„Vilborg mne vlastní“

Runové nápisy na staroseverských přeslenech

Článek, který Vám tímto způsobem předkládáme, je volným navázáním na články „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ a „Ryji runy léčby“, které vznikly v předchozích letech a které si kladou za cíl realisticky představit každodenní práci s runami v raném středověku. Tentokrát jsme si zvolili konkrétní skupinu ordinérního domácího nářadí – přeslenů – na jejichž povrchu lze nalézt runová písmena či celé nápisy. Nakolik je nám známo, každodenní předměty starého severu nebyly stejnou optikou zkoumány, a proto je třeba některé závěry vnímat spíše jako vstupní dveře do tisíc let staré mentality, nežli jako konečné závěry. Současně je potřeba zdůraznit, že texty, které zde budeme analyzovat, v době svého vzniku nebyly vnímány výrazně magické, rituální nebo ceremoniální v našem slova smyslu, nýbrž jako funkční praktická součást běžného života.


Úvod

Textil byl v raně středověké Skandinávii spřádán tím způsobem, že se vyčesané, připravené předivo namotalo na přeslici (rokkr), jež měla podobu dřevěné tyčky a jež se umisťovala do podpaží, díky čemuž měla spřádající osoba obě ruce volné. Z přeslice se předivo upevnilo na ruční vřeteno (snælda), tvořené organickým dříkem a přeslenem, který fungoval jako závaží a rotační setrvačník na spodní části dříku (technické detaily viz Březinová 2007: 76-80). Příze uvolněná rotačním pohybem se manuálně navíjela okolo dříku, který po naplnění kapacity sloužil i jako špulka, zatímco přeslen byl nasunut na další dřík.

V staroseverské společnosti bylo spřádání tradiční ženskou činností (např. Jesch 1991: 14, 19, 41; Jochens 1995: 135-136; Petersen 1951: 302; ačkoli jak si později ukážeme, problém je poněkud komplikovanější), která byla provozována od útlého mládí (viz kat. č. 36) až po stáří zřejmě v každém volném čase. Za velkou dřinu bylo považováno, pokud domácnost byla schopna denně vyrobit přízi na dvanáct loktů sukna (≈ 3,6 km) (Anderson – Swenson 2002: 194). Díky takové produkci bylo pro statek možné, aby byl po textilní stránce soběstačný.

V této práci se zaměříme na přesleny, které byly vytvořeny v letech 500-1500 a jejich výrobci či vlastníci považovali za důležité je označit runami. Z celkového množství tisíců přeslenů jsme byly schopni shromáždit 54 kusů, které spadají do této kategorie. Tuto skupinu dále dělíme na období let 500-1100 (14 kusů) a let 1100-1500 (40 kusů). U přeslenů se vyjádříme k jejich geografické distribuci, materiálům, výpovědní hodnotě nápisů, výrobcům i vlastníkům

Seznam runových přeslenů naleznete zde:


Geografická distribuce a materiály

V této kapitole se zaměříme na počty runových přeslenů, jejich geografické rozmístění a materiály, ze kterých byly vyráběny. Pro naše závěry bude rozhodující následující vymapování.


Distribuce runových přeslenů v Evropě, 500-1500.
Pro větší rozlišení klikni na mapu.

V první řadě si můžeme povšimnout jistých rozdílů mezi jednotlivými vymezenými obdobími – z období let 500-1100 jsme nalezli 14 kusů (25,9%), zatímco z období let 1100-1500 celých 40 kusů (74,1%). Tento rozdíl si vykládáme vznikem měst, jako je Trondheim nebo Oslo, která jsou systematicky zkoumána archeology. Zejména na příkladech středověkých lokalit Igaliku/Gardar (6 kusů) a Trondheim (4 kusy) je zřejmé, že statistiky ovlivňují důkladně zmapovaná řemeslná centra. Větší gramotnost, která by vedla k většímu počtu nápisů, je diskutabilní.

Komparace runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.

Runové nápisy na přeslenech souvisí se staroseverskou, ve starším období také s anglosaskou kulturou. Jejich nejčetnější zastoupení můžeme najít ve Švédsku a Norsku. V těchto zemích je frekvence jejich výskytu vůči celkovému objemu v obou sledovaných časových úsecích víceméně vyrovnaná (Švédsko 28,6% : 32,5%; Norsko 28,6% : 25%), což svědčí o jisté tradici. Překvapivě nenacházíme žádné runové přesleny na území dnešního Dánska. Ve starším období se pod vlivem staroseverské diaspory („vikinských výbojů“) runové přesleny začaly objevovat i na Islandu (7,1% : 12,5%), ve Velké Británii (28,6% : 0%) a v Lotyšsku (7,1% : 0%). V mladším období Velká Británie a Lotyšsko z tohoto seznamu mizí a naopak přibývá Grónsko (0% : 27,5%) a Ukrajina (0% : 2,7%). V zemích, které byly se severským kulturním okruhem pouze v dočasném kontaktu (Velká Británie, Lotyšsko, Ukrajina), nelze hovořit o dlouhodobé tradici užívání runových přeslenů. Přesleny tak implicitně rezonují přesuny lidí a myšlenek v době, kdy vznikly.

Distribuce runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Pokud se z vyšší perspektivy podíváme na materiály runových přeslenů, můžeme si povšimnout převahy přeslenů z mastku (28,6% : 36,8%). Mezi další  materiály využívané k výrobě patří olovo (14,3% : 7,9%), břidlice (14,3% : 7,9%),  dřevo (7,1 : 5,3%), pískovec (0% : 13,2%), vápenec (7,1% : 2,6%), palagonit (7,1% : 2,6%) a gagát (7,1% : 0%). Nenalézáme runové nápisy na keramických, železných, skleněných, kostěných a jantarových přeslenech. Právě absence na keramických kusech může být důvodem, proč neznáme runové přesleny z Dánska, neboť kupříkladu celých 88% přeslenů z Haithabu je vyrobeno z pálené hlíny (Anderson 2003: 118). Většinu runových přeslenů tvoří materiály, do kterých lze snadno rýt či které lze snadno odlít.

Materiály runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Poněkud jiný obrázek se ukazuje při prozkoumání materiálů v jednotlivých zemích. Mastek, který při obecném srovnání jeví jako nejběžnější, byl získáván v Norsku (Hansen – Jansen – Heldal 2017: 254-255), a tak není překvapivé, že takřka polovina všech norských přeslenů byla vyrobena z tohoto materiálu (Petersen 1951: 304-305) a v případě runových přeslenů dominuje. Pro ostatní země je příznačné, že se runové přesleny ve velké míře vyráběly z jiných, regionálně dostupných kamenů. V případě Švédska máme také zastoupení pískovce, vápence a břidlice, což jsou materiály, které se objevují rovněž u přeslenů z Birky (Anderson 2003: 75). Ačkoli z Islandu známe mastkové přesleny (Eldjárn 2000: 399-400; Traustadóttir 2015: 320, 324), runové přesleny jsou vyrobeny z břidlice, palagonitu a pískovce. Mastek, který se na Islandu přirozeně nenachází, musel být dovážen, a to ve formě surového materiálu nebo hotových výrobků. Je důležité poznamenat, že z důvodu recyklace materiálu mohly být přesleny vyrobeny například z rozbitého mastkového nádobí nebo zlomených a opotřebených břidlicových brousků (Anderson 2003: 75).

Regionální užití materiálů runových přeslenů datovaných do období let 500-1500.


Výpovědní hodnota nápisů

Postoupíme v naší práci dále a podíváme se, o čem nápisy, které se na přeslenech nacházejí, vypovídají. Pokusíme se o co nejobšírnější komentář, který by pomohl zasadit strohá a nepříliš srozumitelná sdělení do kontextu. Texty můžeme rozdělit do sedmi kategorií: nerozluštitelné (1), nápisy pojmenovávající předmět (2), nápisy nastiňující vztah dvou lidí (3), nápisy sloužící k ochraně (4), nápisy vypočítávající abecedu či slabikář (5), nápisy udávající vlastnictví (6) a nápisy vztahující se k výrobě (7). Následující graf pak odhaluje vnitřní provázanost těchto skupin nápisů.

Vnitřní provázanost skupin nápisů.

 

Pojmenování předmětu
Hned ve třech případech se v nápisech objevuje slovo snáld („přeslen“): „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8)„přeslen“ (kat. č. 25). Runové nápisy tohoto typu nejsou neobvyklé: známe například rukojeť lžíce s nápisem „lžíce lžíce“ (Gr 64), sponu s nápisem „spona“ (Knirk 1997: 9) a amulet kladiva z Købelevu s nápisem „toto je kladivo“. Tyto nápisy se často vykládají jako banální výtvory zapomnětlivých lidí, ale to se nám zdá jako zcestná představa. Realističtější myšlenkou je, že tyto nápisy sloužily jako učební pomůcky při výuce run, do které by spadal také nápis na dřevěném břevnu, který praví „Toto je otevřené okno. Zavřené okno“ (N A240). Nezdá se, že by tyto nápisy zapadaly mezi ty, které jsou spíše výsměšné, mají pobavit, vyzkoušet či informovat potenciálního čtenáře. Přinejmenším v některých případech se zdá, že runové nápisy mají charakter sebechvály z dobře odvedené práce: „Þorfast vyrobil dobrý hřeben“ (Br E4), „Andrés vyryl tyto runy a vyrobil toto, první dveřní pant“ (N 159), „Árni Þorsteinsson mne vyrobil a Háleik Gautason mne vlastní. Učinil tak svýma zdravýma rukama. Toto bylo vyryto v neděli k večeru“ (N 178). Vyloučit bychom neměli ani možnost, že výrobce nápisu, který pojmenovává předmět, byl fascinován tím, že je možné zaznamenat myšlenku a podstatu pomocí znaků. Asociace jména věci a její moci mohla mít praktický význam, protože mohla odrážet případné snahy o očarování předmětu. Přeslen byl původně kamenem z divoké přírody, a tudíž bylo teoreticky možné, aby se jej zmocnili obři, a uškodili majiteli předmětu. Probouzení obra v kameni máme doloženo nápisem N B252. Nápis „přeslen“ by tak mohl být pojistkou, mohl sledovat zdárné fungování předmětu a zajišťovat či znásobovat funkci, kterou kusu materiálu přiřadili lidé, když jej opracovali a zahrnuli do své kultury. Tato „podepírací“ či „zpevňovací“ funkce run je také explicitně zmíněna v runových nápisech DR 295 U Fv1984;257.

Kamenný přeslen z Uppstadu (C28808), kat. č. 8. Převzato z katalogu Unimus.

Výroba
Sedm nápisů explicitně souvisí s výrobou přeslenu či nápisu: „Gaut vyryl runy“ (kat. č. 4), „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „[] tyto runy na[]“ (kat. č. 14), „[] vyrobil []“ (kat. č. 32), „Hólma vyrobila u Sigtrygga doma“ (kat. č. 33), „Napsala mne dívka“ (kat. č. 36), „vyrobila Sigríð / vyrobil pro Sigríð“ (kat. č. 53). Ačkoli přesleny mohly být i značkové, spíše se zdá, že byly vyráběny doma (viz kat. č. 33) podle standardních tvarů. Jak si můžeme povšimnout, v našem výčtu se objevuje pouze jeden mužský výrobce a hned tři ženští výrobci. Že si ženy vlastní nářadí vyráběly, může být zajímavé zjištění. Pokud nebudeme počítat tyto příklady, přesleny mohly být dary z lásky. Dřevěný přeslen z Osla (kat. č. 22) toto naznačuje: „Nikulás miluje ženu zvanou Gýríð, nevlastní dceru Pitas-Ragny.“ Jak jsme naznačili výše, nápisy vypovídající o výrobě svědčí o sebechvále, jsou manifestem jak řemeslného umu, tak intelektu. Nápis kromě jiného mohl pomoci při případném sporu o  vlastnictví přeslenu tím, že mohl dokládat majitelův argument o legálním nabití, jak bude řečeno níže.

K samotné výrobě můžeme dodat, že nápisy byly až na výjimky některých odlévaných přeslenů vyryté ostrými hroty, zřejmě nožů. Pozice nápisů závisí na tvaru přeslenu – nápis je obvykle umístěn na plochých stranách či po obvodu, avšak ani nápisy na zkosených stranách nejsou výjimkou.


Mastkový přeslen ze Sigtuny (Sl 64; fyndnr. 48313), kat. č. 33.
Foto: Bengt A. Lundberg, 1999.

Vlastnictví
Celkem devět přeslenů původně označovalo své majitele: „Vilborg mne vlastní“ (kat. č. 5), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8), „Þóra mne vlastní“ (kat. č. 17), „[]unn mne vlastní“ (kat. č. 19), „Kristin mne vlastní“ (kat. č. 29), „[] mne vlastní“ (kat. č. 31), „[Jón mne vlastní“ (kat. č. 38), „[vlastní kaplan“ (kat. č. 40), „[]ldur mne vlastní“ (kat. č. 43). V dalších sedmi případech přeslen udává jméno bez žádné další informace, a můžeme tak předpokládat, že jde o výrobce či majitele: „Jóhanna“ (kat. č. 16), „Hróðthrúð“ (kat. č. 21),  „Ingivald“ (kat. č. 28), „Rǫgn[vald]“ (kat. č. 44), „Bjarni“ (kat. č. 48), „Óláf“ (kat. č. 49), „Sigríð“ (kat. č. 54). Je možné, že samostatné runy, nacházejících se na některých přeslenech, mohou rovněž být zkratkami jména majitele.

Jak můžeme vidět, šest přeslenů vlastnily ženy a dva muži, což je také zajímavé zjištění, které dává za pravdu názorům, že mužští členové domácnosti pomáhaly s předením (Foote – Wilson 1990: 168). Jak jsme již svrchu zmínili, lidé s přesleny pracovali po velkou část svého života, a tak si ke svým nástrojům vybudovali jistý vztah, který se skrze nápis promítá. Určení vlastníka mohlo být navíc jednoduchým nástrojem, jak rozpoznat svůj přeslen a předejít sporům o vlastnictví. Podepsané přesleny mohlo být těžší zcizit, neboť by byly snadno identifikovatelné. Další potenciální funkcí takového nápisu je zajištění funkčnosti pouze pro danou osobu a žádnou jinou. V této souvislosti je nicméně zajímavé zmínit, že žádný z runových přeslenů nebyl nalezen v hrobě, přestože se přesleny běžně stávaly hrobovým inventářem. Je tak možné, že byly v oběhu až do jejich ztracení či zničení.

Přeslen ze Reykjavíku, kat. č. 5.

Vztah dvou lidí
Kromě výše zmíněného nápisu z Osla (kat. č. 22), který zmiňuje milostný vztah muže a ženy, a nápisu ze Sigtuny (kat. č. 33), jež zmiňuje jméno ženy žijící pod patronátem muže, lze jména lidí tvořících pár předpokládat v příkladě nápisu z Saltfleetby (kat. č. 1), jež je zakončen jmény „Úlfljóte a [kiriuesf]“. Tento konkrétní nápis usiluje o ochranu pro oba zmíněné. Potenciálním čtvrtým kandidátem je nápis „rukoudání“ (kat. č. 7), které užívá právního výrazu pro stvrzení ústního závazku. Podle Olsena (1954: 221) by i tento přeslen mohl být darem muže ženě a nápis může odkazovat na dohodu či svazek mezi nimi. Nejméně jeden runový nápis hovoří o „runách radosti a runách přátelství“ (teitirúnar ok ævinrúnar; DR NOR1988;5), které bychom v takovýchto nápisech mohli spatřovat.

Přeslen z Saltfleetby, kat. č. 1. Foto: Lincolnshire County Council.

Ochrana
Až pět nápisů lze hodnotit jako ochranné : „Óðin a Heimdall a Þjálfa, ti pomohou ti, Úlfljóte a []“ (kat. č. 1), „volba / dobro“ (kat. č. 12), „Pax portanti, salus habenti. Ingvald“ (kat. č. 28), „Maria“ (kat. č. 18 a 51). Runový nápis kat. č. 28, který je v latině, nejnázorněji ukazuje funkci takového nápisu: „Mír nositeli, zdar majiteli. Ingvald“. Podobné přání zdaru můžeme najít i v jiných nápisech: „Zdar tomu, kdo ryl, i tomu, kdo čte“ (N 169), „Buď zdráv a v dobré náladě“ (N B380). Nejde zde o prosté sdělení, od run se očekává, že zajistí to, co jimi je napsáno – tedy pomohu majiteli v dobré zdravotní i mentální kondici a odvrátí ho od nebezpečí. V článku „Ryji runy léčby“ jsme názorně ukázali, že od run sestavených ve správném sledu se očekávala léčivá moc, naopak nápisy špatně sestavené mohly přihoršit nemocnému. Je příznačné, že se na pomoc volají pozitivní agenti, jako trojice Óðin – Heimdall – Þjálfa a svatá Marie. Takováto povolání u léčebných nápisů obvykle značí urgenci. 

Přeslen z Lunne, kat. č. 28. Foto: Bengt A. Lundberg, 1996.

Výpočet fuþarku, abecedy a slabik
Na čtyřech přeslenech můžeme nalézt částečné či úplné vyjmenování abecedy: „Marie futhorkhniastbmly“ (kat. č. 18), „abcdefghiklmnopurstøy“ (kat. č. 26), „fuþoʀkhmi“ (kat. č. 34), „fuÞorkhniastmlyøkhp Jón mne vlastní“ (kat. č. 38). Zatímco druhý ze zmíněných nápisů je spíše netypický, ostatní mají četné analogie, jak bude ukázáno. Než se posuneme dále, je potřeba zmínit ještě tři přesleny, na kterých se objevují s „runové slabikáře“: „fufofafi [ruro]rari kukokaki huhohahi nunonani tutotati bubob[abi m]umoma milulolali frufrofrafri nribu. Čti po mně. Vyzveš většinu lidí“ (kat. č. 11), „fufofafife(kat. č. 20), „fifafufofyfi(kat. č. 27).

Obecně se soudí, že všechny nápisy tohoto druhu souvisí s učením run. Podíváme-li se na přeslen ze Sigtuny (kat. č. 11), je tento závěr nepochybný – nápis má sloužit jako čtenářská výzva. Stejné vyznění má nápis zachovaný na lodní plaňce z Brørsu: „naučil jsem se proto: fe fu fa fø fuþorkhnieø sbpmtlæy fatatratkatnatpatbatmat“ (N A24). Učení se po slabikách je dobře zachyceno i u dětí ve středověkém Novgorodu (Janin 2007: 49-51). Nevíme, zda výuka run probíhala na denní bázi, ale rozhodně nebyla tak intenzivní, jako dnešní studium. Raně středověký student run se zřejmě nevěnoval čtení a psaní denně. Současně neexistovaly žádné učebnice ani sešity – nejběžnějším rycím materiálem mohl být kus dřeva, kosti a kamene. A skutečně, podíváme-li se, na kterých předmětech se nejčastěji vyskytuje kompletní fuþark či jeho varianty, zjistíme, že kusy kostí (např. N B490, N A203N A205, N A216DR 301DR EM85;458A-BU Fv1973;197B), dřevěné tyčky (např. N B17, N A15N A62DR EM85;371AGR 76GR NOR1999;7) či kusy kamenů (např. DR 21) drží přední příčky. Jedná se o tytéž materiály, ve kterých běžně nacházíme zkušební verze ornamentů (Lang – Caulfield 1988; MacGregor 1985: 195-197; O’Meadhra 1979). Někdy jsou výčty fuþarku doplněny o nápisy, které by se dalo interpretovat jako jazykové hříčky (GR 76) nebo pokusné milostné zprávy (N B17). Nápisy tak mohou být výsledkem snahy o naučení run, ale také mohly sloužit jako pomůcka pro ty, kteří dlouho nepsali a potřebovali se procvičit.

Pokud by se však jednalo o pouhé učební pomůcky, nacházeli bychom texty tohoto ražení pouze na odpadovém materiálu, a to zdaleka není pravda. Kompletní fuþark můžeme nalézt na řadě užitkových předmětů: na brouscích (např. G 281G 237G 311), jehlách (např. DR EM85;470C), kožených pochvách (např. DR Fv1988;237), rukojetích nožů (např. N B26U Fv1992;161CSö Fv1965;136Vs Fv1992;173), picích rozích (např. N 229), žernovech (např. U F2;43Vs 26), hřebenech (např. N A18DR EM85;466BSö Fv1981;197), kostelních zvonech (např. N 15Vg 205), okenních římskách (např. DR 101), křtitelnicích (např. DR 224Vg 259Vr 4), kostelních krovech (např. DR EM85;440ADR EM85;522Hs ATA322-2795-2011), přívěšcích (např. Vg 207Nä 10) a podobně. Je evidentní, že je jednalo o přinejmenším tisíc let kontinuálně dodržovanou praxi, někdy hraničící s vandalismem: hřeben Sö Fv1981;197je popsán třemi kompletními fuþarky, trám Hs ATA322-2795-2011 je porytý nápisem „fu fuþ fuþo fuþor fuþork“, kostel v Hemse (G 56) byl vymalován dvaceti jedna nápisy fuþark. Na pochybách, že zde máme co do činění s něčím hlubším, než jen učebními pomůckami, nás nenechají ani runové kameny a nápisy v kostelech, tedy ty nejformálnější typy nápisů – například runový kámen z Gørlevu nese nápis, který praví: „Þjóðvé vztyčila tento kámen na památku Oðinkára. fuþorkhniastbmlʀ. Užij tohoto památníku. þmkiiissstttiiilll. Sestavuji runy správně. Gunni, Arnmund“ (DR 239). Kostelní rytina v Grötlingbo dokonce říká „Ježíš buď laskavý ke všem křesťanským duším. Amen. Fuþork. Ježíš buď laskavý k Óttarově duši (…) Jóhan (…) fuþorkhniastblmR (…) Óláf (…) Bože, buď laskavý k duši. Vykládej fuþorkhniastblmR (…) (G 38). Stejnou dikci včetně pobídky „vykládej nalezneme i v kostelní rytině z Lye (G 104A G 104E).

Nakolik lze soudit, výčet fuþarku se jeví jako formule, mající vztah se samou podstatou runového písma. Formule těží z úplnosti runové abecedy, jejíž potence zajišťuje štěstí a zdárné fungování.


Závěr

Runové přesleny mohou být při shromáždění dostatečného množství nálezů vstupní branou do fascinujícího světa run. Run, které jimi popsaný předmět pojmenovávají, podepírají, zajišťují funkčnost a určují mu vlastníka. Spojení runových nápisů s přesleny mohlo být vnímáno jako výjimečně silná kombinace – vřetena ze ság vystupují jako magické nástroje, které jsou schopné ovlivňovat dění kolem sebe. Není nemožné, že točivý pohyb mohl pomoci funkce runových nápisů aktivovat nebo znásobovat.

Musíme si však položit jednu velkou otázku – jestliže runové přesleny byly natolik silnými pomocníky, proč jich neexistuje více? Na tuto otázku nepodáme jednu vševysvětlující odpověď, ale můžeme navrhnout několik dílčích řešení:

  • runové přesleny jsou výtvory pověrčivější části populace
  • sériová výroba keramických přeslenů nenahrávala na míru vyráběným runovým přeslenům
  • dřevěné a kostěné runové přesleny snadněji podlehly zkáze
  • stejnou funkci plnila jiná dekorace
  • ne každý byl intelektuální řemeslník
  • runové přesleny řešily problémy dočasného charakteru
  • runové přesleny se neumisťovaly do hrobů
  • některé runové přesleny měly, na rozdíl od většiny, pohnutou minulost a bylo potřeba jejich funkce pojistit

Zde tento článek završíme. Děkujeme Vám za strávený čas a budeme se těšit na případné ohlasy.



Bibliografie

Anderson, Sarah M. – Swenson, Karen (2002). The Cold Counsel: The Women in Old Norse Literature and Myth, New York – London : Routledge.

Andersson, Eva Birgitta (2003). Tools for Textile Production – from Birka and Hedeby, Birka studies 8, Stockholm.

Březinová, Helena (2007). Textilní výroba v českých zemích ve 13.-15. století : poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů, Praha : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Hansen, Gitte – Jansen, Øystein J. – Heldal, Tom (2017). Soapstone Vessels from Town and Country in Viking Age and Early Medieval Western Norway. A Study of Provenance. In: Gitte Hansen – Per Storemyr (eds.). Soapstone in the North Quarries, Products and People 7000 BC – AD 1700, Bergen: University of Bergen, 249-328.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge: Boydell.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London: Cornell University Press.

Knirk, James E. (ed.) (1997). Nytt om runer : Meldingsblad om runeforskning, Nr. 11, Oslo.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Olsen, Magnus (1954). Norges innskrifter med de yngre runer, Bind III: Aust-Agder, Vest-Agder, Rogaland, Oslo.

O’Meadhra, Uaininn (1979). Early Christian, Viking and Romanesque Art: Motif-pieces from Ireland, Stockholm.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Traustadóttir, Ragnheiður (2015). Spindle Whorls from Urriðakot. In: Irene Baug – Janicke Larsen – Sigrid Samset Mygland (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society, Bergen: University of Bergen, 317-330.

Vlněné vesty z Haithabu

V průběhu své kariéry reenactora doby vikinské se pravidelně setkávám s otázkou, jak efektivně čelit zimě v chladnějších ročních obdobích. Reenactoři se obvykle uchýlí k plášťům či kabátům, zatímco jakékoli diskuze o vestách jsou většinou již v zárodku ukončeny jako nepodložené. Proto bych na tyto diskuze rád zareagoval následujícím příspěvkem, který se snaží zmapovat problematiku skandinávských vest doby vikinské.


Analýza

V Haithabu bylo nalezeno na dvě desítky potenciálních fragmentů, avšak pouze u osmi z nich se v současné době předpokládá (Hägg 2015: 57, Taf. 12), že mohly pocházet z vlněných vest (Hägg 1984a: 64–68, 183–185; Hägg 1984b: 177; Hägg 2002: 190–191; Hägg 2015: 57). Zde je jejich výčet:

Fragment H 5 (Hägg 1984a: Abb. 86:3, Tab. 12)
Zřejmě ramenní část vesty vyrobená z přírodně hnědé vlny v hrubém čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 24 cm, šířka 11,5–17,5 cm, tloušťka 0,6–0,7 cm. Na okraji je stále vidět slabé vykrojení a pozůstatky švů (Hägg 1984a: 64). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 22,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 (Hägg 1984a: Abb. 42–43, Tab. 12)
Velký kus ze spodního dílu vesty z přírodní hnědé vlny v poměrně jemném čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 15–18 cm, šířka 31–41 cm, tloušťka 0,4 cm. Díl tvarovaný tak, aby kopíroval bedra – je klenutá a směrem dolů se rozšiřuje. Evidentně dosahoval pouze boků. Svrchu je odtržený, na bočních stranách jsou známky švů a na spodní straně se nachází lem, který je dvakrát přehnutý a přišitý. Stehy jsou místy stále viditelné, na některých místech se odtrhly, zřejmě obnošením (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 42 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 z Haithabu. Spodní část zadního dílu vesty.
Hägg 1984a: Abb 42.

Fragment H 13 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem. Tloušťka látky je 0,3 cm. Barveno ořechem. Na jedné straně je látka odtržena, zatímco na druhé straně je klenutá, zřejmě se jedná o tu část oděvu, která sloužila k otevření. Na třetí straně nalezneme řadu děr po stezích, které se nacházejí v rozestupu 0,4–0,6 cm a v některých se zachovaly špatně zachovaná vlákna (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: 865–885 (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 30 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka látky je 0,3 cm. Dvě strany tohoto fragmentu jsou klenuté, přičemž jedna má stále viditelné známky stříhání. Žádné známky obnošení. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 5:2. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragmenty H 53A–B (Hägg 1984a: Abb. 44, 94:1, Tab. 18)
Dva kusy přední části vesty z hrubého lomeného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: celková výška cca 40 cm, šířka 15–28 cm, tloušťka 0,4 cm. Oba kusy byly původně spojeny švem, z něhož jsou zejména u fragmentu H 53B patrné pouze rozpadlé nitě. Fragmenty tvořily dvoudílný přední levý kus vesty, který sahal od ramene po pás. Okraje jsou narušené, ale původní střih je z nich stále patrný a na jednom místě fragmentu H 53A je zřejmé, že okraj byl původně zahnutý. Odsazení fragmentu vytvářelo otvor pro levou ruku (Hägg 1984a: 65–66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191).


Fragmenty H 53A–B z Haithabu. Levý díl přední části vesty.
Hägg 1984a: Abb. 44.

Fragment H 63 (Hägg 1984a: Abb. 86:2, Tab. 18) (určení nejisté)
Třístranný fragment z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranný vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka 0,6 cm. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru a souvisí s fragmentem H 5 (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 81 (určení nejisté)
Široký pás textilie z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: 24 × 8 cm, tloušťka 0,6 cm. Fragment je mírně klenutý a má ostře střižené hrany. Nese slabé známky sekundárního použití (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 8:3. Hustota: 22 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 85 (Hägg 1984a: Abb. 86:1, Tab. 12) (určení nejisté)
Barvený pás textilie z poměrně jemného čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: 30 × 9 cm, tloušťka 0,5 cm. Tři strany jsou střižené, jedna přehnutá a přišitá (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 41 vláken / 2 cm2 (Hägg 1984a: 237, Tab. 12). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).


Syntéza

Materiál

Textilní korpus z Haithabu sestává zhruba z dvaceti fragmentů kepru (2/2, 2/1 a lomeného) a čtyř fragmentů plátna, které prošly valchovanou či zdrsněnou úpravou a lze je označit za loden (Hägg 1984a: 67). Osm fragmentů, u kterých je pravděpodobné, že byly součástmi vest, je vyrobeno ze čtyřvazného či lomeného kepru. Použitý kepr má neobvykle silné útkové nitě, které se skládají z kombinace jemnějších vláken a hrubších vláken, která jsou jednostranně či oboustranně zplstnatěna, a díky tomu dosahuje izolačních schopností (Hägg 2015: 57). Počet útkových nití je dvakrát či třikrát menší, než počet osnovních nití. Hustota činí 22–42 vláken / 2 cm2. Textilie je tlustá 0,3–0,7 cm, průměrně 0,5 cm. Takováto látka je vhodná pro oděvy o menším množství dílů, protože látka o této tloušťce se není schopna dobře řasit (Hägg 1984a: 184). Ve dvou případech jsou fragmenty barvené.

Střih

Předpokládá se, že vesta sestávala nejméně ze tří dílů – zadního dílu a dvou předních bočních dílů, které mohly být sešité ze dvou kusů. Oděv byl natěsno vypasován na tělo a dosahoval takřka po boky. Okraje oděvu byly klenuté a opatřeny lemem. U dochovaných kusů se nezdá, že by byly použity rukávy, neboť po nich nezbyly žádné fragmenty ani švy a otvory pro paže jsou velmi velké. Pokud toto přijmeme, otvory pro paže jsou dostatečně veliké na to, aby neomezovaly v žádném pohybu. Velikosti dochovaných fragmentů svědčí o vypasování na mužské tělo (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57).

Analogie

Vesty neznáme z žádného jiného raně středověkého naleziště. Pokud se však podíváme na soudobou ikonografii či do písemných pramenů, můžeme nalézt jisté podobnosti. Z ikonografie můžeme zmínit oseberskou tapisérii, vytvořenou na počátku 9. století v Norsku, která mimo jiné znázorňuje dvě postavy v oděvech dosahujících boků či stehen, a také obrazový kámen z gotlandského Lärbro, který vyobrazuje muže s krátkým oděvem, který však může být zastrčený do kalhot.

Ačkoli staroseverská literatura nezmiňuje vesty, uvádí pončovité plášťům podobné oděvy vyrobené z lodenu či zatkávané vlny (loð-ólpa, loð-kápa), které mohly mít kapuce a rukávy a sehrály podobnou funkci jako vesty (Falk 1919: 186–189; Baetke 2006: 390; Sauckel 2014: 13, 19, 152). V anglosaské literatuře nalezneme tytéž oděvy vyrobené z kožešin, lodenu či zatkávané vlny (rocc, crusene, heden, sciccels, loðaOwen-Crocker 2004: 77, 107). Nejzajímavější analogií je však zmínka o kožešinové vestě (thorax), kterou zaznamenal Einhard, kronikář Karla Velikého, v souvislosti o svém panovníkovi:

V zimě si chránil hruď a ramena vestou z vydří nebo hranostají kožešiny. Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra.“ (Život Karla Velikého 23)


Ikonografie vyobrazující krátké oděvy. 
Hägg 1984b
: Abb. 5.2; 
Hägg 2015: Abb. 21. 

Funkce

Archeoložka Inga Hägg z povahy samotného archeologického materiálu usuzuje, že vesty byly nošeny v chladném, vlhkém a větrném počasí (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57). Vesty chápe primárně jako pracovní venkovní oblečení (Hägg 2015: 57). Můžeme však předpokládat, že užití nalezly také v domech u náchylnějších členů domácností. Ze své povahy musely být kombinovány s dalšími typy oděvů – zejména tunikami a plášti.


Rekonstrukce

Doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dvě uvěřitelné rekonstrukce vest z Haithabu. První provedl Dominik Schörkl (skupina Mannschaft der Ormrinn Brands) – výsledná vesta je vyrobena z valchovaného vlněného plátna, které je 0,6 cm tlusté. Druhý zdařilý pokus vyrobila dílna Luta’s Linen Chest z 0,3 cm tlustého kepru, který obarvila ořechem.

Dominik Schörkl a jeho verze vesty z Haithabu. 
Zdroj: Mannschaft der Ormrinn Brands.

Barvená vesta vyrobená dílnou Luta’s Linen Chest.
Zdroj: Luta’s Linen Chest


Bibliografie

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Baetke 2006 = Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Falk 1919 = Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, mit besonderer Berücksichtigung der Terminologie. Videnskapsselskapets Skrifter, II. Hist.-filos. kl. 1918, 3, Kristiania.

Hägg 1984a = Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.

Hägg 1984b = Hägg, Inga (1984). Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Aspekte und Interpretation. In: Offa, Bd. 41, 177–188

Hägg 2002 = Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181–218.

Hägg 2015 = Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Sauckel, Anita (2014). Die literarische Funktion von Kleidung in den Íslendingasögur und Íslendingaþættir, Berlin.

Původ symbolu „vegvísir“

Po úspěšném článku o původu symbolu „kolovrat“ jsem byl osloven, abych vytvořil obdobný článek o symbolu, který mezi zájemci o severskou problematiku proslul jako „vegvísir“ (doslova Ukazatel cesty). V tomto případě je situace daleko jednodušší než v případě jiných symbolů. V následujícím krátkém článku si ukážeme, jaké významy se dnes symbolu přičítají a jaký je jeho skutečný původ.

Vývoj zobrazování symbolu „vegvísir“ od 19. století dodnes.
Zdroj: Foster 2013 – 2015.

Moderní užití symbolu „vegvísir“

Symbol „vegvísir“ je oblíbený mezi novopohany, hudebníky, šermíři a zejména fanoušky televizních seriálů a jiné masové produkce týkající se doby vikinské. Chybět nesmí na oblečení, často jej můžeme spatřit jako přívěšek nebo jako tetování. Šermíři jej navíc často malují na štíty nebo je vyšívají na své kostýmy. Mezi touto velmi nesourodou skupinou lidí se má zato, že „vegvísir“ je „germánský a vikinský starodávný magický runový symbol, který sloužil jako kompas a který měl za úkol chránit vikinské bojovníky při mořeplavbách a zajišťovat pomoc a ochranu bohů“. Takovouto interpretaci však nalezneme pouze v populární literatuře a v červené knihovně vytvořené v posledních třiceti letech.


Tetovaný „vegvísir“. http://nextluxury.com/.

 

Původ symbolu „vegvísir“

Symbol, který takto nazýváme, se nachází ve třech islandských grimoárech z 19. století. První a nejznámější z nich, tzv. rukopis Huld (signatura ÍB 383 4to), byl sepsán Geirem Vigfússonem (1813-1880) v Akureyri roku 1860. Rukopis sestávající z 27 papírových listů obsahuje 30 magických značek. „Vegvísir“ je vyobrazen na stránce 60 (27r) a mezi symboly má číslo XXVII a XXIX. Je doprovázen dalším, blíže nespecifikovaným znakem a marginálií v tomto znění (Foster 2015: 10):

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.

Má-li člověk s sebou tento znak, neztratí se v bouřích ni v nečasu, i když je v neznámu.

 

Mezi další velmi podobné symboly, které bychom nalezli v rukopisu Huld, patří „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XXI) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXVIII).

Druhý grimoár se označuje jako „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver) a zachoval se v rukopisu se signaturou Lbs 2917 a 4to. Autorem je Olgeir Geirsson (1842-1880), který jej sepsal v letech 1868-1869 opět v Akureyri. Rukopis sestává z 58 stran, „vegvísir“ je znázorněn na straně 27 jako znak č. 27. Doplňuje jej text částečně psaný latinkou, částečně runami:

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

Má-li člověk s sebou tento znak, sotva se ztratí v bouři nebo zemře podchlazením a najde cestu z neznáma.

 

I v tomto rukopisu nalezneme podobné symboly „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XIX) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXIX).

Třetím grimoárem je další „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver), tentokráte z rukopisu se signaturou Lbs 4627 8vo. Není znám autor, místo ani přesné datum vzniku, ale je jisté, že rukopis pochází z 19. století a že vznikl v oblasti Eyjafjordu, tedy opět poblíž Akureyri. Rukopis sestává z 32 stran a „vegvísir“ je nakreslen na straně 17v. V tomto rukopisu najdeme více podobných symbolů, než jen „Šalomounův sigil“ a „Znak proti zloději“. Text, který se k symbolu „vegvísir“ vztahuje, je v tomto rukopisu unikátní a zde přiložený přepis je vůbec první od objevu rukopisu roku 1993. Z textu je patrné, že funkčnost symbolu byla podmíněna upřímnou křesťanskou vírou:

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.

Aby se člověk neztratil : pod svou levou rukou měj tento znak, který se jmenuje ‚Vegvísir’. Pokud v něj věříš, poslouží ti – pokud věříš Bohu ve jméně Ježíše – význam toho znaku je v těchto slovech, takže nezahyneš. Dej mi Bůh štěstí a požehnání ve jméně Ježíšově.“

 

Symboly z rukopisů ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo (17v).

Na Island „vegvísir“ společně s jinými symboly dostal zřejmě z Anglie, kde můžeme nalézt hvězdovité symboly již v 15. století, například v tzv. „Šalamounově testamentu“ (Harley MS 5596, 31r). Původní symboly měly svůj význam v rámci okultní křesťanské mystiky. Detailnější výzkum by mohl potvrdit používání sigilové magie i ve starším období.

První literaturou, do které byla islandská verze symbol zahrnuta i s překladem do němčiny, je zřejmě článek Ólafa Davíðssona o islandských magických znameních a knihách z roku 1903 (Davíðsson 1903: 278, Pl. V). Podruhé se symbol dostal do literatury roku 1940 s Eggertsonovou knihou o magii (Eggertson 1940: sloupec 49; Eggertson 2015: 126). Často se soudí, že „vegvísir“ je vyobrazen také v „Knize zaklínadel“ (Galdrabók), ale není to pravda. Tato mystifikace vznikla až na konci 80. let 20. století, kdy Stephen Flowers publikoval svoji práci The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, v níž je sice „vegvísir“ objevuje (str. 88), ale pouze ve vedlejší kapitole věnované jiným islandským grimoárům. Proč je však symbol dnes tak populární?

Věříme, že na velký podíl na propagaci tohoto symbolu měl právě autor Stephen Flowers, který své dílo horlivě prosadil na začínajícím internetu, a to zejména v době, kdy se formoval zájem o staroseverskou látku a vznikala reenactmentová uskupení. Zájemci z těchto řad, spíše z nedostatku lepších podkladů než záměrně, využili nejlépe dostupnou knihu se symboly, které v sobě díky islandskému původu měly punc autentičnosti. Se sílící popularitou se symbolu chopily jak internetové obchody cílící na tento segment trhu, tak obchody pro turisty na Islandu (viz turismus na Islandu), které „vegvísir“ z komerčních důvodů dosud inzerují jako původní vikinský symbol. Dalším významným propagátorem tohoto symbolu byla islandská zpěvačka Björk, která si jej nechala vytetovat roku 1982 a od 90. let jej v rozhovorech popisovala jako „prastarý vikinský symbol, který si námořníci malovali uhlem na čelo, aby nalezli správnou cestu“ (gudmundsdottirbjork.blogspot.com). „Vegvísir“ se tímto dostal do portfolií tatérů, a ve chvíli, kdy se oba zmíněné vlivy protnuly, se symbol stal jedním z nejčastěji tetovaných motivů v komunitě novopohanů, posluchačů hudby, šermířů a jiných zájemců o starý Sever.

Je nutné zmínit, že v současné době se nejčastěji užívají kruhové varianty, někdy doprovázené runovovou abecedou. Původní verze však mají čtvercový nebo přibližně čtvercový tvar a nejsou doprovázeny runami.

Závěr a poděkování

Symbol zvaný „vegvísir“ je islandskou zlidovělou výpůjčkou z kontinentální okultní magie „Šalamounova testamentu“. Je starý zhruba 160 let a jeho výskyt se omezuje na 2. polovinu 19. století v islandském Akureyri. V lidové islandské tradici nemáme žádné jiné stopy nežli tří rukopisů, které ze sebe navzájem vycházejí. V žádném případě se nejedná o symbol používaný v době vikinské a kvůli rozdílu osmi set let by s tímto obdobím neměl být spojovaný. Islandský „vegvísir“ má čtvercový tvar, zatímco jeho kruhové varianty vznikly až ve 20. století. Současná popularita souvisí s rozvojem internetu a silné propagaci v online médiu, které je snadno dostupné současným uživatelům tohoto symbolu.

Poděkování si zaslouží přátelé, kteří mne inspirovali k sepsání, stejně jako lidé, kteří významným způsobem pomohly radou. Tímto děkuji Václavu Maňhovi za prvotní nápad, Marianne Guckelsberger za korekce islandského textu a Renému Diekenovi za upozornění na anglické prameny.


Literatura

Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, s. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Dostupné z: http://users.on.net/~starbase/galdrastafir/vegvisir.htm

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Dostupné z: https://www.academia.edu/13008560/Huld_Manuscript_of_Galdrastafir_Witchcraft_Magic_Symbols_and_Runes_-_English_Translation

Jak se spalo v minulosti

Příklad staroseverských postelí a lůžkovin

V reakci na množící se dotazy, jak raně středověcí lidé spali a jakých prostředků využívali ke kvalitnímu spánku, jsem se rozhodl sepsat průřezový článek, který by problematiku přiblížil českému čtenářovi. K bádání můžeme využít jak samotných archeologických nálezů, které se vztahují k velmi bohatým hrobům, tak písemných zmínek z rodových ság, které se zabývají i obyčejnými lidmi. Pokud tyto prameny zkombinujeme, získáme poměrně ucelený obrázek, který je – přes některé odlišnosti – v mnohém podobný stavu nedávnému.

Běžný člověk

V raně středověké Skandinávii lidé běžně spali nazí či odění do lněného spodního prádla (Short 2010: 115), což se zdá být praxí i na Kontinentu (Dětmar z Merseburku: Kronika, V:6). Písemné prameny nám rovněž jasně ukazují, že manželé spali spolu ve stejném loži, a pokud tak nečinili, značilo to problémy, které mohly být důvodem k rozvodu (např. Píseň o RígoviSága o Gíslim 9, 16, 17, 26). Lůžko se ve staroseverštině označovala jako beðr, hvílarekkja nebo sæng. Předpokládá se, že snídaně probíhala kolem sedmé hodiny ranní, kdy již všichni byli na nohou; z některý nepřímých poznámek z rodových ság se zdá, že o půlnoci se již běžně spalo.

Téměř žádný archeologicky zachycený domů nepočítal s přístavky pro jednotlivce či páry – takové uzavíratelné ložnice (lokrekkja, lokhvíla) jsou známy pouze u některých zachovaných halových budov (např. Stöng) a v ságové literatuře, kde jsou vyhrazeny prominentnímu páru hospodáře a hospodyně (Vidal 2013: 57-58). Většina obyvatelů domu spala podle dostupných možností na zemi u ohně či na zvýšeném dřevěném stupínku (set), na lavici (bekkr) či v podkroví (lopt), tedy ve veřejném prostoru (Foote – Wilson 1990: 160; Graham-Campbell 1980: 10; Short 2010: 91). Scénu dokreslovali kouř a tma. Nakolik dobře bylo možné dům vytopit, je otázka, ale určitě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že takováto víceméně improvizovaná lůžka sestávala nejspíše ze slamníku, jednoduchého polštáře, vlněných pokrývek či kožešin. Na statcích lze rovněž spekulovat o speciálních budovách, ve kterých spala čeleď (svefnhús), je nicméně nutné podotknout, že takové zmínky jsou vzácné a ve většině rodových ság spí čeleď na stupíncích umístěných na bocích síně (skáli). Zda lůžka mohla mít podobu mobilních dřevěných konstrukcí, které by se během dne kupříkladu uskladnily v podkroví, nevíme vůbec nic, a taková možnost se nezdá být příliš pravděpodobnou.

Kresebná rekonstrukce interiéru budovy v Haithabu. Flemming Bau.

skandinavsky_dumPlány některých typů skandinávských domů.
Nahoře: dům z Haithabu (Schietzel 1981: 45, Abb. 21).
Uprostřed: dům z Aggersborgu (Roesdahl – Sindbæk 2014: 55, Fig. 3.5).
Dole: dům ze Stöngu (Foote – Wilson 1990: 156).

Bohatý člověk

Když jsme popsali spíše improvizované spaní čeládky, můžeme se nyní podívat, jak se spalo pánům usedlostí a jejich vládcům. Pokud domy měly přistavované ložnice, jednalo se o velmi malé místnosti – pro ilustraci si můžeme uvést přístavek ze Stöng, který má zhruba 1,5 × 1,5 m (Short 2010: 91). Postele, které se zachovaly, nejsou o mnoho větší. V Osebergu byly pravděpodobně uloženy nejméně tři postele se zvířecími hlavami a nejméně tři méně masivní postele (Grieg 1928: 81-105), zatímco v Gokstadu byly nalezeny fragmenty pěti postelí, z nichž dvě jsou natolik kompletní, že je možné je zrekonstruovat (Nicolaysen 1882: 42).

Lokalita Materiál Celková délka Celková šířka Celková výška
Oseberg, velká postel buk 2,20 m (vnitřní délka 1,65 m 1,9 m (vnitřní šířka 1,77-1,80 m 1,59 m
Oseberg, 192 buk 1,78 m 1,12 m -
Oseberg, 234 buk 1,72 m 1,2 m -
Gokstad - 2,27 m 1,09 m 0,7 m
Gokstad - 1,43 m 1,10 m 0,75 m

posteleKopie postelí z Osebergu a Gokstadu. Grieg 1928: Fig. 40, 42, 43, 51.

Vnitřní prostory některých postelí jsou natolik krátké, že dávají vznik otázce, zda postele nebyly určeny ke spánku vsedě. Tomu by nasvědčovaly také malé rozměry ložnic a některé písemné zmínky (např. o skonání Unn v Sáze o lidech z Lososího údolí 7). Takováto poloha by zřejmě mohla souviset se zachováním majestátu i během spánku.

U dřevěných postelí bylo standardem, že byly měkčeny slamníkem (hálmr). Tak se v Sáze o Gíslim (26) můžeme dočíst, kterak Ref a jeho žena schovali Gísliho před pronásledovateli do slamníku ve své posteli poté, co z ní sundali lůžkoviny (fǫt). Tento standard samozřejmě velmi bohatým lidem nestačil, a tak byl slamník nahrazován luxusnější péřovou matrací (dýna). Dokládá to 31,268 kg peří nalezených v Osebergu (Vedeler 2014: 290), které zřejmě bylo bylo zašito do látky rostlinného původu; na fragmentech jsou dokonce viditelné známky proležení (Ingstad 2006: 227–229). S tímto jedinečným nálezem koresponduje Sága o lidech z Eyru (50), jež vypráví o Þórgunně, která si na Island ze zámoří přivezla truhlu s dovezeným ložním prádlem: “Když přijela na dvorec, ptala se, kde bude její lože, a když jí bylo určeno místo, odemkla truhlu a vyndala z ní ložní prádlo, bohatě vyšívané, a přes postel rozprostřela anglická prostěradla a hedvábné přikrývky. Vyndala též ložní nebesa se všemi závěsy. Byla to tak skvělá výbava, že nikdo předtím takovou neviděl.” Když se jí selka Þuríð, která ji tuto výbavu záviděla, optala na cenu, odvětila Þórgunna takto: “Nebudu kvůli tobě spát na slámě.

O pokrývkách (hvítill, kult, kǫgurr) a prostěradlech (blæja) nevíme téměř nic. Můžeme předpokládat, že byly vyráběny z různých materiálů a i zde byly rozdíly ve kvalitě. V Osebergu byla nalezena rovněž vlněná textilie, která mohla být pouzdrem uvnitř se skrývajícímu peří a mohla být pokrývkou (Ingstad 2006: 227–229). Z výše zmíněného úryvku o Þórgunně lze získat informace o hedvábných přikrývkách a prostěradlech z anglického lnu. Můžeme si dobře představit, že len byl pro výrobu prostěradel ideálním materiálem. Co se týče polštářů (hægindi), známe nejméně dva archeologické nálezy z 10. století a další, které jsou starší. Současně jsou polštáře zmíněné v rodových ságách. Oba polštáře, které máme k dispozici, jsou vyrobeny z vlny a vycpány ptačím peřím. Jeden z nich se zachoval v bohatém hrobu z Mammenu a má rozměry 78 × 28 cm (Østergård 1991: 136), druhý byl nalezen na severonorském Øksnesu, měří 30 × 30 × 4 cm a je vycpaný peřím kajky, kormorána a racka (Dove – Wickler 2016).

Analýzy použitého peří jsou prováděny velmi vzácné. Obecně se soudí, že peřím vycpané prádlo je známkou vysokého statutu. V současné chvíli znám pouze šest norských (Oseberg, Gokstad, Grønhaug, Haugen i Rolvsøy, Søndre Moksnes, Øksnes) a tři dánské lokality (Mammen, Hvilehøj, Køstrup), ve kterých bylo nalezeno peří užité v ložním prádle, a některé z nich patří mezi ty nejvýznačnější hroby jaké známe. V literatuře se peří objevuje jako známka luxusu (Ingstad 2006: 227) – tak například vědma v Sáze o Eiríkovi Zrzavém (4) musí být usazena na polštář vycpaný slepičím peřím, Harald Krásnovlasý podle Písně o Haraldovi (6) v mládí nosí rukavice vycpané prachovým peřím a jeho žena je po smrti vystavena, “sedě na peří” [péřovém polštáři] (Sága o Haraldu Krásnovlasém 26). Současně se peří či výrobky je obsahující objevuje jako forma výběru daně a kořist (Plavby Óhthera a WulfstánaFoote – Wilson 1990: 160), z čehož usuzujeme, že šlo i o cenný obchodní artikl. Přesto byla kvalita peří odstupňována, a to hrubostí (brka [fiðri] × prachové peří [dúnn]), tak původem. Nejníže stálo peří husí a slepičí, výše pak mohlo stát peří mořských ptáků. Nejvýše stálo prachové peří kajky mořské (æðardúnn), které je dodnes nesmírně drahou komoditou, ceněnou pro své jedinečné výhřevné vlastnosti. Zdá se, že skandinávské hroby obsahující peří do jisté míry obsahují právě kajčí prachové peří.

Je důležité podotknout, že lůžku se přikládal velký význam. Bylo udržováno čisté, o což se mohlo starat jak služebnictvo, tak sama hospodyně.

Kresebná rekonstrukce postele z Osebergu. Flemming Bau.

Člověk na cestách

Pokud byl člověk na cestách, musel částečně slevit ze svých nároků, ale přesto počítal s kvalitním přenocováním. V první řadě byla cesta, nebyla-li dlouhá, naplánována tak, aby cestující neustále pobýval ve staveních. Platilo za obvyklé, že se host mohl dočkat jídla, pití, konverzace a následně místa na spaní. Běžní cestující mohli přespat ve stejné budově s čeládkou, nebo ve stodolách a čelednících. Egil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi při svých návštěvách Norska přespává v čeledníku (eldahús, kap. 43), ve kterém je dostatek slámy, a ve stodole společně s koňmi (kornhlaða, kap. 71). Ve městech bylo zřejmě možné si pronajmout celou budovu, do které by se vešla například posádka lodi (Sága o Þorsteinovi Bílém 4), podobně jako poutní domy na Kontinentě. Kam byly umisťováni vzácné návštěvy, nemůžeme sdělit, ale můžeme pokládat za jisté, že zejména bohatí statkáři byly na tyto eventuality připraveni.

Pokud se cestovalo lodí, bylo možné buďto pravidelně na noc zakotvit (dovolovala-li to povaha cesty, např. Sága o Egilu Skallagrímssonovi 49), nebo se spalo přímo na palubě. Na námořních cestách se spalo pod plachtou v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Bohatí majitelé lodí si na palubu mohly vzít rozkládací stany a postele, jak můžeme vidět na příkladech z Gokstadu a Osebergu.

Dostal-li se člověk do složité situace a musel přečkat v přírodě, použil veškeré dostupné prostředky. Bylo běžnou věcí, že pokud se cestovalo na určitá místa pravidelně (sněm), postavili se na místě kamenné základy (tzv. búðir), takže během návštěv bylo možné tuto stavbu zastřešit plachtou. Totéž se ukazuje i v případě, kdy lidé přišli o své domovy a museli narychlo improvizovat. Krátkodobější pobyty mohly vyřešit přirozené přístřešky, stany a plachty. Obyčejný člověk mohl na cestách využít spacáku, kožešiny, vlněného pláště, deky a podobně, nebo využil místních izolačních zdrojů. V Sáze o Njálovi (153) nalezneme pasáž, ve které ztroskotaná posádka sbírá mech, jímž se posléze přikrývá.


Bibliografie

Dětmar z Merseburku: Kronika. Překlad Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Píseň o Rígovi = Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181.

Plavby Óhthera a Wulfstána = Plavby Óhthera a Wulfstána. Přel. Klára Petříková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009, s. 540–545.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Eiríkovi Zrzavém Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o lidech z Eyru Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965.

Sága o Þorsteinovi Bílém = Þorsteins saga hvíta. Ed. Jón Jóhannesson. In: Íslenzk fornrit, 11. Austfirðinga sögur, Reykjavík 1950.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Dove, C. J. – Wickler, Stephan (2016). Identification of Bird Species Used to Make a Viking Age Feather Pillow. In. Arctic, Vol. 69/1, 29–36.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

Ingstad, A. S. (2006). Brukstekstilene. In: A. E. Christensen – M. Nockert (eds.). Oseberg-funnet. Bind IV: Tekstilene, Oslo, 185–276.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Roesdahl, Else – Sindbæk, Søren (2014). Terminology and general plans. Excavation. Documentation. In: Roesdahl, Else et al. Aggersborg. The Viking-Age settlement and fortress, Aarhus, s. 53-80.

Schietzel, Kurt (1981). Stand der siedlungsarchäologischen Forschung in Haithabu – Ergebnisse und Probleme. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 16, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Vedeler, Marianne (2014). The textile interior in the Oseberg burial chamber. In: Bergerbrant, Sophie – Fossøy, Sølvi Helene (ed.). A Stitch in Time: Essays in Honour of Lise Bender Jørgensen, Gothenburg: 281-299.

Vidal, Teva (2013). Houses and domestic life in the Viking Age and medieval period: material perspectives from sagas and archaeology, Nottingham: University of Nottingham.

Østergård, Else (1991). Textifragmenterne fra Mammengraven. In. Iversen, Mette et al. (1991). Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 123-138.

Přilba z Kyjeva

Čtenářům těchto stránek bych chtěl představit článek o prozatím posledním nezmapovaném nálezu přilby doby vikinské, a sice fragmentu z Kyjeva. Tento předmět, který je uložen v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065, dlouho unikal pozornosti badatelů, a proto je spíše málo znám. Obestírá jej několik otazníků, které si níže popíšeme. Článek si klade za cíl představit syntézu všech dosud vydaných zdrojů a detailnější popis umožňující rekonstrukci.

Umístění fragmentu v rámci stálé expozice. Národním muzeu historie Ukrajiny.
Autor: Ihor Dyrda.

Literatura

Nakolik je mi známo, fragment přilby se v literatuře poprvé objevuje na začátku 20. století, a to v monumentální sérii Podněperské starožitnosti (Древности Приднепровья), kterou vytvořili sběratel Bogdan I. Chanenko se svou ženou Barbarou. Přilba se zde uvádí tímto způsobem (Ханенко 1907: 43):

Č. 1133. Část železné přilby, kryjící oči a nos, pokrytá stříbrnými ploškami. Nalezeno v Kyjevu, pozemek Desetinného chrámu.

Kromě letmého popisu a místa nálezu katalog nabízí poměrně detailní fotografii (Ханенко 1907: Tab. XXXVI), která ukazuje dobře zachovalou dekoraci, což je pro nás důležité. Všechny mladší verze nejsou zdaleka tak kompletní.

kyjev_chanenkoFragment z Kyjeva podle Chanenka. Ханенко 1907: Tab. XXXVI.

Dalším autorem, který přilbu zmínil, byl Michail K. Karger. V jeho knize Starodávný Kyjev (Древний Киев) z roku 1958 můžeme nalézt následující (Каргер 1958: 200):

„Kromě přileb, nalezených ve výše zmíněných hrobech, je třeba uvést některé náhodné nálezy z území Kyjeva, pravděpodobně pocházející ze zničených hrobů. Mezi ně patří i maska přilby se stříbrnou a zlatou tausií, která byla nalezena na pozemku Desetinného chrámu (…).

kyjev_kargerFragment z Kyjeva podle Kargera. Каргер 1958: Tab. XXVI.

Fragment přilby z Kyjeva do své práce zahrnul i Anatolij N. Kirpičnikov, legendární ruský odborník na raně středověké militárie. Kirpičnikov fragment spojil se severskými přilbami typu Gjermundbu, přičemž jej explicitně označil za kus z 10. století. Doslova ve své práci píše (Кирпичников 1971: 24):

Je zřejmé, že k tomuto typu patří fragmenty dvou přilbových masek, a sice fragment z Lokrume na Gotlandu (2. polovina 10. století) s pleteným ornamentem (…) a fragment z pozemku Desetinného chrámu v Kyjevě se stříbrnou inkrustací geometrického vzoru.

kyjev-kirpicnikovBrýlové masky 10. století podle Kirpičnikova. Кирпичников 1971: Рис. 24.

Po pádu komunismu se o předmětu dozvěděli i na Západě, kam jej uvedl Dominic Tweedle. Tento britský badatel o fragmentu napsal, že je 14 cm dlouhý, nepublikovaný a uložený v Národním muzeu historie Ukrajiny v Kyjevu (Tweedle 1992: 1083). Na jiném místě Tweedle zmiňuje, že maska je zdobena tausií a že je velmi podobná fragmentu přilby z Tjele v tom ohledu, že se skládá z obočí a nánosku, na jehož konci se nachází ploška, která svědčí o přinýtování samostatných očnic (Tweedle 1992: 1125-6). I v tomto případě autor fragment přiřazuje ke skandinávským brýlovým přilbám. Jako zajímavost můžeme dodat, že podle Tweedleho byla maska objevena v hrobě společně s opaskem a skandinávskou sponou (Tweedle 1992: 1129), což se spíše jeví jako mylná informace.

kyjev-tweedleFragment z Kyjeva podle Tweedleho. Tweedle 1992: 1129, Fig. 526.

Nejaktuálnější a také nejdetailnější informace poskytuje katalog Skandinávské starožitnosti jižní Rusi (Скандинавские древности Южной Руси), vydaný Fedirem Androščukem a Vladimirem Zocenkem roku 2012. Jde o první zdroj, který se blíže vyjadřuje k rozměrům a váze. Autoři pokládají doposud uváděnou pozici za nepřesnou a dle jejich názoru fragment představuje spodní část masky, čemuž odpovídá popis. Ocitujme si nyní tento zdroj v úplnosti (Андрощук – Зоценко 2012: 73):

Obličejová část kompozitní přilby (bezkontextový nález, Desetinný chrám, Kyjev)

Obličejová část kompozitní přilby (maska chránící obličej), sestávající ze samostatně zhotovených částí [typ Gjermundbu]. Nánosník 112 × 10 mm, boční plošky 10–26 × 116 mm, pozůstatek okraje přilby 14 × 35 mm. Váha 24,0 g, ryzost [stříbra] 800. Masku tvoří úzký nánosek, ladně usazený ve středové části, ke kterému doléhá zploštělá spodní a konvexní horní část. Spodní část sestává ze dvou symetricky umístěných srpovitých plošek. Povrch nánosku a ochranných bočních plošek je pokryt stříbrnou fólií a dvěma okrajovými linkami, které jsou vyplněné šikmou intarzní páskou. Ve středu plošek ve spodní části masky jsou umístěny ornamentální figury, kopírující srpovitý tvar. Vrchní část představuje část přilby, na jejíž pravé straně se zachoval nýtek. Náhodný nález, který byl uchováván ve sbírce B. N. a B. I. Chanenkových. Informace  o okolnostech a přesném místě nálezu byly ztraceny.

Datace: 10. stol.
Místo uložení: Národní muzeum historie Ukrajiny (DRA 1065).
Literatura: Ханенко 1907: 43, Tab. XXXVI; Каргер 1958: 200, Tab. XXVI; Кирпичников 1971: 24, Рис. 24a.

kyjev-androscukFragment z Kyjeva podle Androščuka a Zocenka.
Андрощук – Зоценко 2012: Рис. 40.

Pokud bychom měli shrnout, co jsme schopni se dozvědět z literatury, pak můžeme říci, že fragment masky byl nalezen na pozemku Desetinného chrámu snad někdy na začátku 20. století. Dost možná pochází ze zničeného hrobu. Desetinný chrám (též Chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice) byl první kamenný kostel Kyjevské Rusi, který vznikl na popud knížete Vladimíra v letech 986996, což by korespondovalo s datací předmětu, který mohl být vyroben v 10. století (analogie jsou datovány do 2. poloviny tohoto století). Podle autorů maska přináleží ke skandinávskému typu přileb. Železný základ o rozměrech 126 × 116 mm je zdoben „tausovaným“ či „inkrustovaným“ stříbrem a zlatem. Obvodové linky tvoří kroucený drát. Celková dnešní hmotnost je 24 gramů. Názory na správné umístění masky nejsou jednoznačné, čemuž odpovídá i rozdílné vystavování v rámci výstav. Fragment byl dlouhou dobu součástí Chanenkovy sbírky, dnes je přilba vystavena v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065.

 

Umístění

Jak vyplývá z předchozí kapitoly, existují dvě protichůdné teorie na to, jakým způsobem byla maska na přilbě upevněna. Maska mohla být umístěna tak, že oblouky tvořily obočí, anebo obráceně, takže oblouky tvořily očnice. Obě teorie mají svoje příznivce, obě varianty jsou možné a nikdy nezazní konečný verdikt. Pojďme si nyní shrnout obě možnosti.

Rekonstrukce #4Varianta 1 (vlevo) a varianta 2 (vpravo). Autor: Tomáš Cajthaml, Makar Babenko.

Varianta 1 : fragment tvoří vrchní část masky
Jak jsme si mohli povšimnout, tato teorie je zavedenější a byla podporována řadou badatelů po více než sto let. Ještě roku 2006, kdy kyjevský fragment zkoumal slavný australský reenactor Peter Beatson, byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Třebaže je maska v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu, má v reenactmentu menší zastoupení. Je to způsobeno tím, že roku 2008 běloruský reenactor Makar Babenko vytvořil nákres varianty 2, která v současné době ve východní Evropě dominuje. Tento trend mohl ovlivnit i autory Androščuka a Zocenka, a tudíž i podobu vystavení v muzeu. Budeme-li zkoumat anatomii, tak můžeme říci, že tato varianta vyžaduje dodatečně nanýtované očnice. Maska by tedy byla musela být vícedílná, stejně jako u masky přilby z Tjele, což by sice znamenalo jednodušší výrobní proces železného základu, ale také nutnost dobře a esteticky snýtovat všechny části dohromady. Profil masky odpovídá oběma variantám. Vyklenutý tvar obočí má výraznou podobnost s přilbovou maskou z Lokrume. Také tloušťka 2-2,5 mm, kterých podle Petera Beatsona plech na obočí dosahuje, se podobá této gotlandské přilbě. Plech okolo zachovaného nýtu má tloušťku menší, okolo 2 mm, tedy méně pravděpodobněji umístěnou na obočí. Pod zlatými oblouky můžeme najít stupňovitý přechod s odsazením, což je konstrukční rys, který bychom pravděpodobněji čekaly právě u této varianty. Třebaže nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby, dochovaná dekorace kopírující a zvýrazňující obočí je pravděpodobnější u této varianty. Obočí přechází do násosku v oblouku, takže v celkovém důsledku je tato varianta podobnější maskám přileb z Gjermundbu, Lokrume a Tjele a nechává průzory menší, což může být praktické.

Varianta 2 : fragment tvoří spodní část masky
Tento způsob nazírání na masku je poměrně nový a lze jej datovat, jak jsme si řekli, zhruba k roku 2008, kdy se Makarovy ilustrace objevily na diskuzních fórech. Roku 2012 pak Androščuk a Zocenko vydávají svůj katalog, kde používají tuto variantu, což zřejmě ovlivnilo prezentaci v muzeu. Maska využívající tuto variantu je jednodílná a využívá čtyř nýtů, pomocí kterých je maska jednoduše připevněna na okraj přilby. Způsob upevnění na podklad je tedy u této varianty méně komplikovaný. Profil masky, jak bylo naznačeno, odpovídá i této variantě. Tvar masky je při této variantě symetrický, nemá však žádnou analogii mezi soudobými přilbami. Obočí přechází do násosku ve víceméně pravém úhlu, což není známo z žádné zachované přilby. Průzory jsou větší než u předchozí varianty. Odsazení i dekorace umístěné na spodní části masky jsou, při porovnání s výše uvedenými maskami, méně pravděpodobnější. Dekoraci na případném obočí nemůžeme vzhledem k rosetovému motivu uprostřed čela vyvrátit.

Vrchní část Spodní část
Archeologové a muzea Tuto ideu zastávali Chanenko, Karger, Kirpičnikov a Tweedle. Ještě před deseti lety byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Tuto myšlenku zastává Androščuk a Zocenko. V současné chvíli je maska vystavena tímto způsobem.
Reenactment Maska je v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu. Tato poloha má v reenactmentu menší zastoupení. Maska je v této poloze použitelná. Tato poloha je v reenactmentu hojněji zastoupená.
Komplexnost Vzhledem k potřebě samostatných očnic by maska musela být vícedílná, což má analogii v přílbě z Tjele. Jednodušší výroba železného základu, komplikovanější kompletace. Průzory jsou menší. Jednodílná maska. Komplikovanější výroba železného základu, jednodušší aplikace. Průzory jsou větší.
Profil Profil odpovídá oběma variantám. Tvar a tloušťka obočí mají výraznou podobnost s přilbou z Lokrume. Profil odpovídá oběma variantám.
Odsazení (přechod do nánosku) Pravděpodobný konstrukční rys. Nepravděpodobný konstrukční rys.
Dekorace Nasvědčuje pozici na obočí. Méně pravděpodobná u této pozice, ačkoli nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby.
Celkový tvar Větší podobnost s maskami z Gjermundbu, Tjele a Lokrume. Absence komparativního materiálu

Pokud se máme přiklonit k jedné z variant, je to varianta 1, která lépe zapadá do dochovaného korpusu skandinávských helem. Takto zkonstruovaná maska splňuje anatomické i estetické nároky. Varianta 2 může být výsledkem reenactorské tendence vytvářet jednodílné masky, co nejvíce odpovídající přilbě z Gjermundbu (sám si vybavuji, že jsem před více než pěti lety nabádal své kolegy, aby nevytvářely vícedílné masky). Teprve až detailní průzkum ukázal, že původní masky mohly být i kompozitní. Varianta 2 současně může být odrazem nedůvěry v kompozitní masky, které z nováčkova úhlu pohledu nemusí obstát bitevní vřavu tak dobře, jako solidní jednokusová maska.

 

Postup výroby a dekorace

Vyzbrojeni těmito vědomostmi, radami reenactorů a detailními fotografiemi, se můžeme pokusit vyslovit několik závěrů a myšlenek k současné podobě a pravděpodobnému původnímu vzhledu.

Jak jsme již řekli, základ tvoří železná konstrukce. Nejmasivnější část tvoří nánosek, který je zhruba 5 mm tlustý. Z nánosku v obou směrech vybíhají plošky. Odpovídala-li maska variantě 1, byla spodní ploška jednoduchým, mírně prohnutým obdélníkem rozklepaným zhruba na tloušťku 2 mm. Srpovité obočí je tvořeno plechem nepatrně masivnějším. Celé obočí se zdá být profilované tak, že zadní (vnitřní) prostor je dutý. Tím bylo možné dosáhnout nízké váhy. Navíc si můžeme povšimnout, že linie nánosku, táhnoucí se celou maskou, tvoří exponovaný hřeben či zesilující profil. Obočí se zdá být mírně ohnuté tak, aby profil vynikal a aby bylo možné obočí dobře napasovat na okraj zakulacené přilby. Na obočí chybí jakékoli náznaky nýtů – je možné, že by byly zřetelné při pohledu na zadní stranu, zatímco na přední straně byly překryty dekorací. K podobě očnic se nelze vyjádřit, dá se však předpokládat, že byly uchyceny na spodní, rozšířené plošce a následně byly přichyceny k přilbě stejným nýtem, jako okraj obočí. Současný stav přilby naznačuje záměrné poničení a násilné vytržení z helmy, což je možný důvod prohnutí nánosku, absence očnic a nýtů na okrajích obočí.

lokrume15Příklad metody overlay při rekonstrukci masky z Lokrume.
Autor: Dmitrij Chramcov.

Zatímco výše zmínění autoři hovoří o „tausii“ či „inkrustaci“, je evidentní, že předmět je zdoben kombinací metod inlayoverlay. Na povrchu celého předmětu jsou pod úhlem vysekány drážky na způsob mřížky. Následně byla vyryta hlubší obvodová drážka, do které byl naklepán kroucený stříbrný drát, který má hustotu kroucení zhruba 10-12/cm. Do vzniklé mřížky byl vtepán tenký zlatý drát tak, aby tvořil motiv srpků a trojúhelníku. Zbývající prostor byl vyplněn tenkým stříbrným drátem. Důvodně se lze domnívat, že takto zdobené bylo celé obočí i nánosek s ploškou, kde však dekorace chybí a je nahrazena rosetou. Důkazem této metody je občasná prosvítající mřížka a zploštělé drátky, které odstávají od podkladu. Nutno podotknout, že tento způsob dekorace byl populární technikou užívanou při zdobení mečů, kopí, seker, třmenů a helem v 10. a 11. století.

kyjev-dekorace
V první fázi výzkumu nás zarazil křížovitý motiv, který můžeme nalézt uprostřed obočí a který se táhne dolů na nánosek. Původně se nám zdálo, že se jedná o záměrnou dekoraci provedenou v jiném kovu, ale poté jsme zkontrolovali současný stav se stavem v roce 1907, kde není nic podobného patrné – ba naopak, stříbrná plocha podivuhodně září. Kříž, který se tak zdánlivě vytváří, je spíše náhodný jev. Okolní stříbro je ztmavlé. Může jít o důsledek špatného zacházení či částečné konzervace. Můžeme si rovněž povšimnout, že přesně v tomto místě některé stříbro opadalo, což nám dává možnost sledovat, jak postupoval výrobce – nabíjel drátky tak, aby kopírovaly dlouhé rovné plochy, v tomto případě kroucený drát.

Na konci nánosku, uprostřed obdélníkové plošky, nacházíme čtyři málo zřetelné jamky, které jsou umístěny vůči sobě. Zde bych si rád vypůjčil myšlenku Makara Babenka, který předpokládá existenci ještě páté jamky, čímž by vznikla roseta. Předpokládanou rekonstrukci lze spatřit na předchozí grafice s variantami 1 a 2.

Třebaže část reenactorů považuje masku z Kyjeva za bizarně dlouhou, uvedená velikost svědčí spíše o tom, že dokonale kopírovala obličej majitele. Lze dobře předpokládat, že maska byla vyrobena na míru. Jelikož jde o nejnákladněji zdobenou přilbu skandinávského původu, majitel musel přináležet ke společenským špičkám. Maska vykazuje mistrovskou úroveň řemeslného zpracování, která se projevuje jak v anatomii, tak dekoraci. Díky ní je možné obdivovat ladnost i po více než tisíci letech.

Helmet from KyivNákres a rekonstrukce fragmentu z Kyjeva. Autor: Tomáš Cajthaml.

Poděkování

V prvé řadě bych chtěl poděkovat svému kolegovi a příteli Petru Kavanovi, že ve mne opětovně probudil zájem o tento předmět. Článek by nevznikl nebýt kromobyčejně šikovného Tomáše Cajthamla, který jej obohatil svými skvělými grafikami. Výrazně mi pomohly práce Makara Babenka, Petera Beatsona a Fedira Androščuka, na kterých jsem mohl stavět a za které jsem ohromně vděčný. Současně děkuji Ihoru Dyrdovi, který nezištně zašel do muzea a masku pro tento blog detailně nafotil. Mé poděkování v konečné řadě putuje Romanu Královi a Ždanu Zabaštovi, kteří se ochotně nabídli ke konzultaci.

kyjev_fedorovStaroruský bojovník. Autor: Oleg Fedorov.

Literatura

Андрощук, Ф. O. – Зоценко, В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Москва.

Tweedle, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

Ханенко, В. И. (1907). Древности Приднепровья. Вып. VI, Киев.

Каргер, М. К. (1958). Древний Киев. Очерки по истории материальной культуры древнерусского города. Том 1, Москва – Ленинград.

Slovanský štít z hradiště Lenzen

V Praze se zhotovují sedla, uzdy a málo trvanlivé štíty užívané v jejich zemích.
Ibrahím ibn Jákub, 10. století

S radostí toužíme čtenářovi přednést čerstvé informace, které k nám dorazily od německých kolegů Erika Panknina a Reinera Liebentrauta, a sice detaily ohledně štítu, který byl nalezen v západoslovanském hradišti Lenzen (Braniborsko).

Před samotným popisem objektu je potřeba naznačit dosavadní stav poznání. Problematika absence štítů v archeologickém materiálu slovanském prostoru je badatelům i reenactorům dobře známa. Badatelé – můžeme zmínit Petra Luňáka (2007) a Pawła M. Rudzińského (2009) – shromáždili řadu literárních zmínek, ikonografie a artefaktů interpretovatelných jako štítové fragmenty, které svědčí o tom, že Slované štíty vyráběli a používali. Jelikož se bavíme o ohromném množství lidí, kteří žili na velkém území v různých stoletích, nelze se bavit o jednotném provedení štítů. Katalog, který sestavil Rudziński, jasně eviduje nejméně 37 kovových komponentů, zejména puklic, které poukazují na používání dovozových štítů. Toto množství je samozřejmě velmi malé, což si výše zmínění badatelé vykládají tak, že typický slovanský štít měl organickou konstrukci, a tak se jednoduše nedochoval.  Zatímco konstrukce zůstává neznámá, základní materiály bylo možné odhadnout – dřevo, kůže, lýko, proutí a podobně. Nutno podotknout, že reenactoři zpravidla používají kruhové štíty s kovovou puklicí.

mikulčiceHypotetická rekonstrukce velkomoravského štítu na základě držadla z Mikulčic.
Převzato z Luňák 2007: obr 42.

Že klíč leží u Polabských Slovanů z dnešního Německa, se někteří badatelé domnívají už delší dobu. Často je zmiňována možná dřevěná puklice z Groß Radenu (Schuldt 1985: 171–2), která mohla odpovídat dřevěné puklici usazené na štítu z Tirské bažiny (Lotyšsko) z 9. století. Konkrétně první štít z Tirské bažiny poukazuje na zajímavé užití organických materiálů – kromě dřevěné puklice je prkenný korpus z obou stran potažen nejspíše vyčiněnou kůží, přičemž prostor mezi deskou a kůží je na přední straně vycpán travou (osobní diskuze s Rolfem Warmringem). Na základě této nepříliš vzdálené analogie se nám podporuje předpoklad, že slovanské štíty mohly být vyrobeny z organických materiálů.

gross_radenMožná dřevěná puklice z Groß Radenu. Převzato z Schuldt 1985: 172.

Do tohoto rozpoložení nám vstupuje štít nalezený v domě č. 8 v Lenzenu, který spadá do sídlištního horizontu 7, datovaného do 2. poloviny 11. století (Kennecke 2015: 91–2). Štít není kompletní – jedná se o fragment kruhové či mírně oválné desky, která měří zhruba 70 cm v průměru. Deska je vyrobena z dvouvrstvé překližky, jejíž vrstvy k sobě byly přilepeny tak, že vlákna směřují kolmo od sebe. Takto laminované štíty byly známy z doby římské, ale doklad z raného středověku chyběl, pokud nepočítáme píseň Waltharius (10. století), která hovoří o třívrstvých a sedmivrstvých štítech (Dickinson – Härke 1992: 50). Nejbližší analogií je v tomto ohledu štít z Trondheimu, o kterém bude ještě řeč. Nález z Lenzenu je o to zajímavější, pokud si uvědomíme, že „dvouvrstvé překližky není možné dosáhnout bez velmi efektivního lepidla a lisovacího nářadí“ (Dickinson – Härke 1992: 50). Dalším výjimečným rysem je neobvykle vyztužený okraj. Plocha cca 10 cm od samého okraje je zaplněná nejméně šesti soustřednými kruhy čtvercových otvorů. V soustředných kruzích mezi otvory byly umístěny pruhy splétaného lýčí, které byly obšity rovněž lýkem. Tento konstrukční rys dobře koresponduje se skandinávskými štíty, jejichž zužované okraje byly občas vyztuženy kovovými objímkami, či s již zmíněnou travou použitou coby tlumící vrstvy. V centrální části nacházíme také šest měděných nýtů s železnými hlavičkami. Nýty jsou uspořádané do dvou trojúhelníků a poblíž jsou umístěné další dva čtvercové otvory. Předpokládá se, že nýty a otvory sloužily k uchycení madla. Analýza zaznamenala na čelní straně stopy červené barvy. Červenou barvu užitou na štítech lze prokázat také u skandinávských štítů a může indikovat nákladnější provedení. Puklice u štítu z Lenzenu absentuje a není vůbec jasné, zda byla použita. Dnes je štít uložený v Zemském archeologickém muzeu v Brandenburg an der Havel (Landesmuseum Brandenburg).

lenzen
Nákres štítu z Lenzenu. Převzato z Kennecke 2015: 92; Abb. 128.

lenzen
Fotografie štítu z Lenzenu. Fotografii poskytl Erik Panknin.

Konstrukce okraje štíty za použití trávy.
Převzato z https://asmund-pgd.blogspot.cz/.

Jako analogie štítu z Lenzenu můžeme uvést nálezy z pohřebiště Usadel (Mecklenburg-Strelitz). V tamějších hrobech 38, 100 a 119 byly nalezeny poměrně uniformní a jasně rozpoznatelné pozůstatky dřeva, kůže a nýtů, zatímco v hrobech 83, 94 a 120 byly nalezeny pouze fragmenty dřeva a nýtů a přináležitost ke štítům je problémová (Kennecke 2015: 92). Ve velkomoravském prostředí lze uvažovat nejméně o dvou štítech pohřbených v bohatých hrobech v lokalitě Staré Město – Na Valách (Luňák 2007: 3441), o kterých víme pouze to, že byly organické a obsahovaly dílčí kovové komponenty. Poměrně často hovoří o možném fragmentu štítu z Mikulčic, který je ovšem oficiálně interpretován jako dno sudu (Poláček et al. 2000: 252). Pokud opustíme slovanský prostor, můžeme zmínit také další překližkový štít nalezený roku 1973 v Trondheimu. Jedná se o oválný štít o rozměrech 1 m × 0,5 m, který je pokrytý kůží a který je datovaný do 10. až 11. století.

Překližkový oválný štít z Trondheimu. Fotografie pořídil Håkon Torstensen.

Věříme, že se nám podařilo otevřít novou kapitolu raně středověké výzbroje, která může pomoci při dalším bádání a rekonstrukci dob dávno minulých. V případě zájmu či poznámek se neváhejte ozvat!


Bibliografie

Dickinson, Tania – Härke, Heinrich (1992). Early Anglo-Saxon Shields, Society of Antiquaries Archaeologia 110, London.

Kennecke, Heike (2015). Burg Lenzen : Eine frühgeschichtliche Befestigung am westlichen Rand der slawischen Welt, Materialien zur Archäologie in Brandenburg 9, Rahden.

Luňák, Petr (2007). Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR. Bakalářská práce, Masarykova Univerzita, Brno.

Poláček, L. – Marek, O. – Skopal, R. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, L. (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, s. 177–302.

Rudziński, Paweł M. (2009). Tarcza we wczesnośredniowiecznej Polsce na tle europejskim : od plemienia do państwa. In: Acta Militaria Mediaevalia, t. 5 (2009), s. 21–78.

Schuldt, E. 1985: Gross Raden. Ein slawischer Tempelort des 9.–10. Jahrhundert in Mecklenburg, Schwerin.

Typologie amuletů Þórových kladiv

V tomto přehledovém článku představíme typologii amuletů Þórových kladiv, jak byla prezentována Jörnem Staeckerem roku 1999. Jak bylo řečeno v článcích „Přátelství s bohem“ a „Ryji runy léčby“, v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho zástupných symbolů apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Co činilo Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“, kterou známe z dobových písemných pramenů, ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům, což dokládá také Norská runová báseň, kde je obr označen jako původce ženských nemocí. Amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení, které mělo ochraňovat, přinášet štěstí, léčit, zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107).

Amulety kladiv se obvykle rozdělují do dvou základních kategorií – samostatná kladiva (loose hammers) a kladiva na železných náhrdelnících (Thor’s hammer-rings). V této práci se budeme věnovat samostatnými kladivy. Jensen (2010) ve svém katalogu shromáždil celkem 237 nálezů. Přes 100 z nich bylo nalezeno v sídlištním kontextu, přes 60 pochází z hrobů, zhruba 40 bylo uloženo v depotech a zhruba 35 z nich bylo nalezeno náhodně. Staecker rozdělil samostatná kladiva na základě prostých kritérií do tří hlavních typů:

1. Prostá kladiva

Jednoduchá, nezdobená kladiva vyrobená ze železa, jantaru, bronzu, olova či stříbra.

  • 1.1 Železná kladiva
    Jak dokládá četnost těchto kladiv (Jensen eviduje okolo 130 kusů), jednalo se o velmi populární model, který lze datovat do 9. a 10. století. Některé kusy jsou opatřeny kruhem na zavěšení.

kladiva-typ1.1Rozšíření kladiv typu 1.1. Staecker 1999: Karte 41.

kladivo-aggersborgkladivo-hasta
Kladiva z Aggersborgu (vlevo) a Hästy (vpravo).
Staecker 1999: Abb. 111; katalog SHM ve Stockholmu.

  • 1.2 Jantarová kladiva
    Tento typ kladiv, který se zdá být rozšířený kolem Baltského moře, se nachází zhruba v patnácti exemplářích. Lze jej zařadit do 10. století.

kladiva-typ1.2Rozšíření kladiv typu 1.2. Staecker 1999: Karte 42.

kladivo-wolinkladivo-nordby
Kladiva z Wolinu (vlevo) a Nordby (vpravo).
Stanisławski 2013: Rys. 43f; Staecker 1999: Abb. 112.

  • 1.3 Kladiva odlitá z bronzu
    Bronzové exempláře jsou rozprostřené ve velkém geografickém i časovém rozptylu. Celkem zhruba 15 zástupců pochází z období 8.-10. století. Jsou známé také odlévací formy.

kladiva-typ1.3Rozšíření kladiv typu 1.3. Staecker 1999: Karte 43.

kladivo-birka kladivo-haithabu
Kladiva z Birky (vlevo) a Haithabu (vpravo).
Arbman 1940: Taf. 104:6; Staecker 1999: Abb. 113.

  • 1.4 Kladiva odlitá z olova
    Nakolik je nám známo, existuje zhruba deset kusů, které zapadají do tohoto podtypu. Nepocházejí z doby mladší než 11. století.

kladiva-typ1.4Rozšíření kladiv typu 1.4. Staecker 1999: Karte 44.

  • 1.5 Kladiva odlitá ze stříbra
    Stříbrné odlitky byly, jak ještě uvidíme, velmi populární. Jörn Staecker eviduje 18 nálezů, zatímco Bo Jensen ve svém katalogu zmiňuje zhruba 30 kusů. Největší zastoupení mají nezdobená kladiva v depotech, ojediněle se vyskytují také v hrobech. Datována jsou do 9.-11. století.

kladiva-typ1.5Rozšíření kladiv typu 1.5. Staecker 1999: Karte 45.

kladivo-upplandkladivo-stens-prestgard
Kladiva z Låby (vlevo) a Stens prestgård (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 624; Staecker 1999: Abb. 114.

 

2. Zdobená kladiva

Zpravidla stříbrná kladiva, odlitá či zhotovená z plechu, která jsou ozdobená. Zdobení je dosaženo odlitím, ražením, granulací či filigránem.

  • 2.1 Stříbrná kladiva s ražbou
    • 2.1.1 Kladiva s ražbou
      Raznicemi ozdobené amulety se zdají být další populární kategorií. Staecker shromáždil 15 nálezů, zatímco Jensenův katalog čítá 19 položek. O dalším, novějším nálezu, jsme referovali ve článku „Amulet kladiva z Flekstadu“. Téměř všechny kladiva pocházejí z depotů nebo náhodných nálezů. Zdá se, že datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.1.1Rozšíření kladiv typu 2.1.1. Staecker 1999: Karte 46.

kladivo-hallandkladivo-tagemosen
Kladiva z Slottsmöllanu (vlevo) a Tågemosenu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 626; Staecker 1999: Abb. 115.

    • 2.1.2 Kladiva s ražbou ve tvaru kříže
      U prozatím šesti kladiv je klasická ražba doplněna o motiv kříže, v jednom případě i tří křížů. Nakolik je nám známo, všechny pocházejí z depotů, které jsou datované do konce 10. století a 11. století. 

kladiva-typ2.1.2Rozšíření kladiv typu 2.1.2. Staecker 1999: Karte 47.

kladivo-haithabu2
Kladivo z Haithabu. Staecker 1999: Abb. 116.

  • 2.2 Kladiva s rostlinnými motivy
    Speciální kategorií jsou kladiva s florálními ornamenty, kterých evidujeme 5 kusů. Dekorace je, zdá se, dosaženo odlitím. Čtyři kusy známe z depotů, zatímco jen jeden pochází z hrobu. Datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.2Rozšíření kladiv typu 2.2. Staecker 1999: Karte 48.

kladivo-palstorpkladivo-mickels
Kladiva z Pålstorpu (vlevo) a Mickelsu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 627; Staecker 1999: Abb. 117.

  • 2.3 Kladiva zhotovená z tenkého plechu
    Stříbrná kladiva, která jsou zhotovena z tenkého plechu, patří k těm nejzdobenějším a tudíž dnes nejpopulárnějším a nejčastěji napodobovaným. Čtyři kusy, které jsou nám známé, jsou pozlacené či zdobené filigránem a granulací. Některé kusy mají nápadné podobnosti s přívěsky typu Hiddensee. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ2.3Rozšíření kladiv typu 2.3. Staecker 1999: Karte 49.

kladivo-skane
Kladivo ze Skåne. Katalog SHM ve Stockholmu.


kladivo-bredsatra
Kladivo z Bredsätry. Staecker 1999: Abb. 118.

 

3. Větší počet kladiv zavěšených na jednom kruhu

Do tohoto typu náleží všechna kladiva, která jsou na kruh zavěšena ve více než jednom kusu. Staecker eviduje 9 kusů, zatímco Jensen shromáždil kolem patnácti exemplářů. Jsou známé především z hrobů, kde musely plnit speciální funkci, podobně jako kladiva na železných náhrdelnících. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ3Rozšíření kladiv typu 3. Staecker 1999: Karte 50.

kladivo-hilda
Amulet z Hildy (vlevo). Katalog Unimus.


kladivo-thumby

Kladiva z Thumby-Bienebek. Staecker 1999: Abb. 119.

 

Bibliografie

Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné na adrese: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng. In: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Montelius, Oskar (1874). Sveriges forntid. Försök till framställning af den svenska fornforskningens resultat, Text: 1. Stenäldern. 2. Jernäldern, Stockholm.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Stanisławski, Błażej M. (2013). Jómswikingowie z Wolina-Jómsborga. Studium archeologiczne przenikania kultury skandynawskiej na ziemie polskie, Wrocław.

Průměrná výška starých Seveřanů

Věnováno Sedlu.
Sú var mær hǫnnurst á Miðgarði.


“Nikdy jsem neviděl dokonalejší postavy než-li jejich – jsou [vysocí] jako palmy.”
Ibn Fadlan: Risala, § 80

Staré Skandinávce žijící v době vikinské a ve středověku si často představujeme jako vysoké, sveřepé jedince. Loď plná dvoumetrových, větrem zocelených válečníků je sice estetická a impresivní idea, ale před jakýmkoli konečným soudem bychom si měli položit otázku, zda je náš předpoklad správný a zda je v souladu s dobovými prameny. A není lepšího pramene než kostí.

vyska

Kromě toho, že lze fakticky změřit kompletní skelety, existuje řada metod a formulí pro rekonstrukci neúplných koster. Tou nejpoužívanější je při rekonstrukci skandinávských koster metoda Trotterové a Gleserové, ale rovněž lze narazit na metodu Pearsonovu, Manouvrierovu či Sjovøldovu. Je nutno podotknout, že jedna univerzální metoda, která by byla naprosto přesná pro všechny země světa, obě pohlaví, všechny sociální statuty a veškeré extrémy, v současnosti neexistuje. Získané údaje je tedy vždy nutno brát s jistou rezervou – procentuální odchylkou.

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Přestože zkoumané soubory nejsou příliš rozsáhlé a až na Dánsko jsou spíše roztříštěné, jistou výpovědní hodnotu mají a umožňují srovnání. Na základě získaných dat lze říci, že průměrná mužská výška v době vikinské a středověku se pohybuje mezi 168-173 cm, zatímco průměrná ženská výška mezi 156-161 cm. Tyto průměrné hodnoty jsou srovnatelné s národy, které obývaly území dnešní Británie, Francie či České republiky, zatímco raně středověká populace například v Polsku se zdá být poněkud nižší. Ženské průměrné výšky dosahují cca 92-93% mužské průměrné výšky, což v praxi znamená, že rozdíl mezi průměrnými výškami obvykle nečiní více než 10-15 cm. Hodnoty, které nedosahují 158 cm (muži) / 146 cm (ženy) nebo naopak přesahují 183 cm (muži) / 171 cm (ženy), považujeme za mimořádné. Extrémní hodnoty jsou pak 151-204 cm (muži) a 125-181 cm (ženy).

Z dat vyplývá, že během doby železné došlo v celé Evropě k růstu průměrné výšky, což bylo završeno stěhováním národů. Během doby vikinské se růst zastavil, či naopak – výška populace mírně poklesla. V některých částech Skandinávie výška během středověku mírně vzrostla (Dánsko, Norsko, Švédsko), jinde zůstala víceméně konstantní či se možná mírně snižovala (Island, Grónsko). V 17.-18. století se skandinávská populace výškově propadla zhruba o 5 cm, a od poloviny 19. století postupně vzrůstá, zejména v období posledních sta let, kdy byl pokořen stav výšky z doby železné. Současný výškový průměr obyvatel ČR činí 180,1 cm (muži) a 168,5 cm (ženy). Zrychlený růst se v odborné literatuře nazývá sekulární akcelerace či sekulární trend a souvisí se změnou výživy, se snížením výskytu tradičních dětských nemocí, s míšením etnik a s celkovou změnou životního stylu. Mezi nejdůležitější vlivy, které rozhodují o výšce, patří samozřejmě genetika, ale také kvalita a dostatek výživy, nedostatečná či nadměrná zátěž, zdravotní péče či hygiena – obecně se však soudí, že podíl dědičnosti na výšce je zhruba 90% (Brothwell 1981: 100). Toto je důležité pro pochopení extrémního celosvětového růstu v posledních desetiletích, ale také dlouhotrvajícího výškového rozdílu mezi středověkými městy a venkovem, který činil zhruba 4 cm (Boldsen 1995: 82, Table 4.1). Velmi zjednodušeně lze říci, že lidé s vyšším sociálním statutem byly statisticky vyšší i po fyzické stránce – což může dokládat například hrob FII z dánského Stengade, který je interpretovaný jako hrob pána (193 cm) a jeho otroka (174 cm). Studium moderních konfliktů potvrdilo, že branci narození v době války jsou nižší než branci narození v době míru (Kjellström 2010: 182).

Pokud je řeč o bojovnících, je možné předpokládat, že do válečných uskupení vstupovali muži, kteří prošli do užšího výběru. V praxi tak mohli být nadprůměrně vysocí či silní. Ačkoli lodní posádka pohřbená na Ridgeway Hill byla průměrně vysoká (Loe – Webb 2014: 84-85), výškový průměr mužů z Reptonu, kteří byli součástí velkého dánského vojska v 2. polovině 9. století, činil 176,1 cm. Elitní vojenské jednotky velmožů a králů mohly mít ještě přísnější standard. Nakolik můžeme z proporcí soudit, výšivka z Bayeux a další ikonografické materiály často vyobrazují velmi vysoké, spíše vychrtlé bojovníky s dlouhými končetinami. Jako nejbližší analogii uvedeme římské vojsko, do kterého vstupovali v ideálním případě pouze muži dosahující minimální výšky 165 cm a do výběrových jednotek byl stanoven minimální standard rovný 173 cm (Roth 1999: 9-10). V tomto světle, i když s dávkou zveličení, může být psána výše zmíněná Risala či následující zmínka:

vyska_vla

Autor článku (192 cm) s příklady extrémních seker dosahujících ca. 35 cm a 125 cm.

Praví se, že mezi Seveřany byli v bitvě pobíjeni takoví, jaké mezi Franky nebylo možno nikdy spatřit, zejména co do jejich krásy a velikosti jejich těl.

Fuldské anály 884

Nejen, že je studium výšky sebeobohacující, pomáhá pochopit zdravotní stav populace a dlouhotrvající tendence ve velkém množství lidí, ale může být přínosné také při komparaci s velikostí užívaných předmětů. Pokud se budeme bavit výlučně o militáriích, je evidentní, že byly vyráběny poměrově na míry jedince. Štíty se tak pohybují v rozmezí cca 70-95 cm, zatímco meče zpravidla ve škále 70-100 cm, ačkoli můžeme najít i monumentální kus délkou 125 cm. Obvod hlavy či rozměry dlaní se zdají být jen málo závislé na výšce postavy, a nakolik můžeme soudit z vlastního výzkumu, rozdíly mezi současným stavem a stavem před tisíci lety jsou minimální.

 

Dánsko

V porovnání s ostatními skandinávskými zeměmi jsou dánské kostry nejlépe zmapované. Pia Bennike (1985: Table 5) stanovila, že výškový průměr mužů doby vikinské v Dánsku činil 171,2 cm, zatímco průměrná žena byla vysoká 158,8 cm. Do následující tabulky jsme nezahrnuly ojedinělé nálezy, jako výše zmíněný hrob FII ze Stengade nebo hrob č. 4 z Fyrkatu, ve kterém odpočívala “věštkyně” vysoká okolo 170 cm (Roesdahl 1977: 192).

vyska_dansko2

Vývoj průměrné výšky v Dánsku od pravěku po moderní dobu. Převzato z Bennike 1997.

vyska_dansko


Švédsko

Pokud jde o materiál z doby vikinské, nebyli jme schopni dohledat mnoho materiálu. Nakolik můžeme číst kusá data, mohlo by se zdát, že švédská populace jako celek stála na horní hranici (či dokonce za ní) soudobého skandinávského průměru, ale ke konečnému verdiktu bude třeba více informací. Do tabulky nebyly zahrnuty dvě kostry, jejichž výšku známe jen orientačně. První z nich je žena pohřbená v hrobu Bj 581 v Birce, která mohla být vysoká kolem 170 c, zatímco druhá, nalezená v lokalitě Borgvallen, patřila muži, který byl vysoký kolem 165 cm (Gustin et al. 2018: 36). Středověký materiál ze Švédska je již velmi dobře zdokumentován, ačkoli je potřeba mít na zřeteli, že několik lokalit se nachází na původně dánském území.

vyska_svedsko


Norsko

Následující tabulka je z nedostatku přesných dat prosta údajů o době vikinské. Přesto si můžeme uvést několik odhadů, které učinil Per Holck u materiálu z Kaupangu: jedna žena dosahovala výšky 155-160 cm, další žena měřila zhruba 160 cm, zatímco jeden muž měřil 160 cm, další zhruba 160-165 cm, třetí 160-185 cm, čtvrtý 170-180 cm a dva muži dosahovali 180 cm (Seeberg 1995: 140). Zapomenout nesmíme ani na hrbáče nezjištěného pohlaví, který měřil zhruba 110 cm. Holck také zjistil, že kostra z gokstadské mohyly ze začátku 10. století patřila robustnímu muži, který měřil kolem 181 cm (Holck 2009).

Středověké kostry jsou zásluhou analýz Pera Holcka a Berit Sellevoldové, kteří popsali ohromné kostelní a klášterní soubory, velmi dobře zdokumentované.

vyska_norsko

Island a Grónsko

Ostrovní situace je svou izolací na drsné evropské periferii specifická. Vzhledem k tomu, že většina mužských kolonistů pocházela z Norska, nejsou podobné hodnoty překvapivé. Ač by se mohlo zdát anebo bychom mohli předpokládat, že postupem času docházelo ke snižování výšky, islandská populace měla z dlouhodobé perspektivy konstantní výšku až do propadu v 18. století. V případě Grónska prozatím neexistuje jiný přesvědčivý důkaz kromě postupného zmenšování lebky (Lynnerup 1998: 72-73).

vyska_island

vyska_gronsko

Další země

Mezi komparativní materiál jsme zvolili Velkou Británii, Českou republiku a Polsko. Jak již však bylo řečeno, národy obývající dnešní Británii, Francii či Českou republiku dosahovaly hodnot, který byly výše stanoveny pro Skandinávii, zatímco populace v Polsku byla o několik centimetrů nižší.

vyska_britanie

výška - čr

Průměrné výšky lidí obývajících území dnešní České republiky. Převzato z Jandová 2014: 109, Graf 6.

vyska_polsko

Na závěr si můžeme uvést tabulku s minimálními a maximálními naměřenými hodnotami na daných lokalitách.

vyska_maxmin


Bibliografie

Ibn Fadlan: Risala Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel.  James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Bennike, Pia (1985). Paleopathology of Danish skeletons, Copenhagen.

Bennike, Pia (1994). An anthropological study of the skeletal remains of Vikings from Langeland. In: O.Grøn, A. H. Krag, P. Bennike (eds.). Vikingetidsgravpladser på Langeland, Rudkøbing: 168–183.

Bennike, Pia (1997). Death in the Mesolithic. Two old men from Korsør Nor. In: L. Pedersen, A. Fischer, B. Aaby (eds.), The Danish Storebælt since the Ice Age – man, sea and forest, Copenhagen, 99–105.

Boldsen, Jesper L. (1995). The Place of Plasticity in the Study of the Secular Trend for Male Stature: An Analysis of Danish Biological Population History. In: C. G. N. Mascie-Taylor, Barry Bogin (eds). Human Variability and Plasticity, Cambridge: 75-90.

Brothwell, Don R. (1981). Digging Up Bones: The Excavation, Treatment and Study of Human Skeletal Remains, London.

Gustin, Ingrid et al. (2018). Isotopes and human burials at Viking Age Birka and the Mälaren region, east central Sweden. In: Journal of Anthropological Archaeology, 49, Lund: 19–38.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Jandová, Petra (2014). Pohlavní dimorfismus kostry obyvatel Čech a Moravy v laténském období. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Diplomová práce.

Kjellström, Anna (2010). Type specific features and identification of war graves – the physical remains as source material after battle. In: Holmquist Olausson, L. – Olausson, M. (eds). The martial society. Aspects of warriors, fortifications and social change, Stockholm: 179-190.

Loe, Louise – Webb, Helen (2014). The infra-cranial skeletons. In: Loe, Louise et al. (eds.). ‘Given to the Ground’: A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford: 81-126.

Lynnerup, Niels (1998). The Greenland Norse : A biological-anthropological study, Copenhagen.

Nielsen, H. A. (1915). Fortsatte Bidrag til vort Oldtidsfolks Anthropologi. De sidste 6-7 Aars Skeletfund fra Stenaldersgrave og saerligt de sidste 10-12 Aars Skeletfund fra Jernaldersgrave. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 5: 275-370.

Roesdahl, Else (1977). Fyrkat : en jysk vikingeborg. Bind 2, Oldsagerne og gravpladsen, København.

Roth, Jonathan P. (1999). The Logistics of the Roman Army at War: 264 B.C. – A.D. 235, Leiden.

Sellevold, Berit Jansen (1996). Middelalderens mennesker: Om knokler som kunnskapskilde. In: Rindal, Magnus (ed.). Studier i kilder til vikingtid og nordisk middelalder, Oslo: 183ff.

Sellevold, B. J., Hansen, U.L., Jørgensen, J.B. (1984). Iron Age Man in Denmark, Copenhagen.

Seeberg, Elisabeth (1995). Summaries. In: Ch. Blindheim, B. Heyerdahl-Larsen (eds.). Kaupang-Funnene. Bind 2, Gravplassene i Bikjholbergene / Lamøya ; Undersøkelsene 1950-1957 / Del A. Gravskikk, Oslo: 135-142.

Steffensen, Jon (1958). Stature as a criterion of the nutritional level of Viking Age Icelanders. In: Kristján Eldjárn (Ed.) Árbók Hins íslenska fornleifafélags, Reykjavík : Hið íslenska fornleifafélag, 39-51.

Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials. In the end, I would like to thank to Marled Mader (http://textileflaeche.blogspot.de) for her pictures of reconstructed textiles that helped the Czechoslovakian Early Medieval community.

Lov sobů na Lendbreenu

Pozice Lendbreenu v Norsku.

Třebaže oteplování naší planety sebou nese mnoho negativních dopadů, archeologii poskytla tato globální hrozba přinejmenším jednu drobnou satisfakci – a sice možnost zkoumat nálezy, které byly ukryty pod ledem. Z toho důvodu svévolně vzniklo odvětví archeologie, jež hledá, vyprošťuje a konzervuje právě takové objekty ukryté pod ledovci, takzvaná glaciální archeologie. A ačkoli je toto odvětví prozatím v plenkách, slaví ohromné úspěchy. Může za to především perfektní stav artefaktů, které jsou pomocí médií prezentovány širšímu publiku. Nejznámějším objevem na tomto poli je bezesporu tzv. Ötzi, prehistorický muž nalezený roku 1991 v Tyrolských Alpách. Vzhledem k zaměření tohoto projektu se však budeme zabývat jiným příkladem.

Již zhruba 10 let v Norsku funguje projekt Secrets of The Ice (“Tajemtví ledu”), který formou pěších průzkumů zkoumá vybrané lokality, zveřejňuje nálezy a varuje před efekty oteplování, které může ledovce do roku 2100 nenávratně vymazat z mapy. Výsledky projektu jsou dechberoucí a dosahují značné popularity, o čemž svědčí desítky tisíc fanoušků na sociálních sítích. Jednou z lokalit, kterou Secrets of The Ice zkoumá, je ledovec Lendbreen, rozkládající se mezi komunami Lom a Skjåk v národním parku Breheimen. Lendbreen je vhodným lovištěm sobů, kteří odnepaměti lákali lovce, a cestu přes ledovec také volili lidé, kteří nechtěli obcházet hory skrze údolí, což činí zacházku přinejmenším 15 km. Nejstarším dokladem lidské návštěvy je 3300 let starý luk, avšak je dosti možné, že se objeví i starší, jelikož zatím tají svrchní vrstvy, datovatelné do doby železné a středověku. Ledovec se zdá být kontinuálně navštěvován po staletí, a tak není divu, že někdy došlo ke ztrátě nebo úmyslnému odhození rozbitých či nepotřebných předmětů. Nejpozoruhodnější je možný doklad tábora s loveckým vybavením a předměty denní potřeby.

Dřevěná kvedlačka z Lendbreenu. Radiokarbonová datace ukázala, že je okolo tisíce let stará. Fotku pořídila Vivian Wangen z Kulturně historického muzea v Oslu.

Vlněný palčák datovaný do doby vikinské.

Lovecký tábor se nacházel v závětrné rozsedlině poblíž ledovce v nadmořské výšce ca. 1900 m. n. m., přibližně na prostoru 70×70 m. Jelikož se na místě nalezl stanový kolík, předpokládá se, že lovci na místě pobývali několik dní a nocovali, namísto každodenního sestupu do údolí (zhruba 8-10 km). Průměrná roční teplota na Lendbreenu za posledních sto let činí 0,8°C, přičemž průměrné hodnoty v létě činí 10°C a v zimě -8°C. Mezi květnem a říjnem se průměrné teploty pohybují v kladných číslech, a v noci spadne ukazatel teploměru jen zřídkakdy pod -5°C. Na ledovci však vane konstantní vítr o rychlosti kolem 5 km/h. I v současné době je okolí ledovce pokryto sněhem po více než polovinu roku. Lidé, kteří se z různých důvodů vydávali na ledovec, tudíž museli být řádně vybaveni na pobyt v chladu a pro pohyb na ledu. Dokládá to vlněné oblečení, např. kompletní tunika datovaná k roku 300 n. l., velký kus modře obarvené látky z 10. století, vlněná rukavice či kompletní kožená bota, která na vnější straně není zbavena chlupu. Fragmentů takto vyrobené obuvi bylo na Lendbreenu objeveno více. K transportu osob se mohlo využívat lyží, sněžnic, maček či cestovních holí, z nichž některé byly vyryty runovými nápisy. Nález koňské čelisti, koňského trusu, středověké podkovy a součástí postroje svědčí o tom, že lovci a cestující vystoupali na ledovec s koňmi, kteří mohli táhnout náklad (vybavení, potraviny a úlovky) na hřbetu anebo na saních, jejichž fragment je rovněž znám. Nálezy fragmentů saní jsou známy i z jiných norských ledovců.

Kompletní kožešinová bota s řemínkem v nálezovém stavu. Autorkou fotky je Vivian Wangen.

Mezi nejběžněji nacházené lovecké vybavení patří stovky nálezů strašáků. Jedná se o asi metr dlouhé tyče, které mají pod horním koncem zářez pro provázek či řemínek. Na těchto byly zavěšení obdélníkové tlouky z tenkého dřeva. Takto zkonstruovaný nástroj pod náporem větru vytváří zvuk, kterého se sobi obávají. Lovci proto strašáky rozmisťovali v liniích, což zvířata navádělo přímo k místu, kde číhali lovci. Tato technika je dobře známa ze sámského prostředí, kde se používala ještě v 18. století. Samotný lov probíhal pomocí luků a kopí/oštěpů, a to zejména v létě, kdy se sobi stahují na ledovec, aby se ochladili a zbavili otravného hmyzu. Nálezy kompletních či téměř kompletních šípů, a to včetně omotávek a letek, jsou na Lendbreenu a v jiných horských oblastech Norska poměrně běžnými nálezy. Raritním předmětem je však kompletní kopí/oštěp, nalezené roku 1974.

Kopí datované do druhé poloviny 9. století (C34256). Železný hrot je 455 mm dlouhý a je nasazený na březovém ratišti s délkou 1950 mm. 80 mm ratiště bylo zasazeno do tulejky a pojištěno z jedné strany ohnutým hřebem. Šířka ratiště v místě ústí tulejky činí 25 mm, konec ratiště je tlustý pouze 10 mm. Za foto a popis děkuji Vegardu Vikemu.

Malý nožík z Lendbreenu, zhruba tisíc let starý. Rukojeť je vyrobena z břízy. Celková délka činí kolem 15 cm.  Fotografii pořídil Espen Fintad z opplandské rady.

Mezi další pozoruhodné nálezy z Lendbreenu patří také dřevěná kvedlačka, která svědčí o vaření na cestách, kompletní nožík s dřevěnou rukojetí, dřevěná jehlice, množství šitých fragmentů z kůže a březové kůry a dřevěné lopaty. Na jiných norských horách byly nalezeny mnohem větší nože, které mohly sloužit k porcování masa. Toto je samozřejmě pouze výčet, který však demonstruje šíři používaných předmětů.

Kvalita a četnost ledovcových nálezů ukazují, jak velký potenciál se skrývá v tomto odvětví, které může poodhalit denní životy pradávných lidí, kteří se vydávali do hor. Přejeme všem archeologům ze Secrets of The Ice, jakož i dobrovolným pomocníkům, mnoho úspěchů!