Amputace dolních končetin raného středověku a jejich protézy

Kolskegg s sebou prudce trhl a sekl po Kolovi mečem s takovou silou, že mu usekl nohu nad kolenem.
‚Dobrá rána, což?’ zeptal se Kolskegg.
‚Doplatil jsem na to, že jsem se nechránil štítem,’ odpověděl Kol a nějakou chvíli stál na jedné noze a díval se na pahýl druhé své nohy.
‚Nepotřebuješ se moc dívat. Je to, jak vidíš: noha je pryč,’ smál se Kolskegg.
Kol se pak zvrátil mrtev k zemi.
(Sága o Njálovi 63)

Díky životu v jedné z nebezpečnější zemi této planety, dlouhému období míru a funkční medicíně jsme zapomněli na hrůzy války a metly lidstva, díky čemuž se nám obtížně hodnotí kvalita života v minulosti. Současně nejsme schopni plně docenit jistoty, v nichž žijeme, a nesnáze, kterými naši předci museli projít. V následujícím článku se zaměříme na opomíjenou problematiku amputovaných končetin v důsledku nemocí a válečných zranění i protéz těchto tělesných částí v období raného středověku. Doufáme, že čtenáři z řad reenactorů a zájemců o historii naleznou v článku málo reflektovanou nadstavbu.


Nemoci a zranění dolních končetin, amputace

Staroseverská literatura zachovává více než pět desítek příjmí, která mají souvislost s nohama (Jónsson 1908: 219-223). Řada z nich reaguje na nemoci nohou, nohy podivně tvarované či zmrzačení nohou v bojovém konfliktu, které mělo za následek doživotní kulhání, a reflektují tak odlišnost nebo handicap (Sexton 2010). Mezi běžné nemoci postihující nohy rozhodně patřily ischemie, aterosklerózy, diabetická noha a infekce. Stěží si již dnes představíme taková onemocnění, jako je lepra nebo obrna, které byly ve středověku rozšířené (Hernigou 2014aHernigou 2014b). Mezi středověké úrazy museli patřit zlomeniny a amputační zranění. Nejčastější formou amputačních zraněních v klinikách v neindustrializovaných zemích je ztráta končetiny nebo jejího části, způsobená nehodami při práci se stroji, zvířaty, dopravními prostředky a při pádech z výšky (Binder 2016: 30). Jak se tedy zdá, dolní končetiny pod kolenem patřily společně s prsty na rukou mezi nejvíce amputované části lidského těla i v období středověku.

Rekonstrukce fixace zlomeniny dolní končetiny kolem roku 1350.
Zdroj: van der Mark 2016.

Jakákoli zranění byla velmi náchylná na infekce, které představovaly v předantibiotické éře vážnou medicínskou výzvu (Erdem et al 2011Runcie 2015) a které zřejmě někdy ústily v amputace; zranění utržená na britské straně v 1. světové válce měla míru infekce vyšší než 90%. Lékaři raného středověku sice ovládali jednoduché chirurgické úkony (nařezávání, vypalování a vyplachování ran, narovnávání kostí) a byli schopni poskytnout základní péči (ovazování, podávání bylinných výluhů, přikládání kamenů a bylin, rytí run a zaříkávání), avšak neměli možnost pracovat ve sterilním prostředí, neměli znalost prevence bakteriální infekce a jejich diagnostika byla na poměry dnešní medicíny na žalostně nízké úrovni (Vlasatý 2017). Kvůli tomu byla pooperační úmrtnost po vážných chirurgických zákrocích circa 60-80 % (Smith et al 2012: 36). Kvůli vysoké úmrtnosti se amputace před zavedením moderních anestezie a antiseptik příliš nerozmohly (Van Cant 2018: 199). Amputacím se zřejmě také vyhýbalo z toho důvodu, že “nekompletní lidé” mohli být považováni za nekompetentní k vládě či poznamenáni v posmrtném světě (Sellegren 1982: 13), případně muži z důvodu své pýchy nedovolili amputovat nebo ošetřující odmítli amputaci s tím, že neponesou zodpovědnost za pacientovo zmrzačení (Friedmann 1972: 117).

Simon Mays (1996) shromáždil celkem 27 archeologických amputací, přičemž 5 z nich pochází z předmoderní doby. Ve třech případech se jedná o amputace pravých dolních končetin, které se objevují i v nálezech, které Mays nezahrnul (Van Cant 2018: 196). Mays uvádí tři hlavní důvody amputací ve středověku (Mays 1996: 107):

  • chirurgický zákrok spojený s nemocí či zraněním
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním

Naproti tomu Friedmann (1972: 120) vyčleňuje poněkud jiné spektrum historických amputací:

  • chirurgický zákrok spojený se závažným onemocněním
  • oddělení končetiny v ozbrojeném střetu
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním
  • chirurgický zákrok spojený s omrzlinami

Amputace prováděné z důvodu chronické nemoci lze předpokládat ve velké míře. Zmiňují je písemné zmínky z období křížových výprav (Mitchell 2004) a lze je předpokládat také v případě některých mnichů, jejichž pohřbená těla byla nalezena u kláštera ve švýcarském St. Petersinsel (Van Cant 2018: 196). Amputace napadených končetin jsou zmíněny nejméně ve dvou pramenech z období 11. a 12. století. V obou případech se jedná o gilotinové amputace, od kterých se již postupně upouští na úkor amputací lalokových (Janoušek 2015: 18-21). První ze zdrojů nám zanechal nejlepší arabský lékař Al-Zahráví, též zvaný Albucasis (Friedmann 1972: 126-127):

Neustupuje-li sněť předloktí či nohou léčbě, je potřeba je odříznout nad loktem či nad kolenem, aby se nešířila a nestala se smrtelnou. Končetina by měla být nad i pod úrovní řezu slabě obvázaná, zatímco pomocník vytváří tlak na vrchní obvaz, aby se kůže a maso mohly zatáhnout. Provádí se kruhový řez až ke kosti, z obou stran se přikládají lněné podušky, aby se zabránilo tvorbě vředů, a následně se seká nebo řeže kost. Pokud se během zákroku objeví krvácení, rychle vypaluj nebo užij prášku zastavující krvácení, užij vhodného zábalu a ošetřuj do uzdravení.

Druhým zdrojem je lombardský překladatel arabských a antických textů Gerard z Cremony (Bennion 1980: 51):

Pokud má nemoc navrch nad naší léčbou, úd musí být uříznut (…). Na prvním místě je potřeba zvážit míru nápravy, prospěšnosti a nebezpečnosti. Z toho důvodu činíme řez nožem mezi zdravými a chorobnými částmi až ke kosti, s tím předpokladem, že nikdy neřežeme do opačné části a vždy zahrneme kus zdravé, než bychom ponechali kus nemocné. Jakmile dospějeme ke kosti, zdravé maso je třeba zatáhnout do té míry, že se kost obnaží. Tehdy ji musíme přeříznout pilou hned u zdravého masa. V místě, kde pila zanechala jakékoli otřepy na konci kosti, je třeba je zabrousit, a překryjeme celý pahýl volnou kůží.

Tyto zmínky musíme brát jako vrchol tehdejší chirurgie, nicméně můžeme z nich získat základní informace o tom, jak probíhal zákrok. Můžeme vidět, že amputace byla rychlou záležitostí, trvající několik málo minut, a byla týmovou prací, která zahrnovala chirurga a jednoho či více asistentů, kteří pacienta drželi, podávali vybavení a podobně. Často si myslíme, že operace probíhaly bez anestezie, ale přinejmenším Peršané a Arabové již v raném středověku používali anestezii podávanou orálně nebo inhalačně (Meri 2005: 784). Přinejmenším ve vikinské Skandinávii známe tři látky, které k těmto účelům mohly posloužit – alkohol, konopí a blín (Price 2002: 205-206). Zdá se, že rány byly často vypalovány, aby bylo zastaveno silné krvácení, což ústilo v těžké popáleniny, které se obtížně hojily.

Můžeme dát za pravdu Williamsové (1920: 358), když říká, že raně středověký chirurg zřejmě nejčastěji vlastnil pilku, nůž, pinzetu, jehlu a nit. Můžeme se domnívat, že nožů zřejmě vlastnil několik, a měl rovněž nůžky, pinzety, rašple, svorky na uzavření ran a množství čistého textilu (Frölich 2011).

Výběr pilek raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr pinzet raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr raně středověkých nůžek. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 32.

Výběr raně středověkých nožů. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 62.

Je nutné zmínit, že i v moderních nemocnicích je míra zasažení pahýlu amputovaných končetin infekcí kolem 13-40 % (de Godoy et al 2010). Úspěšné zotavení však nezávisí pouze na zahojení rány – významnou část pacientů s úspěšnými amputacemi trápí psychické problémy (Sahu et al 2016), které je potřeba řešit stejnou měrou jako obtíže fyzické. Důležitá je rovněž intenzivní fyzioterapická rehabilitace, která postiženého pacienta navrátí do normálního života (např. Rau et al 2007);  zejména u starších osob je amputace dolních končetin problémová, protože ztrátu nejsou schopni nahradit svými fyzickými fondy, a často dochází k brzkému úmrtí (Klaphake et al 2017). Asi 90 % lidí s dolní končetinou amputovanou pod kolenem se naučí chodit s protézou (Pavlačková 2012: 13). Lze říci, že pokud byl zraněný člověk ošetřen kvalitně, rychle a dostatečně sterilně, a byl v dobré fyzické kondici, měl šanci na zotavení a pokračování v normálním životě. Obecně vzato se zdá, že lidé s protézami jedné dolní končetiny mají větší úspěšnost navázat manželství, mít děti a získat práci, než lidé s protézami obou dolních končetin (Claspe – Ramasamy 2013: 71-72). Na vině může být kromě jiného fakt, že výška nohou v porovnání s celkovou výškou je důležitá pro atraktivní a zdravý vzhled (Bogin – Varela-Silva 2010).

Zranění hlavy a dolních končetin se zdají být nejčastějšími válečnými traumaty středověku (Matzke 2011: 62-73; Thordeman 1939: 160-178). V rodových ságách bojovníci běžně přicházejí o paže, ruce, prsty nebo nohy (Sexton 2010: 152). Pokud se zaměříme na raně středověká zranění dolních končetin, zmínit můžeme zranění nohy muže pohřbeného v gokstadské mohyle v Norsku (Holck 2009: 44-46), zranění holeně u raně středověké kostry z Maastrichtu (Woosnam-Savage – DeVries 2015: 35) či zhojenou ránu na holeni u člena zmasakrované posádky Budče (Štefan et al 2016: 766, Table 2). Cílení na dolní končetiny, zejména holeně, je logické z řady důvodů. Nohy tvoří zhruba polovinu výšky dospělého člověka (Bogin – Varela-Silva 2010: 1052-1053), a experimenty ukázaly, že i když nositel disponuje štítem, může pro něj být efektivní obrana dolních končetin obtížná (Matzke 2011: 67 a vlastní mnohaletá zkušenost). Přinejmenším v raném středověku evidujeme pouze málo dokladů o používání ochranných prostředků dolních končetin v boji. Pokud cílem nebyla fyzická likvidace oponenta, mohlo být úderů na spodní končetiny záměrně využíváno. Oblast hlavy je totiž třikrát náchylnější na smrtelné úrazy než zbytek těla (Gennarelli et al 1989). Holenní kost patří mezi nejpevnější kosti v lidském těle a jen zřídkakdy dochází k jejímu přeseknutí (Thordeman 1939: 171). Ačkoli tržná zranění končetin provází bolestivá agonie, smrt nastává až po dlouhé době, a je tedy možná záchrana (Rhyne et al 1995).

Extrémní příklad středověké chirurgie: kost pažní nalezená u kláštera ve švédském Varnhemu (SHM 18393:1090), která vykazuje zhojenou zlomeninu způsobenou sekerou. Chirurg se pokusil o osteosyntézu měděným plechem.


Protézy dolních končetin

Pokud se budeme chtít podívat na příklady raně středověkých protéz, můžeme použít tří různých pramenů – archeologie, ikonografie a písemných zdrojů.

Dějiny protéz dolních končetin jsou poměrně dlouhé. Archeologie zná dvě funkční egyptské dřevěné protézy palců, které byly vyrobeny zhruba v letech 1065-600 př. n. l. (Finch 2018), jakož i dřevěnou holeň pokrytou bronzovým plechem z italského hrobu v Santa Maria di Capua Vetere (cca 300 př. n. l.) či dřevěnou holeň přivazovanou ke stehnu, zakončenou koňským kopytem s rohovým bodcem z čínského Shengjindianu ze stejného období (Binder 2016: 30). Z období raného středověku fakticky známe tři nálezy, a je zajímavé, že z období pozdějšího středověku je prakticky neznáme. Prvním je hrob ze švýcarského Bonaduzu (5.-7. století), který ukrýval muže s uříznutým chodidlem v kotníku, místo něhož měl kožený vak vyplněný senu podobným materiálem s dřevěnou podrážkou podbitou železnými hřeby (Baumgartner 1982). Druhý nález představuje dřevěná protéza levé holeně z rakouského Hemmabergu (6. století), která měla kovovou objímku uchycenou dvěma hřeby (Binder 2016). Třetím nálezem je dřevěno-bronzová protéza levé holeně z německého Griesheimu (7.-8. století), u níž bronz tvořil lůžko pro pahýl, které bylo vystlané kůží, zatímco směrem nahoru vybíhala dřevěná vidlice až po úroveň stehna, kde byla upevněna řemínky (Czarnetzki et al 1983: 91-92). Protézu dolní končetiny lze předpokládat také u muže ze švýcarské lokality Aesch (7. století), který žil zhruba 1-2 roky po amputaci (Cueni 2009: 115-118). Z tohoto výčtu je patrné, že každá protéza byla unikátní, a proto existovala variabilita tvarů i materiálů. Můžeme si povšimnout, že důležitá je kromě funkčnosti také pohodlnost a estetická kvalita protéz.

Co se týče ikonografie, nejstaršími doklady používání protéz dolních končetin jsou výjevy na římských vázách, z nichž nejstarší pochází ze 4. století př. n. l. (Binder 2016: 30; Sellegren 1982: 13). Další obrazové doklady máme až z vrcholného středověku, kdy se nezřídka objevují v iluminacích a mozaikách 12.-14. století. Zejména se jedná o výjevy z rukopisů, jako je Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie) a Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo), ale také mozaiky, jakou je např. mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie). Nakolik lze z tohoto vzorku soudit, amputace nad koleny prakticky nevyužívají protézy a pacienti se pohybují pomocí holí, zatímco amputace pod kolenem bylo možné nahradit jednoduchou a tvarově uniformní nohou s okem na konci. Protézy se zdají být dřevěné nebo kovové a pahýl je zasunut do otvoru, který je na straně směřující k zemi vypolstrován. Stejný druh protéz (angl. bent-knee prosthesis) se užíval do poměrně nedávné doby a stále se doporučuje dětem v rozvojových zemích, ovšem jako dočasné a nouzové řešení, které způsobuje dystrofii svalu, a proto je potřeba po použití protézy sval důkladně procvičit (Werner 1987: 625). Nad protézy a hole můžeme ve středověké ikonografii nalézt řadu dřevěných chodítek a připevňovacích platforem, bez výstupků i s výstupky suplujícími končetinu, pro postižené leprou a obrnou (Hernigou 2014aHernigou 2014b).

Výběr amputovaných nohou a protéz středověku.

Zleva: mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie), Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie), Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo).

Písemné zdroje jsou rovněž dobrými prameny. Nejvýraznějšími důkazy existence protéz tvoří charakteristická příjmí, která reflektují vzhled majitele. Ze severského prostředí známe příjmí viðleggr (“dřevěná noha”) a hned tři muže s příjmím tréfótr (“dřevěná noha”), kteří žili období 9.-13. století. Známe rovněž příjmí spýtuleggr, které se může vztahovat k dřevěné či tenké noze (Jónsson 1908: 220, 222). Staroseverština zná frázi ganga á tréfótum (“kráčet o dřevěných nohách”), která znamená tolik co “být na tom špatně” (Baetke 2006: 662). Příjmí vztahující se k používání dřevěných protéz známe rovněž ze střední horní němčiny: stelzære, stelzner, uf dir stelzen, râvôt (Keil 2012: 372).

Zřejmě nejlepší písemné zprávy o dřevěné protéze raného středověku obestírají Nora jménem Ǫnund, který žil na přelomu 9. a 10. století. Zatímco Kniha o záboru země (verze Sturlubók, kap. 161) hovoří pouze o tom, že Ǫnund “(…) bojoval proti králi Haraldovi v Hafrsfjordu a přišel zde o nohu. Poté odplul na Island a zabral zemi (…)”, Sága o Grettim (kap. 2-11) představuje barvitější popis – Ǫnund je vykreslen jako viking, který se náhodně dozvídá o námořní bitvě v Hafrsfjordu, a rozhoduje se jí zúčastnit. Muži krále Haralda mu utínají při špatném střehu takřka celou nohu pod kolenem, ale Ǫnunda zachraňují jeho spolubojovníci, kteří se odpojují z bitvy a prchají. “Ǫnund se uzdravil, ale celý svůj život chodil s dřevěnou nohou. Říkali mu proto, dokud žil, Ǫnund Dřevěná noha” (Sága o Grettim 2). Po zahojení rány se Ǫnund odebral na Hebridy, ale trpí psychickými problémy – je tichý, uvědomuje si svoji špatnou pohyblivost, chybí mu noha a opouští ho radost z boje, což svému příteli také prozrazuje. Přítel mu doporučuje, aby se usadil a našel si ženu, avšak otec, kterého společně požádají o ruku jeho dcery, se zdráhá provdat svou dceru za mrzáka bez nemovitostí. Je však ujištěn, že Ǫnund se může pohybovat bez obtíží a že má dostatek movitého majetku a dobrý původ, což Ǫnundovi zvedne sebevědomí a vydává se na další nájezdy. V následující bitvě mu přátelé postaví pod nohu špalek, aby se mohl také zapojit, a zbraň jeho oponenta se do špalku zasekne, čehož Ǫnund využije a protivníka porazí. Nato Ǫnund pluje do Irska, kde se věnuje dalším válečným akcím, a po zastávce na Hebridách, kde se žení, se následně vydává do Norska, kde se mstí uchvatitelům svého pozemku. Poté se vydává na Island, kde shromažďuje majetek a buduje rod. V době své smrti je považovaný za nejudatnějšího a nejzručnějšího člověka s protézou v kolektivním povědomí – “Na Islandě nežil nikdy muž o jedné noze, který by byl nad něho odvážnější a zručnější” (Sága o Grettim 11). Dalším Islanďanem s protézou, o kterém víme ze Ságy o lidech z Eyru (18), byl Þóri Dřevěná noha – byl údajně zasažen do stehna, avšak zranění přežil a po zbytek života chodil se dřevěnou nohou, přičemž se dodává, že měl manželství, ze kterého vzešlo potomstvo.

Ačkoli tyto příběhy mohou být upraveny orální a posléze literární tradicí, pro nás relevantní informace vyznívají realisticky. Třebaže bylo zřejmě běžné, že o postižené bylo pečováno doma (Sága o Grettim 4), někteří jedinci z dobrého rodu, kteří byly v kondici, pokračovali přes úpadek sebevědomí ve svém každodenním, náročném životě. V sázce bylo mnoho : pouze skrze riskantní podniky mohli nezadaní mladíci zvýšit své bohatství a status, a tím se uplatnit na sňatkovém trhu, založit rodinu a začít budovat svůj vlastní statek (Raffield et al. 2017). Na Ǫnundově příkladě můžeme pozorovat, že zásahy do spodní části nohou byly běžné. O protézách samotných se zdroje takřka nevyjadřují, víme však, že byly dřevěné.


Poděkování a věnování

Článek, který jsme zde předložili, byl konzultován s chirurgem a reenactorem Zbyňkem Buchtelou, kterému děkujeme za podnětné připomínky. Poděkování zaslouží také švédský reenactor Erik Hörnsten, který nás upozornil na zajímavý nález z varnhemského kláštera. Tento článek bychom rádi věnovali Vojtěchu Šlapákovi a Michaelu Kahnovi.


Bibliografie

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. L. Heger, Praha 1957.

Sága o lidech z Eyru = Sága o lidech z Eyru. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 321–559.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur, Greifswald, digitální verze.

Baumgartner, René (1982). Fußprothese aus einem Frühmittelalterlichen Grab aus Bonaduz – Kanton Graubünden/Schweiz. In: Medizinisch orthopädische Technik 102, 131-134.

Bennion, Elisabeth (1980). Antique Medical Instruments, Berkeley / Los Angeles.

Binder, M. – Eitler, J. – Deutschmann, J. – Ladstätter, S. – Glaser, F. – Fiedler, D. (2016). Prosthetics in antiquity – An early medieval wearer of a foot prosthesis (6th century AD) from Hemmaberg/Austria. In: International Journal of Paleopathology 12, 29-40.

Bogin, Barry – Varela-Silva, Maria Inês (2010). Leg Length, Body Proportion, and Health: A Review with a Note on Beauty. In: International Journal of Environmetal Research and Public Health, vol. 7 (3), 1047–1075.

Cueni, Andreas (2009). Die frühmittelalterlichen Menschen von Aesch (Anthropologische Untersuchungen). In: Hartmann, C. – Cueni, A. – Rast-Eicher, A. (eds.). Aesch: ein frühmittelalterliches Gräberfeld, Luzern, 83-126.

Czarnetzki, A. – Uhlig, C. – Wolf, R. (eds) (1983). Menschen des Frühen Mittelalters im Spiegel der Anthropologie und Medizin. Würtembergisches Landesmuseum, Stuttgart.

Claspe, Jon – Ramasamy, Arul (2013). Traumatic amputations. In: British Journal of Pain 7 (2), 67–73.

de Godoy, J. M. P. – Vasconcelos Ribeiro, J. – Andrioli Caracanhas, L. – de Fátima Guerreiro Godoy, M. (2010). Hospital infection after major amputations. In: Annals of Clinical Microbiology and Antimicrobials, 9:15.

Erdem, H. – Tetik, A. – Arun, O. – Besirbellioglu, B. A. – Coskun, O. – Eyigun, C. P. (2011). War and infection in the pre-antibiotic era: the Third Ottoman Army in 1915. In: Scandinavian Journal of Infectious Diseases 43, 690–695.

Finch, Jacky (2018). The complex aspects of experimental archaeology: the design of working models of two ancient Egyptian great toe prostheses. In: Draycott, Jane (ed.). Prostheses in Antiquity, London, 29-48.

Friedmann, Lawrence W. (1972). Amputation and Prostheses in Primitive Cultures. In: Bulletin of Prosthetics Research (BPR) 10-17: 105-138.

Frölich, Annette (2011). Medical Tools from the First Millennium – A New Recognition after Reinterpretation of Artifact Material. In: Boyé, Linda (ed.). Det 61. Internationale Sachsensymposion 2010, Haderslev, Danmark, Neumünster, 317-324.

Gennarelli, T. A. – Champion, H. R. – Sacco, W. J. – Copes, W. S. – Alves, W. M. (1989). Mortality of patients with head injury and extracranial injury treated in trauma centers. In: Journal of Trauma and Acute Care Surgery, vol. 29, 1193–1201.

Hernigou, Philippe (2014a). Crutch art painting in the middle age as orthopaedic heritage (Part I: the lepers, the poliomyelitis, the cripples). In: International Orthopaedics 38 (6), 1329–1335.

Hernigou, Philippe (2014b). Crutch art painting in the Middle Ages as orthopaedic heritage (part II: the peg leg, the bent-knee peg and the beggar). In: International Orthopaedics 38 (7), 1535–1542.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Janoušek, Jakub (2015). Četnost a možnosti řešení amputací dolních končetin. Univerzita Karlova v Praze : Fakulta tělesné výchovy a sportu. Bakalářská práce.

Jónsson, Finnur (1908). Tilnavne i den islandske oldlitteratur. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1907, Kjøbenhavn: 161–381.

Keil, Gundolf (2012). Heilkunde bei den Germanen. In: Beck, H. – Geuenich, D. – Steuer, H. (eds.). Altertumskunde – Altertumswissenschaft – Kulturwissenschaft: Erträge und Perspektiven nach 40 Jahren Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, Berlin-Boston, 317–388.

Klaphake, S. – de Leur, K. – Mulder, P. G. H – Ho, G. H. – de Groot, H. G. – Veen, E. J. – Verhagen, H. J. M – van der Laan, L. (2017). Mortality after major amputation in elderly patients with critical limb ischemia. In: Clinical Interventions in Aging 12, 1985-1992.

Matzke, Johann Keller Wheelock (2011). Armed and Educated: Determining the Identity of the Medieval Combatant, University of Exeter.

Mays, Simon A. (1996). Healed limb amputations in human osteoarchaeology and their causes: a case study from Ipswich, UK. In: International Journal of Osteoarchaeology 6, 101–113.

Meri, Josef W. (2005). Medieval Islamic Civilization: An Encyclopedia, New York – London.

Mitchell, P. D. (2004). Evidence for elective surgery in the Frankish states of the near east in the crusader period (12th-13th centuries). In: Jankrift, K. P. – Steger, F. (eds.). Gesundheit–Krankheit: Kulturtransfer Medizinischen Wissens von der Spätantike bis in die Frühe Neuzeit, Cologne, 121-138.

Pavlačková, Markéta (2012). Kvalita života pacientů po amputaci na dolní končetině. Masarykova univerzita : Lékařská fakulta. Bakalářská práce.

Price, Neil S. (2002). The Viking Way: Religion and War in Late Iron Age Scandinavia, Uppsala.

Rau, B. – Bonvin, F. – de Bie, R. (2007). Short-term effect of physiotherapy rehabilitation on functional performance of lower limb amputees. In: Prosthetics and Orthotics International 31 (3), 258 – 270.

Raffield, B. – Price, N. – Collard, M. (2017). Male-biased operational sex ratios and the Viking phenomenon : an evolutionary anthropological perspective on Late Iron Age Scandinavian raiding. In: Evolution and Human Behavior, vol. 38, no.3, 315–324.

Rhyne, C.E. – Templer, D.I. – Brown, L.G. – Peters, N.B. (1995). Dimensions of suicide: perceptions of lethality, time, and agony. In: Suicide & Life-Threatening Behavior 25(3): 373-380.

Runcie, Harriet (2015). Infection in a Pre-Antibiotic Era. In: Journal of Infectious Diseases & Preventive Medicine 3 (2), 125.

Sahu, A. – Sagar, R. – Sarkar, S. – Sagar, S. (2016). Psychological effects of amputation: A review of studies from India. In: Industrial psychiatry journal 25 (1), 4-10.

Sellegren, Kim R. (1982). An Early History of Lower Limb Amputations and Prostheses. In: Iowa Orthopedic Journal 2, 13–27.

Sexton, John P. (2010). Difference and Disability: On the Logic of Naming in the Icelandic Sagas. In: Eyler, Joshua R. (ed.). Disability in the Middle Ages: Reconsiderations and Reverberations, London-Burlington, 149-163.

Smith, Philip W. – Watkins, Kristin – Hewlett, Angela (2012). Infection control through the ages. In: American Journal of Infection Control 40, 35-42.

Štefan, Ivo – Stránská, Petra – Vondrová, Hana (2016). The archaeology of early medieval violence: the mass grave at Budeč, Czech Republic. Antiquity, 90, s. 759-776.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Van Cant, Marit (2018). Surviving Amputations: A Case of a Late-Medieval Femoral Amputation in the Rural Community of Moorsel (Belgium). In: Turner, W. J. – Lee, Ch. (eds). Trauma in Medieval Society, Leiden, 180–214.

van der Mark, Wiel (2016). A Broken Leg in the Year 1350: Treatment and Prognosis. In: EXARC Journal, 2016/2.

Vlasatý, Tomáš (2017). „Ryji runy léčby“ : Runové modlitby a léčitelství starého Severu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/ryji-runy-lecby/

Werner, David (1987). Disabled Village Children. A Guide for Community Health Workers, Rehabilitation Workers, and Families, Palo Alto.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Williams, Mary Wilhelmine (1920). Social Scandinavia in the Viking age, New York.

Woosnam-Savage, Robert C. – DeVries, Kelly (2015). Battle Trauma in Medieval Warfare: Wounds, Weapons and Armor. In: Tracy, Larissa – DeVries, Kelly (eds). Wounds and Wound Repair in Medieval Culture, Leiden, 27–56.

Možné funkce „Perunovy sekery“

V tomto článku se zaměříme na raně středověké miniatury seker, tzv. „Perunovy sekery“, kterým je v současné době ze strany reenactorů a novopohanů přikládána velká pozornost. Pokusíme se v hrubých obrysech nastínit nejstěžejnější práce, ze kterých je možné čerpat, a následně se podíváme na možnou funkci, která jistě vyvolá kontroverzi.

Hned v úvodu je třeba říci, že přinejmenším v období 9.–12. století se miniaturní sekery používaly od Irsko po Rusko a nejsou vázané na slovanská území, jak se často soudí. Je zřejmé, že se kopírovaly běžné domácí typy seker, a pokud v určité zemi najdeme miniaturu o tvaru, který nekopíruje lokální sekery, můžeme spekulovat o pohybu zboží či lidí. Obecně se nejčastěji vyrábějí ze slitiny mědi („bronzu“), jantaru, stříbra, železa, slitin cínu, olova a kosti. Označení „Perunova sekera“ je, jak bude řečeno, založeno na interpretaci ze 60. let 20. století, která již neodpovídá současnému diskurzu, a tak se budeme přidržovat označení „miniatura sekery“.

Výzkum miniaturních seker má za sebou zhruba stoletý vývoj, který na problematiku přinesl rozmanité názory. Celý problém provází nedostatečná katalogizace a nespolupráce východoevropských, skandinávských a západoevropských badatelů, což zapříčinilo oddělených vznik katalogů, které se navzájem nereflektují. V současné chvíli nejlepším soupisem miniatur východoevropských seker představují katalogy sestavené P. Kucyperou, P. Prankem a S. Wadylem (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010Kucypera – Pranke – Wadyl 2011) a čítají 154 exemplářů z období 10.–13. století. Skandinávské a západoevropské miniatury seker shromáždil Bo Jensen (Jensen 2010) do katalogu, který čítá 44 kusů. Od doby sestavení katalogů zveřejněno mnoho nových nálezů, z nichž některé byly uvedeny na těchto webových stránkách (Vlasatý 2018a; Vlasatý 2018b).

Rozšíření miniatur seker v západní, severní a východní Evropě.
Jensen 2010: 44; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 33, Mapa 3.

Miniatury východoevropských seker, které nás budou provázat zbytek tohoto článku, lze rozdělit do následujících skupin (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 11–26, 29):

  • miniatury Makarovova typu I (74 kusů), datované do období přelomu 10./11. století – konec 12. století
  • miniatury blízké Makarovova typu I (21 kusů), datované do období od pol. 11. století – přelom 12./13. století
  • miniatury Makarovova typu II (30 kusů), datované do období od začátku 11. století – 1. pol. 12. století
  • minuatury netypických tvarů (29 kusů)

Funkce

Velká skupina předmětů, jako je tato, vzbudila v řadě badatelů zájem o interpretaci. Výkladů již nyní existuje celá řada, a mezi ty nejčastěji zmiňované patří následující:

  • amulety v tom smyslu, že byly diskrétně nošeny svými majiteli (Jensen 2010: 43–45; Koktvedgaard Zeitzen 1997: 3, 17; Beck – Jahnkuhn 1973: 567–568)
  • předměty spojené s hromovládným božstvem (Darkevič 1961Kulakov 1993)
  • dary chlapcům při postřižinách (Paulsen 1939: 159; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 261)
  • předměty spojené s členy staroruské družiny (Makarov 1992: 48–51; Wołoszyn 2006: 591–593)
  • předměty spojené s kultem sv. Olava (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 116)
  • dětské hračky (Shetelig 1912aPaulsen 1939: 159; Nadolski 1953: 390)

O funkci jakožto závěsných přívěsků nelze v případě některých miniatur pochybovat, neboť jsou opatřeny kroužky či celými řetízky – toto je však případ pouze tří miniatur (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 36). Je zřejmé, že tuto funkci měly i další sekerky, které mají velmi malý rozměr a drobné očko. Přívěsky ve tvaru sekerek v Evropě známe již od antiky (např. Tejral 1982: 131). Nejméně v jednom případě je raně středověká miniatura sekery zavěšena na drobné oděvní sponě (Paulsen 1956: Abb. 98g) – toto je zajímavý detail ve vztahu k oděvní sponě z Daugmale, jejíž součástí je sekerkovitý útvar (Paulsen 1956: Abb. 99d). Nejméně dvě sekery bez oček, pocházející z ženských hrobů, byly nalezeny na hrudích společně s dalšími amulety a korálky, které tvořily náhrdelníky.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. VII:9, VIII:3, XIV:6; Paulsen 1956: Abb. 98g.

Spojení s hromovládným božstvem, nejčastěji Perunem, se ve velké míře zakládá na ornamentu, který můžeme na miniaturách nalézt. Tato interpretace je přesto problematická a nalezne i své kritiky, kteří varují před opatrností (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 43). Dekorace ve své podstatě pouze naznačuje, že miniatury mohly být ozdobami, o čemž mnohdy svědčí také vybraný materiál. Nejednou se zdá, že dekorace pouze kopíruje ornament užívaný na skutečných sekerách.

Skutečné sekery (vrchní řada) v porovnání s miniaturami, 10.–12. století.
Atgāzis 1998; Paulsen 1956; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.
Větší rozlišení zde.

Věrnost předlohám jde však mnohem dál než jen k dekoraci. Břit těchto miniatur má výraznou ostrost, podobně jako u skutečných seker. Nejméně v deseti (tedy zhruba v 7%) případech byly miniatury opatřeny dřevěnými topůrky, z nichž se zachovaly pouze fragmenty (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: kat. 13, 21, 48, 51, 57, 65, 120, 124, 135, 152). Další dva nálezy, pocházející z detektorové činnosti v Bělorusku a Ukrajině, byly publikovány Koršunem (Koršun 2012: kat. D-6, D-44). Jeden detektorový nález je v současnosti na prodej na portálu eBay (eBay 2019), další na portálech Mešok (Mešok 2019) a Violity (Violity 2019). Tři sporné detektorové kusy můžeme nalézt na serveru Arkaim (Arkaim 2019). Nejméně v jednom případě byla hlava sekerky pojištěna železným klínem (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: kat. 21, tabl. III: 3). Jeví se jako pravděpodobné, že větší množství sekerek bylo opatřeno topůrky, která se ale nedochovala do dnešních dnů.

Fragmenty dřevěných topůrek.
Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. II:1, III:3, IV:8, V:1,6, VI:3, XI:1,5, XIV:3; Koršun 2012: 152, 160, kat. D-6, D-44; eBay 2019; Mešok 2019; Violity 2019Arkaim 2019.

Nadpoloviční většina miniatur byla nalezena v hradištích, v podhradí či v osadách. Poměrně velké množství pochází z bezkontextových situací. Je důležité uvést, že 11 miniatur pochází z hrobů. V pěti případech jde o hroby mužů, ve dvou případech o hroby žen. Celkem sedm hrobů jsou hroby dětí. Nejčastější pozice uložení je oblast pravého boku, nohou a v případě žen také hrudi (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 30).

Miniatury sekerek nalezené v hrobech.
Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.

Na základě přítomnosti topůrek se autoři nejnovějšího katalogu domnívají, že se takové předměty nehodily k zavěšení na krk a spíše byly umístěny za opasek (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 37). V případě dětských hrobů zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když se budeme domnívat, že miniatura v hrobu slouží jako symbolický milodar nahrazující skutečnou sekeru. Miniaturní sekerky s topůrky můžeme nalézt i v jiných částech Evropy – některé sekerky byly určené k zavěšení, jiné postrádají jakýkoli otvor a spíše vhodné k uschování do brašny.

Miniaturní sekery s topůrky.
Zleva: železná sekerka z Estonska (zdroj Edvards Puciriuss), mastková forma z Ribe (zdroj The Northern Emporium project), jantarové sekerky z Ribe (nálezy z let 2018 a 1990/1, zdroj The Northern Emporium project), bronzová sekerka z Haithabu (Elsner 2004: 79), bronzová sekerka z Mülheimu (Koch 1970), bronzová sekerka z Menzlinu (Schoknecht 1977).

Jak si můžeme povšimnout, výše uvedené sekerky tvoří velmi nesourodou skupinu – jsou vyrobeny z různých materiálů, různým způsobem a jejich vzhled se liší. Východoevropské sekerky naproti tvoří poměrně ucelené skupiny a variují pouze v detailech. Pokud vezmeme v potaz detektorové nálezy, máme zde co dělat se stovkami miniatur a můžeme mluvit o množstevně, časově a geograficky rozšířeném fenoménu. Představa, že velká část těchto sekerek sloužila jako symbolické milodary nebo jako přívěšky, nemá oporu v hrobových situacích, ve kterých se nenachází ani desetina všech oficiálně zkoumaných exemplářů. K výše zmíněných interpretacím bychom proto rádi přidaly několik dalších, které by mohly pomoci rozklíčovat komplexní význam těchto miniatur.


Další navržené interpretace autora

Rozšířenost napříč východní Evropou v průběhu několika staletí je varovným ukazatelem, že se mohlo jednat o populární předmět s praktickou a dekorativní funkcí. Tuto četnost se kromě využití jako přívěsku a symbolickými milodary snažíme vyložit třemi dodatečnými interpretacemi.

Výběr oděvních spon a jehlic ze západní, severní a východní Evropy.
Tvorba grafiky: Tomáš Cajthaml, grafikacajthaml.cz.

 

Oděvní jehlice
Miniatury seker s topůrky lze srovnat se třiceti kostěnými a pěti bronzovými oděvními / vlasovými jehlicemi ze západní a severní Evropy. Pojďme se nyní podívat na tyto analogie podrobněji. V Nizozemsku máme přes 20 nálezů kostěných jehlic ve tvaru sekery (Roes 1963: 67–69, Pl. LIV: 1–9). Ze Spojeného království je známo nejméně 6 dalších raně středověkých kostěných jehlic (MacGregor 1985: 118, Fig. 64). V německém Haithabu byly nalezeny další tři kostěné jehlice (Schwarz-Mackensen 1976: 27, Abb. 7: 2–3; Schietzel 2014: 355). Jeden exemplář je znám z dánského Århusu (Roesdahl et al. 2014: 285).

Kostěné jehlice ve tvaru seker.
Roes 1963: Pl. LIV: 1–9; MacGregor 1985: Fig. 64: 15–17, 22; Schwarz-Mackensen 1976: Abb. 7: 2–3.

Kovové varianty sekerkovitých jehlic nejsou tak četné, ale přesto existují. Jeden kus byl objeven v dánském Aggersborgu (Roesdahl et al. 2014: 283–285). V Dánsku nalezneme ještě jednu jehlici, která byla objevena v Avnsøgårdu (Pedersen 2014: 239, Fig. 7.5). Třetí nález představuje sekerka z irského Islandbridge (Harrison – Ó Floinn 2014: 157–158, III. 90). Čtvrtý pochází z norské lokality Svingesæter (Shetelig 1912b: 206, Fig. 482). Pátá sekerka byla nalezena v norském Bjålandu (Petersen 1951: 338, Fig. 184).

Kovové jehlice ve tvaru seker.
Roesdahl et al. 2014: 283; Pedersen 2014: Fig. 7.5; Harrison – Ó Floinn 2014: 158, III. 90; Shetelig 1912b: Fig. 482; Petersen 1951: Fig. 184.

Přestože kvůli nekompletnosti východoevropských miniatur s topůrky nemáme žádné solidní důkazy, existuje řada argumentů hovořících ve prospěch této interpretace.

  • takřka 40 analogií z tehdejší Evropy a užívání sekerkovitých výstupků či zavěšených miniatur na některých oděvních sponách východní Evropy
  • praktičnost a příhodná konstrukce, která se experimentálně osvědčila
  • estetický odznak ukazující společenský status
  • velikostně a materiálově nevybočují z raně středověkých oděvních spon s dlouhou jehlicí
  • předpolí vytvořené četným užíváním skandinávských spon s kroužkem a spon s korouhvičkou ve východní Evropě (Chvoščinskaja 2004; Schmidt 2005)
  • specificky zlámaná topůrka těsně pod hlavou sekerky
  • pozice v hrobech na pravém boku nevylučuje použití jako oděvní spony, neboť řada severo- a východoevropských spon byla nošena tímto způsobem (Thunmark-Nylén 1984: 11, Abb. 2.3; Lehtosalo-Hilander 2000: 206–207; Stepanova 2009: Rys. 19, 194) a celá sekerka z Nikolskoje III byla „ovinuta tkaninou“ (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 88, kat. 56).

Experiment: bronzový odlitek sekery (výroba: Drakkaria) namontovaný na dřevěné jehlici, která fixuje oděv. Vyzkoušeli jsme různé způsoby upevnění řemínku, nejvíce se nám osvědčila pevná fixace na dvou bodech jehlice.

Tuto teorii jsme předložili Pawlu Kucyperovi, autoru katalogu východoevropských miniaturních sekerek, který ji komentoval následujícími slovy: „Nemohu tuto možnost vyvrátit. Nápad porovnat miniatury s tehdejšími jehlicemi je zajímavý, ale není možné tento koncept více rozpracovat.“ Musíme proto počkat na další nálezy, které pomohou potvrdit nebo vyvrátit tuto interpretaci.


Rekonstrukce pouzdra ze Šlesviku. Výroba: Stephan Meinhardt.

 

Klínek fixující pouzdro k sekeře
Ačkoli je to vzhledem k nálezovým situacím nepravděpodobné, není vyloučeno, že by některé miniatury s topůrkem nemohly sloužit jako klínky fixující pouzdra k sekerám. Z raně středověké Evropy známe pouze jeden takový klínek, a sice z Haithabu (HbH.432.002; Westphal 2007: 55, Taf. 30:3), který se vkládal do pouzdra z vnitřní strany směrem od sekery, avšak existují i další pouzdra, která naznačují použití klínku. Je to zejména pouzdro z Novgorodu, na jehož jazykovitých výběžcích nalezneme otvory, které korespondují s otvory na východoevropských sekerách (Kainov – Singh 2016). Můžeme tedy předpokládat, že otvory nacházené na břitech seker sloužily k jednoduchému způsobu upevnění pouzdra, které bylo přikolíčkováno zboku, a takové uniformní řešení by vyžadovalo velké množství klínků, jež by vysvětlovalo rozšíření v čase a prostoru. Tvar hlav miniatur je příhodný pro tento účel. Navíc, jak ukazuje pouzdro ze Šlesviku, dekorované rytinami dvou seker, že v dobové mentalitě nebylo přitěžující, pokud by pouzdro bylo zdobeno další sekerou (Saggau 2006: 264; Abb. 44:13, Abb. 45). V minulosti bylo naznačeno, že i miniatury mohly být opatřeny pouzdry, které by byly připevněny k sekerkám pomocí dírky (Makarov 1992: 37; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 251), toto se však prozatím nepotvrdilo.

Raně středověká pouzdra seker s navrženými způsoby fixace.
Westphal 2007: Taf. 30:3; Kainov – Singh 2016: Rys. 2.
Tvorba grafiky: Tomáš Cajthaml, grafikacajthaml.cz.

 

Votivní dar při kolonizaci
V 11. století jsme svědky výrazné přeměny staroruské sídlištní soustavy směrem do dříve nekolonizovaných oblastí. Stará sídla zanikají a vzniká hustá síť malých měst a vesnic v podhradí, která se pod vlivem nově nabitého ekonomického a politického potenciálu osamostatňuje a snaží vymanit zpod kyjevského jařma (Kotyčev 2016: 246–248). Epocha, která se někdy nazývá jako „doba malých měst“ (эпоха малых городов), kopíruje používání miniaturních seker ve východní Evropě.

Z jiných částí Evropy víme, že rané středověku sekera jakožto nástroj lidské práce hrála důležitou symbolickou úlohu při kultivaci země, a nebylo nezvyklé, že pokud se osidlovala nová země, záborci na ní rozdělali oheň nebo do ní zakopali sekeru, aby do ní symbolicky vnesli řád (Starý – Kozák 2010: 44–45). Zakopané sekery navíc již od pozdního neolitu sloužily k vymezení hranic statků, které chránily před narušením (Rønne 2008). Připomeňme si, že většina seker byla nalezena v okolí malých měst, pevností a v osadách. Fenomén miniaturních seker ve východní Evropě tak může souviset s vnitřní kolonizací a změnou sídelní struktury 11.–13. století.


Závěr

V této práci jsme se zaměřili na přiblížení fenoménu miniaturních východoevropských seker českému čtenáři. Velký prostor jsme věnovali diskutování pravděpodobné funkce. Naším předpokladem je, že geografické a časové rozšíření může svědčit o praktickém použití. Předpokládáme následující funkce:

  1. ženské náhrdelníky, oděvní spony
  2. symbolický milodar v hrobu dítěte
  3. votivní uložení do země

Tyto funkce mohou naznačovat, že miniatury v životě majitele měly poměrně důležité významy:

  • vymezení kulturní prostoru, vnášení řádu do chaotického prostředí
  • přinášení zdaru (zachování dobré zdravotní i mentální kondice a ochrana před nebezpečím)
  • dekorace
  • zastoupení sekery skutečné

Zde tento článek završíme. Děkujeme Vám za strávený čas a budeme se těšit na případné ohlasy.


Bibliografie

Publikované články, knihy

Atgāzis 1998 = Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte, Riga.

Beck – Jahnkuhn 1973 = Beck, H. – Jahnkuhn, H. (1973). Axtkult. In: Hoops, J. (red.). Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, B. 1, 562–568.

Darkevič 1961 = Даркевич, В. Л. (1961). Топор как символ Перуна в древнерусском язычестве // Советская археология, № 4, 91–102.

Elsner 2004 = Elsner, Hildegard (2004). Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster.

Harrison – Ó Floinn 2014 = Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Chvoščinskaja 2004 = Хвощинская, Н.В. (2004). Некоторые аспекты изучения кольцевидных булавок на территории Древней Руси // Славяне и финно-угры. Контактные зоны и взаимодействие культур. Доклады российско-финляндского симпозиума по вопросам археологии и истории (7-10 октября 2004 г., Пушкинские Горы), СПб., 130-140.

Jensen 2010 = Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Kainov – Singh 2016 = Каинов С.Ю. – Сингх В.К. (2016). Деревянный чехол топора с Троицкого раскопа // Новгород и Новгородская земля. Вып. 30, 196–203.

Koch 1970 = Koch, Robert (1970). Waffenförmige Anhänger aus merowingerzeitlichen Frauengräbern. In: Jahrbuch des Römisch-germanischen Zentralmuseums Mainz 17, 285-293

Koktvedgaard Zeitzen 1997 = Koktvedgaard Zeitzen, Miriam (1997). Amulets and Amulet Use in Viking Age Denmark. In: Acta Archaeologica 68, 1–74.

Koršun 2012 = Коршун В.Е. (2012). Языческие привески Древней Руси X–XIV веков. Выпуск I: Обереги, Москва : Группа ИскателИ.

Kotyčev 2016 = Котышев, Дмитрий (2016). Русская земля в X-XII вв.: центр и периферия // Древняя Русь: во времени, в личностях, в идеях, Т. 5, 233-252.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2010 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2010). Wczesno-średniowieczne miniaturowe toporki metalowe z Europy Środkowo-Wschodniej i Północnej. Korpus zabytków. In: P. Kucypera, S. Wadyl (eds.). Życie codzienne przez pryzmat rzeczy, t. 1, Toruń, s. 103–176.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2011 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2011). Wczesnośredniowieczne toporki miniaturowe, Toruń.

Kulakov 1993 = Кулаков В.И. (1993). Культовое оружие балтов и славян X-XII вв. // Slavia Antiqua, t. XXXIII, 115–130.

Lehtosalo-Hilander 2000 = Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (2000). Luistari: A History of Weapons and Ornaments: Luistari IV, Helsinki.

MacGregor 1985 = MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Makarov 1992 = Макаров Н.А. (1992). Древнерусские амулеты-топорики // Российская археология, №2, 41–56.

Nadolski 1953 = Nadolski, Andrzej (1953).Miniaturowy toporek z grodziska w Tumie pod Łęczycą. In: Przegląd
Archeologiczny, t. 9, 389–391.

Panasiewicz – Wołoszyn 2002 = Panasiewicz, W. – Wołoszyn, M. (2002). Staroruskie miniaturowe toporki z Gródka, pow. Hrubieszów. In: Archeologia Polski, t. 47:1–2, 245–286.

Paulsen 1939 = Paulsen, Peter (1939). Axt Und Kreuz bei den Nordgermanen, Berlin.

Paulsen 1956 = Paulsen, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

Pedersen 2014 = Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Petersen 1951 = Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Roes 1963 = Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl et al. 2014 = Roesdahl, E. – Sindbæk, S. M. – Pedersen, A. – Wilson, D. M. (ed.) (2014). Aggersborg : The Viking-Age settlement and fortress, Højbjerg.

Rønne 2008 = Rønne, Ola (2008). Langhus, økser, gårder og grenser under senneolitikum. In: Konstantinos Childis – Julie Lund – Christopher Prescott (eds.), Facets of Archeology: Essays in Honour of Lotte Hedeager on her 60th Birthday, Oslo, 577-584.

Saggau 2006 = Saggau, H. E. (2006). Gehauene und geschnitzte Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig. In: Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig (Ausgrabungen in Schleswig. Berichte und Studien 17), Neumünster: 199–304.

Shetelig 1912a = Shetelig, Haakon (1912). En miniatyrøks av bronse fra vikingetiden. In: Bergens Museums Årkbok, 13, 3–18.

Shetelig 1912b = Shetelig, Haakon (1912). Vestlandske graver fra jernalderen, Bergen.

Schietzel 2014 = Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Schoknecht 1977 = Schoknecht, Ulrich (1977). Menzlin. Ein frühgeschichtlicher Handelsplatz an der Peene. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte der Bezirke Rostock, Schwerin und Neubrandenburg 10, Berlin.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Schwarz-Mackensen 1976 = Schwarz-Mackensen, Gesine (1976). Die Knochennadeln von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 9, Neumünster.

Starý – Kozák 2010 = Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno, 31–58.

Stepanova 2009 = Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Tejral 1982 = Tejral, Jaroslav (1982). Morava na sklonku antiky, Praha.

Thunmark-Nylén 1984 = Thunmark-Nylén, Lena (1984). Ringnadeln. In: Arwidsson, Greta (ed.) Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 5–14.

Westphal 2007 = Westphal, Florian (2007). Die Holzfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 11), Neumünster.

Wołoszyn 2006 = Wołoszyn, Marcin (2006). Ze studiów nad obecnością ruską i skandynawską na ziemiach polskich w X–XII wieku. In: M. Dworaczyk et al. (red.). Świat Słowian Wczesnego Średniowiecza, Szczecin–Wrocław, 595–614.

 

Online zdroje

Arkaim 2019 = „Амулеты и обереги“. In: Arkaim [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: http://arkaim.co/gallery/category/88-amulety-i-oberegi/

eBay 2019 = „Bronze Axe amulet pendant 51mm. 800-1300AD. Viking“. In: eBay [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: https://www.ebay.com/itm/Bronze-Axe-amulet-pendant-51mm-800-1300AD-Viking/223315384736?hash=item33fea259a0:g:6fsAAOSwRK9b1i–

Mešok 2019 = „Амулет топорик с остатаками древка Редкость!“. In: Мешок [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: https://meshok.net/item/78088655_%D0%90%D0%BC%D1%83%D0%BB%D0%B5%D1%82_%D1%82%D0%BE%D0%BF%D0%BE%D1%80%D0%B8%D0%BA_%D1%81_%D0%BE%D1%81%D1%82%D0%B0%D1%82%D0%B0%D0%BA%D0%B0%D0%BC%D0%B8_%D0%B4%D1%80%D0%B5%D0%B2%D0%BA%D0%B0_%D0%A0%D0%B5%D0%B4%D0%BA%D0%BE%D1%81%D1%82%D1%8C

Violity 2019 = „Амулет-топорик с частью топорища“. In: Violity [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z:
http://arc.violity.com/amulet-toporik-s-chastyu-toporicsha-29739585

Vlasatý 2018a = Vlasatý , Tomáš (2018). „Z manažera archeologem“ : Dokumentace detektorového nálezu středověkých šperků. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/z-manazera-archeologem/

Vlasatý 2018b = Vlasatý , Tomáš (2018). Interní soutěž skupiny Herjan. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/interni-soutez-skupiny-herjan/

„Vilborg mne vlastní“

Runové nápisy na staroseverských přeslenech

Článek, který Vám tímto způsobem předkládáme, je volným navázáním na články „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ a „Ryji runy léčby“, které vznikly v předchozích letech a které si kladou za cíl realisticky představit každodenní práci s runami v raném středověku. Tentokrát jsme si zvolili konkrétní skupinu ordinérního domácího nářadí – přeslenů – na jejichž povrchu lze nalézt runová písmena či celé nápisy. Nakolik je nám známo, každodenní předměty starého severu nebyly stejnou optikou zkoumány, a proto je třeba některé závěry vnímat spíše jako vstupní dveře do tisíc let staré mentality, nežli jako konečné závěry. Současně je potřeba zdůraznit, že texty, které zde budeme analyzovat, v době svého vzniku nebyly vnímány výrazně magické, rituální nebo ceremoniální v našem slova smyslu, nýbrž jako funkční praktická součást běžného života.


Úvod

Textil byl v raně středověké Skandinávii spřádán tím způsobem, že se vyčesané, připravené předivo namotalo na přeslici (rokkr), jež měla podobu dřevěné tyčky a jež se umisťovala do podpaží, díky čemuž měla spřádající osoba obě ruce volné. Z přeslice se předivo upevnilo na ruční vřeteno (snælda), tvořené organickým dříkem a přeslenem, který fungoval jako závaží a rotační setrvačník na spodní části dříku (technické detaily viz Březinová 2007: 76-80). Příze uvolněná rotačním pohybem se manuálně navíjela okolo dříku, který po naplnění kapacity sloužil i jako špulka, zatímco přeslen byl nasunut na další dřík.

V staroseverské společnosti bylo spřádání tradiční ženskou činností (např. Jesch 1991: 14, 19, 41; Jochens 1995: 135-136; Petersen 1951: 302; ačkoli jak si později ukážeme, problém je poněkud komplikovanější), která byla provozována od útlého mládí (viz kat. č. 36) až po stáří zřejmě v každém volném čase. Za velkou dřinu bylo považováno, pokud domácnost byla schopna denně vyrobit přízi na dvanáct loktů sukna (≈ 3,6 km) (Anderson – Swenson 2002: 194). Díky takové produkci bylo pro statek možné, aby byl po textilní stránce soběstačný.

V této práci se zaměříme na přesleny, které byly vytvořeny v letech 500-1500 a jejich výrobci či vlastníci považovali za důležité je označit runami. Z celkového množství tisíců přeslenů jsme byly schopni shromáždit 54 kusů, které spadají do této kategorie. Tuto skupinu dále dělíme na období let 500-1100 (14 kusů) a let 1100-1500 (40 kusů). U přeslenů se vyjádříme k jejich geografické distribuci, materiálům, výpovědní hodnotě nápisů, výrobcům i vlastníkům

Seznam runových přeslenů naleznete zde:


Geografická distribuce a materiály

V této kapitole se zaměříme na počty runových přeslenů, jejich geografické rozmístění a materiály, ze kterých byly vyráběny. Pro naše závěry bude rozhodující následující vymapování.


Distribuce runových přeslenů v Evropě, 500-1500.
Pro větší rozlišení klikni na mapu.

V první řadě si můžeme povšimnout jistých rozdílů mezi jednotlivými vymezenými obdobími – z období let 500-1100 jsme nalezli 14 kusů (25,9%), zatímco z období let 1100-1500 celých 40 kusů (74,1%). Tento rozdíl si vykládáme vznikem měst, jako je Trondheim nebo Oslo, která jsou systematicky zkoumána archeology. Zejména na příkladech středověkých lokalit Igaliku/Gardar (6 kusů) a Trondheim (4 kusy) je zřejmé, že statistiky ovlivňují důkladně zmapovaná řemeslná centra. Větší gramotnost, která by vedla k většímu počtu nápisů, je diskutabilní.

Komparace runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.

Runové nápisy na přeslenech souvisí se staroseverskou, ve starším období také s anglosaskou kulturou. Jejich nejčetnější zastoupení můžeme najít ve Švédsku a Norsku. V těchto zemích je frekvence jejich výskytu vůči celkovému objemu v obou sledovaných časových úsecích víceméně vyrovnaná (Švédsko 28,6% : 32,5%; Norsko 28,6% : 25%), což svědčí o jisté tradici. Překvapivě nenacházíme žádné runové přesleny na území dnešního Dánska. Ve starším období se pod vlivem staroseverské diaspory („vikinských výbojů“) runové přesleny začaly objevovat i na Islandu (7,1% : 12,5%), ve Velké Británii (28,6% : 0%) a v Lotyšsku (7,1% : 0%). V mladším období Velká Británie a Lotyšsko z tohoto seznamu mizí a naopak přibývá Grónsko (0% : 27,5%) a Ukrajina (0% : 2,7%). V zemích, které byly se severským kulturním okruhem pouze v dočasném kontaktu (Velká Británie, Lotyšsko, Ukrajina), nelze hovořit o dlouhodobé tradici užívání runových přeslenů. Přesleny tak implicitně rezonují přesuny lidí a myšlenek v době, kdy vznikly.

Distribuce runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Pokud se z vyšší perspektivy podíváme na materiály runových přeslenů, můžeme si povšimnout převahy přeslenů z mastku (28,6% : 36,8%). Mezi další  materiály využívané k výrobě patří olovo (14,3% : 7,9%), břidlice (14,3% : 7,9%),  dřevo (7,1 : 5,3%), pískovec (0% : 13,2%), vápenec (7,1% : 2,6%), palagonit (7,1% : 2,6%) a gagát (7,1% : 0%). Nenalézáme runové nápisy na keramických, železných, skleněných, kostěných a jantarových přeslenech. Právě absence na keramických kusech může být důvodem, proč neznáme runové přesleny z Dánska, neboť kupříkladu celých 88% přeslenů z Haithabu je vyrobeno z pálené hlíny (Anderson 2003: 118). Většinu runových přeslenů tvoří materiály, do kterých lze snadno rýt či které lze snadno odlít.

Materiály runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Poněkud jiný obrázek se ukazuje při prozkoumání materiálů v jednotlivých zemích. Mastek, který při obecném srovnání jeví jako nejběžnější, byl získáván v Norsku (Hansen – Jansen – Heldal 2017: 254-255), a tak není překvapivé, že takřka polovina všech norských přeslenů byla vyrobena z tohoto materiálu (Petersen 1951: 304-305) a v případě runových přeslenů dominuje. Pro ostatní země je příznačné, že se runové přesleny ve velké míře vyráběly z jiných, regionálně dostupných kamenů. V případě Švédska máme také zastoupení pískovce, vápence a břidlice, což jsou materiály, které se objevují rovněž u přeslenů z Birky (Anderson 2003: 75). Ačkoli z Islandu známe mastkové přesleny (Eldjárn 2000: 399-400; Traustadóttir 2015: 320, 324), runové přesleny jsou vyrobeny z břidlice, palagonitu a pískovce. Mastek, který se na Islandu přirozeně nenachází, musel být dovážen, a to ve formě surového materiálu nebo hotových výrobků. Je důležité poznamenat, že z důvodu recyklace materiálu mohly být přesleny vyrobeny například z rozbitého mastkového nádobí nebo zlomených a opotřebených břidlicových brousků (Anderson 2003: 75).

Regionální užití materiálů runových přeslenů datovaných do období let 500-1500.


Výpovědní hodnota nápisů

Postoupíme v naší práci dále a podíváme se, o čem nápisy, které se na přeslenech nacházejí, vypovídají. Pokusíme se o co nejobšírnější komentář, který by pomohl zasadit strohá a nepříliš srozumitelná sdělení do kontextu. Texty můžeme rozdělit do sedmi kategorií: nerozluštitelné (1), nápisy pojmenovávající předmět (2), nápisy nastiňující vztah dvou lidí (3), nápisy sloužící k ochraně (4), nápisy vypočítávající abecedu či slabikář (5), nápisy udávající vlastnictví (6) a nápisy vztahující se k výrobě (7). Následující graf pak odhaluje vnitřní provázanost těchto skupin nápisů.

Vnitřní provázanost skupin nápisů.

 

Pojmenování předmětu
Hned ve třech případech se v nápisech objevuje slovo snáld („přeslen“): „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8)„přeslen“ (kat. č. 25). Runové nápisy tohoto typu nejsou neobvyklé: známe například rukojeť lžíce s nápisem „lžíce lžíce“ (Gr 64), sponu s nápisem „spona“ (Knirk 1997: 9) a amulet kladiva z Købelevu s nápisem „toto je kladivo“. Tyto nápisy se často vykládají jako banální výtvory zapomnětlivých lidí, ale to se nám zdá jako zcestná představa. Realističtější myšlenkou je, že tyto nápisy sloužily jako učební pomůcky při výuce run, do které by spadal také nápis na dřevěném břevnu, který praví „Toto je otevřené okno. Zavřené okno“ (N A240). Nezdá se, že by tyto nápisy zapadaly mezi ty, které jsou spíše výsměšné, mají pobavit, vyzkoušet či informovat potenciálního čtenáře. Přinejmenším v některých případech se zdá, že runové nápisy mají charakter sebechvály z dobře odvedené práce: „Þorfast vyrobil dobrý hřeben“ (Br E4), „Andrés vyryl tyto runy a vyrobil toto, první dveřní pant“ (N 159), „Árni Þorsteinsson mne vyrobil a Háleik Gautason mne vlastní. Učinil tak svýma zdravýma rukama. Toto bylo vyryto v neděli k večeru“ (N 178). Vyloučit bychom neměli ani možnost, že výrobce nápisu, který pojmenovává předmět, byl fascinován tím, že je možné zaznamenat myšlenku a podstatu pomocí znaků. Asociace jména věci a její moci mohla mít praktický význam, protože mohla odrážet případné snahy o očarování předmětu. Přeslen byl původně kamenem z divoké přírody, a tudíž bylo teoreticky možné, aby se jej zmocnili obři, a uškodili majiteli předmětu. Probouzení obra v kameni máme doloženo nápisem N B252. Nápis „přeslen“ by tak mohl být pojistkou, mohl sledovat zdárné fungování předmětu a zajišťovat či znásobovat funkci, kterou kusu materiálu přiřadili lidé, když jej opracovali a zahrnuli do své kultury. Tato „podepírací“ či „zpevňovací“ funkce run je také explicitně zmíněna v runových nápisech DR 295 U Fv1984;257.

Kamenný přeslen z Uppstadu (C28808), kat. č. 8. Převzato z katalogu Unimus.

Výroba
Sedm nápisů explicitně souvisí s výrobou přeslenu či nápisu: „Gaut vyryl runy“ (kat. č. 4), „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „[] tyto runy na[]“ (kat. č. 14), „[] vyrobil []“ (kat. č. 32), „Hólma vyrobila u Sigtrygga doma“ (kat. č. 33), „Napsala mne dívka“ (kat. č. 36), „vyrobila Sigríð / vyrobil pro Sigríð“ (kat. č. 53). Ačkoli přesleny mohly být i značkové, spíše se zdá, že byly vyráběny doma (viz kat. č. 33) podle standardních tvarů. Jak si můžeme povšimnout, v našem výčtu se objevuje pouze jeden mužský výrobce a hned tři ženští výrobci. Že si ženy vlastní nářadí vyráběly, může být zajímavé zjištění. Pokud nebudeme počítat tyto příklady, přesleny mohly být dary z lásky. Dřevěný přeslen z Osla (kat. č. 22) toto naznačuje: „Nikulás miluje ženu zvanou Gýríð, nevlastní dceru Pitas-Ragny.“ Jak jsme naznačili výše, nápisy vypovídající o výrobě svědčí o sebechvále, jsou manifestem jak řemeslného umu, tak intelektu. Nápis kromě jiného mohl pomoci při případném sporu o  vlastnictví přeslenu tím, že mohl dokládat majitelův argument o legálním nabití, jak bude řečeno níže.

K samotné výrobě můžeme dodat, že nápisy byly až na výjimky některých odlévaných přeslenů vyryté ostrými hroty, zřejmě nožů. Pozice nápisů závisí na tvaru přeslenu – nápis je obvykle umístěn na plochých stranách či po obvodu, avšak ani nápisy na zkosených stranách nejsou výjimkou.


Mastkový přeslen ze Sigtuny (Sl 64; fyndnr. 48313), kat. č. 33.
Foto: Bengt A. Lundberg, 1999.

Vlastnictví
Celkem devět přeslenů původně označovalo své majitele: „Vilborg mne vlastní“ (kat. č. 5), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8), „Þóra mne vlastní“ (kat. č. 17), „[]unn mne vlastní“ (kat. č. 19), „Kristin mne vlastní“ (kat. č. 29), „[] mne vlastní“ (kat. č. 31), „[Jón mne vlastní“ (kat. č. 38), „[vlastní kaplan“ (kat. č. 40), „[]ldur mne vlastní“ (kat. č. 43). V dalších sedmi případech přeslen udává jméno bez žádné další informace, a můžeme tak předpokládat, že jde o výrobce či majitele: „Jóhanna“ (kat. č. 16), „Hróðthrúð“ (kat. č. 21),  „Ingivald“ (kat. č. 28), „Rǫgn[vald]“ (kat. č. 44), „Bjarni“ (kat. č. 48), „Óláf“ (kat. č. 49), „Sigríð“ (kat. č. 54). Je možné, že samostatné runy, nacházejících se na některých přeslenech, mohou rovněž být zkratkami jména majitele.

Jak můžeme vidět, šest přeslenů vlastnily ženy a dva muži, což je také zajímavé zjištění, které dává za pravdu názorům, že mužští členové domácnosti pomáhaly s předením (Foote – Wilson 1990: 168). Jak jsme již svrchu zmínili, lidé s přesleny pracovali po velkou část svého života, a tak si ke svým nástrojům vybudovali jistý vztah, který se skrze nápis promítá. Určení vlastníka mohlo být navíc jednoduchým nástrojem, jak rozpoznat svůj přeslen a předejít sporům o vlastnictví. Podepsané přesleny mohlo být těžší zcizit, neboť by byly snadno identifikovatelné. Další potenciální funkcí takového nápisu je zajištění funkčnosti pouze pro danou osobu a žádnou jinou. V této souvislosti je nicméně zajímavé zmínit, že žádný z runových přeslenů nebyl nalezen v hrobě, přestože se přesleny běžně stávaly hrobovým inventářem. Je tak možné, že byly v oběhu až do jejich ztracení či zničení.

Přeslen ze Reykjavíku, kat. č. 5.

Vztah dvou lidí
Kromě výše zmíněného nápisu z Osla (kat. č. 22), který zmiňuje milostný vztah muže a ženy, a nápisu ze Sigtuny (kat. č. 33), jež zmiňuje jméno ženy žijící pod patronátem muže, lze jména lidí tvořících pár předpokládat v příkladě nápisu z Saltfleetby (kat. č. 1), jež je zakončen jmény „Úlfljóte a [kiriuesf]“. Tento konkrétní nápis usiluje o ochranu pro oba zmíněné. Potenciálním čtvrtým kandidátem je nápis „rukoudání“ (kat. č. 7), které užívá právního výrazu pro stvrzení ústního závazku. Podle Olsena (1954: 221) by i tento přeslen mohl být darem muže ženě a nápis může odkazovat na dohodu či svazek mezi nimi. Nejméně jeden runový nápis hovoří o „runách radosti a runách přátelství“ (teitirúnar ok ævinrúnar; DR NOR1988;5), které bychom v takovýchto nápisech mohli spatřovat.

Přeslen z Saltfleetby, kat. č. 1. Foto: Lincolnshire County Council.

Ochrana
Až pět nápisů lze hodnotit jako ochranné : „Óðin a Heimdall a Þjálfa, ti pomohou ti, Úlfljóte a []“ (kat. č. 1), „volba / dobro“ (kat. č. 12), „Pax portanti, salus habenti. Ingvald“ (kat. č. 28), „Maria“ (kat. č. 18 a 51). Runový nápis kat. č. 28, který je v latině, nejnázorněji ukazuje funkci takového nápisu: „Mír nositeli, zdar majiteli. Ingvald“. Podobné přání zdaru můžeme najít i v jiných nápisech: „Zdar tomu, kdo ryl, i tomu, kdo čte“ (N 169), „Buď zdráv a v dobré náladě“ (N B380). Nejde zde o prosté sdělení, od run se očekává, že zajistí to, co jimi je napsáno – tedy pomohu majiteli v dobré zdravotní i mentální kondici a odvrátí ho od nebezpečí. V článku „Ryji runy léčby“ jsme názorně ukázali, že od run sestavených ve správném sledu se očekávala léčivá moc, naopak nápisy špatně sestavené mohly přihoršit nemocnému. Je příznačné, že se na pomoc volají pozitivní agenti, jako trojice Óðin – Heimdall – Þjálfa a svatá Marie. Takováto povolání u léčebných nápisů obvykle značí urgenci. 

Přeslen z Lunne, kat. č. 28. Foto: Bengt A. Lundberg, 1996.

Výpočet fuþarku, abecedy a slabik
Na čtyřech přeslenech můžeme nalézt částečné či úplné vyjmenování abecedy: „Marie futhorkhniastbmly“ (kat. č. 18), „abcdefghiklmnopurstøy“ (kat. č. 26), „fuþoʀkhmi“ (kat. č. 34), „fuÞorkhniastmlyøkhp Jón mne vlastní“ (kat. č. 38). Zatímco druhý ze zmíněných nápisů je spíše netypický, ostatní mají četné analogie, jak bude ukázáno. Než se posuneme dále, je potřeba zmínit ještě tři přesleny, na kterých se objevují s „runové slabikáře“: „fufofafi [ruro]rari kukokaki huhohahi nunonani tutotati bubob[abi m]umoma milulolali frufrofrafri nribu. Čti po mně. Vyzveš většinu lidí“ (kat. č. 11), „fufofafife(kat. č. 20), „fifafufofyfi(kat. č. 27).

Obecně se soudí, že všechny nápisy tohoto druhu souvisí s učením run. Podíváme-li se na přeslen ze Sigtuny (kat. č. 11), je tento závěr nepochybný – nápis má sloužit jako čtenářská výzva. Stejné vyznění má nápis zachovaný na lodní plaňce z Brørsu: „naučil jsem se proto: fe fu fa fø fuþorkhnieø sbpmtlæy fatatratkatnatpatbatmat“ (N A24). Učení se po slabikách je dobře zachyceno i u dětí ve středověkém Novgorodu (Janin 2007: 49-51). Nevíme, zda výuka run probíhala na denní bázi, ale rozhodně nebyla tak intenzivní, jako dnešní studium. Raně středověký student run se zřejmě nevěnoval čtení a psaní denně. Současně neexistovaly žádné učebnice ani sešity – nejběžnějším rycím materiálem mohl být kus dřeva, kosti a kamene. A skutečně, podíváme-li se, na kterých předmětech se nejčastěji vyskytuje kompletní fuþark či jeho varianty, zjistíme, že kusy kostí (např. N B490, N A203N A205, N A216DR 301DR EM85;458A-BU Fv1973;197B), dřevěné tyčky (např. N B17, N A15N A62DR EM85;371AGR 76GR NOR1999;7) či kusy kamenů (např. DR 21) drží přední příčky. Jedná se o tytéž materiály, ve kterých běžně nacházíme zkušební verze ornamentů (Lang – Caulfield 1988; MacGregor 1985: 195-197; O’Meadhra 1979). Někdy jsou výčty fuþarku doplněny o nápisy, které by se dalo interpretovat jako jazykové hříčky (GR 76) nebo pokusné milostné zprávy (N B17). Nápisy tak mohou být výsledkem snahy o naučení run, ale také mohly sloužit jako pomůcka pro ty, kteří dlouho nepsali a potřebovali se procvičit.

Pokud by se však jednalo o pouhé učební pomůcky, nacházeli bychom texty tohoto ražení pouze na odpadovém materiálu, a to zdaleka není pravda. Kompletní fuþark můžeme nalézt na řadě užitkových předmětů: na brouscích (např. G 281G 237G 311), jehlách (např. DR EM85;470C), kožených pochvách (např. DR Fv1988;237), rukojetích nožů (např. N B26U Fv1992;161CSö Fv1965;136Vs Fv1992;173), picích rozích (např. N 229), žernovech (např. U F2;43Vs 26), hřebenech (např. N A18DR EM85;466BSö Fv1981;197), kostelních zvonech (např. N 15Vg 205), okenních římskách (např. DR 101), křtitelnicích (např. DR 224Vg 259Vr 4), kostelních krovech (např. DR EM85;440ADR EM85;522Hs ATA322-2795-2011), přívěšcích (např. Vg 207Nä 10) a podobně. Je evidentní, že je jednalo o přinejmenším tisíc let kontinuálně dodržovanou praxi, někdy hraničící s vandalismem: hřeben Sö Fv1981;197je popsán třemi kompletními fuþarky, trám Hs ATA322-2795-2011 je porytý nápisem „fu fuþ fuþo fuþor fuþork“, kostel v Hemse (G 56) byl vymalován dvaceti jedna nápisy fuþark. Na pochybách, že zde máme co do činění s něčím hlubším, než jen učebními pomůckami, nás nenechají ani runové kameny a nápisy v kostelech, tedy ty nejformálnější typy nápisů – například runový kámen z Gørlevu nese nápis, který praví: „Þjóðvé vztyčila tento kámen na památku Oðinkára. fuþorkhniastbmlʀ. Užij tohoto památníku. þmkiiissstttiiilll. Sestavuji runy správně. Gunni, Arnmund“ (DR 239). Kostelní rytina v Grötlingbo dokonce říká „Ježíš buď laskavý ke všem křesťanským duším. Amen. Fuþork. Ježíš buď laskavý k Óttarově duši (…) Jóhan (…) fuþorkhniastblmR (…) Óláf (…) Bože, buď laskavý k duši. Vykládej fuþorkhniastblmR (…) (G 38). Stejnou dikci včetně pobídky „vykládej nalezneme i v kostelní rytině z Lye (G 104A G 104E).

Nakolik lze soudit, výčet fuþarku se jeví jako formule, mající vztah se samou podstatou runového písma. Formule těží z úplnosti runové abecedy, jejíž potence zajišťuje štěstí a zdárné fungování.


Závěr

Runové přesleny mohou být při shromáždění dostatečného množství nálezů vstupní branou do fascinujícího světa run. Run, které jimi popsaný předmět pojmenovávají, podepírají, zajišťují funkčnost a určují mu vlastníka. Spojení runových nápisů s přesleny mohlo být vnímáno jako výjimečně silná kombinace – vřetena ze ság vystupují jako magické nástroje, které jsou schopné ovlivňovat dění kolem sebe. Není nemožné, že točivý pohyb mohl pomoci funkce runových nápisů aktivovat nebo znásobovat.

Musíme si však položit jednu velkou otázku – jestliže runové přesleny byly natolik silnými pomocníky, proč jich neexistuje více? Na tuto otázku nepodáme jednu vševysvětlující odpověď, ale můžeme navrhnout několik dílčích řešení:

  • runové přesleny jsou výtvory pověrčivější části populace
  • sériová výroba keramických přeslenů nenahrávala na míru vyráběným runovým přeslenům
  • dřevěné a kostěné runové přesleny snadněji podlehly zkáze
  • stejnou funkci plnila jiná dekorace
  • ne každý byl intelektuální řemeslník
  • runové přesleny řešily problémy dočasného charakteru
  • runové přesleny se neumisťovaly do hrobů
  • některé runové přesleny měly, na rozdíl od většiny, pohnutou minulost a bylo potřeba jejich funkce pojistit

Zde tento článek završíme. Děkujeme Vám za strávený čas a budeme se těšit na případné ohlasy.



Bibliografie

Anderson, Sarah M. – Swenson, Karen (2002). The Cold Counsel: The Women in Old Norse Literature and Myth, New York – London : Routledge.

Andersson, Eva Birgitta (2003). Tools for Textile Production – from Birka and Hedeby, Birka studies 8, Stockholm.

Březinová, Helena (2007). Textilní výroba v českých zemích ve 13.-15. století : poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů, Praha : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Hansen, Gitte – Jansen, Øystein J. – Heldal, Tom (2017). Soapstone Vessels from Town and Country in Viking Age and Early Medieval Western Norway. A Study of Provenance. In: Gitte Hansen – Per Storemyr (eds.). Soapstone in the North Quarries, Products and People 7000 BC – AD 1700, Bergen: University of Bergen, 249-328.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge: Boydell.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London: Cornell University Press.

Knirk, James E. (ed.) (1997). Nytt om runer : Meldingsblad om runeforskning, Nr. 11, Oslo.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Olsen, Magnus (1954). Norges innskrifter med de yngre runer, Bind III: Aust-Agder, Vest-Agder, Rogaland, Oslo.

O’Meadhra, Uaininn (1979). Early Christian, Viking and Romanesque Art: Motif-pieces from Ireland, Stockholm.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Traustadóttir, Ragnheiður (2015). Spindle Whorls from Urriðakot. In: Irene Baug – Janicke Larsen – Sigrid Samset Mygland (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society, Bergen: University of Bergen, 317-330.

Vlněné vesty z Haithabu

V průběhu své kariéry reenactora doby vikinské se pravidelně setkávám s otázkou, jak efektivně čelit zimě v chladnějších ročních obdobích. Reenactoři se obvykle uchýlí k plášťům či kabátům, zatímco jakékoli diskuze o vestách jsou většinou již v zárodku ukončeny jako nepodložené. Proto bych na tyto diskuze rád zareagoval následujícím příspěvkem, který se snaží zmapovat problematiku skandinávských vest doby vikinské.


Analýza

V Haithabu bylo nalezeno na dvě desítky potenciálních fragmentů, avšak pouze u osmi z nich se v současné době předpokládá (Hägg 2015: 57, Taf. 12), že mohly pocházet z vlněných vest (Hägg 1984a: 64–68, 183–185; Hägg 1984b: 177; Hägg 2002: 190–191; Hägg 2015: 57). Zde je jejich výčet:

Fragment H 5 (Hägg 1984a: Abb. 86:3, Tab. 12)
Zřejmě ramenní část vesty vyrobená z přírodně hnědé vlny v hrubém čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 24 cm, šířka 11,5–17,5 cm, tloušťka 0,6–0,7 cm. Na okraji je stále vidět slabé vykrojení a pozůstatky švů (Hägg 1984a: 64). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 22,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 (Hägg 1984a: Abb. 42–43, Tab. 12)
Velký kus ze spodního dílu vesty z přírodní hnědé vlny v poměrně jemném čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 15–18 cm, šířka 31–41 cm, tloušťka 0,4 cm. Díl tvarovaný tak, aby kopíroval bedra – je klenutá a směrem dolů se rozšiřuje. Evidentně dosahoval pouze boků. Svrchu je odtržený, na bočních stranách jsou známky švů a na spodní straně se nachází lem, který je dvakrát přehnutý a přišitý. Stehy jsou místy stále viditelné, na některých místech se odtrhly, zřejmě obnošením (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 42 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 z Haithabu. Spodní část zadního dílu vesty.
Hägg 1984a: Abb 42.

Fragment H 13 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem. Tloušťka látky je 0,3 cm. Barveno ořechem. Na jedné straně je látka odtržena, zatímco na druhé straně je klenutá, zřejmě se jedná o tu část oděvu, která sloužila k otevření. Na třetí straně nalezneme řadu děr po stezích, které se nacházejí v rozestupu 0,4–0,6 cm a v některých se zachovaly špatně zachovaná vlákna (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: 865–885 (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 30 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka látky je 0,3 cm. Dvě strany tohoto fragmentu jsou klenuté, přičemž jedna má stále viditelné známky stříhání. Žádné známky obnošení. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 5:2. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragmenty H 53A–B (Hägg 1984a: Abb. 44, 94:1, Tab. 18)
Dva kusy přední části vesty z hrubého lomeného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: celková výška cca 40 cm, šířka 15–28 cm, tloušťka 0,4 cm. Oba kusy byly původně spojeny švem, z něhož jsou zejména u fragmentu H 53B patrné pouze rozpadlé nitě. Fragmenty tvořily dvoudílný přední levý kus vesty, který sahal od ramene po pás. Okraje jsou narušené, ale původní střih je z nich stále patrný a na jednom místě fragmentu H 53A je zřejmé, že okraj byl původně zahnutý. Odsazení fragmentu vytvářelo otvor pro levou ruku (Hägg 1984a: 65–66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191).


Fragmenty H 53A–B z Haithabu. Levý díl přední části vesty.
Hägg 1984a: Abb. 44.

Fragment H 63 (Hägg 1984a: Abb. 86:2, Tab. 18) (určení nejisté)
Třístranný fragment z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranný vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka 0,6 cm. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru a souvisí s fragmentem H 5 (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 81 (určení nejisté)
Široký pás textilie z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: 24 × 8 cm, tloušťka 0,6 cm. Fragment je mírně klenutý a má ostře střižené hrany. Nese slabé známky sekundárního použití (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 8:3. Hustota: 22 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 85 (Hägg 1984a: Abb. 86:1, Tab. 12) (určení nejisté)
Barvený pás textilie z poměrně jemného čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: 30 × 9 cm, tloušťka 0,5 cm. Tři strany jsou střižené, jedna přehnutá a přišitá (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 41 vláken / 2 cm2 (Hägg 1984a: 237, Tab. 12). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).


Syntéza

Materiál

Textilní korpus z Haithabu sestává zhruba z dvaceti fragmentů kepru (2/2, 2/1 a lomeného) a čtyř fragmentů plátna, které prošly valchovanou či zdrsněnou úpravou a lze je označit za loden (Hägg 1984a: 67). Osm fragmentů, u kterých je pravděpodobné, že byly součástmi vest, je vyrobeno ze čtyřvazného či lomeného kepru. Použitý kepr má neobvykle silné útkové nitě, které se skládají z kombinace jemnějších vláken a hrubších vláken, která jsou jednostranně či oboustranně zplstnatěna, a díky tomu dosahuje izolačních schopností (Hägg 2015: 57). Počet útkových nití je dvakrát či třikrát menší, než počet osnovních nití. Hustota činí 22–42 vláken / 2 cm2. Textilie je tlustá 0,3–0,7 cm, průměrně 0,5 cm. Takováto látka je vhodná pro oděvy o menším množství dílů, protože látka o této tloušťce se není schopna dobře řasit (Hägg 1984a: 184). Ve dvou případech jsou fragmenty barvené.

Střih

Předpokládá se, že vesta sestávala nejméně ze tří dílů – zadního dílu a dvou předních bočních dílů, které mohly být sešité ze dvou kusů. Oděv byl natěsno vypasován na tělo a dosahoval takřka po boky. Okraje oděvu byly klenuté a opatřeny lemem. U dochovaných kusů se nezdá, že by byly použity rukávy, neboť po nich nezbyly žádné fragmenty ani švy a otvory pro paže jsou velmi velké. Pokud toto přijmeme, otvory pro paže jsou dostatečně veliké na to, aby neomezovaly v žádném pohybu. Velikosti dochovaných fragmentů svědčí o vypasování na mužské tělo (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57).

Analogie

Vesty neznáme z žádného jiného raně středověkého naleziště. Pokud se však podíváme na soudobou ikonografii či do písemných pramenů, můžeme nalézt jisté podobnosti. Z ikonografie můžeme zmínit oseberskou tapisérii, vytvořenou na počátku 9. století v Norsku, která mimo jiné znázorňuje dvě postavy v oděvech dosahujících boků či stehen, a také obrazový kámen z gotlandského Lärbro, který vyobrazuje muže s krátkým oděvem, který však může být zastrčený do kalhot.

Ačkoli staroseverská literatura nezmiňuje vesty, uvádí pončovité plášťům podobné oděvy vyrobené z lodenu či zatkávané vlny (loð-ólpa, loð-kápa), které mohly mít kapuce a rukávy a sehrály podobnou funkci jako vesty (Falk 1919: 186–189; Baetke 2006: 390; Sauckel 2014: 13, 19, 152). V anglosaské literatuře nalezneme tytéž oděvy vyrobené z kožešin, lodenu či zatkávané vlny (rocc, crusene, heden, sciccels, loðaOwen-Crocker 2004: 77, 107). Nejzajímavější analogií je však zmínka o kožešinové vestě (thorax), kterou zaznamenal Einhard, kronikář Karla Velikého, v souvislosti o svém panovníkovi:

V zimě si chránil hruď a ramena vestou z vydří nebo hranostají kožešiny. Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra.“ (Život Karla Velikého 23)


Ikonografie vyobrazující krátké oděvy. 
Hägg 1984b
: Abb. 5.2; 
Hägg 2015: Abb. 21. 

Funkce

Archeoložka Inga Hägg z povahy samotného archeologického materiálu usuzuje, že vesty byly nošeny v chladném, vlhkém a větrném počasí (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57). Vesty chápe primárně jako pracovní venkovní oblečení (Hägg 2015: 57). Můžeme však předpokládat, že užití nalezly také v domech u náchylnějších členů domácností. Ze své povahy musely být kombinovány s dalšími typy oděvů – zejména tunikami a plášti.


Rekonstrukce

Doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dvě uvěřitelné rekonstrukce vest z Haithabu. První provedl Dominik Schörkl (skupina Mannschaft der Ormrinn Brands) – výsledná vesta je vyrobena z valchovaného vlněného plátna, které je 0,6 cm tlusté. Druhý zdařilý pokus vyrobila dílna Luta’s Linen Chest z 0,3 cm tlustého kepru, který obarvila ořechem.

Dominik Schörkl a jeho verze vesty z Haithabu. 
Zdroj: Mannschaft der Ormrinn Brands.

Barvená vesta vyrobená dílnou Luta’s Linen Chest.
Zdroj: Luta’s Linen Chest


Bibliografie

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Baetke 2006 = Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Falk 1919 = Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, mit besonderer Berücksichtigung der Terminologie. Videnskapsselskapets Skrifter, II. Hist.-filos. kl. 1918, 3, Kristiania.

Hägg 1984a = Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.

Hägg 1984b = Hägg, Inga (1984). Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Aspekte und Interpretation. In: Offa, Bd. 41, 177–188

Hägg 2002 = Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181–218.

Hägg 2015 = Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Sauckel, Anita (2014). Die literarische Funktion von Kleidung in den Íslendingasögur und Íslendingaþættir, Berlin.

Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Obr. 4: Raritní vyobrazení visícího nákončí v západoevropské ikonografii. Rukopis: Latin 1141, Fol. 14, 9. století.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 6: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 7: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 8: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 9: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 10: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 11: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 12: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 13: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 14: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Organické přezky a nákončí

Úvod

Reenactoři, kteří se snaží o rekonstrukci raného středověku, jsou často konfrontováni s faktem, že i v těch nejbohatších lokalitách ve zhruba polovině všech hrobů nemáme náznaky opaskových komponentů. Absence jakéhokoli opasku se týká jak bohatě vybavených, tak méně nákladných hrobů po celé Evropě. Je samozřejmě možné, že opasky nebyly ukládány do hrobů. Tento problém však může mít i jiná řešení.

Jak ukázal reenactor János Mesteller, od opasků raného středověku se očekávalo, že budou plnit spínací a závěsnou funkci, že umožní pohodlné a rychlé zavěšení předmětů na řemíncích skrze očka, náhodně vytvořená v opasku (Mesteller 2018). V době neexistence kapes je toto řešení logické. Opasek splňující tyto základní funkce nemusí být opatřen přezkou, jak ukazují sporé raně středověké nálezy i středověká ikonografie v případě bohatých, a tak je možné absenci opasků dílem přičítat zubu času, který opasky bez nákončí nemilosrdně pohltil.

S tímto názorem se naprosto ztotožňujeme, věříme však, že jistá část z těchto opasků mohla být opatřena komponenty – přezkami a nákončími vytvořenými z kosti, parohu a mrožoviny. Následující seznam mapuje nejméně 23 přezek a nejméně 17 nákončí datovaných do období 8.-12. století. Nejméně tři komponenty byly nalezeny v hrobech, což názorně ilustruje předpoklad, který jsme právě vznesli. Ve dvou případech bylo kostěné nákončí uloženo do hrobu s dalšími opaskovými komponenty vyrobenými z kovu, a tak lze předpokládat, že se organická nákončí vyskytovala i v některých hrobech, ve kterých nyní máme pouze přezky. V níže přiloženém článku se současně snažíme ilustrovat, že se tyto materiály, které se na první pohled nezdají jako ideální pro výrobu opasků, pro zhotovování opaskových komponentů využívaly velkou část evropské historie. V tomto článku se omezíme se pouze na přezky a nákončí, neboť jiné komponenty nelze potvrdit jinak než analogicky z období pozdního středověku / raného novověku (Musée de Cluny 2019).


Samostatné přezky

Přezky vyrobené z kosti, parohu, mrožoviny a slonoviny mají v evropské minulosti tradici od začátku římské doby po raný novověk (MacGregor 1985: 103-105; Gothic ivories 2019). Z období, kterým se zde zabýváme, pocházejí dva typy přezek – jednokusové (s integrálním jazýčkem či bez něj) a vícekusové s otočným jazýčkem a přezkovou destičkou. Přinejmenším v druhém případě organické varianty kopírovaly kovové varianty. Materiálem pro výrobu se stávala kost, paroh a mrožovina. Slonovina se užívala pro přezky s náboženskou tématikou (Werner 1977; Gothic ivories 2019). Přezky jsou běžně zdobené. Jako přezky mohly posloužit také jakékoli kruhové kostěné nebo parohové předměty s navrtaným vnitřkem, avšak nejsme schopni tuto funkci prokázat.

  • Nálezy z fríských terpů, Nizozemsko
    Na fríských terpech bylo nalezeno nejméně deset kostěných přezek či jejich fragmentů (Roes 1963: 77-79, Pl. LIX:4-10). Více než polovina z nich budí zdání, že se jedná o nehotové nebo nepovedené výrobky. Přezky jsou datovány do karolinského období (Roes 1963: 79; MacGregor 1985: 105). Některé z nich si nyní popíšeme.První přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:4), pocházející z Dongjum, je dlouhá 52 mm. Byla zhotovena pro tenký opasek který byl připevněn třemi nýtky. Přezka je jednodílná. Její jazýček, nyní chybějící, se otáčel na osičce, po níž zbyl zářez. Oválná obroučka je zdobena drobným výstupkem. Přezková destička je dekorována kružidlem a dvěma linkami vyplněnými příčnými čarami.Druhá přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:5) se předchozí podobá, obroučka je však obdélníkového tvaru. Do otvoru pro opasek vybíhají dva výčnělky, které měly držet osičku a chránit jazýček. Ten chybí, ale na protější straně obroučky pro něj byl vytvořen trojúhelníkový zářez. Přezka nikdy nebyla dokončena, chybí otvory pro nýty a také osička s jazýčkem.Třetí přezka je jinačího tvaru (Roes 1963: 77, Pl. LIX:6). Skládá se z úzkého obdélníkového kusu, který je mírně prohnutý, takže lépe kopíruje pas. Přezka má dva otvory pro nýty. Otvor pro opasek je poměrně velký a kruhový. Vedle něj se nachází menší otvor, přičemž přepážka sloužila jako osička pro jazýček, který chybí. Jedná se o velmi praktický a funkční kus.Čtvrtý kus (Roes 1963: 78, Pl. LIX:7) je fragmentem elegantní přezky, z níž se zachoval kus obroučky. Ta je na okraji zdobena sériemi linek. Je opatřena trojúhelníkovým zářezem pro jazýček.Pátá přezka (Roes 1963: 77-78, Pl. LIX:8) je názornou ukázkou práce řemeslníka. Ten si připravil vhodný kus materiálu, vyřízl jej do správného tvaru, ořezal hrany budoucí obroučce a navrtal dva otvory nad sebou, které by – pokud by je propiloval – daly vzniknout otvoru obroučky. Před spojením otvorů, snad aby mohl předmět lépe uchytit bez obav o jeho poškození, řemeslník začal řezat klínovitý zářez pro opasek, když v tom přední strana praskla a řemeslník přezku vyhodil.Šestá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:9) je považována za dílo amatéra, který dílo začal zdobit dříve, než jej kompletně vymodeloval, a protože vzhled nebyl uspokojivý, přezka byla zahozena.Sedmá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:10) je široká 40 mm a tlustá 9 mm. Kvůli své masivnosti byla upevněna na úzký řemen. Přezka nikdy neměla jazýček, a řemen tak musel být po průchodu otvorem otočen a obmotán kolem zbytku opasku.

Kostěné přezky z fríských terpů. Roes 1963: Pl. LIX:4-10.

  • Ferwerd, Nizozemsko
    V leidenském muzeu je uložena obdélníková kostěná přezka z terpu Ferwerd (Roes 1963: 78, Fig. 27). Z jedné z kratších stran vybíhá ostrý trn sloužící k fixaci opasku. Přezky tohoto druhu jsou známy také ze středověku z více částí Evropy (Roes 1963: 78; MacGregor 1985: 105). Datace tohoto předmětu může být podobná, jako v případě předchozích fríských přezek.


Kostěné přezka z fríského terpu Ferwerd.
Roes 1963: 78, Fig. 27.

  • Alnwick Castle Museum, Velká Británie
    Ve sbírce vévody z Northumberlandu, která je uložena v muzeu Alnwick Castle Museum, se nacházejí dvě kostěné přezky bez provenience (Bruce 1880: 76, Cat. no. 300; MacGregor 1980: 178, Fig. 61a; MacGregor 1985: 105, Fig. 60e; Brown 1915: 293, Pl. LII:4). Zřejmě pocházejí z Anglie (MacGregor 1980: 178), stylisticky lze zařadit do námi vymezeného období. Obě jsou zdobeny kruhy vytvořenými kružidly. Jedno z nich má lichoběžníkovou obroučku s otvorem tvaru písmene T. Z boku se nachází otvor pro osičku, na který byl instalován jazýček. Na zadní straně je přezka snížena zářezem, avšak nenacházíme žádné otvory pro nýty. Přesný vzhled druhé přezky není znám, neboť se nenachází v literatuře.


Přezka ze sbírky muzea Alnwick Castle Museum.
Shora: MacGregor 1980: Fig. 61a; MacGregor 1985: Fig. 60e; Brown 1915: Pl. LII:4.

  • B.M. 1880,0802.167, Goodmanham, Velká Británie
    Patrně nejznámější přezku představuje kostěný nález z lokality Goodmanham v Yorkshiru (MacGregor 1980: 178, Fig. 61d; MacGregor 1985: 105, Fig. 60h; British Museum 2019b), který byl roku 1880 předán sirem Augustem Wollastonem Franksem do Britského muzea, kde se přezka nachází dosud pod inventárním číslem 1880,0802.167. Měří 80 × 29 mm (British Museum 2019b). Soudě podle ornamentu ve stylu Borre je možné ho datovat do 10. století. Jazýček ze slitiny mědi se stále nachází na osičce, která je vyryta přímo do kosti. Ze slitiny mědi jsou také 4 nýtky, které lemují obroučku. Na špici obroučky se nyní nachází jamka, která dříve mohla být rovněž vyplněna nýtkem. Uchycení k opasku je problematické. Z nákresů se zdá, že se mezi ornamentem nachází dva otvory, avšak na fotografii nejsou patrné (British Museum 2019b). Pokud by to tak bylo, druhá linie otvorů by se musela nacházet v poškozené části; k této variantě se zřejmě přiklání MacGregor (1985: 105). Alternativou je, že by kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, který se zdá být na samém konci přezkové destičky.

Přezka z lokality Goodmanham, B.M. 1880,0802.167.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61d; MacGregor 1985: Fig. 60h.

  • York, Velká Británie
    Další zajímavá přezka byla nalezena při vykopávkách na ulici Clifford Street v Yorku (MacGregor 1980: 179, Fig. 61f; MacGregor 1985: 105, Fig. 60i; Waterman 1959: 91, Fig. 19:6). Je vyřezána z jednoho kusu kosti a opatřena jazýčkem a osičkou ze stejného materiálu. Osička je vložena do otvoru, který je navrtán zboku. Na obroučce si u hrotu jazýčku můžeme povšimnout nepatrného zářezu, o který se měl jazýček opírat. Přezka je zdobena dvojitou cikcakovou mřížkou a propleteným uzlem, na základě kterého je možné přezku datovat do 10.-11. století. Zajímavý je systém uchycení – přezková destička přechází ve výčnělek, na jehož spodní straně se nachází háček, který byl zřejmě zaháknut do materiálu opasku.

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1985: Fig. 60i; Waterman 1959: Fig. 19:6.

  • Y.M. 1948.617, York, Velká Británie
    V téže lokalitě, při vykopávkách ulice Clifford Street v Yorku roku 1948, byla nalezena ještě jedna neméně důležitá přezka (MacGregor 1980: 179, Fig. 61e; MacGregor 1985: 105; Waterman 1959: 91, Fig. 19:7). Přezka je opět vyrobena z jednoho kusu a její rozměry jsou 4,8 × 2,7 × 0,7 cm. Hned vedle oválného otvoru se nachází menší otvor, přepážka tvořila osičku jazýčku, který chybí a jehož špice spočívala v trojúhelníkovém zářezu na obroučce. Přezka je příčně zdobena linkami. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky, zřejmě vyrobenými ze slitiny mědi (Waterman 1959: 91). Přezka je kuriózní tím, že je barvena jednolitou tmavě zelenou barvou o měděném základu. Ve středověku se této barvy u kostí dosahovalo pomocí roztoku octa, vitriolu a měděnky, anebo ponecháním v lázni z kozího mléka a měděnky v měděné nádobě uložené kvůli teplotě na několik dní do koňského hnoje (MacGregor 1985: 70).

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61eWaterman 1959: Fig. 19:7.

  • Y.M. sf.9797, York, Velká Británie
    V lokalitě Coppergate 16-22 v Yorku byl nalezen fragment přezky datovaný do 10. století (MacGregor 1999: 1942, no. 6799). Rozměr činí 24,6 × 13,5 × 6,4 mm (MacGregor 1999: 2012, no. 6799). Leštěný fragment pozůstává z kusu obroučky, na kterém můžeme vidět trojúhelníkový zářez, ve kterém spočívala špice jazýčku. Zbytek je dekorován nejspíše zvěrným ornamentem. Současné uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Přezka z Yorku, Y.M. sf.9797
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6799. 

  • Muzeum ve Winchesteru, Velká Británie
    Archeolog Adam Parsons nás upozornil na zajímavý fragment kostěné přezky, který je uložený v Winchester City Museum. V podstatě jde o přezkovou destičku, z níž vybíhá obdélník sloužící jako osička, k níž je připevněn kovový jazýček. Destička je bohatě dekorována zvěrným a florálním ornamentem a byla na opasek přinýtována čtyřmi nýty, po nichž zbyly otvory. Detailní záběry, které nám poskytl reenactor Matt Bunker, ukazují, že z obdélníku vybíhala rovněž nyní ulomená obroučka – celý komponent tak byl vytvořen z jednoho kusu.


Fragment přezky, muzeum ve Winchesteru.
Fotky pořídil Matt Bunker.

  • NM 04E1030:1307:1, Golden Lane, Irsko
    Velmi důležitým nálezem je kostěná přezka nalezená v ženském hrobě č. CXXIX na Golden Lane v Dublinu roku 2005 (Harrison – Ó Floinn 2014: 543, III. 332: 1307:1). Jedná se o jediný nález z tohoto hrobu, a jediný nám známý hrob obsahující přezku. Rozměry činí 61 × 22 mm. Konstrukce je jednodílná. Jazýček chybí a původně byl připevněn na integrální osičku. Přezka má známky nošení. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn jedním železným nýtem. Přezka je zdobena linkami a kruhy vytvořenými kružidlem.


Přezka z Golden Lane, NM 04E1030:1307:1.
Harrison – Ó Floinn 2014: III. 332: 1307:1

  • NM E190:6273, Dublin, Irsko
    Při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu byla nalezena parohová přezka tvaru obdélníku či lichoběžníku. Nakolik je nám známo, tato přezka nebyla publikována, kromě občasných zmínek (Harrison – Ó Floinn 2014: 162). Je zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do linek a skupinek po třech. Jazýček je tvořen masivním parohovým kusem, který je připevněný na osičku. Uprostřed přezkové destičky se nachází jeden otvor pro uchycení pásku. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E190:6273.

Přezka z Dublinu, NM E190:6273.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E171, Dublin, Irsko
    Na téže lokalitě, na ulici Fishamble Street v Dublinu, byla nalezena ještě jedna kostěná přezka. Stejně jako předchozím případě nejsou známy žádné konkrétní detaily, a tak můžeme usuzovat pouze na základě fotek. Z těch je patrné to, že otvor v obroučce je poměrně úzký. Přezka má zachovaný kovový jazýček, který je prohnutý a zřejmě připevněný k osičce, která je integrální součástí kostěného kusu. Obroučka je dekorována rytbou. Přezková destička je tvořena třemi masivními výběžky tvaru písmene E. Systém uchycení nám není znám. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E171.

Přezka z Dublinu, NM E171.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:11175, Dublin, Irsko
    Při dublinských vykopávkách v ulici Fishamble Street byl objeven ještě jeden parohový předmět interpretovaný jako přezka. Jedná se o poškozený výrobek. Je zdobený pletencovými ornamenty. Jedna strana má záměrně naznačené otvory pro nýty, zatímco druhá je odlomená právě za integrální osičkou, která oddělovala otvor od obroučky. Jazýček, který se otáčel směrem do otvoru, chybí. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:11175.

Přezka z Dublinu, NM E172:11175.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • B.M. 1831,1101.145, Lewis, Velká Británie
    Na počátku 19. století byl na ostrově Lewis ve Vnějších Hebridech nalezen jedinečný set šachových figurek z mrožoviny. V tomto setu byla nalezena také masivní mrožovinová přezka (MacGregor 1980: 178, Fig. 61c; MacGregor 1985: 105, Fig. 60g; British Museum 2019c). Rozměry této přezky jsou 63,41 × 29,3 × 10 mm (British Museum 2019c). Přezka se datuje, stejně jako zbytek setu, do období let 1150-1175. Jazýček je vyroben ze stejného materiálu a je připevněn na osičce z drátu ze slitiny mědi. Opasek byl připevněn na spodní stranu čtyřmi nýtky ze slitiny mědi. Vrchní strana je bohatě dekorována rytými florálními motivy, které jsou obklopeny mřížkami. V současné době je přezka uložena v Britském muzeu pod inventárním číslem 1831,1101.145.

Přezka z Lewis, B.M. 1831,1101.145.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61c; MacGregor 1985: Fig. 60g; British Museum 2019c.

  • Uherský Brod, Česká republika
    Do vymezené datace může zapadat i kostěná přezka z moravského Uherského Brodu (Hrubý 1957: 162-164, Obr. 11:7). Tento sídlištní nález je datován do 12.-13. století a českých zemích má analogie ve 13. a 14. století. Je komplikovaně sestavená ze sedmi kusů, které jsou snýtovány železnými nýty. Celková délka činí 100 mm, délka destičky je zhruba 75 mm. Jazýček je připevněný na osičce, která není integrální součástí. Boky tvoří zvýšený rámeček. Přední strana je zdobena kružidlem a rovněž prořezáváním. Způsob uchycení není znám, neboť část přezky je ulomen.


Kostěná přezka z Uherského Brodu.
Hrubý 1957: Obr. 11:7.


Samostatná nákončí

MacGregor (MacGregor 1980: 179; 1985: 105) se domníval, že opasková nákončí zhotovená z kosti či parohu s největší pravděpodobností patřily k opaskům opatřeným přezkami ze stejného materiálu. Toto by dokládaly pozdější středověké a raně novověké slonovinové sety (např. Gothic ivories 2019Musée de Cluny 2019). Nejméně ve dvou případech však nákončí byla uložena společně s kovovými opaskovými komponenty. Nákončí jsou vyrobena z kosti, parohů a mrožoviny. Tvary a jejich způsob uchycení variuje, zpravidla však kopírují kovové varianty. Všechna nákončí jsou zdobená.

  • J.W.M. 67.1884, Leicester, Velká Británie
    Zřejmě nejznámější nákončí pochází z Leicesteru. Bylo objeveno roku 1864 při výkopu ulice Highcross Street v hloubce sedmi stop (Page et al. 1907: 228, Pl. 2: Fig. 2), zřejmě v místě popisném 25 (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Je vyrobeno z kosti (MacGregor 1980: 179; 1985: 105; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Jeho rozměr činí 56 × 30 mm (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Nákončí je jazykovitě tvarované a konvexního průřezu. Povrch je hladce vyleštěný a rytý symetrickými zvířecími hlavami a akantovými listy, které jsou umístěné do prostoru mezi linkou lemující okraj nákončí. Tento typ dekorace se připisuje anglosaskému umění s karolinskými vlivy (Brøndsted 1924: 159-160). Pravý horní roh je poškozený, nákončí je zhruba z 90% kompletní. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. Datace variuje mezi 9. stoletím (Brøndsted 1924: 159) a přelomem 10. a 11. století (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Nyní je nákončí uloženo v muzeu Jewry Wall Museum v Leicesteru pod inventárním číslem 67.1884.

Nákončí z Leicesteru, J.W.M. 67.1884.
Zleva: Page et al. 1907: Pl. 2: Fig. 2; MacGregor 1980: Fig. 61g; MacGregor 1985: Fig. 60m; Thomas 2000: Fig. 3. 24c.

  • M.O.L 3993, Londýn, Velká Británie
    Druhým nejznámějším nákončím je kus, který byl zřejmě nalezen v Londýně (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Nálezové okolnosti bohužel nejsou vůbec známy, avšak v literatuře se poprvé objevuje roku 1908 (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91, Pl. LII:14). Nejnovější literatura uvádí rozměry nákončí 51,8 × 25.9 mm (Thomas 2000: Cat. no. 1132), ačkoli starší uváděla velikost 54 × 25 mm (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Jako materiál se uvádí kost / slonovina (Thomas 2000: Cat. no. 1132) či mrožovina (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. Dekorace, sestávající ze zvířat a ptáků, kteří si čelí, se zdá být symetrická. Na zadní straně se nacházejí ryté značky včetně znaku × v obdélníku (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází čtyři otvory pro nýty. Nákončí je možné datovat do stejné doby, jako nákončí z Leicesteru (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). V době existence muzea Guildhall Museum bylo nákončí uloženo tam, po jeho transformaci je nákončí uloženo v Museum of London. Kontaktovali jsme jeho kurátorku Hazel Forsyth, která nám sdělila, že současné inventární číslo je 3993 a že bohužel nejsou známy okolnosti nálezu – mohlo se jednat o náhodný nález z konce 19. století. Podle této vědkyně jsou rozměry 55 × 27 mm.

Nákončí z Londýna, Guildhall Museum 122/91.
Zleva: Guildhall Museum 1908: Pl. LII:14; Page 1909: Fig. 22; MacGregor 1980: Fig. 61h; MacGregor 1985: Fig. 60k.

  • B.M. 1879,0520.1, Londýn, Velká Británie
    MacGregor ve svých pracích (1980: 180; 1985: 105) informuje o nepublikovaném kostěného nákončí, které je podobné předchozímu kusu z londýnské sbírky. Dle jeho slov je primitivně zdobeno rytým ornamentem a je uloženo v Britském muzeu. V online katalogu tohoto muzea je možné dohledat toto nákončí pod inventárním číslem 1879,0520.1 (British Museum 2019a). Ačkoli fotografie není k dispozici, lze se v katalogu dozvědět, že bylo zřejmě nalezeno v Irsku a roku 1879 bylo darováno Williamem Edkinsem Britskému muzeu. Současně se uvádí, že není dokončené, že nese známky propletenců, délku 45 mm a lze jej zařadit do období 9.-11. století. Sue Brunningová, kurátorka raně středověké sbírky Britského muzea, odpověděla na naši prosbu a vyfotila nákončí pro tento web. Z fotek je patrné, že přední strana nákončí byla zdobena rytými lemujícímu linkami, částečně vyplněnými dekorací. Zadní strana je rovná a nedekorovaná. Nákončí nenese žádné známky po upevnění na opasek.

Nákončí uložené v Londýně, B.M. 1879,0520.1.
Fotku pořídila Sue Brunningová, kurátorka Britského muzea.

  • Y.M. 1979.7.6833, York, Velká Británie
    Dalším výrazným nálezem je kompletní kostěné nákončí, které bylo nalezeno roku 1979 ve městě York při zkoumání lokality Coppergate 16-22 (Roesdahl 1981: 115, Cat. no. YAB44; MacGregor 1985: 105; MacGregor 1999: no. 6800). Rozměry činí 62 × 24 mm. Datováno je do začátku 10. století, uloženo však bylo v kontextu přelomu 10. a 11. století (MacGregor 1999: 1943). Je oboustranně vyryté : na jedné straně najdeme proplétaný ornament, na druhé straně motiv stylizované rostliny. Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. V horní části místo otvorů pro nýty nalezneme jeden oválný, vycentrovaný výřez, kterým byl zřejmě provlečen konec řemínku. Zadní strana je v oblasti otvoru zhruba do poloviny tloušťky vykrojená tak, aby mohla přijmout kožený pásek bez odsazení. Nyní je nákončí uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1979.7.6833.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1979.7.6833.
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6800; MacGregor 1985: Fig. 60l.

  • Y.M. 1980.7.8146, York, Velká Británie
    Méně známým, avšak neméně důležitým kusem je parohové nákončí nalezené tamtéž, tedy v Yorku při zkoumání lokality Coppergate 16-22 roku 1980 (Roesdahl 1981: 113, Cat. no. YAB20; MacGregor 1999: no. 7697). Se svými rozměry 115 × 13 mm je nejdelším nákončím z Yorku. Je klasifikované jako nedokončené. Tvar představuje stylizovanou zvířecí hlavu. Prostor pro dekoraci, lemovaný linkou, je vyplněn rytým pletencovým ornamentem, který stojí blízko anglosaskému stylu Trewhiddle. Nákončí tak lze datovat do 9. století, nalezeno bylo v kontextu konce 10. a začátku 11. století (MacGregor 1999: 1942-1943). Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma železnými nýtky (Roesdahl 1981: 113). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1980.7.8146.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1980.7.8146.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 7697.

  • Y.M. sf.2162, York, Velká Británie
    Ve stejné lokalitě, tedy Coppergate 16-22 v Yorku, byl v žumpě z 11.-12. století nalezen ještě fragment jednoho předmětu, interpretovaného jako kostěné nákončí (MacGregor 1999: no. 6801). Rozměr činí 38,5 × 15 (MacGregor 1999: 2012, no. 6801). Má obdélníkový průřez, zužuje se do nyní uraženého hrotu, a strana, kde bychom mohli očekávat uchycení opasku, je rovněž poškozená. Boční strany nesou známky řezání pilkou. Fragment je zdoben linkami a křížkovou výzdobou. Uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Pravděpodobný fragment nákončí z Yorku.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6801.

  • Y.M. 1981.12.sf63, York, Velká Británie
    Roku 1981 bylo v lokalitě 5 Rougier Street v Yorku nalezeno další, zřejmě nejpozoruhodnější nákončí (Moulden – Tweddle 1986: 30-31; Moulden et al. 1999: 262, no. 85, Fig. 82b; Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je vyrobeno z kosti a je zachované zhruba z 85%; pouze boky má poničené. Jeho rozměry jsou 62,8 × 19,2 mm. Přední strana je dekorována pěti příčnými poli s kružidlovým a schodovitým ornamentem, které jsou od sebe oddělené linkami. Hrot nákončí tvoří zvířecí hlava při pohledu zvrchu – můžeme vidět její obočí, nozdry a oči, které jsou vyložené bezbarvým emailem. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází dva otvory pro nýty. Po obou stranách nákončí se dále nacházelo 6 párů železných nýtů s dekorativní funkcí. Nákončí bylo nalezeno v kulturní jámě zapečetěné vrstvou z 11.-12. století a lze jej stylisticky datovat do 9. století (Moulden – Tweddle 1986: 30-31) či 10.-11. století (Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1981.12.sf63.


Nákončí z Yorku, Y.M. 1981.12.sf63.
Thomas 2000: Fig. 3. 34h.

  • Grosvenor Museum, Chester, Velká Británie
    Roku 1964 bylo při kopání silnic v ulici Watergate Street či White Friars v anglickém Chesteru nalezeno kostěné nákončí (Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13; Lloyd-Morgan 1994: 98, No. 1, Fig. 112; Thomas 2000: Cat. no. 1140). Je téměř kompletní. Jeho rozměry jsou 56,6 × 20,5 × 5 mm (Griffiths 1991: 260). Datace může být stejná, jako v případě nákončí z Leicesteru a Londýna. Tvar je jazykovitý. Zadní strana je plochá, zatímco přední je rytá hlubokým ornamentem, který sestává ze stylizace rostliny (bodláku?) a dvou čelících si zvířat. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. V současné době je nákončí uloženo v muzeu Grosvenor Museum v Chesteru pod neznámým inventárním číslem.


Nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13, Pl. 2:13.

  • Chester, Velká Británie
    Během vykopávek, které proběhly v letech 1975-8 v lokalitě Abbey Green v Chesteru, byla při přetínání cesty z pozdního saského období nalezena jáma, v níž se nacházel kostěný předmět podobný nákončí (Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14; Lloyd-Morgan 1994). Interpretaci předmětu podporuje tvar, rozměr 69 × 16,7 × 5,8 mm i dekorace, kterou na obou stranách tvoří dvě lemující linie, které na přední straně vyplňují ryté pletence. Pokud by se jednalo o nákončí, znamenalo by to, že bylo vyhozeno před dokončením. Mohlo se však jednat také o nehotový model sloužící k sériové výrobě odlévaných nákončí nebo o pokusný výrobek. Datace směřuje k 10. století. Umístění a katalogové číslo tohoto předmětu není známo.


Možné nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14, Pl. 2:14.

  • NM E71:10172, Dublin, Irsko
    Další pravděpodobné kostěné nákončí bylo nalezeno při vykopávkách v ulici High Street v Dublinu (Lang – Caulfield 1988: Fig. 121). Ačkoli opět nemá otvory pro uchycení, jeho tvar a rozměry kolem 35 × 20 × 4 mm nasvědčují, že předmět mohl mít tuto funkci. Artefakt je vysoce leštěný a na obou stranách zdobený pletencovou rytinou. Uprostřed plochy se nachází jeden otvor. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současnosti je předmět vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E71:10172.


Možné nákončí z Dublinu, NM E71:10172.
Lang – Caulfield 1988: Fig. 121.

  • NM E43:2405, Dublin, Irsko
    V ulici High Street v Dublinu bylo nalezeno ještě jedno nákončí, vyrobené z parohu. Není publikované. Nakolik můžeme soudit z fotek, je zdobeno kruhy poskládanými do křížků. Nákončí je opatřena dvěma otvory pro nýty a spodní strana je zřejmě v oblasti otvorů snížena zářezem. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je nákončí vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E43:2405.

Nákončí z Dublinu, NM E43:2405.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:1938, Dublin, Irsko
    Kostěné nákončí bylo nalezeno také při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu. Nakolik je nám známo, toto nákončí nebylo publikováno. Pokud lze soudit z fotek, je zhruba 80 mm dlouhé a zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do obdélníků vyplněných vyrytými perličkami. Hrot nákončí tvoří stylizovanou hlavu zvířete s ušima, očima a čumákem. Kožený pásek byl původně zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky. Přední strana držící opasek je však utržena v linii otvorů pro nýty. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:1938.

Nákončí z Dublinu, NM E172:1938.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • 594-358/82, Mikulčice, Česká republika
    Roku 1982 bylo v Mikulčicích nalezeno drobné nákončí vyrobené z parohu (Kavánová 1995: 234, 293, Kat. no. 689, Abb. XLVIII:3, Taf. 32:3). Jeho velikost je 30 × 16 × 8 mm. Je jazykovitého tvaru. Boční strany jsou zkosené, zatímco z prostředka vystupuje zvýšený profil, na kterém se nachází železný nýt. Všechny tři plochy vrchní strany nákoční jsou zdobené kružidlem. Uchycení na opasek mohlo být provedeno pouze ze spodní strany nákončí, jelikož se na nákončí nenachází žádný zářez.


Nákončí z Mikulčic, 594-358/82.
Kavánová 1995: Abb. XLVIII:3,

  • Lund, Švédsko
    Během výkopu na lokalitě Thulehuset v Lundu roku 1961 bylo nalezeno kostěné nákončí (Blomqvist 1963: 190-192, Fig. 205). Kvůli absenci této literatury můžeme pouze konstatovat, že je zdobeno nízkou reliéfní řezbou v uměleckém stylu Borre, díky čemuž může být datována stejně, jako přezka z Goodmanhamu (MacGregor 1980: 180; 1985: 105).

 

  • SHM 35000: F 23357, Birka, Švédsko
    Ze sídlištního kontextu Birky (Svarta jorden) pochází další, jen hrubě opracované a zřejmě nedodělané kostěné nákončí. Je jazykovitého tvaru, zhruba 60 mm dlouhé. Je zdobeno dvojtou cikcak páskou na šrafovaném pozadí. Museum je uloženo v Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem SHM 35000: F 23357.


Nákončí ze Svarta jorden, Birka.
Fotky pořídil Pavel Voronin.

  • Lindholm Høje, Dánsko
    Kromobyčejně zajímavý nález představuje kostěné nákončí, které bylo nalezeno v hrobu č. 1332 v dánské lokalitě Lindholm Høje (Ramskou 1976: 49-50, Fig. 149). Nákončí bylo nalezeno v pěti kusech, avšak dnes je díky konzervátorům vcelku. Rozměry činí 108 × 19 × 0,2-0,3 mm. Vrchní strana je pokryje dvěma řadami prstencového ornamentu, zatímco spodní strana je nezdobená. Oba konce jsou poškozené, a tak nevíme jak bylo nákončí upevněno. Velmi důležitou informací je fakt, že nákončí bylo nalezeno s pasující železnou přezkou. Nákončí tak může být odpovědí na otázku, proč řada hrobů byla vybavena pouze kovovými přezkami a nikoli nákončími.

Přezka a nákončí z hrobu č. 1332 v Lindholm Høje.
Nahoře: Ramskou 1976: Fig. 149, dole: fotografie Betra Tessense.

  • 64.6.78, Homokmégy-Halom, Maďarsko
    Další význačný nález kostěného nákončí uloženého do hrobu pochází z hrobu č. 7 z maďarské lokality Homokmégy-Halom, která byla objevena v letech 1951-1952 při dolování písku (Fodor 1996: 314, Fig. 2). Podle archeologa Flóriána Haranga lze hrob datovat do 10. století. Nákončí má rozměry 104,3×27,4 mm. Podle Fodora se jedná o unikátní nález v rámci Maďarska (Fodor 1996: 314). Je dekorováno kružidlovou výzdobou, mezi kterou se nacházejí ozdobné trojcípé zářezy. Nákončí bylo k opasku připevněno třemi železnými nýty – jedním na špici, dvěma v zadní části. Spodní strana není dekorována. Nákončí bylo původně připevněno na opasek, který obsahoval pozlacená stříbrná kování, a tak nemůže být řeč o tom, že by nákončí bylo levným výrobkem. Dnes je nákončí uloženo v muzeu Miski Károly Museum ve městě Kalosca pod inventárním číslem 64.6.78.


Nákončí z lokality Homokmégy-Halom, 64.6.78.
Zdroj: Fodor 1996: Fig. 2.


Závěr

Tento článek názorně ukázal, že opaskové komponenty vyrobené z organických materiálů mají v raném středověku své místo. Koncentrují se zejména v sídlištích v České republice, Irsku, Nizozemsku, Švédsku a Velké Británii, ve kterých se zachovaly jako odpadové předměty, ale nejméně ve třech případech je evidujeme i v hrobech. Jedná se o nesourodou skupinu objektů, která vrhá zajímavé světlo na raně středověké oděvnictví, výrobní proces a kopírování oficiálního umění. V neposlední řadě může být odpovědí na otázku, proč v hrobech absentují kovové komponenty.


Poděkování

Tento článek by nevznikl bez pomoci celé řady lidí. Předně děkuji Monice Barákové, že ve mně opětovně probudila zájem o toto téma. Dále děkuji Davidu Constantinovi, který mne vybavil literaturou a velkou část výzkumu již provedl sám ve své práci o výrobě z kosti, parohu a rohu. Dík patří také Aremu Pedersenovi a Denisu Starcevovi, kteří mi rovněž dodali chybějící literaturu. Romanu Královi sem neskonale vděčný za upozornění na nález z Mikulčic. Bert Tessens má můj dík za upozornění na nález z Lindholm Høje. Nemenší uznání náleží Šuriku Morjakovovi, který mne upozornil na nález z Birky. Jsem zavázaný rovněž Flóriánu Harangovi, který mne nasměroval na maďarský nález. Poděkovat bych chtěl také Mattu Bunkerovi a Pavlu Voroninovi, kteří vytvořili velmi detailní fotografie nálezů ve winchesterském a stockholmském muzeu. Mé neskonalé díky si zaslouží Hazel Forsyth z Museum of London a Sue Brunning z Britského muzea, které mi poskytly interní informace o londýnských nákončích. Na posledním, čestném místě, bych chtěl zmínit archeologa Adama Parsonse, zručného výrobce, který se mnou ochotně konzultoval tento seznam.


Literatura

Backhouse, J. – Turner, D. H. – Webster, L. (1984). The Golden Age of Anglo-Saxon Art 966-1066, London.

Blomqvist, Ragnar (1963). Vardagsliv i lerhyddor. In: Blomqvist, Ragnar – Mårtensson, Anders W. Thulegrävningen 1961. Archaeologica Lundensia – Investigationes de antiqvitatibus urbis Lundae II, Lund, 136-212.

British Museum (2019a). Strap-end, Museum number 1879,0520.1. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67455&partId=1&searchText=bone+strap&page=1887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019b). Buckle, Museum number 1880,0802.167. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67323&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019c). Buckle, Museum number 1831,1101.145. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=6238&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

Brown, G. Baldwin. (1915). The Arts in Early England, v. 3-4, New York, Dutton.

Bruce, J. Collingwood (1880). A Descriptive catalogue of antiquities, chiefly British, at Alnwick Castle, Newcastle-upon-Tyne.

Brøndsted, Johannes (1924). Early English Ornament : The Sources, Development, and Relations to Foreign Styles of Pre-Norman Ornamental Art in England, London – Copenhagen.

Fodor, István (1996). The Ancient Hungarians : exhibition catalogue, Budapest.

Gothic ivories (2019). Belt buckles and pendants. Elektronický zdroj: http://gothicivories.courtauld.ac.uk/search/results.html?n=1&qs=belt%20buckle, navštíveno 5.1.2019.

Griffiths, W. G. (1991). Anglo-Saxon England and the Irish Sea Region AD 800-1100, University of Durham.

Guildhall Museum (1908). Catalogue of the Collection of London Antiquities in the Guildhall Museum, London.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hrubý, Vilém (1957). Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. In: Památky archeologické 48, 118-217.

Kavánová, Blanka (1995). Knochen- und Geweihindustrie in Mikulčice. In: Studien zum Burgwall von Mikulčice I., Brno, 113-378.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

Lloyd-Morgan, Glenys (1994). Bone Artefacts. In: Ward, Simon et al. Excavations at Chester: Saxon Occupation within the Roman Fortress-sites excavated 1971-81, Chester, 98-9.

MacGregor, Arthur (1980). Skeletal materials: their structure, technology and utilisation c. A.D. 400–1200, Durham theses, Durham University.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Mesteller, János (2018). Some points about the leather of the belts and suspensions in connection with historical reconstruction of the viking age. Elektronický zdroj: http://keletiszovetseg.hu/some-points-about-belts.html, navštíveno 5.1.2019.

Moulden, Joan – Tweddle, Dominic (1986). Anglo-Scandinavian Settlement South-west of the Ouse, The Archaeology of York, Anglo-Scandinavian York, 8/1, London.

Moulden, J. – Logan, E. – Tweddle, D. (1999). Catalogue of Anglian Sites. In: Addyman, P. V. (ed.). Anglian York: a survey of the evidence, The Archaeology of York, Anglian York, 7/2, York, 231-294.

Musée de Cluny (2019). Laine grise et boucle d’ivoire. Elektronický zdroj: https://www.photo.rmn.fr/C.aspx?VP3=SearchResult&IID=2C6NU0QEQY9E, navštíveno 5.1.2019.

Page, W. – Lee, J. M. – McKinley, R. A. (1907). The Victoria history of the county of Leicester. London : Constable.

Page, William (1909). The Victoria history of London, including London within the Bars, Westminster, & Southwark, London : Constable.

Ramskou, Thorkild (1976). Lindholm Høje : Gravpladsen, Copenhagen.

Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl, Else (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Waterman, Dudley M. (1959). Late Saxon, Viking, and Early Medieval Finds from York. In: Archaeologia 97, s. 59–105.

Werner, Joachim (1977). Zu den Knochenschnallen und Reliquiarschnallen des 6. Jahrhunderts. In: Werner, Joachim (Hrsg.). Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961-1968, Augsburg, 275-351.

Omotání norských mečových pochev

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat některými pochvami norských mečů z doby vikinské, konkrétně pochvami, které jsou omotané textilními nebo koženými pásky.

Pochvy hustě omotané pásky tvoří v raně středověké výzbroji poměrně výrazný milník. Lze je zaznamenat na mečích z území České republiky, Německa, Velké Británie, Ruska a Norska (Geibig 1991: 104–105; Kainov 2012: 46–54; osobní diskuze s Jiřím Koštou), a to zejména v 9. a 10. století. Zároveň jsou vyobrazeny v západoevropské ikonografii, která archeologický materiál skvěle doplňuje a naznačuje, že se jednalo o velmi ceněné předměty (Geibig 1991: 108–110, Abb. 29). Husté omotání bylo provedeno na těch částech pochev, které byly mechanicky nejvíce namáhány, tedy zpravidla na špicích, kde nahrazovaly nebo doplňovaly nákončí. V takovém případě byly pásky z textilu nebo kůže široké zhruba 8 mm. Odstup jednotlivých omotů byl zhruba 2 mm, a tak na jednom místě mohly být až 4 sklady; v některých případech byly pásky předem přehnuty a omotávány s okrajem, takže na jednom místě mohlo být ve čtyřech skladech až 8 vrstev textilu. Délka omotání variovala: pásky byly u archeologicky dochovaných kusů omotány nejméně osmnáctkrát, zatímco nejdelší omotání čítá více než 50 skladů (Geibig 1991: 105). Pokud by byly sklady lepeny klihem, aby se neuvolňovaly – což lze archeologicky podložit snad jen u nálezu z Gnězdova (Kainov 2012: 53) – pak by šlo o mimořádně dobrou ochranu vůči mechanickému poškození.

omotani
Konstrukce pochvy. Geibig 1991: Abb. 28.
1 – schéma hustého omotání kolem korpusu; 2 – profil textilních pásků s okrajem; 3 – profil jednoduchých textilních pásků; 4 – skladba pochvy : kůže s chlupem – dřevo – textil.

omotani_ikonografieZápadoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

V následujícím výčtu si shrneme norské nálezy, které mohou této úpravě odpovídat. Problematikou se již před sto lety zabýval Theodor Petersen, bratr známého mečového experta Jana Petersena (Petersen 1918). Ve svém článku Petersen popsal dva norské nálezy, a sice T5084 a T11631. Jeho výčet obohatíme o dva další exempláře. Zdrojem nám bude katalog Unimus.


C8267, Sæveli

Původní zápis:

„V pochvě ležící dvoubřitý železný meč z mladší doby železné. Poničený u hrotu a spodní záštity, takže hrot a vrchní záštita jsou odpadlé a hlavice chybí úplně. Celý těžce zrezlý. Pochva sestávala ze dřeva s vnějším potahem, z něhož jsou na některých místech patrné stopy. Potah sestával z omotání úzkými koženými řemínky. Mezi pochvou a spodní záštitou se nachází úzký prázdný prostor, původně zřejmě zaplněný ústím pochvy. Délka čepele 81 cm. Rozteč záštit 9,7 cm. Záštity jsou úzké, mírně zahnuté, o délkách 13 a 9,2 cm.“

Komentář:
Meč byl nalezen v mohyle č. 58 na lokalitě Sæveli, která současně obsahovala sekeru, kopí, nůž a brousek. Hrob proto může být zařazen do doby vikinské. Vzhledem ke staršímu datu objevu a absenci fotografie není možné meč typologicky zařadit; vzhledem ke zmínce o tenkých prohnutých záštitách se jako pravděpodobné jeví typy L a Q, avšak typ L se z důvodu dlouhé záštity nezdá být favoritem (Aksdal 2017: Tabell 1). Podobu omotání neznáme; mohlo být provedeno hustě způsobem, který jsme výše uvedli, nebo zde můžeme být svědky omotání, které bylo součástí systému zavěšení (jako v případě hrobu č. 15 ve Valsgärde, viz Androščuk 2014: 110–111), případně omotání do kříže nebo podobně. Sama zmínka o omotání úzkým řemínkem na více místech však zní dostatečně přesvědčivě.

T5084, Kvam

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvoubřitého meče, jmenovitě kus s masivní spodní záštitou a velkou zaoblenou hlavicí a sedmnácticentimetrovým kusem čepele a čtyři na sebe navazující kusy čepele o celkové délce 46 cm a šířce 6,5 cm. Výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla zevnitř vystlána nevyčiněnou kůží a zvnějšku potažena plátnem. Zbytky dřevěného obložení jsou rovněž na rukojeti.“

Komentář:
Meč byl nalezen společně s pěti štítovými puklicemi, sekerou, hroty kopí, šípy a nářadím zřejmě na místě bývalé mohyly. Datace do doby vikinské je nesporná. Typ meče není znám, popis by odpovídal na celou řadu typů, například typ D, E, S nebo T. Konstrukce zahrnující nevyčiněnou kůži je v Norsku zajímavá (analogie v meči T12199 z Eikrem), neboť se často předpokládá, že skandinávské pochvy byly vystlány textilem a že kůže s chlupem použitá jako výstelka je západoevropský prvek (Cameron 2000: 59). Jak Petersen (1918: 167-168), tak Geibig (1991: 105) mluví v souvislosti s pochvou z Kvamu o výjimečně dobře zachovalém omotání provedeném úzkým textilním páskem. Následující ilustrace toto potvrzuje; můžeme na ní napočítat několik desítek omotů. Petersen (1918: 168) zmiňuje, že dřevěný korpus pochvy byl pod omoty potažen textilem a že omoty mají okraj, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku.

T5084Fragmenty meče T5084 z Kvamu. Katalog Unimus.

kvamDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 2.

T11631, Rypdal

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvojbřitého meče, těžce zrezivělého. Záštity jsou rovné. Hlavice, která se nezdá být připojena k vrchní záštitě, je zaoblena a připomíná typ Rygh 505 [Petersenův typ L]. Na jílci nejsou patrné stopy dekorace. Dřevěné obložení rukojeti je zachované a okolo dřeva spočívá těsné, dvojité omotání řemínkem. Podobně se zachovaly výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla vystlána a potažena textilem. Okolo pochvy byl rovněž hustě ovinut 8–9 mm široký pásek, zřejmě kožený. Podobné omotání, avšak z tenkého tkaného pásku, lze spatřit na kusu meče z Kvamu (T5084). Vůči pochvě je pásek omotán spíše šikmo. Celková délka meče je 96 cm.“

Komentář:
Meč z Rypdalu byl nalezen v mohyle společně s kopím, sekerou, štítovou puklicí, nožem, srpem a brousky v létě roku 1916. Podle Aksdala (2017: Tabell 3), který meč určil jako variantu IV Petersenova typ L, lze hrob datovat do let 750–850. Meče typu L původně pocházejí z území dnešní Velké Británie a v Norsku docházelo k jejich napodobování, přičemž varianta IV je má nejvíce ukazatelů poukazujících na lokální norskou produkci. Z textu jasně nevyplývá, zda meč hlavici měl (a postupem času o ni přišel), nebo zda autor pokládal za hlavici vrchní záštitu, Aksdal (2017) však meč řadí mezi meče, které hlavici nemají. Co se týče omotání, autoři se shodují, že je provedeno koženým řemínkem a že je velmi dobře zachované. Důležitým poznatkem je také fakt, že podle Petersena (1918: 166-167) byla řemínkem omotána celá délka pochvy.

T11631Fragmenty meče T11631 z Rypdalu. Katalog Unimus.

rypdalDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 1.

T14309, Trælnes

Původní zápis:

„Rukojeť a několik fragmentů čepele dvojbřitého meče typu Rygh 506, Petersenův typ D. Hlavice chybí. Rukojeť má bronzové obložení a je překrásně zdobena […]. Délka 13,5 cm, délka záštit 10,3 a 8,8 cm. K čepeli, která se zdá být damašková, jsou přirezlé pozůstatky dřevěné pochvy, která je při krajích uchycena ohnutým tenkým želeným plátem. Po celé pochvě jsou vidět známky omotání páskem.“

Komentář:
Meč z Trælnesu byl nalezen roku 1930 v mohyle, která obsahovala pozůstatky člunu, koňského postroje a sekery. Sekera umožňuje datovat hrob do 10. století (Sjøvold 1974: 11–12). Co se týče omotání, bohužel jsme nebyli schopni zjistit více podrobností k materiálu, jelikož veškeří badatelé se zaměřili pouze na rukojeť a nikoli na fragmenty čepele. Autorem výše uvedeného textu je Theodor Petersen, který jej napsal 12 let po vydání výše zmíněného článku, a proto lze jeho vyhodnocení pokládat za poměrně spolehlivé a založené na předchozích zkušenostech. Fotografie, kterou přikládáme níže, žádné dodatečné informace nepřináší.

T14309Fragmenty meče T14309 z Trælnesu. Katalog Unimus.


Závěr

Uvedli jsme čtyři mečů, u nichž je potažení úzkými pásky prokázané nebo velmi pravděpodobné. Rádi bychom na konec této práce shrnuli společné body těchto kusů a pokusili se o výklad.

  • Meče jsou vždy dvoubřité.
  • Vždy se nacházejí v kontextu bohatě vybavených mohyl.
  • Nejméně jeden kus může pocházet z Anglie, a pokud ne, je pravděpodobné, že se jedná o imitovaný kus.
  • Nejméně v jednom případě je pochva vystlána pro Skandinávii netradičním způsobem.
  • Husté kožené omotání je známo pouze z Norska, avšak může být lokální variantou předlohy omotané textilem.

O čem to svědčí?
Meče, jejichž pochvy byly hustě omotány pásky, jsou i v norském, na meče bohatém prostředí relativní vzácnost. Můžeme je nalézt zejména ve středním Norsku ve velmi nákladných hrobech. Vlastník tímto v Norsku zřejmě netradičním předmětem záměrně vysílal jasné gesto přináležitosti k vysoce postavené sociální skupině, jež měla vazby se vzdáleným zahraničím. Pochvy mohly být dovezeny společně s meči, případně mohly být lokálně kopírovány spolu s meči. O tom, že omotané pochvy měly své zastoupení ve Skandinávii, hovoří i to, že se objevuje na výšivce z Osebergu, tedy v honosné ikonografii.

osebergDetail výšivky z Osebergu, který znázorňuje omotanou pochvu.
Petersen 1918: Fig. 4.

Vizuální rekonstrukce muže ze středního Norska.
Hjardar – Vike 2011: 47.

Bibliografie

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68.

Petersen, Theodor (1918). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). Tyto meče, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Mannfall 2018 : Boj o knížete

mannfall-logo-white-01

Vršovci, nenávistný rod a zlé pokolení, vykonali ohavný zločin, o jakém předtím po věky nikdo neslyšel. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech lidí nejhorší. Ten a jeho ničemní příbuzní přišli s knížecím synem Jaromírem na lovecké místo, jež se nazývá Velíz. Jakmile se jejich ničemnost rozpálila a jejich odvahu rozjařilo vypité víno, uchopili svého pána a ukrutně ho svázali. Pak jej nahého položili naznak, připoutali ho za ruce a nohy k zemi a skákali, jak by si hráli na vojenské rozběhy, na koních přes jeho tělo.

Kosmova kronika

Přesuňme se, alespoň na chvíli, za neproniknutelné mlhy času do doby, kdy přemyslovské Čechy sestávaly jen z Prahy a okolních hradů v lesích, kdy se křesťanství svářelo s pohanstvím a kdy si pocestní nemohli být jisti téměř ničím. Na konci září se uskuteční třetí běh raně středověké bojovky Mannfall. Vítáni jsou všichni seriózní reenactoři, kteří mají čas a chuť prověřit své zkušenosti ve hře, která je v naší republice jedinečná. V této hře se přeneseme do doby prvních Přemyslovců, kteří na přelomu 10. a 11. věku sváděli nelítostné boje o moc s dalšími šlechtickými rody.

MANNFALL je koncept raně středověkých akcí, který cílí na intenzivnější poznávání historie. Každá taková akce bude unikátní, bude se odehrávat na jiné lokaci a podle jiného scénáře. Budeme se snažit o věrnější přiblížení historickým předlohám, než jak tomu dosud bylo u diváckých akcí. Prostor bude věnován i popularizaci míst, které budeme navštěvovat. Rádi bychom zapojili širší komunitu, a tak vaše postřehy, nápady a názory budou vysoce žádoucí. Myšlenka na vytvoření akcí, které by kombinovaly pochod, boj, řemesla a LARPové prvky, se v našich hlavách rodila už několik let. První nástin se však objevil v říjnu 2016, kdy jsme natočili tento trailer:

ZÁKLADNÍ INFO O HŘE

Třetí běh započne ve čtvrtek 27.9.2018 na hradě Točníku – svá auta můžete zaparkovat v těsné blízkosti hradu, případně můžete dorazit autobusem. Od hráčů, kterých bude zhruba do dvaceti, se očekává příjezd ve večerních hodinách, abychom mohli započít brífinkem. Svůj příjezd můžete ohlásit na telefonní číslo +420792200638.

Po úvodním brífinku ohlásíme začátek hry. Můžeme prozradit tolik, že z hradu Točníka se během pátečního dopoledne vydáme do přilehlých lesů a budeme jednu noc přespávat v přírodě. Očekávaný počet nachozených kilometrů je zhruba 20. Během sobotního odpoledne se pak vrátíme zpět na hrad, kde hru zakončíme hostinou a společenským programem. Akce bude ukončena během nedělního dopoledne 30.9., ale pro zájemce můžeme uspořádat prohlídku nejbližšího okolí.

Hrad Točník – výchozí a závěrečný bod hry Mannfall. Zdroj: http://rlax.cz.

CO S SEBOU?

Hra je bezplatná a první řadě si vezměte vše, co potřebujete ke své duševní i fyzické pohodě. Vhodnými zavazadly budou dvě deky, kopí, střelné a vrhací zbraně, dobře sloužící boty a ponožky, helma, lehké štíty a zbroje, čutora s vodou, dvoudenní zásoby potravin, potřeby na rozdělání ohně, řemínky či motouzy a podobně. Velký důraz bude kladen na dobové osvětlení. Voda bude k dispozici pouze ve formě potoků a studánek. S sebou si také můžeme vzít své zvířecí kamarády, kteří skvěle dokreslí atmosféru – velmi vítaní budou koně, psi a dravci.

Pro hráče jsme sepsali následující dokumenty, které se týkají historického spaní a zavazadel:


Můžeme ještě dodat inspiraci ke skladbě kostýmu:

 

ZÁVAZNÁ REGISTRACE
Své registrace, prosím, zasílejte na bojovkamannfall@gmail.com nebo na náš Facebook. Registrací nám slibujete svou účast a budeme s Vámi počítat při dělení jídla a stříbra. Veškeré náklady jdou z naší kapsy a od Vás potřebujeme jen jedinou věc – Vaši účast. Na rozdíl od předchozích běhů zde budeme mít dvě frakce, které spolu budou interagovat.

MFkingos

Kníže Jaromír a jeho družina

Kníže Jaromír – obsazeno (1/1)
Kníže Jaromír, syn Boleslava II, v českých dějiných zaujímá pozici smůlou oplývajícího panovníka. V našem příběhu však vystupuje jako mladý, energický, v rozpuku svého života. Jako správný velitel dává jasné a přímé rozkazy, své věrné zahrnuje stříbrem a zrádce nemilosrdce trestá. Je křtěný, nicméně v nové víře se ještě příliš nevyzná, a tak v nejistých momentech žádá o pomoc církevní otce. Libuje si v hodokvasu, zbraních a lovu. Vůči Vršovcům zdá vystupovat přátelsky, čímž oplácí politickou pomoc z minulých let.

Knížecí družina / posádka hradu – probíhá nábor (8/8)
Knížete na loveckém hrádku obklopují muži, kteří však mají zodpovědnost za chod hradu. Tato posádka je loajální a málo úplatná, vesměs pokřtěná.

Lovčí Hovora – obsazeno (1/1)
Hrádek je také domovem mistra lovce Hovory. Rád si přihne. Je naprosto věrný svému pánovi, za kterým by šel až na kraj světa.

MFzaporak_01

Kochan a družina Vršovců

Kochan – obsazeno (1/1)
Vůdcem rodu Vršovců, kteří se snaží dostat do Jaromírovi přízně, je ambiciózní Kochan. Svému knížeti, kterému hlídá meč a dolévá jeho pohár, jakož i lidem, kterým velí, je velkou oporou. Přesto je dosud pohan a výzvy, aby přijal křest, úspěšně ignoruje. Kolují drby, že by chtěl Jaromíra oslabit, aby sám mohl převzít trůn, ale tyto zvěsti se prozatím nepotvrdily.

Družina Vršovců – probíhá nábor (8/8)
Kochana doprovází ostřílená skupina bijců, kteří jej poslechnou na slovo. Stejně jako jejich velitel, tak i oni jsou dosud pohani.

ZÁVĚREČNÉ INFORMACE

V prostředí raně středověkých akcí je Mannfall, nakolik je mi známo, jedinečný. Má sloužit k zábavě, teambuildingu a prohloubení znalostí. Boj je v této první zaváděcí akci sekundární, a proto bude veden co možná nejbezpečněji. Prosíme o ohleduplnost a shovívavost nad fotografy. Velmi nás potěší, když ke hře budete přistupovat jako k výzvě a budete akceptovat nebo sami tvořit atmosféru, když si akci užijete a budete o ní poté mluvit. V případě dotazů, nejasností a doporučení se ptejte na bojovkamannfall@gmail.com.

Za Mannfall
Tomáš Vlasatý

Lotyšská sekera ze soukromé sbírky

Již podruhé v roce 2018 jsem měl možnost zdokumentovat raně středověký artefakt. Tentokrát mi majitel sbírky několika předmětů, který si přeje zůstat v anonymitě, zapůjčil železnou sekeru. V následujícím článku bych Vás rád s touto sekerkou seznámil, poukázal na některé detaily a dotkl se rovněž problému nelegálních výkopů a černého trhu.

IMG_2865

Popis artefaktu
Do rukou se nám dostává hlava sekery, kterou lze přiřadit ke Kotowiczovu typu IIB.5.2 (Kotowicz 2018: 79-80), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady. Jde i velmi oblíbený typ sekery ve velké části střední a východní Evropy v období 10.-13. století. Dle slov sběratele byl artefakt nalezen v Lotyšsku, čemuž nasvědčuje výběžek na spodní straně brady. Na základě znalosti původu a analogií lze tento tvar sekery datovat do 11. století (Atgāzis 1997: 5. att).

Artefakt je ve velmi dobrém stavu a je zakonzervován ochranným lakem. Povrch předmětu je zvrásněný vyrezlými důlky. Obzvláště oblast břitu a násadového otvoru vykazuje známky rzi. Defekt se projevuje na trnech, jejichž špice jsou z jedné strany odlomené, na břitu nejméně jedním zářezem a na výběžku na bradě, který původně mohl být vyvinutější. Téměř po celém násadovém otvoru se dodnes nacházejí stopy dřeva či jeho otisky, které zasahují až na trny a na některých částech fragmenty dřeva vyčuhují z otvoru. Dřevo má dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Zdá se, že předmět byl vyroben z ingotu, který byl v zadní části rozseknut a s pomocí pravidelného kulatého přípravku byl vymodelován násadový otvor, který byl překryt a svařen – překrytí je slabě viditelné díky vyrezlým vrstvám; méně pravděpodobně byl otvor zatepla proražen. Na břit byl zřejmě použit plát oceli, jehož použití je patrné díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli. Krček je na obou stranách zboku dekorován sériemi tří subtilních vertikálních drážek umístěných do nejužšího bodu krčku. Dekoraci toho typu můžeme najít i na jiných sekerách z lotyšského souboru (např. Atgāzis 1998: 60. att).

Hlava sekery v současné chvíli váží 440 g. Délka činí 154,4 mm, šířka břitu je 106,4 mm, délka břitu 112 mm. Délka od horního rohu břitu k výčnělku na bradě činí 106,3 mm. Vzdálenost spodního hrotu břitu k výčnělku je 22,9 mm. Minimální výška krčku je 11,3 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 36,6 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí rovných 40 mm. Výška násadového otvoru bez trnů je 20,5 mm, s trny 38,9 mm. Velikost kruhového násadového otvoru je zhruba 26,5 × 26,5 mm; zachovaná vrstva dřeva je zhruba 1 mm tlustá. Trny se zužují až na tloušťku 2 mm. Šířka navařeného břitu je zhruba 22,5 mm, maximální tloušťka 9 mm, která se plynule snižuje na 1 mm.

IMG_2844IMG_2833IMG_2835IMG_2843IMG_2841IMG_2845IMG_2846IMG_2872

Držet předmět tohoto druhu je vždy fascinující a hluboký zážitek, při kterém uvědomělý člověk cítí sebepřesah, přehodnocuje své názory na velikost a funkci a nutně si pokládá otázku, jak, kdy a kde mohl být vyroben. Kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná, přesto se setkáváme s detektoráři, kteří historické artefakty rozprodávají za směšné sumy. Cena sekery, kterou jsme výše popsali, se na černém trhu pohybuje kolem 3000-4000 Kč, což je vzhledem ke stáří a stupni zachování absurdní částka, nemluvě o tom, že kopie, která by se byť jen přibližovala materiálovému složení, by stála přinejmenším dvojnásobek. Předmět takového druhu by měl být vystaven v muzeu. Při nejlepší snaze pochopit sběratele, kteří často nevěří státnímu aparátu, jeho institucím a chtějí předměty “zachránit”, je nákup historických předmětů podporováním černého trhu a uzurpací minulosti. Pokud již máme potřebu předmět koupit, je vždy lepší jej zpřístupnit diskrétnímu odborníkovi, který jej zdokumentuje, což je výhodné pro obě strany.

Literatura

Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.