple on a buckle tongue. The very same method was is also known from Čingul mound, Ukraine, from 13th century (Отрощенко – Рассамакин 1983: 78).

Fig. 5: Reconstruction of belts from 400-700 AD in Zollernalb region, Germany.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Fig. 6: Reconstruction of Haithabu type belts.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Tucked behind the belt
    Another simple way of wearing a belt is tucking its end behind the already fastened part of the belt. We have at least one piece of evidence of this wearing from Anglo-Saxon England, where a belt passed through the buckle, flipped back and end tucked behind itself was documented (Watson 2006: 6-8). This forms a perpendicular line on the belt and keeps the face side of strap-end exposed. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.

Fig. 7: Strap-end being flipped back after going through the buckle and tucked behind the already fastened belt. Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Tucked in a slider
    Metal belt sliders are very scarce in terms of archeological material. One of this kind was found within Gokstad Barrow (C10439) and adjusted to fit a strap-end from the same grave (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Another slider was presumably found in Birka grave no. 478 (Abrman 1943: 138) and three more made of sheet bronze were apparently found in Kopparvik, Gotland (Toplak 2016: 126). According to sliders usually appearing in relation to spurs or garters where they are 2-3 centimeters wide (i.e. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), we can assume that if the sliders were used with belts more, we would be able to detect them more easily. It is possible that they corroded over time, that organic sliders were used too or that they will be found during a more detailed research. Generally we can assume that the sliders were used in cases where the buckles did not include holding plates – in opposite cases the holding plates would not be visible after using the slider.

Fig. 8: Reconstruction of the belt from grave no. 478 at Birka.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Fig. 9: Attempt for a reconstruction of the belt from Birka grave no. 949 applying a leather slider.
Author: Sippe Guntursson.

  • Puncturing two holes
    A relatively elegant reenactor’s solution is to puncture two consecutive holes and tuck the belt behind its buckle. All the belt’s components therefore remain visible. This solution was documented in case of at least two archeological finds from Britain and Belgium, 6th-7th century. (De Smaele et al. in pressWatson 2002: 3). The same system is known from Early medieval Latvia. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.

Fig. 10: Puncturing two holes that enables threading the strap-end behind a buckle.
Author: Erik Panknin.

  • Attaching by a thong
    Another aesthetical, yet undocumented manner of attaching a belt is adding a thong which holds the buckle’s tongue while the strap-end continues further behind the buckle. We have no evidence for this manner.

Fig. 11: Fixing the buckle with a thong attached to the belt. An unfounded hypothesis.
Author: L’Atelier de Micky.

  • Tucking into a buckle slot
    Buckles having a rectangular slot aside from the typical loop are very common in Eastern-European regions. After fastening the belt using the loop’s tongue, the strap-end could be tucked into this slot and hanged downwards. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.

Fig. 12: Reconstruction of the belt from Berezovec barrow.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Knot on a belt
    The most frequent solution among reenactors is undoubtedly a knot performed like this: after going through the buckle, the strap-end is tucked behind the belt from below and then passed through the resulting loop. This means achieving a perpendicular line on the belt and keeping the strap-end’s face side visible. This knot-tying, although with much shorter belt than standardly used in today’s reenactment, could be found in France during the Merovingian age (France-Lanlord 1961). With a high probability, the same solution was found in a grave from St Michael’s Church graveyard in Workington, England. Knots were often worn in 13th and 14th century.

Fig. 13: Reconstruction of a Merovingian belt from St. Quentin.
France-Lanlord 1961.

Composite belt with a long end

Some of the Eastern-European Early medieval decorated belts are manufactured in a more complex way, having one or more longer ends. In case of a belt constructed to have more ends, one of these ends – usually the shorter one – is designed to be fixed by the buckle, while the others are either tagged on or formed by the outer layer of two-layered belt. Long ends of these costly belts are designed for double wrapping, tucking into a slider or behind the belt. The length of the ends is not standardized, however we are unable to find any belt that would reach below its owner’s crotch when completely tied. While looking for parallels, we can notice that a belt compounded this way has many similarities to tassels on horse harnesses. Apparently, the belts were worn by riders or emerged from such a tradition, then maintained the position of wealthy status even after being adopted by neighbouring non-nomadic cultures. At last we can state that longer belts were designed mainly to hold more decoration and to allow the owner to handle the length more flexibly, whether for practical or aesthetical reasons.

Fig. 14: Composite belts with long ends.
A, b – belts from Gnezdovo (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – belts from Nové Zámky (Čilinská 1966: Abb. 19), d – belt from Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – reconstruction of belt tying from Káros, Hungary (Petkes – Sudár 2014).


The topic of belt lenght in reenactment is definitely a controversional one as it touches every male reenactor. Belts are sometimes costly and even a hint, originally meant as constructive critic, can easily cause negative emotions. There is no need for them though, as there is probably no reenactor who has never worn a long belt. We suppose that this reenactorism, used in practice for more than 30 years over the whole world, is caused by these factors:

  • unwillingness to perform one’s own research leading to imitation of a generally accepted model
  • bad access to sources or their misintepretation
  • easily obtainable and cheap, yet historically inaccurate belts sold on the internet in standard length of about 160 cm
  • unwillingness to talk about the problem by both organizers and attendants

In this article, we demonstrated that historical belts often did not have any hanging ends and that the maximum length where the end would reach was the crotch, which could have a symbolic meaning. Any of the aforementioned manners of attaching should not be incompatible with the sources we have at our disposal, however as we already mentioned, both the length and style of wearing followed local traditions. Western Europe therefore preferred delicately hidden belts while in Eastern Europe, the richly decorated belts were worn on public display.


Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (in print). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Отрощенко, B. – Рассамакин, Ю. (1983). История Чингульского кургана // «Наука и жизнь», 1983/07, 78-83.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Available:

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Vlněné vesty z Haithabu

V průběhu své kariéry reenactora doby vikinské se pravidelně setkávám s otázkou, jak efektivně čelit zimě v chladnějších ročních obdobích. Reenactoři se obvykle uchýlí k plášťům či kabátům, zatímco jakékoli diskuze o vestách jsou většinou již v zárodku ukončeny jako nepodložené. Proto bych na tyto diskuze rád zareagoval následujícím příspěvkem, který se snaží zmapovat problematiku skandinávských vest doby vikinské.


V Haithabu bylo nalezeno na dvě desítky potenciálních fragmentů, avšak pouze u osmi z nich se v současné době předpokládá (Hägg 2015: 57, Taf. 12), že mohly pocházet z vlněných vest (Hägg 1984a: 64–68, 183–185; Hägg 1984b: 177; Hägg 2002: 190–191; Hägg 2015: 57). Zde je jejich výčet:

Fragment H 5 (Hägg 1984a: Abb. 86:3, Tab. 12)
Zřejmě ramenní část vesty vyrobená z přírodně hnědé vlny v hrubém čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 24 cm, šířka 11,5–17,5 cm, tloušťka 0,6–0,7 cm. Na okraji je stále vidět slabé vykrojení a pozůstatky švů (Hägg 1984a: 64). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 22,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 (Hägg 1984a: Abb. 42–43, Tab. 12)
Velký kus ze spodního dílu vesty z přírodní hnědé vlny v poměrně jemném čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 15–18 cm, šířka 31–41 cm, tloušťka 0,4 cm. Díl tvarovaný tak, aby kopíroval bedra – je klenutá a směrem dolů se rozšiřuje. Evidentně dosahoval pouze boků. Svrchu je odtržený, na bočních stranách jsou známky švů a na spodní straně se nachází lem, který je dvakrát přehnutý a přišitý. Stehy jsou místy stále viditelné, na některých místech se odtrhly, zřejmě obnošením (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 42 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 z Haithabu. Spodní část zadního dílu vesty.
Hägg 1984a: Abb 42.

Fragment H 13 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem. Tloušťka látky je 0,3 cm. Barveno ořechem. Na jedné straně je látka odtržena, zatímco na druhé straně je klenutá, zřejmě se jedná o tu část oděvu, která sloužila k otevření. Na třetí straně nalezneme řadu děr po stezích, které se nacházejí v rozestupu 0,4–0,6 cm a v některých se zachovaly špatně zachovaná vlákna (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: 865–885 (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 30 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka látky je 0,3 cm. Dvě strany tohoto fragmentu jsou klenuté, přičemž jedna má stále viditelné známky stříhání. Žádné známky obnošení. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 5:2. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragmenty H 53A–B (Hägg 1984a: Abb. 44, 94:1, Tab. 18)
Dva kusy přední části vesty z hrubého lomeného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: celková výška cca 40 cm, šířka 15–28 cm, tloušťka 0,4 cm. Oba kusy byly původně spojeny švem, z něhož jsou zejména u fragmentu H 53B patrné pouze rozpadlé nitě. Fragmenty tvořily dvoudílný přední levý kus vesty, který sahal od ramene po pás. Okraje jsou narušené, ale původní střih je z nich stále patrný a na jednom místě fragmentu H 53A je zřejmé, že okraj byl původně zahnutý. Odsazení fragmentu vytvářelo otvor pro levou ruku (Hägg 1984a: 65–66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191).

Fragmenty H 53A–B z Haithabu. Levý díl přední části vesty.
Hägg 1984a: Abb. 44.

Fragment H 63 (Hägg 1984a: Abb. 86:2, Tab. 18) (určení nejisté)
Třístranný fragment z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranný vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka 0,6 cm. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru a souvisí s fragmentem H 5 (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 81 (určení nejisté)
Široký pás textilie z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: 24 × 8 cm, tloušťka 0,6 cm. Fragment je mírně klenutý a má ostře střižené hrany. Nese slabé známky sekundárního použití (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 8:3. Hustota: 22 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 85 (Hägg 1984a: Abb. 86:1, Tab. 12) (určení nejisté)
Barvený pás textilie z poměrně jemného čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: 30 × 9 cm, tloušťka 0,5 cm. Tři strany jsou střižené, jedna přehnutá a přišitá (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 41 vláken / 2 cm2 (Hägg 1984a: 237, Tab. 12). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).



Textilní korpus z Haithabu sestává zhruba z dvaceti fragmentů kepru (2/2, 2/1 a lomeného) a čtyř fragmentů plátna, které prošly valchovanou či zdrsněnou úpravou a lze je označit za loden (Hägg 1984a: 67). Osm fragmentů, u kterých je pravděpodobné, že byly součástmi vest, je vyrobeno ze čtyřvazného či lomeného kepru. Použitý kepr má neobvykle silné útkové nitě, které se skládají z kombinace jemnějších vláken a hrubších vláken, která jsou jednostranně či oboustranně zplstnatěna, a díky tomu dosahuje izolačních schopností (Hägg 2015: 57). Počet útkových nití je dvakrát či třikrát menší, než počet osnovních nití. Hustota činí 22–42 vláken / 2 cm2. Textilie je tlustá 0,3–0,7 cm, průměrně 0,5 cm. Takováto látka je vhodná pro oděvy o menším množství dílů, protože látka o této tloušťce se není schopna dobře řasit (Hägg 1984a: 184). Ve dvou případech jsou fragmenty barvené.


Předpokládá se, že vesta sestávala nejméně ze tří dílů – zadního dílu a dvou předních bočních dílů, které mohly být sešité ze dvou kusů. Oděv byl natěsno vypasován na tělo a dosahoval takřka po boky. Okraje oděvu byly klenuté a opatřeny lemem. U dochovaných kusů se nezdá, že by byly použity rukávy, neboť po nich nezbyly žádné fragmenty ani švy a otvory pro paže jsou velmi velké. Pokud toto přijmeme, otvory pro paže jsou dostatečně veliké na to, aby neomezovaly v žádném pohybu. Velikosti dochovaných fragmentů svědčí o vypasování na mužské tělo (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57).


Vesty neznáme z žádného jiného raně středověkého naleziště. Pokud se však podíváme na soudobou ikonografii či do písemných pramenů, můžeme nalézt jisté podobnosti. Z ikonografie můžeme zmínit oseberskou tapisérii, vytvořenou na počátku 9. století v Norsku, která mimo jiné znázorňuje dvě postavy v oděvech dosahujících boků či stehen, a také obrazový kámen z gotlandského Lärbro, který vyobrazuje muže s krátkým oděvem, který však může být zastrčený do kalhot.

Ačkoli staroseverská literatura nezmiňuje vesty, uvádí pončovité plášťům podobné oděvy vyrobené z lodenu či zatkávané vlny (loð-ólpa, loð-kápa), které mohly mít kapuce a rukávy a sehrály podobnou funkci jako vesty (Falk 1919: 186–189; Baetke 2006: 390; Sauckel 2014: 13, 19, 152). V anglosaské literatuře nalezneme tytéž oděvy vyrobené z kožešin, lodenu či zatkávané vlny (rocc, crusene, heden, sciccels, loðaOwen-Crocker 2004: 77, 107). Nejzajímavější analogií je však zmínka o kožešinové vestě (thorax), kterou zaznamenal Einhard, kronikář Karla Velikého, v souvislosti o svém panovníkovi:

V zimě si chránil hruď a ramena vestou z vydří nebo hranostají kožešiny. Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra.“ (Život Karla Velikého 23)

Ikonografie vyobrazující krátké oděvy. 
Hägg 1984b
: Abb. 5.2; 
Hägg 2015: Abb. 21. 


Archeoložka Inga Hägg z povahy samotného archeologického materiálu usuzuje, že vesty byly nošeny v chladném, vlhkém a větrném počasí (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57). Vesty chápe primárně jako pracovní venkovní oblečení (Hägg 2015: 57). Můžeme však předpokládat, že užití nalezly také v domech u náchylnějších členů domácností. Ze své povahy musely být kombinovány s dalšími typy oděvů – zejména tunikami a plášti.


Doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dvě uvěřitelné rekonstrukce vest z Haithabu. První provedl Dominik Schörkl (skupina Mannschaft der Ormrinn Brands) – výsledná vesta je vyrobena z valchovaného vlněného plátna, které je 0,6 cm tlusté. Druhý zdařilý pokus vyrobila dílna Luta’s Linen Chest z 0,3 cm tlustého kepru, který obarvila ořechem.

Dominik Schörkl a jeho verze vesty z Haithabu. 
Zdroj: Mannschaft der Ormrinn Brands.

Barvená vesta vyrobená dílnou Luta’s Linen Chest.
Zdroj: Luta’s Linen Chest


Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Baetke 2006 = Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Falk 1919 = Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, mit besonderer Berücksichtigung der Terminologie. Videnskapsselskapets Skrifter, II. Hist.-filos. kl. 1918, 3, Kristiania.

Hägg 1984a = Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.

Hägg 1984b = Hägg, Inga (1984). Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Aspekte und Interpretation. In: Offa, Bd. 41, 177–188

Hägg 2002 = Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181–218.

Hägg 2015 = Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Sauckel, Anita (2014). Die literarische Funktion von Kleidung in den Íslendingasögur und Íslendingaþættir, Berlin.

Inspiromat #16, The Birka Warrior

The 16th part of so-called “inspiromat” will be a little bit special because it is the first bilingual article I have written so far. We are going to meet impressive Swedish reenactor Fredrik Hellman, who kindly answered my questions.

HunnestadFredrik calls himself “a free Viking”, which means that he is not a member of any group. He has been participating  reenactment activities since 2003, including Swedish (Stallarholmen, Foteviken, Skeppen kommer, Gunnes gård, Ale, Birka), Norwegian (Gudvangen, Borre, Bronseplatsen, Sarpsborg, Lofoten), Danish (Trelleborg, Moesgaard), Polish (Wolin), Estonian (Saula winterfest), Finnish (Saltvik), Icelandic (Hafnafjördur), Russian (Ladoga, Rusborg) and Ukrainian (Kiev) historical festivals.

Fredrik describes his approach to reenactment in these words:

I try to find out more about what is historically correct instead of just looking at what others are doing. Overall, in Sweden there are a lot of people who think it is more important to have fun than being historically correct. For me, it is very important to try to be correct or at least to know what is right and what is wrong.

Fredrik represents a warrior from Birka in about 900 AD. His clothing consists of a linen shirts (one of them is replica of Byzantian tunic found in Manazan Caves), woolen baggy trousers based on Gotlandic picture stones, woolen overlapping caftans (a blue one and a yellow one) without buttons, woolen leg wrappings, two pairs of leather shoes based on Dorestad and Haithabu finds, woolen nålbinding socks and woolen hats (one of them has fur rim and bronze pointed tip based on Birka grave Bj 644. Fredrik adds that no part of costume is handwowen except leg wrappings, but he also says that this is something that really needs to be improved. The yellow caftan and leg wrappings are natural dyed.

27The costume is enriched with belts with bronze panels loosely based on finds from Gotland (Fredrik adds he needs new more authentic belts), pouch with bronze fittings based on Rösta find and bronze ring based on a find from Gotland. Antler comb with bronze handle based on find from Birka grave Bj 944 allows Fredrik to comb his impressive beard.

Fredrik’s weaponry covers a helmet with aventail based on the find from Gjermundbu (see the article „Grafnir hjálmar : A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“), a chainmail from riveted rings with round cross section (rings were found among the material from Birka), a two-handed winged spear of Petersen type G (Fredrik’s main weapon, see the article “Wings on Viking Age Spears“), two swords of Petersen types O and Z based on finds from Scotland and Dalarna, Sweden, a bow, javelins and a seax / battle knife with decorated sheat based on finds from Uppland, Sweden (see the article “Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland“). The war gear does not include limb protection and gambeson because of their absence in the material (see articles “Limb Protection : Then and Now” and “An Introduction to Old Norse Padding“). On the other hand, Fredrik use leather gloves on account of safety (see the article “War Mittens – Then and Now“).

Besides the fighting, Fredrik devotes to many othes period activities. He can start the fire with flintstone and steel, he cooks, plays self-made lyre (see the article “The Early Lyre in Scandinavia“) and owns a small Viking boat.

I thank Fredrik Hellman for his time and for his answers on my inquisitive questions. The Forlǫg Project wishes Fredrik good luck and interesting moments in his future reenactment career.

Šestnáctý díl inspiromatu bude poněkud speciální, protože se jedná o můj první bilingvní článek. V tomto dílu inspiromatu se seznámíme s působivým švédským reenactorem Fredrikem Hellmanem, který ochotně odpověděl na mé otázky.

26Fredrik sám sebe nazývá „svobodným vikingem“, protože není členem žádné skupiny. Reenactmentu se věnuje od roku 2003 a dosud navštívil řadu švédských (Stallarholmen, Foteviken, Skeppen kommer, Gunnes gård, Ale, Birka), norských (Gudvangen, Borre, Bronseplatsen, Sarpsborg, Lofoten), dánských (Trelleborg, Moesgaard), polských (Wolin), estonských (Saula winterfest), finských (Saltvik), islandských (Hafnafjördur), ruských (Ladoga, Rusborg) a ukrajinských (Kyjev) historických festivalů.

Fredrik svůj přístup k reenactmentu komentuje slovy:

Snažím se zjišťovat, co je historicky korektní, namísto toho, abych kopíroval ostatní. Celkově vzato je ve Švédsku hodně lidí, kteří si myslí, že je důležitější se bavit než být dobový. Pro mě je velmi důležité, abych byl dobový, nebo abych alespoň věděl, co je správně a co je špatně.

Fredrik představuje válečníka z Birky kolem roku 900. Jeho oblečení se skládá z lněných košilí (jedna z nich je replikou byzantské tuniky nalezené v manazanských jeskyních), vlněných širokých kalhot založených na gotlandských obrazových kamenech, vlněných přeložených kaftanů (modrého a žlutého) bez knoflíků, vlněných ovinek, dvou párů kožených bot založených na nálezech z Dorestadu a Haithabu, vlněných nålbindingových ponožek a vlněných čapek, z nichž jedna má kožešinový lem a bronzový kónus vyrobený na základě hrobu Bj 644 z Birky. Fredrik dodává, že žádná část kostýmu s výjimkou ovinek není z ručně tkané látky, a současně říká, že na tomto je potřeba zapracovat. Žlutý kaftan a ovinky jsou přírodně barvené.

25Kostým doplňují opasky s bronzovými panely, které se volně zakládají na gotlandských nálezech (Fredrik dodává, že potřebuje dobovější opasky), brašna s bronzovým kováním, která je replikou brašny ze švédské Rösty, a bronzový prsten podle nálezu z Gotlandu. Díky parohovému hřebenu s bronzovou střenkou, který se zakládá na nálezu z hrobu Bj 944 v Birce, si Fredrik může pročesávat svůj mocný vous.

Fredrikova výzbroj čítá přilbu se závěsem podle nálezu z norského Gjermundbu (viz článek „Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání“), kroužkovou košili z nýtovaných kroužků kruhového průřezu (podobné kroužky byly nalezené v Birce), obouruční kopí s křidélky Petersenova typu G (Fredrikova hlavní zbraň, viz článek „O křidélkách na vikinských kopích“), dva meče Petersenových typů O a Z, které se zakládají na nálezech ze Skotska a švédské Dalarny, luk, oštěpy a sax / bojový nůž se zdobenou pochvou podle nálezů ze švédského Upplandu (viz článek „Vikinské saxy z Upplandu a Västmanlandu“). Výzbroj nezahrnuje ochranu končetin a prošívanici, protože neexistují doklady jejich používání (viz články „Ochrana končetin: tehdy a dnes“ a „Úvod do staroseverských podzbrojí). Kvůli bezpečnosti Fredrik používá kožené rukavice (viz článek „Bojové rukavice – tehdy a dnes“).

Kromě boje se Fredrik věnuje řadě dalších dobových aktivit. Dokáže rozdělat oheň křesadlem a pazourkem, vaří, hraje na vlastnoručně vyrobenou lyru (viz článek „Lyry ve staré Skandinávii“) a vlastní vikinský člun.

Děkuji Fredriku Hellmanovi za jeho čas a za odpovědi na mé všetečné otázky. Projekt Forlǫg přeje Fredrikovi mnoho zdaru a zajímavých momentů v jeho budoucí reenactorské kariéře.

Inspiromat #9, velmož z Birky

V devátém dílu inspiromatu si představíme kostým mého přítele Pavla Voronina, jednoho z předních ruských reenactorů. Pavel, kterému se též přezdívá Gunnar, je vůdčí postavou skupiny NorraVind, která, kromě toho, že pořádá celou řadu diváckých i soukromých akcí, zapůjčuje své vybavení do muzeí.

Pavel/Gunnar reprezentuje králova zástupce sídlícího v Birce, o němž píše Rimbert v Životě Ansgarově (Vita Anskari). Svůj kostým stylizuje do období let 890–940. Kostým se skládá z nízké čapky, kápě, tuniky, kalhot, ovinek, bot, pásku, meče zavěšeného přes rameno, nožebrašny, hřebenu, brousku, spony, amuletu kladiva a prstenu. Předměty se zakládají na nálezech z hrobů Bj 750, 944 a 1074, ale zejména Bj 750. Všechen textil je vyroben z velmi kvalitní vlny (Pavel na sobě nenosí žádný len) a je ručně tkaný a barvený přírodními barvivy. Pavel dodává, že ruční tkané a přírodně barvené oděvy jsou v Rusku standardem, a obzvláště pak v jeho skupině NorraVind.

Jelikož si s Pavlem nějakou dobu dopisuji (zajímavostí je, že si píšeme švédsko-dánsky), tak vím, že bere reenactment velmi vážně a že patří k naprosté reenactorské špičce. Hovoří švédsky a navštěvuje Národní historické muzeum ve Stockholmu (Historiska museet), kde si jednotlivé nálezy fotí a dokumentuje. Na serveru je zakladatelem skupin o rekonstrukci vikinského života v Haithabu a Birce, kde se snaží rozšířit povědomí o skandinávských nálezech. Svým jedinečným přístupem posunul a stále posouvá úroveň rekonstrukce ve své zemi.

Následuje album fotek Pavlova vybavení:

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Pavlu Voroninovi.

I would like to thank Pavel Voronin for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume.

Jeg vil gerne takke Pavel Voronin for at give mig lov til at bruge sine billeder og for detaljeret beskrivelse af sin kostume.

Nohavice v době vikinské


V médiích a popularizační literatuře panují tendence vyobrazovat středověk jako dobu hrubosti, surovosti a jednoduchosti. A o době vikinské toto platí dvojnásob. Těžko bychom v laické veřejnosti hledali člověka, který by si staré Seveřany v době vikinské spojoval s čistotou, komfortem a zdobeností. Opak je však pravdou, jak si můžeme ukázat právě na příkladu nohavic.

Různé druhy nohavic, punčoch a nadkolenek či podkolenek mají v evropské oděvní historii dlouhou tradici. Již Ötzi nosil v době kolem 3300 př. n. l. kozinkové nohavice, které si připevňoval na opasek. V horském prostředí tyrolského Rieserferneru byl nalezen pár vlněných nohavic datovaný do 8. – 6. století př. n. l. Během našeho letopočtu se tyto oděvy dočkaly rozsáhlejšího využití, díky čemuž se dochovalo více exemplářů. Jmenovat můžeme nálezy z francouzského Martres-de-Veyre (2. století), z dánských bažin (doba železná; Hald 1980: 335), z Brém (12. století), ze švédského Bockstenu (13. – 15. století; Nockert 1997: 64-73) či z grónského Herjólfsnesu (12. – 16. století; Østergård 2004: 223-228; Fransen et al. 2011: 134-136). Tyto a další nálezy hojně podporují iluminace, ve kterých jsou zaznamenány funkce nohavic, metody fixování a například zdobení. Samostatné nohavice byly používané do 1. poloviny 16. století, kdy byly nahrazeny renesančními punčochami (viz diskuzi zde). A jejich modifikované podoby používáme víceméně doposud.

U nohavic můžeme rozlišovat jejich módní a ochranný aspekt. Indikátorem módních nohavic je nákladné provedení z drahé barvené textilie (pravdou však je, že všechny nohavice byly módní v tom ohledu, že se snažily dodržovat podobný střih a vypasování). Tyto nohavice byly nošeny při slavnostních příležitostech a nejrůznějších ceremoniích. Oproti tomu ochranné nohavice sloužily proti chladu (jako dnešní podkolenky), při práci či proti úderům (příkladem může být tibialia římských legionářů vyráběná z plsti či bojové nohavice vrcholného středověku, nazývané ve staroseverštině treyjuhosa a brynhosa). Většina nohavic mohla být nošena muži, ale některé (např. nález z Martres-de-Veyre) byly nalezeny v ženských hrobech. Jelikož pod ženskými tunikami nebyly vidět, musely tyto nálezy přes všechno své případné zdobení sloužit primárně jako ochrana před zimou.

Na konci úvodu bych ještě rád poznamenal, že problematikou středověkých nohavic se u nás zabývá titul:

  • VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.


Staroseverština pro označení nohavic používá výraz hosa (pl. hosur). Etymologicky přitom souvisí s anglosaským hosa, anglickým hose, starohornoněmeckým hose, německým Hosen či dánským hose. Latinské prameny používají označení tibialia (podle lat. tibia, “holenní kost”).

Slovníky staroseverštiny slovo hosa definují takto:

  • Kus oblečení, které sloužilo k zakrytí nohy mezi kotníkem a kolenem.” (Fritzner 1867: 284-285)
  • Nohavice nebo punčocha, která kryje nohu mezi kolenem a kotníkem a která slouží jako druh přiléhavých kalhot nebo kamaší.” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280)
  • Ke koleni dosahující dlouhá punčocha, kamaše.” (Baetke 2006: 270)

Nejstarší výskyt slova hosa ve staroseverské literatuře se nachází v příležitostné strofě Steinara Sjónasona, která se datuje do 2. poloviny 10. století a která se dochovala v Sáze o Kormákovi (kap. 12).


Soudobá nebo pozdější móda? Aneb jak je to s prameny

Snorri Sturluson, známý islandský básník a historik, píše ve své Sáze o Óláfovi Mírném (Ólafs saga kyrra), že se v Norsku nohavice objevily až za vlády Óláfa Mírného (1067 – 1093), tedy v již v období, kdy doznívala doba vikinská. Snorri hodnotí tyto nohavice jako projev nové zahraniční módy:

Za dnů krále Óláfa se v obchodních městech rozmohly taverny a pitky. Tehdy se lidé začali oblékat podle nové módy, na nohou měli natěsno přivázané okázalé nohavice [drambhosur], někteří si dávali na nohy zlaté kruhy a muži nosili tuniky dlouhé po zem, se šněrováním na boku a s rukávy dlouhými na pět loktů a tak úzkými, že musely být zavazovány na provázky až po ramena. Měli vysoké boty celé obšité hedvábím, někteří také zlatem. A mnoho dalších novot bylo tehdy k vidění.” (Sága o Óláfovi Mírném, kap. 2)

Je možné, že nohavice dorazily do Skandinávie až s jižní módou na konci 11. století, když jsem předestřel, že nejstarší použití slova hosa spadá do 10. století? Nebo je možné, že nohavice byly používány do 10. století, následně zmizely a lidé se k nim o sto let později vrátili? To se, alespoň vzhledem k následujícímu komentáři, nezdá být příliš pravděpodobné. Nebo si zde Snorri vymýšlí? To také nelze říci s jistotou, protože Snorri platí za kapacitu své doby. Proto se mi zdá pravděpodobnější předpokládat, že sága zde reflektuje proměny v zahraniční kultuře a módě, kterou kupci a další cizozemci zanesli do “obchodních měst”, jak se psáno v úryvku. Tato móda mohla ovlivnit délku a zdobení nohavic (sága doslova používá výraz drambhosur, což lze přeložit jako “okázalé/honosné nohavice”), jejichž jiná podoba byla užívána v předchozích stoletích.

Nohavice jsou zmíněny přinejmenším ve třech ságách, jejichž děj se datuje do doby vikinské. Jako první jsem vybral zmínku ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi, ve které má Egil na pohřbu svého syna sváteční oblečení. To mu vlivem jeho opuchnutí prasklo, což je pro ságy typický projev zármutku ze ztráty syna. Mezi Egilovým oblečením můžeme najít také nohavice:

“A říká se, že když ukládali Boðvara do hrobu, byl Egil vystrojen takto: na nohou měl napevno přivázané nohavice, měl červenou barchetovou tuniku s těsným vrškem a šněrováním na boku. A lidé povídají, že natekl tak, že na něm tunika a nohavice praskly.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 80; v českém překladu kap. 78)

Zajímavou zmínku podává také Sága o Njálovi:

Ona odpověděla: ‚Zdálo se mi, že tvůj bratr Þorvald byl oblečený v červené tunice, která mi přišla tak těsná, jako by na něm byla přišitá. Zdálo se mi také, jako by byl v červených nohavicích, omotaných špatnými stužkami. Bylo mi úzko, když jsem ho viděla tak ubohého, ale nemohla jsem nic dělat.’” (Sága o Njálovi, kap. 134; Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 501-502; upraveno)

A potřetí jsou nohavice citovány ve dvou pasážích Ságy o Óláfu Svatém, které popisují oblečení norského lokálního krále Sigurða Svině (Sigurðr sýr):

O jeho oděvu se praví, že měl na sobě modrou tuniku a modré nohavice, vysoké holínky, sešněrované kolem lýtek, šedý plášť, široký šedivý klobouk, aby stínil tvář, v ruce hůl s pozlaceným stříbrným knoflíkem a stříbrným kruhem.
Když král dopověděl tato slova, posadil se a dal si zout holínky, natáhl si nohavice z korduánu a připevnil si pozlacené ostruhy. Sňal plášť a tuniku a oblékl si skvělé šaty a šarlatový plášť, opásal se zdobeným mečem a s pozlacenou přilbou na hlavě se vyhoupl na koně.” (Sága o Óláfu Svatém, kap. 33-34; STURLUSON, Snorri: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967: 34-35; upraveno)

Vyjma ságové literatury zmiňuje nohavice také arabský vyslanec Ibn Fadlán kolem roku 921:

Oděli ho do kalhot, nohavic [rān], bot, tuniky a hedvábného kaftanu se zlatými knoflíky a na hlavu mu dali hedvábnou čepici lemovanou sobolí kožešinou.” (Ibn Fadlán: Risala, § 89)

nohavice-frankoveMimo písemných pramenů můžeme používat také soudobou ikonografii, která je mimořádně cenným pramenem. Jedná se zejména o výšivku z Bayeux (cca 1076), vyobrazení Knúta Velikého (cca 1031), anglosaské a franské žaltáře (např. Stuttgarský žaltář) a gotlandské obrazové kameny (Etelhem).

Ze všeho nejvýmluvnější jsou však hmotné prameny. Pokud je mi známo, v severském prostředí byl odkryt pouze jeden nález, který je interpretován jako fragment nohavice. Ten byl nalezen v Hedeby, datuje se do druhé čtvrtiny 9. století (Hägg 2015: 38) a jedná se o nohavici ze dvou kusů vlněné látky, které byly nejprve sešity horizontálně a pak vertikálně do trubice (Hägg 1984: 20-24). Šev se nachází na zadní straně. Na vrcholku přední strany pak byl připevněn řemínek z kozí kůže. Z 10. a 11. století se pak dochovaly nejméně tři páry honosných hedvábných nohavic se šlapkou, které ukazují, že nohavice byly nedílnou součástí soudobých oděvů vysokých církevních i světských hodnostářů (nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, nohavice Jindřicha III. [obr. 1, obr.2], nohavice Klementa II.). Hedvábné punčochy neznámé délky byly uloženy také v hrobech českého knížete Boleslava II. a císaři Konrádu II. (Bravermannová 2006: 202-203)




Rekonstrukce fragmentu z Hedeby. Obrázek převzat z Elsner 2004: 46.

S mírnou obavou, že se dopouštíme jisté generalizace, můžeme konstatovat, že všechny typy pramenů poukazují na to, že se ve Skandinávii doby vikinské používaly nohavice dlouhé přibližně po kolena (viz také slovníková hesla v Terminologii). V soudobé Evropě však nalezneme i dlouhé nohavice, například nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, které se datují před rok 978 a které se svými 84 cm dosahovaly po stehna (Kania 2010: 386). Oproti tomu fragment z Hedeby dosahoval nevysoko nad koleno (ačkoli nejnovější rekonstrukce připouští i jinou variantu, viz obrázek níže). Vysoké nohavice dosahující stehen patří až mezi pozdější skandinávské nálezy (Herjólfsnes, Bocksten) a tyto nohavice mohly být připevněny k samostatnému opasku nebo k bruchám. Můžeme také říci, že mohly být kombinovány dlouhé nohavice s dodatečnými punčochami dosahujícími kolen.

Zdá se, že byly používány nohavice bez šlapky (tzn. pouze trubice natažená přes lýtko, která nekryla chodidlo), které anglosaská literatura nazývá fótleáse lǽsthosan. Takový typ vyžadoval používání bot. Oproti tomu nohavice se šlapkou (šlapka, stsv. leistr), které musely být také používány a které bychom dnes spíše označili za podkolenky/nadkolenky, mohly být nošeny bez další obuvi (třebaže šlapka musela být tomuto účelu přizpůsobena – vyztužena). V případě, že byly používány s obuví, mohly nahrazovat ponožky (stsv. sg. sokkr / pl. sokkar).




Novější rekonstrukce textilních fragmentů z Hedeby. Převzato z Schietzel 2014: 191.

Slovník Cleasby – Vigfússon uvádí, že “nohavice byly často ze skvělých látek” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280), což je jistě založeno na ságových zprávách. Můžeme říct, že mohly být používány čtyři druhy materiálů, a sice vlna, len, hedvábí a kůže.

Dochovaný vlněný fragment z Hedeby je vyroben z čtyřvazného kepru, což obecně vzato není nejjednodušší vazba. Totéž platí i o nálezech z Herjólfsnesu (až na jeden, který má plátnovou vazbu) a Bockstenu. Vlněné nohavice hraběte Raimonda z Toulouse jsou vyrobeny z třívazného osnovního kepru.

Lněné varianty nohavic jsou písemně a archeologicky doloženy u karolinských Franků, a to je také důvod, proč se k této variantě přiklání Thor Ewing ve své knize Viking Clothing (Ewing 2006: 94), který považuje honosné nohavice popsané v ságách právě za lněné. Jediný hmotný podklad lněné varianty jsou punčochy sv. Germana ze 12. století, které jsou nålbindingované, opatřené šlapkou a dosahují nanejvýše kolen.

Hedvábné nohavice nejsou v ságách zmíněny, ale můžeme o nich uvažovat na základě nohavic Jindřicha III., Klementa II., Konráda II. a Boleslava II.

Zajímavé jsou kožené nohavice, které se zdají být populární jak u Seveřanů (viz leðrhosa, skinnhosa), tak u Anglosasů (viz leðerhosa). Podle mého soudu je to způsobeno tím, že kůže zaručuje noze oproti látce větší ochranu a lze ji dobře vypasovat.

Nelze jednoznačně říci, který z materiálů byl používán výlučně na honosné nohavice a který na pracovní nohavice. Místo toho se zdá, že hedvábí a len (jemnější tkaniny) sloužily spíše na výrobu honosných nohavic, zatímco vlna a kůže variovaly ve kvalitě zpracování (importované, jemněji utkané, barvené × domácí, hrubě utkané, nebarvené) a díky tomu existovaly dražší a levnější varianty.



Stejně jako u jiných staroseverských oděvů můžeme rozlišovat mezi barveným a nebarveným oblečením. Na toto téma již máme na těchto stránkách článek, ve kterém docházíme k závěru, že nebarvená textilie byla nejméně honosná, zatímco modrá byla honosnou barvou střední třídy a nejhonosnější barvou ze všech byla červená, která patřila ke dvorům.

Nebarvená látka (v přírodní šedé či hnědé barvě) byla použita v případě nálezů z Hedeby, Herjólfsnesu a Bokstenu. Modré nohavice zmiňuje Sága o Óláfu Svatém (kap. 33) a je zajímavé, že je zmíněn i kontext jejich používání – král Sigurð Svině je má na sobě, když dohlíží na práci na poli (sága dodává, že Sigurð si neliboval v přepychu), a jakmile se objeví poselstvo krále Óláfa, oblékne si namísto nich honosnější nohavice z korduánu (jemné kozinky). Lze předpokládat, že tyto modré nohavice jsou barveny borytem. Sága o Njálovi (kap. 134) zmiňuje červené nohavice a je jen otázkou, zda si posluchač představil nohavice barvené mořenou či košenilou. Nohavice hraběte Raimonda z Toulouse však byly barveny košenilou.

Také Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá 30) ze 13. století udává: „Na nohavice vyber látku hnědé barvy. Na nošení nohavic z černé kůže rovněž není nic špatného, ale žádná jiná látka se nehodí vyjma šarlatu.

Již jsme zmínili, že v Sáze o Kormákovi (kap. 12) přednáší básník Steinar Sjónason strofu, která zmiňuje „lišejníkově rudá nohavice“ (hosa mosrauða). To naznačuje, že rudá mohla být dosažena také barvivem z lišejníků. Je tu ale jeden háček, na který se příliš často nehledí – a sice kontext, během kterého byla strofa přednesena. Steinar totiž strofu přednese Bersimu poté, co mu záměrně strhne talismany, aby prohrál v následujícím boji:

Dlouho už žiji,
nechám rozhodovat bohy,
nikdy jsem nenosil
lišejníkově rudou nohavici,
nikdy jsem si nepřipevnil
na krk váček
plný bylin.
Přesto stále žiji.
(doslovný překlad)

Strofa v kontextu vyzní přibližně tak, že Bersi talismany nepotřebuje, protože bohové mu jsou schopni poskytnout lepší ochranu. Nohavice je zde přitom popsána jako jeden z talismanů (ochranná zde zřejmě není nohavice jako taková, ale barvivo získané z lišejníku). Strofa také naznačuje, že význam tohoto talismanu byl všeobecně známý. Jinými slovy, pokud je strofa původní (2. polovina 10. století), znamená to, že nohavice nebyly pouze výsadou elit, ale byly plošně rozšířeny v chudší i dražší variantě, stejně jako tomu nasvědčují výše popsané materiály a barvy.

Fixování a vypasování

bayeux1Aby hotové nohavice plnily svůj módní účel, bylo potřeba je nějak upevnit a vypasovat. K tomuto úkoly se nejlépe mohly hodit podvazky, které jsou dochované jak v archeologických nálezech, tak v ikonografii i písemných pramenech. Mohlo jít o ozdobnou stuhu (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnasterta či anglosaský hosebend, viz výjev na výšivce z Bayeux) či kožený řemínek s přezkou (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnareim, viz nález hrobu Lejre 1058). Podvazky mohly být samozřejmě používány i bez nohavic k vypasování kalhot.

Ve výše citovaných úryvcích je fixování popsáno následujícími frázemi:

  • strengja fast at beini; doslova “napevno přivázat k noze”
  • lerka at beini; doslova “natěsno přivázat k noze”
  • setti á fætr sér; doslova “připevnit si na nohy”

Fráze se vztahují buď k přivázání k opasku či bruchám, nebo k upevnění podvazku. To implikuje vypasování, které je u nohavic podstatné. Předpokládáme, že se při dodržení správného střihu a použití podvazku dospělo požadovaného vypasování.

Mimo toho se v Sáze o Njálovi používají k fixování nohavic ovinky/stužky podobné ovinkám (vefja at dreglum; doslova “omotané stužkami”), pro něž se ve staroseveršině běžně užívají výrazy spjǫrr/vindingr. Thor Ewing na příkladu De Carolo Magno ukazuje, že ovinky přes nohavice byly používány také u Franků (Ewing 2006: 94). Nohavice z Bockstenu byly kolem stehna omotány jednoduchými koženými řemínky.

Podvazky mimo praktické funkce ukazují majitelovu movitost, což dobře koresponduje s výše uvedeným úryvkem ze Ságy o Njálovi, kde je Yngveld sklíčená ze snu o nehonosných ovinkách, kterými má její syn ovázané nohavice (!).

Třebaže jsem výše naznačil, že nohavice zřejmě dosahovaly po kolena, neznamená to, že nemohly být nějakým způsobem uchyceny k opasku nebo bruchám a tímto způsobem také fixovány. Vpravo můžete vidět rekonstrukci nohavic a podvazků, které byly nalezeny ve slezských Stěbořicích. Z předního horního okraje vybíhá provázek, který je zřejmě připevněn k opasku. U fragmentu z Hedeby vybíhá řemínek z téhož místa, ale zdá se, že měl dva konce. Z toho usuzuji, že nebyl přivázán k opasku, nýbrž byl zavázán na zadní straně nohy.



Třebaže samostatné nohavice i kalhoty se šlapkou známe již od prehistorických dob, samostatné nohavice či podvazky jsme v době vikinské schopni zaznamenat až od roku cca 900, třebaže je pravděpodobné, že se používaly po celou dobu vikinskou (franské žaltáře, které je vyobrazují, pocházejí z 1. poloviny 9. století). Relevantní nálezy pocházejí z 10.-11. století a je možno je porovnávat s nálezy z 12.-15. století.

Ukazuje se, že staří Seveřané velice dbali o svůj zevnějšek, řídili se kontinentálními módními trendy a rádi ukazovali své postavení pomocí zdobených oděvů, tunik a nohavic a dalších částí oděvu. Nohavice nejčastěji dosahovaly výšky kolen, ale nezavrhujeme ani delší varianty. Mohly mít šlapku.

Používány byly zřejmě dvě varianty, a sice dražší a levnější. Nákladnější nohavice byly ze lnu, vlny, hedvábí či jemné kůže. Látka je často barvená. Používají se pouze při speciálních příležitostech. Jsou fixovány podvazkem z brokátové stuhy vyrobené na karetkách, řemínkem s kováním či ovinkami. Méně nákladná varianta je vyrobena z nebarvené vlny či kůže. Místo vázání je použit jednoduchý řemínek, provázek nebo pruh látky. Jsou určeny i k práci. Musíme si však uvědomit, že i tyto levnější nohavice byly poměrně drahé.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat Janu Zajícovi a Romanu Královi za neutuchající pomoc při psaní tohoto článku.


Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) = Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Online zde. V češtině vyšlo: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Kormákovi = Kormáks saga. Online zde.

Sága o Njálovi = Njáls saga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321-559.

Sága o Óláfovi Mírném = Óláfs saga kyrra. Online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

BAETKE, Walter. Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald 2006.

BRAVERMANOVÁ, Milena. Textil nejstarších Přemyslovců. In: P. SOMMER (ed.). České země v raném středověku, Praha 2006: 193-213.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

ELSNER, Hildegard. Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster 2004.

EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006.

FRANSEN, Lilli – NØRGAARD, Anna – ØSTERGÅRD, Else. Medieval Garments Reconstructed: Norse Clothing Patterns, Århus 2011.

FRITZNER, Johan. Ordbog over det gamle norske sprog, Kristiania 1867.

HALD, Margrethe. Ancient Danish Textiles from Bogs and Burials, København 1980.

HÄGG, Inga. Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu [Bericht 20], Neumünster 1984.

HÄGG, Inga. Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu [Band 18], Neumünster 2015.

KANIA, Katrin. Kleidung im Mittelalter, Köln – Weimar – Wien 2010.

SCHIETZEL, Kurt. Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg 2014.

NOCKERT, Margareta. Bockstensmannen och hans dräkt, Borås 1997.

THUNEM, Hilde. Viking Men: Clothing the legs. Online zde.

VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.

ØSTERGÅRD, Else. Woven into the Earth: Textile finds in Norse Greenland, Århus 2004.