Vlněné vesty z Haithabu

V průběhu své kariéry reenactora doby vikinské se pravidelně setkávám s otázkou, jak efektivně čelit zimě v chladnějších ročních obdobích. Reenactoři se obvykle uchýlí k plášťům či kabátům, zatímco jakékoli diskuze o vestách jsou většinou již v zárodku ukončeny jako nepodložené. Proto bych na tyto diskuze rád zareagoval následujícím příspěvkem, který se snaží zmapovat problematiku skandinávských vest doby vikinské.


Analýza

V Haithabu bylo nalezeno na dvě desítky potenciálních fragmentů, avšak pouze u osmi z nich se v současné době předpokládá (Hägg 2015: 57, Taf. 12), že mohly pocházet z vlněných vest (Hägg 1984a: 64–68, 183–185; Hägg 1984b: 177; Hägg 2002: 190–191; Hägg 2015: 57). Zde je jejich výčet:

Fragment H 5 (Hägg 1984a: Abb. 86:3, Tab. 12)
Zřejmě ramenní část vesty vyrobená z přírodně hnědé vlny v hrubém čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 24 cm, šířka 11,5–17,5 cm, tloušťka 0,6–0,7 cm. Na okraji je stále vidět slabé vykrojení a pozůstatky švů (Hägg 1984a: 64). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 22,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 (Hägg 1984a: Abb. 42–43, Tab. 12)
Velký kus ze spodního dílu vesty z přírodní hnědé vlny v poměrně jemném čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 15–18 cm, šířka 31–41 cm, tloušťka 0,4 cm. Díl tvarovaný tak, aby kopíroval bedra – je klenutá a směrem dolů se rozšiřuje. Evidentně dosahoval pouze boků. Svrchu je odtržený, na bočních stranách jsou známky švů a na spodní straně se nachází lem, který je dvakrát přehnutý a přišitý. Stehy jsou místy stále viditelné, na některých místech se odtrhly, zřejmě obnošením (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 42 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 z Haithabu. Spodní část zadního dílu vesty.
Hägg 1984a: Abb 42.

Fragment H 13 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem. Tloušťka látky je 0,3 cm. Barveno ořechem. Na jedné straně je látka odtržena, zatímco na druhé straně je klenutá, zřejmě se jedná o tu část oděvu, která sloužila k otevření. Na třetí straně nalezneme řadu děr po stezích, které se nacházejí v rozestupu 0,4–0,6 cm a v některých se zachovaly špatně zachovaná vlákna (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: 865–885 (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 30 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka látky je 0,3 cm. Dvě strany tohoto fragmentu jsou klenuté, přičemž jedna má stále viditelné známky stříhání. Žádné známky obnošení. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 5:2. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragmenty H 53A–B (Hägg 1984a: Abb. 44, 94:1, Tab. 18)
Dva kusy přední části vesty z hrubého lomeného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: celková výška cca 40 cm, šířka 15–28 cm, tloušťka 0,4 cm. Oba kusy byly původně spojeny švem, z něhož jsou zejména u fragmentu H 53B patrné pouze rozpadlé nitě. Fragmenty tvořily dvoudílný přední levý kus vesty, který sahal od ramene po pás. Okraje jsou narušené, ale původní střih je z nich stále patrný a na jednom místě fragmentu H 53A je zřejmé, že okraj byl původně zahnutý. Odsazení fragmentu vytvářelo otvor pro levou ruku (Hägg 1984a: 65–66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191).


Fragmenty H 53A–B z Haithabu. Levý díl přední části vesty.
Hägg 1984a: Abb. 44.

Fragment H 63 (Hägg 1984a: Abb. 86:2, Tab. 18) (určení nejisté)
Třístranný fragment z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranný vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka 0,6 cm. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru a souvisí s fragmentem H 5 (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 81 (určení nejisté)
Široký pás textilie z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: 24 × 8 cm, tloušťka 0,6 cm. Fragment je mírně klenutý a má ostře střižené hrany. Nese slabé známky sekundárního použití (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 8:3. Hustota: 22 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 85 (Hägg 1984a: Abb. 86:1, Tab. 12) (určení nejisté)
Barvený pás textilie z poměrně jemného čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: 30 × 9 cm, tloušťka 0,5 cm. Tři strany jsou střižené, jedna přehnutá a přišitá (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 41 vláken / 2 cm2 (Hägg 1984a: 237, Tab. 12). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).


Syntéza

Materiál

Textilní korpus z Haithabu sestává zhruba z dvaceti fragmentů kepru (2/2, 2/1 a lomeného) a čtyř fragmentů plátna, které prošly valchovanou či zdrsněnou úpravou a lze je označit za loden (Hägg 1984a: 67). Osm fragmentů, u kterých je pravděpodobné, že byly součástmi vest, je vyrobeno ze čtyřvazného či lomeného kepru. Použitý kepr má neobvykle silné útkové nitě, které se skládají z kombinace jemnějších vláken a hrubších vláken, která jsou jednostranně či oboustranně zplstnatěna, a díky tomu dosahuje izolačních schopností (Hägg 2015: 57). Počet útkových nití je dvakrát či třikrát menší, než počet osnovních nití. Hustota činí 22–42 vláken / 2 cm2. Textilie je tlustá 0,3–0,7 cm, průměrně 0,5 cm. Takováto látka je vhodná pro oděvy o menším množství dílů, protože látka o této tloušťce se není schopna dobře řasit (Hägg 1984a: 184). Ve dvou případech jsou fragmenty barvené.

Střih

Předpokládá se, že vesta sestávala nejméně ze tří dílů – zadního dílu a dvou předních bočních dílů, které mohly být sešité ze dvou kusů. Oděv byl natěsno vypasován na tělo a dosahoval takřka po boky. Okraje oděvu byly klenuté a opatřeny lemem. U dochovaných kusů se nezdá, že by byly použity rukávy, neboť po nich nezbyly žádné fragmenty ani švy a otvory pro paže jsou velmi velké. Pokud toto přijmeme, otvory pro paže jsou dostatečně veliké na to, aby neomezovaly v žádném pohybu. Velikosti dochovaných fragmentů svědčí o vypasování na mužské tělo (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57).

Analogie

Vesty neznáme z žádného jiného raně středověkého naleziště. Pokud se však podíváme na soudobou ikonografii či do písemných pramenů, můžeme nalézt jisté podobnosti. Z ikonografie můžeme zmínit oseberskou tapisérii, vytvořenou na počátku 9. století v Norsku, která mimo jiné znázorňuje dvě postavy v oděvech dosahujících boků či stehen, a také obrazový kámen z gotlandského Lärbro, který vyobrazuje muže s krátkým oděvem, který však může být zastrčený do kalhot.

Ačkoli staroseverská literatura nezmiňuje vesty, uvádí pončovité plášťům podobné oděvy vyrobené z lodenu či zatkávané vlny (loð-ólpa, loð-kápa), které mohly mít kapuce a rukávy a sehrály podobnou funkci jako vesty (Falk 1919: 186–189; Baetke 2006: 390; Sauckel 2014: 13, 19, 152). V anglosaské literatuře nalezneme tytéž oděvy vyrobené z kožešin, lodenu či zatkávané vlny (rocc, crusene, heden, sciccels, loðaOwen-Crocker 2004: 77, 107). Nejzajímavější analogií je však zmínka o kožešinové vestě (thorax), kterou zaznamenal Einhard, kronikář Karla Velikého, v souvislosti o svém panovníkovi:

V zimě si chránil hruď a ramena vestou z vydří nebo hranostají kožešiny. Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra.“ (Život Karla Velikého 23)


Ikonografie vyobrazující krátké oděvy. 
Hägg 1984b
: Abb. 5.2; 
Hägg 2015: Abb. 21. 

Funkce

Archeoložka Inga Hägg z povahy samotného archeologického materiálu usuzuje, že vesty byly nošeny v chladném, vlhkém a větrném počasí (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57). Vesty chápe primárně jako pracovní venkovní oblečení (Hägg 2015: 57). Můžeme však předpokládat, že užití nalezly také v domech u náchylnějších členů domácností. Ze své povahy musely být kombinovány s dalšími typy oděvů – zejména tunikami a plášti.


Rekonstrukce

Doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dvě uvěřitelné rekonstrukce vest z Haithabu. První provedl Dominik Schörkl (skupina Mannschaft der Ormrinn Brands) – výsledná vesta je vyrobena z valchovaného vlněného plátna, které je 0,6 cm tlusté. Druhý zdařilý pokus vyrobila dílna Luta’s Linen Chest z 0,3 cm tlustého kepru, který obarvila ořechem.

Dominik Schörkl a jeho verze vesty z Haithabu. 
Zdroj: Mannschaft der Ormrinn Brands.

Barvená vesta vyrobená dílnou Luta’s Linen Chest.
Zdroj: Luta’s Linen Chest


Bibliografie

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Baetke 2006 = Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Falk 1919 = Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, mit besonderer Berücksichtigung der Terminologie. Videnskapsselskapets Skrifter, II. Hist.-filos. kl. 1918, 3, Kristiania.

Hägg 1984a = Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.

Hägg 1984b = Hägg, Inga (1984). Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Aspekte und Interpretation. In: Offa, Bd. 41, 177–188

Hägg 2002 = Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181–218.

Hägg 2015 = Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Sauckel, Anita (2014). Die literarische Funktion von Kleidung in den Íslendingasögur und Íslendingaþættir, Berlin.

Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 9. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 4: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 6: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 7: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 8: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 9: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 10: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 11: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 12: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 13: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.