Vlněné vesty z Haithabu

V průběhu své kariéry reenactora doby vikinské se pravidelně setkávám s otázkou, jak efektivně čelit zimě v chladnějších ročních obdobích. Reenactoři se obvykle uchýlí k plášťům či kabátům, zatímco jakékoli diskuze o vestách jsou většinou již v zárodku ukončeny jako nepodložené. Proto bych na tyto diskuze rád zareagoval následujícím příspěvkem, který se snaží zmapovat problematiku skandinávských vest doby vikinské.


Analýza

V Haithabu bylo nalezeno na dvě desítky potenciálních fragmentů, avšak pouze u osmi z nich se v současné době předpokládá (Hägg 2015: 57, Taf. 12), že mohly pocházet z vlněných vest (Hägg 1984a: 64–68, 183–185; Hägg 1984b: 177; Hägg 2002: 190–191; Hägg 2015: 57). Zde je jejich výčet:

Fragment H 5 (Hägg 1984a: Abb. 86:3, Tab. 12)
Zřejmě ramenní část vesty vyrobená z přírodně hnědé vlny v hrubém čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 24 cm, šířka 11,5–17,5 cm, tloušťka 0,6–0,7 cm. Na okraji je stále vidět slabé vykrojení a pozůstatky švů (Hägg 1984a: 64). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 22,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 (Hägg 1984a: Abb. 42–43, Tab. 12)
Velký kus ze spodního dílu vesty z přírodní hnědé vlny v poměrně jemném čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 15–18 cm, šířka 31–41 cm, tloušťka 0,4 cm. Díl tvarovaný tak, aby kopíroval bedra – je klenutá a směrem dolů se rozšiřuje. Evidentně dosahoval pouze boků. Svrchu je odtržený, na bočních stranách jsou známky švů a na spodní straně se nachází lem, který je dvakrát přehnutý a přišitý. Stehy jsou místy stále viditelné, na některých místech se odtrhly, zřejmě obnošením (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 42 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 z Haithabu. Spodní část zadního dílu vesty.
Hägg 1984a: Abb 42.

Fragment H 13 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem. Tloušťka látky je 0,3 cm. Barveno ořechem. Na jedné straně je látka odtržena, zatímco na druhé straně je klenutá, zřejmě se jedná o tu část oděvu, která sloužila k otevření. Na třetí straně nalezneme řadu děr po stezích, které se nacházejí v rozestupu 0,4–0,6 cm a v některých se zachovaly špatně zachovaná vlákna (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: 865–885 (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 30 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka látky je 0,3 cm. Dvě strany tohoto fragmentu jsou klenuté, přičemž jedna má stále viditelné známky stříhání. Žádné známky obnošení. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 5:2. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragmenty H 53A–B (Hägg 1984a: Abb. 44, 94:1, Tab. 18)
Dva kusy přední části vesty z hrubého lomeného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: celková výška cca 40 cm, šířka 15–28 cm, tloušťka 0,4 cm. Oba kusy byly původně spojeny švem, z něhož jsou zejména u fragmentu H 53B patrné pouze rozpadlé nitě. Fragmenty tvořily dvoudílný přední levý kus vesty, který sahal od ramene po pás. Okraje jsou narušené, ale původní střih je z nich stále patrný a na jednom místě fragmentu H 53A je zřejmé, že okraj byl původně zahnutý. Odsazení fragmentu vytvářelo otvor pro levou ruku (Hägg 1984a: 65–66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191).


Fragmenty H 53A–B z Haithabu. Levý díl přední části vesty.
Hägg 1984a: Abb. 44.

Fragment H 63 (Hägg 1984a: Abb. 86:2, Tab. 18) (určení nejisté)
Třístranný fragment z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranný vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka 0,6 cm. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru a souvisí s fragmentem H 5 (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 81 (určení nejisté)
Široký pás textilie z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: 24 × 8 cm, tloušťka 0,6 cm. Fragment je mírně klenutý a má ostře střižené hrany. Nese slabé známky sekundárního použití (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 8:3. Hustota: 22 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 85 (Hägg 1984a: Abb. 86:1, Tab. 12) (určení nejisté)
Barvený pás textilie z poměrně jemného čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: 30 × 9 cm, tloušťka 0,5 cm. Tři strany jsou střižené, jedna přehnutá a přišitá (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 41 vláken / 2 cm2 (Hägg 1984a: 237, Tab. 12). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).


Syntéza

Materiál

Textilní korpus z Haithabu sestává zhruba z dvaceti fragmentů kepru (2/2, 2/1 a lomeného) a čtyř fragmentů plátna, které prošly valchovanou či zdrsněnou úpravou a lze je označit za loden (Hägg 1984a: 67). Osm fragmentů, u kterých je pravděpodobné, že byly součástmi vest, je vyrobeno ze čtyřvazného či lomeného kepru. Použitý kepr má neobvykle silné útkové nitě, které se skládají z kombinace jemnějších vláken a hrubších vláken, která jsou jednostranně či oboustranně zplstnatěna, a díky tomu dosahuje izolačních schopností (Hägg 2015: 57). Počet útkových nití je dvakrát či třikrát menší, než počet osnovních nití. Hustota činí 22–42 vláken / 2 cm2. Textilie je tlustá 0,3–0,7 cm, průměrně 0,5 cm. Takováto látka je vhodná pro oděvy o menším množství dílů, protože látka o této tloušťce se není schopna dobře řasit (Hägg 1984a: 184). Ve dvou případech jsou fragmenty barvené.

Střih

Předpokládá se, že vesta sestávala nejméně ze tří dílů – zadního dílu a dvou předních bočních dílů, které mohly být sešité ze dvou kusů. Oděv byl natěsno vypasován na tělo a dosahoval takřka po boky. Okraje oděvu byly klenuté a opatřeny lemem. U dochovaných kusů se nezdá, že by byly použity rukávy, neboť po nich nezbyly žádné fragmenty ani švy a otvory pro paže jsou velmi velké. Pokud toto přijmeme, otvory pro paže jsou dostatečně veliké na to, aby neomezovaly v žádném pohybu. Velikosti dochovaných fragmentů svědčí o vypasování na mužské tělo (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57).

Analogie

Vesty neznáme z žádného jiného raně středověkého naleziště. Pokud se však podíváme na soudobou ikonografii či do písemných pramenů, můžeme nalézt jisté podobnosti. Z ikonografie můžeme zmínit oseberskou tapisérii, vytvořenou na počátku 9. století v Norsku, která mimo jiné znázorňuje dvě postavy v oděvech dosahujících boků či stehen, a také obrazový kámen z gotlandského Lärbro, který vyobrazuje muže s krátkým oděvem, který však může být zastrčený do kalhot.

Ačkoli staroseverská literatura nezmiňuje vesty, uvádí pončovité plášťům podobné oděvy vyrobené z lodenu či zatkávané vlny (loð-ólpa, loð-kápa), které mohly mít kapuce a rukávy a sehrály podobnou funkci jako vesty (Falk 1919: 186–189; Baetke 2006: 390; Sauckel 2014: 13, 19, 152). V anglosaské literatuře nalezneme tytéž oděvy vyrobené z kožešin, lodenu či zatkávané vlny (rocc, crusene, heden, sciccels, loðaOwen-Crocker 2004: 77, 107). Nejzajímavější analogií je však zmínka o kožešinové vestě (thorax), kterou zaznamenal Einhard, kronikář Karla Velikého, v souvislosti o svém panovníkovi:

V zimě si chránil hruď a ramena vestou z vydří nebo hranostají kožešiny. Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra.“ (Život Karla Velikého 23)


Ikonografie vyobrazující krátké oděvy. 
Hägg 1984b
: Abb. 5.2; 
Hägg 2015: Abb. 21. 

Funkce

Archeoložka Inga Hägg z povahy samotného archeologického materiálu usuzuje, že vesty byly nošeny v chladném, vlhkém a větrném počasí (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57). Vesty chápe primárně jako pracovní venkovní oblečení (Hägg 2015: 57). Můžeme však předpokládat, že užití nalezly také v domech u náchylnějších členů domácností. Ze své povahy musely být kombinovány s dalšími typy oděvů – zejména tunikami a plášti.


Rekonstrukce

Doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dvě uvěřitelné rekonstrukce vest z Haithabu. První provedl Dominik Schörkl (skupina Mannschaft der Ormrinn Brands) – výsledná vesta je vyrobena z valchovaného vlněného plátna, které je 0,6 cm tlusté. Druhý zdařilý pokus vyrobila dílna Luta’s Linen Chest z 0,3 cm tlustého kepru, který obarvila ořechem.

Dominik Schörkl a jeho verze vesty z Haithabu. 
Zdroj: Mannschaft der Ormrinn Brands.

Barvená vesta vyrobená dílnou Luta’s Linen Chest.
Zdroj: Luta’s Linen Chest


Bibliografie

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Baetke 2006 = Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Falk 1919 = Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, mit besonderer Berücksichtigung der Terminologie. Videnskapsselskapets Skrifter, II. Hist.-filos. kl. 1918, 3, Kristiania.

Hägg 1984a = Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.

Hägg 1984b = Hägg, Inga (1984). Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Aspekte und Interpretation. In: Offa, Bd. 41, 177–188

Hägg 2002 = Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181–218.

Hägg 2015 = Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Sauckel, Anita (2014). Die literarische Funktion von Kleidung in den Íslendingasögur und Íslendingaþættir, Berlin.

Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 9. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 4: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 6: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 7: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 8: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 9: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 10: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 11: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 12: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 13: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Organické přezky a nákončí

Úvod

Reenactoři, kteří se snaží o rekonstrukci raného středověku, jsou často konfrontováni s faktem, že i v těch nejbohatších lokalitách ve zhruba polovině všech hrobů nemáme náznaky opaskových komponentů. Absence jakéhokoli opasku se týká jak bohatě vybavených, tak méně nákladných hrobů po celé Evropě. Je samozřejmě možné, že opasky nebyly ukládány do hrobů. Tento problém však může mít i jiná řešení.

Jak ukázal reenactor János Mesteller, od opasků raného středověku se očekávalo, že budou plnit spínací a závěsnou funkci, že umožní pohodlné a rychlé zavěšení předmětů na řemíncích skrze očka, náhodně vytvořená v opasku (Mesteller 2018). V době neexistence kapes je toto řešení logické. Opasek splňující tyto základní funkce nemusí být opatřen přezkou, jak ukazují sporé raně středověké nálezy i středověká ikonografie v případě bohatých, a tak je možné absenci opasků dílem přičítat zubu času, který opasky bez nákončí nemilosrdně pohltil.

S tímto názorem se naprosto ztotožňujeme, věříme však, že jistá část z těchto opasků mohla být opatřena komponenty – přezkami a nákončími vytvořenými z kosti, parohu a mrožoviny. Následující seznam mapuje nejméně 23 přezek a nejméně 17 nákončí datovaných do období 8.-12. století. Nejméně tři komponenty byly nalezeny v hrobech, což názorně ilustruje předpoklad, který jsme právě vznesli. Ve dvou případech bylo kostěné nákončí uloženo do hrobu s dalšími opaskovými komponenty vyrobenými z kovu, a tak lze předpokládat, že se organická nákončí vyskytovala i v některých hrobech, ve kterých nyní máme pouze přezky. V níže přiloženém článku se současně snažíme ilustrovat, že se tyto materiály, které se na první pohled nezdají jako ideální pro výrobu opasků, pro zhotovování opaskových komponentů využívaly velkou část evropské historie. V tomto článku se omezíme se pouze na přezky a nákončí, neboť jiné komponenty nelze potvrdit jinak než analogicky z období pozdního středověku / raného novověku (Musée de Cluny 2019).


Samostatné přezky

Přezky vyrobené z kosti, parohu, mrožoviny a slonoviny mají v evropské minulosti tradici od začátku římské doby po raný novověk (MacGregor 1985: 103-105; Gothic ivories 2019). Z období, kterým se zde zabýváme, pocházejí dva typy přezek – jednokusové (s integrálním jazýčkem či bez něj) a vícekusové s otočným jazýčkem a přezkovou destičkou. Přinejmenším v druhém případě organické varianty kopírovaly kovové varianty. Materiálem pro výrobu se stávala kost, paroh a mrožovina. Slonovina se užívala pro přezky s náboženskou tématikou (Werner 1977; Gothic ivories 2019). Přezky jsou běžně zdobené. Jako přezky mohly posloužit také jakékoli kruhové kostěné nebo parohové předměty s navrtaným vnitřkem, avšak nejsme schopni tuto funkci prokázat.

  • Nálezy z fríských terpů, Nizozemsko
    Na fríských terpech bylo nalezeno nejméně deset kostěných přezek či jejich fragmentů (Roes 1963: 77-79, Pl. LIX:4-10). Více než polovina z nich budí zdání, že se jedná o nehotové nebo nepovedené výrobky. Přezky jsou datovány do karolinského období (Roes 1963: 79; MacGregor 1985: 105). Některé z nich si nyní popíšeme.První přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:4), pocházející z Dongjum, je dlouhá 52 mm. Byla zhotovena pro tenký opasek který byl připevněn třemi nýtky. Přezka je jednodílná. Její jazýček, nyní chybějící, se otáčel na osičce, po níž zbyl zářez. Oválná obroučka je zdobena drobným výstupkem. Přezková destička je dekorována kružidlem a dvěma linkami vyplněnými příčnými čarami.Druhá přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:5) se předchozí podobá, obroučka je však obdélníkového tvaru. Do otvoru pro opasek vybíhají dva výčnělky, které měly držet osičku a chránit jazýček. Ten chybí, ale na protější straně obroučky pro něj byl vytvořen trojúhelníkový zářez. Přezka nikdy nebyla dokončena, chybí otvory pro nýty a také osička s jazýčkem.Třetí přezka je jinačího tvaru (Roes 1963: 77, Pl. LIX:6). Skládá se z úzkého obdélníkového kusu, který je mírně prohnutý, takže lépe kopíruje pas. Přezka má dva otvory pro nýty. Otvor pro opasek je poměrně velký a kruhový. Vedle něj se nachází menší otvor, přičemž přepážka sloužila jako osička pro jazýček, který chybí. Jedná se o velmi praktický a funkční kus.Čtvrtý kus (Roes 1963: 78, Pl. LIX:7) je fragmentem elegantní přezky, z níž se zachoval kus obroučky. Ta je na okraji zdobena sériemi linek. Je opatřena trojúhelníkovým zářezem pro jazýček.Pátá přezka (Roes 1963: 77-78, Pl. LIX:8) je názornou ukázkou práce řemeslníka. Ten si připravil vhodný kus materiálu, vyřízl jej do správného tvaru, ořezal hrany budoucí obroučce a navrtal dva otvory nad sebou, které by – pokud by je propiloval – daly vzniknout otvoru obroučky. Před spojením otvorů, snad aby mohl předmět lépe uchytit bez obav o jeho poškození, řemeslník začal řezat klínovitý zářez pro opasek, když v tom přední strana praskla a řemeslník přezku vyhodil.Šestá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:9) je považována za dílo amatéra, který dílo začal zdobit dříve, než jej kompletně vymodeloval, a protože vzhled nebyl uspokojivý, přezka byla zahozena.Sedmá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:10) je široká 40 mm a tlustá 9 mm. Kvůli své masivnosti byla upevněna na úzký řemen. Přezka nikdy neměla jazýček, a řemen tak musel být po průchodu otvorem otočen a obmotán kolem zbytku opasku.

Kostěné přezky z fríských terpů. Roes 1963: Pl. LIX:4-10.

  • Ferwerd, Nizozemsko
    V leidenském muzeu je uložena obdélníková kostěná přezka z terpu Ferwerd (Roes 1963: 78, Fig. 27). Z jedné z kratších stran vybíhá ostrý trn sloužící k fixaci opasku. Přezky tohoto druhu jsou známy také ze středověku z více částí Evropy (Roes 1963: 78; MacGregor 1985: 105). Datace tohoto předmětu může být podobná, jako v případě předchozích fríských přezek.


Kostěné přezka z fríského terpu Ferwerd.
Roes 1963: 78, Fig. 27.

  • Alnwick Castle Museum, Velká Británie
    Ve sbírce vévody z Northumberlandu, která je uložena v muzeu Alnwick Castle Museum, se nacházejí dvě kostěné přezky bez provenience (Bruce 1880: 76, Cat. no. 300; MacGregor 1980: 178, Fig. 61a; MacGregor 1985: 105, Fig. 60e; Brown 1915: 293, Pl. LII:4). Zřejmě pocházejí z Anglie (MacGregor 1980: 178), stylisticky lze zařadit do námi vymezeného období. Obě jsou zdobeny kruhy vytvořenými kružidly. Jedno z nich má lichoběžníkovou obroučku s otvorem tvaru písmene T. Z boku se nachází otvor pro osičku, na který byl instalován jazýček. Na zadní straně je přezka snížena zářezem, avšak nenacházíme žádné otvory pro nýty. Přesný vzhled druhé přezky není znám, neboť se nenachází v literatuře.


Přezka ze sbírky muzea Alnwick Castle Museum.
Shora: MacGregor 1980: Fig. 61a; MacGregor 1985: Fig. 60e; Brown 1915: Pl. LII:4.

  • B.M. 1880,0802.167, Goodmanham, Velká Británie
    Patrně nejznámější přezku představuje kostěný nález z lokality Goodmanham v Yorkshiru (MacGregor 1980: 178, Fig. 61d; MacGregor 1985: 105, Fig. 60h; British Museum 2019b), který byl roku 1880 předán sirem Augustem Wollastonem Franksem do Britského muzea, kde se přezka nachází dosud pod inventárním číslem 1880,0802.167. Měří 80 × 29 mm (British Museum 2019b). Soudě podle ornamentu ve stylu Borre je možné ho datovat do 10. století. Jazýček ze slitiny mědi se stále nachází na osičce, která je vyryta přímo do kosti. Ze slitiny mědi jsou také 4 nýtky, které lemují obroučku. Na špici obroučky se nyní nachází jamka, která dříve mohla být rovněž vyplněna nýtkem. Uchycení k opasku je problematické. Z nákresů se zdá, že se mezi ornamentem nachází dva otvory, avšak na fotografii nejsou patrné (British Museum 2019b). Pokud by to tak bylo, druhá linie otvorů by se musela nacházet v poškozené části; k této variantě se zřejmě přiklání MacGregor (1985: 105). Alternativou je, že by kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, který se zdá být na samém konci přezkové destičky.

Přezka z lokality Goodmanham, B.M. 1880,0802.167.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61d; MacGregor 1985: Fig. 60h.

  • York, Velká Británie
    Další zajímavá přezka byla nalezena při vykopávkách na ulici Clifford Street v Yorku (MacGregor 1980: 179, Fig. 61f; MacGregor 1985: 105, Fig. 60i; Waterman 1959: 91, Fig. 19:6). Je vyřezána z jednoho kusu kosti a opatřena jazýčkem a osičkou ze stejného materiálu. Osička je vložena do otvoru, který je navrtán zboku. Na obroučce si u hrotu jazýčku můžeme povšimnout nepatrného zářezu, o který se měl jazýček opírat. Přezka je zdobena dvojitou cikcakovou mřížkou a propleteným uzlem, na základě kterého je možné přezku datovat do 10.-11. století. Zajímavý je systém uchycení – přezková destička přechází ve výčnělek, na jehož spodní straně se nachází háček, který byl zřejmě zaháknut do materiálu opasku.

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1985: Fig. 60i; Waterman 1959: Fig. 19:6.

  • Y.M. 1948.617, York, Velká Británie
    V téže lokalitě, při vykopávkách ulice Clifford Street v Yorku roku 1948, byla nalezena ještě jedna neméně důležitá přezka (MacGregor 1980: 179, Fig. 61e; MacGregor 1985: 105; Waterman 1959: 91, Fig. 19:7). Přezka je opět vyrobena z jednoho kusu a její rozměry jsou 4,8 × 2,7 × 0,7 cm. Hned vedle oválného otvoru se nachází menší otvor, přepážka tvořila osičku jazýčku, který chybí a jehož špice spočívala v trojúhelníkovém zářezu na obroučce. Přezka je příčně zdobena linkami. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky, zřejmě vyrobenými ze slitiny mědi (Waterman 1959: 91). Přezka je kuriózní tím, že je barvena jednolitou tmavě zelenou barvou o měděném základu. Ve středověku se této barvy u kostí dosahovalo pomocí roztoku octa, vitriolu a měděnky, anebo ponecháním v lázni z kozího mléka a měděnky v měděné nádobě uložené kvůli teplotě na několik dní do koňského hnoje (MacGregor 1985: 70).

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61eWaterman 1959: Fig. 19:7.

  • Y.M. sf.9797, York, Velká Británie
    V lokalitě Coppergate 16-22 v Yorku byl nalezen fragment přezky datovaný do 10. století (MacGregor 1999: 1942, no. 6799). Rozměr činí 24,6 × 13,5 × 6,4 mm (MacGregor 1999: 2012, no. 6799). Leštěný fragment pozůstává z kusu obroučky, na kterém můžeme vidět trojúhelníkový zářez, ve kterém spočívala špice jazýčku. Zbytek je dekorován nejspíše zvěrným ornamentem. Současné uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Přezka z Yorku, Y.M. sf.9797
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6799. 

  • Muzeum ve Winchesteru, Velká Británie
    Archeolog Adam Parsons nás upozornil na zajímavé fragment kostěné přezky, který je uložený v Winchester City Museum. V podstatě jde o přezkovou destičku, z níž vybíhá obdélník sloužící jako osička, k níž je připevněn kovový jazýček. Destička je bohatě dekorována zvěrným a florálním ornamentem a byla na opasek přinýtována čtyřmi nýty, po nichž zbyly otvory. Detailní záběry, které nám poskytl reenactor Matt Bunker, ukazují, že z obdélníku vybíhala rovněž nyní ulomená obroučka – celý komponent tak byl vytvořen z jednoho kusu.


Fragment přezky, muzeum ve Winchesteru.
Fotky pořídil Matt Bunker.

  • NM 04E1030:1307:1, Golden Lane, Irsko
    Velmi důležitým nálezem je kostěná přezka nalezená v ženském hrobě č. CXXIX na Golden Lane v Dublinu roku 2005 (Harrison – Ó Floinn 2014: 543, III. 332: 1307:1). Jedná se o jediný nález z tohoto hrobu, a jediný nám známý hrob obsahující přezku. Rozměry činí 61 × 22 mm. Konstrukce je jednodílná. Jazýček chybí a původně byl připevněn na integrální osičku. Přezka má známky nošení. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn jedním železným nýtem. Přezka je zdobena linkami a kruhy vytvořenými kružidlem.


Přezka z Golden Lane, NM 04E1030:1307:1.
Harrison – Ó Floinn 2014: III. 332: 1307:1

  • NM E190:6273, Dublin, Irsko
    Při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu byla nalezena parohová přezka tvaru obdélníku či lichoběžníku. Nakolik je nám známo, tato přezka nebyla publikována, kromě občasných zmínek (Harrison – Ó Floinn 2014: 162). Je zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do linek a skupinek po třech. Jazýček je tvořen masivním parohovým kusem, který je připevněný na osičku. Uprostřed přezkové destičky se nachází jeden otvor pro uchycení pásku. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E190:6273.

Přezka z Dublinu, NM E190:6273.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E171, Dublin, Irsko
    Na téže lokalitě, na ulici Fishamble Street v Dublinu, byla nalezena ještě jedna kostěná přezka. Stejně jako předchozím případě nejsou známy žádné konkrétní detaily, a tak můžeme usuzovat pouze na základě fotek. Z těch je patrné to, že otvor v obroučce je poměrně úzký. Přezka má zachovaný kovový jazýček, který je prohnutý a zřejmě připevněný k osičce, která je integrální součástí kostěného kusu. Obroučka je dekorována rytbou. Přezková destička je tvořena třemi masivními výběžky tvaru písmene E. Systém uchycení nám není znám. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E171.

Přezka z Dublinu, NM E171.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:11175, Dublin, Irsko
    Při dublinských vykopávkách v ulici Fishamble Street byl objeven ještě jeden parohový předmět interpretovaný jako přezka. Jedná se o poškozený výrobek. Je zdobený pletencovými ornamenty. Jedna strana má záměrně naznačené otvory pro nýty, zatímco druhá je odlomená právě za integrální osičkou, která oddělovala otvor od obroučky. Jazýček, který se otáčel směrem do otvoru, chybí. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:11175.

Přezka z Dublinu, NM E172:11175.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • B.M. 1831,1101.145, Lewis, Velká Británie
    Na počátku 19. století byl na ostrově Lewis ve Vnějších Hebridech nalezen jedinečný set šachových figurek z mrožoviny. V tomto setu byla nalezena také masivní mrožovinová přezka (MacGregor 1980: 178, Fig. 61c; MacGregor 1985: 105, Fig. 60g; British Museum 2019c). Rozměry této přezky jsou 63,41 × 29,3 × 10 mm (British Museum 2019c). Přezka se datuje, stejně jako zbytek setu, do období let 1150-1175. Jazýček je vyroben ze stejného materiálu a je připevněn na osičce z drátu ze slitiny mědi. Opasek byl připevněn na spodní stranu čtyřmi nýtky ze slitiny mědi. Vrchní strana je bohatě dekorována rytými florálními motivy, které jsou obklopeny mřížkami. V současné době je přezka uložena v Britském muzeu pod inventárním číslem 1831,1101.145.

Přezka z Lewis, B.M. 1831,1101.145.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61c; MacGregor 1985: Fig. 60g; British Museum 2019c.

  • Uherský Brod, Česká republika
    Do vymezené datace může zapadat i kostěná přezka z moravského Uherského Brodu (Hrubý 1957: 162-164, Obr. 11:7). Tento sídlištní nález je datován do 12.-13. století a českých zemích má analogie ve 13. a 14. století. Je komplikovaně sestavená ze sedmi kusů, které jsou snýtovány železnými nýty. Celková délka činí 100 mm, délka destičky je zhruba 75 mm. Jazýček je připevněný na osičce, která není integrální součástí. Boky tvoří zvýšený rámeček. Přední strana je zdobena kružidlem a rovněž prořezáváním. Způsob uchycení není znám, neboť část přezky je ulomen.


Kostěná přezka z Uherského Brodu.
Hrubý 1957: Obr. 11:7.


Samostatná nákončí

MacGregor (MacGregor 1980: 179; 1985: 105) se domníval, že opasková nákončí zhotovená z kosti či parohu s největší pravděpodobností patřily k opaskům opatřeným přezkami ze stejného materiálu. Toto by dokládaly pozdější středověké a raně novověké slonovinové sety (např. Gothic ivories 2019Musée de Cluny 2019). Nejméně ve dvou případech však nákončí byla uložena společně s kovovými opaskovými komponenty. Nákončí jsou vyrobena z kosti, parohů a mrožoviny. Tvary a jejich způsob uchycení variuje, zpravidla však kopírují kovové varianty. Všechna nákončí jsou zdobená.

  • J.W.M. 67.1884, Leicester, Velká Británie
    Zřejmě nejznámější nákončí pochází z Leicesteru. Bylo objeveno roku 1864 při výkopu ulice Highcross Street v hloubce sedmi stop (Page et al. 1907: 228, Pl. 2: Fig. 2), zřejmě v místě popisném 25 (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Je vyrobeno z kosti (MacGregor 1980: 179; 1985: 105; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Jeho rozměr činí 56 × 30 mm (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Nákončí je jazykovitě tvarované a konvexního průřezu. Povrch je hladce vyleštěný a rytý symetrickými zvířecími hlavami a akantovými listy, které jsou umístěné do prostoru mezi linkou lemující okraj nákončí. Tento typ dekorace se připisuje anglosaskému umění s karolinskými vlivy (Brøndsted 1924: 159-160). Pravý horní roh je poškozený, nákončí je zhruba z 90% kompletní. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. Datace variuje mezi 9. stoletím (Brøndsted 1924: 159) a přelomem 10. a 11. století (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Nyní je nákončí uloženo v muzeu Jewry Wall Museum v Leicesteru pod inventárním číslem 67.1884.

Nákončí z Leicesteru, J.W.M. 67.1884.
Zleva: Page et al. 1907: Pl. 2: Fig. 2; MacGregor 1980: Fig. 61g; MacGregor 1985: Fig. 60m; Thomas 2000: Fig. 3. 24c.

  • M.O.L 3993, Londýn, Velká Británie
    Druhým nejznámějším nákončím je kus, který byl zřejmě nalezen v Londýně (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Nálezové okolnosti bohužel nejsou vůbec známy, avšak v literatuře se poprvé objevuje roku 1908 (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91, Pl. LII:14). Nejnovější literatura uvádí rozměry nákončí 51,8 × 25.9 mm (Thomas 2000: Cat. no. 1132), ačkoli starší uváděla velikost 54 × 25 mm (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Jako materiál se uvádí kost / slonovina (Thomas 2000: Cat. no. 1132) či mrožovina (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. Dekorace, sestávající ze zvířat a ptáků, kteří si čelí, se zdá být symetrická. Na zadní straně se nacházejí ryté značky včetně znaku × v obdélníku (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází čtyři otvory pro nýty. Nákončí je možné datovat do stejné doby, jako nákončí z Leicesteru (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). V době existence muzea Guildhall Museum bylo nákončí uloženo tam, po jeho transformaci je nákončí uloženo v Museum of London. Kontaktovali jsme jeho kurátorku Hazel Forsyth, která nám sdělila, že současné inventární číslo je 3993 a že bohužel nejsou známy okolnosti nálezu – mohlo se jednat o náhodný nález z konce 19. století. Podle této vědkyně jsou rozměry 55 × 27 mm.

Nákončí z Londýna, Guildhall Museum 122/91.
Zleva: Guildhall Museum 1908: Pl. LII:14; Page 1909: Fig. 22; MacGregor 1980: Fig. 61h; MacGregor 1985: Fig. 60k.

  • B.M. 1879,0520.1, Londýn, Velká Británie
    MacGregor ve svých pracích (1980: 180; 1985: 105) informuje o nepublikovaném kostěného nákončí, které je podobné předchozímu kusu z londýnské sbírky. Dle jeho slov je primitivně zdobeno rytým ornamentem a je uloženo v Britském muzeu. V online katalogu tohoto muzea je možné dohledat toto nákončí pod inventárním číslem 1879,0520.1 (British Museum 2019a). Ačkoli fotografie není k dispozici, lze se v katalogu dozvědět, že bylo zřejmě nalezeno v Irsku a roku 1879 bylo darováno Williamem Edkinsem Britskému muzeu. Současně se uvádí, že není dokončené, že nese známky propletenců, délku 45 mm a lze jej zařadit do období 9.-11. století. Sue Brunningová, kurátorka raně středověké sbírky Britského muzea, odpověděla na naši prosbu a vyfotila nákončí pro tento web. Z fotek je patrné, že přední strana nákončí byla zdobena rytými lemujícímu linkami, částečně vyplněnými dekorací. Zadní strana je rovná a nedekorovaná. Nákončí nenese žádné známky po upevnění na opasek.

Nákončí uložené v Londýně, B.M. 1879,0520.1.
Fotku pořídila Sue Brunningová, kurátorka Britského muzea.

  • Y.M. 1979.7.6833, York, Velká Británie
    Dalším výrazným nálezem je kompletní kostěné nákončí, které bylo nalezeno roku 1979 ve městě York při zkoumání lokality Coppergate 16-22 (Roesdahl 1981: 115, Cat. no. YAB44; MacGregor 1985: 105; MacGregor 1999: no. 6800). Rozměry činí 62 × 24 mm. Datováno je do začátku 10. století, uloženo však bylo v kontextu přelomu 10. a 11. století (MacGregor 1999: 1943). Je oboustranně vyryté : na jedné straně najdeme proplétaný ornament, na druhé straně motiv stylizované rostliny. Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. V horní části místo otvorů pro nýty nalezneme jeden oválný, vycentrovaný výřez, kterým byl zřejmě provlečen konec řemínku. Zadní strana je v oblasti otvoru zhruba do poloviny tloušťky vykrojená tak, aby mohla přijmout kožený pásek bez odsazení. Nyní je nákončí uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1979.7.6833.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1979.7.6833.
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6800; MacGregor 1985: Fig. 60l.

  • Y.M. 1980.7.8146, York, Velká Británie
    Méně známým, avšak neméně důležitým kusem je parohové nákončí nalezené tamtéž, tedy v Yorku při zkoumání lokality Coppergate 16-22 roku 1980 (Roesdahl 1981: 113, Cat. no. YAB20; MacGregor 1999: no. 7697). Se svými rozměry 115 × 13 mm je nejdelším nákončím z Yorku. Je klasifikované jako nedokončené. Tvar představuje stylizovanou zvířecí hlavu. Prostor pro dekoraci, lemovaný linkou, je vyplněn rytým pletencovým ornamentem, který stojí blízko anglosaskému stylu Trewhiddle. Nákončí tak lze datovat do 9. století, nalezeno bylo v kontextu konce 10. a začátku 11. století (MacGregor 1999: 1942-1943). Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma železnými nýtky (Roesdahl 1981: 113). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1980.7.8146.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1980.7.8146.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 7697.

  • Y.M. sf.2162, York, Velká Británie
    Ve stejné lokalitě, tedy Coppergate 16-22 v Yorku, byl v žumpě z 11.-12. století nalezen ještě fragment jednoho předmětu, interpretovaného jako kostěné nákončí (MacGregor 1999: no. 6801). Rozměr činí 38,5 × 15 (MacGregor 1999: 2012, no. 6801). Má obdélníkový průřez, zužuje se do nyní uraženého hrotu, a strana, kde bychom mohli očekávat uchycení opasku, je rovněž poškozená. Boční strany nesou známky řezání pilkou. Fragment je zdoben linkami a křížkovou výzdobou. Uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Pravděpodobný fragment nákončí z Yorku.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6801.

  • Y.M. 1981.12.sf63, York, Velká Británie
    Roku 1981 bylo v lokalitě 5 Rougier Street v Yorku nalezeno další, zřejmě nejpozoruhodnější nákončí (Moulden – Tweddle 1986: 30-31; Moulden et al. 1999: 262, no. 85, Fig. 82b; Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je vyrobeno z kosti a je zachované zhruba z 85%; pouze boky má poničené. Jeho rozměry jsou 62,8 × 19,2 mm. Přední strana je dekorována pěti příčnými poli s kružidlovým a schodovitým ornamentem, které jsou od sebe oddělené linkami. Hrot nákončí tvoří zvířecí hlava při pohledu zvrchu – můžeme vidět její obočí, nozdry a oči, které jsou vyložené bezbarvým emailem. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází dva otvory pro nýty. Po obou stranách nákončí se dále nacházelo 6 párů železných nýtů s dekorativní funkcí. Nákončí bylo nalezeno v kulturní jámě zapečetěné vrstvou z 11.-12. století a lze jej stylisticky datovat do 9. století (Moulden – Tweddle 1986: 30-31) či 10.-11. století (Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1981.12.sf63.


Nákončí z Yorku, Y.M. 1981.12.sf63.
Thomas 2000: Fig. 3. 34h.

  • Grosvenor Museum, Chester, Velká Británie
    Roku 1964 bylo při kopání silnic v ulici Watergate Street či White Friars v anglickém Chesteru nalezeno kostěné nákončí (Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13; Lloyd-Morgan 1994: 98, No. 1, Fig. 112; Thomas 2000: Cat. no. 1140). Je téměř kompletní. Jeho rozměry jsou 56,6 × 20,5 × 5 mm (Griffiths 1991: 260). Datace může být stejná, jako v případě nákončí z Leicesteru a Londýna. Tvar je jazykovitý. Zadní strana je plochá, zatímco přední je rytá hlubokým ornamentem, který sestává ze stylizace rostliny (bodláku?) a dvou čelících si zvířat. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. V současné době je nákončí uloženo v muzeu Grosvenor Museum v Chesteru pod neznámým inventárním číslem.


Nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13, Pl. 2:13.

  • Chester, Velká Británie
    Během vykopávek, které proběhly v letech 1975-8 v lokalitě Abbey Green v Chesteru, byla při přetínání cesty z pozdního saského období nalezena jáma, v níž se nacházel kostěný předmět podobný nákončí (Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14; Lloyd-Morgan 1994). Interpretaci předmětu podporuje tvar, rozměr 69 × 16,7 × 5,8 mm i dekorace, kterou na obou stranách tvoří dvě lemující linie, které na přední straně vyplňují ryté pletence. Pokud by se jednalo o nákončí, znamenalo by to, že bylo vyhozeno před dokončením. Mohlo se však jednat také o nehotový model sloužící k sériové výrobě odlévaných nákončí nebo o pokusný výrobek. Datace směřuje k 10. století. Umístění a katalogové číslo tohoto předmětu není známo.


Možné nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14, Pl. 2:14.

  • NM E71:10172, Dublin, Irsko
    Další pravděpodobné kostěné nákončí bylo nalezeno při vykopávkách v ulici High Street v Dublinu (Lang – Caulfield 1988: Fig. 121). Ačkoli opět nemá otvory pro uchycení, jeho tvar a rozměry kolem 35 × 20 × 4 mm nasvědčují, že předmět mohl mít tuto funkci. Artefakt je vysoce leštěný a na obou stranách zdobený pletencovou rytinou. Uprostřed plochy se nachází jeden otvor. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současnosti je předmět vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E71:10172.


Možné nákončí z Dublinu, NM E71:10172.
Lang – Caulfield 1988: Fig. 121.

  • NM E43:2405, Dublin, Irsko
    V ulici High Street v Dublinu bylo nalezeno ještě jedno nákončí, vyrobené z parohu. Není publikované. Nakolik můžeme soudit z fotek, je zdobeno kruhy poskládanými do křížků. Nákončí je opatřena dvěma otvory pro nýty a spodní strana je zřejmě v oblasti otvorů snížena zářezem. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je nákončí vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E43:2405.

Nákončí z Dublinu, NM E43:2405.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:1938, Dublin, Irsko
    Kostěné nákončí bylo nalezeno také při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu. Nakolik je nám známo, toto nákončí nebylo publikováno. Pokud lze soudit z fotek, je zhruba 80 mm dlouhé a zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do obdélníků vyplněných vyrytými perličkami. Hrot nákončí tvoří stylizovanou hlavu zvířete s ušima, očima a čumákem. Kožený pásek byl původně zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky. Přední strana držící opasek je však utržena v linii otvorů pro nýty. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:1938.

Nákončí z Dublinu, NM E172:1938.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • 594-358/82, Mikulčice, Česká republika
    Roku 1982 bylo v Mikulčicích nalezeno drobné nákončí vyrobené z parohu (Kavánová 1995: 234, 293, Kat. no. 689, Abb. XLVIII:3, Taf. 32:3). Jeho velikost je 30 × 16 × 8 mm. Je jazykovitého tvaru. Boční strany jsou zkosené, zatímco z prostředka vystupuje zvýšený profil, na kterém se nachází železný nýt. Všechny tři plochy vrchní strany nákoční jsou zdobené kružidlem. Uchycení na opasek mohlo být provedeno pouze ze spodní strany nákončí, jelikož se na nákončí nenachází žádný zářez.


Nákončí z Mikulčic, 594-358/82.
Kavánová 1995: Abb. XLVIII:3,

  • Lund, Švédsko
    Během výkopu na lokalitě Thulehuset v Lundu roku 1961 bylo nalezeno kostěné nákončí (Blomqvist 1963: 190-192, Fig. 205). Kvůli absenci této literatury můžeme pouze konstatovat, že je zdobeno nízkou reliéfní řezbou v uměleckém stylu Borre, díky čemuž může být datována stejně, jako přezka z Goodmanhamu (MacGregor 1980: 180; 1985: 105).

 

  • SHM 35000: F 23357, Birka, Švédsko
    Ze sídlištního kontextu Birky (Svarta jorden) pochází další, jen hrubě opracované a zřejmě nedodělané kostěné nákončí. Je jazykovitého tvaru, zhruba 60 mm dlouhé. Je zdobeno dvojtou cikcak páskou na šrafovaném pozadí. Museum je uloženo v Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem SHM 35000: F 23357.


Nákončí ze Svarta jorden, Birka.
Fotky pořídil Pavel Voronin.

  • Lindholm Høje, Dánsko
    Kromobyčejně zajímavý nález představuje kostěné nákončí, které bylo nalezeno v hrobu č. 1332 v dánské lokalitě Lindholm Høje (Ramskou 1976: 49-50, Fig. 149). Nákončí bylo nalezeno v pěti kusech, avšak dnes je díky konzervátorům vcelku. Rozměry činí 108 × 19 × 0,2-0,3 mm. Vrchní strana je pokryje dvěma řadami prstencového ornamentu, zatímco spodní strana je nezdobená. Oba konce jsou poškozené, a tak nevíme jak bylo nákončí upevněno. Velmi důležitou informací je fakt, že nákončí bylo nalezeno s pasující železnou přezkou. Nákončí tak může být odpovědí na otázku, proč řada hrobů byla vybavena pouze kovovými přezkami a nikoli nákončími.

Přezka a nákončí z hrobu č. 1332 v Lindholm Høje.
Nahoře: Ramskou 1976: Fig. 149, dole: fotografie Betra Tessense.

  • 64.6.78, Homokmégy-Halom, Maďarsko
    Další význačný nález kostěného nákončí uloženého do hrobu pochází z hrobu č. 7 z maďarské lokality Homokmégy-Halom, která byla objevena v letech 1951-1952 při dolování písku (Fodor 1996: 314, Fig. 2). Podle archeologa Flóriána Haranga lze hrob datovat do 10. století. Nákončí má rozměry 104,3×27,4 mm. Podle Fodora se jedná o unikátní nález v rámci Maďarska (Fodor 1996: 314). Je dekorováno kružidlovou výzdobou, mezi kterou se nacházejí ozdobné trojcípé zářezy. Nákončí bylo k opasku připevněno třemi železnými nýty – jedním na špici, dvěma v zadní části. Spodní strana není dekorována. Nákončí bylo původně připevněno na opasek, který obsahoval pozlacená stříbrná kování, a tak nemůže být řeč o tom, že by nákončí bylo levným výrobkem. Dnes je nákončí uloženo v muzeu Miski Károly Museum ve městě Kalosca pod inventárním číslem 64.6.78.


Nákončí z lokality Homokmégy-Halom, 64.6.78.
Zdroj: Fodor 1996: Fig. 2.


Závěr

Tento článek názorně ukázal, že opaskové komponenty vyrobené z organických materiálů mají v raném středověku své místo. Koncentrují se zejména v sídlištích v České republice, Irsku, Nizozemsku, Švédsku a Velké Británii, ve kterých se zachovaly jako odpadové předměty, ale nejméně ve třech případech je evidujeme i v hrobech. Jedná se o nesourodou skupinu objektů, která vrhá zajímavé světlo na raně středověké oděvnictví, výrobní proces a kopírování oficiálního umění. V neposlední řadě může být odpovědí na otázku, proč v hrobech absentují kovové komponenty.


Poděkování

Tento článek by nevznikl bez pomoci celé řady lidí. Předně děkuji Monice Barákové, že ve mně opětovně probudila zájem o toto téma. Dále děkuji Davidu Constantinovi, který mne vybavil literaturou a velkou část výzkumu již provedl sám ve své práci o výrobě z kosti, parohu a rohu. Dík patří také Aremu Pedersenovi a Denisu Starcevovi, kteří mi rovněž dodali chybějící literaturu. Romanu Královi sem neskonale vděčný za upozornění na nález z Mikulčic. Bert Tessens má můj dík za upozornění na nález z Lindholm Høje. Nemenší uznání náleží Šuriku Morjakovovi, který mne upozornil na nález z Birky. Jsem zavázaný rovněž Flóriánu Harangovi, který mne nasměroval na maďarský nález. Poděkovat bych chtěl také Mattu Bunkerovi a Pavlu Voroninovi, kteří vytvořili velmi detailní fotografie nálezů ve winchesterském a stockholmském muzeu. Mé neskonalé díky si zaslouží Hazel Forsyth z Museum of London a Sue Brunning z Britského muzea, které mi poskytly interní informace o londýnských nákončích. Na posledním, čestném místě, bych chtěl zmínit archeologa Adama Parsonse, zručného výrobce, který se mnou ochotně konzultoval tento seznam.


Literatura

Backhouse, J. – Turner, D. H. – Webster, L. (1984). The Golden Age of Anglo-Saxon Art 966-1066, London.

Blomqvist, Ragnar (1963). Vardagsliv i lerhyddor. In: Blomqvist, Ragnar – Mårtensson, Anders W. Thulegrävningen 1961. Archaeologica Lundensia – Investigationes de antiqvitatibus urbis Lundae II, Lund, 136-212.

British Museum (2019a). Strap-end, Museum number 1879,0520.1. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67455&partId=1&searchText=bone+strap&page=1887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019b). Buckle, Museum number 1880,0802.167. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67323&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019c). Buckle, Museum number 1831,1101.145. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=6238&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

Brown, G. Baldwin. (1915). The Arts in Early England, v. 3-4, New York, Dutton.

Bruce, J. Collingwood (1880). A Descriptive catalogue of antiquities, chiefly British, at Alnwick Castle, Newcastle-upon-Tyne.

Brøndsted, Johannes (1924). Early English Ornament : The Sources, Development, and Relations to Foreign Styles of Pre-Norman Ornamental Art in England, London – Copenhagen.

Fodor, István (1996). The Ancient Hungarians : exhibition catalogue, Budapest.

Gothic ivories (2019). Belt buckles and pendants. Elektronický zdroj: http://gothicivories.courtauld.ac.uk/search/results.html?n=1&qs=belt%20buckle, navštíveno 5.1.2019.

Griffiths, W. G. (1991). Anglo-Saxon England and the Irish Sea Region AD 800-1100, University of Durham.

Guildhall Museum (1908). Catalogue of the Collection of London Antiquities in the Guildhall Museum, London.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hrubý, Vilém (1957). Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. In: Památky archeologické 48, 118-217.

Kavánová, Blanka (1995). Knochen- und Geweihindustrie in Mikulčice. In: Studien zum Burgwall von Mikulčice I., Brno, 113-378.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

Lloyd-Morgan, Glenys (1994). Bone Artefacts. In: Ward, Simon et al. Excavations at Chester: Saxon Occupation within the Roman Fortress-sites excavated 1971-81, Chester, 98-9.

MacGregor, Arthur (1980). Skeletal materials: their structure, technology and utilisation c. A.D. 400–1200, Durham theses, Durham University.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Mesteller, János (2018). Some points about the leather of the belts and suspensions in connection with historical reconstruction of the viking age. Elektronický zdroj: http://keletiszovetseg.hu/some-points-about-belts.html, navštíveno 5.1.2019.

Moulden, Joan – Tweddle, Dominic (1986). Anglo-Scandinavian Settlement South-west of the Ouse, The Archaeology of York, Anglo-Scandinavian York, 8/1, London.

Moulden, J. – Logan, E. – Tweddle, D. (1999). Catalogue of Anglian Sites. In: Addyman, P. V. (ed.). Anglian York: a survey of the evidence, The Archaeology of York, Anglian York, 7/2, York, 231-294.

Musée de Cluny (2019). Laine grise et boucle d’ivoire. Elektronický zdroj: https://www.photo.rmn.fr/C.aspx?VP3=SearchResult&IID=2C6NU0QEQY9E, navštíveno 5.1.2019.

Page, W. – Lee, J. M. – McKinley, R. A. (1907). The Victoria history of the county of Leicester. London : Constable.

Page, William (1909). The Victoria history of London, including London within the Bars, Westminster, & Southwark, London : Constable.

Ramskou, Thorkild (1976). Lindholm Høje : Gravpladsen, Copenhagen.

Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl, Else (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Waterman, Dudley M. (1959). Late Saxon, Viking, and Early Medieval Finds from York. In: Archaeologia 97, s. 59–105.

Werner, Joachim (1977). Zu den Knochenschnallen und Reliquiarschnallen des 6. Jahrhunderts. In: Werner, Joachim (Hrsg.). Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961-1968, Augsburg, 275-351.

Omotání norských mečových pochev

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat některými pochvami norských mečů z doby vikinské, konkrétně pochvami, které jsou omotané textilními nebo koženými pásky.

Pochvy hustě omotané pásky tvoří v raně středověké výzbroji poměrně výrazný milník. Lze je zaznamenat na mečích z území České republiky, Německa, Velké Británie, Ruska a Norska (Geibig 1991: 104–105; Kainov 2012: 46–54; osobní diskuze s Jiřím Koštou), a to zejména v 9. a 10. století. Zároveň jsou vyobrazeny v západoevropské ikonografii, která archeologický materiál skvěle doplňuje a naznačuje, že se jednalo o velmi ceněné předměty (Geibig 1991: 108–110, Abb. 29). Husté omotání bylo provedeno na těch částech pochev, které byly mechanicky nejvíce namáhány, tedy zpravidla na špicích, kde nahrazovaly nebo doplňovaly nákončí. V takovém případě byly pásky z textilu nebo kůže široké zhruba 8 mm. Odstup jednotlivých omotů byl zhruba 2 mm, a tak na jednom místě mohly být až 4 sklady; v některých případech byly pásky předem přehnuty a omotávány s okrajem, takže na jednom místě mohlo být ve čtyřech skladech až 8 vrstev textilu. Délka omotání variovala: pásky byly u archeologicky dochovaných kusů omotány nejméně osmnáctkrát, zatímco nejdelší omotání čítá více než 50 skladů (Geibig 1991: 105). Pokud by byly sklady lepeny klihem, aby se neuvolňovaly – což lze archeologicky podložit snad jen u nálezu z Gnězdova (Kainov 2012: 53) – pak by šlo o mimořádně dobrou ochranu vůči mechanickému poškození.

omotani
Konstrukce pochvy. Geibig 1991: Abb. 28.
1 – schéma hustého omotání kolem korpusu; 2 – profil textilních pásků s okrajem; 3 – profil jednoduchých textilních pásků; 4 – skladba pochvy : kůže s chlupem – dřevo – textil.

omotani_ikonografieZápadoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

V následujícím výčtu si shrneme norské nálezy, které mohou této úpravě odpovídat. Problematikou se již před sto lety zabýval Theodor Petersen, bratr známého mečového experta Jana Petersena (Petersen 1918). Ve svém článku Petersen popsal dva norské nálezy, a sice T5084 a T11631. Jeho výčet obohatíme o dva další exempláře. Zdrojem nám bude katalog Unimus.


C8267, Sæveli

Původní zápis:

„V pochvě ležící dvoubřitý železný meč z mladší doby železné. Poničený u hrotu a spodní záštity, takže hrot a vrchní záštita jsou odpadlé a hlavice chybí úplně. Celý těžce zrezlý. Pochva sestávala ze dřeva s vnějším potahem, z něhož jsou na některých místech patrné stopy. Potah sestával z omotání úzkými koženými řemínky. Mezi pochvou a spodní záštitou se nachází úzký prázdný prostor, původně zřejmě zaplněný ústím pochvy. Délka čepele 81 cm. Rozteč záštit 9,7 cm. Záštity jsou úzké, mírně zahnuté, o délkách 13 a 9,2 cm.“

Komentář:
Meč byl nalezen v mohyle č. 58 na lokalitě Sæveli, která současně obsahovala sekeru, kopí, nůž a brousek. Hrob proto může být zařazen do doby vikinské. Vzhledem ke staršímu datu objevu a absenci fotografie není možné meč typologicky zařadit; vzhledem ke zmínce o tenkých prohnutých záštitách se jako pravděpodobné jeví typy L a Q, avšak typ L se z důvodu dlouhé záštity nezdá být favoritem (Aksdal 2017: Tabell 1). Podobu omotání neznáme; mohlo být provedeno hustě způsobem, který jsme výše uvedli, nebo zde můžeme být svědky omotání, které bylo součástí systému zavěšení (jako v případě hrobu č. 15 ve Valsgärde, viz Androščuk 2014: 110–111), případně omotání do kříže nebo podobně. Sama zmínka o omotání úzkým řemínkem na více místech však zní dostatečně přesvědčivě.

T5084, Kvam

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvoubřitého meče, jmenovitě kus s masivní spodní záštitou a velkou zaoblenou hlavicí a sedmnácticentimetrovým kusem čepele a čtyři na sebe navazující kusy čepele o celkové délce 46 cm a šířce 6,5 cm. Výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla zevnitř vystlána nevyčiněnou kůží a zvnějšku potažena plátnem. Zbytky dřevěného obložení jsou rovněž na rukojeti.“

Komentář:
Meč byl nalezen společně s pěti štítovými puklicemi, sekerou, hroty kopí, šípy a nářadím zřejmě na místě bývalé mohyly. Datace do doby vikinské je nesporná. Typ meče není znám, popis by odpovídal na celou řadu typů, například typ D, E, S nebo T. Konstrukce zahrnující nevyčiněnou kůži je v Norsku zajímavá (analogie v meči T12199 z Eikrem), neboť se často předpokládá, že skandinávské pochvy byly vystlány textilem a že kůže s chlupem použitá jako výstelka je západoevropský prvek (Cameron 2000: 59). Jak Petersen (1918: 167-168), tak Geibig (1991: 105) mluví v souvislosti s pochvou z Kvamu o výjimečně dobře zachovalém omotání provedeném úzkým textilním páskem. Následující ilustrace toto potvrzuje; můžeme na ní napočítat několik desítek omotů. Petersen (1918: 168) zmiňuje, že dřevěný korpus pochvy byl pod omoty potažen textilem a že omoty mají okraj, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku.

T5084Fragmenty meče T5084 z Kvamu. Katalog Unimus.

kvamDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 2.

T11631, Rypdal

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvojbřitého meče, těžce zrezivělého. Záštity jsou rovné. Hlavice, která se nezdá být připojena k vrchní záštitě, je zaoblena a připomíná typ Rygh 505 [Petersenův typ L]. Na jílci nejsou patrné stopy dekorace. Dřevěné obložení rukojeti je zachované a okolo dřeva spočívá těsné, dvojité omotání řemínkem. Podobně se zachovaly výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla vystlána a potažena textilem. Okolo pochvy byl rovněž hustě ovinut 8–9 mm široký pásek, zřejmě kožený. Podobné omotání, avšak z tenkého tkaného pásku, lze spatřit na kusu meče z Kvamu (T5084). Vůči pochvě je pásek omotán spíše šikmo. Celková délka meče je 96 cm.“

Komentář:
Meč z Rypdalu byl nalezen v mohyle společně s kopím, sekerou, štítovou puklicí, nožem, srpem a brousky v létě roku 1916. Podle Aksdala (2017: Tabell 3), který meč určil jako variantu IV Petersenova typ L, lze hrob datovat do let 750–850. Meče typu L původně pocházejí z území dnešní Velké Británie a v Norsku docházelo k jejich napodobování, přičemž varianta IV je má nejvíce ukazatelů poukazujících na lokální norskou produkci. Z textu jasně nevyplývá, zda meč hlavici měl (a postupem času o ni přišel), nebo zda autor pokládal za hlavici vrchní záštitu, Aksdal (2017) však meč řadí mezi meče, které hlavici nemají. Co se týče omotání, autoři se shodují, že je provedeno koženým řemínkem a že je velmi dobře zachované. Důležitým poznatkem je také fakt, že podle Petersena (1918: 166-167) byla řemínkem omotána celá délka pochvy.

T11631Fragmenty meče T11631 z Rypdalu. Katalog Unimus.

rypdalDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 1.

T14309, Trælnes

Původní zápis:

„Rukojeť a několik fragmentů čepele dvojbřitého meče typu Rygh 506, Petersenův typ D. Hlavice chybí. Rukojeť má bronzové obložení a je překrásně zdobena […]. Délka 13,5 cm, délka záštit 10,3 a 8,8 cm. K čepeli, která se zdá být damašková, jsou přirezlé pozůstatky dřevěné pochvy, která je při krajích uchycena ohnutým tenkým želeným plátem. Po celé pochvě jsou vidět známky omotání páskem.“

Komentář:
Meč z Trælnesu byl nalezen roku 1930 v mohyle, která obsahovala pozůstatky člunu, koňského postroje a sekery. Sekera umožňuje datovat hrob do 10. století (Sjøvold 1974: 11–12). Co se týče omotání, bohužel jsme nebyli schopni zjistit více podrobností k materiálu, jelikož veškeří badatelé se zaměřili pouze na rukojeť a nikoli na fragmenty čepele. Autorem výše uvedeného textu je Theodor Petersen, který jej napsal 12 let po vydání výše zmíněného článku, a proto lze jeho vyhodnocení pokládat za poměrně spolehlivé a založené na předchozích zkušenostech. Fotografie, kterou přikládáme níže, žádné dodatečné informace nepřináší.

T14309Fragmenty meče T14309 z Trælnesu. Katalog Unimus.


Závěr

Uvedli jsme čtyři mečů, u nichž je potažení úzkými pásky prokázané nebo velmi pravděpodobné. Rádi bychom na konec této práce shrnuli společné body těchto kusů a pokusili se o výklad.

  • Meče jsou vždy dvoubřité.
  • Vždy se nacházejí v kontextu bohatě vybavených mohyl.
  • Nejméně jeden kus může pocházet z Anglie, a pokud ne, je pravděpodobné, že se jedná o imitovaný kus.
  • Nejméně v jednom případě je pochva vystlána pro Skandinávii netradičním způsobem.
  • Husté kožené omotání je známo pouze z Norska, avšak může být lokální variantou předlohy omotané textilem.

O čem to svědčí?
Meče, jejichž pochvy byly hustě omotány pásky, jsou i v norském, na meče bohatém prostředí relativní vzácnost. Můžeme je nalézt zejména ve středním Norsku ve velmi nákladných hrobech. Vlastník tímto v Norsku zřejmě netradičním předmětem záměrně vysílal jasné gesto přináležitosti k vysoce postavené sociální skupině, jež měla vazby se vzdáleným zahraničím. Pochvy mohly být dovezeny společně s meči, případně mohly být lokálně kopírovány spolu s meči. O tom, že omotané pochvy měly své zastoupení ve Skandinávii, hovoří i to, že se objevuje na výšivce z Osebergu, tedy v honosné ikonografii.

osebergDetail výšivky z Osebergu, který znázorňuje omotanou pochvu.
Petersen 1918: Fig. 4.

Vizuální rekonstrukce muže ze středního Norska.
Hjardar – Vike 2011: 47.

Bibliografie

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68.

Petersen, Theodor (1918). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). Tyto meče, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Mannfall 2018 : Boj o knížete

mannfall-logo-white-01

Vršovci, nenávistný rod a zlé pokolení, vykonali ohavný zločin, o jakém předtím po věky nikdo neslyšel. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech lidí nejhorší. Ten a jeho ničemní příbuzní přišli s knížecím synem Jaromírem na lovecké místo, jež se nazývá Velíz. Jakmile se jejich ničemnost rozpálila a jejich odvahu rozjařilo vypité víno, uchopili svého pána a ukrutně ho svázali. Pak jej nahého položili naznak, připoutali ho za ruce a nohy k zemi a skákali, jak by si hráli na vojenské rozběhy, na koních přes jeho tělo.

Kosmova kronika

Přesuňme se, alespoň na chvíli, za neproniknutelné mlhy času do doby, kdy přemyslovské Čechy sestávaly jen z Prahy a okolních hradů v lesích, kdy se křesťanství svářelo s pohanstvím a kdy si pocestní nemohli být jisti téměř ničím. Na konci září se uskuteční třetí běh raně středověké bojovky Mannfall. Vítáni jsou všichni seriózní reenactoři, kteří mají čas a chuť prověřit své zkušenosti ve hře, která je v naší republice jedinečná. V této hře se přeneseme do doby prvních Přemyslovců, kteří na přelomu 10. a 11. věku sváděli nelítostné boje o moc s dalšími šlechtickými rody.

MANNFALL je koncept raně středověkých akcí, který cílí na intenzivnější poznávání historie. Každá taková akce bude unikátní, bude se odehrávat na jiné lokaci a podle jiného scénáře. Budeme se snažit o věrnější přiblížení historickým předlohám, než jak tomu dosud bylo u diváckých akcí. Prostor bude věnován i popularizaci míst, které budeme navštěvovat. Rádi bychom zapojili širší komunitu, a tak vaše postřehy, nápady a názory budou vysoce žádoucí. Myšlenka na vytvoření akcí, které by kombinovaly pochod, boj, řemesla a LARPové prvky, se v našich hlavách rodila už několik let. První nástin se však objevil v říjnu 2016, kdy jsme natočili tento trailer:

ZÁKLADNÍ INFO O HŘE

Třetí běh započne ve čtvrtek 27.9.2018 na hradě Točníku – svá auta můžete zaparkovat v těsné blízkosti hradu, případně můžete dorazit autobusem. Od hráčů, kterých bude zhruba do dvaceti, se očekává příjezd ve večerních hodinách, abychom mohli započít brífinkem. Svůj příjezd můžete ohlásit na telefonní číslo +420792200638.

Po úvodním brífinku ohlásíme začátek hry. Můžeme prozradit tolik, že z hradu Točníka se během pátečního dopoledne vydáme do přilehlých lesů a budeme jednu noc přespávat v přírodě. Očekávaný počet nachozených kilometrů je zhruba 20. Během sobotního odpoledne se pak vrátíme zpět na hrad, kde hru zakončíme hostinou a společenským programem. Akce bude ukončena během nedělního dopoledne 30.9., ale pro zájemce můžeme uspořádat prohlídku nejbližšího okolí.

Hrad Točník – výchozí a závěrečný bod hry Mannfall. Zdroj: http://rlax.cz.

CO S SEBOU?

Hra je bezplatná a první řadě si vezměte vše, co potřebujete ke své duševní i fyzické pohodě. Vhodnými zavazadly budou dvě deky, kopí, střelné a vrhací zbraně, dobře sloužící boty a ponožky, helma, lehké štíty a zbroje, čutora s vodou, dvoudenní zásoby potravin, potřeby na rozdělání ohně, řemínky či motouzy a podobně. Velký důraz bude kladen na dobové osvětlení. Voda bude k dispozici pouze ve formě potoků a studánek. S sebou si také můžeme vzít své zvířecí kamarády, kteří skvěle dokreslí atmosféru – velmi vítaní budou koně, psi a dravci.

Pro hráče jsme sepsali následující dokumenty, které se týkají historického spaní a zavazadel:


Můžeme ještě dodat inspiraci ke skladbě kostýmu:

 

ZÁVAZNÁ REGISTRACE
Své registrace, prosím, zasílejte na bojovkamannfall@gmail.com nebo na náš Facebook. Registrací nám slibujete svou účast a budeme s Vámi počítat při dělení jídla a stříbra. Veškeré náklady jdou z naší kapsy a od Vás potřebujeme jen jedinou věc – Vaši účast. Na rozdíl od předchozích běhů zde budeme mít dvě frakce, které spolu budou interagovat.

MFkingos

Kníže Jaromír a jeho družina

Kníže Jaromír – obsazeno (1/1)
Kníže Jaromír, syn Boleslava II, v českých dějiných zaujímá pozici smůlou oplývajícího panovníka. V našem příběhu však vystupuje jako mladý, energický, v rozpuku svého života. Jako správný velitel dává jasné a přímé rozkazy, své věrné zahrnuje stříbrem a zrádce nemilosrdce trestá. Je křtěný, nicméně v nové víře se ještě příliš nevyzná, a tak v nejistých momentech žádá o pomoc církevní otce. Libuje si v hodokvasu, zbraních a lovu. Vůči Vršovcům zdá vystupovat přátelsky, čímž oplácí politickou pomoc z minulých let.

Knížecí družina / posádka hradu – probíhá nábor (8/8)
Knížete na loveckém hrádku obklopují muži, kteří však mají zodpovědnost za chod hradu. Tato posádka je loajální a málo úplatná, vesměs pokřtěná.

Lovčí Hovora – obsazeno (1/1)
Hrádek je také domovem mistra lovce Hovory. Rád si přihne. Je naprosto věrný svému pánovi, za kterým by šel až na kraj světa.

MFzaporak_01

Kochan a družina Vršovců

Kochan – obsazeno (1/1)
Vůdcem rodu Vršovců, kteří se snaží dostat do Jaromírovi přízně, je ambiciózní Kochan. Svému knížeti, kterému hlídá meč a dolévá jeho pohár, jakož i lidem, kterým velí, je velkou oporou. Přesto je dosud pohan a výzvy, aby přijal křest, úspěšně ignoruje. Kolují drby, že by chtěl Jaromíra oslabit, aby sám mohl převzít trůn, ale tyto zvěsti se prozatím nepotvrdily.

Družina Vršovců – probíhá nábor (8/8)
Kochana doprovází ostřílená skupina bijců, kteří jej poslechnou na slovo. Stejně jako jejich velitel, tak i oni jsou dosud pohani.

ZÁVĚREČNÉ INFORMACE

V prostředí raně středověkých akcí je Mannfall, nakolik je mi známo, jedinečný. Má sloužit k zábavě, teambuildingu a prohloubení znalostí. Boj je v této první zaváděcí akci sekundární, a proto bude veden co možná nejbezpečněji. Prosíme o ohleduplnost a shovívavost nad fotografy. Velmi nás potěší, když ke hře budete přistupovat jako k výzvě a budete akceptovat nebo sami tvořit atmosféru, když si akci užijete a budete o ní poté mluvit. V případě dotazů, nejasností a doporučení se ptejte na bojovkamannfall@gmail.com.

Za Mannfall
Tomáš Vlasatý

Lotyšská sekera ze soukromé sbírky

Již podruhé v roce 2018 jsem měl možnost zdokumentovat raně středověký artefakt. Tentokrát mi majitel sbírky několika předmětů, který si přeje zůstat v anonymitě, zapůjčil železnou sekeru. V následujícím článku bych Vás rád s touto sekerkou seznámil, poukázal na některé detaily a dotkl se rovněž problému nelegálních výkopů a černého trhu.

IMG_2865

Popis artefaktu
Do rukou se nám dostává hlava sekery, kterou lze přiřadit ke Kotowiczovu typu IIB.5.2 (Kotowicz 2018: 79-80), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady. Jde i velmi oblíbený typ sekery ve velké části střední a východní Evropy v období 10.-13. století. Dle slov sběratele byl artefakt nalezen v Lotyšsku, čemuž nasvědčuje výběžek na spodní straně brady. Na základě znalosti původu a analogií lze tento tvar sekery datovat do 11. století (Atgāzis 1997: 5. att).

Artefakt je ve velmi dobrém stavu a je zakonzervován ochranným lakem. Povrch předmětu je zvrásněný vyrezlými důlky. Obzvláště oblast břitu a násadového otvoru vykazuje známky rzi. Defekt se projevuje na trnech, jejichž špice jsou z jedné strany odlomené, na břitu nejméně jedním zářezem a na výběžku na bradě, který původně mohl být vyvinutější. Téměř po celém násadovém otvoru se dodnes nacházejí stopy dřeva či jeho otisky, které zasahují až na trny a na některých částech fragmenty dřeva vyčuhují z otvoru. Dřevo má dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Zdá se, že předmět byl vyroben z ingotu, který byl v zadní části rozseknut a s pomocí pravidelného kulatého přípravku byl vymodelován násadový otvor, který byl překryt a svařen – překrytí je slabě viditelné díky vyrezlým vrstvám; méně pravděpodobně byl otvor zatepla proražen. Na břit byl zřejmě použit plát oceli, jehož použití je patrné díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli. Krček je na obou stranách zboku dekorován sériemi tří subtilních vertikálních drážek umístěných do nejužšího bodu krčku. Dekoraci toho typu můžeme najít i na jiných sekerách z lotyšského souboru (např. Atgāzis 1998: 60. att).

Hlava sekery v současné chvíli váží 440 g. Délka činí 154,4 mm, šířka břitu je 106,4 mm, délka břitu 112 mm. Délka od horního rohu břitu k výčnělku na bradě činí 106,3 mm. Vzdálenost spodního hrotu břitu k výčnělku je 22,9 mm. Minimální výška krčku je 11,3 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 36,6 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí rovných 40 mm. Výška násadového otvoru bez trnů je 20,5 mm, s trny 38,9 mm. Velikost kruhového násadového otvoru je zhruba 26,5 × 26,5 mm; zachovaná vrstva dřeva je zhruba 1 mm tlustá. Trny se zužují až na tloušťku 2 mm. Šířka navařeného břitu je zhruba 22,5 mm, maximální tloušťka 9 mm, která se plynule snižuje na 1 mm.

IMG_2844IMG_2833IMG_2835IMG_2843IMG_2841IMG_2845IMG_2846IMG_2872

Držet předmět tohoto druhu je vždy fascinující a hluboký zážitek, při kterém uvědomělý člověk cítí sebepřesah, přehodnocuje své názory na velikost a funkci a nutně si pokládá otázku, jak, kdy a kde mohl být vyroben. Kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná, přesto se setkáváme s detektoráři, kteří historické artefakty rozprodávají za směšné sumy. Cena sekery, kterou jsme výše popsali, se na černém trhu pohybuje kolem 3000-4000 Kč, což je vzhledem ke stáří a stupni zachování absurdní částka, nemluvě o tom, že kopie, která by se byť jen přibližovala materiálovému složení, by stála přinejmenším dvojnásobek. Předmět takového druhu by měl být vystaven v muzeu. Při nejlepší snaze pochopit sběratele, kteří často nevěří státnímu aparátu, jeho institucím a chtějí předměty “zachránit”, je nákup historických předmětů podporováním černého trhu a uzurpací minulosti. Pokud již máme potřebu předmět koupit, je vždy lepší jej zpřístupnit diskrétnímu odborníkovi, který jej zdokumentuje, což je výhodné pro obě strany.

Literatura

Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Přilba z Kyjeva

Čtenářům těchto stránek bych chtěl představit článek o prozatím posledním nezmapovaném nálezu přilby doby vikinské, a sice fragmentu z Kyjeva. Tento předmět, který je uložen v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065, dlouho unikal pozornosti badatelů, a proto je spíše málo znám. Obestírá jej několik otazníků, které si níže popíšeme. Článek si klade za cíl představit syntézu všech dosud vydaných zdrojů a detailnější popis umožňující rekonstrukci.

Umístění fragmentu v rámci stálé expozice. Národním muzeu historie Ukrajiny.
Autor: Ihor Dyrda.

Literatura

Nakolik je mi známo, fragment přilby se v literatuře poprvé objevuje na začátku 20. století, a to v monumentální sérii Podněperské starožitnosti (Древности Приднепровья), kterou vytvořili sběratel Bogdan I. Chanenko se svou ženou Barbarou. Přilba se zde uvádí tímto způsobem (Ханенко 1907: 43):

Č. 1133. Část železné přilby, kryjící oči a nos, pokrytá stříbrnými ploškami. Nalezeno v Kyjevu, pozemek Desetinného chrámu.

Kromě letmého popisu a místa nálezu katalog nabízí poměrně detailní fotografii (Ханенко 1907: Tab. XXXVI), která ukazuje dobře zachovalou dekoraci, což je pro nás důležité. Všechny mladší verze nejsou zdaleka tak kompletní.

kyjev_chanenkoFragment z Kyjeva podle Chanenka. Ханенко 1907: Tab. XXXVI.

Dalším autorem, který přilbu zmínil, byl Michail K. Karger. V jeho knize Starodávný Kyjev (Древний Киев) z roku 1958 můžeme nalézt následující (Каргер 1958: 200):

„Kromě přileb, nalezených ve výše zmíněných hrobech, je třeba uvést některé náhodné nálezy z území Kyjeva, pravděpodobně pocházející ze zničených hrobů. Mezi ně patří i maska přilby se stříbrnou a zlatou tausií, která byla nalezena na pozemku Desetinného chrámu (…).

kyjev_kargerFragment z Kyjeva podle Kargera. Каргер 1958: Tab. XXVI.

Fragment přilby z Kyjeva do své práce zahrnul i Anatolij N. Kirpičnikov, legendární ruský odborník na raně středověké militárie. Kirpičnikov fragment spojil se severskými přilbami typu Gjermundbu, přičemž jej explicitně označil za kus z 10. století. Doslova ve své práci píše (Кирпичников 1971: 24):

Je zřejmé, že k tomuto typu patří fragmenty dvou přilbových masek, a sice fragment z Lokrume na Gotlandu (2. polovina 10. století) s pleteným ornamentem (…) a fragment z pozemku Desetinného chrámu v Kyjevě se stříbrnou inkrustací geometrického vzoru.

kyjev-kirpicnikovBrýlové masky 10. století podle Kirpičnikova. Кирпичников 1971: Рис. 24.

Po pádu komunismu se o předmětu dozvěděli i na Západě, kam jej uvedl Dominic Tweedle. Tento britský badatel o fragmentu napsal, že je 14 cm dlouhý, nepublikovaný a uložený v Národním muzeu historie Ukrajiny v Kyjevu (Tweedle 1992: 1083). Na jiném místě Tweedle zmiňuje, že maska je zdobena tausií a že je velmi podobná fragmentu přilby z Tjele v tom ohledu, že se skládá z obočí a nánosku, na jehož konci se nachází ploška, která svědčí o přinýtování samostatných očnic (Tweedle 1992: 1125-6). I v tomto případě autor fragment přiřazuje ke skandinávským brýlovým přilbám. Jako zajímavost můžeme dodat, že podle Tweedleho byla maska objevena v hrobě společně s opaskem a skandinávskou sponou (Tweedle 1992: 1129), což se spíše jeví jako mylná informace.

kyjev-tweedleFragment z Kyjeva podle Tweedleho. Tweedle 1992: 1129, Fig. 526.

Nejaktuálnější a také nejdetailnější informace poskytuje katalog Skandinávské starožitnosti jižní Rusi (Скандинавские древности Южной Руси), vydaný Fedirem Androščukem a Vladimirem Zocenkem roku 2012. Jde o první zdroj, který se blíže vyjadřuje k rozměrům a váze. Autoři pokládají doposud uváděnou pozici za nepřesnou a dle jejich názoru fragment představuje spodní část masky, čemuž odpovídá popis. Ocitujme si nyní tento zdroj v úplnosti (Андрощук – Зоценко 2012: 73):

Obličejová část kompozitní přilby (bezkontextový nález, Desetinný chrám, Kyjev)

Obličejová část kompozitní přilby (maska chránící obličej), sestávající ze samostatně zhotovených částí [typ Gjermundbu]. Nánosník 112 × 10 mm, boční plošky 10–26 × 116 mm, pozůstatek okraje přilby 14 × 35 mm. Váha 24,0 g, ryzost [stříbra] 800. Masku tvoří úzký nánosek, ladně usazený ve středové části, ke kterému doléhá zploštělá spodní a konvexní horní část. Spodní část sestává ze dvou symetricky umístěných srpovitých plošek. Povrch nánosku a ochranných bočních plošek je pokryt stříbrnou fólií a dvěma okrajovými linkami, které jsou vyplněné šikmou intarzní páskou. Ve středu plošek ve spodní části masky jsou umístěny ornamentální figury, kopírující srpovitý tvar. Vrchní část představuje část přilby, na jejíž pravé straně se zachoval nýtek. Náhodný nález, který byl uchováván ve sbírce B. N. a B. I. Chanenkových. Informace  o okolnostech a přesném místě nálezu byly ztraceny.

Datace: 10. stol.
Místo uložení: Národní muzeum historie Ukrajiny (DRA 1065).
Literatura: Ханенко 1907: 43, Tab. XXXVI; Каргер 1958: 200, Tab. XXVI; Кирпичников 1971: 24, Рис. 24a.

kyjev-androscukFragment z Kyjeva podle Androščuka a Zocenka.
Андрощук – Зоценко 2012: Рис. 40.

Pokud bychom měli shrnout, co jsme schopni se dozvědět z literatury, pak můžeme říci, že fragment masky byl nalezen na pozemku Desetinného chrámu snad někdy na začátku 20. století. Dost možná pochází ze zničeného hrobu. Desetinný chrám (též Chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice) byl první kamenný kostel Kyjevské Rusi, který vznikl na popud knížete Vladimíra v letech 986996, což by korespondovalo s datací předmětu, který mohl být vyroben v 10. století (analogie jsou datovány do 2. poloviny tohoto století). Podle autorů maska přináleží ke skandinávskému typu přileb. Železný základ o rozměrech 126 × 116 mm je zdoben „tausovaným“ či „inkrustovaným“ stříbrem a zlatem. Obvodové linky tvoří kroucený drát. Celková dnešní hmotnost je 24 gramů. Názory na správné umístění masky nejsou jednoznačné, čemuž odpovídá i rozdílné vystavování v rámci výstav. Fragment byl dlouhou dobu součástí Chanenkovy sbírky, dnes je přilba vystavena v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065.

 

Umístění

Jak vyplývá z předchozí kapitoly, existují dvě protichůdné teorie na to, jakým způsobem byla maska na přilbě upevněna. Maska mohla být umístěna tak, že oblouky tvořily obočí, anebo obráceně, takže oblouky tvořily očnice. Obě teorie mají svoje příznivce, obě varianty jsou možné a nikdy nezazní konečný verdikt. Pojďme si nyní shrnout obě možnosti.

Rekonstrukce #4Varianta 1 (vlevo) a varianta 2 (vpravo). Autor: Tomáš Cajthaml, Makar Babenko.

Varianta 1 : fragment tvoří vrchní část masky
Jak jsme si mohli povšimnout, tato teorie je zavedenější a byla podporována řadou badatelů po více než sto let. Ještě roku 2006, kdy kyjevský fragment zkoumal slavný australský reenactor Peter Beatson, byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Třebaže je maska v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu, má v reenactmentu menší zastoupení. Je to způsobeno tím, že roku 2008 běloruský reenactor Makar Babenko vytvořil nákres varianty 2, která v současné době ve východní Evropě dominuje. Tento trend mohl ovlivnit i autory Androščuka a Zocenka, a tudíž i podobu vystavení v muzeu. Budeme-li zkoumat anatomii, tak můžeme říci, že tato varianta vyžaduje dodatečně nanýtované očnice. Maska by tedy byla musela být vícedílná, stejně jako u masky přilby z Tjele, což by sice znamenalo jednodušší výrobní proces železného základu, ale také nutnost dobře a esteticky snýtovat všechny části dohromady. Profil masky odpovídá oběma variantám. Vyklenutý tvar obočí má výraznou podobnost s přilbovou maskou z Lokrume. Také tloušťka 2-2,5 mm, kterých podle Petera Beatsona plech na obočí dosahuje, se podobá této gotlandské přilbě. Plech okolo zachovaného nýtu má tloušťku menší, okolo 2 mm, tedy méně pravděpodobněji umístěnou na obočí. Pod zlatými oblouky můžeme najít stupňovitý přechod s odsazením, což je konstrukční rys, který bychom pravděpodobněji čekaly právě u této varianty. Třebaže nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby, dochovaná dekorace kopírující a zvýrazňující obočí je pravděpodobnější u této varianty. Obočí přechází do násosku v oblouku, takže v celkovém důsledku je tato varianta podobnější maskám přileb z Gjermundbu, Lokrume a Tjele a nechává průzory menší, což může být praktické

Varianta 2 : fragment tvoří spodní část masky
Tento způsob nazírání na masku je poměrně nový a lze jej datovat, jak jsme si řekli, zhruba k roku 2008, kdy se Makarovy ilustrace objevily na diskuzních fórech. Roku 2012 pak Androščuk a Zocenko vydávají svůj katalog, kde používají tuto variantu, což zřejmě ovlivnilo prezentaci v muzeu. Maska využívající tuto variantu je jednodílná a využívá čtyř nýtů, pomocí kterých je maska jednoduše připevněna na okraj přilby. Způsob upevnění na podklad je tedy u této varianty méně komplikovaný. Profil masky, jak bylo naznačeno, odpovídá i této variantě. Tvar masky je při této variantě symetrický, nemá však žádnou analogii mezi soudobými přilbami. Obočí přechází do násosku ve víceméně pravém úhlu, což není známo z žádné zachované přilby. Průzory jsou větší než u předchozí varianty. Odsazení i dekorace umístěné na spodní části masky jsou, při porovnání s výše uvedenými maskami, méně pravděpodobnější. Dekoraci na případném obočí nemůžeme vzhledem k rosetovému motivu uprostřed čela vyvrátit.

Vrchní část Spodní část
Archeologové a muzea Tuto ideu zastávali Chanenko, Karger, Kirpičnikov a Tweedle. Ještě před deseti lety byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Tuto myšlenku zastává Androščuk a Zocenko. V současné chvíli je maska vystavena tímto způsobem.
Reenactment Maska je v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu. Tato poloha má v reenactmentu menší zastoupení. Maska je v této poloze použitelná. Tato poloha je v reenactmentu hojněji zastoupená.
Komplexnost Vzhledem k potřebě samostatných očnic by maska musela být vícedílná, což má analogii v přílbě z Tjele. Jednodušší výroba železného základu, komplikovanější kompletace. Průzory jsou menší. Jednodílná maska. Komplikovanější výroba železného základu, jednodušší aplikace. Průzory jsou větší.
Profil Profil odpovídá oběma variantám. Tvar a tloušťka obočí mají výraznou podobnost s přilbou z Lokrume. Profil odpovídá oběma variantám.
Odsazení (přechod do nánosku) Pravděpodobný konstrukční rys. Nepravděpodobný konstrukční rys.
Dekorace Nasvědčuje pozici na obočí. Méně pravděpodobná u této pozice, ačkoli nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby.
Celkový tvar Větší podobnost s maskami z Gjermundbu, Tjele a Lokrume. Absence komparativního materiálu

Pokud se máme přiklonit k jedné z variant, je to varianta 1, která lépe zapadá do dochovaného korpusu skandinávských helem. Takto zkonstruovaná maska splňuje anatomické i estetické nároky. Varianta 2 může být výsledkem reenactorské tendence vytvářet jednodílné masky, co nejvíce odpovídající přilbě z Gjermundbu (sám si vybavuji, že jsem před více než pěti lety nabádal své kolegy, aby nevytvářely vícedílné masky). Teprve až detailní průzkum ukázal, že původní masky mohly být i kompozitní. Varianta 2 současně může být odrazem nedůvěry ke kompozitním maskám, které z nováčkova úhlu pohledu nemusí obstát bitevní vřavu tak dobře, jako solidní jednokusová maska.

 

Postup výroby a dekorace

Vyzbrojeni těmito vědomostmi, radami reenactorů a detailními fotografiemi, se můžeme pokusit vyslovit několik závěrů a myšlenek k současné podobě a pravděpodobnému původnímu vzhledu.

Jak jsme již řekli, základ tvoří železná konstrukce. Nejmasivnější část tvoří nánosek, který je zhruba 5 mm tlustý. Z nánosku v obou směrech vybíhají plošky. Odpovídala-li maska variantě 1, byla spodní ploška jednoduchým, mírně prohnutým obdélníkem rozklepaným zhruba na tloušťku 2 mm. Srpovité obočí je tvořeno plechem nepatrně masivnějším. Celé obočí se zdá být profilované tak, že zadní (vnitřní) prostor je dutý. Tím bylo možné dosáhnout nízké váhy. Navíc si můžeme povšimnout, že linie nánosku, táhnoucí se celou maskou, tvoří exponovaný hřeben či zesilující profil. Obočí se zdá být mírně ohnuté tak, aby profil vynikal a aby bylo možné obočí dobře napasovat na okraj zakulacené přilby. Na obočí chybí jakékoli náznaky nýtů – je možné, že by byly zřetelné při pohledu na zadní stranu, zatímco na přední straně byly překryty dekorací. K podobě očnic se nelze vyjádřit, dá se však předpokládat, že byly uchycena na spodní, rozšířené plošce a následně byly přichyceny k přilbě stejným nýtem, jako okraj obočí. Současný stav přilby naznačuje záměrné poničení a násilné vytržení z helmy, což je možný důvod prohnutí nánosku, absence očnic a nýtů na okrajích obočí.

lokrume15Příklad metody overlay při rekonstrukci masky z Lokrume.
Autor: Dmitrij Chramcov.

Zatímco výše zmínění autoři hovoří o „tausii“ či „inkrustaci“, je evidentní, že předmět je zdoben kombinací metod inlayoverlay. Na povrchu celého předmětu jsou pod úhlem vysekány drážky na způsob mřížky. Následně byla vyryta hlubší obvodová drážka, do které byl naklepán kroucený stříbrný drát, který má hustotu kroucení zhruba 10-12/cm. Do vzniklé mřížky byl vtepán tenký zlatý drát tak, aby tvořil motiv srpků a trojúhelníku. Zbývající prostor byl vyplněn tenkým stříbrným drátem. Důvodně se lze domnívat, že takto zdobené bylo celé obočí i nánosek s ploškou, kde však dekorace chybí a je nahrazena rosetou. Důkazem této metody je občasná prosvítající mřížka a zploštělé drátky, které odstávají od podkladu. Nutno podotknout, že tento způsob dekorace byl populární technikou užívanou při zdobení mečů, kopí, seker, třmenů a helem v 10. a 11. století.

kyjev-dekorace
V první fázi výzkumu nás zarazil křížovitý motiv, který můžeme nalézt uprostřed obočí a který se táhne dolů na nánosek. Původně se nám zdálo, že se jedná o záměrnou dekoraci provedenou v jiném kovu, ale poté jsme zkontrolovali současný stav se stavem v roce 1907, kde není nic podobného patrné – ba naopak, stříbrná plocha podivuhodně září. Kříž, který se tak zdánlivě vytváří, je spíše náhodný jev. Okolní stříbro je ztmavlé. Může jít o důsledek špatného zacházení či částečné konzervace. Můžeme si rovněž povšimnout, že přesně v tomto místě některé stříbro opadalo, což nám dává možnost sledovat, jak postupoval výrobce – nabíjel drátky tak, aby kopírovaly dlouhé rovné plochy, v tomto případě kroucený drát.

Na konci nánosku, uprostřed obdélníkové plošky, nacházíme čtyři málo zřetelné jamky, které jsou umístěny vůči sobě. Zde bych si rád vypůjčil myšlenku Makara Babenka, který předpokládá existenci ještě páté jamky, čímž by vznikla roseta. Předpokládanou rekonstrukci lze spatřit na předchozí grafice s variantami 1 a 2.

Třebaže část reenactorů považuje masku z Kyjeva za bizarně dlouhou, uvedená velikost svědčí spíše o tom, že dokonale kopírovala obličej majitele. Lze dobře předpokládat, že maska byla vyrobena na míru. Jelikož jde o nejnákladněji zdobenou přilbu skandinávského původu, majitel musel přináležet ke společenským špičkám. Maska vykazuje mistrovskou úroveň řemeslného zpracování, která se projevuje jak v anatomii, tak dekoraci. Díky ní je možné obdivovat ladnost i po více než tisíci letech.

Helmet from KyivNákres a rekonstrukce fragmentu z Kyjeva. Autor: Tomáš Cajthaml.

Poděkování

V prvé řadě bych chtěl poděkovat svému kolegovi a příteli Petru Kavanovi, že ve mne opětovně probudil zájem o tento předmět. Článek by nevznikl nebýt kromobyčejně šikovného Tomáše Cajthamla, který jej obohatil svými skvělými grafikami. Výrazně mi pomohly práce Makara Babenka, Petera Beatsona a Fedira Androščuka, na kterých jsem mohl stavět a za které jsem ohromně vděčný. Současně děkuji Ihoru Dyrdovi, který nezištně zašel do muzea a masku pro tento blog detailně nafotil. Mé poděkování v konečné řadě putuje Romanu Královi a Ždanu Zabaštovi, kteří se ochotně nabídli ke konzultaci.

kyjev_fedorovStaroruský bojovník. Autor: Oleg Fedorov.

Literatura

Андрощук, Ф. O. – Зоценко, В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Москва.

Tweedle, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

Ханенко, В. И. (1907). Древности Приднепровья. Вып. VI, Киев.

Каргер, М. К. (1958). Древний Киев. Очерки по истории материальной культуры древнерусского города. Том 1, Москва – Ленинград.

Slovanský štít z hradiště Lenzen

V Praze se zhotovují sedla, uzdy a málo trvanlivé štíty užívané v jejich zemích.
Ibrahím ibn Jákub, 10. století

S radostí toužíme čtenářovi přednést čerstvé informace, které k nám dorazily od německých kolegů Erika Panknina a Reinera Liebentrauta, a sice detaily ohledně štítu, který byl nalezen v západoslovanském hradišti Lenzen (Braniborsko).

Před samotným popisem objektu je potřeba naznačit dosavadní stav poznání. Problematika absence štítů v archeologickém materiálu slovanském prostoru je badatelům i reenactorům dobře známa. Badatelé – můžeme zmínit Petra Luňáka (2007) a Pawła M. Rudzińského (2009) – shromáždili řadu literárních zmínek, ikonografie a artefaktů interpretovatelných jako štítové fragmenty, které svědčí o tom, že Slované štíty vyráběli a používali. Jelikož se bavíme o ohromném množství lidí, kteří žili na velkém území v různých stoletích, nelze se bavit o jednotném provedení štítů. Katalog, který sestavil Rudziński, jasně eviduje nejméně 37 kovových komponentů, zejména puklic, které poukazují na používání dovozových štítů. Toto množství je samozřejmě velmi malé, což si výše zmínění badatelé vykládají tak, že typický slovanský štít měl organickou konstrukci, a tak se jednoduše nedochoval.  Zatímco konstrukce zůstává neznámá, základní materiály bylo možné odhadnout – dřevo, kůže, lýko, proutí a podobně. Nutno podotknout, že reenactoři zpravidla používají kruhové štíty s kovovou puklicí.

mikulčiceHypotetická rekonstrukce velkomoravského štítu na základě držadla z Mikulčic.
Převzato z Luňák 2007: obr 42.

Že klíč leží u Polabských Slovanů z dnešního Německa, se někteří badatelé domnívají už delší dobu. Často je zmiňována možná dřevěná puklice z Groß Radenu (Schuldt 1985: 171–2), která mohla odpovídat dřevěné puklici usazené na štítu z Tirské bažiny (Lotyšsko) z 9. století. Konkrétně první štít z Tirské bažiny poukazuje na zajímavé užití organických materiálů – kromě dřevěné puklice je prkenný korpus z obou stran potažen nejspíše vyčiněnou kůží, přičemž prostor mezi deskou a kůží je na přední straně vycpán travou (osobní diskuze s Rolfem Warmringem). Na základě této nepříliš vzdálené analogie se nám podporuje předpoklad, že slovanské štíty mohly být vyrobeny z organických materiálů.

gross_radenMožná dřevěná puklice z Groß Radenu. Převzato z Schuldt 1985: 172.

Do tohoto rozpoložení nám vstupuje štít nalezený v domě č. 8 v Lenzenu, který spadá do sídlištního horizontu 7, datovaného do 2. poloviny 11. století (Kennecke 2015: 91–2). Štít není kompletní – jedná se o fragment kruhové či mírně oválné desky, která měří zhruba 70 cm v průměru. Deska je vyrobena z dvouvrstvé překližky, jejíž vrstvy k sobě byly přilepeny tak, že vlákna směřují kolmo od sebe. Takto laminované štíty byly známy z doby římské, ale doklad z raného středověku chyběl, pokud nepočítáme píseň Waltharius (10. století), která hovoří o třívrstvých a sedmivrstvých štítech (Dickinson – Härke 1992: 50). Nejbližší analogií je v tomto ohledu štít z Trondheimu, o kterém bude ještě řeč. Nález z Lenzenu je o to zajímavější, pokud si uvědomíme, že „dvouvrstvé překližky není možné dosáhnout bez velmi efektivního lepidla a lisovacího nářadí“ (Dickinson – Härke 1992: 50). Dalším výjimečným rysem je neobvykle vyztužený okraj. Plocha cca 10 cm od samého okraje je zaplněná nejméně šesti soustřednými kruhy čtvercových otvorů. V soustředných kruzích mezi otvory byly umístěny pruhy splétaného lýčí, které byly obšity rovněž lýkem. Tento konstrukční rys dobře koresponduje se skandinávskými štíty, jejichž zužované okraje byly občas vyztuženy kovovými objímkami, či s již zmíněnou travou použitou coby tlumící vrstvy. V centrální části nacházíme také šest měděných nýtů s železnými hlavičkami. Nýty jsou uspořádané do dvou trojúhelníků a poblíž jsou umístěné další dva čtvercové otvory. Předpokládá se, že nýty a otvory sloužily k uchycení madla. Analýza zaznamenala na čelní straně stopy červené barvy. Červenou barvu užitou na štítech lze prokázat také u skandinávských štítů a může indikovat nákladnější provedení. Puklice u štítu z Lenzenu absentuje a není vůbec jasné, zda byla použita. Dnes je štít uložený v Zemském archeologickém muzeu v Brandenburg an der Havel (Landesmuseum Brandenburg).

lenzen
Nákres štítu z Lenzenu. Převzato z Kennecke 2015: 92; Abb. 128.

lenzen
Fotografie štítu z Lenzenu. Fotografii poskytl Erik Panknin.

Konstrukce okraje štíty za použití trávy.
Převzato z https://asmund-pgd.blogspot.cz/.

Jako analogie štítu z Lenzenu můžeme uvést nálezy z pohřebiště Usadel (Mecklenburg-Strelitz). V tamějších hrobech 38, 100 a 119 byly nalezeny poměrně uniformní a jasně rozpoznatelné pozůstatky dřeva, kůže a nýtů, zatímco v hrobech 83, 94 a 120 byly nalezeny pouze fragmenty dřeva a nýtů a přináležitost ke štítům je problémová (Kennecke 2015: 92). Ve velkomoravském prostředí lze uvažovat nejméně o dvou štítech pohřbených v bohatých hrobech v lokalitě Staré Město – Na Valách (Luňák 2007: 3441), o kterých víme pouze to, že byly organické a obsahovaly dílčí kovové komponenty. Poměrně často hovoří o možném fragmentu štítu z Mikulčic, který je ovšem oficiálně interpretován jako dno sudu (Poláček et al. 2000: 252). Pokud opustíme slovanský prostor, můžeme zmínit také další překližkový štít nalezený roku 1973 v Trondheimu. Jedná se o oválný štít o rozměrech 1 m × 0,5 m, který je pokrytý kůží a který je datovaný do 10. až 11. století.

Překližkový oválný štít z Trondheimu. Fotografie pořídil Håkon Torstensen.

Věříme, že se nám podařilo otevřít novou kapitolu raně středověké výzbroje, která může pomoci při dalším bádání a rekonstrukci dob dávno minulých. V případě zájmu či poznámek se neváhejte ozvat!


Bibliografie

Dickinson, Tania – Härke, Heinrich (1992). Early Anglo-Saxon Shields, Society of Antiquaries Archaeologia 110, London.

Kennecke, Heike (2015). Burg Lenzen : Eine frühgeschichtliche Befestigung am westlichen Rand der slawischen Welt, Materialien zur Archäologie in Brandenburg 9, Rahden.

Luňák, Petr (2007). Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR. Bakalářská práce, Masarykova Univerzita, Brno.

Poláček, L. – Marek, O. – Skopal, R. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, L. (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, s. 177–302.

Rudziński, Paweł M. (2009). Tarcza we wczesnośredniowiecznej Polsce na tle europejskim : od plemienia do państwa. In: Acta Militaria Mediaevalia, t. 5 (2009), s. 21–78.

Schuldt, E. 1985: Gross Raden. Ein slawischer Tempelort des 9.–10. Jahrhundert in Mecklenburg, Schwerin.

Typologie amuletů Þórových kladiv

V tomto přehledovém článku představíme typologii amuletů Þórových kladiv, jak byla prezentována Jörnem Staeckerem roku 1999. Jak bylo řečeno v článcích „Přátelství s bohem“ a „Ryji runy léčby“, v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho zástupných symbolů apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Co činilo Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“, kterou známe z dobových písemných pramenů, ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům, což dokládá také Norská runová báseň, kde je obr označen jako původce ženských nemocí. Amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení, které mělo ochraňovat, přinášet štěstí, léčit, zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107).

Amulety kladiv se obvykle rozdělují do dvou základních kategorií – samostatná kladiva (loose hammers) a kladiva na železných náhrdelnících (Thor’s hammer-rings). V této práci se budeme věnovat samostatnými kladivy. Jensen (2010) ve svém katalogu shromáždil celkem 237 nálezů. Přes 100 z nich bylo nalezeno v sídlištním kontextu, přes 60 pochází z hrobů, zhruba 40 bylo uloženo v depotech a zhruba 35 z nich bylo nalezeno náhodně. Staecker rozdělil samostatná kladiva na základě prostých kritérií do tří hlavních typů:

1. Prostá kladiva

Jednoduchá, nezdobená kladiva vyrobená ze železa, jantaru, bronzu, olova či stříbra.

  • 1.1 Železná kladiva
    Jak dokládá četnost těchto kladiv (Jensen eviduje okolo 130 kusů), jednalo se o velmi populární model, který lze datovat do 9. a 10. století. Některé kusy jsou opatřeny kruhem na zavěšení.

kladiva-typ1.1Rozšíření kladiv typu 1.1. Staecker 1999: Karte 41.

kladivo-aggersborgkladivo-hasta
Kladiva z Aggersborgu (vlevo) a Hästy (vpravo).
Staecker 1999: Abb. 111; katalog SHM ve Stockholmu.

  • 1.2 Jantarová kladiva
    Tento typ kladiv, který se zdá být rozšířený kolem Baltského moře, se nachází zhruba v patnácti exemplářích. Lze jej zařadit do 10. století.

kladiva-typ1.2Rozšíření kladiv typu 1.2. Staecker 1999: Karte 42.

kladivo-wolinkladivo-nordby
Kladiva z Wolinu (vlevo) a Nordby (vpravo).
Stanisławski 2013: Rys. 43f; Staecker 1999: Abb. 112.

  • 1.3 Kladiva odlitá z bronzu
    Bronzové exempláře jsou rozprostřené ve velkém geografickém i časovém rozptylu. Celkem zhruba 15 zástupců pochází z období 8.-10. století. Jsou známé také odlévací formy.

kladiva-typ1.3Rozšíření kladiv typu 1.3. Staecker 1999: Karte 43.

kladivo-birka kladivo-haithabu
Kladiva z Birky (vlevo) a Haithabu (vpravo).
Arbman 1940: Taf. 104:6; Staecker 1999: Abb. 113.

  • 1.4 Kladiva odlitá z olova
    Nakolik je nám známo, existuje zhruba deset kusů, které zapadají do tohoto podtypu. Nepocházejí z doby mladší než 11. století.

kladiva-typ1.4Rozšíření kladiv typu 1.4. Staecker 1999: Karte 44.

  • 1.5 Kladiva odlitá ze stříbra
    Stříbrné odlitky byly, jak ještě uvidíme, velmi populární. Jörn Staecker eviduje 18 nálezů, zatímco Bo Jensen ve svém katalogu zmiňuje zhruba 30 kusů. Největší zastoupení mají nezdobená kladiva v depotech, ojediněle se vyskytují také v hrobech. Datována jsou do 9.-11. století.

kladiva-typ1.5Rozšíření kladiv typu 1.5. Staecker 1999: Karte 45.

kladivo-upplandkladivo-stens-prestgard
Kladiva z Låby (vlevo) a Stens prestgård (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 624; Staecker 1999: Abb. 114.

 

2. Zdobená kladiva

Zpravidla stříbrná kladiva, odlitá či zhotovená z plechu, která jsou ozdobená. Zdobení je dosaženo odlitím, ražením, granulací či filigránem.

  • 2.1 Stříbrná kladiva s ražbou
    • 2.1.1 Kladiva s ražbou
      Raznicemi ozdobené amulety se zdají být další populární kategorií. Staecker shromáždil 15 nálezů, zatímco Jensenův katalog čítá 19 položek. O dalším, novějším nálezu, jsme referovali ve článku „Amulet kladiva z Flekstadu“. Téměř všechny kladiva pocházejí z depotů nebo náhodných nálezů. Zdá se, že datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.1.1Rozšíření kladiv typu 2.1.1. Staecker 1999: Karte 46.

kladivo-hallandkladivo-tagemosen
Kladiva z Slottsmöllanu (vlevo) a Tågemosenu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 626; Staecker 1999: Abb. 115.

    • 2.1.2 Kladiva s ražbou ve tvaru kříže
      U prozatím šesti kladiv je klasická ražba doplněna o motiv kříže, v jednom případě i tří křížů. Nakolik je nám známo, všechny pocházejí z depotů, které jsou datované do konce 10. století a 11. století. 

kladiva-typ2.1.2Rozšíření kladiv typu 2.1.2. Staecker 1999: Karte 47.

kladivo-haithabu2
Kladivo z Haithabu. Staecker 1999: Abb. 116.

  • 2.2 Kladiva s rostlinnými motivy
    Speciální kategorií jsou kladiva s florálními ornamenty, kterých evidujeme 5 kusů. Dekorace je, zdá se, dosaženo odlitím. Čtyři kusy známe z depotů, zatímco jen jeden pochází z hrobu. Datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.2Rozšíření kladiv typu 2.2. Staecker 1999: Karte 48.

kladivo-palstorpkladivo-mickels
Kladiva z Pålstorpu (vlevo) a Mickelsu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 627; Staecker 1999: Abb. 117.

  • 2.3 Kladiva zhotovená z tenkého plechu
    Stříbrná kladiva, která jsou zhotovena z tenkého plechu, patří k těm nejzdobenějším a tudíž dnes nejpopulárnějším a nejčastěji napodobovaným. Čtyři kusy, které jsou nám známé, jsou pozlacené či zdobené filigránem a granulací. Některé kusy mají nápadné podobnosti s přívěsky typu Hiddensee. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ2.3Rozšíření kladiv typu 2.3. Staecker 1999: Karte 49.

kladivo-skane
Kladivo ze Skåne. Katalog SHM ve Stockholmu.


kladivo-bredsatra
Kladivo z Bredsätry. Staecker 1999: Abb. 118.

 

3. Větší počet kladiv zavěšených na jednom kruhu

Do tohoto typu náleží všechna kladiva, která jsou na kruh zavěšena ve více než jednom kusu. Staecker eviduje 9 kusů, zatímco Jensen shromáždil kolem patnácti exemplářů. Jsou známé především z hrobů, kde musely plnit speciální funkci, podobně jako kladiva na železných náhrdelnících. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ3Rozšíření kladiv typu 3. Staecker 1999: Karte 50.

kladivo-hilda
Amulet z Hildy (vlevo). Katalog Unimus.


kladivo-thumby

Kladiva z Thumby-Bienebek. Staecker 1999: Abb. 119.

 

Bibliografie

Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné na adrese: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng. In: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Montelius, Oskar (1874). Sveriges forntid. Försök till framställning af den svenska fornforskningens resultat, Text: 1. Stenäldern. 2. Jernäldern, Stockholm.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Stanisławski, Błażej M. (2013). Jómswikingowie z Wolina-Jómsborga. Studium archeologiczne przenikania kultury skandynawskiej na ziemie polskie, Wrocław.