Replicating the Viking Silver Alloy

My friend, crafter Aaron Richards from the Silverhand Jewelry workshop offered me a short article that revolves around the silver purity in Viking Age. I believe that the most interesting result of the work is that it shows the difference of the period silver alloy compared to the modern standardized alloy 925/1000.

My journey into the world of Viking era jewelry has been a bit of a rabbit hole. I made my first jewelry a little over 2 years ago due to wanting shiny things and not being able to buy them. I started with modern sterling silver and made a few basic bangles. I thought to myself, “Hey, I got this!” I next made some stamps to mimic that of the Viking hoards. The hoards I focused on were the Cuerdale, Spillings and Skaill Hoards. After a while I began to make money rings and hack silver items, still out of modern silver both sterling and fine. I decided to take it further by making my own custom silver blend.

One of the questions I had was where the silver was coming from. The predominant source of silver in Scandinavia was from Islamic regions. One of the primary mines was in Baghdad; this mine began to dry up in the 10th century. Once this happened the Vikings began to look to Europe for its silver (note 1). One of the sources of silver was from a mine in Lower Saxony. The Goslar mine was at the base of Mt Rammelsberg, in the Harz mountain chain in Germany (note 2).

The position of Harz in Germany. Source: note 3.

I began digging into the Cuerdale Hoard. The hoard was discovered in Lancashire, England in 1840. It contained over 8000 items with a mix of coins, jewelry and ingots. This hoard was believed to have been buried around 905-910 based on the dates of the coins in the hoard (note 4).

I suspected the silver in the hoard could not have been the same as modern silver. In my research I found a study that used XRF (x-ray fluorescence), a non-destructive analytical technique to determine the composition of a material (note 5). In this study they tested silver ingots from nine different hoards. Ingots are lumps of material that can be used as currency or made into things. Of the nine hoards tested one was the Cuerdale Hoard. These studies show that the silver content in the Cuerdale Hoard ranged from 90.9-99.47% (note 6). There was a large diversity of purities represented in the findings. I believe there is no single source for the silver found in the hoard. The XRF results showed that some of the items tested had a very close make up to Anglo-Saxon coins, leading me to believe the coins could have been melted down to make the ingots (note 7). Another part of hoard contained a high level of silver purity, approximately 96%. This purity was inline with many Arabic coins in the hoard (note 8). A particular item I worked from in the Cuerdale hoard was ref# v1059 which was 96.1% pure. It also contained 2.1% copper, .2 % zinc, .6% gold, .9% lead and other trace elements such as tin (note 9). Another thing I found while looking into the silver of the hoard was that I believe the vikings had a working knowledge of alloying. This is supported by the fact that some of the large thistle brooches found are made with more than one purity of silver based on the part.

The thistle brooch of Cuerdale Hoard. Source: note 10.

For example, the balls of the brooches were made of a higher purity silver thus making them easier to work and shape. The pin on this “Thistle” brooch was made of a lower purity silver with a higher copper content. The copper content would have allowed the pin to be much stronger. The increased amount of copper allows the silver to work harden, more than with fine silver (note 11).  The term work harden refers to using a hammer to gently hit the metal, every hit makes it slightly harder than it was before. In my modern work I use a rawhide hammer as the rawhide is softer than the silver so it does not mark the silver. There is evidence of hammers made of antler from Birka and Jarrow. I believe these would have been used to work silver since they are hard but not harder than silver (note 12).

Antler hammers. Source: note 12.

During the Viking era the standard type of forge for a portable set up would have been a small circle surrounded by chunks of sod or stones to contain the coal for the fire (note 13). There would also be a bellows shield to protect the bellows from heat. There is an example found in Denmark. This example is called the Snaptun Stone.

Display of a ground hearth. Source: note 14.

Snaptun stone bellows stone. Source: note 15.

There would have most likely been a pair of double bellows to increase the heat produced by the coals. Using double bellows means there is always a draft of air being blown into the coals. The use of these bellows are depicted in Carving of Sigurd and Regin, located in Hylestad Stave Church, Norway. This carving is from 12th Century CE.

Carving of Sigurd and Regin, Hylestad Stave Church, Norway. Source: note 16.

A permanent set up would be very similar. The biggest difference would have been the bellows and bellows shield would have been placed on a raised platform. This was done to increase the comfort of the smith. The wood carving from the church in Norway shows it raised. Crucibles used during the Viking age were special. They were made of clay. Typically clay cannot withstand the heat of a forge. To combat this the Vikings tempered the clay with sand or ground quartz (note 17). In addition to forging tools there would have been ingot molds. These came in a variety of shapes, sizes and materials. The mold material was soapstone. An example of this can be seen from this mold found in Denmark. The silver would be added to the crucible and melted down in the coals of the forge. Once melted it would have been poured into the appropriate shaped mold to form an ingot.

Picture of a soapstone mold for casting ingots. Source: note 18.

Now that I had found the particular silver I wanted it was time to experiment and map out my blend. First thing I did was remove the gold (pricey), then decided to get rid of the lead and zinc (unhealthy) and the remaining trace elements, leaving silver and copper. Some of my future projects will explore how lead and zinc would affect the working properties of the alloy.

My alloy is around 96.2% pure, +/-.5% to allow for possible impurity in my crucible and possible oxides on the silver. I say around because I don’t personally have a way to test it. Based on math my alloy is 96.2% pure. I used 96.2grams of silver and 3.8g of copper for a total of 100g. I will be sending out a few samples to have it tested in the near future. When I first started I used the same crucible that I melted sterling silver and fine silver in, this would cause a small amount of variation. I also get my silver from a pawn shop, less expensive than buying online, and instantly available. I now use a seperate crucible for each type of silver to maintain accuracy for creating my alloy. I have also started to pickle all of my silver. This removes the contaminants from the silver before melting. Once done pickling I have a dish of clean water to remove the pickling chemical from the silver. The first step in my process of alloying is to get my silver molten, once molten I add a small amount of flux then small chunks of copper. The flux helps the molten silver to flow better for casting and gathers impurities together. I then stir it around to get the materials mixed well, I do this with a graphite rod. Then if I am making an item I pour the silver into the appropriate mold, if I am not making an item I pour into a glass jar of clean water for later use. After being poured into the water it makes small little beads that are easier to work with than large chunks of silver and much easier to weigh out.

Silver grains I made (note 19).

Some working information about modern silver and my alloy
Modern sterling silver is 92.5% pure, one of my favorite things about sterling is that it gets very hard once worked making it ideal for everyday items. The con of this is if the item has to be reshaped often it must be annealed to make it soft again or risk breaking the item. Fine silver, 99.9% pure, on the other hand is a dream to work; it forms and allows for detail very easily, perfect for delicate items. Its down side is it is pretty soft over all and can become misshapen easier than sterling. My alloy 96.2% sits in the middle, hardens very nicely but remains easily workable much longer. As part of this small project I made 3 rings. One made from each type of silver. I left them unpolished to show the color. The sterling is much darker than the rest due to the higher copper content. Fine silver is very light with a whitish luster. Finally my alloy came in with a nice middle tone.

Picture of 3 rings selfmade out of each alloy (note 20).

This whole process has been very rewarding. I have since converted all my jewelry to this alloy for a few reasons. One to work in silver that is closer to what the Vikings would have actually used. It also gives my jewelry something unique to set it apart from the crowd. It also works nicely for forging work. I will be diving deeper into some elements of the alloying in the future, as well as making an ingot that uses gold, lead and zinc for a personal ingot to have.

Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


1.  Graham-Campbell, James. Silver Economy in the Viking Age. Left Coast: Walnut Creek, CA. (2007)





6. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 320 (1992)

7. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 311 (1992)

8. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 312 (1992)

9. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 320 (1992)

10. The British Museum,

11. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 317 (1992)

12. Bone, Antler, Ivory and Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman period by Arthur MacGregor page 172

13.  Denise Heredia, Martin Hewitt, Angela Hosbein, Jenny Wang. Skallagrim’s Forge. 2016 (

14. Reconstruction of Viking-age ground forge at the Cranbrook Institute of Science, 2003. Designed by Darrell Markewitz

15. Moesgård Museum, Denmark. Snaptun stone

16. Carving of Sigurd and Regin, Hylestad Stave Church, Norway. 12th Century CE, Museum of Cultural HistoryOslo

17. Lamm, K. “Early Medieval Metalworking on Helgö in Central Sweden,” Aspects of Early Metallurgy. Oddy, W. A. (Ed.). British Museum Occasional Paper No 17. London, 1980.

18. National Museum of Denmark,

19. Picture of self made gains

20. Picture of 3 rings selfmade out of each alloy

„Svět na dlani“

konstrukce a symbolika oválných broží

Tento článek si klade za cíl uvést do českého jazyka problematiku skandinávských oválných broží. Popíšeme, o jaký typ artefaktu se jedná, jak byl používán, jaké jsou jeho výpovědní hodnoty a jak byl konstruován. Pomocí příkladů dobře zachovaných kusů naznačíme původní vzhled standardních typů. V neposlední řadě se budeme věnovat symbolice tohoto typu šperku.


Jako oválné brože nazýváme párový šperk, který nacházíme v bohatě vybavených ženských hrobech skandinávského kulturního okruhu. Četnost kolem 4000 kusů z nich tvoří významnou skupinu předmětů, které se v severském prostředí může rovnat snad jen skupina mečů (Jansson 1985: 12, 221). V Norsku je známo přes 1500 kusů tohoto šperku, ve Švédsku rovněž 1500, 160 v bývalém Sovětském svazu, 120 v Dánsku, 75 v Anglii, 50 v Haithabu a 35 na Islandu (Jansson 1985: 12). Toto zastoupení naznačuje, o jak všudypřítomný kulturně, sociálně a genderově identifikační šperk šlo. Množství také poukazuje na masovou produkci, která byla možná díky začínajícím skandinávským proto-městům a která v podstatě znamenala, že šperky vykazují jen drobné odchylky od základních modelů (Jansson 1985: 221; Sindbæk 2014: 168).

Příklad oválných broží. 
Nález z norského Ryggu (B6177). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,6 a 11 cm.

Základní práci při třídění broží odvedl Oluf Rygh (Rygh 1885), kterého následně rozšířil Jan Petersen ve své práci Vikingetidens Smykker (Petersen 1928: 4-76). Petersenovo rozdělení je používáno dodnes a názvy typů odkazují na čísla obrázků v jeho práci. Nejzásadnější práci na poli oválných broží odvedl Ingmar Jansson, který vytvořil dosud používaný katalog hrobů s brožemi a detailně popsal oválné brože z Birky. Kromě toho významně rozšířil Petersenovu typologii (Jansson 1985: 24-94). Jansson doslova říká: „Rozdělení oválných broží doby vikinské se nepotýká s žádnými významnými problémy, protože většina broží spadá do vysoce standardizovaných typů. Slovo typ zde označuje skupinu broží, jejichž vzor je částečně nebo zcela identický. Podobnosti ve vzoru musí být tak veliké, že jediným způsobem, jak mohlo dojít z reprodukci, bylo pomocí zkopírování již hotového odlitku“ (Jansson 1985: 221-2). Na základě svých kritérií Jansson vyčleňuje dvě hlavní skupiny vikinských broží, ke kterým přiřazuje jednotlivé typy:

  • brože bez výrazné mřížky
    Povrch brože není členěn do pravidelné mřížové struktury.

    • skupina Berdal (P11-24)
    • skupina Borre/Jelling (P47-50, P57)

Brože skupiny Berdal.
Petersen 1928: Fig. 11-24. Větší rozlišení zde.

Brože skupiny Borre/Jelling.
Petersen 1928: Fig. 47-50, 57.

  • brože s výraznou mřížkou (P25-46, P51-56)
    Povrch brože je členěn do pravidelné mřížové struktury.

Brože s výraznou mřížkou.
Petersen 1928: Fig. 25-46, P51-56. Větší rozlišení zde.

Nutno podotknout, že kromě standardních typů je i množství unikátních typů, které se objevují pouze v jednom kuse. Rozšíření standardních typů v některých případech nastartovalo lokální produkce, které přetrvaly do doby, kdy se ve Skandinávii již oválné brože dávno nenosily – například v oblasti dnešního Lotyšska se brože vyvíjely až do 13. století a mají vlastní typologii (Spirgis 2007).

Primární funkcí těchto předmětů bylo sepnutí ramínek svrchních vlněných šatů, které by bylo možné hodnotit jako slavnostní či společenské oděvy (Geijer 1938: 153-5) anebo kroje, vzhledem k faktu, že v každém zemi či regionu se preferoval jiný druh textilie (viz článek Textilní vazby vikinské Skandinávie v rámci tohoto blogu). Šaty, mající dva páry ramínek postavených proti sobě (dlouhá ramínka byla umístěna na zádech, kratší ramínka na hrudi), byly sepnuty tím způsobem, že jehla spony byla nejdříve navlečena na kratší přední ramínko a následně dlouhé zadní ramínko a zacvaknuta. Brože tak byly exponované na hrudi, zdůrazňovaly poprsí a prezentovaly postavení majitelky. Badatelé poukazují, že množství broží, variující kvalita napříč jednotlivými typy a fakt, že takřka všechny brože jsou vyrobeny ze slitiny mědi, znamená, že nepatřily nejvyšší vrstvě společnosti (Jørgensen 2008: 116-117). Pozlacení a stříbření sledovalo jednoduchý cíl – majestátnější vzhled (Lønborg 1999: 262-263). Při detailním průzkumu distribucí broží v jednotlivých krajích vidíme, že brože jsou nacházeny v oblastech s příhodnějšími zemědělskými podmínkami (Jørgensen 2008: 125). Zdá se, že brože byly vlastněny prosperujícími farmáři, kteří jimi demonstrovali svou movitost, což bylo v sociálně nepříliš rozvrstvené vikinské Skandinávii důležité gesto (Jesch 2015: 97). Toto zřejmě potvrzuje i Píseň o Rígovi (Rígsþula), eddická píseň z 10. století, když ve strofě 16 líčí, že spolumajitelka hospodářství má „na ramenou trpaslíky“ (dvergar á ǫxlum). Právě pojem „trpaslíci“ (dvergar) může být původním staroseverským názvem oválných broží (Dronke 1997: 223).

Schématický způsob zapínání broží na ramenou.
Geijer 1939: Abb. 49-50; Paterson et al. 2014: Fig. 27, upraveno.

Konstrukce standardních typů

Základem oválné brože je plášť odlévaný ze slitiny mědi. V případě broží typů P11-39 a P47 je plášť pouze jeden, na jeho přední straně se nachází dekorace – v některých případech je přední strana osazena pukličkami – a na zadní straně nacházíme upevňovací systém. Brože typů P40-46 a P48-57 jsou obvykle tvořeny plášti dvěma (spodní můžeme nazvat např. bází, svrchní korunou), které jsou k sobě připevněny nýty. Vrchní strana báze je ponechána hladká a veškerá dodatečná aplikace je usazována na korunu brože.

Oválné brože standardních (Petersenových) typů byly odlévané do dvoudílných forem vyráběných z jílu zpevněného jemným pískem a nějakým organickým materiálem, například dobytčím trusem (nejnázorněji ukazuje Söderberg 2018). Oba segmenty dvojplášťovových broží musely být odlévány separátně, což časově prodlužovalo jejich výrobu.

Odlévání jednoplášťové brože

V archeologické literatuře již skoro sto let probíhá aktivní debata o tom, zda odlitky vznikaly častěji otisknutím předlohy do jílu, anebo zda byl voskový model častěji obalen jílem. Tato diskuze přinesla zajímavé poznatky i ohledně lití oválných broží, z nichž vyplývá, že metoda lití do ztraceného vosku je při masové produkci, kterou u tohoto šperku očekáváme, časově nejúspornější a dosahuje nejlepšího převedení detailů (Jansson 1985: 12; Söderberg 2018). Současně nabízí možnost dodatečných úprav na voskových modelech, nikoli na hotových výrobcích. Přesto nevylučujeme, že se používaly i jiné výrobní postupy, které povedou ke stejným výsledkům. V následujícím fotonávodu popíšeme výrobu jednoplášťové oválné brože, jak ji vyrábí kurátor muzea v Sigtuně a nadšený experimentální archeolog Anders Söderberg.

Voskový model oválné brože typu P27 (Söderberg 2018: Fig. 24). Původní brož byla otisknuta do mokrého jílu, který byl následně vyplněn voskem. Jak můžeme vidět, detaily jsou velmi dobře převedeny. Pomocí této metody je možné vyrobit 60 voskových modelů za půl hodiny a odhaduje se, že tři řemeslníci jsou za měsíc schopni při pracovní době 7 hodin vyrobit 1000 kusů šperku (Hedegaard 1992: 77).

Přední část voskového modelu je obalena měkkým jílem. Následně je forma zahřáta a tekutý vosk odstraněn (Söderberg 2018: Fig. 25). 

Jakmile je přední strana zaschlá, je vnitřní strana vyložena textilií, na které jsou vymodelovány výstupky pro uchycení jehly. Textilie je dále obložena jílem a vzniká tak zadní strana formy (Söderberg 2018: Fig. 31).

Formování spodní části formy z jílu (Söderberg 2018: Fig. 28).

Po menším proschnutí můžeme formu jednoduše otevřít, abychom textil vyjmuli (Söderberg 2018: Fig. 32).


Jak můžeme vidět, textilie se pěkně rozložila po celé spodní části formy a zajistila hladký povrch (Söderberg 2018: Fig. 33).

Textilii je možné z formy jednoduše sloupnout (Söderberg 2018: Fig. 34).

Formu je třeba znovu složit a spoj zapečetit jílem, aby byla zajištěna nepropustnost (Söderberg 2018: Fig. 29).

Hotová forma čekající na proschnutí. Jelikož přední strana je již proschlá, zadní strana se začne při sesychání zmenšovat a praskat. Veškeré praskliny je třeba ihned zamazávat jílem (Söderberg 2018: Fig. 30).

Průřez nevypálenou formou. Při sesychání se vnitřní prostor mírně zvětší, zhruba o 2 mm, takže odlitek získaný z takové formy není tenký jako textilie, ale je přesto úžasně tenký, stejně jako originální kusy (Söderberg 2018: Fig. 36).

Získaný odlitek, který čeká na zbroušený krempy a vyleštění. Známkou dobrého odlití je, pokud není potřeba nijak opravovat ornament (Söderberg 2018: Fig. 38).

Dokončená oválná brož (Söderberg 2018: Fig. 39).

Nýtovaný dekor typu P47

Typ P47, který náleží do skupiny Borre-Jelling, má unikátní konstrukci – na bázi je nanýtovaný centrální kříž, který je dokolem dokola obklíčen dvanácti odlívanými ornamenty, které jsou na bázi nanýtovány. Vzhledem k tomu, že jednotlivé díly jsou umístěny do různých výšek, je výsledný efekt je podobný, jako u dvojdílných prolamovaných broží. Stejný způsob nanášené odlévané dekorace můžeme vidět i u některých raritních kusů, jako například nezařaditelná brož z hrobu Bj 845 z Birky.

Brož z hrobu Bj 950 z Birky. Arbman 1940: Taf. 60.3.

Poznámka k odlévání dvouplášťové brože

Jelikož historicky věrnou výrobu dvouplášťové brože zřejmě nikdo doposud zdokumentoval, budeme si muset postačit s popisem a předpoklady, které prokáže až experiment. Výroba obou plášťů musela probíhat separátně a lze odhadnout, že měla velmi podobný průběh, jako můžeme vidět ve výše přiloženém fotonávodu. Je důležité poznamenat, že při případném kopírování musely být oba kusy otisknuty odděleně, takže brož bylo třeba roznýtovat.

Báze je tvořená kupolí a krempou. Krempa a spodní část kupole jsou mnohdy dekorovány plošným ornamentem po celém obvodu, zatímco vrcholek kupole je vždy naprosto hladký. Vnitřní strana skrývala výstupky pro upevnění jehly, jinak byla zpravidla hladká, ačkoli známe také dekorace nacházející se na vnitřních stranách (zdobená krempa např. C4727; trny a spirály v okolí jehly viz níže). Forma zřejmě zohledňovala četné otvory, které na bázích nacházíme a které byly určeny k připevnění koruny a obvodových drátů. Nejmenší počet otvorů pro připevnění koruny jsou 4, nejvyšší je 9. Otvory pro obvodové dráty se obvykle nacházejí párově na čtyřech protilehlých stranách brože (= 8 otvorů), méně často párově na dvou protilehlých (= 4 otvory) nebo pouze na jednom místě (= 2 otvory). Obvyklá pozice otvorů pro dráty je na úrovni vrchního okraje obvodové dekorace kupole. Nacházíme i brože, které mají otvory rovněž na úrovni spodního okraje obvodové dekorace kupole a otvory pro dráty jsou tak ve dvou liniích nad sebou. Současně je potřeba vést v patrnosti, že na krempách byly rovněž vytvářeny velké otvory pro upevnění kroužků, anebo se na krempách objevují malé výstupky ve tvaru antropomorfních či zvířecích hlav, takže báze není dokonale oválná.

Koruna brože je určena ke krytí té části báze, která má hladký povrch a která je u různých typů různě velká. U všech dvouplášťových broží je koruna plošně zdobena ornamentem, který je v drtivé většině typů (kromě P55-56) proděravělý a nabízí pohled na hladkou kopuli báze. Přední část formy byla po otištění předlohy zřejmě zalita voskem, čímž se dosáhlo věrného zachování proděravělého motivu. Zda byla forma rozbita a model dotvarován či zda byla forma ihned překryta zadní stranou, musí ukázat až výzkum. Söderberg (2018) na základě zkoumání broží typu P42 z Birky navrhuje, že všechny byly vytvořeny ze stejného základu, avšak byly drobné modifikovány ve stádiu voskového modelu. Totéž naznačují i raritní úpravy krempy, jako například ražené ornamenty. Součástí proděravělého motivu byly i otvory pro nýty, které musely lícovat s otvory v bázi. V případě, že koruna dvouplášťové brože měla všechny pukličky odlévané, byly nýtky zavedeny do jiných částí broží než do pukliček – například vedle odlévaných pukliček (např. Ts754).

Příklad dvouplášťové brože v rozebraném stavu. 
Nález z norského Kalnesu (T17716). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43. Délka 11,7 cm.

Rozdíl ve výrobě typu P41

Zatímco ostatní dvojdílné typy disponují korunou, která vyplňuje velkou část kupole báze, typ P41 je charakteristický tím, že koruna se omezuje pouze na vrcholek kupole a je ohraničena pukličkami. Báze má na vnější části odlitou dekoraci s výjimkou hladkého kosočtverce, který je následně překryt proděravělou korunou a zanýtován devíti pukličkami. Petersen (1928: 46) ve své době v Norsku znal 7 nálezů z 5 lokalit.

Švédští badatelé zkoumající brož typu P41 z hrobu 36 ze Staré Uppsaly přišly se zajímavým zjištěním – báze brože byla odlita ze slitiny mědi, následně pozlacena a opatřena korunou odlitou ze stříbra, pod níž byl vložen barevný textil, který byl patrný skrze proděravělý dekor (Larsson 2014). Na místě je otázka, zda podobnou textilní vložkou nedisponovaly i další dvoudílné brože.

Kresebná rekonstrukce brože typu P41 z hrobu 36 ze Staré Uppsaly.
Larsson 2014.

Bližší pohled na dílčí aspekty

Připevnění jehly

Hlavní částí zapínacího mechanismu byla jehla. Ta byla takřka vždy vytvořená ze železa, výjimečně ze slitiny mědi, a takřka výlučně byla kovaná (Jansson 1985: 114-7). Vždy byla vytvořena s mírným prohnutím a zpravidla s ocáskem sloužícím jako pružinka. Její délka se u větších broží pohybovala kolem 6-7 cm, u menších broží pak 3,5-5 cm. Tloušťka dosahovala 3-5 mm. Jehla byla připevněna pomocí drátku k výstupkům, které vytvořené při tvorbě formy (viz fotonávod) a které měly dvě základní podoby:

  1. výstupek byl pouze jeden a jehla jej svírala z obou stran; uprostřed jehly se nacházel otvor
  2. výstupky byly dva a svíraly jehlu z obou stran; uprostřed jehly se nenacházel otvor

V některých unikátních případech bylo zapínání řešeno i jinými způsoby, například nanýtováním destiček (Arbman 1943: Abb. 78). Kvůli volbě materiálu jehly, který zajistil dlouhodobou funkčnost, se do dnešní doby jehly příliš často nedochovávají, a pokud ano, ve velmi poškozeném stavu.

Příklad zadní strany báze oválné brože.
Nález z norského Norheimu (S4105). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,8 a 10,1 cm.

Dvě hlavní metody upevnění jehly společně s příklady jehel. Jansson 1985: Fig. 103-4.

Dekorace vnitřní strany báze typu P42.
C2865, C4728, B7268, Bj 606, Bj 466. Katalog Unimus; Jansson 1985: Fig. 107; Arbman 1943: Abb. 78.


Ražený ornament

Na vnější straně krempy některých oválných broží (a zcela výjimečně také na vnitřní straně, např. C4727) se nachází ornament, který byl vyražen razidlem na voskový model (Jansson 1985: 113-4). Tento typ dekorace není příliš obvyklý. Použitá razidla měla tvary trojúhelníčků s jednou či třemi tečkami anebo cikcakové linky.

Ražený ornament na základě broží z Birky. Jansson 1985: Fig. 102.


Pokud se zaměříme na povrch broží pozorněji, můžeme si všimnout, že velká část broží byla na předních stranách zlacena. Tomuto detailu se v minulosti věnovala jen opravdu malá pozornost – ve skutečnosti pouze dvě brože z Birky se dočkaly bližší analýzy. Výsledek analýzy zní, že brož P51 z hrobu Bj 644 byla zlacena v ohni, zatímco brož P52 z hrobu Bj 943 měl plátkové zlacení (Oldeberg 1943: 222, 271; Oldeberg 1966: 187).

Zlacení v ohni „se zakládá na přirozené difuzi atomů. V tomto případě se míchá zlato se rtutí, čímž vzniká amalgám, který se rovnoměrně nanáší na povrch předmětu. Rtuť v amalgámu podporuje a urychluje difuzní reakci mezi podkladem a potahovou vrstvou, přičemž se z potahové vrstvy vypařuje po dosažení teploty 250–350 °C a ve zlaté vrstvě zanechává velmi malé, leč charakteristické množství 5–25 % rtuti. Z důvodu amalgámové pasty se zlacení v ohni hodí ke zlacení slitin mědi, předmětů s hluboce profilovanými a nerovnými povrchy a odlévaných předmětů. Spotřeba zlata je u této metody vyšší, jelikož tloušťka potahové vrstvy se pohybuje kolem 100 µm“ (Aufderhaar 2009: 244-6). Zdá se však, že v době vikinské nebylo použito rtuti, nýbrž se stejnému výsledku docházelo pomocí olova (Aufderhaar 2009: 246). Významným důvodem pro použití této metody byl fakt, že nabízela všestranné použití, vysoce kvalitní provedení a nejlépe se osvědčila při zlacení masivních a hluboce profilovaných předmětů ze slitin mědi (Aufderhaar 2009: 250; Jansson 1985: 107).

Plátkové zlacení sestává z mechanického nanášení plátků zlata do tloušťky 6 µm na kovový nebo nekovový podklad (Aufderhaar 2009: 244). Podklad je buďto zdrsněný a nanášení se provádí tlakem, nebo se plátky na povrch lepí. Naopak výhodou plátkového zlacení je relativně malé a snadno měřitelné množství potřebného zlata. Tenké plátky však mohou být jednoduše poškozeny doteky a další manipulací.

Analýzy dalších broží mohou potvrdit, která metoda byla více preferovaná pro který typ broží. Prozatím můžeme předpokládat, že koruny dvouplášťových broží měly větší pravděpodobnost být zlaceny v ohni. Zda toto platí i pro jejich báze, nedokážeme v tuto chvíli říci.

Příklad pozlacené brože. 
Nález z norského Nomelandu (C1283). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51.

Panely ze stříbra, dekorace filigránem a niellem

Na brožích se v rámci koruny i báze objevuje řada čtvercových, obdélníkových, trojúhelníkových a jinak tvarovaných panelů, které byly zhotoveny ze stříbrného plechu, který byl ozdoben rytím, tepáním nebo filigránem a byl mechanicky nanesen na povrch brože (Jansson 1985: 108-111). Ve vzácných případech byly rytiny vyplněny niellem.

Tepání mohlo být dosaženo podobně, jako je uvedeno v podkapitole ražený ornament. Nutno však podotknout, že ražba byla prováděna na zadní stranu stříbrného plechu, Technika filigránu spočívá v nanášení jemného profilovaného drátku na kovový povrch tak, že tvoří vzorec. Často se tato metoda zaměňuje s granulací, která k dosažení stejného výsledku využívá nanášení drobných kovových kuliček (Duczko 1985: 15).

Niello je výzdobná technika, která spočívá v nanášení pastovité substance do rytých ornamentů provedených na rovném stříbrném povrchu. Pasta je vyrobena následovně: stříbro, mosaz, olovo a síra jsou ve správném poměru (Theophilus Presbyter doporučuje poměr 2 díly stříbra : 1 díl mosazi : 0,5 dílu olova a síry) umístěny do nádoby a po zahřátí smíchány. Výsledkem této směsi je po zchladnutí křehká, sklovitá hmota. Ta je v hmoždíři spolu s vodou rozdrcena na prášek, který je nanesen do drážek ornamentu. Po vypaření vody je předmět zahřát (Heinrich-Tamaska 2007: 254).

Stříbrné panely zdobené tepáním a filigránem. Jansson 1985: Fig. 96.

Stříbrné panely s rytinami zaznamenané u jednotlivých typů broží v Birce.
Jansson 1985: Fig. 100.

Rytiny ve stříbrných panelech, které byly vyplněny niellem, korpus broží z Birky. Jansson 1985: Fig. 98.

Drátky a plíšky tvořící mřížku

Brože, jejichž koruny byly osazené čtyřmi a více neodlévanými pukličkami, jsou často zdobeny stříbrnými drátky a plíšky, které díky kontrastu vizuálně tvoří mřížku. Obě varianty si blíže představíme, protože tyto komponenty se příliš často nezachovávají.

Stočené stříbrné drátky v počtu dvou až tří prutů nacházíme zpravidla v připravených kanálcích, které spojují jednotlivé pukličky. Drátky běžně objevujeme u dvouplášťových proděravělých typů, které jsou zčásti nebo kompletně osazené neodlévanými pukličkami, mají kanálky a jsou opatřeny otvory pod pukličkami – tedy typů P42-44, P51 a P54. Obvyklá logika této dekorace je, že kontrastní dráty vytvoří hranice kosočtverců, do kterých je koruna těchto broží rozčleněna, a konce drátků přitom zůstanou skryty pod korunou mezi oběma plášti. U některých broží typu P42, které nemají otvory pod pukličkami, drátky nejsou zavedeny pod úroveň koruny (např. B7731). U některých variant P51 nacházíme řešení, že drátky jsou zavedené pod odlévané pukličky, zatímco pod neodlévanými pukličkami nezasahují pod povrch koruny (např. T13189, Bj 860B). Drátky se výjimečně objevují také u typu P37, kde se nacházejí na vodících kolejničkách a nejsou zavedeny pod povrch brože, nýbrž končí pod pukličkami, podobně jako plíšky, o nichž bude řeč. Z dochovaných kusů je zřejmé, že drátky zasahující pod úroveň koruny byly nataženy buď v jednom obvodu (schématicky „“ anebo „⬄“), anebo ve dvou obvodech (schématicky „ೲ“). V případě, že prostřední puklička byla odlévaná a dráty byly nataženy v jednom obvodu ve schématu „„, bylo křížení ponecháno poměrně nevzhledně viditelné skrze okénka pukličky. Brože, které mají všechny pukličky lité, nikdy nemají dráty a kanálky spojující pukličky jsou u těchto broží vždy jen schématické a připomínají vodící kolejničky.

Brož z norské lokality Ryum (C4029). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu „∞“. 

Brož z norské lokality Jåttå (S1748). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu „∞“. 

Brož ze švédské lokality Byn (SHM 14506). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu „⬄“.

U typů P33-34 a P38-41, které nemají žádné odlévané pukličky a nejsou opatřeny otvory umístěnými pod pukličkami, byly kanálky nahrazeny vodícími kolejničkami a drátky byly nahrazeny stříbrnými plíšky. Plíšky jsou zavedeny pod dvě sousední pukličky a tam jsou zakončeny. Plíšky tohoto typu se objevují také u některých variant broží typu P51 (např. S2562). Některé plíšky jsou zdobené dekorací (B12550). Typy P24, P52, P54 a P56 patří mezi typy, které navíc měly prostor mezi pukličkami vyplněný stříbrnými panely, který by bylo možné považovat za plíšky a které mohly být zdobeny dekorací popsanou v předchozí kapitole. Je zajímavostí, že norská brož S2095 typu P24 je namísto plíšku zdobena filigránovým ornamentem.

Brož z norského Gjemmestadu (B12550). Ryghův typ 647, Petersenův typ 33. 

Brož z hrobu Bj 556 ze švédské Birky. Petersenův typ 37. 

Brož z norského Frøylandu (S12295). Ryghův typ 647, Petersenův typ 33. 


Hlavním důvodem sepsání tohoto přehledového článku bylo kritické zpracování neodlévaných pukliček, které v nálezovém korpusu v drtivé většině chybí a při rekonstrukcích na ně buďto není brán zřetel vůbec, anebo se k jejich výrobě používají materiály, které u původních pukliček nebyly použity (např. perly).

Naše vědomosti ohledně původního vzhledu broží typů P14-17, P20, P33-34 a P38-44, P51 a P54 se zakládají především na dobře zachovaných kusech z Birky, Norska a Dánska. U těchto broží nacházíme svítivé pukličky, oproti odlévaným pukličkám značně konstrastním, které si při jistém odstupu můžeme splést s perlami, ale při bližším pohledu jasně vidíme, že jsou tvořeny stříbrem. Není to však úplná pravda – hlavní masu těchto pukliček tvoří slitiny na bázi cínu nebo olova a stříbrný je pouze plech, který je přes pukličku jádro přetažen (Jansson 1985: Fig. 95). Hlavní smysl těchto pukliček nám dlouho unikal, ale nyní již s jistotou víme, že slitiny z cínu/olova sloužily jako pájka a hlavním smyslem pukliček bylo držet nýty ze slitiny mědi, které připevňují korunu k bázi (rozbor např. Watson et al. 2011: 50). Vedlejším smyslem pukliček bylo přidržovat či krýt drátky nebo plíšky, které mezi nimi byly natažené; v některých výjimečných případech pukličky slouží k uchycení velkých plátů stříbra, které korunu překrývají a tvoří jakýsi další plášť brože (např. Bj 857 v Birce). Stříbrný plech, který pukličky překrýval, byl vždy nějakým způsobem zdobený, zpravidla tepáním nebo filigránem (Jansson 1985: 108-111). Tato dekorace se mohla omezovat pouze na krempu pukliček, anebo se uplatňovala po celém povrchu včetně kupole pukličky.

Některé konkrétní typy, např. P52 anebo atypické kusy patřící do berdalské skupiny, mají na vrcholku koruny centrální odlévanou pukličku ze stříbra nebo slitiny mědi. Tyto centrální pukličky jsou nanýtované pouze ke koruně a neslouží k připevnění koruny k bázi. Centrální pukličky mají prominentní tvar, připomínají královskou korunu, a často jsou duté.

Stejnou funkci jako pukličky zastávají zvířecí hlavy typu P54, které byly také vyrobeny z kontrastního materiálu. Speciální případem jsou také odlévané destičky, které jsou dodatečně připevněny na místa, kde bychom čekali pukličky (např. C19367 a C19859). Přesný způsob upevnění těchto destiček mi v tuto chvíli není znám, nicméně se zdá, že byly opatřeny trnem, který zasahoval pod úroveň koruny brože.

Stříbrné plechy pukliček zdobené tepáním a filigránem. Jansson 1985: Fig. 96.

Brož z norského Ytterdalu (B6371). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43. Délka 12,2 cm. 

Brož z norského Kyrkhusu (B6371). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 11,4 cm. 

Brož z norského Tegle (S3857). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,9 cm. 

Jedna z nejlépe zachovaných norských broží.
Lokalita Bakkan (T8524). Ryghův typ 657, Petersenův typ P41.

Obvodové dráty

Poslední fází výroby je aplikace stříbrného drátu na hranici mezi korunou a bází. Ten je zpravidla výraznější masivnější než drátky použité při členění koruny. Jeho hlavním smyslem je nejen dozdobit brož, ale zejména zamaskovat přechod mezi dvěma komponenty brože. Jak bylo řečeno u výroby dvojdílné brože, otvory pro obvodové dráty se obvykle nacházejí párově na čtyřech protilehlých stranách brože (= 8 otvorů), méně často párově na dvou protilehlých (= 4 otvory) nebo pouze na jednom místě (= 2 otvory). Drát tak mohl být rozdělen na čtyři díly, dva díly anebo vcelku obkružoval celý obvod. Nicméně se zdá, že často jsou použity jen některé z připravených otvorů, a výrobci tak pouze kopírovali model, který stranil více možným aplikacím. Jsou také případy broží, které mají jednodílný drát obkružující celou obvod, jenž je připevněn drobnými úchyty k bázi.

Nacházíme i brože, které mají otvory pro drátu rovněž na úrovni spodního okraje obvodové dekorace kupole, respektive na úpatí krempy. V takovém případě byly obvodové dráty vedeny ve dvou liniích nad sebou. Pokud jsme zmínili centrální odlévané pukličky typů P52 a jiných typů, je potřeba říci, že i tyto byly někdy obtočeny drátem – například brož typu P52 z hrobu Bj 965 z Birky má obvodové dráty vedeny na všech třech popsaných úrovních.

Brož z hrobu Bj 550 z Birky. Katalog SHM.


Ve světle popsané konstrukce se oválné brože jeví jako jedny z nejkomplikovaněji vyráběných skandinávské šperků své doby a jsou demonstrací celé řady šperkařských technik – odlévání, kování, zlacení, nýtování, pájení, ražení, tepání, zdobení filigránem, aplikace niella a výroba drátu. Použitá dekorace odpovídá proudům oficiálního staroseverského umění, které do sebe mísí jak domácí tradici, tak vlivy z jiných částí Evropy; některé raritní brože z rané fáze disponují zapracovanou křesťanskou symbolikou, která však s masovou produkcí 9. století zmizela (Sindbæk 2014). Majitel šperku rozhodně chtěl být viděn jako nositel oficiální a progresivní skandinávské kultury – kultury, která se rázem ujala po velké části známého světa od Island po Rusko a zpětně do Skandinávie dovážela ideje a jiné inspirační zdroje odjinud. Jak trefně dodává Ingmar Jansson: „Masová produkce šperků, které nosila pomalu každá skandinávská žena, mohla mít na umělecký vývoj větší vliv, než prvotřídní dřevořezby někde na královském dvoře“ (Jansson 1985: 189).

Je samozřejmě velmi obtížné hodnotit symboliku šperků, které natolik variují, a pravděpodobně je to i zbytečné, protože řemeslníci sami zřejmě žádné speciální významy do šperků nevkládali a produkovali je ve velkých množstvích. Nicméně bych rád poukázal na některé zajímavé paralely, které by mohly mít jistou míru relevance.

Oválný tvar tohoto typu šperku podle Callmera silně odkazuje na plodnost (Callmer 2006: 193). Tomuto odpovídá také umístění šperku na hrudi, velikost a použití pukliček. Do jisté míry se brože dají vnímat jako extenze poprsí, jakési „prsní implantáty své doby“. V tomto ohledu je poměrně snadné hledat analogie s moderním světě, kde jsou plastické chirurgie přeplněné převážně vdanými ženami toužícími po větším, symetrickém poprsí, které jim přinese krásu, sebejistotu, uznání partnera a sociální prestiž (Gladfelter – Murphy 2008). Nedomnívám se, že není možné přenášet některé z těchto motivací do prostředí raného středověku.

Zastávám názor, že zásadní vhled mohou do problematiky symboliky oválných broží přinést poznatky religionistů o chápání dvou fenoménů – horizontality a vertikality staroseverského světa a hranice a konstituce řádu. V českém jazyce byly oba tyto fenomény bravurně shrnuty a doplněny Janou Michalíkovou (Michalíková 2012) a duem Jiří Starý a Jan Kozák (Starý – Kozák 2010). Při srovnání závěrů fenoménu horizontality a vertikality staroseverského světa s konstrukcí dvouplášťových broží, které v dochovaném korpusu tvoří zhruba polovinu, nám vyvstávají zajímavé paralely:

„Ve staroseverském myšlení existují dva základní mytologické subsystémy, horizontální a vertikální. Horizontální subsystém je tvořen třemi říšemi, říší bohů, lidí a Þursů, uspořádanými v soustředných kruzích, z nichž říše bohů leží uprostřed. Vertikální subsystém je tvořen říší mrtvých Hel dole, v podzemí, lidskou říší uprostřed a sídlem bohů nahoře, na nebesích. (…) Tato dvě odlišná vnímaní času lze vysledovat i na makrokosmické rovině. Horizontálně-kosmologický model koresponduje s každodenní žitou realitou spojenou s přírodními a zemědělskými cykly. Vertikálně-eschatologický model nesouvisí s realitou všedního dne jako takovou, ale s tím, co každodennosti tvoří jakýsi rámec. V rámci každodenní zemědělské zkušenosti a zkušenosti s pozorováním přírodních cyklů, střídáním dne a noci počínaje a ročním cyklem konče, se staroseverskému člověku čas vyjevuje ve své cykličnosti. Z perspektivy vlastního života se však jedná o lineární cestu od narození ke smrti. Linearita času se člověku vyjevuje skrze jeho vlastní smrtelnost.“ (Michalíková 2012: 89-90)

Co zde chci naznačit je to, že brož může reprezentovat znázornění obou základních staroseverských modelů kosmu. K tomuto čtení poskytují samy brože řadu vodítek. Jejich tvar nabízí dvě možné čtení – při pohledu zpředu a zboku. Koruna brože, nejdekorovanější část šperku, jejíž prolamovaná konstrukce záměrně vytváří hru světla a stínu, tvoří síť rovnoměrně rozmístěných pukliček v počtu devíti, což je číslo, které se zdá mít určitou vazbu k mýtickému uspořádání světa (Tang 2015). Pukličky jsou propojeny sítí vazeb, člení prostor koruny na kosočtverce – tento prvek naznačuje jakousi demarkaci a členění symbolicky důležitého prostoru (Sindbæk 2014: 188). Zdá se, že velkou důležitost napříč všemi typy broží měla zvířata: rané brože jsou často celé stylizované do tvaru zvířete s výrazným hřbetem, zatímco s nástupem masové produkce tento tvar mizí, ale objevují se svázaná zvířata i antropomorfní postavy s výraznými zvířecími prvky. Tato zvířata mohou představovat blízkost Jinému světu. Zvířata spoutaná zapracováním do ornamentu se zdají být něčím, co prostupuje celou staroseverskou kulturou, a ačkoli se objevují interpretace, že symbolizují bitvu nebo dávaní darů (Domeij Lundborg 2006), osobně se domnívám, že koncept spoutaného zvířete je obecnější a jeho hlavní význam spočívá v nemožnosti ublížit a schopnosti těžit z tohoto dočasného stavu. S tímto konceptem staroseverská mytologie často pracuje, a následující pasáž, popisující sféry staroseverského mýtu a jejich překročení, v podstatě velmi dobře popisuje scény, které vidíme v dekoraci broží:

Funkčními metaforami je zde svazování, osvobození se a útočení. Spoutáním či omezením přirozených sil s nimi bohové přestali interagovat, přestože jejich pozice je pouze dočasná. Jednou ze známek nadcházející destrukce mýtického světa je moment, kdy se tyto síly osvobodí a rozutečou se (jak jim káže přirozenost) po celém světě.“ (Clunies Ross 1994: 53)

Schéma koruny zcela jistě nahrává čtení skrze fenomén hranice a konstituce řádu. Koruna představuje bezpečný centrální prostor, zemi lidí a bohů, ve které funguje právo, řád, kultura a příroda, reprezentovaná zvířaty, má jasně vytyčenou pozici – jedná se o prezentaci Ásgarðu a Midgarðu, „o dvě části téhož celku, dobře uspořádaného a ochraňovaného božsko-lidského kosmu“ (Starý – Kozák 2010: 33-35). S tímto konceptem může souviset také stříbrný obkružující drát, který korunu překypující dekorací odděluje od méně dekorované krempy. Tento drát lze do jisté míry vnímat jako hranici mezi dvěma světy a výrazný předěl na horizontální úrovni. V mýtech bychom mohli takové významné předěly najít dva – val kolem Miðgarðu a had Jǫrmungandr. Prostor za okrajem koruny by tak mohl být vykládán jako Útgarð, zemi na periferii, vyznačující se chaosem, jinakostí a divokou, nespoutanou přírodou (Starý – Kozák 2010: 35-6). Dělení některých brožích na tři úrovně pomocí drátů také může poukazovat k tomuto fenoménu.

Pokud by snad takový výklad mohl znít jako divoká fantazie, rád bych poukázal, že podobnosti nacházíme i v jiných oblastech staroseverské a staroanglické mentality. Jak názorně ukazují Starý a Kozák, staroseverský člověk o svém hospodářství uvažoval jako o mikrokosmu, kde mu statek suploval centrální a řád zajišťující prostor, zatímco prostor vně valu byl divoký a nespoutaný (Starý – Kozák 2010: 39-45). Některá elitní sídla, jako například královský dvorec v Jellingu, byla navržena tak, že jejich půdorys představoval kosočtverec s centrálním umístěním královské mohyly – v případě Jellingu je toto rozvržení vnímáno jako „velmi záměrné a pečlivě promyšlené použití architektonických prvků ke zhotovení koherentního celku, který představoval jasně rozpoznatelné odkazy na starší aristokratická prostředí a nesl jasnou, propagandistickou strategii“ (Holst et al. 2012: 498). Věřím, že není náhoda, že hospodářky vládnoucími nad statky (mikrokosmy) byly majitelky luxusních šperků, jejichž konstrukce a dekorace naznačují, že mohly reprezentovat mýtický model světa. Brož v neposlední řadě připomíná skandinávský dlouhý dům. Brož tak mohla být mimo kromě jasně čitelný symbolem, že její majitelka byla vlastníkem prosperujícího hospodářství, a toto poselství bylo zprostředkováno pomocí společenských událostí.

Komplex královského statku v Jellingu v 2. polovině 10. století. Holst et al. 2012: Fig. 14.

Na závěr by mělo rovněž zaznít, že název broží dvergar může odkazovat na trpaslíky držící nebesa na čtyřech protilehlých stranách okrajích světa (Dronke 1997: 223), které jsou ve Snorriho Eddě popsáni pomocí světových stran (Gylfiho oblouzení 8). S tímto velmi dobře koresponduje vizualizace makrokosmu ve staroanglické tradici, kterou zde bude reprezentovat diagram Byrhtfertha z Ramsey (zřejmě z počátku 11. století). Diagram, který se zachoval ve dvou rukopisech z  12. století (British Library Harley MS3667, St John’s College MS 17), je vizualizovanou snahou o popsání struktury makrokosmu a jeho sjednocení s lidskými aktivitami v průběhu roku i celého lidského života. Má tvar oválu, který má stejnou strukturu, jako brože s devíti pukličkami. Diagram vyznačuje světové strany, roční období s jejich projevy, měsíce, živly, slunovraty a rovnodennosti, stádia lidského života a znamení zvěrokruhu. Důležitou jednotící linkou celého diagramu a ostatně celé anglosaské tradice již od Bedy Ctihodného je čtyřpólový model světa, který je příznačný nejen pro období raného středověku. I tato anglosaská analogie ukazuje k tomu, že brože lze vnímat jako sjednocení obou modelů světa a jako makrokosmos reflektovaný v mikrokosmu.

Diagram Byrhtfertha z Ramsey.
Vlevo: St John’s College MS 17, 7v. Vpravo: Harley MS 3667, 8r.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Gylfiho oblouzení (Gylfaginning). In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Píseň o Rígovi (Rígsþula). In: Edda. Přel. Ladislav Heger. Praha 1962: 169–181.

Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

Aufderhaar, Iris (2009). From the goldsmith’s point of view: gilding on metals during the first millennium AD – techniques and their development in the Germanic area. In: Guerra, M. F. – Rehren, T. (ed.). Authentication and Analysis of Goldwork. ArchaeoSciences. Revue d’Archéometrie 33, 243-253.

Callmer, Johan (2006). Ornaments, ornamentation, and female gender : Women in eastern central Sweden in the eighth and early ninth centuries. In: Andrén, Anders et al. (ed.). Old Norse Religion in Long-term Perspectives: Origins, Changes, and Interactions : an International Conference in Lund, Sweden, June 3-7, 2004, Lund, 189-194.

Clunies Ross, Margaret (1994). Prolonged Echoes: Old Norse myths in medieval Northern society Volume 1: The myths, Odense.

Dronke, Ursula (ed.) (1997). The Poetic Edda. Vol. 2. Mythological Poems, Oxford.

Duczko, Wladyslaw (1985). Birka V: The Filigree and Granulation Work of the Viking Period, an Analysis of the Material from Björko, Stockholm.

Domeij Lundborg, Maria (2006). Bound animal bodies. Ornamentation and skaldic poetry in the process of Christianization. In: Andrén, Anders et al. (ed.). Old Norse Religion in Long-term Perspectives: Origins, Changes, and Interactions : an International Conference in Lund, Sweden, June 3-7, 2004, Lund, 39-44.

Geijer, Agnes (1938). Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern, Uppsala.

Gladfelter, Joanne – Murphy, Diane (2008). Breast Augmentation Motivations and Satisfaction. In: Plastic Surgical Nursing 28(4), 170–174.

Hedegaard, Ken R. (1992). Bronzestøberhåndværket i yngre germanertid og tidlig vikingetid i Skandinavien – teknologi og organisation. In: Lag 1992, Højbjerg, 75–93.

Heinrich-Tamaska, Orsolya (2007). Avar Age Metalworking Technologies in the Carpathian Basin (Sixth to Eighth Century). In: Curta, Florin (ed.). “The” Other Europe in the Middle Ages: Avars, Bulgars, Khazars and Cumans, Leiden – Boston, 237–261.

Holst, M. K. – Jessen, M. D. – Wulff Andersen, S. – Pedersen, A. (2012). The Late Viking-Age Royal Constructions at Jelling, central Jutland, Denmark : Recent investigations and a suggestion for an interpretative revision. In: Praehistorische Zeitschrift 87(2), 474-504.

Jansson, Ingmar (1985). Ovala spännbucklor: En studie av Vikingatidastandardsmycken med utgängspunkt från Björköfynden, Uppsala.

Jesch, Judith (2015). The Viking Diaspora. Medieval World Series, London.

Jørgensen, E. (2008). Ovale Spenner i Trøndelag – En Arkeologisk Analyse av Opphav og Betydning, NTNU.

Larsson, Annika (2014). Vikingatida kvinnodräkt berättar, delprojekt I / A Viking age women’s costume speaks, part I, Gustavianum, Stockholm. Dostupné z:

Lønborg, Bjarne (1999). Vikingetidens kvindedragter. In: KUML. Universitetsforlaget i Aarhus, 259-267.

Michalíková, Jana (2012). Horizontalita a vertikalita ve staroseverských kosmologických představách. In: Religio, 20/1, Brno, 73-92.

Oldeberg, Andreas (1943). Metallteknik under förhistorisk tid II, Stockholm.

Oldeberg, Andreas (1966). Metallteknik under vikingatid och medeltid, Stockholm.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1928). Vikingetidens Smykker, Stavanger.

Rygh, Oluf (1885). Norske Oldsager, Christiana.

Sindbæk, Søren (2014). Crossbreeding beasts : Christian and Non-Christian Imagery in Oval Brooches. In: Garipzanov, Ildar (ed.). Conversion and Identity in the Viking Age, Turnhout, 167–193.

Spirgis, Roberts (2007). Liv Tortoise Brooches in the Lower Daugava area in the 10th-13th Centuries. In: Stockholm Studies in Archaeology 44. Cultural interaction between east and west. Archaeology, artefacts and human contactsnin northern Europe, Stockholm, 197–204.

Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno: 31-58.

Söderberg, Anders (2018). Viking Jewellery Mould Making. Experimental and Reconstructive Aspects. In. Dvořáková, K. et al (eds). EXARC Journal 2018:4, Leiden.

Tang, Li (2015). Number Symbolism in Old Norse Literature : A Brief Study, Reykjavík : Háskóli Íslands.

Welander, R. D. E. – Batey, Colleen – Cowie, T. G. (1987). A Viking burial from Kneep, Uig, Isle of Lewis. In: Proceedings of The Society of Antiquaries of Scotland 111 (1987), London, 149-174.

Watson, J. – Graham, K. – Gao, J. – Schaeder, U. – Skinner, L. – Jones, J. – Fell, V. (2011). Townfoot Farm, Cumwhitton, Cumbria : Investigative Conservation of Material from the Viking Cemetery: archaeological conservation report, Swindon: English Heritage Research Department.

Scandinavian cloak pins with miniature weathervanes


During my research work, I have long been coming across an unusual type of artefacts, which are being described as miniature weathervanes (Swedish: miniatyrflöjel, miniflöjel, German: Miniaturwetterfahne). After many years, I have decided to take a deep look into these interesting objects and provide the readers with thorough analysis, comments and further references.

Finds description

At the moment, I am aware of eight more or less uniform miniature weathervanes, originating from seven localities. Let us take a detailed look at each of them:

  • Svarta jorden, Birka, Sweden
    At the end of the 19th century, one miniature weathervane was found in the Black Earth (located on Björko) during the excavations led by archaeologist Hjalmar Stolpe. It is 45 mm long and 35 mm wide (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). The material is gilded bronze (Lamm 2002: 36, Bild 4a). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under the catalogue number 5208:188; the on-line version of the catalogue also mentions a presence of 85 mm long pole (stång).

    terature: Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Sörling 2018; Thunmark-Nylén 2006; catalogue SHM.

The miniature weathervane from Birka. Source: Salin 1921: Fig. 4; catalogue SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Most likely in 1881 in Tingsgården, a barrow was found on the land of Ålandian landlord Robert Mattsson, whene he took it apart to use the materials for landscaping. Inside of the barrow, he found a wooden riveted coffin with remnants of coal, bones and an iron object. An archaeological research was conducted in the summer of 1903 by Björn Cederhvarf from The National Museum of Finland, who documented the find and transported it to the museum in Helsinki. The landlord’s son made yet another discovery in the barrow’s ground – a damaged bronze item with stylised animal ornament – a miniature weathervane which was 52 mm long, 37,5 mm wide and weighed 17,6 grams. To this day, the object is stored in The National Museum of Finland, designated by inventory number 4282:13. The Åland Museum only displays a very successful replica (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004). In the museum, the object is displayed together with a pole , which can be seen here.

    : Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

A miniature weathervane from Tingsgården. Source: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Sweden
    Supposedly in 1971, a highly damaged cremation burial was uncovered near Gropstad at Dala-Floda, containing only two fragmentary casts of miniature weathervanes (Frykberg 1977: 25-30). Both were made of bronze and vary in shape, level of conservation and decoration. One of them does not retain pole sockets, has more significant tassels and is of Borre design. The other has pole sockets, but lacks the tassels – instead, it has perforation, which could had been used for tassel attachment – and is decorated with simple concentric circles. Currently, the weathervanes are stored in Dalarnas Museum in Falun, Sweden.

    : Frykberg 1977; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Gropstad weathervanes. Source: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Another miniature weathervane was found during excavation of a Viking age marketplace near Häffinds on the eastern coast of Gotland (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). The excavation was then led by Göran Burenhult from the Stockholm University and the weathervane was the most interesting item found during the work. The object is made of bronze, measures 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) or 54 mm × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). It weighs 26 grams (Lamm 2002: 39). During that time, this particular weathervane brought interest mainly due to having been the first one differentiating from the Birka and Tingsgården finds: it has three pole sockets, the yard ends with animal head terminal and the tassels are pointed.

    : Brandt 1986; Edgren 1988; Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Häffinds weathervane. Source: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Sweden
    A completely shape-identical bronze weathervane was found in spring of 2002 during excavation in Söderby, Sweden, lead by Bo Petré. It was unearthed in a particularly interesting cremation grave A 37 – it seems the grave was deliberately dug within a Bronze Age barrow, and the dead (presumed male) was laid on a bear fur along with dogs, a horse, a chest, a long knife, a silver-posament decorated clothing, two oriental silver coins from 9th century, a comb, a whetstone, two ceramic cups and an iron necklace with a hammer pendant and then cremated (Petré 2011: 60-61). The weathervane is 48 mm long, 37 mm wide and weighs 19,9 grams. Three pole sockets hold a bronze circular shaft, which is broken on both ends (Lamm 2002: 39). The grave has been dated to 10th century (Lamm 2002: 39). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under catalogue number 26192 (F2).

    : Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006; Petré 2011; catalogue SHM.

Söderby weathervane. Source: catalogue SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Russia
    After the Söderby weathervane find, Jan Peder Lamm, the author of an article about miniature weathervanes, received a message of yet another object from Russian archaeologist Kirill Michailov of the IIMK Institute of Russian Academy of Sciences. The miniature weathervane was excavated in Novoselki village in Smolensk area. The message also included a drawing, produced by Mr. Michailov himself after the find in 1996. The drawing shows that the item is the same type like the Häffinds and Söderby finds, though differentiating in the number of pole sockets – having only two instead of three and mounted with an iron shaft. Dr. Lamm stated (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61) that the find originates from the grave nr. 4, which was marked as incorrect after the publication of E. A. Schmidt’s find in 2005. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) claims that the miniature weathervane was found in the grave nr. 6, along with a spearhead, a knife and a ceramic cup. The object was depicted with a long needle pin and a ring in the form of clothing pin. Personal interviews conducted with archaeologists Sergei Kainov (State Historical Museum of Russia), Kirill Mikhailov (Institute for the History of Material Culture, Russia) and jeweller Vasily Maisky indicate that Schmidt’s drawing is a reconstruction and that the weathervane (which is now stored in The Smolensk State Museum-Preserve under inventory number 23656/1-9) is broken to pieces and lacks the central part with the ring. Despite that, there is no reason not to trust in Schmidt’s reconstruction; it only means that not all of the pieces of the original find are on display.

    Literature: Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Schmidt 2005; Thunmark-Nylén 2006.

A drawing of the Novoselki weathervane. Source: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

The miniature weathervane from Novoselki. Source: Vasilij “Gudred” Maiskij.

A drawing of the weathervane from Novoselki. Source: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Germany
    During the autumn of 2002, the International Sachsensymposion (Internationales Sachsensymposion 2002) was organised at the Schwerin castle, where Dr. Lamm held a speech on then newly excavated Söderby and Novoselki weathervanes. After the presentation, he was informed by Friedrich Lüth about yet another, similar object found nearby, at the Viking age trading centre Menzlin. The very same day, Mr. Lamm went to see the find that was deposited in a special showcase in Menzlin, which is used for displaying newly excavated items from the area. He acknowledged that the item is in fact a miniature weathervane and is very similar to the Birka and Tingsgården finds (Lamm 2003). The weathervane was probably excavated in 1999 and published the next year (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). As far as we can tell from the detailed photos, it is about 50 mm long and 38 mm wide.

    : Schirren 2000; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Menzlin weathervane. Source: Lamm 2003: Abb. 1.

Looking at the finds, we can clearly define two standardized types of the miniature weathervanes – the “Birka type” and the “Häffinds type” – along with the unusual and atypic pieces (Gropstad). Next, we will take a closer look at the presumed function of these objects and the symbolism of miniature weathervanes in Old-Norse culture.

Map of the miniature weathervane finds mentioned in the article. Source: Lamm 2004: Fig. 2.

The function of miniature weathervanes

Jan Peder Lamm had three theories on the possible function of miniature weathervanes. According to him, they were mainly a status symbols and pieces of artistic value. At the same time, he held the opinion of the objects being a part of boat-models, similar to ship-shaped candlesticks (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), which we know from Norwegian church environment of 12th and 13th century (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). The third supposed function was in a seafaring naviagion tool – Mr. Lamm suggested the weathervanes could had been used to help with determining angular height of astronomical objects. This theory was pursued before Lamm by Engström and Nykänen (Engström – Nykänen 1996) but was denoted as surreal and inconclusive (Christensen 1998).

As far as we can tell, the theory of boat models does not fit most of the listed finds. The boat-shaped candlestick platforms are at least two centuries younger and we have only one pair-find of the weathervanes from Gropstad. Thus, it is more probable that the Viking-Age miniature weathervanes were a part of clothing pins, as can be seen at the example from Novoselki. It seems that the poles were narrowed on the inserting part, while having the tip widened and flattened. Below the weathervane, there was a eyelet for attaching a string, which was used for fixing the pin. This method was most likely used for cloak fastening. The standardized look can indicate a centralized manufacture and distribution via for example gift-giving.

Cloak pins with miniature weathervanes made by Vasili “Gudred” Maisky.

Weathervane symbolism

The literature on miniature weathervanes was to a major extent focused on symbolism that was presumed the items had. From the era between 1000-1300 AD, we know of at least five complete Scandinavian weathervanes and several of their fragments – all of which were made from gilded high-percentage copper (Blindheim 1983: 104-105). That is in compliance with literary sources, which place gilded weathervanes (oldnorse: veðrviti) at the bow of the war ships of important personas (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). The bow-situated weathervanes can also be found in 11th-13th century iconography, while in the older iconography, the weathervanes can also be found on masts (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Aside of that, we also have several instances of the weathervane motive used on metal applications of horse harnesses, pendants and – as discussed above – as clothes pins, which are very faithful miniatures of the genuine ship weathervanes.

Scandinavian weathervanes and their fragments, 1000-1300 AD.

From the upper-left: Källunge weathervane, Heggen weathervane, Söderal weathervane, Tingelstad weathervane, Høyjord weathervane, a horse figurine from the Lolland weathervane. Source: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Selection of miniature weathervanes depicted in iconography, 800-1300 AD.

From the left: Sparlösa runestone, Stenkyrka runestone, Bergen engraving, engravings from churches in Borgund, Urnes and Kaupanger. Source: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Horse harness fittings in a shape of weathervane, Borre and Gnezdovo.
Source: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; catalogue Unimus.

Norwegian church boat-shaped candlesticks with weathervanes, 1100-1300 AD.

The weathervanes first started to appear on bow of the ships as early as 11th century, when they began to replace the wooden heads. Their function did not change though – the weathervanes were also removable, and the animals depicted on them were meant to frighten any chaotic agents dwelling along the journey. At the same time, the weathervane posed as a revering representation of the ship’s owner and thus presented a clearly distinguishable symbol. It is often stated that the function of weathervanes changed throughout the following ages, finding the usage on church buildings. However, according to Martin Blindheim (1983: 107-108), the old Norwegian military service laws mention that important ship equipment was stored in churches, and while the rest of the equipment (sails, ropes) fell victim to the passing of time, the weathervanes survived and became a permanent property of the churches. The connection of a church and a ship in naval-oriented Scandinavia is also backed up by the church boat-shaped candlesticks.

At the very least we can say that during the Viking Age, the weathervane was perceived as a property of the ship’s owner and as a precious symbol referring to naval activity and personal reputation. Not every ship owner could afford such an accessory though – the weathervane was undoubtedly limited only to a very small group of the richest, who owned huge and top-grade equipped vessels. The tradition of using weathervanes was so anchored in Scandinavian culture, that it had a substantial effect on weathervane usage even in different parts of Europe – e.g. France where the French word for „weathervane“ (girouette) originates from Old Norse (Lindgrén – Neumann 1984).


Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.