“The man from Voll”

volls

Drawn reconstruction of a man from between 850–950 AD. Based on graves from central Norway, including the grave from Voll. Taken from Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo, p. 47.

After a month of hard work, I would like to present my article named “The man from Voll : An example of a well-preserved Norwegian male grave“. In this short article, I provided a summary of the rich and well-preserved content of the 10th century inhumation mound from Voll, Overhalla municipality, Nord-Trøndelag county, Norway. The work is supplemented with an abundant catalogue and short reports about the making of spear sheath replicas (Are Pedersen) and a cross-shaped dress pin recreation Roman Král). The article summarizes organic objects in Viking Age graves and suggests how these objects could have been used in the everyday life.

The article can be downloaded by the following button. I hope you will enjoy reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund me via Patreon or Paypal (ceskyreenactment@gmail.com). Thank you!

“Stříhat a česat”

úprava vlasů a vousů ve vikinské Skandinávii

V tomto dlouho připravovaném článku se pokusím nastínit, jakým způsobem se ve Skandinávii doby vikinské přistupovalo k úpravě hlavového porostu. Jedná se o komplikovanou problematiku, kterou je možno zkoumat z nejrůznějších možných úhlů. Tento článek proto bude spíše shrnujícím úvodem a tokem mých myšlenek, který bude průběžně doplňován o nové poznatky a obrázky.

1. Jak k minulosti přistupovat z naší perspektivy?
Článek, který svým námětem nepochybně přiláká zástupce z řad reenactorů, musí začít popisem toho, jak ke zkoumání něčeho tak neuchopitelného, jako jsou tradice úpravy hlavy, máme přistupovat. V současnosti si totiž pod pojmem “viking” nejčastěji představujeme dva modely, a sice:

  1. neupraveného, špinavého, zarostlého válečníka
  2. válečníka s velmi dlouhými vlasy a vousy

Přeskočíme nesrovnalost, že laická představa o vlasech staroseverských žen je zřejmě odlišná, a přesuňme se v této úvaze dále. Výše zmíněné pohledy jsou způsobeny zejména dvěma faktory. Jedním z nich je běžný a nadčasový jev zvaný juvenoia, který spočívá v tom, že každá generace se cítí být vyspělejší než ta předchozí. Vědomě či nevědomky si tak říkáme, že naši předci byli méně nároční na hygienu, a tak vzniká přirozená tendence vyobrazovat středověk – a dobu vikinskou obzvlášť – jako dobu hrubosti, surovosti a jednoduchosti. Druhým faktorem je fakt, že velká část současná generace, pomineme-li její složitý vývoj za posledních 50 let, akceptuje myšlenku, že dlouhé vlasy jsou symbolem volnosti a vzdoru proti diktujícímu systému, řádu nebo společnosti. Do této množiny populace často patří posluchači tvrdé muziky, z nichž – podle mé zkušenosti – pochází nejvíce zájemců o dobu vikinskou. V této “vikinsko-metalové subkultuře” vzniká představa, že čím delší vlasy, tím drsněji, atraktivněji a autentičtěji daný jedinec vypadá.

Z těchto dvou hlavních důvodů – a samozřejmě mnoha dalších – dochází k idealizaci, díky které je stará látka stravitelná pro moderního člověka a může ho oslovit. Je však zcestné pokládat moderní archetyp vikinga, totiž metalistu s kladivem na krku a vlasy po pás, za dokonalý odraz staroseverské předlohy, k jejíž věrné rekonstrukci je třeba vynaložit čas a úsilí. Nemluvě o tom, že původní předloha by moderního zájemce nemusela zaujmout, protože nepůsobí dostatečně volnomyšlenkářsky nebo drsně. Proto bych tuto kapitolu zakončil tím, že rekonstrukce staroseverských účesů a zvyků při jejich tvorbě je možná, leč po jedinci vyžaduje, aby se oprostil od současné kultury a začal bádání úplně od začátku, s nepopsaným papírem. Tímto začneme i my.

2. Čistota a špína

Vhodný začátek spatřuji v poněkud obecnějším pojednání o hygienických nárocích doby vikinské. Náš pohled na hygienu doby vikinské je často ovlivněn spornou pasáží Ibn Fadlanovy Risaly. Ta kromě toho, že udává, že se Seveřané nemyjí po vykonání malé a velké potřeby a ani po souloži, zachycuje známý moment: otrokyni chodící mezi členy družiny s mísou, do níž muži smrkají a ve které si myjí hlavu. Tyto pasáže je třeba chápat z Fadlanovy perspektivy – v tehdejším islámském světě bylo běžnou praxí, že po každém použití tělesných funkcí následovala očista (Montgomery 2000: 7, pozn. 23). Je velmi pravděpodobné, že Fadlan, uvyklý tradici, že jednou použitá voda již nesmí být znovu využita, viděl v nádobě s vodou zdroj nečistoty, ačkoli voda byla vyměňována po každém použití.

Na tehdejší evropské poměry byly Skandinávci kromobyčejně čistotní. Bylo tradicí se v sobotu po večeři vydávat na kolektivní koupel (laug) k teplým pramenům (Cleasby–Vigfússon 1874: 49, 374, hesla bað, laug). Díky tomu je ve skandinávských jazycích sobota dodnes označována jako „koupací den“ (stsv. laugardagr; nor. a dán. lørdag, švéd. lördag). Tutéž informaci podává i s přídavkem anglický mnich a kronikář Jan z Wallingfordu ze 13. století:

Podle zemského zvyku si [Dánové] každý den česali vlasy a koupali se o soboty, jakož si často pravidelně měnili oblečení a svá těla zdobili mnohými povrchnostmi. Tím ohrožovali počestnost vdaných žen a dokonce přesvědčovali vznešené dcery, aby se stávaly jejich souložnicemi.

(Jan z Wallingfordu: Kronika, O utrpení svatého Eduarda, krále a mučedníka)

Koupání o soboty nepřímo potvrzuje tzv. Masakr na den sv. Brikcí (13. 11. 1002), kdy anglický král Æðelréd II. nechal z obavy o svůj trůn pobít všechny Dány ve svém království, včetně vysoce postavených a asimilovaných obyvatel. Při této příležitosti využil toho, že byla sobota a Dánové se koupali. Zda bylo při těchto koupelích využívány byliny, jako například mydlice, není známo.

Kromě sobotní koupele můžeme říci, že běžný a průměrně čistotný starý Seveřan začínal svůj den kolem sedmé hodiny ranní hygienou, která sestávala z omytí rukou, obličeje a vlasů, učesáním a odstraněním nepříjemných vší:

Každý den ráno přichází otrokyně s velkou nádobou plnou vody, kterou podává svému pánovi. Ten si ve vodě omývá ruce, obličej a vlasy, poté noří hřeben do vody a češe si vlasy, smrká a plive do nádoby.
(Ibn Fadlan: Risala, § 89)

Nadto lze prokázat mytí rukou před jídlem, přičemž v citaci ze Ságy o Njálovi si můžeme povšimnout, jak náročný je Flosi při výběru ručníku, když pohrdá děravou osuškou a použije lněný ubrus:

Vody potřebuje,
kdo k jídlu přišel,
utěrky a uvítání (…).”
(Výroky Vysokého 4)

Pak byly prostřeny stoly a Flosi a jeho lidé si omyli ruce. Flosi se podíval na ručník a viděl, že je plný děr a na jednom konci že je ho kus utrženo. Nechtěl se do něho utřít a odhodil jej na lavici. Utrhl pak kus ubrusu, utřel si do něho ruce a podal jej svým lidem. Pak se posadil za stůl a vybídl ostatní, aby jedli.”
(Sága o Njálovi 116)

umyvadla

Misky nalezené v elitních dánských hrobech. Převzato z Pedersen 2014b: 179, Map 16.

Omytí rukou, obličeje a vlasů a následné česání a sušení jsou zřejmě nejpodstatnějšími a nejčastěji zaznamenanými projevy hygieny. Pokud by se zdálo, že tyto literární zmínky mohou být fikcí a nemusí se vztahovat k žité realitě, můžeme se ještě zaměřit na archeologické nálezy. Na základě četnosti hřebenů v archeologickém materiálu se předpokládá, že parohový či kostěný hřeben (kambr), podobně jako nůž/břitvabrousek, pinzeta a ušní lžička, nebyl sdíleným předmětem celé komunity, nýbrž každý dospělý jedinec měl svůj vlastní, pověšený na opasku či uložený v brašně v koženém pouzdře (Ambrosiani 1981: 161; Arwill-Nordbladh 2016Ashby 2011). Archeologicky lze doložit několik malých stolků (ve staroseverštině označených jako skutill, borðskutill, trapiza), které zřejmě sloužily k odkládání misek s vodou při osobní hygieně (Voss 1991: 198–199; viz článek “Staroseverské stoly a stolky“). K osobní hygieně mohlo být užito hned několik druhů misek, ale nejpatrnější jsou zřejmě bronzové, které byly nalezeny v elitních hrobech obou pohlaví a které povětšinou pocházejí z Anglie či Irska: Pedersen (2014a: 136) eviduje až 35 bronzových misek z historického Dánska, zatímco Petersen (1951: 387) vytřídil 36 podobných misek z Norska. Z pochyb nás zaručeně musí vyvést fakt, že v některých miskách byly objeveny kusy lnu (lněných ručníků, Pedersen 2014a: 134) a že se na bronzové misce z norského Kaupangu, která se datuje do let 875–925, nachází runový nápis í mundlaugu (doslova “v nádobě na mytí rukou”; Stylegar 2007: 97–99). Dochází tudíž ke skvělé shodě mezi písemnými a hmotnými prameny.

Čistota nemá pouze praktický a estetický význam, ale někdy až rituální. Překvapit nás nemůže zvyk, podle nějž se zesnulým patřilo “nachystat koupel (…), omýt ruce a hlavu, učesat a osušit ji” (Píseň o Sigrdrífě 34). Stejně tak Snorri Sturluson zanechává poznámku “Dlužno proto připomenout pro výstrahu, že zemře-li člověk s neostříhanými nehty, rozmnoží stavivo lodi Naglfaru, kterou by bozi i lidé nejraději nikdy neviděli hotovou.” (Gylfiho oblouzení 51). Zajímavěji již působí neupravené vlasy a nemyté ruce, které jsou podle eddické poezie (Vědmina věštba 33, Baldrovy sny 11) známkou truchlících pozůstalých. Můžeme předpokládat, že zanedbávání každodenní očisty bylo průvodním jevem devítidenního pohřebního obřadu, a musí souviset s narušením řádu. Zármutek je tak vyjádřen změnou fyzického vzhledu. Něco podobného platí i u slibů – Harald Krásnovlasý měl údajně vykonat slib, že si neostříhá ani neučeše vlasy, dokud si nepodrobí celé Norsko, aby odhodláním svého ducha oslnil spanilou Ragnhild. Když se mu sjednocení povedlo, neměl prý vlasy “ostříhané a učesané po deset zim, a proto se mu přezdívalo lúfa [se scuchanými vlasy]” (Sága o Haraldu Krásnovlasém 23). O určité formě rituální čistoty můžeme uvažovat při čtení příběhů o Þórólfu Mostrarskeggu, který se svěřil do Þórovy ochrany, zabral na Islandu mys Þórsnes, kde konal na něm význačný sněm, a sněmoviště a přilehlý kopec Helgafell považoval za tak posvátná místa, že se na nich nesměla vykonávat potřeba, nesměla na nich být prolita krev a nesmělo se na ně hledět, pokud člověk nebyl umytý (Kniha o záboru země 85 [verze S]), Sága o lidech z Eyru 4).

3. Vlasy
Hlava je – kromě centra inteligence – tou částí těla, podle které se lidé rozeznávají. Lidské oko jí proto přirozeně věnuje nejvíce pozornosti, zatímco ostatní části těla jsou při rozeznání spíše vedlejší. Hlava hraje důležitou roli při určování etnické a sociální příslušnosti, záměrů, vlastností, stáří a (ne)sympatií. Vlasy a vousy byly a jsou klíčové zejména v otázce praktičnosti, módnostistáří a příslušnosti, a jejich úprava je zástupným vyjádřením kolektivních (tradice, móda) nebo individuálních hodnot.

Velmi dlouhé vlasy jsou nepraktické, protože ztěžují každodenní činnosti a jsou náročné na údržbu. Na těchto dvou důvodech například fungují současné armády, které potřebují uniformního vojáka, kterému nepolezou vlasy do očí a který v případě války nebude sužován a zdržován parazity. Tuto analogii však lze promítnout do doby vikinské pouze částečně. Je nutné podotknout, že vlasy mají svou cenu pouze tehdy, když jsou udržované. Neupravené vlasy slouží pouze k hanbě. Vlasy, o něž nebylo pečováno na denní bázi, byly znakem tuláků a žebráků, jako například tuláka Oddiho ze Ságy o pobratimech 23), který si vysloužil příjmí Veš (Lúsa-Oddi).

Když se podíváme do staroseverské literatury, můžeme si povšimnout něčeho, co bychom s trochou nadsázky mohly nazvat posedlostí vlasy. Domnívám se, že se jednoduše zachovalo poměrně velké množství informací, ze kterého lze zpětně rekonstruovat. Vlasy spolu s vousy ve staroseverské obrazotvornosti představují hlavový porost (hǫfuðhár), který se liší od tělního porostu (líkhár) a který vyrůstá z hlavové pokožky (svǫrðr) jako stromy ze země. Mezi základní vlasová kritéria logicky patřily barva (hárslitr), kvalita (jemnost/hrubost, rovné/kudrnaté), hustota a účes (háralag, hárferðhárskurðr).

Seveřané evidentně znali celou škálu barev od zlaté (glóbjartr), přes zrzavou (rauðr), hnědou (jarpr) až černou (svartr); častěji však užívali pojmy jako “světlovlasý” (bjartr / fagr /hvítr / ljóss á hár) nebo “tmavovlasý” (dǫkkr / svartr á hár). Světlé vlasy, které se ve skaldské poezii asociují se sněhem, byly považovány za vznešenější, což se zrcadlí jak v etymologii (fagr je zároveň “světlý”, “krásný” i “jemný”), tak v literatuře, ve které jsou kladní hrdinové blonďatí a záporní hrdinové tmavovlasí. Šedé vlasy jsou označovány jako hæra (prošedivělé vlasy jako stokkit hár), přičemž se k nim pojí některá úsloví – například rčení “nečesat šediny” (kemba ekki hærur) se pojí s člověkem, který zemřel příliš brzo. Není mi znám jediný doklad barvení vlasů, ale zároveň jej úplně nevyvracím.

Podobné škály bychom mohli hledat i v souvislosti s kvalitou a hustotou vlasů, třebaže nejsou v pramenech tak patrné. Žádoucí byly husté (mikill, þykkr) a současně jemné vlasy, na rozdíl od vlasů řídkých (þunn) a “drsných jako metla” (hárið er eins og þyrill):

Poté dal jarl Rǫgnvald Haraldovi příjmí Krásnovlasý, a všichni, kteří jej viděli, pravili, že je to velmi trefné příjmí, protože měl vlasy husté a krásné.
(Sága o Haraldu Krásnovlasém 23)

Měl vlasy husté a krásné [/jemné] jako hedvábí, ovázané kolem hlavy zlatou čelenkou.”
(Sága o svatém Óláfu 28)

Byly známy jak rovné (beinn), tak kudrnaté vlasy. Existuje řada výrazů pro kudrnaté vlasy. Nejčastěji se pojí s adjektivy hrǫkkr (viz termín “kudrnatý jako hobliny”, hrǫkkr sem lokarspánn) a kárr. Také slovo  označuje kudrnaté nebo vlnité vlasy a souvisí s výrazem lóð (“chomáček vlny”). Také slova leppr/lokkr a sveipr označují kadeře, pramínky kudrnatých vlasů.

V kultuře, která přikládala vlasům takový význam, není překvapivé, již samotný akt přípravy účesu byl jasně čitelným gestem. Stejně jako vyholené vlasy, tak i “příprava” vlasů (greiða hár/breyta hár) někoho jiného byla znakem podřízenosti. Dlouhé vlasy merovejským králům, kteří se označují také jako “dlouhovlasá dynastie”, propůjčovaly právo vládnout. Násilné ostříhání bylo chápáno jako zneuctění a bylo užíváno ke znemožnění vlády a k politické neschopnosti (viz Bartlett 1994). Z toho důvodu také merovejská a karolinská nařízení draze penalizují ostříhání dětských vlasů v klášterech bez souhlasu rodičů.

3.1. Mužské účesy

Mužské účesy lze považovat za relativně dobře zdokumentovatelné, ačkoli jsou stále opředené mnoha otazníky. Jak bylo řečeno v úvodu, v současné době si pod typickým mužským účesem doby vikinské představujeme vlasy dosahující až po pás. Některé prameny, pokud bychom je nečetli kriticky, takovýto účes podporují, jako například Příběh o Hauku Hábróku (kap. 5):

“Král Harald byl nad ostatní muž krásnější a vznešenější. Měl vlasy tak jasné jako hedvábí nebo tepané zlato, které mu spadaly v kadeřích tak nízko, že si je mohl zastrčit za opasek (svá fagrt sem silki eðr barit gull, ok liðaðist í stórum lokkum, ok var svá sítt at hann mátti drepa undir belti sitt)”.

U takových pramenů – kterých naštěstí není mnoho – je problém, že referují o době vzdálené několik století a že mají jiný cíl, než věrohodně zaznamenat veškeré historické peripetie. Autor výše zmíněného příběhu tak pouze předkládá důkaz, že král Harald Krásnovlasý měl opravdu majestátní vlasy a že byl hoden svého jména. Střízlivější prameny, a sice skaldská a eddická poezie a tehdejší umění, předkládají poněkud odlišnější a obsahově ne tak bohatý obrázek, nicméně stále vypovídající.

Zdaleka nejběžněji zmiňovaná úprava mužských vlasů se nazývá skǫr. Píseň o Rígovi (strofa 15) jej jmenuje jako typický účes mužů střední třídy (“nad čelem byl skǫr“), zatímco v jiných básnických dílech se jedná o účes boha Þóra a několika skaldů (např. Egil Skallagrímsson, Sigvatr Þórðarson). Skǫr doslova znamená “obruba, lem” (krátké vlasy lemující obličej?) a mohlo jít o škálu podobných účesů dosahujících uší až ramen. Pokud s touto úpravou vlasů spojíme některá vyobrazení, zjistíme, tento sestřih mohl být kombinován s pěšinkou (reik) či ofinou (brúsi / toppr), případně mohl být zčesán dozadu (aptr-kemba). O velmi podobném účesu referuje autor Královského zrcadla (§ 30) ze 13. století:

Než předstoupíš před krále, ujisti se, že máš vlasy a vousy pečlivě upravené podle dvorní módy, když chceš, aby tě přijal ke dvoru. Když jsem byl u dvora já, byly módní krátké vlasy nedosahující ani ušních lalůčků a zčesané dolů tam, kam vlasy přirozeně spadaly. Ale později se začala zastřihávat ofina [toppr] nad obočím.

Výběr uměleckých děl z let 600–1300.

V případě vlasů “spadajících na ramena” lze uvažovat o tom, že mohly být nošeny rozpuštěné nebo svázané do ohonu (skopt / skoft).

 

Mezi další úpravy hlavy lze počítat pleš (skalli) a nakrátko ostříhané vlasy (spé-skorinn). Často se setkávám s otázkami, zda staří Seveřané nosili nebo akceptovali vyholené hlavy nebo dredy. Dredy můžeme s ohledem na výše uvedené informace okamžitě zavrhnout. V případě vyholené hlavy se musím vyjádřit tak, že částečně (na způsob normanského účesu) nebo úplně vyholené vlasy byly v severském prostředí považovány za rys otroků (Foote – Wilson 1990: 76), i ve 12. století byly považovány za směšné (viz Rǫgnvaldr jarl Kali Kolsson : Lausavísa 4) a ještě nejméně do 14. století měli kněží problém s pravidelným holením tonzury:

Kněží nesmějí chodit v roztrhaném oblečením (…) a mají si holit své kníry a vousy a stříhat temeno [krúna] jednou do měsíce.
(Grágás: Oddíl křesťanského práva, §6 [Grágás : Konungsbók, ed. Finsen, str. 21])

Duchovní by si měli holit vousy a temena tak často, jak je třeba, a měli by mít tak krátký kruhový účes [hárskurð kringlóttan svo stuttann], aby byly vidět ušní lalůčky, nebo zaplatí marku [stříbra].” (Nařízení Eilífovo a Jónovo 36; Diplomatarium Islandicum II, str. 532)

Poněkud překvapivým zjištěním pro mne byl fakt, že mohla existoval “národní móda”. Jsme schopni zaznamenat něco, co bychom mohli nazývat “norským a “dánským” účesem:

“[…] těla, vynesená mořem na pobřeží, mají být pohřbívána, mají-li po norsku ostříhané vlasy [hafa hárskurði norræna].
(Starší borgarþinský zákoník I: 9 [Norges gamle Love indtil 1387, str. 345])

“Také ti povím, bratře Edwarde, když ses mě na to zeptal, že jednáš nesprávně, když se zříkáš anglických způsobů, kterých se přidržovali tví otcové, a miluješ způsoby pohanů, kteří tě omezují na životě, a tímto dáváš najevo, že pohrdáš svým rodem i staršími, když je urážíš přečiny, že se odíváš do dánské módy s holým krkem a vlasy zaslepujícími oči.”
(Dopis bratru Edwardovi, rok cca 1000 [Bremmer 2007: 33]).

uces1

Goliáš z Eadwigova žaltáře, fol. 93r, 1012–1023.

Nevíme, v čem přesně spočíval rozdíl mezi “norskými účesy” a “dánským účesem” a zda se oba výrazy nevztahují k jednomu účesu. Osobně bych se přikláněl k tomu, že “po norsku ostříhané vlasy” do sebe zahrnují skandinávské účesy. Přinejmenším v případě “dánského účesu” je zmíněn holý krk a ofina, kterou popisuje i norské Královské zrcadlo. Byla vyslovena teorie, že dánský sestřih je možné spatřit v anglosaských iluminacích – je možné, že umělci 11. století záměrně zvýrazňovali zlé Goliáše tím, že je zobrazili jako typické Dány, tehdejší nepřátele anglosaské Anglie (Ewing 2006: 17).

Obecně vzato lze vysledovat větší množství mužských účesů, z nichž většina dosahovala po uši nebo po ramena. Nejsem si vědom jediného důkazu mužských vlasů dosahujících po prsa. Jednalo se o praktičtější módu, která nebyla nepodobná běžným účesům dnešní doby a která se všemožně snažila vyvarovat podobnosti se ženskými účesy. Při úvahách na účesy bychom neměli zapomínat, že každý člověk má odlišně tvarovaný obličej, takže každému sluší jiný účes, a že účes odrážel postavení. Zároveň bychom neměli vyřazovat roli tradičních, lokálních účesů. Nejsme schopni zaznamenat postřižiny, ačkoli vlasy mohly sehrát jistou úlohu při přechodu chlapce v muže – stejně jako franské capillatura a barbatoria. Je možné, že vlasy panovníků byly považovány za posvátné, a přinejmenším v případě Óláfa Svatého byla jeho svatost dokazována i takovým zázrakem, že na jeho lebce rostly vlasy (Sigvat Þórðarson: Posmrtná drápa na svatého Óláfa 23). Stojí za zmínku, že v elitních okruzích se vlasy spínaly hedvábnými čelenkami protkanými zlatými nebo stříbrnými nitěmi (silkihlaðgullhlað) – Einar Helgason ve své básni Vellekla (13) z 10. století opisuje norského vládce Hákona jako nositele hedvábné čelenky, zatímco v mohyle objevené v severonorském Nessu, která se datuje rovněž do 10. století, byla nalezena karetkovaná tkanice z hedvábí a stříbra připevněná na zadní straně lebky 50–60tiletého muže (Vedeler 2014: 42–43).

3.2. Ženské účesy
V dochované ikonografii a literárních zmínkách mají ženské vlasy poměrně uniformní délku, úpravu i barvu. Za nejhonosnější barvu je, stejně jako v případě mužských vlasů, pokládána blond zlatá, což má i mytologickou analogii v bohyni Sif a jejích zlatých vlasech. Délka vlasů dosahovala nejméně po prsa, nejdéle až po zem, v závislosti na postavení a denních činnostech:

Když pak Hallbjǫrn osedlal koně, šel do ložnice, kde Hallgerð seděla na stupni a česala si vlasy, do kterých se mohla se mohla celá skrýt a které jí sahaly až po zem. Ze všech žen na Islandu měla ona a Hallgerð snúinbrók nejkrásnější vlasy.
(Kniha o záboru země 152 [verze S])

Je zajímavé, že stará severština používala pro ženské vlasy výraz haddr, což doslova znamená “dlouhé vlasy vyžadující česání”. Zjevně bylo nepřijatelné, aby si žena zkrátila vlasy na mužskou délku (skera sér skǫr):

Oblékne-li si žena mužské šaty, ostříhá-li si vlasy na skǫr [tj. na mužskou délku] či kvůli své úchylnosti chopí do ruky zbraň, bude potrestána vyhnanstvím (…).
(Šedá husa [Grágás] K254; Starý 2010: 203.)

Při zkoumání vyobrazených ženských účesů i ságové literatury si můžeme povšimnout tří základních variant. První z nich jsou rozpuštěné vlasy (laust hár), které byly znakem neprovdaných dívek a panen. Další úpravou byly vlasy nošené ve v jednom nebo ve dvou copech (hárflétta; “hárið fléttask niðr á bringu” [vlasy v copáncích spadaly na prsa]).

 

Interpretace uzle: svázaný šátek.

Nejhonosnější úpravou byly vlasy nošené v uzlu. Tento účes se objevuje na mnoha desítkách sošek a rytin valkýr přinejmenším z období 8. do 10. století. Evidentně slouží jako identifikátor soudobého ideálu krásy. Pokud tato umělecká díla odrážejí skutečné účesy, pak musely být nošeny význačnými ženami při význačných událostech, například při hostinách. Byl vysloven i názor, že uzel ve skutečnosti představuje svázaný šátek, ale tuto teorii ve světle nejnovějších nálezů nelze akceptovat. Moje kamarádka, kolegyně Jana Břečková, tento účes otestovala, a povšimla si několika důležitých informací. Uzel je na uměleckých dílech uvázán na zátylku nebo temeni hlavy, v několika případech tvoří drdol. Nejsme schopni říci, jakým způsobem byl vázán – jeho schématičnost a uniformnost naznačuje jednoduchou konstrukci (viz zde). Na rozdíl od názorů, že tento účes lze považovat za honosný, protože byl časově náročný, jsme se shodli, že uzel lze vyrobit velmi rychle, ale vyžaduje velmi dlouhé vlasy, které by běžné pracující ženě překážely. Uzel vlasy velmi zkrátí, a pokud na soškách valkýr vidíme vlasy dosahující v uzlu pod pás, bez uzlu by tyto vlasy dosahovaly ke kolenům. Uzel sám od sebe příliš dlouho nevydrží a rychle se povoluje, a proto je potřeba jej fixovat, například jehlicí nebo stuhou (hárdregillhársíma). Z toho vyplývají dvě možné konstrukce uzlu: nejdřív svázat vlasy a následně dělat uzel × udělat uzel a následně svázat vlasy pod uzlem. Jana na závěr dodává, že podle jejího názoru je lepší vázat uzel z mírně uleželých vlasů.

Obecně vzato, písemné prameny nejsou v otázce ženských účesů příliš informativní, ale zase jsou v relativní shodě s ikonografickým materiálem, který v drtivé většině vyobrazuje ženy z profilu. Ženské účesy, přinejmenším honosný uzel, vykazují značnou uniformnost napříč časem i prostorem. Nevěsty a provdané ženy své vlasy navíc zakrývaly závoji, čelenkami, čepci a šátky, o kterých pojednává samostatný článek.

 

4. Vousy

Jestliže Hannah Probert (2014) v úvodu svého článku “Bigger is Better: Anglo-Saxons and their Beards” píše, že “pro Anglosasy mohl být vous stejným nebo větším ukazatelem mužnosti než genitálie“, pak můžeme s čistým svědomím prohlásit, že totéž platí i pro staré Seveřany. Ashby (2016) správně říká, že právo na vous souvisí se statutem a mužností, a současně poukazuje na fakt že ačkoli jsou vousy vyobrazené na četných figurkách a maskách zdrojem moci a síly, nemusí nutně odrážet dobovou módu. Ve Skandinávii, na rozdíl od anglosaské Anglie, nenalézáme kritiku nošení dlouhého vousu na způsob kárající dopisu mnicha Alcuina, který vytýká northumbrijskému králi Æthelredovi okázalou výzdobu vlasů a vousů šlechty, která byla potrestána božím zásahem – nájezdem na Lindisfarne (793):

Popřemýšlej o oblečení, o úpravě účesu a o požitkářských návycích vládců i prostého lidu. Pohleď, jak úpravou vousů a vlasů napodobujeme pohanský způsob.
(Alcuin: Dopis Æthelredovi [Alcuin of York, přel. G. F. Browne, s. 130-1])

Vous musíme vnímat jako známku fyzicky vyspělého muže, jako sexuální znak, který souvisí s mužovou plodivou silou. Jako příklad si můžeme uvést islandské rčení “jsem tak starý, že si vidím na kníry” (jeg er nú svo gamall, sem á grönum má sjá). Vousy jsou kromě toho kromobyčejně praktické v chladnějším a/nebo větrnějším klimatu. Na bezvousé (skegglauss) dospělé muže staří Seveřané pohlíželi přinejmenším zvláštně, jak dokládá výběr pasáží o významném islandském právníku Njálovi, kterému nerostly vousy:

“[…] tvůj otec, bezvousý stařík [Njál]. Mnozí, kteří ho poprvé vidí, nepoznají, je-li to muž nebo žena.” (Sága o Njálovi 123)

‚Z čeledi jsme viděli jen jednoho, a ten vozil hnůj nahoru na louku.’
‚Proč právě tam?’
‚Říkal nám, že tam roste lepší seno než na jiných místech.’
‚I Njál dovede prohloupit,’ pravila Hallgerð, ‚přestože jinak na vše ví radu.’
‚Jak to myslíš?’ ptaly se ženy.
‚Řeknu vám hned: protože si nepohnojí svou bradu, aby byl jako jiní muži. A říkejme mu bezvousý stařík a jeho synům pohnojené brady. A ty, Sigmunde, udělej na to nějaký verš, ať ukážeš, že jsi básník.’
(Sága o Njálovi 44)

U starých Seveřanů můžeme zaznamenat tři hlavní úpravy vousů. První z nich je plnovous (skegg), druhá je bradka (barð) a třetí knír (ve staroseverštině vždy v plurálu, grǫn, kanpar). U některých vyobrazených knírů můžeme spekulovat o použití vosku. Chmýří se nazývalo  nebo hýungr. Vousy měly svou cenu pouze tehdy, když byly udržované a zastřihávané (skapat), stejně jako vousy sedláka v Písni o Rígovi (strofa 15) nebo vousy skulptur na oseberském vozíku. K udržování vousu mohlo být užíváno hřebenu, nůžek a břitev (hárknífr). Neexistuje jediný doklad korálků nošených ve vousech. Autor Královského zrcadla (§ 30) podává čtvrtou úpravu vousů – kotlety – které se dostaly do módy až po době vikinské:

A zatímco dříve bylo zvykem nosit krátký vous a malý knír [snǫggvan kamp], poté se začaly nosit kotlety [jaðarskegg] podle německé módy, a já pochybuji, že kdy přijde móda, která je vhodnější do boje.”

 

5. Vlasy a vousy v zákonech

Vlasy a vousy se v zákonících objevují za různých okolností, které jsou, podle mého názoru, důležité pro širší pochopení problematiky.

Z výše zmíněného citátu ze zákoníku Šedé husy je patrné, že délka vlasů byla nejen v době vikinské důležitým distinktivním rysem, který odděloval mužské pohlaví od ženského. Společnost vytvářela jasné hranice mezi mužským a ženským světem a jejich překročení, čili narušení normality, byť jen nošením účesu, oblečení nebo předmětů přináležící do sféry vlivu opačného pohlaví, bylo tvrdě trestáno jako projev úchylky.

Dalším důležitým zjištěním je míra, do jaké vlasy a vousy souvisí s osobní ctí. Modernímu člověku se může zdát až směšné, že dotek nebo poničení porostu – tedy něčeho, co může znovu bez problémů dorůst – bylo penalizováno přísněji, než trvalé ublížení na zdraví. Útok na pečlivě a dennodenně ošetřovaný sexuální symbol pochopitelně cílí na zesměšnění vzhledu jedince, což mělo dalekosáhlejší důsledky než zranění. Proto se ve staroseverských zákonících můžeme dozvědět, že:

Uchopíš někoho za vlasy jednou rukou, zaplatíš dvě unce. Uchopíš oběma, zaplatíš půl marky.
(Gotlandský zákoník 19: §26 [Samling af Sweriges Gamla Lagar, VII. band, str. 41])

Když se muž dotýká kníru jiného muže zhoubnou rukou, zaplatí plnou náhradu. Když se muž dotýká vlasů jiného a tahá za ně, zaplatí polovinu náhrady. Když dělá oboje a ještě ho mlátí, nazývá se to ‚zápolení’ [tuttan] a zaplatí mu plnou náhradu. Když muži zahodí své zbraně a vzájemně se tahají za vlasy, nazývá se to ‚přátelská rozepře’ [vingretta], a nikdo neplatí náhradu.
(Starší gulaþinský zákoník §195 [Norges gamle Love indtil 1387, str. 70])

Podobné zákony můžeme najít po celé soudobé Evropě. Vybral jsem ilustrační ukázky z anglosaské Anglie a Kyjevské Rusi:

O vousu. Kdo poškodí vous a zůstanou [po tomto činu] stopy a [na ulici] vyběhnou lidé, pak [zaplatí] knížeti pokutu 12 hřiven; když u toho nebudou lidé a nic nebude dokázáno, potom se pokuta neplatí.“ (Ruská pravda §67 [Svatí a hříšníci, ed. a přel. M. Téra, str. 250])

Když mu ostříhá vlasy, aby mu uškodil na vzhledu, zaplatí náhradu 10 šilinků.
Když mu ostříhá vlasy na způsob mnicha, aniž by ho spoutal, zaplatí náhradu 30 šilinků.
Když mu ostříhá vous, zaplatí náhradu 20 šilinků.
Když ho spoutá a pak mu ostříhá vlasy na způsob mnicha, zaplatí náhradu 60 šilinků.
(Kniha zákonů Alfréda Velikého §35 [The Laws of the Earliest English Kings, přel. F. L. Attenborough, str. 79])

Vlasy můžeme v zákonících najít i v souvislosti se zakázanými čarodějnickými amulety:

Pokud se v povlečení a polštářích nalezne [důkaz] čarodějnictví, lidské vlasy, nehty, žabí nohy nebo jiné předměty, kterých je zapotřebí k čárům, nechť je vedena žaloba (…).”
(Starší borgarþinský zákoník II: §25 [Norges gamle Love indtil 1387, str. 362])

Další kontexty zmínek vlasů jsou různorodé. Jako příklad si můžeme uvést, že pokud byl člověk zasažen zbraní na tom místě, “které nekryly vlasy ani ošacení”, měl nárok na áljóseyrir, “náhradu za utrpění na vzhledu” (Zákoník sněmu ve Frostě III: §45). Vlasy se objevují nejméně ve dvou orálních formulích, hold eða hár (“maso a vlasy”; v souvislosti s pochovanými nebožtíky) a horn ok hár (“roh a vlasy”; v souvislosti s čarodějnicemi).

 

6. Srovnání ženských a mužských vlasů na zlatých fóliích

Cenným zdrojem informací jsou v mnohých ohledech tzv. “zlaté fólie” (guldgubber), které v tisícovkách nalézáme na sídlištích doby vendelské a vikinské. Jedná se o miniaturní plíšky ze zlata, které vyobrazují antropomorfní nebo zoomorfní postavy. V tomto článku zmíníme pouze ty, které se znázorňují páry. Jejich interpretace se různí, stejně jako jejich nálezové okolnosti. Zlaté fólie jsou jedinečným ikonografickým materiálem, na němž lze ukázat stereotypy staroseverského odívání.

Tyto fólie vždy vyobrazují honosně vystrojený pár, přičemž žena a muž si čelí – někdy na sebe pouze koukají, někdy si předávají větévku, jindy se objímají a často se líbají. Na základě těchto kritérii badatelé interpretují tento pár jako nejrůznější mýtické páry, např. Freye a Freyju, nebo častěji Freye a Gerðr. Pokud bych mohl vyslovit své vlastní stanovisko, tak tento druh fólií souvisel se šťastným domovem, harmonií a láskou (mohou tematizovat svatbu, nebo prostě poklidné soužití), což lze potvrdit tím, že některé fólie byly nalezeny v základových jámách síní. Postavy jsou vždy vyobrazeny velmi podobným způsobem; pokud to nesvědčí o podobné módě, přinejmenším je to důkazem o výrobním stereotypu. Postavy jsou oděny ve formálních šatech. Muži jsou oděni do tunik či kaftanů, kalhot, bot, někdy plášťů a náramků. Jejich vlasy dosahují uší či ramen a nejčastější úpravou vousů je plnovous a bradka, což může být způsobeno schématičností tohoto typu pramene. Ženské postavy jsou oděny do dlouhých šatů s vlečkou, někdy zástěry a přehozu. Jejich vzhled umocňují dlouhé vlasy svázané v uzlu a občasný náhrdelník nebo brož. Pouze ve výjimečných případech jsou mužské vlasy natolik dlouhé a ženské vlasy natolik krátké, že mezi jejich délkami není takřka rozdíl.

 

7. Historicky korektní účesy a úpravy vousů

7

Fredrik Hellman.

johan johansson

Johan Johansson.

1

Viktor Kralin.

roman-uces

Roman Král.

makar

Makar Babenko.

9

Pavel Voronin.

vasek

Václav Štursa.

3

Ingrid Aune Nilsen.

10

Natália Barboriaková.

 

Bibliografie

Ibn Fadlan: Risala Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel.  James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Kniha o záboru země = Landnámabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.

Sága o Njálovi = Njáls saga. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321–559. Původní text je dostupný z: http://www.snerpa.is/net/isl/njala.htm.

AMBROSIANI, Kristina (1981). Viking Age combs, comb making and comb makers : in the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm.

ARWILL-NORDBLADH, Elisabeth (2016). Viking Age Hair, Internet Archaeology 42. Dostupné z: http://intarch.ac.uk/journal/issue42/6/8.cfm.

ASHBY, S.P. (2011). An Atlas of Medieval Combs from Northern Europe, Internet Archaeology 30. Dostupné z: http://intarch.ac.uk/journal/issue30/ashby_index.html.

 

ASHBY, S.P. (2016). Grooming the Face in the Early Middle Ages, Internet Archaeology 42. Dostupné z: http://intarch.ac.uk/journal/issue42/6/9.cfm.

https://archive.org/stream/diplomatariumisl02kaupuoft#page/510/mode/2up

Robert Bartlett Symbolic Meanings of Hair in the Middle Ages. In: Transactions of the Royal Historical Society Vol. 4 (1994), pp. 43–60

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand (1874). An Icelandic-English dictionary, Toronto.

PEDERSEN, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

PEDERSEN, Anne (2014b). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.

PETERSEN, Jan (1951). Vikingetidens redskaper, Oslo.

STYLEGAR, Frans Arne (2007). The Kaupang Cemeteries Revisited. In: D. SKRE (ed.). The Kaupang excavations, vol. 1, Århus: 65–101. Online.

FOOTE, Peter – WILSON, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

EWING, Thor (2006). Viking Clothing, Stroud.

VEDELER, Marianne (2014). Silk for the Vikings, Oxford–Philadelphia.

Alcuin of York, přel. G. F. Browne https://archive.org/details/alcuinofyorklect00browuoft

Attenborough, F.L., trans. 1922. The Laws of the Earliest English Kings. Cambridge: Cambridge University Press. p. 79

Potištěné textilie ve východní Evropě

1601123_856125997736352_8654830607552975462_n

Jedna z potištěných látek Savelyevy Ekateriny.

Již nějakou dobu se zabývám dobovou módou a možnostmi její rekonstrukce. Proto jsem byl uchvácen, když se na Facebooku objevila práce Savelyevy Ekateriny z Moskvy, která vyrábí překrásné potištěné hedvábné a vlněné kostýmy. Zároveň mi však vrtalo hlavou, zda je potisk textilií podložen dobovými prameny, nakolik byl rozšířený a zda je adekvátní při rekonstrukci raného středověku. A tak jsem začal pátrat.

Hned na počátku bádání jsem si uvědomil dvě věci:

  1. že zájemce o toto téma musí být vybaven znalostí ruštiny.
  2. že internet není nejlepším médiem pro získávání podobných informací, protože jsem nebyl schopen nalézt jedinou komplexní práci o starých potištěných textiliích, třebaže potisk látek byl a doposud je ve východní Evropě poměrně populární (viz článek na Wikipedii).

Přesto jsem byl schopen najít několik základních informací. Potisk hedvábí, bavlny a lnu je znám z exotických končin, zejména Íránu, Egypta, centrální Asie nebo Indie. Lze předpokládat, že tyto potisk již utkané látky byl alternativou k vzorovanému hedvábí, i když natištěný motiv musel být poměrně nestálý. Jako názorné příklady si můžeme uvést tyto nálezy:

  • Potištěné hedvábí z Moščevaja Balky, Severní Kavkaz, 8.–9. století, fotky zde zde. Další potištěná textilie z téhož naleziště zde.
  • Potištěný a pozlacený len z Egypta, 9. století, fotka zde.
  • Potištěná a pomalovaná bavlna z Íránu, 10.–11. století, fotka zde.

I ve východní Evropě můžeme nalézt několik raných nálezů. Jeden z nich pochází z Gnězdova u Smolensku – jedná se o rudý hedvábný fragment utkaný v plátnové vazbě, který byl potištěn zelenými medailony s motivy gryfů (rekonstrukci viz zde):

Tkaniny, fragmenty látek z oděvů nalezených v mohylových komorách 11, 25, 56, 61, 62; tkaniny z mohyly 62 (…) byly zkoumány M. V. Fechnerovou. Nalezené fragmenty jsou hedvábné, utkané v plátnové vazbě. Jeden z fragmentů tvořila potištěná látka s rudým podkladem a zeleným vzorem; část zbytků měla olemovaný okraj. Druhý fragment měl olemovaný okraj a v dírce připevněný bronzový knoflík. Také byla nalezena jemná tkanina s plátnovou vazbou, která nesla stopy po drobných záhybech, zřejmě se jednalo o košili. Kromě toho tam byla nalezena vzorovaná stuha z hedvábí a pozlacených stříbrných nití. Nitě jsou byzantské, ale stuha byla utkána ve východní Evropě. Všechny zkoumané předměty se vyskytovaly v 10. století.” (Kamenetskaja 1991151)

Cenný nález představuje také potištěné hedvábí utkané v keprové vazbě, které bylo nalezeno v mohyle B u Rosavy a které se datuje do 10. století (Jakunina 1940). Tmavý motiv je natištěn na hnědém vybledlém podkladu, jehož původní barvy není možné určit.

Motivy z Levanki.

Další potištěné textilie byly nalezeny v mohyle č. 2 v obci Levanki u Černihovu. V té byly odkryty dva hnědé vlněné fragmenty utkané v různě kvalitní plátnové vazbě, na kterých byly natištěny černé medailony. Sporná je datace mohyly – Jakunina 1940 se domnívá, že pochází z 11.–12. století, zatímco Michailova 2010 zastává názor, že pochází z 10. nebo začátku 11. století a že natištěné motivy jsou byzantské. Bližší informace o mohyle a textilních nálezech naleznete zde. Fotky fragmentů textilu zde a zde.

Další nálezy byly odkryty v přiladožských mohylách pocházejících z 10.–12. století (konkrétně Gaygovo [Гайгово] 1 – II/10.1, I/5.1; Gaygovo [Гайгово] 3 – I/8.2; Kurgino [Кургино] 2 – I/10.2; I/11.1). Kočkurkina – Orfinskaja 2014 informují, že na hnědou vlnu utkanou v plátnové vazbě byly natištěny modré a žluté medailonky, a domnívají se, že potisk vlny byl lokální imitací importovaných kusů, které byly z hedvábí, lnu a bavlny (str. 18).

10347069_988414341174183_1182886997063418295_n

Razítko, které užívá Savelyeva Ekaterina k potisku.

V ugrofinských mohylnících (Krukovo-Kuznovský a Košibeevský) z 1. tisíciletí našeho letopočtu byly nalezeny další dva fragmenty potištěné vlny (Efimova 1966: 128). V obou případech je vlna utkána v plátnové vazbě, je hnědá a je potištěna tmavými pruhy.

V rajkoveckém hradišti (Райковецкое городище), které se datuje do 11.–13. století, bylo nalezeno malé razítko, které mohlo sloužit k potisku vlněné látky (Gončarov 1950: 126). Průměr kulatého razítka je 3,2 cm a délka dochované části držadla 4,6 cm.


Na rozdíl od 12. století, ve které lze potisk tkanin spolehlivě prokázat, se potisk na textilních nálezech z východní Evropy z období 9.–11. století špatně dochoval. Je přítomný na dvou hedvábných textiliích (Gnězdovo, Rosava) z 10. století, které lze považovat za import. Vlněné verze mohou daleko spíše představovat místní produkci, která dovážené potištěné hedvábí imitovala (Aristov 1866: 135; Jakunina 1940Orfinskaja 2011), čemuž nasvědčuje i použití medailonových motivů i nálezy razítek. Jinou kapitolou je pak potisk ugrofinských textilií, který je podle všeho starší a namísto medailonků sestává z pruhů. Vlněné textilie jsou dnes vlivem činnosti huminových kyselin hnědé.

Předpoklad, že hedvábné látky potištěné dekorativními medailonky nebyly ve staré Rusi původní, lze porovnat s byzantskými iluminacemi. Například Menologion Basila II. z konce 10. století vyobrazuje Bulhary, kteří mají při zabíjení Byzantinců hedvábné kaftany s “medailony”. Není možné říci, zda se autor snažil vyobrazit vzorované nebo potištěné hedvábí, ale můžeme s jistotou říci, že obě varianty se na území staré Rusi v omezené míře vykytovaly již v 10. století. V 11. století a 12. století bylo vzorované/potištěné hedvábí tak populární, že začaly vznikat vlněné imitace, které jsou archeologicky zachovány. Oděvy zdobené medailonky mají i kyjevské princezny Anna a Alžběta (manželka norského krále Haralda Krutého), které znázorňuje freska z chrámu svaté Žofie v Kyjevě z 11. století.

 

Zdroje:

Anna Kyjevská.

Aristov 1866 = Аристов Н.Я. 1866. Промышленность Древней Руси. Санкт-Петербург.

Efimova 1966 = Ефимова Л. В. 1966. Ткани из финно угорских могиль ников I тыс. н. э. // Краткие сообщения Института археологии. Вып. 107. Москва: Наука, 127–134. Online.

Gončarov 1950 = Гончаров В. К. 1950. Райковецкое городище. Киев.

Jakunina 1940 = Якунина Л. И. 1940. О трёх курганных тканях // Труды ГИМ вып. 11, 147–158.

Kamenetskaja 1991 = Каменецкая Е. В. 1991. Заольшанская курганная группа Гнездова // Смоленск и Гнездово: к истории древнерусского города. Москва: МГУ, 125–174. Online.

Alžběta Kyjevská.

Kočkurkina – Orfinskaja 2014 = Кочкуркина С. И., Орфинская О. В. 2014. Текстиль из погребений Приладожской курганной культуры (технологическое исследование) // Труды КарНЦ РАН. No 3. Петрозаводск: КарНЦ РАН, 9–20. Online.

Michailova 2010 = Михайлова К. А. 2010. Византийские влияния на парадный костюм североевропейской и древнерусской аристократии эпохи викингов //Диалог культур и народов средневековой Европы. Санкт-Петербург, 256–262.

Orfinskaja 2011 = Орфинская О. В.  2011. Текстильные находки с Селитренного и Водянского городищ (раскопки Поволжской экспедиции 1974 и 1981 гг.) // Диалог городской и степной культур на евразийском пространстве. Материалы V Международной конференции, посвященной памяти Г.А. Федорова-Давыдова 2-6 октября 2011. Астрахань, 235–240. Online.

Internetové odkazy a fóra:

Атрибуция набивных тканей из кургана №2 у с. Левенка Стародубского уезда из раскопок Д.Я. Самоквасова. Online.

Několik poznámek k ranně středověkým kaftanům východní a severní Evropy. Online.

Náhrdelníky z kančích zubů

Tímto článkem bych chtěl prezentovat překlad příspěvku, který napsal můj anglický kamarád David Constantine alias Halldór Magnússon. Překlad jsem pořídil záměrně, protože se domnívám, že by mohl zaujmout i české publikum. Cílem článku je vyvrátit mýtus o používání kančích zubů starými Seveřany.

Překlad jsem již dříve publikoval na stránkách skupiny Marobud a sklidil pozitivní i negativní ohlas. Můžete si ho stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Pojednání o vikinských válečnících a náhrdelnících z kančích zubů

Plavba na lodi: historie a současnost

lodkaMinulý rok jsem se zúčastnil vikinského festivalu ve Wolinu a po skončení festivalu jsem s dalšími 14 novodobými vikingy absolvoval pětidenní plavbu na replice oseberské lodi (replika 1:2) patřící skupině Flota Jarmeryka (která je také autorem doprovodných fotek). Chtěl bych se s vámi podělit o své jedinečné zážitky, které chci konfrontovat s dobovými popisy plaveb.

Na úvod bych ještě rád poznamenal, že mám k dispozici několik pěkných knih a článků, které se k tématu dobové plavby vyjadřují. Z našich luhů a hájů bych uvedl zejména:

  • STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 143-175.
  • STARÝ, Jiří. Vesla, vlny a zlato : skaldské popisy námořních plaveb. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2011: 39-45.

Ze zahraniční literatury je zřejmě nejzajímavější titul:

  • JESCH, Judith. Ships and Men in the Late Viking Age: The Vocabulary of Runic Inscriptions and Skaldic Verse, Woodbridge 2001.

Rád bych ještě upozornil na fakt, že se na českém internetu nacházejí již dva články, které popisují současné plavby na replikách vikinských lodí. Čtenáři, kteří by měli zájem zúčasnit se plavby, by je rozhodně měli navštívit:

A současně nalézt fotogalerie ze současných plaveb z Polska:

Pro zajímavost přikládám i dosud největší rekonstrukci vikinského plavidla na světě, norskou loď Dragon Harald Fairhair, která měří 35 metrů (loď, na které jsem se plavil, měří 12,5 metru).

Člověk, který se chce plavit na replice vikinské lodi, musí podle mého názoru počítat se třemi základními aspekty plavby – mentální průpravou, fyzickou průpravou a kostýmem.


Mentální průprava

527233_216241828483503_1864070058_nTento bod pokládám za nejdůležitější a nejsložitější. Mnoho lidí (já byl mezi nimi) vstupuje na palubu s tím, že si nenechá poroučet a chce si plavbu užít sám za sebe. S individualitou a soukromím ale nikdo nesmí počítat; ve chvíli, kdy člověk vstoupí na palubu, stává se členem kolektivu, se kterým sdílí prakticky všechny každodennosti, od jídla až po hygienu. Kapitán, který je zároveň kormidelníkem (stýrimaðr), je na lodi od toho, aby dopravil loď s nákladem a posádkou na místo určení, v co možná nejvíce zachovalém stavu. Na místě je proto podřízení a pokora, jakýkoli odpor (a to i hádka kvůli protichůdným povelům) a špatná nálada jsou zbytečnosti, kterými se jen kazí kolektivní duch. Člověk je nejprospěšnější, když se snaží poslechnout kapitánovy příkazy a zlepšuje morálku. Tomu mohou napomoci třeba písně, které jsou při nudném veslování téměř nutností. Když kapitán zavelí povel, který může vykonat jednotlivec, nehodí se, aby celá posádka stála a koukala, nýbrž by se každý měl ochotně pustit do vykonání rozkazu. Mohli bychom tedy říci, že je důležitý smysl pro pořádek a disciplínu.

Lidé si často představují, že vikinské veslice poháněli otroci za zvuku bubnů a kapitánova biče; veslovali však normální muži či bojovníci a z vlastní zkušenosti vím, že secvičená skupina udávání tempa nepotřebuje (nesecvičeným veslařům udává tempo první veslař od zádě vpravo, tzv. šlakový). Rád bych ještě doplnil, že označení levobok a pravobok se orientuje podle kapitána, nikoli podle posádky, která sedí proti směru plavby, čelem ke kapitánovi na zádi. Centrální pozici kapitána v tomto ohledu utvrzuje staroseverské označení bakborði (levobok, doslova “zádový bok”) a stjórnborði (pravobok, doslova “řídící bok”) – na řídícím boku se nacházelo kormidlo a o zádový bok se kapitán opíral zády.

553014_216242048483481_1823606293_nZároveň je také důležité mít jisté geografické znalosti, ačkoli o navigaci se stará kapitán. Vhodná je znalost hvězd a orientace podle nich, za pokročilejší považuji orientaci podle Slunce a práci se slunečním kompasem. Při naší plavbě kapitán používal GPS a námořní mapy. Dobová plavba musela být založena na ústně tradovaných nebo osobně získaných znalostech. Kniha o záboru země nám ukazuje, že se námořníci mimo obecně tradovaných námořních vzdáleností a světových stran často soustředili také na terénní útvary (kopce, fjordy), faunu a floru (zeleň, velryby, ptáci). Z toho vyplývá, že se nejraději plavili podél pobřeží, které skýtalo i bezpečné útočiště, možnost přespání a přípravy pokrmů. Zájemce odkazuji na zajímavý článek o jedinečné zprávě Óttara, který Alfrédovi Velikému podal svědectví o svých plavbách.

Na škodu nejsou jakékoli technické znalosti. Mezi nejvíce ceněné patří vázání uzlů, zejména lodního a knagovacího uzlu. Při práci s plachtovím se pracuje s kladkami. Hodí se zkušenost plavby na jakémkoli typu plavidla.


Fyzická průprava

523414_216241265150226_1994757184_nPrvní dvě otázky, na které se mne příbuzní a přátelé ptali, když jsem dorazil po plavbě domů, byly “Neměl jsi mořskou nemoc?” a “Bylo to těžké?”. Na první z nich můžu odpovědět tak, že mořské nemoci se není třeba bát; maximálně hrozí, že když si po týdenní plavbě sednete na pevný bod, budete se trochu motat, což by se mělo záhy spravit po první noci. Druhá otázka je komplikovanější. Veslování je poměrně namáhavá aktivita a dokážu si dobře představit, že muži, kteří se jí pravidelně věnovali, měli dobře vyvinutou horní polovinu těla, stejně jako nedávno nalezená dekapitovaná posádka vikingů.

Důležitý je správný styl veslování, táhnout veslo celýma rukama a zády, a nikoli jen předloktím; při správném stylu není veslování tak náročné. Navíc lze veslo “zapíchnout” pod palubu, takže trčí ven z vody a vy si můžete odpočinout. Je důležité naučit se veslovat na obou stranách lodě (zprvu jsem s tím měl problém). Největší úskalí veslování je synchronizace všech vesel – jestliže jedno veslo nepracuje v souladu s ostatními, projeví se to na rychlosti plavidla. Náš nesehraný kolektiv se byl schopen naučit veslovat během dvou večerních tréninků a věřím, že to lze během delšího tréninku i za jeden den. Je zcela normální, že během veslování občas dojde k “oťukávání”, ale je důležité nenechat své veslo pod veslem člověka před vámi nebo za vámi. Vesla byla a jsou poměrně drahá a na lodi je jich omezený počet, proto je potřeba zabránit jakékoli ztrátě nebo zlomení vesla (už jen proto, že všechna vesla nebyla stejně dlouhá). Loď s vybavením obecně byla a je velice nákladná záležitost a vlastník se jí snaží za každou cenu chránit; v době vikinské kapitán určoval několik mužů na hlídku, protože si nemohl dovolit nechat ji opuštěnou.

veslovaniVeslování je však pomalé (obyčejně 2-4 uzle, rychlejší může být jen na krátkou vzdálenost při kritických situacích, jako je útěk) a velice náročné, pokud se vesluje proti větru, a může se stát, že třeba hodinu i více veslujete a jen se snažíte loď udržet na místě. Během veslování jsem nabyl dojmu, že původně muselo být používáno pouze při lodních manévrech (vyplouvání a vplouvání do přístavu) a že se obyčejně používalo plachtění (což by někdy souhlasilo se ságami, ve kterých mořeplavci čekají i několik týdnů na příznivý vítr). Čtení pramenů mne však vyvedlo z omylu. Staří Seveřané totiž počítali námořní vzdálenosti v “mořských střídáních” (vika sjávar, tj. vzdálenost mezi střídáním veslařů), přičemž vzdálenost jednoho střídání je 8-10 km. I když se v ságách tato vzdálenost častěji používá v souvislosti s plachtěním, dokazuje to určitou veslařskou konvenci. Bylo vypočítáno, že veslař doby vikinské byl střídán přibližně po dvou hodinách veslování, což odpovídá přibližně tisícům záběrů (viz SHORT, William R. Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson 2010: 131). Je-li tomu vážně tak, pak staroseverští veslaři museli být opravdoví siláci s velkou výdrží, protože během naší plavby jsme se střídali přibližně každou hodinu (po každé hodině měl každý 10 minut pauzu). Připouštím, že jsme nebyli trénovaní a všichni jsme drželi veslo poprvé v ruce. Současně však věřím, že jsme několikrát veslovali déle než 2 hodiny bez střídání, a také nevíme, jak dlouho staroseverský veslař odpočíval. Celkově jsme za 5 dní urazili 120 km, 60 pod plachtou a 60 na veslech. Mohu pouze dodat, že na dobových lodích byly veslařské lavice reprezentovány horními příčníky žeber (sess, þopta), které byly poměrně úzké (9 cm) a které kladly vysoké nároky na hýžďové svalstvo veslařů. Rozhodně se tedy vyplatilo používat měkké podsedáky.

547736_213834632057556_299557044_nJe běžnou praxí, že se pluje od rána do večera, to znamená asi 12 hodin, a pokud se po celou dobu vesluje, tělo má veliký výdej energie. Proto je potřeba hodně jíst. Měsíc před plavbou jsem začal denně jíst sádlo a dělal jsem lehsedy. Na noc se obvykle kotví u pobřeží, kde je možnost vytáhnout kotlík a připravit teplé jídlo. Přes den dobře postačí sušené maso a uzené ryby, naše posádka jedla zhruba každé dvě hodiny toustové chleby s marmeládou a polskou obdobou Nutely.

Je potřeba mít na paměti, že loď má ponor asi půl metru (záleží na zátěži). Díky tomuto ponoru byly vikinské lodě schopné veslovat hluboko do vnitrozemí. V době neexistence sonaru však bylo nutností, aby u přídě seděl muž s olůvkem a hlásil kapitánovi hloubku. Někdy se mohlo stát, že se po celé šířce řeky nacházely peřeje. V takovém případě (nebo v případě, že si tím značně zkrátili cestu) Seveřané museli lodě vytáhnout na převlaku (eið) a pomocí posuvných válců (hlunnr) loď přesunout, což muselo být fyzicky velice náročné. Stejné posuvné válce se používaly při vytahování z vody během zazimování.

Člověk se musí připravit na fakt, že je zbaven všeho soukromí a potřeba se musí vykonávat na lodi před ostatními – aspoň takové bylo mé zděšení před plavbou. Mohu všechny ujistit, že je všem skipmennům úplně jedno, když potřebu vykonáte přes bok lodi nebo kbelíku (přičemž doporučuji kbelík). Nemá cenu být v rozpacích, nemá cenu potřebu zadržovat nebo čekat, jestli zakotvíte. Osobně jsem se několik dní předem začal stravovat tak, abych na záchod chodil zásadně ráno a večer, tj. při kotvení.

Kostým a vybavení

562197_212655282175491_170274720_nKdyž jsem se chystal na plavbu, váhal jsem, zda k ní mám přistupovat jako k rekonstrukci (to znamená bez plastů), nebo jestli si vypomohu současnými prostředky (což mi následně bylo doporučeno). Po své zkušenosti se přidávám k těm, kteří tvrdí, že bez současných vymožeností se člověk na plavbě neobejde, protože je potřeba mít množství historického vybavení. Každopádně, při velkém úsilí lze plavbu uskutečnit co nejdobovějším způsobem.

Ležení na pevnině vytvořené pomocí plachet a vesel.

Ležení na pevnině vytvořené pomocí plachet a vesel.

Mezi nejpalčivější otázky patří otázka spaní. Původně se spalo v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Osobně jsem na pobřeží spal pod vlněnou dekou. Pokud se spalo na lodi, roztáhli jsme si nad sebou plachtu. Při kempování na pobřeží jsme postavili provizorní stany z plachet a vesel.

Také je důležité někde přechovávat své osobní věci, včetně spacích propriet. Z toho důvodu s sebou každý měl lodní pytel, který se hodil do podpalubí. V něm nebo v truhlách se mohly ukládat předměty denní potřeby, zatímco ostatní majetek veslaře se mohl nacházet zabalený v nákladu, ale ten nelze snadno rozbalit podle přání každého jednotlivce.

Severské počasí je velice proměnlivé a občas se stávalo (i nám se několikrát přihodilo), že loď zastihla bouře – v pramenech je utopení v bouřce vlastně třetí nejčastější příčina úmrtí. Proto je důležité mít nepromokavé oblečení, dokonce existuje i seminární práce o hypotetickém námořním oblečení z kůže. V našem případě jsme se uchýlili k pláštěnkám. A pamatujte na norské přísloví: “Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.

Všechnu kůži, která se dlouhodobě nachází na lodi, je třeba impregnovat rybím tukem, což není voňavá záležitost. Zvláště to platí o botách, pokud v nich člověk vesluje. Široké kalhoty jsou při veslování naprosto nepoužitelné a pokud je někdo na lodi měl, tak to byl kapitán (vlastník) lodi, protože byly známkou movitosti – veslaři měli kalhoty úzké, stejně jako lodníci na dochovaných vyobrazeních. Rozhodně se hodí mít jedno kompletní oblečení navíc.

Důležitá součást vybavení jsou omotávky rukou (lněné, alespoň ty jsem používal já). Většina posádky používala cyklistické rukavice, které jsou opravdu skvělé. Staroseverština zná pojem pro veslařské rukavice (róðrarhanzki), takže je možné, že nějaká ochrana rukou existovala. Pokud chcete veslovat bez jakékoli ochrany rukou, doporučuji si nechat narůst velké mozoly. V Sáze o lidech z Flói stojí, že se v jistém vesle zachoval runový nápis, který říkal:

Nelenil jsem,            zas a znovu
v závěsu jsem          veslo táhl;
často dlaně               odřelo mi –
však zápecníku       nezrudly ruce.
(Převzato z: STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 148.)

Mezi důležité vybavení patří také kbelíky, kterými se mimo jiné vylévá voda z podpalubí. My jsme vylévali vodu seřízlými PETkami kde se dalo, zatímco před tisíci lety se voda vylévala pomocí kbelíků (austrsker/austker) ve speciálních lodních částech zvaných austrrúm (na lodi byla taková místa dvě).

529144_216243271816692_1468137691_nBěhem plavby jsem pochopil, proč byli staří Seveřané tak úspěšní a proč je slovo viking dodnes živé. Loď, a zejména její plachtoví, představuje velice sofistikované zařízení, kterému dobře rozuměl pouze kapitán a jeho dva důstojníci. Bylo velice inspirativní sledovat tyto důstojníky při práci; ochotně se chopili vesel a každý vesloval za dva začátečníky, vylezli až na samotný vrcholek stěžně, aby uvolnili zaseknutou plachtu a při přirážení k molu okamžitě skočili na břeh a uvázali lana. Kapitán byl schopen vést loď pod plachtou i tehdy, kdy by každý člověk řekl, že vítr fouká opačným směrem. Posádka z Floty Jarmeryka je profesionální a hbitá; jestliže takto precizně pracovali i staří Seveřané, pak není divu, že byli pány tehdejších moří.

Jako zajímavost mohu dodat, že příprava plavby je poměrně náročná, co se týče nervů a financí (viz félag) a kapitán musí před plavbou sehnat lodníky a zásoby. Plavební sezóna trvala od jara do podzimu, přes zimu se plavilo jen výjimečně.

Během plavby jsem také pochopil, proč skaldové ve svých kenninzích říkají lodím lyže nebo sněžnice moře – ve chvíli, kdy se plachta napne pod náporem větru, začne loď tryskem uhánět a brázdit vlny, stejně jako lyže sníh. Ze stejného důvodu je ale skaldové daleko častěji opisují pomocí živých zvířat, zejména koní. Loď je přinejmenším z pohledu poezie často vnímána jako živý objekt.

Doufám, že jsem nevynechal žádný podstatný bod a také doufám, že jsem byl schopen čtenářům v tato krátkém rozsahu představit úžasný svět mořeplavby, který patřil k nedílné části staroseverského života. Zájemce, který by si chtěl plavbu ozkoušet na vlastní kůži, se mi může ozvat a já ho odkážu na patřičná místa. Je to jedinečná zkušenost, kterou nelze zaznamenat na stránky papíru, je třeba to zažít. V případě hlubšího zájmu si můžete přečíst navazující článek „Veslování – řízení, zvyky a ochrana“.

Ženská postava z Revninge

Minulé pondělí (2.6.) byl na stránkách Archeologie na dosah zveřejněn můj článek o nedávném dánském nálezu.

Článek můžete nalézt na této internetové adrese:

http://www.archeologienadosah.cz/o-archeologii/dejiny-oboru/vyznamne-nalezy/zenska-postava-z-revninge

Necelých 14 dní po umístění do muzea a zveřejnění nálezu se již objevují první rekonstrukce na prodej. Můj známý a kolega Jan Bana vyrobil jejich poměrně zdařilé repliky – bronzová verze vyjde na 33€, stříbrná na 55€ + poštovné. Objednávat můžete na stránkách jeho obchodu, nebo mu můžete napsat na honza.bana@gmail.com.

Nález a model

Nález a model

valkyra

Výsledný výrobek.

Problémy s datací útoku na Lindisfarne

První článek, který zveřejňuji na tomto webu, je přímo tématický. Dnes je tomu přesně 1221 let, co byl podniknut nájezd na klášter v Lindisfarne, který je dnes považován do začátek doby vikinské. Je to grandiózní až přímo symbolické předznamenání dne, kdy jsem po zhruba půlroční odmlce znovu zprovoznil tento server.

Na facebookové stránky Marobudu jsem dnes přidal upozornění o výročí této události a současně padla připomínka, že datování nájezdu na Lindisfarne je sporné. S tím nezbývá než souhlasit. Prameny, které si této katastrofy všímají, ji sice pokládají za největší soudobou ránu západní Evropy, ale datum zmiňují pouze ve dvou případech.

Jedním z nich je verze D a E Anglosaské kroniky. Český čtenář, který by datum hledal překladu Anglosaské kroniky ve výboru Jako když dvoranou proletí pták, by hledal marně, protože věta s datem je z překladu jaksi vypuštěna. V obou verzích nacházíme spojení “.vi. Idus Ianuarii” – čili “šesté idy lednové”. Obě verze přitom vycházejí ze stejné nedochované předlohy (viz stemma). Šesté idy lednové přitom odpovídají 8. lednu.

Podruhé se datum vyskytuje v Lindisfarnských análech, ke kterým jsem (bohužel) nebyl schopen nalézt bližší informace. Podle editora Anglosaské kroniky M. Swantona však obsahují datum 8. června; doslova ve své edici píše “šesté idy lednové jsou zřejmě chybou namísto šestých id červnových (8. června), o kterých informují Lindisfarnské anály (str. 505)” (viz. Swanton, The Anglo-Saxon Chronicle, str. 57). Swanton také zastává názor, že 8. červen lépe odpovídá také z toho důvodu, že panovalo příznivější počasí.

V tomto ohledu se Swantonem souhlasím, protože v ságách je přelom jara-léta obdobím, kdy se dříve zazimované lodě opravují a připravují na používání. Z pohledu staroseverské literatury je zimní plavba něco pozoruhodného a netypického. Zimní nájezd by sám o sobě nemohl být vyloučen, ale fakt, že minimálně jeden pramen zmiňuje červnové datum, je dostatečným argumentem. Proto je 8. červen 793 obecně přijímaným datem nájezdu na severoanglický klášter sv. Cuthberta v Lindisfarne.