„Svět na dlani“

konstrukce a symbolika oválných broží

Tento článek si klade za cíl uvést do českého jazyka problematiku skandinávských oválných broží. Popíšeme, o jaký typ artefaktu se jedná, jak byl používán, jaké jsou jeho výpovědní hodnoty a jak byl konstruován. Pomocí příkladů dobře zachovaných kusů naznačíme původní vzhled standardních typů. V neposlední řadě se budeme věnovat symbolice tohoto typu šperku.


Úvod

Jako oválné brože nazýváme párový šperk, který nacházíme v bohatě vybavených ženských hrobech skandinávského kulturního okruhu. Četnost kolem 4000 kusů z nich tvoří významnou skupinu předmětů, které se v severském prostředí může rovnat snad jen skupina mečů (Jansson 1985: 12, 221). V Norsku je známo přes 1500 kusů tohoto šperku, ve Švédsku rovněž 1500, 160 v bývalém Sovětském svazu, 120 v Dánsku, 75 v Anglii, 50 v Haithabu a 35 na Islandu (Jansson 1985: 12). Toto zastoupení naznačuje, o jak všudypřítomný kulturně, sociálně a genderově identifikační šperk šlo. Množství také poukazuje na masovou produkci, která byla možná díky začínajícím skandinávským proto-městům a která v podstatě znamenala, že šperky vykazují jen drobné odchylky od základních modelů (Jansson 1985: 221; Sindbæk 2014: 168).

Příklad oválných broží. 
Nález z norského Ryggu (B6177). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,6 a 11 cm.

Základní práci při třídění broží odvedl Oluf Rygh (Rygh 1885), kterého následně rozšířil Jan Petersen ve své práci Vikingetidens Smykker (Petersen 1928: 4-76). Petersenovo rozdělení je používáno dodnes a názvy typů odkazují na čísla obrázků v jeho práci. Nejzásadnější práci na poli oválných broží odvedl Ingmar Jansson, který vytvořil dosud používaný katalog hrobů s brožemi a detailně popsal oválné brože z Birky. Kromě toho významně rozšířil Petersenovu typologii (Jansson 1985: 24-94). Jansson doslova říká: „Rozdělení oválných broží doby vikinské se nepotýká s žádnými významnými problémy, protože většina broží spadá do vysoce standardizovaných typů. Slovo typ zde označuje skupinu broží, jejichž vzor je částečně nebo zcela identický. Podobnosti ve vzoru musí být tak veliké, že jediným způsobem, jak mohlo dojít z reprodukci, bylo pomocí zkopírování již hotového odlitku“ (Jansson 1985: 221-2). Na základě svých kritérií Jansson vyčleňuje dvě hlavní skupiny vikinských broží, ke kterým přiřazuje jednotlivé typy:

  • brože bez výrazné mřížky
    Povrch brože není členěn do pravidelné mřížové struktury.

    • skupina Berdal (P11-24)
    • skupina Borre/Jelling (P47-50, P57)

Brože skupiny Berdal.
Petersen 1928: Fig. 11-24. Větší rozlišení zde.

Brože skupiny Borre/Jelling.
Petersen 1928: Fig. 47-50, 57.

  • brože s výraznou mřížkou (P25-46, P51-56)
    Povrch brože je členěn do pravidelné mřížové struktury.

Brože s výraznou mřížkou.
Petersen 1928: Fig. 25-46, P51-56. Větší rozlišení zde.

Nutno podotknout, že kromě standardních typů je i množství unikátních typů, které se objevují pouze v jednom kuse. Rozšíření standardních typů v některých případech nastartovalo lokální produkce, které přetrvaly do doby, kdy se ve Skandinávii již oválné brože dávno nenosily – například v oblasti dnešního Lotyšska se brože vyvíjely až do 13. století a mají vlastní typologii (Spirgis 2007).

Primární funkcí těchto předmětů bylo sepnutí ramínek svrchních vlněných šatů, které by bylo možné hodnotit jako slavnostní či společenské oděvy (Geijer 1938: 153-5) anebo kroje, vzhledem k faktu, že v každém zemi či regionu se preferoval jiný druh textilie (viz článek Textilní vazby vikinské Skandinávie v rámci tohoto blogu). Šaty, mající dva páry ramínek postavených proti sobě (dlouhá ramínka byla umístěna na zádech, kratší ramínka na hrudi), byly sepnuty tím způsobem, že jehla spony byla nejdříve navlečena na kratší přední ramínko a následně dlouhé zadní ramínko a zacvaknuta. Brože tak byly exponované na hrudi, zdůrazňovaly poprsí a prezentovaly postavení majitelky. Badatelé poukazují, že množství broží, variující kvalita napříč jednotlivými typy a fakt, že takřka všechny brože jsou vyrobeny ze slitiny mědi, znamená, že nepatřily nejvyšší vrstvě společnosti (Jørgensen 2008: 116-117). Pozlacení a stříbření sledovalo jednoduchý cíl – majestátnější vzhled (Lønborg 1999: 262-263). Při detailním průzkumu distribucí broží v jednotlivých krajích vidíme, že brože jsou nacházeny v oblastech s příhodnějšími zemědělskými podmínkami (Jørgensen 2008: 125). Zdá se, že brože byly vlastněny prosperujícími farmáři, kteří jimi demonstrovali svou movitost, což bylo v sociálně nepříliš rozvrstvené vikinské Skandinávii důležité gesto (Jesch 2015: 97). Toto zřejmě potvrzuje i Píseň o Rígovi (Rígsþula), eddická píseň z 10. století, když ve strofě 16 líčí, že spolumajitelka hospodářství má „na ramenou trpaslíky“ (dvergar á ǫxlum). Právě pojem „trpaslíci“ (dvergar) může být původním staroseverským názvem oválných broží (Dronke 1997: 223).

Schématický způsob zapínání broží na ramenou.
Geijer 1939: Abb. 49-50; Paterson et al. 2014: Fig. 27, upraveno.


Konstrukce standardních typů

Základem oválné brože je plášť odlévaný ze slitiny mědi. V případě broží typů P11-39 a P47 je plášť pouze jeden, na jeho přední straně se nachází dekorace – v některých případech je přední strana osazena pukličkami – a na zadní straně nacházíme upevňovací systém. Brože typů P40-46 a P48-57 jsou obvykle tvořeny plášti dvěma (spodní můžeme nazvat např. bází, svrchní korunou), které jsou k sobě připevněny nýty. Vrchní strana báze je ponechána hladká a veškerá dodatečná aplikace je usazována na korunu brože.

Oválné brože standardních (Petersenových) typů byly odlévané do dvoudílných forem vyráběných z jílu zpevněného jemným pískem a nějakým organickým materiálem, například dobytčím trusem (nejnázorněji ukazuje Söderberg 2018). Oba segmenty dvojplášťovových broží musely být odlévány separátně, což časově prodlužovalo jejich výrobu.

Odlévání jednoplášťové brože

V archeologické literatuře již skoro sto let probíhá aktivní debata o tom, zda odlitky vznikaly častěji otisknutím předlohy do jílu, anebo zda byl voskový model častěji obalen jílem. Tato diskuze přinesla zajímavé poznatky i ohledně lití oválných broží, z nichž vyplývá, že metoda lití do ztraceného vosku je při masové produkci, kterou u tohoto šperku očekáváme, časově nejúspornější a dosahuje nejlepšího převedení detailů (Jansson 1985: 12; Söderberg 2018). Současně nabízí možnost dodatečných úprav na voskových modelech, nikoli na hotových výrobcích. Přesto nevylučujeme, že se používaly i jiné výrobní postupy, které povedou ke stejným výsledkům. V následujícím fotonávodu popíšeme výrobu jednoplášťové oválné brože, jak ji vyrábí kurátor muzea v Sigtuně a nadšený experimentální archeolog Anders Söderberg.

Voskový model oválné brože typu P27 (Söderberg 2018: Fig. 24). Původní brož byla otisknuta do mokrého jílu, který byl následně vyplněn voskem. Jak můžeme vidět, detaily jsou velmi dobře převedeny. Pomocí této metody je možné vyrobit 60 voskových modelů za půl hodiny a odhaduje se, že tři řemeslníci jsou za měsíc schopni při pracovní době 7 hodin vyrobit 1000 kusů šperku (Hedegaard 1992: 77).

Přední část voskového modelu je obalena měkkým jílem. Následně je forma zahřáta a tekutý vosk odstraněn (Söderberg 2018: Fig. 25). 

Jakmile je přední strana zaschlá, je vnitřní strana vyložena textilií, na které jsou vymodelovány výstupky pro uchycení jehly. Textilie je dále obložena jílem a vzniká tak zadní strana formy (Söderberg 2018: Fig. 31).

Formování spodní části formy z jílu (Söderberg 2018: Fig. 28).

Po menším proschnutí můžeme formu jednoduše otevřít, abychom textil vyjmuli (Söderberg 2018: Fig. 32).

 

Jak můžeme vidět, textilie se pěkně rozložila po celé spodní části formy a zajistila hladký povrch (Söderberg 2018: Fig. 33).

Textilii je možné z formy jednoduše sloupnout (Söderberg 2018: Fig. 34).

Formu je třeba znovu složit a spoj zapečetit jílem, aby byla zajištěna nepropustnost (Söderberg 2018: Fig. 29).

Hotová forma čekající na proschnutí. Jelikož přední strana je již proschlá, zadní strana se začne při sesychání zmenšovat a praskat. Veškeré praskliny je třeba ihned zamazávat jílem (Söderberg 2018: Fig. 30).

Průřez nevypálenou formou. Při sesychání se vnitřní prostor mírně zvětší, zhruba o 2 mm, takže odlitek získaný z takové formy není tenký jako textilie, ale je přesto úžasně tenký, stejně jako originální kusy (Söderberg 2018: Fig. 36).

Získaný odlitek, který čeká na zbroušený krempy a vyleštění. Známkou dobrého odlití je, pokud není potřeba nijak opravovat ornament (Söderberg 2018: Fig. 38).

Dokončená oválná brož (Söderberg 2018: Fig. 39).

Nýtovaný dekor typu P47

Typ P47, který náleží do skupiny Borre-Jelling, má unikátní konstrukci – na bázi je nanýtovaný centrální kříž, který je dokolem dokola obklíčen dvanácti odlívanými ornamenty, které jsou na bázi nanýtovány. Vzhledem k tomu, že jednotlivé díly jsou umístěny do různých výšek, je výsledný efekt je podobný, jako u dvojdílných prolamovaných broží. Stejný způsob nanášené odlévané dekorace můžeme vidět i u některých raritních kusů, jako například nezařaditelná brož z hrobu Bj 845 z Birky.

Brož z hrobu Bj 950 z Birky. Arbman 1940: Taf. 60.3.

Poznámka k odlévání dvouplášťové brože

Jelikož historicky věrnou výrobu dvouplášťové brože zřejmě nikdo doposud zdokumentoval, budeme si muset postačit s popisem a předpoklady, které prokáže až experiment. Výroba obou plášťů musela probíhat separátně a lze odhadnout, že měla velmi podobný průběh, jako můžeme vidět ve výše přiloženém fotonávodu. Je důležité poznamenat, že při případném kopírování musely být oba kusy otisknuty odděleně, takže brož bylo třeba roznýtovat.

Báze je tvořená kupolí a krempou. Krempa a spodní část kupole jsou mnohdy dekorovány plošným ornamentem po celém obvodu, zatímco vrcholek kupole je vždy naprosto hladký. Vnitřní strana skrývala výstupky pro upevnění jehly, jinak byla zpravidla hladká, ačkoli známe také dekorace nacházející se na vnitřních stranách (zdobená krempa např. C4727; trny a spirály v okolí jehly viz níže). Forma zřejmě zohledňovala četné otvory, které na bázích nacházíme a které byly určeny k připevnění koruny a obvodových drátů. Nejmenší počet otvorů pro připevnění koruny jsou 4, nejvyšší je 9. Otvory pro obvodové dráty se obvykle nacházejí párově na čtyřech protilehlých stranách brože (= 8 otvorů), méně často párově na dvou protilehlých (= 4 otvory) nebo pouze na jednom místě (= 2 otvory). Obvyklá pozice otvorů pro dráty je na úrovni vrchního okraje obvodové dekorace kupole. Nacházíme i brože, které mají otvory rovněž na úrovni spodního okraje obvodové dekorace kupole a otvory pro dráty jsou tak ve dvou liniích nad sebou. Současně je potřeba vést v patrnosti, že na krempách byly rovněž vytvářeny velké otvory pro upevnění kroužků, anebo se na krempách objevují malé výstupky ve tvaru antropomorfních či zvířecích hlav, takže báze není dokonale oválná.

Koruna brože je určena ke krytí té části báze, která má hladký povrch a která je u různých typů různě velká. U všech dvouplášťových broží je koruna plošně zdobena ornamentem, který je v drtivé většině typů (kromě P55-56) proděravělý a nabízí pohled na hladkou kopuli báze. Přední část formy byla po otištění předlohy zřejmě zalita voskem, čímž se dosáhlo věrného zachování proděravělého motivu. Zda byla forma rozbita a model dotvarován či zda byla forma ihned překryta zadní stranou, musí ukázat až výzkum. Söderberg (2018) na základě zkoumání broží typu P42 z Birky navrhuje, že všechny byly vytvořeny ze stejného základu, avšak byly drobné modifikovány ve stádiu voskového modelu. Totéž naznačují i raritní úpravy krempy, jako například ražené ornamenty. Součástí proděravělého motivu byly i otvory pro nýty, které musely lícovat s otvory v bázi. V případě, že koruna dvouplášťové brože měla všechny pukličky odlévané, byly nýtky zavedeny do jiných částí broží než do pukliček – například vedle odlévaných pukliček (např. Ts754).

Příklad dvouplášťové brože v rozebraném stavu. 
Nález z norského Kalnesu (T17716). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43. Délka 11,7 cm.

Připevnění jehly

Hlavní částí zapínacího mechanismu byla jehla. Ta byla takřka vždy vytvořená ze železa, výjimečně ze slitiny mědi, a takřka výlučně byla kovaná (Jansson 1985: 114-7). Vždy byla vytvořena s mírným prohnutím a zpravidla s ocáskem sloužícím jako pružinka. Její délka se u větších broží pohybovala kolem 6-7 cm, u menších broží pak 3,5-5 cm. Tloušťka dosahovala 3-5 mm. Jehla byla připevněna pomocí drátku k výstupkům, které vytvořené při tvorbě formy (viz fotonávod) a které měly dvě základní podoby:

  1. výstupek byl pouze jeden a jehla jej svírala z obou stran; uprostřed jehly se nacházel otvor
  2. výstupky byly dva a svíraly jehlu z obou stran; uprostřed jehly se nenacházel otvor

V některých unikátních případech bylo zapínání řešeno i jinými způsoby, například nanýtováním destiček (Arbman 1943: Abb. 78). Kvůli volbě materiálu jehly, který zajistil dlouhodobou funkčnost, se do dnešní doby jehly příliš často nedochovávají, a pokud ano, ve velmi poškozeném stavu.

Příklad zadní strany báze oválné brože.
Nález z norského Norheimu (S4105). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,8 a 10,1 cm.

Dvě hlavní metody upevnění jehly společně s příklady jehel. Jansson 1985: Fig. 103-4.

Dekorace vnitřní strany báze typu P42.
C2865, C4728, B7268, Bj 606, Bj 466. Katalog Unimus; Jansson 1985: Fig. 107; Arbman 1943: Abb. 78.

 

Ražený ornament

Na vnější straně krempy některých oválných broží (a zcela výjimečně také na vnitřní straně, např. C4727) se nachází ornament, který byl vyražen razidlem na voskový model (Jansson 1985: 113-4). Tento typ dekorace není příliš obvyklý. Použitá razidla měla tvary trojúhelníčků s jednou či třemi tečkami anebo cikcakové linky.

Ražený ornament na základě broží z Birky. Jansson 1985: Fig. 102.

Zlacení

Pokud se zaměříme na povrch broží pozorněji, můžeme si všimnout, že velká část broží byla na předních stranách zlacena. Tomuto detailu se v minulosti věnovala jen opravdu malá pozornost – ve skutečnosti pouze dvě brože z Birky se dočkaly bližší analýzy. Výsledek analýzy zní, že brož P51 z hrobu Bj 644 byla zlacena v ohni, zatímco brož P52 z hrobu Bj 943 měl plátkové zlacení (Oldeberg 1943: 222, 271; Oldeberg 1966: 187).

Zlacení v ohni “se zakládá na přirozené difuzi atomů. V tomto případě se míchá zlato se rtutí, čímž vzniká amalgám, který se rovnoměrně nanáší na povrch předmětu. Rtuť v amalgámu podporuje a urychluje difuzní reakci mezi podkladem a potahovou vrstvou, přičemž se z potahové vrstvy vypařuje po dosažení teploty 250–350 °C a ve zlaté vrstvě zanechává velmi malé, leč charakteristické množství 5–25 % rtuti. Z důvodu amalgámové pasty se zlacení v ohni hodí ke zlacení slitin mědi, předmětů s hluboce profilovanými a nerovnými povrchy a odlévaných předmětů. Spotřeba zlata je u této metody vyšší, jelikož tloušťka potahové vrstvy se pohybuje kolem 100 µm” (Aufderhaar 2009: 244-6). Zdá se však, že v době vikinské nebylo použito rtuti, nýbrž se stejnému výsledku docházelo pomocí olova (Aufderhaar 2009: 246). Významným důvodem pro použití této metody byl fakt, že nabízela všestranné použití, vysoce kvalitní provedení a nejlépe se osvědčila při zlacení masivních a hluboce profilovaných předmětů ze slitin mědi (Aufderhaar 2009: 250; Jansson 1985: 107).

Plátkové zlacení sestává z mechanického nanášení plátků zlata do tloušťky 6 µm na kovový nebo nekovový podklad (Aufderhaar 2009: 244). Podklad je buďto zdrsněný a nanášení se provádí tlakem, nebo se plátky na povrch lepí. Naopak výhodou plátkového zlacení je relativně malé a snadno měřitelné množství potřebného zlata. Tenké plátky však mohou být jednoduše poškozeny doteky a další manipulací.

Analýzy dalších broží mohou potvrdit, která metoda byla více preferovaná pro který typ broží. Prozatím můžeme předpokládat, že koruny dvouplášťových broží měly větší pravděpodobnost být zlaceny v ohni. Zda toto platí i pro jejich báze, nedokážeme v tuto chvíli říci.

Příklad pozlacené brože. 
Nález z norského Nomelandu (C1283). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51.

Panely ze stříbra, dekorace filigránem a niellem

Na brožích se v rámci koruny i báze objevuje řada čtvercových, obdélníkových, trojúhelníkových a jinak tvarovaných panelů, které byly zhotoveny ze stříbrného plechu, který byl ozdoben rytím, tepáním nebo filigránem a byl mechanicky nanesen na povrch brože (Jansson 1985: 108-111). Ve vzácných případech byly rytiny vyplněny niellem.

Tepání mohlo být dosaženo podobně, jako je uvedeno v podkapitole ražený ornament. Nutno však podotknout, že ražba byla prováděna na zadní stranu stříbrného plechu, Technika filigránu spočívá v nanášení jemného profilovaného drátku na kovový povrch tak, že tvoří vzorec. Často se tato metoda zaměňuje s granulací, která k dosažení stejného výsledku využívá nanášení drobných kovových kuliček (Duczko 1985: 15).

Niello je výzdobná technika, která spočívá v nanášení pastovité substance do rytých ornamentů provedených na rovném stříbrném povrchu. Pasta je vyrobena následovně: stříbro, mosaz, olovo a síra jsou ve správném poměru (Theophilus Presbyter doporučuje poměr 2 díly stříbra : 1 díl mosazi : 0,5 dílu olova a síry) umístěny do nádoby a po zahřátí smíchány. Výsledkem této směsi je po zchladnutí křehká, sklovitá hmota. Ta je v hmoždíři spolu s vodou rozdrcena na prášek, který je nanesen do drážek ornamentu. Po vypaření vody je předmět zahřát (Heinrich-Tamaska 2007: 254).

Stříbrné panely zdobené tepáním a filigránem. Jansson 1985: Fig. 96.

Stříbrné panely s rytinami zaznamenané u jednotlivých typů broží v Birce.
Jansson 1985: Fig. 100.

Rytiny ve stříbrných panelech, které byly vyplněny niellem, korpus broží z Birky. Jansson 1985: Fig. 98.

Drátky a plíšky tvořící mřížku

Brože, jejichž koruny byly osazené čtyřmi a více neodlévanými pukličkami, jsou často zdobeny stříbrnými drátky a plíšky, které díky kontrastu vizuálně tvoří mřížku. Obě varianty si blíže představíme, protože tyto komponenty se příliš často nezachovávají.

Stočené stříbrné drátky v počtu dvou až tří prutů nacházíme zpravidla v připravených kanálcích, které spojují jednotlivé pukličky. Drátky běžně objevujeme u dvouplášťových proděravělých typů, které jsou zčásti nebo kompletně osazené neodlévanými pukličkami, mají kanálky a jsou opatřeny otvory pod pukličkami – tedy typů P42-44, P51 a P54. Obvyklá logika této dekorace je, že kontrastní dráty vytvoří hranice kosočtverců, do kterých je koruna těchto broží rozčleněna, a konce drátků přitom zůstanou skryty pod korunou mezi oběma plášti. U některých broží typu P42, které nemají otvory pod pukličkami, drátky nejsou zavedeny pod úroveň koruny (např. B7731). U některých variant P51 nacházíme řešení, že drátky jsou zavedené pod odlévané pukličky, zatímco pod neodlévanými pukličkami nezasahují pod povrch koruny (např. T13189, Bj 860B). Drátky se výjimečně objevují také u typu P37, kde se nacházejí na vodících kolejničkách a nejsou zavedeny pod povrch brože, nýbrž končí pod pukličkami, podobně jako plíšky, o nichž bude řeč. Z dochovaných kusů je zřejmé, že drátky zasahující pod úroveň koruny byly nataženy buď v jednom obvodu (schématicky “” anebo “⬄”), anebo ve dvou obvodech (schématicky “ೲ”). V případě, že prostřední puklička byla odlévaná a dráty byly nataženy v jednom obvodu ve schématu ““, bylo křížení ponecháno poměrně nevzhledně viditelné skrze okénka pukličky. Brože, které mají všechny pukličky lité, nikdy nemají dráty a kanálky spojující pukličky jsou u těchto broží vždy jen schématické a připomínají vodící kolejničky.

Brož z norské lokality Ryum (C4029). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu “∞”. 

Brož z norské lokality Jåttå (S1748). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu “∞”. 

Brož ze švédské lokality Byn (SHM 14506). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu “⬄”.

U typů P33-34 a P38-41, které nemají žádné odlévané pukličky a nejsou opatřeny otvory umístěnými pod pukličkami, byly kanálky nahrazeny vodícími kolejničkami a drátky byly nahrazeny stříbrnými plíšky. Plíšky jsou zavedeny pod dvě sousední pukličky a tam jsou zakončeny. Plíšky tohoto typu se objevují také u některých variant broží typu P51 (např. S2562). Některé plíšky jsou zdobené dekorací (B12550). Typy P24, P52, P54 a P56 patří mezi typy, které navíc měly prostor mezi pukličkami vyplněný stříbrnými panely, který by bylo možné považovat za plíšky a které mohly být zdobeny dekorací popsanou v předchozí kapitole. Je zajímavostí, že norská brož S2095 typu P24 je namísto plíšku zdobena filigránovým ornamentem.

Brož z norského Gjemmestadu (B12550). Ryghův typ 647, Petersenův typ 33. 

Brož z hrobu Bj 556 ze švédské Birky. Petersenův typ 37. 

Brož z norského Frøylandu (S12295). Ryghův typ 647, Petersenův typ 33. 

Pukličky

Hlavním důvodem sepsání tohoto přehledového článku bylo kritické zpracování neodlévaných pukliček, které v nálezovém korpusu v drtivé většině chybí a při rekonstrukcích na ně buďto není brán zřetel vůbec, anebo se k jejich výrobě používají materiály, které u původních pukliček nebyly použity (např. perly).

Naše vědomosti ohledně původního vzhledu broží typů P14-17, P20, P33-34 a P38-44, P51 a P54 se zakládají především na dobře zachovaných kusech z Birky, Norska a Dánska. U těchto broží nacházíme svítivé pukličky, oproti odlévaným pukličkám značně konstrastním, které si při jistém odstupu můžeme splést s perlami, ale při bližším pohledu jasně vidíme, že jsou tvořeny stříbrem. Není to však úplná pravda – hlavní masu těchto pukliček tvoří slitiny na bázi cínu nebo olova a stříbrný je pouze plech, který je přes pukličku jádro přetažen (Jansson 1985: Fig. 95). Hlavní smysl těchto pukliček nám dlouho unikal, ale nyní již s jistotou víme, že slitiny z cínu/olova sloužily jako pájka a hlavním smyslem pukliček bylo držet nýty ze slitiny mědi, které připevňují korunu k bázi (rozbor např. Watson et al. 2011: 50). Vedlejším smyslem pukliček bylo přidržovat či krýt drátky nebo plíšky, které mezi nimi byly natažené; v některých výjimečných případech pukličky slouží k uchycení velkých plátů stříbra, které korunu překrývají a tvoří jakýsi další plášť brože (např. Bj 857 v Birce). Stříbrný plech, který pukličky překrýval, byl vždy nějakým způsobem zdobený, zpravidla tepáním nebo filigránem (Jansson 1985: 108-111). Tato dekorace se mohla omezovat pouze na krempu pukliček, anebo se uplatňovala po celém povrchu včetně kupole pukličky.

Některé konkrétní typy, např. P52 anebo atypické kusy patřící do berdalské skupiny, mají na vrcholku koruny centrální odlévanou pukličku ze stříbra nebo slitiny mědi. Tyto centrální pukličky jsou nanýtované pouze ke koruně a neslouží k připevnění koruny k bázi. Centrální pukličky mají prominentní tvar, připomínají královskou korunu, a často jsou duté.

Stejnou funkci jako pukličky zastávají zvířecí hlavy typu P54, které byly také vyrobeny z kontrastního materiálu. Speciální případem jsou také odlévané destičky, které jsou dodatečně připevněny na místa, kde bychom čekali pukličky (např. C19367 a C19859). Přesný způsob upevnění těchto destiček mi v tuto chvíli není znám, nicméně se zdá, že byly opatřeny trnem, který zasahoval pod úroveň koruny brože.

Stříbrné plechy pukliček zdobené tepáním a filigránem. Jansson 1985: Fig. 96.

Brož z norského Ytterdalu (B6371). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43. Délka 12,2 cm. 

Brož z norského Kyrkhusu (B6371). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 11,4 cm. 

Brož z norského Tegle (S3857). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,9 cm. 

Jedna z nejlépe zachovaných norských broží.
Lokalita Bakkan (T8524). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43.

Obvodové dráty

Poslední fází výroby je aplikace stříbrného drátu na hranici mezi korunou a bází. Ten je zpravidla výraznější masivnější než drátky použité při členění koruny. Jeho hlavním smyslem je nejen dozdobit brož, ale zejména zamaskovat přechod mezi dvěma komponenty brože. Jak bylo řečeno u výroby dvojdílné brože, otvory pro obvodové dráty se obvykle nacházejí párově na čtyřech protilehlých stranách brože (= 8 otvorů), méně často párově na dvou protilehlých (= 4 otvory) nebo pouze na jednom místě (= 2 otvory). Drát tak mohl být rozdělen na čtyři díly, dva díly anebo vcelku obkružoval celý obvod. Nicméně se zdá, že často jsou použity jen některé z připravených otvorů, a výrobci tak pouze kopírovali model, který stranil více možným aplikacím. Jsou také případy broží, které mají jednodílný drát obkružující celou obvod, jenž je připevněn drobnými úchyty k bázi.

Nacházíme i brože, které mají otvory pro drátu rovněž na úrovni spodního okraje obvodové dekorace kupole, respektive na úpatí krempy. V takovém případě byly obvodové dráty vedeny ve dvou liniích nad sebou. Pokud jsme zmínili centrální odlévané pukličky typů P52 a jiných typů, je potřeba říci, že i tyto byly někdy obtočeny drátem – například brož typu P52 z hrobu Bj 965 z Birky má obvodové dráty vedeny na všech třech popsaných úrovních.

Brož z hrobu Bj 550 z Birky. Katalog SHM.


Symbolika

Ve světle popsané konstrukce se oválné brože jeví jako jedny z nejkomplikovaněji vyráběných skandinávské šperků své doby a jsou demonstrací celé řady šperkařských technik – odlévání, kování, zlacení, nýtování, pájení, ražení, tepání, zdobení filigránem, aplikace niella a výroba drátu. Použitá dekorace odpovídá proudům oficiálního staroseverského umění, které do sebe mísí jak domácí tradici, tak vlivy z jiných částí Evropy; některé raritní brože z rané fáze disponují zapracovanou křesťanskou symbolikou, která však s masovou produkcí 9. století zmizela (Sindbæk 2014). Majitel šperku rozhodně chtěl být viděn jako nositel oficiální a progresivní skandinávské kultury – kultury, která se rázem ujala po velké části známého světa od Island po Rusko a zpětně do Skandinávie dovážela ideje a jiné inspirační zdroje odjinud. Jak trefně dodává Ingmar Jansson: „Masová produkce šperků, které nosila pomalu každá skandinávská žena, mohla mít na umělecký vývoj větší vliv, než prvotřídní dřevořezby někde na královském dvoře“ (Jansson 1985: 189).

Je samozřejmě velmi obtížné hodnotit symboliku šperků, které natolik variují, a pravděpodobně je to i zbytečné, protože řemeslníci sami zřejmě žádné speciální významy do šperků nevkládali a produkovali je ve velkých množstvích. Nicméně bych rád poukázal na některé zajímavé paralely, které by mohly mít jistou míru relevance.

Oválný tvar tohoto typu šperku podle Callmera silně odkazuje na plodnost (Callmer 2006: 193). Tomuto odpovídá také umístění šperku na hrudi, velikost a použití pukliček. Do jisté míry se brože dají vnímat jako extenze poprsí, jakési „prsní implantáty své doby“. V tomto ohledu je poměrně snadné hledat analogie s moderním světě, kde jsou plastické chirurgie přeplněné převážně vdanými ženami toužícími po větším, symetrickém poprsí, které jim přinese krásu, sebejistotu, uznání partnera a sociální prestiž (Gladfelter – Murphy 2008). Nedomnívám se, že není možné přenášet některé z těchto motivací do prostředí raného středověku.

Domnívám se, že zásadní vhled mohou do problematiky symboliky oválných broží přinést poznatky religionistů o chápání dvou fenoménů – horizontality a vertikality staroseverského světa a hranice a konstituce řádu. V českém jazyce byly oba tyto fenomény bravurně shrnuty a doplněny Janou Michalíkovou (Michalíková 2012) a duem Jiří Starý a Jan Kozák (Starý – Kozák 2010). Při srovnání závěrů fenoménu horizontality a vertikality staroseverského světa s konstrukcí dvouplášťových broží, které v dochovaném korpusu tvoří zhruba polovinu, nám vyvstávají zajímavé paralely:

„Ve staroseverském myšlení existují dva základní mytologické subsystémy, horizontální a vertikální. Horizontální subsystém je tvořen třemi říšemi, říší bohů, lidí a Þursů, uspořádanými v soustředných kruzích, z nichž říše bohů leží uprostřed. Vertikální subsystém je tvořen říší mrtvých Hel dole, v podzemí, lidskou říší uprostřed a sídlem bohů nahoře, na nebesích. (…) Tato dvě odlišná vnímaní času lze vysledovat i na makrokosmické rovině. Horizontálně-kosmologický model koresponduje s každodenní žitou realitou spojenou s přírodními a zemědělskými cykly. Vertikálně-eschatologický model nesouvisí s realitou všedního dne jako takovou, ale s tím, co každodennosti tvoří jakýsi rámec. V rámci každodenní zemědělské zkušenosti a zkušenosti s pozorováním přírodních cyklů, střídáním dne a noci počínaje a ročním cyklem konče, se staroseverskému člověku čas vyjevuje ve své cykličnosti. Z perspektivy vlastního života se však jedná o lineární cestu od narození ke smrti. Linearita času se člověku vyjevuje skrze jeho vlastní smrtelnost.“ (Michalíková 2012: 89-90)

Co zde chci naznačit je to, že brož může reprezentovat znázornění obou základních staroseverských modelů kosmu. K tomuto čtení poskytují samy brože řadu vodítek. Název broží dvergar může odkazovat na trpaslíky držící nebesa na čtyřech protilehlých stranách okrajích světa (Dronke 1997: 223). Jejich tvar nabízí dvě možné čtení (při pohledu zpředu a zboku). Koruna brože, nejdekorovanější část šperku, jejíž prolamovaná konstrukce záměrně vytváří hru světla a stínu, tvoří síť rovnoměrně rozmístěných pukliček v počtu devíti, což je číslo, které se zdá mít určitou vazbu k mýtickému uspořádání světa (Tang 2015). Pukličky jsou propojeny sítí vazeb, člení prostor koruny na kosočtverce – tento prvek naznačuje jakousi demarkaci a členění symbolicky důležitého prostoru (Sindbæk 2014: 188). Zdá se, že velkou důležitost napříč všemi typy broží měla zvířata: rané brože jsou často celé stylizované do tvaru zvířete s výrazným hřbetem, zatímco s nástupem masové produkce tento tvar mizí, ale objevují se svázaná zvířata i antropomorfní postavy s výraznými zvířecími prvky. Tato zvířata mohou představovat blízkost Jinému světu. Zvířata spoutaná zapracováním do ornamentu se zdají být něčím, co prostupuje celou staroseverskou kulturou, a ačkoli se objevují interpretace, že symbolizují bitvu nebo dávaní darů (Domeij Lundborg 2006), osobně se domnívám, že koncept spoutaného zvířete je obecnější a jeho hlavní význam spočívá v nemožnosti ublížit a schopnosti těžit z tohoto dočasného stavu. S tímto konceptem staroseverská mytologie často pracuje, a následující pasáž, popisující sféry staroseverského mýtu a jejich překročení, v podstatě velmi dobře popisuje scény, které vidíme v dekoraci broží:

Funkčními metaforami je zde svazování, osvobození se a útočení. Spoutáním či omezením přirozených sil s nimi bohové přestali interagovat, přestože jejich pozice je pouze dočasná. Jednou ze známek nadcházející destrukce mýtického světa je moment, kdy se tyto síly osvobodí a rozutečou se (jak jim káže přirozenost) po celém světě.“ (Clunies Ross 1994: 53)

Schéma koruny zcela jistě nahrává čtení skrze fenomén hranice a konstituce řádu. Koruna představuje bezpečný centrální prostor, zemi lidí a bohů, ve které funguje právo, řád, kultura a příroda, reprezentovaná zvířaty, má jasně vytyčenou pozici – jedná se o prezentaci Ásgarðu a Midgarðu, „o dvě části téhož celku, dobře uspořádaného a ochraňovaného božsko-lidského kosmu“ (Starý – Kozák 2010: 33-35). S tímto konceptem může souviset také stříbrný obkružující drát, který korunu překypující dekorací odděluje od méně dekorované krempy. Tento drát lze do jisté míry vnímat jako hranici mezi dvěma světy a výrazný předěl na horizontální úrovni. V mýtech bychom mohli takové významné předěly najít dva – val kolem Miðgarðu a had Jǫrmungandr. Prostor za okrajem koruny by tak mohl být vykládán jako Útgarð, zemi na periferii, vyznačující se chaosem, jinakostí a divokou, nespoutanou přírodou (Starý – Kozák 2010: 35-6). Dělení některých brožích na tři úrovně pomocí drátů také může poukazovat k tomuto fenoménu.

Pokud by snad takový výklad mohl znít jako divoká fantazie, rád bych ukázal, že podobnosti nacházíme i v jiných oblastech staroseverské mentality. Jak názorně ukazují Starý a Kozák, staroseverský člověk o svém hospodářství uvažoval jako o mikrokosmu, kde mu statek suploval centrální a řád zajišťující prostor, zatímco prostor vně valu byl divoký a nespoutaný (Starý – Kozák 2010: 39-45). Některá elitní sídla, jako například královský dvorec v Jellingu, byla navržena tak, že jejich půdorys představoval kosočtverec s centrálním umístěním královské mohyly – v případě Jellingu je toto rozvržení vnímáno jako „velmi záměrné a pečlivě promyšlené použití architektonických prvků ke zhotovení koherentního celku, který představoval jasně rozpoznatelné odkazy na starší aristokratická prostředí a nesl jasnou, propagandistickou strategii“ (Holst et al. 2012: 498). Věřím, že není náhoda, že hospodářky vládnoucími nad statky (mikrokosmy) byly majitelky luxusních šperků, jejichž konstrukce a dekorace naznačují, že mohly reprezentovat mýtický model světa. Brož v neposlední řadě připomíná skandinávský dlouhý dům. Brož tak mohla být mimo kromě jasně čitelný symbolem, že její majitelka byla vlastníkem prosperujícího hospodářství, a toto poselství bylo zprostředkováno pomocí společenských událostí.

Komplex královského statku v Jellingu v 2. polovině 10. století. Holst et al. 2012: Fig. 14.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Píseň o Rígovi (Rígsþula). Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181.

Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

Aufderhaar, Iris (2009). From the goldsmith’s point of view: gilding on metals during the first millennium AD – techniques and their development in the Germanic area. In: Guerra, M. F. – Rehren, T. (ed.). Authentication and Analysis of Goldwork. ArchaeoSciences. Revue d’Archéometrie 33, 243-253.

Callmer, Johan (2006). Ornaments, ornamentation, and female gender : Women in eastern central Sweden in the eighth and early ninth centuries. In: Andrén, Anders et al. (ed.). Old Norse Religion in Long-term Perspectives: Origins, Changes, and Interactions : an International Conference in Lund, Sweden, June 3-7, 2004, Lund, 189-194.

Clunies Ross, Margaret (1994). Prolonged Echoes: Old Norse myths in medieval Northern society Volume 1: The myths, Odense.

Dronke, Ursula (ed.) (1997). The Poetic Edda. Vol. 2. Mythological Poems, Oxford.

Duczko, Wladyslaw (1985). Birka V: The Filigree and Granulation Work of the Viking Period, an Analysis of the Material from Björko, Stockholm.

Domeij Lundborg, Maria (2006). Bound animal bodies. Ornamentation and skaldic poetry in the process of Christianization. In: Andrén, Anders et al. (ed.). Old Norse Religion in Long-term Perspectives: Origins, Changes, and Interactions : an International Conference in Lund, Sweden, June 3-7, 2004, Lund, 39-44.

Geijer, Agnes (1938). Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern, Uppsala.

Gladfelter, Joanne – Murphy, Diane (2008). Breast Augmentation Motivations and Satisfaction. In: Plastic Surgical Nursing 28(4), 170–174.

Hedegaard, Ken R. (1992). Bronzestøberhåndværket i yngre germanertid og tidlig vikingetid i Skandinavien – teknologi og organisation. In: Lag 1992, Højbjerg, 75–93.

Heinrich-Tamaska, Orsolya (2007). Avar Age Metalworking Technologies in the Carpathian Basin (Sixth to Eighth Century). In: Curta, Florin (ed.). “The” Other Europe in the Middle Ages: Avars, Bulgars, Khazars and Cumans, Leiden – Boston, 237–261.

Holst, M. K. – Jessen, M. D. – Wulff Andersen, S. – Pedersen, A. (2012). The Late Viking-Age Royal Constructions at Jelling, central Jutland, Denmark : Recent investigations and a suggestion for an interpretative revision. In: Praehistorische Zeitschrift 87(2), 474-504.

Jansson, Ingmar (1985). Ovala spännbucklor: En studie av Vikingatidastandardsmycken med utgängspunkt från Björköfynden, Uppsala.

Jesch, Judith (2015). The Viking Diaspora. Medieval World Series, London.

Jørgensen, E. (2008). Ovale Spenner i Trøndelag – En Arkeologisk Analyse av Opphav og Betydning, NTNU.

Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno: 31-58.

Lønborg, Bjarne (1999). Vikingetidens kvindedragter. In: KUML. Universitetsforlaget i Aarhus, 259-267.

Michalíková, Jana (2012). Horizontalita a vertikalita ve staroseverských kosmologických představách. In: Religio, 20/1, Brno, 73-92.

Oldeberg, Andreas (1943). Metallteknik under förhistorisk tid II, Stockholm.

Oldeberg, Andreas (1966). Metallteknik under vikingatid och medeltid, Stockholm.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1928). Vikingetidens Smykker, Stavanger.

Rygh, Oluf (1885). Norske Oldsager, Christiana.

Sindbæk, Søren (2014). Crossbreeding beasts : Christian and Non-Christian Imagery in Oval Brooches. In: Garipzanov, Ildar (ed.). Conversion and Identity in the Viking Age, Turnhout, 167–193.

Spirgis, Roberts (2007). Liv Tortoise Brooches in the Lower Daugava area in the 10th-13th Centuries. In: Stockholm Studies in Archaeology 44. Cultural interaction between east and west. Archaeology, artefacts and human contactsnin northern Europe, Stockholm, 197–204.

Söderberg, Anders (2018). Viking Jewellery Mould Making. Experimental and Reconstructive Aspects. In. Dvořáková, K. et al (eds). EXARC Journal 2018:4, Leiden.

Tang, Li (2015). Number Symbolism in Old Norse Literature : A Brief Study, Reykjavík : Háskóli Íslands.

Welander, R. D. E. – Batey, Colleen – Cowie, T. G. (1987). A Viking burial from Kneep, Uig, Isle of Lewis. In: Proceedings of The Society of Antiquaries of Scotland 111 (1987), London, 149-174.

Watson, J. – Graham, K. – Gao, J. – Schaeder, U. – Skinner, L. – Jones, J. – Fell, V. (2011). Townfoot Farm, Cumwhitton, Cumbria : Investigative Conservation of Material from the Viking Cemetery: archaeological conservation report, Swindon: English Heritage Research Department.

Inspiromat #13, norský šlechtic

Ve třináctém dílu si představíme muže mnohých kvalit, přátelského a zručného řemeslníka, velitele skupiny Marobud a mého dobrého přítele, který je v českém „vikinském“ prostředí dobře znám. Nejde o nikoho jiného než o Jana Zbránka, alias „Jóna“.

Jan a jeho dvojče Jakub (Valgarð) se na české reenactorské scéně pohybují od roku 2007, respektive od roku 2010, kdy začali jezdit na historické festivaly. Od té doby si vybudovali solidní jméno díky svým bojovým a řemeslným dovednostem, které zahrnují zpracování kovu, dřeva a kůže. V současné době provozují Skallagrim – Viking Jewelry a Janovo zboží můžete zhlédnout v níže přiložené galerii. V současné době se Jan věnuje výrobě odlévaných replik a ražbě replik dobových mincí.

Jan se snaží rekonstruovat norského hersiho (dědičný titul nižšího šlechtice) v 10. století. Je si vědom, že jeho kostým obsahuje spoustu výpůjček z jiných částí Skandinávie, a dodává, že kostým je rozdělaný projekt, který neustále upravuje, doplňuje a který nebude nikdy hotov. Zpětně přiznává, že inspiromat mu pomohl uvědomit si řadu kostýmových nedostatků. Jelikož znám Jana dlouho, tak vím, že jeho kostým bude za dva roky vypadat úplně jinak, protože je člověkem, který se neustále přehodnocuje své názory a podle nich formuje vybavení.

Kostým se skládá z vlněné čapky lemované kožešinou (na fotkách též vlněná čapka s textilním lemem), lněné košile a vlněné tuniky lemované červeným hedvábím (na fotkách si můžeme také všimnout bílé vlněné nebo červené vlněné tuniky), úzkých kalhot stažených modrými ovinkami z ručně tkané a přírodně barvené vlny, které jsou fixované tkanicí nebo replikou háčku z norského Vesle Hjerkinn. Na nohou si můžeme všimnout kotníkové převrácené kožené obuvi. Tunika je přepásána opaskem s mosazným/bronzovým kováním zdobeným ve stylu Borre, na kterém je zavěšený nůž se širokým hřbetem v pochvě s bronzovým kováním a kožená brašna podle ruského nálezu (originál uložený v Moršansku). Civilní kostým dozdobuje stříbrný drátkový náhrdelník („knit“) s replikou kladiva z dánského z Tågesmosenu (kladivo odpovídá typu používanému v 10. a 11. století) a kladiva z norského Huse. Ručně tkaný modrý plášť je sepnut replikou spony z norské lokality Averøen.

Bojový kostým tvoří krzno s vlněné deky, nýtovaná kroužková zbroj s krátkým rukávem a sahající do půli stehen, meč typu O podle nálezu z Dukstadu s pochvou s dřevěným jádrem zavěšenou přes rameno, sekera typu Y, kopí typu G, prkýnkový štít s umbem zdobeným bronzovým plíškem podle nálezu z Birky, replika jednokusové přilby z Olomouci , která je opatřena nýtovaným závěsem přišitým na batvat, který je do přilby upevněn koženým řemínkem, a jednoduchý kožený nátepník.

Následuje galerie. Jan varuje, že některé fotky jsou zastaralé, neaktuální a neodráží současný stav kostýmu.

 

Za poskytnutí fotek a za popis svého kostýmu děkuji svému hersimu Janu Zbránkovi.