The Viking Rangle

Steve Mijatovic


This article is to discuss this reasonably common yet rarely recreated Viking Age item. So what exactly is a rangle? A rangle is a type of sliding rattle consisting of a large metal ring which has other smaller rings attached to it, it often has a socket or hasp by which a handle can be attached or a shaped hook on the end. When the rangle is shaken the smaller rings known as soundings clash together creating a jingling metallic sound. The number of soundings varies and on the more elaborate rangles there could be multiple rows of different sized soundings which would produce a different tone.

Finds and interpretations

Interestingly enough, we have no clear literary or pictorial evidence. Our only sources are actual archaeological finds. The rangle seems to be a Norwegian phenomenon with roughly 98% (249 examples) of the finds coming from (mainly eastern) Norway with others were located in Sweden and Finland. Of the 150 finds from graves there is a strong male bias with 92% of finds being attributed to male graves and only 8% to female (Petersen 1951: 55). Their design and size varies significantly. 

rangleDifferent types of the Norwegian rangles. Taken from Lund 1981: Fig. 3.

The first and most widely accepted theory is based around the fact that the rangles seem to appear predominantly in elite graves where riding equipment is present (Petersen 1951: 43). This would seem to suggest some sort equine related use, possibly as sleigh bells on carts or sledges, making the ride of the noble person more impressive. Norwegian archaeomusicologist Casja Lund performed a successful experiment to validate this argument using the rattles on a replica of the Oseberg wagon (Lund 1974). We can find many historical and ethnographic parallels.

rangle-wagonPossible use of some Norwegian rangles. Taken from Lund 1981: Fig. 4.

The second view is that the rangles (as well as bells) use was in ritual, ceremony or shamanism. This school of thought seems to be based heavily on the rangles found in the Oseberg burial, because those are atypically decorated with dragon heads inlayed with precious metal. Moreover, the mound of Oseberg is contained several other objects that are associated with seiðr and seeresses, for example a wooden staff or wand, and cannabis seeds in a purse.

Scholars often propose the suggestion that the rattle was used to frighten or ward off evil spirits. This idea is also supported by Saxo Grammaticus and his Gesta Danorum (early 1200s), where he connects jingling or rattling with the worship of Freyr:

He went into the land of the Swedes, where he lived at leisure for seven years’ space with the sons of Frey. At last he left them and betook himself to Hakon, the tyrant of Denmark, because when stationed at Uppsala, at the time of the sacrifices, he was disgusted by the effeminate gestures and the clapping of the mimes on the stage, and by the unmanly clatter of the bells.” (Traslated by O. Elton)

Based on this message, Terry Gunnell came with the theory that rangles could be used during leikar, the costumed ceremonies connected to the cult feasts (Gunnel 1995: 78-79). Julie Lund thinks that this powerful tool was included to the liminal phase of the funeral, similarly to medieval bells (Lund 2006: 335).

The third possible use for the rangle was as a musical instrument. Apart from the Grammaticus quote above, there are modern day folk instruments, such as the lagerphone, which could be used in a similar fashion by tapping out a rhythm and causing the soundings to jingle.

C20168The find from Torshov, Norway (C20168). Taken from Unimus catalogue.

The Recreation

I first encountered the rangle when doing some research into Viking Age music and instruments, which are quite underrepresented in my local reenactment scene. The item in question did not resemble anything I had ever seen in a reenactment context and I was curious if it could be the ‘clattering bells’ described by Grammaticus. Some quick research revealed some debate about the use of these rangles and I thought that a recreation may help me form an opinion if the rangle could be used as a musical instrument or if it was more suited to one of the other proposed uses.

While searching for more information to commence my reproduction I was lucky enough to come across a toolmaker who was already producing the metalwork component. Dennis Riley from Daegrad tools in the UK makes some fantastic replica items and always provides the find details along with the item.

I ordered the replica of the find from Torshov from Daegrad and once it arrived I decided to mount it on a smaller handle. I used some oak dowel I had lying about and carved a simple spiral serpent into it to assist with grip. I was unable to find any record of a surviving handle so my handle was pure conjecture but given some of the finds are from high status graves and feature elaborate decoration on the heads my modest handle decoration did not seem overboard. With a now complete rangle there was only one thing left to do and that was try it out.

20180127_173843 20180127_17372020180127_173929 20180127_173937

Questions and answers

A surprising part about the reconstruction is that it has been a source of curiosity and speculation to everyone who sees the rangle. It’s constantly being picked up and swung around by people testing the best way to make it jingle and clatter.

Reenactors of many years experience will express surprise that they have never even heard of such a thing and then be found passing it back and forward while debating the possible uses. Seeing that engagement and spark of curiosity has been one of the most rewarding parts of this simple project.

So to premise one, the rangle as a musical instrument?

Plausible but unlikely as a solo instrument. Although it could have been used as a percussion accompaniment, it’s sound is very raucous and not at all pleasing to the ear. Some modern musicians such as the group Eldrim have used rattles in attempts to recreate Viking music.

Premise two, the rangle as a ritual item?

Plausible. The rangle bears some resemblance to the wands used by vǫlur and the loud rattling could have been used in ritual as suggested to frighten or ward off evil spirits. Moreover, The Book of the Settlement (Landnámabók) mentions a man called Loðmundr gamli that performed sorcery, using his stick with a ring. Another possible ritual use could simply be to gain attention, such as a leader using it to call for silence before speaking.

Premise three, the rangle as an equine accessory?

Probable. As experts have pointed out the frequency of the rangle being discovered in graves with horse related goods is too high to discount. And while I am yet to test it on horseback I did find that if held over the shoulder while walking it gets a nice rhythmic clinking in time with your step.


Saxo Grammaticus, The Danish History of Saxo Grammaticus, translated by Oliver Elton, 1905. London: Forgotten Books, 2008.

Gunnell, Terry (1995). The Origins of Drama in Scandinavia. Cambridge: D. S. Brewer.

Lund, Cajsa (1974). Paa rangel 1974. In: Stavanger museums årbok, Stavanger, pp. 45-120.

Lund, Cajsa (1981). The archaeomusicology of Scandinavia, World Archaeology, 12:3, pp. 246-265.

Lund, Julie (2006). Vikingetidens værktøjskister i landskab og mytologi. In: Fornvännen 101, Stockholm, pp. 323-341.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.


Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni nalézt, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha činí u zjištěných kusů 1100–1200 gramů. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme čtyři relativně dobře zachovalé exempláře, které detailněji popíšeme.

Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.


Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.


Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.


Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.

Lamellás vértek Skandináviában

Fordította Füle Dénes.


A birkai harcos rekonstrukciós rajza. Forrás: Hjardar – Vike 2011: 347.

A lamellás vértezet kérdése nagyon gyakori a szakértők és a hagyományőrzők körében is. Személy szerint gyakran találkoztam ezzel a problémával, ezért összegyűjtöttem néhány irodalmi anyagot. Kutatásaim rekonstruálatlan leletekhez vezettek,a gotlandi Snäckgärde-ből, ami nem messze helyezkedik Visby-től. Ezek a leletek nem maradtak fent, de a lelkészként praktizáló Nils Johan Ekdahlnak (1799–1870) hála a leírásuk még ma is fellelhető. Ezért nevezi őt az utókor az „első tudományos gotlandi archeológus”-nak.

Az egyetlen oka a leletek eltűnésének nem más,mint az idő. Majdhogynem kétszáz éve már, hogy meglelték őket. Ezidő alatt végleg eltűntek. Az irodalmi anyag ezen maradványokhoz nehezen hozzáférhető és szinte ismeretlen a tudósok számára, nem beleértve a svéd kutatókat. Csupán ennyit sikerült találnom: 1826-ban, négy darab csontvázat rejtő sírt tártak fel Snäckgärde-nél (Visby, Land Nord, SHM 484), és a legérdekesebb ezen négy sír közül a 2-es illetve a 4-es számú sírhely (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

A 2-es sír: Észak-Dél tájolású csontvázas,kerek sírhalom kövekkel körberakva. A tememetkezési melléklet egy vasfejsze, egy deréktájt elhelyezkedő gyűrű, két nem átlátszó gyöngy a nyaktájékon és “néhány páncéldarab a mellkason” alkotta (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

A 4-es sír: Kelet-Nyugati fekvésű szintén csontvázas, kerek sírhalom, 90 centiméter magas, süllyesztett tetővel. A halmon belül egy 3m × 3m (?) nagyságú mészkőkoporsó helyezkedett el. A halott jobb vállán egy kör alakú melltű volt fellelhető, míg deréktájt egy övről származó karikát jegyeztek le. További felszerelés egy fejsze és „néhány páncéltöredék” (några pansarfjäll) a mellkason.

A feltárt leletekre hivatkozva kijelenthetjük, hogy két férfit temettek el a fegyverzetükkel. Természetesen nem tudjuk kijelenteni pontosan milyen védőpáncélról van szó, de úgy tűnik lamellás, különképp ha az analógiákat és a töredfékek említését hozzuk fel bizonyítékul (Thunmark-Nylén 2006: 318). Az idő behatárolása sem egyszerű. Lena Thunmark-Nylén mindkét páncélt megemlítette a Viking kori Gotlandról szóló publikációiban. A tű és övmaradványok szintén a Viking időkre utalnak. Mégpedig, a legfontosabb árulkodó jelek, azok a fejszék–Ekhdal rajzai alapján a 2-es számú sírban található fegyver nem más, mint egy szélesfejű fejsze, míg a 4-es számú sírból származó szintén fejsze, melynek nyelét bronzzal díszítették. A 2. sír fejszéjét a késői 10. illetve a koria 11. századra datálhatjuk, míg a másik fejsze díszítőelemei a 11. században voltak elterjedtek (Thames, Langeid és egyéb helyek Gotlandon, lásd a további cikkemben: “Two-handed axes“). Logikus következtetésnek tűnik, hogy mindkét sírhely ugyanabban az évszázadban készült, bár fellelhető néhány apróbb különbség az elhelyezkedésükben és a felépítésükben.


A birkai leletegyüttesnél talált láncszemek és lamellák. Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Kjell Persson által.

Skandináviában csak egy lamellásvértet (vagy inkább darabok) ismertek, Birkából (pl. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 és mások). A lamellák szétszórtan helyezkednek el az ún. Helyőrség résznél (Garrison/Garnison) és nagyjából 720 darab sorolható ide (a legnagyobb 12-ből állt). 267 lamella besorolható és 8 különböző típusra osztható, amik feladata a test különböző részeinek védelme lehetett. A feltételezés szerint a birkai páncél védelmet nyújtott a mellkasnak, hátnak, vállaknak, hasnak egészen a térdig lefelé (Stjerna 2004: 31). A vért a 10.század első felében készülhetett (Stjerna 2004: 31). A tudósok egyetértenek a nomád eredetében, mégpedig a Közel- vagy Távol-Keletről eredeztethető, s a legközelebbi párhuzam Balyk-Sooki felszereléssel vonható. (pl Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) szerint a páncél inkább szimbolikus erővel bírt, mintsem harcban használták volna („Ezen fegyverek rendeltetése bizonyára más volt,mint katonai vagy praktikai használat“). Dawson (2013) nézőpontja nem egyezik, s azt vallja, hogy a vért rosszul lett értelmezve, mivel csak a 8 típusból 3 alkalmas lamellának, és a valós lamellák száma nem elegendő a mellvért felére sem. Arra következtet, hogy a Birkából származó lamellák csupán újrahasznosított hulladékok. A snäckgärdei páncél fényében, amit Dawson könyve nem tartalmaz, ezt a kijelentést meggondolatlannak tartom.


A rekonstruált birkai páncél a Balyk-Sook-ban található vértek alapján. Hjardar – Vike 2011: 195.

Az emberek gyakran hiszik azt, hogy sok lelet található a középkori Oroszország területéről. Valójában csak néhány maradt fent a 9.-11. századból és a birkaihoz hasonlóan ezeket is keleti importnak minősíthetjük (Sergei Kainov szóbeli közlése; lsd.: Kirpichnikov 1971: 14-20). Ezen korai időszakból a leletek Gnezdovo-ból és Novgorod-ból származnak. Az orosz anyag [11.-13. sz] sokkal több, 270 leletet tartalmaz. (lsd.: Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971: 14-20). Bár érdemes megjegyezni, hogy a 13. század második feléig a láncingtöredékek száma négyszer több mint a lamellás vértből származóé, ami arra utal,hogy a láncing volt a domináns páncélviselet az akkori Oroszországban (Kirpichnikov 1971: 15). Valószínűsíthető, hogy az középkori orosz Viking lamellásvért Bizáncból származtatható, ahol gyakori páncéltípus volt már a 10. században az olcsóbb előállításnak köszönhetően (Bugarski 2005: 171).

Megjegyzés a hagyományőrzőknek

A lamellás vért nagyon elterjedt az újrajátszók körében. Néhány rendezvényen akár a páncélok több mint felét is kitehetik.A főbb érvek a használata mellett:

  • Olcsó előállítási költség
  • Több védelem
  • Gyorsabb előállítás
  • Jó megjelenés

Míg ezek az érvek érthetők,ki kell emelni, hogy ezeknek a vérteknek nincs helye a viking hagyományőrzők körében. Az érvet, miszerint ezeket vérteket a ruszok használták, megdönthetjük egyetlen ténnyel: még a lamellás vértek legnagyobb elterjedése idején is is négyszer többen használtak láncinget. S ami a legfontosabb, a lamellás típusú vértezetet importálták. Ha megtartjuk azt az alapötletet, hogy az újrajátszó felszerelését átlalános dolgoknak kell alkotnia, akkor világossá válik, hogy ez a fajta páncél a bizánci- illetve a nomád karaktereknél kap szerepet. Hasonlóképp a bőrlamellás vértekhez.

Példa egy jól rekonstruált lamellásra. Viktor Kralin.

Másrészt a Birkából és Snäckgärdeből származó leletek bizonyítják, hogy ezen fajta felszerelések előfordulhattak Kelet-Skandináviában. Mielőtt levonnánk bármiféle következtetést, fontos megjegyezni, hogy Gotland és Birka erős befolyása alatt állt a Bizánci-birodalomnak és Kelet-Európának. Ez is bizonyítja a keletről származó tárgyi leletek felhalmozódását, amik egyébként nem ismertek Skandináviában. Bizonyos szempontból furcsa is lenne, hogy nem állnának rendelkezésre ezek a maradványok, amikor gyakoriak voltak Bizáncban. Ez azonban nem azt jelenti, hogy ez a fajta páncél gyakori volt ezen a területen. A lamellás vért elkülőnítendő az északi harcos hagyományoktól és az etipusú Balti területeken talált páncéloktól egészen a 14. századik (Thordeman 1939: 268269). A láncing tekinthető a leggyakrabban használt védőfelszerelésnek a viking korban, szintúgy mint a középkori Oroszországban. Ez az állítás azzal bizonyítható, hogy láncszemeket is találtak Birkában (Ehlton 2003)Tekintettel a lamellás előállítására skandináv és orosz területeken, nincs bizonyíték,ami alátámasztaná hogy ilyesmi megtörtént valaha is s az eféle elkészítés valószínűtlen.

Ha a lamelláris tolerálható a viking hagyományőrzésben, akkor:

  • a karakternek rusznak vagy Balti országból származónak kell lennie
  • limitálni kell a jelenlétét (egy csapatban egy lamellás, vagy 4 láncingesre jusson 1 lamellás)
  • csakis fém lamellák,a bőr és a lézerrel vágott nem elfogadott
  • a birkai, gnezdovoi vagy novgorodi leletekkel kell azonosnak lennie (nem pedig visbyből származóval)
  • nem kombinálható skandináv komponensekkel, pl. csatokkal.

A páncélnak úgy kell kinéznie,mint az eredetinek és ki kell egészülnie korhű felszereléssel, mint például a rusz típusú sisak. Ha az “Igen a lamellás vértekre” vagy “Nem a lamellás vértekre“ nézőpontokra osztjuk a vitát, ignorálva a “Igen a lamellásakra (kompromisszumokkal) lehetőséget“, én az ellenzők táborát erősítem. És mi a te véleményed?

Felhasznált irodalom

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online:

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online:

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online:

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online:

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online:

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Kostýmové pasy

Po úspěšné sérii takzvaných inspiromatů, která byla vzpruhou českého reenactmentu, se vracíme s novou výzvou – kostýmovým pasem. Tento pas si lze představit jako krátký dokument, ve kterém reenactor popisuje zdroje, které použil při tvorbě každé části svého kostýmu, společně se svým přístupem a obrázky svého kostýmu.

Takovýto dokument je užitečný jak pro samotného reenactora, tak i pro ostatní – reenactor si jednoduše může sjednotit svůj kostým, může se poučit ze svých chyb, inspiruje a může dostat zpětnou vazbu od komunity. Je také nutné podotknout, že v některých zemích jsou kostýmové pasy standardem, a v případě účasti na některých akcích je kostýmový pas nutností.

Pokud chcete svůj pas zveřejnit a stát se inspirací pro ostatní, pošlete dokument, prosím, na email

Artis Āboltiņš
Mid-11th century Lathgallian


Samuel Grolich
Bohatý muž z Birky, 10. stoletísamo1


Marianne Tóvinnukona
A Greenlandic woman, 1000–1500 AD


Данилов Е.В.
Варяжский наёмник в Византии, XI век


Skupina Marobud
Inspiromat, Norsko, 10. století


Vápnatak 2017

Dva roky poté / Two years later

Nacházíme se pod hřebeny Nízkých Tater na pastvinách lemovaných lesy. Kolem táborového ohně se točí ženy připravující jídlo, zatímco někteří muži poměřují své síly v taflu, jiní zápasí a trénují zbraněmi, další se myjí v chladné, zurčící říčce, a ostatní se psem pročesávají okolí. Nezaujatý pozorovatel by mohl dojít k závěru, že se nachází u loveckého tábora. To je slovenský Vápnatak 2017.

We are situated on pasturelands under the forested ridge of the Low Tatras, Slovakia. Girls are preparing food by the campfire, while some men are competing in tafl, others are training and wrestling, washing themselves in a cold, gurgling drinkable rivulet and the rest of participants are hiking around with a dog. An observer could say that the camp looks like a hunting station. All of that is Vápnatak 2017.

Před dvěma roky jsme v článku „Vápnatak s Herjanem“ informovali o prvním ročníku maloformátové akce nazvané Vápnatak, kterou pořádá skupina Herjan každý červen na Slovensku a každý podzim v Čechách. Oproti festivalům, na které účastníci vozí většinu svého vybavení a jde spíše o přehlídku spojenou s pitkou a bitvou, je tento minimalistický koncept zajímavý tím, že každá výprava je jedinečná, vyžaduje vybavení přenosné na vlastním hřbetu, může neustále překvapovat a posouvat hranice možností a povětšinou probíhá v odlehlých místech, takže účastníkům dovoluje poznat přírodní zajímavosti. Zároveň zkouší znalosti účastníků, stmeluje je a zdokonaluje jejich kooperaci. Loňského ročníku pořádaného na Slovensku jsem se bohužel této události nemohl účastnit, ale letošní ročník, který se konal 9.–11.6.2017 na tradičním místě v malebné Dolné Lehotě, jsem si nemohl nechat ujít.

Two years ago, we published the article called „Vápnatak with Herjan“. It describes the first small-scaled event organized by the group Herjan that is called Vápnatak and that is organized each June (Slovakia) and each autumn (Czech Republic). The difference between Vápnatak and other events lies in the minimalistic concept – people are supposed to carry all their stuff on their backs and the event is not only about drinking and fighting. Every Vápnatak is a challenge for the skills and is a special and surprising teambuilding in a way. Thanks to the fact it takes part in some distant places, the participant can explore the nature. The last year, I could not participate, as I attended The Viking Way in Norway, but this year’s event, organized in a beautiful village of Dolná Lehota as always, was a must-visit occasion.

Letošní ročník ukázal přinejmenším tři pozitivní změny oproti předchozímu ročníku. První spatřuji v účasti více skupin – akce se zúčastnilo 14 lidí a jeden pes ze skupin Herjan a Slavibor. Druhý rozdíl spočívá ve stále se stupňujících kostýmových standardech – tento rok byla použita pravidla skupiny Vanir. Názorným příkladem může být také to, na rozdíl od Vápnataku 2015, kdy jsme měli k dispozici pouze jeden ostrý oštěp, se počet ostrých zbraní v tomto roce zmnohonásobil. Jelikož jsme nedaleko tábora našli čerstvou medvědí stopu, zásoba opravdových zbraní nám rozhodně dodala kuráže. Reálné nebezpečí je přitom naprosto unikátní a nelze jinde zažít. Za třetí změnu považuji širší spektrum aktivit, mezi které mimo vaření můžeme zahrnout noční hlídku, krátké putování s následnou zastávkou a přípravou jídla, komplexní tréninky zahrnující zápas, boj mečem/sekerou a štítem, kopím, vrhání oštěpu na štít a liniové střety, koupání v chladné vodě, návštěva místních bačů, stříhání vlasů dobovými nůžkami, výroba topůrka, hraní deskových her, vyprávění a zpěv a další.

Compared to the last Slovakian Vápnatak I participated, there were at least three positive changes. Firstly, there were more people from more groups – fourteen individuals and a dog from two groups, Herjan and Slavibor. Secondly, costume rules are still more and more strict every year; rules set by the group Vanir were used this year. As an example of the change, it can be mentioned that in 2015, we had just one sharp javelin, while now, the number of sharp weapon was multiplied. Since there are bears and wolves in the vicinity of the camp, their traces can be easily seen by the rivulet and locals speak about their attacks on sheep, weapons are useful tools for protection and morale boost. Thirdly, the scale of activities is much wider. This year, it consisted of nightwatching, hiking and cooking, training with all kind of weapons, wrestling, throwing a javelin into a shield for some interesting results, taking a bath, visiting of local shepherds, cutting hair with period shears, making an axe shaft, playing board games, storytelling, singing and others.

Stejně jako kdekoli jinde, i u Vápnataku existují možnosti k vylepšení. Akce vznikla jako soukromá oddechová událost skupiny Herjan, ale vzhledem k většímu počtu účastníků a paletě zmíněných aktivit se domnívám, že v příštím roce by hlavní den – tedy sobota – mohl být lépe organizovaný, například formou přednášek a jiných kolektivních činností. Pokud Vápnatak v příštích letech navštíví cizinci, bude tato potřeba o to intenzivnější. Skvěle by se vyjímaly také body programu výlučně pro ženy. Aby se udržela kvalita akce, je potřeba neustále připomínat, zejména nováčkům a novým účastníkům, že nedobové předměty – zpravidla obaly, cigarety a podobně – musí být skryté a v nejlepším případě se nemají vůbec vyskytovat. Během nočního veselí osobně preferuji lidové písně, vyprávění o dalekých cestách a hru na hudební nástroje, než-li zpěv moderních písní.

No matter what is the quality of the event, there is always space for improvement. The event was created as a private relaxing occassion of the group Herjan, but now, due to the bigger number of participants and wider scale of activities, I personally think that the main day (Saturday) should be organized more wisely and divided into team activities. There should also be some presentations, lectures and schedule for women. In order to keep the event progressive enough, it is needed to repeat that the modern stuff – mainly bottles or cigarettes – should be hidden, or better, should not occur at all. During the night, I personally refer folk song, storytelling and historical instruments, rather than modern songs.

Přes tyto komentáře je potřeba říci, že kostýmová úroveň, společně s absencí diváků, aktivitami a prostředím činí z Vápnataku nejkvalitnější slovenskou raně středověkou akci, kterou vřele doporučuji všem, kteří mají rádi historii, dobrou společnost a přírodu. V případě, že se budete chtít příštího ročníku zúčastnit, neváhejte spolek Herjan zkontaktovat. Tímto děkuji za možnost zúčastnit se a použít fotografie.

Still, the level of costumes, the absence of the public, activities and the nature make Vápnatak the most authentic Early Medieval event in Slovakia. It is highly recommended to all enthusiast who love the past, good society and nature. In case you liked the article or you would like to participate, please, contact the group Herjan. Finally, I am very glad for the chance to participate and to use photos in this summary.

Průměrná výška starých Seveřanů

Věnováno Sedlu.
Sú var mær hǫnnurst á Miðgarði.

“Nikdy jsem neviděl dokonalejší postavy než-li jejich – jsou [vysocí] jako palmy.”
Ibn Fadlan: Risala, § 80

Staré Skandinávce žijící v době vikinské a ve středověku si často představujeme jako vysoké, sveřepé jedince. Loď plná dvoumetrových, větrem zocelených válečníků je sice estetická a impresivní idea, ale před jakýmkoli konečným soudem bychom si měli položit otázku, zda je náš předpoklad správný a zda je v souladu s dobovými prameny. A není lepšího pramene než kostí.


Kromě toho, že lze fakticky změřit kompletní skelety, existuje řada metod a formulí pro rekonstrukci neúplných koster. Tou nejpoužívanější je při rekonstrukci skandinávských koster metoda Trotterové a Gleserové, ale rovněž lze narazit na metodu Pearsonovu, Manouvrierovu či Sjovøldovu. Je nutno podotknout, že jedna univerzální metoda, která by byla naprosto přesná pro všechny země světa, obě pohlaví, všechny sociální statuty a veškeré extrémy, v současnosti neexistuje. Získané údaje je tedy vždy nutno brát s jistou rezervou – procentuální odchylkou.

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Přestože zkoumané soubory nejsou příliš rozsáhlé a až na Dánsko jsou spíše roztříštěné, jistou výpovědní hodnotu mají a umožňují srovnání. Na základě získaných dat lze říci, že průměrná mužská výška v době vikinské a středověku se pohybuje mezi 168-173 cm, zatímco průměrná ženská výška mezi 156-161 cm. Tyto průměrné hodnoty jsou srovnatelné s národy, které obývaly území dnešní Británie, Francie či České republiky, zatímco raně středověká populace například v Polsku se zdá být poněkud nižší. Ženské průměrné výšky dosahují cca 92-93% mužské průměrné výšky, což v praxi znamená, že rozdíl mezi průměrnými výškami obvykle nečiní více než 10-15 cm. Hodnoty, které nedosahují 158 cm (muži) / 146 cm (ženy) nebo naopak přesahují 183 cm (muži) / 171 cm (ženy), považujeme za mimořádné. Extrémní hodnoty jsou pak 151-204 cm (muži) a 125-181 cm (ženy).

Z dat vyplývá, že během doby železné došlo v celé Evropě k růstu průměrné výšky, což bylo završeno stěhováním národů. Během doby vikinské se růst zastavil, či naopak – výška populace mírně poklesla. V některých částech Skandinávie výška během středověku mírně vzrostla (Dánsko, Norsko, Švédsko), jinde zůstala víceméně konstantní či se možná mírně snižovala (Island, Grónsko). V 17.-18. století se skandinávská populace výškově propadla zhruba o 5 cm, a od poloviny 19. století postupně vzrůstá, zejména v období posledních sta let, kdy byl pokořen stav výšky z doby železné. Současný výškový průměr obyvatel ČR činí 180,1 cm (muži) a 168,5 cm (ženy). Zrychlený růst se v odborné literatuře nazývá sekulární akcelerace či sekulární trend a souvisí se změnou výživy, se snížením výskytu tradičních dětských nemocí, s míšením etnik a s celkovou změnou životního stylu. Mezi nejdůležitější vlivy, které rozhodují o výšce, patří samozřejmě genetika, ale také kvalita a dostatek výživy, nedostatečná či nadměrná zátěž, zdravotní péče či hygiena. Toto je důležité pro pochopení extrémního celosvětového růstu v posledních desetiletích, ale také dlouhotrvajícího výškového rozdílu mezi středověkými městy a venkovem, který činil zhruba 4 cm (Boldsen 1995: 82, Table 4.1). Velmi zjednodušeně lze říci, že lidé s vyšším sociálním statutem byly statisticky vyšší i po fyzické stránce – což může dokládat například hrob FII z dánského Stengade, který je interpretovaný jako hrob pána (193 cm) a jeho otroka (174 cm).

Pokud je řeč o bojovnících, je možné předpokládat, že do válečných uskupení vstupovali muži, kteří prošli do užšího výběru. V praxi tak mohli být nadprůměrně vysocí či silní. Ačkoli lodní posádka pohřbená na Ridgeway Hill byla průměrně vysoká (Loe – Webb 2014: 84-85), výškový průměr mužů z Reptonu, kteří byli součástí velkého dánského vojska v 2. polovině 9. století, činil 176,1 cm. Elitní vojenské jednotky velmožů a králů mohly mít ještě přísnější standard. Nakolik můžeme z proporcí soudit, výšivka z Bayeux a další ikonografické materiály často vyobrazují velmi vysoké, spíše vychrtlé bojovníky s dlouhými končetinami. Jako nejbližší analogii uvedeme římské vojsko, do kterého vstupovali v ideálním případě pouze muži dosahující minimální výšky 165 cm a do výběrových jednotek byl stanoven minimální standard rovný 173 cm (Roth 1999: 9-10). V tomto světle, i když s dávkou zveličení, může být psána výše zmíněná Risala či následující zmínka:


Autor článku (192 cm) s příklady extrémních seker dosahujících ca. 35 cm a 125 cm.

Praví se, že mezi Seveřany byli v bitvě pobíjeni takoví, jaké mezi Franky nebylo možno nikdy spatřit, zejména co do jejich krásy a velikosti jejich těl.

Fuldské anály 884

Nejen, že je studium výšky sebeobohacující, pomáhá pochopit zdravotní stav populace a dlouhotrvající tendence ve velkém množství lidí, ale může být přínosné také při komparaci s velikostí užívaných předmětů. Pokud se budeme bavit výlučně o militáriích, je evidentní, že byly vyráběny poměrově na míry jedince. Štíty se tak pohybují v rozmezí cca 70-95 cm, zatímco meče zpravidla ve škále 70-100 cm, ačkoli můžeme najít i monumentální kus délkou 125 cm. Obvod hlavy či rozměry dlaní se zdají být jen málo závislé na výšce postavy, a nakolik můžeme soudit z vlastního výzkumu, rozdíly mezi současným stavem a stavem před tisíci lety jsou minimální.



V porovnání s ostatními skandinávskými zeměmi jsou dánské kostry nejlépe zmapované. Pia Bennike (1985: Table 5) stanovila, že výškový průměr mužů doby vikinské v Dánsku činil 171,2 cm, zatímco průměrná žena byla vysoká 158,8 cm. Do následující tabulky jsme nezahrnuly ojedinělé nálezy, jako výše zmíněný hrob FII ze Stengade nebo hrob č. 4 z Fyrkatu, ve kterém odpočívala “věštkyně” vysoká okolo 170 cm (Roesdahl 1977: 192).


Vývoj průměrné výšky v Dánsku od pravěku po moderní dobu. Převzato z Bennike 1997.



Pokud jde o materiál z doby vikinské, nebyli jme schopni dohledat mnoho materiálu. Nakolik můžeme číst kusá data, mohlo by se zdát, že švédská populace jako celek stála na horní hranici (či dokonce za ní) soudobého skandinávského průměru, ale ke konečnému verdiktu bude třeba více informací. Do tabulky nebyly zahrnuty dvě kostry, jejichž výšku známe jen orientačně. První z nich je žena pohřbená v hrobu Bj 581 v Birce, která mohla být vysoká kolem 170 c, zatímco druhá, nalezená v lokalitě Borgvallen, patřila muži, který byl vysoký kolem 165 cm (Gustin et al. 2018: 36). Středověký materiál ze Švédska je již velmi dobře zdokumentován, ačkoli je potřeba mít na zřeteli, že několik lokalit se nachází na původně dánském území.



Následující tabulka je z nedostatku přesných dat prosta údajů o době vikinské. Přesto si můžeme uvést několik odhadů, které učinil Per Holck u materiálu z Kaupangu: jedna žena dosahovala výšky 155-160 cm, další žena měřila zhruba 160 cm, zatímco jeden muž měřil 160 cm, další zhruba 160-165 cm, třetí 160-185 cm, čtvrtý 170-180 cm a dva muži dosahovali 180 cm (Seeberg 1995: 140). Zapomenout nesmíme ani na hrbáče nezjištěného pohlaví, který měřil zhruba 110 cm. Holck také zjistil, že kostra z gokstadské mohyly ze začátku 10. století patřila robustnímu muži, který měřil kolem 181 cm (Holck 2009).

Středověké kostry jsou zásluhou analýz Pera Holcka a Berit Sellevoldové, kteří popsali ohromné kostelní a klášterní soubory, velmi dobře zdokumentované.


Island a Grónsko

Ostrovní situace je svou izolací na drsné evropské periferii specifická. Vzhledem k tomu, že většina mužských kolonistů pocházela z Norska, nejsou podobné hodnoty překvapivé. Ač by se mohlo zdát anebo bychom mohli předpokládat, že postupem času docházelo ke snižování výšky, islandská populace měla z dlouhodobé perspektivy konstantní výšku až do propadu v 18. století. V případě Grónska prozatím neexistuje jiný přesvědčivý důkaz kromě postupného zmenšování lebky (Lynnerup 1998: 72-73).



Další země

Mezi komparativní materiál jsme zvolili Velkou Británii, Českou republiku a Polsko. Jak již však bylo řečeno, národy obývající dnešní Británii, Francii či Českou republiku dosahovaly hodnot, který byly výše stanoveny pro Skandinávii, zatímco populace v Polsku byla o několik centimetrů nižší.


výška - čr

Průměrné výšky lidí obývajících území dnešní České republiky. Převzato z Jandová 2014: 109, Graf 6.


Na závěr si můžeme uvést tabulku s minimálními a maximálními naměřenými hodnotami na daných lokalitách.



Ibn Fadlan: Risala Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel.  James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z:

Bennike, Pia (1985). Paleopathology of Danish skeletons, Copenhagen.

Bennike, Pia (1994). An anthropological study of the skeletal remains of Vikings from Langeland. In: O.Grøn, A. H. Krag, P. Bennike (eds.). Vikingetidsgravpladser på Langeland, Rudkøbing: 168–183.

Bennike, Pia (1997). Death in the Mesolithic. Two old men from Korsør Nor. In: L. Pedersen, A. Fischer, B. Aaby (eds.), The Danish Storebælt since the Ice Age – man, sea and forest, Copenhagen, 99–105.

Boldsen, Jesper L. (1995). The Place of Plasticity in the Study of the Secular Trend for Male Stature: An Analysis of Danish Biological Population History. In: C. G. N. Mascie-Taylor, Barry Bogin (eds). Human Variability and Plasticity, Cambridge: 75-90.

Gustin, Ingrid et al. (2018). Isotopes and human burials at Viking Age Birka and the Mälaren region, east central Sweden. In: Journal of Anthropological Archaeology, 49, Lund: 19–38.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Jandová, Petra (2014). Pohlavní dimorfismus kostry obyvatel Čech a Moravy v laténském období. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Diplomová práce.

Loe, Louise – Webb, Helen (2014). The infra-cranial skeletons. In: Loe, Louise et al. (eds.). ‘Given to the Ground': A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford: 81-126.

Lynnerup, Niels (1998). The Greenland Norse : A biological-anthropological study, Copenhagen.

Nielsen, H. A. (1915). Fortsatte Bidrag til vort Oldtidsfolks Anthropologi. De sidste 6-7 Aars Skeletfund fra Stenaldersgrave og saerligt de sidste 10-12 Aars Skeletfund fra Jernaldersgrave. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 5: 275-370.

Roesdahl, Else (1977). Fyrkat : en jysk vikingeborg. Bind 2, Oldsagerne og gravpladsen, København.

Roth, Jonathan P. (1999). The Logistics of the Roman Army at War: 264 B.C. – A.D. 235, Leiden.

Sellevold, Berit Jansen (1996). Middelalderens mennesker: Om knokler som kunnskapskilde. In: Rindal, Magnus (ed.). Studier i kilder til vikingtid og nordisk middelalder, Oslo: 183ff.

Sellevold, B. J., Hansen, U.L., Jørgensen, J.B. (1984). Iron Age Man in Denmark, Copenhagen.

Seeberg, Elisabeth (1995). Summaries. In: Ch. Blindheim, B. Heyerdahl-Larsen (eds.). Kaupang-Funnene. Bind 2, Gravplassene i Bikjholbergene / Lamøya ; Undersøkelsene 1950-1957 / Del A. Gravskikk, Oslo: 135-142.

Steffensen, Jon (1958). Stature as a criterion of the nutritional level of Viking Age Icelanders. In: Kristján Eldjárn (Ed.) Árbók Hins íslenska fornleifafélags, Reykjavík : Hið íslenska fornleifafélag, 39-51.

Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.





A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials.


Náramky a prsteny z Birky

Prsten z hrobu Bj 791, přetvořený na přívěšek.

Je mi potěšením zveřejnit tímto způsobem překlad mého přítele Samuela Grolicha ze slovenské skupiny Herjan. Dokument se týká náramků a prstenů nalezených ve švédském obchodním středisku Birce, a to včetně popisů jednotlivých typů předmětů a dalšího detailního komentáře. Samuelova část popisuje šperky nalezené v hrobech, kterou jsem doplnil o popis náramků a prstenů z tzv. Černé země. Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

Doufáme, že se Vám bude líbit!

The interview for Hella the Viking blog

Recently, I have been offered the chance to answer several questions asked by Marta París Boix (alias Marþa Skogsdottir) from Spanish projects Clan Hávamál and Hella, the Viking blog. When she was making her interview with Maxim Makarov, Marta found the interview I made with him, she contacted me and offered me an interview. The original version in Spanish was published on her websites; here you can find the English version.

I had the pleasure to meet virtually Tomáš Vlasatý (David Stříbrný) whom I decided to interview after seeing his long career as reenactor and also his contribution in projects like Marobud, “Karel’s journey – pilgrimage to Rome”, “Early medieval woodworking tools”, “The Library of the group Marobud”, “Viking Age Forging”, “Early medieval tablets”, “10th century Norway”, “Valknut – triquetra”, “Historické přilby – Helmets of the Past”, etc. Since we cannot do the interview face to face due to he is in the Czech Republic and I am in Barcelona, this time I will show you a written interview.


Hi, Tomáš. Thank you very much for accepting this interview and dedicating us some of your time. It is a great honor for us to have the opportunity to interview a reenactor with your experience and knowledge.

Greetings to all of you and thank you very much for this interview. I am honoured as well. In the beginning of the 21th century, it is rare that somebody wants to hear the opinion of another person.

I would like to start this interview by asking you, when did your interest for Scandinavian culture come from? How did it all begin?

Well, it started around 2004. Originally, there was a pure fascination based on books, games, music. Old Norse mythology was also an very important element. After some time, I decided to buy some Viking-related products (in fact, those objects was purely fantasy stuff) and to visit small Viking Age events in the Czech Republic. I met some reenactors there, and they showed me their gear, the way of thinking and the reenactor culture. I think that my beginning was similar to the experience of anybody interested in Old Norse culture. In 2008, I started to translate and to study sagas, and this kind of sources brought a completely new light to my reenactor career.


As far as I know, specially after checking the projects that you are administrating at the moment, you have a wide knowledge of Scandinavian culture, and I was wondering if you could please tell us how do you think it must be the daily life of a viking from the 10th century.

Firstly, I have to make clear that Old Norse people did not call themselves as “vikings”. If we are talking about average people, they call themselves “Northerners”, or rather “people of [a region or a clan]”. Basically, there is no bigger change between our lives – people want to live, to earn money, to prosper. The way how to achieve is the thing what changes, as well as mindset and demand for comfort. Secondly, most people lived on farms with their kins and did what was needed for living. The household was run on two different levels, inner and outer. The “inner life” took place only within the house and its fence – I mean regular work like the care of livestock, crafts and repairs, making of food etc., also including the entertainment. The “outer life” consisted for example from visits (friends, kin members, assemblies, shrines and churches), trading and warfare. It is obvious that Old Norse people mastered many crafts in order to be self-sufficient (I recommend to read Rígsþula). The households were considered to be separated microcosmoses, and the law was accustomed to this state. This separation between the Inner and the Outer is connected not only to law, but also to gender – from sources, we can clearly see that the “outer life” was dominated by men, and the man remaining at home all the time was called heimskr (“stay-at-home”, but also “dull”). As Hávamál says, only the far-travelling man can be called wise. On the other hand, women were expected to stay at home and take care of the household, the most important place in life. To sum up, there were strict lines in Old Norse daily life.

It is worth to mention that, in case you visit a museum, you will see many decorated objects from precious metal. However, these artefacts do not fully reflect the living reality of average people staying in the background. We reenactors are often obsessed by these elite objects, without taking care of the rest of 90% of the original population. Another fact is that we often say we represent Vikings, without noticing that we are focused only on Anglo-Saxon, Frankish or Russian sources. Sadly said, for most of reenactors, the life of average people of Scandinavia is not interesting. Generally speaking, war activities are the biggest attraction in the reenactment; in addition, Viking Age reenactment has the element of religious and free thought manifesto.


How do you imagine a viking burg (merchant city and/or village)? What kind of structure do you think it should have had?

I will take the word “viking” in the sense “Old Norse”, okay? In Scandinavia, there were several towns (Birka, Haithabu etc.). The word for a town is borg, which means also “a fortified place”. In towns, up to a thousand people could live, and they needed the protection and supplies. That’s why, as a rule, towns had ramparts (and palisades) and were located at the bank of the river or the sea. The town was always protected by the power of the ruler, who gained fees from both local and long-distance merchants. It is noteworthy that the town was not self-sufficient and the trade was necessary. This fact can explain why there are so exotic objects in towns.


Is there any event that you’ve ever attended to, whose structure of tents, longhouses, etc… was similar to a real viking city? How was your experience there?

The problem is that there are not so many events in open-air museums and the number of reenactors is often much bigger that the number of houses, so they have to sleep in tents. I am a bit fed up with tents, because of the fact that common people usually used buildings on travels if possible.

Of course I have some experience with living in buildings, both separated and bigger open-air museums. But the impression is never complete – there are too many modern elements, too many fantasy gear and the life of reenactors can’t be compared to life of period people, because modern men want to fight, to drink, to relax from work. There is no need for protection against the enemy, because there is no real enemy. Most of reenactment events last too short for taking the historicity seriously. So, my experience is that the reconstruction of the living in town is extremely hard, and we can reconstruct only small aspects of the life. In my opinion, the life in a single household would be more interesting and more possible.


Reenactors and museums play a great role when it comes to let people get to know how was life in Scandinavia in 10th century. As far as I know, there are museums that usually work hand in hand with reenactors to provide people a real life viking experience. Do museums in Czech Republic do that too? Have you ever collaborated with them?

The Central Europe has limited or none experience with Viking expansion, so Czech museums and academia pay matching (small) attention to the presentation of the Viking Age. In what was Czechoslovakia, the early states of Great Moravia and Bohemia are more interesting. Still, there is a huge gap between the early medieval academia and reenactors; scientists do not take reenactors seriously, reenactors are not very interested in scientific reconstruction, so the kind of relationship is mutual. On the other hand, there are some (mostly young) scientists in reenactment and they try to connect both areas. There are much better results in Celtic-oriented academia and reenactors. Let’s hope the future will bring better cooperation!

I personally collaborate with my friends scientist that are interested in early medieval period. So, a kind of collaboration is possible, at least on the personal level.


How do you think that people can get to know Viking era better: participating or attending to public reenactment events?

I believe that, from the broader perspective, the Viking phenomenon is already a very popular period, the popularity is on its peak and there will be a slow decline in future decade (of course, in some countries, the process will be slower). Usually, the Viking phenomenon is only a set of mostly historically incorrect thoughts and it would not be popular so much if it would be popularized in the correct way. For me, it is suprising that the Viking phenomenon is so widespread around the world, while other fascinating periods are not known. I often have to deal with people interested in Viking Age due to their afraid of immigration in Europe – these people are looking for the roots of the European traditions, but their will to learn specific data is rather superficial. Overall, it is extremely difficult for a normal modern person to find the time and the will to read and understand. Even the most of reenactors are not so deeply interested in the period, since Viking reenactment is a hobby without any stricter rule, so it is hard to popularize the general public more than now. I am deeply afraid that the deep experience is not what both visitors and the most of reenactors want. Therefore, true approach based on experiments and serious study will always be the matter of limited number of people.

I think it would be much better to change the whole trend, to prefer quality to quantity. The internet is very important medium today, as almost all people have the access to it, and that’s why it is important to create good articles and other online contents with pictures (visualisation is very crucial). Semi-long and long projects (months up to years) proved to be a very good method how to present history. What I really miss are Old Norse sources translated into national languages.


As a reenactor with more than 10 years of experience, you must have attended to a lot of events and because of that we would like to know if you consider that private events could are a good way to put on practice new techniques of work (craftsmen), cooking, combat etc… or do you consider that it is better to put them in practice in public events so that you can share knowledge with other groups and visitors?

My personal motto is “I do it for myself”. Events are not for visitors, they are for us, reenactors. That’s why we should focus on the exchange of knowledge and the cooperation on any occassion. However, bigger events and festivals are more focused on the battle and drinking, as there is no authority controlling the historicity. At smaller events, a larger scale of activities is present and the costume check is more possible. Period cooking is, in my opinion, a matter of fact at every event, as well as music, discussions and presentations.


What is the best reenactment event that you have ever been? What made it so special?

It is hard to say – almost each event is special in a way. Large battles with more than 1000 warriors are impressive, but the best authentic event I have visited was The Viking Way, which was organized by Trondheim Vikinglag near Trondheim. The concept was quite unique – the best crafters from Europe and USA met in a forest and shared knowledge for one week. No modern stuff, drinkable water in the rivulet, no modern toilets, no mobile signal, no battle.

And the worst?

It is relative and it depends what you are looking for. I personally enjoy when things are made in a historically correct way and the costume level is high. From this perspective, Wolin could be the worst event on the planet, but the festival has some good sides too. Basically, in my opinion, the worst events are small-scale battles that take only a few hours – these events do not deserve to be connected with reenactment at all, rather LARPs with iron weapons. On the other hand, those participated really enjoy controlled agressivity.

Last but not least, we would like to know if you could give advice to our audience who is interested in starting with reenactment or simply improve their skills as reenactors.

Read a lot and make contacts with foreign reenactors. Write a costume passport, a small document where every piece of your gear is mentioned and linked with the source. And do not be mad or angry – there will always be mistakes and people with different point of view, collaboration is better than hostility. The costume and your historical persona is fascinating never-ending story, and it will never be perfect. But it is worth of the try.

Thanks a million for your collaboration. We wish you the best of luck for the projects you are managing at the moment and keep up with the great job you are doing.

Thank you as well for the chance to speak.


Norské saxy a bojové nože

Nůž z Osebergu.

Po článcích o bojových nožích z Haithabu, Švédska a Ruska mám tu čest představit přehled norských dlouhých nožů doby vikinské. Každý exemplář je opatřen krátkým popisem a pokud možno obrázkem. Kromě nožů jsou rozebrány také pochvy.

Článek je možné prohlédnout či stáhnout zde:
Norské saxy a bojové nože doby vikinské

English summary

This article is a short summary of what we know about long knives in the Viking Age Norway. Two main sources were used – Petersen’s Vikingetidens Redskaper and UNIMUS catalogue. The result is only a representative number; the article is not complete.

In Norway, long knives were used until the 10th century. From 16 more or less preserved blades, 2 knives belong to the Merovingian type (ca. 100 years old by that time) and were deposited in 9th century graves. In the 9th century, Merovingian type was replaced with lighter, narrower and shorter knives. The typical knife used in Viking Age Norway had a straight blade with relatively uniform features:

  • 20–50 cm in length (ca. 10 cm long handle), 2–3 cm in width

  • in most cases, both blade and back are evenly straight; the blade tapers near the point

  • the wooden handle, sometimes with a bronze ferrule

Sheaths covered both blades and handles and were decorated sometimes. Sheaths show that Anglo-Saxon seaxes and Swedish scabbard knives were rarely used in Norway .

In 14 cases, knives were found in graves/mounds, eight times with a sword, seven times with an axehead, six times with a spearhead, sometimes with other tools. Graves belonged to women in at least two cases.

The function is difficult to guess. Merovingian type were probably deposited from symbolical reasons. Light long knives could serve as kitchen knives, hunting knives and weapons in case of need.