Bronze Anglo-Saxon Sword Pommels

In the last months, I have been in touch with Dr. Lee Jones, the early medieval sword enthusiast and collector ( Our cooperation led to two articles published on these websites (see Private Sword with a Wooden Hilt and A Curonian Sword from a Private Collection). This time, Mr. Jones shared another interesting piece from his collection. This article will describe it, as well as the closest analogies, since it seems that the type is rather vaguely defined.

bronze-sword bronze-sword2 bronze-sword3 bronze-sword4bronze-5-lobe-hilt-dbronze-5-lobe-hilt-cbronze-5-lobe-hilt-bbronze-5-lobe-hilt-abronze-5-lobe-blade-dbronze-5-lobe-blade-bThe sword owned by Mr. Jones.

The sword owned by Mr. Jones

The sword, that can be seen above, belongs to Mr. Lee Jones “for several decades” and was probably bought in an auction or at Ebay as other swords in his collection. As fas as we can judge, it seems to be a genuine piece that shows the application of original technology.

In the current state, the sword is 676 mm long and weighs 531 grams. The iron blade, which is in poor condition with severe losses, is 540 mm long, 36.8-25.0 mm wide (36.8, 33.3, 29.9, 27.9, 26.8, 25.0 mm taken at roughly 100 mm intervals) and 5.2-3.5 mm thick (5.2, 6.4, 3.8, 4.7, 4.1, 3.5 mm taken at 100 mm intervals). The blade seems to be somewhat lenticular in cross section; towards the hilt the remain is thickest at the midline, proceeding towards the tip the faces of the blade become fairly flat. If the corrosion is hiding a fuller, then it must be quite shallow. There is no evidence of pattern welding or inlays.

The hilt is 136 mm long in the mid-line. The upper part of the hilt is formed by the five-lobed pommel and adjacent upper guard that are each cast in copper alloy. As they are loose, we can see they are semi-hollow castings. The intended display surfaces are smooth and in very good condition. The pommel is 65.6 mm long, 28.9 mm high (central lobe; 19.4 and 18.6 mm for intermediate lobes, 10.8 and 10.5 mm for outer lobes) and 18.9 mm thick (central lobe; 16.4 and 16.0 mm for intermediate lobes, 13.0 and 12.2 mm for outer lobes). The thickness of the wall of the pommel varies from 2.8 to 5.0 mm at edge. The upper guard of concavo-convex shape copies the curvature of the pommel. There is a raised ridge line on the surfaces of the guard. The length of the upper guard is 74.0 mm, while it’s height is 8.7 mm and the thickness 20.5 mm (central; 14.6 mm peripheral). The grip area tang shows no traces of organic material. The tang in that area is 88 mm long, 17.0-10.0 mm wide (17.0 mm at cross-guard, 12.9 mm mid, 10.0 mm at pommel) and 5.1-4.2 mm thick (5.1 mm at cross-guard, 4.9 mm mid, 4.2 mm at pommel). The curved, convexo-concave cross-guard is of iron showing moderate corrosion; the scale and cross section are consistent with the upper guard and in one place there is a suggestion of a ridge line. The cross-guard is 106.6 mm long. The height of the cross-guard is 24.1 mm (greatest extent including the arc), or 8.9-11.2 mm (8.9 and 9.3 mm peripheral, 11.2 mm central), if the arc is not taken in account. The thickness of the central part of the cross-guard is 17.3 mm and it continuosly tapers to 12.9 / 14.5 mm in the middle and 9.8 / 10.4 mm at the ends.

Broader perspective

The sword of Mr. Jones is quite rare and the searching for close analogies is not possible without dificulties. Especially the cast 5-lobed pommel seems to be almost absent in the literature. Before anything else, let us describe the sword from the perspective of current sword typologies.

Petersen’s typology
The sword type with curved guards and peened 5-lobed cast pommel is not present in Jan Petersen’s typology (Petersen 1919). However, there are some types that stand very close to the sword owned by Mr. Jones. 15 types or variants of Petersen’s typology (main types L, O, K, Q, T, X, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 17, 18, 19) apply the curved cross-guards, from which at least 12 types or variants (main types L, O, P, Q, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 19) use curved cross-guard and curved upper guard/pommel at the same time. At least 5 types or variants (main types L, O, Z; special types 14, 19) use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels at the same time.

There are at least two Petersen hilt types that use components cast in copper alloy: type O and type W. At least four Petersen’s types or variants (K, O, R, S) apply 5-lobed pommels connected to upper guards by two rivets or a semicircular rivet. Specifically, a 5-lobed variant of types R and S have a very similarly looking pommel. However, none of these four types or variants uses the construction with the peened tang. From a construction point of view, the closest types are L and Z, as they use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels that are sometimes peened. Moreover, the general shape of the pommels of these types is quite close to the pommel of the sword owned by Mr. Jones. Even there is no identical example in Scandinavia, this approach of searching for analogies tells us there was a tendency to use mentioned features in Europe of 10th and 11th century.

petersen-typologyPetersen’s typology, vizualized by Jones 2002: 18-19.

Jakobsson’s design principles
Swedish archaeologist Mikael Jakobsson (1992) arranged Petersen’s types into 6 so-called design principles, the larger groups of hilts that use the same features, and enriched Norwegian-centric Petersen with many useful distribution maps. In this context, we will mention the principle 2, 3 and 5.

Design principle 2 represents 3-lobed pommels, including also types L and Z. According to Jakobsson, this principle can be dated between late 8th and early 11th century and it contains no less than 26% of European swords. The principle is widespread across the Europe; 37% of examples come from Norway, 12% from Sweden, 9% from Finland, 4% from Denmark, 15% from Western Europe and 23% from Eastern Europe.

The principle 3 is described as a group of swords that use 5-lobed pommel. According to Jakobsson, this principe is the least frequent, counting just 5% of European early medieval swords. 49% of examples were found in Norway, 5% come from Sweden, 30% from Western Europe and 15% from Eastern Europe. Jakobsson undestands principle 3 as a development of the principle 2 and the usage can be dated to period between early 9th and mid 10th century in Scandinavia.

Design principle 5 comprises swords with curved cross-guards. Swords with this feature represent 26% of early medieval European swords. In Scandinavia, they can be dated to the period from early 9th to late 11th century. 71% of examples come from Norway, 7% from Sweden, 5% from Finland, 1% from Denmark, 10% from Western Europe and 6% from Eastern Europe.

The sword of Mr. Jones can be described as a sword that belongs to design principles 3 and 5. More or less close analogies can be found in all three named categories. The advantage of Jakobsson’s work lies in the fact that he maps the bigger groups of swords within Europe.

jakobssonJakobsson’s design principles, taken from Jakobsson 1992: 27, Fig. 1.

Wheeler’s typology
In his book, Sir Mortimer Wheeler described 7 Scandinavian hilt forms that occur in Britain (1927: 31-37, Fig. 13). Even though it rather reduces the actual reality, it is still being used by British academia. The sword of Mr. Jones stands close to Wheeler’s type V and VI, which visually corresponds to Petersen’s types L and Z. Type V is said to have very curved guards and a peened pommel with a big central lobe, while type VI has slightly curved guards and 3-lobed pommel that is riveted to the upper guard. Type V is therefore a closer choice. The final remark of this section is that swords of the British origin are imprecisely categorized, leading to the constant need of classifying uncommon swords as variants.

WheelerWheeler’s typology, taken from Wheeler 1927: 32, Fig. 13.

Geibig’s combination typology
German scholar Alfred Geibig presented his study on early medieval blades and hilts in 1991 (Geibig 1991). His typology of hilts, which comprises of combination of differently shaped hilt components, is based upon detailed study of several hundred swords from what is now Germany. The book made Continental corpus accessible and the careful and precise work led to conclusion that it is considered to be one of the most solid studies in the field. Geibig classified 19 combination types, dated to the period between 9th and 12th century.

The combination type 7 describes the form of the hilt that is visually identical with the sword of Mr. Jones. According to Geibig, the 5-lobed pommel rests at the pommel guard and both these components are attached by the exposed peened tang. According to Geibig, this combination type is equal to Petersen’s type L, even though there is a little different shape of the cross-guard: type L cross-guards are more pointed from the top view, while combination type 7 cross-guards are rounded.
Geibig’s combination type 7, taken from Geibig 1991: 47, Abb. 8.

Cast pommel : the identification problem

The sword might seem to a closed case with the result it belongs to type L. The problem occurs when we realize that cast pommels do not belong to Petersen’s type L swords. In the most recent article about Petersen’s type L swords (Aksdal 2017), there is no mention about copper alloy pommels. I have contacted the Mr. Jostein Aksdal, the author of the article, asking him for definition of the sword. His response was that the curvature of the pommel and attachment correspond to Petersen’s type L, but the presence of cast components and 5-lobed pommel prevent the sword to be labelled as Petersen’s type L sword. Mr. Askdal suggested the sword could be what he calls “British version of type S”. His final conclusion is worth of quoting:

My experience is that Viking Age sword chronology needs more detailed studies, identifying sub-types and local-regional types of swords from the Viking Age.

Therefore, we should follow this advise and have a look what the British archeological material has to offer.

An analysis

To our surprise, the material is quite impressive and offers good analogies, but it is poorly described as a whole. We will try to mention the swords that have curved guards and 5-lobed pommels. A closer attention will be given to cast elements.

Swords already labeled as Petersen’s type L
To contradict the Mr. Aksdal’s argumentation, we have to state there already are swords with cast components and 5-lobed pommels in his own article, classified as Petersen’s type L swords. In the museum of Norwich, a decorated 5-lobed sword pommel cast in bronze is stored (Bjørn – Shetelig 1940: 61; Davidson 1962: 55-56). The pommel is classified as a part of a Petersen’s type L sword (Aksdal 2017: 87, Catalogue B:26). The second example is the sword from Surrey (1996.0604.1; British museum 2018), which has 5-lobed pommel and guards cast in bronze. Again, the sword is categorized as Petersen’s type L by Mr. Askdal (2017: 87, Catalogue B:34). To be fair, these pommels are rather asymetrical and their lobes are more pointed, compared to the sword of Mr. Jones. To sum up, the sword from Surrey still represents one of the closest analogies.

The pommel from Norwich (left) and the sword from Surrey (right).
Taken from Davidson 1962: Fig. 41a and British museum 2018.

type L
The distribution of type L swords in Great Britain.
Aksdal 2017: Fig. 8.

Loose cast pommels
Searching for loose cast pommels, we have found 81 examples dated to 9th-12th century Britain. We can divide them between several types according to their construction and general shape:

  1. pommel attached to the upper guard, without exposed peened tang
    1. Petersen’s type O (Petersen 1919: 126-134) / Geibig’s combination type 9 (Geibig 1991: 50-52, Abb. 10)
    2. Petersen’s type R (Petersen 1919: 140-142) / Wheeler III (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:3)
  2. pommel attached to the upper guard, with exposed peened tang
    1. lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
    2. not lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
  3. one-pieced pommel with exposed peened tang
    1. Petersen’s type K (Petersen 1919: 105-110) / Wheeler IV (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:4) / Geibig’s combination type 6 (Geibig 1991: 44-47, Abb. 7)
    2. Petersen’s type L or Z (Petersen 1919: 112-121, 175-177) /  Wheeler V or VI (Wheeler 1927: 35, Abb. 13:5-6) / Geibig’s combination type 7 (Geibig 1991: 47-48, Abb. 8)
    3. Petersen’s type X (Petersen 1919: 158-167) / Geibig’s combination type 12 (Geibig 1991: 56-60, Abb. 13)
    4. Geibig’s combination type 14 and 15 (Geibig 1991: 63-70, Abb. 15-16)

Distribution of loose cast pommel from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

As we can see, cast pommels were used for various typologically and chronologically different hilts, and therefore we can speak of a kind of tradition. The tradition is more obvious when we realize that cast pommels occur in the period from the earliest phase of Anglo-Saxon period to at least High Medieval. 80 pieces are made of copper alloy, 1 piece is cast in lead. The pommels depicted on our map are loose, found separated from the sword or just with a fragment of tang, which is also striking. According to Anglo-Saxon living history expert Paul Mortimer, such a big number is not coincidence and the pommels could be violently torn off during a ritual destruction, for example.

We can also notice that lobed curved pommels attached to upper guards with exposed peened tang represent a majority of the loose pommel. On the map, there are 52 finds that are mostly concentrated in East and West Midlands, East of England, Yorkshire and the Humber and South East England regions. This distribution corresponds to the distribution of Petersen’s type L swords quite well. There are at least two more pommels of this form in the private collection of Mr. Justin Mercier. This kind of popularity can mirror the fact that hollow upper guards and pommels peened to the tang could be done more easily than other types of constructions. It is surprising there are such an huge amount of sword pommels that are not described in the literature. On the website of Portable Antiquities Scheme, the pommels of this type are described as croissant-shaped pommels, Petersen’s type L pommels or Wheeler’s type VI by contributing editors.

The regular lengths of type 2.1.1. pommels are 44.8-65 mm, while the maximum height reaches from 20.6 to 32.2 mm. The pommels have thicknesses of 14-23.7 mm; the thickness of the casing is 2-4.4 mm. The weight is around 27.4-77.55 g (some heavier pieces include fragments of tangs). The pommel of the Mr. Jones’s sword is slightly longer, but other dimensions do match precisely.

sword-pommelsLoose cast pommels of the type 2.1.1. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.

Loose cast guards
In addition, we can shortly discuss the cast guards. In the following list, we have collected 6 cross-guards and 13 upper guards cast in copper alloy in 9th-12th century Britain. The following division was made:

  1. Cross-guard (6 pieces)
  2. Upper guard
    1. Guard with curved upper part (10 pieces)
    2. Guard with straight upper part (3 pieces)

Distribution of loose cast guards from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

Again, copper alloy components are distributed across the same regions. Regarding the cross-guards, every piece is unique. The number of cross-guards is lower that the number of upper guards, which may suggests that the cast cross-guards could have been used less often. That could correspond with the fact that the sword of Mr. Jones combines an iron guard and a cast upper guard and pommel.

The upper guards are divided to two categories. The category 2.1. is the most interesting for us, as the upper guard of the examined sword falls into this group. The most of guards in this category were dated to Late Middle Ages PAS website, but we believe this is incorrect. Not only two finds are dated to Early Medieval period, but they closely resembles the type L upper guards in shapes, proportions and sizes (see for example Aksdal 2017: Tab. 1-2). In this group, we can find curved and mostly hollow guards with a small rectangular hole for the tang. They are 56.78-87.7 mm long, 6.54-21.05 mm high and 12.77-22 mm thick. The guard of Mr. Jones’s sword fits in these categories. However, there are also some difference: the ends of guards are not flattened and there is no evidence of the central raised ridge line.

The upper guard of Mr. Jones’s sword is 74 mm long, while the pommel is 65.6 mm long, so the difference in lengths is 8.4 mm. We have already told that the length of loose pommels varies between 44.8-65 mm. In proportion to loose upper guards, the difference is 11.98-16.54 mm. The thicknesses of loose components are comparable (14-23.7 mm : 12.77-22 mm). The future examination can reveal whether the loose pommels and loose upper guards do fit or not.

guardLoose cast upper guards. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.

For the next part of the analysis, we have to ask whether there is any complete sword that applies curved guards and peened cast 5-lobed pommel.

Wallingford Bridge type
In 1967, Vera Evison published an interesting study about an unmapped type of Anglo-Saxon swords that stand close to Petersen’s type L and Z (Evison 1967). The main feature that differentiates this type from Petersen’s is a differently shaped guard. Mrs. Evison called the examined group Wallingford Bridge sword type and suggested they were made in souther England in 10th-11th century. Even though there are only 9 examples in England (7 of which were found in the River Thames) and they rather resemble Petersen’s type Z / Wheeler’s type VI when it comes to the construction, we believe the study is an important step forward to show the complexity of local and transitional variants. If the concept is correct, then the sword of Mr. Jones and the pommels of the type 2.1.1. stand between Petersen’s types L, S and Z, not only by the form, but also by the chronology, just as Wallingford Bridge type does. Generally speaking, type L is the closest and it should be legit to call Mr. Jones’s sword type L variant until a more precise typology is invented.

wallingfordWallingford Bridge type swords (Evison 1967: 162, Fig. 1).

In the Evison’s article, we can find a reference to the sword from Mileham, which seems to be a second close analogy to our sword (Evison 1967: 185, Fig. 3b, 6a). This sword has copper alloy hilt components, including a richly decorated guard and an one-pieced pommel of our type 3.2. To our knowledge, there are no closer published paralels of Mr. Jones’s sword than swords from Surrey and Mileham. Therefore, the sword of Mr. Jones can be called unique in that regard.

The sword from Mileham (Evison 1967: Fig. 3b, 6a).

In 2012, a discussion about loose cast 5-lobed pommel arised on Shane Allee, a member of the forum, posted a picture of the sword, that was sold on Ebay more than 15 years ago. The sword seems to belong to the same type as Mr. Jones’s sword. However, we do not have any particularised information about the sword.

The sword sold on Ebay.


In the first part of this article, we tried to describe an unusual sword from a private collection. The uniqueness of such a sword led us to a type that stood aside completely unnoticed. The closest analogies were found in 10th-11th century Britain, a country where the mixture of styles created a variety of transitional swords that apply different contructions, shapes and materials altogether. Nevetherless, it will require a brilliant mind and a huge time reserve to arrange the swords in a realistic way.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.

Stone carving from Eberston, Britain. Taken from Grove 1938: 256, Fig. 5.


Aksdal 2017 = Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Bjørn – Shetelig 1940 = Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

British museum 2018 = Sword from Surrey, Shepperton, Museum number 1996,0604.1. Electronic source, http:// 887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, visited 31th October 2018.

Evison 1967 = Evison, Vera I. (1967). A Sword From the Thames at Wallingford Bridge. In: The Archaeological Journal 124(1): 160–189.

Davidson 1962 = Davidson, Hilda R. Ellis (1962). The Sword in Anglo-Saxon England. Its Archaeology and Literature, Oxford.

Geibig 1991 = Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Grove 1938 = Grove, L. R. A. (1938). Five Viking-Period Swords. In: The Antiquaries Journal, 18(03): 251–257.

Jakobsson 1992 = Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones 2002 = Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Petersen 1919 = Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Wheeler 1927 = Wheeler, R.E.M. (1927) London and the Vikings. London Museum Catalogues: No 1, London.

Jakobssonovy principy jílců

Na revoluční práci Jana Petersena De Norske Vikingesverd (1919) navázala řada autorů, kteří se snažili Petersenovu typologii upravit, doplnit anebo nahradit vlastními schématy. Jedním z nich je Mikael Jakobsson, který ve své práci Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992) představil poněkud odlišný přístup. Na něj se nyní podíváme.


Práce Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Válečnická ideologie a typologie vikinských mečů], která je publikovanou doktorskou prací autora, je seriózním a velmi propracovaným počinem, jehož přínos spatřuji především v pokročilé analýze, která těží z dat shromážděných z velké části Evropy. Jeho cílem není přímo revidování Petersenových jílcových typů, se kterými v podstatě souhlasí, nýbrž se rozhodl pro vymezení velkých skupin jílců využívajících podobných konstrukčních rysů – tyto skupiny pak nazývá principy. Zatímco Petersen vyčlenil tři principy (skupina s vícelaločnou hlavicí, skupina se zjednodušenou hlavicí, skupina nezařaditelných typů), Jakobsson rozšiřuje dělení na 6, respektive 7.

  1. trojúhelníková hlavice
  2. trojlaločná hlavice
  3. pěti a více laločná hlavice
  4. absentující hlavice
  5. zahnutá záštita
  6. jednodílná hlavice
  7. nezařaditelné


Princip 1 : trojúhelníková hlavice

Odpovídá Petersenovým základním typům A, B, C, H, I a speciálním typům 3, 6, 8 a 15. Meče užívající tohoto principu tvoří podstatnou část mečového materiálu – podle Jakobssona nejméně 884 kusů (48%). V Norsku tomuto principu odpovídá 529 kusů (60%), ve Švédsku 147 (17%), ve Finsku 81 (9%), v Dánsku 4 (0,5%), v západní Evropě 94 (11%) a ve východní Evropě 29 (3%). Svůj původ mají v kontinentálních mečích s pyramidovou hlavicí. Do Skandinávie se tento princip dostává v polovině či na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přetrvává zde do poloviny 10. století.

princip1-typyTypy mečů odpovídající principu 1.

princip1-rozsireniRozšíření principu 1 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 2 : trojlaločná hlavice

Zahrnuje varianty typu A, typ Mannheim, speciální typy 1 a 2, typ Mannheim/Speyer, typ D, speciální typy 14 a 6, typ L, starší varianta typu X, speciální typ 13, typ E, speciální typ 19, typy U, V, R, S, T a Z. Tento princip se uplatňuje u nejméně 492 mečů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 188 kusů (37%), ve Švédsku 58 (12%), ve Finsku 43 (9%), v Dánsku 18 (4%), v západní Evropě 75 (15%) a ve východní Evropě 110 (23%). Původ lze spatřovat v merovejských mečích, trojlaločná hlavice vychází z hlavice se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přiživen z Anglie v 9. století zde setrval až do začátku 11. století.

princip2-typyTypy mečů odpovídající principu 2.

Rozšíření principu 2 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 3 : pěti a více laločná hlavice

Zahrnuje typ K, O a pětilaločnou variantu typu S. Tento princip je nejméně početný – nejméně 88 mečů (5%) – a souvisí s principem 2. V Norsku tomuto principu odpovídá 44 kusů (49%), ve Švédsku 4 (5%), ve Finsku žádný, v Dánsku 1 (1%), v západní Evropě 26 (30%) a ve východní Evropě 13 (15%). Princip 3 vzešel, stejně jako princip 2, z merovejských mečů s hlavicí se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na počátku 9. století a přečkal do poloviny 10. století.

princip3-typyTypy mečů odpovídající principu 3.

Rozšíření principu 3 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 4 : absentující hlavice

Tento princip, vyznačující se vrchní záštitou, která nahrazuje hlavici, zahrnuje typy M, P, Q, Y, Æ a speciální typy 5, 17 a 18. Počet mečů užívajících tento princip je nejméně 712 (39%). Nutno podotknout, že typ M je vůbec nejpočetnějším typem mečů s nejméně 432 zástupci (17%). V Norsku principu 4 odpovídá 631 kusů (89%), ve Švédsku 23 (3%), ve Finsku 14 (2%), v Dánsku 2 (0,3%), v západní Evropě 28 (4%) a ve východní Evropě 14 (2%). Princip 4 se objevil v 9. století a vytratil se v průběhu 11. století.

princip4-typyTypy mečů odpovídající principu 4.

Rozšíření principu 4 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 5 : zahnutá záštita

Zahrnuje typ L, varianty typů O, K a X, typ Q, T, Y, Z, Æ, speciální typy 7, 14, 15, 16, 17, 18 a 19. Meče využívající princip 5 čítají nejméně 482 kusů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 312 kusů (71%), ve Švédsku 32 (7%), ve Finsku 23 (5%), v Dánsku maximálně 3 (1%), v západní Evropě 45 (10%) a ve východní Evropě 70 (6%). Princip 5 se uplatnil ve stejné době, jako princip 4, tedy v období od počátku 9. století až po 11. století.

princip5-typyTypy mečů odpovídající principu 5.

Rozšíření principu 5 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 6 : jednodílná hlavice

Princip, vyznačující se jednodílnou hlavicí a absentující vrchní záštitou, zahrnuje typy X a W. Mečů užívajících tohoto principu je nejméně 211 (11%). V Norsku principu 6 odpovídá 69 kusů (33%), ve Švédsku 25 (12%), ve Finsku 46 (22%), v Dánsku 8 (4%), v západní Evropě 51 (24%) a ve východní Evropě 12 (6%). Podle Jakobssona princip 6 nastoupil na konci 9. století nebo na počátku 10. století, avšak jak ukázal Jiří Košta na souboru mečů typu X z Mikulčic, tento princip mohl být ve střední Evropě etablovaný již v 9. století. Princip 6 se ukázal jako dominantní a podstatný pro následující středověké zbraně.

princip6-typyTypy mečů odpovídající principu 6.

Rozšíření principu 6 s vyznačenými lokalitami nálezů.


Z celkového množství 1900 zahrnutých mečů je 97% z nich zařaditelných k výše uvedeným principům. 3% procenta, kolem 60 mečů, však není možné zahrnout. Jedná se o typy F, G, N a speciální typy 4, 9, 10, 11, 12 a 20. Tyto typy stojí buď na pomezí dvou principů, anebo v podstatě tvoří svébytné principy.

nezaraditelneNezařaditelné typy.

Na úrovni jednotlivých typů můžeme spatřovat jistou evoluci, která přinesla zhruba každou generaci nový typ meče, avšak jak můžeme vidět, principy, tedy širší skupiny mečů užívající jisté definované rysy, byly standardně v užívání přes 100 let, a některé dokonce až 200–250 let, tedy 6–8 generací. Takto dlouhé užívání stejných postupů musí mít hlubší význam. Ten však zřejmě nesouvisí ani s rozdílnou chronologií (přinejmenším v 10. století byly všechny principy užívány souběžně), ani s různou geografickou lokací (byly užívány ve stejném prostředí), ani s rozdílnými praktickými vlastnostmi (u principu 1 neexistuje vazba typu jílce na typ čepele, a tak můžeme potkat tytéž typy s jednobřitými i dvojbřitými čepelemi). Jakobsson se tedy domnívá, že za popularitou šesti různých principů je něco jiného – různé strategie při reprodukci symbolické hodnoty vázané na fyzickou formu.

Symbolická hodnota mečů vzniká jejich vlastnictvím a užitím. Fakt, že mečové principy vznikaly v turbulentních dobách plných válek a že se meče velmi často nacházejí v hrobech, napovídá, že vlastníci mečů měli být chápáni jako suverénní a bojeschopní předáci. Meč je mnohovrstvým způsobem vyjádření samostatnosti a legitimní přináležitosti k vyšší společnosti (viz  Biografie meče). Tato hodnota se samozřejmě promítla do vzhledu meče, přičemž některé typy nebo celé principy byly k vyjádření takového poselství vhodnější než jiné. Jednotlivé principy v sobě mohou obnášet dnes již nepříliš patrná sdělení.

Tradičnější konstrukce (většina mečů principů 1, 2, 3) jsou tvořeny těžšími, zpravidla dekorovanými kusy s vícedílnými hlavicemi a krátkými záštitami, které se hodí pro opěšalý boj. Proti této konzervativní konstrukci, hluboce zakořeněné v předchozích generacích germánských zbraní, stojí lehčí, méně dekorované meče, mající jednoduché hlavice, delší záštity a meče obecně vhodnější pro jízdní boj (princip 6, zejména typ X). Jejich majitelé se mohli vlastnictvím hlásit ke kontinentální aristokracii a módě, kterou tamější elita prosazovala. Podobně tomu může být u principu 5, který však je, jak se zdá, anglosaského původu, a přinejmenším ve Skandinávii se jeho prvky úspěšně kopírovaly. Princip 4 mohl být vhodnější pro tu část populace, která se chtěla přihlásit k identitě vlastníků mečů, ale nemohla si dovolit dříve zmíněné principy – proto je také Petersenův typ M nejběžnější raně středověký meč (viz Meče Petersenova typu M).

Důležité je v neposlední řadě zmínit, že distribuce zbraní ve Skandinávii nebyla jednotná a zřejmě panovaly velké rozdíly mezi centry a periferiemi. V uzavřených společnostech, jako je Island nebo některé skandinávské regiony, byly zbraně rozšířené, ale meče byly drženy pouze nejbohatšími a pouze v malých počtech. V centrech, jako například ve středošvédském Upplandu (středošvédský, též společnost rozdělující model), byly zbraně drženy primárně v rukou válečnické nobility, a to zhruba v poměru až 14 Petersenových typů na 100 mečů. Zásadní je u tohoto modelu otázka přítomnosti a absence zbraní mezi širší populací. Oproti tomuto stojí model periférie, která je obývána nepříliš stratifikovanou populací, jež se snaží o demonstraci své moci. Tato demonstrace se projevuje kumulací velkého počtu zbraní (též společnost sjednocující model), jejichž zásadní rozdíl spočívá v četnosti a kvalitě. To můžeme vidět jak v četnosti mečů na norském území, které zahrnuje několik tisíc mečů, tak na skutečnosti, že poměr v na meče bohatých norských krajích činí 10–13 Petersenových typů na 100 mečů. Vakuum vzniklé absencí centrálního panovníka je zaplněno množstvím drobných předáků, kteří demonstrují svoji suverenitu vlastnictvím exkluzivního vybavení. Takový typ společnosti, která užívá více mečů, zachovává tento trend a pouští do oběhu ještě větší množství. Další důvody vzniku norského modelu lze vyložit dobře vyzbrojenou domobranou, ale i jinak. Všechny modely jsou podle Jakobssona ve skutečnosti odrazem téže reality.

Jakobssonova práce je sémiotických přístupem k materiální kultuře. Snaží se nastínit komplexní vztah mezi symbolem a kontextem, neuchyluje se pouze k jedinému vysvětlení. Na skupiny mečů se zaměřuje pohledem velkých dějin, na konkrétní meče hledí optikou malých dějin. Knize se ani po více než 25 letech nedostává tolik pozornosti, kolik by si díky svým užitečným analýzám a přílohám zasloužila. Přesto by Jakobssonům výzkum s časovým odstupem zasloužil revizi, která by potvrdila nebo vyvrátila jeho aktuálnost.

Tomáš Vlasatý
Slaný, 20.10.2018

Omotání norských mečových pochev

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat některými pochvami norských mečů z doby vikinské, konkrétně pochvami, které jsou omotané textilními nebo koženými pásky.

Pochvy hustě omotané pásky tvoří v raně středověké výzbroji poměrně výrazný milník. Lze je zaznamenat na mečích z území České republiky, Německa, Velké Británie, Ruska a Norska (Geibig 1991: 104–105; Kainov 2012: 46–54; osobní diskuze s Jiřím Koštou), a to zejména v 9. a 10. století. Zároveň jsou vyobrazeny v západoevropské ikonografii, která archeologický materiál skvěle doplňuje a naznačuje, že se jednalo o velmi ceněné předměty (Geibig 1991: 108–110, Abb. 29). Husté omotání bylo provedeno na těch částech pochev, které byly mechanicky nejvíce namáhány, tedy zpravidla na špicích, kde nahrazovaly nebo doplňovaly nákončí. V takovém případě byly pásky z textilu nebo kůže široké zhruba 8 mm. Odstup jednotlivých omotů byl zhruba 2 mm, a tak na jednom místě mohly být až 4 sklady; v některých případech byly pásky předem přehnuty a omotávány s okrajem, takže na jednom místě mohlo být ve čtyřech skladech až 8 vrstev textilu. Délka omotání variovala: pásky byly u archeologicky dochovaných kusů omotány nejméně osmnáctkrát, zatímco nejdelší omotání čítá více než 50 skladů (Geibig 1991: 105). Pokud by byly sklady lepeny klihem, aby se neuvolňovaly – což lze archeologicky podložit snad jen u nálezu z Gnězdova (Kainov 2012: 53) – pak by šlo o mimořádně dobrou ochranu vůči mechanickému poškození.

Konstrukce pochvy. Geibig 1991: Abb. 28.
1 – schéma hustého omotání kolem korpusu; 2 – profil textilních pásků s okrajem; 3 – profil jednoduchých textilních pásků; 4 – skladba pochvy : kůže s chlupem – dřevo – textil.

omotani_ikonografieZápadoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

V následujícím výčtu si shrneme norské nálezy, které mohou této úpravě odpovídat. Problematikou se již před sto lety zabýval Theodor Petersen, bratr známého mečového experta Jana Petersena (Petersen 1918). Ve svém článku Petersen popsal dva norské nálezy, a sice T5084 a T11631. Jeho výčet obohatíme o dva další exempláře. Zdrojem nám bude katalog Unimus.

C8267, Sæveli

Původní zápis:

„V pochvě ležící dvoubřitý železný meč z mladší doby železné. Poničený u hrotu a spodní záštity, takže hrot a vrchní záštita jsou odpadlé a hlavice chybí úplně. Celý těžce zrezlý. Pochva sestávala ze dřeva s vnějším potahem, z něhož jsou na některých místech patrné stopy. Potah sestával z omotání úzkými koženými řemínky. Mezi pochvou a spodní záštitou se nachází úzký prázdný prostor, původně zřejmě zaplněný ústím pochvy. Délka čepele 81 cm. Rozteč záštit 9,7 cm. Záštity jsou úzké, mírně zahnuté, o délkách 13 a 9,2 cm.“

Meč byl nalezen v mohyle č. 58 na lokalitě Sæveli, která současně obsahovala sekeru, kopí, nůž a brousek. Hrob proto může být zařazen do doby vikinské. Vzhledem ke staršímu datu objevu a absenci fotografie není možné meč typologicky zařadit; vzhledem ke zmínce o tenkých prohnutých záštitách se jako pravděpodobné jeví typy L a Q, avšak typ L se z důvodu dlouhé záštity nezdá být favoritem (Aksdal 2017: Tabell 1). Podobu omotání neznáme; mohlo být provedeno hustě způsobem, který jsme výše uvedli, nebo zde můžeme být svědky omotání, které bylo součástí systému zavěšení (jako v případě hrobu č. 15 ve Valsgärde, viz Androščuk 2014: 110–111), případně omotání do kříže nebo podobně. Sama zmínka o omotání úzkým řemínkem na více místech však zní dostatečně přesvědčivě.

T5084, Kvam

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvoubřitého meče, jmenovitě kus s masivní spodní záštitou a velkou zaoblenou hlavicí a sedmnácticentimetrovým kusem čepele a čtyři na sebe navazující kusy čepele o celkové délce 46 cm a šířce 6,5 cm. Výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla zevnitř vystlána nevyčiněnou kůží a zvnějšku potažena plátnem. Zbytky dřevěného obložení jsou rovněž na rukojeti.“

Meč byl nalezen společně s pěti štítovými puklicemi, sekerou, hroty kopí, šípy a nářadím zřejmě na místě bývalé mohyly. Datace do doby vikinské je nesporná. Typ meče není znám, popis by odpovídal na celou řadu typů, například typ D, E, S nebo T. Konstrukce zahrnující nevyčiněnou kůži je v Norsku zajímavá (analogie v meči T12199 z Eikrem), neboť se často předpokládá, že skandinávské pochvy byly vystlány textilem a že kůže s chlupem použitá jako výstelka je západoevropský prvek (Cameron 2000: 59). Jak Petersen (1918: 167-168), tak Geibig (1991: 105) mluví v souvislosti s pochvou z Kvamu o výjimečně dobře zachovalém omotání provedeném úzkým textilním páskem. Následující ilustrace toto potvrzuje; můžeme na ní napočítat několik desítek omotů. Petersen (1918: 168) zmiňuje, že dřevěný korpus pochvy byl pod omoty potažen textilem a že omoty mají okraj, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku.

T5084Fragmenty meče T5084 z Kvamu. Katalog Unimus.

kvamDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 2.

T11631, Rypdal

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvojbřitého meče, těžce zrezivělého. Záštity jsou rovné. Hlavice, která se nezdá být připojena k vrchní záštitě, je zaoblena a připomíná typ Rygh 505 [Petersenův typ L]. Na jílci nejsou patrné stopy dekorace. Dřevěné obložení rukojeti je zachované a okolo dřeva spočívá těsné, dvojité omotání řemínkem. Podobně se zachovaly výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla vystlána a potažena textilem. Okolo pochvy byl rovněž hustě ovinut 8–9 mm široký pásek, zřejmě kožený. Podobné omotání, avšak z tenkého tkaného pásku, lze spatřit na kusu meče z Kvamu (T5084). Vůči pochvě je pásek omotán spíše šikmo. Celková délka meče je 96 cm.“

Meč z Rypdalu byl nalezen v mohyle společně s kopím, sekerou, štítovou puklicí, nožem, srpem a brousky v létě roku 1916. Podle Aksdala (2017: Tabell 3), který meč určil jako variantu IV Petersenova typ L, lze hrob datovat do let 750–850. Meče typu L původně pocházejí z území dnešní Velké Británie a v Norsku docházelo k jejich napodobování, přičemž varianta IV je má nejvíce ukazatelů poukazujících na lokální norskou produkci. Z textu jasně nevyplývá, zda meč hlavici měl (a postupem času o ni přišel), nebo zda autor pokládal za hlavici vrchní záštitu, Aksdal (2017) však meč řadí mezi meče, které hlavici nemají. Co se týče omotání, autoři se shodují, že je provedeno koženým řemínkem a že je velmi dobře zachované. Důležitým poznatkem je také fakt, že podle Petersena (1918: 166-167) byla řemínkem omotána celá délka pochvy.

T11631Fragmenty meče T11631 z Rypdalu. Katalog Unimus.

rypdalDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 1.

T14309, Trælnes

Původní zápis:

„Rukojeť a několik fragmentů čepele dvojbřitého meče typu Rygh 506, Petersenův typ D. Hlavice chybí. Rukojeť má bronzové obložení a je překrásně zdobena […]. Délka 13,5 cm, délka záštit 10,3 a 8,8 cm. K čepeli, která se zdá být damašková, jsou přirezlé pozůstatky dřevěné pochvy, která je při krajích uchycena ohnutým tenkým želeným plátem. Po celé pochvě jsou vidět známky omotání páskem.“

Meč z Trælnesu byl nalezen roku 1930 v mohyle, která obsahovala pozůstatky člunu, koňského postroje a sekery. Sekera umožňuje datovat hrob do 10. století (Sjøvold 1974: 11–12). Co se týče omotání, bohužel jsme nebyli schopni zjistit více podrobností k materiálu, jelikož veškeří badatelé se zaměřili pouze na rukojeť a nikoli na fragmenty čepele. Autorem výše uvedeného textu je Theodor Petersen, který jej napsal 12 let po vydání výše zmíněného článku, a proto lze jeho vyhodnocení pokládat za poměrně spolehlivé a založené na předchozích zkušenostech. Fotografie, kterou přikládáme níže, žádné dodatečné informace nepřináší.

T14309Fragmenty meče T14309 z Trælnesu. Katalog Unimus.


Uvedli jsme čtyři mečů, u nichž je potažení úzkými pásky prokázané nebo velmi pravděpodobné. Rádi bychom na konec této práce shrnuli společné body těchto kusů a pokusili se o výklad.

  • Meče jsou vždy dvoubřité.
  • Vždy se nacházejí v kontextu bohatě vybavených mohyl.
  • Nejméně jeden kus může pocházet z Anglie, a pokud ne, je pravděpodobné, že se jedná o imitovaný kus.
  • Nejméně v jednom případě je pochva vystlána pro Skandinávii netradičním způsobem.
  • Husté kožené omotání je známo pouze z Norska, avšak může být lokální variantou předlohy omotané textilem.

O čem to svědčí?
Meče, jejichž pochvy byly hustě omotány pásky, jsou i v norském, na meče bohatém prostředí relativní vzácnost. Můžeme je nalézt zejména ve středním Norsku ve velmi nákladných hrobech. Vlastník tímto v Norsku zřejmě netradičním předmětem záměrně vysílal jasné gesto přináležitosti k vysoce postavené sociální skupině, jež měla vazby se vzdáleným zahraničím. Pochvy mohly být dovezeny společně s meči, případně mohly být lokálně kopírovány spolu s meči. O tom, že omotané pochvy měly své zastoupení ve Skandinávii, hovoří i to, že se objevuje na výšivce z Osebergu, tedy v honosné ikonografii.

osebergDetail výšivky z Osebergu, který znázorňuje omotanou pochvu.
Petersen 1918: Fig. 4.

Vizuální rekonstrukce muže ze středního Norska.
Hjardar – Vike 2011: 47.


Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68.

Petersen, Theodor (1918). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). Tyto meče, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.


Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

K původu „svatováclavské přilby“

V prosinci 2016 byl ve středočeských Lázních Toušeň nalezen výjimečný meč Petersenova typu S, vyznačující se bohatou dekorací. Ačkoli se tento typ objevuje na lokalitách od Irska po Rusko, jedná se o první exemplář v České Republice. V rámci spolupráce s Jiřím Koštou a Jiřím Hoškem, kterým jsem pomáhal zmapovat analogie tohoto meče, jsem měl možnost zbraň osobně prozkoumat. Tyto i jiné události posledních dvou let ve mne zanechaly hluboké otisky, které mne donutily přehodnotit řadu stanovisek. Předně se musím opětovně vyjádřit k tzv. svatováclavské přilbě, zejména k původu jejího nánosku a obroučky.

Přilba zvaná svatováclavská je velmi známým a pozoruhodným předmětem, který je v Čechách uchováván již od raného středověku a který byl mnohokrát publikován (nejvýznamněji Hejdová 1964; Merhautová 1992Schránil 1934). Společně s kroužkovou zbrojí, pláštíkem a dalšími exponáty tvoří korunovační poklad, který v posledních tisíci letech sehrál symbolickou úlohu. Nedávné výzkumy prokázaly, že nejstarší části těchto artefaktů pocházejí z 10. století (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Přilba se dnes skládá ze zvonu, nánosku a obroučky a vykazuje četné, mnohdy nevkusné opravy, které svědčí o tom, že prošla složitým vývojem. Je evidentní, že ve své současné podobně zamýšlena jako příležitostně vystavovaný exponát. Zrevidujme si nyní důkladně, co o přilbě skutečně víme nebo předpokládáme.

svatovaclavkaStav svatováclavské přilby roku 1934. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII a XIV.

Jednokusový kónický zvon přilby, jehož ovál má při základně vnitřní rozměry 24,4 cm × 20,9 cm a obvod 70 cm, mohl být vyroben v českých zemích a vzhledem ke své dataci do 10. století mohl zažít dobu Václavova panování (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 179). Jedná se tak zřejmě o jednu z nejstarších dochovaných kónických jednokusových přileb, jejíž nejbližší paralely lze hledat v České Republice a Polsku (Bernart 2010). Výška zvonu činí 16 cm, přičemž váha kompletní přilby je zhruba 1 kg. Předpoklad, že zvon přilby je mladšího data, se nepotvrdil. Materiál přilby je značně nehomogenní : na čele je použita tloušťka 1,6–1,9 mm, zatímco na bocích 0,6–1,9 mm (osobní diskuze s Milošem Bernartem). V místě, kde je dnes připevněn zdobený nánosek, se původně nacházel integrální nánosek, který byl odřezán a prostor kolem něj byl pod údery kladiva přizpůsoben novému nánosku. Podle Hejdové měla původní přilba před úpravou ochranu uší a krku, po které zbyly otvory v obvodu (Hejdová 1966; 1967; 1968), ale nová analýza si tyto vykládá jako pozůstatky po vycpávce (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Zvon vykazuje řadu oprav, které se ovšem vyhnuly specifické díře na týlu přilby, která může souviset s úderem zbraně, anebo mohla toto zdání nabuzovat. Více detailů k rozměrům a vysprávkám poskytuje Hejdová a Schránil (Hejdová 1964; Schránil 1934).

jednokusVýběr jednokusových přileb z České Republiky a Polska.
Zdroj: Bernart 2010.

Někdy po smrti sv. Václava, avšak zřejmě ještě v 10. století, se přilba dočkala modifikací, které souvisely s jejím povýšením na relikvii. Úpravu zřejmě inicioval kníže Boleslav II. († 999), který podporoval kult sv. Václava, či možná jeho žena kněžna Emma (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 181). Existenci modifikované přilby pravděpodobně reflektoval autor tzv. Kristiánovy legendy, datované do let 992–994, příběhem o setkání knížete Václava s kouřimským knížetem Radslavem, který odhodil zbraň poté, co spatřil na Václavově čele zářící podobu svatého kříže. Právě tímto křížem může tzv. Kristián, jako potenciální bratr Boleslava II. dobře obeznámený s dynastickými poměry Přemyslovců konce 10. století, odkazovat na zdobený nánosek přilby, který byl na přilbu nově instalován. Podle Merhautové mohla být přilba odhalena při zakládání pražského biskupství roku 973 (Merhautová 2000: 91).

Jedna z menších úprav, ke kterým došlo v běhu 10. století, se podepsala na spodním okraji zvonu přilby, kam byl přinýtovaný držák barmice, tvořený přehnutým stříbrným páskem. Z tohoto držáku se dnes dochovaly pouze fragmentární proužky na vnějším a vnitřním okraji. Tento typ držáku představuje velmi pracnou a vysoce funkční ochranu; do ohybu pásku jsou vysekány nebo vystříhány zářezy, do kterých se postupně vkládají kroužky držící barmici a skrz ně se protahuje drát. Tuto sofistikovanou metodu známe u nejméně deseti dalších raně středověkých přileb, u kterých je pásek vyroben ze železa, mosazi nebo pozlaceného bronzu (Vlasatý 2015a). Součástí svatovítského pokladu střeženého v Praze je kromě jiného i kroužková zbroj. Ke kroužkové zbroji přináleží tzv. pláštík, obdélníkový pruh pletiva, jehož horní část – „stojací límec“ o rozměru 50×7,5 cm – je lemována třemi řadami kroužků z téměř ryzího zlata (Schránil 1934). Na samotném vrcholu límce se nachází jedna řada železných kroužků, která navazuje na zlaté kroužky. Detailní rozbor potvrdil, že límec je složen ze stejných kroužků jako brň, ale odlišuje se od zbytku pláštíku. Badatelé (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 180181) předpokládají, že límec mohl být ze všeho nejdříve stojacím límcem u kroužkové zbroje, ze které byl posléze sňat a byl využit jako závěs na přilbici, kde byl uchycen řadou železných kroužků, které navazují na zlaté lemování. Barmice byla z přilby sňata zřejmě za vlády Karla IV. a našla uplatnění jako základ pláštíku, ke kterému byla dopletena větší část do podoby, kterou vidíme dnes. Vzhledem k původní délce 7,5 cm a použití stříbrného držáku se zdá, že tato část přilby byla čistě dekorativní.

vaclav-limecDetail límce pláštíku se zlatým lemováním.
Zdroj: Bernart 2010: obr. 37.

Další zásah, který zřejmě proběhl současně s výše uvedenou změnou, byla instalace nánosku a obroučky. U tohoto bodu se zastavíme déle, protože nánosku se v minulosti věnovala celá řada badatelů a spousta názorů, jak se pokusím ukázat, byla zcela zavádějící a pramenila z neznalosti širších souvislostí. Nánosek má křížový tvar o výšce 14,7 cm, šířce 18,5 cm a tloušťce až 5 mm. Na třech svých koncích je uchycen velkými železnými nýty. Očnice jsou na horních okrajích lalokovitě vykrajovány a zvýrazňují obočí. Vlastní nánosek svou délkou 6,3 cm a šířkou 3,3 cm kopíruje nos. Z profilu se nánosek jeví jako prohnutý, což je podle Miloše Bernarta způsobeno pádem na spodní hranu nánosku. Uprostřed spodního okraje ochrany nosu vybíhá krátký trn neznámé funkce, dříve mohl být teoreticky rozšířen v háček, který můžeme vidět na typologicky podobné přilbě z Olomouci a který mohl být určen k zavěšení barmice chránící obličej. Křížovitý tvar nánosku má nejbližší analogii v nánosku z přilby z bosenské Trnčiny, která je datována do 10.–11. století (D’Amato 2015: 67, Pl. 5) a která je druhým exemplářem přilby s jednokusovým zvonem a dodatečným nánoskem. Spodní okraj zvonu svatováclavské přilby byl kolem dokola olemován obroučkou, která překrývala stříbrný držák barmice a která ústila pod nánoskem. Byla uchycena řadou nýtů a dvěma velkými nýty nánosku; nýty držící obroučku byly na vnitřní straně zajištěny měděnými podložkami. Do dnešního dne se zachovaly zhruba tři čtvrtiny této obroučky, která se v minulosti zřejmě rozbila natolik, že bylo nutné ji přichytit výspravkami. Dekorativní obroučky přileb jsou nepříliš běžným rysem, který známe především z východní Evropy. Nejbližší analogii obroučky tvoří zřejmě ozdoba přilby z ukrajinské Nemie, která je datovaná do 11. století (Kirpičnikov 1971: Tabl. IX).

svatovaclavska_prilbaSchématická rekonstrukce přilby kolem roku 1000.
Převzato ze stránek Českého rozhlasu.

Povrch nánosku a obroučky je zdobený metodou overlay neboli enkrustace, což je metoda užívající nasekání podkladového materiálu v několika směrech, do něhož je posléze vtepáván dražší kov (Fuglesang 1980: 125–126; Moilanen 2015: 276–277). V případě nánosku je podklad nadrážkován ve třech směrech; tento fakt je dobře patrný na rentgenových snímcích a na některých místech i prostým okem. Obroučka je s největší pravděpodobností zdobena stejným způsobem. Použitým vtepávaným materiálem byl stříbrný drát nebo plát. Analýza potvrdila také stopy mědi, zlata, olova a zinku v korozi, nikoli však ve výzdobě (osobní diskuze s Milošem Bernartem). Podle Vegarda Vikeho je použitým materiálem dochované dekorace stříbrný drát, který byl mechanicky zaklíněn do zářezů, a vypadané výplně obrysů mohl tvořit drát ze slitiny mědi. Podle Miloše Bernarta, Petra Floriánka a Jeffa Pringleho byly vypadané výplně původně vylity niellem, které postupem času vypadalo. Nejbližšími analogickými přilbami, které měly masky zdobené metodou overlay, pocházejí z gotlandského Lokrume a ukrajinského Kyjeva (Vlasatý 2015b; Vlasatý 2018). Fragment přilby z Lokrume je navíc dekorován stejnými motivy, jako obroučka svatováclavské přilby. Metoda aplikující overlay se běžně objevuje na zbraních a jezdeckém vybavení zhruba od roku 950 do počátku 12. století v Anglii a ve Skandinávii, odkud se tato metoda mohla šířit do okolních zemí spolu s motivy touto metodou dosahovaných. Stejně jako v případě nově objeveného meče z Lázní Toušeň, je extrémně složité stanovit místo původu, protože šíření módy zahrnovalo i proces výroby, nejen finální výrobky. Metoda overlay nám tedy pouze naznačuje, že tu máme co dělat s předmětem, který s největší pravděpodobností pochází ze severní nebo východní Evropy.

Wenceslas_noseguard-ChristDetail nánosku svatováclavské přilby.
Zdroj: Vegard Vike.

Věřím však, že motivy, kterými je touto metodou dosaženo na nánosku, nám mohou pomoci blíže lokalizovat místo výroby. K nelibosti všech, kteří by v postavě umístěné na nánosku chtěli vidět severského boha Óðina (např. Merhautová 1992; Merhautová 2000; Sommer 2001: 32), je nutné s konečnou platností tuto myšlenku zavrhnout. Jedná se rané vyobrazení ukřižovaného Ježíše Krista (jak tvrdili Benda, Hejdová a Schránil), které má v evropském prostoru řadu paralel až do 12. století (Fuglesang 1981; Staecker 1999). Jeho funkce na nánosku je snadno čitelná – má reprezentovat křesťanského nositele, znázorňovat formuli Kristova vykoupení a jeho druhý příchod, vzbuzovat úžas a děs nepřátel. Jestliže Merhautová (2000: 91) píše, že „ukřižovaný Kristus nebyl a jako vítěz nad smrtí ani nemohl být zobrazován holohlavý, ani s podobně řvoucími ústy a s rozježeným knírem (…)“, pak to svědčí o zásadní neznalosti archeologického materiálu, který si nyní musíme ukázat na příkladu nálezů křížků, dřevorytů i militárií.

jellingRaná vyobrazení Krista skandinávského původu. Větší rozlišení zde.
Kámen z Jellingu, odlitek z Haithabu, dřevěná figura z jellinské mohyly, křížek z hrobu 660 v Birce.

krizkyVyobrazení Krista ze severní a západní Evropy v období 9.–12. století.
Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999: Abb. 59, 61, 68, 79; Kat. Nr. 14, 43, 46, 49, 51a, 53a, 54, 60, 65, 74, 81, 86, 100, 116a.

jezis_mecePostavy interpretované jako Ježíš na hlavicích mečů z 11. století.
Meče z Pady (Estonsko) a Ålu (Norsko). Zdroj: Ebert 1914: 121 a katalog

Rozeberme si nyní jednotlivé části dekorace nánosku. Nejvíce pozornosti bylo věnováno hlavě postavy, která – ačkoli není dobře dochována – má dvě vytřeštěné oči, otevřená ústa se čnícími zuby, husté vousy rozvětvené do několika pramenů a korunu neurčitelného tvaru. Tyto rysy byly v minulosti považovány za důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Všechny z nich však můžeme najít v raném křesťanském umění západní, střední, severní a východní Evropy 9.–12. století. Nejbližší podobnost vykazuje obličej Ukřižovaného z kříže nalezeného ve Stora Uppakrå ve Švédsku (11. století; Staecker 1999: Kat. Nr. 51). Rovněž z 11. století pochází meč nalezený v norském Ålu (C36640), který má na hlavici znázorněného Krista s vyceněnými zuby, vousy, vytřeštěným pohledem a trojcípou korunou na hlavě (diskuze s Vegardem Vikem). Pokud bychom se pokusili naznačit podobu koruny, pak můžeme poukázat na analogie, u kterých se nad hlavou Ukřižovaného nacházejí kříže, kosočtverce s motivy kříže, ruka Boží, svatozáře či čapky, přičemž tvarově nejpodobnější se zdá být kosočtverec s motivem kříže nebo ruka Boží. Naznačené rysy náleží Bohu hněvivému, ze kterého je třeba mít bázeň, což je příznačné pro období do roku 1000, kdy byla křesťanská Evropa sužována nájezdy. Ježíš Kristus byl v nově christianizovaných zemích zprvu počítán za jednoho z pantheonu (Bednaříková 2009: 94), a svoji pozici si musel vydobýt ukázkou síly, nikoli smířlivými a pokornými gesty.

hlavaHlavy Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999.

Také paže, které jsou ovinuty dvěma páry náramkům podobným kruhů, byly v minulosti považovány jako důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Dobová ikonografie je však v přímém rozporu – naopak se zdá, že raná vyobrazení Ježíše Krista velmi často vyobrazují Ježíše přivázaného, nejen přibitého na kříž (Fuglesang 1981). Kruhy tak reprezentují smyčky poutající ruce anebo nařasené rukávy tuniky, které má postava na sobě. Pozice rukou s palci orientovanými vzhůru je pak rys neoddiskutovatelně spjatý právě s Ježíšem na kříži. Z rentgenového snímku a detailních fotografiích se navíc zdá, že se na dlaních pod palci mohla nacházet stigmata nebo hřeby. Paže se zdají být zlomené, k čemuž nacházíme nejbližší analogie na krucifixu z maďarského Peceszentmártonu (12. století; Jakab 2006).

rukaRuce Ukřižovaného v evropském a tureckém umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a kámen z Jellingu.

Tělo postavy na nánosku se zdá být oděno do tuniky nebo suknice, která je přepásaná v oblasti pasu velkým poutajícím opaskem nebo smyčkou. Suknice je zdobena protilehlými čarami, které tvoří motiv rybí kosti. Rovněž k těmto detailům můžeme najít řadu paralel v dobové ikonografii, zejména svázaný pás je v severském umění rozšířený. Co se týče nohou, jejich dekorace je prakticky vypadaná, takže je není možné rekonstruovat; je však evidentní, že směřovaly od sebe, což je netypický rys.

hrud-pasTělo Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a nálezy z Jellingu.

Nad korunou ukřižované postavy se nachází neúplně zachovalý pletencový ornament, který vyplňuje plochu zužujícího se nánosku. Tento motiv nápadně připomíná výplňové propletence, jež se vyskytují na záštitách mečů typů L, R, S, T (Petersen 1919) a na tulejkách kopí (viz např. Fuglesang 1980). Proplence z mečů, které mají své těžiště v 2. polovině 10. století, jsou bližší analogií, zatímco dekorace na kopí, která se rozvíjí do komplikovanějších forem zařaditelných do stylu Ringerike, lze zařadit do konce 10. až třetí čtvrtiny 11. století (Fuglesang 1980: 18; Wilson – Klindt-Jensen 1966: 146).

Pletencový ornament na zbraních ze Skandinávie a Estonska, 10.–11. století.
Zdroj: Jets 2012: Fig. 1 a katalog

Nad pažemi a vedle nich se nacházejí jednoduché trojcípé ornamenty a propletené smyčky. Jejich pozice je vůči nánosku symetrická. Zdá se, že tento dekor měl jednoduše vyplnit prázdný prostor, který by jinak vznikl. Jako analogii trojcípých ozdob můžeme jmenovat trikvetry z jellinského kamene, umístěné nad pažemi a vedle obličeje u Ukřižovaného. Paralely pokračují: trojcípé ornamenty nalezneme nad pažemi postavy na hlavici meče z Pady a vedle obličeje na hlavici meče z Ålu lze spatřit dva křížky. Smyčky, které se nacházejí mezi dlaněmi a velkými nýty na koncích očnic, mají analogii jak na smyčce vyobrazené na záštitě meče z lotyšského Telšiai (Tomsons 2008: 94, 5. att), tak ve vlnovkách, které jsou umístěné pod rukama Ukřižovaného na křížku ze švédského Gullunge (přelom 11.-12. století) a finského Halikka (12. století). V případě křížku z Hallika mohou vlnovky znázorňovat například mraky nebo vzdušné proudy, neboť prostor nad hlavou postavy je vyplněn nebeskými tělesy (Měsíc a Slunce) a celá kompozice může znázorňovat Ježíše jako pána nebes. Některé křížky byzantské tradice vyobrazují vedle rukou Ukřižovaného okřídlené anděly. V jiných případech je prostor pod rukama postavy vyplněn texty nebo hlavami postav, a tak nelze vyloučit, že by ornament mohl mít podobný apotropaický význam.

Jednoduchý ornament : svatováclavská přilba, Gullunge, Halikko.
Zdroj: Staecker 1999: Kat. Nr. 112, Abb. 96.

Dekoraci obroučky můžeme zhodnotit jako typický pletencový ornament stylu Borre, který má bohaté analogie v zemích, které měly co do činění se skandinávským vlivem, tedy zhruba v prostoru od Velké Británie po Rusko. Ve Skandinávii je styl Borre datován do období od 1. poloviny 9. století do 2. poloviny 10. století. V Polsku, kde se styl Borre ujal a zdomácněl, se ho užívalo k dekorování ještě v průběhu 11. století (Jaworski et al. 2013: 302). Ornament tohoto druhu můžeme spatřit jak na fragmentu přilby z Lokrume, tak na četných mečích typu R a S a zřejmě bychom jej nalezli i na dalších militáriích. Propletené smyčky, avšak jiného tvaru, lze spatřit i na obroučce přilby z ukrajinské Nemie.

Pletencová ornamentika užitá na mečích typu R a S ze severní, střední a východní Evropy.
Vytvořil Tomáš Cajthaml.

obrouckaObroučky svatováclavské přilby a přilby z Nemie.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII; Kirpičnikov 1971: Tab. IX.

Pokud bychom měli navrhnout místo výroby těchto dekorovaných komponentů, Skandinávie, a to zejména ostrov Gotland, se rozhodně jeví jako nejpravděpodobnější (Schránil 1934Benda 1972; Merhautová 2000Bravermannová 2012; Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014), nicméně možností je více. Potenciálním kandidátem může být také území Polska, Pobaltí, Finska, Ruska nebo Ukrajiny, nikoli však Porýní (Hejdová 1964196619671968). Do středu Evropy se mohly dostat polskou cestou, která byla do 70. let 10. století otevřená dokořán díky svazku polského Měška s českou princeznou Doubravou, sestrou Boleslava II. Avšak ani pozdější import není vyloučen, protože jak ukazují Ethelredovy denáry, které byly v Čechách kopírovány a dodávány zpět do prostoru Baltského moře, cesta přes Polsko byla prostupná i v 80. a 90. letech 10. století (Lutovský – Petráň 2004: 95; Petráň 2006: 168).

Svatováclavská přilba je kompilát několika původně nesouvisejících dílů, který byl složen nejspíše na popud Boleslava II. za účelem podpoření kultu sv. Václava. V průběhu věků několikrát změnila svoji podobu a byla opakovaně opravována. Historická a kulturní hodnota tohoto exponátu je nevyčíslitelná. V současné době je přilba vystavena na Pražském hradě, kde se těší značné pozornosti z domova i zahraničí.

Svatováclavská přilba se zářícím nánoskem.
Zdroj: Jan Gloc, Správa Pražského hradu.


Bednaříková, Jarmila (2009). Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Křesťanstvo v časoch sv. Vojtěcha, Kraków, s. 85–103

Benda, Klement (1972). Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. In: Umění 20, č. 2, s. 114–148.

Bernart, Miloš (2010). Raně středověké přílby, zbroje a štíty z Českých zemí, Praha: Univerzita Karlova.

Bernart, Miloš  Bravermanová, Milena  Ledvina, Petr (2014). Arma sancti Venceslai: nová zjištění o přilbě, zbroji a meči zv. Svatováclavské. In: Časopis Společnosti přátel starožitností, Roč. 122, č. 3, s. 179182.

Bravermanová, Milena (2012). The so-called armour of St. Wenceslaus – a historical introduction. In: Acta Militaria Mediaevalia, VIII, Kraków – Rzeszów – Sanok 2011, s. 213–220.

D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia, tom XI, red. Piotr N. Kotowicz, Kraków – Wrocław – Sanok, s. 27–157.

Ebert, Max (1914). Zu den Beziehungen der Ostseeprovinzen mit Skandinavien in der ersten Hälfte des 11. Jahrhunderts. In: Baltische Studien zur Archäologie und Geschichte : Arbeiten der Baltischen vorbereitenden Komitees für den XVI. Archäologischen Kongress in Pleskau 1914, Berlin, s. 117–139.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Fuglesang, Signe Horn (1981). Crucifixion iconography in Viking Scandinavia. In: Hans Bekker-Nielsen – Peter Foote – Olaf Olsen (eds.). Proceedings of the Eighth Viking Congress. Århus 24-31 August 1977, Odense, s. 73–94.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, č. 1–2, s. 1–106.

Hejdová Dagmar (1966). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (1. Teil). In: Waffen und Kostümkunde 8/2, s. 95–110.

Hejdová Dagmar (1967). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung). In: Waffen und Kostümkunde 9/1, s. 28–54.

Hejdová Dagmar (1968). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung und Schluß). In: Waffen und Kostümkunde 10/1, s. 15–30.

Jakab, Attila (2006). Bronzkorpuszok a nyíregyházi Jósa András Múzeum gyűjteményében (Bronze crucifixes in the collection of the Jósa András Musem). In: JAMÉ 48, s. 261–280.

Jaworski, Krzysztof et al. (2013). Artefacts of Scandinavian origin from the Cathedral Island (Ostrow Tumski) in Wroclaw. In: Scandinavian culture in medieval Poland, Wroclaw, s. 279–314

Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk (2004). Slavníkovci, Praha.

Moilanen, Mikko (2015). Marks of Fire, Value and Faith : Swords with Ferrous Inlays in Finland During the Late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.

Merhautová, Anežka. (1992) Der St. Wenzelshelm. In: Umění 40, č. 3, s. 169–179.

Merhautová, Anežka (2000). Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 : na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999), Praha: 85–92.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Petráň, Zdeněk (2006). České mincovnictví 10. století. In: České země v raném středověku, Praha, s. 161–174.

Schránil, Josef (1934). O zbroji sv. Václava. In: Svatováclavský sborník na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého. I – Kníže Václav svatý a jeho doba, Praha, s. 159172.

Sommer, Petr (2001). Začátky křesťanství v Čechách: kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury, Praha.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Tomsons, Artūrs (2008). Kuršu (T1 tipa) zobeny rokturu ornaments 11. – 13. gs. In: Latvijas Nacionālā Vēstures muzeja raksti, No. 14, s. 85104.

Vlasatý, Tomáš (2015a). Další fragment přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z:

Vlasatý, Tomáš (2015b). Přilba z Lokrume. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z:

Vlasatý, Tomáš (2018). Přilba z Kyjeva. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z:

Wilson, David M. – Klindt-Jensen, Ole (1966). Viking Art, London.

Soukromý meč s dřevěným jílcem

V červenci roku 2018 jsem při sepisování článku o mečích opětovně navštívil stránky asociace Hurstwic ( Článek o vikinských mečích byl oproti starší verzi, kterou jsem pamatoval, rozšířen o nové obrázky. Jedním z nových obrázků byl nekvalitní záběr meče s dřevěnou rukojetí, který byl popsán jako tkací meč z doby vikinské. Byv zvyklý na tkací meče provedené z kosti nebo dřeva, rozhodl jsem se napsat autorovi článku, panu Williamu Shortovi, zda by mi mohl poskytnout více informací o tomto artefaktu, který vykazoval podobnost s meči, které mají organický jílec a kterých z raného středověku známe hned několik.

Pan Short zmínil, že se jedná o nález umístěný v soukromé sbírce. Byl natolik hodný, že mou zprávu vyřídil sběrateli, který se mi vzápětí ozval. Majitel, který je pan Dr. Lee Jones (, meč zakoupil zhruba před dvaceti lety na eBay. Jedinou informaci, kterou má o původu meče, je ta, že se před prodejem nacházel v nizozemských starožitnictvích. Pan Jones věří, že nález pochází z kontinentální Evropy. Majitele samého velmi zajímá, co za předmět vlastní, a proto byl naprosto nápomocný a nález pro účely tohoto projektu zdokumentoval.

celkovy-pohled-a celkovy-pohled-bCelkový pohled na předmět. © Dr. Lee Jones.

Celková délka předmětu je 38.8 cm. Čepel, která je vyrobena metodou svářkového damašku, je zlomená a značně orezlá. Jádro zřejmě tvoří tři stáčené pruty a (dost možná nepravidelný) vzor rybí kosti, které utvářely, je na některých místech žlábku stále viditelný, ačkoli není možné rekonstruovat původní podobu. Ocelové břity na obou stranách čepele zkorodované jádro přečnívají. V současné chvíli je čepel 22,4 cm dlouhá, 3,66–3,84 cm široká a 3,6 mm tlustá. Po konzultaci s expertem Fedirem Androščukem ji lze označit za produkt doby vikinské. Majitel čepel dává do souvislosti s čepelemi z doby stěhování národů, u kterých v některých případech absentuje jílec, jež byl zřejmě organický.

blade-a1 blade-b1 blade-b2Detaily čepele. © Dr. Lee Jones.

Co činí meč nejzajímavější je použití dřevěného jílce, v čemž spočívá jeho unikátnost. Jílec, který je 16,4 cm dlouhý, je zkonstruován ze tří částí – rukojeti, záštity a hlavice. Rukojeť je dlouhá lehce pod 9 cm a zdá se být tvořena dvěma polovinami o celkovém oválném průřezu. Tloušťka rukojeti variuje od 1,72 cm u záštity po 1,51 cm u hlavice; šířka rukojeti je nemálo větší. Záštita je z čelního pohledu symetrická a nabývá rozměrů 6,86 cm × 2,59 cm × 2,45–2,59 cm. Mincovní hlavice, která má průměr 4,78–5,40 cm, měla uprostřed výstupky, které směrem k okrajům snižovaly. Tento výstupek je na lépe zachované straně dosud viditelný. Tloušťka hlavice v současném stavu je 2,61 cm. Nutno podotknout, že na vrchní straně hlavice není viditelný roznýtovaný řap, což může být dáno také korozí. Vlákna dřeva použitého na rukojeti jdou souběžně s řapem, v případě záštity jsou vlákna umístěna kolmo na osu meče a v případě hlavice jsou vlákna orientována ve směru nejmenšího rozměru, tedy kolmo na rukojeť při bočním pohledu. Fedir Androščuk se domnívá, že starší čepel byla dodatečně osazena jílcem, který v případě hlavice kopíroval kusy 12.–13. století. Bližší datování ovšem není možné. Relativně dobré zachování jílce je dáno jak zřejmě pozdějším vznikem, tak uchováním v příhodném prostředí – například vodě.

hilt-b hilt-ahilt-cDetaily jílce. © Dr. Lee Jones.

Interpretace artefaktu jako tkacího meče se zakládá na vizuální podobnosti s tkacími meči raného středověku, respektive absenci jakékoli podobného meče s dřevěnými komponenty. Jak jsme naznačili v článku o mečích s kostěnými a parohovými jílci (, organické komponenty nutně neznamenají nefunkčnost, jelikož na symbolické úrovni je meč zcela funkční. Lze předpokládat, že do situací vyžadující bojové nasazení meče se majitel dostával zřídka, pokud vůbec, a tak dlouhodobá výdrž meče v extrémních podmínkách nemusela být hlavním kritériem. Jelikož se jedná o levnější verzi kovové varianty, mohlo jít například o zástupný meč užitý při pohřbu. Stejně tak se mohlo jednat o rozbitý meč, který bylo potřeba rychle opravit za pomoci dostupných materiálů. Konečnou odpověď již nikdy nezískáme.

Majitel naznačuje, že by v budoucnu chtěl podniknout XRF analýzu dřeva a současně rozbor čepele neinvazivní metodou, aby se dozvěděl více o materiálu a dataci. Rozhodně budeme s nadšením sledovat, jaké zajímavé výsledky analýza přinese! Tímto bych všem zúčastněným chtěl hluboce poděkovat, že byly ochotni se se mnou dát do řeči a odpovědět na mé všetečné dotazy.

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.

Lotyšská sekera ze soukromé sbírky

Již podruhé v roce 2018 jsem měl možnost zdokumentovat raně středověký artefakt. Tentokrát mi majitel sbírky několika předmětů, který si přeje zůstat v anonymitě, zapůjčil železnou sekeru. V následujícím článku bych Vás rád s touto sekerkou seznámil, poukázal na některé detaily a dotkl se rovněž problému nelegálních výkopů a černého trhu.


Popis artefaktu
Do rukou se nám dostává hlava sekery, kterou lze přiřadit ke Kotowiczovu typu IIB.5.2 (Kotowicz 2018: 79-80), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady. Jde i velmi oblíbený typ sekery ve velké části střední a východní Evropy v období 10.-13. století. Dle slov sběratele byl artefakt nalezen v Lotyšsku, čemuž nasvědčuje výběžek na spodní straně brady. Na základě znalosti původu a analogií lze tento tvar sekery datovat do 11. století (Atgāzis 1997: 5. att).

Artefakt je ve velmi dobrém stavu a je zakonzervován ochranným lakem. Povrch předmětu je zvrásněný vyrezlými důlky. Obzvláště oblast břitu a násadového otvoru vykazuje známky rzi. Defekt se projevuje na trnech, jejichž špice jsou z jedné strany odlomené, na břitu nejméně jedním zářezem a na výběžku na bradě, který původně mohl být vyvinutější. Téměř po celém násadovém otvoru se dodnes nacházejí stopy dřeva či jeho otisky, které zasahují až na trny a na některých částech fragmenty dřeva vyčuhují z otvoru. Dřevo má dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Zdá se, že předmět byl vyroben z ingotu, který byl v zadní části rozseknut a s pomocí pravidelného kulatého přípravku byl vymodelován násadový otvor, který byl překryt a svařen – překrytí je slabě viditelné díky vyrezlým vrstvám; méně pravděpodobně byl otvor zatepla proražen. Na břit byl zřejmě použit plát oceli, jehož použití je patrné díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli. Krček je na obou stranách zboku dekorován sériemi tří subtilních vertikálních drážek umístěných do nejužšího bodu krčku. Dekoraci toho typu můžeme najít i na jiných sekerách z lotyšského souboru (např. Atgāzis 1998: 60. att).

Hlava sekery v současné chvíli váží 440 g. Délka činí 154,4 mm, šířka břitu je 106,4 mm, délka břitu 112 mm. Délka od horního rohu břitu k výčnělku na bradě činí 106,3 mm. Vzdálenost spodního hrotu břitu k výčnělku je 22,9 mm. Minimální výška krčku je 11,3 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 36,6 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí rovných 40 mm. Výška násadového otvoru bez trnů je 20,5 mm, s trny 38,9 mm. Velikost kruhového násadového otvoru je zhruba 26,5 × 26,5 mm; zachovaná vrstva dřeva je zhruba 1 mm tlustá. Trny se zužují až na tloušťku 2 mm. Šířka navařeného břitu je zhruba 22,5 mm, maximální tloušťka 9 mm, která se plynule snižuje na 1 mm.


Držet předmět tohoto druhu je vždy fascinující a hluboký zážitek, při kterém uvědomělý člověk cítí sebepřesah, přehodnocuje své názory na velikost a funkci a nutně si pokládá otázku, jak, kdy a kde mohl být vyroben. Kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná, přesto se setkáváme s detektoráři, kteří historické artefakty rozprodávají za směšné sumy. Cena sekery, kterou jsme výše popsali, se na černém trhu pohybuje kolem 3000-4000 Kč, což je vzhledem ke stáří a stupni zachování absurdní částka, nemluvě o tom, že kopie, která by se byť jen přibližovala materiálovému složení, by stála přinejmenším dvojnásobek. Předmět takového druhu by měl být vystaven v muzeu. Při nejlepší snaze pochopit sběratele, kteří často nevěří státnímu aparátu, jeho institucím a chtějí předměty “zachránit”, je nákup historických předmětů podporováním černého trhu a uzurpací minulosti. Pokud již máme potřebu předmět koupit, je vždy lepší jej zpřístupnit diskrétnímu odborníkovi, který jej zdokumentuje, což je výhodné pro obě strany.


Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Biografie meče

Mapování života meče ve středověku

Tento článek z hluboké úcty věnuji drahému příteli Janu Motyčkovi.

Prostředky vedení války v minulosti jsou nesmírně populárním tématem, které láká mnoho laiků i odborníků. Dramatické příběhy plné násilí jako lidé vyhledáváme, učíme se jimi a předáváme je dále. Tento modus se napříč historií příliš nezměnil, a tak se v kronikách či ságách setkáváme s pasážemi, které se zaobírají zbraněmi. Zpravidla se zbraně objevují jako součást ozbrojeného střetu, ale ne všech případech.

V první polovině roku 2018 jsem přečetl řadu raně a vrcholně středověkých kronik, ve kterých jsem si povšiml nápadné přítomnosti mečů mimo bojový kontext. Zmínky jsem začal třídit do kategorií, které bych zde rád v aktuální formě prezentoval. Výčet může být kýmkoli aktualizován; velmi ocením jakoukoli pomoc, rozšíření či zmínku, která bude náležitě ocitována.

Tento článek je zamýšlený jako pokud o seriózní a komplexní přístup k problematice, která je často idealizovaná. Zásadním poznatkem plynoucím z tohoto příspěvku je, že meče byly do jisté míry chápány jako živé předměty, které měly vlastní životy a příběhy. Jenom ve staroseverské literatuře známe přes 170 jmen mečů (Falk 1914: 4764), což poukazuje k témuž. Jistě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že v životě středověkého života hrála zbraň důležitou úlohu, prostupovala celým jeho životem a v mnoha případech identifikovala jeho sociální pozici. Konkrétně meč byl těsně spjat s nejdůležitějšími mužskými hodnotami – a sice rodovými vazbami, vazbami k jeho pánovi a ke králi. Byl něčím, s čím se majitel nikdy nerozloučil; byl nošen v královských síních, na sněmech i při práci na poli a v noci visel nad postelí. Není tak divu, že meč leckterého majitele mohl doprovázet až do záhrobí. Funkce meče tak není být pouze zbraní – řada mečů k tomuto účelu zřejmě ani použita nebyla.

Zrod a údržba meče

Výroba a testování
Aniž bychom chtěli generalizovat, počet mečů nás nutí k obecnějším soudům. Nejlepší informace ke zrodu meče poskytují samotné nálezy, kterých nalézáme tisíce. Zbraně se dle tvaru dělí na různé typy, které se v průběhu času konstantně měnily, byť určitou dobu setrvávaly v oběhu. Zcela jistě můžeme mluvit o rozšířené popularitě jednotlivých typů, což nasvědčuje módě a výrobě ve specializovaných dílnách. Pokud nápisy, jako např. ULFBERTH, označují dílny, pak byly některé dílny i po několik století. Ačkoli i dnes existují mečíři, kteří zvládají mnoho řemesel a tvoří kompletní meče, jistá část mečů, a to přinejmenším raně středověkých, svědčí o tom, že čepele a jílce byly vyráběny separátně jiným člověkem. Kvalitní mečíř měl zajisté výsadní postavení a měl mnoho zakázek. Meče byly vyráběny na objednávku dle konkrétních přání a rozměrů budoucího majitele.

Žádoucí kvalitou u nejlepších dostupných raně středověkých mečů bylo, aby bylo meč možné ohnout do oblouku bez trvalého poškození. O tomto informuje jak Notker Koktavý (Život Karla Velikého 18), tak arabští pozorovatelé (Ellis Davidson 1994: 116), kteří popisují tyto experimenty na mečích prováděné. Další ceněnou vlastností bylo ostří, které dokáže vydržet za extrémních podmínek. Sága o Haraldu Krásnovlasém (43) například říká: „Král Aðalstein dal Hákonovi meč, jehož záštita i rukojeť byly ze zlata, a čepel byla ještě lepší. Tento meč Hákon zasekl do žernovu až po středový otvor, a od té doby se meči říkalo Mlýnkoseč [Kvernbítr]. Byl to ten nejlepší meč, jaký kdy v Norsku byl.“ Ve staroseverském hrdinském cyklu se setkáváme se Sigurðem, který zkouší meč přeseknutím kovadliny, na němž byl ukut, a také tím, že mečem přesekl chomáč vlny plovoucí v řece (Sága o Vǫlsunzích 15). Meče byly rozhodně nesmírně ceněnou komoditou, kterou si mohli dovolit přinejmenším příslušníci lépe situovaných rodů. Vzhledem k této vysoké ceně není překvapivé, že se meče kradli, a to jak od živých (např. Sága o lidech z Lososího údolí 30), tak z hrobů (Kozák – Ratajová 2008). Některé zkoumané meče přesvědčivě ukázaly, že se jedná o nekvalitní napodobeniny mistrovských kusů (Williams 2009), zatímco jiné se zdají být spíše okrasné než-li zamýšlené pro dlouhodobé používání v boji (Fedrigo et al. 2017). Písemné prameny, zdá se, tento závěr podporují tím, že zmiňují jak kvalitní meče, tak meče, které se v boji často ohýbají (např. Sága o lidech z Eyru 44).

honzaVýroba meče typu H. Swordmakery Elgur.

Broušení, přechovávání a čištění 
O broušení nemáme mnoho písemných zpráv, a pokud máme nějaké, většinou se vztahují k přípravě k boji. Příkladem může být Dudonova zmínka „Někteří brusy ostří zbraně, meče a sekery“ (Dudo : Historie Normanů, ed. Lair 1865: 142). Nevíme, zda se k broušení mečů používaly různé druhy brusů, ale je to pravděpodobné – archeologicky potvrzené máme zejména pískovcové a svorové brusy a brousky o různých hrubostech. K hrubému ostření mohly dobře posloužit otočné brusy, které známe například z Haithabu (Resi 1990) a franských manuskriptů, k dobrušování mohly posloužit tyčkovité brousky. V některých anglosaských a vikinských hrobech jsou nacházeny dlouhé, masivní brousky, které v rukou panovníka mohly být insigniemi ochránce země a lidu (Słupecki 2004: 238).

Meče byly uchovávány v pochvách se dřevěným dvoudílným jádrem, které bylo potaženo kůží, kombinací kůže a textilu či vrstveným textilem. Mečový pás umožňoval pohodlné nošení u boku či přes rameno. Vnitřní prostor dřevěného jádra byl vystlán textilem či kožešinou, které zřejmě byly napouštěny olejem či voskem, takže meč byl impregnován a chráněn. Meč přesto čas od času vyžadoval péči puléře. Například Zákoník Alfréda Velikého (§19,3; Čermák 2009: 481) nás informuje, že pokud je meč svěřený do puléřovy úschovy, je nelegální jej použít ke zločinu: „Přijme-li puléř něčí meč, aby jej vypuléroval, nebo kovář něčí nástroj, nechť jej jeden i druhý vrátí zpět neposkvrněný [nepoužitý ke zločinu], tak jak jej přijal.“ Meč byl dobře čitelným znakem, který vypovídal o identitě svého pána (např. Sága o Gíslim 36), a byl-li jím spáchán zločin, podezření padlo na legitimního vlastníka, nikoli na dočasného přechovavatele. Meč byl vlastníkem nošen viditelně, a to dost možná tím způsobem, aby podtrhoval vlastníkovu mužnost. Byly nicméně i situace, kdy bylo kýžené, aby byly meče schované pod plášti: „Když vešli do síně, Hauk svým mužům nařídil, jak si mají počínat, zejména to, že ti, který vešli první, mají odcházet jako poslední, a že všichni mají u stolu utvořit řadu. Každý měl mít u levého boku meč, který měl být krytý pláštěm tak, aby meč nebyl vidět“ (Sága o Haraldu Krásnovlasém 42). V Sáze o Egilu Skallagrímssonovi (46) se hlavní hrdina uchyluje k útěku z ostrova, přičemž svou válečnou výstroj balí do pláště, jenž si váže do uzlíku kolem krku, aby měl volné ruce při plavání.

Pokud meč nevisel svému majiteli u pasu, mohl být pověšen na stěně u stolu (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 70) nebo nad postelí (Sága o lidech z Lososího údolí 30). Ve velmožských síních, které zřejmě sloužily současně jako zbrojnice, bylo zbraní mnoho (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 45; Sága o Óláfu Svatém 162). Při cestě na lodi byl meč uschovaný v truhle (Sága o lidech z Lososího údolí 76; Sága o Óláfu Tryggvasonovi 117).

utrechtOstření mečů na otočném brusu (vpravo) a pomocí tyčkového brousku (vlevo).
Utrechtský žaltář (MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), fol. 35v, kolem roku 830.

Ve službě člověka mimo boj

Otázka majitele
Z toho co bylo a bude řečeno velmi jasně vyplývá, že meč náležel téměř výhradně do mužského vlastnictví. V některých jazycích, např. staré angličtině ale i češtině, se mužská linie rodu dává do souvislosti se zbraněmi nebo konkrétně meči. Meč je symbolem aktivní síly a boje o existenci a suverenitu. Mimoto lze meč zařadit mezi falické motivy, s čímž mohou souviset také některé názvy mečů; v některých pramenech se meč a falus dávají do přímé souvislosti (Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců I:7; Sága o Grettim 75) a ztráta meče se projevuje ztrátou sexuálního apetitu (McKinnell 1990: 23). Přinejmenším v raně středověké Skandinávii se zdá, že ženy byly naprosto vyloučeny z ozbrojených konfliktů – v Sáze o lidech z Lososího údolí (35) se praví, že meč nesmí být tasen v přítomnosti ženy, zatímco islandské právo ženy, které „kvůli své úchylnosti chopí do ruky zbraň“, nemilosrdně trestá (Starý 2010b: 203). Ve staroseverské kultuře se přesto setkáváme s meči třímanými ženami – přikročíme-li k rodovým ságám, které poskytují nejrealističtější obraz, ženy s meči zacházejí nepříliš obratně a pouze dočasně. Důvody jejich počínání si můžeme názorně demonstrovat: Freydís ze Ságy o Eiríku Zrzavém (11) zastrašuje Skrælingy mečem, který nalezla na bojišti a kterým se začne bít do prsou, což můžeme chápat jako sebeobranu. Þordís ze Ságy o Gíslim (36) chce pomstít svého bratra tím, že zabije jeho vraha mečem, který patřil jejímu bratrovi. Auð ze Ságy o lidech z Lososího údolí (35), o níž se praví, že nosí kalhoty s ovinkami a jezdí na koni, se mstí na svém manželovi, který se s ní rozvedl, tím, že jej zraňuje mečem.

Vidíme tedy, že za jistých specifických situací, které souvisely se sebeobranou, osobní či rodovou ctí, tedy v pro život dosti zásadních momentech, žena ignorovala nařízení a zbraň uchopila. Stejně nezvyklé jsou hroby staroseverských žen, ve kterých byly objeveny zbraně. Takových hrobů evidujeme pouze desítky a obvykle je provází interpretační problémy (např. Gardela 2013), lze si však představit, že přítomnost zbraní lze vysvětlit podobným způsobem. Co se týče mýtických a hrdinských štítonošek, jež se často používají při argumentaci, zastávám názor religionisty Jiřího Dyndy, že tyto postavy sloužily jako komutační testování hranice společenských klišé, které zkušebně převrací tradiční vzorce a umožňuje posluchačům kriticky nahlédnout do jejich společenského systému (Dynda 2016: 176). Jak bude níže řečeno, při různých oslavách a karnevalech mohlo docházet k témže situacím, při kterých mohlo být pro ženu akceptovatelné uchopit zbraň.

testTestování čepele ohybem. Dmitry Chramcov, Truin Stenja.

O tom, že se meče předávaly z generace na generaci, svědčí jak samotné artefakty, tak některé písemné prameny. Obecně lze říci, že některé meče se jeví jako děděné až po pět generací a některé i déle. Meče v tomto kontextu fungovaly jako emblémy legitimně nabitého dědictví (Geary 1994: 49).

Nejméně 3 norské meče naznačují, že byly předávány natolik dlouho, že byly v průběhu času aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Uvést musíme také meč z norského Viku (T921), který byl – ač to zní neuvěřitelně – od svého vzniku snad v 10. století předáván z generace na generaci, až byl roku 1872 předán archeologům z trondheimského muzea, v němž setrvává doposud.

Z písemných zdrojů můžeme jmenovat jak staroseverské, tak franské. V Sáze o lidech z Vatnsdalu (1727) se můžeme dočíst o meči, jež si „předávali z otců na syny a jmenoval se Rodový řap [Ættartangi]“; tento meč Ingimund v sáze získává lstí a po jeho smrti jej synové na veřejnosti nosí střídavě tak, že jeden s mečem navštěvuje závody a koňské štvanice, zatímco druhý meč nosí na podzimní sněmy a soudní zasedání. V Sáze o Grettim (17) Gretti přijímá meč Jǫkulsnaut, který se podle ságy dědil několik generací. Sága o Gíslim dává meč Šedobok (Grásíða), který je rovněž dědictvím, do souvislosti se vznikem i zánikem rodu hlavního hrdiny ságy. V Sáze o Hallfreðu Óttarsonovi (11) hlavní hrdina odkazuje meč svému synovi poté, co mu během námořní bitvy spadne trám na hlavu; všechno ostatní vybavení včetně helmy si však přeje vzít s sebou do rakve. V Knize o záboru země (Sturlubók 310) zase král Harald Krásnovlasý během své poslední hodinky odesílá svému příteli Hrollaugovi „meč, picí roh a zlatý kruh, který vážil pět uncí. Onen meč později vlastnil Kol, syn Halla ze Síðy.“ Naprostým vrcholem je meč Skǫfnung, pohřbený v dánské mohyle krále Hrólfa Tyčky v 6. století, který byl v 10. století z mohyly ukraden jistým Skeggim, který meč předal svému synu Eiðovi, který meč propůjčil svému příbuznému Þorkelovi, po jehož smrti meč zdědil Gelli, jenž procestoval velkou část Evropy a byl s mečem pohřben opět v dánském Roskilde (Kniha o záboru země : Hauksbók 140 ; Sága o lidech z Lososího údolí 5778). Tento příběh překoná snad jen meč Dragvandil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi : původně soubojový, velmi ostrý meč Ketila Mléčníka dědí jeho syn Grím, který meč daruje svému vzdálenému příbuznému Þórólfu Kveldúlfssonovi, který meč věnuje svému bratru Skallagrímovi, který jej věnuje svému synu Þórólfovi, jenž meč daruje velmoži Arinbjǫrnovi, který jej věnuje Egilu Skallagrímssonovi. Nejméně dva franští velmoži – Eccard z Maconu a Eberhard z Friuli – odkazují meče svých závětích (Coupland 1990Hampton 2011).

dedictviPředání meče dědici. Donatan Równonoc – Słowiańska Krew.

Spojení s novomanželským ložem a kolébkou
Lze vysledovat, že v některých případech meč provázel člověka již od jeho početí nebo narození. Od očitých svědků mi bylo řečeno, že se na Slovensku ještě ve 20. století dávaly pod novomanželské lože překřížené meče nebo nože za účelem zplození syna a ochrany novomanželů před zlými silami. Totéž se údajně opakovalo při porodu. Takové etnografické pozoruhodnosti lze dát souvislosti s relací Ibn Rusty, perského cestovatele, který zaznamenal podobný zvyk mezi raně středověkými Rusy: „Když se některý z nich stane otcem syna, jde k novorozenci s mečem, jejž mrští před dítě pravě: ‚Nezanechávám ti žádný majetek, máš jenom to, co si získáš tímto mečem.’“ (Brønsted 1967: 206).

Byl jsem schopen najít ještě jednu středověkou zmínku, která meč spojuje s novomanželským ložem. Aby byl sňatek uznán za právoplatný, muselo dojít k položení novomanželů do postele. Tento akt byl někdy pouze symbolický, protože manžel byl zastoupen jeho věrným mužem. Manžel si poskvrnění nevěsty nepřál, a tak mohl být, jako v případě sňatku Maxmiliána Habsburského s Annou Bretaňskou v roku 1490 v Rennes, položen mezi manželova zástupce a nevěstu obnažený meč, který garantoval neposkvrněnost manželky (Nodl 2014: 81).

Přechodový rituál pasování
Důležitou úlohu meče plnily při přechodovém rituálu pasování. Mladí muži, kteří byli připravování na válečnickou dráhu, obvykle kolem věku 1521 let obdrželi válečnický pás a meč, čímž se formálně zasvětili službě pánovi a církvi (Flori 2008: 184195). Příkladem nám mohou být uherský král Štěpán, který byl před korunovací opásán mečem (Šimon z Kézy : Činy Uhrů, ed. Veszprémy – Schaer 1999: 162163), či polský Boleslav III. Křivoústý, který v raném dětství na lovu kopím skolil kance a medvěda a byl ve čtrnácti letech způsobilý vést vojáky do bitvy, ač „nebyl opásaný mečem“. Zhruba kolem jeho 15. narozenin jej otec opásal mečem během hostiny a meče rozdal i jeho vrstevníkům (Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců II:18). Jak můžeme z Boleslavova příkladu vidět, meč mu byl udělen ve chvíli, kdy prokázal fyzické kvality na lovu i v boji, což se zdá být základním předpokladem válečnické iniciace (Schjødt 2008: 352355).

V jiných případech válečníci odložili své meče na oltář, odkud jej následně jako opásaní přijali. K pasování nových rytířů také obvykle docházelo během královské korunovace. Kupříkladu Zikmund Lucemburský během své korunovace pasoval tím způsobem, že svatováclavským mečem udeřil třikrát na levé rameno pasovaného (Žůrek 2014: 42).

Odměna a dar
Meč se do vlastnictví bojovníka mohl dostat jako odměna, dar nebo úplatek od pána. Ve staroseverském prostředí je takové získání zbraně mnohokrát explicitně zmíněno. Například norský skald Þórbjǫrn hornklofi popisuje básníky krále Haralda Krásnovlasého, kteří byli za svou službu odměněni zlatými prsteny, rudými plášti, malovanými štíty, meči s jílci obtočenými stříbrným drátem, kroužkovými brněmi, pozlacenými mečovými pásy, náramky a přilbami s rytinami (Havraní píseň 19). Islandský skald Þjóðólf Arnórsson v jedné ze svých strof praví, že během dělení kořisti získané v bitvě u Helganesu obdržel kompletní výzbroj, tedy kroužkovou brň, zbraně, štít a přilbu (Strofy o Magnúsovi Óláfssonovi v Dánsku 8). V neposlední řadě skald Hallfreð vandræðaskáld na konci 10. století pronesl strofu, za kterou obdržel již svůj čtvrtý meč (Lausavísa 11). Odměna či dar ve formě meče byl oboustranně výhodný obchod. Meč nositele nobilitoval, ale také zavazoval k službě v budoucnu. Vladaři věnovali značnou péči, aby jejich věrní skrze vybrané vybavení důstojně reprezentovali movitost svých pánů a v případě střetu mohli efektivně zakročit. Zdá se, že příslušníci elit si poměrně běžně dávali darem meče během politických setkání (Hampton 2011: 36), kde meče sloužily jako vyjádření klientského či vazalského systému: darující měl pozici svrchovaného a obdarovaný pozici podřízeného, převzetí meče bylo znamením služby (Falk 1914: 42). V Sáze o Haraldu Krásnovlasém (41) anglosaský král Æthelstan norskému panovníkovi posílá po poslu meč, jehož převzetí je interpretováno jako známka poddanství: „Posel ukázal jílec králi se slovy: ‚Zde je meč, který ti posílá král Aðalstein, a přeje si, abys jej přijal.’ Král jílec převzal, načež posel řekl: ‚Nyní jsi převzal meč podle králova přání, a tím, že jsi převzal jeho meč, ses stal jeho vazalem.’“ Rovněž v Sáze o Óláfu Svatém (62) je předání meče explicitně chápáno jako symbol vazalství.

Nejen, že se meč mohl stát darem, ale mohl být také prostředníkem při přijímání dalších darů. Podle Ságy o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 55) byl hlavní hrdina Egil natolik zarmoucen smrtí svého bratra Þórólfa, že pouze neklidně seděl, vytahoval meč napůl z pochvy a mračil se. Král Aðalstein, za něhož oba bratři bojovali, jeho znamení pochopil, sňal ze své ruky zlatý prsten (gullhringr), který navlékl na meč a namířil směrem k Egilovi. Ten tasil meč a převzal jím nabízený dar: „(…) a když takto seděli nějaký čas, vytáhl král meč z pochvy a sňal si s ruky zlatý kruh, veliký a dobrý, a nastrčil jej na hrot svého meče, vstal potom a sestoupil na podlahu a vztáhl meč s kruhem k Egilovi. Egil vstal a vytrhl meč a sestoupil na podlahu. I vstrčil meč do kruhu a přitáhl k sobě, pak si šel opět sednouti. Král usedl do vysokého křesla, a když Egil si usedl, natáhl si kruh na ruku, a tu se srovnala jeho obočí.

present-dar-sword-rusPředávání daru. © Белая Рысь.

Insignie bojovníků a královských úředníků
Popis bohatě oděného muže s mečem nalezneme středověkých kronikách běžně. Obvykle je veleben přepych a nádhera, která oslňovala – kupříkladu družiníci, kteří byli roku 1040 darováni Godwinu z Wessexu králem Harðaknútem, posledním dánským králem Anglie, jsou popsáni následovně: „Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni“ (Florentius z Worcesteru : Kronika). Podobných zpráv o reprezentativním vzhledu válečníků lze napříč historií nalézt mnoho. Ne vždy byl distributorem meče vladař – král Knút Veliký údajně do své výběrové jednotky Þingalið přijímal pouze bohaté muže z prestižních rodů, kteří před něj měli předstoupit se svými pozlacenými sekerami a jílci mečů: „A proto vydal a nechal svým poslem rozhlásit, že k milosrdnému králi s právem bližší spolupráce mohou přistoupit pouze ti, kteří krále pozdraví a okrášlí zástup bojovníků zářivou nádherou svých pozlacených seker a mečových jílců“ (Sven Aggesen : Táborový zákoník, § 1–2). Podobný zápis můžeme nalézt v Zákoníku z Gulaþingu (309), který popisuje standardní výzbroj norské domobrany následujícím slovy: „Muž nechť má širokou sekeru nebo meč, kopí a štít, který je přes celou šíři zpevněn třemi železnými pásy a který má rukojeť snýtovanou železnými nýty.

Meč mohl být znakem nejen válečníků, ale také panovnických úředníků. Příkladem nám může být staroruský mečnik, soudní vykonavatel, výběrčí a občasný diplomat, který na vybraný majetek umisťoval dřevěné kolky s nápisy a symbolem meče (viz Janin 2007: 266268).

kolekDřevěné kolky připevňované mečniky na kožešiny. Janin 2007: 267.

Jestliže zbraň natolik souvisela s osobní ctí, jak si představujeme, pak není překvapivé, že byly využívány při přísahách. Panovnická přísaha na meč (áþ-sweord) je zmíněna v Béowulfovi (verš 2064), zatímco Něstor (Pověst dávných let 944, Téra 2014: 78) cituje listinu z roku 944: „Nekřtění Rusové ať položí své štíty, své obnažené meče, kované pásy a další zbraně a ať přísahají na vše, co je zapsáno na této listině: nechť je každý, kdo by porušil svoji přísahu, zabit svou vlastní zbraní a ať je proklet Bohem i Perunem.“ Přísaha na meč je zmíněna v odpovědi papeže Mikuláše I. Bulharům z roku 866 (Dynda 2017: 2629). K tomu můžeme pouze dodat, že podle legendy Vlastislav, kníže Lučanů, před bitvou na Tursku pronesl: „A přísahám na jílec svého meče, který držím v ruce, že dám matkám přikládat k prsům štěňata místo jejich nemluvňat.“ (Kosmas: Kronika Čechů I:10).

meč-dominik (2)Meč zajištěný poutem míru. Dominik Schörkl.

Meč jako součást nastolovacího rituálu panovníka
Po dobu celého středověku byly meče, v některých případech také kopí, pevně spojeny s aktem formálního předání vlády a uvedení na trůn (Flori 2008: 185186). Meč v tomto případě plnil roli symbolu rytířských ctností a vojenské moci, spojený s povinností bránit poddané. Meč byl podobně jako další insignie zpravidla spojován s některým ze slavných předků na trůně; v českém prostředí se takto zachovaly dva raně středověké meče – svatoštěpánský a svatováclavský – které nikdy nebyly archeologizovány, a proto jsou nesmírně dobře zachované.

Předání vlády mělo tři části – volbuintronizaci (dosazení na trůn) a aklamaci (provolání slávy). Mečů se užívalo nejméně při posledních dvou částech. V pozdním středověku bylo běžné, že meč byl při intronizaci nošen vojenským hodnostářem ve slavnostním procesí do chrámu, kde jej arcibiskup předal králi. Královou povinností bylo meč přijmout, ale pak jej obětovat na oltář, odkud jej vykoupil jeden z přítomných pánů, který pak nosil obnažený meč po zbytek slavnosti před králem. V Uhrách a Polsku bylo v tomto období navíc obvyklé, že král mečem v určený moment máchnul třikrát na každou světovou stranu (Žůrek 2014: 4142). Dětmar z Merseburku zaznamenává moment, kterak si středověký člověk spojoval nekompletní nastolovací rituál (bez pomazání a požehnání) s nekompletním mečem (Dětmar z Merseburku : Kronika I:8). Provolání slávy panovníkovi se zbraněmi v rukou je zachyceno ve vrcholně středověkém Norsku, kde se tento akt jmenoval vápnatak (Sága o Sverrim 16).

Panovník na trůně. Schietzel 2014: 574.

Nošení meče před pánem
Každý vysoce postavený šlechtic měl svého osobního služebníka, který se staral o pánovu výzbroj a při důležitých příležitostech nosil pánův meč – v latině se pro takový úřad používá výrazů armigerensifer či gladifer. V některých zemích se tento úřad oficiálně ustanovuje již v raném středověku, jinde, jako například v Norsku, se úřad nositele králova meče objevuje až ve 13. století (Falk 1914: 42). Jak jsme viděli v případě korunovace, nosičem královského meče se stával nejvyšší vojenský úředník – například při korunovaci krále Jiřího z Poděbrad roku 1458 nesl meč maršálek Jindřich z Lipé, společně s dalšími předními muži (Žůrek 2014: 29). Někdy se nosiči mečů stávali mladíci s významných rodin, kteří se službou měli zaučit do své budoucí kariéry – tak velmož Ansfrid, který byl mládí u císaře Oty I., dostal na výpravě do Říma za úkol stavět svůj překrásný stan hned vedle císařova a nosit císaři meč, aby ukázal, že si osvojil dvorské zvyky (Dětmar z Merseburku : Kronika IV:31).

Vrcholně středověký Gallus Anonymus nás informuje, že bylo považováno za krajně troufalé, pokud zrádce, který se dopustil zločinům proti koruně, předstoupil před panovníka s nosičem své zbraně – očividně meč v tomto kontextu vyjadřuje suverénní postavení (Gallus Anonymus : Kronika a činy polských knížat a vládců III:25).

Panovník s nosičem zbraně. Dveře katedrály v Hnězdnu, 12. století.

Královská insignie
Pokud panovník neužíval svého služebníka k přenášení zbraně, měl meč demonstrativně zavěšený u pasu. Einhard, kronikář Karla Velikého, o svém panovníkovi napsal: „Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra. Občas také nosil ozdobený meč, ale to pouze na velkých slavnostech nebo při přijímání poslů z ciziny“ (Život Karla Velikého 23). V řadě vyobrazení středověkých panovníků jsou vladaři znázorněni s mečem v ruce na trůně – meč je obvykle položen na kolenou s jílcem na pravém koleni, nebo je ve vzpřímené poloze. I v tomto případě meč vyjadřuje panovníkovu funkci jakožto obránce lidu a vůdce svého zbrojního lidu. Mečová symbolika byla mezi elitou natolik populární, že si ji umisťovali do jmen (Vilém Dlouhý meč, Hjǫrleif) nebo do znaku, na mince (ražba krále Eiríka Krvavé sekery, slavníkovská ražba) a podobně.

Podobnost s vyobrazenými panovníky vykazuje jak Píseň o Grímnim, v níž král Geirrǫð sedí na trůnu a třímá meč zpola vytažený z pochvy, tak Píseň o Hákonovi (9) skalda Eyvinda Finnssona, jež zmiňuje padlé vojsko vedeno do Valhally mrtvými králi majícími tasené meče na kolenou: „Králové seděli s tasenými meči, zborcenými štíty a probodenými brněmi“. Tato představa může být založena jak na tradičním zobrazení krále, tak může souviset s umístěním během pohřebního rituálu, při kterém mohl být usazen na trůnu ve svém majestátu. S vyobrazeními dobře koresponduje i Kniha o družině (31), podle níž noví družiníci norského krále mají uchopit králův meč spočívající na jeho kolenou a posléze složit přísahu s biblí v ruce:

Když král přijímá družiníky, neměl by před sebou mít stůl. Král by měl mít na kolenou meč, korunovační meč, je-li korunován, kterýžto je překryt jeho paží. Nákončí pochvy má směřovat za něj a jílec má spočívat na jeho pravém koleni. (…) Ten, kdo se má stát družiníkem, nechť padne koleny na podlahu nebo na stupínek před krále a převezme pravou rukou jílec.

36633827_1730057513757050_6440239946375626752_nVilém Dobyvatel sedící na trůnu ve svém majestátu.
Výšivka z Bayeux, 11. století.

Užití na sněmech
Zbraně užívané na sněmech a jiných masových shromážděních nejlépe vypovídají o tom, že jejich vlastnictví byla u mužů naprostá samozřejmost. Již jsme výše zmínili vápnatak, což ve své podstatě zahrnuje jakékoli provolání slávy či souhlasu se zbraněmi v rukou. Tento germánský zvyk se v pramenech objevuje od 1. do 13. století: Tacitus napsal, že Germáni mají ve zvyku na sněmech „mávat a bít kopími“ a „schvalovat zbraněmi“ rozhodnutí soudu, zatímco Zemský zákoník Magnúse Hákonarsona z roku 1274 udává, že platná jsou ta ustanovení, která se na sněmu „odsouhlasí pozdvižením zbraní a jejich údery“ (Starý 2013: 53). V Sáze o Sverrim (20) je zmíněna situace, kdy lidé schvalují královu řeč zbraněmi na znamení podpory. Lze dobře předpokládat, že mezi těmito zbraněmi používanými k vápnataku byly i meče.

Sněm byl posvátným místem, na němž bylo vyhlášeno příměří. Příměří mělo panovat jak při cestě na sněm, tak i ze sněmu. Posvátnosti sněmu bylo mimo jiné dosahováno tzv. „mírovými pouty“ (friðbǫnd), tedy páskami, zřejmě poutajícími meč k pochvě, které zabraňovaly tasení meče v době konání sněmu (Starý 2010a: 321; Starý 2013: 133134). Některé skandinávské a baltské meče mají záštity s otvory nebo dokonce kroužky, zřejmě sloužícími tomuto účelu (Tomsons 2012: Fig. 3, Fig 7). Skvělý a dosti názorný literární popis je zachován v Sáze o Gíslim (27), z níž můžeme usuzovat, že byť jen dotknutí se cizí zbraně bylo považováno za přinejmenším podivné:

‚Je to asi nádherný skvost, ten meč, co držíš v ruce,’ pravil mladík. ‚Dovolíš, abych si ho prohlédl?’
‚Je to trochu divné přání,’ odpověděl Þorkel, ‚ale dovolím ti to,’ a podal mu meč. Mladík jej uchopil, ustoupil poněkud, uvolnil pásku, která zajišťovala zbraň po dobu sněmu, a tasil meč z pochvy.
‚To jsem ti nedovolil, abys meč vytáhl,’ okřikl ho Þorkel.

Provolání slávy veliteli. Przemek Zając, Wolin 2015.

Tance se zbraněmi
Ve středověké a novověké Evropě můžeme nalézt slavnosti, které lze asociovat s tzv. „karnevalovou kulturou“, která představuje speciální stav dočasného přerušení běžné každodennosti a převrácení společenských klišé. Součástí mohly být kostýmované průvody, tance a zpěvy, divadlo, nadměrná konzumace jídla a pití.

Řada skandinávských i kontinentálních vyobrazení z let 600900 vyobrazuje postavy ve zvířecích maskách, v taneční pozici a se zbraní v ruce. Výšivka z Osebergu (ca. 830) znázorňuje zřejmě pohřební průvod, jehož členové obou pohlaví jsou oděni do masek a svírají zbraně (Hougen 1940). Byzantský císař Konstantin VII. okolo roku 953 píše o „gótském tanci“, který se koná devátého dne Vánoc a při kterém se muži z jeho gardy odívají do kožešin a masek, aby tančili kruhové tance, zpívali a předváděli bitvu. Stropní fresky z kyjevského Chrámu svaté Sofie z 11. století kromě jiného znázorňují karneval včetně postav se zbraněmi a maskami (Gunnel 1995: 6676). Tance s meči jsou zachycené ve Skandinávii 14. a 15. století (Gunnel 1995: 130133). Zmínku z pera Lukáš z Velkého Koźmina máme také v Polsku 15. století: „Vzpomínám si, že jsem v době svého mládí v jakési kronice četl, že v Polsku bývaly modly, a tento obyčej se zachoval až do našich časů, když mladé dívky vykonávají tance s meči, jakoby prováděly oběť démonům a nikoli Bohu, a když muži tancují ozbrojeni kyji a meči, které sobě navzájem rozbíjejí.“ (Dynda 2017: 289). Novověké mečové tance lze zaznamenat ve větší části Evropy a do dnešních dob se zachovaly hlavně ve Velké Británii (např. Rapper Sword Dance a Highland Sword Dance), kde jsou předváděny při různých slavnostech, ale také v Chorvatsku (Moruška) a na Moravě. Tento slovácký tanec Pod šable provádějí chlapci a muži v tradičních krojích se dřevěnými meči během masopustu:

Insignie božstva
Meče se objevují v rukou nadpřirozených bytostí a božstev napříč celým středověkem nejen v Evropě. Jako příklad můžeme uvést sochu slovanského boha Svantovíta v Arkoně, která byla opatřena velikým postříbřeným mečem (Saxo Grammaticus : Činy Dánů 14.39.3 [Dynda 2017: 203]) nebo sochu boha Rugiaevita v Korenici (Saxo Grammaticus : Činy Dánů 14.39.39 [Dynda 2017: 229]): „Umělec mu poskytl také stejný počet mečů v pochvách, visících u jeho boku na jediném opasku; osmý drželo vytasený v pravé ruce. Ten byl do dlaně vložen velmi pevně a byl spojen železným hřebem, takže nebylo možné ho z ruky vyjmout , aniž by nebyl odříznut – čemuž také nakonec došlo.“ Na opasku postavy tzv. Zbručského idolu, potenciální slovanské modly z 10. století nebo velmi dobře provedeného falza z 19. století, je zavěšena šavle (Komar – Chamaiko 2011: 188189). S mečem je tradičně asociována řada biblických postav a křesťanských světců – meč v křesťanství plní symbol pravdy, čistoty, rovnosti, moci a síly, který odděluje dobro od zla. Meč sám o sobě má tvar kříže, čehož bylo zajisté rovněž využíváno.

Ježíš v Žaltáři Heřmana Durynského (HB II 24).

Meč užívaný při obětování
Pravidelné obětování zvířat a někdy též lidí je v pohanské Evropě více než dobře doloženo. Pro účely oběti byla vybírána silná zvířata, která až do oběti požívala výsad plynoucích z nedotknutelnosti. Ačkoli známa mnoho detailů, které pojí s ceremoniálními a rituálními porážkami, zbraně, kterými byly prováděny, nejsou prakticky nikdy zmíněny. Na obrazovém kameni z gotlandské Tängelgårdy se nachází scéna, v níž muž drží koně za uzdu a v druhé ruce třímá natažený meč. Bohužel jsem nebyl schopný dohledat jediný literární zdroj, který by zmiňoval meč jako nástroj, kterým byla oběť provedena.

Možná obětní scéna na kameni z Tängelgårdy.

Miniatury a dřevěné meče
Archeologicky se dochovaly miniaturní odlitky a výkovky mečů – jenom ze Skandinávie jich známe 18 (Jensen 2010: 4549). Jejich funkce není známe – v některých případech se jeví jako amulety, jindy zase mohou být votivními dary. Známé jsou také dřevěné meče, které mohly být hračkami (např. Kolčin 1971: 52, Ris. 22) nebo pohřebními meči, jak bude řečeno později. Z několika dětských hrobů známe krátké meče do 50 cm, které se zdají být plnohodnotné (např. Peirce 2002: 86).

Ve své předchozí práci (Vlasatý 2018) jsem shromáždil několik desítek mečů, jejíchž jílce tvořily organické komponenty. Jsou známy rovněž známy meče, u kterých hlavní část záštity tvoří dřevo, které je potažené kovovou schránkou s dekorací. Navzdory některých kritickým přístupům se mi tyto zbraně jeví jako plnohodnotné, tedy mohly sloužit jako zbraně a symboly.

Bojový kontext

Význam meče jako zbraně v písemných zdrojích dominuje a je tak chápán do dnešního dne. Je důležité říci, že meč našel využití jen při některých typech ozbrojených střetů (duel, atentát) nebo v určitých fázích bitvy. Meči mohly disponovat jenom některé části armád; významný podíl mečů bychom našly ve středověkém jezdectvu; postupné změny v podobě raně středověkého meče podle všeho ukazuje k užití na koni, kde mohl meč s delší příčkou lépe ochraňovat ruku (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Z bojového hlediska se vždy setkáváme s tendencí meč neužívat ke krytu; v případě jednoručních mečů se ke krytu užíval štít, v případě dlouhých mečů se tzv. „křesalo“ či „vysazovalo“, ale ani v jednom případě nejde o pevný kryt provedený čepelí na čepel. Takový kryt by zbraň mohl nevratně poškodit, a tak jej lze předpokládat jen v nejkritičtější situaci. O čepelích, ve kterých jsou hluboké zuby, máme jak písemné záznamy (např. v Sáze o lidech z Vatnsdalu 39 se na meči vytvoří na prst hluboký zub po ráně do udidla), tak známe i meče, v nichž vězí kusy čepelí.

libusin_bojÚtok kopí. Libušín 2017.

Trénink, meč jako součást setu zbraní
Jak jsme mohli vidět výše, meče obvykle doplňovaly válečnou výstroj, spíše než by tvořily její jedinou část. Toto vyplývá ze struktury výuky boje, která začínala už v dětství bojem beze zbraní a pokračovala přes tyčové zbraně až k pokročilé práci s nejvznešenější zbraní, to jest mečem, o čemž kromě jiného vyplývá struktura pozdně středověkých a raně novověkých šermířských manuálů. Co se týče tréninku s mečem, Královské zrcadlo (37) doporučuje cvičit každý den, a to s nestandardně těžším vybavením: „K tomuto cvičení i nos těžké brnění, buďto brň nebo tlustou prošívanici, v rukou měj těžký meč a těžký štít či pukléř.“ Lze si dobře představit, že obstojné zvládnutí technik trvalo dlouhou dobu, i několik let, a Královské zrcadlo nadto radí, že pokud člověk zvládl výuku jednou rukou, může začít trénovat rukou druhou.

Dle všeho raně středověcí muži do válek nosili celý arzenál zbraní a nasazovali je podle potřeby. U Florentia z Worcesteru (Kronika 1040) nacházíme válečníky oděné do přileb, kroužkových zbrojí a vyzbrojené štíty, sekerami, oštěpy a meči. Ibn Fadlan (Risala §81) popisuje Rusy, kteří jsou vyzbrojeni sekerami, noži a meči. Ve všech typech pramenů k ranému středověku se setkáváme s častou kombinací tyčové zbraně a meče, což přirozeně vyplývá z povahy boje. Kopí v masových střetech hrálo obrovskou úlohu, zejména v jejich počátečních fázích. Královské zrcadlo (37) doporučuje: „Buď velmi opatrný, abys v bitevní řadě nikdy nezahazoval své kopí, pokud nemáš dvě, protože v pozemním šiku je jedno kopí užitečnější než dva meče.“ Že se nejedná pouze o teoretickou poučku z manuálu a jde spíše o běžnou praxi, nám ukazují zmínky pocházející z celé Evropy. Píseň o Hildebrantovi nebo Bitva u Maldonu popisují boj, se započíná vrháním oštěpů a následně dojde na tasení mečů. Gallus Anonymus (Kronika a činy polských knížat a vládců III:23) zachycuje moment, kdy se polští družiníci vrhají do boje, následující slovy: „Tehdy se polská mládež o překot vrhla na nepřítele, udeřila nejprve kopími a následně vytáhla meče.“ A v neposlední řadě Sága o Óláfu Svatém (226) uvádí až učebnicový průřez bitevním šikem: „Ti, co stáli v první řadě, sekali meči, a ti, kteří stáli hned za nimi, bodali oštěpy, a všichni ostatní vrhali kopí a stříleli z luku nebo házeli kamení a sekyry a jiné zbraně.

Podobnou kombinaci zbraně na dálku a na blízko zachytila Sága o Óláfu Tryggvasonovi (116): „Tehdy praskl luk vedví. Král Óláf se otázal: ‚Co to bouchlo?’ Einar odpověděl: ‚To Norsko ti, králi, vypadlo z rukou’. ‚Taková rána to zase nebyla,’ pravil král, ‚vezmi si můj luk a střílej!’ S těmi slovy mu hodil svůj luk. Einar vzal luk, a když hrot nedosáhl ani po lučiště, pravil: ‚Příliš slabý, příliš slabý je králův luk!’ Zahodil luk, chopil se štítu a meče a vrhnul se do boje.

libusin_treninkTrénink mečem a pukléřem. Roman Král.

Vytasení meče v afektu
Cvičení se zbraněmi mělo kromě zlepšování koordinace, získávání svalové paměti a utužování těla za následek rovněž získávání sebekontroly potřebné k adekvátnímu nasazení zbraně. Je třeba si uvědomit, že jakékoli veřejné tasení zbraně mělo právní konsekvence, stejně jako je tomu dnes. Toto odráží řada dobových zákoníků – Ruská pravda (§9; Téra 2015: 232) říká: „Vytasí-li někdo meč, ale nesekl, zaplatí jednu hřivnu.“ Zákoníky Štefana I. (Zákoník I : 16, Zákoník II : 15; Segeš – Šeďová 2011: 1923) analogicky praví: „Aby se mír v každém ohledu posilňoval a neporušoval, jednak mezi staršími a mladšími, ať jsou jakéhokoli právního postavení, úplně zakazujeme, aby někdo vytasil meč proti druhému s úmyslem ublížit mu. Kdyby se o to někdo nabádaný opovážlivostí pokusil, nechť je týmž mečem zabit“ a „Když někdo ze zlosti vytasí meč, nikoho však nezraní, nechť za vytasení meče zaplatí polovinu pokuty za vraždu.“ Další zmínky pocházejí ze Zákoníku Alfréda Velikého (§15, §38,1; Čermák 2009: 480–481): „Jestliže někdo bojuje nebo tasí zbraň před arcibiskupem, nechť se vyplatí sto padesáti šilink; dojde-li k tomu před dalším biskupem nebo hrabětem, nechť se vyplatí sto šilinky“, „Naruší-li někdo jednání veřejného sněmu tasením zbraně, nechť zaplatí za trest sto dvacet šilinků hraběti.“

Přes tyto těžké penalizace se setkáme s afektovaným tasením poměrně často, zejména v kontextu pomstění zločinu či nactiutrhání. Příkladem nám může být Sága o Njálovi (120):

Þorkel vyskočil pohněván a napřáhnuv meč zvolal: ‚Tento meč jsem dostal ve Švédsku a ubil jsem jím nejskvělejšího bojovníka a od té doby ještě mnoho jiných mužů. A jakmile se dostanu na tebe, probodnu tě jím za tvé urážky.’
Skarphéðin stál s napřaženou sekyrou a šklebě se pravil: ‚Tuto sekyru jsem držel v ruce, když jsem skočil dvanáct loktů přes řeku Markarfljót a zabil Þráina Sigfússona. Bylo tam osm mužů, ale nedostali mě. Nikdy jsem také nenamířil svou zbraň, aby se minula cílem.’
Po těchto slovech odstrčil své bratry a svého švagra Káriho, přistoupil k Þorkelovi a zahrozil: ‚Þorkele, vol jedno z dvojího: buď zastrč meč do pochvy a sedni si, anebo tě udeřím sekyrou do hlavy a rozetnu ti ji až k rameni.’ 
Þorkel se posadil a zastrčil meč. Něco podobného se mu nestalo ani předtím, ani potom.

Pod tento bod můžeme zahrnout také vyhrožování mečem. Kromě výše zmíněné citace jej můžeme nalézt například v souvislosti Boleslavem I., který svým mečem hrozí při stavbě Staré Boleslavi (Kosmas: Kronika Čechů I:19).

Raně středověký bojovník se svým arzenálem.
Wojtek Szlagura.

Zesměšňující úder mečem
Nactiutrhání zesměšněním bylo považováno závažný přečin – v mnoha případech vážnější než opravdové zranění. Není proto divu, že zákony tvrdě penalizují údery zbraní naplocho, údery násadou, údery jílcem nebo údery meče v pochvě.

Jestliže někdo někoho udeří holí, žerdí, pěstí, číší, rohem nebo plochou stranou zbraně, pak zaplatí 12 hřiven.“
(Ruská pravda §3; Téra 2015: 231)

Jestliže někdo někoho udeří mečem, aniž by ho vyňal z pochvy , nebo rukojetí, pak zaplatí pokutu 12 hřiven.
(Ruská pravda §4; Téra 2015: 231)

Udeří-li muž jiného tyčí, žerdí, topůrkem sekery nebo ratištěm kopí, zaplatí mu polovinu pokuty.“
(Zákoník z Gulaþingu 195)

Legální střet dvou mužů, kteří v uzavřené kolbišti poměřují síly, je dlouhotrvající evropskou tradicí. V různých prostředích vznikla diferenciovaná, byť lokálně standardizovaná pravidla, jak má být souboj prováděn. Společnými jmenovateli jsou izolovanost kolbiště, v raném středověku často situovaného na ostrůvky obklopené vodou (Bø 1969), a shodné vybavení, zpravidla meč a štít (např. Sága o Egilu Skallagrímsonovi 65; Sága o Kormákovi 10; Privilegium krále Bely IV. pro kolonisty Banské Bystrice [Segeš – Šeďová 2011: 125]), méně často dlouhé sekery nebo tyčové zbraně doprovázané meči zavěšenými na řemíncích kolem zápěstí. Obvykle se bojovalo do první krve, přesto souboje často končily smrtí. Co se týče mečů, mohly mít předepsanou délku (Sága o Kormákovi 10).

Zdroje tematizují zapůjčení meče k souboji či atentátu. Je to případ Ságy o Gíslim (1), kde si Gísli půjčuje meč Šedobok (Grásíða) od otroka Kola, který mu, protože nechce zbraň vrátit, zasazuje smrtelnou ránu. Anglosaské zákoníky zapůjčení zbraní trestají, a to participací na vyplacení poškozené strany:

Ten, kdo jinému poskytne zbraně ve sváru, při němž nikdo neutrpí újmu, zaplatí šest šilinků. Dojde-li k loupežnému přepadení na cestě, zaplatí ten, kdo je poskytl, jako odškodné šest šilinků. Dojde-li však k zabití, zaplatí dotyčný dvacet šilinků.“
(Æðelberhtův zákoník §18–20; Čermák 2009: 480)

„Půjčí-li někdo jinému zbraň, aby s ní někoho zabil, mohou, chtějí-li, zaplatit wergild společně. Jestliže se nespojí, zaplatí ten, který zbraň půjčil, třetinu wergildu a třetinu peněžitého trestu.“
(Zákoník Alfréda Velikého §19–19,1; Čermák 2009: 481)

„Půjčí-li někdo meč otroku jiného a ten uprchne, nechť ten, kdo mu jej půjčil, zaplatí třetinu [jeho ceny].“
(Inův zákoník §29; Čermák 2009: 495)

soubojSouboj. Roman Král a Petr Ospálek.

Táhnutí do boje
Tasený meč v rukou panovníka byl chápán jako úmysl táhnout do války. V jedné listině z roku 1165, kterou král Štěpán III. zbavuje obyvatele Bratislavského hradu a podhradí vojenské služby a povinnosti obrany hradu, se zmiňuje tento akt zmiňuje (Listina č. 88, Marsina 1971: 85). Podle legendy měl Vlastislav, kníže Lučanů, demonstrovat svou panovnickou moc tím, že po svých državách rozeslal meč, a každý, kdo jej převyšoval, měl jít na vojnu pod pohrůžkou smrti témže mečem (Kosmas: Kronika Čechů I:10). Rozesílání zbraně jakožto povolání do boje je známo také ze Skandinávie, kde byl rozesílán „válečný šíp“ (Falk 1914: 102).

S tímto souvisí také vytažený meč během motivační řeči před bojem. Podle legendy Vlastislav, kníže Lučanů, před bitvou na Tursku mával mečem a pronášel motivační řeč (Kosmas: Kronika Čechů I:10). Podobná situace nastává v Sáze o Óláfu Tryggvasonovi (13):

Harald Zlatý dorazil do Hálsu v Limafjordu a ihned Haraldu Šedoplášti navrhl bitvu. Ten, i když měl méně mužů, se hned odebral na pevninu, připravil se na bitvu a začal šikovat své lidi. A než byly sešikovaní, Harald své muže povzbudil a nechal tasit meče, sám se postavil do čelního šiku a sekal na obě strany.

Jedním z možných konců boje bylo složení a odevzdání zbraní. Názornou ukázku nám zaznamenal Widukind z Corvey (Dějiny Sasů III:69), který popsal kapitulaci odbojného saského šlechtice Wichmanna Mladšího:

Dostal se do obklíčení mohutného davu, který na něj prudce zaútočil. Ač byl velmi unaven, pobil veliké množství lidí, pak ale pozvedl svůj meč a s těmito slovy ho předal nejvýznamnějšímu z protivníků: ‚Vezmi si tento meč a předej ho svému pánovi, aby ho měl v držení na znamení vítězství a poté ho předal svému příteli císaři (…)‘.

Kapitulace posádky pevnosti Plön s odevzdáním zbraní se zmiňuje v kronice Helmolda z Bosau zřejmě k roku 1075 (Helmold z Bosau: Kronika Slovanů I:25–26). Tatáž kronika (Kronika Slovanů I:64) uvádí obléhání pevnůstky Süsel roku 1147, při kterém 3000 útočících Slovanů nabídlo stovce bránících se Frísů život výměnou na složení zbraní, na což místní duchovní Gerlach odvětil „Budeme-li bez zbraní, nezbude nám nic než potupná smrt. Proto jim své meče, jejichž dobrovolné vydání žádají, napřed zabořte do morku kostí a pomstěte svou krev.“ Roku 1076 Boleslav II. Smělý dobyl Kyjev, přičemž při průchodu Zlatou branou vytasil meč a zasekl jej do brány (Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců I:7, I:23). Tento čin – proniknutí branou – je chápán jako pohanění prohrané strany a v prameni se dává do souvislosti se následným sexuálním pohaněním princezny, o kterou se Boleslav prve ucházel.

Válečná kořist, výkupné a obchodní artikl
Jestliže byly meče natolik drahé, jak jsme řekli, není s podivem, že se stávaly kořistí a předmětem prodeje. Přinejmenším v raném středověku byla válečná kořist sbírána na jedno centrální místo a následně přerozdělována způsobem, který jsme zmínili výše a který známe ze skaldských básní. Sběr zbraní na bojišti můžeme spatřit na výšivce z Bayeux. Meč jako kořist získaná na padlém válečníkovi se explicitně zmiňuje v Sáze o Gíslim (35). Anglosaská píseň Bitva u Maldonu, která popisuje boj se skandinávskými nájezdníky, je dobrým ukazatelem toho, jak velkým lákadlem byla anglosaská kořisti: „Tu plavec ve zbrani přiskočil k velmoži, toužil mu pobrat prsteny cenné, oděv a zbroj, i zlacený meč“ (Bitva u Maldonu 159–161). To je v dokonalé shodě s tím, co si myslíme o staroseverské společnosti, ve které byla velká část nezadaných mladých mužů motivovaných k riskantním podnikům, které by mohly zvýšit jejich bohatství a status, a tím zlepšit jejich pozici na sňatkovém trhu (Raffield et al. 2017).

Samotná distribuce raně středověkých mečů jasně naznačuje velké pohyby zbraní a zbraňových komponentů po Evropě, na němž mohl mít trh velkou zásluhu (Androščuk 2014: 175–193). Za vlády Karla Velikého ve Franské říši vzniklo několik kapitulárií regulující prodej bojového vybavení a koní cizincům, a to Capitulare Herstallense (779), Capitulare Mantuanum (781), Capitulare missorum in Theodonis villa (805) a Capitulare Bononiense (811) – za cizince v této době platili Slované, Avaři, Sasové, Bretoňci a Maurové. O několik desítek let později Karel II. Holý vydal Edictum Pistense, který zakazuje pod trestem smrti prodej vybavení a koní Seveřanům, který lze archeologicky dokázat (Coupland 1990). Jinak je obchod se zbraněmi zmíněn spíše vzácně. V Sáze o Eiríku Zrzavém (11) mají Skrælingové zájem na koupi mečů a oštěpů, ale severští pohlaváři prodej svým mužům zakáží. Sága o lidech z Vatnsdalu (17) zmiňuje Ingimundův zájem o koupi kvalitního meče. V Knize o záboru země (Sturlubók 152) je zmíněna směna meče a sekery za dva koně s černou hřívou. V rámci výměny musíme zmínit meče, které byly předány jako součást výkupného; v případě vykoupení arcibiskupa Rotlanda z Arles roku 869 byla zaplacena suma neuvěřitelných sto padesáti mečů (Coupland 1990).

sber_zbraniSběr zbraní na bojišti. Výšivka z Bayeux, 11. století.

Meče byly oblíbenými zbraněmi používanými při atentátech. Atentáty bychom mohli najít snad v každé středověké kronice – vraždy významných osob byly důležitými událostmi hodnými zapamatování a zapsání. Běžně byly podnikány v nejméně střežených momentech – při hostinách, na toaletě, ve svatostánku nebo cestou do něj, v posteli, na lodi a podobně. Ochranka proto musela na tyto momenty reagovat zvýšenou obezřetností. Ibn Rusta zmiňuje, že Rusové se musí navzájem bránit při vykonávání potřeby, protože ohrožení ze strany konkurentů, kteří pasou po jejich penězích, bylo příliš vysoké (Brønsted 1967: 206). Obránci vysoce postaveného člověka neváhali svého pána a jeho rodinu bránit vlastním tělem, pokud předem nebyli podplaceni. Často setkáváme s tím, že atentátníci mají meče schované pod plášti až do poslední chvíle:

Theobald přistoupil blíže, jako by s ním chtěl mluvit, znenadání však vytáhl meč, který nesl skrytý pod pláštěm, a jedinou ranou mu uťal hlavu.
(Rodulfus Glaber : Pět knih dějin od roku Páně 900 do roku 1044, III:39)

Tato skutečnost byla lidem starajícím se o bezpečnost dobře známa. Královské zrcadlo obsahuje celou jednu kapitolu (31) pojednávající o tom, proč nepředstupovat před krále v plášti. Stěžejní pasáž můžeme citovat:

Je zvykem dobře vychovaných mužů vystupovat v přítomnosti mocipánů bez plášťů, a tomu, kdo tento zvyk nedodržuje, se říká buran. (…) Pokud se objeví před pohlavárem v plášti, dává jím muž najevo, že se považuje za rovného tomu, před koho předstupuje, protože přichází oděný do svého nejlepšího jako pán a chová se jako někdo, kdo nemusí sloužit. (…) V úvahu je třeba brát také to, což vyžaduje opatrnost, že králi mnozí lidé závidí, a pokud je jeho nepřítel zbrklý a statečný, mohl by předstoupit před krále se schovanými nástrahami a vražednými zbraněmi, pokud by měl plášť. Bez pláště se mu toto nebude konat jednoduše.

Kromobyčejně vypočítavě si počíná Þorbjǫrg ze Ságy o Hǫrðovi a lidech z Hólmu, která objednává vraha na svého muže, kterému záměrně poškozuje pochvu tak, aby meč z pochvy samovolně vypadl a manžel meč nemůže použít na cestách (39).

Sebevražda mečem
Motiv sebevraždy je v staroseverské literatuře velmi vzácný. Lidé takto jednají, aby si uchránili svoji pověst či aby vyjádřili svůj žal. Jako příklad nám může posloužit Haki ze Ságy o Hálfdanu Černém (5), který, poté co přišel o ruku, stavení, čeleď a nevěstu, „otočil jílec svého meče k zemi a nabodl se na hrot, takže jím meč projel naskrz.“ Další sebevraždu můžeme najít v Sáze o lidech z Vatnsdalu (23), kde Eyvind a Gaut nalehnou na své meče z žalu nad smrtí pobratima Ingimunda. Podle legendy zachované v Kosmově kronice (Kosmas: Kronika Čechů I:13) dává kníže proradnému Durynkovi na výběr mezi několika způsoby, jak si může přivodit smrt: „Buď po hlavě skočíš s vysoké skály, nebo se na některém stromě vlastní rukou oběsíš nebo zločinný život skončíš vlastním mečem.“ Sebevraždy mečem nalezneme i v hrdinském okruhu – páchá ji například Brynhild po Sigurðově smrti (Kratší píseň o Sigurðovi 47–48).

Vyloučit nemůžeme ani nehody, při kterých se majitel zbraně nebo člen jeho rodiny mohl smrtelně zranit. Mytologická Píseň o Grímnim končí nechtěnou sebevraždou, kdy Geirrǫð zakopne a nabodne se na vlastní meč.

Mučení a poprava mečem
Mučení prováděné mečem je zmíněno Helmoldem z Bosau v souvislosti se zabíjením slovanských duchovních na konci 10. století; kněžím měli být na hlavách vyřezány křížky, otevřeny lebky a se svázanýma rukama měli procházet krajem (Helmold z Bosau: Kronika Slovanů I:16).

Poprava mečem je z dobové perspektivy čestnou smrtí. Podstoupili ji někteří z mužů, jejichž kostry byly nalezeny v Ridgeway Hill v Anglii (Loe et al. 2014Woosnam-Savage – DeVries 2015: 37–38), což je v částečné shodě, co známe například ze Ságy o jómských vikinzích (36–37), kde jsou zajatí bojovníci jeden po druhém vyzpovídáni a posléze popraveni mečem. Chtěl-li popravčí před smrtí zajatce potupit, odepřel mu stětí mečem, stejně jako učinil Zikmund Lucemburský Janu Roháčovi z Dubé a zesměšnil ho hierarchicky uspořádanou šibenicí, na jejímž vrcholku byl právě Roháč (Borovský 2014: 386),

Zánik meče

Je příhodné, že zánik meče souvisí se smrtí svého nositele nebo významným pohnutím jeho mysli. V této závěrečné kapitole se pokusíme shrnout problematiku ničení zbraní a možná navrhneme přístupy, které dosud nebyly aplikovány.

Meč pohřbený spolu s člověkem
Meče nalézáme v řadě prehistorických i raně středověkých hrobů. Důvody pohřbení s konkrétní osobou mohly být různé. Ve staroseverských písemných pramenech se pohřbívání zbraní jeví jako zvyk, který je pozůstalými dodržován z důvodu naplnění formálních náležitostí bohatých hrobů, zachování prestiže a vzdání cti zemřelému. Hrob byl současně hrou se smysly, apeloval na zrak, sluch i čich a měl navozovat pocit, že je vše ve zdánlivém pořádku jako před úmrtím. Není pochyb o tom, že velká část zbraní pohřbených v hrobech patřila mezi osobní vlastnictví zemřelé osoby, vyloučit nemůžeme ani možnost, že umírající vyslovil přání být se svou zbraní pohřben. Zmínit můžeme čtyři zmínky o staroseverských pohřbech s válečnou výstrojí:

I zdvihl jeho mrtvolu, umyl ji a pak jí upravil, jak bylo zvykem. Vykopali tam hrob a uložili do něho Þórólfa se vší zbraní jeho a oděvem. Než se s ním rozloučil, natáhl mu Egil na obě ruce po zlatém náramku.“
(Sága o Egilu Skallagrímssonovi 55)

„Tam na kraji toho mysu dal Egil postavit mohylu. Do ní byl uložen Skallagrím a jeho kůň, zbraně a řemeslnické náčiní.“
(Sága o Egilu Skallagrímssonovi 55)

„Král Hákon byl tak velmi oplakáván, že nad jeho smrtí truchlili jak jeho přátelé, tak jeho nepřátelé, a říkali, že v Norsku již nebude takového krále. Jeho přátelé odnesli jeho tělo do Sæheimu v Severním Hǫrðalandu a navršili tam velkou mohylu, do níž položili krále s celou jeho výzbrojí a nejlepším ošacením, ale žádné další zboží. Nad jeho hrobem hovořili, jak mají pohané ve zvyku, a ukázali mu cestu do Valhally.
(Sága o Hákonu Dobrém 32)

„V hrobu vedle něj položil nápoj, ovoce a strunný hudební nástroj (…). Oděli ho do kalhot, nohavic, bot, tuniky a hedvábného kaftanu se zlatými knoflíky. Na hlavu mu položili hedvábnou čapku lemovanou sobolem. Vnesli jej do stanu na lodi, položili jej ke zbytku na deku a podepřeli jej polštáři. Přinesli nápoj, ovoce a byliny a rozmístili je kolem něj. Dále přinesli chléb, maso a cibule, které položili před něj, psa, kterého rozřízli vedví a kterého položili na palubu, a všechnu jeho výzbroj, kterou umístili vedle něj. Posléze přivedli dva koně, které hnali, dokud se nezačali potit, rozřezali je na kusy a jejich maso hodili na palubu. Pak přivlekli dvě krávy, které rovněž rozřezali na kusy a pohodili na palubu, a rovněž porazili kohouta a slepici.“
(Ibn Fadlan : Risala §89)

V několika případech si můžeme povšimnout tasených mečů, které byly během pohřebních průvodů nesené špicí dolů a následně byly pohřbeny spolu se zemřelým. Jedná se například obrazový kámen z gotlandské Tängelgårdy nebo o oseberskou tapisérii, ikonografický pramen z 9. století, který vyobrazuje postavu v rohaté přilbě, která třímá meč se špicí směrem k zemi (Hougen 1940). Tutéž skutečnost zaznamenávají kronikáři jak v případě pohřbu Karla IV. (Šmahel 1993Šmahel 2014: 146) a Ladislava Pohrobka (Šimek – Michálek Bartoš 1937: 121).

Velká část raně středověkých militárií nese známky záměrného a někdy poměrně pracného poškození – zlomení, ohnutí, srolování, poničení ostří, rozseknutí štítu či přilbice. Povaha deformace meče mohla dobře korespondovat s jeho kvalitou – některé bylo možné jednoduše ohnout, jiné byly náchylnější k prasknutí. Badatel Steven Blowney (Blowney 2016) spočítal, že zhruba 7,5 % norských mečů z doby vikinské, nalezených v hrobech i mimo ně, je ohnutých, přičemž nezahrnul jiné formy destrukce. Jak se zdá, jednalo se o rozšířenou tradici, kterou lze spatřovat v celé Evropě od pravěku až prakticky do novověku. Anglická badatelka Hilda Roderick Ellis Davidson (1998: 11) došla k závěru, že v některých případech lze pohlížet na znehodnocené zbraně jako na zdárné obětiny. Mnohem častěji – jak sama uznává – má však poškození zcela praktický rozměr – mělo zabránit vykradačům hrobů, aby se zmocnili rodového pokladu. Prakticky nikdo však dosud nepřemýšlel nad záměrným poškozením optikou hlubokého vztahu člověka k jeho zbrani; zbraň je osobní, případně rodinnou insignií, která nesmí padnout do ruky nepovolané osobě. Je tak příznačné, že mrtvý člověk je na onen svět vypraven „mrtvou“ zbraní, která může být k užitku pouze svému majiteli v záhrobí. V Písni o Rolandovi (2300–2354) Roland raději svůj meč Durandal rozbije o kámen, než by dopustil, aby se z něj stala kořist, což předznamenává jeho vlastní pád. Jistou souvislost můžeme hledat v artušovských legendy tematizující meč uvězněný v kameni a čekající na muže oprávněného vládnout. Zajímavou zmínku zachycují Staré letopisy české, podle nichž se na pohřbu Ladislava Pohrobka lámal meč, společně s jeho pečetí, majestátem, jablkem, berlou a praporcem, tedy veškeré oficiální insignie králova úřadu, které smrtí krále pozbyly svou platnost:

„A pak po těch mšéch královu pečet a majestát zlámali a zrušili; meče dlúho nemohli zlomiti, kterýž meč nesli před králem mrtvým ostrý, koncem k zemi sú jej sklonili; jablko také a berlu, to jest sceptrum, jsú zlámali, zrušili a dokonce ty věci zkazili. Ba i praporec s korúhvemi, vzev pan správce s erbem českým, obšed třikrát okolo hrobu, jest neodpustil, ale povrhl to na zemi i zedral.“
(Šimek – Michálek Bartoš 1937: 121)

Aby cenné korunovační meče nemusely být poškozeny, v některých případech byl meč nahrazen postříbřenou dřevěnou maketou, jako například při pohřbu Vladislava II. roku 1516 (Šmahel 2014: 128). V neposlední řadě přichází v úvahu také spojení vymření po meči; když roku 1521 Valentinem Hrbatým vymřela boční větev Přemyslovců, pozůstalí vymření reflektovali tím, že mu na rakev položili zlomený meč (Čapský 2014: 239). Meč zde vizualizuje vitalitu jednotlivce a rodu, který skrze jednotlivce žije, a pokud nežije majitel ani právoplatný dědic, meč pozbývá důvod existence. Nasnadě je otázka, zda i některé další meče, které máme v hrobech, neodrážejí tuto logiku.

Kresebná rekonstrukce vzniku oseberské mohyly. Ragnar L. Børsheim, Arkikon.

Obětování meče
Další způsob, jak mohl meč dospět ke svému konci, je skrze obětování. Za nejlépe zdokumentované můžeme pokládat obětiny ve vodě. Známe jak ohromné depoty čítající tisíce kusů záměrně rozbitých militárií (např. Alken Enge, Illerup Ådal, Kragehul Nydam, Vimose), vzniklé opakovanými deponacemi zřejmě po vyhraných bitvách (např. Ilkjær 2002), tak ojedinělé nálezy, které lze interpretovat i jako náhodné nebo bitevní ztráty. Obětinami ve vodě se ve velkém zabývá Julie Lundová (2003; 20042008), která interpretuje jako obětinu každý předmět, který byl uložen v bažinách, v ústích řek a přirozených přístavech, u bývalých mostů a brodů. Při realistickém pohledu na věc není možné podceňovat ani náhodné ztráty, ztráty během bojů a taktické znehodnocení výzbroje rovné dnešnímu zničení muničního skladu. Je však pravda, že obětování ve vodě mělo dlouhou tradici, která zřejmě stavěla na představě, že voda, stejně jako les, představuje okraj společnosti, ve kterém neplatí řád, a je tak místem plným nebezpečí a nadpřirozených sil (Lund 2008: 54; Ney 2007: 66). Do studánek se obětovalo, byť již ve formě drobných votivních darů, až do novověku, a dosud pokládáme za štěstí, pokud do studny, kašny či jezírka vhodíme minci.

Ze zdrojů známe obětování militárií a jejich ukládání ve svatostáncích. Například v Triglavově svatyni ve Štětíně „byly v souladu s dávný zvykem otců a podle zákona o desátku shromažďovány ukořistěné cennosti, zbraně nepřátel i cokoli, co získávali v námořních či pozemních bitvách. Také se zde nacházely zlaté a stříbrné poháry, z nichž mívali šlechtici a předáci ve zvyku věštit, hodovat a pít, a jež bývaly ve svátečních dnech vynášeny ze svatyně. Též zde uchovávali pozlacené a drahými kameny posázené veliké rohy divokých býků, vhodné buď k pití, nebo k vyluzování zvuků, a rovněž meče a dýky a mnohý nábytek, vzácný a na pohled krásný, to vše na ozdobu a k úctě svých bohů“ (Herbord : Dialog o životě biskupa Oty Bamberského II:32 [Dynda 2017: 153–154]). Válečná výstroj byla obětována i katolické církvi – např. tři zbrojnoši, kteří stáli stráž při pohřbu krále Karla Roberta, byly i se svou zbrojí a koňmi obětováni svatostánku (Dvořáková 2007: 62–63). Je však otázkou, zda uložení ve svatyni či kostelu bylo pro zbraně konečné – přinejmenším u Triglavovy svatyně tomu tak nebylo a předměty byly po jejím zničení rozdány.

Zahrabání meče do země
Pro úplnost musíme zmínit úmyslné uložení do země. Kosmas zmiňuje, kterak kníže Svatopluk před vstupem do kláštera zakopává svůj meč (Kosmas: Kronika Čechů I:13). Význam je zřejmý – válečník se vzdává toho, co definuje jeho postavení, a přijímá novou úlohu. V Béowulfovi (2244–2245, 2760–2763, 2767, 3047–3049) jsou zmíněné meče jako součásti depotu, uloženého před dávnými dobami do mohyly mužem, který přišel o zbytek rodu. Depot, skládající se picích pohárů a jiných nádob, starých a rezavých přileb, náramků, zlaté korouhve a drahocennými, prorezlými meči, si přivlastňuje drak, kterého hrdina Béowulf konfrontuje. Ač jsou meče nefunkční, vzhledem k jejich minulosti a starobylosti jsou považovány za cennosti.

destrukceNěkolik příkladů raně středověkých mečů se záměrnou destrukcí.

Zničení v boji
V boji mohlo poměrně snadno dojít k destrukci meče. V ságách máme zmíněné poničené, zubaté ostří (Sága o Óláfu Tryggvasonovi 117; Sáze o lidech z Vatnsdalu 39), čepele ohýbající se a narovnávané v boji (Sága o lidech z Eyru 44), lámající se čepele (Sága o bitvě na pláních 30; zlomení čepele o přilbu viz Sága o Þórim Zlatém 13) a meče lámající se u rukojeti (Kniha o záboru země [Sturlubók 152]; zlomení u rukojeti o štít viz Sága o Gunnlangovi Hadím Jazyku 11 a Sága o Njálovi 30).

Materiál byl cenný, a proto zlomila-li se zbraň, byl materiál recyklován. Na Islandu bylo nalezeno kopí/harpuna se zpětnými háky (krókaspjót), které má žlábek, a proto se předpokládá, že se jedná o překovaný meč (Eldjárn 2000: 344). K takové transformaci lze v Sáze o Gíslim (11) najít dobrou paralelu: „Þorgrím se vyznal dobře v kovářství. Vypravuje se, že oba Þorgrímové a Þorkel šli do kovárny a zavřeli se tam. Vzali pak úlomky z meče Grásíðy, které připadly Þorkelovi při rozdělení majetku bratří, a Þorgrím z nich zhotovil kopí. Ta práce jim trvala až do večera.

Ztrátu zbraně jsme zmínili již výše. Jako dobrý příklad ztraceného meče můžeme uvést meč z Lesji (C60900), který byl ztracen na ledovci a díky ledu zůstal v perfektním stavu (Vike 2017). Jako ztracené militárie související s útokem českého knížete Břetislava roku 1038 je interpretován ohromný soubor zbraní nalezený pod mosty vedoucími na Lednický ostrov v Polsku (Kola – Wilke 2000: 55–85). Interpretace operující s taktickým znehodnocením zbraní, které nikdo nemohl nést a současně nesměly padnout do rukou nepřítele, by v tomto ohledu mohlo být lepší řešení.



Béowulf = Béowulf. Přel. Jan Čermák, Praha 2003.

Bitva u Maldonu = Bitva u Maldonu. Přel. Helena Soukupová-Clarková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 285–299.

Dětmar z Merseburku : Kronika = Dětmar z Merseburku : Kronika. Přel. Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Dudo : Historie Normanů = Dudone Sancti Quintini : De moribus et actis primorum Normanniæ ducum. Ed. Jules Lair, Caen 1865.

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Eyvind Finnsson : Píseň o Hákonovi = Eyvindr skáldaspillir Finnsson : Hákonarmál. In: SP 1: 171–195.

Florentius z Worcesteru : Kronika = The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations; comprising annals of English history, from the departure of the Romans to the reign of Edward I. Přel. Thomas Forester, London 1854.

Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců = Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců. Přel. Josef Förster, Praha 2009.

Hallfreðr vandræðaskáld : Lausavísa = Hallfrøðr Óttarsson vandræðaskáld : Lausavísur. In: Skj: 157–163.

Helmold z Bosau: Kronika Slovanů = Helmold z Bosau : Kronika Slovanů. Přel. Jan Zdichynec, Praha 2012.

Ibn Fadlan : Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah. Přel.  James E. Montgomery. In: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z:

Kniha o družině = Hirðskrá 1–37. A Translation with Notes. Přel. Lawrence Gerhard Berge, University of Wisconsin–Madison 1968.

Kniha o záboru země = Landnámabók I–III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.

Kosmas: Kronika Čechů = Kosmas : Kronika Čechů. Přel. Hrdina, K. – Bláhová, M. – Moravcová, M., Praha 2011.

Královské zrcadloSpeculum regale-Konungs skuggsjá. Ed. Keyser, R. – Munch, P. A. – Unger, C. R., Kristiania 1848.

Kratší píseň o Sigurðovi = Kratší píseň o Sigurðovi. In: Edda. Přel. a ed. Ladislav Heger, Helena Kadečková, Praha 2004: 335–352.

Něstor : Pověst dávných let = Téra, Michal (2014) (ed.). Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský, Červený Kostelec.

Notker Koktavý : Život Karla Velikého = Notkeri Balbuli Gesta Karoli Magni Imperatoris. Ed. H. F. Haefele. MGH, Scriptores rerum germanicarum, nova series XII, Berlin 1959.

Píseň o Grímnim = Píseň o Grímnim. In: Edda. Přel. a ed. Ladislav Heger, Helena Kadečková, Praha 2004: 85–97.

Píseň o Hildebrantovi = Das Hildebrandslied. Eds. Braune, W. – Ebbinghaus, E. A. In: Althochdeutsches Lesebuch (17th ed.), Tübingen 1994: 84–85.

Píseň o RolandoviPíseň o Rolandovi. Přel. Jiří Pelán, Praha 1986.

Rodulfus Glaber : Pět knih dějin od roku Páně 900 do roku 1044 = Rodulfus Glaber : Dějiny světa v čase milénia. Přel. Jana Zachová, Praha 2013.

Sága o bitvě na pláních = Heiðarvíga saga. In: Sigurður Nordal – Guðni Jónsson (ed.), Borgfirðinga sǫgur, Íslenzk fornrit III, Reykjavík 1938: 213–328.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957.

Sága o Gunnlaugovi Hadím jazykuSaga o Gunnlaugovi, Hadím jazyku. Přel. Emil Walter, Praha 1919.

Sága o Hákonu Dobrém = Saga Hákonar góða. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Hallfreðu Óttarsonovi = Hallfreðar saga. Ed. Bjarni Einarsson. Stofnun Árna Magnússonar á Íslandi, Rit 15. Reykjavík 1977.

Sága o Hálfdanu Černém = Saga Hálfdanar svarta. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Hǫrðovi a lidech z Hólmu = Harðar saga ok Hólmverja. In: Íslenzk fornrit, Bind 13. Ed. Þórhallur Vilmundarson – Bjarni Vilhjálmsson. Reykjavík 1991.

Sága o jómských vikinzích = Jómsvíkinga saga. Ed. Ólafur Halldórsson, Reykjavík 1969.

Sága o KormákoviKormáks saga. Trans. Lee M. Hollander. In: The Sagas of Kormák and the Sworn Brothers, Princeton 1949.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga. Ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu. Přel. E. Walter, Turnov 1929.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321–559.

Sága o Óláfu Svatém = Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

Sága o Óláfu Tryggvasonovi = Saga Ólafs Tryggvasonar. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Sverrim = Sverris saga etter Cod. AM 327 4°. Ed. Gustav Indrebø. Kristiania 1920.

Sága o Vǫlsunzích = Sága o Völsunzích. In: Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku. Přel. Helena Kadečková, Veronika Dudková, Praha 2011: 31–122.

Sága o Þórim Zlatém = Gull-Þóris saga eller Þorskfirðinga saga. Ed. Kristian Kålund, København 1898.

Skj = Den norsk-islandske skjaldedigtning: Første bind B1 Rettet Tekst. Ed. Finnur Jónsson, København 1912.

SP 1 = Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035]. Ed. Diana Whaley, Turnhout 2012.

SP 2 = Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c.1035 to c.1300]. Ed. Kari Ellen Gade, Turnhout 2009.

Sven Aggesen : Táborový zákoník = Sven Aggesen : Law of the Retainers and of the Court. In: The Works of Sven Aggesen, Twelfth-Century Danish Historian. Přel. a ed. E. Christiansen, London 1992.

Šimon z Kézy : Činy Uhrů = De Kéza, Simonis : Gesta Hungarorum. Ed. a přel. László Veszprémy – Frank Schaer, Budapest 1999.

Widukind z Corvey : Dějiny Sasů = Widukind z Corvey : Dějiny Sasů. Přel. Jakub Izdný – Kateřina Spurná, Praha 2016.

Zákoník z Gulaþingu = Gulaþingslög. Ed. R. Keyser, P. A. Munch. In: Norges gamle Love indtil 1387 : Förste Bind, Christiania 1846: 1–111.

Þjóðólf Arnórsson : Strofy o Magnúsovi Óláfssonovi v Dánsku = Þjóðólfr Arnórsson : Stanzas about Magnus Óláfsson in Danaveldi. In: SP 2: 88–103.

Þorbjǫrn hornklofi: Havraní píseň = Þórbjǫrn hornklofi: Haraldskvæði / Hrafnsmál. In: SP 1: 91–117.



Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Borovský, Tomáš (2014). Svátky a slavnosti středověkého města. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.) Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 369–410.

Blowney, Steven (2016). Viking Period Swords: Norway. Dostupné z:

Brønsted, Johannes (1967). Vikingové – sága tří staletí, Praha.

Bø, Olav (1969). Hólmganga and Einvigi: Scandinavian Forms of the Duel. In: Medieval Scandinavia 2, 132–148.

Coupland, Simon (1990). Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century. In: Viator 21: 29–50.

Čapský, Martin (2014). Splendor silesiae. Rituály, ceremonie a festivity na dvorech slezských knížat. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 199–268.

Čermák, Jan (2009). Z právní prózy světské i církevní. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 442–523.

Dvořáková, Daniela (2007). Kôň a človek v stredoveku : K spolužitiu človeka a kôňa v Uhorskom kráľovstve, Budmerice.

Dynda, Jiří (2016). Svjatogor : Smrt a iniciace staroruského bohatýra, Červený Kostelec.

Dynda, Jiří (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, Praha.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Ellis Davidson, Hilda (1994). The Sword in Anglo-Saxon England: Its Archaeology and Literature, Woodbridge.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Flori, Jean (2008). Rytíři a rytířství ve středověku, Praha.

Gardeła, Leszek (2013). ‘Warrior-women’ in Viking Age Scandinavia? A preliminary archaeological study. In: Analecta Archaeologica Ressoviensia 8, 273–340.

Geary, Patrick J. (1994). Living with the Dead in the Middle Ages, New York & London.

Gunnel, Terry (1995). The Origins of Drama in Scandinavia, Woodbridge – Rochester.

Hampton, Valerie D. (2011). Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom. In: The Hilltop Review, vol. 4, iss. 2: 36–44.

Hougen, Bjørn (1940). Osebergfunnets billedvev. In: Viking, vol 4, Oslo: 85–124.

Ilkjær, Jørgen (2002). Illerup Ådal: Archaeology as a Magic Mirror, Højbjerg.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Kola, Andrzej – Wilke, Gerard (2000). Mosty sprzed tysiąca lat : Archeologiczne badania podwodne przy rezydencji pierwszych Piastów na Ostrowie Lednickim, Toruń.

Komar – Chamaiko 2011 = Комар А., Хамайко Н. (2011). Збручский идол: памятник эпохи романтизма? In: Ruthenica, Том X, Київ: 166–217.

Kozák, Jan – Ratajová, Kateřina (2008). Funkce mohyl podle staroseverských ság. In: Archeologické rozhledy, 60/1, Praha: 3–35.

Kolčin 1971 = Колчин, Б.А. (1971). Новгородские древности. Резное дерево, Москва.

Loe, L. – Boyle, A. – Webb, H. – Score, D. (2014)  ‘Given to the Ground’: A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford.

Lund, Julie (2003). Hændelser ved vand – en analyse af våbendeponeringer fra vikingetid på Sjælland og i Skåne. Institut for arkæologi og etnologi. Københavns Universitet. København.

Lund, Julie (2004). Våben i vand. Om deponeringer i vikingetiden. In: Kuml. Årbog for Jysk Arkæologisk Selskab, s. 197–220.

Lund, Julie (2008). Banks, Borders and Bodies of Water in a Viking Age Mentality. In: Journal of Wetland Archaeology 8: 53–72

Marsina, Richard (ed.) (1971). Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae I. 1. vyd. Bratislava.

McKinnell, John (1993). The Context of Vǫlundarkviða. In: Saga Book of the Viking Society for Northern Research 23, London: 1–27.

Ney, Agneta (2007). The edges of the Old Norse world-view. In: Andrén, Anders et al. (eds). Old Norse Religion in Long-Term Perspectives: Origins, Changes and Interactions – An International Conference in Lund, Sweden, June 3-7 2004, Lund: 63–67.

Nodl, Martin (2014). Královské svatby a rozvody. In: Martin Nodl – František Šmahel (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 67-120.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Raffield, B. – Price, N. – Collard, M. (2017). Male-biased operational sex ratios and the Viking phenomenon : an evolutionary anthropological perspective on Late Iron Age Scandinavian raiding. In: Evolution and Human Behavior, vol. 38, no.3, 315–324.

Resi, Heid Gjöstein (1990). Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster.

Segeš, Vladimír – Šeďová, Božena (2011). Pramene k vojenským dejinám Slovenska. I/2, 1000–1387, Bratislava.

Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Schjødt, Jens Peter (2008). Initiation between Two Worlds : Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion, Odense.

Słupecki, Leszek Paweł (2004). The Scandinavian God Thor and His Ancient Roots. In: Quaestiones Medii Aevi Novae, 9, Warszawa: 217–254.

Starý, Jiří (2010a). Zákonem nechť je budována zem. In: Zákon a právo v archaických kulturách, Praha: 295–344.

Starý, Jiří (2010b). Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha 2010: 189–227.

Starý, Jiří (2013). Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha.

Šimek, František – Michálek Bartoš, František (ed.) (1937). Staré letopisy české z Vratislavského rukopisu novočeským pravopisem, Praha.

Šmahel, František (1993). Smuteční ceremonie a rituály při pohřbu císaře Karla IV. In: Český časopis historický, 91, č. 3: 401–446.

Šmahel, František (2014). Poslední chvíle, pohřby a hroby českých králů. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 121–198.

Tomsons, Artūrs (2012). Symbolism of Medieval Swords from the Territory of Latvia during the 11th-13th Centuries. In: Acta Universitatis Lodziensis. Folia Archaeologica 29, Łódź: 145–161.

Téra, Michal (ed.) (2015). Svatí a hříšníci. Staroruská literatura 11.–12. století, Červený Kostelec.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo. Dostupné z:

Vlasatý, Tomáš (2018). Meče s organickým jílcem. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z:

Williams, Alan (2009). A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29: 121–184.

Woosnam-Savage, Robert C. – DeVries, Kelly (2015). Battle Trauma in Medieval Warfare: Wounds, Weapons and Armor. In: Tracy, Larissa – DeVries, Kelly (eds.). Wounds and Wound Repair in Medieval Culture, Leiden – Boston: 27–56.

Žůrek, Václav (2014). Korunovace českých králů a královen. In: Martin Nodl – František Šmahel (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 15–66.

Kotowiczova typologie seker

Zdravím pravidelné čtenáře i náhodné „kolemjdoucí“, kteří zavadili o tyto webové stránky.

Tentokrát bych Vás rád seznámil s velmi propracovanou typo-chronologií seker, která byla nedávno publikována Piotrem Kotowiczem v jeho otištěné diplomové práci „Early Medieval Axes from Territory of Poland“ (2018). Pravidelní čtenáři ví či si mohli povšimnout, že se tématu raně středověkých seker věnuji s velkým nadšením a mapováním skandinávských seker jsem strávil značné množství času. Během svého studia jsem se seznámil s Kotowiczovými pracemi (např. „Nie tylko żeleźca. O rzadziej postrzeganych elementach średniowiecznych toporów“, které mne uchvátily svou komplexností, citem pro detail a zaměřením na každodenní použití těchto předmětů. Panu Kotowiczovi, který spravuje sbírky muzea v polském Sanoku a podílí se na vydávání série Acta militaria mediaevalia, jsem tehdy napsal, dodnes jsme v kontaktu a vyměňujeme si materiály. S nadšením jsem uvítal, když publikoval svůj fenomenální korpus raně středověkých seker „Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich“ (2016), katalog více než devíti set raně středověkých seker z Polska. Na tuto práci navázal svou dizertační prací, která obsahuje jak předešlý katalog, tak velmi propracovanou typologii, se kterou Vás nyní seznámím.

toporyDvě stěžejní knihy Piotra Kotowicze z let 2014 a 2018.

Je nutno brát v potaz, že ačkoli někteří autoři sekerám věnovali velkou pozornost, prakticky žádný autor nevytvořil typologii, která by byla takto obsáhlá a do které by bylo možné libovolně přidávat nové varianty a nové typy. Přestože je typologie vytvořena pro polský soubor, v současné podobě je schopna do sebe zahrnout několik tisíc tvarů seker. Díky této univerzálnosti by stejný systém mohl být použit i na další oblasti raně středověké Evropy – do typologie lze již nyní bez problému zahrnout velké množství seker ze Skandinávie, Ruska nebo České republiky, náležící do typologií Petersena, Kirpičnikovova a Bartoškové. Další velkou výhodou je, že systém umožňuje hledání podobných forem jak vertikálně, tak horizontálně. Kotowicz každou formu, která se vyskytuje v polském souboru, opatřil detailním komentářem, což je další velmi užitečný nástroj pro hledání evropských paralel.

Kotowiczova klasifikace není ničím jiným než kombinací prvků tří úrovní. Typologické tabulky jsou v první řadě rozděleny na tři hlavní skupiny podle poměru šířky čepele k délce hlavy sekery. Pokud je tento poměr 0,01–0,49:1, mluvíme o skupině I (úzké sekery), skupina II (široké sekery) se vyznačuje poměrem 0,50–0,74:1 a skupina III (velmi široké sekery) mají poměr ≥1:1. Každá ze tří skupin má podskupinu A nebo B; A označuje symetrické čepele a B nesymetrické čepele. Dalším krokem je rozlišení mezi třinácti různými typy, které rozlišují různé tvary násadových částí z bočního pohledu:

typ 1: hlava sekery s rovnou násadovou částí
typ 2: hlava sekery s rovnou násadovou částí, která má na spodní přední části oka malý trn
typ 3: hlava sekery s násadovou částí opatřenou spodními trny
typ 4: hlava sekery s násadovou částí opatřenou vrchními trny
typ 5: hlava sekery s násadovou částí opatřenou trny na obou stranách
typ 6: hlava sekery se zakulacenou násadovou částí
typ 7: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka
typ 8: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka a malým trnem na spodní přední části oka
typ 9: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na vrchní straně oka a spodními trny
typ 10: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka a vrchními trny
typ 11: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách, které zasahují do půlky násadové části
typ 12: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách
typ 13: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách a malými trny na obou předních stranách oka

Každý z typů do sebe zahrnuje 36 variant. Varianty rozlišují různě tvarované tlouky z vrchního a bočního pohledu v kombinaci s tvarem čepele z bočního pohledu:

Varianta 1: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 2: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 3: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 4: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 5: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 6: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 7: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 8: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 9: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 10: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 11: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 12: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 13: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 14: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 15: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 16: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 17: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 18: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 19: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 20: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 21: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 22: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 23: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 24: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 25: sekera, která má z vrchního pohledu nepatrný kladívkovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 26: sekera, která má z vrchního pohledu nepatrný kladívkovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 27: sekera, která má z vrchního pohledu nezužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 28: sekera, která má z vrchního pohledu nezužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 29: sekera, která má z vrchního pohledu zužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 30: sekera, která má z vrchního pohledu zužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 31: sekera, která má z vrchního pohledu úzký kladívkovitý tlouk a z bočního pohledu plochý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 32: sekera, která má z vrchního pohledu úzký kladívkovitý tlouk a z bočního pohledu plochý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 33: sekera, která má z kladivovitý tlouk s knoflíkovou koncovkou a čepel netvarovanou do brady
Varianta 34: sekera, která má z kladivovitý tlouk s knoflíkovou koncovkou a čepel tvarovanou do brady
Varianta 35: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený kladivovitý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 36: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený kladivovitý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady

Kotowicz navíc u každé varianty rozlišuje podvariantu a, která označuje bradu vybíhající z horního rohu čepele. Podle pana Kotowicze může mít tuto podvariantu každá varianta, a tak celkový počet kombinací v jeho typologii čítá 5616 (3×2×13×36×2). Sám Kotowicz byl schopný najít pouze 147 forem, které se objevují v polském souboru:

imgs174imgs175imgs176imgs177imgs178Kotowiczova klasifikace na příkladu polských seker.
Kotowicz 2018: 47–51, Fig. 10.

Je zatím otázka, jak se bude tomuto systému říkat, je však nesporné, že se jedná o nejserioznější počin na poli bádání seker, k jakému zatím došlo, a bylo by nesmírně užitečné, pokud by byl aplikován i na jiné soubory.


Kotowicz, Piotr N. (2008). Nie tylko żeleźca. Uwagi na temat rzadziej postrzeganych elementów średniowiecznych toporów. In: Gruszka B. (red.). Ad Oderam fluviumKsięga pamiątkowa Edwarda Dąbrowskiego, Zielona Góra: s. 423–447.

Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Rebec z Haithabu

Mezi dřevěnými fragmenty z Haithabu byly nalezeny tři kusy hudebních nástrojů (Lawson 1984: 151–159; Westphal 2006: 83–84), které společně s kostěnými flétnami (Brade 1978) dotvářejí náš obraz o hudbě praktikované v tomto městě a ve Skandinávii obecně. V tomto článku se budeme zabývat jedním z nich – fragmentem, který je považován za nejstarší hmotný doklad smyčcových nástrojů evropského středověku.

Tři typy hudebních nástrojů, jejichž fragmenty byly nalezeny v Haithabu.
Převzato z Brade 1978: 28 a Schietzel 2014: 289.

Fragment, označený inventárním číslem HbS.916.001, byl objeven při zpevňování hráze potoka (Lawson 1984: 151–155; Westphal 2006: 83, Taf. 61:1). Sestává z jednodílného těla, které je 43 cm dlouhé a vyrobené z olšového dřeva (Lawson 1984: 151). Zachovalý fragment představuje zaoblené dno ozvučné skříně, která je hrubě opracována do hruškovitého a miskovitého tvaru. Na tuto část navazuje na plochý krček. Zdrsněný povrch naznačuje, že výrobek nebyl dokončen, a je dokonce možné, že byl posléze použit k nehudebnímu účelu, například jako mísa.

haithabu-hedeby-rebec-fiddleFragment HbS.916.001 a jeho schematický nákres.
Převzato z Westphal 2006: Taf. 61:1.

Možná rekonstrukce fragmentu HbS.916.001.
Převzato z Schietzel 2014: 289.

Ačkoli je tento fragment pouze částečný, lze jej srovnat s jinými archeologickými nálezy, obrazovým a písemným materiálem. V anglofonní literatuře se lze setkat s názorem, že nález z Haithabu představuje fidulu (Lawson 1984; Westphal 2006), ale tento termín není příliš přesný, protože označuje jinak tvarovaný, pozdější strunný nástroj. Současně se lze setkat s tím, že je nástroj spojován s východoevropskými nástrojem gusli (Lawson 1984); i tento nástroj se spíše podobá lyrám či psaltériím (Povetkin 2001: 235–240). Asociace s východoevropským nástrojem gudok, které navrhuje Kurt Schietzel (2014: 289), je bližší, neboť označuje velmi podobné a časově bližší nástroje (Povetkin 2001: 241–243). Nejstarší exemplář, respektive jeho fragment, je datovaný do poloviny 11. století (Povetkin 1997: 180–184, Tabl. 107:1). Zařazení mezi východní nástroje by však ignorovalo poměrně obsáhlý korpus obrazového a lingvistického materiálu, který máme dostupný pro severozápadní Evropu. Obecněji vzato, nástroj tohoto typu se v Evropě tradičně označuje jako rebec. Tento nástroj se, stejně jako smyčec, na Kontinent dostal z islámského prostředí a zdomácněl již zřejmě v 10. století (Bachmann 1964Panum 1971: 341–346). Již v 11. století se tento smyčcový nástroj objevuje v evropské ikonografii. V germánském prostředí se nástrojům tohoto druhu dostalo svébytného označení, které koření v protogermánském gīganą, jež označuje označuje pohyb. Proto můžeme najít řadu smyčcových nástrojů, které z tohoto základu vycházejí – např. německé houle (Geige), shetlandskou gue či staroseverkou gígju. Věřím, že právě gígja, což je i zachované příjmí použité v 10. století na Islandu (Jónsson 1908: 247), nejlépe označuje relevantní hudební nástroj z Haithabu. Nutno dodat, že staroseverský slovník zná rovněž pojmy gígjari (hráč na gígju) a draga gígju (doslova „tahat gígju“, hrát na gígju smyčcem) (Baetke 2006: 196). Fragment z Haithabu není datován, ale je možné jej zařadit do 10. či 11. století, což z něj činí nejstarší archeologický doklad smyčcových nástrojů v Evropě.

novgorod-gudok-fiddleNástroje typu gudok z Novgorodu, 11.–14. století.
Převzato z Povetkin 1997: Tabl. 107: 1–5.

rebec-early-medievalNástroje typu rebec vyobrazené v anglosaské a francouzské ikonografii, 11.–12. století.
1. St John’s College, Cambridge (MS B 18 f. 1), 12. století.
2. Bodleian Library, Oxford (MS Bodley 352 f. 6), 11. století.
3. University Library, Glasgow (MS Hunter 229 f. 21), 12. století.
4. Portál katedrály sv. Marie v Oloron-Sainte-Marie, 12. století.
5. British Library, Londýn (MS Cotton Tiberius C VI f. 30), 11. století.

Svrchní deska hudebního nástroje z Haithabu není zachována. Ač lze předpokládat, že byla zhotovena ze dřeva, není jisté, jakým způsobem mohla být uchycena ke spodnímu dílu. Z komparativních pramenů lze usoudit, že tyto nástroje mohly být dvou až čtyřstrunné, zpravidla však třístrunné. Struny mohly být zhotoveny ze střev či žíní, které mohly být natažené také na smyčci. Kolíčky a kobylku lze předpokládat primárně ze dřeva či kosti/parohu (Lawson 1984: 155). Ikonografie ukazuje, že hráči používali pravé ruce k rozeznívání strun smyčcem a levé ruce k určování výšky tónů; nástroj byl opřen buď o krk pod bradou jako u houslí, nebo o kolena. Kurt Schietzel (2014: 289) navrhuje možnost držení nástroje v náruči, ačkoli tento způsob – nakolik je mi známo – nelze ničím podložit.

rebec-fiddle-playerSmyčcové nástroje v ikonografii 11.–12. století a možná rekonstrukce.
1. Universitätsbibliothek Leipzig (signatura nezjištěna), 11. století, Panum 1971: Fig. 276.
2. St John’s College, Cambridge (MS B 18 f. 1), 12. století.
3. British Library, Londýn (MS Cotton Tiberius C VI f. 30), 11. století.
4. Rytina v kameni, kostel v Gamtofte, Fyn, 12. století, Panum 1971: Fig. 278.
5–6. University Library, Glasgow (MS Hunter 229 f. 21), 12. století.
7. Navržená rekonstrukce, Schietzel 2014: 289.


Bachmann, Werner (1964). Die Anfänge des Streichinstrumentenspiels, Leipzig.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Brade, Christine (1978). Knöcherne Kernspaltflöten aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12, Neumünster: 24–35.

Jónsson, Finnur (1908). Tilnavne i den islandske oldlitteratur. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1907, Kjøbenhavn: 161–381.

Lawson, Graeme H. (1984), Zwei Saiteninstrumente aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 19, Neumünster: 151–159.

Panum, Hortense (1971). The Stringed Instruments of the Middle Ages, London.

Povetkin, Vladimir I. (2001). „Lärmgefäße des Satans“. Musikinstrumente im mittelalterlichen Novgorod. In: Müller-Wille, Michael (Hrsg.). Novgorod. Das mittelalterliche Zentrum und sein Umland im Norden Rußlands, Neumünster: 225–244.

Povetkin 1997 = Поветкин, В.И. (1997). Музыкальные инструменты // Археология. Древняя Русь. Быт и культура / Ответст. редакторы тома Б.А.Колчин, Т.И.Макарова. М .: Наука. Глава 11. С. 179–185

Westphal, Florian. (2006), Die Holzfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 11, Neumünster.

Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.