Inspiration #6, a trader from Gotland

The sixth issue of our inspiration series introduces Radomír Jelínek, a well-known Slovak reenactor. Radomír aims to reconstruct a trader from Gotland in late 10th/early 11th century.

We can see from the photos that Radomír wears a brown tunic made from herringbone wool and hemmed with geometrically patterned silk. The tunic is belted with a girdle inspired by various Gotland finds. Its buckle, strap end and belt lamellae come from Rone and Hense graves, while hanging straps are derived from Ense. There is a bag on the belt decorated with sheet brass and silk, a purse based on a Birka find (Radomír currently works on a new one based on a find from Barshalder), a whetstone with a colourful mosaic, tinderbox based on a Birka find and a comb based on a find from Eskelhem. A small pattern-welded steel knife is hanging on his neck, adorned with silver and brass and based on a find from Rone. Then we can see a hammer pendant on a chain – Radomír intends to swap that one for a cross. He covers himself with a brooch-fastened, semi-circular brown cape from herringbone wool (Radomír wears three types of brooches based on Visby finds). There is a fur-hemmed woolen hat on his head, decorated with silk embroidery and a hat top replica based on Birka (the hat will be also decorated with ornamental posament). On his hands we can see some brass and silver bracelets with punched decoration. Finally his profession is symbolized by simple weighing scales which have been found in several locations (Visby, Akeback, Oja).

On his legs we can see wide breeches made according to Gotlandic pictures stones depictions and a find from Haithabu. Breeches are dyed with indigo and tansy. Shoes with two buttons are a replica of Dorestad shoes. There are white nålbinding socks covering his shins with a thin lace fastened with two small (2 cm) pins.

Weapons are also a part of this trader‘s costume. It is a sharp H type pattern-welded steel sword (unfinished) with Geibig type 3 blade (80 cm long and 6 cm wide), a sharp pattern-welded steel seax (Radomír owns two of these but plans to rebuild both, one of them is a Gotland find replica), a sharp pattern-welded steel spear of type I with brass crosspieces (according to a Gotland find) and a mace which is going to be replaced by a more authentic replica.

Aside from this Radomír plans to make a new silken printed caftan, maybe a new hat, satchel, purse, archer‘s equipment, strap divider for the sword with a belt according to Rone and Hense finds and crampons.

I would like to thank Radomír Jelínek for providing photos and a detailed description of his costume. Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Shoe fragments from Birka

Translated and edited by Tomáš Vlasatý

Dear readers,

we bring you an exclusive translation of the work written by Russian reenactors that describes the leather finds from Birka and proposes the reconstruction of the shoe. The original article can be found here. The find is very valuable, since the shoes from Viking Age Sweden are almost absent and the reenators usually use the shoe patterns from Ladoga, Haithabu or York.

In 2013, an underwater archaeological survey was conducted around Björkö Island. A group of researchers from the Maritime History Museum (Sjöhistoriska museet), Stockholm, found a number of organic objects at the bottom of Lake Mälaren, including wooden parts of the ships, jewelry, tools and unidentifiable artifacts. Subsequent cleansing of some leather fragments revealed seams that allowed archaeologists to interpret objects as remains of shoes. In December 2017, these fragments were published in press (Olson 2017). We would like to introduce to you some of the conclusions.

Conclusions of the publication

A total of six heavily damaged fragments were found under water. Some of them show signs of cuts or stitches. For example, finds Nos 171, 172 and 183 represent edges that are cut but do not contain any seams. These finds are possibly production waste. Find No. 101 consists of two pieces found together. Both have seams but are not attached to each other in any way.

shoe_boot_birka_1Fig. 1: Find No. 161. Unidentifiable leather finds; condition before preservation. Source: Olson 2017: 280; 238.

After the field work was completed, find No. 161, consisting of two adjacent parts (Fig. 1), was first examined. Find No. 172 was found at the same site and could be related to the previous find, although this cannot be said with certainty. Find No. 161 can be safely associated with only the two parts mentioned, each consisting of several more or less damaged fragments. These show signs of cuts and stitches simultaneously. It is not clear how these parts were put together, but from the presence of the characteristic decorative stitches, the curved edge and the strap we can assume that they are parts of a shoe.

Fig. 2: 1st part of the find No. 161 after cleaning.

Source: Olson 2017: 280; 239.

shoe_boot_birka_3Fig. 3: 1st part of the find No. 161 after cleaning: söm = seam, invik = curved edge. Source: Olson 2017: 281. 242.

The material of the first part of find No. 161 was seriously damaged in the past, which is why there are holes on its surface (Fig. 2). As can be seen in the diagram above (Fig. 3), this section consists of fragments A, B, C and D. Fragments B and D are probably part of one whole, while this cannot be said with certainty about the remaining two fragments. Fragment B has both preserved curved edges and traces of stitches and leash. Fragment A, which is better preserved, shows signs of cut, but no stitch marks, and can therefore be classified as manufacturing waste.

Fig. 4: 2st part of the find No. 161 after cleaning.
Source: Olson 2017: 280; 240.

Fig. 5: 2nd part of the find No. 161 after cleaning: söm = seam, invik = curved edge, trä = wood. Source: Olson 2017: 281; 243.

The second part is better preserved than the previous part (Figs. 4, 5). It consists of a rectangular fragment with seams and curved edges. There is a small piece of wood inserted in the skin, probably a wooden peg (Fig. 5). The two stitches located in the middle of this fragment were decorative and functional, reinforcing the vulnerable thumb area of the shoe. From the Viking and Middle Ages, we know the upper parts of shoes that are decorated in this way. The part of the leather strap that was preserved could serve to better fix the shoe to the foot. The publication does not contain more information.

Our conclusions

Of course, these are only fragments that have limited informative value, but are still valuable pieces that will help in the reconstruction of the material culture of central Sweden. The first part seems to correspond to a shoe with a side seam and a stitched, round heel (Groenman-van Waateringe sole type 3.2; see Fig. 8). It is not possible to determine the type of binding, but it is likely that the holes for the strap were placed relatively low. The second part appears to be a part of a shoe with a side seam and sole completely sewn around (Groenman-van Waateringe sole type 3.1 or 3.2; see Fig. 8). The upper part was decorated and reinforced with a seam, the type of which can not be determined. There was a W-shaped tongue on the instep, a feature found on several early medieval shoes (eg Wedelspang, Elisenhof, Haithabu), as well as a curved edge (eg Wedelspang, Deventer or Dorestad). Since it is not clear whether both parts belonged to the same product, these elements can be used alone or together. In any case, we have a choice between the two known types of shoes. Separate use of the first and second parts makes it easier to find analogies in the corpus of European period clothing, while with the combination of both elements and minimal addition of missing parts, a shoe of the following appearance can be obtained (Fig. 6, 7).

Fig. 6: Reconstructed appearance that combined the fragments.
See PDF version made by Anton Bodrov.

Fig. 7: Reconstructed appearance. Drawn reconstruction based on the analogous find from Deventer. Source: Goubitz 2007: 137: 4.

podesveFig. 8: Sole types 3.1 and 3.2.
Source: Groenman-van Waateringe 1984: 32: Abb. 16: 4-5.

Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Olsson, Andreas (2017). Maritima Birka : Arkeologisk rapport över marinarkeologiska undersökningar av kulturlager och pålanläggning i vattenområdet utanför Svarta jorden på Björkö 2004–2014, Arkeologisk rapport 2017:13 Stockholm. Online.

Groenman-van Waateringe, Willy (1984). Die Lederfunde von Haithabu, Neumünster.

Goubitz 2007 = Goubitz, Olaf (2007). Stepping through time : archaeological footwear from prehistoric times until 1800, Zwolle.

Inspiration #3, A Woman From Birka

The third episode of inspromat is reserved for rich female costume from Birka. This time we will look at the costume of Russian reenactor and my friend, Lida Gubareva.

Lida sets her costume in the first half of the 10th century in Birka. Most of the equipment consists of replicas of items from grave Bj 965, which contains a coin, so the grave can be dated after the year 913. Despite that, Lida does not consider her costume ideal for the reconstruction of clothing from Birka, because the equipment incorporates also replicas of objects that were found elsewhere. Lida also told me that she is making a new caftan and overdress, and apologized for not knowing all the numbers of the graves, because she reconstructs three periods at the same time.

On the photographs, we can see three different underdresses that have a shape of a simple tunic. The first one (blue) is made of 100% wool woven in diamond twill. It is dyed with indigo and has hems of silk twill, whose warp is dyed with buckthorn and weft with indigo. Silk panel at the neck is decorated with two tablet woven stripes made of silver and silk, which are inspired by tablet woven strip from grave Bj 965. Second underlying dress (yellow) is made of polychrome silk and is hemmed with blue silk. The hems have tablet woven stripes as well. Third underlying dress (green) is made od simple linen and hemmed with silk which is dyed with madder and soda.

Overdress (apron, hangerock) have trapezoidal shape and are made of 100% woolen twill, dyed with indigo. Over these clothes, Lida wears crimson-red caftan, which is made of 100% wool, woven in 2/2 twill, dyed with madder. The weft is slightly darker than the warp. The caftan is hemmed with Sasanian silk with motifs of medallions depicting lions and phoenixes. Her second caftan, the yellow one, is linen and lined with silk. It has a hem of polychrome silk and beaver pelt.

Oval brooches are replicas of the find from several graves in Birka, including Bj 965. All other bucklesnecklaces and pendantsear spoon or needle-case are replicas of finds from Birka. Two exceptions are the Friesian comb with a case and crosses that are inspired by the find from Rügen. The costume is complemented by scarf with a knot, which is an interpretation of “knot” that can be seen on Valkyrie figures from Scandinavia.

I would like to thank Lidia Gubareva for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Inspiration #2, A Man From Birka

In the second episode of inspiromat we will stay in Birka, but this time we focus on male costume. For this reason I asked my Russian friend Konstantin Shiryaev who willingly provided me his photos with description.

The costume is based on finds from Birka, particularly grave Bj 644, but he also uses finds from surrounding regions. This is a costume of rich warrior in the mid-10th century. Konstantin says that his costume will never be done, and he intends to continue improving it.

On the head, we can see a circular four-piece woolen cap (type B) dyed with oak bark. Silk on the hem is dyed with natural indigo. Konstantin also wears linen shirt dyed with natural indigo. The shirt is fringed with patterned silk. The shirt is girded with a replica of belt from Garrison in Birka. On his belt a knife hangs in a leather sheath and a replica of the bag from Eperjeske 3. A similar find of bag was found in grave Bj 644. The lid of the bag is decorated with gilded silver plate. On his legs, we can see wide linen trousers (påsbyxor), with shape based on finds from Haithabu, woolen leg wraps and leather boots of type 8 from Haithabu.

On his head, we can see a conical felt cap (type A) with silk sewn onto it. Hat is decorated with silver terminal and a beaver pelt hem. Then, we can notice a red woolen tunic, based on the finds from Bernuthsfeld and Guddal. The tunic is decorated with patterned silk and silver embroidery and is girded with replica of belt from grave Bj 1074. Over the tunic. he wears rectangular blue woolen cloak which is lined and has a hem made of beaver pelt. The pin used to clasp the cloak is a replica from grave Bj 644. This somewhat unusual way of wearing the cloak is based on the positions of pins in Birka, Finland and Russia. Konstantin is holding a replica of battle axe from grave Bj 644. Over the previously described linen trousers, he wears red woolen leggings pinned with replicas of bronze hooks from grave Bj 905.

Costume in this figure is the same as in Figure 1. The only difference is the woolen caftan, which is decorated with a patterned silk and 12 bronze buttons. Konstantin says that the silk part of his caftan is the only fabric on his costume, which is machine-dyed, and therefore intends to sew a new one. At the waist, we can notice replica of seax from grave Bj 644 (Konstantin adds that this is the old version of the seax and now works on a new one).

Battle version of the costume. On his head there is a helmet, which is inspired by a fragment of Tjele helmet. At the waist, we can notice the sword type H in a wooden sheath. Type H swords are the dominant swords in Birka. On the back, there is a wooden shield, its front is covered in leather. Hands are protected by gloves, which are made of leather and felt (left mitten is only made of wool).

Another picture of battle costume, this time with a single-piece helmet. In accordance with Ibn Fadlan’s report, he has an axe, sword and seax. We can notice that his shoes are lower and his leg wraps are fixed with decorative garters.

I would like to thank Konstantin Shiryaev for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costumeHere we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Were plantfibers cultivated in medieval Iceland?

It is my honour to present the article “Were plantfibers cultivated in medieval Iceland?” that was written and offered to me by my friend Marianne Guckelsberger, a textile master active in Iceland. The article discusses the Icelandic textile production, especially the production of linen.

The article can be downloaded via the following button:

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

„Svět na dlani“

konstrukce a symbolika oválných broží

Tento článek si klade za cíl uvést do českého jazyka problematiku skandinávských oválných broží. Popíšeme, o jaký typ artefaktu se jedná, jak byl používán, jaké jsou jeho výpovědní hodnoty a jak byl konstruován. Pomocí příkladů dobře zachovaných kusů naznačíme původní vzhled standardních typů. V neposlední řadě se budeme věnovat symbolice tohoto typu šperku.


Jako oválné brože nazýváme párový šperk, který nacházíme v bohatě vybavených ženských hrobech skandinávského kulturního okruhu. Četnost kolem 4000 kusů z nich tvoří významnou skupinu předmětů, které se v severském prostředí může rovnat snad jen skupina mečů (Jansson 1985: 12, 221). V Norsku je známo přes 1500 kusů tohoto šperku, ve Švédsku rovněž 1500, 160 v bývalém Sovětském svazu, 120 v Dánsku, 75 v Anglii, 50 v Haithabu a 35 na Islandu (Jansson 1985: 12). Toto zastoupení naznačuje, o jak všudypřítomný kulturně, sociálně a genderově identifikační šperk šlo. Množství také poukazuje na masovou produkci, která byla možná díky začínajícím skandinávským proto-městům a která v podstatě znamenala, že šperky vykazují jen drobné odchylky od základních modelů (Jansson 1985: 221; Sindbæk 2014: 168).

Příklad oválných broží. 
Nález z norského Ryggu (B6177). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,6 a 11 cm.

Základní práci při třídění broží odvedl Oluf Rygh (Rygh 1885), kterého následně rozšířil Jan Petersen ve své práci Vikingetidens Smykker (Petersen 1928: 4-76). Petersenovo rozdělení je používáno dodnes a názvy typů odkazují na čísla obrázků v jeho práci. Nejzásadnější práci na poli oválných broží odvedl Ingmar Jansson, který vytvořil dosud používaný katalog hrobů s brožemi a detailně popsal oválné brože z Birky. Kromě toho významně rozšířil Petersenovu typologii (Jansson 1985: 24-94). Jansson doslova říká: „Rozdělení oválných broží doby vikinské se nepotýká s žádnými významnými problémy, protože většina broží spadá do vysoce standardizovaných typů. Slovo typ zde označuje skupinu broží, jejichž vzor je částečně nebo zcela identický. Podobnosti ve vzoru musí být tak veliké, že jediným způsobem, jak mohlo dojít z reprodukci, bylo pomocí zkopírování již hotového odlitku“ (Jansson 1985: 221-2). Na základě svých kritérií Jansson vyčleňuje dvě hlavní skupiny vikinských broží, ke kterým přiřazuje jednotlivé typy:

  • brože bez výrazné mřížky
    Povrch brože není členěn do pravidelné mřížové struktury.

    • skupina Berdal (P11-24)
    • skupina Borre/Jelling (P47-50, P57)

Brože skupiny Berdal.
Petersen 1928: Fig. 11-24. Větší rozlišení zde.

Brože skupiny Borre/Jelling.
Petersen 1928: Fig. 47-50, 57.

  • brože s výraznou mřížkou (P25-46, P51-56)
    Povrch brože je členěn do pravidelné mřížové struktury.

Brože s výraznou mřížkou.
Petersen 1928: Fig. 25-46, P51-56. Větší rozlišení zde.

Nutno podotknout, že kromě standardních typů je i množství unikátních typů, které se objevují pouze v jednom kuse. Rozšíření standardních typů v některých případech nastartovalo lokální produkce, které přetrvaly do doby, kdy se ve Skandinávii již oválné brože dávno nenosily – například v oblasti dnešního Lotyšska se brože vyvíjely až do 13. století a mají vlastní typologii (Spirgis 2007).

Primární funkcí těchto předmětů bylo sepnutí ramínek svrchních vlněných šatů, které by bylo možné hodnotit jako slavnostní či společenské oděvy (Geijer 1938: 153-5) anebo kroje, vzhledem k faktu, že v každém zemi či regionu se preferoval jiný druh textilie (viz článek Textilní vazby vikinské Skandinávie v rámci tohoto blogu). Šaty, mající dva páry ramínek postavených proti sobě (dlouhá ramínka byla umístěna na zádech, kratší ramínka na hrudi), byly sepnuty tím způsobem, že jehla spony byla nejdříve navlečena na kratší přední ramínko a následně dlouhé zadní ramínko a zacvaknuta. Brože tak byly exponované na hrudi, zdůrazňovaly poprsí a prezentovaly postavení majitelky. Badatelé poukazují, že množství broží, variující kvalita napříč jednotlivými typy a fakt, že takřka všechny brože jsou vyrobeny ze slitiny mědi, znamená, že nepatřily nejvyšší vrstvě společnosti (Jørgensen 2008: 116-117). Pozlacení a stříbření sledovalo jednoduchý cíl – majestátnější vzhled (Lønborg 1999: 262-263). Při detailním průzkumu distribucí broží v jednotlivých krajích vidíme, že brože jsou nacházeny v oblastech s příhodnějšími zemědělskými podmínkami (Jørgensen 2008: 125). Zdá se, že brože byly vlastněny prosperujícími farmáři, kteří jimi demonstrovali svou movitost, což bylo v sociálně nepříliš rozvrstvené vikinské Skandinávii důležité gesto (Jesch 2015: 97). Toto zřejmě potvrzuje i Píseň o Rígovi (Rígsþula), eddická píseň z 10. století, když ve strofě 16 líčí, že spolumajitelka hospodářství má „na ramenou trpaslíky“ (dvergar á ǫxlum). Právě pojem „trpaslíci“ (dvergar) může být původním staroseverským názvem oválných broží (Dronke 1997: 223).

Schématický způsob zapínání broží na ramenou.
Geijer 1939: Abb. 49-50; Paterson et al. 2014: Fig. 27, upraveno.

Konstrukce standardních typů

Základem oválné brože je plášť odlévaný ze slitiny mědi. V případě broží typů P11-39 a P47 je plášť pouze jeden, na jeho přední straně se nachází dekorace – v některých případech je přední strana osazena pukličkami – a na zadní straně nacházíme upevňovací systém. Brože typů P40-46 a P48-57 jsou obvykle tvořeny plášti dvěma (spodní můžeme nazvat např. bází, svrchní korunou), které jsou k sobě připevněny nýty. Vrchní strana báze je ponechána hladká a veškerá dodatečná aplikace je usazována na korunu brože.

Oválné brože standardních (Petersenových) typů byly odlévané do dvoudílných forem vyráběných z jílu zpevněného jemným pískem a nějakým organickým materiálem, například dobytčím trusem (nejnázorněji ukazuje Söderberg 2018). Oba segmenty dvojplášťovových broží musely být odlévány separátně, což časově prodlužovalo jejich výrobu.

Odlévání jednoplášťové brože

V archeologické literatuře již skoro sto let probíhá aktivní debata o tom, zda odlitky vznikaly častěji otisknutím předlohy do jílu, anebo zda byl voskový model častěji obalen jílem. Tato diskuze přinesla zajímavé poznatky i ohledně lití oválných broží, z nichž vyplývá, že metoda lití do ztraceného vosku je při masové produkci, kterou u tohoto šperku očekáváme, časově nejúspornější a dosahuje nejlepšího převedení detailů (Jansson 1985: 12; Söderberg 2018). Současně nabízí možnost dodatečných úprav na voskových modelech, nikoli na hotových výrobcích. Přesto nevylučujeme, že se používaly i jiné výrobní postupy, které povedou ke stejným výsledkům. V následujícím fotonávodu popíšeme výrobu jednoplášťové oválné brože, jak ji vyrábí kurátor muzea v Sigtuně a nadšený experimentální archeolog Anders Söderberg.

Voskový model oválné brože typu P27 (Söderberg 2018: Fig. 24). Původní brož byla otisknuta do mokrého jílu, který byl následně vyplněn voskem. Jak můžeme vidět, detaily jsou velmi dobře převedeny. Pomocí této metody je možné vyrobit 60 voskových modelů za půl hodiny a odhaduje se, že tři řemeslníci jsou za měsíc schopni při pracovní době 7 hodin vyrobit 1000 kusů šperku (Hedegaard 1992: 77).

Přední část voskového modelu je obalena měkkým jílem. Následně je forma zahřáta a tekutý vosk odstraněn (Söderberg 2018: Fig. 25). 

Jakmile je přední strana zaschlá, je vnitřní strana vyložena textilií, na které jsou vymodelovány výstupky pro uchycení jehly. Textilie je dále obložena jílem a vzniká tak zadní strana formy (Söderberg 2018: Fig. 31).

Formování spodní části formy z jílu (Söderberg 2018: Fig. 28).

Po menším proschnutí můžeme formu jednoduše otevřít, abychom textil vyjmuli (Söderberg 2018: Fig. 32).


Jak můžeme vidět, textilie se pěkně rozložila po celé spodní části formy a zajistila hladký povrch (Söderberg 2018: Fig. 33).

Textilii je možné z formy jednoduše sloupnout (Söderberg 2018: Fig. 34).

Formu je třeba znovu složit a spoj zapečetit jílem, aby byla zajištěna nepropustnost (Söderberg 2018: Fig. 29).

Hotová forma čekající na proschnutí. Jelikož přední strana je již proschlá, zadní strana se začne při sesychání zmenšovat a praskat. Veškeré praskliny je třeba ihned zamazávat jílem (Söderberg 2018: Fig. 30).

Průřez nevypálenou formou. Při sesychání se vnitřní prostor mírně zvětší, zhruba o 2 mm, takže odlitek získaný z takové formy není tenký jako textilie, ale je přesto úžasně tenký, stejně jako originální kusy (Söderberg 2018: Fig. 36).

Získaný odlitek, který čeká na zbroušený krempy a vyleštění. Známkou dobrého odlití je, pokud není potřeba nijak opravovat ornament (Söderberg 2018: Fig. 38).

Dokončená oválná brož (Söderberg 2018: Fig. 39).

Nýtovaný dekor typu P47

Typ P47, který náleží do skupiny Borre-Jelling, má unikátní konstrukci – na bázi je nanýtovaný centrální kříž, který je dokolem dokola obklíčen dvanácti odlívanými ornamenty, které jsou na bázi nanýtovány. Vzhledem k tomu, že jednotlivé díly jsou umístěny do různých výšek, je výsledný efekt je podobný, jako u dvojdílných prolamovaných broží. Stejný způsob nanášené odlévané dekorace můžeme vidět i u některých raritních kusů, jako například nezařaditelná brož z hrobu Bj 845 z Birky.

Brož z hrobu Bj 950 z Birky. Arbman 1940: Taf. 60.3.

Poznámka k odlévání dvouplášťové brože

Jelikož historicky věrnou výrobu dvouplášťové brože zřejmě nikdo doposud zdokumentoval, budeme si muset postačit s popisem a předpoklady, které prokáže až experiment. Výroba obou plášťů musela probíhat separátně a lze odhadnout, že měla velmi podobný průběh, jako můžeme vidět ve výše přiloženém fotonávodu. Je důležité poznamenat, že při případném kopírování musely být oba kusy otisknuty odděleně, takže brož bylo třeba roznýtovat.

Báze je tvořená kupolí a krempou. Krempa a spodní část kupole jsou mnohdy dekorovány plošným ornamentem po celém obvodu, zatímco vrcholek kupole je vždy naprosto hladký. Vnitřní strana skrývala výstupky pro upevnění jehly, jinak byla zpravidla hladká, ačkoli známe také dekorace nacházející se na vnitřních stranách (zdobená krempa např. C4727; trny a spirály v okolí jehly viz níže). Forma zřejmě zohledňovala četné otvory, které na bázích nacházíme a které byly určeny k připevnění koruny a obvodových drátů. Nejmenší počet otvorů pro připevnění koruny jsou 4, nejvyšší je 9. Otvory pro obvodové dráty se obvykle nacházejí párově na čtyřech protilehlých stranách brože (= 8 otvorů), méně často párově na dvou protilehlých (= 4 otvory) nebo pouze na jednom místě (= 2 otvory). Obvyklá pozice otvorů pro dráty je na úrovni vrchního okraje obvodové dekorace kupole. Nacházíme i brože, které mají otvory rovněž na úrovni spodního okraje obvodové dekorace kupole a otvory pro dráty jsou tak ve dvou liniích nad sebou. Současně je potřeba vést v patrnosti, že na krempách byly rovněž vytvářeny velké otvory pro upevnění kroužků, anebo se na krempách objevují malé výstupky ve tvaru antropomorfních či zvířecích hlav, takže báze není dokonale oválná.

Koruna brože je určena ke krytí té části báze, která má hladký povrch a která je u různých typů různě velká. U všech dvouplášťových broží je koruna plošně zdobena ornamentem, který je v drtivé většině typů (kromě P55-56) proděravělý a nabízí pohled na hladkou kopuli báze. Přední část formy byla po otištění předlohy zřejmě zalita voskem, čímž se dosáhlo věrného zachování proděravělého motivu. Zda byla forma rozbita a model dotvarován či zda byla forma ihned překryta zadní stranou, musí ukázat až výzkum. Söderberg (2018) na základě zkoumání broží typu P42 z Birky navrhuje, že všechny byly vytvořeny ze stejného základu, avšak byly drobné modifikovány ve stádiu voskového modelu. Totéž naznačují i raritní úpravy krempy, jako například ražené ornamenty. Součástí proděravělého motivu byly i otvory pro nýty, které musely lícovat s otvory v bázi. V případě, že koruna dvouplášťové brože měla všechny pukličky odlévané, byly nýtky zavedeny do jiných částí broží než do pukliček – například vedle odlévaných pukliček (např. Ts754).

Příklad dvouplášťové brože v rozebraném stavu. 
Nález z norského Kalnesu (T17716). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43. Délka 11,7 cm.

Rozdíl ve výrobě typu P41

Zatímco ostatní dvojdílné typy disponují korunou, která vyplňuje velkou část kupole báze, typ P41 je charakteristický tím, že koruna se omezuje pouze na vrcholek kupole a je ohraničena pukličkami. Báze má na vnější části odlitou dekoraci s výjimkou hladkého kosočtverce, který je následně překryt proděravělou korunou a zanýtován devíti pukličkami. Petersen (1928: 46) ve své době v Norsku znal 7 nálezů z 5 lokalit.

Švédští badatelé zkoumající brož typu P41 z hrobu 36 ze Staré Uppsaly přišly se zajímavým zjištěním – báze brože byla odlita ze slitiny mědi, následně pozlacena a opatřena korunou odlitou ze stříbra, pod níž byl vložen barevný textil, který byl patrný skrze proděravělý dekor (Larsson 2014). Na místě je otázka, zda podobnou textilní vložkou nedisponovaly i další dvoudílné brože.

Kresebná rekonstrukce brože typu P41 z hrobu 36 ze Staré Uppsaly.
Larsson 2014.

Bližší pohled na dílčí aspekty

Připevnění jehly

Hlavní částí zapínacího mechanismu byla jehla. Ta byla takřka vždy vytvořená ze železa, výjimečně ze slitiny mědi, a takřka výlučně byla kovaná (Jansson 1985: 114-7). Vždy byla vytvořena s mírným prohnutím a zpravidla s ocáskem sloužícím jako pružinka. Její délka se u větších broží pohybovala kolem 6-7 cm, u menších broží pak 3,5-5 cm. Tloušťka dosahovala 3-5 mm. Jehla byla připevněna pomocí drátku k výstupkům, které vytvořené při tvorbě formy (viz fotonávod) a které měly dvě základní podoby:

  1. výstupek byl pouze jeden a jehla jej svírala z obou stran; uprostřed jehly se nacházel otvor
  2. výstupky byly dva a svíraly jehlu z obou stran; uprostřed jehly se nenacházel otvor

V některých unikátních případech bylo zapínání řešeno i jinými způsoby, například nanýtováním destiček (Arbman 1943: Abb. 78). Kvůli volbě materiálu jehly, který zajistil dlouhodobou funkčnost, se do dnešní doby jehly příliš často nedochovávají, a pokud ano, ve velmi poškozeném stavu.

Příklad zadní strany báze oválné brože.
Nález z norského Norheimu (S4105). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,8 a 10,1 cm.

Dvě hlavní metody upevnění jehly společně s příklady jehel. Jansson 1985: Fig. 103-4.

Dekorace vnitřní strany báze typu P42.
C2865, C4728, B7268, Bj 606, Bj 466. Katalog Unimus; Jansson 1985: Fig. 107; Arbman 1943: Abb. 78.


Ražený ornament

Na vnější straně krempy některých oválných broží (a zcela výjimečně také na vnitřní straně, např. C4727) se nachází ornament, který byl vyražen razidlem na voskový model (Jansson 1985: 113-4). Tento typ dekorace není příliš obvyklý. Použitá razidla měla tvary trojúhelníčků s jednou či třemi tečkami anebo cikcakové linky.

Ražený ornament na základě broží z Birky. Jansson 1985: Fig. 102.


Pokud se zaměříme na povrch broží pozorněji, můžeme si všimnout, že velká část broží byla na předních stranách zlacena. Tomuto detailu se v minulosti věnovala jen opravdu malá pozornost – ve skutečnosti pouze dvě brože z Birky se dočkaly bližší analýzy. Výsledek analýzy zní, že brož P51 z hrobu Bj 644 byla zlacena v ohni, zatímco brož P52 z hrobu Bj 943 měl plátkové zlacení (Oldeberg 1943: 222, 271; Oldeberg 1966: 187).

Zlacení v ohni “se zakládá na přirozené difuzi atomů. V tomto případě se míchá zlato se rtutí, čímž vzniká amalgám, který se rovnoměrně nanáší na povrch předmětu. Rtuť v amalgámu podporuje a urychluje difuzní reakci mezi podkladem a potahovou vrstvou, přičemž se z potahové vrstvy vypařuje po dosažení teploty 250–350 °C a ve zlaté vrstvě zanechává velmi malé, leč charakteristické množství 5–25 % rtuti. Z důvodu amalgámové pasty se zlacení v ohni hodí ke zlacení slitin mědi, předmětů s hluboce profilovanými a nerovnými povrchy a odlévaných předmětů. Spotřeba zlata je u této metody vyšší, jelikož tloušťka potahové vrstvy se pohybuje kolem 100 µm” (Aufderhaar 2009: 244-6). Zdá se však, že v době vikinské nebylo použito rtuti, nýbrž se stejnému výsledku docházelo pomocí olova (Aufderhaar 2009: 246). Významným důvodem pro použití této metody byl fakt, že nabízela všestranné použití, vysoce kvalitní provedení a nejlépe se osvědčila při zlacení masivních a hluboce profilovaných předmětů ze slitin mědi (Aufderhaar 2009: 250; Jansson 1985: 107).

Plátkové zlacení sestává z mechanického nanášení plátků zlata do tloušťky 6 µm na kovový nebo nekovový podklad (Aufderhaar 2009: 244). Podklad je buďto zdrsněný a nanášení se provádí tlakem, nebo se plátky na povrch lepí. Naopak výhodou plátkového zlacení je relativně malé a snadno měřitelné množství potřebného zlata. Tenké plátky však mohou být jednoduše poškozeny doteky a další manipulací.

Analýzy dalších broží mohou potvrdit, která metoda byla více preferovaná pro který typ broží. Prozatím můžeme předpokládat, že koruny dvouplášťových broží měly větší pravděpodobnost být zlaceny v ohni. Zda toto platí i pro jejich báze, nedokážeme v tuto chvíli říci.

Příklad pozlacené brože. 
Nález z norského Nomelandu (C1283). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51.

Panely ze stříbra, dekorace filigránem a niellem

Na brožích se v rámci koruny i báze objevuje řada čtvercových, obdélníkových, trojúhelníkových a jinak tvarovaných panelů, které byly zhotoveny ze stříbrného plechu, který byl ozdoben rytím, tepáním nebo filigránem a byl mechanicky nanesen na povrch brože (Jansson 1985: 108-111). Ve vzácných případech byly rytiny vyplněny niellem.

Tepání mohlo být dosaženo podobně, jako je uvedeno v podkapitole ražený ornament. Nutno však podotknout, že ražba byla prováděna na zadní stranu stříbrného plechu, Technika filigránu spočívá v nanášení jemného profilovaného drátku na kovový povrch tak, že tvoří vzorec. Často se tato metoda zaměňuje s granulací, která k dosažení stejného výsledku využívá nanášení drobných kovových kuliček (Duczko 1985: 15).

Niello je výzdobná technika, která spočívá v nanášení pastovité substance do rytých ornamentů provedených na rovném stříbrném povrchu. Pasta je vyrobena následovně: stříbro, mosaz, olovo a síra jsou ve správném poměru (Theophilus Presbyter doporučuje poměr 2 díly stříbra : 1 díl mosazi : 0,5 dílu olova a síry) umístěny do nádoby a po zahřátí smíchány. Výsledkem této směsi je po zchladnutí křehká, sklovitá hmota. Ta je v hmoždíři spolu s vodou rozdrcena na prášek, který je nanesen do drážek ornamentu. Po vypaření vody je předmět zahřát (Heinrich-Tamaska 2007: 254).

Stříbrné panely zdobené tepáním a filigránem. Jansson 1985: Fig. 96.

Stříbrné panely s rytinami zaznamenané u jednotlivých typů broží v Birce.
Jansson 1985: Fig. 100.

Rytiny ve stříbrných panelech, které byly vyplněny niellem, korpus broží z Birky. Jansson 1985: Fig. 98.

Drátky a plíšky tvořící mřížku

Brože, jejichž koruny byly osazené čtyřmi a více neodlévanými pukličkami, jsou často zdobeny stříbrnými drátky a plíšky, které díky kontrastu vizuálně tvoří mřížku. Obě varianty si blíže představíme, protože tyto komponenty se příliš často nezachovávají.

Stočené stříbrné drátky v počtu dvou až tří prutů nacházíme zpravidla v připravených kanálcích, které spojují jednotlivé pukličky. Drátky běžně objevujeme u dvouplášťových proděravělých typů, které jsou zčásti nebo kompletně osazené neodlévanými pukličkami, mají kanálky a jsou opatřeny otvory pod pukličkami – tedy typů P42-44, P51 a P54. Obvyklá logika této dekorace je, že kontrastní dráty vytvoří hranice kosočtverců, do kterých je koruna těchto broží rozčleněna, a konce drátků přitom zůstanou skryty pod korunou mezi oběma plášti. U některých broží typu P42, které nemají otvory pod pukličkami, drátky nejsou zavedeny pod úroveň koruny (např. B7731). U některých variant P51 nacházíme řešení, že drátky jsou zavedené pod odlévané pukličky, zatímco pod neodlévanými pukličkami nezasahují pod povrch koruny (např. T13189, Bj 860B). Drátky se výjimečně objevují také u typu P37, kde se nacházejí na vodících kolejničkách a nejsou zavedeny pod povrch brože, nýbrž končí pod pukličkami, podobně jako plíšky, o nichž bude řeč. Z dochovaných kusů je zřejmé, že drátky zasahující pod úroveň koruny byly nataženy buď v jednom obvodu (schématicky “” anebo “⬄”), anebo ve dvou obvodech (schématicky “ೲ”). V případě, že prostřední puklička byla odlévaná a dráty byly nataženy v jednom obvodu ve schématu ““, bylo křížení ponecháno poměrně nevzhledně viditelné skrze okénka pukličky. Brože, které mají všechny pukličky lité, nikdy nemají dráty a kanálky spojující pukličky jsou u těchto broží vždy jen schématické a připomínají vodící kolejničky.

Brož z norské lokality Ryum (C4029). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu “∞”. 

Brož z norské lokality Jåttå (S1748). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu “∞”. 

Brož ze švédské lokality Byn (SHM 14506). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu “⬄”.

U typů P33-34 a P38-41, které nemají žádné odlévané pukličky a nejsou opatřeny otvory umístěnými pod pukličkami, byly kanálky nahrazeny vodícími kolejničkami a drátky byly nahrazeny stříbrnými plíšky. Plíšky jsou zavedeny pod dvě sousední pukličky a tam jsou zakončeny. Plíšky tohoto typu se objevují také u některých variant broží typu P51 (např. S2562). Některé plíšky jsou zdobené dekorací (B12550). Typy P24, P52, P54 a P56 patří mezi typy, které navíc měly prostor mezi pukličkami vyplněný stříbrnými panely, který by bylo možné považovat za plíšky a které mohly být zdobeny dekorací popsanou v předchozí kapitole. Je zajímavostí, že norská brož S2095 typu P24 je namísto plíšku zdobena filigránovým ornamentem.

Brož z norského Gjemmestadu (B12550). Ryghův typ 647, Petersenův typ 33. 

Brož z hrobu Bj 556 ze švédské Birky. Petersenův typ 37. 

Brož z norského Frøylandu (S12295). Ryghův typ 647, Petersenův typ 33. 


Hlavním důvodem sepsání tohoto přehledového článku bylo kritické zpracování neodlévaných pukliček, které v nálezovém korpusu v drtivé většině chybí a při rekonstrukcích na ně buďto není brán zřetel vůbec, anebo se k jejich výrobě používají materiály, které u původních pukliček nebyly použity (např. perly).

Naše vědomosti ohledně původního vzhledu broží typů P14-17, P20, P33-34 a P38-44, P51 a P54 se zakládají především na dobře zachovaných kusech z Birky, Norska a Dánska. U těchto broží nacházíme svítivé pukličky, oproti odlévaným pukličkám značně konstrastním, které si při jistém odstupu můžeme splést s perlami, ale při bližším pohledu jasně vidíme, že jsou tvořeny stříbrem. Není to však úplná pravda – hlavní masu těchto pukliček tvoří slitiny na bázi cínu nebo olova a stříbrný je pouze plech, který je přes pukličku jádro přetažen (Jansson 1985: Fig. 95). Hlavní smysl těchto pukliček nám dlouho unikal, ale nyní již s jistotou víme, že slitiny z cínu/olova sloužily jako pájka a hlavním smyslem pukliček bylo držet nýty ze slitiny mědi, které připevňují korunu k bázi (rozbor např. Watson et al. 2011: 50). Vedlejším smyslem pukliček bylo přidržovat či krýt drátky nebo plíšky, které mezi nimi byly natažené; v některých výjimečných případech pukličky slouží k uchycení velkých plátů stříbra, které korunu překrývají a tvoří jakýsi další plášť brože (např. Bj 857 v Birce). Stříbrný plech, který pukličky překrýval, byl vždy nějakým způsobem zdobený, zpravidla tepáním nebo filigránem (Jansson 1985: 108-111). Tato dekorace se mohla omezovat pouze na krempu pukliček, anebo se uplatňovala po celém povrchu včetně kupole pukličky.

Některé konkrétní typy, např. P52 anebo atypické kusy patřící do berdalské skupiny, mají na vrcholku koruny centrální odlévanou pukličku ze stříbra nebo slitiny mědi. Tyto centrální pukličky jsou nanýtované pouze ke koruně a neslouží k připevnění koruny k bázi. Centrální pukličky mají prominentní tvar, připomínají královskou korunu, a často jsou duté.

Stejnou funkci jako pukličky zastávají zvířecí hlavy typu P54, které byly také vyrobeny z kontrastního materiálu. Speciální případem jsou také odlévané destičky, které jsou dodatečně připevněny na místa, kde bychom čekali pukličky (např. C19367 a C19859). Přesný způsob upevnění těchto destiček mi v tuto chvíli není znám, nicméně se zdá, že byly opatřeny trnem, který zasahoval pod úroveň koruny brože.

Stříbrné plechy pukliček zdobené tepáním a filigránem. Jansson 1985: Fig. 96.

Brož z norského Ytterdalu (B6371). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43. Délka 12,2 cm. 

Brož z norského Kyrkhusu (B6371). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 11,4 cm. 

Brož z norského Tegle (S3857). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,9 cm. 

Jedna z nejlépe zachovaných norských broží.
Lokalita Bakkan (T8524). Ryghův typ 657, Petersenův typ P41.

Obvodové dráty

Poslední fází výroby je aplikace stříbrného drátu na hranici mezi korunou a bází. Ten je zpravidla výraznější masivnější než drátky použité při členění koruny. Jeho hlavním smyslem je nejen dozdobit brož, ale zejména zamaskovat přechod mezi dvěma komponenty brože. Jak bylo řečeno u výroby dvojdílné brože, otvory pro obvodové dráty se obvykle nacházejí párově na čtyřech protilehlých stranách brože (= 8 otvorů), méně často párově na dvou protilehlých (= 4 otvory) nebo pouze na jednom místě (= 2 otvory). Drát tak mohl být rozdělen na čtyři díly, dva díly anebo vcelku obkružoval celý obvod. Nicméně se zdá, že často jsou použity jen některé z připravených otvorů, a výrobci tak pouze kopírovali model, který stranil více možným aplikacím. Jsou také případy broží, které mají jednodílný drát obkružující celou obvod, jenž je připevněn drobnými úchyty k bázi.

Nacházíme i brože, které mají otvory pro drátu rovněž na úrovni spodního okraje obvodové dekorace kupole, respektive na úpatí krempy. V takovém případě byly obvodové dráty vedeny ve dvou liniích nad sebou. Pokud jsme zmínili centrální odlévané pukličky typů P52 a jiných typů, je potřeba říci, že i tyto byly někdy obtočeny drátem – například brož typu P52 z hrobu Bj 965 z Birky má obvodové dráty vedeny na všech třech popsaných úrovních.

Brož z hrobu Bj 550 z Birky. Katalog SHM.


Ve světle popsané konstrukce se oválné brože jeví jako jedny z nejkomplikovaněji vyráběných skandinávské šperků své doby a jsou demonstrací celé řady šperkařských technik – odlévání, kování, zlacení, nýtování, pájení, ražení, tepání, zdobení filigránem, aplikace niella a výroba drátu. Použitá dekorace odpovídá proudům oficiálního staroseverského umění, které do sebe mísí jak domácí tradici, tak vlivy z jiných částí Evropy; některé raritní brože z rané fáze disponují zapracovanou křesťanskou symbolikou, která však s masovou produkcí 9. století zmizela (Sindbæk 2014). Majitel šperku rozhodně chtěl být viděn jako nositel oficiální a progresivní skandinávské kultury – kultury, která se rázem ujala po velké části známého světa od Island po Rusko a zpětně do Skandinávie dovážela ideje a jiné inspirační zdroje odjinud. Jak trefně dodává Ingmar Jansson: „Masová produkce šperků, které nosila pomalu každá skandinávská žena, mohla mít na umělecký vývoj větší vliv, než prvotřídní dřevořezby někde na královském dvoře“ (Jansson 1985: 189).

Je samozřejmě velmi obtížné hodnotit symboliku šperků, které natolik variují, a pravděpodobně je to i zbytečné, protože řemeslníci sami zřejmě žádné speciální významy do šperků nevkládali a produkovali je ve velkých množstvích. Nicméně bych rád poukázal na některé zajímavé paralely, které by mohly mít jistou míru relevance.

Oválný tvar tohoto typu šperku podle Callmera silně odkazuje na plodnost (Callmer 2006: 193). Tomuto odpovídá také umístění šperku na hrudi, velikost a použití pukliček. Do jisté míry se brože dají vnímat jako extenze poprsí, jakési „prsní implantáty své doby“. V tomto ohledu je poměrně snadné hledat analogie s moderním světě, kde jsou plastické chirurgie přeplněné převážně vdanými ženami toužícími po větším, symetrickém poprsí, které jim přinese krásu, sebejistotu, uznání partnera a sociální prestiž (Gladfelter – Murphy 2008). Nedomnívám se, že není možné přenášet některé z těchto motivací do prostředí raného středověku.

Zastávám názor, že zásadní vhled mohou do problematiky symboliky oválných broží přinést poznatky religionistů o chápání dvou fenoménů – horizontality a vertikality staroseverského světa a hranice a konstituce řádu. V českém jazyce byly oba tyto fenomény bravurně shrnuty a doplněny Janou Michalíkovou (Michalíková 2012) a duem Jiří Starý a Jan Kozák (Starý – Kozák 2010). Při srovnání závěrů fenoménu horizontality a vertikality staroseverského světa s konstrukcí dvouplášťových broží, které v dochovaném korpusu tvoří zhruba polovinu, nám vyvstávají zajímavé paralely:

„Ve staroseverském myšlení existují dva základní mytologické subsystémy, horizontální a vertikální. Horizontální subsystém je tvořen třemi říšemi, říší bohů, lidí a Þursů, uspořádanými v soustředných kruzích, z nichž říše bohů leží uprostřed. Vertikální subsystém je tvořen říší mrtvých Hel dole, v podzemí, lidskou říší uprostřed a sídlem bohů nahoře, na nebesích. (…) Tato dvě odlišná vnímaní času lze vysledovat i na makrokosmické rovině. Horizontálně-kosmologický model koresponduje s každodenní žitou realitou spojenou s přírodními a zemědělskými cykly. Vertikálně-eschatologický model nesouvisí s realitou všedního dne jako takovou, ale s tím, co každodennosti tvoří jakýsi rámec. V rámci každodenní zemědělské zkušenosti a zkušenosti s pozorováním přírodních cyklů, střídáním dne a noci počínaje a ročním cyklem konče, se staroseverskému člověku čas vyjevuje ve své cykličnosti. Z perspektivy vlastního života se však jedná o lineární cestu od narození ke smrti. Linearita času se člověku vyjevuje skrze jeho vlastní smrtelnost.“ (Michalíková 2012: 89-90)

Co zde chci naznačit je to, že brož může reprezentovat znázornění obou základních staroseverských modelů kosmu. K tomuto čtení poskytují samy brože řadu vodítek. Jejich tvar nabízí dvě možné čtení – při pohledu zpředu a zboku. Koruna brože, nejdekorovanější část šperku, jejíž prolamovaná konstrukce záměrně vytváří hru světla a stínu, tvoří síť rovnoměrně rozmístěných pukliček v počtu devíti, což je číslo, které se zdá mít určitou vazbu k mýtickému uspořádání světa (Tang 2015). Pukličky jsou propojeny sítí vazeb, člení prostor koruny na kosočtverce – tento prvek naznačuje jakousi demarkaci a členění symbolicky důležitého prostoru (Sindbæk 2014: 188). Zdá se, že velkou důležitost napříč všemi typy broží měla zvířata: rané brože jsou často celé stylizované do tvaru zvířete s výrazným hřbetem, zatímco s nástupem masové produkce tento tvar mizí, ale objevují se svázaná zvířata i antropomorfní postavy s výraznými zvířecími prvky. Tato zvířata mohou představovat blízkost Jinému světu. Zvířata spoutaná zapracováním do ornamentu se zdají být něčím, co prostupuje celou staroseverskou kulturou, a ačkoli se objevují interpretace, že symbolizují bitvu nebo dávaní darů (Domeij Lundborg 2006), osobně se domnívám, že koncept spoutaného zvířete je obecnější a jeho hlavní význam spočívá v nemožnosti ublížit a schopnosti těžit z tohoto dočasného stavu. S tímto konceptem staroseverská mytologie často pracuje, a následující pasáž, popisující sféry staroseverského mýtu a jejich překročení, v podstatě velmi dobře popisuje scény, které vidíme v dekoraci broží:

Funkčními metaforami je zde svazování, osvobození se a útočení. Spoutáním či omezením přirozených sil s nimi bohové přestali interagovat, přestože jejich pozice je pouze dočasná. Jednou ze známek nadcházející destrukce mýtického světa je moment, kdy se tyto síly osvobodí a rozutečou se (jak jim káže přirozenost) po celém světě.“ (Clunies Ross 1994: 53)

Schéma koruny zcela jistě nahrává čtení skrze fenomén hranice a konstituce řádu. Koruna představuje bezpečný centrální prostor, zemi lidí a bohů, ve které funguje právo, řád, kultura a příroda, reprezentovaná zvířaty, má jasně vytyčenou pozici – jedná se o prezentaci Ásgarðu a Midgarðu, „o dvě části téhož celku, dobře uspořádaného a ochraňovaného božsko-lidského kosmu“ (Starý – Kozák 2010: 33-35). S tímto konceptem může souviset také stříbrný obkružující drát, který korunu překypující dekorací odděluje od méně dekorované krempy. Tento drát lze do jisté míry vnímat jako hranici mezi dvěma světy a výrazný předěl na horizontální úrovni. V mýtech bychom mohli takové významné předěly najít dva – val kolem Miðgarðu a had Jǫrmungandr. Prostor za okrajem koruny by tak mohl být vykládán jako Útgarð, zemi na periferii, vyznačující se chaosem, jinakostí a divokou, nespoutanou přírodou (Starý – Kozák 2010: 35-6). Dělení některých brožích na tři úrovně pomocí drátů také může poukazovat k tomuto fenoménu.

Pokud by snad takový výklad mohl znít jako divoká fantazie, rád bych poukázal, že podobnosti nacházíme i v jiných oblastech staroseverské a staroanglické mentality. Jak názorně ukazují Starý a Kozák, staroseverský člověk o svém hospodářství uvažoval jako o mikrokosmu, kde mu statek suploval centrální a řád zajišťující prostor, zatímco prostor vně valu byl divoký a nespoutaný (Starý – Kozák 2010: 39-45). Některá elitní sídla, jako například královský dvorec v Jellingu, byla navržena tak, že jejich půdorys představoval kosočtverec s centrálním umístěním královské mohyly – v případě Jellingu je toto rozvržení vnímáno jako „velmi záměrné a pečlivě promyšlené použití architektonických prvků ke zhotovení koherentního celku, který představoval jasně rozpoznatelné odkazy na starší aristokratická prostředí a nesl jasnou, propagandistickou strategii“ (Holst et al. 2012: 498). Věřím, že není náhoda, že hospodářky vládnoucími nad statky (mikrokosmy) byly majitelky luxusních šperků, jejichž konstrukce a dekorace naznačují, že mohly reprezentovat mýtický model světa. Brož v neposlední řadě připomíná skandinávský dlouhý dům. Brož tak mohla být mimo kromě jasně čitelný symbolem, že její majitelka byla vlastníkem prosperujícího hospodářství, a toto poselství bylo zprostředkováno pomocí společenských událostí.

Komplex královského statku v Jellingu v 2. polovině 10. století. Holst et al. 2012: Fig. 14.

Na závěr by mělo rovněž zaznít, že název broží dvergar může odkazovat na trpaslíky držící nebesa na čtyřech protilehlých stranách okrajích světa (Dronke 1997: 223), které jsou ve Snorriho Eddě popsáni pomocí světových stran (Gylfiho oblouzení 8). S tímto velmi dobře koresponduje vizualizace makrokosmu ve staroanglické tradici, kterou zde bude reprezentovat diagram Byrhtfertha z Ramsey (zřejmě z počátku 11. století). Diagram, který se zachoval ve dvou rukopisech z  12. století (British Library Harley MS3667, St John’s College MS 17), je vizualizovanou snahou o popsání struktury makrokosmu a jeho sjednocení s lidskými aktivitami v průběhu roku i celého lidského života. Má tvar oválu, který má stejnou strukturu, jako brože s devíti pukličkami. Diagram vyznačuje světové strany, roční období s jejich projevy, měsíce, živly, slunovraty a rovnodennosti, stádia lidského života a znamení zvěrokruhu. Důležitou jednotící linkou celého diagramu a ostatně celé anglosaské tradice již od Bedy Ctihodného je čtyřpólový model světa, který je příznačný nejen pro období raného středověku. I tato anglosaská analogie ukazuje k tomu, že brože lze vnímat jako sjednocení obou modelů světa a jako makrokosmos reflektovaný v mikrokosmu.

Diagram Byrhtfertha z Ramsey.
Vlevo: St John’s College MS 17, 7v. Vpravo: Harley MS 3667, 8r.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Gylfiho oblouzení (Gylfaginning). In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Píseň o Rígovi (Rígsþula). In: Edda. Přel. Ladislav Heger. Praha 1962: 169–181.

Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

Aufderhaar, Iris (2009). From the goldsmith’s point of view: gilding on metals during the first millennium AD – techniques and their development in the Germanic area. In: Guerra, M. F. – Rehren, T. (ed.). Authentication and Analysis of Goldwork. ArchaeoSciences. Revue d’Archéometrie 33, 243-253.

Callmer, Johan (2006). Ornaments, ornamentation, and female gender : Women in eastern central Sweden in the eighth and early ninth centuries. In: Andrén, Anders et al. (ed.). Old Norse Religion in Long-term Perspectives: Origins, Changes, and Interactions : an International Conference in Lund, Sweden, June 3-7, 2004, Lund, 189-194.

Clunies Ross, Margaret (1994). Prolonged Echoes: Old Norse myths in medieval Northern society Volume 1: The myths, Odense.

Dronke, Ursula (ed.) (1997). The Poetic Edda. Vol. 2. Mythological Poems, Oxford.

Duczko, Wladyslaw (1985). Birka V: The Filigree and Granulation Work of the Viking Period, an Analysis of the Material from Björko, Stockholm.

Domeij Lundborg, Maria (2006). Bound animal bodies. Ornamentation and skaldic poetry in the process of Christianization. In: Andrén, Anders et al. (ed.). Old Norse Religion in Long-term Perspectives: Origins, Changes, and Interactions : an International Conference in Lund, Sweden, June 3-7, 2004, Lund, 39-44.

Geijer, Agnes (1938). Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern, Uppsala.

Gladfelter, Joanne – Murphy, Diane (2008). Breast Augmentation Motivations and Satisfaction. In: Plastic Surgical Nursing 28(4), 170–174.

Hedegaard, Ken R. (1992). Bronzestøberhåndværket i yngre germanertid og tidlig vikingetid i Skandinavien – teknologi og organisation. In: Lag 1992, Højbjerg, 75–93.

Heinrich-Tamaska, Orsolya (2007). Avar Age Metalworking Technologies in the Carpathian Basin (Sixth to Eighth Century). In: Curta, Florin (ed.). “The” Other Europe in the Middle Ages: Avars, Bulgars, Khazars and Cumans, Leiden – Boston, 237–261.

Holst, M. K. – Jessen, M. D. – Wulff Andersen, S. – Pedersen, A. (2012). The Late Viking-Age Royal Constructions at Jelling, central Jutland, Denmark : Recent investigations and a suggestion for an interpretative revision. In: Praehistorische Zeitschrift 87(2), 474-504.

Jansson, Ingmar (1985). Ovala spännbucklor: En studie av Vikingatidastandardsmycken med utgängspunkt från Björköfynden, Uppsala.

Jesch, Judith (2015). The Viking Diaspora. Medieval World Series, London.

Jørgensen, E. (2008). Ovale Spenner i Trøndelag – En Arkeologisk Analyse av Opphav og Betydning, NTNU.

Larsson, Annika (2014). Vikingatida kvinnodräkt berättar, delprojekt I / A Viking age women’s costume speaks, part I, Gustavianum, Stockholm. Dostupné z:

Lønborg, Bjarne (1999). Vikingetidens kvindedragter. In: KUML. Universitetsforlaget i Aarhus, 259-267.

Michalíková, Jana (2012). Horizontalita a vertikalita ve staroseverských kosmologických představách. In: Religio, 20/1, Brno, 73-92.

Oldeberg, Andreas (1943). Metallteknik under förhistorisk tid II, Stockholm.

Oldeberg, Andreas (1966). Metallteknik under vikingatid och medeltid, Stockholm.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1928). Vikingetidens Smykker, Stavanger.

Rygh, Oluf (1885). Norske Oldsager, Christiana.

Sindbæk, Søren (2014). Crossbreeding beasts : Christian and Non-Christian Imagery in Oval Brooches. In: Garipzanov, Ildar (ed.). Conversion and Identity in the Viking Age, Turnhout, 167–193.

Spirgis, Roberts (2007). Liv Tortoise Brooches in the Lower Daugava area in the 10th-13th Centuries. In: Stockholm Studies in Archaeology 44. Cultural interaction between east and west. Archaeology, artefacts and human contactsnin northern Europe, Stockholm, 197–204.

Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno: 31-58.

Söderberg, Anders (2018). Viking Jewellery Mould Making. Experimental and Reconstructive Aspects. In. Dvořáková, K. et al (eds). EXARC Journal 2018:4, Leiden.

Tang, Li (2015). Number Symbolism in Old Norse Literature : A Brief Study, Reykjavík : Háskóli Íslands.

Welander, R. D. E. – Batey, Colleen – Cowie, T. G. (1987). A Viking burial from Kneep, Uig, Isle of Lewis. In: Proceedings of The Society of Antiquaries of Scotland 111 (1987), London, 149-174.

Watson, J. – Graham, K. – Gao, J. – Schaeder, U. – Skinner, L. – Jones, J. – Fell, V. (2011). Townfoot Farm, Cumwhitton, Cumbria : Investigative Conservation of Material from the Viking Cemetery: archaeological conservation report, Swindon: English Heritage Research Department.

Inspiration #1, A Woman From Birka

This article will start a series of articles that will focus on concrete costumes. The aim of this series is to inspire reenactent audience.

We will start with my Belarusian acquaintance Julia Kovalevskaja, who was the first to provide her photos and description of her costume. Julia’s costume represents a rich woman from Birka in the second half of the 10th century. She considers her attempt to be a reconstruction.

Costume consists of linen underwear (there are three in the pictures – white, blue and light purple), which is closed by a replica of the brooch from the grave Bj 642 at the neck. Over the underwear, Julia wears a blue woolen apron (hangerock) woven in diamond twill weave. The apron is decorated with decorative wool laces along the seams. On the linen loops, there are two oval brooches type P55, which were discovered in graves Bj 865, 959 and 960. Julia wears a green woolen caftan woven in diamond twill weave, which is lined with linen and closed by a replica of the trefoil brooch from the grave Bj 954, over the outer dress. In some photos we may notice a fur vest, which has no background and comes exclusively from Julia’s imagination. The uppermost layer is a dark green woolen shawl woven in a complex diamond twill weave. On the head we can see woolen (diamond twill and lined with linen) hood or woolen or silk caps with woolen / linen cords.

Accessories include a bone comb with a case (which is not based on Birka material) and a knife, both hinged on brooches. There are many silver, gold and glass beads around her neck and between the brooches, which are based on various finds from Birka. On a separate cord, she wears a replica of the cross from the grave Bj 660.

Author: Xenia Luchkova.

Author: Xenia Luchkova.

Author: Xenia Luchkova.

Author: Xenia Luchkova.

Author: Xenia Luchkova.

Author: Olga Tarasevich

Author: Olga Tarasevich

Author: Bouzin.

Author: Allbelphoto.

Author: Allbelphoto.

Author: Allbelphoto.

Author: Allbelphoto.

Author: Allbelphoto.

 I would like to thank Julia Kovalevskaja for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

The Period Transport of Liquids

The transport and the storage of liquids are one of the biggest problems in the reenactment of any time period. Archaeological finds are only a few and making a keg or flask needs skill. For a person living in 21st century, it is much easier and cheaper to load a barrel of beer and some bottles of water to a car and after that hide everything in a tent. On historical events, there are principles of hiding modern bottles, however we would be lying, if we said that it is a generally valid and strictly followed convention.

If we move from a camp to a march, there is a necessity to have a field bottle, because in our luggage there is a limited space for equipment. In such a case, we are going to plan our way close to the springs and streams. Scandinavian streams (Old Norse lœkr) and mountain rivers have stayed drinkable even up till now, so if the Old Norse people made a good journey plan, they had no thirst. In the corpus of Old Norse dictionary, there is a term rǫst (“mile”), which literally means “distance between two halts”. Literary sources show existence of route with some fixed halts, which were located near the water streams.

Reconstruction of the farmstead Stöng, Iceland.

Even buildings and farmsteads were built near to the water streams. Water is necessary for a household, and people settled there not only because of water, but also because of fish. In some sources, the connection of a farm and a stream more than obvious:

Next to Ásólf’s hall, there was a river. Winter started and the river was full of fish. Þorgeir claimed that they settled on his fishing grounds, so Ásólf moved and built the second hall on west near to another river.
(The book of settlement, chap. 21, Hauskbók version)

The same situation was during the settlement of Iceland. Settlers often took up land, surrounded by two water streams. In addition, there was the law that the settler could take more land than she or he could walk around in one day. The farmstead Stöng, which was built in 11th century and covered by volcano ash in 1104, follows the same logic – it was built on a hill approximately one kilometer above the Fossá river. In densely built-up areas, water drained from wells. The most of farms did not need wells, because they had access to water streams (Short 2003: 74).

The containers for a water transportation can be divided to big volume containers and small volume containers. Among the big volume containers belong barrels, buckets and bigger ceramic vessels. Their volume can be between ones and hundreds of litres and they served for crowds, e.g. farm residents, merchants or soldiers on war expeditions. However, the dimension limits mobility, as can be shown by the quote from the Eyrbyggja saga (chap. 39):

Then too was it the custom of all the shipmen to have their drink in common, and a bucket should stand by the mast with the drink therein, and a locked lid was over it. But some of the drink was in barrels, and was added to the bucket thence as soon as it was drunk out.

The transport of barrels at the Bayeux tapestry.

The small volume containers were using for needs of individuals and they were parts of personal equipment. We are talking about different kinds of flasks, bags and bottles, which had limited volume – only up to several litres, but it was not difficult to carry them. It is necessary to add, that there are almost no preserved containers from Scandinavian area, so we have to use the written sources or look for the analogic finds from the period Europe.

The barrel from Haithabu.

The biggest container from the Viking period is a barrel (Old Norse: tunni, verpill). The barrels are well preserved in archeological, written and iconographic sources. In the previous written example, we can see the barrels were used for long-term storage of water on ships. Barrels also served for fermentation and storage of beverages in the halls. A big barrel with the volume of approximately 800 litres was found in Haithabu, Germany. Similar finds are known also from the Rome Empire period. Barrels of this kind are also depicted in the Bayeux Tapestry, where they are loaded on both carts and shoulders and carried to the ships. The Tapestry comments this depiction with these words: “These men carry arms to the ships and here they drag a cart laden with wine and arms.

A slightly smaller container is represented by a bucket, a tub and a vat (Old Norse: ker). The main advantage is a handle for the easier transport. It could be the most frequent big volume container of the period. A bucket was not provided with a permanent lid, because the liquid was meant for an immediate consumption. If it was necessary, the bucket could be covered by a removable lid (Old Norse: hlemmr or lok, see the quote from Eyrbyggja saga). The finds of buckets are well preserved in Oseberg and Haithabu. In Haithabu, they found imported big volume ceramics (so called Reliefbandamphoren) as well, which could be used for similar purpose thanks to transportation eyelets.

Opening of a bottle.  Made by Jakub Zbránek and Zdeněk Kubík.

We know only a few finds of flasks and bottles (Old Norse: flaska) made of leather, ceramics, wood, metal and glass in Early medieval Europe. Absence of local anorganic bottles in Scandinavia is a sign of the fact that organic materials were mainly used. From the following list, it is evident that ceramic, metal and glass bottles were imported to Scandinavia.

There are only a few written mentions about bottles from Scandinavia and they all are of the late date. It is interesting that some mentions are connected with bynames of people living in the Viking Age. We can find Þorsteinn flǫskuskegg (“bottle beard“) and Þorgeirr flǫskubak (“bottle back“) among the Icelandic settlers.

  • Leather bottle, made by Petr Ospálek.

    Leather bottles – it is the only kind mentioned in Old Norse sources. In Grettis saga (chap. 11), there is a funny story of Þorgeirr flǫskubak who is attacked by an assassin to his back, but he manages to survive, because the axe of the assassin hits a leather flask:

“That morning, Þorgeirr got ready to row out to sea, and two men with him, one called Hámundr, the other Brandr. Þorgeirr went first, and had on his back a leather bottle [leðrflaska] and drink therein. It was very dark, and as he walked down from the boat-stand Þorfinn ran at him, and smote him with an axe betwixt the shoulders, and the axe sank in, and the bottle squeaked, but he let go the axe, for he deemed that there would be little need of binding up, and would save himself as swiftly as might be. [Now it is to be said of Þorgeirr, that he turned from the blow as the axe smote the bottle, nor had he any wound. [Thereat folk made much mocking, and called Þorgeirr Bottleback, and that was his by-name ever after.”

This part continues with a stanza with this meaning: “Earlier the famous men cut their swords into enemies’ bodies, but now a coward hit a flask with whey by an axe. Even though it is a nice example of an Old Norse perception of society decline, but we can notice the mention about whey (Old Norse sýra). The whey was mixed with water in a ratio 1:11 and created a popular Icelandic drink, the so-called blanda (for the exactl mixture, see here, page 26). The saga suggests that Þorgeirr has got such a drink in his flask.

The leather flasks are mentioned in Anglo-Saxon sources and are archaeologically documented in Ireland, where were found some decorated pieces from 12th century. They are lightweight and ideal for long hikes. They are resistant against damage too. But sometimes water is running through, whis is a disadvantage. Summary, I recommend to reconstruct of leather variants.

A replica of a wooden bottle, made by CEA.


  • Ceramics bottles – ceramics bottles were popular for the whole Early medieval period. They were used in the the Roman times (Roman ceramics amphoras for a wine transporting are known from Rhineland), in the Migration period, as well as in the period of 9th to 11th century. One piece was found in Winchester, England (11th century, photos here, here, here), another one in Gnezdovo, Russia (10th century, photo here) and yet another in Great Moravian Staré Město (9th century, photos here and here). In Belgian Ertvelde-Zelzate (9th century, here), a painted flask was found. Analogies of this bottle were found in Dorestad and in Norwegian Kaupang too. The find from Kaupang is represented by nine orange painted shards – the only proof of ceramics flasks in Scandinavia (Skre 2011: 293). The similar shape to Roman amphoras remained popular in the Rhineland, and it devepoled into so-called Reliefbandamphoren that are up to 70 cm high. Some pieces were found in Haithabu as well. Ceramic bottles seem to be popular in Eastern Europe as well.

    The pottery industry of Viking Age Scandinavia was not very developed, so we can presume that all the ceramic bottles in Scandinavia were imported. Me and my colleagues were using this type for years and it proved to be very practical. On the other hand, the use is very questionable in Scandinavia.

  • Bronze bottle from Aska.

    Metal bottles – an unique copper-alloy bottle was found in the woman’s grave in Aska, Sweden. According to works, which I found on the internet (here and here), the grave dated to 10th century and the container is considered a Persian import, because of the inscription. The origin limits the usage in reenactment. A similar bottle was found in FölhagenGotland, and it is dated to the of 10th century (the picture on demand).

  • Glass bottles – I am aware of two Scandinavian bottle necks made of glass, they are very rare finds. The first one was found in Haithabu and is dated to the 9th century (Schiezel 1998: 62, Taf. 13:1–2). The second one was found in a rich female grave from Trå, Norway, dated to the 10th century. Pictures on demand.

All the mentioned bottles except the glass and metal examples do have the eyelets. So, we can suppose that they had got a strap for a hanging. To my knowledge, stoppers are never preserved, so they probably were made of wood. The experiments showed that oaken lathed or hand-made mushroom or cylinder-shaped stoppers are functional. While a simple wooden stopper works for wooden and leather bottles, in case of other materials, it is useful if the stopper is a bit smaller and wrapped in a textile, so the neck is not destroyed by the harder material of the stopper. 

I believe that the article provided a brief summary of Early medieval liquid containers. For reenactment purposes, I recommend to use the barrels and buckets for camp life and the bottles for a march. This can also lead to reconstructing proper banquet tools, like spoons, scoop and ladles, that are present in the sources. If needed, write your feedback into the comments, the problem of a liquid transportation is still opened. Many thanks to Roman Král, Zdeněk Kubík, Jan Zajíc and Jakub Zbránek, who helped me with this article and answered my questions. 

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


The book of settlement – Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Grettis saga – Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.

Eyrbyggja saga – Sága o lidech z Eyru. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Cleasby, Richard  Vigfússon, Gudbrand (1874). An Icelandic-English dictionary, Toronto.

Schietzel, Kurt (1998). Die Glasfunde von Haithabu, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Skre, Dagfinn (ed.) (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang. Kaupang Excavation Project Publication series, vol. 3., Århus.


For those interested in wooden barrels, buckets and ceramic vessels, I recommend these books:

Hübener, Wolfgang (1959). Die Keramik von Haithabu, Neumünster.

Janssen, Walter (1987). Die Importkeramik von Haithabu, Neumünster.

Wesphal, Florian (2006). Die Holzfunde von Haithabu, Neumünster.

Scandinavian cloak pins with miniature weathervanes


During my research work, I have long been coming across an unusual type of artefacts, which are being described as miniature weathervanes (Swedish: miniatyrflöjel, miniflöjel, German: Miniaturwetterfahne). After many years, I have decided to take a deep look into these interesting objects and provide the readers with thorough analysis, comments and further references.

Finds description

At the moment, I am aware of eight more or less uniform miniature weathervanes, originating from seven localities. Let us take a detailed look at each of them:

  • Svarta jorden, Birka, Sweden
    At the end of the 19th century, one miniature weathervane was found in the Black Earth (located on Björko) during the excavations led by archaeologist Hjalmar Stolpe. It is 45 mm long and 35 mm wide (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). The material is gilded bronze (Lamm 2002: 36, Bild 4a). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under the catalogue number 5208:188; the on-line version of the catalogue also mentions a presence of 85 mm long pole (stång).

    terature: Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Sörling 2018; Thunmark-Nylén 2006; catalogue SHM.

The miniature weathervane from Birka. Source: Salin 1921: Fig. 4; catalogue SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Most likely in 1881 in Tingsgården, a barrow was found on the land of Ålandian landlord Robert Mattsson, whene he took it apart to use the materials for landscaping. Inside of the barrow, he found a wooden riveted coffin with remnants of coal, bones and an iron object. An archaeological research was conducted in the summer of 1903 by Björn Cederhvarf from The National Museum of Finland, who documented the find and transported it to the museum in Helsinki. The landlord’s son made yet another discovery in the barrow’s ground – a damaged bronze item with stylised animal ornament – a miniature weathervane which was 52 mm long, 37,5 mm wide and weighed 17,6 grams. To this day, the object is stored in The National Museum of Finland, designated by inventory number 4282:13. The Åland Museum only displays a very successful replica (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004). In the museum, the object is displayed together with a pole , which can be seen here.

    : Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

A miniature weathervane from Tingsgården. Source: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Sweden
    Supposedly in 1971, a highly damaged cremation burial was uncovered near Gropstad at Dala-Floda, containing only two fragmentary casts of miniature weathervanes (Frykberg 1977: 25-30). Both were made of bronze and vary in shape, level of conservation and decoration. One of them does not retain pole sockets, has more significant tassels and is of Borre design. The other has pole sockets, but lacks the tassels – instead, it has perforation, which could had been used for tassel attachment – and is decorated with simple concentric circles. Currently, the weathervanes are stored in Dalarnas Museum in Falun, Sweden.

    : Frykberg 1977; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Gropstad weathervanes. Source: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Another miniature weathervane was found during excavation of a Viking age marketplace near Häffinds on the eastern coast of Gotland (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). The excavation was then led by Göran Burenhult from the Stockholm University and the weathervane was the most interesting item found during the work. The object is made of bronze, measures 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) or 54 mm × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). It weighs 26 grams (Lamm 2002: 39). During that time, this particular weathervane brought interest mainly due to having been the first one differentiating from the Birka and Tingsgården finds: it has three pole sockets, the yard ends with animal head terminal and the tassels are pointed.

    : Brandt 1986; Edgren 1988; Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Häffinds weathervane. Source: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Sweden
    A completely shape-identical bronze weathervane was found in spring of 2002 during excavation in Söderby, Sweden, lead by Bo Petré. It was unearthed in a particularly interesting cremation grave A 37 – it seems the grave was deliberately dug within a Bronze Age barrow, and the dead (presumed male) was laid on a bear fur along with dogs, a horse, a chest, a long knife, a silver-posament decorated clothing, two oriental silver coins from 9th century, a comb, a whetstone, two ceramic cups and an iron necklace with a hammer pendant and then cremated (Petré 2011: 60-61). The weathervane is 48 mm long, 37 mm wide and weighs 19,9 grams. Three pole sockets hold a bronze circular shaft, which is broken on both ends (Lamm 2002: 39). The grave has been dated to 10th century (Lamm 2002: 39). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under catalogue number 26192 (F2).

    : Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006; Petré 2011; catalogue SHM.

Söderby weathervane. Source: catalogue SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Russia
    After the Söderby weathervane find, Jan Peder Lamm, the author of an article about miniature weathervanes, received a message of yet another object from Russian archaeologist Kirill Michailov of the IIMK Institute of Russian Academy of Sciences. The miniature weathervane was excavated in Novoselki village in Smolensk area. The message also included a drawing, produced by Mr. Michailov himself after the find in 1996. The drawing shows that the item is the same type like the Häffinds and Söderby finds, though differentiating in the number of pole sockets – having only two instead of three and mounted with an iron shaft. Dr. Lamm stated (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61) that the find originates from the grave nr. 4, which was marked as incorrect after the publication of E. A. Schmidt’s find in 2005. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) claims that the miniature weathervane was found in the grave nr. 6, along with a spearhead, a knife and a ceramic cup. The object was depicted with a long needle pin and a ring in the form of clothing pin. Personal interviews conducted with archaeologists Sergei Kainov (State Historical Museum of Russia), Kirill Mikhailov (Institute for the History of Material Culture, Russia) and jeweller Vasily Maisky indicate that Schmidt’s drawing is a reconstruction and that the weathervane (which is now stored in The Smolensk State Museum-Preserve under inventory number 23656/1-9) is broken to pieces and lacks the central part with the ring. Despite that, there is no reason not to trust in Schmidt’s reconstruction; it only means that not all of the pieces of the original find are on display.

    Literature: Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Schmidt 2005; Thunmark-Nylén 2006.

A drawing of the Novoselki weathervane. Source: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

The miniature weathervane from Novoselki. Source: Vasilij “Gudred” Maiskij.

A drawing of the weathervane from Novoselki. Source: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Germany
    During the autumn of 2002, the International Sachsensymposion (Internationales Sachsensymposion 2002) was organised at the Schwerin castle, where Dr. Lamm held a speech on then newly excavated Söderby and Novoselki weathervanes. After the presentation, he was informed by Friedrich Lüth about yet another, similar object found nearby, at the Viking age trading centre Menzlin. The very same day, Mr. Lamm went to see the find that was deposited in a special showcase in Menzlin, which is used for displaying newly excavated items from the area. He acknowledged that the item is in fact a miniature weathervane and is very similar to the Birka and Tingsgården finds (Lamm 2003). The weathervane was probably excavated in 1999 and published the next year (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). As far as we can tell from the detailed photos, it is about 50 mm long and 38 mm wide.

    : Schirren 2000; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Menzlin weathervane. Source: Lamm 2003: Abb. 1.

Looking at the finds, we can clearly define two standardized types of the miniature weathervanes – the “Birka type” and the “Häffinds type” – along with the unusual and atypic pieces (Gropstad). Next, we will take a closer look at the presumed function of these objects and the symbolism of miniature weathervanes in Old-Norse culture.

Map of the miniature weathervane finds mentioned in the article. Source: Lamm 2004: Fig. 2.

The function of miniature weathervanes

Jan Peder Lamm had three theories on the possible function of miniature weathervanes. According to him, they were mainly a status symbols and pieces of artistic value. At the same time, he held the opinion of the objects being a part of boat-models, similar to ship-shaped candlesticks (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), which we know from Norwegian church environment of 12th and 13th century (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). The third supposed function was in a seafaring naviagion tool – Mr. Lamm suggested the weathervanes could had been used to help with determining angular height of astronomical objects. This theory was pursued before Lamm by Engström and Nykänen (Engström – Nykänen 1996) but was denoted as surreal and inconclusive (Christensen 1998).

As far as we can tell, the theory of boat models does not fit most of the listed finds. The boat-shaped candlestick platforms are at least two centuries younger and we have only one pair-find of the weathervanes from Gropstad. Thus, it is more probable that the Viking-Age miniature weathervanes were a part of clothing pins, as can be seen at the example from Novoselki. It seems that the poles were narrowed on the inserting part, while having the tip widened and flattened. Below the weathervane, there was a eyelet for attaching a string, which was used for fixing the pin. This method was most likely used for cloak fastening. The standardized look can indicate a centralized manufacture and distribution via for example gift-giving.

Cloak pins with miniature weathervanes made by Vasili “Gudred” Maisky.

Weathervane symbolism

The literature on miniature weathervanes was to a major extent focused on symbolism that was presumed the items had. From the era between 1000-1300 AD, we know of at least five complete Scandinavian weathervanes and several of their fragments – all of which were made from gilded high-percentage copper (Blindheim 1983: 104-105). That is in compliance with literary sources, which place gilded weathervanes (oldnorse: veðrviti) at the bow of the war ships of important personas (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). The bow-situated weathervanes can also be found in 11th-13th century iconography, while in the older iconography, the weathervanes can also be found on masts (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Aside of that, we also have several instances of the weathervane motive used on metal applications of horse harnesses, pendants and – as discussed above – as clothes pins, which are very faithful miniatures of the genuine ship weathervanes.

Scandinavian weathervanes and their fragments, 1000-1300 AD.

From the upper-left: Källunge weathervane, Heggen weathervane, Söderal weathervane, Tingelstad weathervane, Høyjord weathervane, a horse figurine from the Lolland weathervane. Source: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Selection of miniature weathervanes depicted in iconography, 800-1300 AD.

From the left: Sparlösa runestone, Stenkyrka runestone, Bergen engraving, engravings from churches in Borgund, Urnes and Kaupanger. Source: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Horse harness fittings in a shape of weathervane, Borre and Gnezdovo.
Source: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; catalogue Unimus.

Norwegian church boat-shaped candlesticks with weathervanes, 1100-1300 AD.

The weathervanes first started to appear on bow of the ships as early as 11th century, when they began to replace the wooden heads. Their function did not change though – the weathervanes were also removable, and the animals depicted on them were meant to frighten any chaotic agents dwelling along the journey. At the same time, the weathervane posed as a revering representation of the ship’s owner and thus presented a clearly distinguishable symbol. It is often stated that the function of weathervanes changed throughout the following ages, finding the usage on church buildings. However, according to Martin Blindheim (1983: 107-108), the old Norwegian military service laws mention that important ship equipment was stored in churches, and while the rest of the equipment (sails, ropes) fell victim to the passing of time, the weathervanes survived and became a permanent property of the churches. The connection of a church and a ship in naval-oriented Scandinavia is also backed up by the church boat-shaped candlesticks.

At the very least we can say that during the Viking Age, the weathervane was perceived as a property of the ship’s owner and as a precious symbol referring to naval activity and personal reputation. Not every ship owner could afford such an accessory though – the weathervane was undoubtedly limited only to a very small group of the richest, who owned huge and top-grade equipped vessels. The tradition of using weathervanes was so anchored in Scandinavian culture, that it had a substantial effect on weathervane usage even in different parts of Europe – e.g. France where the French word for “weathervane” (girouette) originates from Old Norse (Lindgrén – Neumann 1984).


Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Skandinávské spony s korouhvičkou

Při badatelské činnosti jsem se dlouhodobě setkával se zvláštním typem předmětů, které se označují jako miniaturní větrné korouhvičky (šv. miniatyrflöjel, miniflöjel, něm. Miniaturwetterfahne, angl. miniature weathervane). Po mnoha letech jsem se rozhodl, že tyto zajímavé artefakty zmapuji a poskytnu českému čtenáři s komentářem a odkazy na literaturu.

Popis nálezů

V současné chvíli je známo celkem osm poměrně uniformních miniaturních korouhviček ze sedmi lokalit. Na každou z nich se nyní detailněji podíváme.

  • Svarta jorden, Birka, Švédsko
    Na konci 19. století byla jedna korouhvička o délce 45 mm a šířce 35 mm nalezena v tzv. Černé zemi při vykopávkách prováděných archeologem Hjalmarem Stolpem (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). Korouhvička je vyrobena z bronzu, který je pozlacený (Lamm 2002: 36, Bild 4a). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 5208:188; online verze katalogu tohoto muzea udává ještě přítomnost žerdi (stång) o délce 85 mm.LiteraturaSalin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Sörling 2018Thunmark-Nylén 2006katalog SHM.

Korouhvička z Birky. Zdroj: Salin 1921: Fig. 4katalog SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Patrně roku  1881 byl na pozemku ålandského hospodáře Roberta Mattssona v Tingsgårdenu nalezena mohyla, jejíž půda byla použita k úpravě terénu pozemku. Uvnitř mohyly byla nalezena snýtovaná dřevěná rakev s pozůstatky uhlí, kostí a železný předmět. Archeologický výzkum byl podniknut až létě roku 1903, a sice Björnem Cederhvarfem z Národního muzea z Helsinek, který nález zdokumentoval a převezl do helsinského muzea. Hospodářův syn v půdě z mohyly nalezl poničený bronzový předmět se stylizovaným zvěrným ornamentem – korouhvičku o délce 52 mm, výšce 37,5 mm a váze 17,6 gramů. Předmět je dodnes uložen ve Finském národním muzeu pod inventárním číslem 4282:13, v Ålandském muzeu lze spatřit jen zdařilou repliku (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Salin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Tingsgårdenu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Švédsko
    Zřejmě roku 1971 byl u lokality Gropstad u Dala-Flody objeven silně poškozený kremační hrob, který sestával pouze ze dvou fragmentárních odlitků korouhviček (Frykberg 1977: 25-30). Oba jsou vyrobeny z bronzu a liší se od sebe tvarem, stupněm zachování a dekorací. Zatímco jeden nemá zachované úchyty pro žerď, má výraznější střapce a je zdoben stylem Borre, u druhého se úchyty pro žerď dochovaly, avšak nemá výrazné střapce – místo nich má otvory, za které mohly být střapce pověšeny – a je zdoben jednoduchými soustřednými kruhy. V současné době jsou korouhvičky uloženy v  Muzeu Dalarny ve městě Falun.LiteraturaFrykberg 1977Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvičky z Gropstadu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Další korouhvička byla nalezena při výzkumu vikinského tržiště poblíž Häffinds na východním břehu Gotlandu (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). Vykopávky tehdy vedl Göran Burenhult ze stockholmské univerzity a korouhvička byla nejzajímavějším nálezem jím vedených vykopávek. Je vyrobena z bronzu ve velikosti 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) či 54 × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). Váží 26 gramů (Lamm 2002: 39). Ve své době tato korouhvička vyvolala zájem zejména proto, že byla první, která se výrazně odlišovala od nálezů z Birky a Tingsgårdenu : má tři úchyty pro žerď, ráhno končí vyceněnou zvířecí hlavou a střapce jsou zašpičatělé.

    Brandt 1986Edgren 1988Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Häffinds. Zdroj: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Švédsko
    Tvarově zcela identická bronzová korouhvička byla nalezena na jaře roku 2002 při vykopávkách v Söderby, které vedl Bo Petré. Konkrétně byla nalezena v mimořádně zajímavém kremačním hrobu A 37 – zdá se, že hrob byl záměrně vyhlouben v mohyle z doby bronzové, a zemřelý, zřejmě muž, byl před žehem uložen na medvědí kožešinu se psy, koněm, truhlou, dlouhým nožem, oděvem zdobeným stříbrným pozamentem, dvěma orientálními stříbrnými mincemi z 9. století, hřebenem, brouskem, dvěma keramickými poháry a železným náhrdelníkem s přívěskem kladiva (Petré 2011: 60-61). Korouhvička má délku 48 mm, výšku 37 mm a váhu 19,9 gramů. Tři úchyty jsou vyplněny bronzovou tyčkou kruhového průřezu, která je na obou koncích ulomená (Lamm 2002: 39). Hrob je datován do 10. století (Lamm 2002: 39). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 36192 (F2).

    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006Petré 2011katalog SHM.

Korouhvička ze Söderby. Zdroj: katalog SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Rusko
    Jan Peder Lamm, autor článků o miniaturních korouhvičkách, po objevu korouhvičky z Söderby obdržel zprávu od ruského archeologa Kirilla Michailova z Institutu IIMK Ruské akademie nauk zprávu o další korouhvičce, nalezené ve vesnici Novoselki ve smolenské oblasti. Součástí zprávy byla také kresba, kterou pan Michailov vytvořil během odkrytí roku 1996. Z ní je patrné, že jde o stejný typ, jako u korouhviček z Häffinds a Söderby, avšak místo tří úchytů u ní nacházíme pouze dva, opět vyplněné kovovou žerdí. Dr. Lamm uvedl (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61), že nález pochází z hrobu č. 4, což se ale po publikování nálezu E. A. Schmidtem roku 2005 ukázalo jako chybné. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) uvádí, že se korouhvička našla v hrobu č. 6, společně s hrotem kopí, nožem a keramickým pohárem. Korouhvičku znázorňuje s dlouhou jehlicí a kroužkem ve formě oděvní spony. Osobní rozhovory s archeologem Sergejem Kainovem, Kirillem Michailovem a šperkařem Vasilem Maiskym ukázaly, že Schmidtova kresba je rekonstrukcí a že korouhvička, která je nyní uložena ve Smolenském muzeu pod inv. č. 23656/1-9 bez středové části s kroužkem, je na kusy rozlámaná. Není však důvodu Schmidtově rekonstrukci nevěřit; pouze to znamená, že ne všechny části původního nálezu jsou vystaveny.

    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Schmidt 2005Thunmark-Nylén 2006.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

Korouhvička z Novoselek. Zdroj: Vasilij “Gudred” Maiskij.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Německo
    Na podzim roku 2002 se na zámku Schwerin konala Mezinárodní saské sympozium 2002 (Internationales Sachsensymposion 2002), na němž Dr. Lamm přednesl příspěvek o tehdy nových nálezech ze Söderby a Novoselek. Po konci příspěvku jej Friedrich Lüth upozornil, že podobný předmět byl nalezen také nedaleko místa konání, v obchodním centru Menzlin. Ještě téhož večera si jej pan Lamm prohlédl ve speciální vitríně v Menzlinu, do které se umisťují nové nálezy z lokality, a seznal, že se jedná o korouhvičku, která je velmi podobná nálezům z Birky a Tingsgårdenu (Lamm 2003). Korouhvička byla objevena zřejmě roku 1999 a byla publikována následujícího roku (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). Nakolik lze soudit z detailních fotografií, korouhvička je dlouhá zhruba 50 mm a vysoká 38 mm.

    Schirren 2000Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Menzlinu. Zdroj: Lamm 2003: Abb. 1.

Nakolik můžeme vidět, vyčleňují se nám dva různé standardizované typy – “typ Birka” a “typ Häffinds” -, jakož i nestandardní, atypické kusy (Gropstad). V následující částech se podíváme na funkci těchto miniatur a symboliku větrných korouhviček ve staroseverském prostředí.

Mapa miniaturních korouhviček uvedených ve výčtu. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 2.

Funkce miniaturních korouhviček

Jan Peder Lamm v minulosti zastával tři názory na funkci miniaturních korouhviček. Podle něj mělo jít v první řadě o  statutový a umělecký předmět. Současně prosazoval názor, že se jednalo o součásti modelů lodí na způsob svícnů (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), které známe z norského kostelního prostředí 12.-13 století (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). Třetí funkcí předmětu bylo podle Lamma užití při navigaci, kde korouhvičky mohly pomoci k určování úhlové výšky nebeských těles. Tuto teorii před Lammem již rozvinuli Engström a Nykänen (Engström – Nykänen 1996), experti ji však označili za fantaskní a nepřesvědčivou (Christensen 1998).

Nakolik můžeme soudit, teorie o modelech lodí neplatí zdaleka pro všechny uvedené kusy. Kostelní svícny ve tvaru lodí jsou nejméně o dvě staletí mladší a párové korouhvičky známe pouze z Gropstadu. Přiklonit se můžeme spíše interpretaci, že miniaturní korouhvičky doby vikinské byly součástmi oděvních spon, jak to ukazuje korouhvička z Novoselek. Zdá se, že žerdě byly v místě nasouvání na úchyty ztenčené, na hrotu naopak rozšířené a zploštělé, pod korouhvičkou opatřeny očkem na připevnění šňůrky, jejíž fixování opisovalo osmičku kolem korouhvičky a hrotu nebo jednoduše pouze jehlu. Touto sponou bylo možné fixovat plášť. Uniformnost tvarů a vzhledu svědčí o možné centrální výrobě a distribuci, například formou darů.

Spony s korouhvičkou vyrobené Vasilem “Gudredem” Maiskym

Symbolika korouhviček

Literatura, která referovala o miniaturních korouhvičkách, si ve velké míře všímala symboliky, která byla korouhvím přisuzována. Z období let 1000-1300 známe nejméně pět skandinávských kompletních korouhví a několik jejich fragmentů – všechny jsou vyrobeny z pozlacené vysokoprocentní mědi (Blindheim 1983: 104-105). To je ve shodě s písemnými prameny, které pozlacené větrné korouhve – ve staroseverštině veðrviti – kladou na přídě válečných lodí významných osob (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). Korouhve na přídích můžeme nalézt také v ikonografii 11.-13. století, zatímco v ikonografii starší je můžeme nalézt i na stěžni (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Kromě toho se s motivem korouhvičky setkáváme u kovových aplikací koňských postrojů, přívěšků, a – jak jsme výše ukázali – oděvních spon, které jsou velmi věrnými miniaturami skutečných lodních korouhví.

Skandinávské větrné korouhve a jejich fragmenty, 1000-1300. 

Zleva nahoře: korouhev z Källunge, korouhev z Heggenu, korouhev ze Söderaly, korouhev z Tingelstadu, korouhev z Høyjordu, figurka koníka z korouhve z Lollandu. Zdroj: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Výběr korouhviček vyobrazených v ikonografii, 800-1300.

Zleva: kámen ze Sparlösy, kámen ze Stenkyrky, rytina z Bergenu, rytiny z kostelů v Borgundu, Urnesu a Kaupangeru. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Kování koňského postroje ve tvaru korouhvičky, Borre a Gnězdovo. 
Zdroj: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; katalog Unimus.

Norské kostelní svícny ve tvaru lodí s korouhvičkami, 11.-13. století.

Větrné korouhvičky se na přídích zřejmě začaly objevovat již v 11. století, kdy začaly nahrazovat dřevěné hlavy. Jejich funkce se však příliš neposunula – korouhvičky byly rovněž odjímatelné a zvířata na nich umístěná měla vystrašit chaotické agenty, kteří se skrývali na cestách. Současně však korouhev důstojně reprezentovala majitele lodě a vytvářela snadno čitelný symbol. Často se uvádí, že funkce korouhví se v průběhu následujících staletí změnila a korouhve se začaly užívat převážně na kostelech. Jak však názorně ukazuje Martin Blindheim (1983: 107-108), v norském zákonu o branné hotovosti se můžeme dočíst, že důležité součásti lodního vybavení bylo skladováno právě v kostelech, a zatímco ostatní vybavení jako plachty nebo lana zubu času neunikly, korouhve přečkaly a dostaly se do stálého vlastnictví kostelů. Spojitost kostelů a lodí v námořnicky orientované Skandinávii ukazují také kostelní svícny ve tvaru miniaturních lodí.

Přinejmenším v době vikinské byla korouhev chápána jako osobní vlastnictví majitele lodi a drahý symbolem odkazující na námořní aktivity. Takovéto vybavení si však nemohl dovolit každý majitel lodi – korouhvička byla zcela jistě omezena pouze na úzký okruh nejbohatších, kteří vlastnili velká a špičkově vybavená plavidla. Tradice užívání korouhví byla ve Skandinávii natolik zakotvená, že zásadním způsobem ovlivnila používání korouhví i v jiných částech Evropy – například ve Francii, přičemž francouzské slovo pro “korouhev” (girouette) vychází právě ze staroseverštiny (Lindgrén – Neumann 1984).


Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.