Origins of the “vegvísir” symbol

After publishing the very successful article regarding origins of the “kolovrat” symbol, I was requested to write a similar article about a symbol, which came to be known as “vegvísir” (literally “The pointer of the way”, “Wayfinder”) among those interested in Norse mythology. In this case, the situation is much simpler in comparison to other symbols. In the following article, we will take a look at various nowadays interpretations of the symbol, as well as its true origin.

Development of depictions of the “vegvísir” from 19th century till today.
Source: Foster 2013 – 2015.


Modern concept of “vegvísir”

Nowadays, “vegvísir” is famous among neo-pagans, musicians, reenactors and especially fans of TV series and other mass-production revolving around the Viking Age. We cannot omit its use in clothing industry, also often seen as a jewellery or tattoo. Reenactors tend to use it as shield decoration or costume embroidery. Among this inconsistent group of people, it is often accepted for “vegvísir” to be “a Germanic and Viking ancient magical rune symbol, which function was that of a compass and was supposed to protect the Viking warriors during seafaring, providing guidance and protection from Gods”. Such an interpretation can only be found in popular literature though, and in romantic fiction created in the past 30 years.


Vegvísir“ tattoo. Source: http://nextluxury.com/.


The origin of “vegvísir“

The symbol that we call “vegvísir” can be found in three Icelandic grimoires from the 19th century. The first and most important one of them – the Huld manuscript (signature ÍB 383 4to) – was composed by Geir Vigfússon (1813-1880) in Akureyri in 1860. The manuscript consists of 27 paper lists contains 30 magical symbols in total. The “vegvísir” is depicted at the page 60 (27r) and is marked with numbers XXVII and XXIX. It is complemented by another, further unspecified symbol and a following note (Foster 2015: 10):

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.”

“Carry this sign with you and you will not get lost in storms or bad weather, even though in unfamiliar surrounds.”

Among other very similar symbols which can be found in the Huld manuscript belong to the “Solomon’s sigil” (Salómons Insigli; nr. XXI) and “Sign against a thief” (Þjófastafur; nr. XXVIII).

The second grimoire known as “Book of spells” (Galdrakver) survived in a manuscript with designation Lbs 2917 a 4to. It was written by Olgeir Geirsson (1842-1880) in Akureyri during the years 1868-1869. The manuscript contains 58 pages, with “vegvísir” depicted on page 27 as a symbol nr. 27. It is accompanied by a text partially written in Latin, partially in runes:

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

“Carry this sign with you and you will not get lost in storms or die of cold bad weather, and will easily find his way from the unknown.”

Among other very similar symbols which can be found in the Huld manuscript belong to the “Solomon’s sigil” (Salómons Insigli; nr. XXI) and “Sign against a thief” (Þjófastafur; nr. XXVIII).

The third grimoire is yet another “Book of spells” (Galdrakver), this time preserved in a manuscript with designation Lbs 4627 8vo. While the author, place and time of creation are unknown, we are certain that it was written in 19th century in the Eyjafjord area, which again is close to Akureyri. The manuscript consists of 32 pages and “vegvísir” is depicted on page 17v. Within the manuscript, we can also find more similar symbols than just the “Solomon’s sigil” and “Mark against a thief”. The text accompanying this symbol is rather unique, and the following translation is the very first attempt since the exploration of the manuscript in 1993. From the text it is clear the functionality of the symbol was conditioned by true Christian faith:

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.”

“To avoid getting lost: keep this sign under your left arm, its name is Vegvísir and it will serve you if you believe in it – if you believe in God in the name of Jesus – the meaning of this sign is hidden in these words, so you may not perish. May God give me luck and blessing in the name of Jesus.”

 

Symbols from manuscripts ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo 17v).

Along with other symbols, the “vegvísir” came to Iceland most likely from England, where star-shaped symbols can be tracked as early as 15th century, such as “The Solomon’s testament” (Harley MS 5596, 31r). The original symbols had their meaning in Christian mysticism. A more thorough research might confirm the use of sigil magic even in earlier periods.

The first literature containing the Icelandic version of “vegvísir” symbol along with translation to German was most likely an article by Ólaf Davíðsson on Icelandic magical marks and books from 1903 (Davíðsson 1903: 278, Pl. V). The second time the symbol appeared in literature was in 1940 with Eggertson’s book about magic (Eggertson 1940: column 49; Eggertson 2015: 126). It is often incorrectly believed that “vegvísir” is also depicted in “The Book of spells” (Galdrabók). This mystification appeared at the end of 1980s, when Stephen Flowers publicised his paper The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, in which the “vegvísir” does indeed appear (on page 88), but only in a side note on Icelandic grimoires. So how comes the symbol is so popular these days?

We believe the author Stephen Flowers played the main part in propagation of the symbol, thanks to the intense promotion of his paper during the beginning era of the Internet. That was in times of growing interest in Old Norse culture and emerging re-enactment community. Those interested in the topic, arguably due to lack of better resources than on purpose, based their research on the best available book with symbols that had a certain feel of authenticity due to being based on Icelandic origin. With its increasing popularity, the “vegvísir” also became an attractive article for online shops targeting this particular market, as well as for Icelandic tourist shops (see Tourism on Iceland), which still promote the “vegvísir” as an “authentic Viking symbol” due to commercial reasons. Another notable promoter of the symbol was the Icelandic singer Björk, who had it tattooed in 1982 and began to describe it as “an ancient Viking symbol, which seafarers painted with coal on their foreheads to find the correct way” since 1990s (gudmundsdottirbjork.blogspot.com). This caused “vegvísir” to become a part of tattoo artists’s portfolios, and at the moment the two mentioned influences intersected, the symbol became one of the most often tattooed motives in the neo-pagan, musical, re-enactment and Old Norse interest communities.

It is important to note that nowadays the circular variants, sometimes accompanied by rune alphabet, are the most used, although the original versions were of squarish shape and are without any runes.


Conclusion

The symbol known as “vegvísir” is Icelandic folk feature borrowed from continental occult magic “Solomon’s testament”. It is about 160 years old and its use is limited to the 2nd half of 19th century in an Icelandic city of Akureyri. The only literary sources we have from the Icelandic tradition are few mentions in three manuscripts, which are based on each other. The “vegvísir” is not a symbol used or originating in the Viking Age, and due to the 800 years gap should not be connected to it. The original Icelandic “vegvísir” is of square shape, with the circular variants emerging in the 20th century. Its current popularity is tied to the spread of the Internet and strong promotion in an on-line medium, that is easily accessible by the current users of the symbol.

I would love to express my thanks to my friends who inspired me towards composing this article, as well as those who provided me with the much-needed advice. My gratitude goes to Václav Maňha for the initial idea, to Marianne Guckelsberger for corrections on the Icelandic text and to René Dieken for providing me with various English sources.


Literature

Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, p. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Available at:
http://users.on.net/~starbase/galdrastafir/vegvisir.htm

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Available at:
https://www.academia.edu/13008560/Huld_Manuscript_of_Galdrastafir_Witchcraft_Magic_Symbols_and_Runes_-_English_Translation

Vlněné vesty z Haithabu

V průběhu své kariéry reenactora doby vikinské se pravidelně setkávám s otázkou, jak efektivně čelit zimě v chladnějších ročních obdobích. Reenactoři se obvykle uchýlí k plášťům či kabátům, zatímco jakékoli diskuze o vestách jsou většinou již v zárodku ukončeny jako nepodložené. Proto bych na tyto diskuze rád zareagoval následujícím příspěvkem, který se snaží zmapovat problematiku skandinávských vest doby vikinské.


Analýza

V Haithabu bylo nalezeno na dvě desítky potenciálních fragmentů, avšak pouze u osmi z nich se v současné době předpokládá (Hägg 2015: 57, Taf. 12), že mohly pocházet z vlněných vest (Hägg 1984a: 64–68, 183–185; Hägg 1984b: 177; Hägg 2002: 190–191; Hägg 2015: 57). Zde je jejich výčet:

Fragment H 5 (Hägg 1984a: Abb. 86:3, Tab. 12)
Zřejmě ramenní část vesty vyrobená z přírodně hnědé vlny v hrubém čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 24 cm, šířka 11,5–17,5 cm, tloušťka 0,6–0,7 cm. Na okraji je stále vidět slabé vykrojení a pozůstatky švů (Hägg 1984a: 64). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 22,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 (Hägg 1984a: Abb. 42–43, Tab. 12)
Velký kus ze spodního dílu vesty z přírodní hnědé vlny v poměrně jemném čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 15–18 cm, šířka 31–41 cm, tloušťka 0,4 cm. Díl tvarovaný tak, aby kopíroval bedra – je klenutá a směrem dolů se rozšiřuje. Evidentně dosahoval pouze boků. Svrchu je odtržený, na bočních stranách jsou známky švů a na spodní straně se nachází lem, který je dvakrát přehnutý a přišitý. Stehy jsou místy stále viditelné, na některých místech se odtrhly, zřejmě obnošením (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 42 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 z Haithabu. Spodní část zadního dílu vesty.
Hägg 1984a: Abb 42.

Fragment H 13 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem. Tloušťka látky je 0,3 cm. Barveno ořechem. Na jedné straně je látka odtržena, zatímco na druhé straně je klenutá, zřejmě se jedná o tu část oděvu, která sloužila k otevření. Na třetí straně nalezneme řadu děr po stezích, které se nacházejí v rozestupu 0,4–0,6 cm a v některých se zachovaly špatně zachovaná vlákna (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: 865–885 (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 30 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka látky je 0,3 cm. Dvě strany tohoto fragmentu jsou klenuté, přičemž jedna má stále viditelné známky stříhání. Žádné známky obnošení. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 5:2. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragmenty H 53A–B (Hägg 1984a: Abb. 44, 94:1, Tab. 18)
Dva kusy přední části vesty z hrubého lomeného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: celková výška cca 40 cm, šířka 15–28 cm, tloušťka 0,4 cm. Oba kusy byly původně spojeny švem, z něhož jsou zejména u fragmentu H 53B patrné pouze rozpadlé nitě. Fragmenty tvořily dvoudílný přední levý kus vesty, který sahal od ramene po pás. Okraje jsou narušené, ale původní střih je z nich stále patrný a na jednom místě fragmentu H 53A je zřejmé, že okraj byl původně zahnutý. Odsazení fragmentu vytvářelo otvor pro levou ruku (Hägg 1984a: 65–66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191).


Fragmenty H 53A–B z Haithabu. Levý díl přední části vesty.
Hägg 1984a: Abb. 44.

Fragment H 63 (Hägg 1984a: Abb. 86:2, Tab. 18) (určení nejisté)
Třístranný fragment z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranný vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka 0,6 cm. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru a souvisí s fragmentem H 5 (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 81 (určení nejisté)
Široký pás textilie z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: 24 × 8 cm, tloušťka 0,6 cm. Fragment je mírně klenutý a má ostře střižené hrany. Nese slabé známky sekundárního použití (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 8:3. Hustota: 22 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 85 (Hägg 1984a: Abb. 86:1, Tab. 12) (určení nejisté)
Barvený pás textilie z poměrně jemného čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: 30 × 9 cm, tloušťka 0,5 cm. Tři strany jsou střižené, jedna přehnutá a přišitá (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 41 vláken / 2 cm2 (Hägg 1984a: 237, Tab. 12). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).


Syntéza

Materiál

Textilní korpus z Haithabu sestává zhruba z dvaceti fragmentů kepru (2/2, 2/1 a lomeného) a čtyř fragmentů plátna, které prošly valchovanou či zdrsněnou úpravou a lze je označit za loden (Hägg 1984a: 67). Osm fragmentů, u kterých je pravděpodobné, že byly součástmi vest, je vyrobeno ze čtyřvazného či lomeného kepru. Použitý kepr má neobvykle silné útkové nitě, které se skládají z kombinace jemnějších vláken a hrubších vláken, která jsou jednostranně či oboustranně zplstnatěna, a díky tomu dosahuje izolačních schopností (Hägg 2015: 57). Počet útkových nití je dvakrát či třikrát menší, než počet osnovních nití. Hustota činí 22–42 vláken / 2 cm2. Textilie je tlustá 0,3–0,7 cm, průměrně 0,5 cm. Takováto látka je vhodná pro oděvy o menším množství dílů, protože látka o této tloušťce se není schopna dobře řasit (Hägg 1984a: 184). Ve dvou případech jsou fragmenty barvené.

Střih

Předpokládá se, že vesta sestávala nejméně ze tří dílů – zadního dílu a dvou předních bočních dílů, které mohly být sešité ze dvou kusů. Oděv byl natěsno vypasován na tělo a dosahoval takřka po boky. Okraje oděvu byly klenuté a opatřeny lemem. U dochovaných kusů se nezdá, že by byly použity rukávy, neboť po nich nezbyly žádné fragmenty ani švy a otvory pro paže jsou velmi velké. Pokud toto přijmeme, otvory pro paže jsou dostatečně veliké na to, aby neomezovaly v žádném pohybu. Velikosti dochovaných fragmentů svědčí o vypasování na mužské tělo (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57).

Analogie

Vesty neznáme z žádného jiného raně středověkého naleziště. Pokud se však podíváme na soudobou ikonografii či do písemných pramenů, můžeme nalézt jisté podobnosti. Z ikonografie můžeme zmínit oseberskou tapisérii, vytvořenou na počátku 9. století v Norsku, která mimo jiné znázorňuje dvě postavy v oděvech dosahujících boků či stehen, a také obrazový kámen z gotlandského Lärbro, který vyobrazuje muže s krátkým oděvem, který však může být zastrčený do kalhot.

Ačkoli staroseverská literatura nezmiňuje vesty, uvádí pončovité plášťům podobné oděvy vyrobené z lodenu či zatkávané vlny (loð-ólpa, loð-kápa), které mohly mít kapuce a rukávy a sehrály podobnou funkci jako vesty (Falk 1919: 186–189; Baetke 2006: 390; Sauckel 2014: 13, 19, 152). V anglosaské literatuře nalezneme tytéž oděvy vyrobené z kožešin, lodenu či zatkávané vlny (rocc, crusene, heden, sciccels, loðaOwen-Crocker 2004: 77, 107). Nejzajímavější analogií je však zmínka o kožešinové vestě (thorax), kterou zaznamenal Einhard, kronikář Karla Velikého, v souvislosti o svém panovníkovi:

V zimě si chránil hruď a ramena vestou z vydří nebo hranostají kožešiny. Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra.“ (Život Karla Velikého 23)


Ikonografie vyobrazující krátké oděvy. 
Hägg 1984b
: Abb. 5.2; 
Hägg 2015: Abb. 21. 

Funkce

Archeoložka Inga Hägg z povahy samotného archeologického materiálu usuzuje, že vesty byly nošeny v chladném, vlhkém a větrném počasí (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57). Vesty chápe primárně jako pracovní venkovní oblečení (Hägg 2015: 57). Můžeme však předpokládat, že užití nalezly také v domech u náchylnějších členů domácností. Ze své povahy musely být kombinovány s dalšími typy oděvů – zejména tunikami a plášti.


Rekonstrukce

Doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dvě uvěřitelné rekonstrukce vest z Haithabu. První provedl Dominik Schörkl (skupina Mannschaft der Ormrinn Brands) – výsledná vesta je vyrobena z valchovaného vlněného plátna, které je 0,6 cm tlusté. Druhý zdařilý pokus vyrobila dílna Luta’s Linen Chest z 0,3 cm tlustého kepru, který obarvila ořechem.

Dominik Schörkl a jeho verze vesty z Haithabu. 
Zdroj: Mannschaft der Ormrinn Brands.

Barvená vesta vyrobená dílnou Luta’s Linen Chest.
Zdroj: Luta’s Linen Chest


Bibliografie

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Baetke 2006 = Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Falk 1919 = Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, mit besonderer Berücksichtigung der Terminologie. Videnskapsselskapets Skrifter, II. Hist.-filos. kl. 1918, 3, Kristiania.

Hägg 1984a = Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.

Hägg 1984b = Hägg, Inga (1984). Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Aspekte und Interpretation. In: Offa, Bd. 41, 177–188

Hägg 2002 = Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181–218.

Hägg 2015 = Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Sauckel, Anita (2014). Die literarische Funktion von Kleidung in den Íslendingasögur und Íslendingaþættir, Berlin.

Organické přezky a nákončí

Úvod

Reenactoři, kteří se snaží o rekonstrukci raného středověku, jsou často konfrontováni s faktem, že i v těch nejbohatších lokalitách ve zhruba polovině všech hrobů nemáme náznaky opaskových komponentů. Absence jakéhokoli opasku se týká jak bohatě vybavených, tak méně nákladných hrobů po celé Evropě. Je samozřejmě možné, že opasky nebyly ukládány do hrobů. Tento problém však může mít i jiná řešení.

Jak ukázal reenactor János Mesteller, od opasků raného středověku se očekávalo, že budou plnit spínací a závěsnou funkci, že umožní pohodlné a rychlé zavěšení předmětů na řemíncích skrze očka, náhodně vytvořená v opasku (Mesteller 2018). V době neexistence kapes je toto řešení logické. Opasek splňující tyto základní funkce nemusí být opatřen přezkou, jak ukazují sporé raně středověké nálezy i středověká ikonografie v případě bohatých, a tak je možné absenci opasků dílem přičítat zubu času, který opasky bez nákončí nemilosrdně pohltil.

S tímto názorem se naprosto ztotožňujeme, věříme však, že jistá část z těchto opasků mohla být opatřena komponenty – přezkami a nákončími vytvořenými z kosti, parohu a mrožoviny. Následující seznam mapuje nejméně 23 přezek a nejméně 17 nákončí datovaných do období 8.-12. století. Nejméně tři komponenty byly nalezeny v hrobech, což názorně ilustruje předpoklad, který jsme právě vznesli. Ve dvou případech bylo kostěné nákončí uloženo do hrobu s dalšími opaskovými komponenty vyrobenými z kovu, a tak lze předpokládat, že se organická nákončí vyskytovala i v některých hrobech, ve kterých nyní máme pouze přezky. V níže přiloženém článku se současně snažíme ilustrovat, že se tyto materiály, které se na první pohled nezdají jako ideální pro výrobu opasků, pro zhotovování opaskových komponentů využívaly velkou část evropské historie. V tomto článku se omezíme se pouze na přezky a nákončí, neboť jiné komponenty nelze potvrdit jinak než analogicky z období pozdního středověku / raného novověku (Musée de Cluny 2019).


Samostatné přezky

Přezky vyrobené z kosti, parohu, mrožoviny a slonoviny mají v evropské minulosti tradici od začátku římské doby po raný novověk (MacGregor 1985: 103-105; Gothic ivories 2019). Z období, kterým se zde zabýváme, pocházejí dva typy přezek – jednokusové (s integrálním jazýčkem či bez něj) a vícekusové s otočným jazýčkem a přezkovou destičkou. Přinejmenším v druhém případě organické varianty kopírovaly kovové varianty. Materiálem pro výrobu se stávala kost, paroh a mrožovina. Slonovina se užívala pro přezky s náboženskou tématikou (Werner 1977; Gothic ivories 2019). Přezky jsou běžně zdobené. Jako přezky mohly posloužit také jakékoli kruhové kostěné nebo parohové předměty s navrtaným vnitřkem, avšak nejsme schopni tuto funkci prokázat.

  • Nálezy z fríských terpů, Nizozemsko
    Na fríských terpech bylo nalezeno nejméně deset kostěných přezek či jejich fragmentů (Roes 1963: 77-79, Pl. LIX:4-10). Více než polovina z nich budí zdání, že se jedná o nehotové nebo nepovedené výrobky. Přezky jsou datovány do karolinského období (Roes 1963: 79; MacGregor 1985: 105). Některé z nich si nyní popíšeme.První přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:4), pocházející z Dongjum, je dlouhá 52 mm. Byla zhotovena pro tenký opasek který byl připevněn třemi nýtky. Přezka je jednodílná. Její jazýček, nyní chybějící, se otáčel na osičce, po níž zbyl zářez. Oválná obroučka je zdobena drobným výstupkem. Přezková destička je dekorována kružidlem a dvěma linkami vyplněnými příčnými čarami.Druhá přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:5) se předchozí podobá, obroučka je však obdélníkového tvaru. Do otvoru pro opasek vybíhají dva výčnělky, které měly držet osičku a chránit jazýček. Ten chybí, ale na protější straně obroučky pro něj byl vytvořen trojúhelníkový zářez. Přezka nikdy nebyla dokončena, chybí otvory pro nýty a také osička s jazýčkem.Třetí přezka je jinačího tvaru (Roes 1963: 77, Pl. LIX:6). Skládá se z úzkého obdélníkového kusu, který je mírně prohnutý, takže lépe kopíruje pas. Přezka má dva otvory pro nýty. Otvor pro opasek je poměrně velký a kruhový. Vedle něj se nachází menší otvor, přičemž přepážka sloužila jako osička pro jazýček, který chybí. Jedná se o velmi praktický a funkční kus.Čtvrtý kus (Roes 1963: 78, Pl. LIX:7) je fragmentem elegantní přezky, z níž se zachoval kus obroučky. Ta je na okraji zdobena sériemi linek. Je opatřena trojúhelníkovým zářezem pro jazýček.Pátá přezka (Roes 1963: 77-78, Pl. LIX:8) je názornou ukázkou práce řemeslníka. Ten si připravil vhodný kus materiálu, vyřízl jej do správného tvaru, ořezal hrany budoucí obroučce a navrtal dva otvory nad sebou, které by – pokud by je propiloval – daly vzniknout otvoru obroučky. Před spojením otvorů, snad aby mohl předmět lépe uchytit bez obav o jeho poškození, řemeslník začal řezat klínovitý zářez pro opasek, když v tom přední strana praskla a řemeslník přezku vyhodil.Šestá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:9) je považována za dílo amatéra, který dílo začal zdobit dříve, než jej kompletně vymodeloval, a protože vzhled nebyl uspokojivý, přezka byla zahozena.Sedmá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:10) je široká 40 mm a tlustá 9 mm. Kvůli své masivnosti byla upevněna na úzký řemen. Přezka nikdy neměla jazýček, a řemen tak musel být po průchodu otvorem otočen a obmotán kolem zbytku opasku.

Kostěné přezky z fríských terpů. Roes 1963: Pl. LIX:4-10.

  • Ferwerd, Nizozemsko
    V leidenském muzeu je uložena obdélníková kostěná přezka z terpu Ferwerd (Roes 1963: 78, Fig. 27). Z jedné z kratších stran vybíhá ostrý trn sloužící k fixaci opasku. Přezky tohoto druhu jsou známy také ze středověku z více částí Evropy (Roes 1963: 78; MacGregor 1985: 105). Datace tohoto předmětu může být podobná, jako v případě předchozích fríských přezek.


Kostěné přezka z fríského terpu Ferwerd.
Roes 1963: 78, Fig. 27.

  • Alnwick Castle Museum, Velká Británie
    Ve sbírce vévody z Northumberlandu, která je uložena v muzeu Alnwick Castle Museum, se nacházejí dvě kostěné přezky bez provenience (Bruce 1880: 76, Cat. no. 300; MacGregor 1980: 178, Fig. 61a; MacGregor 1985: 105, Fig. 60e; Brown 1915: 293, Pl. LII:4). Zřejmě pocházejí z Anglie (MacGregor 1980: 178), stylisticky lze zařadit do námi vymezeného období. Obě jsou zdobeny kruhy vytvořenými kružidly. Jedno z nich má lichoběžníkovou obroučku s otvorem tvaru písmene T. Z boku se nachází otvor pro osičku, na který byl instalován jazýček. Na zadní straně je přezka snížena zářezem, avšak nenacházíme žádné otvory pro nýty. Přesný vzhled druhé přezky není znám, neboť se nenachází v literatuře.


Přezka ze sbírky muzea Alnwick Castle Museum.
Shora: MacGregor 1980: Fig. 61a; MacGregor 1985: Fig. 60e; Brown 1915: Pl. LII:4.

  • B.M. 1880,0802.167, Goodmanham, Velká Británie
    Patrně nejznámější přezku představuje kostěný nález z lokality Goodmanham v Yorkshiru (MacGregor 1980: 178, Fig. 61d; MacGregor 1985: 105, Fig. 60h; British Museum 2019b), který byl roku 1880 předán sirem Augustem Wollastonem Franksem do Britského muzea, kde se přezka nachází dosud pod inventárním číslem 1880,0802.167. Měří 80 × 29 mm (British Museum 2019b). Soudě podle ornamentu ve stylu Borre je možné ho datovat do 10. století. Jazýček ze slitiny mědi se stále nachází na osičce, která je vyryta přímo do kosti. Ze slitiny mědi jsou také 4 nýtky, které lemují obroučku. Na špici obroučky se nyní nachází jamka, která dříve mohla být rovněž vyplněna nýtkem. Uchycení k opasku je problematické. Z nákresů se zdá, že se mezi ornamentem nachází dva otvory, avšak na fotografii nejsou patrné (British Museum 2019b). Pokud by to tak bylo, druhá linie otvorů by se musela nacházet v poškozené části; k této variantě se zřejmě přiklání MacGregor (1985: 105). Alternativou je, že by kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, který se zdá být na samém konci přezkové destičky.

Přezka z lokality Goodmanham, B.M. 1880,0802.167.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61d; MacGregor 1985: Fig. 60h.

  • York, Velká Británie
    Další zajímavá přezka byla nalezena při vykopávkách na ulici Clifford Street v Yorku (MacGregor 1980: 179, Fig. 61f; MacGregor 1985: 105, Fig. 60i; Waterman 1959: 91, Fig. 19:6). Je vyřezána z jednoho kusu kosti a opatřena jazýčkem a osičkou ze stejného materiálu. Osička je vložena do otvoru, který je navrtán zboku. Na obroučce si u hrotu jazýčku můžeme povšimnout nepatrného zářezu, o který se měl jazýček opírat. Přezka je zdobena dvojitou cikcakovou mřížkou a propleteným uzlem, na základě kterého je možné přezku datovat do 10.-11. století. Zajímavý je systém uchycení – přezková destička přechází ve výčnělek, na jehož spodní straně se nachází háček, který byl zřejmě zaháknut do materiálu opasku.

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1985: Fig. 60i; Waterman 1959: Fig. 19:6.

  • Y.M. 1948.617, York, Velká Británie
    V téže lokalitě, při vykopávkách ulice Clifford Street v Yorku roku 1948, byla nalezena ještě jedna neméně důležitá přezka (MacGregor 1980: 179, Fig. 61e; MacGregor 1985: 105; Waterman 1959: 91, Fig. 19:7). Přezka je opět vyrobena z jednoho kusu a její rozměry jsou 4,8 × 2,7 × 0,7 cm. Hned vedle oválného otvoru se nachází menší otvor, přepážka tvořila osičku jazýčku, který chybí a jehož špice spočívala v trojúhelníkovém zářezu na obroučce. Přezka je příčně zdobena linkami. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky, zřejmě vyrobenými ze slitiny mědi (Waterman 1959: 91). Přezka je kuriózní tím, že je barvena jednolitou tmavě zelenou barvou o měděném základu. Ve středověku se této barvy u kostí dosahovalo pomocí roztoku octa, vitriolu a měděnky, anebo ponecháním v lázni z kozího mléka a měděnky v měděné nádobě uložené kvůli teplotě na několik dní do koňského hnoje (MacGregor 1985: 70).

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61eWaterman 1959: Fig. 19:7.

  • Y.M. sf.9797, York, Velká Británie
    V lokalitě Coppergate 16-22 v Yorku byl nalezen fragment přezky datovaný do 10. století (MacGregor 1999: 1942, no. 6799). Rozměr činí 24,6 × 13,5 × 6,4 mm (MacGregor 1999: 2012, no. 6799). Leštěný fragment pozůstává z kusu obroučky, na kterém můžeme vidět trojúhelníkový zářez, ve kterém spočívala špice jazýčku. Zbytek je dekorován nejspíše zvěrným ornamentem. Současné uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Přezka z Yorku, Y.M. sf.9797
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6799. 

  • Muzeum ve Winchesteru, Velká Británie
    Archeolog Adam Parsons nás upozornil na zajímavý fragment kostěné přezky, který je uložený v Winchester City Museum. V podstatě jde o přezkovou destičku, z níž vybíhá obdélník sloužící jako osička, k níž je připevněn kovový jazýček. Destička je bohatě dekorována zvěrným a florálním ornamentem a byla na opasek přinýtována čtyřmi nýty, po nichž zbyly otvory. Detailní záběry, které nám poskytl reenactor Matt Bunker, ukazují, že z obdélníku vybíhala rovněž nyní ulomená obroučka – celý komponent tak byl vytvořen z jednoho kusu.


Fragment přezky, muzeum ve Winchesteru.
Fotky pořídil Matt Bunker.

  • NM 04E1030:1307:1, Golden Lane, Irsko
    Velmi důležitým nálezem je kostěná přezka nalezená v ženském hrobě č. CXXIX na Golden Lane v Dublinu roku 2005 (Harrison – Ó Floinn 2014: 543, III. 332: 1307:1). Jedná se o jediný nález z tohoto hrobu, a jediný nám známý hrob obsahující přezku. Rozměry činí 61 × 22 mm. Konstrukce je jednodílná. Jazýček chybí a původně byl připevněn na integrální osičku. Přezka má známky nošení. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn jedním železným nýtem. Přezka je zdobena linkami a kruhy vytvořenými kružidlem.


Přezka z Golden Lane, NM 04E1030:1307:1.
Harrison – Ó Floinn 2014: III. 332: 1307:1

  • NM E190:6273, Dublin, Irsko
    Při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu byla nalezena parohová přezka tvaru obdélníku či lichoběžníku. Nakolik je nám známo, tato přezka nebyla publikována, kromě občasných zmínek (Harrison – Ó Floinn 2014: 162). Je zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do linek a skupinek po třech. Jazýček je tvořen masivním parohovým kusem, který je připevněný na osičku. Uprostřed přezkové destičky se nachází jeden otvor pro uchycení pásku. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E190:6273.

Přezka z Dublinu, NM E190:6273.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E171, Dublin, Irsko
    Na téže lokalitě, na ulici Fishamble Street v Dublinu, byla nalezena ještě jedna kostěná přezka. Stejně jako předchozím případě nejsou známy žádné konkrétní detaily, a tak můžeme usuzovat pouze na základě fotek. Z těch je patrné to, že otvor v obroučce je poměrně úzký. Přezka má zachovaný kovový jazýček, který je prohnutý a zřejmě připevněný k osičce, která je integrální součástí kostěného kusu. Obroučka je dekorována rytbou. Přezková destička je tvořena třemi masivními výběžky tvaru písmene E. Systém uchycení nám není znám. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E171.

Přezka z Dublinu, NM E171.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:11175, Dublin, Irsko
    Při dublinských vykopávkách v ulici Fishamble Street byl objeven ještě jeden parohový předmět interpretovaný jako přezka. Jedná se o poškozený výrobek. Je zdobený pletencovými ornamenty. Jedna strana má záměrně naznačené otvory pro nýty, zatímco druhá je odlomená právě za integrální osičkou, která oddělovala otvor od obroučky. Jazýček, který se otáčel směrem do otvoru, chybí. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:11175.

Přezka z Dublinu, NM E172:11175.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • B.M. 1831,1101.145, Lewis, Velká Británie
    Na počátku 19. století byl na ostrově Lewis ve Vnějších Hebridech nalezen jedinečný set šachových figurek z mrožoviny. V tomto setu byla nalezena také masivní mrožovinová přezka (MacGregor 1980: 178, Fig. 61c; MacGregor 1985: 105, Fig. 60g; British Museum 2019c). Rozměry této přezky jsou 63,41 × 29,3 × 10 mm (British Museum 2019c). Přezka se datuje, stejně jako zbytek setu, do období let 1150-1175. Jazýček je vyroben ze stejného materiálu a je připevněn na osičce z drátu ze slitiny mědi. Opasek byl připevněn na spodní stranu čtyřmi nýtky ze slitiny mědi. Vrchní strana je bohatě dekorována rytými florálními motivy, které jsou obklopeny mřížkami. V současné době je přezka uložena v Britském muzeu pod inventárním číslem 1831,1101.145.

Přezka z Lewis, B.M. 1831,1101.145.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61c; MacGregor 1985: Fig. 60g; British Museum 2019c.

  • Uherský Brod, Česká republika
    Do vymezené datace může zapadat i kostěná přezka z moravského Uherského Brodu (Hrubý 1957: 162-164, Obr. 11:7). Tento sídlištní nález je datován do 12.-13. století a českých zemích má analogie ve 13. a 14. století. Je komplikovaně sestavená ze sedmi kusů, které jsou snýtovány železnými nýty. Celková délka činí 100 mm, délka destičky je zhruba 75 mm. Jazýček je připevněný na osičce, která není integrální součástí. Boky tvoří zvýšený rámeček. Přední strana je zdobena kružidlem a rovněž prořezáváním. Způsob uchycení není znám, neboť část přezky je ulomen.


Kostěná přezka z Uherského Brodu.
Hrubý 1957: Obr. 11:7.


Samostatná nákončí

MacGregor (MacGregor 1980: 179; 1985: 105) se domníval, že opasková nákončí zhotovená z kosti či parohu s největší pravděpodobností patřily k opaskům opatřeným přezkami ze stejného materiálu. Toto by dokládaly pozdější středověké a raně novověké slonovinové sety (např. Gothic ivories 2019Musée de Cluny 2019). Nejméně ve dvou případech však nákončí byla uložena společně s kovovými opaskovými komponenty. Nákončí jsou vyrobena z kosti, parohů a mrožoviny. Tvary a jejich způsob uchycení variuje, zpravidla však kopírují kovové varianty. Všechna nákončí jsou zdobená.

  • J.W.M. 67.1884, Leicester, Velká Británie
    Zřejmě nejznámější nákončí pochází z Leicesteru. Bylo objeveno roku 1864 při výkopu ulice Highcross Street v hloubce sedmi stop (Page et al. 1907: 228, Pl. 2: Fig. 2), zřejmě v místě popisném 25 (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Je vyrobeno z kosti (MacGregor 1980: 179; 1985: 105; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Jeho rozměr činí 56 × 30 mm (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Nákončí je jazykovitě tvarované a konvexního průřezu. Povrch je hladce vyleštěný a rytý symetrickými zvířecími hlavami a akantovými listy, které jsou umístěné do prostoru mezi linkou lemující okraj nákončí. Tento typ dekorace se připisuje anglosaskému umění s karolinskými vlivy (Brøndsted 1924: 159-160). Pravý horní roh je poškozený, nákončí je zhruba z 90% kompletní. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. Datace variuje mezi 9. stoletím (Brøndsted 1924: 159) a přelomem 10. a 11. století (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Nyní je nákončí uloženo v muzeu Jewry Wall Museum v Leicesteru pod inventárním číslem 67.1884.

Nákončí z Leicesteru, J.W.M. 67.1884.
Zleva: Page et al. 1907: Pl. 2: Fig. 2; MacGregor 1980: Fig. 61g; MacGregor 1985: Fig. 60m; Thomas 2000: Fig. 3. 24c.

  • M.O.L 3993, Londýn, Velká Británie
    Druhým nejznámějším nákončím je kus, který byl zřejmě nalezen v Londýně (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Nálezové okolnosti bohužel nejsou vůbec známy, avšak v literatuře se poprvé objevuje roku 1908 (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91, Pl. LII:14). Nejnovější literatura uvádí rozměry nákončí 51,8 × 25.9 mm (Thomas 2000: Cat. no. 1132), ačkoli starší uváděla velikost 54 × 25 mm (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Jako materiál se uvádí kost / slonovina (Thomas 2000: Cat. no. 1132) či mrožovina (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. Dekorace, sestávající ze zvířat a ptáků, kteří si čelí, se zdá být symetrická. Na zadní straně se nacházejí ryté značky včetně znaku × v obdélníku (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází čtyři otvory pro nýty. Nákončí je možné datovat do stejné doby, jako nákončí z Leicesteru (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). V době existence muzea Guildhall Museum bylo nákončí uloženo tam, po jeho transformaci je nákončí uloženo v Museum of London. Kontaktovali jsme jeho kurátorku Hazel Forsyth, která nám sdělila, že současné inventární číslo je 3993 a že bohužel nejsou známy okolnosti nálezu – mohlo se jednat o náhodný nález z konce 19. století. Podle této vědkyně jsou rozměry 55 × 27 mm.

Nákončí z Londýna, Guildhall Museum 122/91.
Zleva: Guildhall Museum 1908: Pl. LII:14; Page 1909: Fig. 22; MacGregor 1980: Fig. 61h; MacGregor 1985: Fig. 60k.

  • B.M. 1879,0520.1, Londýn, Velká Británie
    MacGregor ve svých pracích (1980: 180; 1985: 105) informuje o nepublikovaném kostěného nákončí, které je podobné předchozímu kusu z londýnské sbírky. Dle jeho slov je primitivně zdobeno rytým ornamentem a je uloženo v Britském muzeu. V online katalogu tohoto muzea je možné dohledat toto nákončí pod inventárním číslem 1879,0520.1 (British Museum 2019a). Ačkoli fotografie není k dispozici, lze se v katalogu dozvědět, že bylo zřejmě nalezeno v Irsku a roku 1879 bylo darováno Williamem Edkinsem Britskému muzeu. Současně se uvádí, že není dokončené, že nese známky propletenců, délku 45 mm a lze jej zařadit do období 9.-11. století. Sue Brunningová, kurátorka raně středověké sbírky Britského muzea, odpověděla na naši prosbu a vyfotila nákončí pro tento web. Z fotek je patrné, že přední strana nákončí byla zdobena rytými lemujícímu linkami, částečně vyplněnými dekorací. Zadní strana je rovná a nedekorovaná. Nákončí nenese žádné známky po upevnění na opasek.

Nákončí uložené v Londýně, B.M. 1879,0520.1.
Fotku pořídila Sue Brunningová, kurátorka Britského muzea.

  • Y.M. 1979.7.6833, York, Velká Británie
    Dalším výrazným nálezem je kompletní kostěné nákončí, které bylo nalezeno roku 1979 ve městě York při zkoumání lokality Coppergate 16-22 (Roesdahl 1981: 115, Cat. no. YAB44; MacGregor 1985: 105; MacGregor 1999: no. 6800). Rozměry činí 62 × 24 mm. Datováno je do začátku 10. století, uloženo však bylo v kontextu přelomu 10. a 11. století (MacGregor 1999: 1943). Je oboustranně vyryté : na jedné straně najdeme proplétaný ornament, na druhé straně motiv stylizované rostliny. Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. V horní části místo otvorů pro nýty nalezneme jeden oválný, vycentrovaný výřez, kterým byl zřejmě provlečen konec řemínku. Zadní strana je v oblasti otvoru zhruba do poloviny tloušťky vykrojená tak, aby mohla přijmout kožený pásek bez odsazení. Nyní je nákončí uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1979.7.6833.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1979.7.6833.
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6800; MacGregor 1985: Fig. 60l.

  • Y.M. 1980.7.8146, York, Velká Británie
    Méně známým, avšak neméně důležitým kusem je parohové nákončí nalezené tamtéž, tedy v Yorku při zkoumání lokality Coppergate 16-22 roku 1980 (Roesdahl 1981: 113, Cat. no. YAB20; MacGregor 1999: no. 7697). Se svými rozměry 115 × 13 mm je nejdelším nákončím z Yorku. Je klasifikované jako nedokončené. Tvar představuje stylizovanou zvířecí hlavu. Prostor pro dekoraci, lemovaný linkou, je vyplněn rytým pletencovým ornamentem, který stojí blízko anglosaskému stylu Trewhiddle. Nákončí tak lze datovat do 9. století, nalezeno bylo v kontextu konce 10. a začátku 11. století (MacGregor 1999: 1942-1943). Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma železnými nýtky (Roesdahl 1981: 113). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1980.7.8146.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1980.7.8146.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 7697.

  • Y.M. sf.2162, York, Velká Británie
    Ve stejné lokalitě, tedy Coppergate 16-22 v Yorku, byl v žumpě z 11.-12. století nalezen ještě fragment jednoho předmětu, interpretovaného jako kostěné nákončí (MacGregor 1999: no. 6801). Rozměr činí 38,5 × 15 (MacGregor 1999: 2012, no. 6801). Má obdélníkový průřez, zužuje se do nyní uraženého hrotu, a strana, kde bychom mohli očekávat uchycení opasku, je rovněž poškozená. Boční strany nesou známky řezání pilkou. Fragment je zdoben linkami a křížkovou výzdobou. Uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Pravděpodobný fragment nákončí z Yorku.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6801.

  • Y.M. 1981.12.sf63, York, Velká Británie
    Roku 1981 bylo v lokalitě 5 Rougier Street v Yorku nalezeno další, zřejmě nejpozoruhodnější nákončí (Moulden – Tweddle 1986: 30-31; Moulden et al. 1999: 262, no. 85, Fig. 82b; Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je vyrobeno z kosti a je zachované zhruba z 85%; pouze boky má poničené. Jeho rozměry jsou 62,8 × 19,2 mm. Přední strana je dekorována pěti příčnými poli s kružidlovým a schodovitým ornamentem, které jsou od sebe oddělené linkami. Hrot nákončí tvoří zvířecí hlava při pohledu zvrchu – můžeme vidět její obočí, nozdry a oči, které jsou vyložené bezbarvým emailem. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází dva otvory pro nýty. Po obou stranách nákončí se dále nacházelo 6 párů železných nýtů s dekorativní funkcí. Nákončí bylo nalezeno v kulturní jámě zapečetěné vrstvou z 11.-12. století a lze jej stylisticky datovat do 9. století (Moulden – Tweddle 1986: 30-31) či 10.-11. století (Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1981.12.sf63.


Nákončí z Yorku, Y.M. 1981.12.sf63.
Thomas 2000: Fig. 3. 34h.

  • Grosvenor Museum, Chester, Velká Británie
    Roku 1964 bylo při kopání silnic v ulici Watergate Street či White Friars v anglickém Chesteru nalezeno kostěné nákončí (Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13; Lloyd-Morgan 1994: 98, No. 1, Fig. 112; Thomas 2000: Cat. no. 1140). Je téměř kompletní. Jeho rozměry jsou 56,6 × 20,5 × 5 mm (Griffiths 1991: 260). Datace může být stejná, jako v případě nákončí z Leicesteru a Londýna. Tvar je jazykovitý. Zadní strana je plochá, zatímco přední je rytá hlubokým ornamentem, který sestává ze stylizace rostliny (bodláku?) a dvou čelících si zvířat. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. V současné době je nákončí uloženo v muzeu Grosvenor Museum v Chesteru pod neznámým inventárním číslem.


Nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13, Pl. 2:13.

  • Chester, Velká Británie
    Během vykopávek, které proběhly v letech 1975-8 v lokalitě Abbey Green v Chesteru, byla při přetínání cesty z pozdního saského období nalezena jáma, v níž se nacházel kostěný předmět podobný nákončí (Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14; Lloyd-Morgan 1994). Interpretaci předmětu podporuje tvar, rozměr 69 × 16,7 × 5,8 mm i dekorace, kterou na obou stranách tvoří dvě lemující linie, které na přední straně vyplňují ryté pletence. Pokud by se jednalo o nákončí, znamenalo by to, že bylo vyhozeno před dokončením. Mohlo se však jednat také o nehotový model sloužící k sériové výrobě odlévaných nákončí nebo o pokusný výrobek. Datace směřuje k 10. století. Umístění a katalogové číslo tohoto předmětu není známo.


Možné nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14, Pl. 2:14.

  • NM E71:10172, Dublin, Irsko
    Další pravděpodobné kostěné nákončí bylo nalezeno při vykopávkách v ulici High Street v Dublinu (Lang – Caulfield 1988: Fig. 121). Ačkoli opět nemá otvory pro uchycení, jeho tvar a rozměry kolem 35 × 20 × 4 mm nasvědčují, že předmět mohl mít tuto funkci. Artefakt je vysoce leštěný a na obou stranách zdobený pletencovou rytinou. Uprostřed plochy se nachází jeden otvor. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současnosti je předmět vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E71:10172.


Možné nákončí z Dublinu, NM E71:10172.
Lang – Caulfield 1988: Fig. 121.

  • NM E43:2405, Dublin, Irsko
    V ulici High Street v Dublinu bylo nalezeno ještě jedno nákončí, vyrobené z parohu. Není publikované. Nakolik můžeme soudit z fotek, je zdobeno kruhy poskládanými do křížků. Nákončí je opatřena dvěma otvory pro nýty a spodní strana je zřejmě v oblasti otvorů snížena zářezem. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je nákončí vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E43:2405.

Nákončí z Dublinu, NM E43:2405.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:1938, Dublin, Irsko
    Kostěné nákončí bylo nalezeno také při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu. Nakolik je nám známo, toto nákončí nebylo publikováno. Pokud lze soudit z fotek, je zhruba 80 mm dlouhé a zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do obdélníků vyplněných vyrytými perličkami. Hrot nákončí tvoří stylizovanou hlavu zvířete s ušima, očima a čumákem. Kožený pásek byl původně zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky. Přední strana držící opasek je však utržena v linii otvorů pro nýty. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:1938.

Nákončí z Dublinu, NM E172:1938.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • 594-358/82, Mikulčice, Česká republika
    Roku 1982 bylo v Mikulčicích nalezeno drobné nákončí vyrobené z parohu (Kavánová 1995: 234, 293, Kat. no. 689, Abb. XLVIII:3, Taf. 32:3). Jeho velikost je 30 × 16 × 8 mm. Je jazykovitého tvaru. Boční strany jsou zkosené, zatímco z prostředka vystupuje zvýšený profil, na kterém se nachází železný nýt. Všechny tři plochy vrchní strany nákoční jsou zdobené kružidlem. Uchycení na opasek mohlo být provedeno pouze ze spodní strany nákončí, jelikož se na nákončí nenachází žádný zářez.


Nákončí z Mikulčic, 594-358/82.
Kavánová 1995: Abb. XLVIII:3,

  • Lund, Švédsko
    Během výkopu na lokalitě Thulehuset v Lundu roku 1961 bylo nalezeno kostěné nákončí (Blomqvist 1963: 190-192, Fig. 205). Kvůli absenci této literatury můžeme pouze konstatovat, že je zdobeno nízkou reliéfní řezbou v uměleckém stylu Borre, díky čemuž může být datována stejně, jako přezka z Goodmanhamu (MacGregor 1980: 180; 1985: 105).

 

  • SHM 35000: F 23357, Birka, Švédsko
    Ze sídlištního kontextu Birky (Svarta jorden) pochází další, jen hrubě opracované a zřejmě nedodělané kostěné nákončí. Je jazykovitého tvaru, zhruba 60 mm dlouhé. Je zdobeno dvojtou cikcak páskou na šrafovaném pozadí. Museum je uloženo v Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem SHM 35000: F 23357.


Nákončí ze Svarta jorden, Birka.
Fotky pořídil Pavel Voronin.

  • Lindholm Høje, Dánsko
    Kromobyčejně zajímavý nález představuje kostěné nákončí, které bylo nalezeno v hrobu č. 1332 v dánské lokalitě Lindholm Høje (Ramskou 1976: 49-50, Fig. 149). Nákončí bylo nalezeno v pěti kusech, avšak dnes je díky konzervátorům vcelku. Rozměry činí 108 × 19 × 0,2-0,3 mm. Vrchní strana je pokryje dvěma řadami prstencového ornamentu, zatímco spodní strana je nezdobená. Oba konce jsou poškozené, a tak nevíme jak bylo nákončí upevněno. Velmi důležitou informací je fakt, že nákončí bylo nalezeno s pasující železnou přezkou. Nákončí tak může být odpovědí na otázku, proč řada hrobů byla vybavena pouze kovovými přezkami a nikoli nákončími.

Přezka a nákončí z hrobu č. 1332 v Lindholm Høje.
Nahoře: Ramskou 1976: Fig. 149, dole: fotografie Betra Tessense.

  • 64.6.78, Homokmégy-Halom, Maďarsko
    Další význačný nález kostěného nákončí uloženého do hrobu pochází z hrobu č. 7 z maďarské lokality Homokmégy-Halom, která byla objevena v letech 1951-1952 při dolování písku (Fodor 1996: 314, Fig. 2). Podle archeologa Flóriána Haranga lze hrob datovat do 10. století. Nákončí má rozměry 104,3×27,4 mm. Podle Fodora se jedná o unikátní nález v rámci Maďarska (Fodor 1996: 314). Je dekorováno kružidlovou výzdobou, mezi kterou se nacházejí ozdobné trojcípé zářezy. Nákončí bylo k opasku připevněno třemi železnými nýty – jedním na špici, dvěma v zadní části. Spodní strana není dekorována. Nákončí bylo původně připevněno na opasek, který obsahoval pozlacená stříbrná kování, a tak nemůže být řeč o tom, že by nákončí bylo levným výrobkem. Dnes je nákončí uloženo v muzeu Miski Károly Museum ve městě Kalosca pod inventárním číslem 64.6.78.


Nákončí z lokality Homokmégy-Halom, 64.6.78.
Zdroj: Fodor 1996: Fig. 2.


Závěr

Tento článek názorně ukázal, že opaskové komponenty vyrobené z organických materiálů mají v raném středověku své místo. Koncentrují se zejména v sídlištích v České republice, Irsku, Nizozemsku, Švédsku a Velké Británii, ve kterých se zachovaly jako odpadové předměty, ale nejméně ve třech případech je evidujeme i v hrobech. Jedná se o nesourodou skupinu objektů, která vrhá zajímavé světlo na raně středověké oděvnictví, výrobní proces a kopírování oficiálního umění. V neposlední řadě může být odpovědí na otázku, proč v hrobech absentují kovové komponenty.


Poděkování

Tento článek by nevznikl bez pomoci celé řady lidí. Předně děkuji Monice Barákové, že ve mně opětovně probudila zájem o toto téma. Dále děkuji Davidu Constantinovi, který mne vybavil literaturou a velkou část výzkumu již provedl sám ve své práci o výrobě z kosti, parohu a rohu. Dík patří také Aremu Pedersenovi a Denisu Starcevovi, kteří mi rovněž dodali chybějící literaturu. Romanu Královi sem neskonale vděčný za upozornění na nález z Mikulčic. Bert Tessens má můj dík za upozornění na nález z Lindholm Høje. Nemenší uznání náleží Šuriku Morjakovovi, který mne upozornil na nález z Birky. Jsem zavázaný rovněž Flóriánu Harangovi, který mne nasměroval na maďarský nález. Poděkovat bych chtěl také Mattu Bunkerovi a Pavlu Voroninovi, kteří vytvořili velmi detailní fotografie nálezů ve winchesterském a stockholmském muzeu. Mé neskonalé díky si zaslouží Hazel Forsyth z Museum of London a Sue Brunning z Britského muzea, které mi poskytly interní informace o londýnských nákončích. Na posledním, čestném místě, bych chtěl zmínit archeologa Adama Parsonse, zručného výrobce, který se mnou ochotně konzultoval tento seznam.


Literatura

Backhouse, J. – Turner, D. H. – Webster, L. (1984). The Golden Age of Anglo-Saxon Art 966-1066, London.

Blomqvist, Ragnar (1963). Vardagsliv i lerhyddor. In: Blomqvist, Ragnar – Mårtensson, Anders W. Thulegrävningen 1961. Archaeologica Lundensia – Investigationes de antiqvitatibus urbis Lundae II, Lund, 136-212.

British Museum (2019a). Strap-end, Museum number 1879,0520.1. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67455&partId=1&searchText=bone+strap&page=1887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019b). Buckle, Museum number 1880,0802.167. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67323&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019c). Buckle, Museum number 1831,1101.145. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=6238&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

Brown, G. Baldwin. (1915). The Arts in Early England, v. 3-4, New York, Dutton.

Bruce, J. Collingwood (1880). A Descriptive catalogue of antiquities, chiefly British, at Alnwick Castle, Newcastle-upon-Tyne.

Brøndsted, Johannes (1924). Early English Ornament : The Sources, Development, and Relations to Foreign Styles of Pre-Norman Ornamental Art in England, London – Copenhagen.

Fodor, István (1996). The Ancient Hungarians : exhibition catalogue, Budapest.

Gothic ivories (2019). Belt buckles and pendants. Elektronický zdroj: http://gothicivories.courtauld.ac.uk/search/results.html?n=1&qs=belt%20buckle, navštíveno 5.1.2019.

Griffiths, W. G. (1991). Anglo-Saxon England and the Irish Sea Region AD 800-1100, University of Durham.

Guildhall Museum (1908). Catalogue of the Collection of London Antiquities in the Guildhall Museum, London.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hrubý, Vilém (1957). Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. In: Památky archeologické 48, 118-217.

Kavánová, Blanka (1995). Knochen- und Geweihindustrie in Mikulčice. In: Studien zum Burgwall von Mikulčice I., Brno, 113-378.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

Lloyd-Morgan, Glenys (1994). Bone Artefacts. In: Ward, Simon et al. Excavations at Chester: Saxon Occupation within the Roman Fortress-sites excavated 1971-81, Chester, 98-9.

MacGregor, Arthur (1980). Skeletal materials: their structure, technology and utilisation c. A.D. 400–1200, Durham theses, Durham University.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Mesteller, János (2018). Some points about the leather of the belts and suspensions in connection with historical reconstruction of the viking age. Elektronický zdroj: http://keletiszovetseg.hu/some-points-about-belts.html, navštíveno 5.1.2019.

Moulden, Joan – Tweddle, Dominic (1986). Anglo-Scandinavian Settlement South-west of the Ouse, The Archaeology of York, Anglo-Scandinavian York, 8/1, London.

Moulden, J. – Logan, E. – Tweddle, D. (1999). Catalogue of Anglian Sites. In: Addyman, P. V. (ed.). Anglian York: a survey of the evidence, The Archaeology of York, Anglian York, 7/2, York, 231-294.

Musée de Cluny (2019). Laine grise et boucle d’ivoire. Elektronický zdroj: https://www.photo.rmn.fr/C.aspx?VP3=SearchResult&IID=2C6NU0QEQY9E, navštíveno 5.1.2019.

Page, W. – Lee, J. M. – McKinley, R. A. (1907). The Victoria history of the county of Leicester. London : Constable.

Page, William (1909). The Victoria history of London, including London within the Bars, Westminster, & Southwark, London : Constable.

Ramskou, Thorkild (1976). Lindholm Høje : Gravpladsen, Copenhagen.

Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl, Else (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Waterman, Dudley M. (1959). Late Saxon, Viking, and Early Medieval Finds from York. In: Archaeologia 97, s. 59–105.

Werner, Joachim (1977). Zu den Knochenschnallen und Reliquiarschnallen des 6. Jahrhunderts. In: Werner, Joachim (Hrsg.). Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961-1968, Augsburg, 275-351.

Bronze Anglo-Saxon Sword Pommels

In the last months, I have been in touch with Dr. Lee Jones, the early medieval sword enthusiast and collector (http://vikingsword.com). Our cooperation led to two articles published on these websites (see Private Sword with a Wooden Hilt and A Curonian Sword from a Private Collection). This time, Mr. Jones shared another interesting piece from his collection. This article will describe it, as well as the closest analogies, since it seems that the type is rather vaguely defined.

bronze-sword bronze-sword2 bronze-sword3 bronze-sword4bronze-5-lobe-hilt-dbronze-5-lobe-hilt-cbronze-5-lobe-hilt-bbronze-5-lobe-hilt-abronze-5-lobe-blade-dbronze-5-lobe-blade-bThe sword owned by Mr. Jones.


The sword owned by Mr. Jones

The sword, that can be seen above, belongs to Mr. Lee Jones “for several decades” and was probably bought in an auction or at Ebay as other swords in his collection. As far as we can judge, it seems to be a genuine piece that shows the application of original technology.

In the current state, the sword is 676 mm long and weighs 531 grams. The iron blade, which is in poor condition with severe losses, is 540 mm long, 36.8-25.0 mm wide (36.8, 33.3, 29.9, 27.9, 26.8, 25.0 mm taken at roughly 100 mm intervals) and 5.2-3.5 mm thick (5.2, 6.4, 3.8, 4.7, 4.1, 3.5 mm taken at 100 mm intervals). The blade seems to be somewhat lenticular in cross section; towards the hilt the remain is thickest at the midline, proceeding towards the tip the faces of the blade become fairly flat. If the corrosion is hiding a fuller, then it must be quite shallow. There is no evidence of pattern welding or inlays.

The hilt is 136 mm long in the mid-line. The upper part of the hilt is formed by the five-lobed pommel and adjacent upper guard that are each cast in copper alloy. As they are loose, we can see they are semi-hollow castings. The intended display surfaces are smooth and in very good condition. The pommel is 65.6 mm long, 28.9 mm high (central lobe; 19.4 and 18.6 mm for intermediate lobes, 10.8 and 10.5 mm for outer lobes) and 18.9 mm thick (central lobe; 16.4 and 16.0 mm for intermediate lobes, 13.0 and 12.2 mm for outer lobes). The thickness of the wall of the pommel varies from 2.8 to 5.0 mm at edge. The upper guard of concavo-convex shape copies the curvature of the pommel. There is a raised ridge line on the surfaces of the guard. The length of the upper guard is 74.0 mm, while it’s height is 8.7 mm and the thickness 20.5 mm (central; 14.6 mm peripheral). The grip area tang shows no traces of organic material. The tang in that area is 88 mm long, 17.0-10.0 mm wide (17.0 mm at cross-guard, 12.9 mm mid, 10.0 mm at pommel) and 5.1-4.2 mm thick (5.1 mm at cross-guard, 4.9 mm mid, 4.2 mm at pommel). The curved, convexo-concave cross-guard is of iron showing moderate corrosion; the scale and cross section are consistent with the upper guard and in one place there is a suggestion of a ridge line. The cross-guard is 106.6 mm long. The height of the cross-guard is 24.1 mm (greatest extent including the arc), or 8.9-11.2 mm (8.9 and 9.3 mm peripheral, 11.2 mm central), if the arc is not taken in account. The thickness of the central part of the cross-guard is 17.3 mm and it continuosly tapers to 12.9 / 14.5 mm in the middle and 9.8 / 10.4 mm at the ends.


Broader perspective

The sword of Mr. Jones is quite rare and the searching for close analogies is not possible without dificulties. Especially the cast 5-lobed pommel seems to be almost absent in the literature. Before anything else, let us describe the sword from the perspective of current sword typologies.

Petersen’s typology
The sword type with curved guards and peened 5-lobed cast pommel is not present in Jan Petersen’s typology (Petersen 1919). However, there are some types that stand very close to the sword owned by Mr. Jones. 15 types or variants of Petersen’s typology (main types L, O, K, Q, T, X, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 17, 18, 19) apply the curved cross-guards, from which at least 12 types or variants (main types L, O, P, Q, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 19) use curved cross-guard and curved upper guard/pommel at the same time. At least 5 types or variants (main types L, O, Z; special types 14, 19) use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels at the same time.

There are at least two Petersen hilt types that use components cast in copper alloy: type O and type W. At least four Petersen’s types or variants (K, O, R, S) apply 5-lobed pommels connected to upper guards by two rivets or a semicircular rivet. Specifically, a 5-lobed variant of types R and S have a very similarly looking pommel. However, none of these four types or variants uses the construction with the peened tang. From a construction point of view, the closest types are L and Z, as they use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels that are sometimes peened. Moreover, the general shape of the pommels of these types is quite close to the pommel of the sword owned by Mr. Jones. Even there is no identical example in Scandinavia, this approach of searching for analogies tells us there was a tendency to use mentioned features in Europe of 10th and 11th century.

petersen-typologyPetersen’s typology, vizualized by Jones 2002: 18-19.

Jakobsson’s design principles
Swedish archaeologist Mikael Jakobsson (1992) arranged Petersen’s types into 6 so-called design principles, the larger groups of hilts that use the same features, and enriched Norwegian-centric Petersen with many useful distribution maps. In this context, we will mention the principle 2, 3 and 5.

Design principle 2 represents 3-lobed pommels, including also types L and Z. According to Jakobsson, this principle can be dated between late 8th and early 11th century and it contains no less than 26% of European swords. The principle is widespread across the Europe; 37% of examples come from Norway, 12% from Sweden, 9% from Finland, 4% from Denmark, 15% from Western Europe and 23% from Eastern Europe.

The principle 3 is described as a group of swords that use 5-lobed pommel. According to Jakobsson, this principe is the least frequent, counting just 5% of European early medieval swords. 49% of examples were found in Norway, 5% come from Sweden, 30% from Western Europe and 15% from Eastern Europe. Jakobsson undestands principle 3 as a development of the principle 2 and the usage can be dated to period between early 9th and mid 10th century in Scandinavia.

Design principle 5 comprises swords with curved cross-guards. Swords with this feature represent 26% of early medieval European swords. In Scandinavia, they can be dated to the period from early 9th to late 11th century. 71% of examples come from Norway, 7% from Sweden, 5% from Finland, 1% from Denmark, 10% from Western Europe and 6% from Eastern Europe.

The sword of Mr. Jones can be described as a sword that belongs to design principles 3 and 5. More or less close analogies can be found in all three named categories. The advantage of Jakobsson’s work lies in the fact that he maps the bigger groups of swords within Europe.

jakobssonJakobsson’s design principles, taken from Jakobsson 1992: 27, Fig. 1.

Wheeler’s typology
In his book, Sir Mortimer Wheeler described 7 Scandinavian hilt forms that occur in Britain (1927: 31-37, Fig. 13). Even though it rather reduces the actual reality, it is still being used by British academia. The sword of Mr. Jones stands close to Wheeler’s type V and VI, which visually corresponds to Petersen’s types L and Z. Type V is said to have very curved guards and a peened pommel with a big central lobe, while type VI has slightly curved guards and 3-lobed pommel that is riveted to the upper guard. Type V is therefore a closer choice. The final remark of this section is that swords of the British origin are imprecisely categorized, leading to the constant need of classifying uncommon swords as variants.

WheelerWheeler’s typology, taken from Wheeler 1927: 32, Fig. 13.

Geibig’s combination typology
German scholar Alfred Geibig presented his study on early medieval blades and hilts in 1991 (Geibig 1991). His typology of hilts, which comprises of combination of differently shaped hilt components, is based upon detailed study of several hundred swords from what is now Germany. The book made Continental corpus accessible and the careful and precise work led to conclusion that it is considered to be one of the most solid studies in the field. Geibig classified 19 combination types, dated to the period between 9th and 12th century.

The combination type 7 describes the form of the hilt that is visually identical with the sword of Mr. Jones. According to Geibig, the 5-lobed pommel rests at the pommel guard and both these components are attached by the exposed peened tang. According to Geibig, this combination type is equal to Petersen’s type L, even though there is a little different shape of the cross-guard: type L cross-guards are more pointed from the top view, while combination type 7 cross-guards are rounded.
geibig
Geibig’s combination type 7, taken from Geibig 1991: 47, Abb. 8.

Cast pommel : the identification problem

The sword might seem to a closed case with the result it belongs to type L. The problem occurs when we realize that cast pommels do not belong to Petersen’s type L swords. In the most recent article about Petersen’s type L swords (Aksdal 2017), there is no mention about copper alloy pommels. I have contacted the Mr. Jostein Aksdal, the author of the article, asking him for definition of the sword. His response was that the curvature of the pommel and attachment correspond to Petersen’s type L, but the presence of cast components and 5-lobed pommel prevent the sword to be labelled as Petersen’s type L sword. Mr. Askdal suggested the sword could be what he calls “British version of type S”. His final conclusion is worth of quoting:

My experience is that Viking Age sword chronology needs more detailed studies, identifying sub-types and local-regional types of swords from the Viking Age.

Therefore, we should follow this advise and have a look what the British archeological material has to offer.


An analysis

To our surprise, the material is quite impressive and offers good analogies, but it is poorly described as a whole. We will try to mention the swords that have curved guards and 5-lobed pommels. A closer attention will be given to cast elements.

Swords already labeled as Petersen’s type L
To contradict the Mr. Aksdal’s argumentation, we have to state there already are swords with cast components and 5-lobed pommels in his own article, classified as Petersen’s type L swords. In the museum of Norwich, a decorated 5-lobed sword pommel cast in bronze is stored (Bjørn – Shetelig 1940: 61; Davidson 1962: 55-56). The pommel is classified as a part of a Petersen’s type L sword (Aksdal 2017: 87, Catalogue B:26). The second example is the sword from Surrey (1996.0604.1; British museum 2018), which has 5-lobed pommel and guards cast in bronze. Again, the sword is categorized as Petersen’s type L by Mr. Askdal (2017: 87, Catalogue B:34). To be fair, these pommels are rather asymetrical and their lobes are more pointed, compared to the sword of Mr. Jones. To sum up, the sword from Surrey still represents one of the closest analogies.

casted_type_L
The pommel from Norwich (left) and the sword from Surrey (right).
Taken from Davidson 1962: Fig. 41a and British museum 2018.

type L
The distribution of type L swords in Great Britain.
Aksdal 2017: Fig. 8.

Loose cast pommels
Searching for loose cast pommels, we have found 87 examples dated to 9th-12th century Britain. We can divide them between several types according to their construction and general shape:

  1. pommel attached to the upper guard, without exposed peened tang
    1. Petersen’s type O (Petersen 1919: 126-134) / Geibig’s combination type 9 (Geibig 1991: 50-52, Abb. 10)
    2. Petersen’s type R (Petersen 1919: 140-142) / Wheeler III (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:3)
  2. pommel attached to the upper guard, with exposed peened tang
    1. lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
    2. not lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
  3. one-pieced pommel with exposed peened tang
    1. Petersen’s type K (Petersen 1919: 105-110) / Wheeler IV (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:4) / Geibig’s combination type 6 (Geibig 1991: 44-47, Abb. 7)
    2. Petersen’s type L or Z (Petersen 1919: 112-121, 175-177) /  Wheeler V or VI (Wheeler 1927: 35, Abb. 13:5-6) / Geibig’s combination type 7 (Geibig 1991: 47-48, Abb. 8)
    3. Petersen’s type X (Petersen 1919: 158-167) / Geibig’s combination type 12 (Geibig 1991: 56-60, Abb. 13)
    4. Geibig’s combination type 14 and 15 (Geibig 1991: 63-70, Abb. 15-16)


Distribution of loose cast pommel from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

As we can see, cast pommels were used for various typologically and chronologically different hilts, and therefore we can speak of a kind of tradition. The tradition is more obvious when we realize that cast pommels occur in the period from the earliest phase of Anglo-Saxon period to at least High Medieval. 87 pieces are made of copper alloy, 1 piece is cast in lead. The pommels depicted on our map are loose, found separated from the sword or just with a fragment of tang, which is also striking. According to Anglo-Saxon living history expert Paul Mortimer, such a big number is not coincidence and the pommels could be violently torn off during a ritual destruction, for example.

We can also notice that lobed curved pommels attached to upper guards with exposed peened tang represent a majority of the loose pommel. On the map, there are 56 finds that are mostly concentrated in East and West Midlands, East of England, Yorkshire and the Humber and South East England regions. This distribution corresponds to the distribution of Petersen’s type L swords quite well. There are at least two more pommels of this form in the private collection of Mr. Justin Mercier. This kind of popularity can mirror the fact that hollow upper guards and pommels peened to the tang could be done more easily than other types of constructions. It is surprising there are such an huge amount of sword pommels that are not described in the literature. On the website of Portable Antiquities Scheme, the pommels of this type are described as croissant-shaped pommels, Petersen’s type L pommels or Wheeler’s type VI by contributing editors.

The regular lengths of type 2.1.1. pommels are 44.8-65 mm, while the maximum height reaches from 20.6 to 32.2 mm. The pommels have thicknesses of 14-23.7 mm; the thickness of the casing is 2-5 mm. The weight is around 27.4-77.55 g (some heavier pieces include fragments of tangs). The pommel of the Mr. Jones’s sword is slightly longer, but other dimensions do match precisely.

sword-pommelsLoose cast pommels of the type 2.1.1. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.


Loose cast guards
In addition, we can shortly discuss the cast guards. In the following list, we have collected 6 cross-guards and 13 upper guards cast in copper alloy in 9th-12th century Britain. The following division was made:

  1. Cross-guard (6 pieces)
  2. Upper guard
    1. Guard with curved upper part (10 pieces)
    2. Guard with straight upper part (3 pieces)


Distribution of loose cast guards from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

Again, copper alloy components are distributed across the same regions. Regarding the cross-guards, every piece is unique. The number of cross-guards is lower that the number of upper guards, which may suggests that the cast cross-guards could have been used less often. That could correspond with the fact that the sword of Mr. Jones combines an iron guard and a cast upper guard and pommel.

The upper guards are divided to two categories. The category 2.1. is the most interesting for us, as the upper guard of the examined sword falls into this group. The most of guards in this category were dated to Late Middle Ages by the PAS website, but we believe this is incorrect. Not only two finds are dated to Early Medieval period, but they closely resembles the type L upper guards in shapes, proportions and sizes (see for example Aksdal 2017: Tab. 1-2). In this group, we can find curved and mostly hollow guards with a small rectangular hole for the tang. They are 56.78-87.7 mm long, 6.54-21.05 mm high and 12.77-22 mm thick. The guard of Mr. Jones’s sword fits in these categories. However, there are also some difference: the ends of guards are not flattened and there is no evidence of the central raised ridge line.

The upper guard of Mr. Jones’s sword is 74 mm long, while the pommel is 65.6 mm long, so the difference in lengths is 8.4 mm. We have already told that the length of loose pommels varies between 44.8-65 mm. In proportion to loose upper guards, the difference is 11.98-16.54 mm. The thicknesses of loose components are comparable (14-23.7 mm : 12.77-22 mm). The future examination can reveal whether the loose pommels and loose upper guards do fit or not.

guardLoose cast upper guards. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.

For the next part of the analysis, we have to ask whether there is any complete sword that applies curved guards and peened cast 5-lobed pommel.

Wallingford Bridge type
In 1967, Vera Evison published an interesting study about an unmapped type of Anglo-Saxon swords that stand close to Petersen’s type L and Z (Evison 1967). The main feature that differentiates this type from Petersen’s is a differently shaped guard. Mrs. Evison called the examined group Wallingford Bridge sword type and suggested they were made in souther England in 10th-11th century. Even though there are only 9 examples in England (7 of which were found in the River Thames) and they rather resemble Petersen’s type Z / Wheeler’s type VI when it comes to the construction, we believe the study is an important step forward to show the complexity of local and transitional variants. If the concept is correct, then the sword of Mr. Jones and the pommels of the type 2.1.1. stand between Petersen’s types L, S and Z, not only by the form, but also by the chronology, just as Wallingford Bridge type does. Generally speaking, type L is the closest and it should be legit to call Mr. Jones’s sword type L variant until a more precise typology is invented.

wallingfordWallingford Bridge type swords (Evison 1967: 162, Fig. 1).

In the Evison’s article, we can find a reference to the sword from Mileham, which seems to be a second close analogy to our sword (Evison 1967: 185, Fig. 3b, 6a). This sword has copper alloy hilt components, including a richly decorated guard and an one-pieced pommel of our type 3.2. To our knowledge, there are no closer published paralels of Mr. Jones’s sword than swords from Surrey and Mileham. Therefore, the sword of Mr. Jones can be called unique in that regard.

mileham
The sword from Mileham (Evison 1967: Fig. 3b, 6a).

Auctions
In 2012, a discussion about loose cast 5-lobed pommel arised on MyArmoury.com. Shane Allee, a member of the forum, posted a picture of the sword, that was sold on Ebay more than 15 years ago. The sword seems to belong to the same type as Mr. Jones’s sword. However, we do not have any particularised information about the sword.

unknown-auction
The sword sold on Ebay.


Conclusion

In the first part of this article, we tried to describe an unusual sword from a private collection. The uniqueness of such a sword led us to a type that stood aside completely unnoticed. The closest analogies were found in 10th-11th century Britain, a country where the mixture of styles created a variety of transitional swords that apply different contructions, shapes and materials altogether. Nevetherless, it will require a brilliant mind and a huge time reserve to arrange the swords in a realistic way.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.

Stone carving from Eberston, Britain. Taken from Grove 1938: 256, Fig. 5.


Bibliography

Aksdal 2017 = Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Bjørn – Shetelig 1940 = Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

British museum 2018 = Sword from Surrey, Shepperton, Museum number 1996,0604.1. Electronic source, http:// www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=84 887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, visited 31th October 2018.

Evison 1967 = Evison, Vera I. (1967). A Sword From the Thames at Wallingford Bridge. In: The Archaeological Journal 124(1): 160–189.

Davidson 1962 = Davidson, Hilda R. Ellis (1962). The Sword in Anglo-Saxon England. Its Archaeology and Literature, Oxford.

Geibig 1991 = Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Grove 1938 = Grove, L. R. A. (1938). Five Viking-Period Swords. In: The Antiquaries Journal, 18(03): 251–257.

Jakobsson 1992 = Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones 2002 = Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Petersen 1919 = Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Wheeler 1927 = Wheeler, R.E.M. (1927) London and the Vikings. London Museum Catalogues: No 1, London.

Jakobssonovy principy jílců

Na revoluční práci Jana Petersena De Norske Vikingesverd (1919) navázala řada autorů, kteří se snažili Petersenovu typologii upravit, doplnit anebo nahradit vlastními schématy. Jedním z nich je Mikael Jakobsson, který ve své práci Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992) představil poněkud odlišný přístup. Na něj se nyní podíváme.

kniha

Práce Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Válečnická ideologie a typologie vikinských mečů], která je publikovanou doktorskou prací autora, je seriózním a velmi propracovaným počinem, jehož přínos spatřuji především v pokročilé analýze, která těží z dat shromážděných z velké části Evropy. Jeho cílem není přímo revidování Petersenových jílcových typů, se kterými v podstatě souhlasí, nýbrž se rozhodl pro vymezení velkých skupin jílců využívajících podobných konstrukčních rysů – tyto skupiny pak nazývá principy. Zatímco Petersen vyčlenil tři principy (skupina s vícelaločnou hlavicí, skupina se zjednodušenou hlavicí, skupina nezařaditelných typů), Jakobsson rozšiřuje dělení na 6, respektive 7.

  1. trojúhelníková hlavice
  2. trojlaločná hlavice
  3. pěti a více laločná hlavice
  4. absentující hlavice
  5. zahnutá záštita
  6. jednodílná hlavice
  7. nezařaditelné

principy

Princip 1 : trojúhelníková hlavice

Odpovídá Petersenovým základním typům A, B, C, H, I a speciálním typům 3, 6, 8 a 15. Meče užívající tohoto principu tvoří podstatnou část mečového materiálu – podle Jakobssona nejméně 884 kusů (48%). V Norsku tomuto principu odpovídá 529 kusů (60%), ve Švédsku 147 (17%), ve Finsku 81 (9%), v Dánsku 4 (0,5%), v západní Evropě 94 (11%) a ve východní Evropě 29 (3%). Svůj původ mají v kontinentálních mečích s pyramidovou hlavicí. Do Skandinávie se tento princip dostává v polovině či na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přetrvává zde do poloviny 10. století.

princip1-typyTypy mečů odpovídající principu 1.

princip1-rozsireniRozšíření principu 1 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 2 : trojlaločná hlavice

Zahrnuje varianty typu A, typ Mannheim, speciální typy 1 a 2, typ Mannheim/Speyer, typ D, speciální typy 14 a 6, typ L, starší varianta typu X, speciální typ 13, typ E, speciální typ 19, typy U, V, R, S, T a Z. Tento princip se uplatňuje u nejméně 492 mečů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 188 kusů (37%), ve Švédsku 58 (12%), ve Finsku 43 (9%), v Dánsku 18 (4%), v západní Evropě 75 (15%) a ve východní Evropě 110 (23%). Původ lze spatřovat v merovejských mečích, trojlaločná hlavice vychází z hlavice se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přiživen z Anglie v 9. století zde setrval až do začátku 11. století.

princip2-typyTypy mečů odpovídající principu 2.

princip1-rozsireni
Rozšíření principu 2 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 3 : pěti a více laločná hlavice

Zahrnuje typ K, O a pětilaločnou variantu typu S. Tento princip je nejméně početný – nejméně 88 mečů (5%) – a souvisí s principem 2. V Norsku tomuto principu odpovídá 44 kusů (49%), ve Švédsku 4 (5%), ve Finsku žádný, v Dánsku 1 (1%), v západní Evropě 26 (30%) a ve východní Evropě 13 (15%). Princip 3 vzešel, stejně jako princip 2, z merovejských mečů s hlavicí se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na počátku 9. století a přečkal do poloviny 10. století.

princip3-typyTypy mečů odpovídající principu 3.

princip3-rozsireni
Rozšíření principu 3 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 4 : absentující hlavice

Tento princip, vyznačující se vrchní záštitou, která nahrazuje hlavici, zahrnuje typy M, P, Q, Y, Æ a speciální typy 5, 17 a 18. Počet mečů užívajících tento princip je nejméně 712 (39%). Nutno podotknout, že typ M je vůbec nejpočetnějším typem mečů s nejméně 432 zástupci (17%). V Norsku principu 4 odpovídá 631 kusů (89%), ve Švédsku 23 (3%), ve Finsku 14 (2%), v Dánsku 2 (0,3%), v západní Evropě 28 (4%) a ve východní Evropě 14 (2%). Princip 4 se objevil v 9. století a vytratil se v průběhu 11. století.

princip4-typyTypy mečů odpovídající principu 4.

princip4-rozsireni
Rozšíření principu 4 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 5 : zahnutá záštita

Zahrnuje typ L, varianty typů O, K a X, typ Q, T, Y, Z, Æ, speciální typy 7, 14, 15, 16, 17, 18 a 19. Meče využívající princip 5 čítají nejméně 482 kusů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 312 kusů (71%), ve Švédsku 32 (7%), ve Finsku 23 (5%), v Dánsku maximálně 3 (1%), v západní Evropě 45 (10%) a ve východní Evropě 70 (6%). Princip 5 se uplatnil ve stejné době, jako princip 4, tedy v období od počátku 9. století až po 11. století.

princip5-typyTypy mečů odpovídající principu 5.

princip5-rozsireni
Rozšíření principu 5 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 6 : jednodílná hlavice

Princip, vyznačující se jednodílnou hlavicí a absentující vrchní záštitou, zahrnuje typy X a W. Mečů užívajících tohoto principu je nejméně 211 (11%). V Norsku principu 6 odpovídá 69 kusů (33%), ve Švédsku 25 (12%), ve Finsku 46 (22%), v Dánsku 8 (4%), v západní Evropě 51 (24%) a ve východní Evropě 12 (6%). Podle Jakobssona princip 6 nastoupil na konci 9. století nebo na počátku 10. století, avšak jak ukázal Jiří Košta na souboru mečů typu X z Mikulčic, tento princip mohl být ve střední Evropě etablovaný již v 9. století. Princip 6 se ukázal jako dominantní a podstatný pro následující středověké zbraně.

princip6-typyTypy mečů odpovídající principu 6.

princip6-rozsireni
Rozšíření principu 6 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Nezařaditelné

Z celkového množství 1900 zahrnutých mečů je 97% z nich zařaditelných k výše uvedeným principům. 3% procenta, kolem 60 mečů, však není možné zahrnout. Jedná se o typy F, G, N a speciální typy 4, 9, 10, 11, 12 a 20. Tyto typy stojí buď na pomezí dvou principů, anebo v podstatě tvoří svébytné principy.

nezaraditelneNezařaditelné typy.


Na úrovni jednotlivých typů můžeme spatřovat jistou evoluci, která přinesla zhruba každou generaci nový typ meče, avšak jak můžeme vidět, principy, tedy širší skupiny mečů užívající jisté definované rysy, byly standardně v užívání přes 100 let, a některé dokonce až 200–250 let, tedy 6–8 generací. Takto dlouhé užívání stejných postupů musí mít hlubší význam. Ten však zřejmě nesouvisí ani s rozdílnou chronologií (přinejmenším v 10. století byly všechny principy užívány souběžně), ani s různou geografickou lokací (byly užívány ve stejném prostředí), ani s rozdílnými praktickými vlastnostmi (u principu 1 neexistuje vazba typu jílce na typ čepele, a tak můžeme potkat tytéž typy s jednobřitými i dvojbřitými čepelemi). Jakobsson se tedy domnívá, že za popularitou šesti různých principů je něco jiného – různé strategie při reprodukci symbolické hodnoty vázané na fyzickou formu.

Symbolická hodnota mečů vzniká jejich vlastnictvím a užitím. Fakt, že mečové principy vznikaly v turbulentních dobách plných válek a že se meče velmi často nacházejí v hrobech, napovídá, že vlastníci mečů měli být chápáni jako suverénní a bojeschopní předáci. Meč je mnohovrstvým způsobem vyjádření samostatnosti a legitimní přináležitosti k vyšší společnosti (viz  Biografie meče). Tato hodnota se samozřejmě promítla do vzhledu meče, přičemž některé typy nebo celé principy byly k vyjádření takového poselství vhodnější než jiné. Jednotlivé principy v sobě mohou obnášet dnes již nepříliš patrná sdělení.

Tradičnější konstrukce (většina mečů principů 1, 2, 3) jsou tvořeny těžšími, zpravidla dekorovanými kusy s vícedílnými hlavicemi a krátkými záštitami, které se hodí pro opěšalý boj. Proti této konzervativní konstrukci, hluboce zakořeněné v předchozích generacích germánských zbraní, stojí lehčí, méně dekorované meče, mající jednoduché hlavice, delší záštity a meče obecně vhodnější pro jízdní boj (princip 6, zejména typ X). Jejich majitelé se mohli vlastnictvím hlásit ke kontinentální aristokracii a módě, kterou tamější elita prosazovala. Podobně tomu může být u principu 5, který však je, jak se zdá, anglosaského původu, a přinejmenším ve Skandinávii se jeho prvky úspěšně kopírovaly. Princip 4 mohl být vhodnější pro tu část populace, která se chtěla přihlásit k identitě vlastníků mečů, ale nemohla si dovolit dříve zmíněné principy – proto je také Petersenův typ M nejběžnější raně středověký meč (viz Meče Petersenova typu M).

Důležité je v neposlední řadě zmínit, že distribuce zbraní ve Skandinávii nebyla jednotná a zřejmě panovaly velké rozdíly mezi centry a periferiemi. V uzavřených společnostech, jako je Island nebo některé skandinávské regiony, byly zbraně rozšířené, ale meče byly drženy pouze nejbohatšími a pouze v malých počtech. V centrech, jako například ve středošvédském Upplandu (středošvédský, též společnost rozdělující model), byly zbraně drženy primárně v rukou válečnické nobility, a to zhruba v poměru až 14 Petersenových typů na 100 mečů. Zásadní je u tohoto modelu otázka přítomnosti a absence zbraní mezi širší populací. Oproti tomuto stojí model periférie, která je obývána nepříliš stratifikovanou populací, jež se snaží o demonstraci své moci. Tato demonstrace se projevuje kumulací velkého počtu zbraní (též společnost sjednocující model), jejichž zásadní rozdíl spočívá v četnosti a kvalitě. To můžeme vidět jak v četnosti mečů na norském území, které zahrnuje několik tisíc mečů, tak na skutečnosti, že poměr v na meče bohatých norských krajích činí 10–13 Petersenových typů na 100 mečů. Vakuum vzniklé absencí centrálního panovníka je zaplněno množstvím drobných předáků, kteří demonstrují svoji suverenitu vlastnictvím exkluzivního vybavení. Takový typ společnosti, která užívá více mečů, zachovává tento trend a pouští do oběhu ještě větší množství. Další důvody vzniku norského modelu lze vyložit dobře vyzbrojenou domobranou, ale i jinak. Všechny modely jsou podle Jakobssona ve skutečnosti odrazem téže reality.

Jakobssonova práce je sémiotických přístupem k materiální kultuře. Snaží se nastínit komplexní vztah mezi symbolem a kontextem, neuchyluje se pouze k jedinému vysvětlení. Na skupiny mečů se zaměřuje pohledem velkých dějin, na konkrétní meče hledí optikou malých dějin. Knize se ani po více než 25 letech nedostává tolik pozornosti, kolik by si díky svým užitečným analýzám a přílohám zasloužila. Přesto by Jakobssonům výzkum s časovým odstupem zasloužil revizi, která by potvrdila nebo vyvrátila jeho aktuálnost.

Tomáš Vlasatý
Slaný, 20.10.2018

Omotání norských mečových pochev

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat některými pochvami norských mečů z doby vikinské, konkrétně pochvami, které jsou omotané textilními nebo koženými pásky.

Pochvy hustě omotané pásky tvoří v raně středověké výzbroji poměrně výrazný milník. Lze je zaznamenat na mečích z území České republiky, Německa, Velké Británie, Ruska a Norska (Geibig 1991: 104–105; Kainov 2012: 46–54; osobní diskuze s Jiřím Koštou), a to zejména v 9. a 10. století. Zároveň jsou vyobrazeny v západoevropské ikonografii, která archeologický materiál skvěle doplňuje a naznačuje, že se jednalo o velmi ceněné předměty (Geibig 1991: 108–110, Abb. 29). Husté omotání bylo provedeno na těch částech pochev, které byly mechanicky nejvíce namáhány, tedy zpravidla na špicích, kde nahrazovaly nebo doplňovaly nákončí. V takovém případě byly pásky z textilu nebo kůže široké zhruba 8 mm. Odstup jednotlivých omotů byl zhruba 2 mm, a tak na jednom místě mohly být až 4 sklady; v některých případech byly pásky předem přehnuty a omotávány s okrajem, takže na jednom místě mohlo být ve čtyřech skladech až 8 vrstev textilu. Délka omotání variovala: pásky byly u archeologicky dochovaných kusů omotány nejméně osmnáctkrát, zatímco nejdelší omotání čítá více než 50 skladů (Geibig 1991: 105). Pokud by byly sklady lepeny klihem, aby se neuvolňovaly – což lze archeologicky podložit snad jen u nálezu z Gnězdova (Kainov 2012: 53) – pak by šlo o mimořádně dobrou ochranu vůči mechanickému poškození.

omotani
Konstrukce pochvy. Geibig 1991: Abb. 28.
1 – schéma hustého omotání kolem korpusu; 2 – profil textilních pásků s okrajem; 3 – profil jednoduchých textilních pásků; 4 – skladba pochvy : kůže s chlupem – dřevo – textil.

omotani_ikonografieZápadoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

V následujícím výčtu si shrneme norské nálezy, které mohou této úpravě odpovídat. Problematikou se již před sto lety zabýval Theodor Petersen, bratr známého mečového experta Jana Petersena (Petersen 1918). Ve svém článku Petersen popsal dva norské nálezy, a sice T5084 a T11631. Jeho výčet obohatíme o dva další exempláře. Zdrojem nám bude katalog Unimus.


C8267, Sæveli

Původní zápis:

„V pochvě ležící dvoubřitý železný meč z mladší doby železné. Poničený u hrotu a spodní záštity, takže hrot a vrchní záštita jsou odpadlé a hlavice chybí úplně. Celý těžce zrezlý. Pochva sestávala ze dřeva s vnějším potahem, z něhož jsou na některých místech patrné stopy. Potah sestával z omotání úzkými koženými řemínky. Mezi pochvou a spodní záštitou se nachází úzký prázdný prostor, původně zřejmě zaplněný ústím pochvy. Délka čepele 81 cm. Rozteč záštit 9,7 cm. Záštity jsou úzké, mírně zahnuté, o délkách 13 a 9,2 cm.“

Komentář:
Meč byl nalezen v mohyle č. 58 na lokalitě Sæveli, která současně obsahovala sekeru, kopí, nůž a brousek. Hrob proto může být zařazen do doby vikinské. Vzhledem ke staršímu datu objevu a absenci fotografie není možné meč typologicky zařadit; vzhledem ke zmínce o tenkých prohnutých záštitách se jako pravděpodobné jeví typy L a Q, avšak typ L se z důvodu dlouhé záštity nezdá být favoritem (Aksdal 2017: Tabell 1). Podobu omotání neznáme; mohlo být provedeno hustě způsobem, který jsme výše uvedli, nebo zde můžeme být svědky omotání, které bylo součástí systému zavěšení (jako v případě hrobu č. 15 ve Valsgärde, viz Androščuk 2014: 110–111), případně omotání do kříže nebo podobně. Sama zmínka o omotání úzkým řemínkem na více místech však zní dostatečně přesvědčivě.

T5084, Kvam

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvoubřitého meče, jmenovitě kus s masivní spodní záštitou a velkou zaoblenou hlavicí a sedmnácticentimetrovým kusem čepele a čtyři na sebe navazující kusy čepele o celkové délce 46 cm a šířce 6,5 cm. Výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla zevnitř vystlána nevyčiněnou kůží a zvnějšku potažena plátnem. Zbytky dřevěného obložení jsou rovněž na rukojeti.“

Komentář:
Meč byl nalezen společně s pěti štítovými puklicemi, sekerou, hroty kopí, šípy a nářadím zřejmě na místě bývalé mohyly. Datace do doby vikinské je nesporná. Typ meče není znám, popis by odpovídal na celou řadu typů, například typ D, E, S nebo T. Konstrukce zahrnující nevyčiněnou kůži je v Norsku zajímavá (analogie v meči T12199 z Eikrem), neboť se často předpokládá, že skandinávské pochvy byly vystlány textilem a že kůže s chlupem použitá jako výstelka je západoevropský prvek (Cameron 2000: 59). Jak Petersen (1918: 167-168), tak Geibig (1991: 105) mluví v souvislosti s pochvou z Kvamu o výjimečně dobře zachovalém omotání provedeném úzkým textilním páskem. Následující ilustrace toto potvrzuje; můžeme na ní napočítat několik desítek omotů. Petersen (1918: 168) zmiňuje, že dřevěný korpus pochvy byl pod omoty potažen textilem a že omoty mají okraj, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku.

T5084Fragmenty meče T5084 z Kvamu. Katalog Unimus.

kvamDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 2.

T11631, Rypdal

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvojbřitého meče, těžce zrezivělého. Záštity jsou rovné. Hlavice, která se nezdá být připojena k vrchní záštitě, je zaoblena a připomíná typ Rygh 505 [Petersenův typ L]. Na jílci nejsou patrné stopy dekorace. Dřevěné obložení rukojeti je zachované a okolo dřeva spočívá těsné, dvojité omotání řemínkem. Podobně se zachovaly výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla vystlána a potažena textilem. Okolo pochvy byl rovněž hustě ovinut 8–9 mm široký pásek, zřejmě kožený. Podobné omotání, avšak z tenkého tkaného pásku, lze spatřit na kusu meče z Kvamu (T5084). Vůči pochvě je pásek omotán spíše šikmo. Celková délka meče je 96 cm.“

Komentář:
Meč z Rypdalu byl nalezen v mohyle společně s kopím, sekerou, štítovou puklicí, nožem, srpem a brousky v létě roku 1916. Podle Aksdala (2017: Tabell 3), který meč určil jako variantu IV Petersenova typ L, lze hrob datovat do let 750–850. Meče typu L původně pocházejí z území dnešní Velké Británie a v Norsku docházelo k jejich napodobování, přičemž varianta IV je má nejvíce ukazatelů poukazujících na lokální norskou produkci. Z textu jasně nevyplývá, zda meč hlavici měl (a postupem času o ni přišel), nebo zda autor pokládal za hlavici vrchní záštitu, Aksdal (2017) však meč řadí mezi meče, které hlavici nemají. Co se týče omotání, autoři se shodují, že je provedeno koženým řemínkem a že je velmi dobře zachované. Důležitým poznatkem je také fakt, že podle Petersena (1918: 166-167) byla řemínkem omotána celá délka pochvy.

T11631Fragmenty meče T11631 z Rypdalu. Katalog Unimus.

rypdalDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 1.

T14309, Trælnes

Původní zápis:

„Rukojeť a několik fragmentů čepele dvojbřitého meče typu Rygh 506, Petersenův typ D. Hlavice chybí. Rukojeť má bronzové obložení a je překrásně zdobena […]. Délka 13,5 cm, délka záštit 10,3 a 8,8 cm. K čepeli, která se zdá být damašková, jsou přirezlé pozůstatky dřevěné pochvy, která je při krajích uchycena ohnutým tenkým želeným plátem. Po celé pochvě jsou vidět známky omotání páskem.“

Komentář:
Meč z Trælnesu byl nalezen roku 1930 v mohyle, která obsahovala pozůstatky člunu, koňského postroje a sekery. Sekera umožňuje datovat hrob do 10. století (Sjøvold 1974: 11–12). Co se týče omotání, bohužel jsme nebyli schopni zjistit více podrobností k materiálu, jelikož veškeří badatelé se zaměřili pouze na rukojeť a nikoli na fragmenty čepele. Autorem výše uvedeného textu je Theodor Petersen, který jej napsal 12 let po vydání výše zmíněného článku, a proto lze jeho vyhodnocení pokládat za poměrně spolehlivé a založené na předchozích zkušenostech. Fotografie, kterou přikládáme níže, žádné dodatečné informace nepřináší.

T14309Fragmenty meče T14309 z Trælnesu. Katalog Unimus.


Závěr

Uvedli jsme čtyři mečů, u nichž je potažení úzkými pásky prokázané nebo velmi pravděpodobné. Rádi bychom na konec této práce shrnuli společné body těchto kusů a pokusili se o výklad.

  • Meče jsou vždy dvoubřité.
  • Vždy se nacházejí v kontextu bohatě vybavených mohyl.
  • Nejméně jeden kus může pocházet z Anglie, a pokud ne, je pravděpodobné, že se jedná o imitovaný kus.
  • Nejméně v jednom případě je pochva vystlána pro Skandinávii netradičním způsobem.
  • Husté kožené omotání je známo pouze z Norska, avšak může být lokální variantou předlohy omotané textilem.

O čem to svědčí?
Meče, jejichž pochvy byly hustě omotány pásky, jsou i v norském, na meče bohatém prostředí relativní vzácnost. Můžeme je nalézt zejména ve středním Norsku ve velmi nákladných hrobech. Vlastník tímto v Norsku zřejmě netradičním předmětem záměrně vysílal jasné gesto přináležitosti k vysoce postavené sociální skupině, jež měla vazby se vzdáleným zahraničím. Pochvy mohly být dovezeny společně s meči, případně mohly být lokálně kopírovány spolu s meči. O tom, že omotané pochvy měly své zastoupení ve Skandinávii, hovoří i to, že se objevuje na výšivce z Osebergu, tedy v honosné ikonografii.

osebergDetail výšivky z Osebergu, který znázorňuje omotanou pochvu.
Petersen 1918: Fig. 4.

Vizuální rekonstrukce muže ze středního Norska.
Hjardar – Vike 2011: 47.

Bibliografie

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68.

Petersen, Theodor (1918). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). Tyto meče, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

K původu „svatováclavské přilby“

V prosinci 2016 byl ve středočeských Lázních Toušeň nalezen výjimečný meč Petersenova typu S, vyznačující se bohatou dekorací. Ačkoli se tento typ objevuje na lokalitách od Irska po Rusko, jedná se o první exemplář v České Republice. V rámci spolupráce s Jiřím Koštou a Jiřím Hoškem, kterým jsem pomáhal zmapovat analogie tohoto meče, jsem měl možnost zbraň osobně prozkoumat. Tyto i jiné události posledních dvou let ve mne zanechaly hluboké otisky, které mne donutily přehodnotit řadu stanovisek. Předně se musím opětovně vyjádřit k tzv. svatováclavské přilbě, zejména k původu jejího nánosku a obroučky.

Přilba zvaná svatováclavská je velmi známým a pozoruhodným předmětem, který je v Čechách uchováván již od raného středověku a který byl mnohokrát publikován (nejvýznamněji Hejdová 1964; Merhautová 1992Schránil 1934). Společně s kroužkovou zbrojí, pláštíkem a dalšími exponáty tvoří korunovační poklad, který v posledních tisíci letech sehrál symbolickou úlohu. Nedávné výzkumy prokázaly, že nejstarší části těchto artefaktů pocházejí z 10. století (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Přilba se dnes skládá ze zvonu, nánosku a obroučky a vykazuje četné, mnohdy nevkusné opravy, které svědčí o tom, že prošla složitým vývojem. Je evidentní, že ve své současné podobně zamýšlena jako příležitostně vystavovaný exponát. Zrevidujme si nyní důkladně, co o přilbě skutečně víme nebo předpokládáme.

svatovaclavkaStav svatováclavské přilby roku 1934. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII a XIV.

Jednokusový kónický zvon přilby, jehož ovál má při základně vnitřní rozměry 24,4 cm × 20,9 cm a obvod 70 cm, mohl být vyroben v českých zemích a vzhledem ke své dataci do 10. století mohl zažít dobu Václavova panování (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 179). Jedná se tak zřejmě o jednu z nejstarších dochovaných kónických jednokusových přileb, jejíž nejbližší paralely lze hledat v České Republice a Polsku (Bernart 2010). Výška zvonu činí 16 cm, přičemž váha kompletní přilby je zhruba 1 kg. Předpoklad, že zvon přilby je mladšího data, se nepotvrdil. Materiál přilby je značně nehomogenní : na čele je použita tloušťka 1,6–1,9 mm, zatímco na bocích 0,6–1,9 mm (osobní diskuze s Milošem Bernartem). V místě, kde je dnes připevněn zdobený nánosek, se původně nacházel integrální nánosek, který byl odřezán a prostor kolem něj byl pod údery kladiva přizpůsoben novému nánosku. Podle Hejdové měla původní přilba před úpravou ochranu uší a krku, po které zbyly otvory v obvodu (Hejdová 1966; 1967; 1968), ale nová analýza si tyto vykládá jako pozůstatky po vycpávce (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Zvon vykazuje řadu oprav, které se ovšem vyhnuly specifické díře na týlu přilby, která může souviset s úderem zbraně, anebo mohla toto zdání nabuzovat. Více detailů k rozměrům a vysprávkám poskytuje Hejdová a Schránil (Hejdová 1964; Schránil 1934).

jednokusVýběr jednokusových přileb z České Republiky a Polska.
Zdroj: Bernart 2010.

Někdy po smrti sv. Václava, avšak zřejmě ještě v 10. století, se přilba dočkala modifikací, které souvisely s jejím povýšením na relikvii. Úpravu zřejmě inicioval kníže Boleslav II. († 999), který podporoval kult sv. Václava, či možná jeho žena kněžna Emma (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 181). Existenci modifikované přilby pravděpodobně reflektoval autor tzv. Kristiánovy legendy, datované do let 992–994, příběhem o setkání knížete Václava s kouřimským knížetem Radslavem, který odhodil zbraň poté, co spatřil na Václavově čele zářící podobu svatého kříže. Právě tímto křížem může tzv. Kristián, jako potenciální bratr Boleslava II. dobře obeznámený s dynastickými poměry Přemyslovců konce 10. století, odkazovat na zdobený nánosek přilby, který byl na přilbu nově instalován. Podle Merhautové mohla být přilba odhalena při zakládání pražského biskupství roku 973 (Merhautová 2000: 91).

Jedna z menších úprav, ke kterým došlo v běhu 10. století, se podepsala na spodním okraji zvonu přilby, kam byl přinýtovaný držák barmice, tvořený přehnutým stříbrným páskem. Z tohoto držáku se dnes dochovaly pouze fragmentární proužky na vnějším a vnitřním okraji. Tento typ držáku představuje velmi pracnou a vysoce funkční ochranu; do ohybu pásku jsou vysekány nebo vystříhány zářezy, do kterých se postupně vkládají kroužky držící barmici a skrz ně se protahuje drát. Tuto sofistikovanou metodu známe u nejméně deseti dalších raně středověkých přileb, u kterých je pásek vyroben ze železa, mosazi nebo pozlaceného bronzu (Vlasatý 2015a). Součástí svatovítského pokladu střeženého v Praze je kromě jiného i kroužková zbroj. Ke kroužkové zbroji přináleží tzv. pláštík, obdélníkový pruh pletiva, jehož horní část – „stojací límec“ o rozměru 50×7,5 cm – je lemována třemi řadami kroužků z téměř ryzího zlata (Schránil 1934). Na samotném vrcholu límce se nachází jedna řada železných kroužků, která navazuje na zlaté kroužky. Detailní rozbor potvrdil, že límec je složen ze stejných kroužků jako brň, ale odlišuje se od zbytku pláštíku. Badatelé (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 180181) předpokládají, že límec mohl být ze všeho nejdříve stojacím límcem u kroužkové zbroje, ze které byl posléze sňat a byl využit jako závěs na přilbici, kde byl uchycen řadou železných kroužků, které navazují na zlaté lemování. Barmice byla z přilby sňata zřejmě za vlády Karla IV. a našla uplatnění jako základ pláštíku, ke kterému byla dopletena větší část do podoby, kterou vidíme dnes. Vzhledem k původní délce 7,5 cm a použití stříbrného držáku se zdá, že tato část přilby byla čistě dekorativní.

vaclav-limecDetail límce pláštíku se zlatým lemováním.
Zdroj: Bernart 2010: obr. 37.

Další zásah, který zřejmě proběhl současně s výše uvedenou změnou, byla instalace nánosku a obroučky. U tohoto bodu se zastavíme déle, protože nánosku se v minulosti věnovala celá řada badatelů a spousta názorů, jak se pokusím ukázat, byla zcela zavádějící a pramenila z neznalosti širších souvislostí. Nánosek má křížový tvar o výšce 14,7 cm, šířce 18,5 cm a tloušťce až 5 mm. Na třech svých koncích je uchycen velkými železnými nýty. Očnice jsou na horních okrajích lalokovitě vykrajovány a zvýrazňují obočí. Vlastní nánosek svou délkou 6,3 cm a šířkou 3,3 cm kopíruje nos. Z profilu se nánosek jeví jako prohnutý, což je podle Miloše Bernarta způsobeno pádem na spodní hranu nánosku. Uprostřed spodního okraje ochrany nosu vybíhá krátký trn neznámé funkce, dříve mohl být teoreticky rozšířen v háček, který můžeme vidět na typologicky podobné přilbě z Olomouci a který mohl být určen k zavěšení barmice chránící obličej. Křížovitý tvar nánosku má nejbližší analogii v nánosku z přilby z bosenské Trnčiny, která je datována do 10.–11. století (D’Amato 2015: 67, Pl. 5) a která je druhým exemplářem přilby s jednokusovým zvonem a dodatečným nánoskem. Spodní okraj zvonu svatováclavské přilby byl kolem dokola olemován obroučkou, která překrývala stříbrný držák barmice a která ústila pod nánoskem. Byla uchycena řadou nýtů a dvěma velkými nýty nánosku; nýty držící obroučku byly na vnitřní straně zajištěny měděnými podložkami. Do dnešního dne se zachovaly zhruba tři čtvrtiny této obroučky, která se v minulosti zřejmě rozbila natolik, že bylo nutné ji přichytit výspravkami. Dekorativní obroučky přileb jsou nepříliš běžným rysem, který známe především z východní Evropy. Nejbližší analogii obroučky tvoří zřejmě ozdoba přilby z ukrajinské Nemie, která je datovaná do 11. století (Kirpičnikov 1971: Tabl. IX).

svatovaclavska_prilbaSchématická rekonstrukce přilby kolem roku 1000.
Převzato ze stránek Českého rozhlasu.

Povrch nánosku a obroučky je zdobený metodou overlay neboli enkrustace, což je metoda užívající nasekání podkladového materiálu v několika směrech, do něhož je posléze vtepáván dražší kov (Fuglesang 1980: 125–126; Moilanen 2015: 276–277). V případě nánosku je podklad nadrážkován ve třech směrech; tento fakt je dobře patrný na rentgenových snímcích a na některých místech i prostým okem. Obroučka je s největší pravděpodobností zdobena stejným způsobem. Použitým vtepávaným materiálem byl stříbrný drát nebo plát. Analýza potvrdila také stopy mědi, zlata, olova a zinku v korozi, nikoli však ve výzdobě (osobní diskuze s Milošem Bernartem). Podle Vegarda Vikeho je použitým materiálem dochované dekorace stříbrný drát, který byl mechanicky zaklíněn do zářezů, a vypadané výplně obrysů mohl tvořit drát ze slitiny mědi. Podle Miloše Bernarta, Petra Floriánka a Jeffa Pringleho byly vypadané výplně původně vylity niellem, které postupem času vypadalo. Nejbližšími analogickými přilbami, které měly masky zdobené metodou overlay, pocházejí z gotlandského Lokrume a ukrajinského Kyjeva (Vlasatý 2015b; Vlasatý 2018). Fragment přilby z Lokrume je navíc dekorován stejnými motivy, jako obroučka svatováclavské přilby. Metoda aplikující overlay se běžně objevuje na zbraních a jezdeckém vybavení zhruba od roku 950 do počátku 12. století v Anglii a ve Skandinávii, odkud se tato metoda mohla šířit do okolních zemí spolu s motivy touto metodou dosahovaných. Stejně jako v případě nově objeveného meče z Lázní Toušeň, je extrémně složité stanovit místo původu, protože šíření módy zahrnovalo i proces výroby, nejen finální výrobky. Metoda overlay nám tedy pouze naznačuje, že tu máme co dělat s předmětem, který s největší pravděpodobností pochází ze severní nebo východní Evropy.

Wenceslas_noseguard-ChristDetail nánosku svatováclavské přilby.
Zdroj: Vegard Vike.

Věřím však, že motivy, kterými je touto metodou dosaženo na nánosku, nám mohou pomoci blíže lokalizovat místo výroby. K nelibosti všech, kteří by v postavě umístěné na nánosku chtěli vidět severského boha Óðina (např. Merhautová 1992; Merhautová 2000; Sommer 2001: 32), je nutné s konečnou platností tuto myšlenku zavrhnout. Jedná se rané vyobrazení ukřižovaného Ježíše Krista (jak tvrdili Benda, Hejdová a Schránil), které má v evropském prostoru řadu paralel až do 12. století (Fuglesang 1981; Staecker 1999). Jeho funkce na nánosku je snadno čitelná – má reprezentovat křesťanského nositele, znázorňovat formuli Kristova vykoupení a jeho druhý příchod, vzbuzovat úžas a děs nepřátel. Jestliže Merhautová (2000: 91) píše, že „ukřižovaný Kristus nebyl a jako vítěz nad smrtí ani nemohl být zobrazován holohlavý, ani s podobně řvoucími ústy a s rozježeným knírem (…)“, pak to svědčí o zásadní neznalosti archeologického materiálu, který si nyní musíme ukázat na příkladu nálezů křížků, dřevorytů i militárií.

jellingRaná vyobrazení Krista skandinávského původu. Větší rozlišení zde.
Kámen z Jellingu, odlitek z Haithabu, dřevěná figura z jellinské mohyly, křížek z hrobu 660 v Birce.

krizkyVyobrazení Krista ze severní a západní Evropy v období 9.–12. století.
Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999: Abb. 59, 61, 68, 79; Kat. Nr. 14, 43, 46, 49, 51a, 53a, 54, 60, 65, 74, 81, 86, 100, 116a.

jezis_mecePostavy interpretované jako Ježíš na hlavicích mečů z 11. století.
Meče z Pady (Estonsko) a Ålu (Norsko). Zdroj: Ebert 1914: 121 a katalog Unimus.no.

Rozeberme si nyní jednotlivé části dekorace nánosku. Nejvíce pozornosti bylo věnováno hlavě postavy, která – ačkoli není dobře dochována – má dvě vytřeštěné oči, otevřená ústa se čnícími zuby, husté vousy rozvětvené do několika pramenů a korunu neurčitelného tvaru. Tyto rysy byly v minulosti považovány za důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Všechny z nich však můžeme najít v raném křesťanském umění západní, střední, severní a východní Evropy 9.–12. století. Nejbližší podobnost vykazuje obličej Ukřižovaného z kříže nalezeného ve Stora Uppakrå ve Švédsku (11. století; Staecker 1999: Kat. Nr. 51). Rovněž z 11. století pochází meč nalezený v norském Ålu (C36640), který má na hlavici znázorněného Krista s vyceněnými zuby, vousy, vytřeštěným pohledem a trojcípou korunou na hlavě (diskuze s Vegardem Vikem). Pokud bychom se pokusili naznačit podobu koruny, pak můžeme poukázat na analogie, u kterých se nad hlavou Ukřižovaného nacházejí kříže, kosočtverce s motivy kříže, ruka Boží, svatozáře či čapky, přičemž tvarově nejpodobnější se zdá být kosočtverec s motivem kříže nebo ruka Boží. Naznačené rysy náleží Bohu hněvivému, ze kterého je třeba mít bázeň, což je příznačné pro období do roku 1000, kdy byla křesťanská Evropa sužována nájezdy. Ježíš Kristus byl v nově christianizovaných zemích zprvu počítán za jednoho z pantheonu (Bednaříková 2009: 94), a svoji pozici si musel vydobýt ukázkou síly, nikoli smířlivými a pokornými gesty.

hlavaHlavy Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999.

Také paže, které jsou ovinuty dvěma páry náramkům podobným kruhů, byly v minulosti považovány jako důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Dobová ikonografie je však v přímém rozporu – naopak se zdá, že raná vyobrazení Ježíše Krista velmi často vyobrazují Ježíše přivázaného, nejen přibitého na kříž (Fuglesang 1981). Kruhy tak reprezentují smyčky poutající ruce anebo nařasené rukávy tuniky, které má postava na sobě. Pozice rukou s palci orientovanými vzhůru je pak rys neoddiskutovatelně spjatý právě s Ježíšem na kříži. Z rentgenového snímku a detailních fotografiích se navíc zdá, že se na dlaních pod palci mohla nacházet stigmata nebo hřeby. Paže se zdají být zlomené, k čemuž nacházíme nejbližší analogie na krucifixu z maďarského Peceszentmártonu (12. století; Jakab 2006).

rukaRuce Ukřižovaného v evropském a tureckém umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a kámen z Jellingu.

Tělo postavy na nánosku se zdá být oděno do tuniky nebo suknice, která je přepásaná v oblasti pasu velkým poutajícím opaskem nebo smyčkou. Suknice je zdobena protilehlými čarami, které tvoří motiv rybí kosti. Rovněž k těmto detailům můžeme najít řadu paralel v dobové ikonografii, zejména svázaný pás je v severském umění rozšířený. Co se týče nohou, jejich dekorace je prakticky vypadaná, takže je není možné rekonstruovat; je však evidentní, že směřovaly od sebe, což by se mohlo jevit jako neobvyklý rys, avšak opět k němu existují paralely.

hrud-pasTělo Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a nálezy z Jellingu.

Nohy Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999.

Nad korunou ukřižované postavy se nachází neúplně zachovalý pletencový ornament, který vyplňuje plochu zužujícího se nánosku. Tento motiv nápadně připomíná výplňové propletence, jež se vyskytují na záštitách mečů typů L, R, S, T (Petersen 1919) a na tulejkách kopí (viz např. Fuglesang 1980). Proplence z mečů, které mají své těžiště v 2. polovině 10. století, jsou bližší analogií, zatímco dekorace na kopí, která se rozvíjí do komplikovanějších forem zařaditelných do stylu Ringerike, lze zařadit do konce 10. až třetí čtvrtiny 11. století (Fuglesang 1980: 18; Wilson – Klindt-Jensen 1966: 146).

strelka
Pletencový ornament na zbraních ze Skandinávie a Estonska, 10.–11. století.
Zdroj: Jets 2012: Fig. 1 a katalog Unimus.no.

Nad pažemi a vedle nich se nacházejí jednoduché trojcípé ornamenty a propletené smyčky. Jejich pozice je vůči nánosku symetrická. Zdá se, že tento dekor měl jednoduše vyplnit prázdný prostor, který by jinak vznikl. Jako analogii trojcípých ozdob můžeme jmenovat trikvetry z jellinského kamene, umístěné nad pažemi a vedle obličeje u Ukřižovaného. Paralely pokračují: trojcípé ornamenty nalezneme nad pažemi postavy na hlavici meče z Pady a vedle obličeje na hlavici meče z Ålu lze spatřit dva křížky. Smyčky, které se nacházejí mezi dlaněmi a velkými nýty na koncích očnic, mají analogii jak na smyčce vyobrazené na záštitě meče z lotyšského Telšiai (Tomsons 2008: 94, 5. att), tak ve vlnovkách, které jsou umístěné pod rukama Ukřižovaného na křížku ze švédského Gullunge (přelom 11.-12. století) a finského Halikka (12. století). V případě křížku z Hallika mohou vlnovky znázorňovat například mraky nebo vzdušné proudy, neboť prostor nad hlavou postavy je vyplněn nebeskými tělesy (Měsíc a Slunce) a celá kompozice může znázorňovat Ježíše jako pána nebes. Některé křížky byzantské tradice vyobrazují vedle rukou Ukřižovaného okřídlené anděly. V jiných případech je prostor pod rukama postavy vyplněn texty nebo hlavami postav, a tak nelze vyloučit, že by ornament mohl mít podobný apotropaický význam.

vlnovka
Jednoduchý ornament : svatováclavská přilba, Gullunge, Halikko.
Zdroj: Staecker 1999: Kat. Nr. 112, Abb. 96.

Dekoraci obroučky můžeme zhodnotit jako typický pletencový ornament stylu Borre, který má bohaté analogie v zemích, které měly co do činění se skandinávským vlivem, tedy zhruba v prostoru od Velké Británie po Rusko. Ve Skandinávii je styl Borre datován do období od 1. poloviny 9. století do 2. poloviny 10. století. V Polsku, kde se styl Borre ujal a zdomácněl, se ho užívalo k dekorování ještě v průběhu 11. století (Jaworski et al. 2013: 302). Ornament tohoto druhu můžeme spatřit jak na fragmentu přilby z Lokrume, tak na četných mečích typu R a S a zřejmě bychom jej nalezli i na dalších militáriích. Propletené smyčky, avšak jiného tvaru, lze spatřit i na obroučce přilby z ukrajinské Nemie.

Emblems_1-5
Pletencová ornamentika užitá na mečích typu R a S ze severní, střední a východní Evropy.
Vytvořil Tomáš Cajthaml.

obrouckaObroučky svatováclavské přilby a přilby z Nemie.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII; Kirpičnikov 1971: Tab. IX.

Pokud bychom měli navrhnout místo výroby těchto dekorovaných komponentů, Skandinávie, a to zejména ostrov Gotland, se rozhodně jeví jako nejpravděpodobnější (Schránil 1934Benda 1972; Merhautová 2000Bravermannová 2012; Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014), nicméně možností je více. Potenciálním kandidátem může být také území Polska, Pobaltí, Finska, Ruska nebo Ukrajiny, nikoli však Porýní (Hejdová 1964196619671968). Do středu Evropy se mohly dostat polskou cestou, která byla do 70. let 10. století otevřená dokořán díky svazku polského Měška s českou princeznou Doubravou, sestrou Boleslava II. Avšak ani pozdější import není vyloučen, protože jak ukazují Ethelredovy denáry, které byly v Čechách kopírovány a dodávány zpět do prostoru Baltského moře, cesta přes Polsko byla prostupná i v 80. a 90. letech 10. století (Lutovský – Petráň 2004: 95; Petráň 2006: 168).

Svatováclavská přilba je kompilát několika původně nesouvisejících dílů, který byl složen nejspíše na popud Boleslava II. za účelem podpoření kultu sv. Václava. V průběhu věků několikrát změnila svoji podobu a byla opakovaně opravována. Historická a kulturní hodnota tohoto exponátu je nevyčíslitelná. V současné době je přilba vystavena na Pražském hradě, kde se těší značné pozornosti z domova i zahraničí.

Svatováclavská přilba se zářícím nánoskem.
Zdroj: Jan Gloc, Správa Pražského hradu.


Bibliografie

Bednaříková, Jarmila (2009). Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Křesťanstvo v časoch sv. Vojtěcha, Kraków, s. 85–103

Benda, Klement (1972). Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. In: Umění 20, č. 2, s. 114–148.

Bernart, Miloš (2010). Raně středověké přílby, zbroje a štíty z Českých zemí, Praha: Univerzita Karlova.

Bernart, Miloš  Bravermanová, Milena  Ledvina, Petr (2014). Arma sancti Venceslai: nová zjištění o přilbě, zbroji a meči zv. Svatováclavské. In: Časopis Společnosti přátel starožitností, Roč. 122, č. 3, s. 179182.

Bravermanová, Milena (2012). The so-called armour of St. Wenceslaus – a historical introduction. In: Acta Militaria Mediaevalia, VIII, Kraków – Rzeszów – Sanok 2011, s. 213–220.

D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia, tom XI, red. Piotr N. Kotowicz, Kraków – Wrocław – Sanok, s. 27–157.

Ebert, Max (1914). Zu den Beziehungen der Ostseeprovinzen mit Skandinavien in der ersten Hälfte des 11. Jahrhunderts. In: Baltische Studien zur Archäologie und Geschichte : Arbeiten der Baltischen vorbereitenden Komitees für den XVI. Archäologischen Kongress in Pleskau 1914, Berlin, s. 117–139.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Fuglesang, Signe Horn (1981). Crucifixion iconography in Viking Scandinavia. In: Hans Bekker-Nielsen – Peter Foote – Olaf Olsen (eds.). Proceedings of the Eighth Viking Congress. Århus 24-31 August 1977, Odense, s. 73–94.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, č. 1–2, s. 1–106.

Hejdová Dagmar (1966). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (1. Teil). In: Waffen und Kostümkunde 8/2, s. 95–110.

Hejdová Dagmar (1967). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung). In: Waffen und Kostümkunde 9/1, s. 28–54.

Hejdová Dagmar (1968). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung und Schluß). In: Waffen und Kostümkunde 10/1, s. 15–30.

Jakab, Attila (2006). Bronzkorpuszok a nyíregyházi Jósa András Múzeum gyűjteményében (Bronze crucifixes in the collection of the Jósa András Musem). In: JAMÉ 48, s. 261–280.

Jaworski, Krzysztof et al. (2013). Artefacts of Scandinavian origin from the Cathedral Island (Ostrow Tumski) in Wroclaw. In: Scandinavian culture in medieval Poland, Wroclaw, s. 279–314

Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk (2004). Slavníkovci, Praha.

Moilanen, Mikko (2015). Marks of Fire, Value and Faith : Swords with Ferrous Inlays in Finland During the Late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.

Merhautová, Anežka. (1992) Der St. Wenzelshelm. In: Umění 40, č. 3, s. 169–179.

Merhautová, Anežka (2000). Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 : na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999), Praha: 85–92.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Petráň, Zdeněk (2006). České mincovnictví 10. století. In: České země v raném středověku, Praha, s. 161–174.

Schránil, Josef (1934). O zbroji sv. Václava. In: Svatováclavský sborník na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého. I – Kníže Václav svatý a jeho doba, Praha, s. 159172.

Sommer, Petr (2001). Začátky křesťanství v Čechách: kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury, Praha.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Tomsons, Artūrs (2008). Kuršu (T1 tipa) zobeny rokturu ornaments 11. – 13. gs. In: Latvijas Nacionālā Vēstures muzeja raksti, No. 14, s. 85104.

Vlasatý, Tomáš (2015a). Další fragment přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/dalsi-fragment-prilby-zbirky/

Vlasatý, Tomáš (2015b). Přilba z Lokrume. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/prilba-z-lokrume/

Vlasatý, Tomáš (2018). Přilba z Kyjeva. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z:  http://sagy.vikingove.cz/prilba-z-kyjeva/

Wilson, David M. – Klindt-Jensen, Ole (1966). Viking Art, London.

Soukromý meč s dřevěným jílcem

V červenci roku 2018 jsem při sepisování článku o mečích opětovně navštívil stránky asociace Hurstwic (http://www.hurstwic.org/). Článek o vikinských mečích byl oproti starší verzi, kterou jsem pamatoval, rozšířen o nové obrázky. Jedním z nových obrázků byl nekvalitní záběr meče s dřevěnou rukojetí, který byl popsán jako tkací meč z doby vikinské. Byv zvyklý na tkací meče provedené z kosti nebo dřeva, rozhodl jsem se napsat autorovi článku, panu Williamu Shortovi, zda by mi mohl poskytnout více informací o tomto artefaktu, který vykazoval podobnost s meči, které mají organický jílec a kterých z raného středověku známe hned několik.

Pan Short zmínil, že se jedná o nález umístěný v soukromé sbírce. Byl natolik hodný, že mou zprávu vyřídil sběrateli, který se mi vzápětí ozval. Majitel, který je pan Dr. Lee Jones (http://vikingsword.com), meč zakoupil zhruba před dvaceti lety na eBay. Jedinou informaci, kterou má o původu meče, je ta, že se před prodejem nacházel v nizozemských starožitnictvích. Pan Jones věří, že nález pochází z kontinentální Evropy. Majitele samého velmi zajímá, co za předmět vlastní, a proto byl naprosto nápomocný a nález pro účely tohoto projektu zdokumentoval.

celkovy-pohled-a celkovy-pohled-bCelkový pohled na předmět. © Dr. Lee Jones.

Celková délka předmětu je 38.8 cm. Čepel, která je vyrobena metodou svářkového damašku, je zlomená a značně orezlá. Jádro zřejmě tvoří tři stáčené pruty a (dost možná nepravidelný) vzor rybí kosti, které utvářely, je na některých místech žlábku stále viditelný, ačkoli není možné rekonstruovat původní podobu. Ocelové břity na obou stranách čepele zkorodované jádro přečnívají. V současné chvíli je čepel 22,4 cm dlouhá, 3,66–3,84 cm široká a 3,6 mm tlustá. Po konzultaci s expertem Fedirem Androščukem ji lze označit za produkt doby vikinské. Majitel čepel dává do souvislosti s čepelemi z doby stěhování národů, u kterých v některých případech absentuje jílec, jež byl zřejmě organický.

blade-a1 blade-b1 blade-b2Detaily čepele. © Dr. Lee Jones.

Co činí meč nejzajímavější je použití dřevěného jílce, v čemž spočívá jeho unikátnost. Jílec, který je 16,4 cm dlouhý, je zkonstruován ze tří částí – rukojeti, záštity a hlavice. Rukojeť je dlouhá lehce pod 9 cm a zdá se být tvořena dvěma polovinami o celkovém oválném průřezu. Tloušťka rukojeti variuje od 1,72 cm u záštity po 1,51 cm u hlavice; šířka rukojeti je nemálo větší. Záštita je z čelního pohledu symetrická a nabývá rozměrů 6,86 cm × 2,59 cm × 2,45–2,59 cm. Mincovní hlavice, která má průměr 4,78–5,40 cm, měla uprostřed výstupky, které směrem k okrajům snižovaly. Tento výstupek je na lépe zachované straně dosud viditelný. Tloušťka hlavice v současném stavu je 2,61 cm. Nutno podotknout, že na vrchní straně hlavice není viditelný roznýtovaný řap, což může být dáno také korozí. Vlákna dřeva použitého na rukojeti jdou souběžně s řapem, v případě záštity jsou vlákna umístěna kolmo na osu meče a v případě hlavice jsou vlákna orientována ve směru nejmenšího rozměru, tedy kolmo na rukojeť při bočním pohledu. Fedir Androščuk se domnívá, že starší čepel byla dodatečně osazena jílcem, který v případě hlavice kopíroval kusy 12.–13. století. Bližší datování ovšem není možné. Relativně dobré zachování jílce je dáno jak zřejmě pozdějším vznikem, tak uchováním v příhodném prostředí – například vodě.

hilt-b hilt-ahilt-cDetaily jílce. © Dr. Lee Jones.

Interpretace artefaktu jako tkacího meče se zakládá na vizuální podobnosti s tkacími meči raného středověku, respektive absenci jakékoli podobného meče s dřevěnými komponenty. Jak jsme naznačili v článku o mečích s kostěnými a parohovými jílci (http://sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/), organické komponenty nutně neznamenají nefunkčnost, jelikož na symbolické úrovni je meč zcela funkční. Lze předpokládat, že do situací vyžadující bojové nasazení meče se majitel dostával zřídka, pokud vůbec, a tak dlouhodobá výdrž meče v extrémních podmínkách nemusela být hlavním kritériem. Jelikož se jedná o levnější verzi kovové varianty, mohlo jít například o zástupný meč užitý při pohřbu. Stejně tak se mohlo jednat o rozbitý meč, který bylo potřeba rychle opravit za pomoci dostupných materiálů. Konečnou odpověď již nikdy nezískáme.

Majitel naznačuje, že by v budoucnu chtěl podniknout XRF analýzu dřeva a současně rozbor čepele neinvazivní metodou, aby se dozvěděl více o materiálu a dataci. Rozhodně budeme s nadšením sledovat, jaké zajímavé výsledky analýza přinese! Tímto bych všem zúčastněným chtěl hluboce poděkovat, že byly ochotni se se mnou dát do řeči a odpovědět na mé všetečné dotazy.

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.

Lotyšská sekera ze soukromé sbírky

Již podruhé v roce 2018 jsem měl možnost zdokumentovat raně středověký artefakt. Tentokrát mi majitel sbírky několika předmětů, který si přeje zůstat v anonymitě, zapůjčil železnou sekeru. V následujícím článku bych Vás rád s touto sekerkou seznámil, poukázal na některé detaily a dotkl se rovněž problému nelegálních výkopů a černého trhu.

IMG_2865

Popis artefaktu
Do rukou se nám dostává hlava sekery, kterou lze přiřadit ke Kotowiczovu typu IIB.5.2 (Kotowicz 2018: 79-80), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady. Jde i velmi oblíbený typ sekery ve velké části střední a východní Evropy v období 10.-13. století. Dle slov sběratele byl artefakt nalezen v Lotyšsku, čemuž nasvědčuje výběžek na spodní straně brady. Na základě znalosti původu a analogií lze tento tvar sekery datovat do 11. století (Atgāzis 1997: 5. att).

Artefakt je ve velmi dobrém stavu a je zakonzervován ochranným lakem. Povrch předmětu je zvrásněný vyrezlými důlky. Obzvláště oblast břitu a násadového otvoru vykazuje známky rzi. Defekt se projevuje na trnech, jejichž špice jsou z jedné strany odlomené, na břitu nejméně jedním zářezem a na výběžku na bradě, který původně mohl být vyvinutější. Téměř po celém násadovém otvoru se dodnes nacházejí stopy dřeva či jeho otisky, které zasahují až na trny a na některých částech fragmenty dřeva vyčuhují z otvoru. Dřevo má dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Zdá se, že předmět byl vyroben z ingotu, který byl v zadní části rozseknut a s pomocí pravidelného kulatého přípravku byl vymodelován násadový otvor, který byl překryt a svařen – překrytí je slabě viditelné díky vyrezlým vrstvám; méně pravděpodobně byl otvor zatepla proražen. Na břit byl zřejmě použit plát oceli, jehož použití je patrné díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli. Krček je na obou stranách zboku dekorován sériemi tří subtilních vertikálních drážek umístěných do nejužšího bodu krčku. Dekoraci toho typu můžeme najít i na jiných sekerách z lotyšského souboru (např. Atgāzis 1998: 60. att).

Hlava sekery v současné chvíli váží 440 g. Délka činí 154,4 mm, šířka břitu je 106,4 mm, délka břitu 112 mm. Délka od horního rohu břitu k výčnělku na bradě činí 106,3 mm. Vzdálenost spodního hrotu břitu k výčnělku je 22,9 mm. Minimální výška krčku je 11,3 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 36,6 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí rovných 40 mm. Výška násadového otvoru bez trnů je 20,5 mm, s trny 38,9 mm. Velikost kruhového násadového otvoru je zhruba 26,5 × 26,5 mm; zachovaná vrstva dřeva je zhruba 1 mm tlustá. Trny se zužují až na tloušťku 2 mm. Šířka navařeného břitu je zhruba 22,5 mm, maximální tloušťka 9 mm, která se plynule snižuje na 1 mm.

IMG_2844IMG_2833IMG_2835IMG_2843IMG_2841IMG_2845IMG_2846IMG_2872

Držet předmět tohoto druhu je vždy fascinující a hluboký zážitek, při kterém uvědomělý člověk cítí sebepřesah, přehodnocuje své názory na velikost a funkci a nutně si pokládá otázku, jak, kdy a kde mohl být vyroben. Kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná, přesto se setkáváme s detektoráři, kteří historické artefakty rozprodávají za směšné sumy. Cena sekery, kterou jsme výše popsali, se na černém trhu pohybuje kolem 3000-4000 Kč, což je vzhledem ke stáří a stupni zachování absurdní částka, nemluvě o tom, že kopie, která by se byť jen přibližovala materiálovému složení, by stála přinejmenším dvojnásobek. Předmět takového druhu by měl být vystaven v muzeu. Při nejlepší snaze pochopit sběratele, kteří často nevěří státnímu aparátu, jeho institucím a chtějí předměty “zachránit”, je nákup historických předmětů podporováním černého trhu a uzurpací minulosti. Pokud již máme potřebu předmět koupit, je vždy lepší jej zpřístupnit diskrétnímu odborníkovi, který jej zdokumentuje, což je výhodné pro obě strany.

Literatura

Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.