„Vilborg mne vlastní“

Runové nápisy na staroseverských přeslenech

Článek, který Vám tímto způsobem předkládáme, je volným navázáním na články „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ a „Ryji runy léčby“, které vznikly v předchozích letech a které si kladou za cíl realisticky představit každodenní práci s runami v raném středověku. Tentokrát jsme si zvolili konkrétní skupinu ordinérního domácího nářadí – přeslenů – na jejichž povrchu lze nalézt runová písmena či celé nápisy. Nakolik je nám známo, každodenní předměty starého severu nebyly stejnou optikou zkoumány, a proto je třeba některé závěry vnímat spíše jako vstupní dveře do tisíc let staré mentality, nežli jako konečné závěry. Současně je potřeba zdůraznit, že texty, které zde budeme analyzovat, v době svého vzniku nebyly vnímány výrazně magické, rituální nebo ceremoniální v našem slova smyslu, nýbrž jako funkční praktická součást běžného života.


Úvod

Textil byl v raně středověké Skandinávii spřádán tím způsobem, že se vyčesané, připravené předivo namotalo na přeslici (rokkr), jež měla podobu dřevěné tyčky a jež se umisťovala do podpaží, díky čemuž měla spřádající osoba obě ruce volné. Z přeslice se předivo upevnilo na ruční vřeteno (snælda), tvořené organickým dříkem a přeslenem, který fungoval jako závaží a rotační setrvačník na spodní části dříku (technické detaily viz Březinová 2007: 76-80). Příze uvolněná rotačním pohybem se manuálně navíjela okolo dříku, který po naplnění kapacity sloužil i jako špulka, zatímco přeslen byl nasunut na další dřík.

V staroseverské společnosti bylo spřádání tradiční ženskou činností (např. Jesch 1991: 14, 19, 41; Jochens 1995: 135-136; Petersen 1951: 302; ačkoli jak si později ukážeme, problém je poněkud komplikovanější), která byla provozována od útlého mládí (viz kat. č. 36) až po stáří zřejmě v každém volném čase. Za velkou dřinu bylo považováno, pokud domácnost byla schopna denně vyrobit přízi na dvanáct loktů sukna (≈ 3,6 km) (Anderson – Swenson 2002: 194). Díky takové produkci bylo pro statek možné, aby byl po textilní stránce soběstačný.

V této práci se zaměříme na přesleny, které byly vytvořeny v letech 500-1500 a jejich výrobci či vlastníci považovali za důležité je označit runami. Z celkového množství tisíců přeslenů jsme byly schopni shromáždit 54 kusů, které spadají do této kategorie. Tuto skupinu dále dělíme na období let 500-1100 (14 kusů) a let 1100-1500 (40 kusů). U přeslenů se vyjádříme k jejich geografické distribuci, materiálům, výpovědní hodnotě nápisů, výrobcům i vlastníkům

Seznam runových přeslenů naleznete zde:


Geografická distribuce a materiály

V této kapitole se zaměříme na počty runových přeslenů, jejich geografické rozmístění a materiály, ze kterých byly vyráběny. Pro naše závěry bude rozhodující následující vymapování.


Distribuce runových přeslenů v Evropě, 500-1500.
Pro větší rozlišení klikni na mapu.

V první řadě si můžeme povšimnout jistých rozdílů mezi jednotlivými vymezenými obdobími – z období let 500-1100 jsme nalezli 14 kusů (25,9%), zatímco z období let 1100-1500 celých 40 kusů (74,1%). Tento rozdíl si vykládáme vznikem měst, jako je Trondheim nebo Oslo, která jsou systematicky zkoumána archeology. Zejména na příkladech středověkých lokalit Igaliku/Gardar (6 kusů) a Trondheim (4 kusy) je zřejmé, že statistiky ovlivňují důkladně zmapovaná řemeslná centra. Větší gramotnost, která by vedla k většímu počtu nápisů, je diskutabilní.

Komparace runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.

Runové nápisy na přeslenech souvisí se staroseverskou, ve starším období také s anglosaskou kulturou. Jejich nejčetnější zastoupení můžeme najít ve Švédsku a Norsku. V těchto zemích je frekvence jejich výskytu vůči celkovému objemu v obou sledovaných časových úsecích víceméně vyrovnaná (Švédsko 28,6% : 32,5%; Norsko 28,6% : 25%), což svědčí o jisté tradici. Překvapivě nenacházíme žádné runové přesleny na území dnešního Dánska. Ve starším období se pod vlivem staroseverské diaspory („vikinských výbojů“) runové přesleny začaly objevovat i na Islandu (7,1% : 12,5%), ve Velké Británii (28,6% : 0%) a v Lotyšsku (7,1% : 0%). V mladším období Velká Británie a Lotyšsko z tohoto seznamu mizí a naopak přibývá Grónsko (0% : 27,5%) a Ukrajina (0% : 2,7%). V zemích, které byly se severským kulturním okruhem pouze v dočasném kontaktu (Velká Británie, Lotyšsko, Ukrajina), nelze hovořit o dlouhodobé tradici užívání runových přeslenů. Přesleny tak implicitně rezonují přesuny lidí a myšlenek v době, kdy vznikly.

Distribuce runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Pokud se z vyšší perspektivy podíváme na materiály runových přeslenů, můžeme si povšimnout převahy přeslenů z mastku (28,6% : 36,8%). Mezi další  materiály využívané k výrobě patří olovo (14,3% : 7,9%), břidlice (14,3% : 7,9%),  dřevo (7,1 : 5,3%), pískovec (0% : 13,2%), vápenec (7,1% : 2,6%), palagonit (7,1% : 2,6%) a gagát (7,1% : 0%). Nenalézáme runové nápisy na keramických, železných, skleněných, kostěných a jantarových přeslenech. Právě absence na keramických kusech může být důvodem, proč neznáme runové přesleny z Dánska, neboť kupříkladu celých 88% přeslenů z Haithabu je vyrobeno z pálené hlíny (Anderson 2003: 118). Většinu runových přeslenů tvoří materiály, do kterých lze snadno rýt či které lze snadno odlít.

Materiály runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Poněkud jiný obrázek se ukazuje při prozkoumání materiálů v jednotlivých zemích. Mastek, který při obecném srovnání jeví jako nejběžnější, byl získáván v Norsku (Hansen – Jansen – Heldal 2017: 254-255), a tak není překvapivé, že takřka polovina všech norských přeslenů byla vyrobena z tohoto materiálu (Petersen 1951: 304-305) a v případě runových přeslenů dominuje. Pro ostatní země je příznačné, že se runové přesleny ve velké míře vyráběly z jiných, regionálně dostupných kamenů. V případě Švédska máme také zastoupení pískovce, vápence a břidlice, což jsou materiály, které se objevují rovněž u přeslenů z Birky (Anderson 2003: 75). Ačkoli z Islandu známe mastkové přesleny (Eldjárn 2000: 399-400; Traustadóttir 2015: 320, 324), runové přesleny jsou vyrobeny z břidlice, palagonitu a pískovce. Mastek, který se na Islandu přirozeně nenachází, musel být dovážen, a to ve formě surového materiálu nebo hotových výrobků. Je důležité poznamenat, že z důvodu recyklace materiálu mohly být přesleny vyrobeny například z rozbitého mastkového nádobí nebo zlomených a opotřebených břidlicových brousků (Anderson 2003: 75).

Regionální užití materiálů runových přeslenů datovaných do období let 500-1500.


Výpovědní hodnota nápisů

Postoupíme v naší práci dále a podíváme se, o čem nápisy, které se na přeslenech nacházejí, vypovídají. Pokusíme se o co nejobšírnější komentář, který by pomohl zasadit strohá a nepříliš srozumitelná sdělení do kontextu. Texty můžeme rozdělit do sedmi kategorií:

  1. nerozluštitelné
  2. nápisy pojmenovávající předmět
  3. nápisy nastiňující vztah dvou lidí
  4. nápisy sloužící k ochraně, přání zdaru a invokaci agenta
  5. nápisy vypočítávající abecedu či slabikář
  6. nápisy udávající vlastnictví
  7. nápisy vztahující se k výrobě

Následující graf pak odhaluje vnitřní provázanost těchto skupin nápisů.

Vnitřní provázanost skupin nápisů.

 

Pojmenování předmětu
Hned ve třech případech se v nápisech objevuje slovo snáld („přeslen“): „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8)„přeslen“ (kat. č. 25). Runové nápisy tohoto typu nejsou neobvyklé: známe například rukojeť lžíce s nápisem „lžíce lžíce“ (Gr 64), sponu s nápisem „spona“ (Knirk 1997: 9) a amulet kladiva z Købelevu s nápisem „toto je kladivo“. Tyto nápisy se často vykládají jako banální výtvory zapomnětlivých lidí, ale to se nám zdá jako zcestná představa. Realističtější myšlenkou je, že tyto nápisy sloužily jako učební pomůcky při výuce run, do které by spadal také nápis na dřevěném břevnu, který praví „Toto je otevřené okno. Zavřené okno“ (N A240). Nezdá se, že by tyto nápisy zapadaly mezi ty, které jsou spíše výsměšné, mají pobavit, vyzkoušet či informovat potenciálního čtenáře. Přinejmenším v některých případech se zdá, že runové nápisy mají charakter sebechvály z dobře odvedené práce: „Þorfast vyrobil dobrý hřeben“ (Br E4), „Andrés vyryl tyto runy a vyrobil toto, první dveřní pant“ (N 159), „Árni Þorsteinsson mne vyrobil a Háleik Gautason mne vlastní. Učinil tak svýma zdravýma rukama. Toto bylo vyryto v neděli k večeru“ (N 178). Vyloučit bychom neměli ani možnost, že výrobce nápisu, který pojmenovává předmět, byl fascinován tím, že je možné zaznamenat myšlenku a podstatu pomocí znaků. Asociace jména věci a její moci mohla mít praktický význam, protože mohla odrážet případné snahy o očarování předmětu. Přeslen byl původně kamenem z divoké přírody, a tudíž bylo teoreticky možné, aby se jej zmocnili obři, a uškodili majiteli předmětu. Probouzení obra v kameni máme doloženo nápisem N B252. Nápis „přeslen“ by tak mohl být pojistkou, mohl sledovat zdárné fungování předmětu a zajišťovat či znásobovat funkci, kterou kusu materiálu přiřadili lidé, když jej opracovali a zahrnuli do své kultury. Tato „podepírací“ či „zpevňovací“ funkce run je také explicitně zmíněna v runových nápisech DR 295 U Fv1984;257.

Kamenný přeslen z Uppstadu (C28808), kat. č. 8. Převzato z katalogu Unimus.

Výroba
Sedm nápisů explicitně souvisí s výrobou přeslenu či nápisu: „Gaut vyryl runy“ (kat. č. 4), „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „[] tyto runy na[]“ (kat. č. 14), „[] vyrobil []“ (kat. č. 32), „Hólma vyrobila u Sigtrygga doma“ (kat. č. 33), „Napsala mne dívka“ (kat. č. 36), „vyrobila Sigríð / vyrobil pro Sigríð“ (kat. č. 53). Ačkoli přesleny mohly být i značkové, spíše se zdá, že byly vyráběny doma (viz kat. č. 33) podle standardních tvarů. Jak si můžeme povšimnout, v našem výčtu se objevuje pouze jeden mužský výrobce a hned tři ženští výrobci. Že si ženy vlastní nářadí vyráběly, může být zajímavé zjištění. Pokud nebudeme počítat tyto příklady, přesleny mohly být dary z lásky. Dřevěný přeslen z Osla (kat. č. 22) toto naznačuje: „Nikulás miluje ženu zvanou Gýríð, nevlastní dceru Pitas-Ragny.“ Jak jsme naznačili výše, nápisy vypovídající o výrobě svědčí o sebechvále, jsou manifestem jak řemeslného umu, tak intelektu. Nápis kromě jiného mohl pomoci při případném sporu o  vlastnictví přeslenu tím, že mohl dokládat majitelův argument o legálním nabití, jak bude řečeno níže.

K samotné výrobě můžeme dodat, že nápisy byly až na výjimky některých odlévaných přeslenů vyryté ostrými hroty, zřejmě nožů. Pozice nápisů závisí na tvaru přeslenu – nápis je obvykle umístěn na plochých stranách či po obvodu, avšak ani nápisy na zkosených stranách nejsou výjimkou.


Mastkový přeslen ze Sigtuny (Sl 64; fyndnr. 48313), kat. č. 33.
Foto: Bengt A. Lundberg, 1999.

Vlastnictví
Celkem devět přeslenů původně označovalo své majitele: „Vilborg mne vlastní“ (kat. č. 5), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8), „Þóra mne vlastní“ (kat. č. 17), „[]unn mne vlastní“ (kat. č. 19), „Kristin mne vlastní“ (kat. č. 29), „[] mne vlastní“ (kat. č. 31), „[Jón mne vlastní“ (kat. č. 38), „[vlastní kaplan“ (kat. č. 40), „[]ldur mne vlastní“ (kat. č. 43). V dalších sedmi případech přeslen udává jméno bez žádné další informace, a můžeme tak předpokládat, že jde o výrobce či majitele: „Jóhanna“ (kat. č. 16), „Hróðthrúð“ (kat. č. 21),  „Ingivald“ (kat. č. 28), „Rǫgn[vald]“ (kat. č. 44), „Bjarni“ (kat. č. 48), „Óláf“ (kat. č. 49), „Sigríð“ (kat. č. 54). Je možné, že samostatné runy, nacházejících se na některých přeslenech, mohou rovněž být zkratkami jména majitele.

Jak můžeme vidět, šest přeslenů vlastnily ženy a dva muži, což je také zajímavé zjištění, které dává za pravdu názorům, že mužští členové domácnosti pomáhaly s předením (Foote – Wilson 1990: 168). Jak jsme již svrchu zmínili, lidé s přesleny pracovali po velkou část svého života, a tak si ke svým nástrojům vybudovali jistý vztah, který se skrze nápis promítá. Určení vlastníka mohlo být navíc jednoduchým nástrojem, jak rozpoznat svůj přeslen a předejít sporům o vlastnictví. Podepsané přesleny mohlo být těžší zcizit, neboť by byly snadno identifikovatelné. Další potenciální funkcí takového nápisu je zajištění funkčnosti pouze pro danou osobu a žádnou jinou. V této souvislosti je nicméně zajímavé zmínit, že žádný z runových přeslenů nebyl nalezen v hrobě, přestože se přesleny běžně stávaly hrobovým inventářem. Je tak možné, že byly v oběhu až do jejich ztracení či zničení.

Přeslen ze Reykjavíku, kat. č. 5.

Vztah dvou lidí
Kromě výše zmíněného nápisu z Osla (kat. č. 22), který zmiňuje milostný vztah muže a ženy, a nápisu ze Sigtuny (kat. č. 33), jež zmiňuje jméno ženy žijící pod patronátem muže, lze jména lidí tvořících pár předpokládat v příkladě nápisu z Saltfleetby (kat. č. 1), jež je zakončen jmény „Úlfljóte a [kiriuesf]“. Tento konkrétní nápis usiluje o ochranu pro oba zmíněné. Potenciálním čtvrtým kandidátem je nápis „rukoudání“ (kat. č. 7), které užívá právního výrazu pro stvrzení ústního závazku. Podle Olsena (1954: 221) by i tento přeslen mohl být darem muže ženě a nápis může odkazovat na dohodu či svazek mezi nimi. Nejméně jeden runový nápis hovoří o „runách radosti a runách přátelství“ (teitirúnar ok ævinrúnar; DR NOR1988;5), které bychom v takovýchto nápisech mohli spatřovat.

Přeslen z Saltfleetby, kat. č. 1. Foto: Lincolnshire County Council.

Ochrana, přání zdaru, invokace agenta
Až pět nápisů lze hodnotit jako ochranné : „Óðin a Heimdall a Þjálfa, ti pomohou ti, Úlfljóte a []“ (kat. č. 1), „volba / dobro“ (kat. č. 12), „Pax portanti, salus habenti. Ingvald“ (kat. č. 28), „Maria“ (kat. č. 18 a 51). Runový nápis kat. č. 28, který je v latině, nejnázorněji ukazuje funkci takového nápisu: „Mír nositeli, zdar majiteli. Ingvald“. Podobné přání zdaru můžeme najít i v jiných nápisech: „Zdar tomu, kdo ryl, i tomu, kdo čte“ (N 169), „Buď zdráv a v dobré náladě“ (N B380). Nejde zde o prosté sdělení, od run se očekává, že zajistí to, co jimi je napsáno – tedy pomohu majiteli v dobré zdravotní i mentální kondici a odvrátí ho od nebezpečí. V článku „Ryji runy léčby“ jsme názorně ukázali, že od run sestavených ve správném sledu se očekávala léčivá moc, naopak nápisy špatně sestavené mohly přihoršit nemocnému. Je příznačné, že se na pomoc volají pozitivní agenti, jako trojice Óðin – Heimdall – Þjálfa a svatá Marie. Takováto povolání u léčebných nápisů obvykle značí urgenci. U jiných druhů předmětů není neobvyklé, že se oslovuje negativní agent, aby vykonal určitou činnost.

Přeslen z Lunne, kat. č. 28. Foto: Bengt A. Lundberg, 1996.

Výpočet fuþarku, abecedy a slabik
Na čtyřech přeslenech můžeme nalézt částečné či úplné vyjmenování abecedy: „Marie fuþorkhniastbmly“ (kat. č. 18), „abcdefghiklmnopurstøy“ (kat. č. 26), „fuþoʀkhmi“ (kat. č. 34), „fuÞorkhniastmlyøkhp Jón mne vlastní“ (kat. č. 38). Zatímco druhý ze zmíněných nápisů je spíše netypický, ostatní mají četné analogie, jak bude ukázáno. Než se posuneme dále, je potřeba zmínit ještě tři přesleny, na kterých se objevují s „runové slabikáře“: „fufofafi [ruro]rari kukokaki huhohahi nunonani tutotati bubob[abi m]umoma milulolali frufrofrafri nribu. Čti po mně. Vyzveš většinu lidí“ (kat. č. 11), „fufofafife(kat. č. 20), „fifafufofyfi(kat. č. 27).

Obecně se soudí, že všechny nápisy tohoto druhu souvisí s učením run. Podíváme-li se na přeslen ze Sigtuny (kat. č. 11), je tento závěr nepochybný – nápis má sloužit jako čtenářská výzva. Stejné vyznění má nápis zachovaný na lodní plaňce z Brørsu: „naučil jsem se proto: fe fu fa fø fuþorkhnieø sbpmtlæy fatatratkatnatpatbatmat“ (N A24). Učení se po slabikách je dobře zachyceno i u dětí ve středověkém Novgorodu (Janin 2007: 49-51). Nevíme, zda výuka run probíhala na denní bázi, ale rozhodně nebyla tak intenzivní, jako dnešní studium. Raně středověký student run se zřejmě nevěnoval čtení a psaní denně. Současně neexistovaly žádné učebnice ani sešity – nejběžnějším rycím materiálem mohl být kus dřeva, kosti a kamene. A skutečně, podíváme-li se, na kterých předmětech se nejčastěji vyskytuje kompletní fuþark či jeho varianty, zjistíme, že kusy kostí (např. N B490, N A203N A205, N A216DR 301DR EM85;458A-BU Fv1973;197B), dřevěné tyčky (např. N B17, N A15N A62DR EM85;371AGR 76GR NOR1999;7) či kusy kamenů (např. DR 21) drží přední příčky. Jedná se o tytéž materiály, ve kterých běžně nacházíme zkušební verze ornamentů (Lang – Caulfield 1988MacGregor 1985: 195-197; O’Meadhra 1979). Někdy jsou výčty fuþarku doplněny o nápisy, které by se dalo interpretovat jako jazykové hříčky (GR 76) nebo pokusné milostné zprávy (N B17). Nápisy tak mohou být výsledkem snahy o naučení run, ale také mohly sloužit jako pomůcka pro ty, kteří dlouho nepsali a potřebovali se procvičit.

Pokud by se však jednalo o pouhé učební pomůcky, nacházeli bychom texty tohoto ražení pouze na odpadovém materiálu, a to zdaleka není pravda. Kompletní fuþark můžeme nalézt na řadě užitkových předmětů: na brouscích (např. G 281G 237G 311), jehlách (např. DR EM85;470C), kožených pochvách (např. DR Fv1988;237), rukojetích nožů (např. N B26U Fv1992;161CSö Fv1965;136Vs Fv1992;173), picích rozích (např. N 229), žernovech (např. U F2;43Vs 26), hřebenech (např. N A18DR EM85;466BSö Fv1981;197), kostelních zvonech (např. N 15Vg 205), okenních římskách (např. DR 101), křtitelnicích (např. DR 224Vg 259Vr 4), kostelních krovech (např. DR EM85;440ADR EM85;522Hs ATA322-2795-2011), přívěšcích (např. Vg 207Nä 10) a podobně. Je evidentní, že je jednalo o přinejmenším tisíc let kontinuálně dodržovanou praxi, někdy hraničící s vandalismem: hřeben Sö Fv1981;197je popsán třemi kompletními fuþarky, trám Hs ATA322-2795-2011 je porytý nápisem „fu fuþ fuþo fuþor fuþork“, kostel v Hemse (G 56) byl vymalován dvaceti jedna nápisy fuþark. Na pochybách, že zde máme co do činění s něčím hlubším, než jen učebními pomůckami, nás nenechají ani runové kameny a nápisy v kostelech, tedy ty nejformálnější typy nápisů – například runový kámen z Gørlevu nese nápis, který praví: „Þjóðvé vztyčila tento kámen na památku Oðinkára. fuþorkhniastbmlʀ. Užij tohoto památníku. þmkiiissstttiiilll. Sestavuji runy správně. Gunni, Arnmund“ (DR 239). Kostelní rytina v Grötlingbo dokonce říká „Ježíš buď laskavý ke všem křesťanským duším. Amen. Fuþork. Ježíš buď laskavý k Óttarově duši (…) Jóhan (…) fuþorkhniastblmR (…) Óláf (…) Bože, buď laskavý k duši. Vykládej fuþorkhniastblmR (…) (G 38). Stejnou dikci včetně pobídky „vykládej nalezneme i v kostelní rytině z Lye (G 104A G 104E).

Nakolik lze soudit, výčet fuþarku se jeví jako formule, mající vztah se samou podstatou runového písma. Formule těží z úplnosti runové abecedy, jejíž potence zajišťuje štěstí a zdárné fungování.


Závěr

Runové přesleny mohou být při shromáždění dostatečného množství nálezů vstupní branou do fascinujícího světa run. Run, které jimi popsaný předmět pojmenovávají, podepírají, zajišťují funkčnost a určují mu vlastníka. Spojení runových nápisů s přesleny mohlo být vnímáno jako výjimečně silná kombinace – vřetena ze ság vystupují jako magické nástroje, které jsou schopné ovlivňovat dění kolem sebe. Není nemožné, že točivý pohyb mohl pomoci funkce runových nápisů aktivovat nebo znásobovat.

Musíme si však položit jednu velkou otázku – jestliže runové přesleny byly natolik silnými pomocníky, proč jich neexistuje více? Na tuto otázku nepodáme jednu vševysvětlující odpověď, ale můžeme navrhnout několik dílčích řešení:

  • runové přesleny jsou výtvory pověrčivější části populace
  • sériová výroba keramických přeslenů nenahrávala na míru vyráběným runovým přeslenům
  • dřevěné a kostěné runové přesleny snadněji podlehly zkáze
  • stejnou funkci plnila jiná dekorace
  • ne každý byl intelektuální řemeslník
  • runové přesleny řešily problémy dočasného charakteru
  • runové přesleny se neumisťovaly do hrobů
  • některé runové přesleny měly, na rozdíl od většiny, pohnutou minulost a bylo potřeba jejich funkce pojistit

Doplněk

Práce na výše prezentovaném článku nám odhalila fascinující fenomén, který trval až 1400 let a který bohužel leží mimo zájem badatelů i reenactorů. Tento doplněk má sloužit jako výchozí bod pro veškeré zájemce o duchovní a materiální kulturu a současně má být apelem na reenactory, aby při tvorbě replik zvážili zahrnutí nápisů. Doplněk je rozdělen do části archeologické a literární. V archeologické části je možné najít soupis a mapování runových nápisů na vybraných předmětech, do literární části pak zahrnujeme runové nápisy zmíněné v rodových ságách, královských ságách a poetické Eddě. Z tohoto srovnání je následně možno vyvozovat závěry, kde dochází ke shodě či rozdílu.

Archeologická část

Runové meče z let 200-1500
Následující soupis mapuje kovové a dřevěné meče, pochvy a mečové pásy s runovými nápisy z let 200-1500.


Runové sekery a sekeromlaty z let 200-1500
Následující soupis mapuje kovové a kamenné sekery s násady s runovými nápisy z let 200-1600.


Runová kopí z let 150-1100
Následující soupis mapuje hroty kopí a ratiště s runovými nápisy z let 150-1100.

 


Runové štíty z let 200-1500
Následující soupis štítové puklice, rukojeti a kování štítů s runovými nápisy z let 200-1500.


Runové šípy z let 200-1500
Následující soupis mapuje kovové a kamenné hroty šípů a týbla s runovými nápisy z let 200-1500.


Runové nože z let 200-1500
Následující soupis mapuje nože a jejich komponenty (čepele, rukojeti, pochvy) s runovými nápisy z let 200-1500.


Runové brousky z let 500-1600
Následující soupis mapuje brousky a prubířské kameny s runovými nápisy z let 500-1600.


Runové opasky z let 200-1500
Následující soupis mapuje přezky a nákončí s runovými nápisy z let 200-1500.


Runové rybářské náčiní z let 200-1500
Následující soupis mapuje rybářská závaží a plováky s runovými nápisy z let 200-1500.



Části lodí s runovými nápisy z let 200-1500
Následující soupis mapuje vesla a prkna z lodí s runovými nápisy z let 200-1500.


Runové picí a signální rohy z let 200-1500
Následující soupis mapuje picí a signální rohy s runovými nápisy z let 200-1500.


Runové nádoby z let 500-1500
Následující soupis mapuje misky, poháry, sudy, kotle, umyvadla a závěsné misky s runovými nápisy z let 500-1500.


Literární část

Níže přiložený výčet je založený na rodových ságách, královských ságách, ságách o biskupech, zákonících a poetické Eddě. Ústředním textem, který slouží jako kostra, je Píseň o Sigrdrífě, jež názorně ukazuje existenci významového spektra run, které stoupá od relativně světského použití typu (rytí do předmětů) až po nehmatatelná poznání a mystéria (rytí do tekutin, částí těl mýtických bytostí a rytí do paměti). Do výčtu zahrnujeme všechnu práci s runami z celého tohoto spektra. Představa nehmatatelných run je jistě fascinující a je šířeji rozebrána Jiřím Starým (2004: 147-152).

Pokud se v písemných pramenech hovoří o zápisu run, runy v prvé řadě plní funkci praktického nástroje dorozumění a nástroje získání výhody nebo ochrany. Právě proto, že byly užitkovým písmem, sloužily stejně dobře k neutrální mezilidské komunikaci, jako při komunikaci s pozitivními či negativními agenty. Runy rozhodně nebyly stigmatizovány jako pohanské písmo.

Důvody aplikace run:

  • kratochvíle (Sága o Gíslim 33; Sága o lidech z Flói 24)
  • urážka (Grágás §237; Sága o lidech z Vatnsdalu 34)
  • součást výrobního procesu (Sága o Gíslim 11)
  • předání informace (Sága o Grettim 66; Sága o Víglundovi 17; Sága o lidech ze Svarfdalu 16; Sága o knězi Guðmundovi Dobrém 13; Sága o Hákonu Hákonarsonovi 150; Hulda 68)
  • zapsání zákonného dokumentu (Zákoník sněmu ve Frostě IV: §43)
  • předání tajné zprávy (Sága o Gíslim 23; Příběh o Þorsteinovi Volí noze 3)
  • detekce jedu v nápoji (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44; Píseň o Sigrdrífě 7)
  • zachování věrnosti ženy (Píseň o Sigrdrífě 7)
  • hojení (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72; Píseň o Sigrdrífě 11)
  • usnadnění porodu (Píseň o Sigrdrífě 9)
  • zdárná plavba (Píseň o Sigrdrífě 10)
  • zdar v boji (Píseň o Sigrdrífě 6)
  • získání štěstí (Píseň o Sigrdrífě 19)
  • vyvarování se zloby (Výroky Vysokého 137)
  • oslovení agenta (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 57; Skírniho cesta 36)
  • úspěch na sněmu (Píseň o Sigrdrífě 12)
  • zlá magie (Sága o lidech z Lososího údolí 76; Sága o Grettim 79)
  • získání nadvlády a moudrosti (Píseň o Sigrdrífě 13)

Objekt opatřený runami:

  • kus dřeva (Sága o Gíslim 23, 33; Sága o lidech z Lososího údolí 76)
  • dřevěný hranolek (Sága o Grettim 66; Sága o Víglundovi 17; Sága o lidech ze Svarfdalu 16; Sága o Hákonu Hákonarsonovi 150; Příběh o Þorsteinovi Volí noze 3)
  • potupná tyč ze dřeva (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 57; Sága o lidech z Vatnsdalu 34)
  • pařez (Sága o Grettim 79)
  • kůra (Píseň o Sigrdrífě 11)
  • truhla (Hulda 68)
  • velrybí kostice (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72)
  • loď (Píseň o Sigrdrífě 10)
  • kormidlo (Píseň o Sigrdrífě 10)
  • veslo (Sága o lidech z Flói 24; Píseň o Sigrdrífě 10)
  • kopí (Sága o Gíslim 11; Píseň o Sigrdrífě 17)
  • meč (Píseň o Sigrdrífě 6)
  • štít (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • vůz (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • kolo (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • saně (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • amulet (Píseň o Sigrdrífě 17)
  • roh (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44; Píseň o Sigrdrífě 7)
  • voskové destičky (Sága o knězi Guðmundovi Dobrém 13)
  • kůl mostu (Píseň o Sigrdrífě 16)
  • stolice (Píseň o Sigrdrífě 17)
  • “sklo a zlato” (Píseň o Sigrdrífě 16)
  • dlaň, hřbet ruky či nehet (Píseň o Sigrdrífě 7; Píseň o Sigrdrífě 10)
  • části těl bytostí a zvířat (Píseň o Sigrdrífě 15-17)
  • tekutiny (Píseň o Sigrdrífě 17)
  • mysl (Píseň o Sigrdrífě 17)

Způsob aplikace run:

  • rytí (např. Výroky Vysokého 142)
  • rytí nožem (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44; Sága o Grettim 79)
  • rytí a malování (Výroky Vysokého 144)
  • vypálení (Píseň o Sigrdrífě 10)

Způsob aktivace run:

  • prosté vyrytí
  • dokončení kovaného výrobku (Sága o Gíslim 11)
  • umístění do lůžka nemocného (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72)
  • kontakt s tělem nositele a přímluva pozitivnímu agentovi (Píseň o Sigrdrífě 9)
  • seškrabání a smíchání s medovinou (Píseň o Sigrdrífě 18)
  • pomazání vlastní krví a recitace veršů (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44)
  • pomazání vlastní krví a zaříkávání (Sága o Grettim 79)
  • rytí na strom, jehož větve se kloní na východ (Píseň o Sigrdrífě 11)
  • nasazení koňské hlavy ve správném směru a recitace veršů (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 57; Sága o lidech z Vatnsdalu 34)
  • sestavení run ve správném sledu (Sága o Grettim 66; Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72; Píseň o Sigrdrífě 12)
  • vybarvení run (Výroky Vysokého 157)

Způsob deaktivace run:

  • seškrábání a spálení run, vyvětrání (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72)
  • pohřbení se zemřelým (Sága o lidech z Lososího údolí 76)
  • zahození předmětu (Sága o Grettim 79)

Bibliografie

Anderson, Sarah M. – Swenson, Karen (2002). The Cold Counsel: The Women in Old Norse Literature and Myth, New York – London : Routledge.

Andersson, Eva Birgitta (2003). Tools for Textile Production – from Birka and Hedeby, Birka studies 8, Stockholm.

Březinová, Helena (2007). Textilní výroba v českých zemích ve 13.-15. století : poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů, Praha : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Hansen, Gitte – Jansen, Øystein J. – Heldal, Tom (2017). Soapstone Vessels from Town and Country in Viking Age and Early Medieval Western Norway. A Study of Provenance. In: Gitte Hansen – Per Storemyr (eds.). Soapstone in the North Quarries, Products and People 7000 BC – AD 1700, Bergen: University of Bergen, 249-328.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge: Boydell.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London: Cornell University Press.

Knirk, James E. (ed.) (1997). Nytt om runer : Meldingsblad om runeforskning, Nr. 11, Oslo.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Olsen, Magnus (1954). Norges innskrifter med de yngre runer, Bind III: Aust-Agder, Vest-Agder, Rogaland, Oslo.

O’Meadhra, Uaininn (1979). Early Christian, Viking and Romanesque Art: Motif-pieces from Ireland, Stockholm.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Starý, Jiří (2004). Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha, 138-154.

Traustadóttir, Ragnheiður (2015). Spindle Whorls from Urriðakot. In: Irene Baug – Janicke Larsen – Sigrid Samset Mygland (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society, Bergen: University of Bergen, 317-330.

Rozhovor s Janem Kozákem

jankozak

Jan Kozák při výkladu

Minulý rok jsem měl možnost udělat rozhovor se svým přítelem Janem Kozákem, religionistou, šermířem, mnohostranně zručným a neuvěřitelně moudrým člověkem.

Mgr. Jan Kozák PhD. vystudoval religionistiku a latinu na FFUK v Praze. Hlavní náplň jeho výzkumu tvoří komparativní indoevropeistika a lingvistika. Kromě staroseverské literatury se věnuje překladu Tolkienovy tvorby, grafice a výuce šermu. Janovu publikovanou tvorbu můžete nalézt zde:

KOZÁK, Jan – RATAJOVÁ, Kateřina. Funkce mohyl podle staroseverských ság. In: Archeologické rozhledy, 60/1, Praha 2008: 3–35. Online.

KOZÁK, Jan. Þórova výprava ke Geirrøðovi. Diplomová práce: Filozofická fakulta UK v Praze, 2008. Online.

Sága o Hervaře – Hervarar saga, přel. Jan Kozák. Praha 2008.

KOZÁK, Jan. Cesta do Útgardu: Struktura a motivy cesty do Jiného světa ve staroseverském mýtu a hrdinské epice, Praha 2009. Nepublikováno tiskem. Online.

KOZÁK, Jan. Heiðrekovy hádanky. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2009: 33–38.

KOZÁK, Jan. Óðinn a medovina básnictví: Dva aspekty iniciačního procesu. In: Religio, 18/2, Brno 2010: 191–215. Online.

KOZÁK, Jan – STARÝ, Jiří. Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno 2010: 31–58. Online.

KOZÁK, Jan. Cosmos inside the Skull: The Metaphor of the Head as a Part of the Macrocosm-Microcosm Analogy. In: Head-Motif in Comparative Perspective, Bytów 2012, 23–28. Online.

KOZÁK, Jan. The Dialectic of Seduction: Óðinn and Vǫlundr. In: The 15th International Saga Conference, Aarhus 2012, 354–357. Online.

Jako úvodní otázka se nabízí: Jak lze definovat staroseverské náboženství? Lze to vůbec?

To je otázka hodná samostatného článku, ne-li monografie. Ale když to pojmu velmi zkratkovitě, tak základní problém spočívá v pojmu *náboženství*. Ten termín je zatížen určitou kulturní „bagáží“, takže se nám při jeho zmínění obvykle vybavuje nějaká institucionalizovaná církev, která má svoji svatou knihu, věnuje se primárně „duchovní péči“, její věrouka má nějaké definované základní články typu krédo nebo katechismus a podobně. Nic z toho neplatilo pro staroseverskou kulturu. Prvky, které bychom dnes nazvali náboženskými, byly neoddělitelně prorostlé do zbytku kultury a neexistovala žádná jednotná autorita, která by říkala, jak se na metafyzické rovině věci „doopravdy“ mají. V kultuře existovala velká variace. Řekněme spíš, že „staroseverské náboženství“ byla taková kulturní oblast, kde lidé sdíleli nějaké zvyky, příběhy, a když si to dáme dohromady, tak to mělo určitý svébytný charakter a styl, který dokážeme identifikovat, podobně, jako poznáme něčí rukopis, nebo styl nějakého osobitého malíře.

Ta svébytnost sama ale povstávala z části jakožto originální směs různých ingrediencí, protože staroseverská kultura byla velmi aktivní, pokud jde o styky s okolím, zvlášť s oblastí na východě, se Sámy, se Slovany, s ostatními Germány, s potomky Keltů – a pak Seveřané se byli podívat až do Itálie, Arábie a Byzance. Všechny tyto kontakty ovlivňovaly nějakým způsobem staroseverské představy o světě a vyprávěné příběhy, ale bylo krátkozraké, kdybychom na základě těchto vlivů popřeli jakoukoli identitu této kultury, protože její charakter spočíval právě ve specifickém zacházení se všemi těmi zdroji a měl emergentní charakter, tedy byl něčím víc, než jen souhrnem svých částí, byl specifickým celkem. Jenom jej zkrátka nemůžeme definovat v bodech, které by měly doktrinální charakter a byly by všechny všem společné. To prostě nejde a myslím, že to tak nejde prakticky u žádné kultury, přesto však jasně vidíme určité dominanty a specificitu různých kultur – když si pomůžu příkladem z kulinářství, tak můžeme mluvit o „mexické kuchyni“ a „italské kuchyni“ nebo „thajské kuchyni“ abychom postihli určitý obecný charakter těch jídel, i když víme, že v rámci toho existuje tisíc a jedna variace, včetně občasných výjimek, jež jdou zdánlivě proti tomu charakteru samému.

V každé kultuře existují odchylné názory lidí, kteří si myslí něco trochu nebo úplně jiného než většina ostatních lidí, a proto je tedy nesmyslné si představovat tehdejší lidi jako uniformní masu, v níž jsou všichni na stejné úrovni vědomí a věří otrocky svým příběhům. I oni měli své primitivy, a své hloubavce, a své skeptiky a lidi, kteří, kdyby se narodili o tisíc let později, tak by se věnovali fyzice a matematice; anebo měli lidi, kteří, kdyby se narodili o tisíc let později, tak by z nich byli romantičtí básníci nebo strukturalističtí lingvisté, nebo geologové, nebo programátoři, protože jejich mysli a charaktery tíhly k tomu nebo onomu způsobu myšlení. V každé kultuře najdeme jak lidi praktické a přízemní, kterých je většina, tak lidi různým způsobem podivné a výjimečné, kteří ale často přispívají ke kultuře větším dílem, než který by odpovídal jejich nepočetnosti – a to ať již po sobě své jméno zanechají, nebo zůstanou v anonymitě tradice. Tímhle způsobem je potřeba o tom přemýšlet.

Vždycky je to napnuté mezi kolektivnosti a individualitou. Individualita je v řadě děl prominentní, zvláště třeba u skaldů, dvorských básníků, u nichž známe víc jejich jmen, než kolik se dochovalo básní. Kolektivita je zase patrná třeba u starých a tradičnějších žánrů, které musely nějakým způsobem projít tradicí, u těch se individualita smazává a jde o to, že je to kolektivní produkt, který má specifický náboj, který zjevně přišel celé řadě lidí po sobě natolik podnětný, aby ho předali dál – čili je profiltrovaný obecnějším sítem, promlouval pro víc lidí a je zřetelným svědectvím toho, co bylo pro tu kulturu bylo důležité.

Co bys řekl k otázce vřazení staroseverského náboženství do indoevropského kontextu? Mělo by se to dělat? Nemělo by se to dělat?

Domnívám se, že dneska, podobně jako je v kurzu dekonstrukce a skepticismus vůči velkým teoriím, tak je také trendy určitý partikularismus a fachidiotismus, který se brání jakémukoliv srovnávání, protože se zdůrazňuje spíše jedinečnost, než podobnost. Je to zkrátka „politický vítr“, který si žádá v rámci obrany proti globalizačnímu glajchšaltování kompenzační ideologickou strategii, jejímž programem je nadměrné zdůrazňování unikátnosti každé individuality, ať už osobní, nebo kulturní, a její nesrovnatelnost s ničím. Je otázka, jestli ta strategie je doopravdy obranou proti tlaku globalizace, nebo spíš jejím pomocníkem, protože to v praxi funguje často tak, že praxe globalizační „meltingpotizace“ destruující svébytné kultury je přímo ruku v ruce s verbální propagací jedinečnosti kulturních tradic.

Jsem toho názoru, že vždy existují jak podobnosti, tak rozdíly a že v současné době jsou nezdravě a jednostranně upřednostňovány jen rozdíly a tudíž je načase vrátit podobnosti do hry, samozřejmě poučeni kritikou a sebereflexí. Časy Dumézila jsou bohužel za námi. Na druhou stranu, jeho přínos trvá: kdo si přečte kosmogonické nebo eschatologické mýty napříč indoevropským spektrem, tak si nemůže nepovšimnout řady velmi detailních podobností, které tam existují, a které jsou často současně motivického, etymologického a strukturálního charakteru. S tím jde dohromady jazyková podobnost a u některých i kulturní instituce a podobně.

Na druhou stranu, i když tam podobnosti nepochybně jsou, tak je dost zřejmé, že každá z kultur s těmi velmi podobnými obrazy pracovala trochu jiným způsobem, to znamená, že ve svém konkrétním kontextu často artikulují něco trochu jiného, což je třeba brát stále v patrnost. To ale nakonec není nic jiného, než problém, který jsme řešili už na úrovni každé jednotlivé kultury – každé jednotlivé mytologické dílo má svůj charakter a artikuluje věci specificky, přesto nám to nebrání srovnávat jeden řecký mýtus s jiným, podobně to lze dělat s menším „zoomem“ i mezi příbuznými kulturami. Při obecnějším komparativním pohledu je zřejmé, že pokud jde o eschatologii, tak ve všech případech jde o to, že kultura bojuje s obrazem konce věcí, a to je všem společné. Čili v rámci této problematiky je zde zase to samé napětí mezi pólem „nemají nic společného a pojďme řešit každý jednotlivý prvek samostatně“ a na druhém konci je „jsme všichni lidi a všichni řešíme např. zrození a smrt“. V tomhle směru je potřeba našlapovat opatrně, ale myslím si, že by bylo hloupé vyhodit indoevropský kontext z okna, protože mýty napříč IE spektrem na sebe vzájemně vrhají světlo naprosto kouzelným způsobem.

V souvislosti s tímto mě napadla další otázka, na kterou bych se chtěl zeptat. Když jsme řekli, že existovala nějaká staroseverská kulturní oblast, která měla stejné příběhy, stejné tradice, stejné zvyky, tak do jaké míry byla uniformní a do jaké míry se mohly vyvíjet nezávisle na sobě a vznikaly místní tradice a místní zvyky, jako například u blótů, o kterých se dozvídáme to, že někde byly zasvěcené álfům nebo podobným bytostem a jinde je nemůžeme zaznamenat.

pohreb

Archeologicky zachycený průběh některých pohřbů. Převzato z: SVANBERG, Fredrik. Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm 2003: 7, Fig. 2.

Obzvlášť ty zvyky je hrozně těžké statisticky zachytit. Kdyby šlo o živou kulturu, tak by se dala udělat nějaká přibližná analýza založená na terénním výzkumu. V případě staroseverské kultury je to občasný literární odkaz, který navíc prošel určitým selekčním sítem, plus sem tam němá archeologická památka, nad níž se divoce spekuluje. Čili těžko říci, máme deset dílků z puzzle o sto dílcích, a to je ještě dost optimistický odhad. Domalovat rekonstrukci toho, co se nacházelo v prázdném prostoru mezi dochovanými dílky, je nesmírně obtížné. V principu mám zato, že to nejde nějakou mechanickou cestou či jednostrannou teorií, ale spíš pečlivým „načucháním“ charakteru kultury, což, přiznávám, není žádná objektivní metoda.

Osobně si myslím, že to příliš uniformní nebylo, ale zároveň existovaly nějaké sdílené představy, které často na určitých místech daly vzniknout různým nebo trochu odlišným rituálům. To znamená, že rituály nikdy nebyly srovnané do latě v tom smyslu, že by vždycky měly stejnou sekvenci, ale že existovala nějaká společná ideologie, z níž vyrůstaly, v podobném smyslu jako je saussurovská langue, tedy systém určitého jazyka a pak jsou jednotlivé paroles, konkrétní promluvy, které zakládají svou smysluplnost ve sdíleném aparátu hláskosloví, lexika a gramatiky daného jazyka. V případě mýtu a rituálu se jedná o určitou implicitní kosmologii, představu světa – tj. zjednodušeně že jsou Ásové, kteří dávají řád a garantují ho, a pak jsou hranice, a za těmi hranicemi je nebezpečné neznámo, odkud mohou přicházet nepřátelé, přírodní pohromy a nemoci, zkrátka „říše tursů“. Existovaly obecné představy sdíleného vesmíru, ale jsem přesvědčený, že rituály i představy se vždycky vyvinuly na míru prostoru, ve kterém probíhaly, že je jednalo o organický proces, neustálou adaptaci, jejíž rytmy a charakter ale můžeme postihnout a chápat; čili když to byla aristokratičtější rovina, tak měly jinou dispozici, než když to byla vesnická rovina. Když to bylo místo odlehlé a komunikačně izolované, tak byly konzervativnější, zatímco když to bylo místo položené na centrálních tepnách, tak podléhalo rychlejší inovaci.

Je to zajímavé, protože archeologicky bylo dokázané, že aristokratické hroby jsou v celé Skandinávii poměrně uniformní, zatímco řekněme jednodušší hroby, tak ty se velice často proměňují a pohřební ritus variuje v každém kraji odděleném třeba řekami, bažinami, lesy. Pojednává o tom jedna studie (SVANBERG, Fredrik. Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm 2003).

Přiznám se, že konkrétně tuhle studii neznám, ale v případě té relativní uniformity aristokratických hrobů bych to přičítal určité „kosmopolitní“ povaze tehdejší aristokracie, která byla zcestovalá a často udržovala daleko užší spojení mezi sebou navzájem, než s prostým lidem. Tehdejší aristokratická družina (staroseversky drótt, latinsky comitatus) měla svou specifickou ideologii, která se replikovala na řadě míst v podobném stylu. Ale je rozhodně zajímavé, že je to takhle pěkně archeologicky doložené.

jihovychod_pohrby

Kraje v jihovýchodní Skandinávii s různými pohřbívacími tradicemi. Převzato z Archeologicky zachycený průběh některých pohřbů. Převzato z: SVANBERG, Fredrik. Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm 2003: 148, Fig. 61.

Existuje tam kremační a inhumační tradice, ale vždycky byla doprovázena podobnou výbavou, například otroky, psy, koňmi a loděmi. A je zajímavé, že kam jsem se po soudobé Evropě podíval, tam byly tyto pohřební výbavy dost podobné. Díval jsem se například na balkánské hroby, do kterých byly uloženy koně, ostruhy, vědra, tedy podobné věci, jako například v Dánsku, kde je takových hrobů dost.

hroby_lode

Skandinávské žárové a kostrové bohaté hroby uložené v lodích a člunech. Převzato dle MÜLLER-WILLE, Michael. Das Bootkammergrab von Haithabu, (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu ; Bericht 8), Neumünster 1976, 124, Abb. 53.

Mě k tomu napadá jenom taková marxistická myšlenka, a to, že určité světonázory, to znamená kosmologie a s ní spojené způsoby rituální praxe (tady konkrétně pohřbívání), jsou dané určitým společenským uspořádáním. A je jedno, jestli jsou kultury příbuzné, jestli spolu komunikují nebo jsou zcela oddělené, ale jakmile dostoupí do určitého typu uspořádání, tak spolu s tím vznikne i velice podobný model světa, který si sám vynutí určitý ráz mýtu a rituálu, jako třeba konkrétně v tomhle případě aristokratická vrchní vrstva, která hodně cestuje, dobývá si kořist a slávu a vydržuje si básníky, kteří mají oslavovat jejich činy. Heslem je v tomto případě „nesmrtelná sláva“, obvyklý to slovní obrat (odrážející mocnou vůdčí myšlenku) doložený napříč indoevropskými epickými a mytickými látkami (viz kniha od Calverta Watkinse, How to Kill a Dragon). Když bych měl ten proces společenského uspořádání provázaného organicky s určitými světonázory k něčemu přirovnat, zkusil bych asi příměr teploty (koneckonců o kulturách se někdy hovoří jako o „chladných“ a „horkých“), kdy je to podobné, jako když ohříváme led – v jednu chvíli se rozpustí krystalová mřížka a vznikne kapalná forma. Nebo jako u minerálů vznikají různé krystalické mřížky podle toho pod jakým tlakem a v jaké teplotě docházelo k formaci krystalu. Stejně tak i určité typy teplot v kultuře způsobují určité typy krystalizací představ a s nimi spojené praktiky.

Mám tu ještě jednu otázku a vím, že bude složité na ni odpovědět, a to do jaké míry víra ovlivňovala každodenní život. Vím, že odpověď není jednoduchá, protože prameny jsou proselektované, ale spíš mi jde o nějaké obecné rámce nebo obecnou představu, v čem jsou rozdíly mezi naším a tehdejším světem.

Na to opravdu nedokáži nějakým konkrétním způsobem odpovědět. Jediné, čím si dokáži pomoct, je pomocí paralel. To znamená, vzít třeba nějaké kultury, o nichž máme komplexnější poznatek a víme o nich, že byly na podobné kulturní úrovni, a podívat se, nakolik náboženství ovlivňovalo každodenní život. Z těch pramenů, které máme dochované, je jasné, že došlo k určité selekci, například v případě, že referovali o své minulosti, se radši do náboženství příliš nepouštěli, pojednávali o tom, kdo s kým jak bojoval a společnost stavěli spíše poloateisticky, aby nemuseli řešit, jestli ta sága bude přijata. Ti lidé, kteří to psali už v křesťanské době, byli sami křesťani, takže tam nechávali náboženské odkazy jako takové folklorní jednohubky a zajímavůstky. Motivovala je buď touha po senzačnosti „podivných zvyklostí starých pohanů“, nebo antikvářský zájem „aby zvyklosti našich dědů byly zaznamenány“. V případě snaživých kleriků samozřejmě také implicitní nebo explicitní snaha předkřesťanskou tradici očernit a démonizovat.

Myslím si ale, že nejčastěji v zájmu toho, aby ten příběh nevzbuzoval odpor, z něj opatrně vyřadili věci, které tam nutně nemusely být. Pak se nám staroseverská společnost často jeví jako pragmatická nebo nenáboženská. Kdybychom měli možnost vyzpovídat tehdejšího tradenta kultury, tak že by nám to popsal jinak, než jak nám to popisuje spisovatel ságy, obávám se, že by velmi záleželo na tom, koho bychom oslovili. Víra, nebo lépe světonázor, spíše prorůstala jejich praktickou existencí a stejně jako v každé kultuře byli lidé, kteří na to byli víc a kteří tím žili (žreci, věštci, specialisté), ale pro většinu normálních lidí, ostatně jako dneska, měla víra spíše sociální funkci, to znamená, že se účastnili komunálních aktivit, zvlášť tehdy, když byly spojené s prestižností, stejně jako u nás lidé chodí do kostela často proto, že se to prostě „má dělat“, nebo proto, aby porovnali, kdo má na sobě dražší oblečení. A to naplňuje jejich náboženské potřeby. Naprostá většina tohle dělala, ještě větší většina provozovala kouzla a čáry, zatímco dneska zase frčí esoterika. Člověk si myslí, že bude zdravý, když si koupí od nějakého cizince zázračný lék z Indie, tak u nich to mohl být zázračný lék z Arábie nebo něco podobného. Magie tam určitě kvetla, o tom máme dokladů dost. Určitě existovalo takové to pragmatické náboženství typu „účastním se obětí, účastním se hostin“. A pak můžeme předpokládat, že existovaly řekněme společnosti nebo osoby, které tím žily obecně víc, protože v tom buď byly vychovány, nebo je to zkrátka bralo, a z nich se pak rekrutovali třeba þulové, autoři písní nebo odborníci na posvátno, třeba vědmy, o kterých víme, že se uměly uvádět do transu a navazovaly spojení s Jiným světem. Mě osobně zajímá perspektiva spíše těchto specialistů, než prostého lidu, podobně jako když bych šel studovat matematiku, tak mě bude zajímat víc, co si o ní myslí matematikové, než co si o ní myslí člověk na ulici, i když i ten ji denně používá.

Vlastně jsou i doklady toho, že existovaly celé skaldské rody, ve kterých se předávaly vědomosti. A například, když Hallfreð přijímá kvůli Óláfu Tryggvasonovi křest, tak říká, že to dělá neochotně, protože celý jeho rod uctíval Óðina. Takže tomu naprosto věřím. A pak jsou ti extatičtí berserkové a úlfheðinové. A také věřím, že byli lidé, kteří tomu věřili méně, viz některé ságové postavy, které radši věří ve svou sílu.

Ano, „věří ve svou vlastní moc a sílu“. Typické vyjádření některých ságových postav na otázku, v co věří. Diskutuje se o tom, jestli to nebyl signál toho, že předkřesťanská tradice už ztrácela půdu pod nohama a že to byl takový přechodový moment v rámci postupné christianizace. Pak jsou badatelé, kteří to vykládají tak, že to byl způsob, jak vlastně retrospektivně literárně vykreslit postavu typu „noble pagan“, tedy někoho, kdo sice ještě neměl úplně příležitost se stát stoprocentním věřícím, ale který již spontánně odmítal „dáblovy svody“ v podobě předkřesťanské tradice. Taková třetí možnost je, že toto podivné (vlastně dost nietzscheánské) krédo celkem výstižně odráželo praktický a chlapácký charakter řady reálných Seveřanů, kteří prostě neměli náturu na dlouhé teoretizování o Nebích, Peklech a Ásgardech, a věřili jen tomu, co mohli uvidět a osahat a sami zmáknout. Můj osobní názor je, že druhé dvě možnosti jsou nejblíže pravdě, tj. že u některých lidí tenhle postoj opravdu existoval a následně se ho ochotně chopili autoři ság, aby ho přidělili těm, u nichž to potřebovali k vykreslení charakteru.

Pokud jde o vrstvy udržující tradice, případně nějakou esoterní nauku. V kontrastu k Indům, Irům a starým Keltům nás udivuje málo zřetelná přítomnost nějaké vyloženě vrstvy specialistů, jako byli u Indů bráhmani a Keltů druidové, zkrátka „gilda“, která by nějakým způsobem zajišťovala duchovní kulturu. Já si ale myslím, že to není tak ostrý kontrast, jak se někdy vnímá, že takové lidé byli, jenom nejspíše neutvářeli žádnou pojmenovanou a organizovanou „vrstvu“ nebo „kastu“. Že se jednalo spíš o poměrně individualizovanou situaci. Tady narážíme na to, že nám zkrátka povětšinou chybí dílky ve skládačce. Je třeba přiznat, že je klidně možné, že situace u Seveřanů byla v tomhle směru podobná situaci ve starém Řecku, kde také takováto „bráhmanská“ vrstva zcela absentovala. Kde existovali věštci, básníci, různí specialisté, ale nevytvářeli žádnou „kastu“, která by kolektivně pečovala o věci posvátné. Pokud jde o situaci na Severu, tak myslím, že rozhodně existovala nějaká střediska, třeba kolem velkých templů, nebo velkých rodů, že existovali „kultičtí mluvčí“ a vědmy, ale opravdu žádný „cech“.

Já si myslím totéž. Nejvyšší rody, myslím třeba Ynglingy nebo Háleygjovce, tak ti zcela jistě odvozovaly svůj původ od božstev a okolí v nich vidělo potomky bohů nebo bohy samotné. A byly to právě nejvyšší rody, které organizovaly sněmy a rituály. Proto s tímhle souhlasím. A také je zajímavé, jak vlastně oni o té své víře mluvili. Označovali ji jako „zvyky“ (siðir), že? Nebo je i nějaký jiný výraz, „víra otců“?

Je to tak, forn siðr („dávný zvyk“). Ale já bych byl opatrný. Myslím, že tady právě narážíme na ten problematický koncept, že se jako kdyby hledá nějaké krédo nebo „náboženská ústava“ nebo něco, čeho by se lidé měli konkrétně držet, a že právě to dělá z té jejich „věci“ teprve opravdické náboženství.

Když se podíváme na dějiny, tak vidíme, že některá náboženství mají zakladatele, a většina z těch, která mají zakladatele, mají nějaký kánon, který je přisuzovaný tomu zakladateli. Někdy to ten člověk ani neřekl, ani nenapsal, ale je mu to přisuzováno. A to je ta posvátná část a na tom se pak vše zakládá, a tím pádem vzniká nějaká ortodoxie, tedy ti, kteří údajně následují faktického zakladatele a tak dále. To je jeden typ náboženství, řekněme. A pak je jiný typ, kde nikoho takového nevidíme a kde se to prostě táhne do pradávné minulosti a je to tradice předků, je to tradice otců, je to tradice, která se táhne do šerého dávnověku. Je jakoby spontánně nesená kulturou, a ten proces sám není nijak racionálně reflektovaný – celkem přirozeně, protože fungující ideologie je pro tradenty kultury neviditelná, což platí pro ně tehdy, jako pro nás dnes.

V některých kulturách to samo dospěje do okamžiku, kdy to začnou rodící se filozofové reflektovat, většinou i kritizovat, jako v Řecku nebo Indii, zkrátka proto, že ta konkrétní forma světonázoru začíná nějakým způsobem přesluhovat, podobně jako když krab roste a jeho starý exoskeleton mu už nepasuje. A jen co se tam objeví tito jedinci, tak první, co začnou říkat a navrhovat, je buďto niternější, opravdovější nebo jindy spíše zas racionálnější přístup (podle typu kultury a daného mudrce), protože se jim zdá, že jejich otcové jenom hopsají s rituálními předměty a věří v nesmysly. To se jim zdá proto, že už k nim nepromlouvají staré mýty a rituály, typicky proto, že tito reformátoři ty mýty čtou konkrétníma, doslovnýma či racionálníma očima a nevidí jejich metaforickou hodnotu, která byla šitá na starší symbolickou soustavu.

Je pravděpodobné, že kdyby nepřišlo křesťanství, tak u Slovanů a Germánů, u Keltů, by ta kultura spokojeně žila možná ještě několik set let, než by vyprodukovala první filozofy, kteří by začali kritizovat a začali by zakládat nové, reformované, tradice na základě jejich kritiky a reflexe toho spontánního a tradičního, co měli kolem sebe. Čili než by si prošli tím, čím si prošly jižnější kultury, které měly – to je opět trochu marxisticky řečeno – víc zdrojů, takže se ta jejich polévka do určitého stádia dovařila dřív. Paralely se tedy dají hledat i v jiných kulturách, třeba i kulturách o stovky let starších, ale člověk musí být opatrný, aby vždy věděl, proč je srovnává a v jakém ohledu, a aby to nebylo jenom „frazerování“, to znamená vytahování jednoho detailu odněkud a jiných detailů odjinud bez ohledu na kontext.

Příchod křesťanství do značné míry přeťal tenhle výše načrtnutý svébytný vývoj a v podstatě vnutil lidem „etickou kritiku“ před tím, než by si k ní došli sami spontánně. Je to věčná škoda, protože místo toho, abychom viděli rozkvést vlastními květy roztodivné byliny v důsledku sebereflexe vlastní tradice, tak byla všude naroubována jen jedna jediná sebestředná a agresivní řepka. Jiné světové náboženství, buddhismus, na Východě nechal žít starší tradice, třeba v Japonsku šintó, nebo v Tibetu bön, vedle sebe, jistě ne bez napětí a bez vzájemných vlivů, ale nechal je žít. Bohužel, křesťanství takovouto velkorysost postrádá. Tato sebevýlučnost je integrální rys abrahamovských monotheismů, která je cizí jak povaze náboženských tradic vzniklých z indoevropského okruhu, tak těch dálněvýchodních. Je to rys, který mi vždy přišel bytostně nevlastní a nepochopitelný. Kdykoliv někdo říká, že „křesťanství je naše kultura“, tak si říkám, že asi tak stejně, jako je křesťanství „vlastní“ kulturou severoamerických Indiánů.

Naše společnost je nyní už na úplně jiném stupni kolektivní existence, než byla za časů před christianizací, takže již není cesty zpátky do „staré tradice“ a „starého pohanství“, protože mýty a rituály promlouvaly k tehdejší formě a zkušenosti života, ale myslím, že někde existuje cosi, co je nám šité na míru a co by bylo bývalo pokračováním těchhle našich vlastních tradic. Naprosto netuším, jak by to mělo vypadat, ale zajímavé o tom popřemýšlet.

A jak je to s runami. Jsou světské nebo sakrální?

manknowslittle

Nápis nalezený na kusu dřeva v oseberské lodi, který říká „Člověk ví málo“ / „Nemoudrý muž“.

Je zřejmé, že máme hodně velkou propast mezi tím, jak je máme zachované a jak se o nich hovoří v Eddě. Ve většině případů byly runy na dřevě nebo na jiném materiálu, který se nám málokdy dochoval. Většinou se dochovaly kameny, pamětní nápisy a nápisy na předmětech typu „patřím tomu a tomu“ nebo „toto je kladivo“. Často jsou to nápisy víceméně světského charakteru. Sice je u nich nějaký ochranný aspekt, zvlášť v kombinaci s obrázkem na tom daném kameni nebo s formulí „ať Þór posvětí“ (Þórr vígi), ale v zásadě jsou to nápisy „ten a ten vytesal tomu a tomu“.

Velmi odlišně vyznívají runy, jak se o nich hovoří v Eddě, obzvlášť ve Výrocích Vysokého a v Písni o Sigrdrífě, kde se runy jeví jako něco velmi posvátného a tajemného. A myslím si, že Píseň o Sigrdrífě je užitečná v tom, že v ní jsou postupně vyjmenované typy run a člověk může vidět, že ten výčet stoupá od relativně světského použití typu „vyryji si to do meče“ až po runy, které se ryjí do paměti nebo do slov, tedy do něčeho velmi nehmatatelného. Takže je zřejmé, že u run existovalo určité významové spektrum, na jedné straně sloužily k poměrně praktickým a všednodenním účelům, případně s lehce magickým nábojem, jako jsou případy nápisů na zbraních atd., a na druhé straně byly pojmenováním pro mystérium vědění a mohly být synonymní s čarovnými písněmi či poznáním skrytého. Nejednalo se podle mě o dva protiklady – „duchovní“ vs. „světský“, ale o dvě strany téže mince, nebo spíš o takové kontinuum.

Je zajímavé, že když člověk něco napíše, tak člověk, který nezná písmo, je slepý. A kdo písmo zná, tak jakoby vidí skrz a chápe sdělení. Myslím, že tohle je jeden aspekt toho, proč jsou runy zvoleny jako dobrý symbol tajného vědění. Když člověk, který ví, jak číst svět, je v mnoha aspektech tím moudrým, protože kouká na věci a čte v nich – existuje takové rčení: „Hlupák nevidí stejný strom, jaký vidí mudrc.“ Každý čte svět jiným způsobem, takže když runy trochu zmetaforizujeme, tak je to písmo, které dobře vyjadřuje, že je pro někoho skryté a pro někoho odkryté, a číst ho dokáže pouze ten, kdo je zasvěcený, ať už normální nebo hlubší nápisy. Runa obecně znamená nějaké tajemství, něco, co se šeptá, něco, co se předává skrytě, takže když člověk zná heslo nebo trik, tak dokáže rozplést kenning nebo složitý ornament nebo nápis, a když ho nezná, tak nemá přístup. Tenhle princip je podle mě tady ve hře.

Možná by se o runách dalo uvažovat v souvislosti s většinou, která uctívala zvyky na určité úrovni, jak jsme tu bavili. Jiří Starý říká, že většina lidí ovládala runy na takové úrovni, že si dokázali přečíst kameny, dokázali je interpretovat. Přeci jen spousta kamenů je na veřejných místech, na mostech, na sněmovištích a často je na nich poznámka „interpretuj“ (ráð þessir). A pak byli lidé, kteří byli zasvěceni do víry, a ti mohli runy používat úplně jinak. A je zajímavé, že dost často jsou to skaldové. Existuje několik runových nápisů, které byly vytesány skaldy, kteří se podepsali, a zdá se, že skald byl preferovaná osobnost pro tesání run, protože měl nějaké kulturní znalosti. Jiří Starý ještě ve svém článku (STARÝ, Jiří. Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha 2004: 138-154) říká, že runy jsou prostě sdělovací a k sakrálním účelům se používaly proto, že nic jiného nebylo k dispozici, že po konci doby vikinské a s nástupem latinky se z run a z aktu jejich zapisování stává něco magického, přinejmenším v písemných pramenech, a že běžný uživatel doby vikinské používal runy asi tak, že vyryl runy do ráhna, a když se mu zlomilo, tak obvinil obry a pak spravil ráhno sám.

Já nevím, jestli to ráhno odkazuje na nějaký konkrétní nález, ale v Písni o Sigrdrífě se říká, že existují runy plavby nebo lodí, které je třeba rýt do stěžně a dalších věcí. Je zřejmé, že v kultuře to funguje tak, že ve chvíli, kdy nemáme „background knowledge“, tak je pro nás ten nápis nerozluštitelný. Kdo ví, co má znamenat nápis „toto je kladivo“ na amuletu. Nám to přijde jako banální sranda, ale kdybychom to četli v kontextu Písně o Sigrdrífě, tak runy jsou jenom stopa odkazující na něco víc. A my můžeme těžko říct, co to něco víc je, protože se přerušila tradice. Kdybych trochu elaboroval, tak u spousty kultur, zvlášť těch, které právě nebo nedávno objevily písmo, existuje velká fascinace tím, jak je to možné, že nějaké čáry dokáží zaznamenat myšlenku nebo v sobě dokáží skrýt jméno věci. A archaičtější mentalita, teď nemyslím primitivnější, ale pouze zanořenější v mýtickém čase, má přirozeně silnou asociaci jména věci a její mocí. Pak se v tom jméně může skrývat potence, kterou dneska neuvidíme, protože zkrátka vidíme jenom nápis, jako „toto je kladivo“. Už jsme od sebe odlepili slovo, věc a myšlenku, ale u nich byly tyto tři věci slepené v jedné nebo měly k sobě daleko blíž.

Děkuji za podnětný rozhovor, Honzo!