Řemeslníci #5 – Craftsmen #5

Zdravím Vás, přátelé! V pátém dílu série o řemeslnících si představíme jednoho z nejzručnějších šperkařů, kteří se věnují raně středověkému šperku – slovenského reenactora Pavla Francúza, který má s výrobou šperků více než dvacetiletou zkušenost. Jeho výrobky, které zdobí mnoho slovenských muzeí, jsou mezi československými reenactory vyhlášené pro svou věrohodnost a vysokou kvalitu zpracování.


Greetings, friends! In the fifth episode of the Craftsmen series, we will introduce one of the most skilled jewelers interested Early medieval jewelry – Slovakian reenactor Pavel Francúz, who has more than 20 years of experience in jewelry production. His products, which adorn many Slovakian museums, are renowned among the Czechoslovakian reenactors for their authenticity and high quality.

Stejně jako mnozí další se Pavel nejdříve věnoval šermu, ale potřebné vybavení nebylo k sehnání, a tak začal vyrábět pro sebe i pro kolegy vše ze železa, kůže a dřeva. Jako šperkař se začal profilovat až posléze. Pavel je mistrem pravého filigránu a granulace, kteréžto techniky zvládl natolik bravurně, že ho proslavily. Pavel vyrábí na zakázku jakékoli zákazníkovo přání, ať se jedná o kopii historického kusu či nikoli. Kromě keltských, slovanských, avarských a vikinských šperků rekonstruuje středověké vybavení.


Like many others, Pavel was first engaged in historical fencing, but the necessary equipment was not available, so he began to make it for himself and his colleagues. Pavel is able to make anything from metal, leather and wood, he is especially known for brilliant filigree and granulation.. Pavel brings to life any customer’s wish, whether it is a copy of a historical piece or not. In addition to Celtic, Slavic, Avar and Viking jewelry, he reconstructs medieval equipment as well.

Replika přívěsku z Ruska, Vladimírská oblast. Vyrobeno je ryzího stříbra.


Replica pendant from Russia, Vladimir region. Made of pure silver.

Sloupečkové náušnice zdobené granulací. Výška 3,2 cm, lokalita Pohansko u Břeclavi, 9. stol.


Earrings with full pillar decorated with granulation. Height 3.2 cm. Pohansko u Břeclavi, 9th century.

Avarské parohové schránky/solničky. Vlevo replika nálezu Pobedim, vpravo replika nálezu z hradiska Levý Hradec.


Avar antler boxes. A replica of the find Pobedim on the left, a replica of the find from the hillfort of Levý Hradec on the right.

Stříbrná košíčkovitá náušnice s devíti košíčky. Ryzí stříbro, zelený achát. Výška 5,2 cm. Staré Město – Na Valách, 9. stol.


Silver cup-shaped earrings with nine cups. Pure silver, green agate. Height 5.2 cm. Staré Město – Na Valách, 9th century.

Stříbrné náušnice s řetízky zdobené granulací. Pohansko u Břeclavi, 9. stol.


Silver earrings with chains decorated with granulation. Pohansko u Břeclavi, 9th century.

Velkomoravské šperky (lunice, kaptorga, sloupečkové náušnice, lunicové náušnice, gombíky) vyrobené podle nálezů ze Starého Města – Na Valách, 9. stol. a vikinský náramek. Materiál ryzí stříbro a pozlacené stříbro.


Great Moravian jewelry (lunica, kaptorga, column earrings, lunica earrings, gombiks) made according to finds from the Staré Město – Na Valách, 9th century and a Viking bracelet. Material sterling silver and gilded silver.

Stříbrné náušnice s prolamovaným sloupkem zdobené granulací. Materiál ryzí stříbro. Výška 3,5 cm. Staré Město – Na Valách, 9. století.


Silver earrings with openwork pillar decorated with granulation. Material sterling silver. Height 3.5 cm. Staré Město – Na Valách, 9th century.

Replika stříbrných gombíků se skleněnými výplněmi. Mikulčice.


Replica of silver gombiks with glass fillings. Mikulčice.

Dvouplášťové gombíky zdobené granulací a filigránovým drátem. Výška 2,6 cm. Mikulčice – Valy, 9. stol. Pozlacené ryzí stříbro.


Double-shell gombiks decorated with granulation and filigree wire. Height 2,6 cm. Mikulčice – Valy, 9th century. Gilded sterling silver.

Košíčkovité stříbrné náušnice. Materiál ryzí stříbro. Výška 2,5 cm, průměr košíčku 7 mm. Mikulčice – Těšice, 9. stol.


Cup-shaped silver earrings. Material sterling silver. Height 2.5 cm, diameter of cup 7 mm. Mikulčice – Těšice, 9th century.

Mosazné náušnice a záušnice z hradisek Nitra – Lupka a Čakajovce. 9. století.


Brass earrings and earrings from the fortified settlements Nitra – Lupka and Čakajovce. 9th century.

Replika hrozničkových náušnic z lokality Čakajovce u Nitry. Výška 2,5 cm. Ryzí stříbro, 9. stol.


Replica of grape-shaped earrings from Čakajovce. Height 2.5 cm. Pure silver, 9th century.

Replika amuletu Thorova kladiva. Materiál ryzí stříbro. Výška 3,2 cm. Erikstorp, Švédsko.


Replica of Thor’s Hammer pendant. Material sterling silver. Height 3.2 cm. Erikstorp, Sweden.

Replika amuletu Thorova kladiva. Materiál ryzí stříbro. Skåne, Švédsko.


Replica of Thor’s Hammer pendant. Material sterling silver. Skåne, Sweden.

Ozdobné ukončení nože filigránovým drátem a nýtky. Průměr 1,2 cm. Materiál stříbro. Birka, Švédsko.


Decorative knife handle terminal made of filigree wire and rivets. Diameter 1,2 cm. Material silver. Birka, Sweden.

Sloupečkové náušnice ze Starého Města – Na Valách. Materiál ryzí stříbro. Výška 4 cm. 9. století.


Column earrings from Staré Město – Na Valách. The material is pure silver. Height 4 cm. 9th century.

 

Toto byl pouze stručný výčet. Pavla můžete zkontaktovat ohledně kteréhokoli historického šperku nebo jiného výrobku, jsem si jist, že Vám Pavel jistě rád pomůže realizovat Vaše představy. Lze jej zkontaktovat přes jeho osobní Facebook nebo email piplavarobota@gmail.com.


This was just a brief overview. You can contact Pavel about any historical jewelry or other product, I am sure Pavel will be happy to help you realize your ideas. He can be contacted via his personal Facebook account or e-mail piplavarobota@gmail.com.

Vikinské náramky z Gotlandu

Příspěvek, který níže předkládám, má za cíl zmapoval gotlandské náramky doby vikinské a zasadit do jejich kontextu malou, relativně uniformní skupinu náramků z Gotlandu, které se díky své zdobnosti staly jedněmi z nejznámějších a nejběžněji replikovaných vikinských šperků. Zřetel bude kladen nejen na obecné popsání exemplářů, ale rovněž na postup výroby takového šperku.


Úvod do gotlandských náramků

Řekne-li se spojení „vikinský náramek“, velká část zájemců o starý Sever si představí splétané šperky s koncovkami ve formě zvířecích hlav. Pokud se však podíváme do archeologického materiálu, nutně zjistíme, že takové náramky tvoří v celkovém počtu velmi malé procento, a že náramky nabývaly velké řady podob. Tento rozdíl je dán zejména tím, že jednoduché jednoprutové náramky, které tvoří podstatnou část nalezených ozdob paží, je pro moderního člověka nezajímavá a řemeslníci neztrácí čas jejich výrobou. Tím dochází ke značnému zkreslení minulosti.

Zatímco ve zbytku Skandinávie se setkáváme takřka výlučně se stříbrnými a někdy dokonce zlatými náramky, které sloužily coby nejbezpečnější a nejpohotovější způsob uložení nejuniverzálnější měny své doby, Gotland představuje poněkud odlišnou situaci – velká část náramků je totiž vyrobena ze slitiny mědi (ve zbytku článku pojmenována bronz). Tuto gotlandskou preferenci vysvětluje významný vliv baltského prostředí (kmeny dnešního Lotyšska a Litvy), ve kterých se tento materiál dominantně používal a který zanechal na Gotlandu četné stopy. Lze předpokládat, že náramky vyrobené ze slitiny mědi zřejmě sloužily hlavně jako šperky a jejich význam coby platidla byl upozaděn. Většina náramků velikostně odpovídá ženským rukám, jak Lena Thunmark-Nylén sama vyzkoušela (Thunmark-Nylén 2006: 165). Z následujících tabulek vyplývá zajímavá skutečnost, a sice že některé náramky se objevují ve více materiálových variantách, a tak například náramky ve formě jednoho prutu s otevřenými konci nacházíme v železe a v bronzu, zatímco jednoprutové náramky se zauzlovanými konci jsou vyrobeny v bronzu, stříbře i zlatu. S týchž tabulek vyplývá především to, že určité druhy náramky se objevují jen a pouze v určitých materiálech.

Jelikož materiál z tak uzavřených celků, jako jsou ostrovy, se mapuje výrazně lépe, než korpusy rozlehlých zemí, tak se gotlandské nálezy raného středověku dočkaly skvělého zpracování v německojazyčné literatuře. Zmínit na tomto místě musíme monumentální čtyřdílnou sérii Leny Thunmark-Nylén o gotlandských nálezech doby vikinské Die Wikingerzeit Gotlands (Thunmark-Nylén 1995; 1998; 2000; 2006), která je klíčovou literaturou a která navazuje na práce Bergera Nermana o gotlandských nálezech doby stěhování národů Die Völkerwanderungszeit Gotlands (Nerman 1935) a nálezech doby vendelské Die Vendelzeit Gotlands (Nerman 1969-1975). Další důležitou literaturou, která je dodnes hojně citována, je katalog Mårtena Stenbergera o gotlandských depotech Die Schatzfunde Gotlands (Stenberger 1947-1958). Gotlandské náramky doby vikinské je možné hledat právě v katalozích Thunmark-Nylénové a Stenbergera; je možné také využít online katalog švédského Národního muzea (http://mis.historiska.se/). Pro úplnost můžeme dodat, že náramky se nedočkaly samostatného zpracování, jako jiné typy gotlandských šperků, například párové brože ve tvaru zvířecích hlav (Carlsson 1983).

Výše zmíněná německá literatura rozděluje náramky do dvou hlavních skupin, které se poměrně obtížně převádějí do češtiny. Těmi jsou:

  1. Armring – kruhové nebo oválné náramky s tenčím průměrem, zásadně tvořené jedním či více pruty. Náramky mohou být otevřené či uzavřené. Počet takových náramků na Gotlandu činí cca 330 kusů.
  2. Armbügel – oválné náramky, zpravidla s širokým průřezem, často odlévané nebo vyráběné z pásů a vždy otevřené. Počet takových náramků na Gotlandu činí cca 300 kusů.

Tyto skupiny jsou dále členěny podle tvarů způsobem, který následuje v dalších kapitolách.


Typologie náramků „Armring“

Náramky tohoto typu jsou děleny podle dvou kritérií – a sice podle konstrukce těla (1-5) a podle zakončení (A-E). Níže přiložená tabulka pak ukazuje, které typy těl se nacházejí s kterými typy zakončení a v jakých materiálech. Toto rozdělení je převzato z díla Leny Thunmark-Nylén (Thunmark-Nylén 2006: 165).

Typy těla náramku:

  1. jeden nedekorovaný prut (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 146-149, 150:1)
  2. jednoduché stáčené pruty bez drátku (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 150:2-6, 151: 1-6, 152:1)
  3. jednoduché stáčené pruty s drátkem (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 152:2-4)
  4. čtyři pruty stáčené dohromady (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 152:5-6, 153: 1-2)
  5. více prutů stáčených dohromady (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 153:3-5, 154: 1-2)

Typy zakončení náramku:

  • A – konce jsou otevřené, bez pevného spojení (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 146-147, 148:1-5, 150:2-3)
    • Aa – konce se nedotýkají
    • Ab – konce jdou paralelně vedle sebe
  • B – konce se dotýkají a jsou do sebe zauzlované (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 148:6-7, 149:1-6, 152:2)
  • C – konce jsou pevně spojené odlitou kapslí (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 150:1, 4-6, 151:1-6, 152:3, 5-6, 153:1, 3-5)
  • D – konce jsou otevřené, ale oba jsou opatřeny odlitou kapslí (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 152:1, 153:2)
  • E – konce tvoří plochou spirálu (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 149:7, 152:4, 154: 1-2)

Typ 1 Typ 2 Typ 3 Typ 4 Typ 5
Typ Aa-b železo (7-8ks), bronz (cca 125 ks) bronz (13 ks) stříbro (Aa) - -
Typ B bronz (cca 30 ks), stříbro, zlato bronz (9 ks), stříbro, zlato bronz (2 ks), stříbro zlato stříbro?
Typ C bronz (2 ks) bronz + stříbro (cca 40 ks), stříbro bronz (1 ks), stříbro bronz (cca 15 ks), stříbro, zlato bronz (4 ks), stříbro
Typ D - bronz (8 ks) - bronz (3 ks), stříbro stříbro
Typ E bronz (3 ks), stříbro, zlato bronz (6 ks), stříbro, zlato bronz (4 ks), stříbro stříbro bronz (5 ks), stříbro

Typy náramků „Armring“. Převzato z Thunmark-Nylén 1998: Taf. 146-154.
Větší rozlišení zde.

 


Typologie náramků „Armbügel“

Náramky spadající do této kategorie jsou Thunmark-Nylénovou děleny do pěti následujících typů:

  • 1 – pohledovou stranu tvoří dekorované konce
    • 1a – pravoúhlé konce
      • 1a1 – tělo náramku tvoří stáčené spirály, které jsou zavedené do pravoúhlého konce (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 155:2)
      • 1a2 – tělo tvoří masivní ploskovypuklý kruh (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 155:3)
    • 1b – profilované konce
  • 2 – náramek s vypouklým tělem a puncovanou výzdobou (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 155:5)
  • 3 – jednoduché náramky bez ornamentu (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 155:6-9, 156: 1-3)
  • 4 – náramky z pásu s dekorací a různými konci
    • 4a – konce tvoří stylizované zvířecí hlavy (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 156:4-8)
    • 4b – konce jsou ploché
      • 4b1 – bez centrálního žebra (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 157: 1-5)
      • 4b2 – s centrálním žebrem (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 157:6-8, II: 158:1-8)
  • 5 – tlustý náramek s konci stylizovanými do zvířecích hlav (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 160: 1-5)
Typ Počet
1a1 cca. 40
1a2 4
1b 10
2 13
3 50
4a 14
4b1 20
4b2 50
5 13

Typy náramků „Armbügel“. Převzato z Thunmark-Nylén 1998: Taf. 155-160.
Větší rozlišení zde.


Způsoby pletení

Z typů náramků kategorie „Armring“ by se mohlo zdát, že náramky byly splétané z párového počtu drátů a že způsoby úpletů příliš nevariují. To by bylo však bylo poměrně daleko od pravdy. V níže přiložené tabulce můžeme spatřit schématické nákresy pletení gotlandských náramků a řetízků, přičemž horní číslo se vyjadřuje k množství drátů (prutů) použitých k výrobě úpletu. Obecně můžeme spatřit tři hlavní metody:

  1. jednoduché stáčení prutů kolem sebe nebo kolem jádra (1, 2, 3, 8, 12, 16)
  2. překládání prutů z jedné strany na protilehlou (4, 5, 6, 7)
  3. zakládání před boční pramen (drátkování, 5, 6, 8)

Některé metody (6, 7, 8, 12, 16) pracují s jádrem, které je obtočeno pruty. Na řadě pletených náramcích (2, 3, 4, 6, 8) můžeme najít okrášlení výplňovým rozklepaným drátkem nebo drátem tvořeným dvěma stočenými drátky. Je důležité dodat, že některé typy pletených náramků mají hlavní masu umístěnou na střed těla, čehož je dosaženo jak nerovnoměrným utahováním (v případě středu náramku), tak tloušťkou prutů (v případě konců náramků).

Schémata pletení náramků a řetízků z Gotlandu. Převzato ze Stenberger 1958: Textabb. 22-64.
Větší rozlišení zde.


„Dračí náramky“

Specifickou kategorii představují náramky se splétaným tělem, které jsou zakončené zvířecími hlavami – tzv. „dračí náramky“ (Drachenringe). Lena Thunmark-Nylénová je staví na roveň typu 4D (Armring) – tedy náramku s tělem upleteným ze čtyř prutů, jehož konce jsou zality do kapslí, s čímž lze vzhledem ke konstrukci souhlasit – ale současně tvrdí, že velikostně a tvarově odpovídá náramkům „Armbügel“ (Thunmark-Nylén 2006: 165). Nakolik lze rozumět katalogu této autorky, náramky nebyly zařazeny do typologie. Je jaksi příznačné, že náramkům, které jsou v těchto publikacích nejméně popsané, se ze strany zájemců o vikinskou Skandinávii věnuje největší zájem. Absenci delšího komentáře v literatuře bychom následujícím popisem a katalogem rádi suplovali.

„Dračí náramky“ ze stříbra představují uniformní skupinu náramků, která v současné době čítá 8 nálezů pocházejících z 5 různých lokalit. Všechny dosud známé náramky pocházejí z depotů či náhodných nálezů, kde se objevují zpravidla v jednom (SHM 6996, SHM 8315, SHM 15903), dvou (Häffinds) či třech kusech (SHM 28830). Náramky jsou lokální gotlandské produkce, jak dokládá nález formy sloužící k výrobě hlavičky z dílny ve Fröjel (Gustafsson – Söderberg 2007: 102-105, Bild 8). Tato forma, nalezená roku 2000, umožňuje datování tohoto typu šperku do 2. poloviny 11. století. Nejbližší analogie „dračího náramku“ představují typ 5 (Armbügel), který není ničím jiným než baltským výrobkem, hojně používaným na území dnešního Lotyšska (Šnore 1997Thunmark-Nylén 2006: 171-172), a náramky z jádrové oblasti Kyjevské Rusi a Maďarska. Za zmínku stojí především tři zlaté náramky nalezené v depotu z maďarské Zsennye a dva kyjevské náramky. První z kyjevských náramků pochází z pokladu, který byl v roce 1841 nalezen v Kyjevě, a je vytvořen ze šesti perličkových prutů ze zlata, které jsou zakončeny dračími hlavami velmi podobnými těm z Gotlandu. Tento nález je datován do 11.-12. století (Androščuk – Zocenko 2012: Fig. 60). Druhou paralelu tvoří odlévaný náramek objevený roku 1999 v sídlištním objektu u Šestovice z konce 10. či začátku 11. století, který je interpretovaný jako kovozpracující dílna (Kovalenko et al. 2003: 58-59). Můžeme tak vidět, že náramky se stylizovanými zvířecími hlavami byly v 11. století produkovány na Gotlandu, v Baltských zemích a pravděpodobně i na Kyjevské Rusi.

Náramky se zvířecími hlavami z Kyjevské Rusi.
Vlevo: Kyjev (dnes uložen v GIM Moskva, zdroj Dmitrij Antonov).
Vpravo: nález ze Šestovice (Kovalenko et al. 2003: Рис. 15:6).

Tři náramky nalezené v depotu v maďarské lokalitě Zsennye.
Gyula 1988: 103. kép.

Gotlandské „dračí náramky“ jsou tvořeny čtyřmi, pěti, šesti či osmi pruty, které mají různou hustotu pletení a různou masivnost. Zatímco ostatní náramky budí zdání masivních a hustě pletených náramků, SHM 6996 je upleten řídce a z tenkých drátů. Masivní kusy jsou až na výjimku jednoho kusu z Häffinds dozdobeny drátem splétaným ze dvou drobných drátků. Proces výroby hlaviček je zajímavý zejména v souvislosti s kapslemi (typ D); hlavičky nebyly odlévány separátně a následně letovány, jak je běžné u dnešních replik, nýbrž byly odlity do formy, do které byly zavedeny obnažené konce hotového úpletu. Hlavičky tak byly odlity přímo na tělo náramku, jak může být vidět v následujícím nákresu.


Metoda výroby hlaviček. Obnažené konce úpletů jsou zavedeny do formy, která se zalije stříbrem. Gustafsson – Söderberg 2007: Bild 8.


Katalog „dračích náramků“

 

  • SHM 6996, Hejslunds, Havdhem
    Poklad nalezený roku 1882, který sestával ze zlatých a stříbrných prstenů, stříbrných náramků, filigránového přívěšku, přívěšku s křišťálem, závěsných mincí a stříbrných korálků. Poklad byl uložen v bronzové krabičce. „Dračí náramek“ z tohoto pokladu je pleten z pěti prutů, které se směrem ke koncům ztenčují. Rozměr 9,2 × 8,8 cm, váha 72 g.

    Literatura
    : Stenberger 1947: Kat. No. 256, Abb. 250:30; Thunmark-Nylén 2000: 364.

Náramek z Hejslunds (SHM 6996). Zdroj: katalog SHM.

  • SHM 8315, Lillrone, Lye
    Poklad nalezený roku 1888, který sestával ze stříbrných náramků, skleněných, stříbrných a jantarových korálků, křišťálových závěsů, stříbrných přívěšků různých druhů a stříbrného nákončí. „Dračí náramek“ z tohoto pokladu je pleten z šesti prutů a spletených drátků. Rozměr 9,1 × 8 cm, váha 147 g.

    Literatura
    : Stenberger 1947: Kat. No. 353, Abb. 247:6; Thunmark-Nylén 2000: 536.

Náramek z Lillrone, Lye (SHM 8315). Zdroj: katalog SHM.

  • SHM 15903, Bryungs, Vall
    Stříbrný náramek z lokality Bryungs byl náhodně nalezen roku 1917 a nebyl součástí pokladu. Je pleten ze čtyř prutů, které se ke koncům zužují, a spletených drátků. Rozměr 9 × 8,1 cm, váha 127,54 g, největší tloušťka 1,6 cm.

    Literatura
    : Graham-Campbell 1980: Cat. No. 233; Stenberger 1947: Kat. No. 550, Abb. 242; Thunmark-Nylén 2000: 760.

Náramek z Bryungs, Vall (SHM 15903). Zdroj: Graham-Campbell 1980: Cat. No. 233.Náramek z Bryungs, Vall (SHM 15903). Zdroj: katalog SHM.

  • SHM 28830, Burge, Lummelunda
    Poklad nalezený roku 1967, který sestával z ohromného množství náramků, přívěšků, náušnic, ingotů, částí šperků, surového materiálu a cca 3000 mincí. „Dračí náramky“ byly v tomto pokladu tři a všechny byly pleteny ze čtyř prutů a spletených drátků. Parametry největšího náramku: délka 9,6 cm, největší tloušťka 1,5 cm, váha 157 g. Parametry středního náramku: délka 9,3 cm, největší tloušťka 1,65 cm, váha 148,9 g. Parametry nejmenšího náramku: délka 9,1 cm, největší tloušťka 1,6 cm, váha 138 g.

    Literatura
    : Thunmark-Nylén 2000: 524.

Náramek z Burge, Lummelunda (SHM 28830). Zdroj: katalog SHM.

  • Häffinds, Burs
    Poklad nalezený roku 1980, který sestával ze šesti náramků. „Dračí náramky“ byly v tomto pokladu dva. Jeden byl upleten z 8 prutů a má délku 7,9 cm. Druhý byl upleten ze čtyř prutů, které se ke koncům ztenčují, a spletených drátků. Tento kus nemá příliš kvalitně vymodelované hlavičky. Délka tohoto kusu činí 8,9 cm.

    Literatura
    : Nylén – Thunmark-Nylén 1980Thunmark-Nylén 2000: 88.

Náramek z Häffinds, Burs. Zdroj: Nylén – Thunmark-Nylén 1980: Bild 1-2.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Carlsson, Anders (1983). Djurhuvudformiga spännen och gotländsk vikingatid: text och katalog, Stockholm.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Gustafsson, Ny Björn – Söderberg, Anders (2007). En senvikingatida silververkstad i Fröjel. In: Gotländskt Arkiv 2007, meddelanden från Föreningen Gotlands fornvänner, 99-110.

Gyula, László (1988). Árpád népe, Budapest.

Kovalenko et al. 2003 = Коваленко В., Моця А., Сытый Ю. Археологические исследования Шестовицкого комплекса в 1998 – 2002 гг. // Дружинні старожитності Центрально-Східної Європи VIII – XI ст.: Мат. Міжнародного польового арх. семінару (Чернігів – Шестовиця, 17 – 20 липня 2003 р.) – Чернігів, 2003. – С. 51–83.

Nerman, Birger (1935). Die Völkerwanderungszeit Gotlands, Stockholm.

Nerman, Birger (1969-1975). Die Vendelzeit Gotlands I-II, Stockholm.

Nylén, Erik – Thunmark-Nylén, Lena (1980). Sex armringar av silver – 1980 års skatt. In: Gotländskt Arkiv 1980, Visby, 94-96.

Stenberger, Mårten (1947-1958). Die Schatzfunde Gotlands. Der Wikingerzeit. I. Text, II. Fundbeschreibung und Tafeln, Stockholm.

Šnore, Elvīra (1997). Lejasdopeļu kapulauks senajā Sēlijā. In: Arheoloģija un etnogrāfija 19, 64-81.

Thunmark-Nylén, Lena (1995). Die Wikingerzeit Gotlands I : Abbildungen der Grabfunde, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

„Svět na dlani“

konstrukce a symbolika oválných broží

Tento článek si klade za cíl uvést do českého jazyka problematiku skandinávských oválných broží. Popíšeme, o jaký typ artefaktu se jedná, jak byl používán, jaké jsou jeho výpovědní hodnoty a jak byl konstruován. Pomocí příkladů dobře zachovaných kusů naznačíme původní vzhled standardních typů. V neposlední řadě se budeme věnovat symbolice tohoto typu šperku.


Úvod

Jako oválné brože nazýváme párový šperk, který nacházíme v bohatě vybavených ženských hrobech skandinávského kulturního okruhu. Četnost kolem 4000 kusů z nich tvoří významnou skupinu předmětů, které se v severském prostředí může rovnat snad jen skupina mečů (Jansson 1985: 12, 221). V Norsku je známo přes 1500 kusů tohoto šperku, ve Švédsku rovněž 1500, 160 v bývalém Sovětském svazu, 120 v Dánsku, 75 v Anglii, 50 v Haithabu a 35 na Islandu (Jansson 1985: 12). Toto zastoupení naznačuje, o jak všudypřítomný kulturně, sociálně a genderově identifikační šperk šlo. Množství také poukazuje na masovou produkci, která byla možná díky začínajícím skandinávským proto-městům a která v podstatě znamenala, že šperky vykazují jen drobné odchylky od základních modelů (Jansson 1985: 221; Sindbæk 2014: 168).

Příklad oválných broží. 
Nález z norského Ryggu (B6177). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,6 a 11 cm.

Základní práci při třídění broží odvedl Oluf Rygh (Rygh 1885), kterého následně rozšířil Jan Petersen ve své práci Vikingetidens Smykker (Petersen 1928: 4-76). Petersenovo rozdělení je používáno dodnes a názvy typů odkazují na čísla obrázků v jeho práci. Nejzásadnější práci na poli oválných broží odvedl Ingmar Jansson, který vytvořil dosud používaný katalog hrobů s brožemi a detailně popsal oválné brože z Birky. Kromě toho významně rozšířil Petersenovu typologii (Jansson 1985: 24-94). Jansson doslova říká: „Rozdělení oválných broží doby vikinské se nepotýká s žádnými významnými problémy, protože většina broží spadá do vysoce standardizovaných typů. Slovo typ zde označuje skupinu broží, jejichž vzor je částečně nebo zcela identický. Podobnosti ve vzoru musí být tak veliké, že jediným způsobem, jak mohlo dojít z reprodukci, bylo pomocí zkopírování již hotového odlitku“ (Jansson 1985: 221-2). Na základě svých kritérií Jansson vyčleňuje dvě hlavní skupiny vikinských broží, ke kterým přiřazuje jednotlivé typy:

  • brože bez výrazné mřížky
    Povrch brože není členěn do pravidelné mřížové struktury.

    • skupina Berdal (P11-24)
    • skupina Borre/Jelling (P47-50, P57)

Brože skupiny Berdal.
Petersen 1928: Fig. 11-24. Větší rozlišení zde.

Brože skupiny Borre/Jelling.
Petersen 1928: Fig. 47-50, 57.

  • brože s výraznou mřížkou (P25-46, P51-56)
    Povrch brože je členěn do pravidelné mřížové struktury.

Brože s výraznou mřížkou.
Petersen 1928: Fig. 25-46, P51-56. Větší rozlišení zde.

Nutno podotknout, že kromě standardních typů je i množství unikátních typů, které se objevují pouze v jednom kuse. Rozšíření standardních typů v některých případech nastartovalo lokální produkce, které přetrvaly do doby, kdy se ve Skandinávii již oválné brože dávno nenosily – například v oblasti dnešního Lotyšska se brože vyvíjely až do 13. století a mají vlastní typologii (Spirgis 2007).

Primární funkcí těchto předmětů bylo sepnutí ramínek svrchních vlněných šatů, které by bylo možné hodnotit jako slavnostní či společenské oděvy (Geijer 1938: 153-5) anebo kroje, vzhledem k faktu, že v každém zemi či regionu se preferoval jiný druh textilie (viz článek Textilní vazby vikinské Skandinávie v rámci tohoto blogu). Šaty, mající dva páry ramínek postavených proti sobě (dlouhá ramínka byla umístěna na zádech, kratší ramínka na hrudi), byly sepnuty tím způsobem, že jehla spony byla nejdříve navlečena na kratší přední ramínko a následně dlouhé zadní ramínko a zacvaknuta. Brože tak byly exponované na hrudi, zdůrazňovaly poprsí a prezentovaly postavení majitelky. Badatelé poukazují, že množství broží, variující kvalita napříč jednotlivými typy a fakt, že takřka všechny brože jsou vyrobeny ze slitiny mědi, znamená, že nepatřily nejvyšší vrstvě společnosti (Jørgensen 2008: 116-117). Pozlacení a stříbření sledovalo jednoduchý cíl – majestátnější vzhled (Lønborg 1999: 262-263). Při detailním průzkumu distribucí broží v jednotlivých krajích vidíme, že brože jsou nacházeny v oblastech s příhodnějšími zemědělskými podmínkami (Jørgensen 2008: 125). Zdá se, že brože byly vlastněny prosperujícími farmáři, kteří jimi demonstrovali svou movitost, což bylo v sociálně nepříliš rozvrstvené vikinské Skandinávii důležité gesto (Jesch 2015: 97). Toto zřejmě potvrzuje i Píseň o Rígovi (Rígsþula), eddická píseň z 10. století, když ve strofě 16 líčí, že spolumajitelka hospodářství má „na ramenou trpaslíky“ (dvergar á ǫxlum). Právě pojem „trpaslíci“ (dvergar) může být původním staroseverským názvem oválných broží (Dronke 1997: 223).

Schématický způsob zapínání broží na ramenou.
Geijer 1939: Abb. 49-50; Paterson et al. 2014: Fig. 27, upraveno.


Konstrukce standardních typů

Základem oválné brože je plášť odlévaný ze slitiny mědi. V případě broží typů P11-39 a P47 je plášť pouze jeden, na jeho přední straně se nachází dekorace – v některých případech je přední strana osazena pukličkami – a na zadní straně nacházíme upevňovací systém. Brože typů P40-46 a P48-57 jsou obvykle tvořeny plášti dvěma (spodní můžeme nazvat např. bází, svrchní korunou), které jsou k sobě připevněny nýty. Vrchní strana báze je ponechána hladká a veškerá dodatečná aplikace je usazována na korunu brože.

Oválné brože standardních (Petersenových) typů byly odlévané do dvoudílných forem vyráběných z jílu zpevněného jemným pískem a nějakým organickým materiálem, například dobytčím trusem (nejnázorněji ukazuje Söderberg 2018). Oba segmenty dvojplášťovových broží musely být odlévány separátně, což časově prodlužovalo jejich výrobu.

Odlévání jednoplášťové brože

V archeologické literatuře již skoro sto let probíhá aktivní debata o tom, zda odlitky vznikaly častěji otisknutím předlohy do jílu, anebo zda byl voskový model častěji obalen jílem. Tato diskuze přinesla zajímavé poznatky i ohledně lití oválných broží, z nichž vyplývá, že metoda lití do ztraceného vosku je při masové produkci, kterou u tohoto šperku očekáváme, časově nejúspornější a dosahuje nejlepšího převedení detailů (Jansson 1985: 12; Söderberg 2018). Současně nabízí možnost dodatečných úprav na voskových modelech, nikoli na hotových výrobcích. Přesto nevylučujeme, že se používaly i jiné výrobní postupy, které povedou ke stejným výsledkům. V následujícím fotonávodu popíšeme výrobu jednoplášťové oválné brože, jak ji vyrábí kurátor muzea v Sigtuně a nadšený experimentální archeolog Anders Söderberg.

Voskový model oválné brože typu P27 (Söderberg 2018: Fig. 24). Původní brož byla otisknuta do mokrého jílu, který byl následně vyplněn voskem. Jak můžeme vidět, detaily jsou velmi dobře převedeny. Pomocí této metody je možné vyrobit 60 voskových modelů za půl hodiny a odhaduje se, že tři řemeslníci jsou za měsíc schopni při pracovní době 7 hodin vyrobit 1000 kusů šperku (Hedegaard 1992: 77).

Přední část voskového modelu je obalena měkkým jílem. Následně je forma zahřáta a tekutý vosk odstraněn (Söderberg 2018: Fig. 25). 

Jakmile je přední strana zaschlá, je vnitřní strana vyložena textilií, na které jsou vymodelovány výstupky pro uchycení jehly. Textilie je dále obložena jílem a vzniká tak zadní strana formy (Söderberg 2018: Fig. 31).

Formování spodní části formy z jílu (Söderberg 2018: Fig. 28).

Po menším proschnutí můžeme formu jednoduše otevřít, abychom textil vyjmuli (Söderberg 2018: Fig. 32).

 

Jak můžeme vidět, textilie se pěkně rozložila po celé spodní části formy a zajistila hladký povrch (Söderberg 2018: Fig. 33).

Textilii je možné z formy jednoduše sloupnout (Söderberg 2018: Fig. 34).

Formu je třeba znovu složit a spoj zapečetit jílem, aby byla zajištěna nepropustnost (Söderberg 2018: Fig. 29).

Hotová forma čekající na proschnutí. Jelikož přední strana je již proschlá, zadní strana se začne při sesychání zmenšovat a praskat. Veškeré praskliny je třeba ihned zamazávat jílem (Söderberg 2018: Fig. 30).

Průřez nevypálenou formou. Při sesychání se vnitřní prostor mírně zvětší, zhruba o 2 mm, takže odlitek získaný z takové formy není tenký jako textilie, ale je přesto úžasně tenký, stejně jako originální kusy (Söderberg 2018: Fig. 36).

Získaný odlitek, který čeká na zbroušený krempy a vyleštění. Známkou dobrého odlití je, pokud není potřeba nijak opravovat ornament (Söderberg 2018: Fig. 38).

Dokončená oválná brož (Söderberg 2018: Fig. 39).

Nýtovaný dekor typu P47

Typ P47, který náleží do skupiny Borre-Jelling, má unikátní konstrukci – na bázi je nanýtovaný centrální kříž, který je dokolem dokola obklíčen dvanácti odlívanými ornamenty, které jsou na bázi nanýtovány. Vzhledem k tomu, že jednotlivé díly jsou umístěny do různých výšek, je výsledný efekt je podobný, jako u dvojdílných prolamovaných broží. Stejný způsob nanášené odlévané dekorace můžeme vidět i u některých raritních kusů, jako například nezařaditelná brož z hrobu Bj 845 z Birky.

Brož z hrobu Bj 950 z Birky. Arbman 1940: Taf. 60.3.

Poznámka k odlévání dvouplášťové brože

Jelikož historicky věrnou výrobu dvouplášťové brože zřejmě nikdo doposud zdokumentoval, budeme si muset postačit s popisem a předpoklady, které prokáže až experiment. Výroba obou plášťů musela probíhat separátně a lze odhadnout, že měla velmi podobný průběh, jako můžeme vidět ve výše přiloženém fotonávodu. Je důležité poznamenat, že při případném kopírování musely být oba kusy otisknuty odděleně, takže brož bylo třeba roznýtovat.

Báze je tvořená kupolí a krempou. Krempa a spodní část kupole jsou mnohdy dekorovány plošným ornamentem po celém obvodu, zatímco vrcholek kupole je vždy naprosto hladký. Vnitřní strana skrývala výstupky pro upevnění jehly, jinak byla zpravidla hladká, ačkoli známe také dekorace nacházející se na vnitřních stranách (zdobená krempa např. C4727; trny a spirály v okolí jehly viz níže). Forma zřejmě zohledňovala četné otvory, které na bázích nacházíme a které byly určeny k připevnění koruny a obvodových drátů. Nejmenší počet otvorů pro připevnění koruny jsou 4, nejvyšší je 9. Otvory pro obvodové dráty se obvykle nacházejí párově na čtyřech protilehlých stranách brože (= 8 otvorů), méně často párově na dvou protilehlých (= 4 otvory) nebo pouze na jednom místě (= 2 otvory). Obvyklá pozice otvorů pro dráty je na úrovni vrchního okraje obvodové dekorace kupole. Nacházíme i brože, které mají otvory rovněž na úrovni spodního okraje obvodové dekorace kupole a otvory pro dráty jsou tak ve dvou liniích nad sebou. Současně je potřeba vést v patrnosti, že na krempách byly rovněž vytvářeny velké otvory pro upevnění kroužků, anebo se na krempách objevují malé výstupky ve tvaru antropomorfních či zvířecích hlav, takže báze není dokonale oválná.

Koruna brože je určena ke krytí té části báze, která má hladký povrch a která je u různých typů různě velká. U všech dvouplášťových broží je koruna plošně zdobena ornamentem, který je v drtivé většině typů (kromě P55-56) proděravělý a nabízí pohled na hladkou kopuli báze. Přední část formy byla po otištění předlohy zřejmě zalita voskem, čímž se dosáhlo věrného zachování proděravělého motivu. Zda byla forma rozbita a model dotvarován či zda byla forma ihned překryta zadní stranou, musí ukázat až výzkum. Söderberg (2018) na základě zkoumání broží typu P42 z Birky navrhuje, že všechny byly vytvořeny ze stejného základu, avšak byly drobné modifikovány ve stádiu voskového modelu. Totéž naznačují i raritní úpravy krempy, jako například ražené ornamenty. Součástí proděravělého motivu byly i otvory pro nýty, které musely lícovat s otvory v bázi. V případě, že koruna dvouplášťové brože měla všechny pukličky odlévané, byly nýtky zavedeny do jiných částí broží než do pukliček – například vedle odlévaných pukliček (např. Ts754).

Příklad dvouplášťové brože v rozebraném stavu. 
Nález z norského Kalnesu (T17716). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43. Délka 11,7 cm.

Připevnění jehly

Hlavní částí zapínacího mechanismu byla jehla. Ta byla takřka vždy vytvořená ze železa, výjimečně ze slitiny mědi, a takřka výlučně byla kovaná (Jansson 1985: 114-7). Vždy byla vytvořena s mírným prohnutím a zpravidla s ocáskem sloužícím jako pružinka. Její délka se u větších broží pohybovala kolem 6-7 cm, u menších broží pak 3,5-5 cm. Tloušťka dosahovala 3-5 mm. Jehla byla připevněna pomocí drátku k výstupkům, které vytvořené při tvorbě formy (viz fotonávod) a které měly dvě základní podoby:

  1. výstupek byl pouze jeden a jehla jej svírala z obou stran; uprostřed jehly se nacházel otvor
  2. výstupky byly dva a svíraly jehlu z obou stran; uprostřed jehly se nenacházel otvor

V některých unikátních případech bylo zapínání řešeno i jinými způsoby, například nanýtováním destiček (Arbman 1943: Abb. 78). Kvůli volbě materiálu jehly, který zajistil dlouhodobou funkčnost, se do dnešní doby jehly příliš často nedochovávají, a pokud ano, ve velmi poškozeném stavu.

Příklad zadní strany báze oválné brože.
Nález z norského Norheimu (S4105). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,8 a 10,1 cm.

Dvě hlavní metody upevnění jehly společně s příklady jehel. Jansson 1985: Fig. 103-4.

Dekorace vnitřní strany báze typu P42.
C2865, C4728, B7268, Bj 606, Bj 466. Katalog Unimus; Jansson 1985: Fig. 107; Arbman 1943: Abb. 78.

 

Ražený ornament

Na vnější straně krempy některých oválných broží (a zcela výjimečně také na vnitřní straně, např. C4727) se nachází ornament, který byl vyražen razidlem na voskový model (Jansson 1985: 113-4). Tento typ dekorace není příliš obvyklý. Použitá razidla měla tvary trojúhelníčků s jednou či třemi tečkami anebo cikcakové linky.

Ražený ornament na základě broží z Birky. Jansson 1985: Fig. 102.

Zlacení

Pokud se zaměříme na povrch broží pozorněji, můžeme si všimnout, že velká část broží byla na předních stranách zlacena. Tomuto detailu se v minulosti věnovala jen opravdu malá pozornost – ve skutečnosti pouze dvě brože z Birky se dočkaly bližší analýzy. Výsledek analýzy zní, že brož P51 z hrobu Bj 644 byla zlacena v ohni, zatímco brož P52 z hrobu Bj 943 měl plátkové zlacení (Oldeberg 1943: 222, 271; Oldeberg 1966: 187).

Zlacení v ohni “se zakládá na přirozené difuzi atomů. V tomto případě se míchá zlato se rtutí, čímž vzniká amalgám, který se rovnoměrně nanáší na povrch předmětu. Rtuť v amalgámu podporuje a urychluje difuzní reakci mezi podkladem a potahovou vrstvou, přičemž se z potahové vrstvy vypařuje po dosažení teploty 250–350 °C a ve zlaté vrstvě zanechává velmi malé, leč charakteristické množství 5–25 % rtuti. Z důvodu amalgámové pasty se zlacení v ohni hodí ke zlacení slitin mědi, předmětů s hluboce profilovanými a nerovnými povrchy a odlévaných předmětů. Spotřeba zlata je u této metody vyšší, jelikož tloušťka potahové vrstvy se pohybuje kolem 100 µm” (Aufderhaar 2009: 244-6). Zdá se však, že v době vikinské nebylo použito rtuti, nýbrž se stejnému výsledku docházelo pomocí olova (Aufderhaar 2009: 246). Významným důvodem pro použití této metody byl fakt, že nabízela všestranné použití, vysoce kvalitní provedení a nejlépe se osvědčila při zlacení masivních a hluboce profilovaných předmětů ze slitin mědi (Aufderhaar 2009: 250; Jansson 1985: 107).

Plátkové zlacení sestává z mechanického nanášení plátků zlata do tloušťky 6 µm na kovový nebo nekovový podklad (Aufderhaar 2009: 244). Podklad je buďto zdrsněný a nanášení se provádí tlakem, nebo se plátky na povrch lepí. Naopak výhodou plátkového zlacení je relativně malé a snadno měřitelné množství potřebného zlata. Tenké plátky však mohou být jednoduše poškozeny doteky a další manipulací.

Analýzy dalších broží mohou potvrdit, která metoda byla více preferovaná pro který typ broží. Prozatím můžeme předpokládat, že koruny dvouplášťových broží měly větší pravděpodobnost být zlaceny v ohni. Zda toto platí i pro jejich báze, nedokážeme v tuto chvíli říci.

Příklad pozlacené brože. 
Nález z norského Nomelandu (C1283). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51.

Panely ze stříbra, dekorace filigránem a niellem

Na brožích se v rámci koruny i báze objevuje řada čtvercových, obdélníkových, trojúhelníkových a jinak tvarovaných panelů, které byly zhotoveny ze stříbrného plechu, který byl ozdoben rytím, tepáním nebo filigránem a byl mechanicky nanesen na povrch brože (Jansson 1985: 108-111). Ve vzácných případech byly rytiny vyplněny niellem.

Tepání mohlo být dosaženo podobně, jako je uvedeno v podkapitole ražený ornament. Nutno však podotknout, že ražba byla prováděna na zadní stranu stříbrného plechu, Technika filigránu spočívá v nanášení jemného profilovaného drátku na kovový povrch tak, že tvoří vzorec. Často se tato metoda zaměňuje s granulací, která k dosažení stejného výsledku využívá nanášení drobných kovových kuliček (Duczko 1985: 15).

Niello je výzdobná technika, která spočívá v nanášení pastovité substance do rytých ornamentů provedených na rovném stříbrném povrchu. Pasta je vyrobena následovně: stříbro, mosaz, olovo a síra jsou ve správném poměru (Theophilus Presbyter doporučuje poměr 2 díly stříbra : 1 díl mosazi : 0,5 dílu olova a síry) umístěny do nádoby a po zahřátí smíchány. Výsledkem této směsi je po zchladnutí křehká, sklovitá hmota. Ta je v hmoždíři spolu s vodou rozdrcena na prášek, který je nanesen do drážek ornamentu. Po vypaření vody je předmět zahřát (Heinrich-Tamaska 2007: 254).

Stříbrné panely zdobené tepáním a filigránem. Jansson 1985: Fig. 96.

Stříbrné panely s rytinami zaznamenané u jednotlivých typů broží v Birce.
Jansson 1985: Fig. 100.

Rytiny ve stříbrných panelech, které byly vyplněny niellem, korpus broží z Birky. Jansson 1985: Fig. 98.

Drátky a plíšky tvořící mřížku

Brože, jejichž koruny byly osazené čtyřmi a více neodlévanými pukličkami, jsou často zdobeny stříbrnými drátky a plíšky, které díky kontrastu vizuálně tvoří mřížku. Obě varianty si blíže představíme, protože tyto komponenty se příliš často nezachovávají.

Stočené stříbrné drátky v počtu dvou až tří prutů nacházíme zpravidla v připravených kanálcích, které spojují jednotlivé pukličky. Drátky běžně objevujeme u dvouplášťových proděravělých typů, které jsou zčásti nebo kompletně osazené neodlévanými pukličkami, mají kanálky a jsou opatřeny otvory pod pukličkami – tedy typů P42-44, P51 a P54. Obvyklá logika této dekorace je, že kontrastní dráty vytvoří hranice kosočtverců, do kterých je koruna těchto broží rozčleněna, a konce drátků přitom zůstanou skryty pod korunou mezi oběma plášti. U některých broží typu P42, které nemají otvory pod pukličkami, drátky nejsou zavedeny pod úroveň koruny (např. B7731). U některých variant P51 nacházíme řešení, že drátky jsou zavedené pod odlévané pukličky, zatímco pod neodlévanými pukličkami nezasahují pod povrch koruny (např. T13189, Bj 860B). Drátky se výjimečně objevují také u typu P37, kde se nacházejí na vodících kolejničkách a nejsou zavedeny pod povrch brože, nýbrž končí pod pukličkami, podobně jako plíšky, o nichž bude řeč. Z dochovaných kusů je zřejmé, že drátky zasahující pod úroveň koruny byly nataženy buď v jednom obvodu (schématicky “” anebo “⬄”), anebo ve dvou obvodech (schématicky “ೲ”). V případě, že prostřední puklička byla odlévaná a dráty byly nataženy v jednom obvodu ve schématu ““, bylo křížení ponecháno poměrně nevzhledně viditelné skrze okénka pukličky. Brože, které mají všechny pukličky lité, nikdy nemají dráty a kanálky spojující pukličky jsou u těchto broží vždy jen schématické a připomínají vodící kolejničky.

Brož z norské lokality Ryum (C4029). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu “∞”. 

Brož z norské lokality Jåttå (S1748). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu “∞”. 

Brož ze švédské lokality Byn (SHM 14506). Drátky jsou nataženy v jednom obvodu ve schématu “⬄”.

U typů P33-34 a P38-41, které nemají žádné odlévané pukličky a nejsou opatřeny otvory umístěnými pod pukličkami, byly kanálky nahrazeny vodícími kolejničkami a drátky byly nahrazeny stříbrnými plíšky. Plíšky jsou zavedeny pod dvě sousední pukličky a tam jsou zakončeny. Plíšky tohoto typu se objevují také u některých variant broží typu P51 (např. S2562). Některé plíšky jsou zdobené dekorací (B12550). Typy P24, P52, P54 a P56 patří mezi typy, které navíc měly prostor mezi pukličkami vyplněný stříbrnými panely, který by bylo možné považovat za plíšky a které mohly být zdobeny dekorací popsanou v předchozí kapitole. Je zajímavostí, že norská brož S2095 typu P24 je namísto plíšku zdobena filigránovým ornamentem.

Brož z norského Gjemmestadu (B12550). Ryghův typ 647, Petersenův typ 33. 

Brož z hrobu Bj 556 ze švédské Birky. Petersenův typ 37. 

Brož z norského Frøylandu (S12295). Ryghův typ 647, Petersenův typ 33. 

Pukličky

Hlavním důvodem sepsání tohoto přehledového článku bylo kritické zpracování neodlévaných pukliček, které v nálezovém korpusu v drtivé většině chybí a při rekonstrukcích na ně buďto není brán zřetel vůbec, anebo se k jejich výrobě používají materiály, které u původních pukliček nebyly použity (např. perly).

Naše vědomosti ohledně původního vzhledu broží typů P14-17, P20, P33-34 a P38-44, P51 a P54 se zakládají především na dobře zachovaných kusech z Birky, Norska a Dánska. U těchto broží nacházíme svítivé pukličky, oproti odlévaným pukličkám značně konstrastním, které si při jistém odstupu můžeme splést s perlami, ale při bližším pohledu jasně vidíme, že jsou tvořeny stříbrem. Není to však úplná pravda – hlavní masu těchto pukliček tvoří slitiny na bázi cínu nebo olova a stříbrný je pouze plech, který je přes pukličku jádro přetažen (Jansson 1985: Fig. 95). Hlavní smysl těchto pukliček nám dlouho unikal, ale nyní již s jistotou víme, že slitiny z cínu/olova sloužily jako pájka a hlavním smyslem pukliček bylo držet nýty ze slitiny mědi, které připevňují korunu k bázi (rozbor např. Watson et al. 2011: 50). Vedlejším smyslem pukliček bylo přidržovat či krýt drátky nebo plíšky, které mezi nimi byly natažené; v některých výjimečných případech pukličky slouží k uchycení velkých plátů stříbra, které korunu překrývají a tvoří jakýsi další plášť brože (např. Bj 857 v Birce). Stříbrný plech, který pukličky překrýval, byl vždy nějakým způsobem zdobený, zpravidla tepáním nebo filigránem (Jansson 1985: 108-111). Tato dekorace se mohla omezovat pouze na krempu pukliček, anebo se uplatňovala po celém povrchu včetně kupole pukličky.

Některé konkrétní typy, např. P52 anebo atypické kusy patřící do berdalské skupiny, mají na vrcholku koruny centrální odlévanou pukličku ze stříbra nebo slitiny mědi. Tyto centrální pukličky jsou nanýtované pouze ke koruně a neslouží k připevnění koruny k bázi. Centrální pukličky mají prominentní tvar, připomínají královskou korunu, a často jsou duté.

Stejnou funkci jako pukličky zastávají zvířecí hlavy typu P54, které byly také vyrobeny z kontrastního materiálu. Speciální případem jsou také odlévané destičky, které jsou dodatečně připevněny na místa, kde bychom čekali pukličky (např. C19367 a C19859). Přesný způsob upevnění těchto destiček mi v tuto chvíli není znám, nicméně se zdá, že byly opatřeny trnem, který zasahoval pod úroveň koruny brože.

Stříbrné plechy pukliček zdobené tepáním a filigránem. Jansson 1985: Fig. 96.

Brož z norského Ytterdalu (B6371). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43. Délka 12,2 cm. 

Brož z norského Kyrkhusu (B6371). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 11,4 cm. 

Brož z norského Tegle (S3857). Ryghův typ 652, Petersenův typ P51. Délka 10,9 cm. 

Jedna z nejlépe zachovaných norských broží.
Lokalita Bakkan (T8524). Ryghův typ 657, Petersenův typ P43.

Obvodové dráty

Poslední fází výroby je aplikace stříbrného drátu na hranici mezi korunou a bází. Ten je zpravidla výraznější masivnější než drátky použité při členění koruny. Jeho hlavním smyslem je nejen dozdobit brož, ale zejména zamaskovat přechod mezi dvěma komponenty brože. Jak bylo řečeno u výroby dvojdílné brože, otvory pro obvodové dráty se obvykle nacházejí párově na čtyřech protilehlých stranách brože (= 8 otvorů), méně často párově na dvou protilehlých (= 4 otvory) nebo pouze na jednom místě (= 2 otvory). Drát tak mohl být rozdělen na čtyři díly, dva díly anebo vcelku obkružoval celý obvod. Nicméně se zdá, že často jsou použity jen některé z připravených otvorů, a výrobci tak pouze kopírovali model, který stranil více možným aplikacím. Jsou také případy broží, které mají jednodílný drát obkružující celou obvod, jenž je připevněn drobnými úchyty k bázi.

Nacházíme i brože, které mají otvory pro drátu rovněž na úrovni spodního okraje obvodové dekorace kupole, respektive na úpatí krempy. V takovém případě byly obvodové dráty vedeny ve dvou liniích nad sebou. Pokud jsme zmínili centrální odlévané pukličky typů P52 a jiných typů, je potřeba říci, že i tyto byly někdy obtočeny drátem – například brož typu P52 z hrobu Bj 965 z Birky má obvodové dráty vedeny na všech třech popsaných úrovních.

Brož z hrobu Bj 550 z Birky. Katalog SHM.


Symbolika

Ve světle popsané konstrukce se oválné brože jeví jako jedny z nejkomplikovaněji vyráběných skandinávské šperků své doby a jsou demonstrací celé řady šperkařských technik – odlévání, kování, zlacení, nýtování, pájení, ražení, tepání, zdobení filigránem, aplikace niella a výroba drátu. Použitá dekorace odpovídá proudům oficiálního staroseverského umění, které do sebe mísí jak domácí tradici, tak vlivy z jiných částí Evropy; některé raritní brože z rané fáze disponují zapracovanou křesťanskou symbolikou, která však s masovou produkcí 9. století zmizela (Sindbæk 2014). Majitel šperku rozhodně chtěl být viděn jako nositel oficiální a progresivní skandinávské kultury – kultury, která se rázem ujala po velké části známého světa od Island po Rusko a zpětně do Skandinávie dovážela ideje a jiné inspirační zdroje odjinud. Jak trefně dodává Ingmar Jansson: „Masová produkce šperků, které nosila pomalu každá skandinávská žena, mohla mít na umělecký vývoj větší vliv, než prvotřídní dřevořezby někde na královském dvoře“ (Jansson 1985: 189).

Je samozřejmě velmi obtížné hodnotit symboliku šperků, které natolik variují, a pravděpodobně je to i zbytečné, protože řemeslníci sami zřejmě žádné speciální významy do šperků nevkládali a produkovali je ve velkých množstvích. Nicméně bych rád poukázal na některé zajímavé paralely, které by mohly mít jistou míru relevance.

Oválný tvar tohoto typu šperku podle Callmera silně odkazuje na plodnost (Callmer 2006: 193). Tomuto odpovídá také umístění šperku na hrudi, velikost a použití pukliček. Do jisté míry se brože dají vnímat jako extenze poprsí, jakési „prsní implantáty své doby“. V tomto ohledu je poměrně snadné hledat analogie s moderním světě, kde jsou plastické chirurgie přeplněné převážně vdanými ženami toužícími po větším, symetrickém poprsí, které jim přinese krásu, sebejistotu, uznání partnera a sociální prestiž (Gladfelter – Murphy 2008). Nedomnívám se, že není možné přenášet některé z těchto motivací do prostředí raného středověku.

Zastávám názor, že zásadní vhled mohou do problematiky symboliky oválných broží přinést poznatky religionistů o chápání dvou fenoménů – horizontality a vertikality staroseverského světa a hranice a konstituce řádu. V českém jazyce byly oba tyto fenomény bravurně shrnuty a doplněny Janou Michalíkovou (Michalíková 2012) a duem Jiří Starý a Jan Kozák (Starý – Kozák 2010). Při srovnání závěrů fenoménu horizontality a vertikality staroseverského světa s konstrukcí dvouplášťových broží, které v dochovaném korpusu tvoří zhruba polovinu, nám vyvstávají zajímavé paralely:

„Ve staroseverském myšlení existují dva základní mytologické subsystémy, horizontální a vertikální. Horizontální subsystém je tvořen třemi říšemi, říší bohů, lidí a Þursů, uspořádanými v soustředných kruzích, z nichž říše bohů leží uprostřed. Vertikální subsystém je tvořen říší mrtvých Hel dole, v podzemí, lidskou říší uprostřed a sídlem bohů nahoře, na nebesích. (…) Tato dvě odlišná vnímaní času lze vysledovat i na makrokosmické rovině. Horizontálně-kosmologický model koresponduje s každodenní žitou realitou spojenou s přírodními a zemědělskými cykly. Vertikálně-eschatologický model nesouvisí s realitou všedního dne jako takovou, ale s tím, co každodennosti tvoří jakýsi rámec. V rámci každodenní zemědělské zkušenosti a zkušenosti s pozorováním přírodních cyklů, střídáním dne a noci počínaje a ročním cyklem konče, se staroseverskému člověku čas vyjevuje ve své cykličnosti. Z perspektivy vlastního života se však jedná o lineární cestu od narození ke smrti. Linearita času se člověku vyjevuje skrze jeho vlastní smrtelnost.“ (Michalíková 2012: 89-90)

Co zde chci naznačit je to, že brož může reprezentovat znázornění obou základních staroseverských modelů kosmu. K tomuto čtení poskytují samy brože řadu vodítek. Jejich tvar nabízí dvě možné čtení – při pohledu zpředu a zboku. Koruna brože, nejdekorovanější část šperku, jejíž prolamovaná konstrukce záměrně vytváří hru světla a stínu, tvoří síť rovnoměrně rozmístěných pukliček v počtu devíti, což je číslo, které se zdá mít určitou vazbu k mýtickému uspořádání světa (Tang 2015). Pukličky jsou propojeny sítí vazeb, člení prostor koruny na kosočtverce – tento prvek naznačuje jakousi demarkaci a členění symbolicky důležitého prostoru (Sindbæk 2014: 188). Zdá se, že velkou důležitost napříč všemi typy broží měla zvířata: rané brože jsou často celé stylizované do tvaru zvířete s výrazným hřbetem, zatímco s nástupem masové produkce tento tvar mizí, ale objevují se svázaná zvířata i antropomorfní postavy s výraznými zvířecími prvky. Tato zvířata mohou představovat blízkost Jinému světu. Zvířata spoutaná zapracováním do ornamentu se zdají být něčím, co prostupuje celou staroseverskou kulturou, a ačkoli se objevují interpretace, že symbolizují bitvu nebo dávaní darů (Domeij Lundborg 2006), osobně se domnívám, že koncept spoutaného zvířete je obecnější a jeho hlavní význam spočívá v nemožnosti ublížit a schopnosti těžit z tohoto dočasného stavu. S tímto konceptem staroseverská mytologie často pracuje, a následující pasáž, popisující sféry staroseverského mýtu a jejich překročení, v podstatě velmi dobře popisuje scény, které vidíme v dekoraci broží:

Funkčními metaforami je zde svazování, osvobození se a útočení. Spoutáním či omezením přirozených sil s nimi bohové přestali interagovat, přestože jejich pozice je pouze dočasná. Jednou ze známek nadcházející destrukce mýtického světa je moment, kdy se tyto síly osvobodí a rozutečou se (jak jim káže přirozenost) po celém světě.“ (Clunies Ross 1994: 53)

Schéma koruny zcela jistě nahrává čtení skrze fenomén hranice a konstituce řádu. Koruna představuje bezpečný centrální prostor, zemi lidí a bohů, ve které funguje právo, řád, kultura a příroda, reprezentovaná zvířaty, má jasně vytyčenou pozici – jedná se o prezentaci Ásgarðu a Midgarðu, „o dvě části téhož celku, dobře uspořádaného a ochraňovaného božsko-lidského kosmu“ (Starý – Kozák 2010: 33-35). S tímto konceptem může souviset také stříbrný obkružující drát, který korunu překypující dekorací odděluje od méně dekorované krempy. Tento drát lze do jisté míry vnímat jako hranici mezi dvěma světy a výrazný předěl na horizontální úrovni. V mýtech bychom mohli takové významné předěly najít dva – val kolem Miðgarðu a had Jǫrmungandr. Prostor za okrajem koruny by tak mohl být vykládán jako Útgarð, zemi na periferii, vyznačující se chaosem, jinakostí a divokou, nespoutanou přírodou (Starý – Kozák 2010: 35-6). Dělení některých brožích na tři úrovně pomocí drátů také může poukazovat k tomuto fenoménu.

Pokud by snad takový výklad mohl znít jako divoká fantazie, rád bych poukázal, že podobnosti nacházíme i v jiných oblastech staroseverské a staroanglické mentality. Jak názorně ukazují Starý a Kozák, staroseverský člověk o svém hospodářství uvažoval jako o mikrokosmu, kde mu statek suploval centrální a řád zajišťující prostor, zatímco prostor vně valu byl divoký a nespoutaný (Starý – Kozák 2010: 39-45). Některá elitní sídla, jako například královský dvorec v Jellingu, byla navržena tak, že jejich půdorys představoval kosočtverec s centrálním umístěním královské mohyly – v případě Jellingu je toto rozvržení vnímáno jako „velmi záměrné a pečlivě promyšlené použití architektonických prvků ke zhotovení koherentního celku, který představoval jasně rozpoznatelné odkazy na starší aristokratická prostředí a nesl jasnou, propagandistickou strategii“ (Holst et al. 2012: 498). Věřím, že není náhoda, že hospodářky vládnoucími nad statky (mikrokosmy) byly majitelky luxusních šperků, jejichž konstrukce a dekorace naznačují, že mohly reprezentovat mýtický model světa. Brož v neposlední řadě připomíná skandinávský dlouhý dům. Brož tak mohla být mimo kromě jasně čitelný symbolem, že její majitelka byla vlastníkem prosperujícího hospodářství, a toto poselství bylo zprostředkováno pomocí společenských událostí.

Komplex královského statku v Jellingu v 2. polovině 10. století. Holst et al. 2012: Fig. 14.

Na závěr by mělo rovněž zaznít, že název broží dvergar může odkazovat na trpaslíky držící nebesa na čtyřech protilehlých stranách okrajích světa (Dronke 1997: 223), které jsou ve Snorriho Eddě popsáni pomocí světových stran (Gylfiho oblouzení 8). S tímto velmi dobře koresponduje vizualizace makrokosmu ve staroanglické tradici, kterou zde bude reprezentovat diagram Byrhtfertha z Ramsey (zřejmě z počátku 11. století). Diagram, který se zachoval ve dvou rukopisech z  12. století (British Library Harley MS3667, St John’s College MS 17), je vizualizovanou snahou o popsání struktury makrokosmu a jeho sjednocení s lidskými aktivitami v průběhu roku i celého lidského života. Má tvar oválu, který má stejnou strukturu, jako brože s devíti pukličkami. Diagram vyznačuje světové strany, roční období s jejich projevy, měsíce, živly, slunovraty a rovnodennosti, stádia lidského života a znamení zvěrokruhu. Důležitou jednotící linkou celého diagramu a ostatně celé anglosaské tradice již od Bedy Ctihodného je čtyřpólový model světa, který je příznačný nejen pro období raného středověku. I tato anglosaská analogie ukazuje k tomu, že brože lze vnímat jako sjednocení obou modelů světa a jako makrokosmos reflektovaný v mikrokosmu.

Diagram Byrhtfertha z Ramsey.
Vlevo: St John’s College MS 17, 7v. Vpravo: Harley MS 3667, 8r.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Gylfiho oblouzení (Gylfaginning). In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Píseň o Rígovi (Rígsþula). In: Edda. Přel. Ladislav Heger. Praha 1962: 169–181.

Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

Aufderhaar, Iris (2009). From the goldsmith’s point of view: gilding on metals during the first millennium AD – techniques and their development in the Germanic area. In: Guerra, M. F. – Rehren, T. (ed.). Authentication and Analysis of Goldwork. ArchaeoSciences. Revue d’Archéometrie 33, 243-253.

Callmer, Johan (2006). Ornaments, ornamentation, and female gender : Women in eastern central Sweden in the eighth and early ninth centuries. In: Andrén, Anders et al. (ed.). Old Norse Religion in Long-term Perspectives: Origins, Changes, and Interactions : an International Conference in Lund, Sweden, June 3-7, 2004, Lund, 189-194.

Clunies Ross, Margaret (1994). Prolonged Echoes: Old Norse myths in medieval Northern society Volume 1: The myths, Odense.

Dronke, Ursula (ed.) (1997). The Poetic Edda. Vol. 2. Mythological Poems, Oxford.

Duczko, Wladyslaw (1985). Birka V: The Filigree and Granulation Work of the Viking Period, an Analysis of the Material from Björko, Stockholm.

Domeij Lundborg, Maria (2006). Bound animal bodies. Ornamentation and skaldic poetry in the process of Christianization. In: Andrén, Anders et al. (ed.). Old Norse Religion in Long-term Perspectives: Origins, Changes, and Interactions : an International Conference in Lund, Sweden, June 3-7, 2004, Lund, 39-44.

Geijer, Agnes (1938). Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern, Uppsala.

Gladfelter, Joanne – Murphy, Diane (2008). Breast Augmentation Motivations and Satisfaction. In: Plastic Surgical Nursing 28(4), 170–174.

Hedegaard, Ken R. (1992). Bronzestøberhåndværket i yngre germanertid og tidlig vikingetid i Skandinavien – teknologi og organisation. In: Lag 1992, Højbjerg, 75–93.

Heinrich-Tamaska, Orsolya (2007). Avar Age Metalworking Technologies in the Carpathian Basin (Sixth to Eighth Century). In: Curta, Florin (ed.). “The” Other Europe in the Middle Ages: Avars, Bulgars, Khazars and Cumans, Leiden – Boston, 237–261.

Holst, M. K. – Jessen, M. D. – Wulff Andersen, S. – Pedersen, A. (2012). The Late Viking-Age Royal Constructions at Jelling, central Jutland, Denmark : Recent investigations and a suggestion for an interpretative revision. In: Praehistorische Zeitschrift 87(2), 474-504.

Jansson, Ingmar (1985). Ovala spännbucklor: En studie av Vikingatidastandardsmycken med utgängspunkt från Björköfynden, Uppsala.

Jesch, Judith (2015). The Viking Diaspora. Medieval World Series, London.

Jørgensen, E. (2008). Ovale Spenner i Trøndelag – En Arkeologisk Analyse av Opphav og Betydning, NTNU.

Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno: 31-58.

Lønborg, Bjarne (1999). Vikingetidens kvindedragter. In: KUML. Universitetsforlaget i Aarhus, 259-267.

Michalíková, Jana (2012). Horizontalita a vertikalita ve staroseverských kosmologických představách. In: Religio, 20/1, Brno, 73-92.

Oldeberg, Andreas (1943). Metallteknik under förhistorisk tid II, Stockholm.

Oldeberg, Andreas (1966). Metallteknik under vikingatid och medeltid, Stockholm.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1928). Vikingetidens Smykker, Stavanger.

Rygh, Oluf (1885). Norske Oldsager, Christiana.

Sindbæk, Søren (2014). Crossbreeding beasts : Christian and Non-Christian Imagery in Oval Brooches. In: Garipzanov, Ildar (ed.). Conversion and Identity in the Viking Age, Turnhout, 167–193.

Spirgis, Roberts (2007). Liv Tortoise Brooches in the Lower Daugava area in the 10th-13th Centuries. In: Stockholm Studies in Archaeology 44. Cultural interaction between east and west. Archaeology, artefacts and human contactsnin northern Europe, Stockholm, 197–204.

Söderberg, Anders (2018). Viking Jewellery Mould Making. Experimental and Reconstructive Aspects. In. Dvořáková, K. et al (eds). EXARC Journal 2018:4, Leiden.

Tang, Li (2015). Number Symbolism in Old Norse Literature : A Brief Study, Reykjavík : Háskóli Íslands.

Welander, R. D. E. – Batey, Colleen – Cowie, T. G. (1987). A Viking burial from Kneep, Uig, Isle of Lewis. In: Proceedings of The Society of Antiquaries of Scotland 111 (1987), London, 149-174.

Watson, J. – Graham, K. – Gao, J. – Schaeder, U. – Skinner, L. – Jones, J. – Fell, V. (2011). Townfoot Farm, Cumwhitton, Cumbria : Investigative Conservation of Material from the Viking Cemetery: archaeological conservation report, Swindon: English Heritage Research Department.

Skandinávské spony s korouhvičkou

Při badatelské činnosti jsem se dlouhodobě setkával se zvláštním typem předmětů, které se označují jako miniaturní větrné korouhvičky (šv. miniatyrflöjel, miniflöjel, něm. Miniaturwetterfahne, angl. miniature weathervane). Po mnoha letech jsem se rozhodl, že tyto zajímavé artefakty zmapuji a poskytnu českému čtenáři s komentářem a odkazy na literaturu.


Popis nálezů

V současné chvíli je známo celkem osm poměrně uniformních miniaturních korouhviček ze sedmi lokalit. Na každou z nich se nyní detailněji podíváme.

  • Svarta jorden, Birka, Švédsko
    Na konci 19. století byla jedna korouhvička o délce 45 mm a šířce 35 mm nalezena v tzv. Černé zemi při vykopávkách prováděných archeologem Hjalmarem Stolpem (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). Korouhvička je vyrobena z bronzu, který je pozlacený (Lamm 2002: 36, Bild 4a). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 5208:188; online verze katalogu tohoto muzea udává ještě přítomnost žerdi (stång) o délce 85 mm.LiteraturaSalin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Sörling 2018Thunmark-Nylén 2006katalog SHM.

Korouhvička z Birky. Zdroj: Salin 1921: Fig. 4katalog SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Patrně roku  1881 byl na pozemku ålandského hospodáře Roberta Mattssona v Tingsgårdenu nalezena mohyla, jejíž půda byla použita k úpravě terénu pozemku. Uvnitř mohyly byla nalezena snýtovaná dřevěná rakev s pozůstatky uhlí, kostí a železný předmět. Archeologický výzkum byl podniknut až létě roku 1903, a sice Björnem Cederhvarfem z Národního muzea z Helsinek, který nález zdokumentoval a převezl do helsinského muzea. Hospodářův syn v půdě z mohyly nalezl poničený bronzový předmět se stylizovaným zvěrným ornamentem – korouhvičku o délce 52 mm, výšce 37,5 mm a váze 17,6 gramů. Předmět je dodnes uložen ve Finském národním muzeu pod inventárním číslem 4282:13, v Ålandském muzeu lze spatřit jen zdařilou repliku (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Literatura
    Salin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvička z Tingsgårdenu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Švédsko
    Zřejmě roku 1971 byl u lokality Gropstad u Dala-Flody objeven silně poškozený kremační hrob, který sestával pouze ze dvou fragmentárních odlitků korouhviček (Frykberg 1977: 25-30). Oba jsou vyrobeny z bronzu a liší se od sebe tvarem, stupněm zachování a dekorací. Zatímco jeden nemá zachované úchyty pro žerď, má výraznější střapce a je zdoben stylem Borre, u druhého se úchyty pro žerď dochovaly, avšak nemá výrazné střapce – místo nich má otvory, za které mohly být střapce pověšeny – a je zdoben jednoduchými soustřednými kruhy. V současné době jsou korouhvičky uloženy v  Muzeu Dalarny ve městě Falun.LiteraturaFrykberg 1977Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvičky z Gropstadu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Další korouhvička byla nalezena při výzkumu vikinského tržiště poblíž Häffinds na východním břehu Gotlandu (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). Vykopávky tehdy vedl Göran Burenhult ze stockholmské univerzity a korouhvička byla nejzajímavějším nálezem jím vedených vykopávek. Je vyrobena z bronzu ve velikosti 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) či 54 × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). Váží 26 gramů (Lamm 2002: 39). Ve své době tato korouhvička vyvolala zájem zejména proto, že byla první, která se výrazně odlišovala od nálezů z Birky a Tingsgårdenu : má tři úchyty pro žerď, ráhno končí vyceněnou zvířecí hlavou a střapce jsou zašpičatělé.

    Literatura
    Brandt 1986Edgren 1988Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Häffinds. Zdroj: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Švédsko
    Tvarově zcela identická bronzová korouhvička byla nalezena na jaře roku 2002 při vykopávkách v Söderby, které vedl Bo Petré. Konkrétně byla nalezena v mimořádně zajímavém kremačním hrobu A 37 – zdá se, že hrob byl záměrně vyhlouben v mohyle z doby bronzové, a zemřelý, zřejmě muž, byl před žehem uložen na medvědí kožešinu se psy, koněm, truhlou, dlouhým nožem, oděvem zdobeným stříbrným pozamentem, dvěma orientálními stříbrnými mincemi z 9. století, hřebenem, brouskem, dvěma keramickými poháry a železným náhrdelníkem s přívěskem kladiva (Petré 2011: 60-61). Korouhvička má délku 48 mm, výšku 37 mm a váhu 19,9 gramů. Tři úchyty jsou vyplněny bronzovou tyčkou kruhového průřezu, která je na obou koncích ulomená (Lamm 2002: 39). Hrob je datován do 10. století (Lamm 2002: 39). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 36192 (F2).

    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006Petré 2011katalog SHM.

Korouhvička ze Söderby. Zdroj: katalog SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Rusko
    Jan Peder Lamm, autor článků o miniaturních korouhvičkách, po objevu korouhvičky z Söderby obdržel zprávu od ruského archeologa Kirilla Michailova z Institutu IIMK Ruské akademie nauk zprávu o další korouhvičce, nalezené ve vesnici Novoselki ve smolenské oblasti. Součástí zprávy byla také kresba, kterou pan Michailov vytvořil během odkrytí roku 1996. Z ní je patrné, že jde o stejný typ, jako u korouhviček z Häffinds a Söderby, avšak místo tří úchytů u ní nacházíme pouze dva, opět vyplněné kovovou žerdí. Dr. Lamm uvedl (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61), že nález pochází z hrobu č. 4, což se ale po publikování nálezu E. A. Schmidtem roku 2005 ukázalo jako chybné. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) uvádí, že se korouhvička našla v hrobu č. 6, společně s hrotem kopí, nožem a keramickým pohárem. Korouhvičku znázorňuje s dlouhou jehlicí a kroužkem ve formě oděvní spony. Osobní rozhovory s archeologem Sergejem Kainovem, Kirillem Michailovem a šperkařem Vasilem Maiskym ukázaly, že Schmidtova kresba je rekonstrukcí a že korouhvička, která je nyní uložena ve Smolenském muzeu pod inv. č. 23656/1-9 bez středové části s kroužkem, je na kusy rozlámaná. Není však důvodu Schmidtově rekonstrukci nevěřit; pouze to znamená, že ne všechny části původního nálezu jsou vystaveny.


    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Schmidt 2005Thunmark-Nylén 2006.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

Korouhvička z Novoselek. Zdroj: Vasilij “Gudred” Maiskij.


Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Německo
    Na podzim roku 2002 se na zámku Schwerin konala Mezinárodní saské sympozium 2002 (Internationales Sachsensymposion 2002), na němž Dr. Lamm přednesl příspěvek o tehdy nových nálezech ze Söderby a Novoselek. Po konci příspěvku jej Friedrich Lüth upozornil, že podobný předmět byl nalezen také nedaleko místa konání, v obchodním centru Menzlin. Ještě téhož večera si jej pan Lamm prohlédl ve speciální vitríně v Menzlinu, do které se umisťují nové nálezy z lokality, a seznal, že se jedná o korouhvičku, která je velmi podobná nálezům z Birky a Tingsgårdenu (Lamm 2003). Korouhvička byla objevena zřejmě roku 1999 a byla publikována následujícího roku (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). Nakolik lze soudit z detailních fotografií, korouhvička je dlouhá zhruba 50 mm a vysoká 38 mm.

    Literatura
    Schirren 2000Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Menzlinu. Zdroj: Lamm 2003: Abb. 1.

Nakolik můžeme vidět, vyčleňují se nám dva různé standardizované typy – “typ Birka” a “typ Häffinds” -, jakož i nestandardní, atypické kusy (Gropstad). V následující částech se podíváme na funkci těchto miniatur a symboliku větrných korouhviček ve staroseverském prostředí.

Mapa miniaturních korouhviček uvedených ve výčtu. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 2.


Funkce miniaturních korouhviček

Jan Peder Lamm v minulosti zastával tři názory na funkci miniaturních korouhviček. Podle něj mělo jít v první řadě o  statutový a umělecký předmět. Současně prosazoval názor, že se jednalo o součásti modelů lodí na způsob svícnů (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), které známe z norského kostelního prostředí 12.-13 století (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). Třetí funkcí předmětu bylo podle Lamma užití při navigaci, kde korouhvičky mohly pomoci k určování úhlové výšky nebeských těles. Tuto teorii před Lammem již rozvinuli Engström a Nykänen (Engström – Nykänen 1996), experti ji však označili za fantaskní a nepřesvědčivou (Christensen 1998).

Nakolik můžeme soudit, teorie o modelech lodí neplatí zdaleka pro všechny uvedené kusy. Kostelní svícny ve tvaru lodí jsou nejméně o dvě staletí mladší a párové korouhvičky známe pouze z Gropstadu. Přiklonit se můžeme spíše interpretaci, že miniaturní korouhvičky doby vikinské byly součástmi oděvních spon, jak to ukazuje korouhvička z Novoselek. Zdá se, že žerdě byly v místě nasouvání na úchyty ztenčené, na hrotu naopak rozšířené a zploštělé, pod korouhvičkou opatřeny očkem na připevnění šňůrky, jejíž fixování opisovalo osmičku kolem korouhvičky a hrotu nebo jednoduše pouze jehlu. Touto sponou bylo možné fixovat plášť. Uniformnost tvarů a vzhledu svědčí o možné centrální výrobě a distribuci, například formou darů.

Spony s korouhvičkou vyrobené Vasilem “Gudredem” Maiskym


Symbolika korouhviček

Literatura, která referovala o miniaturních korouhvičkách, si ve velké míře všímala symboliky, která byla korouhvím přisuzována. Z období let 1000-1300 známe nejméně pět skandinávských kompletních korouhví a několik jejich fragmentů – všechny jsou vyrobeny z pozlacené vysokoprocentní mědi (Blindheim 1983: 104-105). To je ve shodě s písemnými prameny, které pozlacené větrné korouhve – ve staroseverštině veðrviti – kladou na přídě válečných lodí významných osob (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). Korouhve na přídích můžeme nalézt také v ikonografii 11.-13. století, zatímco v ikonografii starší je můžeme nalézt i na stěžni (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Kromě toho se s motivem korouhvičky setkáváme u kovových aplikací koňských postrojů, přívěšků, a – jak jsme výše ukázali – oděvních spon, které jsou velmi věrnými miniaturami skutečných lodních korouhví.

Skandinávské větrné korouhve a jejich fragmenty, 1000-1300. 

Zleva nahoře: korouhev z Källunge, korouhev z Heggenu, korouhev ze Söderaly, korouhev z Tingelstadu, korouhev z Høyjordu, figurka koníka z korouhve z Lollandu. Zdroj: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Výběr korouhviček vyobrazených v ikonografii, 800-1300.

Zleva: kámen ze Sparlösy, kámen ze Stenkyrky, rytina z Bergenu, rytiny z kostelů v Borgundu, Urnesu a Kaupangeru. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Kování koňského postroje ve tvaru korouhvičky, Borre a Gnězdovo. 
Zdroj: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; katalog Unimus.

Norské kostelní svícny ve tvaru lodí s korouhvičkami, 11.-13. století.

Větrné korouhvičky se na přídích zřejmě začaly objevovat již v 11. století, kdy začaly nahrazovat dřevěné hlavy. Jejich funkce se však příliš neposunula – korouhvičky byly rovněž odjímatelné a zvířata na nich umístěná měla vystrašit chaotické agenty, kteří se skrývali na cestách. Současně však korouhev důstojně reprezentovala majitele lodě a vytvářela snadno čitelný symbol. Často se uvádí, že funkce korouhví se v průběhu následujících staletí změnila a korouhve se začaly užívat převážně na kostelech. Jak však názorně ukazuje Martin Blindheim (1983: 107-108), v norském zákonu o branné hotovosti se můžeme dočíst, že důležité součásti lodního vybavení bylo skladováno právě v kostelech, a zatímco ostatní vybavení jako plachty nebo lana zubu času neunikly, korouhve přečkaly a dostaly se do stálého vlastnictví kostelů. Spojitost kostelů a lodí v námořnicky orientované Skandinávii ukazují také kostelní svícny ve tvaru miniaturních lodí.

Přinejmenším v době vikinské byla korouhev chápána jako osobní vlastnictví majitele lodi a drahý symbolem odkazující na námořní aktivity. Takovéto vybavení si však nemohl dovolit každý majitel lodi – korouhvička byla zcela jistě omezena pouze na úzký okruh nejbohatších, kteří vlastnili velká a špičkově vybavená plavidla. Tradice užívání korouhví byla ve Skandinávii natolik zakotvená, že zásadním způsobem ovlivnila používání korouhví i v jiných částech Evropy – například ve Francii, přičemž francouzské slovo pro “korouhev” (girouette) vychází právě ze staroseverštiny (Lindgrén – Neumann 1984).


Bibliografie

Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

„Je gombík knoflíkem?“

Návrh funkcí velkomoravského gombíku

Tento článek není ničím jiným než příspěvkem do sto let staré diskuze, jakým způsobem mohly být využívány nejznámější velkomoravské šperky, tzv. gombíky. Pod pojmem gombík rozumíme kulovité, zpravidla kovové předměty s očkem, které jsou význačným projevem svébytného velkomoravského šperkařství (Lutovský 2001: 75). V současné chvíli známe přinejmenším 628 gombíků, které byly objeveny zejména na Moravě, v Čechách a na Slovensku (Pavlovičová 1996: 99). V omezené míře známe gombíky také v dalších sousedních zemích a na Balkáně, přičemž aktuálnější propočty spíše hovoří o zhruba 1000 špercích (osobní diskuze s Mgr. Jiřím Koštou).

Přidržíme-li se počtu 628, pak 525 kusů je kovových, 77 skleněných a 26 nemá udaný materiál (Pavlovičová 1996: 100). U kovových exemplářů rozbor následující: 183 stříbrných kusů, 152 kusů z pozlacené slitiny mědi, 85 bronzových kusů, 39 zlatých exemplářů, 27 pozlacených kusů (bez udání podkladového materiálu), 26 pozlacených stříbrných kusů, 8 měděných zástupců, 4 železné kusy a pouze 1 kus postříbřený. Nejběžnější způsob výroby představuje tepání kombinované rytím a vytlačováním, ve 123 případech se objevuje granulace a v 51 případech filigrán (k výrobním postupům více Čáp – Macháček 2011). Co se týče skleněných gombíků, 39 kusů je zelených, 12 modrých, 4 žluté, 2 bílé, 2 duhové, 1 růžový, 1 žlutozelený a 1 kus je tmavý. Pro následující článek bude zásadní otázka rozměrů. Velké množství gombíků nemá udaný rozměr (celých 38 %) a další část gombíků je fragmentární, nicméně u gombíků s popsanými rozměry jsou průměry následující: <10 mm (7,9 %), 11–20 mm (31,7%), 21–30 mm (17,4 %), >30 mm (4,7 %) (Pavlovičová 1996: 100). Průměr gombíků se pohybuje od 9–40 mm (Chorvátová 2009: 7).

614 gombíků pochází z kostrových hrobů, zatímco ostatní byly nalezeny v jámách, na sídlištích či kontext nebyl nalezen (Pavlovičová 1996: 99). V tomto článku nás budou zajímat zejména ty šperky, které byly nalezeny v hrobech v těsné blízkosti kostry. Gombíky se v hrobech objevují samostatně, v párů a ojediněle též ve větším množství. Obecně lze říci, že se často nacházejí v dětských hrobech a hrobech dospělých žen, méně často v hrobech mužů; Milan Hanuliak v případě slovenských hrobů uvádí, že 45,8 % gombíků pochází z dětských hrobů, 25 % z ženských hrobů, 5,5 % z mužských hrobů a 8,5 % gombíků pochází z hrobů nedospělých lidí (Hanuliak 2004: 179). Níže se můžeme podívat na detailnější statistiky (Kostelníková 1973: 39; Pavlovičová 1996: 99):

Podle zjištěného pohlaví: Podle zjištěného věku: Podle zjištěné pozice:
213 ženy 299 děti (z toho 13 děti do jednoho roku) 228 pod lebkou
40 muži 75 dospělé (14-50 let) 76 na hrudi
159 bez udání pohlaví dospělého 6 (víc než 51 let) 47 při klíčních kostech
202 bez udání pohlaví dítěte 234 neznámo 25 u ramenou
68 u jiných částí kostry
170 neznámo
Počet gombíků Počet případů
1 79 (36,2%)
2 110 (50,5 %)
3 11 (5 %)
4 12 (5,5 %)
5 3 (1,4 %)
6 3 (1,4 %)
Počet gombíků Dětské hroby Ženské hroby Mužské hroby
1 43 20 15
2 78 26 7
3 7 4 1
4 9 2 1
5 2 1 -
6 1 2 -

Přestože se zdá, že je gombíků značné množství, ve skutečnosti se objevují ve zlomku hrobů. Na pohřebišti Staré Město – Na Valách byly gombíky objeveny v 92 hrobech z celkového počtu 1492 (6 %), na pohřebišti Břeclav – Pohansko jsou gombíky známy v 32 hrobech z celkového množství 407 (7 %), u šestého mikulčického kostela se gombíky našli v 7,9 % hrobů, u druhého mikulčického kostela byly nalezeny v 33 hrobech z 285 (11,5 %), na pohřebišti Uherské Hradiště – Horní Kotvice byly gombíky nalezeny v 5 hrobech z 252 hrobů (1,98 %) a na lokalitě Devín – Za kostolom byl objeven pouze jeden gombík z celkového počtu 122 hrobů (0,82 %) (Chorvátová 2009: 13–14). Drahé kovy, vysoce dekorativní styl užívající náročné šperkařské techniky a umístění hrobů v důležitých administrativních centrech poskytuje oprávněné důvody k domněnce, že gombíky souvisí s nejvyšší vrstvou velkomoravské společnosti, která sídlila ve velkých jihomoravských hradištích.

gombik
Gombík z hrobu 35/50 ze Starého Města (Hrubý 1955: Tab. 73).

První pokusy o určení funkce tohoto šperku byly podniknuty již roku 1918 Josefem Schránilem (Schránil 1918), který k problematice zaujímá takový postoj, že menší gombíky interpretuje jako spínadla, zatímco větší a křehčí kusy jako našívané ozdoby. Lubor Niederle se roku 1930 domníval, že gombíky plnily roli knoflíků a sloužily k zapínání tunik a kabátů, ježto jinou formu spon z našich zemí postrádáme (Niederle 1930: 81). Zdeněk Klanica (Klanica 1970) hledal analogie na východě a s jejich pomocí navrhl jednoduchou rekonstrukci oděvu, v němž gombíky fungují jako spínadla výstřihu. Josef Poulík (Poulík 1975: 69) dodává, že východní typ oděvů nebyl na Velké Moravě převzat a že gombíky sice mohly sloužit k zapínání pod krkem, osobně se však kvůli křehkosti spíše kloní k našívání na podklad. Miloš Šolle myšlenku našité aplikace gombíků odmítl (Šolle 1965: 128) a domníval se, že i když byl gombík spínadlem u krku použitým v jenom nebo dvou párech, dnešní knoflík nenahrazoval – zřejmě v tom smyslu, že gombík byl provlékán skrze očko namísto obšitou látkou (Šolle 1984: 168). Magdalena Beranová (1988: 132) se domnívala, že gombíky sloužily k zapínání, které bylo prováděno provlečením šperku poutkem. Nesmírně cennou práci odvedla Eva Pavlovičová, která k tématu přistupuje maximálně objektivně, a sama navrhuje novou teorii – jelikož gombíky absentují v prostých hrobech, předpokládá, že mohly být také součástí speciálního oděvu, například čepic, na nichž visely tak, aby vynikla jejich komplexní dekorace, která je tímto směrem navíc mnohdy orientována (Pavlovičová 1996: 99). Milan Hanuliak, který zpracoval slovenské hroby, se rovněž o větším počtu gombíků ze Slovenska domnívá, že sloužily k sepnutí oděvu v horní části hrudi (Hanuliak 2004: 179). Přesně s opačným tvrzením přichází Hana Chorvátová, která zastává názor, že gombíky byly našívané na honosných oděvech a nebyly spínadly, jelikož pojem gombík je anachronní a protože „se ke spínání oděvů používaly šňůrky“ (Chorvátová 2009: 12). Tento seznam zajisté není úplný, je však reprezentativním výčtem dosud vyslovených teorií, které se během sta let neustále opakují.

Nyní, na po počátku 21. století, v době rozvinuté historické rekonstrukce, vzniká potřeba blíže určit tento šperk a tím identifikovat přesnou podobu oděvu, který by bylo možné použít při rekonstrukci. V této práci zastáváme názor, že jistá část gombíků, nikoli však všechny, reprezentuje spínadla. Našimi hlavními argumenty jsou tyto:

  • Jak můžeme demonstrovat následujícím katalogem, pro raně středověké evropské odívání je naprosto příznačné, že ženské oděvy jsou spínány párovými šperky. Je navíc zřejmé, že je věnován velký důraz na efektivní a estetické zapínání výstřihu, klopy či límečku u krku, které je v mnoha částech Evropy prováděno knoflíkem ne nepodobným gombíku. Lze se domnívat, že střední Evropa v tomto trendu, stejně jako v mnoha dalších, jistě nebyla pozadu oproti okolnímu světu.
  • Zřejmě poprvé v historii máme možnost oděvy kvalitně rekonstruovat a poučit se ze zkušeností lidí, kteří tyto oděvy nosí. Kovová spínadla se ukázala být nesmírně praktickými a vkusnými součástmi oděvů, která umožňují oděvu dokonale padnout na tělo. Nakolik je mi známo, všichni výše zmínění badatelé byli či jsou pouze teoretiky, kteří neměli možnost pobývat v ručně tkaných oděvech delší časové období. Například Klanicovy navržené rekonstrukce svědčí o tom, že si autor dobové odívání značně idealizoval. Doposud vyslovené protichůdné teorie vnímáme jako souboj „našitý gombík = ozdoba“ vs. „spínací gombík = není ozdoba“ (viz Chorvátová 2009: 11–12: „Gombíkům se poměrně jednoznačně přisoudila funkce spínadla a považují se za funkční součást oděvu […]. Názory badatelů, kteří je považovali za ozdobu šatů, stáli v ústraní.“), který je pokřiveným pohledem na dobové oděvnictví a odráží nepochopení tehdejší mentality. Obecně řečeno, u každého šperku je důležitá jeho estetická hodnota. V případně spínadla je šperk našit na podklad, ale současně je využita jeho schopnost fixovat či odjímat části oděvů podle potřeby. Plně se shodujeme s názorem, že čím větší šperk, tím méně pravděpodobně byl využit právě k takovému fixování.
  • Častým protiargumentem využití gombíku jakožto spínadla je jeho křehkost či dekorace provedená jemnou granulací či filigránem. Rozhodně souhlasíme s názorem, že plechové šperky jsou křehké a že u granulovaných a filigránových kusů může dojít ke snadnému poničení. Současně ale chceme naznačit, že:
    1. Jistou míru rizika poškození šperku lze očekávat i při prostém našití.
    2. Jakákoli manipulace s honosným oděvem musela být velmi pečlivá, a to jak při procesu nošení, tak při čištění. Lze očekávat, že gombíky byly nošeny na oděvech z nejlepších dostupných látek (Březinová 1997: 146–169; Kostelníková 1973: 38–40), a to při ceremoniálních příležitostech.
    3. Z oblasti Velké Moravy známe textilní očka, která svědčí o připevnění gombíků na podklad i o fixaci gombíků. Korpus těchto nálezů vynikajícím způsobem zpracovala Šárka Krupičková (2019; před ní Kostelníková 1973: 33, 38) a má vzrůstající tendenci. Pokud odhlédneme od Velké Moravy například směrem do Čech (Radim) či Ruska (Pskov, Gnězdovo, Kavkaz), lze najít hmotné doklady gombíkům podobných knoflíků se zachovanými očky.
    4. Některé gombíky nesou známky mírného poškození, jiné gombíky se zdají mít křehkou filigránovou dekoraci pouze na vrcholku (např. Milošević 2000: 349–350, heslo IV. 250, e–g).
    5. Ne všechny musely být nošené jako spínadla. Variant nošení mohla být celá řada, jak bude ukázáno níže.
    6. Konečně experimentální pokusy o nošení dutých a křehkých gombíků jakožto spínadel jsou nesmírně vzácné. V podstatě jediný řádný experiment podnikl badatel a reenactor Mgr. Petr Luňák Ph.D., který své poznatky shrnuje následovně: duté gombíky jsou funkčními spínadly pouze v případě, že nesou nízkou váhu. V případě těžkých plášťů či kožichů jsou nefunkční, stejně jako nefungují u spodního oblečení, kde tlačí, deformují se a nevynikne jejich dekorace. Gombíky se osvědčily při sepnutí krátkého pláště, výstřihů a klop na mužských i ženských šatech. Experimenty byly prováděny jak s hrubě granulovanými gombíky, jejichž granulky se občasně vydrolily, tak s filigránovými kusy, které používání vydržely bez úhony. Tepané gombíky doktor Luňák prozatím nezkoušel.

Z tohoto důvodu předkládáme sumář všech možných variant použití, které mají nějakou oporu v soudobém evropském oděvnictví. Řada z nich je sporná a hlavní zájmovou skupinou, tedy archeology i reenactory, bude zřejmě napadena. Jakákoli zpětná vazba bude velmi vítána, zejména pak detailní analýzy pozic gombíků v hrobových celcích, opomenutá ikonografie, analogie i literatura. Tento článek současně slouží jako apel nabádající k přesné rekonstrukci gombíků a experimentování s jejich funkcemi.

pohansko
Pozice gombíků v hrobu č. 336 v Břeclavi – Pohansku.
Kalousek 1971: 183, Obr. 336.


1. Párový šperk
  • 1a – sepnutí peplu (volných šatů) na ramenou
    Peplos je oděvem s jednoduchou konstrukcí, který se pohodlně nosí a je vhodný do teplého počasí. Je znám z antiky i raného středověku, např. Anglie (Owen-Crocker 1986: 42f.), Finska (Lehtosalo-Hilander 1984), baltských zemí (Zariņa 1988) a Ukrajiny (Vasìna 2003).

gombik-1Rekonstrukce peplu s dvoubodovým zapínáním.
Walton Rogers 2007: Fig. 5.14, kresba Anthony Barton.

iba
Zástěra vyrobená dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

  • 1b – sepnutí zástěry na hrudi
    Níže vyobrazená zástěra odpovídá skandinávské módě, která ovlivnila velkou část Evropy od Islandu po Rusko (ke konstrukci např. Geijer 1938: 153–156). Ke spínání těchto zástěr byly užívány různé druhy párových zdobených broží, které byly opatřené železnými jehlami. Ač je tato analogie sporná, pro podobné uchycení by svědčil fakt, že některé velkomoravské gombíky na sobě nesou známku dvou poutek, namísto toho, aby byly na podklad přímo našity (Kostelníková 1973: 38).

gombik-4Skandinávský typ ceremoniální zástěry.
Geijer 1938: 154, Abb. 49.

  • 1c – středové zapínání kabátu
    Myšlenka, že by gombíky mohly spínat hedvábný kaftan s úplně či po pás otevřenou přední stranou, je poměrně stará a často se pojí s vyobrazením z Menologia Basilea II. (zhruba rok 1000), na kterém Bulhaři odění do kaftanu zabíjejí křesťanské světce (Klanica 1970: 424). Nutno dodat, že by v úvahu musely přijít jen gombíky, které se v hrobových celcích objevují pouze ve větších počtech (Kostelníková 1973: 39). Tento typ oděvu se navíc, jak se zdá z vyobrazení orantů na mikulčicích nákončí, na Velké Moravě neuplatnil do té míry, že by se stal dominantní. Je přesto zajímavé o této možnosti uvažovat, poněvadž se zdá, že ač byly v Evropě oděvy tohoto typu spíše exotické, lze jejich užívání doložit jak na Kyjevské Rusi (např. Pskov, kde byl nalezen poměrně dobře zachovalý kus oděvu s knoflíky visícími na poutkách, viz Zubkova – Orfinskaja 2015: 380; též je vyobrazen v Izborniku Svjatoslava z 11. století), tak ve Skandinávii (Ewing 2006: 109; Geijer 1938: 143, Abb. 38) a dost možná v dnešním Maďarsku (Fodor 1996: 52–54). Původní pravlast těchto kaftanů však musí ležet v Asii, což dokládají jak vyobrazení (např. znázornění Omurtaga byzantským Janem Skylitzesem v 11. století), tak bohatý nálezový fond z kavkazské Moščevé Balky (Jerusalimskaja 2012: 214, Il. 131).

balka-kaftan
Zachovaný kaftan z Moščevé Balky.
Jerusalimskaja 2012: 214, Il. 131.

  • 1d – sepnutí středového výstřihu či límečku
    Zapínání středového výstřihu či límečku na dva a více knoflíčků se uplatnilo zejména v Rusku. Nálezy jsme našli v povodí horní Volhy, a to v mužských i ženských hrobech (Stepanova 2017: Fig. 106, 183, 185). Tato varianta zapínání límečku je také navrhnuta pro rekonstrukce oblečení Kyjevské Rusi (Vasìna 2003: 261) a navrhuje ji také Zdeněk Klanica pro konstrukci velkomoravského oděvu sepnutého gombíky, které umístil vedle sebe (Klanica 1970: 422, Obr. 1). Navzdory analogiím párové gombíky nenasvědčují umístění pod sebou, a máme-li přijmout tuto variantu, pak pouze s gombíky umístěnými vedle sebe, jak naznačuje Klanica.

volhaHrob 87 a 101 v lokalitě Berezovtskii a hrob 3 v lokalitě Kozlovo.
Stepanova 2017: Fig. 106, 183, 185.

gombik-10Šaty vyrobené dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

gombik14Navržené zapínání párových velkomoravských gombíků.
Klanica 1970: 422, Obr. 1.

  • 1e – sepnutí klopy se dvěma rozparky u krku
    Symetrické umístění dvou gombíků by mohlo vysvětlovat sepnutí klopy se dvěma prostřihy po stranách límečku. Klopa v tomto případě tvoří “bryndáček“, cíp textilu, který vybíhá směrem ke krku. Takovéto řešení je zaznamenáno u jedné z tunik v norském Guddalu (viz Vedeler Nilsen 1992).

gombik-6Střih tuniky BRM 31/2 z Guddalu. Vedeler Nilsen 1992: 34, Fig. 9.

  • 1f – sepnutí rozparků směřujících na ramena
    Umístění gombíků na ramenou by mohly odpovídat nepříliš dobře zdokumentované výstřihy, tvořené z přední strany půlkruhem, zatímco zadní strany jsou ponechány rovné. Z takto konstruovaného výstřihu do stran vybíhají rozparky, které je možné fixovat podle potřeby. Pod ilustrací uvádíme tři zdroje, které značně kolísají v čase i prostoru.

vystrihNahoře vlevo: výstřih dětské tuniky, Egypt, 7.–8. století.
Nahoře vpravo: tunika biskupa Bernarda de Lacarre, Francie, 12.–13. století.
Dole: dalmatika svatého Štěpána z Muretu, Francie, 13. století.

  • 1g – sepnutí dvojité klopy u krku
    Dvojitá klopa opatřená očky, kterou spatřujeme jak v středoasijské turkické tradici (např. Kubarev 2000), tak v arabské (např. al-Mughirův pyxis, truhla z Leyre) či byzantské ikonografii (např. fresky kostela v Pancarliku, Menologion Basilea II.), poskytuje praktické a elegantní zapínání s knoflíčky umístěnými symetricky u krku. Tento nesmírně rozšířený rys se objevuje jak u tunik, tak u kaftanů. Najít zafixované klopy je v ikonografii složité, jelikož nejsnadněji se identifikují klopy rozepnuté. Rozepnuté klopy nápadně podobného druhu lze spatřit na oděvu sokolníka na nákončí ze Moravského Jána (Klanica 1970: 425, Obr. 5), což by mohlo naznačovat, že tato varianta měla na Velké Moravě své zastoupení.

turkicka_tradiceStředoasijské sošky turkické tradice (Kubarev 2000).

gombik-7Verze Olega Kozlenka s arabskými a byzantskými předlohami.

gombik-8Gaome Jenkins a její verze s gombíky, zapnutý stav.

  • 1h – sepnutí klopy či bočního rozparku
    V případě této varianty lze uvažovat o klopě, která je zpola přišitá k oděvu, či o hlubokém rozparku, který vybíhal z výstřihu. Nakolik je nám známo, nálezové situace velkomoravských gombíků tuto variantu nedovolují, ale svislá řada malých knoflíčků nalezená v kyčelní oblasti kostry z radimského hradiště by tuto variantu mohla naopak umožňovat (Schránil 1918). Dlouhé rozparky či případně jedna strana překrývající druhou je rys, se kterým se setkáváme u kaftanů, o nichž byla řeč v 1c. Užití tato varianta nalezla opět mezi kočovníky, což potvrzují nálezy z Kavkazu (Jerusalimskaja 2012: Il. 116, Il. 140) i Maďarska (Fodor 1996: 54).

balkaZachovaný kaftan z Moščevé Balky.
Jerusalimskaja 2012: 194, Il. 116.

gombik-11Tunika s klopou vyrobená dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

  • 1i – ozdoba šňůrek určených k zavazování výstřihu na jeden uzlík
    V souvislosti s nošením gombíků se často zmiňuje kamenná soška z balkánské Biskupije (11. století), jež vyobrazuje muže, z jehož vrchní části tuniky visí na šňůrkách kulovité předměty interpretované jako slavné velkomoravské šperky (Klanica 1970: 425). Výstřih na jeho tunice se zdá být poměrně nápadný, široce rozevřený. Pokud je naše představa správná, šňůrky s gombíkovitými koncovkami mohly sloužit k zapínání takového výstřihu. Lze si dobře představit, že podobné řešení operující s textilními šňůrkami bylo užíváno u ženských šatů raného středověku, u nichž byl hluboký výstřih z důvodu kojení potřebný (Pernoudová 2002: 165); příklad můžeme najít například u šatů z ruského Pskova (Zubkova – Orfinskaya – Mihailov 2010: 297). Vyobrazení analogické sošce z Biskupije můžeme nalézt v anglosaském Eadwigově žaltáři (British Lib., MS Arundel 155, fol. 93r, 1012–1023), kde je Goliáš zřejmě oděný do typické dánské módy – tuniky se čtvercovým výstřihem, v jehož okraji je zašitá šňůrka (opět s kulovitými koncovkami), jíž lze zavázat hned u krku (Ewing 2006: 17, 90). Jak se zdá, toto řešení se v důsledku politické situace v zemi stalo v 11. století poměrně populární, a tak jej nelze vztahovat pouze ke skandinávskému oblečení.

gombik-13
Kamenná soška z Biskupije. http://gliptoteka.mdc.hr.

gombik-12
Ženské šaty spínané u krku šňůrkami. Julia Kovalevskaja.

gombik-24
Eadwigův žaltář (British Lib., MS Arundel 155, fol. 93r, 1012–1023.

  • 1j – ozdoba a zarážka na šňůrkách se dvěma uzlíky
    Alternativní řešení, podobné vyobrazení z kamenné sošky z Biskupije, představuje tunika z dánského Viborgu z 11. století (Fentz 1992). Tato lněná, střihově netypická košile, která má boční rozparek u výstřihu, má čtvercový výstřih obehnán kolem dokola zašitou šňůrkou. Ta na přední straně ústí do dvou uzlíků, skrze které jsou do kříže provlečeny volné konce šňůrek, jež dále volně visí a jsou ukončeny dalšími uzlíky sloužícími jako zarážky. 

viborgKošile z Viborgu a její výstřih. Fentz 1992: kresba 23 a 21.

  • 1k – dvoubodové sepnutí pláště
    Někteří autoři se domnívali či domnívají, že párové gombíky sloužily k sepnutí pláště (Kalina 2010: 10), což je ještě více umocněno faktem, že Velké Moravy takřka nejsou známa jiná spínadla. S touto variantou experimentovali někteří reenactoři s různým výsledkem. Za nejzdařilejší považuji variantu prezentovanou skupinou Moravia Magna – Historical Craft, která přišila párové gombíky na tuniku, a plášť se dvěma očky pověsila za tyto gombíky. Dalším řešením je našití gombíků přímo na okraje pláště. Další možnost naznačuje soška z Biskupije, která je někdy interpretována jako vyobrazení muže s pláštěm, který je zapínán na dva řemínky zakončenými gombíky (Kostelníková 1973: 37). Ve archeologické expozici zámečku Pohansko je vystaven obraz, na němž je vyobrazen ženský přehoz s našitými gombíky, který je možné stáhnout pomocí šňůrky upevněné za poutka gombíků či za gombíky samotné.

Gombíky našité na tuniku, za něž je pověšený plášť. Výroba: Moravia Magna – Historical Craft.

gombik-20
Miloš Bernart s pláštěm fixovaným dvěma gombíky.

gombik-21Tomáš Humaj s pláštěm fixovaným dvěma gombíky.

  • 1l – šperk na náhrdelníku, koncovky řetízků
    Podle Pavlovičové jsou v 19 hrobech z České a Slovenské republiky gombíky použity jako součásti náhrdelníku (Pavlovičová 1996: 99). Jako příklady si můžeme uvést hrob 119/49 ve Starém Městě (Hrubý 1955: 436, Tab. 58) či hrob 20 z Kopčan (Hanuliak 2004: 179, Tab. LIV:8). Další případy uvádí Chorvátová (2009: 12). Zmínit v této souvislosti můžeme raně středověké oděvy z Kavkazu a Egypta, na kterých lze nalézt očka umístěná na ramenou (Jerusalimskaja 2012: 74, Il. 43, 206–7, Il. 124; egyptská paralela viz zde) – do takových oček byly zasouvány knoflíky, které byly umístěny na koncích řetízků, jež nebylo tím pádem potřeba navlékat na krk. Pokud by byly gombíky koncovkami řetízků, nacházely by se symetricky na ramenou.

hanuliak
Náhrdelník z lokality Kopčany, hrob 20. Hanuliak 2004: 326, Tab. XLVI:8.

veronika_nahrdelnikGombíky jako součást náhrdelníku. Veronika Tabáková.

balka3
Ženské šaty z Moščevé Balky (Jerusalimskaja 2012: 206–7, Il. 124). Oděv, který má přes celou vrchní část našitou ohromnou připínací klopu, na níž jsou, kromě jiného, našitá očka k připínání řetízků s korálky.

balka-retizek
Řetízek z Moščevé Balky (Jerusalimskaja 2012: 74, Il. 43), zakončený korálky či knoflíky, které je možné zasunout do oček.

  • 1m – našitá ozdoba
    Podle řady badatelů měly gombík představovat našité ozdoby, aniž by přitom plnily funkci spínadla (viz Chorvátová 2009: 11–12). Toto je dosti dobře možné u granulovaných a velmi velkých kusů. Přímé doklady tohoto ovšem nemáme. Denáry knížat Oldřicha a Břetislava zpodobňují gombíkům podobné kuličky na hrudi, ale jsou příliš schématické a bližší určení neumožňují (Schránil 1918). V okolní Evropě lze s určitostí nalézt drahé šperky našívané na oblečení, ale není nám znám žádný našívaný šperk ve formě kulovitého přívěsku. Ačkoli gombíky mohly být jednoduše připevněné na drahém textilu, kde plnily svůj reprezentační účel, zavrhovat bychom neměli ani myšlenku, že na našitá poutka s gombíky bylo možné připnout kus oděvu, jakož i šperk nebo jiný předmět (viz 1l).

gombik-18
Tomáš Humaj se svou verzí.

gombik-19Šaty vyrobené dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

chorvatova
Navržená rekonstrukce oděvu s našitými gombíky.
Chorvátová 2009: 14, Obr. 2.

  • 1n – ozdoba hlavy, čapky či čelenky
    Občasně se lze setkat s názorem, že gombíky mohly být ozdobou hlavy. Kupříkladu Eva Pavlovičová se domnívá, že gombík byl našit na čapku tak, aby by v horizontální poloze a vynikla jeho dekorace (Pavlovičová 1996: 99). Vilém Hrubý se na základě 11 staroměstských hrobů domníval, že se gombíky nosily jako ozdoba účesu a společně s náušnicemi, díky čemuž se objevují v oblasti spánků (Hrubý 1955: 92). Pravdou je, že připojení k čapce, šátku, čelence či zapletení do vlasů by mělo řadu slovanských paralel (Ristovska 2010). Některé velké ozdoby v maďarských hrobech (zejména z lokality Sárrétudvari-Hízóföld) jsou interpretovány tak, že mohly být zaplétány do vlasů (Nepper Ibolya 2002: 237. káp), což by mohlo být další zajímavé použití. Nejméně jedna čapka z Moščevé Balky má na spáncích našité gombíkům podobné knoflíčky, za které je možné upnout spodní část čapky na způsob ušanky (Jerusalimskaja 2012: 186, Il. 112)

temple_ringsNěkteré navržené metody nošení „koltů“ a záušnic. Ristovska 2010: Pl. 6, 9, 14.

haidu2
Kresebná rekonstrukce hrobu č. 118 z Sárrétudvari-Hízóföld, Maďarsko.
Převzato z Nepper Ibolya 2002: 388, 237. káp.

celenkaPoužití gombíků jako ozdoba čelenky. Veronika Tabáková.

 

2. Nepárový šperk
  • 2a – sepnutí peplu na jednom rameni
    Stejné údaje, jako v případě 1a.

gombik-2Rekonstrukce peplu s jednobodovým zapínáním.
Walton Rogers 2007
: Fig. 5.11, kresba Anthony Barton.

  • 2b – sepnutí středového výstřihu či límečku
    Samostatná spínadla výstřihů a límečků bychom mohli najít snad každém koutě raně středověké Evropy. Některé gombíky k této variantě přímo vybízejí – kupříkladu v Žižicích byl jeden drobný gombík nalezen u krku kostry (Kalina 2010: 11). Zdeněk Klanica navrhuje tuto metodu pro rekonstrukci velkomoravského oděvu (Klanica 1970: 422, Obr. 1). Řadu analogií můžeme nalézt také v Rusku, u ženského i mužského oděvu (Stepanova 2017: Fig. 108, 165, 194).

gombik-23Šaty vyrobené dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

gombik-15Navržené zapínání samostatných velkomoravských gombíků.
Klanica 1970: 422, Obr. 1.

  • 2c – sepnutí bočního rozparku u výstřihu
    Boční rozparek, který vybíhá z výstřihu, se zdá mít dlouhou tradici nejen v evropském oděvnictví. Zmínit můžeme vyobrazení ve Svatohavelském zlatém žaltáři (St. Gallen, Stiftsbibliothek. Cod. Sang. 22, fol. 2; 9. století) a skandinávské tuniky z Bernuthsfeldu (Schlabow 1976: Abb. 149–150) a Viborgu (Fentz 1992), které mají boční rozparky výstřihů, jež by umožňovaly jednoduché sepnutí pomocí jednoho gombíku. Stejné řešení má dalmatika Rogera II., vyrobená v Palermu ve 12. století (Bauer 1998). Téže rozparky lze spatřit u oděvů z raně středověkého Kavkazu (Orfinskaja 2001: Рис. 2. 26). Podobný rys uplatňují také skvěle zachované dětské tuniky z raně středověké Sýrie (Pfister 1951: Tunika č. 119) a Egypta, které mají rozparek orientovaný směrem k levému rameni a je možné ho zapnout textilním knoflíkem či šňůrkami (viz např. zde, zde, zde, zde, zde, zde).

gombik-25Tunika z Bernuthsfeldu. Schlabow 1976: Abb. 149–150.

Boční rozparek zapínaný gombíkem. Reenactor Roman Král.

 

  • 2d – sepnutí klopy kryjící výstřih
    Tuniky z norského Skjoldehamnu (12. století) a turecké manazanské jeskyně (8.–11. století) aplikují límeček a středový výstřih, který je překryt zpola přišitou klopou na boku zapínanou knoflíkem či korálkem (Beatson 2008–13Løvlid 2009: Fig. 39, Fig. 41). Toto řešení se zřejmě vyskytuje i v byzantské ikonografii. Jestliže se ve většině mužských hrobů objevuje samotný gombík, může odpovídat právě variantám 2b, 2c, 2d.

gombik-27Schématický nákres tuniky z norského Skjoldehamnu.
Rebecca Lucas, http://www.medieval-baltic.us/skjold.html

gombik-28
Schématický nákres byzantské tuniky z turecké manazanské jeskyně.
Peter Beatson 2008-13.

gombik-29
Mozaika v kostele Nea Moni na ostrově Chios, Řecko, 11. století. Peter Beatson.

  • 2e – sepnutí pláště
    Řada dobové i pozdější evropské ikonografie ukazuje kruhové spínadlo pláště na pravém rameni. Jak jsme již naznačili výše, experiment ukázal, že gombík je schopný nést lehký či krátký plášť poměrně dobře. Množství kulovitých spínadel plášťů je zobrazeno v Kodexu vyšehradském (XIV.A.13) z 11. století. Ze stejné doby pochází Izbornik Svjatoslava, který rovněž znázorňuje podobné spínadlo pláště. Konečně musíme zmínit také plášť z Moščevé Balky, který je sepnut kulovitým spínadlem (Jerusalimskaja 2012: 203, Il. 121).

gombik-30Spínadla plášťů z kodexu vyšehradského (XIV.A.13), 11. století – 3r, 4v, 13v, 29v.

balka2Plášť z Moščevé Balky, který je sepnut kulovitým spínadlem.
Jerusalimskaja 2012: 203, Il. 121.

 

Literatura

Bauer, Rotraud (1998). The mantle of King Roger II and related textiles in the Schatzkammer of Vienna. The Royal Workshop at the court of Palermo. In: Rosalia Varoli-Piazza (ed.). Interdisciplinary Approach to the Study and Conservation of Medieval Textiles: interim meeting, Palermo 22–24 Ottobre 1998, Palazzo Steri, Rome, 15–20.

Beatson, Peter (2008–13). A Byzantine Shirt from Manazan Caves, Turkey. Dostupné z:
http://members.ozemail.com.au/~chrisandpeter/manazan_shirt/manazan_instructions.htm

Beranová, Magdalena (1988). Slované, Praha.

Březinová, Helena (1997). Doklady textilní výroby v 6. – 12. století na území Čech, Moravy a Slovenska. In: Památky archeologické 87, 124–179.

Čáp, Pavel – Macháček, Jiří (2011). Tajemství výroby velkomoravského šperku. Archeologický experiment, Praha.

Ewing, Thor (2006). Viking Clothing, Stroud.

Fentz, Mytte (1992). Vikingeskjorten fra Viborg, Viborg.

Fodor, István (1996). The Ancient Hungarians : exhibition catalogue, Budapest.

Geijer, Agnes (1938). Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern, Stockholm.

Hanuliak, Milan (2004). Veľkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska, Nitra.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město: Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“, Praha.

Chorvátová, Hana (2009). Kultúrno-historický význam gombíkov. In: Studia mediaevalia Bohemica, 1/1, 7–19.

Izbornik Svjatoslava = Изборник великого князя Святослава Ярославовича 1073 года / [С предисл. Геннадия Карпова], Санкт-Петербург 1880.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А.А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Kalina, David (2010). Raně středověké gombíky z Čech, Praha : Univerzita Karlova v Praze [bakalářská práce].

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Klanica, Zdeněk (1970). Velkomoravský gombík. In: Archeologické rozhledy XXII, 421–446.

Kostelníková, Marie (1973). Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě, Praha.

Krupičková, Š. – Ottenwelter, E. – Březinová, H. (2019). Exact evidences of the use of spherical buttons (gombíky): two case studies from Moravian finds – Exaktní doklady používání gombíků: dva příklady z moravských nálezů a jejich paralely. In: Přehled výzkumů 60-2, Brno, 57-77.

Kubarev 2000 = Кубарев Г.В. (2000). Халат древних тюрок Центральной Азии по изобразительным материалам // Археология, этнография и антропология Евразии. №3(3). Новосибирск, стр. 81–85.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1984). Ancient Finnish costumes, Helsinki.

Løvlid, Dan Halvard (2009). Nye tanker om Skjoldehamnfunnet, Bergen: Universitetet i Bergen [magisterská práce].

Lutovský, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha.

Milošević, Ante (2000). Hrvati i Karolinzi. Katalog, Split.

Nepper Ibolya, Módyné (2002). Hajdú-Bihar megye 10–11. századi sírleletei, 1. rész, Budapest-Debrecen.

Niederle, Lubor (1930). Příspěvky k vývoji byzantských šperků ze IV.–X. století, Praha.

Orfinskaja 2001 = Орфинская, О. В. (2001). Текстиль VIII-IX вв. из коллекции Карачаево-Черкесского музея: технологические особенности в контексте культуры раннесредневековой Евразии, Москва.

Owen-Crocker, G. R. (1986). Dress in Anglo-Saxon England, Manchester.

Pavlovičová, Eva (1996). K vypovedacej schopnosti gombíka u naddunajských Slovanov v 9. storočí. In: Slovenská archeológia XLIV–1, 95–153.

Pernoudová, Regine (2002). Žena v době katedrál, Praha.

Pfister, R. (1951). Textiles de Halabiyeh (Zenobia), Paris.

Poulík, Josef (1975). Mikulčice – sídlo a pevnost knížat velkomoravských, Praha.

Ristovska, Natalija (2010). ‘Temple Pendants’ in Medieval Rus’: How were they Worn? In: Ch. Entwistle & N. Adams (ed.), ‘Intelligible Beauty’: Recent Research on Byzantine Jewellery, London, 203–211.

Schlabow, Karl (1976). Textilfunde der Eisenzeit in Norddeutschland, Neumünster.

Schránil, Josef (1918). Typy pravěkých a ranně středověkých knoflíků v Čechách. In: Zprávy Waldesova musea knoflíků – sbírka spínadel šatních všech způsobů a dob III., 3./4., 1918, 57–61.

Stepanova, Iuliia (2017). The Burial Dress of the Rus’ in the Upper Volga Region (Late 10th–13th Centuries), Leiden.

Šolle, Miloš (1965). Ohlas velkomoravského šperku v Čechách. In: Velká Morava – Almanach Moravského muzea, 125–128.

Šolle, Miloš (1984). Staroslovanské hradisko, Praha.

Vasìna, Zìnaïda (2003), Ukrainian Chronicle of Clothing, Kyiv.

Vedeler Nilsen, Marianne (1992). Draktmaterialet fra Guddal: Funksjon og visuell kommunikasjon, University of Bergen).

Walton Rogers, Penelope (2007). Cloth and Clothing in Early Anglo-Saxon England, AD 450–700, York.

Zariņa, Anna (1988). Lībiešu apģērbs 10.–13. gs., Riga.

Zubkova – Orfinskaja 2015 = Зубкова Е.С. – Орфинская О.В. (2015). Текстиль из камерных погребений Старовознесенского некрополя Пскова // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., стр. 373–394.

Zubkova E.  Orfinskaya O.  Mihailov K. (2010). Studies of the Textiles from the 2006 Excavation in Pskov. In: North European Symposium from Archaeological Textiles X. Ancient Textiles series Vol. 5, Oxford, 291298.

„Z manažera archeologem“

Dokumentace detektorového nálezu středověkých šperků

V životě každého člověka se občas naskytnou momenty, během kterých jedinec ohromením oněmí a není s to pochopit bizarnost okamžiku. Rád bych pravidelné čtenáře, jakož i náhodné badatele a zájemce o historii, seznámil s jedním ze svých zážitků, který byl takovým momentem. Jakožto milovník historie a zaměstnanec obchodu prodávajícím repliky jsem byl vržen do situace, s níž se setká zřejmě jen málokdo.

Pátek 16.2.2018 byl výjimečně pohodový. Žádný stres, skvělý pracovní kolektiv pozitivně naladěných lidí, příjemné počasí, vydatný oběd. Bylo to zkrátka příjemné zakončení pracovního týdne. Zrovna, když jsem zaučoval novou kolegyni s kasou, ke mně doběhl kolega se slovy: „Pojď se mnou, tohle tě bude zajímat.“ Držen v nevědomosti jsem dorazil do vedlejšího prostoru, kde před pokladnou čekal zákazník. Vysoký, vousatý pán, který si přišel vyzvednout objednávku. Tento pán se po zaplacení pochlubil, že v peněžence nosí originální kusy miniaturních seker, které ochotně ukázal.

I když jsem v rukou držel pár mečů, seker, keramických střepů a dalších objektů, vždy to bylo v muzeích za speciálních podmínek a v rukavicích. Nyní se mi do dlaní dostaly šperky zhruba 1000 let staré, a to v prostředí, ve kterém bych to nečekal. Hned mi bylo jasné, že pán určitě nebude archeolog. V minulosti jsem se již pokoušel s některými detektoráři pracovat, a tak jsem vyzkoušel své štěstí i tentokrát. I když mi svědomí brání v podporování nelegálních výkopů, spolupráce skýtá možnost zdokumentovat artefakty, které by jinak unikly archeologickému bádání.

axe_amuletsMiniatury seker z Polska a Běloruska.
Zdroj: Kucypera et al. 2010: 155, Tabl. III.

Rozmluva s pánem nebyla jednoduchá. I když předměty více než ochotně zapůjčil k dokumentaci, bylo znát, že není fanouškem oficiální archeologie. Předměty mu sloužily k podpoření jeho vlastních teorií. Vyslechl jsem jeho názory a snažil jsem se vypátrat více o kontextu nálezů. Zákazník mi sdělil, že oba předměty našel téhož dne při bělorusko-ukrajinské hranici, kde se pravidelně věnuje lovu. Volný čas si pak krátí “pípáním”. Dle jeho vlastních slov vlastní ještě třetí miniaturu, kterou avšak nenosí při sobě. Některé amulety údajně doprovázely korálky, ale osobně jsem to pokládal za fabulaci, stejně jako zkazky o běloruských babičkách, které si po tisíc let předávají vyprávění o Perunově sekeře, vyprávění o dominanci Rusů v evropské prehistorii, bosenských pyramidách a Atlantidě. V jednom příběhu jsem však spatřil smutné zrnko pravdy – a sice, když pán zmínil masivní odkup detektorových nálezů sběrateli, což pán odsuzoval (ne proto, že by se jednalo o nelegální devastaci kulturního dědictví, nýbrž proto, že sběratele tvoří „Židé“, kteří vytvářejí konkurenční konspirační teorie o původu těchto předmětů). Přestože jsme byli zástupci naprosto opačných táborů, s pánem nedošlo k žádné polemice, a já jsem mu vděčný, že umožnil dokumentaci, která byla přes polní podmínky (fotoaparát na mobilu, zlatnická váha a digitální posuvné měřidlo) poměrně detailní. Předměty nepůsobily dojmem falz, o čemž svědčí i porovnání s jinými zdokumentovanými kusy.

Předmět č. 1

Kompletní miniatura sekery přináležící k Makarovovu typu 1 (datace spadá do 10.–13. století). V současné době je v literatuře známo nejméně 95 sekerek tohoto typu – včetně tří nálezů z Běloruska a sedmnácti kusů z Ukrajiny (Kucypera et al. 2010: 110). Tvarově tento typ odpovídá bradatici s polokruhovým výstupkem pod ostřím a realisticky profilovaným tloukem s trny. Materiálem je zřejmě slitina mědi, jelikož celý povrch předmětu je pokryt měděnkou. Nápadná je absence dekorace a otvoru v boční straně čepelky. Ostří bylo poměrně dobře nabroušené; původní břit mohl být kdysi ostrý jako břitva. Při pohledu svrchu byl mezi tloušťkou oka a tloušťkou břitu zřetelný přechod, který nebyl plynulý – tento rys můžeme vidět i na dalších dobových odlitcích.

  • Váha: 10,7 g.
  • Maximální délka: 52,61 mm.
  • Šířka ostří: 31,77 mm.
  • Tloušťka oka: 11,32 mm.
  • Tloušťka břitu: 1,26–4,37 mm.
  • Výška tlouku: 15,56 mm.
  • Výška krčku: 4,10 mm.
  • Velikost oka: 7,4 × 6,63 mm.

IMG_0693 IMG_0694

Předmět č. 2

Těžce interpretovatelný, malý přívěsek, tvarově podobný kladivu či sekeře. Pokud by mělo jít kladivo, lze jej asociovat se Staeckerovým typem 2.1 (9.–11. století), pokud by mělo jít o sekeru, jednalo by se o atypický tvar. Materiálem je zřejmě stříbro, které vlivem špatné konzervace ztmavlo. Přívěsek je symetrický a na rozdíl od předchozího předmětu nemá natolik zužované ostří. Očko se nachází na oválné plošce, která je od zbytku přívěsku oddělena ostře řezaným přechodem ve tvaru hranolu. Pomyslné ostří je na jedné straně – řekněme pohledové – zdobeno rytou cikcak dekorací, která je na několika místech zdvojena.

  • Váha: 1,8 g.
  • Maximální délka: 20,13 mm.
  • Šířka: 16,99 mm.
  • Výška oka: 4,2 mm.
  • Tloušťka oka: 1,81 mm.
  • Velikost hranolovitého přechodu: cca 3,46 × 3,15 mm.
  • Velikost prostředních zubů dekorace: cca 2,26 × 1,86 mm.

IMG_0687 IMG_0690

Detailní prozkoumání a následné porovnání s dochovaným materiálem mne mnoho naučilo ohledně proporcí a výroby těchto zajímavých středověkých ozdob. Tímto pánovi, se kterým jsem se setkal zcela náhodou, děkuji, a přál bych si, aby k podobné spolupráci docházelo častěji. Můj dík patří také kolegyni Monice Barákové, která neváhala a předměty nafotila.

Literatura

Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2010). Wczesno-średniowieczne miniaturowe toporki metalowe z Europy Środkowo-Wschodniej i Północnej. Korpus zabytków. In: P. Kucypera, S. Wadyl (eds.). Życie codzienne przez pryzmat rzeczy, t. 1, Toruń, s. 103–176.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Zdobené miniatury štítů z Birky

Drahý čtenáři,

po krátké předvánoční odmlce se opět hlásíme s plodem spolupráce skupin Herjan a Marobud. Tentokrát jde o slovenský překlad studie Wladyslawa Duczka o štítových miniaturách z Birky. Práci jsme doplnili o aktuální informace a některé další zajímavé nálezy a paralely.

kruhové přívěšky

Některé varianty kruhových přívěsků z Birky. Arbman 1940: Taf. 97, 99.

Kruhové prívesky zo strieborného plechu s razenými vzormi” je práce, která se snaží ukázat na dosud příliš neobjevenou kapitolu rekonstrukce doby vikinské. Práci tímto věnujeme jako vánoční dárek všem milovníkům historie, reenactorům a čtenářům, kteří nás sledují po celou dobu naší existence. Přejeme Vám ničím nerušené strávení svátků a úspěšný rok plný zajímavých zjištění a zkušeností.

Studii si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Odlévání bronzu v době vikinské

ragnarJednou z věcí, které dnes nejvíce obdivujeme na době vikinské, jsou krásné kovové šperky. Jednou jsem byl svědkem odlévání šperků a toto řemeslo mne natolik uchvátilo, že jsem se pokusil zjistit více. Na internetu jsem nalezl článek švédského archeologa Anderse Söderberga, který jsem přeložil. Můžete se v něm dozvědět mnoho zajímavých poznatků z experimentální archeologie a dobové metalurgie. Pokud zvažujete odlévání, doporučuji ještě tento článek.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Ženská postava z Revninge

Minulé pondělí (2.6.) byl na stránkách Archeologie na dosah zveřejněn můj článek o nedávném dánském nálezu.

Článek můžete nalézt na této internetové adrese:

http://www.archeologienadosah.cz/o-archeologii/dejiny-oboru/vyznamne-nalezy/zenska-postava-z-revninge

Necelých 14 dní po umístění do muzea a zveřejnění nálezu se již objevují první rekonstrukce na prodej. Můj známý a kolega Jan Bana vyrobil jejich poměrně zdařilé repliky – bronzová verze vyjde na 33€, stříbrná na 55€ + poštovné. Objednávat můžete na stránkách jeho obchodu, nebo mu můžete napsat na honza.bana@gmail.com.

Nález a model

Nález a model

valkyra

Výsledný výrobek.