O použití slov „viking“, „vikinský“

Při odkazování na aktivity raně středověkých Skandinávců 8.–11. století se běžně užívají slova jako „vikingové“ nebo „vikinský“. V tomto příspěvku se pokusím ukázat, že jde o poněkud zavádějící označení, která se někdy používají z důvodu úspory času a prostoru a z absence lepšího označení, zatímco jindy se z neznalosti používají zcela mylně.

Začnu poněkud obecněji. České slovo viking, které se zásadně používá s malým v a adjektivum zní vikinský (nikoli vikingský), je převzato ze staroseverského víkingr. Termín víkingr označuje člověka, který se vydává na víking („nájezd“, ženského rodu; ze slova vík, „zátoka“), sezónní nájezd podél pobřeží. Slovo víking se obvykle pojí se slovesy vara („být“) a leggja („ležet“) – vara í víking („být na víkingu“), leggja í víking („ležet/dlít na víkingu“).

Pojem víkingr mělo zcela jistě mnoho zabarvení, protože někdy je použito v záporném, jindy v neutrálním nebo někdy dokonce oslavném kontextu. Zjevně dost záleželo na sociálním statutu víkinga a také na pleněné oblasti. Vyhoštěné psance, kteří se shlukovali do bratrstev a za mysy číhali na obchodní lodě, neměl nikdo v lásce, jejich skutky byly odsuzované a králové se všemožně snažili jejich konání zabránit vysíláním úderných jednotek. Svobodní muži, kupříkladu z Islandu, kteří by se rozhodli vyplenit dánské pobřeží, by zcela jistě upadli v nelibost dánského krále, ale před domácím publikem by získali věhlas. Zejména panovníci jsou oslavováni pro své vikinské aktivity, v čem musíme spatřovat projev propagandy. Jak jsem ukázal ve svém článku „Dobrodruh a pecivál“, společnost doby vikinské tíhla k oslavě zahraničních výprav, při nichž se projevovala statečnost, prokazovala se fyzická síla a získávaly se peníze. Touto optikou je potřeba pohlížet i na tento problém. Jak jinak bychom si mohli vykládat slova sedmiletého Egila Skallagrímssona, který, když mu jeho matka po prvním zabití v dětské hře řekla, že z něj bude dobrý víkingr, složil slavnou strofu „Þat mælti mín móðir“, pojednávající o jeho budoucích vikinských aktivitách a zabíjení protivníků; strofu, kterou se dodnes učí islandské děti (video níže)?

Možnost našeho bádání je ztížena tím, že prameny jsou poměrně různé povahy. Některé prameny mluví o vikinzích jako lidech na okraji společnosti, krvelačných nebo bojem ostřílených vyhnancích a záporácích, a jakmile se v textu objeví, obvykle to znamená varování. Někdy se dozvídáme poměrně bizarní informace, jako například:

„V Norsku žil proslulý muž jménem Ǫlvi Dítě a byl velikým víkingem. Dostalo se mu přídomku Dítě, protože nedovolil vrhnout děti na hroty kopí, jak to víkingové dělávali.“

(Kniha o záboru země)

Jiné ságy podávají realističtější pohled, se kterým se osobně ztotožňuji více, a sice vikingové jako sezónní nájezdníci, kteří se na vrcholu svých fyzických sil vydávají do zámoří, aby shromáždili cennosti a věhlas, a zimu tráví na svých statcích daleko od místa nájezdu:

„Úlf byl muž tak velký a silný, že neměl sobě rovného, a za mládí dlel na víkingu a plenil. (…) A když skončili s pleněním, (…) [oženil se a] odešel na své statky. Úlf byl muž bohatý na země a hotové peníze, přijal úřad zemana, tak jako jeho mužští předkové, a stal se mocným mužem.“

(Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 1)

Celkově vzato jde o to, do jaké míry byli vikinské aktivity průvodním jevem staroseverské společnosti a nakolik byli akceptované. Dříve jsem zastával názor, že vikinské nájezdy byly podnikány zejména psanci a že byly odsuzované společností. V posledním roce jsem svůj názor přehodnotil. Rozhodně neexistuje jednoduchá odpověď:

Vikinské nájezdy jasně ukazují několik soudobých trendů. Například souvisí s absencí efektivně fungujících armád – králové byli obklopeni svými dobře vyzbrojenými družinami, ale jejich přesun vyžadoval čas. I nájezd několika málo lodí byl v době, kdy už 60 mužů čítalo vojsko, velkým problémem, se kterým si místní předáci nemohli poradit, a museli vyčkat příjezdu autority s dostatečnou silou. Nájezdy fungující metodou bleskové války tak skončily mnohem dříve, než na ně mohl někdo zareagovat, a proto byly tak účinné a tehdejší lidé v nich viděli možnost zaručeného výdělku. To, že takové nájezdy byly možné jen díky kvalitním lodím, je známou skutečností. Nájezdy dále odráží tehdejší soudnictví. Právo bylo omezeno geograficky, respektive na populaci obývající jisté území. Našemu myšlení, které je uvyklé Interpolu, se vzpírá myšlenka, že někdo vykoná trestný čin v zahraničí, vrátí se domů a zůstane nepotrestaný nebo bude dokonce oslavován. Tehdejšímu člověku ale toto přišlo jako samozřejmost – právo platí pouze tam, kde je někdo ochotný ho vymáhat. V praxi to znamená, že tehdejší Nor mohl odplout do Irska, vyrabovat zlato, ukořistit pěkné Irky a vrátit se do Norska, protože irské autority (tehdy zaměstnané bojem o moc v samotném Irsku), jej těžko mohly stíhat – teoreticky by to mohly udělat jen dvěma způsoby, a sice se pomstít, anebo přijet k norskému soudu a vymáhat odškodnění, což jsou oboje dost neuvěřitelné představy. Neexistovala žádná moc, která by nájezdníkům nakazovala ve smyslu „Nesmíš plenit v zahraničí“. A představa morálních apelů typu „Není to trochu nefér, krást lidem jejich cennosti?“ je naivní. V první řadě, svědomí je až křesťanský výdobytek a staroseverská společnost založená na kultuře cti a hanby by se na takové apely koukala dosti nevěřícně. Logicky by následovala odpověď ve stylu „Já ho férově získal.“ Stejně nerozumné by bylo si myslet, že víkingové tvořili nějakou sounáležitou uniformní masu, která systematicky napadala země v okolí Skandinávie, právě naopak. Norští vikingové plenili v Dánsku, dánští vikingové plenili ve Švédsku a tak dále. Potíž mohla nastat jenom tehdy, když svobodný muž – nájezdník chtěl přepadnout statky někoho, kdo měl dost peněz nebo moc vymáhat pomstu nebo náhradu, případně přepadl někoho ze stejné země. Věřím, že různý kontext v pramenech (záporný, neutrální, kladný) reflektuje, zda jde o výčet skutků člověka, který se proslavil skutky v cizině, nebo jde o popis nájezdu na domácí půdu – každý nájezd tak má dvě odezvy, kladnou v domácím prostředí a zápornou ve vypleněné zemi. Již zmíněný Egil Skallagrímsson, se vydal z Islandu do Kuronska, po cestě plenil, následně obchodoval, poté zase plenil a na zpáteční cestě vyplenil město Lund, jednoduše proto, že ho hnala vidina finančního zisku a neexistovala žádná moc, která by mu zabránila v jeho získání. Tím se dostáváme k tomu, že vikinská výprava šla ruku v ruce s obchodem – do značné míry byly plenitby jen další konsekvencí obchodu a naopak. Obchod je živnost nestálá, a ve chvíli, kdy se nezdaří, je nájezd první logické východisko, jak z dané situace vytěžit aspoň nějaké peníze, které zaplatí posádku, jídlo a třeba i chod domova; stejně tak je třeba nashromážděný lup a otroky někde směnit za mnohem skladnější a univerzálnější měnu – stříbro -, nejspíše v obchodním městě. Značná část nájezdníků nebyla jen tupými piráty ve smyslu dnešních somálských pirátů (ačkoli takoví jistě existovali rovněž), nýbrž byli finančně gramotnými obchodníky a zároveň zkušenými bojovníky – v jedné ruce drželi váhy a v druhé kopí. S tím také souvisí fakt, že většina takových nájezdníků určitě nebyla nízkého původu, a nebyli hnáni hladem a podobně. Tedy alespoň ne hladem fyzickým. Finanční gramotnosti se člověk musel někde naučit, nejspíše na dobře prosperujícím statku, a totéž se týká bojového vybavení, které si nemohl dovolit každý a ne každý s ním uměl zacházet. Opuštění domova v tomto období znamená odchod z lidu, do něhož se člověk narodil, a také ztrátu statusu, který si člověk pracně budoval, takže statek musel být zajištěn rodem nájezdníka po celou dobu jeho nepřítomnosti. Představuji si to tak, že vůdce výpravy a vlastník lodi (která je sama o sobě velkým bohatstvím) shromáždil posádku mladíků z lepších rodin v kraji, u kterých byla naděje, že budou dostatečně vybavení, zasvěcení do boje a mořeplavby, inteligentní a disciplinovaní. Pro mladíky výprava představovala možnost, jak poměrně rychle zbohatnout, proslavit se a podívat se do zahraničí, což byla ceněná zkušenost. Ačkoli principy nájezdných výprav, a sice prokazování statečnosti, fyzické síly a vydělávání peněz, byly vlastní celé společnosti, vikingové představovali pouze určité procento populace, zatímco většinovou společnost tvořili statkáři. Proto je zcestné, když hovoříme o vikinské společnosti, vikinské mytologii nebo vikinském válečnictví, protože se dopouštíme synekdochy a zaměňujeme část za celek. Je to jako říct „pirátská společnost“, „pirátská mytologie“ nebo „pirátské válečnictví“. Nejzřetelněji je to vidět na faktu, že vikingové ani nemuseli být Seveřané; známe také skotské nebo estonské vikingy. Slovo víkingr tedy neoznačuje etnicitu nebo příslušnost k určitému národu, nýbrž určitou činnost nebo profesi. Právě proto je třeba psát české slovo viking s malým v. Pro většinovou populaci Skandinávie používáme pojem „staří Seveřané“, zatímco ona sama sebe zvala buďto Seveřany, nebo se nazývala pomocí přináležitosti k protonárodu (Dán, Nor, Švéd) nebo kmeni (Skåňan, Rogalanďan, Gotlanďan atd.). Laicky řečeno: ne každý Seveřan byl viking, a ne každý viking byl Seveřan.

Ještě je potřeba se zmínit o době, kdy se můžeme bavit o vikinských nájezdech. Tradiční datace doby vikinské je 793–1066. Za počátek doby vikinské pokládá rok 793 u příležitosti vyplenění Lindisfarne, ale pravda je taková, že první severské lodě do Anglie připluly plenit již roku 789. Tendence k rozpínavosti však měli Skandinávci dříve. Za doby vendelské docházelo k expanzi do Pobaltí. První nájezd, který je mi známý, byl podniknut roku 515 do dnešní Francie. Proto je poněkud nerozumné spojovat dobu vikinskou s nájezdy, byť v období let 793–1066 dochází k jejich kulminaci. Daleko spíše za počátek doby vikinské můžeme označit jazykové a kulturní změny ve Skandinávii, které proběhly v 2. polovině 8. století a které Skandinávii oddělily od zbytku germánského obyvatelstva a které byly dovršeny kolem roku 800. Totéž platí i o konci doby vikinské, za který lze pokládat velmi postupné přijímání křesťanských inovací a budování centralizovaných států. Dobu vikinskou tak spíše můžeme řadit do let 800–1100, přičemž jde o umělé mezníky, díky kterým může moderní člověk tuto dobu lépe uchopit.

Nyní se pojďme podívat, jakým způsobem s pojmy „viking“ a „vikinský“ pracuje mezi různými skupinami obyvatel.

Většinová populace České republiky chápe pojem „vikingové“ ve smyslu „nájezdníci, příslušníci severských kmenů“. Takového interpretaci se nemůžeme divit, jelikož je založena na pramenech západní provenience, zatímco severské prameny, které poskytují ucelenější obrázek, jsou málokdy brány v potaz. V některých případech je slovo „viking“ použito jako označení pro nezvykle zarostlého a barbarsky vypadajícího muže. Není pochyb o tom, že na celém světě, tedy včetně země, která nemá zkušenost s vikinskými nájezdy, dochází k řadě stereotypů. Doba vikinská, vikingové a termíny jako „vikinský“ fungují jako zástupné pojmy, do nichž si lidé vkládají vlastní představy a tužby. 

Obecné povědomí nejvíce ovlivňuje televize a internet a obsah těchto médií. Jako příklad si můžeme uvést píseň, kterou na serveru Youtube nalezneme pod názvem „icelandic vikings battle song“. Pokud se začneme pídit po zdroji této libé melodie, zjistíme, že se jedná o cover na středověkou švédskou baladu o dvou sestrách (De två systrarna), který vytvořila skupina In Extremo. Tudíž píseň není ani islandská, ani válečná, ani se nikterak nepojí s dobou vikinskou. Co nás musí překvapit nejvíce je ale fakt, že si tuto píseň pustilo již na tři čtvrtě milionu posluchačů. A podobných případů můžeme najít desítky a stovky.

Mým dalším oblíbeným příkladem je „11th century Rus boot“, která koluje na Pinterestu a kterou shlédne každý zájemce o dobovou obuv, která zadá relevantní heslo do vyhledávače Google. Každý poctivý reenactor však musí poznat, že měřítko použité u fotky pochází ze švédského historického muzea, a při troše snahy se lze dopátrat, že bota pochází ze 14. století.

Stejné jednání vykazují i poučení laikové, kteří pod pojmem „vikingové“ chápou uniformní skandinávské kmeny, které obývali Skandinávii výhradně v letech 793–1066. Nepřipouštějí si fakt, že se doba vikinská rodila v kulturní a jazykové změně a expanzi do pobaltského a severomořského prostoru v 7. a 8. století a byla završena dlouhodobým kulturním přerodem do křesťanské společnosti a pomalým ustáváním nájezdů, které trvaly až hluboko do středověku, a namísto toho píší články s překvapujícími nadpisy typu „Viking Age Started Earlier than Previously Thought, Archaeologists Say“. Konkrétně tento článek reflektuje obchod se sobím parožím mezi Norskem a Dánskem na počátku 8. století, ale hovoří o něm jako o „důkazu, že vikingové navštívili Ribe, nejstarší skandinávské město, ještě před svým nechvalně známým pleněním“. Další příklad jsem uvedl ve článku „Paraziti v době vikinské“, který je reakcí na článek „Did marauding Vikings have such a bad attitude because they suffered from chronic WORMS?“. U těchto poučených laiků často dochází k chybné interpretaci odborných studií.

Řada odborníků, zejména skandinávských a anglických, používá pojem „vikinský“ ve smyslu „vztahující se k letům 800–1100“, což jim ve světle tohoto článku nelze vytýkat. Za hranou však stojí obvyklý pojem „vikingové“ užitý ve smyslu „všichni obyvatelé vikinské Skandinávie“. Další generalizace se v odborné literatuře dopouští například ti badatelé, kteří zkoumají „vikinské“ meče. Tento přídomek si raně středověké meče vysloužily pouze proto, že k jejich prvnímu detailnímu zmapování byly užity norské meče doby vikinské. Pojem „vikinský“ v tomto ohledu nabývá smyslu „vyrobený v době vikinské“.

Fascinace dobou vikinskou se za poslední století stala světovou záležitostí a promítá se do chápání laiků i odborníků. Obecně lze říci, že pojmů „viking“ a „vikinský“ se rozhodně nadužívá, a to kvůli zjednodušení nebo neznalosti. V mnoha ohledech korektnější by byly pojmy „starý Seveřan“ a „staroseverský“, ačkoli ty se mohou ve svých nejextrémnějších smyslech mohou vztahovat na období let 500–1500. Zatímco v českých odbornějších kruzích se pomalu začíná používat termín „starý Seveřan“, v zahraničí kulminuje použití generalizujícího slova „viking“, v lepším případě „Viking Age“. V případech pojmů „viking“ a „vikinský“ jde o nesmírná zjednodušení, díky nimž lze tuto historickou epochu a její obyvatele co nejsnadněji pojmenovat. V jiném případě by byl potřeba obsáhlý komentář či výklad, pro který se nedostává prostoru. Kvůli absenci takového výkladu se však dostáváme do slepé uličky, jež nám neumožňuje plně vstoupit do myšlenkového světa starých Skandinávců.

Bibliografie literatury o době vikinské

Pro čtenáře těchto stránek jsem shromáždil českou odbornou literaturu, která se zabývá problematikou raného a vrcholného středověku ve Skandinávii. Seznam, který se povětšinou skládá z lingvistické či archeologické literatury, s určitostí není kompletní a budu vděčný, když se kdokoli ozve a doplní jej. Většinu z těchto prací mám k dispozici v PDF formátu a jsem ochotný se o ně s vážnými zájemci podělit.


MONOGRAFIE:

ARBMAN, Holger. Vikingové, Praha 1969.

BRØNSTED, Johannes. Vikingové – sága tří staletí, Praha 1967.

GRAHAM-CAMPBELL, James a kol. Svět vikingů. Kulturní atlas, Praha 1998.

KOŠNAR, Lubomír. Severní Evropa v raném středověku a vikinská expanze, Praha 1993.

 

DALŠÍ TÉMATICKÉ KNIHY A ČLÁNKY:

BAGGE, Sverre. Kralování svatého mučedníka. In: Co můj kostel má, nemůže kníže odníti, Praha 2011: 155-168.

BAKKE, Elisabeth – HROCH, Miroslav – KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Norska, Praha 2005.

BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Kresťanstvo v časoch sv. Vojtecha. = Christianity during Period of St. Adalbert, Kraków 2009: 85-103.

BERENDOVÁ, Nora (ed.). Christianizace a utváření křesťanské monarchie. Skandinávie, střední Evropa a Rus v období 10.-12. století, Praha 2013.

BUSCK, Steen – POULSEN, Henning. Dějiny Dánska, Praha 2007.

DOLEŽAL, Stanislav. Thúlé a Scandza u Jordana a souvislosti s Prokopiem. In: Listy filologické. Folia philologica, 134/3-4, Praha 2011: 285-307.

DOOVÁ, Lenka – POLÁCH, Vladimír P. Vikingové: verše, vendeta, wergeld. Pohled pramenů na řešení konfliktu ve středověké skandinávské společnosti. In: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně, Brno 2008: 13-30.

DOOVÁ, Lenka. „Odějme Tóra v nevěsty úbor!“ Aneb o genderových stereotypech severské společnosti v době Vikingské éry. In: Theatrum historiae, 5, Pardubice 2009: 201-214.

DOOVÁ, Lenka. Srovnání sociálně-právního postavení anglosaské a severské ženy v době vikingské éry (793-1066). In: Historica Olomucensia, 35, Olomouc 2009, 9-20.

Einar Olgeirsson. Z minulosti islandského lidu, Praha 1959.

EISNER, Jan. Kultura normanská a naše země. In. Cestami umění, Praha 1949: 36-44.

GUREVIČ, Aron Jakovlevič. Feudalismus před soudem historiků aneb O středověké „rolnické civilizaci“. In: Dějiny – teorie – kritika, č. 1, Praha 2008: 7-38. Online.

HØYSTAD, Ole Martin. Mám tuk u kořenů srdce – staroseverská antropologie. In: Historie srdce, Zlín 2011: 124-130. Online.

IVÁNKOVÁ, Markéta. Konflikt dvojí stylistiky v islandských ságách: litotes versus superlativ. In: Svět literatury: Časopis pro novodobé literatury 52, Praha 2015: 144-152. Online.

KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny severských literatur I – Středověk, Praha 1993.

KADEČKOVÁ, Helena. Island v století Sturlungů. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 18/1, Praha 1996: 26-31.

KADEČKOVÁ, Helena. Árni Magnússon aneb Historie záchrany islandských rukopisů. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 18/2, Praha 1996: 9-13.

KADEČKOVÁ, Helena. Islandské středověké zákony v tzv. Šedé huse. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 20/4, Praha 1998: 2-6.

KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu, Praha 2001.

KAN, Aleksandr Sergejevič. Dějiny skandinávských zemí, Praha 1983.

KOŠNAR, Lubomír. Severní Evropa v období vrcholného rozvoje a počátku rozpadu rodové patriarchální společnosti. In: Úvod do problematiky raného feudalismu I, Praha 1984: 111-131.

KOŠNAR, Lubomír. Severní Evropa v 9.-11. století (doba vikinská). In: Úvod do problematiky raného feudalismu II, Praha 1985: 51-71.

KOŠNAR, Lubomír. Ke vztahům mezi vikinským a západoslovanským prostředím. In: Varia archaeologica 5, Praha 1991: 25-84.

KOZÁK, Jan – RATAJOVÁ, Kateřina. Funkce mohyl podle staroseverských ság. In: Archeologické rozhledy, 60/1, Praha 2008: 3-35.

KOZÁK, Jan. Óðinn a medovina básnictví: Dva aspekty iniciačního procesu. In: Religio, 18/2, Brno 2010: 191-215. Online.

KOZÁK, Jan. Cesta do Útgardu: Struktura a motivy cesty do Jiného světa ve staroseverském mýtu a hrdinské epice, 2009. Nepublikováno tiskem, online.

KRÁLOVÁ, Kristýna. A po celou zimu byl klid : Analýza času jako narativní kategorie ve staroseverských ságách, Příbram 2014.

MICHALÍKOVÁ, Jana. Horizontalita a vertikalita ve staroseverských kosmologických představách. In: Religio, 20/1, Brno 2012: 73-92. Online.

MERHAUTOVÁ, Anežka. Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999), Praha 2000: 85-92.

PICKOVÁ, Dana. O počátcích státu Rusů. In: Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 18/11-12, 2007: 253-261.

PODOLSKÁ, Markéta. Brocéliande středověké Skandinávie. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 8, Praha 2014: 53-56. Online.

PODOLSKÁ, Markéta. Sága o Álim Flekovi. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2014: 10-13.

POLÁCH, Vladimír P. Několik poznámek k rané christianizaci Norska. In: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 11, Ostrava 2004: 123-136. Online.

POLÁCH, Vladimír P. Středověké Grónsko a Amerika – Vínland. In: Mediaevalia Historica Bohemica, 10, Praha 2005: 7-70.

POLÁCH, Vladimír P. Erik Zrzavý a jeho synové. Vikingové ve středověkém Grónsku. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 27/10, Praha 2005: 22-24. Online.

POLÁCH, Vladimír P. Ottar na dvoře Alfréda Velikého. Cesta tam (a zase zpátky?). In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 28/8, Praha 2006: 30-32. Online.

POLÁCH, Vladimír P. Theodoricus Monachus: čtení mezi řádky jedné norské kroniky. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Historica, 33, Olomouc 2007: 25-34.

POULÍK, Josef (ed.). Švédské zlaté poklady a umění Vikingů, Praha 1968.

STARÝ, Jiří. Umění opisu: Poznámky ke stylu staroseverské skaldské poesie. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 13/2, Praha 2002: 19-57.

STARÝ, Jiří. Co se přihází na hostinách: K podobě společného stolování na starém Severu. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 14/3, Praha 2003: 84-101.

STARÝ, Jiří. Pojem boha u starých Germánů. In: Bůh a bohové. Pojetí božství v náboženských tradicích světa. Sborník přednášek na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK, Praha 2004: 161-188.

STARÝ, Jiří. Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha 2004: 138-154.

STARÝ, Jiří. Otrok a pán, archeologie a literatura: hrob Stengade II (F II). In: Archeologické rozhledy, 57/4, Praha 2005: 750-786.

STARÝ, Jiří. Stromy a lidé: Severská kosmogonie a antropologie. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 16/4, Praha 2005: 168-182.

STARÝ, Jiří. Tuleni ve staré Skandinávii, 2005. Nepublikováno tiskem, online.

STARÝ, Jiří. Pravda, racionalita a tradice. K pojetí historie u Snorriho Sturlusona a Saxona Grammatika. In: Různost rozhovorů. Poezie – Filozofie – Věda, Praha 2006: 219-239.

STARÝ, Jiří. Příběh, který podivně začal … : Tristan a Isolda na starém Severu. In: Souvislosti. Revue pro literaturu a kulturu, 17/4, Praha 2006: 202-209.

STARÝ, Jiří. Sebevědomí básníka: O inspiraci a jejích projevech ve staroseverském básnictví. In: Původ poesie. Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách, Praha 2006: 149-178.

STARÝ, Jiří. Věštba a proroctví u starých Germánů. In: Věštění a prorokování v archaických kulturách, Praha 2006: 163-189.

STARÝ, Jiří. Duše ve starogermánském náboženství? In: Pojetí duše v náboženských tradicích světa, Praha 2007: 117-146.

STARÝ, Jiří. Sny starých Seveřanů. In: Spánek a sen v archaických kulturách, Praha 2008: 171-208.

STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 143-175.

STARÝ, Jiří. A potřísněn špínou, vkročil v hodovní síň …“ : Shakespearův Hamlet a staroseverský příběh o Amlódim. In: Rozrazil, 28, Brno 2009: 42-47.

STARÝ, Jiří. Jak dávní jarlové … : Mudrosloví a mravy starých Seveřanů. In: Mudrosloví v archaických kulturách, Praha 2009: 159-201.

STARÝ, Jiří. Nářek a triumf: Vztah ke smrti v poesii doby vikinské. In: Svět literatury, XIX, č. 39, Praha 2009: 65-87.

STARÝ, Jiří. O překládání staroseverské poezie. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2009: 2-6.

STARÝ, Jiří. Snový svět starých Seveřanů a jeho jinakost. In: Slovo a smysl (Word and Sense), 13, Praha 2010: 17-39.

STARÝ, Jiří. Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha 2010: 189-227.

STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem. In: Zákon a právo v archaických kulturách, Praha 2010: 295-344.

STARÝ, Jiří – KOZÁK, Jan. Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno 2010: 31-58. Online.

STARÝ, Jiří. Vesla, vlny a zlato : skaldské popisy námořních plaveb. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2011: 39-45.

STARÝ, Jiří. „A ten, kdo četl tuto ságu…“ : brak a staroseverské lživé ságy. In: Slovo a smysl (Word and Sense), 20, Praha 2013: 108-131.

STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013.

STARÝ, Jiří. Pohanské náboženství ve staroseverských krajových zákonících: Několik případových studií k době náboženského přechodu. In: Religio, 22/2, Brno 2014: 179-210. Online.

STEBLIN-KAMENSKIJ, Michail Ivanovič. Svět islandských ság, Praha 1975.

STEBLIN-KAMENSKIJ, Michail Ivanovič. Mýtus a jeho svět, Praha 1985.

VALTA, Vladimír. Zbraně v kultuře Vikingů. In: Zpravodaj Klubu vojenské historie ZO Svazarmu Praha 9, 20/2, Praha 1990: 37-55.

VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Praha 2001.

WALTER, Emil. Ke jménům Tunna a Gommon v českých legendách a kronikách. In. Studie, č. 7, Řím 1961. Online.

ZATOČIL, Leopold. Staroseverská píseň o hunské bitvě a její vztah k Slezsku. In: Slezský sborník, 44, Opava 1946: 30-34.