The Period Transport of Liquids

The transport and the storage of liquids are one of the biggest problems in the reenactment of any time period. Archaeological finds are only a few and making a keg or flask needs skill. For a person living in 21st century, it is much easier and cheaper to load a barrel of beer and some bottles of water to a car and after that hide everything in a tent. On historical events, there are principles of hiding modern bottles, however we would be lying, if we said that it is a generally valid and strictly followed convention.

If we move from a camp to a march, there is a necessity to have a field bottle, because in our luggage there is a limited space for equipment. In such a case, we are going to plan our way close to the springs and streams. Scandinavian streams (Old Norse lœkr) and mountain rivers have stayed drinkable even up till now, so if the Old Norse people made a good journey plan, they had no thirst. In the corpus of Old Norse dictionary, there is a term rǫst (“mile”), which literally means “distance between two halts”. Literary sources show existence of route with some fixed halts, which were located near the water streams.

Reconstruction of the farmstead Stöng, Iceland.

Even buildings and farmsteads were built near to the water streams. Water is necessary for a household, and people settled there not only because of water, but also because of fish. In some sources, the connection of a farm and a stream more than obvious:

Next to Ásólf’s hall, there was a river. Winter started and the river was full of fish. Þorgeir claimed that they settled on his fishing grounds, so Ásólf moved and built the second hall on west near to another river.
(The book of settlement, chap. 21, Hauskbók version)

The same situation was during the settlement of Iceland. Settlers often took up land, surrounded by two water streams. In addition, there was the law that the settler could take more land than she or he could walk around in one day. The farmstead Stöng, which was built in 11th century and covered by volcano ash in 1104, follows the same logic – it was built on a hill approximately one kilometer above the Fossá river. In densely built-up areas, water drained from wells. The most of farms did not need wells, because they had access to water streams (Short 2003: 74).

The containers for a water transportation can be divided to big volume containers and small volume containers. Among the big volume containers belong barrels, buckets and bigger ceramic vessels. Their volume can be between ones and hundreds of litres and they served for crowds, e.g. farm residents, merchants or soldiers on war expeditions. However, the dimension limits mobility, as can be shown by the quote from the Eyrbyggja saga (chap. 39):

Then too was it the custom of all the shipmen to have their drink in common, and a bucket should stand by the mast with the drink therein, and a locked lid was over it. But some of the drink was in barrels, and was added to the bucket thence as soon as it was drunk out.

The transport of barrels at the Bayeux tapestry.

The small volume containers were using for needs of individuals and they were parts of personal equipment. We are talking about different kinds of flasks, bags and bottles, which had limited volume – only up to several litres, but it was not difficult to carry them. It is necessary to add, that there are almost no preserved containers from Scandinavian area, so we have to use the written sources or look for the analogic finds from the period Europe.

The barrel from Haithabu.

The biggest container from the Viking period is a barrel (Old Norse: tunni, verpill). The barrels are well preserved in archeological, written and iconographic sources. In the previous written example, we can see the barrels were used for long-term storage of water on ships. Barrels also served for fermentation and storage of beverages in the halls. A big barrel with the volume of approximately 800 litres was found in Haithabu, Germany. Similar finds are known also from the Rome Empire period. Barrels of this kind are also depicted in the Bayeux Tapestry, where they are loaded on both carts and shoulders and carried to the ships. The Tapestry comments this depiction with these words: “These men carry arms to the ships and here they drag a cart laden with wine and arms.

A slightly smaller container is represented by a bucket, a tub and a vat (Old Norse: ker). The main advantage is a handle for the easier transport. It could be the most frequent big volume container of the period. A bucket was not provided with a permanent lid, because the liquid was meant for an immediate consumption. If it was necessary, the bucket could be covered by a removable lid (Old Norse: hlemmr or lok, see the quote from Eyrbyggja saga). The finds of buckets are well preserved in Oseberg and Haithabu. In Haithabu, they found imported big volume ceramics (so called Reliefbandamphoren) as well, which could be used for similar purpose thanks to transportation eyelets.

Opening of a bottle.  Made by Jakub Zbránek and Zdeněk Kubík.

We know only a few finds of flasks and bottles (Old Norse: flaska) made of leather, ceramics, wood, metal and glass in Early medieval Europe. Absence of local anorganic bottles in Scandinavia is a sign of the fact that organic materials were mainly used. From the following list, it is evident that ceramic, metal and glass bottles were imported to Scandinavia.

There are only a few written mentions about bottles from Scandinavia and they all are of the late date. It is interesting that some mentions are connected with bynames of people living in the Viking Age. We can find Þorsteinn flǫskuskegg (“bottle beard“) and Þorgeirr flǫskubak (“bottle back“) among the Icelandic settlers.


  • Leather bottle, made by Petr Ospálek.

    Leather bottles – it is the only kind mentioned in Old Norse sources. In Grettis saga (chap. 11), there is a funny story of Þorgeirr flǫskubak who is attacked by an assassin to his back, but he manages to survive, because the axe of the assassin hits a leather flask:

“That morning, Þorgeirr got ready to row out to sea, and two men with him, one called Hámundr, the other Brandr. Þorgeirr went first, and had on his back a leather bottle [leðrflaska] and drink therein. It was very dark, and as he walked down from the boat-stand Þorfinn ran at him, and smote him with an axe betwixt the shoulders, and the axe sank in, and the bottle squeaked, but he let go the axe, for he deemed that there would be little need of binding up, and would save himself as swiftly as might be. [Now it is to be said of Þorgeirr, that he turned from the blow as the axe smote the bottle, nor had he any wound. [Thereat folk made much mocking, and called Þorgeirr Bottleback, and that was his by-name ever after.”

This part continues with a stanza with this meaning: “Earlier the famous men cut their swords into enemies’ bodies, but now a coward hit a flask with whey by an axe. Even though it is a nice example of an Old Norse perception of society decline, but we can notice the mention about whey (Old Norse sýra). The whey was mixed with water in a ratio 1:11 and created a popular Icelandic drink, the so-called blanda (for the exactl mixture, see here, page 26). The saga suggests that Þorgeirr has got such a drink in his flask.

The leather flasks are mentioned in Anglo-Saxon sources and are archaeologically documented in Ireland, where were found some decorated pieces from 12th century. They are lightweight and ideal for long hikes. They are resistant against damage too. But sometimes water is running through, whis is a disadvantage. Summary, I recommend to reconstruct of leather variants.



A replica of a wooden bottle, made by CEA.


 

  • Ceramics bottles – ceramics bottles were popular for the whole Early medieval period. They were used in the the Roman times (Roman ceramics amphoras for a wine transporting are known from Rhineland), in the Migration period, as well as in the period of 9th to 11th century. One piece was found in Winchester, England (11th century, photos here, here, here), another one in Gnezdovo, Russia (10th century, photo here) and yet another in Great Moravian Staré Město (9th century, photos here and here). In Belgian Ertvelde-Zelzate (9th century, here), a painted flask was found. Analogies of this bottle were found in Dorestad and in Norwegian Kaupang too. The find from Kaupang is represented by nine orange painted shards – the only proof of ceramics flasks in Scandinavia (Skre 2011: 293). The similar shape to Roman amphoras remained popular in the Rhineland, and it devepoled into so-called Reliefbandamphoren that are up to 70 cm high. Some pieces were found in Haithabu as well. Ceramic bottles seem to be popular in Eastern Europe as well.


    The pottery industry of Viking Age Scandinavia was not very developed, so we can presume that all the ceramic bottles in Scandinavia were imported. Me and my colleagues were using this type for years and it proved to be very practical. On the other hand, the use is very questionable in Scandinavia.


  • Bronze bottle from Aska.

    Metal bottles – an unique copper-alloy bottle was found in the woman’s grave in Aska, Sweden. According to works, which I found on the internet (here and here), the grave dated to 10th century and the container is considered a Persian import, because of the inscription. The origin limits the usage in reenactment. A similar bottle was found in FölhagenGotland, and it is dated to the of 10th century (the picture on demand).

  • Glass bottles – I am aware of two Scandinavian bottle necks made of glass, they are very rare finds. The first one was found in Haithabu and is dated to the 9th century (Schiezel 1998: 62, Taf. 13:1–2). The second one was found in a rich female grave from Trå, Norway, dated to the 10th century. Pictures on demand.

All the mentioned bottles except the glass and metal examples do have the eyelets. So, we can suppose that they had got a strap for a hanging. To my knowledge, stoppers are never preserved, so they probably were made of wood. The experiments showed that oaken lathed or hand-made mushroom or cylinder-shaped stoppers are functional. While a simple wooden stopper works for wooden and leather bottles, in case of other materials, it is useful if the stopper is a bit smaller and wrapped in a textile, so the neck is not destroyed by the harder material of the stopper. 

I believe that the article provided a brief summary of Early medieval liquid containers. For reenactment purposes, I recommend to use the barrels and buckets for camp life and the bottles for a march. This can also lead to reconstructing proper banquet tools, like spoons, scoop and ladles, that are present in the sources. If needed, write your feedback into the comments, the problem of a liquid transportation is still opened. Many thanks to Roman Král, Zdeněk Kubík, Jan Zajíc and Jakub Zbránek, who helped me with this article and answered my questions. 


Bibliography

The book of settlement – Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Grettis saga – Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.

Eyrbyggja saga – Sága o lidech z Eyru. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Cleasby, Richard  Vigfússon, Gudbrand (1874). An Icelandic-English dictionary, Toronto.

Schietzel, Kurt (1998). Die Glasfunde von Haithabu, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Skre, Dagfinn (ed.) (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang. Kaupang Excavation Project Publication series, vol. 3., Århus.

 

For those interested in wooden barrels, buckets and ceramic vessels, I recommend these books:

Hübener, Wolfgang (1959). Die Keramik von Haithabu, Neumünster.

Janssen, Walter (1987). Die Importkeramik von Haithabu, Neumünster.

Wesphal, Florian (2006). Die Holzfunde von Haithabu, Neumünster.

Scandinavian cloak pins with miniature weathervanes

 

During my research work, I have long been coming across an unusual type of artefacts, which are being described as miniature weathervanes (Swedish: miniatyrflöjel, miniflöjel, German: Miniaturwetterfahne). After many years, I have decided to take a deep look into these interesting objects and provide the readers with thorough analysis, comments and further references.


Finds description

At the moment, I am aware of eight more or less uniform miniature weathervanes, originating from seven localities. Let us take a detailed look at each of them:

  • Svarta jorden, Birka, Sweden
    At the end of the 19th century, one miniature weathervane was found in the Black Earth (located on Björko) during the excavations led by archaeologist Hjalmar Stolpe. It is 45 mm long and 35 mm wide (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). The material is gilded bronze (Lamm 2002: 36, Bild 4a). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under the catalogue number 5208:188; the on-line version of the catalogue also mentions a presence of 85 mm long pole (stång).Literature: Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Sörling 2018; Thunmark-Nylén 2006; catalogue SHM.

The miniature weathervane from Birka. Source: Salin 1921: Fig. 4; catalogue SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Most likely in 1881 in Tingsgården, a barrow was found on the land of Ålandian landlord Robert Mattsson, whene he took it apart to use the materials for landscaping. Inside of the barrow, he found a wooden riveted coffin with remnants of coal, bones and an iron object. An archaeological research was conducted in the summer of 1903 by Björn Cederhvarf from The National Museum of Finland, who documented the find and transported it to the museum in Helsinki. The landlord’s son made yet another discovery in the barrow’s ground – a damaged bronze item with stylised animal ornament – a miniature weathervane which was 52 mm long, 37,5 mm wide and weighed 17,6 grams. To this day, the object is stored in The National Museum of Finland, designated by inventory number 4282:13. The Åland Museum only displays a very successful replica (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Literature
    : Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.


A miniature weathervane from Tingsgården. Source: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Sweden
    Supposedly in 1971, a highly damaged cremation burial was uncovered near Gropstad at Dala-Floda, containing only two fragmentary casts of miniature weathervanes (Frykberg 1977: 25-30). Both were made of bronze and vary in shape, level of conservation and decoration. One of them does not retain pole sockets, has more significant tassels and is of Borre design. The other has pole sockets, but lacks the tassels – instead, it has perforation, which could had been used for tassel attachment – and is decorated with simple concentric circles. Currently, the weathervanes are stored in Dalarnas Museum in Falun, Sweden. 

    Literature: Frykberg 1977; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.


Gropstad weathervanes. Source: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Another miniature weathervane was found during excavation of a Viking age marketplace near Häffinds on the eastern coast of Gotland (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). The excavation was then led by Göran Burenhult from the Stockholm University and the weathervane was the most interesting item found during the work. The object is made of bronze, measures 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) or 54 mm × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). It weighs 26 grams (Lamm 2002: 39). During that time, this particular weathervane brought interest mainly due to having been the first one differentiating from the Birka and Tingsgården finds: it has three pole sockets, the yard ends with animal head terminal and the tassels are pointed.

    Literature
    : Brandt 1986; Edgren 1988; Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Häffinds weathervane. Source: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Sweden
    A completely shape-identical bronze weathervane was found in spring of 2002 during excavation in Söderby, Sweden, lead by Bo Petré. It was unearthed in a particularly interesting cremation grave A 37 – it seems the grave was deliberately dug within a Bronze Age barrow, and the dead (presumed male) was laid on a bear fur along with dogs, a horse, a chest, a long knife, a silver-posament decorated clothing, two oriental silver coins from 9th century, a comb, a whetstone, two ceramic cups and an iron necklace with a hammer pendant and then cremated (Petré 2011: 60-61). The weathervane is 48 mm long, 37 mm wide and weighs 19,9 grams. Three pole sockets hold a bronze circular shaft, which is broken on both ends (Lamm 2002: 39). The grave has been dated to 10th century (Lamm 2002: 39). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under catalogue number 26192 (F2).

    Literature
    : Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006; Petré 2011; catalogue SHM.

Söderby weathervane. Source: catalogue SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Russia
    After the Söderby weathervane find, Jan Peder Lamm, the author of an article about miniature weathervanes, received a message of yet another object from Russian archaeologist Kirill Michailov of the IIMK Institute of Russian Academy of Sciences. The miniature weathervane was excavated in Novoselki village in Smolensk area. The message also included a drawing, produced by Mr. Michailov himself after the find in 1996. The drawing shows that the item is the same type like the Häffinds and Söderby finds, though differentiating in the number of pole sockets – having only two instead of three and mounted with an iron shaft. Dr. Lamm stated (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61) that the find originates from the grave nr. 4, which was marked as incorrect after the publication of E. A. Schmidt’s find in 2005. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) claims that the miniature weathervane was found in the grave nr. 6, along with a spearhead, a knife and a ceramic cup. The object was depicted with a long needle pin and a ring in the form of clothing pin. Personal interviews conducted with archaeologists Sergei Kainov (State Historical Museum of Russia), Kirill Mikhailov (Institute for the History of Material Culture, Russia) and jeweller Vasily Maisky indicate that Schmidt’s drawing is a reconstruction and that the weathervane (which is now stored in The Smolensk State Museum-Preserve under inventory number 23656/1-9) is broken to pieces and lacks the central part with the ring. Despite that, there is no reason not to trust in Schmidt’s reconstruction; it only means that not all of the pieces of the original find are on display.

    Literature: Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Schmidt 2005; Thunmark-Nylén 2006.

A drawing of the Novoselki weathervane. Source: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

The miniature weathervane from Novoselki. Source: Vasilij “Gudred” Maiskij.


A drawing of the weathervane from Novoselki. Source: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Germany
    During the autumn of 2002, the International Sachsensymposion (Internationales Sachsensymposion 2002) was organised at the Schwerin castle, where Dr. Lamm held a speech on then newly excavated Söderby and Novoselki weathervanes. After the presentation, he was informed by Friedrich Lüth about yet another, similar object found nearby, at the Viking age trading centre Menzlin. The very same day, Mr. Lamm went to see the find that was deposited in a special showcase in Menzlin, which is used for displaying newly excavated items from the area. He acknowledged that the item is in fact a miniature weathervane and is very similar to the Birka and Tingsgården finds (Lamm 2003). The weathervane was probably excavated in 1999 and published the next year (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). As far as we can tell from the detailed photos, it is about 50 mm long and 38 mm wide.

    Literature
    : Schirren 2000; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Menzlin weathervane. Source: Lamm 2003: Abb. 1.

Looking at the finds, we can clearly define two standardized types of the miniature weathervanes – the “Birka type” and the “Häffinds type” – along with the unusual and atypic pieces (Gropstad). Next, we will take a closer look at the presumed function of these objects and the symbolism of miniature weathervanes in Old-Norse culture.

Map of the miniature weathervane finds mentioned in the article. Source: Lamm 2004: Fig. 2.


The function of miniature weathervanes

Jan Peder Lamm had three theories on the possible function of miniature weathervanes. According to him, they were mainly a status symbols and pieces of artistic value. At the same time, he held the opinion of the objects being a part of boat-models, similar to ship-shaped candlesticks (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), which we know from Norwegian church environment of 12th and 13th century (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). The third supposed function was in a seafaring naviagion tool – Mr. Lamm suggested the weathervanes could had been used to help with determining angular height of astronomical objects. This theory was pursued before Lamm by Engström and Nykänen (Engström – Nykänen 1996) but was denoted as surreal and inconclusive (Christensen 1998).

As far as we can tell, the theory of boat models does not fit most of the listed finds. The boat-shaped candlestick platforms are at least two centuries younger and we have only one pair-find of the weathervanes from Gropstad. Thus, it is more probable that the Viking-Age miniature weathervanes were a part of clothing pins, as can be seen at the example from Novoselki. It seems that the poles were narrowed on the inserting part, while having the tip widened and flattened. Below the weathervane, there was a eyelet for attaching a string, which was used for fixing the pin. This method was most likely used for cloak fastening. The standardized look can indicate a centralized manufacture and distribution via for example gift-giving.

Cloak pins with miniature weathervanes made by Vasili “Gudred” Maisky.


Weathervane symbolism

The literature on miniature weathervanes was to a major extent focused on symbolism that was presumed the items had. From the era between 1000-1300 AD, we know of at least five complete Scandinavian weathervanes and several of their fragments – all of which were made from gilded high-percentage copper (Blindheim 1983: 104-105). That is in compliance with literary sources, which place gilded weathervanes (oldnorse: veðrviti) at the bow of the war ships of important personas (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). The bow-situated weathervanes can also be found in 11th-13th century iconography, while in the older iconography, the weathervanes can also be found on masts (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Aside of that, we also have several instances of the weathervane motive used on metal applications of horse harnesses, pendants and – as discussed above – as clothes pins, which are very faithful miniatures of the genuine ship weathervanes.

Scandinavian weathervanes and their fragments, 1000-1300 AD.

From the upper-left: Källunge weathervane, Heggen weathervane, Söderal weathervane, Tingelstad weathervane, Høyjord weathervane, a horse figurine from the Lolland weathervane. Source: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Selection of miniature weathervanes depicted in iconography, 800-1300 AD.

From the left: Sparlösa runestone, Stenkyrka runestone, Bergen engraving, engravings from churches in Borgund, Urnes and Kaupanger. Source: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Horse harness fittings in a shape of weathervane, Borre and Gnezdovo.
Source: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; catalogue Unimus.

Norwegian church boat-shaped candlesticks with weathervanes, 1100-1300 AD.

The weathervanes first started to appear on bow of the ships as early as 11th century, when they began to replace the wooden heads. Their function did not change though – the weathervanes were also removable, and the animals depicted on them were meant to frighten any chaotic agents dwelling along the journey. At the same time, the weathervane posed as a revering representation of the ship’s owner and thus presented a clearly distinguishable symbol. It is often stated that the function of weathervanes changed throughout the following ages, finding the usage on church buildings. However, according to Martin Blindheim (1983: 107-108), the old Norwegian military service laws mention that important ship equipment was stored in churches, and while the rest of the equipment (sails, ropes) fell victim to the passing of time, the weathervanes survived and became a permanent property of the churches. The connection of a church and a ship in naval-oriented Scandinavia is also backed up by the church boat-shaped candlesticks.

At the very least we can say that during the Viking Age, the weathervane was perceived as a property of the ship’s owner and as a precious symbol referring to naval activity and personal reputation. Not every ship owner could afford such an accessory though – the weathervane was undoubtedly limited only to a very small group of the richest, who owned huge and top-grade equipped vessels. The tradition of using weathervanes was so anchored in Scandinavian culture, that it had a substantial effect on weathervane usage even in different parts of Europe – e.g. France where the French word for “weathervane” (girouette) originates from Old Norse (Lindgrén – Neumann 1984).


Bibliography

Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Skandinávské spony s korouhvičkou

Při badatelské činnosti jsem se dlouhodobě setkával se zvláštním typem předmětů, které se označují jako miniaturní větrné korouhvičky (šv. miniatyrflöjel, miniflöjel, něm. Miniaturwetterfahne, angl. miniature weathervane). Po mnoha letech jsem se rozhodl, že tyto zajímavé artefakty zmapuji a poskytnu českému čtenáři s komentářem a odkazy na literaturu.


Popis nálezů

V současné chvíli je známo celkem osm poměrně uniformních miniaturních korouhviček ze sedmi lokalit. Na každou z nich se nyní detailněji podíváme.

  • Svarta jorden, Birka, Švédsko
    Na konci 19. století byla jedna korouhvička o délce 45 mm a šířce 35 mm nalezena v tzv. Černé zemi při vykopávkách prováděných archeologem Hjalmarem Stolpem (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). Korouhvička je vyrobena z bronzu, který je pozlacený (Lamm 2002: 36, Bild 4a). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 5208:188; online verze katalogu tohoto muzea udává ještě přítomnost žerdi (stång) o délce 85 mm.

    LiteraturaSalin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Sörling 2018Thunmark-Nylén 2006katalog SHM.

Korouhvička z Birky. Zdroj: Salin 1921: Fig. 4katalog SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Patrně roku  1881 byl na pozemku ålandského hospodáře Roberta Mattssona v Tingsgårdenu nalezena mohyla, jejíž půda byla použita k úpravě terénu pozemku. Uvnitř mohyly byla nalezena snýtovaná dřevěná rakev s pozůstatky uhlí, kostí a železný předmět. Archeologický výzkum byl podniknut až létě roku 1903, a sice Björnem Cederhvarfem z Národního muzea z Helsinek, který nález zdokumentoval a převezl do helsinského muzea. Hospodářův syn v půdě z mohyly nalezl poničený bronzový předmět se stylizovaným zvěrným ornamentem – korouhvičku o délce 52 mm, výšce 37,5 mm a váze 17,6 gramů. Předmět je dodnes uložen ve Finském národním muzeu pod inventárním číslem 4282:13, v Ålandském muzeu lze spatřit jen zdařilou repliku (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Literatura
    Salin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvička z Tingsgårdenu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Švédsko
    Zřejmě roku 1971 byl u lokality Gropstad u Dala-Flody objeven silně poškozený kremační hrob, který sestával pouze ze dvou fragmentárních odlitků korouhviček (Frykberg 1977: 25-30). Oba jsou vyrobeny z bronzu a liší se od sebe tvarem, stupněm zachování a dekorací. Zatímco jeden nemá zachované úchyty pro žerď, má výraznější střapce a je zdoben stylem Borre, u druhého se úchyty pro žerď dochovaly, avšak nemá výrazné střapce – místo nich má otvory, za které mohly být střapce pověšeny – a je zdoben jednoduchými soustřednými kruhy. V současné době jsou korouhvičky uloženy v  Muzeu Dalarny ve městě Falun.

    LiteraturaFrykberg 1977Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvičky z Gropstadu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Další korouhvička byla nalezena při výzkumu vikinského tržiště poblíž Häffinds na východním břehu Gotlandu (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). Vykopávky tehdy vedl Göran Burenhult ze stockholmské univerzity a korouhvička byla nejzajímavějším nálezem jím vedených vykopávek. Je vyrobena z bronzu ve velikosti 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) či 54 × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). Váží 26 gramů (Lamm 2002: 39). Ve své době tato korouhvička vyvolala zájem zejména proto, že byla první, která se výrazně odlišovala od nálezů z Birky a Tingsgårdenu : má tři úchyty pro žerď, ráhno končí vyceněnou zvířecí hlavou a střapce jsou zašpičatělé.

    Literatura
    Brandt 1986Edgren 1988Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Häffinds. Zdroj: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Švédsko
    Tvarově zcela identická bronzová korouhvička byla nalezena na jaře roku 2002 při vykopávkách v Söderby, které vedl Bo Petré. Konkrétně byla nalezena v mimořádně zajímavém kremačním hrobu A 37 – zdá se, že hrob byl záměrně vyhlouben v mohyle z doby bronzové, a zemřelý, zřejmě muž, byl před žehem uložen na medvědí kožešinu se psy, koněm, truhlou, dlouhým nožem, oděvem zdobeným stříbrným pozamentem, dvěma orientálními stříbrnými mincemi z 9. století, hřebenem, brouskem, dvěma keramickými poháry a železným náhrdelníkem s přívěskem kladiva (Petré 2011: 60-61). Korouhvička má délku 48 mm, výšku 37 mm a váhu 19,9 gramů. Tři úchyty jsou vyplněny bronzovou tyčkou kruhového průřezu, která je na obou koncích ulomená (Lamm 2002: 39). Hrob je datován do 10. století (Lamm 2002: 39). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 36192 (F2).

    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006Petré 2011katalog SHM.

Korouhvička ze Söderby. Zdroj: katalog SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Rusko
    Jan Peder Lamm, autor článků o miniaturních korouhvičkách, po objevu korouhvičky z Söderby obdržel zprávu od ruského archeologa Kirilla Michailova z Institutu IIMK Ruské akademie nauk zprávu o další korouhvičce, nalezené ve vesnici Novoselki ve smolenské oblasti. Součástí zprávy byla také kresba, kterou pan Michailov vytvořil během odkrytí roku 1996. Z ní je patrné, že jde o stejný typ, jako u korouhviček z Häffinds a Söderby, avšak místo tří úchytů u ní nacházíme pouze dva, opět vyplněné kovovou žerdí. Dr. Lamm uvedl (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61), že nález pochází z hrobu č. 4, což se ale po publikování nálezu E. A. Schmidtem roku 2005 ukázalo jako chybné. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) uvádí, že se korouhvička našla v hrobu č. 6, společně s hrotem kopí, nožem a keramickým pohárem. Korouhvičku znázorňuje s dlouhou jehlicí a kroužkem ve formě oděvní spony. Osobní rozhovory s archeologem Sergejem Kainovem, Kirillem Michailovem a šperkařem Vasilem Maiskym ukázaly, že Schmidtova kresba je rekonstrukcí a že korouhvička, která je nyní uložena ve Smolenském muzeu pod inv. č. 23656/1-9 bez středové části s kroužkem, je na kusy rozlámaná. Není však důvodu Schmidtově rekonstrukci nevěřit; pouze to znamená, že ne všechny části původního nálezu jsou vystaveny.


    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Schmidt 2005Thunmark-Nylén 2006.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

Korouhvička z Novoselek. Zdroj: Vasilij “Gudred” Maiskij.


Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Německo
    Na podzim roku 2002 se na zámku Schwerin konala Mezinárodní saské sympozium 2002 (Internationales Sachsensymposion 2002), na němž Dr. Lamm přednesl příspěvek o tehdy nových nálezech ze Söderby a Novoselek. Po konci příspěvku jej Friedrich Lüth upozornil, že podobný předmět byl nalezen také nedaleko místa konání, v obchodním centru Menzlin. Ještě téhož večera si jej pan Lamm prohlédl ve speciální vitríně v Menzlinu, do které se umisťují nové nálezy z lokality, a seznal, že se jedná o korouhvičku, která je velmi podobná nálezům z Birky a Tingsgårdenu (Lamm 2003). Korouhvička byla objevena zřejmě roku 1999 a byla publikována následujícího roku (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). Nakolik lze soudit z detailních fotografií, korouhvička je dlouhá zhruba 50 mm a vysoká 38 mm.

    Literatura
    Schirren 2000Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Menzlinu. Zdroj: Lamm 2003: Abb. 1.

Nakolik můžeme vidět, vyčleňují se nám dva různé standardizované typy – “typ Birka” a “typ Häffinds” -, jakož i nestandardní, atypické kusy (Gropstad). V následující částech se podíváme na funkci těchto miniatur a symboliku větrných korouhviček ve staroseverském prostředí.

Mapa miniaturních korouhviček uvedených ve výčtu. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 2.


Funkce miniaturních korouhviček

Jan Peder Lamm v minulosti zastával tři názory na funkci miniaturních korouhviček. Podle něj mělo jít v první řadě o  statutový a umělecký předmět. Současně prosazoval názor, že se jednalo o součásti modelů lodí na způsob svícnů (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), které známe z norského kostelního prostředí 12.-13 století (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). Třetí funkcí předmětu bylo podle Lamma užití při navigaci, kde korouhvičky mohly pomoci k určování úhlové výšky nebeských těles. Tuto teorii před Lammem již rozvinuli Engström a Nykänen (Engström – Nykänen 1996), experti ji však označili za fantaskní a nepřesvědčivou (Christensen 1998).

Nakolik můžeme soudit, teorie o modelech lodí neplatí zdaleka pro všechny uvedené kusy. Kostelní svícny ve tvaru lodí jsou nejméně o dvě staletí mladší a párové korouhvičky známe pouze z Gropstadu. Přiklonit se můžeme spíše interpretaci, že miniaturní korouhvičky doby vikinské byly součástmi oděvních spon, jak to ukazuje korouhvička z Novoselek. Zdá se, že žerdě byly v místě nasouvání na úchyty ztenčené, na hrotu naopak rozšířené a zploštělé, pod korouhvičkou opatřeny očkem na připevnění šňůrky, jejíž fixování opisovalo osmičku kolem korouhvičky a hrotu nebo jednoduše pouze jehlu. Touto sponou bylo možné fixovat plášť. Uniformnost tvarů a vzhledu svědčí o možné centrální výrobě a distribuci, například formou darů.

Spony s korouhvičkou vyrobené Vasilem “Gudredem” Maiskym


Symbolika korouhviček

Literatura, která referovala o miniaturních korouhvičkách, si ve velké míře všímala symboliky, která byla korouhvím přisuzována. Z období let 1000-1300 známe nejméně pět skandinávských kompletních korouhví a několik jejich fragmentů – všechny jsou vyrobeny z pozlacené vysokoprocentní mědi (Blindheim 1983: 104-105). To je ve shodě s písemnými prameny, které pozlacené větrné korouhve – ve staroseverštině veðrviti – kladou na přídě válečných lodí významných osob (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). Korouhve na přídích můžeme nalézt také v ikonografii 11.-13. století, zatímco v ikonografii starší je můžeme nalézt i na stěžni (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Kromě toho se s motivem korouhvičky setkáváme u kovových aplikací koňských postrojů, přívěšků, a – jak jsme výše ukázali – oděvních spon, které jsou velmi věrnými miniaturami skutečných lodních korouhví.

Skandinávské větrné korouhve a jejich fragmenty, 1000-1300. 

Zleva nahoře: korouhev z Källunge, korouhev z Heggenu, korouhev ze Söderaly, korouhev z Tingelstadu, korouhev z Høyjordu, figurka koníka z korouhve z Lollandu. Zdroj: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Výběr korouhviček vyobrazených v ikonografii, 800-1300.

Zleva: kámen ze Sparlösy, kámen ze Stenkyrky, rytina z Bergenu, rytiny z kostelů v Borgundu, Urnesu a Kaupangeru. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Kování koňského postroje ve tvaru korouhvičky, Borre a Gnězdovo. 
Zdroj: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; katalog Unimus.

Norské kostelní svícny ve tvaru lodí s korouhvičkami, 11.-13. století.

Větrné korouhvičky se na přídích zřejmě začaly objevovat již v 11. století, kdy začaly nahrazovat dřevěné hlavy. Jejich funkce se však příliš neposunula – korouhvičky byly rovněž odjímatelné a zvířata na nich umístěná měla vystrašit chaotické agenty, kteří se skrývali na cestách. Současně však korouhev důstojně reprezentovala majitele lodě a vytvářela snadno čitelný symbol. Často se uvádí, že funkce korouhví se v průběhu následujících staletí změnila a korouhve se začaly užívat převážně na kostelech. Jak však názorně ukazuje Martin Blindheim (1983: 107-108), v norském zákonu o branné hotovosti se můžeme dočíst, že důležité součásti lodního vybavení bylo skladováno právě v kostelech, a zatímco ostatní vybavení jako plachty nebo lana zubu času neunikly, korouhve přečkaly a dostaly se do stálého vlastnictví kostelů. Spojitost kostelů a lodí v námořnicky orientované Skandinávii ukazují také kostelní svícny ve tvaru miniaturních lodí.

Přinejmenším v době vikinské byla korouhev chápána jako osobní vlastnictví majitele lodi a drahý symbolem odkazující na námořní aktivity. Takovéto vybavení si však nemohl dovolit každý majitel lodi – korouhvička byla zcela jistě omezena pouze na úzký okruh nejbohatších, kteří vlastnili velká a špičkově vybavená plavidla. Tradice užívání korouhví byla ve Skandinávii natolik zakotvená, že zásadním způsobem ovlivnila používání korouhví i v jiných částech Evropy – například ve Francii, přičemž francouzské slovo pro “korouhev” (girouette) vychází právě ze staroseverštiny (Lindgrén – Neumann 1984).


Bibliografie

Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

The Length of Early Medieval Belts

There are some “truths” in reenactment that are not questioned even though they should be. These are called “reenactorism” and engaged by both newbies and veterans. In this article we will show one of these, the myth of a long belt in Early medieval Europe, following the work done by German reenactor Christopher Kunz.

It is fully evident from the preserved material that there was a number of approaches to belt wearing in the Early Middle ages. These approaches originated alongside cultural environment and local development, social ranking, gender and usage method. The assumption of using a uniform belt type with the same width and length is wrong. On the initiative of beginning reenactors who often raise questions about belt length, in this article we will try to map the legth of men’s leather belts according to iconography and finds in burial complexes.

Fig. 1: Grave no. 59 from the Haithabu-Flachgräberfeld burial site
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Simple belt with a short end (up to approx. 20 cm)

This form best resembles present belts, which are manufactured approximately 15 cm longer than the waistline. In seven graves from Birka, Sweden (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) the buckles are no more than 10 cm far from each other (Arbman 1943) and similar positions could be found throughout Europe – we can mention Great Moravian (i.e. Kalousek 1973: 33, Fig. 13) or Danish graves (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). There are no belts with hanging strap-ends in Early medieval iconography, which is rather schematic than detailed. Belts are scarcely visible in painted iconography as they usually seem to be overlapped by pleated upper tunics, which can be interpreted as an element of fashion. As a result the belt looks like a narrow horizontal line.

There is a certain contradiction between some burial positions and strap-end decor, where some of Early medieval belts had strap-ends that hung down when threaded through the buckle. The most graphic evidence comes from depictions of people and animals which can be seen on the strap-ends and placed lengthwise. In some cases, there are figures of naked men depicted on the strap-ends, which could imply that the hanging end could reach down to the genitals and symbolically represent or emphasize them (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). In the listing below we will attempt to suggest several manners of tying these belts.

Fig. 2: A selection of painted iconography of 9-11th century depicting a belt hidden in tunic pleats.
From the left: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11th century; BNF Lat. 1, 423r, 9th century; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11th century; XIV.A.13, 29v, 11th century
.

Fig. 3: Strap-ends depicting a naked man.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Fig. 4: A rare depiction of hanging strap-end in Western Europe iconography. Manuscript: Latin 1141, Fol. 14, 9th century.

  • Loose end
    The simplest form is represented by a belt worn in its nearly maximal length. The end is then short enough not to obstruct manual labour and because it copies the belt, it can be hidden in a pleated tunic. Depictions of loose belt ends can be quite typically observed in 13th and 14th century. Moreover, we know a belt from Early medieval Latvia which had a metal ring at its end, used to grapple on a buckle tongue. The very same method was is also known from Čingul mound, Ukraine, from 13th century (Отрощенко – Рассамакин 1983: 78).

Fig. 5: Reconstruction of belts from 400-700 AD in Zollernalb region, Germany.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Fig. 6: Reconstruction of Haithabu type belts.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Tucked behind the belt
    Another simple way of wearing a belt is tucking its end behind the already fastened part of the belt. We have at least one piece of evidence of this wearing from Anglo-Saxon England, where a belt passed through the buckle, flipped back and end tucked behind itself was documented (Watson 2006: 6-8). This forms a perpendicular line on the belt and keeps the face side of strap-end exposed. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.


Fig. 7: Strap-end being flipped back after going through the buckle and tucked behind the already fastened belt. Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Tucked in a slider
    Metal belt sliders are very scarce in terms of archeological material. One of this kind was found within Gokstad Barrow (C10439) and adjusted to fit a strap-end from the same grave (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Another slider was presumably found in Birka grave no. 478 (Abrman 1943: 138) and three more made of sheet bronze were apparently found in Kopparvik, Gotland (Toplak 2016: 126). According to sliders usually appearing in relation to spurs or garters where they are 2-3 centimeters wide (i.e. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), we can assume that if the sliders were used with belts more, we would be able to detect them more easily. It is possible that they corroded over time, that organic sliders were used too or that they will be found during a more detailed research. Generally we can assume that the sliders were used in cases where the buckles did not include holding plates – in opposite cases the holding plates would not be visible after using the slider.

Fig. 8: Reconstruction of the belt from grave no. 478 at Birka.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Fig. 9: Attempt for a reconstruction of the belt from Birka grave no. 949 applying a leather slider.
Author: Sippe Guntursson.

  • Puncturing two holes
    A relatively elegant reenactor’s solution is to puncture two consecutive holes and tuck the belt behind its buckle. All the belt’s components therefore remain visible. This solution was documented in case of at least two archeological finds from Britain and Belgium, 6th-7th century. (De Smaele et al. in pressWatson 2002: 3). The same system is known from Early medieval Latvia. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.

Fig. 10: Puncturing two holes that enables threading the strap-end behind a buckle.
Author: Erik Panknin.

  • Attaching by a thong
    Another aesthetical, yet undocumented manner of attaching a belt is adding a thong which holds the buckle’s tongue while the strap-end continues further behind the buckle. We have no evidence for this manner.

Fig. 11: Fixing the buckle with a thong attached to the belt. An unfounded hypothesis.
Author: L’Atelier de Micky.

  • Tucking into a buckle slot
    Buckles having a rectangular slot aside from the typical loop are very common in Eastern-European regions. After fastening the belt using the loop’s tongue, the strap-end could be tucked into this slot and hanged downwards. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.


Fig. 12: Reconstruction of the belt from Berezovec barrow.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Knot on a belt
    The most frequent solution among reenactors is undoubtedly a knot performed like this: after going through the buckle, the strap-end is tucked behind the belt from below and then passed through the resulting loop. This means achieving a perpendicular line on the belt and keeping the strap-end’s face side visible. This knot-tying, although with much shorter belt than standardly used in today’s reenactment, could be found in France during the Merovingian age (France-Lanlord 1961). With a high probability, the same solution was found in a grave from St Michael’s Church graveyard in Workington, England. Knots were often worn in 13th and 14th century.

Fig. 13: Reconstruction of a Merovingian belt from St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Composite belt with a long end

Some of the Eastern-European Early medieval decorated belts are manufactured in a more complex way, having one or more longer ends. In case of a belt constructed to have more ends, one of these ends – usually the shorter one – is designed to be fixed by the buckle, while the others are either tagged on or formed by the outer layer of two-layered belt. Long ends of these costly belts are designed for double wrapping, tucking into a slider or behind the belt. The length of the ends is not standardized, however we are unable to find any belt that would reach below its owner’s crotch when completely tied. While looking for parallels, we can notice that a belt compounded this way has many similarities to tassels on horse harnesses. Apparently, the belts were worn by riders or emerged from such a tradition, then maintained the position of wealthy status even after being adopted by neighbouring non-nomadic cultures. At last we can state that longer belts were designed mainly to hold more decoration and to allow the owner to handle the length more flexibly, whether for practical or aesthetical reasons.

Fig. 14: Composite belts with long ends.
A, b – belts from Gnezdovo (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – belts from Nové Zámky (Čilinská 1966: Abb. 19), d – belt from Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – reconstruction of belt tying from Káros, Hungary (Petkes – Sudár 2014).


Conclusion

The topic of belt lenght in reenactment is definitely a controversional one as it touches every male reenactor. Belts are sometimes costly and even a hint, originally meant as constructive critic, can easily cause negative emotions. There is no need for them though, as there is probably no reenactor who has never worn a long belt. We suppose that this reenactorism, used in practice for more than 30 years over the whole world, is caused by these factors:

  • unwillingness to perform one’s own research leading to imitation of a generally accepted model
  • bad access to sources or their misintepretation
  • easily obtainable and cheap, yet historically inaccurate belts sold on the internet in standard length of about 160 cm
  • unwillingness to talk about the problem by both organizers and attendants

In this article, we demonstrated that historical belts often did not have any hanging ends and that the maximum length where the end would reach was the crotch, which could have a symbolic meaning. Any of the aforementioned manners of attaching should not be incompatible with the sources we have at our disposal, however as we already mentioned, both the length and style of wearing followed local traditions. Western Europe therefore preferred delicately hidden belts while in Eastern Europe, the richly decorated belts were worn on public display.


Bibliography

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (in print). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Отрощенко, B. – Рассамакин, Ю. (1983). История Чингульского кургана // «Наука и жизнь», 1983/07, 78-83.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Available: https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Inspiromat #18, žena z Birky

(…) ale hospodyně    si hleděla rukou,
hladila lněný šat,       řasila rukávy.
Zdvihal se čepec,        na prsou byla spona,
spadal přehoz,             modře barvená košile;
obočí jasnější,             hruď světlejší,
krk bělejší,                    než čerstvý sníh.“

Píseň o Rígovi (Rígsþula), 28–29; 10. století.

V osmnáctém inspiromatu si představíme mou kamarádku, slovenskou reenactorku Natálii Barboriakovou, která po mém dlouhodobém nátlaku svolila s tvorbou inspiromatu, nafotila svůj zajímavý kostým a poskytla k němu komentář. 

Natália se několikátým rokem věnuje tkaní na karetkách, ale historických festivalů se pravidelně zúčastňuje od roku 2015. Je spoluzakladatelkou internetového obchůdku Nornir – early medieval crafts, pro který šije oděvy a vyrábí karetkované stuhy. Také se věnuje přírodnímu barvení a obecně jakémukoli zpracování textilu.

bj967brooch

Penízkovitá brož typu II z hrobu Bj 967.

Její aktuální kostým, který byla shromáždit za jedinou sezónu, představuje bohatou ženu z Birky v 2. polovině 10. století. Základem kostýmu jsou spodní lněné šaty T-čkového střihu (serkr). Natália momentálně disponuje dvěma kusy, bílými a v přírodní barvě. Bílé šaty jsou sepnuty bronzovou replikou penízkové brože z hrobu Bj 967, která náleží k typu II (Borre-style disc brooch Type II).

Přes spodní šaty je nošena vlněná zástěra (smokkr). Natália nosí dvě různé zástěry. První, světlá, je z vlněné rybí kosti a jsou zdobené hedvábnou karetkou protkávanou hedvábným útkem do vzoru B6 (dle Agnes Geijerové) podle nálezu z hrobu Bj 965. Druhá, tkaná v oranžovo černé vlněné rybí kosti, je zdobená páskem červené hedvábné látky. Zástěry jsou sepnuté bronzovými replikami oválných broží typu P 51, které byly nalezeny v několika hrobech z Birky (konkrétně podtypem P 51 C3, který byl nalezen v hrobu Bj 961). Natália podotýká, že všechny fragmenty dochovaných zástěr nemají pevná poutka (viz tento dokument).

ovalbrooches

Oválné brože typu P 51 C3 z hrobu Bj 961.

vazby

Příklady rybí kosti a diamantové vazby nalezené v Birce.

Přes spodní šaty jsou dále nošeny světlohnědé svrchní šaty ušité z vlněné rybí kosti, které jsou zdobené replikou oseberského brokátu. Přes svrchní šaty Natália nosí červený vlněný kaftan, který je spínán bronzovou replikou trojlístkové spony (dle Birgit Maixnerové tvaru Z 2.1, typu K 6a) z hrobu Bj 480. Natália dodává, že originální kaftany byly vyrobené z látek diamantové vazby, což hodlá napravit.

Ke kostýmu patří kožená obuv podle nálezu z Haithabu, jelikož v Birce nebyly boty nalezeny, lnem podšitá kapuce z červenohnědé vlny, žebradlo, které bude nahrazeno kabelkou s držadly podle nálezů z Birky, přehoz (slæðr) vyrobený podle vyobrazení (viz tento dokument) a hedvábné čepce (faldr) hned ve třech barevných provedeních (červený, béžový, modrý), které jsou zakončené všitými hedvábnými šňůrkami utkanými na karetkách. Natália také experimentuje s dobovými účesy a nosí uzle, které jsou vyobrazené na kamenech a kovových soškách.

bj1062

Přívěšek z hrobu Bj 1062.

Mezi další šperky patří náhrdelník, který se skládá ze stříbrných přívěsků podle nálezů z Birky (Bj 1062), Dánska a Gnězdova a skleněných korálků z Birky a jiných oblastí. Korálky je možné vidět také mezi oválnými brožemi v kombinaci se stříbrnými a bronzovými korálky. Dalšími šperky jsou náušnice vyrobené podle nálezů z Novgorodu.

Látky nejsou ručně tkané ani přírodně barvené, což chce Natália v budoucnu změnit. Natálii znám velmi dobře a vím, že k rekonstrukci přistupuje velmi zodpovědně, natolik zodpovědně, že chodí s archeologickými materiály po nákupech a porovnává originály s nabízenými kusy. Je nesmírně skromná a je vždy ochotná poradit i podřídit se pramenům. Svůj kostým neustále upravuje a do příštího roku plánuje nový kostým, tentokrát novgorodský.

Následuje galerie kostýmu, autory fotek jsou Veronika Tabáková (1.–9. fotka), Andrej Slávik (10.–11. fotka), Tomáš Vlasatý (12. fotka), Peter Janičina (13. fotka), Jan Fibiger (14. fotka) a Natália Barboriaková (15.–18. fotka):


Děkuji Natálii Barboriakové za její čas a za odpovědi na mé všetečné otázky. Projekt Forlǫg přeje Natálii mnoho zdaru a zajímavých momentů v její budoucí reenactorské kariéře.

Pokud se Vám inspiromat líbil, můžete podpořit Natáliin obchod Nornir:

 

Inspiromat #16, The Birka Warrior

The 16th part of so-called “inspiromat” will be a little bit special because it is the first bilingual article I have written so far. We are going to meet impressive Swedish reenactor Fredrik Hellman, who kindly answered my questions.

HunnestadFredrik calls himself “a free Viking”, which means that he is not a member of any group. He has been participating  reenactment activities since 2003, including Swedish (Stallarholmen, Foteviken, Skeppen kommer, Gunnes gård, Ale, Birka), Norwegian (Gudvangen, Borre, Bronseplatsen, Sarpsborg, Lofoten), Danish (Trelleborg, Moesgaard), Polish (Wolin), Estonian (Saula winterfest), Finnish (Saltvik), Icelandic (Hafnafjördur), Russian (Ladoga, Rusborg) and Ukrainian (Kiev) historical festivals.

Fredrik describes his approach to reenactment in these words:

I try to find out more about what is historically correct instead of just looking at what others are doing. Overall, in Sweden there are a lot of people who think it is more important to have fun than being historically correct. For me, it is very important to try to be correct or at least to know what is right and what is wrong.

Fredrik represents a warrior from Birka in about 900 AD. His clothing consists of a linen shirts (one of them is replica of Byzantian tunic found in Manazan Caves), woolen baggy trousers based on Gotlandic picture stones, woolen overlapping caftans (a blue one and a yellow one) without buttons, woolen leg wrappings, two pairs of leather shoes based on Dorestad and Haithabu finds, woolen nålbinding socks and woolen hats (one of them has fur rim and bronze pointed tip based on Birka grave Bj 644. Fredrik adds that no part of costume is handwowen except leg wrappings, but he also says that this is something that really needs to be improved. The yellow caftan and leg wrappings are natural dyed.

27The costume is enriched with belts with bronze panels loosely based on finds from Gotland (Fredrik adds he needs new more authentic belts), pouch with bronze fittings based on Rösta find and bronze ring based on a find from Gotland. Antler comb with bronze handle based on find from Birka grave Bj 944 allows Fredrik to comb his impressive beard.

Fredrik’s weaponry covers a helmet with aventail based on the find from Gjermundbu (see the article „Grafnir hjálmar : A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“), a chainmail from riveted rings with round cross section (rings were found among the material from Birka), a two-handed winged spear of Petersen type G (Fredrik’s main weapon, see the article “Wings on Viking Age Spears“), two swords of Petersen types O and Z based on finds from Scotland and Dalarna, Sweden, a bow, javelins and a seax / battle knife with decorated sheat based on finds from Uppland, Sweden (see the article “Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland“). The war gear does not include limb protection and gambeson because of their absence in the material (see articles “Limb Protection : Then and Now” and “An Introduction to Old Norse Padding“). On the other hand, Fredrik use leather gloves on account of safety (see the article “War Mittens – Then and Now“).

Besides the fighting, Fredrik devotes to many othes period activities. He can start the fire with flintstone and steel, he cooks, plays self-made lyre (see the article “The Early Lyre in Scandinavia“) and owns a small Viking boat.

I thank Fredrik Hellman for his time and for his answers on my inquisitive questions. The Forlǫg Project wishes Fredrik good luck and interesting moments in his future reenactment career.


Šestnáctý díl inspiromatu bude poněkud speciální, protože se jedná o můj první bilingvní článek. V tomto dílu inspiromatu se seznámíme s působivým švédským reenactorem Fredrikem Hellmanem, který ochotně odpověděl na mé otázky.

26Fredrik sám sebe nazývá „svobodným vikingem“, protože není členem žádné skupiny. Reenactmentu se věnuje od roku 2003 a dosud navštívil řadu švédských (Stallarholmen, Foteviken, Skeppen kommer, Gunnes gård, Ale, Birka), norských (Gudvangen, Borre, Bronseplatsen, Sarpsborg, Lofoten), dánských (Trelleborg, Moesgaard), polských (Wolin), estonských (Saula winterfest), finských (Saltvik), islandských (Hafnafjördur), ruských (Ladoga, Rusborg) a ukrajinských (Kyjev) historických festivalů.

Fredrik svůj přístup k reenactmentu komentuje slovy:

Snažím se zjišťovat, co je historicky korektní, namísto toho, abych kopíroval ostatní. Celkově vzato je ve Švédsku hodně lidí, kteří si myslí, že je důležitější se bavit než být dobový. Pro mě je velmi důležité, abych byl dobový, nebo abych alespoň věděl, co je správně a co je špatně.

Fredrik představuje válečníka z Birky kolem roku 900. Jeho oblečení se skládá z lněných košilí (jedna z nich je replikou byzantské tuniky nalezené v manazanských jeskyních), vlněných širokých kalhot založených na gotlandských obrazových kamenech, vlněných přeložených kaftanů (modrého a žlutého) bez knoflíků, vlněných ovinek, dvou párů kožených bot založených na nálezech z Dorestadu a Haithabu, vlněných nålbindingových ponožek a vlněných čapek, z nichž jedna má kožešinový lem a bronzový kónus vyrobený na základě hrobu Bj 644 z Birky. Fredrik dodává, že žádná část kostýmu s výjimkou ovinek není z ručně tkané látky, a současně říká, že na tomto je potřeba zapracovat. Žlutý kaftan a ovinky jsou přírodně barvené.

25Kostým doplňují opasky s bronzovými panely, které se volně zakládají na gotlandských nálezech (Fredrik dodává, že potřebuje dobovější opasky), brašna s bronzovým kováním, která je replikou brašny ze švédské Rösty, a bronzový prsten podle nálezu z Gotlandu. Díky parohovému hřebenu s bronzovou střenkou, který se zakládá na nálezu z hrobu Bj 944 v Birce, si Fredrik může pročesávat svůj mocný vous.

Fredrikova výzbroj čítá přilbu se závěsem podle nálezu z norského Gjermundbu (viz článek „Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání“), kroužkovou košili z nýtovaných kroužků kruhového průřezu (podobné kroužky byly nalezené v Birce), obouruční kopí s křidélky Petersenova typu G (Fredrikova hlavní zbraň, viz článek „O křidélkách na vikinských kopích“), dva meče Petersenových typů O a Z, které se zakládají na nálezech ze Skotska a švédské Dalarny, luk, oštěpy a sax / bojový nůž se zdobenou pochvou podle nálezů ze švédského Upplandu (viz článek „Vikinské saxy z Upplandu a Västmanlandu“). Výzbroj nezahrnuje ochranu končetin a prošívanici, protože neexistují doklady jejich používání (viz články „Ochrana končetin: tehdy a dnes“ a „Úvod do staroseverských podzbrojí). Kvůli bezpečnosti Fredrik používá kožené rukavice (viz článek „Bojové rukavice – tehdy a dnes“).

Kromě boje se Fredrik věnuje řadě dalších dobových aktivit. Dokáže rozdělat oheň křesadlem a pazourkem, vaří, hraje na vlastnoručně vyrobenou lyru (viz článek „Lyry ve staré Skandinávii“) a vlastní vikinský člun.

Děkuji Fredriku Hellmanovi za jeho čas a za odpovědi na mé všetečné otázky. Projekt Forlǫg přeje Fredrikovi mnoho zdaru a zajímavých momentů v jeho budoucí reenactorské kariéře.

Inspiromat #15, faerský sedlák

V patnáctém dílu inspiromatu si představíme mého dobrého přítele, archeologa a jazykovědce Ľubomíra Nováka, hlavního kurátora archeologických sbírek Národního muzea a člena skupiny Skjaldborg.

Ľubomírovo jméno musí být přinejmenším povědomé každému, kdo se delší dobu pohybuje na poli české pravěké a raně středověké archeologie, jazykovědy a raně středověkého reenactmentu. V letech 1999–2005 studoval archeologii na Západočeské univerzitě v Plzni a získal bakalářský a magisterský titul pracemi „Archeologie Vnějších Hebrid“ (2002) a „Vývoj lukostreľby v európskom praveku“ (2005). Od roku 2004 do roku 2006 studoval srovnávací jazykovědu a následně byl doktorandem až do roku 2013, kdy získal doktorský titul dizertační prací „K problému archaismu a inovace ve východoíránských jazycích“. Do širšího povědomí se zapsal svým Jaghnóbsko-českým slovníkem (2010), který získal ocenění Slovník roku 2014. Třebaže se Ľubomír specializuje na pravěké nálezy a středoasijské jazyky, středověká Skandinávie a staroseverština se stala jeho hlubokou vášní a je dlouholetým členem skupiny Skjaldborg.

Ľubomírův přístup je názorným příkladem toho, jakým způsobem lze spojit vědu a reenactment. Jeho profese, která v sobě nese poznávání a rekonstrukci minulosti, mu velí ztvárňovat svou historickou postavu se všemi detaily a původními náležitostmi. V Ľubomírově případě nejde jen o pouhou parafrázi minulosti, protože může zajít mnohem dál – díky svým znalostem může navštívit historický festival s voskovou tabulkou, do níž bude zapisovat informace o účastnících ve staré perštině, stejně jako učinil Ibn Rustah a jemu podobní před více než tisíci lety. Ľubomírova nevídaná všestrannost, díky které může získávat informace z hmotných i písemných pramenů, se při rekonstrukci jeví jako zásadní a nezbytná k pochopení všech dílčích souvislostí.

A nyní následuje popis Ľubomírovy postavy, která nese jméno Ljúfmar (což je staroseverská varianta slovanského jména Ľubomír) Bogsveigir (lukostřelec, doslova „ohýbač luku“):

Ljúfmar Bogsveigir je svobodný sedlák (húsbóndi) z Faerských ostrovů. Pochází ze statku v Kvívíku na ostrově Streymoy (stsev. Straumsøy). Předkládaná rekonstrukce oděvu představuje ideální podobu Faeřana přelomu 10. a 11. stol., tedy období, které popisuje Sága o Faeřanech (Føroyingasøga, stsev. Færøyinga saga), která popisuje události odehrávající se na Faerských ostrovech mezi lety 970–1035. Tato sága byla rovněž cenným zdrojem inspirace, ačkoliv je třeba vzít v potaz, že byla zapsána zhruba o 250 let později, než se odehrály události, které popisuje. Podle archeologických nálezů patřili majitelé kvívíckého statku k těm movitějším obyvatelům Faerských ostrovů. Jelikož z Ostrovů známe jen málo archeologických nálezů, je rekonstrukce oděvu poměrně složitá – je třeba vycházet z analogií zejména z Norska, odkud byly Faerské ostrovy kolonizovány, jako srovnávací materiál je pak třeba využít pramenů z dalších atlantických kolonií Norska – především z Království ostrovů (tj. Shetland, Orknejí, Hebrid a ostrova Man), se kterým Faeřané čile obchodovali, a dále rovněž z Islandu, Grónska a Irska.

Faerské ostrovy patřily k významným producentům vlněných látek, které byly exportovány zejména do Norska, na druhou stranu se na Ostrovy musela dovážet spousta surovin – dřevo, obilí, keramika, mastek či výrobky z něj. Faerské ostrovy rovněž hrály významnou roli jako poslední zastávka pro námořníky plující z Norska či Shetland dále na Island (či dále do Grónska).

Statek v Kvívíku patřil k těm relativně bohatším na Faerských ostrovech, skládal se z dlouhého domu (skáli) a chléva (fjós). Kvívíčtí chovali několik krav a ovce, dále se živili rybolovem a lovem mořských ptáků. Každá faerská rodina disponovala malou rybářskou lodí. Podle nečetných indicií lze předpokládat, že se movitější Faeřané na jaře vydávali do Norska či na Shetlandy, kde nacházeli odbytiště pro vlněné látky (vaðmál).

Oděv se skládá z krátkých lněných spodních kalhot, vlněných kalhot, lněné spodní a svrchní tuniky, vlněného pláště, vlněné kápě podšité lnem, vlněné čepice a koženého opasku a bot.

Lněné spodky jsou jednoduchého střihu z jednoho kusu látky – byly vyrobeny z látky barvené v cibuli. Střih spodních kalhot (línbrækr) vychází z nálezu z německého Marx-Etzelu. Vlněné úzké kalhoty se šlapkami (leistabrækr) ušité z modro-bílé látky utkané do vzoru rybí kosti jsou replikou nálezu kalhot z dánského Thorsbergu. Lýtka jsou omotána šedočernými vlněnými ovínkami (spjarrar či vindingar), které jsou ve spodní části ještě ovázány koženým řemínkem a nahoře sepnuty jednoduchou sponou. Ovínky jsou z dekorativních důvodů ještě omotány páskou (lindi?) tkanou na hřebenu. Kožené boty (skór) jsou vyrobeny podle nálezu z Coppergate v anglickém Yorku, tato obuv byla zvolena z praktických důvodů, ačkoliv přímo z Kvívíku pochází nález boty, kvívícká bota však nejspíš představovala ženskou obuv.

Lněná nebarvená spodní tunika (serkr/skyrta) je volnou inspirací podle nálezů tunik z vikinského prostředí, v tomto případě byly vloženy pouze dva trojúhelníkové klíny do stran, nikoliv ještě klíny středové, jak se s nimi setkáváme např. u nálezu z norského Skjoldehamnu. Svrchní tunika (kyrtill) je ušita podle střihu spodní tuniky nalezené v norském Guddalu (BRM 31/2), oproti vlněnému originálu je ušita ze lnu, látka byla barvena cibulovými slupkami. Tunika je ve spodní části zdobena dvěma karetkovými pásy, rukávy jsou pak zakončeny tenkou karetkou. Výstřih tuniky je tvořen dvěma prostřihy, které jsou sepnuty dvojicí jednoduchých bronzových spon. K oděvu v budoucnu přibude ještě vlněná tunika ušitá podle svrchní tuniky z norského Guddalu (BRM 31/1, viz galerie), která bude podle Ságy o Faeřanech v červeném provedení. Opasek (belti) zdobí bronzová opasková přezka (hringja) a nákončí (álarendi) ve stylu Borre, jde kopie nálezu z norského Vestfoldu. Ozdobným, spíše svátečním, prvkem je karetkový pás (gjǫrð) s motivem svastiky. Na krku jsou skleněné a kostěné korálky (tǫlur). Na opasku visí kapsička (pungr), nůž (knífr), slánka a křesadlo.

Jelikož na Faerských ostrovech často prší a fouká, nezbytným doplňkem oděvu je samostatná vlněná kápě (hǫttr) zhotovená podle nálezu ze severonorského Skjoldehamnu. Kápě je podšitá lněnou látkou, kapuce se v zadní části svazuje šňůrkou, aby lépe seděla na hlavě. Před deštěm a větrem také spolehlivě chránil poměrně rozměrný vlněný plášť (feldr) sešitý ze dvou dlouhých pruhů látky barvených indigem. Horní lem pláště je ozdoben karetkou zhotovenou podle nálezu z Birky. Faeřané své pláště spínali bronzovými jehlicemi (dálkr) tzv. hiberno-norského typu, jak to dokládají archeologické nálezy z pohřebiště v Tjørnuvíku (o. Streymoy, viz galerie), a z vesnic Leirvík a Fuglafjørður (obojí o. Eysturoy), tato jehlice zatím majiteli oděvu chybí. Spíše fešáckým doplňkem oděvu je pak vlněná špičatá čepice (húfa) zdobená sponou a havraním a sokolím perem. Účes je inspirován účesem z tapiserie z Bayeux.

V případě napadení statku se Ljúfmar chopí sekery (øx) anebo reflexního luku (hornbogi/húnbogi), jež získal v básnické soutěži od Hrafna, který obchodoval mezi Faerami, Túnsbergem a Hólmgarðem.

Níže naleznete album fotek, které byly vyfoceny Janou Lohnickou a Katarzynou Fludzińskou. K nim je přidán obrázek jehlice z Tjørnuvíku a obrázek s rekonstrukcí tuniky z Guddalu.

Inspiromat #9, velmož z Birky

V devátém dílu inspiromatu si představíme kostým mého přítele Pavla Voronina, jednoho z předních ruských reenactorů. Pavel, kterému se též přezdívá Gunnar, je vůdčí postavou skupiny NorraVind, která, kromě toho, že pořádá celou řadu diváckých i soukromých akcí, zapůjčuje své vybavení do muzeí.

Pavel/Gunnar reprezentuje králova zástupce sídlícího v Birce, o němž píše Rimbert v Životě Ansgarově (Vita Anskari). Svůj kostým stylizuje do období let 890–940. Kostým se skládá z nízké čapky, kápě, tuniky, kalhot, ovinek, bot, pásku, meče zavěšeného přes rameno, nožebrašny, hřebenu, brousku, spony, amuletu kladiva a prstenu. Předměty se zakládají na nálezech z hrobů Bj 750, 944 a 1074, ale zejména Bj 750. Všechen textil je vyroben z velmi kvalitní vlny (Pavel na sobě nenosí žádný len) a je ručně tkaný a barvený přírodními barvivy. Pavel dodává, že ruční tkané a přírodně barvené oděvy jsou v Rusku standardem, a obzvláště pak v jeho skupině NorraVind.

Jelikož si s Pavlem nějakou dobu dopisuji (zajímavostí je, že si píšeme švédsko-dánsky), tak vím, že bere reenactment velmi vážně a že patří k naprosté reenactorské špičce. Hovoří švédsky a navštěvuje Národní historické muzeum ve Stockholmu (Historiska museet), kde si jednotlivé nálezy fotí a dokumentuje. Na serveru Vk.com je zakladatelem skupin o rekonstrukci vikinského života v Haithabu a Birce, kde se snaží rozšířit povědomí o skandinávských nálezech. Svým jedinečným přístupem posunul a stále posouvá úroveň rekonstrukce ve své zemi.

Následuje album fotek Pavlova vybavení:

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Pavlu Voroninovi.

I would like to thank Pavel Voronin for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume.

Jeg vil gerne takke Pavel Voronin for at give mig lov til at bruge sine billeder og for detaljeret beskrivelse af sin kostume.

Inspiromat #6, gotlandský obchodník

V šestém dílu inspiromatu si představíme kostým Radomíra Jelínka, známého slovenského reenactora. Radomír se snaží rekonstruovat gotlandského obchodníka na přelomu 10. a 11. století.

Na fotkách si můžeme povšimnou, že Radomír má na sobě hnědou tuniku z vlněné rybí kosti,  která je lemována vzorovaným geometrickým hedvábím. Tunika je přepásána opaskem, který je inspirovaný různými gotlandskými nálezy. Přezka, nákončí a opaskové lamely pochází z hrobů z Rone a Hense, zatímco závěsné pružiny pochází z Ense. Na opasku je zavěšená brašna zdobená mosazným plechem a hedvábím, peněženka podle nálezu z Birky (Radomír momentálně pracuje na nové podle nálezu z Barshalderu), brousek s barevnou mozaikou, křesadlo podle nálezu z Birky a hřeben podle nálezu z Eskelhemu. U krku Radomírovi visí damaškový nožík podle nálezu z Rone, který je zdoben stříbrem a mosazí. Dále můžeme vidět amulet kladiva na řetízku, který Radomír hodlá vyměnit za křížek. Přes tuniku je přehozen půlkruhový hnědý plášť z vlněné rybí kosti, který je sepnut sponou (Radomír má spony tří typů, které se zakládají na nálezech z Visby). Na hlavě se nachází vlněná čepice lemovaná kožešinou, která je zdobená hedvábnou výšivkou a replikou vrcholku čapky z Birky (čepice bude dále ozdobena pozamentovým ornamentem). Na rukou můžeme vidět pásové mosazné a stříbrné náramky zdobené raženou dekorací. Symbolem povolání jsou pak jednoduché váhy, které byly nalezeny hned na několika místech (Visby, Akeback, Oja).

Na nohou vidíme široké kalhoty vyrobené podle vyobrazení a nálezu z Haithabu. Kalhoty jsou barvené indigem a vratičem. Boty se dvěma knoflíky jsou replikami kusů z Dorestadu. Přes holeně jsou natažené bílé nålbindingované ponožky, na jejichž vrchní části se nachází tenká tkanice sepnutá malými (2 cm) sponkami.

Obchodnický kostým doplňují zbraně. Mezi ty patří ostrý damaškový meč (nedokončený) typu H s čepelí typu 3 (čepel je 80 cm dlouhá a 6 cm široká), ostrý damaškový sax (Radomír má dva, ale oba chce předělávat, a jeden z nich je replikou nálezu z Gotlandu), ostré damaškové kopí typu I s mosaznými příčkami (podle nálezu z Gotlandu) a palcát, který bude nahrazen autentičtější replikou.

Kromě něj chce Radomír v budoucnu vyrobit nový hedvábný potištěný kaftan, možná novou čepici, brašnu, peněženku, lukostřeleckou výbavu, závěs na meč s opaskem podle nálezů z Rone a Hense a mačky na boty.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Radomíru Jelínkovi.