Amputace dolních končetin raného středověku a jejich protézy

Kolskegg s sebou prudce trhl a sekl po Kolovi mečem s takovou silou, že mu usekl nohu nad kolenem.
‚Dobrá rána, což?’ zeptal se Kolskegg.
‚Doplatil jsem na to, že jsem se nechránil štítem,’ odpověděl Kol a nějakou chvíli stál na jedné noze a díval se na pahýl druhé své nohy.
‚Nepotřebuješ se moc dívat. Je to, jak vidíš: noha je pryč,’ smál se Kolskegg.
Kol se pak zvrátil mrtev k zemi.
(Sága o Njálovi 63)

Díky životu v jedné z nejbezpečnější zemi této planety, dlouhému období míru a funkční medicíně jsme zapomněli na hrůzy války a metly lidstva, díky čemuž se nám obtížně hodnotí kvalita života v minulosti. Současně nejsme schopni plně docenit jistoty, v nichž žijeme, a nesnáze, kterými naši předci museli projít. V následujícím článku se zaměříme na opomíjenou problematiku amputovaných končetin v důsledku nemocí a válečných zranění i protéz těchto tělesných částí v období raného středověku. Doufáme, že čtenáři z řad reenactorů a zájemců o historii naleznou v článku málo reflektovanou nadstavbu.


Nemoci a zranění dolních končetin, amputace

Staroseverská literatura zachovává více než pět desítek příjmí, která mají souvislost s nohama (Jónsson 1908: 219-223). Řada z nich reaguje na nemoci nohou, nohy podivně tvarované či zmrzačení nohou v bojovém konfliktu, které mělo za následek doživotní kulhání, a reflektují tak odlišnost nebo handicap (Sexton 2010). Mezi běžné nemoci postihující nohy rozhodně patřily ischemie, aterosklerózy, diabetická noha a infekce. Stěží si již dnes představíme taková onemocnění, jako je lepra nebo obrna, které byly ve středověku rozšířené (Hernigou 2014aHernigou 2014b). Mezi středověké úrazy musely patřit zlomeniny a amputační zranění. Nejčastější formou amputačních zraněních v klinikách v neindustrializovaných zemích je ztráta končetiny nebo jejích části, způsobená nehodami při práci se stroji, zvířaty, dopravními prostředky a při pádech z výšky (Binder 2016: 30). Jak se tedy zdá, dolní končetiny pod kolenem patřily společně s prsty na rukou mezi nejvíce amputované části lidského těla i v období středověku.

Rekonstrukce fixace zlomeniny dolní končetiny kolem roku 1350.
Zdroj: van der Mark 2016.

Jakákoli zranění byla velmi náchylná na infekce, které představovaly v předantibiotické éře vážnou medicínskou výzvu (Erdem et al 2011Runcie 2015) a které zřejmě někdy ústily v amputace; zranění utržená na britské straně v 1. světové válce měla míru infekce vyšší než 90%. Lékaři raného středověku sice ovládali jednoduché chirurgické úkony (nařezávání, vypalování a vyplachování ran, narovnávání kostí) a byli schopni poskytnout základní péči (ovazování, podávání bylinných výluhů, přikládání kamenů a bylin, rytí run a zaříkávání), avšak neměli možnost pracovat ve sterilním prostředí, neměli znalost prevence bakteriální infekce a jejich diagnostika byla na poměry dnešní medicíny na žalostně nízké úrovni (Vlasatý 2017). Kvůli tomu byla pooperační úmrtnost po vážných chirurgických zákrocích circa 60-80 % (Smith et al 2012: 36). Kvůli vysoké úmrtnosti se amputace před zavedením moderních anestezie a antiseptik příliš nerozmohly (Van Cant 2018: 199). Amputacím se zřejmě také vyhýbalo z toho důvodu, že “nekompletní lidé” mohli být považováni za nekompetentní k vládě či poznamenáni v posmrtném světě (Sellegren 1982: 13), případně muži z důvodu své pýchy nedovolili amputovat nebo ošetřující odmítli amputaci s tím, že neponesou zodpovědnost za pacientovo zmrzačení (Friedmann 1972: 117).

Simon Mays (1996) shromáždil celkem 27 archeologických amputací, přičemž 5 z nich pochází z předmoderní doby. Ve třech případech se jedná o amputace pravých dolních končetin, které se objevují i v nálezech, které Mays nezahrnul (Van Cant 2018: 196). Mays uvádí tři hlavní důvody amputací ve středověku (Mays 1996: 107):

  • chirurgický zákrok spojený s nemocí či zraněním
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním

Naproti tomu Friedmann (1972: 120) vyčleňuje poněkud jiné spektrum historických amputací:

  • chirurgický zákrok spojený se závažným onemocněním
  • oddělení končetiny v ozbrojeném střetu
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním
  • chirurgický zákrok spojený s omrzlinami

Amputace prováděné z důvodu chronické nemoci lze předpokládat ve velké míře. Zmiňují je písemné zmínky z období křížových výprav (Mitchell 2004) a lze je předpokládat také v případě některých mnichů, jejichž pohřbená těla byla nalezena u kláštera ve švýcarském St. Petersinsel (Van Cant 2018: 196). Amputace napadených končetin jsou zmíněny nejméně ve dvou pramenech z období 11. a 12. století. V obou případech se jedná o gilotinové amputace, od kterých se již postupně upouští na úkor amputací lalokových (Janoušek 2015: 18-21). První ze zdrojů nám zanechal nejlepší arabský lékař Al-Zahráví, též zvaný Albucasis (Friedmann 1972: 126-127):

Neustupuje-li sněť předloktí či nohou léčbě, je potřeba je odříznout nad loktem či nad kolenem, aby se nešířila a nestala se smrtelnou. Končetina by měla být nad i pod úrovní řezu slabě obvázaná, zatímco pomocník vytváří tlak na vrchní obvaz, aby se kůže a maso mohly zatáhnout. Provádí se kruhový řez až ke kosti, z obou stran se přikládají lněné podušky, aby se zabránilo tvorbě vředů, a následně se seká nebo řeže kost. Pokud se během zákroku objeví krvácení, rychle vypaluj nebo užij prášku zastavující krvácení, užij vhodného zábalu a ošetřuj do uzdravení.

Druhým zdrojem je lombardský překladatel arabských a antických textů Gerard z Cremony (Bennion 1980: 51):

Pokud má nemoc navrch nad naší léčbou, úd musí být uříznut (…). Na prvním místě je potřeba zvážit míru nápravy, prospěšnosti a nebezpečnosti. Z toho důvodu činíme řez nožem mezi zdravými a chorobnými částmi až ke kosti, s tím předpokladem, že nikdy neřežeme do opačné části a vždy zahrneme kus zdravé, než bychom ponechali kus nemocné. Jakmile dospějeme ke kosti, zdravé maso je třeba zatáhnout do té míry, že se kost obnaží. Tehdy ji musíme přeříznout pilou hned u zdravého masa. V místě, kde pila zanechala jakékoli otřepy na konci kosti, je třeba je zabrousit, a překryjeme celý pahýl volnou kůží.

Tyto zmínky musíme brát jako vrchol tehdejší chirurgie, nicméně můžeme z nich získat základní informace o tom, jak probíhal zákrok. Můžeme vidět, že amputace byla rychlou záležitostí, trvající několik málo minut, a byla týmovou prací, která zahrnovala chirurga a jednoho či více asistentů, kteří pacienta drželi, podávali vybavení a podobně. Často si myslíme, že operace probíhaly bez anestezie, ale přinejmenším Peršané a Arabové již v raném středověku používali anestezii podávanou orálně nebo inhalačně (Meri 2005: 784). Přinejmenším ve vikinské Skandinávii známe tři látky, které k těmto účelům mohly posloužit – alkohol, konopí a blín (Price 2002: 205-206). Zdá se, že rány byly často vypalovány, aby bylo zastaveno silné krvácení, což ústilo v těžké popáleniny, které se obtížně hojily.

Můžeme dát za pravdu Williamsové (1920: 358), když říká, že raně středověký chirurg zřejmě nejčastěji vlastnil pilku, nůž, pinzetu, jehlu a nit. Můžeme se domnívat, že nožů zřejmě vlastnil několik, a měl rovněž nůžky, pinzety, rašple, svorky na uzavření ran a množství čistého textilu (Frölich 2011).

Výběr pilek raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr pinzet raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr raně středověkých nůžek. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 32.

Výběr raně středověkých nožů. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 62.

Je nutné zmínit, že i v moderních nemocnicích je míra zasažení pahýlu amputovaných končetin infekcí kolem 13-40 % (de Godoy et al 2010). Úspěšné zotavení však nezávisí pouze na zahojení rány – významnou část pacientů s úspěšnými amputacemi trápí psychické problémy (Sahu et al 2016), které je potřeba řešit stejnou měrou jako obtíže fyzické. Důležitá je rovněž intenzivní fyzioterapická rehabilitace, která postiženého pacienta navrátí do normálního života (např. Rau et al 2007);  zejména u starších osob je amputace dolních končetin problémová, protože ztrátu nejsou schopni nahradit svými fyzickými fondy, a často dochází k brzkému úmrtí (Klaphake et al 2017). Asi 90 % lidí s dolní končetinou amputovanou pod kolenem se naučí chodit s protézou (Pavlačková 2012: 13). Lze říci, že pokud byl zraněný člověk ošetřen kvalitně, rychle a dostatečně sterilně, a byl v dobré fyzické kondici, měl šanci na zotavení a pokračování v normálním životě. Obecně vzato se zdá, že lidé s protézami jedné dolní končetiny mají větší úspěšnost navázat manželství, mít děti a získat práci, než lidé s protézami obou dolních končetin (Claspe – Ramasamy 2013: 71-72). Na vině může být kromě jiného fakt, že výška nohou v porovnání s celkovou výškou je důležitá pro atraktivní a zdravý vzhled (Bogin – Varela-Silva 2010).

Zranění hlavy a dolních končetin se zdají být nejčastějšími válečnými traumaty středověku (Matzke 2011: 62-73; Thordeman 1939: 160-178). V rodových ságách bojovníci běžně přicházejí o paže, ruce, prsty nebo nohy (Sexton 2010: 152). Pokud se zaměříme na raně středověká zranění dolních končetin, zmínit můžeme zranění nohy muže pohřbeného v gokstadské mohyle v Norsku (Holck 2009: 44-46), zranění holeně u raně středověké kostry z Maastrichtu (Woosnam-Savage – DeVries 2015: 35) či zhojenou ránu na holeni u člena zmasakrované posádky Budče (Štefan et al 2016: 766, Table 2). Cílení na dolní končetiny, zejména holeně, je logické z řady důvodů. Nohy tvoří zhruba polovinu výšky dospělého člověka (Bogin – Varela-Silva 2010: 1052-1053), a experimenty ukázaly, že i když nositel disponuje štítem, může pro něj být efektivní obrana dolních končetin obtížná (Matzke 2011: 67 a vlastní mnohaletá zkušenost). Přinejmenším v raném středověku evidujeme pouze málo dokladů o používání ochranných prostředků dolních končetin v boji. Pokud cílem nebyla fyzická likvidace oponenta, mohlo být úderů na spodní končetiny záměrně využíváno. Oblast hlavy je totiž třikrát náchylnější na smrtelné úrazy než zbytek těla (Gennarelli et al 1989). Holenní kost patří mezi nejpevnější kosti v lidském těle a jen zřídkakdy dochází k jejímu přeseknutí (Thordeman 1939: 171). Ačkoli tržná zranění končetin provází bolestivá agonie, smrt nastává až po dlouhé době, a je tedy možná záchrana (Rhyne et al 1995).

Extrémní příklad středověké chirurgie: kost pažní nalezená u kláštera ve švédském Varnhemu (SHM 18393:1090), která vykazuje zhojenou zlomeninu způsobenou sekerou. Chirurg se pokusil o osteosyntézu měděným plechem.


Protézy dolních končetin

Pokud se budeme chtít podívat na příklady raně středověkých protéz, můžeme použít tří různých pramenů – archeologie, ikonografie a písemných zdrojů.

Dějiny protéz dolních končetin jsou poměrně dlouhé. Archeologie zná dvě funkční egyptské dřevěné protézy palců, které byly vyrobeny zhruba v letech 1065-600 př. n. l. (Finch 2018), jakož i dřevěnou holeň pokrytou bronzovým plechem z italského hrobu v Santa Maria di Capua Vetere (cca 300 př. n. l.) či dřevěnou holeň přivazovanou ke stehnu, zakončenou koňským kopytem s rohovým bodcem z čínského Shengjindianu ze stejného období (Binder 2016: 30). Z období raného středověku fakticky známe tři nálezy, a je zajímavé, že z období pozdějšího středověku je prakticky neznáme. Prvním je hrob ze švýcarského Bonaduzu (5.-7. století), který ukrýval muže s uříznutým chodidlem v kotníku, místo něhož měl kožený vak vyplněný senu podobným materiálem s dřevěnou podrážkou podbitou železnými hřeby (Baumgartner 1982). Druhý nález představuje dřevěná protéza levé holeně z rakouského Hemmabergu (6. století), která měla kovovou objímku uchycenou dvěma hřeby (Binder 2016). Třetím nálezem je dřevěno-bronzová protéza levé holeně z německého Griesheimu (7.-8. století), u níž bronz tvořil lůžko pro pahýl, které bylo vystlané kůží, zatímco směrem nahoru vybíhala dřevěná vidlice až po úroveň stehna, kde byla upevněna řemínky (Czarnetzki et al 1983: 91-92). Protézu dolní končetiny lze předpokládat také u muže ze švýcarské lokality Aesch (7. století), který žil zhruba 1-2 roky po amputaci (Cueni 2009: 115-118). Z tohoto výčtu je patrné, že každá protéza byla unikátní, a proto existovala variabilita tvarů i materiálů. Můžeme si povšimnout, že důležitá je kromě funkčnosti také pohodlnost a estetická kvalita protéz.

Co se týče ikonografie, nejstaršími doklady používání protéz dolních končetin jsou výjevy na římských vázách, z nichž nejstarší pochází ze 4. století př. n. l. (Binder 2016: 30; Sellegren 1982: 13). Další obrazové doklady pocházejí z Bruselské Psychomachie sv. Vavřince (KBR MS. 10066-77) z 10. století, která vyobrazuje dvě postavy s amputovanými nohami. Další výjevy pocházejí až z vrcholného středověku, kdy se nezřídka objevují v iluminacích a mozaikách 12.-14. století. Zejména se jedná o výjevy z rukopisů, jako je Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie) a Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo), ale také mozaiky, jakou je např. mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie). Nakolik lze z tohoto vzorku soudit, amputace nad koleny prakticky nevyužívají protézy a pacienti se pohybují pomocí holí, zatímco amputace pod kolenem bylo možné nahradit jednoduchou a tvarově uniformní nohou s okem na konci. Protézy se zdají být dřevěné nebo kovové a pahýl je zasunut do otvoru, který je na straně směřující k zemi vypolstrován. Stejný druh protéz (angl. bent-knee prosthesis) se užíval do poměrně nedávné doby a stále se doporučuje dětem v rozvojových zemích, ovšem jako dočasné a nouzové řešení, které způsobuje dystrofii svalu, a proto je potřeba po použití protézy sval důkladně procvičit (Werner 1987: 625). Nad protézy a hole můžeme ve středověké ikonografii nalézt řadu dřevěných chodítek a připevňovacích platforem, bez výstupků i s výstupky suplujícími končetinu, pro postižené leprou a obrnou (Hernigou 2014aHernigou 2014b).

Výběr amputovaných nohou a protéz středověku.

Zleva: Bruselská Psychomachie sv. Vavřince (KBR MS. 10066-77), mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie), Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie), Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo).

Písemné zdroje jsou rovněž dobrými prameny. Nejvýraznějšími důkazy existence protéz tvoří charakteristická příjmí, která reflektují vzhled majitele. Ze severského prostředí známe příjmí viðleggr (“dřevěná noha”) a hned tři muže s příjmím tréfótr (“dřevěná noha”), kteří žili období 9.-13. století. Známe rovněž příjmí spýtuleggr, které se může vztahovat k dřevěné či tenké noze (Jónsson 1908: 220, 222). Staroseverština zná frázi ganga á tréfótum (“kráčet o dřevěných nohách”), která znamená tolik co “být na tom špatně” (Baetke 2006: 662). Příjmí vztahující se k používání dřevěných protéz známe rovněž ze střední horní němčiny: stelzære, stelzner, uf dir stelzen, râvôt (Keil 2012: 372).

Zřejmě nejlepší písemné zprávy o dřevěné protéze raného středověku obestírají Nora jménem Ǫnund, který žil na přelomu 9. a 10. století. Zatímco Kniha o záboru země (verze Sturlubók, kap. 161) hovoří pouze o tom, že Ǫnund “(…) bojoval proti králi Haraldovi v Hafrsfjordu a přišel zde o nohu. Poté odplul na Island a zabral zemi (…)”, Sága o Grettim (kap. 2-11) představuje barvitější popis – Ǫnund je vykreslen jako viking, který se náhodně dozvídá o námořní bitvě v Hafrsfjordu, a rozhoduje se jí zúčastnit. Muži krále Haralda mu utínají při špatném střehu takřka celou nohu pod kolenem, ale Ǫnunda zachraňují jeho spolubojovníci, kteří se odpojují z bitvy a prchají. “Ǫnund se uzdravil, ale celý svůj život chodil s dřevěnou nohou. Říkali mu proto, dokud žil, Ǫnund Dřevěná noha” (Sága o Grettim 2). Po zahojení rány se Ǫnund odebral na Hebridy, ale trpí psychickými problémy – je tichý, uvědomuje si svoji špatnou pohyblivost, chybí mu noha a opouští ho radost z boje, což svému příteli také prozrazuje. Přítel mu doporučuje, aby se usadil a našel si ženu, avšak otec, kterého společně požádají o ruku jeho dcery, se zdráhá provdat svou dceru za mrzáka bez nemovitostí. Je však ujištěn, že Ǫnund se může pohybovat bez obtíží a že má dostatek movitého majetku a dobrý původ, což Ǫnundovi zvedne sebevědomí a vydává se na další nájezdy. V následující bitvě mu přátelé postaví pod nohu špalek, aby se mohl také zapojit, a zbraň jeho oponenta se do špalku zasekne, čehož Ǫnund využije a protivníka porazí. Nato Ǫnund pluje do Irska, kde se věnuje dalším válečným akcím, a po zastávce na Hebridách, kde se žení, se následně vydává do Norska, kde se mstí uchvatitelům svého pozemku. Poté se vydává na Island, kde shromažďuje majetek a buduje rod. V době své smrti je považovaný za nejudatnějšího a nejzručnějšího člověka s protézou v kolektivním povědomí – “Na Islandě nežil nikdy muž o jedné noze, který by byl nad něho odvážnější a zručnější” (Sága o Grettim 11). Dalším Islanďanem s protézou, o kterém víme ze Ságy o lidech z Eyru (18), byl Þóri Dřevěná noha – byl údajně zasažen do stehna, avšak zranění přežil a po zbytek života chodil se dřevěnou nohou, přičemž se dodává, že měl manželství, ze kterého vzešlo potomstvo.

Ačkoli tyto příběhy mohou být upraveny orální a posléze literární tradicí, pro nás relevantní informace vyznívají realisticky. Třebaže bylo zřejmě běžné, že o postižené bylo pečováno doma (Sága o Grettim 4), někteří jedinci z dobrého rodu, kteří byly v kondici, pokračovali přes úpadek sebevědomí ve svém každodenním, náročném životě. V sázce bylo mnoho : pouze skrze riskantní podniky mohli nezadaní mladíci zvýšit své bohatství a status, a tím se uplatnit na sňatkovém trhu, založit rodinu a začít budovat svůj vlastní statek (Raffield et al. 2017). Na Ǫnundově příkladě můžeme pozorovat, že zásahy do spodní části nohou byly běžné. O protézách samotných se zdroje takřka nevyjadřují, víme však, že byly dřevěné.


Poděkování a věnování

Článek, který jsme zde předložili, byl konzultován s chirurgem a reenactorem Zbyňkem Buchtelou, kterému děkujeme za podnětné připomínky. Poděkování zaslouží také švédský reenactor Erik Hörnsten, který nás upozornil na zajímavý nález z varnhemského kláštera. Tento článek bychom rádi věnovali Vojtěchu Šlapákovi a Michaelu Kahnovi.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. L. Heger, Praha 1957.

Sága o lidech z Eyru = Sága o lidech z Eyru. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 321–559.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur, Greifswald, digitální verze.

Baumgartner, René (1982). Fußprothese aus einem Frühmittelalterlichen Grab aus Bonaduz – Kanton Graubünden/Schweiz. In: Medizinisch orthopädische Technik 102, 131-134.

Bennion, Elisabeth (1980). Antique Medical Instruments, Berkeley / Los Angeles.

Binder, M. – Eitler, J. – Deutschmann, J. – Ladstätter, S. – Glaser, F. – Fiedler, D. (2016). Prosthetics in antiquity – An early medieval wearer of a foot prosthesis (6th century AD) from Hemmaberg/Austria. In: International Journal of Paleopathology 12, 29-40.

Bogin, Barry – Varela-Silva, Maria Inês (2010). Leg Length, Body Proportion, and Health: A Review with a Note on Beauty. In: International Journal of Environmetal Research and Public Health, vol. 7 (3), 1047–1075.

Cueni, Andreas (2009). Die frühmittelalterlichen Menschen von Aesch (Anthropologische Untersuchungen). In: Hartmann, C. – Cueni, A. – Rast-Eicher, A. (eds.). Aesch: ein frühmittelalterliches Gräberfeld, Luzern, 83-126.

Czarnetzki, A. – Uhlig, C. – Wolf, R. (eds) (1983). Menschen des Frühen Mittelalters im Spiegel der Anthropologie und Medizin. Würtembergisches Landesmuseum, Stuttgart.

Claspe, Jon – Ramasamy, Arul (2013). Traumatic amputations. In: British Journal of Pain 7 (2), 67–73.

de Godoy, J. M. P. – Vasconcelos Ribeiro, J. – Andrioli Caracanhas, L. – de Fátima Guerreiro Godoy, M. (2010). Hospital infection after major amputations. In: Annals of Clinical Microbiology and Antimicrobials, 9:15.

Erdem, H. – Tetik, A. – Arun, O. – Besirbellioglu, B. A. – Coskun, O. – Eyigun, C. P. (2011). War and infection in the pre-antibiotic era: the Third Ottoman Army in 1915. In: Scandinavian Journal of Infectious Diseases 43, 690–695.

Finch, Jacky (2018). The complex aspects of experimental archaeology: the design of working models of two ancient Egyptian great toe prostheses. In: Draycott, Jane (ed.). Prostheses in Antiquity, London, 29-48.

Friedmann, Lawrence W. (1972). Amputation and Prostheses in Primitive Cultures. In: Bulletin of Prosthetics Research (BPR) 10-17: 105-138.

Frölich, Annette (2011). Medical Tools from the First Millennium – A New Recognition after Reinterpretation of Artifact Material. In: Boyé, Linda (ed.). Det 61. Internationale Sachsensymposion 2010, Haderslev, Danmark, Neumünster, 317-324.

Gennarelli, T. A. – Champion, H. R. – Sacco, W. J. – Copes, W. S. – Alves, W. M. (1989). Mortality of patients with head injury and extracranial injury treated in trauma centers. In: Journal of Trauma and Acute Care Surgery, vol. 29, 1193–1201.

Hernigou, Philippe (2014a). Crutch art painting in the middle age as orthopaedic heritage (Part I: the lepers, the poliomyelitis, the cripples). In: International Orthopaedics 38 (6), 1329–1335.

Hernigou, Philippe (2014b). Crutch art painting in the Middle Ages as orthopaedic heritage (part II: the peg leg, the bent-knee peg and the beggar). In: International Orthopaedics 38 (7), 1535–1542.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Janoušek, Jakub (2015). Četnost a možnosti řešení amputací dolních končetin. Univerzita Karlova v Praze : Fakulta tělesné výchovy a sportu. Bakalářská práce.

Jónsson, Finnur (1908). Tilnavne i den islandske oldlitteratur. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1907, Kjøbenhavn: 161–381.

Keil, Gundolf (2012). Heilkunde bei den Germanen. In: Beck, H. – Geuenich, D. – Steuer, H. (eds.). Altertumskunde – Altertumswissenschaft – Kulturwissenschaft: Erträge und Perspektiven nach 40 Jahren Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, Berlin-Boston, 317–388.

Klaphake, S. – de Leur, K. – Mulder, P. G. H – Ho, G. H. – de Groot, H. G. – Veen, E. J. – Verhagen, H. J. M – van der Laan, L. (2017). Mortality after major amputation in elderly patients with critical limb ischemia. In: Clinical Interventions in Aging 12, 1985-1992.

Matzke, Johann Keller Wheelock (2011). Armed and Educated: Determining the Identity of the Medieval Combatant, University of Exeter.

Mays, Simon A. (1996). Healed limb amputations in human osteoarchaeology and their causes: a case study from Ipswich, UK. In: International Journal of Osteoarchaeology 6, 101–113.

Meri, Josef W. (2005). Medieval Islamic Civilization: An Encyclopedia, New York – London.

Mitchell, P. D. (2004). Evidence for elective surgery in the Frankish states of the near east in the crusader period (12th-13th centuries). In: Jankrift, K. P. – Steger, F. (eds.). Gesundheit–Krankheit: Kulturtransfer Medizinischen Wissens von der Spätantike bis in die Frühe Neuzeit, Cologne, 121-138.

Pavlačková, Markéta (2012). Kvalita života pacientů po amputaci na dolní končetině. Masarykova univerzita : Lékařská fakulta. Bakalářská práce.

Price, Neil S. (2002). The Viking Way: Religion and War in Late Iron Age Scandinavia, Uppsala.

Rau, B. – Bonvin, F. – de Bie, R. (2007). Short-term effect of physiotherapy rehabilitation on functional performance of lower limb amputees. In: Prosthetics and Orthotics International 31 (3), 258 – 270.

Raffield, B. – Price, N. – Collard, M. (2017). Male-biased operational sex ratios and the Viking phenomenon : an evolutionary anthropological perspective on Late Iron Age Scandinavian raiding. In: Evolution and Human Behavior, vol. 38, no.3, 315–324.

Rhyne, C.E. – Templer, D.I. – Brown, L.G. – Peters, N.B. (1995). Dimensions of suicide: perceptions of lethality, time, and agony. In: Suicide & Life-Threatening Behavior 25(3): 373-380.

Runcie, Harriet (2015). Infection in a Pre-Antibiotic Era. In: Journal of Infectious Diseases & Preventive Medicine 3 (2), 125.

Sahu, A. – Sagar, R. – Sarkar, S. – Sagar, S. (2016). Psychological effects of amputation: A review of studies from India. In: Industrial psychiatry journal 25 (1), 4-10.

Sellegren, Kim R. (1982). An Early History of Lower Limb Amputations and Prostheses. In: Iowa Orthopedic Journal 2, 13–27.

Sexton, John P. (2010). Difference and Disability: On the Logic of Naming in the Icelandic Sagas. In: Eyler, Joshua R. (ed.). Disability in the Middle Ages: Reconsiderations and Reverberations, London-Burlington, 149-163.

Smith, Philip W. – Watkins, Kristin – Hewlett, Angela (2012). Infection control through the ages. In: American Journal of Infection Control 40, 35-42.

Štefan, Ivo – Stránská, Petra – Vondrová, Hana (2016). The archaeology of early medieval violence: the mass grave at Budeč, Czech Republic. Antiquity, 90, s. 759-776.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Van Cant, Marit (2018). Surviving Amputations: A Case of a Late-Medieval Femoral Amputation in the Rural Community of Moorsel (Belgium). In: Turner, W. J. – Lee, Ch. (eds). Trauma in Medieval Society, Leiden, 180–214.

van der Mark, Wiel (2016). A Broken Leg in the Year 1350: Treatment and Prognosis. In: EXARC Journal, 2016/2.

Vlasatý, Tomáš (2017). „Ryji runy léčby“ : Runové modlitby a léčitelství starého Severu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/ryji-runy-lecby/

Werner, David (1987). Disabled Village Children. A Guide for Community Health Workers, Rehabilitation Workers, and Families, Palo Alto.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Williams, Mary Wilhelmine (1920). Social Scandinavia in the Viking age, New York.

Woosnam-Savage, Robert C. – DeVries, Kelly (2015). Battle Trauma in Medieval Warfare: Wounds, Weapons and Armor. In: Tracy, Larissa – DeVries, Kelly (eds). Wounds and Wound Repair in Medieval Culture, Leiden, 27–56.

Možné funkce „Perunovy sekery“

V tomto článku se zaměříme na raně středověké miniatury seker, tzv. „Perunovy sekery“, kterým je v současné době ze strany reenactorů a novopohanů přikládána velká pozornost. Pokusíme se v hrubých obrysech nastínit nejstěžejnější práce, ze kterých je možné čerpat, a následně se podíváme na možnou funkci, která jistě vyvolá kontroverzi.

Hned v úvodu je třeba říci, že přinejmenším v období 9.–12. století se miniaturní sekery používaly od Irsko po Rusko a nejsou vázané na slovanská území, jak se často soudí. Je zřejmé, že se kopírovaly běžné domácí typy seker, a pokud v určité zemi najdeme miniaturu o tvaru, který nekopíruje lokální sekery, můžeme spekulovat o pohybu zboží či lidí. Obecně se nejčastěji vyrábějí ze slitiny mědi („bronzu“), jantaru, stříbra, železa, slitin cínu, olova a kosti. Označení „Perunova sekera“ je, jak bude řečeno, založeno na interpretaci ze 60. let 20. století, která již neodpovídá současnému diskurzu, a tak se budeme přidržovat označení „miniatura sekery“.

Výzkum miniaturních seker má za sebou zhruba stoletý vývoj, který na problematiku přinesl rozmanité názory. Celý problém provází nedostatečná katalogizace a nespolupráce východoevropských, skandinávských a západoevropských badatelů, což zapříčinilo oddělených vznik katalogů, které se navzájem nereflektují. V současné chvíli nejlepším soupisem miniatur východoevropských seker představují katalogy sestavené P. Kucyperou, P. Prankem a S. Wadylem (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010Kucypera – Pranke – Wadyl 2011) a čítají 154 exemplářů z období 10.–13. století. Skandinávské a západoevropské miniatury seker shromáždil Bo Jensen (Jensen 2010) do katalogu, který čítá 44 kusů. Od doby sestavení katalogů zveřejněno mnoho nových nálezů, z nichž některé byly uvedeny na těchto webových stránkách (Vlasatý 2018a; Vlasatý 2018b).

Rozšíření miniatur seker v západní, severní a východní Evropě.
Jensen 2010: 44; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 33, Mapa 3.

Miniatury východoevropských seker, které nás budou provázat zbytek tohoto článku, lze rozdělit do následujících skupin (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 11–26, 29):

  • miniatury Makarovova typu I (74 kusů), datované do období přelomu 10./11. století – konec 12. století
  • miniatury blízké Makarovova typu I (21 kusů), datované do období od pol. 11. století – přelom 12./13. století
  • miniatury Makarovova typu II (30 kusů), datované do období od začátku 11. století – 1. pol. 12. století
  • minuatury netypických tvarů (29 kusů)

Funkce

Velká skupina předmětů, jako je tato, vzbudila v řadě badatelů zájem o interpretaci. Výkladů již nyní existuje celá řada, a mezi ty nejčastěji zmiňované patří následující:

  • amulety v tom smyslu, že byly diskrétně nošeny svými majiteli (Jensen 2010: 43–45; Koktvedgaard Zeitzen 1997: 3, 17; Beck – Jahnkuhn 1973: 567–568)
  • předměty spojené s hromovládným božstvem (Darkevič 1961Kulakov 1993)
  • dary chlapcům při postřižinách (Paulsen 1939: 159; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 261)
  • předměty spojené s členy staroruské družiny (Makarov 1992: 48–51; Wołoszyn 2006: 591–593)
  • předměty spojené s kultem sv. Olava (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 116)
  • dětské hračky (Shetelig 1912aPaulsen 1939: 159; Nadolski 1953: 390)

O funkci jakožto závěsných přívěsků nelze v případě některých miniatur pochybovat, neboť jsou opatřeny kroužky či celými řetízky – toto je však případ pouze tří miniatur (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 36). Je zřejmé, že tuto funkci měly i další sekerky, které mají velmi malý rozměr a drobné očko. Přívěsky ve tvaru sekerek v Evropě známe již od antiky (např. Tejral 1982: 131). Nejméně v jednom případě je raně středověká miniatura sekery zavěšena na drobné oděvní sponě (Paulsen 1956: Abb. 98g) – toto je zajímavý detail ve vztahu k oděvní sponě z Daugmale, jejíž součástí je sekerkovitý útvar (Paulsen 1956: Abb. 99d). Nejméně dvě sekery bez oček, pocházející z ženských hrobů, byly nalezeny na hrudích společně s dalšími amulety a korálky, které tvořily náhrdelníky.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. VII:9, VIII:3, XIV:6; Paulsen 1956: Abb. 98g.

Spojení s hromovládným božstvem, nejčastěji Perunem, se ve velké míře zakládá na ornamentu, který můžeme na miniaturách nalézt. Tato interpretace je přesto problematická a nalezne i své kritiky, kteří varují před opatrností (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 43). Dekorace ve své podstatě pouze naznačuje, že miniatury mohly být ozdobami, o čemž mnohdy svědčí také vybraný materiál. Nejednou se zdá, že dekorace pouze kopíruje ornament užívaný na skutečných sekerách.

Skutečné sekery (vrchní řada) v porovnání s miniaturami, 10.–12. století.
Atgāzis 1998; Paulsen 1956; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.
Větší rozlišení zde.

Věrnost předlohám jde však mnohem dál než jen k dekoraci. Břit těchto miniatur má výraznou ostrost, podobně jako u skutečných seker. Nejméně v deseti (tedy zhruba v 7%) případech byly miniatury opatřeny dřevěnými topůrky, z nichž se zachovaly pouze fragmenty (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: kat. 13, 21, 48, 51, 57, 65, 120, 124, 135, 152). Další dva nálezy, pocházející z detektorové činnosti v Bělorusku a Ukrajině, byly publikovány Koršunem (Koršun 2012: kat. D-6, D-44). Jeden detektorový nález je v současnosti na prodej na portálu eBay (eBay 2019), další na portálech Mešok (Mešok 2019) a Violity (Violity 2019). Tři sporné detektorové kusy můžeme nalézt na serveru Arkaim (Arkaim 2019). Nejméně v jednom případě byla hlava sekerky pojištěna železným klínem (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: kat. 21, tabl. III: 3). Jeví se jako pravděpodobné, že větší množství sekerek bylo opatřeno topůrky, která se ale nedochovala do dnešních dnů.

Fragmenty dřevěných topůrek.
Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. II:1, III:3, IV:8, V:1,6, VI:3, XI:1,5, XIV:3; Koršun 2012: 152, 160, kat. D-6, D-44; eBay 2019; Mešok 2019; Violity 2019Arkaim 2019.

Nadpoloviční většina miniatur byla nalezena v hradištích, v podhradí či v osadách. Poměrně velké množství pochází z bezkontextových situací. Je důležité uvést, že 11 miniatur pochází z hrobů. V pěti případech jde o hroby mužů, ve dvou případech o hroby žen. Celkem sedm hrobů jsou hroby dětí. Nejčastější pozice uložení je oblast pravého boku, nohou a v případě žen také hrudi (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 30).

Miniatury sekerek nalezené v hrobech.
Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.

Na základě přítomnosti topůrek se autoři nejnovějšího katalogu domnívají, že se takové předměty nehodily k zavěšení na krk a spíše byly umístěny za opasek (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 37). V případě dětských hrobů zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když se budeme domnívat, že miniatura v hrobu slouží jako symbolický milodar nahrazující skutečnou sekeru. Miniaturní sekerky s topůrky můžeme nalézt i v jiných částech Evropy – některé sekerky byly určené k zavěšení, jiné postrádají jakýkoli otvor a byly spíše vhodné k uschování do brašny.

Miniaturní sekery s topůrky.
Zleva: železná sekerka z Estonska (zdroj Edvards Puciriuss), mastková forma z Ribe (zdroj The Northern Emporium project), jantarové sekerky z Ribe (nálezy z let 2018 a 1990/1, zdroj The Northern Emporium project), bronzová sekerka z Haithabu (Elsner 2004: 79), bronzová sekerka z Mülheimu (Koch 1970), bronzová sekerka z Menzlinu (Schoknecht 1977).

Jak si můžeme povšimnout, výše uvedené sekerky tvoří velmi nesourodou skupinu – jsou vyrobeny z různých materiálů, různým způsobem a jejich vzhled se liší. Východoevropské sekerky naproti tvoří poměrně ucelené skupiny a variují pouze v detailech. Pokud vezmeme v potaz detektorové nálezy, máme zde co dělat se stovkami miniatur a můžeme mluvit o množstevně, časově a geograficky rozšířeném fenoménu. Představa, že velká část těchto sekerek sloužila jako symbolické milodary nebo jako přívěšky, nemá oporu v hrobových situacích, ve kterých se nenachází ani desetina všech oficiálně zkoumaných exemplářů. K výše zmíněných interpretacím bychom proto rádi přidaly několik dalších, které by mohly pomoci rozklíčovat komplexní význam těchto miniatur.


Další navržené interpretace autora

Rozšířenost napříč východní Evropou v průběhu několika staletí je varovným ukazatelem, že se mohlo jednat o populární předmět s praktickou a dekorativní funkcí. Tuto četnost se kromě využití jako přívěsku a symbolickými milodary snažíme vyložit třemi dodatečnými interpretacemi.

Výběr oděvních spon a jehlic ze západní, severní a východní Evropy.
Tvorba grafiky: Tomáš Cajthaml, grafikacajthaml.cz.

 

Oděvní jehlice
Miniatury seker s topůrky lze srovnat se třiceti kostěnými a pěti bronzovými oděvními / vlasovými jehlicemi ze západní a severní Evropy. Pojďme se nyní podívat na tyto analogie podrobněji. V Nizozemsku máme přes 20 nálezů kostěných jehlic ve tvaru sekery (Roes 1963: 67–69, Pl. LIV: 1–9). Ze Spojeného království je známo nejméně 6 dalších raně středověkých kostěných jehlic (MacGregor 1985: 118, Fig. 64). V německém Haithabu byly nalezeny další tři kostěné jehlice (Schwarz-Mackensen 1976: 27, Abb. 7: 2–3; Schietzel 2014: 355). Jeden exemplář je znám z dánského Århusu (Roesdahl et al. 2014: 285).

Kostěné jehlice ve tvaru seker.
Roes 1963: Pl. LIV: 1–9; MacGregor 1985: Fig. 64: 15–17, 22; Schwarz-Mackensen 1976: Abb. 7: 2–3.

Kovové varianty sekerkovitých jehlic nejsou tak četné, ale přesto existují. Jeden kus byl objeven v dánském Aggersborgu (Roesdahl et al. 2014: 283–285). V Dánsku nalezneme ještě jednu jehlici, která byla objevena v Avnsøgårdu (Pedersen 2014: 239, Fig. 7.5). Třetí nález představuje sekerka z irského Islandbridge (Harrison – Ó Floinn 2014: 157–158, III. 90). Čtvrtý pochází z norské lokality Svingesæter (Shetelig 1912b: 206, Fig. 482). Pátá sekerka byla nalezena v norském Bjålandu (Petersen 1951: 338, Fig. 184).

Kovové jehlice ve tvaru seker.
Roesdahl et al. 2014: 283; Pedersen 2014: Fig. 7.5; Harrison – Ó Floinn 2014: 158, III. 90; Shetelig 1912b: Fig. 482; Petersen 1951: Fig. 184.

Přestože kvůli nekompletnosti východoevropských miniatur s topůrky nemáme žádné solidní důkazy, existuje řada argumentů hovořících ve prospěch této interpretace.

  • takřka 40 analogií z tehdejší Evropy a užívání sekerkovitých výstupků či zavěšených miniatur na některých oděvních sponách východní Evropy
  • praktičnost a příhodná konstrukce, která se experimentálně osvědčila
  • estetický odznak ukazující společenský status
  • velikostně a materiálově nevybočují z raně středověkých oděvních spon s dlouhou jehlicí
  • předpolí vytvořené četným užíváním skandinávských spon s kroužkem a spon s korouhvičkou ve východní Evropě (Chvoščinskaja 2004; Schmidt 2005)
  • specificky zlámaná topůrka těsně pod hlavou sekerky
  • pozice v hrobech na pravém boku nevylučuje použití jako oděvní spony, neboť řada severo- a východoevropských spon byla nošena tímto způsobem (Thunmark-Nylén 1984: 11, Abb. 2.3; Lehtosalo-Hilander 2000: 206–207; Stepanova 2009: Rys. 19, 194) a celá sekerka z Nikolskoje III byla „ovinuta tkaninou“ (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 88, kat. 56).

Experiment: bronzový odlitek sekery (výroba: Drakkaria) namontovaný na dřevěné jehlici, která fixuje oděv. Vyzkoušeli jsme různé způsoby upevnění řemínku, nejvíce se nám osvědčila pevná fixace na dvou bodech jehlice.

Tuto teorii jsme předložili Pawlu Kucyperovi, autoru katalogu východoevropských miniaturních sekerek, který ji komentoval následujícími slovy: „Nemohu tuto možnost vyvrátit. Nápad porovnat miniatury s tehdejšími jehlicemi je zajímavý, ale není možné tento koncept více rozpracovat.“ Musíme proto počkat na další nálezy, které pomohou potvrdit nebo vyvrátit tuto interpretaci.


Rekonstrukce pouzdra ze Šlesviku. Výroba: Stephan Meinhardt.

 

Klínek fixující pouzdro k sekeře
Ačkoli je to vzhledem k nálezovým situacím nepravděpodobné, není vyloučeno, že by některé miniatury s topůrkem nemohly sloužit jako klínky fixující pouzdra k sekerám. Z raně středověké Evropy známe pouze jeden takový klínek, a sice z Haithabu (HbH.432.002; Westphal 2007: 55, Taf. 30:3), který se vkládal do pouzdra z vnitřní strany směrem od sekery, avšak existují i další pouzdra, která naznačují použití klínku. Je to zejména pouzdro z Novgorodu, na jehož jazykovitých výběžcích nalezneme otvory, které korespondují s otvory na východoevropských sekerách (Kainov – Singh 2016). Můžeme tedy předpokládat, že otvory nacházené na břitech seker sloužily k jednoduchému způsobu upevnění pouzdra, které bylo přikolíčkováno zboku, a takové uniformní řešení by vyžadovalo velké množství klínků, jež by vysvětlovalo rozšíření v čase a prostoru. Tvar hlav miniatur je příhodný pro tento účel. Navíc, jak ukazuje pouzdro ze Šlesviku, dekorované rytinami dvou seker, že v dobové mentalitě nebylo přitěžující, pokud by pouzdro bylo zdobeno další sekerou (Saggau 2006: 264; Abb. 44:13, Abb. 45). V minulosti bylo naznačeno, že i miniatury mohly být opatřeny pouzdry, které by byly připevněny k sekerkám pomocí dírky (Makarov 1992: 37; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 251), toto se však prozatím nepotvrdilo.

Raně středověká pouzdra seker s navrženými způsoby fixace.
Westphal 2007: Taf. 30:3; Kainov – Singh 2016: Rys. 2.
Tvorba grafiky: Tomáš Cajthaml, grafikacajthaml.cz.

 

Votivní dar při kolonizaci
V 11. století jsme svědky výrazné přeměny staroruské sídlištní soustavy směrem do dříve nekolonizovaných oblastí. Stará sídla zanikají a vzniká hustá síť malých měst a vesnic v podhradí, která se pod vlivem nově nabitého ekonomického a politického potenciálu osamostatňuje a snaží vymanit zpod kyjevského jařma (Kotyčev 2016: 246–248). Epocha, která se někdy nazývá jako „doba malých měst“ (эпоха малых городов), kopíruje používání miniaturních seker ve východní Evropě.

Z jiných částí Evropy víme, že raném středověku sekera jakožto nástroj lidské práce hrála důležitou symbolickou úlohu při kultivaci země, a nebylo nezvyklé, že pokud se osidlovala nová země, záborci na ní rozdělali oheň nebo do ní zakopali sekeru, aby do ní symbolicky vnesli řád (Starý – Kozák 2010: 44–45). Zakopané sekery navíc již od pozdního neolitu sloužily k vymezení hranic statků, které chránily před narušením (Rønne 2008). Připomeňme si, že většina seker byla nalezena v okolí malých měst, pevností a v osadách. Fenomén miniaturních seker ve východní Evropě tak může souviset s vnitřní kolonizací a změnou sídelní struktury 11.–13. století.


Závěr

V této práci jsme se zaměřili na přiblížení fenoménu miniaturních východoevropských seker českému čtenáři. Velký prostor jsme věnovali diskutování pravděpodobné funkce. Naším předpokladem je, že geografické a časové rozšíření může svědčit o praktickém použití. Předpokládáme následující funkce:

  1. ženské náhrdelníky, oděvní spony
  2. symbolický milodar v hrobu dítěte
  3. votivní uložení do země

Tyto funkce mohou naznačovat, že miniatury v životě majitele měly poměrně důležité významy:

  • vymezení kulturní prostoru, vnášení řádu do chaotického prostředí
  • přinášení zdaru (zachování dobré zdravotní i mentální kondice a ochrana před nebezpečím)
  • dekorace
  • zastoupení sekery skutečné

Zde tento článek završíme. Děkujeme Vám za strávený čas a budeme se těšit na případné ohlasy.


Bibliografie

Publikované články, knihy

Atgāzis 1998 = Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte, Riga.

Beck – Jahnkuhn 1973 = Beck, H. – Jahnkuhn, H. (1973). Axtkult. In: Hoops, J. (red.). Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, B. 1, 562–568.

Darkevič 1961 = Даркевич, В. Л. (1961). Топор как символ Перуна в древнерусском язычестве // Советская археология, № 4, 91–102.

Elsner 2004 = Elsner, Hildegard (2004). Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster.

Harrison – Ó Floinn 2014 = Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Chvoščinskaja 2004 = Хвощинская, Н.В. (2004). Некоторые аспекты изучения кольцевидных булавок на территории Древней Руси // Славяне и финно-угры. Контактные зоны и взаимодействие культур. Доклады российско-финляндского симпозиума по вопросам археологии и истории (7-10 октября 2004 г., Пушкинские Горы), СПб., 130-140.

Jensen 2010 = Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Kainov – Singh 2016 = Каинов С.Ю. – Сингх В.К. (2016). Деревянный чехол топора с Троицкого раскопа // Новгород и Новгородская земля. Вып. 30, 196–203.

Koch 1970 = Koch, Robert (1970). Waffenförmige Anhänger aus merowingerzeitlichen Frauengräbern. In: Jahrbuch des Römisch-germanischen Zentralmuseums Mainz 17, 285-293

Koktvedgaard Zeitzen 1997 = Koktvedgaard Zeitzen, Miriam (1997). Amulets and Amulet Use in Viking Age Denmark. In: Acta Archaeologica 68, 1–74.

Koršun 2012 = Коршун В.Е. (2012). Языческие привески Древней Руси X–XIV веков. Выпуск I: Обереги, Москва : Группа ИскателИ.

Kotyčev 2016 = Котышев, Дмитрий (2016). Русская земля в X-XII вв.: центр и периферия // Древняя Русь: во времени, в личностях, в идеях, Т. 5, 233-252.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2010 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2010). Wczesno-średniowieczne miniaturowe toporki metalowe z Europy Środkowo-Wschodniej i Północnej. Korpus zabytków. In: P. Kucypera, S. Wadyl (eds.). Życie codzienne przez pryzmat rzeczy, t. 1, Toruń, s. 103–176.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2011 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2011). Wczesnośredniowieczne toporki miniaturowe, Toruń.

Kulakov 1993 = Кулаков В.И. (1993). Культовое оружие балтов и славян X-XII вв. // Slavia Antiqua, t. XXXIII, 115–130.

Lehtosalo-Hilander 2000 = Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (2000). Luistari: A History of Weapons and Ornaments: Luistari IV, Helsinki.

MacGregor 1985 = MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Makarov 1992 = Макаров Н.А. (1992). Древнерусские амулеты-топорики // Российская археология, №2, 41–56.

Nadolski 1953 = Nadolski, Andrzej (1953).Miniaturowy toporek z grodziska w Tumie pod Łęczycą. In: Przegląd
Archeologiczny, t. 9, 389–391.

Panasiewicz – Wołoszyn 2002 = Panasiewicz, W. – Wołoszyn, M. (2002). Staroruskie miniaturowe toporki z Gródka, pow. Hrubieszów. In: Archeologia Polski, t. 47:1–2, 245–286.

Paulsen 1939 = Paulsen, Peter (1939). Axt Und Kreuz bei den Nordgermanen, Berlin.

Paulsen 1956 = Paulsen, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

Pedersen 2014 = Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Petersen 1951 = Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Roes 1963 = Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl et al. 2014 = Roesdahl, E. – Sindbæk, S. M. – Pedersen, A. – Wilson, D. M. (ed.) (2014). Aggersborg : The Viking-Age settlement and fortress, Højbjerg.

Rønne 2008 = Rønne, Ola (2008). Langhus, økser, gårder og grenser under senneolitikum. In: Konstantinos Childis – Julie Lund – Christopher Prescott (eds.), Facets of Archeology: Essays in Honour of Lotte Hedeager on her 60th Birthday, Oslo, 577-584.

Saggau 2006 = Saggau, H. E. (2006). Gehauene und geschnitzte Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig. In: Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig (Ausgrabungen in Schleswig. Berichte und Studien 17), Neumünster: 199–304.

Shetelig 1912a = Shetelig, Haakon (1912). En miniatyrøks av bronse fra vikingetiden. In: Bergens Museums Årkbok, 13, 3–18.

Shetelig 1912b = Shetelig, Haakon (1912). Vestlandske graver fra jernalderen, Bergen.

Schietzel 2014 = Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Schoknecht 1977 = Schoknecht, Ulrich (1977). Menzlin. Ein frühgeschichtlicher Handelsplatz an der Peene. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte der Bezirke Rostock, Schwerin und Neubrandenburg 10, Berlin.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Schwarz-Mackensen 1976 = Schwarz-Mackensen, Gesine (1976). Die Knochennadeln von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 9, Neumünster.

Starý – Kozák 2010 = Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno, 31–58.

Stepanova 2009 = Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Tejral 1982 = Tejral, Jaroslav (1982). Morava na sklonku antiky, Praha.

Thunmark-Nylén 1984 = Thunmark-Nylén, Lena (1984). Ringnadeln. In: Arwidsson, Greta (ed.) Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 5–14.

Westphal 2007 = Westphal, Florian (2007). Die Holzfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 11), Neumünster.

Wołoszyn 2006 = Wołoszyn, Marcin (2006). Ze studiów nad obecnością ruską i skandynawską na ziemiach polskich w X–XII wieku. In: M. Dworaczyk et al. (red.). Świat Słowian Wczesnego Średniowiecza, Szczecin–Wrocław, 595–614.

 

Online zdroje

Arkaim 2019 = „Амулеты и обереги“. In: Arkaim [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: http://arkaim.co/gallery/category/88-amulety-i-oberegi/

eBay 2019 = „Bronze Axe amulet pendant 51mm. 800-1300AD. Viking“. In: eBay [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: https://www.ebay.com/itm/Bronze-Axe-amulet-pendant-51mm-800-1300AD-Viking/223315384736?hash=item33fea259a0:g:6fsAAOSwRK9b1i–

Mešok 2019 = „Амулет топорик с остатаками древка Редкость!“. In: Мешок [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: https://meshok.net/item/78088655_%D0%90%D0%BC%D1%83%D0%BB%D0%B5%D1%82_%D1%82%D0%BE%D0%BF%D0%BE%D1%80%D0%B8%D0%BA_%D1%81_%D0%BE%D1%81%D1%82%D0%B0%D1%82%D0%B0%D0%BA%D0%B0%D0%BC%D0%B8_%D0%B4%D1%80%D0%B5%D0%B2%D0%BA%D0%B0_%D0%A0%D0%B5%D0%B4%D0%BA%D0%BE%D1%81%D1%82%D1%8C

Violity 2019 = „Амулет-топорик с частью топорища“. In: Violity [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z:
http://arc.violity.com/amulet-toporik-s-chastyu-toporicsha-29739585

Vlasatý 2018a = Vlasatý , Tomáš (2018). „Z manažera archeologem“ : Dokumentace detektorového nálezu středověkých šperků. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/z-manazera-archeologem/

Vlasatý 2018b = Vlasatý , Tomáš (2018). Interní soutěž skupiny Herjan. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/interni-soutez-skupiny-herjan/

Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Obr. 4: Raritní vyobrazení visícího nákončí v západoevropské ikonografii. Rukopis: Latin 1141, Fol. 14, 9. století.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 6: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 7: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 8: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 9: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 10: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 11: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 12: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 13: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 14: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Mannfall 2018 : Boj o knížete

mannfall-logo-white-01

Vršovci, nenávistný rod a zlé pokolení, vykonali ohavný zločin, o jakém předtím po věky nikdo neslyšel. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech lidí nejhorší. Ten a jeho ničemní příbuzní přišli s knížecím synem Jaromírem na lovecké místo, jež se nazývá Velíz. Jakmile se jejich ničemnost rozpálila a jejich odvahu rozjařilo vypité víno, uchopili svého pána a ukrutně ho svázali. Pak jej nahého položili naznak, připoutali ho za ruce a nohy k zemi a skákali, jak by si hráli na vojenské rozběhy, na koních přes jeho tělo.

Kosmova kronika

Přesuňme se, alespoň na chvíli, za neproniknutelné mlhy času do doby, kdy přemyslovské Čechy sestávaly jen z Prahy a okolních hradů v lesích, kdy se křesťanství svářelo s pohanstvím a kdy si pocestní nemohli být jisti téměř ničím. Na konci září se uskuteční třetí běh raně středověké bojovky Mannfall. Vítáni jsou všichni seriózní reenactoři, kteří mají čas a chuť prověřit své zkušenosti ve hře, která je v naší republice jedinečná. V této hře se přeneseme do doby prvních Přemyslovců, kteří na přelomu 10. a 11. věku sváděli nelítostné boje o moc s dalšími šlechtickými rody.

MANNFALL je koncept raně středověkých akcí, který cílí na intenzivnější poznávání historie. Každá taková akce bude unikátní, bude se odehrávat na jiné lokaci a podle jiného scénáře. Budeme se snažit o věrnější přiblížení historickým předlohám, než jak tomu dosud bylo u diváckých akcí. Prostor bude věnován i popularizaci míst, které budeme navštěvovat. Rádi bychom zapojili širší komunitu, a tak vaše postřehy, nápady a názory budou vysoce žádoucí. Myšlenka na vytvoření akcí, které by kombinovaly pochod, boj, řemesla a LARPové prvky, se v našich hlavách rodila už několik let. První nástin se však objevil v říjnu 2016, kdy jsme natočili tento trailer:

ZÁKLADNÍ INFO O HŘE

Třetí běh započne ve čtvrtek 27.9.2018 na hradě Točníku – svá auta můžete zaparkovat v těsné blízkosti hradu, případně můžete dorazit autobusem. Od hráčů, kterých bude zhruba do dvaceti, se očekává příjezd ve večerních hodinách, abychom mohli započít brífinkem. Svůj příjezd můžete ohlásit na telefonní číslo +420792200638.

Po úvodním brífinku ohlásíme začátek hry. Můžeme prozradit tolik, že z hradu Točníka se během pátečního dopoledne vydáme do přilehlých lesů a budeme jednu noc přespávat v přírodě. Očekávaný počet nachozených kilometrů je zhruba 20. Během sobotního odpoledne se pak vrátíme zpět na hrad, kde hru zakončíme hostinou a společenským programem. Akce bude ukončena během nedělního dopoledne 30.9., ale pro zájemce můžeme uspořádat prohlídku nejbližšího okolí.

Hrad Točník – výchozí a závěrečný bod hry Mannfall. Zdroj: http://rlax.cz.

CO S SEBOU?

Hra je bezplatná a první řadě si vezměte vše, co potřebujete ke své duševní i fyzické pohodě. Vhodnými zavazadly budou dvě deky, kopí, střelné a vrhací zbraně, dobře sloužící boty a ponožky, helma, lehké štíty a zbroje, čutora s vodou, dvoudenní zásoby potravin, potřeby na rozdělání ohně, řemínky či motouzy a podobně. Velký důraz bude kladen na dobové osvětlení. Voda bude k dispozici pouze ve formě potoků a studánek. S sebou si také můžeme vzít své zvířecí kamarády, kteří skvěle dokreslí atmosféru – velmi vítaní budou koně, psi a dravci.

Pro hráče jsme sepsali následující dokumenty, které se týkají historického spaní a zavazadel:


Můžeme ještě dodat inspiraci ke skladbě kostýmu:

 

ZÁVAZNÁ REGISTRACE
Své registrace, prosím, zasílejte na bojovkamannfall@gmail.com nebo na náš Facebook. Registrací nám slibujete svou účast a budeme s Vámi počítat při dělení jídla a stříbra. Veškeré náklady jdou z naší kapsy a od Vás potřebujeme jen jedinou věc – Vaši účast. Na rozdíl od předchozích běhů zde budeme mít dvě frakce, které spolu budou interagovat.

MFkingos

Kníže Jaromír a jeho družina

Kníže Jaromír – obsazeno (1/1)
Kníže Jaromír, syn Boleslava II, v českých dějiných zaujímá pozici smůlou oplývajícího panovníka. V našem příběhu však vystupuje jako mladý, energický, v rozpuku svého života. Jako správný velitel dává jasné a přímé rozkazy, své věrné zahrnuje stříbrem a zrádce nemilosrdce trestá. Je křtěný, nicméně v nové víře se ještě příliš nevyzná, a tak v nejistých momentech žádá o pomoc církevní otce. Libuje si v hodokvasu, zbraních a lovu. Vůči Vršovcům zdá vystupovat přátelsky, čímž oplácí politickou pomoc z minulých let.

Knížecí družina / posádka hradu – probíhá nábor (8/8)
Knížete na loveckém hrádku obklopují muži, kteří však mají zodpovědnost za chod hradu. Tato posádka je loajální a málo úplatná, vesměs pokřtěná.

Lovčí Hovora – obsazeno (1/1)
Hrádek je také domovem mistra lovce Hovory. Rád si přihne. Je naprosto věrný svému pánovi, za kterým by šel až na kraj světa.

MFzaporak_01

Kochan a družina Vršovců

Kochan – obsazeno (1/1)
Vůdcem rodu Vršovců, kteří se snaží dostat do Jaromírovi přízně, je ambiciózní Kochan. Svému knížeti, kterému hlídá meč a dolévá jeho pohár, jakož i lidem, kterým velí, je velkou oporou. Přesto je dosud pohan a výzvy, aby přijal křest, úspěšně ignoruje. Kolují drby, že by chtěl Jaromíra oslabit, aby sám mohl převzít trůn, ale tyto zvěsti se prozatím nepotvrdily.

Družina Vršovců – probíhá nábor (8/8)
Kochana doprovází ostřílená skupina bijců, kteří jej poslechnou na slovo. Stejně jako jejich velitel, tak i oni jsou dosud pohani.

ZÁVĚREČNÉ INFORMACE

V prostředí raně středověkých akcí je Mannfall, nakolik je mi známo, jedinečný. Má sloužit k zábavě, teambuildingu a prohloubení znalostí. Boj je v této první zaváděcí akci sekundární, a proto bude veden co možná nejbezpečněji. Prosíme o ohleduplnost a shovívavost nad fotografy. Velmi nás potěší, když ke hře budete přistupovat jako k výzvě a budete akceptovat nebo sami tvořit atmosféru, když si akci užijete a budete o ní poté mluvit. V případě dotazů, nejasností a doporučení se ptejte na bojovkamannfall@gmail.com.

Za Mannfall
Tomáš Vlasatý

Zdobené miniatury štítů z Birky

Drahý čtenáři,

po krátké předvánoční odmlce se opět hlásíme s plodem spolupráce skupin Herjan a Marobud. Tentokrát jde o slovenský překlad studie Wladyslawa Duczka o štítových miniaturách z Birky. Práci jsme doplnili o aktuální informace a některé další zajímavé nálezy a paralely.

kruhové přívěšky

Některé varianty kruhových přívěsků z Birky. Arbman 1940: Taf. 97, 99.

Kruhové prívesky zo strieborného plechu s razenými vzormi” je práce, která se snaží ukázat na dosud příliš neobjevenou kapitolu rekonstrukce doby vikinské. Práci tímto věnujeme jako vánoční dárek všem milovníkům historie, reenactorům a čtenářům, kteří nás sledují po celou dobu naší existence. Přejeme Vám ničím nerušené strávení svátků a úspěšný rok plný zajímavých zjištění a zkušeností.

Studii si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Interní soutěž skupiny Herjan

Slovenská skupina Herjan, jejíž jsem čestným členem, v minulých dnech přišla se zajímavou soutěží – a sice každý přihlášený obdrží pět stránek katalogu švédského Historického muzea (mis.historiska.se), ze kterých si může vybrat pět nálezů a ty okomentovat.

SHM 5208:1999

SHM 5208:1999. Jantarová miniatura sekerky, nalezená v “Černé zemi” v Birce.

Soutěž je jednoduchý mechanismus s přidanou hodnotou, který přiměje jednotlivé členy ke studiu nálezů. Jednotlivci se při této činnosti mohou přiučit kritickému myšlení a psaní, mohou se mezi sebou porovnávat, a všechny soutěžní příspěvky nadto obohatí celý kolektiv. Nálezy vybrané do této soutěže pocházejí výhradně ze sídlištního kontextu Birky, a jsou tedy jen málo – pokud vůbec – publikované tiskem. Krátký komentář může pomoci zařadit předměty do kontextu jak daného města, tak celé Skandinávie, což mohou – v případě publikování internetovým médiem – ocenit i další zájemci mimo skupinu. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zveřejnit svůj příspěvek, kterýžto tímto předkládám k posouzení komunity.

Vikings were not racists, but …

In last few weeks, I had the chance to read several articles that connect Viking Age with racist and anti-racist movements of different countries. For a person living in the Czech Republic, whose re-enactment scene is not contaminated by racists and is more focused in authenticity, this is an incomprehensible problem. However, I feel the need to intervene, when it comes to misinterpretation of history.

In fact, no real history enthusiast would ever combined “medieval/Viking” and “racism” in one sentence. There are at least two reasons. Firstly, we cannot simplify the main problems to yes or no questions, because actual reality is too complex for being comprehended by the answer. That means, a misleading question gives you a misleading answer. As my favourite speaker professor Stanislav Komarek says:

Europe is used to think in a cold way – in yes or no questions. This could lead to the invention of computers, for example, but not to mind harmony or to realistic perception of the world. In medias, we can hear a lot of pseudo-questions, like “Is human nature peaceful or aggressive?”, “Is capitalism good or bad?”, “Is human purpose to work or to have fun?”. These questions are totally goofy. […] It is important to stress that a person from a different culture cannot understand this kind of questions.

Secondly, it is not possible to judge the past, based on our modern experience and value system. The fact we have the word “racism” in our dictionaries for around 100 years and we understand the meaning (“Prejudice, discrimination, or antagonism directed against someone of a different race based on the belief that one’s own race is superior“) does not determine the same kind of knowledge in previous cultures and societies. This phenomenon is called cultural relativism.

anders-meeting

A meeting of Norse people and Indians in Newfoundland, 1003–1007. Drawn by Anders Kvåle Rue.

More correct questions would be “What was the relationship of Old Norse people (including Vikings) to other European and non-European societies?” or “Are there any sources that show Old Norse people acting as what we call racists?”. To find out, we have to describe the main signs of the period. We are talking about millions of people, living in several centuries, different circumstances, weather climate and with various customs. It will always be difficult to summarize such a huge, inhomogeneous mass of people. The Early medieval world was cosmopolitan in the transport of both people and objects, but – at the same time – relatively closed with regard to traditions and habits. Old Norse culture was fixed to customs of fathers, very similar to what we can see in “primitive” societies of the modern world. Changes were accepted in the span of decades and centuries, not months and years as is normal today. The life in that period was much more focused on continuation, on the long-term aspects and the connection to a family, land and traditions.

In the world where – due to the lack of the centralized mechanism – every person can easily kill her/his non-related opponent, one will develop a very good sense for suspiciousness, self- and kin-defence, fame and shame. From our point of view, Viking Age Scandinavia would be a very hostile place to be, with a fragile peace sticking the community together; a typical feature of an uncentralized society that is infested by continual struggle for domination. Speaking of supremacy, it is natural that people feel mutually superior to others, mainly to foreigners, strangers and poorer people. Judging by Sagas of Icelanders that are full of local micro-conflicts, there is no doubt that oppressions took place not only on the geographic level, but also on the hierarchic level. A kin from one side of a fjord felt superior to a kin from the other side, people of Firðafylki felt superior to the people of Sygnafylki, Norwegians felt superior to Icelanders, elites were mocking at lower classes and so on. In contrast to our modern society, there was also functional slave system that used a lot of prejudices and stereotypes (see the table below). It is way easier to became a suprematist in the world where people have different life values given by the law. Using modern terminology, these states could be called “hierarchical supremacy”, “ethnocentrism”, “kinship-centrism” or “proto-racism”, but definitely not “racism” as we know it.

Stereotypes of the Viking Age, gathered from Rígsþula (“The Lay of Ríg”).

Class Description
Slaves (þrælar) Slaves are ugly but strong, with twisted backs and crooked limbs. Their skin is sunburnt, black and wrinkled. Their palms are rough, fingers thick. Slaves have no valuable property. They live in a cottage that has door open (everybody can go in and check them). There is a fireplace, a simple table, a bowl and a rough bed inside their house. Speaking of clothing, they have old, not fitted clothes. Probably no shoes at work. They eat tough, whole grain bread and broth. Their best meal is boiled calf meat. Slaves work for their masters. Their labour is hard, dirty and inferior, including the daily and intensive work with animals. They have much more children than others.
Free men (karlar / bændr) Free men are beautiful and generous to their friends. Their hair and beards are trimmed. They have good senses. They own a house and lands. The house can be locked. Inside the house, there is not only a fireplace and a soft bed, but also some furniture (a chest) and tools (a weaving loom, a distaff). Free men have fitted, practical and fashionable clothing with some pieces of jewellery. They are their own masters. They are independent multicrafters, devoted to farming and precise crafts, like woodworking and weaving.
Elites (jarlar, konungar) Elite people represent the top level of the society. They are young, bright-haired, pale-skinned, beautiful and kind. Men are robust warriors, generous with weapons, horses and jewellery. They have advanced knowledge of runes. Elite people own several halls, each of them has doors with a knocker. The floor of the hall is covered with straw. There is a linen patterned cloth on the table, together with beakers and silver plates. People sleep in velvety beds. Elite people wear coloured, fashionable clothing made of top materials. They also wear golden jewellery. Elites eat wheat bread, roasted birds and bacon. Their drink is wine. Generaly speaking, they do not work at all. In their free time, they are having discussion, men are training, competing, hunting, ruling and fighting, women are taking care of their appearance and of the guests.

It is true that the most of Early medieval Scandinavian population had what we call white skin, as is probable that bright-coloured hair was more prestigious than dark one. For a non-travelling person, the chance to meet a person with a different skin colour was rather low in the period. However, do sources attest any bad behaviour towards a person of a different skin colour? To avoid any misleading and concluding answer, let’s say that approaches surely varied and were not uniform. As the table shows, the lower status and worse physical appearance, the worse behaviour. If Rígsþula is not taken in account, there are two more examples. In the Eddic poem Hamðismál (“The Lay of Hamðir”), heroic brothers Hamðir and Sǫrli are mocking of their half-brother Erpr, who is said to be jarpskammr (“brown little one”). After a short conversation full of misunderstandings, Erpr is killed. The crucial fact behind the relevant word is probably that brothers consider their half-brother to be illegitimate and of half-Hun origin. The second source, Eiríks saga rauða (“The Saga of Erik the Red”), mentions the first meeting of a Norse group with a group of so-called Skrælingar (Indians/proto-Inuits) in what is now Newfoundland. The group of aboriginals are described in these words: “They were black men, ill-looking, with bad hair on their heads. They were large-eyed, and had broad cheeks.” In the source, the negative look plays the role of the first presage of later misunderstandings and fights. Eventually, two native boys are captured and taught the Norse language. A very similar behaviour can be seen in case of slaves that were captured in Ireland and taken to Iceland, where they were assimilated.

Landnámabók (“The Book of Settlement”) mentions three upper class or elite men with the infamous byname heljarskinn (“skin blue as hell”); two of them were probably sons of a Bjarmian concubine and there are some theories their bynames could be related to a possible Finnic / Mongolian origin. Despite the fact that Saami people are described as despicable seiðr-practitioners, shapeshifters and miraculous archers in some sources, these mentions seem to be a common literary formula, contradicting to a more realistic description (for example Ohthere). What is more, aggresive slave characters named as blámenn (“blue men”, men from the Northern Africa) sometimes occur at king’s courts in some sagas, but these could be a copy of the literary invention of High and Late medieval romances, where heroes use to slay dozens of angry Saracens, berserkir and blámenn.

The battle between Norse people and Indians. Drawn by Angus McBride.

Non-Scandinavian sources, the most promising group of evidence, seem to lack any relevant mention. Persian and Arabic sources mention rather positive relations with Norse people. Ahmad ibn Rustah noted that Rus had “the most friendly attitude towards foreigners and strangers who seek refuge.” Ahmad ibn Fadlan even recorded his good-humoured conversation about burial practises:

One of the Rūsiyyah stood beside me and I heard him speaking to my interpreter. I quizzed him about what he had said, and he replied, “He said, ‘You Arabs are a foolish lot!’” So I said, “Why is that?” and he replied, “Because you purposely take those who are dearest to you and whom you hold in highest esteem and throw them under the earth, where they are eaten by the earth, by vermin and by worms, whereas we burn them in the fire there and then, so that they enter Paradise immediately.” Then he laughed loud and long.

By this positive quote, we should end this short article. To sum up, it is impossible to use the word “racism” in the context of the Viking Age. The period people would probably not understand the concept of exclusively racial supremacy. However, the distinction was based on the status, property and appearance, and the final discriminating result could be similar. Before the very end, let me remind several notes. Do not forget that by asking yes and no questions, you are supporting the idea the world is black and white. Learn more about history and various cultures, do not expect people of the past to have the same manners as you. Remember one of the most important Old Norse principles – the foreign world is a place of strangenesses and dangers, but – simultaneously – it is a place of great potential and gain.


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Mannfall 2017

mannfall-logo-white-01Přesuňme se, alespoň na chvíli, za neproniknutelné mlhy času do doby, kdy přemyslovské Čechy sestávaly jen z Prahy a okolních hradů v lesích, kdy se křesťanství svářelo s pohanstvím a kdy si pocestní nemohli být jisti téměř ničím. V oněch časech se do lesa poblíž hradiště Budeč vypravila kněžna na koni se svou loveckou družinou. Byvše překvapeni úkladným přepadem lapků, spíše vlkům než lidem se podobajícím, se muži vrhli před svou paní, která se se dvěma muži – svými průvodci – spasila útěkem. Uprchlíkům se podařilo vyburcovat místní statkáře, kteří ji poslali své čeledíny, necvičené brance, kteří kněžně zajistí bezpečnou cestu na hradiště. Jak se však družině povede? Přijeď to zjistit ty sám!

MANNFALL je koncept raně středověkých akcí, který cílí na intenzivnější poznávání historie. Každá taková akce bude unikátní, bude se odehrávat na jiné lokaci a podle jiného scénáře. Budeme se snažit o věrnější přiblížení historickým předlohám, než jak tomu dosud bylo u diváckých akcí. Prostor bude věnován i popularizaci míst, které budeme navštěvovat. Rádi bychom zapojili širší komunitu, a tak vaše postřehy, nápady a názory budou vysoce žádoucí. Myšlenka na vytvoření akcí, které by kombinovaly pochod, boj, řemesla a LARPové prvky, se v našich hlavách rodila už několik let. První nástin se však objevil v říjnu 2016, kdy jsme natočili tento trailer:

ZÁKLADNÍ INFO O HŘE

První pokusný ročník započne v pátek 1.9.2017 na Okoři. Od hráčů, kterých bude zhruba do deseti, se očekává příjezd v odpoledních hodinách, abychom mohli započít se seminářem bezpečného boje. Pokud možno apelujeme na příjezd hromadnou dopravou (autobus č. 350 z Dejvic či vlak do stanice Noutonice), jiné možnosti probereme individuálně (v případě příjezdu autem je možné v neděli nastoupit na autobus č. 350 a dojet z Úholiček zpět na Okoř). Svůj příjezd můžete ohlásit na telefonní číslo +420792200638.

Po semináři a zkušebních střetech se vydáme na místo nocoviště a hra započne. Jelikož reprezentujeme družinu ukrývající se před zbojníky, první noc bude, pokud možno, bez ohně. Můžeme prozradit ještě tolik, že hra skončí na Levém Hradci, tedy asi 25 km daleko, v sobotních večerních hodinách. Na místě pro nás bude přichystaná hostina a společenský program. V neděli ráno se ti, kteří budou chtít, mohou zúčastnit kratochvílí na nábřeží v Úholičkách, kam dorazí skupina Perkunas se svou zhruba pětimetrovou historickou veslicí. Tímto bude akce završena. Odjezd z místa je možný vlakem (zastávky Úholičky nebo Roztoky-Žalov) či autobusem (Levý Hradec, Úholičky).

Hra se bude řídit mechanismem, který je popsán zde a bude důkladně vysvětlen před začátkem akce.

Zde se můžete dočíst jistá doporučení ohledně psanců, kteří budou družinu přepadat.


CO S SEBOU?

Hra je bezplatná a první řadě si vezměte vše, co potřebujete ke své duševní i fyzické pohodě. Jelikož jde o test výdrže, dovedností a kostýmů, je třeba, aby zavazadla včetně zbrojí nebyla příliš těžká. Vhodnými zavazadly budou dvě deky, kopí, dobře sloužící boty a ponožky, helma, čutora s vodou, jednodenní zásoby potravin, potřeby na rozdělání ohně, řemínky či motouzy a podobně. Voda bude po celou dobu akce k dispozici. S sebou si také můžeme vzít své čtvernohé psí kamarády, kteří skvěle dokreslí atmosféru.

Pro hráče jsme sepsali následující dokumenty, které se týkají historického spaní a zavazadel:


Můžeme ještě dodat inspiraci ke skladbě kostýmu:

 

ZÁVĚREČNÉ INFORMACE

V prostředí raně středověkých akcí je Mannfall, nakolik je mi známo, jedinečný. Má sloužit k zábavě, teambuildingu a prohloubení znalostí. Boj je v této první zaváděcí akci sekundární, a proto bude veden co možná nejbezpečněji. Prosíme o ohleduplnost a shovívavost nad fotografy. Velmi nás potěší, když ke hře budete přistupovat jako k výzvě a budete akceptovat nebo sami tvořit atmosféru, když si akci užijete a budete o ní poté mluvit. V případě dotazů, nejasností a doporučení se ptejte na bojovkamannfall@gmail.com.

Za Mannfall
Tomáš Vlasatý

Vápnatak 2017

Dva roky poté / Two years later

Nacházíme se pod hřebeny Nízkých Tater na pastvinách lemovaných lesy. Kolem táborového ohně se točí ženy připravující jídlo, zatímco někteří muži poměřují své síly v taflu, jiní zápasí a trénují zbraněmi, další se myjí v chladné, zurčící říčce, a ostatní se psem pročesávají okolí. Nezaujatý pozorovatel by mohl dojít k závěru, že se nachází u loveckého tábora. To je slovenský Vápnatak 2017.


We are situated on pasturelands under the forested ridge of the Low Tatras, Slovakia. Girls are preparing food by the campfire, while some men are competing in tafl, others are training and wrestling, washing themselves in a cold, gurgling drinkable rivulet and the rest of participants are hiking around with a dog. An observer could say that the camp looks like a hunting station. All of that is Vápnatak 2017.



Před dvěma roky jsme v článku „Vápnatak s Herjanem“ informovali o prvním ročníku maloformátové akce nazvané Vápnatak, kterou pořádá skupina Herjan každý červen na Slovensku a každý podzim v Čechách. Oproti festivalům, na které účastníci vozí většinu svého vybavení a jde spíše o přehlídku spojenou s pitkou a bitvou, je tento minimalistický koncept zajímavý tím, že každá výprava je jedinečná, vyžaduje vybavení přenosné na vlastním hřbetu, může neustále překvapovat a posouvat hranice možností a povětšinou probíhá v odlehlých místech, takže účastníkům dovoluje poznat přírodní zajímavosti. Zároveň zkouší znalosti účastníků, stmeluje je a zdokonaluje jejich kooperaci. Loňského ročníku pořádaného na Slovensku jsem se bohužel této události nemohl účastnit, ale letošní ročník, který se konal 9.–11.6.2017 na tradičním místě v malebné Dolné Lehotě, jsem si nemohl nechat ujít.


Two years ago, we published the article called „Vápnatak with Herjan“. It describes the first small-scaled event organized by the group Herjan that is called Vápnatak and that is organized each June (Slovakia) and each autumn (Czech Republic). The difference between Vápnatak and other events lies in the minimalistic concept – people are supposed to carry all their stuff on their backs and the event is not only about drinking and fighting. Every Vápnatak is a challenge for the skills and is a special and surprising teambuilding in a way. Thanks to the fact it takes part in some distant places, the participant can explore the nature. The last year, I could not participate, as I attended The Viking Way in Norway, but this year’s event, organized in a beautiful village of Dolná Lehota as always, was a must-visit occasion.





Letošní ročník ukázal přinejmenším tři pozitivní změny oproti předchozímu ročníku. První spatřuji v účasti více skupin – akce se zúčastnilo 14 lidí a jeden pes ze skupin Herjan a Slavibor. Druhý rozdíl spočívá ve stále se stupňujících kostýmových standardech – tento rok byla použita nová pravidla. Názorným příkladem může být také to, na rozdíl od Vápnataku 2015, kdy jsme měli k dispozici pouze jeden ostrý oštěp, se počet ostrých zbraní v tomto roce zmnohonásobil. Jelikož jsme nedaleko tábora našli čerstvou medvědí stopu, zásoba opravdových zbraní nám rozhodně dodala kuráže. Reálné nebezpečí je přitom naprosto unikátní a nelze jinde zažít. Za třetí změnu považuji širší spektrum aktivit, mezi které mimo vaření můžeme zahrnout noční hlídku, krátké putování s následnou zastávkou a přípravou jídla, komplexní tréninky zahrnující zápas, boj mečem/sekerou a štítem, kopím, vrhání oštěpu na štít a liniové střety, koupání v chladné vodě, návštěva místních bačů, stříhání vlasů dobovými nůžkami, výroba topůrka, hraní deskových her, vyprávění a zpěv a další.


Compared to the last Slovakian Vápnatak I participated, there were at least three positive changes. Firstly, there were more people from more groups – fourteen individuals and a dog from two groups, Herjan and Slavibor. Secondly, costume rules are still more and more strict every year; a new set of rules was used this year. As an example of the change, it can be mentioned that in 2015, we had just one sharp javelin, while now, the number of sharp weapon was multiplied. Since there are bears and wolves in the vicinity of the camp, their traces can be easily seen by the rivulet and locals speak about their attacks on sheep, weapons are useful tools for protection and morale boost. Thirdly, the scale of activities is much wider. This year, it consisted of nightwatching, hiking and cooking, training with all kind of weapons, wrestling, throwing a javelin into a shield for some interesting results, taking a bath, visiting of local shepherds, cutting hair with period shears, making an axe shaft, playing board games, storytelling, singing and others.





Stejně jako kdekoli jinde, i u Vápnataku existují možnosti k vylepšení. Akce vznikla jako soukromá oddechová událost skupiny Herjan, ale vzhledem k většímu počtu účastníků a paletě zmíněných aktivit se domnívám, že v příštím roce by hlavní den – tedy sobota – mohl být lépe organizovaný, například formou přednášek a jiných kolektivních činností. Pokud Vápnatak v příštích letech navštíví cizinci, bude tato potřeba o to intenzivnější. Skvěle by se vyjímaly také body programu výlučně pro ženy. Aby se udržela kvalita akce, je potřeba neustále připomínat, zejména nováčkům a novým účastníkům, že nedobové předměty – zpravidla obaly, cigarety a podobně – musí být skryté a v nejlepším případě se nemají vůbec vyskytovat. Během nočního veselí osobně preferuji lidové písně, vyprávění o dalekých cestách a hru na hudební nástroje, než-li zpěv moderních písní.


No matter what is the quality of the event, there is always space for improvement. The event was created as a private relaxing occassion of the group Herjan, but now, due to the bigger number of participants and wider scale of activities, I personally think that the main day (Saturday) should be organized more wisely and divided into team activities. There should also be some presentations, lectures and schedule for women. In order to keep the event progressive enough, it is needed to repeat that the modern stuff – mainly bottles or cigarettes – should be hidden, or better, should not occur at all. During the night, I personally refer folk song, storytelling and historical instruments, rather than modern songs.




Přes tyto komentáře je potřeba říci, že kostýmová úroveň, společně s absencí diváků, aktivitami a prostředím činí z Vápnataku nejkvalitnější slovenskou raně středověkou akci, kterou vřele doporučuji všem, kteří mají rádi historii, dobrou společnost a přírodu. V případě, že se budete chtít příštího ročníku zúčastnit, neváhejte spolek Herjan zkontaktovat. Tímto děkuji za možnost zúčastnit se a použít fotografie.


Still, the level of costumes, the absence of the public, activities and the nature make Vápnatak the most authentic Early Medieval event in Slovakia. It is highly recommended to all enthusiast who love the past, good society and nature. In case you liked the article or you would like to participate, please, contact the group Herjan. Finally, I am very glad for the chance to participate and to use photos in this summary.

Průměrná výška starých Seveřanů

Věnováno Sedlu.
Sú var mær hǫnnurst á Miðgarði.


“Nikdy jsem neviděl dokonalejší postavy než-li jejich – jsou [vysocí] jako palmy.”
Ibn Fadlan: Risala, § 80

Staré Skandinávce žijící v době vikinské a ve středověku si často představujeme jako vysoké, sveřepé jedince. Loď plná dvoumetrových, větrem zocelených válečníků je sice estetická a impresivní idea, ale před jakýmkoli konečným soudem bychom si měli položit otázku, zda je náš předpoklad správný a zda je v souladu s dobovými prameny. A není lepšího pramene než kostí.

vyska

Kromě toho, že lze fakticky změřit kompletní skelety, existuje řada metod a formulí pro rekonstrukci neúplných koster. Tou nejpoužívanější je při rekonstrukci skandinávských koster metoda Trotterové a Gleserové, ale rovněž lze narazit na metodu Pearsonovu, Manouvrierovu či Sjovøldovu. Je nutno podotknout, že jedna univerzální metoda, která by byla naprosto přesná pro všechny země světa, obě pohlaví, všechny sociální statuty a veškeré extrémy, v současnosti neexistuje. Získané údaje je tedy vždy nutno brát s jistou rezervou – procentuální odchylkou.

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Přestože zkoumané soubory nejsou příliš rozsáhlé a až na Dánsko jsou spíše roztříštěné, jistou výpovědní hodnotu mají a umožňují srovnání. Na základě získaných dat lze říci, že průměrná mužská výška v době vikinské a středověku se pohybuje mezi 168-173 cm, zatímco průměrná ženská výška mezi 156-161 cm. Tyto průměrné hodnoty jsou srovnatelné s národy, které obývaly území dnešní Británie, Francie či České republiky, zatímco raně středověká populace například v Polsku se zdá být poněkud nižší. Ženské průměrné výšky dosahují cca 92-93% mužské průměrné výšky, což v praxi znamená, že rozdíl mezi průměrnými výškami obvykle nečiní více než 10-15 cm. Hodnoty, které nedosahují 158 cm (muži) / 146 cm (ženy) nebo naopak přesahují 183 cm (muži) / 171 cm (ženy), považujeme za mimořádné. Extrémní hodnoty jsou pak 151-204 cm (muži) a 125-181 cm (ženy).

Z dat vyplývá, že během doby železné došlo v celé Evropě k růstu průměrné výšky, což bylo završeno stěhováním národů. Během doby vikinské se růst zastavil, či naopak – výška populace mírně poklesla. V některých částech Skandinávie výška během středověku mírně vzrostla (Dánsko, Norsko, Švédsko), jinde zůstala víceméně konstantní či se možná mírně snižovala (Island, Grónsko). V 17.-18. století se skandinávská populace výškově propadla zhruba o 5 cm, a od poloviny 19. století postupně vzrůstá, zejména v období posledních sta let, kdy byl pokořen stav výšky z doby železné. Současný výškový průměr obyvatel ČR činí 180,1 cm (muži) a 168,5 cm (ženy). Zrychlený růst se v odborné literatuře nazývá sekulární akcelerace či sekulární trend a souvisí se změnou výživy, se snížením výskytu tradičních dětských nemocí, s míšením etnik a s celkovou změnou životního stylu. Mezi nejdůležitější vlivy, které rozhodují o výšce, patří samozřejmě genetika, ale také kvalita a dostatek výživy, nedostatečná či nadměrná zátěž, zdravotní péče či hygiena – obecně se však soudí, že podíl dědičnosti na výšce je zhruba 90% (Brothwell 1981: 100). Toto je důležité pro pochopení extrémního celosvětového růstu v posledních desetiletích, ale také dlouhotrvajícího výškového rozdílu mezi středověkými městy a venkovem, který činil zhruba 4 cm (Boldsen 1995: 82, Table 4.1). Velmi zjednodušeně lze říci, že lidé s vyšším sociálním statutem byly statisticky vyšší i po fyzické stránce – což může dokládat například hrob FII z dánského Stengade, který je interpretovaný jako hrob pána (193 cm) a jeho otroka (174 cm). Studium moderních konfliktů potvrdilo, že branci narození v době války jsou nižší než branci narození v době míru (Kjellström 2010: 182).

Pokud je řeč o bojovnících, je možné předpokládat, že do válečných uskupení vstupovali muži, kteří prošli do užšího výběru. V praxi tak mohli být nadprůměrně vysocí či silní. Ačkoli lodní posádka pohřbená na Ridgeway Hill byla průměrně vysoká (Loe – Webb 2014: 84-85), výškový průměr mužů z Reptonu, kteří byli součástí velkého dánského vojska v 2. polovině 9. století, činil 176,1 cm. Elitní vojenské jednotky velmožů a králů mohly mít ještě přísnější standard. Nakolik můžeme z proporcí soudit, výšivka z Bayeux a další ikonografické materiály často vyobrazují velmi vysoké, spíše vychrtlé bojovníky s dlouhými končetinami. Jako nejbližší analogii uvedeme římské vojsko, do kterého vstupovali v ideálním případě pouze muži dosahující minimální výšky 165 cm a do výběrových jednotek byl stanoven minimální standard rovný 173 cm (Roth 1999: 9-10). V tomto světle, i když s dávkou zveličení, může být psána výše zmíněná Risala či následující zmínka:

vyska_vla

Autor článku (192 cm) s příklady extrémních seker dosahujících ca. 35 cm a 125 cm.

Praví se, že mezi Seveřany byli v bitvě pobíjeni takoví, jaké mezi Franky nebylo možno nikdy spatřit, zejména co do jejich krásy a velikosti jejich těl.

Fuldské anály 884

Nejen, že je studium výšky sebeobohacující, pomáhá pochopit zdravotní stav populace a dlouhotrvající tendence ve velkém množství lidí, ale může být přínosné také při komparaci s velikostí užívaných předmětů. Pokud se budeme bavit výlučně o militáriích, je evidentní, že byly vyráběny poměrově na míry jedince. Štíty se tak pohybují v rozmezí cca 70-95 cm, zatímco meče zpravidla ve škále 70-100 cm, ačkoli můžeme najít i monumentální kus délkou 125 cm. Obvod hlavy či rozměry dlaní se zdají být jen málo závislé na výšce postavy, a nakolik můžeme soudit z vlastního výzkumu, rozdíly mezi současným stavem a stavem před tisíci lety jsou minimální.

 

Dánsko

V porovnání s ostatními skandinávskými zeměmi jsou dánské kostry nejlépe zmapované. Pia Bennike (1985: Table 5) stanovila, že výškový průměr mužů doby vikinské v Dánsku činil 171,2 cm, zatímco průměrná žena byla vysoká 158,8 cm. Do následující tabulky jsme nezahrnuly ojedinělé nálezy, jako výše zmíněný hrob FII ze Stengade nebo hrob č. 4 z Fyrkatu, ve kterém odpočívala “věštkyně” vysoká okolo 170 cm (Roesdahl 1977: 192).

vyska_dansko2

Vývoj průměrné výšky v Dánsku od pravěku po moderní dobu. Převzato z Bennike 1997.

vyska_dansko


Švédsko

Pokud jde o materiál z doby vikinské, nebyli jme schopni dohledat mnoho materiálu. Nakolik můžeme číst kusá data, mohlo by se zdát, že švédská populace jako celek stála na horní hranici (či dokonce za ní) soudobého skandinávského průměru, ale ke konečnému verdiktu bude třeba více informací. Do tabulky nebyly zahrnuty dvě kostry, jejichž výšku známe jen orientačně. První z nich je žena pohřbená v hrobu Bj 581 v Birce, která mohla být vysoká kolem 170 c, zatímco druhá, nalezená v lokalitě Borgvallen, patřila muži, který byl vysoký kolem 165 cm (Gustin et al. 2018: 36). Středověký materiál ze Švédska je již velmi dobře zdokumentován, ačkoli je potřeba mít na zřeteli, že několik lokalit se nachází na původně dánském území.

vyska_svedsko


Norsko

Následující tabulka je z nedostatku přesných dat prosta údajů o době vikinské. Přesto si můžeme uvést několik odhadů, které učinil Per Holck u materiálu z Kaupangu: jedna žena dosahovala výšky 155-160 cm, další žena měřila zhruba 160 cm, zatímco jeden muž měřil 160 cm, další zhruba 160-165 cm, třetí 160-185 cm, čtvrtý 170-180 cm a dva muži dosahovali 180 cm (Seeberg 1995: 140). Zapomenout nesmíme ani na hrbáče nezjištěného pohlaví, který měřil zhruba 110 cm. Holck také zjistil, že kostra z gokstadské mohyly ze začátku 10. století patřila robustnímu muži, který měřil kolem 181 cm (Holck 2009).

Středověké kostry jsou zásluhou analýz Pera Holcka a Berit Sellevoldové, kteří popsali ohromné kostelní a klášterní soubory, velmi dobře zdokumentované.

vyska_norsko

Island a Grónsko

Ostrovní situace je svou izolací na drsné evropské periferii specifická. Vzhledem k tomu, že většina mužských kolonistů pocházela z Norska, nejsou podobné hodnoty překvapivé. Ač by se mohlo zdát anebo bychom mohli předpokládat, že postupem času docházelo ke snižování výšky, islandská populace měla z dlouhodobé perspektivy konstantní výšku až do propadu v 18. století. V případě Grónska prozatím neexistuje jiný přesvědčivý důkaz kromě postupného zmenšování lebky (Lynnerup 1998: 72-73).

vyska_island

vyska_gronsko

Další země

Mezi komparativní materiál jsme zvolili Velkou Británii, Českou republiku a Polsko. Jak již však bylo řečeno, národy obývající dnešní Británii, Francii či Českou republiku dosahovaly hodnot, který byly výše stanoveny pro Skandinávii, zatímco populace v Polsku byla o několik centimetrů nižší.

vyska_britanie

výška - čr

Průměrné výšky lidí obývajících území dnešní České republiky. Převzato z Jandová 2014: 109, Graf 6.

vyska_polsko

Na závěr si můžeme uvést tabulku s minimálními a maximálními naměřenými hodnotami na daných lokalitách.

vyska_maxmin


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Ibn Fadlan: Risala Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel.  James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Bennike, Pia (1985). Paleopathology of Danish skeletons, Copenhagen.

Bennike, Pia (1994). An anthropological study of the skeletal remains of Vikings from Langeland. In: O.Grøn, A. H. Krag, P. Bennike (eds.). Vikingetidsgravpladser på Langeland, Rudkøbing: 168–183.

Bennike, Pia (1997). Death in the Mesolithic. Two old men from Korsør Nor. In: L. Pedersen, A. Fischer, B. Aaby (eds.), The Danish Storebælt since the Ice Age – man, sea and forest, Copenhagen, 99–105.

Boldsen, Jesper L. (1995). The Place of Plasticity in the Study of the Secular Trend for Male Stature: An Analysis of Danish Biological Population History. In: C. G. N. Mascie-Taylor, Barry Bogin (eds). Human Variability and Plasticity, Cambridge: 75-90.

Brothwell, Don R. (1981). Digging Up Bones: The Excavation, Treatment and Study of Human Skeletal Remains, London.

Gustin, Ingrid et al. (2018). Isotopes and human burials at Viking Age Birka and the Mälaren region, east central Sweden. In: Journal of Anthropological Archaeology, 49, Lund: 19–38.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Jandová, Petra (2014). Pohlavní dimorfismus kostry obyvatel Čech a Moravy v laténském období. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Diplomová práce.

Kjellström, Anna (2010). Type specific features and identification of war graves – the physical remains as source material after battle. In: Holmquist Olausson, L. – Olausson, M. (eds). The martial society. Aspects of warriors, fortifications and social change, Stockholm: 179-190.

Loe, Louise – Webb, Helen (2014). The infra-cranial skeletons. In: Loe, Louise et al. (eds.). ‘Given to the Ground’: A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford: 81-126.

Lynnerup, Niels (1998). The Greenland Norse : A biological-anthropological study, Copenhagen.

Nielsen, H. A. (1915). Fortsatte Bidrag til vort Oldtidsfolks Anthropologi. De sidste 6-7 Aars Skeletfund fra Stenaldersgrave og saerligt de sidste 10-12 Aars Skeletfund fra Jernaldersgrave. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 5: 275-370.

Roesdahl, Else (1977). Fyrkat : en jysk vikingeborg. Bind 2, Oldsagerne og gravpladsen, København.

Roth, Jonathan P. (1999). The Logistics of the Roman Army at War: 264 B.C. – A.D. 235, Leiden.

Sellevold, Berit Jansen (1996). Middelalderens mennesker: Om knokler som kunnskapskilde. In: Rindal, Magnus (ed.). Studier i kilder til vikingtid og nordisk middelalder, Oslo: 183ff.

Sellevold, B. J., Hansen, U.L., Jørgensen, J.B. (1984). Iron Age Man in Denmark, Copenhagen.

Seeberg, Elisabeth (1995). Summaries. In: Ch. Blindheim, B. Heyerdahl-Larsen (eds.). Kaupang-Funnene. Bind 2, Gravplassene i Bikjholbergene / Lamøya ; Undersøkelsene 1950-1957 / Del A. Gravskikk, Oslo: 135-142.

Steffensen, Jon (1958). Stature as a criterion of the nutritional level of Viking Age Icelanders. In: Kristján Eldjárn (Ed.) Árbók Hins íslenska fornleifafélags, Reykjavík : Hið íslenska fornleifafélag, 39-51.